Therese Anne Fowlerová: Z jako Zelda

fowlerova_zelda (Therese Anne Fowlerová: Z jako Zelda. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014. 400 stran.)

 

 

P r o l o g

M o n t g o m e r y, A l a b a m a

 

20. prosince 1940

Milý Scotte,

Láska posledního magnáta je pro tvůj román báječný název. Co tomu říká Max?

Říkala jsem si, že třeba seberu odvahu, abych letěla letadlem, a přijedu za tebou na Nový rok. Jestli můžeš, pošli mi peníze. Nebudeme báječná dvojice? – ty s nemocným srdcem, já s nemocnou hlavou. Ale snad to bude stát za tu námahu, když budeme opět spolu. Přivezu ti ty sýrové sušenky, které jsi míval vždycky rád, a ty mi můžeš předčítat, co jsi napsal. Vím, že to bude báječný román, Scotte, tvé zatím nejlepší dílo.

Píšu krátce, abych to mohla odeslat, než dnes na poště zavřou. Napiš mi brzo.

Tvoje oddaná

Z

 

Kdyby se mi povedlo protáhnout se štěrbinou poštovní schránky, mohla bych se s dopisem vydat za Scottem až do Hollywoodu, rovnou na práh naší příští společné budoucnosti. Vždycky jsme měli před sebou nějaké příště a není důvod, proč bychom nemohli začít znovu teď. Kdyby jen lidé mohli cestovat tak snadno jako slova. Nebylo by to něco? Kdybychom se mohli tak snadno poopravit?

Poštmistr cinká klíči, přichází zamknout. „Jak se máte, slečno Sayreová?“ říká, ač velice dobře ví, že od roku 1920 jsem paní Fitzgeraldová.

Je čistokrevný Alabaman, tenhle Sam, Sayre zní z jeho úst Sej–jáá, zatímco já už jsem se to r nějak vyslovovat naučila, když jsem žila tak dlouho jinde.

Zasunula jsem ruce do kapes svetru a vykročila ke dveřím. „Jsem jako rybička, Same, díky. Doufám, že vy taky.“

Přidržel mi je. „Bejvalo hůř. Dnes máme pěknej večer.“

I já na tom bývala hůře. Mnohem hůře a Sam to ví. Každý v Montgomery to ví. Vím, jak na mě lidé civí, když jdu na trh, na poštu nebo do kostela. Šeptají si, jak jsemse zbláznila, jak se zbláznil můj bratr, jak je to smutné, když děti soudce Sayrea vrhají stín na jeho památku. To všechno vzešlo z té matčiny strany, šuškají si, i když maminka se provinila jen tím, že pochází z Kentucky, a je stejně zdravá a rozumná jako kdokoli ze zdejších – což, když nad tím tak uvažuji, možná tak mnoho neznamená.

Venku už slunce klesá za obzor, znavené dnešním dnem, znavené tímhle rokem, stejně jako já připravené začít znovu. Jak dlouho bude trvat, než Scott dostane můj dopis? A za jak dlouho dostanu já jeho odpověď? Kdybych mohla, hned zítra ráno bych si koupila letenku. Je čas, abych se pro změnu starala já o něho.

Je čas.

Čas býval kdysi statkem tak hojným, že jsme ho utráceli celodenním poflakováním a flámy s kamarády, na které jsem dávno zapomněla; nyní je mnohem vzácnější, než jsme si kdy dokázali představit. Z příliš mnoha lidí, které jsme milovali, jsou dnes trosky; mnozí jsou po smrti. Člověka od zkázy uchrání jenom štěstí. Nikoliv láska. Ani peníze. Ani víra. Ani čisté srdce či dobré skutky – a mimochodem, ani skutky špatné. Každý – kdokoli z nás – může spadnout z výše, být sražen, pokořen, zničen.

Například já. Než jsem sem loni v dubnu přijela, abych žila u maminky, strávila jsem šest let v různých nervových sanatoriích, kde mi léčili chorou mysl a roztříštěného ducha. Scott se zatím vláčel po všelijakých hotelech, hospodách a městech, aby mi byl stále nablízku – dokud se zase neozval Hollywood; naléhala jsem na něho, aby tam jel. Štěstí mu příliš nepřálo; už tři roky tam bojuje s kořalkou a s požadavky produkce. Tenhle měsíc dostal menší srdeční záchvat.

Ačkoliv ho podezírám, že tam někoho má, celou dobu mi píše a vždycky své dopisy končí S nejhlubší láskou… Já své dopisy podpisuji Tvá oddaná… I teď, když už šest let nežijeme na stejné adrese, když Scott pravděpodobně zalévá svou září nějakou holčičku, která ho zbožňuje a určitě si myslí, jak ho zachránila, si oba říkáme pravdu. Takhle to v téhle chvíli s námi prostě je, takoví jsme. Není to mezi námi ani zdaleka takové, jako to bývalo kdysi – tím myslím to dobré – ale není to ani tak zlé, jak to kdysi rovněž bývalo.

Mildred Jamesonová, která mě učila na střední škole šití, na mne volá ze své verandy, když jdu okolo: „Poslyš, Zeldo, kdy si pro tebe přijede ten tvůj?“

Scott a já jsme v tomhle městě celebrity. Lidé v jednom kuse sledují, co děláme, vystřihují si, co se o nás píše v novinách, a vykládají o událostech nebo o vztazích, které jsou stejně vymyšlené jako cokoliv, co jsme – on nebo já – kdy napsali. Klepům se nedá zabránit, uvést je na pravou míru lze těžko, tak se s nimi naučíte žít.

„Píše nový filmový scénář,“ povídám jí, což zní lépe než pravda: S filmem skoncoval – navěky! – jak říká – a pracuje jenom na knize.

Mildred pokročí k zábradlí verandy. „Nemůžete strávit další Vánoce od sebe!“ Šedé vlasy má sepnuté sponkami a zakryté průsvitnou šálou. „Řekni mu, ať sebou hodí, pro boha živého – a pověz mu, aby do toho filmu obsadil Clarka Gabla, to je fešák. Páni moji, Rhett Butler, toho já tak miluju!“

Přikyvuji a říkám: „Já mu to povím.“

„To mu určitě vyřiď! A řekni mu, ať si s tím pospíší! Nikdo z nás nemládne!“

„On se určitě snaží!“

V Paříži jsme ve dvacátém osmém pozvali na večeři Jamese Joyce. Scott si stěžoval, že Gatsby moc nejde na odbyt a jakou námahu mu dá psaní nové knihy. Joyce mu pověděl, že i on pracuje na románu a doufá, že ho dokončí za tři nebo za čtyři roky.

„Roky,“ vzpomínal na to potom Scott, a ani ho nenapadlo, že mezi Gatsbym a jeho příští knihou uplyne těch roků devět, divných a bouřlivých. A teď už je to zase šest let, ale já jsem přesvědčena, že tenhle román dopíše už brzy. Po tom všem, co ho potkalo, po těch všech zklamáních, všech poníženích, ho tenhle román zase postaví na nohy – nejen v očích čtenářů, ale i v jeho vlastních.

Tuhle mi napsal:

 

Vymyslel jsem název: Láska posledního magnáta. Co si o tom

myslíš? Dočetl jsem Ernestovu Komu zvoní hrana.Není tak dobrá

jako jeho poslední kniha, což snad vysvětluje, proč za ni Hollywood

dává přes sto tisíc. Spolu s padesáti tácy, které dostal

za první místo v žebříčku Kniha měsíce, je v takovém balíku,

v jakém jsme my nikdy nebyli (ačkoliv jsme si taky žili na vysoké

noze). Slušný kus cesty od dob, kdy si mohl dovolit nanejvýš

ty příšerné pokoje nad tou tesařskou dílnou v Paříži, co?

 

Ernest. Scott soudí, že mezi sebou všichni máme docela dobré vztahy – on a Hemingway a já. Novou knihu prý od něho dostal s věnováním Scottovi s láskou a s uznáním – Ernest. Tolik ho to potěšilo. K tomu bych byla mohla poznamenat, ale nepoznamenala, že Hemingway si může dovolit být velkomyslný; proč by nepředvedl velkodušnost, když jsme teď všichni tam, kam podle jeho názoru patříme?

Scott píše dál:

 

Právě mi přišla do ruky členská legitimace Sportovního klubu v Montgomery z roku 1918 vystavená na jméno poručíka Scotta Fitzgeralda…vzpomínáš si na toho chlapíka? Troufalý a skvělý a romantický – chudáček malý. Byl šíleně zamilovaný do psaní a do života vůbec a zvláště do jedné tamější debutantky, kterou všichni podřadnější mládenci pokládali za nedosažitelnou. Jeho srdce se z toho dodnes úplně nevyléčilo.

Ptám se sám sebe, zda jsme opravdu oba kompletně zničení. Převládající názor to praví, ale ty už máš za sebou od té doby, co jsi vyšla ze špitálu, osm docela pěkných měsíců, a moje vyhlídky se také zlepšují. Od loňské zimy jsem se nenapil, umíš si to vůbec představit? Ale co bys, Zeldo, dala za to, abychom se mohli vrátit na začátek, abychom byli zase takoví jako kdysi, s budoucností tak svěží a plnou příslibů, až se zdálo nemožné jim nedostát?

 

Pomoz mi pánbůh, mně se po něm stýská.

Všem, co si myslí, že jsme vyřízení, že Scotta nezachrání ani svěcená voda a já jsem teď asi tak bystrá jako pytel mokrých myší, bych ráda řekla: Podívejte se líp.

Podívejte se líp a uvidíte cosi úžasného, co nejde na rozum, cosi skutečného a pravého. Nikdy jsme nebyli, čím jsme se zdáli být.

 

(Therese Anne Fowlerová: Z jako Zelda. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014. 400 stran.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *