Roth, Philip: Zuckerman zbavený pout

9788020425089_1 Zuckerman_zbaveny_pout(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

 

„Co k čertu děláte v autobuse, když máte takový prachy?“

Zvídavec byl pomenší statný chlapík, mladý, s krátce střiženými vlasy a v novém obleku. Zasněně listoval motoristickým časopisem, než si všiml, kdo sedí vedle něj. To stačilo, aby vystartoval. Nenechal se odradit Zuckermanovou nepřívětivou odpovědí – abych se z bodu A dostal do bodu B – a radostně mu poskytl pár rad. V těchto dnech to dělal každý, pokud k tomu dostal příležitost. „Měl byste si koupit helikoptéru. To bych udělal já. Najal bych si na střeše činžáku přistávací plochu a nešpinil bych si boty v psích sračkách. Hele, vidíte tady toho chlapa?“ Druhá otázka mířila na muže, který stál v uličce a četl Timesy.

Autobus jel po Páté avenue na jih do centra. Zuckerman se ze svého nového bytu na U pper East Side vydal navštívit investičního poradce na Padesáté druhé ulici, kteroužto schůzku mu dohodl jeho agent André Schevitz, aby mu pomohl diverzifikovat jeho kapitál. Ty tam byly časy, kdy si Zuckerman dělal starosti jen s tím, aby Zuckerman vydělal peníze – odteď si bude muset dělat starosti s tím, aby jeho peníze jen tak nezahálely. „Kde je máte teď?“ zeptal se investiční poradce, když mu Zuckerman konečně zavolal. „V botě,“ odpověděl Zuckerman. Investiční poradce se zasmál. „A hodláte je tam nechat?“ Třebaže pravdivá odpověď zněla ano, v dané chvíli bylo snazší říct ne. Zuckerman si sám pro sebe vyhlásil roční moratorium na všechna rozhodnutí pramenící z jeho oslnivého úspěchu. Až bude schopen znovu rozumně uvažovat, začne opět jednat. Mít takové štěstí – co to znamená? Přišlo tak náhle a v takovém rozsahu, že zamotalo člověku hlavu stejně jako nějaké neštěstí.

Zuckerman obvykle v ranní špičce nevycházel nikam – pouze do pracovny, aby si se šálkem kávy v ruce přečetl odstavce napsané předešlého dne –, takže si až příliš pozdě uvědomil, že si na cestu autobusem zvolil velmi nevhodnou dobu. Ještě však stále odmítal uvěřit, že je méně svobodný než před šesti týdny a nemůže si chodit, kam se mu zamane, aniž si předem připomene, kdo je. Běžné každodenní myšlenky na téma, co je vlastně za člověka, ho zaměstnávaly natolik, že s sebou nepotřeboval vláčet ještě nějaký hrb narcisismu navíc.

„Hej. Hej!“ Zuckermanův soused se vzrušeně snažil odpoutat pozornost muže v uličce od četby Timesů. „Vidíte toho chlápka vedle mě?“

„Vidím,“ zněla strohá, dotčená odpověď.

„To je ten, co napsal Carnovského. Copak jste o tom nečetl v novinách? Zrovna vydělal milion dolarů, a on jezdí autobusem!“ Když dvě dívenky v identických šedých uniformách – křehké, líbezné holčičky, nepochybně dobře vychované sestry na cestě do církevní školy někde v centru – uslyšely, že v autobuse jede milionář, otočily se, aby si ho prohlédly.

„Veroniko,“ podotkla ta menší, „ten pán napsal knihu, co teď máma čte. To je Carnovský.“

Děti se obrátily a klekly na sedadlech, aby na něj lépe viděly.

Dvojice středních let naproti přes uličku se také otočila.

„Ale no tak, děvčátka,“ vyzval je žertovným tónem Zuckerman. „Vraťte se k domácím úkolům.“

„Naše máma,“ ujala se role mluvčí starší z nich, „čte vaši knihu, pane Carnovský.“

„Prima. Ale mamince by se určitě nelíbilo, že na někoho zíráte v autobusu.“

Bez odezvy. U Svaté Máří určitě studují frenologii. Zuckermanův soused se mezitím otočil, aby ženě na sedadle za nimi vysvětlil, jaká úžasná věc se tady odehrává. Zapojil ji do dění. Muž rodinného typu. „Sedím vedle chlápka, co zrovna vydělal milion dolarů. Možná dva.“

„Tedy,“ podotkl měkký vytříbený hlas, „doufám, že ho všechny ty peníze nezmění.“

Patnáct bloků od kanceláře investičního poradce Zuckerman zatáhl za šňůru a vystoupil. Tady v této bující anomii je na ulici v ranní špičce pořád ještě možné zůstat bezejmenným člověkem. Pokud ne, zkus knír. Tohle může být vzdálené životu, jak ho cítíš, vidíš, znáš a toužíš znát, ale pokud opravdu stačí knír, tak si ho nech prokristapána narůst. Nejsi Paul Newman, ale už také nejsi, kým jsi býval. Knír. Kontaktní čočky. Možná by pomohl nějaký barevný převlek. Zkus vypadat tak, jak dneska vypadají všichni, místo abys vyhlížel jako všichni před dvaceti lety v druhém ročníku na vysoké. Míň jako Albert Einstein, víc jako Jimmy Hendrix, a nebudeš tak vyčnívat. A co tvoje chůze, když už jsme u toho? Zuckerman měl vždycky v úmyslu na ní zapracovat. Chodil s koleny příliš u sebe a působil uspěchaně. Chlap vysoký sto osmdesát by měl kráčet uvolněněji. Ale po dvaceti krocích na uvolněnou chůzi opět zapomněl – dvacet třicet kroků a ztrácel se v myšlenkách, místo aby myslel na to, jak má kráčet. Teď bylo na čase začít, zejména když v tisku podrobně propírali jeho sexuální život. Stejně agresivní v chůzi jako v práci. Jsi milionář, tak také tak choď. Dívají se na tebe.

Výsměch mu byl v patách. Někdo zcela určitě – ta žena, co jí v autobusu museli vysvětlit, proč na něj všichni zírají. Vysoká, hubená postarší paní se silně nalíčenou tváří…, ale proč běží za ním? A otevírá kabelku? Vlastní adrenalin náhle Zuckermana vybídl, aby se dal také do běhu.

Ne všechny totiž potěšila kniha, která Zuckermanovi vydělávala majlant. Spousta lidí už mu poslala rozhořčené dopisy. „Za zobrazování Židů ve zcela zvráceném prostředí kukátkového pornokina, za zobrazování Židů jako smilníků, exhibicionistů, masturbátorů, sodomistů, fetišistů a kurevníků,“ navrhoval kdosi na papíru se stejně impozantní hlavičkou jako úřad prezidenta Spojených států, „by vás měli zastřelit.“ A na jaře roku 1969 to nebyla jen slova do větru. Vietnam připomínal jatka a mnoho Američanů propadalo vražednému šílenství na bitevním poli i mimo ně. Před pouhým rokem sprovodili atentátníci ze světa Martina Luthera Kinga i R oberta Kennedyho. Týká se to i lidí, které zná – Zuckermanův bývalý profesor se dosud skrýval, protože po něm někdo střelil kuchyňským oknem, když seděl večer u stolu se sklenicí teplého mléka a Wodehouseovým románem. Starý mládenec na penzi předtím pětatřicet let učil na Chicagské univerzitě středověkou angličtinu. Jeho kurz byl náročný, ale zase ne tolik. Ovšem rozbít někomu nos už zjevně nestačilo. Ve snech ublížených a ušlápnutých nahradila tvrdou ránu pěstí hlaveň náležité ráže – pouze likvidace poskytuje trvalé uspokojení. Loni v létě při sjezdu demokratické strany zmlátili stovky lidí obušky, pošlapali koňmi a prohodili sklem výloh za daleko zanedbatelnější přečiny proti pořádku a slušnosti, než jaké Zuckermanovi přičítali pisatelé rozhořčených dopisů. Nepřipadalo mu vůbec nemožné, že si kdesi v zaneřáděném pokoji nějaký osamělý střelec připíchl obálku Lifu s jeho fotografií (bez kníru) na zeď a trefuje se do ní z postele šipkami. Ty oslavné články v tisku rozhořčovaly i spisovatelovy spřátelené spisovatele, natož nějakého pologramotného psychopata, který nemá ani potuchy, jaké záslužné skutky Zuckerman koná jako člen PEN klubu. Ach, milostivá paní, kdybyste jen věděla, jaký doopravdy jsem! Nestřílejte! Jsem seriózní spisovatel a tak trochu i malý kluk! Ale na obhajobu bylo už příliš pozdě. Světle zelené oči v napudrované tváři se za brýlemi bez obrouček skelně leskly horoucností náboženské fanatičky. Z bezprostřední blízkosti mu sevřela paži. „Nepřipusťte,“ – nebyla mladá a těžce popadala dech – „nepřipusťte, aby vás ty peníze změnily, ať jste kdokoli. Peníze nikdy neudělaly nikoho šťastným. To dokáže jen On.“ A z kabelky velikosti velkorážné pistole vylovila pohlednici s obrázkem Ježíše a vtiskla mu ji do dlaně. „ ‚Není zajisté člověka spravedlivého na zemi,‘ “ připomněla mu, „ ‚kterýž by činil dobře a nehřešil. Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.‘ “

Před polednem popíjel kávu u pultu za rohem budovy, kde sídlil investiční poradce – a poprvé v životě studoval ekonomickou stránku novin –, když k němu přistoupila usměvavá žena středních let, aby mu sdělila, že od chvíle, co si v Carnovském přečetla, jak se sexuálně osvobodil, je už dnes sama méně „nepřístupná“. V bance na Rockefeller Plaza, kam si zašel proměnit šek, se ho vlasatý příslušník ochranky šeptem dotázal, zda se může dotknout jeho saka – chtěl o tom povědět manželce, až večer přijede domů. Když procházel na East Side parkem, hezky oblečená mladá maminka s dítětem a psem mu vstoupila do cesty a prohlásila: „Potřebujete lásku a potřebujete ji neustále. Je mi vás líto.“ Ve veřejné knihovně mu v čítárně novin zaťukal na rameno postarší pán a angličtinou s těžkým přízvukem – angličtinou Zuckermanova dědečka – mu sdělil, jak lituje jeho rodiče. „Nedal jste do toho celý svůj život,“ řekl smutně. „Na životě je toho mnohem víc než jen tohle. Ale vy jste to vynechal. Abyste si vyrovnal účty.“ A po návratu domů na něj v hale čekal rozložitý žoviální černoch od elektrárenské společnosti Con Ed, aby mu odečetl elektroměr. „Heleďte, a to vy jako děláte všecky ty věci v tý knížce? Se všema těma kočkama? To jste teda třída, pane.“ Odečitatel elektroměrů. Ale lidi už dneska neodečítají jenom elektroměry, ale taky čtou knížky.

Zuckerman byl vysoký, ale ne tak vysoký jako Wilt Chamberlain. Byl hubený, ale ne tak vyzáblý jako Mahátma Gándhí. Ve svém obvyklém ohozu sestávajícím ze světle hnědého man šestrového saka, šedého roláku a bavlněných kalhot barvy khaki vyhlížel uhlazeně, ale rozhodně nepřipomínal proslulého playboye Porfiria Rubirosu. Ani tmavé vlasy a výrazný nos ho v N ew Yorku neodlišovaly od ostatních tak, jako by upoutávaly pozornost v R eykjavíku nebo v Helsinkách. Ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát týdně si ho stejně někdo všiml. „To je Carnovský. Hele, Carnovský, dejte si pozor, za tohle lidi končí v base!“ „Hej, chceš vidět moje kalhotky, Gilberte?“ Když na něj někdo na ulici zavolal, v prvních dnech mu zamával na pozdrav, aby dal najevo, jaký má smysl pro humor. Bylo to nejsnazší. Posléze bylo nejsnazší předstírat, že neslyší, a nezastavovat se. A nakonec si sám sobě namlouval, že má sluchové halucinace, a předstíral, že se to odehrává ve světě, který neexistuje. Ti lidé mylně pokládají personifikaci za osobní zpověď a volají na postavu z románu. Zuckerman se to snažil přijímat jako chválu – podařilo se mu přesvědčit skutečné lidi, že i Carnovský je skutečný –, ale nakonec předstíral, že je pouze sám sebou, a svými rychlými drobnými kroky spěchal dál.

 

(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

Roth, Philip: Nemesis

9788020425492_1 Nemesis(Philip Roth: Nemesis. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta, Praha 2013.)

MARCIA ČEKALA před vchodem do jídelny a pak se společně, oba zahalení do tlustých svetrů, které je měly chránit před netypicky chladným počasím, vytratili k vodě, kde nasedli do loďky a odpluli mlhou stoupající nad jezerem k ostrovu. Ticho přerušovalo jen šplouchání pádel ve vodě. Znovu zamířili na vzdálenou stranu ostrova a vytáhli kánoi na břeh. Marcia přinesla deku. Společnými silami ji roztáhli a rozložili na mýtině.

„Co se stalo?“ zeptala se. „O co jde?“

„Zprávy od babičky. Přes noc přibylo v Newarku sedmdesát devět nových případů. Z toho třicet ve Weequahiku. Na hřišti tři nově nakažení. Dva v nemocnici, jeden zemřel. Ronnie Graubard. Takový hbitý a chytrý chlapec, bystrý a plný života, a teď je po smrti.“

„Nevím, co říct, Bucky,“ chytla ho Marcia za ruku. „To je příšerné.“

Posadil se na deku a ona usedla vedle něj.

„Taky nevím, co říct,“ vydechl.

„Není načase, aby to hřiště uzavřeli?“ napadlo ji.

„To taky udělali. Zavřeli ho. Zavřeli je všechny.“

„Kdy?“

„Od zítřka. Babička říkala, že o tom rozhodl starosta.“

„Nemyslíš, že je to tak nejlepší? Měl to udělat už dávno.“

„Měl jsem zůstat, Marcio. Dokud bylo hřiště otevřené, neměl jsem odcházet.“

„Ale jsi tu přece teprve od včerejška.“

„Odešel jsem. K tomu není co dodat. Fakt je fakt. Zbaběle jsem zdrhnul.“ Na chvilku se odmlčel a pak ji přitáhl k sobě. „Pojď ke mně blíž,“ špitl. „Lehni si ke mně,“ dodal a pevně ji přitiskl k sobě. Beze slova si leželi v náručí. Už neměl co říct, o čem přemýšlet. Utekl, zatímco jeho chlapci zůstali, a teď jsou další dva nemocní a jeden po smrti.

„A na to myslíš, cos sem přijel? Že jsi odešel?“

„Kdybych byl v Newarku, šel bych Ronniemu na pohřeb. Kdybych tam byl, zašel bych za rodinami těch nemocných. Místo toho jsem tady.“

„To všechno přece můžeš ještě pořád udělat. Až se vrátíš.“

„To ale není to samé.“

„Ale i kdybys venkoncem zůstal, co bys tam zmohl?“

„Nejde o to něco dělat – ale být tam! Měl bych tam být právě teď, Marcio! A místo toho jsem v horách, na ostrůvku na jezeře!“

A znovu se jen mlčky objali. Muselo uplynout snad patnáct minut a Bucky nedokázal přestat myslet na ty kluky. V duchu viděl jejich tváře: Billy Schizer, Ronald Graubard, Danny Kopferman, Myron Kopferman, Alan Michaels, Erwin Frankel, Herbie Steinmark, Leo Feinswog, Paul Lippman, Arnie Mesnikoff. Dokázal myslet jen na válku, jež řádí v Newarku, a na chlapce, které opustil.

Musela uplynout další čtvrthodina, než Marcia znovu promluvila.

„Ty hvězdy jsou úchvatné,“ prohodila tiše. „Takovéhle hvězdy člověk doma nevidí. Vsadím se, že je to prvně, co vidíš noční nebe takhle poseté hvězdami.“

Bucky neodpověděl.

„Podívej,“ pokračovala, „jak korunami stromů prosvítá jejich třpyt, když vánek rozhoupe listí. A to slunce,“ dodala vzápětí, „viděls dnes večer slunce, když začalo zapadat? Jako by bylo jen kousíček od tábora. Jako zlatý gong, ke kterému se stačí natáhnout a rozeznít ho.“

„Všechno tam nahoře je tak nesmírně obrovské,“ pokoušela se ho stále marně, bláhově přesvědčit, že nemá důvod užírat se pocitem selhání, „a my tak titěrní.“

Ano, pomyslel si Bucky, a existuje něco ještě titěrnějšího než my. Virus zodpovědný za všechnu tu zkázu.

„Poslouchej,“ ozvala se znovu. „Pššt. Slyšíš?“

Toho večera se v klubovně pořádal večírek a úklidová četa si po jeho konci musela pustit na gramofonu desku, aby jim hrála při sbírání lahví od limonád a zametání, zatímco ostatní děti se svými vedoucími mířily do chatek, aby se přichystaly na večerku. Ticho nad temným jezerem překlenuly tóny Marciiny nejoblíbenější písně toho léta. Byla to právě ta skladba, která vyhrávala z jukeboxu u Syda toho dne, kdy se Bucky vrátil z návštěvy Alanových rodičů, toho dne, kdy se od Jušiho za pultem dozvěděl, že zemřel i Herbie.

„Budu tě vídat,“ zpívala mu Marcia tiše, „na všech těch starých známých místech –“

A to už vstala, vytáhla ho k sobě nahoru a rozhodnutá nenechat ho, aby se nořil hlouběji do deprese – a netušíc, co jiného podniknout –, jej přiměla k tanci.

„Jež srdce mé tak miluje,“ prozpěvovala s tváří přitisknutou na jeho hruď, „celý den dlouhý…“

A hlas jí při tom protáhlém slovíčku „dlouhý“ svůdně přeskočil o oktávu výš.

Poddal se jejímu přání a ochotně si ji přivinul k tělu, pomaličku se kolébali uprostřed mýtiny, která teď patřila jen jim, a on si vybavil tu noc na konci června, než odjela na tábor, kdy spolu právě takhle tančili do rytmu hudby linoucí se z rozhlasového přijímače na verandě domu jejích rodičů. Tu noc je trápilo jen jediné – Marciin brzký odjezd.

„V té malé kavárně,“ zpívala tenkým, tichounkým hláskem, „v tom parku naproti…“

V tom hájku schýlených bříz, jejichž znetvoření způsobily kruté místní zimy, jak mu Marcia vysvětlila, se k sobě ti dva tiskli, objímali se neochromenýma rukama, pohupovali na neochromených nohou, dotýkali se neochromenými trupy a k uším jim doléhaly jen úryvky písně – „…Ve všem radostném a krásném… Myslet na tě… Když noc je mladá… Budu tě vídat“ –, než znovu utichla. Kdosi na břehu zvedl raménko gramofonu a přístroj vypnul. Světla klubovny jedno po druhém pohasla a pak zaslechli loučení dětí: „Dobrou! Dobrou noc!“ Hned nato pročísly temnotu křižující se kužely světla z baterek a oni z parketu ostrovní tančírny pozorovali, jak jejich záblesky mizí všemi směry, jak každé z dětí – zdravých, bezstarostných, nezraněných a chráněných – vyrazilo na cestu do vlastní chatky.

„Máme jeden druhého,“ zašeptala Marcia, sňala mu brýle a lačně ho políbila. „Ať se ve světě stane cokoli, pořád budeme mít naši vzájemnou lásku. Slibuju ti, Bucky, že ti budu vždycky zpívat a milovat tě a ať se stane cokoli, vždycky budu stát při tobě.“ „Máme,“ souhlasil, „máme naši lásku.“

Ale co je to platné, pomyslel si, Billymu a Erwinovi a Ronniemu? Co je to platné jejich rodinám? Objímat se a líbat a tančit jako roztoužení puberťáci, kteří nevidí nic než sami sebe – komu to prospěje?

Když se vrátil do chaty – kde už všechny pohltil hluboký spánek vyvolaný náročným dnem plným pěší turistiky a plavání a softballu –, našel na posteli vzkaz psaný Donaldovou rukou. „Máte zavolat babičce,“ stálo v něm. Volat jí? Vždyť spolu mluvili jen před pár hodinami. Vystřelil ze dveří, úprkem zamířil k telefonní budce a celou dobu se děsil, co se jí mohlo stát. Vyčítal si, že ji nechal samotnou a odjel na tábor. Samozřejmě že se o sebe není schopná postarat, ne s tou bolestí na hrudi, která ji přepadne, pokaždé když nese něco těžkého do schodů. Nechal ji samotnou a něco se přihodilo.

„Tady Eugene, babi. Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Jsem, ale mám pro tebe nějaké zprávy. Proto jsem volala. Nechtěla jsem tě rozrušit, ale říkala jsem si, že bys to chtěl vědět co nejdřív. Nic dobrého, Eugene. Jinak bych nevolala meziměsto. Další tragédie. Před pár minutami volala z Elizabethu paní Garonziková. Chtěla s tebou mluvit.“

„Jake,“ vydechl Bucky.

„Ano,“ přisvědčila. „Jake je mrtvý.“

„Jak? Jak?“

„Padl v boji ve Francii.“

„To není možné. Jake je nezničitelný. Je to cihlová zeď. Měří sto devadesát a váží skoro sto kilo. Učiněný tank. Nemůže být mrtvý!“ „Bohužel je to tak, zlatíčko. Jeho matka říkala, že zahynul v boji. V jednom městě, jméno si teď nevybavím. Měla jsem si to napsat. Eileen je s nimi v Elizabethu.“

Při zmínce o Eileen se v něm vzedmula další vlna šoku. Jake se s Eileen McCurdyovou seznámil na střední a chodili spolu po celou dobu jeho studií na univerzitě. Měli se brát, chystali se usadit v Elizabethu, jen co se vrátí z fronty.

„Byl to takový hromotluk, a jaký slušný,“ vzpomínala babička.

„Jake byl jeden z nejmilejších hochů, cos kdy přivedl domů. Úplně ho vidím, jak přímo tady v kuchyni jedl, když jsi ho prvně přivedl na večeři. I Dave tu tehdy byl. Jake si tehdy přál ‚židovskou baštu‘. Spořádal šestnáct latkes.“

„Ano, vzpomínám si. A jak jsme se tenkrát všichni nasmáli,“ řekl, a to už mu po tvářích stékaly slzy. „Ale Dave je naživu, viď? Dave Jacobs je živý a zdravý?“

„To nemůžu říct, zlatíčko. Nemám, jak to zjistit. Ale předpokládám, že ano. Doufám. Nic jsem se nedoslechla. Ale podle večerních zpráv nejdou boje ve Francii dobře. V rozhlase říkali, že je tam spousta mrtvých. Příšerné bitvy s Němci. Fůra mrtvých a fůra zraněných.“

„Nemůžu přece přijít o oba kamarády,“ hlesl Bucky.

Když zavěsil, nezamířil zpátky do chaty, ale k vodě, kde se usadil na plošinu a nevšímaje si čerstvých závanů chladného vzduchu zíral do temnoty a v duchu si opakoval ty obdivné přídomky, jimiž Jakea častovala sportovní rubrika školních novin – Řežba, Obr, Hora svalů… Jakeovu smrt si nedokázal představit o nic víc než svoji vlastní, jeho slzy to ovšem nijak nezbrzdilo. Kolem půlnoci vykročil zpátky k molu, ale nevydal se do kopce k chatce, jen se obrátil a po dřevěném chodníčku se znovu vrátil ke skokanskému prknu. Mašíroval tak po celé délce nábřežní cesty, dokud jezero nerozjasnila slabounká zář úsvitu, která mu připomněla, že právě v tomhle přízračném světle jeho další milovaný zesnulý, dědeček, vždycky upíjel ze sklenice svůj horký čaj – v zimě říznutý panákem šnapsu –, než se vydal na nákup čerstvých potravin na trh na Mulberry Street. O prázdninách ho tam Bucky čas od času doprovázel.

Ještě stále se pokoušel uklidnit, aby se mohl vrátit do chatky, dřív než se ostatní probudí, když začali v lesích trylkovat ptáci. Do tábora Indian Hill vtrhl úsvit. Brzy se z chatek začnou ozývat první hlásky táborníků následované veselým pokřikováním.

 

(Philip Roth: Nemesis. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta, Praha 2013.)

 

Roth, Philip: Sbohem, město C.

roth_sbohem(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Brendu jsem poprvé uviděl, když mě požádala, abych jí podržel brýle. Pak popošla k okraji skokanského prkna a zamžourala slepě do bazénu. Kdyby byl vypuštěný, krátkozraká Brenda by to nikdy nezjistila. Skočila krásně a o chvíli později plavala zpátky ke straně bazénu a hlavičku s nakrátko střiženými zlatohnědými vlasy držela vzhůru, hezky rovně, jako by to byla růže na dlouhém stonku. Elegantně připlula k okraji a pak už stála vedle mě. „Děkuji vám,“ řekla a oči měla vodové, třebaže ne zalité vodou. Natáhla ruku pro brýle, ale nasadila si je, až když se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní. Za jejími zády se náhle objevily dlaně. Zachytily spodek plavek mezi ukazováčkem a palcem a zasunuly přečnívající partie hýždí zpět pod látku. Zaklokotala ve mně krev.

Ještě ten den jsem jí před večeří zavolal.

„Komu telefonuješ?“ zeptala se teta Gladys.

„Jedné holce, co jsem dneska potkal.“

„Doris vás seznámila?“

„Doris by mě nepředstavila ani tomu chlápkovi, co čistí bazén, teto Gladys.“

„Nekritizuj pořád. Sestřenice je sestřenice. Jak ses s ní seznámil?“

„Vlastně jsem se s ní neseznámil. Viděl jsem ji.“

„Kdo to je?“

„Příjmení je Patimkinová.“

„Patimkinovy neznám,“ prohlásila teta Gladys, jako by znala každého, kdo patří do rekreačního klubu Green Lane. „Ty jí telefonuješ, i když ji neznáš?“

„Ano. Představím se,“ vysvětlil jsem.

„Casanova,“ vzdychla a pokračovala v přípravě večeře pro strýce. Nikdo z nás nejedl společně – teta Gladys jedla v pět, moje sestřenice Susan v půl šesté, já v šest a strýc v půl sedmé. Existuje pro to pouze jediný možný výklad – moje teta je cvok.

„Kde je předměstský telefonní seznam?“ zeptal jsem se, když jsem vytahal všechny knihy zastrkané v telefonním stolku.

„Cože?“

„Předměstský telefonní seznam. Chci volat do Short Hills.“

„Takový ten tenký? Proč se mi má válet po domě, když ho nikdy nepoužiju?“

„Kde je?“

„Pod prádelníkem, upadla mu noha.“

„Propánaboha,“ vzdychl jsem.

„Radši zavolej na informace. Když ho odtamtud vytáhneš, vysypou se mi šuplíky. Nezdržuj mě, víš, že se tvůj strýc každou chvíli vrátí. A to jsem ještě nenakrmila tebe.

„A co kdybychom dneska večer jedli všichni společně? Je horko, budeš to mít snazší.“

„Jistě, měla bych podávat čtyři různá jídla najednou. Ty máš dušené hovězí, Susan domácí sýr, Max stejk. V pátek večer má vždycky stejk, to mu nemůžu odepřít. A já povečeřím trochu studeného kuřete. To mám dvacetkrát vyskakovat a odbíhat? Copak jsem tady za otroka, jenom na práci?“

„A proč nemáme všichni stejk nebo studené kuře –“

„Tuhle domácnost vedu dvacet let. Jdi zavolat té své přítelkyni.“ Ale když jsem zavolal, Brenda Patimkinová nebyla doma. Nějaká žena mi sdělila, že večeří v klubu. A bude pak doma? (Hlas jsem měl o dvě oktávy vyšší než chlapec v kostelním sboru.) Nevím, odpověděla žena, možná půjde napalovat golfové míčky. Kdo volá? Zamumlal jsem pár slov – nikdo koho zná já zase zavolám ne nechci nechat vzkaz děkuji vám omlouvám se že jsem rušil – a někde tady jsem zavěsil. Pak mě zavolala teta a já se obrnil k večeři.

Nastavila černý vrčící ventilátor na nejvyšší stupeň, takže se jí podařilo rozhoupat šňůru, která visela z kuchyňského lustru.

„Co si dáš k pití? Mám zázvorovou limonádu, obyčejnou sodovku, černé maliny a láhev vanilkové sodovky, kterou bych mohla otevřít.“

„Nic, děkuju.“

„Chceš vodu?“

„Já k jídlu nepiju, teto. Říkám ti to už rok každý den –“

„Max by jich dokázal vypít karton jenom k sekaným játrům. Pracuje tvrdě celý den. Kdybys pořádně pracoval, pil bys víc.“ Na sporáku navršila na talíř dušené hovězí, šťávu, vařené brambory, hrášek a mrkev. Postavila to přede mě a já až na tváři cítil, jak je to jídlo horké. Pak ukrojila dva krajíce žitného chleba a položila je přede mě na stůl.

Rozkrojil jsem vidličkou brambor a snědl ho pod dohledem tety Gladys, která se posadila naproti mně. „Ty nechceš chleba?“ zeptala se. „Nekrájela bych ho, aby neokoral.“

„Já chci chleba,“ namítl jsem.

„Nemáš ho rád se semínky, viď?“

Rozlomil jsem krajíc napůl a snědl ho.

„Jaké je to maso?“ zeptala se.

„Prima. Moc dobré.“

„Ty se nacpeš bramborama a chlebem a to maso, které necháš, budu muset vyhodit.“

Najednou vyskočila ze židle. „Sůl!“ Když se vrátila ke stolu, plácla přede mě slánku. Pepř se v jejím domě nepodával – Galen Drake totiž v rádiu tvrdil, že ho tělo nevstřebává, a tetu Gladys znepokojovala představa, že by něco, co ona podává na stůl, prošlo jícnem, žaludkem a střevy jen z pouhého cestovatelského potěšení.

„Budeš si z toho vybírat jenom hrášek? Řekni a příště se nebudu namáhat s kupováním mrkve.“

„Já mám mrkev hrozně rád,“ ujistil jsem ji. „Miluju ji.“

A abych to dokázal, hodil jsem si jí polovinu do úst a druhou polovinu na kalhoty.

„Čuně,“ pravila.

Třebaže mám velmi rád dezerty, a ovoce zvlášť, rozhodl jsem se, že si nedám. Chtěl jsem se za horkého večera vyhnout diskusi, která by řešila problém, zda si dám raději čerstvé ovoce než zavařované, nebo raději zavařované než čerstvé. Ať jsem dal přednost kterémukoli, teta Gladys měla pokaždé lednici nacpanou tím druhým jako kradenými diamanty. „On chce broskvový kompot a já mám lednici plnou hroznů, kterých se potřebuju zbavit…“ Pro chudáka tetu Gladys život sestával z likvidace přebytků a její největší radostí bylo vynášení odpadků, vyklízení spíže a příprava skrovných uzlíčků pro ty, jež stále ještě nazývala „ubohými Židy v P alestině“. Jenom doufám, že umře s prázdnou ledničkou, jinak by všem otrávila věčnost tím, že jí tam dole zezelenal sýr a na pomerančích bují chlupatý povlak.

Domů dorazil strýc Max, a zatímco jsem vytáčel Brendino číslo, slyšel jsem, jak v kuchyni otevírají láhve s limonádou. Hlas, který odpověděl tentokrát, byl vysoký, úsečný a unavený. „Haló.“ Spustil jsem svůj projev. „Haló-Brendo-Brendo-vy-mě-neznáte- -totiž-nevíte-jak-se-jmenuju-ale-podržel-jsem-vám-dneska-odpoledne- v-klubu-brýle… Požádala-jste-mě-o-to-nejsem-členem-ale- -moje-sestřenice-Doris-je-Doris-Klugmanová-zeptal-jsem-se- -kdo-jste…“ Nadechl jsem se, dal jsem jí příležitost promluvit, ale pak jsem pokračoval a odpověděl jsem na to ticho na opačné straně. „Doris? To je ta, co pořád čte Vojnu a mír. Poznám, že je léto, protože Doris čte Vojnu a mír.“ Brenda se nezasmála. Od samého začátku to bylo praktické děvče.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Neil Klugman. Držel jsem vám brýle u prkna, vzpomínáte?“

Odpověděla mi otázkou, která určitě uvádí do rozpaků fešáky i ošklivce. „Jak vypadáte?“

„Jsem takový… tmavý.“

„Vy jste černoch?“

„Ne.“

„Tak jak tedy vypadáte?“

„Můžu za vámi dnes přijít a předvést se vám, abyste to posoudila na vlastní oči?“

„To je pěkné,“ zasmála se. „Dnes večer hraju tenis.“

„Myslel jsem, že budete napalovat golfové míčky.“

„To už mám za sebou.“

„A co po tenise?“

„To budu zpocená,“ řekla Brenda.

Nemělo mě to varovat, abych si kolíčkem na prádlo secvakl nos a utíkal na opačnou stranu. Byl to fakt, který zjevně Brendu neznepokojoval, ale chtěla, abych to věděl.

„To mi nevadí,“ řekl jsem a doufal, že jsem se tónem hlasu vmáčkl někam mezi fajnovky a špindíry. „Můžu pro vás přijet?“

Skoro minutu neodpověděla. Slyšel jsem, jak si mumlá: „Doris Klugmanová, Doris Klugmanová…“, a pak řekla: „Ano, Briarpath Hills, osm patnáct.“

„Budu řídit hnědého plymouthe –“ rok výroby jsem si nechal pro sebe, „podle toho mě poznáte. Jak poznám já vás?“ zeptal jsem se s příšerným úlisným smíchem.

„Budu zpocená,“ odpověděla a zavěsila.

 

(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Roth, Philip: Spiknutí proti Americe

roth_spiknuti(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Hned jakmile jsme vjeli do Washingtonu, v hustém provozu jsme špatně odbočili, a zatímco se matka pokoušela zorientovat v mapě města a nasměrovat otce k našemu hotelu, před námi se objevila největší bílá věc, jakou jsem kdy viděl. Nahoře na svahu, kde končila ulice, stála budova Kapitolu se širokým schodištěm stoupajícím ke kolonádě a důmyslně sklenutou tříposchoďovou kupolí. Bezděky jsme se ocitli přímo v místech, kde se rodily americké dějiny, a ačkoli bychom to možná nedokázali vyjádřit slovy, byly to právě americké dějiny promítnuté do své nejinspirativnější podoby, v čem jsme doufali nalézt obranu proti Lindberghovi.

„Podívejte!“ vykřikla matka a obrátila se dozadu na Sandyho a na mě. „Není to senzace?“

Jako odpověď se ze zadního sedadla samozřejmě ozvalo „ano“, ale Sandy, jak se zdálo, upadl do jakési vlastenecké strnulosti, takže jsem se přizpůsobil a rovněž projevoval úžas mlčením.

Vtom vedle nás zastavil policista na motocyklu.

„Co se děje, Jersey?“ zavolal skrz otevřené okénko.

„Hledáme náš hotel,“ odpověděl otec. „Jak že se jmenuje, Bess?“

Matka, která se ještě nedokázala vzpamatovat z ohromující majestátnosti Kapitolu, okamžitě zbledla, a když se pokusila promluvit, její hlas zněl tak tiše, že ho v tom provozu nebylo slyšet.

„Lidi, tady nemůžete tvrdnout,“ zahulákal policajt. „Mluvte nahlas, paninko.“

„Je to hotel Douglas!“ zakřičel můj bratr horlivě a vykoukl ven, aby si mohl pořádně prohlédnout motorku. „Na ulici K, strážníku.“ „Pašák!“ zavolal policista a zvedl ruku, aby naznačil autům za námi, že mají zastavit. Otočil se do opačného směru, pokynul nám, abychom ho následovali, a rozjel se po Pennsylvania Avenue. Otec se pochechtával a pronesl: „Máme doprovod jako nějaký králové.“

„Jak ale víš, kam s náma jede?“ zeptala se matka. „Hermane, co se to děje?“

S policistou v čele jsme míjeli jednu federální budovu za druhou, když tu Sandy ukázal směrem k rozlehlé travnaté ploše přímo po naší levici. „Tamhle!“ zakřičel, „Bílý dům!“ A vtom matka začala plakat.

„To už –“ snažila se nám vysvětlit, než jsme dojeli k hotelu, kde nám policajt zamával a odfrčel pryč, „připadá mi, jako bychom už nežili v normální zemi. Je mi to strašně líto, děti… prosím vás, promiňte mi.“ A pak se dala znovu do pláče.

V malém pokoji v zadní části hotelu Douglas byla dvojitá postel pro naše a dvě dětská lůžka pro bratra a pro mě, a než dal otec spropitné poslíčkovi, který nám odemkl dveře a postavil zavazadla dovnitř na podlahu, matka se už zase chovala jako vždycky – nebo to alespoň předstírala, když vyskládala obsah našich zavazadel do skříně a s uznáním poznamenala, že zásuvky jsou vystlané novým voskovaným papírem.

Byli jsme na cestě už od čtvrté ranní, kdy jsme vyrazili z domova, a než jsme zase vyšli na ulici a mohli se vydat hledat nějaký podnik, kde bychom se naobědvali, byla jedna. Auto jsme měli zaparkované naproti hotelu. Stál u něj teď mužík s ostře řezanými rysy v dvouřadovém šedém obleku, smeknul klobouk a pravil: „Jmenuju se Taylor, lidičky. Jsem profesionální průvodce po hlavním městě. Jestli nechcete ztrácet čas, možná byste si rádi najali někoho, jako jsem já. Budu za vás řídit, takže se neztratíte, ukážu vám všechny pamětihodnosti a řeknu k nim, co je potřeba vědět, vyzvednu vás, kde budete chtít; když dostanete hlad, můžete si být jistí, že se mnou se dostanete tam, kde jsou ceny slušné a jídlo opravdu k jídlu, a pokud budeme jezdit ve vašem automobilu, přijde vás to jen na devět dolarů denně. Tady je moje licence,“ řekl, rozložil několikastránkový dokument a ukázal ho mému otci. „Vydaná obchodní komorou,“ vysvětlil. „Jsem Verlin M. Taylor, pane, oficiální průvodce po Washingtonu od roku 1937. Přesně řečeno od 5. ledna 1937 – toho dne totiž po pětasedmdesáté zasedal Kongres Spojených států.“

Otec si s ním potřásl rukou, se vší uctivostí pojišťovacího agenta prolistoval licenci a vrátil mu ji zase nazpátek. „Vaše nabídka se mi zamlouvá,“ řekl, „ale těch devět babek, pane Taylore, je trochu moc, aspoň pro tuhle rodinu.“

„To chápu. Jenže vy, pane, budete sám řídit, nevyznáte se tady a budete hledat místo k zaparkování. To potom vy a vaše rodina neuvidíte ani polovinu toho, co byste viděli se mnou, a ani si to nikde tady neužijete.

Já bych vás mohl vzít do nějakého příjemného podniku, kde byste si dali oběd, a pak bychom mohli vyrazit přímo k Washingtonovu památníku. Odtud bychom to vzali po Mallu k Lincolnovu památníku. Washington a Lincoln. Naši dva největší prezidenti – těmi já vždycky rád začínám. Vy víte, že Washington ve Washingtonu vlastně nikdy nebydlel. Prezident Washington vybral tohle místo, podepsal zákon, že se z tohohle města stane stálé sídlo vlády, ale první prezident, který se v roce 1800 nastěhoval do Bílého domu, byl teprve jeho následovník John Adams. Přesně řečeno to bylo prvního listopadu toho roku. Jeho žena Abigail se tam za ním přestěhovala o dva týdny později. Mezi mnoha zajímavostmi v Bílém domě je taky sklenice na celer, která patřila Johnovi a Abigail Adamsovým.“

„No, tak to jsem nevěděl,“ řekl na to otec, „ale jistě dovolíte, abych se poradil s manželkou.“ Tiše se matky zeptal: „Můžem si to dovolit? Je vidět, že se opravdu vyzná.“ Matka zašeptala: „Ale kdo ho za náma poslal? Jak se dověděl, který auto je naše?“ „Vždyť se tím živí, Bess, takže musí umět poznat, kdo je turista a kdo ne. Ten chlápek si tím přece vydělává.“ Bratr a já jsme se choulili k rodičům a doufali, že matka zmlkne a že si do konce naší návštěvy ve městě najmeme toho chlapíka s řezanou tváří a krátkýma nohama, kterému tak mrštně jede jazyk.

„Co vy na to?“ obrátil se otec k Sandymu a ke mně.

„No, jestli je to moc drahý…“ začal Sandy.

„Nekoukejte na to, kolik to stojí,“ řekl na to otec. „Líbí se vám ten chlápek, nebo ne?“

„Je zvláštní, tati,“ zašeptal Sandy. „Vypadá jako nějaká cvičená kachna. Líbí se mi, jak říká ,přesně řečeno‘.“

„Bess,“ řekl můj otec, „ten člověk fakt provádí po Washingtonu. Nevěřím, že by se kdy někomu poškleboval, je to bystrej malej chlapík a těžko bys hledala někoho zdvořilejšího. Počkej, zjistím, jestli by kejvnul na sedm babek.“ Pak nás nechal stát, vykročil k tomu chlapíkovi, vážně si spolu pár minut povídali a pak, když už bylo vše dohodnuto, si ti dva znovu potřásli rukama a otec nahlas řekl: „Fajn, jdeme se najíst!“ Jako obvykle sršel energií, i když zrovna nebylo co dělat.

Těžko říct, co z toho všeho mi připadalo neuvěřitelnější – byl jsem poprvé v životě za hranicemi New Jersey, byl jsem přes čtyři sta padesát kilometrů od domova, navíc v hlavním městě země, a mou rodinu měl vozit v našem autě cizinec, který měl stejné příjmení jako dvanáctý prezident Spojených států, jehož profil zdobil dvanácticentovou červenofialovou známku v albu na mém klíně, tu mezi modrou jedenácticentovou s Polkem a zelenou třinácticentovou s Fillmorem.

„Washington,“ říkal nám pan Taylor, „je rozdělený do čtyř čtvrtí – severozápadní, severovýchodní, jihovýchodní a jihozápadní. Až na několik výjimek jsou ulice probíhající severojižním směrem označeny čísly a ty, které vedou z východu na západ, jsou označeny písmeny abecedy. Ze všech hlavních měst na Západě je tohle jediné, které bylo vystavěno jen proto, aby se stalo sídlem národní vlády. Tím se neliší jenom od Londýna nebo Paříže, ale taky třeba od našeho New Yorku nebo Chicaga.“

„Slyšeli jste to?“ zeptal se otec a podíval se přes rameno na Sandyho a na mě. „Slyšelas, Bess, co říkal pan Taylor? Proč je Washington tak zvláštní?“

„Ano,“ řekla a sevřela mou ruku ve své dlani, aby si dodala jistoty a mě ujistila, že všechno teď bude, jak má být. Ale já jsem od té chvíle, kdy jsme vjeli do Washingtonu, až do našeho odjezdu z hlavního města měl jedinou starost – postarat se o to, aby moje sbírka známek neutrpěla nějakou újmu.

Samoobslužná restaurace, u níž nás pan Taylor vysadil, byla čistá a levná, jídlo bylo opravdu tak chutné, jak sliboval, a když jsme dojedli a chystali se vyjít na ulici, do jednoho ze dvou parkovacích pruhů před podnikem právě zajíždělo naše auto. „To je panečku načasování!“ zvolal otec.

„Za ty roky,“ řekl pan Taylor, „se naučíte odhadnout, jak dlouho bude které rodině trvat, než se naobědvá. Šlo to, paní Rothová?“ zeptal se matky. „Bylo všechno, jak má být?“

„Bylo to velice příjemné, děkujeme vám.“

„Takže všichni jsou připraveni vyrazit k Washingtonovu památníku,“ řekl a auto se rozjelo. „Vy samozřejmě víte, koho památník připomíná – našeho prvního prezidenta, kterého většina lidí vedle Lincolna pokládá taky za nejlepšího z našich prezidentů.“ „Víte, já bych k těm dvěma přiřadil taky Roosevelta. Je to velkej člověk, a přece ho obyvatelé týhle země vyhnali z úřadu,“ řekl otec. „A podívejte se, co máme místo něho.“

Pan Taylor ho zdvořile vyslechl, ale nijak na jeho slova nereagoval.

„Takže,“ navázal na předchozí výklad, „fotografie Washingtonova památníku jste viděli všichni. Jenže z nich není vždycky patrné, jak je působivý ve skutečnosti. Se svými pěti sty padesáti pěti stopami a pěti a jednou osminou palce od země představuje nejvyšší zděnou stavbu na světě. Nový elektrický výtah vás vyveze na vrchol za minutu a čtvrt. Jinak byste museli vystoupit nahoru pěšky po točitém schodišti, které tvoří celkem osm set třiadevadesát schodů. Shora dohlédnete na vzdálenost dvaceti až třiceti kilometrů. To už stojí za podívání. Tamhle – vidíte ho?“ zeptal se. „Přímo před námi.“

O pár minut později pan Taylor našel místo k parkování na pozemku památníku, a když jsme vystoupili z auta, poklusával vedle nás na křivých nožkách a vysvětloval: „Před několika lety památník poprvé celý vyčistili. Jen si představte tu práci, paní Rothová. Používali k tomu vodu s pískem a ocelové kartáče. Trvalo to pět měsíců a přišlo to na sto tisíc dolarů.“

„Za vlády F. D. R.?“ zeptal se otec.

„Domnívám se, že ano.“

„A vědí o tom lidi?“ zeptal se otec. „Zajímá to někoho? Ne. Chtěj, aby místo něho vládnul zemi pilot letecký pošty. A to by na tom ještě nebylo to nejhorší.“

Pan Taylor zůstal venku, dokud jsme nevstoupili do budovy památníku.

Ve výtahu se matka, která se mezitím opět chopila mé ruky, přisunula k otci a zašeptala: „Takhle nesmíš mluvit.“

„A co jsem jako řek?“

„To o Lindberghovi.“

„To? Jen jsem vyjadřoval svůj názor.“

„Ale ty přece nevíš, kdo ten člověk ve skutečnosti je.“

„To teda vím. Je to autorizovanej průvodce s papírama, který to potvrzujou. Tohle je Washingtonův památník, Bess, a ty mi říkáš, abych si svý názory nechával pro sebe, jako kdyby Washingtonův památník byl v Berlíně.“

Že mluvil tak otevřeně, ji znervózňovalo o to víc, že ostatní lidé čekající na výtah mohli náš hovor zaslechnout. Otec se otočil k jednomu z tatíků, který stál opodál se ženou a dvěma dětmi, a zeptal se ho: „Odkud jste, lidi? My jsme z Jersey.“ „Z Maine,“ odpověděl muž. „Slyšeli jste to?“ obrátil se na bratra a na mě. Do výtahu nastoupilo celkem asi dvacet dětí a dospělých a naplnili ho zhruba z poloviny, a zatímco kabina stoupala šachtou obklopenou železnými sloupy, otec využil minutu a čtvrt, aby se zbývajících rodin vyptal, odkud pocházejí.

Když jsme skončili s prohlídkou, venku na nás čekal pan Taylor. Požádal Sandyho a mě, abychom mu popsali, co jsme viděli z oken ve výšce pěti set stop, a pak s námi zběžně obešel stavbu zvenku a podrobně nám vylíčil přerušovanou výstavbu památníku.

Potom udělal několik rodinných snímků naším skříňovým fotoaparátem Brownie, načež otec přes námitky pana Taylora trval na tom, že vyfotografuje našeho průvodce, matku, Sandyho a mě na pozadí Washingtonova památníku.

Nakonec jsme nastoupili do auta, volantu se chopil opět pan Taylor a rozjeli jsme se po Mallu směrem k Lincolnovu památníku.

Tentokrát nás pan Taylor při parkování upozornil, že Lincolnův památník je stavba, jaké se žádná jiná na světě nevyrovná, a že bychom se měli připravit na to, že nás ohromí. Pak nás odvedl z parkoviště k velké budově s pilíři a širokým mramorovým schodištěm, po němž jsme prošli kolem sloupů a vstoupili do vnitřní síně, kde stála socha Lincolna sedícího vzpřímeně na svém obrovitém arcitrůnu. Tvář sochy, která na mě shlížela, představovala směsici všeho nanejvýš hodného posvátné úcty – byla to zároveň tvář Boha i tvář Ameriky.

Otec vážným hlasem pronesl: „A tohohle zastřelili, ty psi špinavý.“ Všichni čtyři jsme stáli přímo u podstavce sochy, která byla nasvícena tak, aby všechno na Abrahamu Lincolnovi působilo kolosálním dojmem. Co nám normálně připadalo velkolepé, najednou vybledlo, a nikdo, ať dítě nebo dospělý, se nedokázal ubránit vznešené atmosféře, kterou ta sochařská hyperbola vyvolávala.

„Když člověk pomyslí na to, jak se tahle země chová ke svejm nejlepším prezidentům…“

„Hermane,“ naléhala matka, „nezačínej zase.“

„Já s ničím nezačínám. Tohle byla velká tragédie. No nemám pravdu, hoši? Myslím zavraždění Lincolna.“

Pan Taylor k nám přistoupil a tiše nám řekl: „Zítra zajedeme do Fordova divadla, kde po něm vystřelili, a pak přes ulici do Petersenova domu, kde zemřel.“

„Říkal jsem, pane Taylore, že co tahle země dělá svejm velkejm lidem, je zatraceně zpropadená věc.“

„Zaplať pánbůh, že máme za prezidenta Lindbergha,“ ozval se hlas ženy stojící jen pár metrů od nás. Byla to postarší paní, která stála stranou a četla si v průvodci, tu poznámku, jak se zdálo, pronesla jen tak sama pro sebe, a přece jako by chtěla, aby ji otec zaslechl.

„Srovnávat Lincolna s Lindberghem? No to snad ne,“ zaúpěl otec. Ta postarší dáma vlastně nebyla sama, přišla se skupinou turistů, mezi nimiž byl muž zhruba otcova věku, který mohl být jejím synem.

„Něco se vám nelíbí?“ zeptal se mého otce a sebevědomě vykročil směrem k nám.

„Mně? Ne,“ řekl mu otec.

„Máte něco proti tomu, co ta paní právě řekla?“

„Ne, pane. Žijem ve svobodný zemi.“

Ten neznámý člověk se dlouze a upřeně zadíval na mého otce, pak na matku, na Sandyho a na mě. A co viděl? Upraveného, svalnatého muže s širokým hrudníkem, vysokého kolem sto sedmdesáti centimetrů, pohledného chlapíka se smutnýma mírnýma šedozelenýma očima, řídnoucími hnědými vlasy přičesanými ke spánkům a s ušima, které se vystavovaly světu trochu komičtěji, než bylo zapotřebí. Žena byla štíhlá, ale houževnatá, a decentně oblečená, přes jedno obočí jí spadala kadeř tmavých zvlněných vlasů, na oblých tvářích měla lehounkou vrstvu růže, měla výrazný nos, robustní paže, hezké nohy, útlé boky a živé oči, jaké mívají dívky o polovinu mladší. Zatímco z obou dospělých čišela rozvaha a energie, na obou chlapcích bylo všechno ještě měkké, malé děti mladě vypadajících rodičů, poslušné, pozorné, zdravé, nenapravitelné jenom ve svém optimismu.

Závěr, k němuž cizinec během pozorování dospěl, dal najevo posměšným pokýváním hlavy. Pak si odfrkl tak hlasitě, aby nikoho kolem nenechal na pochybách, co si o nás myslí, vrátil se k té postarší paní a ostatním turistům z jejich skupiny a pomalu kráčel pryč houpavou chůzí, jíž, stejně jako siluetou svých širokých zad, k nám vysílal varování.

V ten okamžik jsme zaslechli, jak mého otce nazývá „židákem s nevymáchanou hubou“, načež postarší dáma prohlásila: „Mám sto chutí vlepit mu facku.“

Pan Taylor nás rychle odvedl do menšího sálu sousedícího s hlavní halou, kde byla tabule s Lincolnovým gettysburským projevem a nástěnná malba znázorňující zrušení otroctví.

„Slyšet něco takovýho právě tady,“ řekl otec a hlas se mu třásl rozhořčením.

„V památníku věnovanýmu takovýmu muži!“

Pan Taylor ukázal na malbu a řekl: „Vidíte? Tamhle je anděl pravdy, jak osvobozuje otroka.“

Ale otec neviděl nic. „Myslíte, že by tady člověk něco takovýho zaslech, kdyby byl prezidentem Roosevelt? Za Roosevelta by si to lidi nedovolili, ani ve snu by je to nenapadlo…“ pokračoval otec. „Ale teď, kdy je naším velkým spojencem Adolf Hitler, kdy je Adolf Hitler nejlepším přítelem prezidenta Spojených států, tak teď si myslí, že jim projde všechno. To je hanebnost. Začíná to v Bílým domě a…“

Ke komu jinému mluvil než ke mně? Bratr se ploužil za panem Taylorem a vyptával se ho na nástěnnou malbu a matka se snažila ovládnout, aby něco neřekla nebo neudělala, vzpírala se stejným pocitům, které ji přepadly prve v autě – a to se předtím nestalo nic, co by je mělo vyvolat.

„Přečti si to,“ řekl otec a kývl hlavou k tabuli s gettysburským projevem.

„Jenom si to pořádně přečti. Všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni.“

„Hermane,“ vydechla matka, „už toho bylo dost, já už nemůžu.“

Vyšli jsme znovu na denní světlo a shromáždili se na nejvyšším stupni schodiště. K vysoké stavbě Washingtonova památníku to odtud bylo osm set metrů, zrcadlil se na druhé straně jezírka, které začínalo pod terasovitým přístupem k Lincolnovu památníku. Všude kolem byly vysázené jilmy. Bylo to nejkrásnější panorama, jaké jsem do té doby viděl, před námi se rozprostíral vlastenecký ráj, americká rajská zahrada, a my, vypuzená rodina, jsme tam stáli schoulení do hloučku.

„Poslechněte,“ řekl otec a přitáhl si bratra a mě k sobě, „řek bych, že je na čase, abysme si zdřímli. Byl to pro všechny dlouhej den. Vrátíme se do hotelu a hodinku nebo dvě si odpočineme. Co vy na to, pane Taylore?“

 

(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

Roth, Philip: Profesor touhy

9788020424907_1 Profesor_touhy(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Pravda, pravda, pravda, pravda, pravda. Ta vášeň je zběsilá, nevyčerpatelná, mám pocit, že mě podivuhodně nabíjí energií. Když se ohlížím zpátky k Birgittě, z nového úhlu pohledu mi připadá, že jsme si ve dvaadvaceti navzájem pomáhali proměnit se v cosi lehce zvrhlého, byli jsme si střídavě otrokem i otrokářem, žhářem i požárem. Ovládali jsme jeden druhého, a také úplně cizí lidi, tak silnou sexualitou, že jsme kolem sebe vytvářeli jakousi hypnotickou atmosféru, jež však prostupovala především naši nedostatečně zkušenou mysl: vzrušovala a rozjařovala mě přinejmenším stejně silně představa toho, co děláme, jako to, co jsem vnímal smysly. S Helenou je to jiné. Jistě, nejprve si musím zvyknout na to, co mi z výše mého skepticismu připadá jako přílišná teatrálnost. Jak se prohlubuje moje pochopení a vzájemná důvěrnost a s ní i cit, začínám postupně odkládat podezíravost, omezím částečně svoje výslechy a začínám si uvědomovat, že tato vášnivá představení vycházejí právě z její nebojácnosti, jež mě k ní tak přitahuje, z odhodlané bezuzdnosti, s níž se odevzdává všemu, co ji dostatečně silně upoutá, bez ohledu na skutečnost, že jí to nakonec přinese stejně tolik bolesti jako potěšení. Naprosto jsem se mýlil, říkám si, když jsem její mentalitu přezíravě odsuzoval jako sentimentální a banální výplod Milostného románu z filmového plátna – ba naopak, ona je bez fantazie, nemá prostor pro fantazii, tak naprosté je její soustředění a vynalézavost, s nimiž prozkoumává svou touhu. A nyní, vysílený orgasmem, zjišťuji, že jsem zesláblý vděčností a nejhlubšími pocity odevzdání. Stávám se nejméně obezřetným a možná i nejjednodušším organismem na zemi. Nevím ani, co v takových chvílích říct. Avšak Helena ano. Ano, jsou věci, v nichž se tohle děvče prostě vyzná. „Miluju tě,“ říká. Vlastně, pokud je třeba slov, co by dávalo lepší smysl? Takže si začínáme navzájem říkat, že jsme milenci, kteří se milují, třebaže zanedlouho po každém setkání ožívá moje přesvědčení, že naše cesty míří každá úplně jinam. Jakkoli bych rád uvěřil, že naše vášnivé milování je podloženo a živeno vzácnou a jedinečnou spřízněností duší, stále se nedokážu zbavit silného znepokojení, které ve mně Helena nepřestává vyvolávat. Jaký jiný důvod by naše – moje – neustálé šermování a výpady mohly mít?

Konečně se uvolí povědět mi, proč se vzdala všeho, co na Dálném východě měla. Poví mi to, buď aby se bezprostředně vypořádala s mou podezíravostí, nebo aby ještě prohloubila mystérium, jemuž zřejmě nedokážu odolat.

Její milenec, poslední z Kareninů, začal totiž mluvit o tom, že zařídí „nehodu“, při níž by jeho manželka zemřela. „Kdo to byl?“ „Velmi známý a důležitý muž,“ víc mi není ochotna říct. Spolknu to, jak nejlépe dovedu, a ptám se: „Kde je teď?“ „Pořád ještě tam.“ „Nepokoušel se s tebou setkat?“ „Přijel sem na týden.“ „A ty jsi s ním spala?“ „Samozřejmě jsem s ním spala. Jak bych mu dokázala odolat? Ale nakonec jsem ho poslala zpátky. Málem mě to vyřídilo. Bylo hnusné vidět ho odjíždět nadobro.“ „Fajn, ale třeba opravdu nechá svou ženu zabít, aby tě přilákal –“ „Proč si z něho musíš dělat legraci? To opravdu nedokážeš pochopit, že je stejně lidský jako ty?“ „Heleno, existují způsoby, jak se zbavit partnera, o nějž už nestojíme, aniž bychom museli zabíjet. Dá se třeba prostě odejít.“ „Dokážeš to, ‚prostě‘? Tak se to dělá na katedře srovnávací literatury? Tak si tak říkám, co se asi bude dít,“ podotýká, „až ty nebudeš moct mít něco, čeho se ti zachce.“ „Myslíš, že jako vystřelím někomu mozek z hlavy, abych to získal? Nebo že někoho hodím do výtahové šachty? Co si představuješ?“ „Koukej, já jsem ta, která se všeho vzdala a málem jsem z toho umřela – protože jsem nesnesla, aby tu představu vůbec vyslovil. Děsilo mě vědomí, že ho něco takového mohlo vůbec napadnout. Nebo to možná bylo tak mučivě svůdné, že jsem raději utekla. Protože stačilo, abych řekla ano – na nic jiného nečekal. Byl zoufalý, Davide, a myslel to vážně. A víš, jak snadné by bylo říct, co chtěl slyšet? Je to jen slovo, jen zlomek vteřiny: ano.“ „Nebo se možná ptal, protože si byl jistý, že řekneš ne.“ „Nemohl si být jistý. Ani já to nevěděla určitě.“ „Ale když to byl takový známý a důležitý muž, mohl do toho nepochybně jít a zařídit to zcela nezávisle na tobě, že? Aniž bys ty věděla, že za tím je on? Takový známý a důležitý muž má určitě k dispozici prostředky, jak nějakou ubohou manželku odstranit z cesty – limuzíny, které narážejí do zdí, lodi, které se potápějí, letadla, která vybuchují ve vzduchu. Kdyby to byl zařídil sám, nikdy by se ani nemusel ptát, co si o tom myslíš ty. Jestliže se tě zeptal na názor, možná tedy chtěl slyšet ne.“ „Ó, to je zajímavé. Pokračuj. Řeknu ne, a co on tím získá?“ „To, co má: manželku i tebe. Může si ponechat všechno, a ještě bude navíc vypadat jako úžasný humanista. To, že jsi utekla, že celá ta představa se pro tebe zhmotnila, měla pro tebe morální důsledky – no, možná nepočítal s tím, že by mohl krásnou americkou uprchlici se smyslem pro dobrodružství tak vytočit.“ „Opravdu velmi chytré. Jednička s hvězdičkou, zvlášť za ty ‚morální důsledky‘. Špatně je na tom pouze to, že ani v nejmenším nechápeš, co mezi námi bylo. Ty si myslíš, že když má někdo moc, city pro něj neexistují. Ale abys věděl, jsou muži, kteří mají obojí. Dva roky jsme se setkávali dvakrát týdně. Někdy častěji – nikdy méně. A nikdy se to nezměnilo. Pokaždé to bylo jen a jen dokonalé. Ty nevěříš, že se takové věci stávají, viď? Ale i kdyby se stávaly, odmítáš věřit, že na nich záleží. Ale tohle se dělo a jemu i mně na tom záleželo víc než na čemkoli jiném.“ „Stalo se i to, že ses vrátila. Stalo se i to, žes ho poslala zpátky. I tvoje hrůza se stala a tvoje znechucení. Na machinacích toho pána nezáleží. Tobě, Heleno, záleželo na tom, že jsi dospěla k bodu, za který jsi nechtěla jít.“ „Možná jsem se mýlila a jenom jsem se na sebe dívala příliš sentimentálně. Nebo jsem v sobě chovala nějakou dětinskou naději. Možná jsem měla zůstat, zajít za ten bod – a zjistit, že to docela klidně dokážu.“ „Nemohlas,“ podotknu, „a neudělalas to.“

Ach jo, a kdo je tady teď sentimentální?

Tehdy zjistím, že její schopnost bolestného sebezapření spolu s nadáním k sexuální bezuzdnosti činí její přitažlivost neodolatelnou. Že spolu nikdy tak úplně nevycházíme, že tak nějak postrádá hloubku, že je tak nesmírně namyšlená na svou krásu a že si nejsem nikdy zcela jistý, to všechno není nic – nebo snad je? – v porovnání s úctou, která se ve mně rodí k této krásné a působivé mladé hrdince, jež tolik riskovala, tolik získala, a tolik už ztratila, protože si své touhy dokázala přiznat. A potom je tu její krása samotná. Poznal jsem snad jinou, která by byla tak žádoucí? Se ženou, jejíž tělesnost mě neodolatelně přitahuje, se ženou, z níž nedokážu spustit oči, i když pouze pije kávu nebo telefonuje, se ženou, jejíž sebemenší pohyb má nad mými smysly tak obrovskou moc, s takovou ženou se nemusím obávat, že by mě má představivost ještě někdy svedla k dalším pokleslým a pochybným dobrodružstvím. Není snad Helena onou čarodějkou, kterou jsem hledal už na škole, kdy mě spodní ret Hedvábné Marcelly vzrušil natolik, že jsem ji pronásledoval z univerzitní menzy do univerzitní tělocvičny a odtud až do prádelny na koleji – není ona stvořením tak krásným, že na ni, a pouze na ni, dokážu soustředit veškeré svoje touhy, veškerou svou adoraci, veškerou svou zvídavost a všechen svůj chtíč? Která, když ne Helena? Která mě dokáže zmámit víc? A já, běda, stále ještě potřebuji být mámen.

Ale kdybychom se vzali… třeba by se hašteřivost z našeho vztahu jednoduše sama od sebe vytratila, zatímco stále se prohlubující intimita a jistota trvalosti by rozpouštěly poslední pozůstatky impulzivních sklonů k samolibosti a sebeobraně? Nebyla by to pochopitelně tak hazardní hra, kdyby Helena v sobě měla trochu víc tohoto a trochu méně onoho. Ale vzápětí si připomínám – a představuji si, že zaujímám dospělý postoj – že tento svět není světem snů a tady jsme takto přidělováni jeden druhému. A navíc to, co nazývám „její marnivostí“ a „její mělkostí“, ji právě činí tak zajímavou! Takže pak mohu jen doufat, že na pouhých „názorových rozdílech“ (na něž, jak ochotně připouštím – pokud to pomůže –, poukazuji jako první a jako první z nich vytvářím dráma) přestane ve spojení plném vášně, která prozatím neochabovala na síle i přes naše drsné a poněkud bojovné diskuse, záležet. Mohu jen doufat, že jako jsem se mýlil v odhadu jejích motivů dříve, mýlím se opět, když ji podezírám, že ona tajně doufá v manželství jako definitivní tečku za milostným poměrem s tím netrapným Kareninem v Hongkongu. Mohu jen doufat, že to ve skutečnosti budu já, koho si Helena vezme, a ne přehrada za minulostí, jejíž ztráta ji téměř zabila. Mohu jen doufat (protože to se nikdy nedozvím), že jde do postele se mnou a ne se vzpomínkami na ústa, na ruce a úd onoho nejdokonalejšího z milenců, který byl ochoten zabít manželku, aby mohl milenku učinit svou ženou.

Tak tedy pochybuji a doufám, toužím a bojím se (v jednom okamžiku očekávám tu nejpříjemnější a veselou budoucnost, vzápětí se obávám nejhoršího) a v tomto rozpoložení se s Helenou Bairdovou ožením – po téměř třech letech zasvěcených pochybnostem a nadějím, touze a obavám. Existují lidé, jako můj otec, jimž stačí vidět ženu stát u klavíru a zpívat „Amapolu“, aby se bleskově rozhodli: „Tam – to je moje nastávající.“ Pak jsou jiní, co vzdychnou: „Ano, je to ona,“ po nekonečném dramatickém váhání, jež je dovedlo k nezvratnému závěru, že by se s dotyčnou už nikdy neměli potkat. Ožením se s Helenou ve chvíli, kdy tíha zkušeností potřebných k tomu, abych dosáhl onoho monumentálního rozhodnutí, že se jí nadobro vzdám, je tak obrovská a dojímá mě do té míry, že si prostě život bez Heleny nedokážu představit. Teprve když s naprostou jistotou vím určitě, že tohle musí okamžitě skončit, zjistím, jak hluboko jsem s ní už svázán tisícem dnů své nerozhodnosti, vším tím zkoumáním a vyhodnocováním možností, jež vytvořily z tříletého milostného poměru cosi natolik prostoupeného lidskými událostmi, že to připomíná manželství trvající půl století. Beru si tedy Helenu – a ona si bere mě – ve chvíli, kdy oba dospějeme k bezradnosti a vyčerpání, jaké musí nutně nastat u všech, kdo stráví roky a roky a roky v těchto jasně ohraničených uspořádáních připomínajících posléze bludiště zahrnující oddělené byty a společné dovolené, předpokládanou oddanost a přesně určené noci, jež strávíme každý jinde, milostné vztahy ukončované s úlevou každých pět nebo šest měsíců a šťastně zapomenuté na dvaasedmdesát hodin, a pak obnovované v rozkošné byť prchavé sexuální horečce po napůl náhodném setkání v místní samoobsluze; nebo započaté znovu po večerním telefonátu, jenž měl pouze upozornit bývalého partnera na pozoruhodný dokument reprízovaný v deset v televizi; nebo po účasti na večeři, k níž se dvojice zavázala už tak dávno, že by bylo nezdvořilé nepřijít a společně nedostát poslednímu společenskému závazku. Jistě, jeden nebo druhý mohli jít na tu večeři sami, ale v tom případě by neměli na protější straně komplice, jemuž by mohli naznačovat, jak se nudí nebo baví, ani by si cestou domů nemohli vyměňovat postřehy týkající se půvabů či nedostatků ostatních hostů; a také by při svlékání před spaním neležel na přikrývce dychtivý, usmívající se přítel či přítelkyně, jimž člověk může přiznat, že jedinou skutečně zajímavou osobností u večeře byl shodou okolností dříve nedoceněný bývalý partner.

Vezmeme se tedy, a jak jsem mohl tušit a nemohl jsem tušit a asi jsem od začátku tušil, naše životy dál otravuje vzájemná kritika a nesoulad pramenící nejen z hlubokých povahových rozdílů, ale také z toho, že se nemůžu zbavit dojmu, že její nejhlubší city pořád ještě patří jinému muži, a že ať se sebevíc snaží tuto smutnou skutečnost skrývat a věnovat se mně a našemu společnému životu, ví stejně dobře jako já, že je mojí ženou pouze proto, že neexistoval jiný způsob (alespoň to tvrdí) kromě vraždy, jak by se mohla stát manželkou svého milence, onoho velice důležitého a známého muže. V nejlepších společných chvílích, kdy jsme nejodvážnější a nejrozumnější a nejoddanější, se snažíme ze všech sil nenávidět, co nás rozděluje, a co nejméně se nenávidět navzájem. Kdyby jen ta její minulost nebyla tak barvitá, tak grandiózní, tak vystřižená z Verdiho – kéž bychom na ni jeden nebo druhý nějak dokázali zapomenout! Kdybych tak dokázal onu absurdní trhlinu ve vzájemné důvěře zacelit! Nebo ji nevnímat. Nechat ji za sebou! V našich nejlepších chvílích si dáváme předsevzetí, omlouváme se, polepšujeme se, milujeme se. A v našich nejhorších společných chvílích… nu ty jsou prostě stejně špatné jako všude jinde, řekl bych. O co se přeme nejčastěji? Zpočátku – jak by uhodl každý, kdo se po třech letech přešlapování jen s polovičním přesvědčením, zato po hlavě, vrhl do výhně manželství – zpočátku se přeme o topinky. Proč, ptám se, se topinky nemůžou opékat až ve chvíli, kdy se smaží vajíčka, místo předem? Tak bychom je jedli teplé a ne studené. „Nemůžu uvěřit, že se bavíme o takových věcech,“ prohlašuje Helena. „Život není o topinkách!“ ječí posléze. „Když si sedneš a jíš topinky, je život o topinkách,“ slyším sám sebe. A pokračuji: „A když vynášíš smetí, život je o smetí, Heleno. Nemůžeš nechávat odpadkový koš v polovině schodů. Smetí patří do popelnice na dvorku. A ta se přikrývá víkem.“ „Zapomněla jsem.“ „Jak ho tam můžeš zapomenout, když už ho držíš v ruce?“ „Možná, drahý, proto, že je to odpadkový koš – a co na tom vůbec záleží!“ Zapomíná podepisovat šeky, které vystavuje, a oznámkovat dopisy, které hází do schránky, zatímco dopisy týkající se domácnosti, které jí dávám, aby je odeslala, se s jistou pravidelností vynořují z kapes pršiplášťů a kalhot měsíce poté, co je šla odeslat. „O čem přemýšlíš cestou ke schránce? Co způsobuje tvou zapomnětlivost, Heleno? Touha po starém dobrém Mandalaji? Vzpomínky na ‚kraksnu‘ a laguny a slony, na úsvit přicházející jako hřmění hromu –“ „Nemůžu přece krucinál na tvoje dopisy myslet na každým metru cesty ke schránce!“ „Ale proč tedy myslíš, že jsi s tím dopisem v ruce vůbec vyšla?“ „Abych se dostala na vzduch, proto! Abych viděla kousek nebe! Abych mohla dýchat!“ A tak, místo abych ji upozorňoval na chyby a nedopatření nebo procházel znovu její trasu a sbíral, co kde zapomněla, nebo se úplně ovládl (a pak ji proklínal za zavřenými dveřmi koupelny), zanedlouho opékám topinky, smažím vajíčka, vynáším smetí, platím účty a odesílám dopisy. Třebaže se vlídně nabízí (pokoušejíc se ze své strany zacelit tu strašlivou trhlinu): „Jdu nakoupit, chceš, abych ti je hodila do schránky?“ zkušenost, ne moudrost, mě vede, abych odpověděl: „Ne, ne, díky.“ V den, kdy vybere peníze ze spořícího účtu a pak ztratí peněženku, převezmu i transakce v bance. V den, kdy ráno dojede nakoupit plátky lososa k večeři a pak nechá rybu hnít pod předním sedadlem, převezmu nákupy. V den, kdy omylem nechá vyprat vlněnou košili, která se měla pouze čistit, převezmu čistírnu. Koncem prvního roku manželství jsem už zaměstnán nějakých šestnáct hodin denně – a jsem tomu rád. Vyučuji studenty a vytvářím knihu ze své disertace o milostném rozčarování v Čechovových povídkách (téma jsem si zvolil dřív, než jsem potkal svou ženu), zatímco Helena stále víc propadá pití a drogám.

Její dny začínají v lázni provoněné jasmínem. S olivovým olejem ve vlasech, aby se leskly, až je umyje, a tváří natřenou vitaminovými krémy leží každé ráno dvacet minut ve vaně se zavřenýma očima a drahocenná hlavinka spočívá na malém nafukovacím polštářku. Pohne se pouze, aby si pemzou jemně očistila drsnou kůži na chodidlech. Třikrát týdně po koupeli následuje napařování obličeje – v hedvábném kimonu půlnoční modři vyšívaném růžovými a červenými máky a žlutými ptáky, jaké nikdo nikdy nespatřil na zemi ani na moři, sedí u pultu naší maličké kuchyňky a hlavu ovázanou turbanem naklání nad miskou horké vody posypané rozmarýnem, heřmánkem a bezovým květem. A pak, provoněná a nalíčená a nakadeřená je připravena obléknout se do cvičení – a kam jinam to vlastně chodí, zatímco já učím. Přiléhavé čínské šaty z hedvábí námořnické modři, se stojatým límečkem a rozparkem až ke stehnům, diamanty do uší, zlaté a nefritové náramky, nefritový prsten, sandály a slaměná kabela.

Když se později vrátí – po józe se rozhodla zajít se „porozhlédnout“ do San Franciska –, hovoří (a hovoří už léta) o plánech, že si tam otevře obchod se starožitnostmi z Dálného východu, a už má trochu špičku. Před večeří už je samý úsměv – naměklá, nalitá, zatrpklá. „Život je o topinkách,“ prohlašuje a pocucává ze skleničky, v níž má na čtyři prsty rumu, zatímco já kořením kotlety. „Život je o zbytcích. Život je o kožených podrážkách a gumových podpatcích. Život je o přenášení zůstatku účtu do nové šekové knížky. Život je o tom, že je na každý útržek třeba napsat správnou částku. A taky správné datum, měsíc a rok.“ „To je všechno pravda,“ podotýkám. „Áno,“ přizvukuje a sleduje mě, jak prostírám na stůl, „kdyby jenom jeho žena nezapomínala, co dala vařit, a všechno nespálila. Kdyby si jenom jeho žena pamatovala, že když David večeřel v Arkádii, jeho maminka vždycky dávala vidličku na levou stranu a lžíci na pravou, a nikdy obě na stejnou. Kdyby jen mu jeho žena dokázala upéct a máslem namazat brambory tak, jak to v zimě dělávala jeho maminka.“

Než překročíme třicítku, stihli jsme už vyostřit vzájemné antipatie do té míry, že každý z nás je zjednodušen právě na to, čeho se druhý na samém počátku obával. Profesorská „namyšlenost“ a „nedůtklivost“, kvůli níž si mě Helena z celého srdce hnusí – „Tys toho skutečně dosáhl, Davide – je z tebe prvotřídní mladý suchar,“ – nebije do očí o nic méně než její „naprostá bezmyšlenkovitost“, „idiotská marnotratnost“, „adolescentní zasněnost“ atd. A přece ji nedokážu opustit, ani ona mě, alespoň do chvíle, kdy naprostá katastrofa zesměšní veškerou další naději, že by u toho druhého došlo k zázračnému obrácení. K našemu úžasu stejně jako k údivu všech ostatních zůstáváme manžely téměř stejně dlouho, jako jsme byli milenci, možná proto, že nám toto manželství poskytuje příležitost útočit přímo na to, co každý z nás považuje za svého démona (a co se zpočátku zdálo jako spása pro toho druhého). Míjejí měsíce a my zůstáváme spolu, přemítáme, zda by nás snad z tohoto mrtvého bodu nevyvedlo dítě… nebo Helenin obchod se starožitnostmi… nebo psychoterapie pro oba… Znovu a znovu se dozvídáme, že ostatním připadáme jako výrazně „pohledná“ dvojice – dobře oblečení, zcestovalí, inteligentní, světáčtí (zejména ve srovnání s mladými manželskými dvojicemi na fakultě), se společným příjmem dvanáct tisíc dolarů… a život je jednoduše děsný.

 

(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Roth, Philip: Portnoyův komplex

9788020417664_1 Portnoyuv_ komplex(Philip Roth: Portnoyův komplex. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Ach ten můj otec! Ten dobrotivej, úzkostnej, nechápající, zácpou sužovanej otec, odsouzenej k tomu, aby mu Svatá říše protestantská házela ve všem všudy klacky pod nohy! Sebedůvěra a mazanost, pocit nadřazenosti a konexe, to všechno, co bylo jeho světlovlasejm a modrookejm vrstevníkům vrozený a co jim umožňovalo druhý vést, ovlivňovat, a když bylo zapotřebí, tak je i utlačovat, toho všeho otec neměl ani za mák. Jak by mohl utlačovat? Vždyť patřil mezi utlačovaný! Jak by mohl prosazovat svou moc, když patřil k těm bezmocným? Copak mohl dosáhnout jakýhokoli triumfálního vítězství, když mu byl každej triumfátor odpornej, a nejspíš i samotná myšlenka, že někdo nad někým zvítězí. „Uctívaj Žida, Alexi, jestlipak to víš? Celý to jejich slavný náboženství je založený na tom, že uctívaj člověka, kterej byl prokazatelně jenom Žid. No co bys tomu řek? Taková hloupost! No co bys řek takovýmuhle balamucení? Vždyť ten Ježíš Kristus, o kterým každýmu tvrděj, že to byl Bůh, byl akorát Žid! A tenhle fakt, ze kterýho mě div neraní mrtvice, jen na něj pomyslím, nebere nikdo v potaz. Že to byl Žid, stejnej Žid jako ty a já, že prostě vezmou nějakýho Žida a z jeho mrtvoly pak udělaj něco jako boha, načež – a právě z toho by se jeden pominul – ty pacholci sprostý vobrátěj, a kohože začnou jako prvního pronásledovat? Kohože to už dva tisíce let nenechaj žít a jen je vražděj a nenáviděj? No Židy, který jim, když nic jinýho, dali toho jejich milovanýho Jéžiše. Já tě ujišťuju, Alexi, že v životě neuslyšíš horší mišegos takovejch zmatenejch pitomostí a nechutnejch nesmyslů, než je to jejich křesťanský náboženství. A přesně tomu tyhle takzvaný esa věřej!“

Na domácí frontě se ale k obranný strategii pohrdání mocným nepřítelem tak snadno utíkat bohužel nemohl, protože tím nepřítelem se postupem času stával čím dál víc jeho milovanej syn. Opravdu, v tomhle dlouhým období děsů, jak by se dalo označit moje dospívání, mi na otci nejvíc nenaháněla strach jeho zuřivost, od který jsem čekal, že se s ní do mě co nejdřív obuje, ale ta moje, se kterou jsem každej večer u jídla toužil tuhle neznalou a nekultivovanou pozituru brutálně zdecimovat. Víte, jak jsem si přál vykopat ho za hranice života nás normálních lidí, když strkal do servírovací mísy vidličku, kterou jedl, nebo když ze lžíce srkal polívku, místo aby jako každej vychovanej člověk počkal, až vychladne, nebo když se – nedejbože – pokusil zformulovat svůj názor, ať už to bylo na cokoli… A co mě na těch mejch choutkách strašilo nejvíc, bylo vědomí, že kdybych jim podlehl, není vyloučeno, že bych uspěl. A není taky vyloučeno, že by mi v tom sám pomohl! Stačilo by, abych se přehoupl přes talíře od večeře s prstama zamířenýma na jeho hrtan, a okamžitě by klesl s vyplazeným jazykem pod stůl. Křičet, co by nekřičel, handrkovat se, co by se nehandrkoval, a nudžovat, no ano, a jak! Ale bránit se? Mně? „Alexi, takhle se do něj nesmíš pouštět,“ varuje matka, když opouštím rozeřvanou kuchyň jako Attila, Bič boží, a s křikem nechávám další večeři nedojedenou, „dyť ho eště trefí šlak, jestli na něj budeš pořád takhle sprostej!“ Nemůžu udělat nic jinýho, než zařvat „Prima!“ a prásknout jí před nosem dveřma od svýho pokoje. „Fajn!“ zaječím a vytáhnu ze skříně koženkovou bundu, kterou nosím zásadně s vyhrnutým límcem (což si ona hnusí stejně jako celej ten hnusnej svršek). „To by bylo báječný!“ křičím a s očima plnýma slz se rozběhnu na roh ulice vybít si zlobu na hracím automatu.

I když jsem se proti nim takhle stavěl, co já bych kristepane dal, kdyby otec byl matka a ona můj otec! Jenomže v naší famílii mají pohlaví beznadějně popletený! Ten, kdo by si vlastně měl na mě dupnout, jenom ustupuje, a ten, kdo mi má ustupovat, se do mě pouští! Kdo tu má plísnit, ten se bezmocně hroutí, protože jeho útlocitnost ho zbavuje síly! A ten, kdo by se měl hroutit, věčně jen plísní, kárá, kritizuje, nachází chyby a snaží se napravovat! Supluje patriarchální roli! Zaplaťpámbu, ach zaplaťpámbu, že aspoň toho ptáka a koule má on! Žádnou neochvějnou mužností se sice v tom světě zlatovlasejch gojů se stříbrným jazykem – mírně řečeno – nevyznačoval, ale mezi nohama ho pámbu vybavil jako opravdovýho chlapa párem velkých zdravých kulí a šlongem tak mocným co do dýlky i objemu, že by se jím mohl chlubit i král. A to všechno bylo skutečně jeho – tímhle jsem si skutečně jistej –, protože jak to z něj viselo, bylo vidět, že tohle nepochybně patří jemu a nikdo mu to nemůže vzít.

Jenomže jeho pohlavní atribut jsem samozřejmě doma neměl možnost vnímat tak často jako erogenní partie matčina těla. Jednou jsem zahlídl i její menstruační krev… Temně na mě zářila z ošlapanýho linolea před kuchyňským dřezem. Stalo se to před víc než čtvrtstoletím a byly to jen dvě kapky, ale ty se dodnes lesknou na její ikoně, kterou mám s věčným světlem pověšenou ve svým Moderním muzeu stížností a křivd (spolu s krabicí vložek a nylonovýma punčochama, ke kterejm se dostanu za chvíli). Krev, kterou ta ikona roní, odvádí odkapávací prkno dřezu do výlevky, protože je to krev, kterou matka nechává z masa vytéct, aby bylo košer a smělo se jíst. Nejspíš to všechno pletu dohromady a podle těch mých řečí o krvi by mě někdo mohl považovat za syna z rodu Átreovců, ale já si nemůžu pomoct, jelikož mám v hlavě pořád obraz, jak matka stojí u výlevky a odkrvuje maso solí, jenomže najednou ji přepadnou ty „ženský potíže“ a v tu ránu se s nářkem, kterým mě strašlivě vyděsí, vřítí do ložnice. V tý době mi nebylo víc než čtyři nebo pět let, a přesto ty dvě kapky krve, který jsem spatřil na podlaze kuchyně, mám dodnes před očima… stejně jako krabici vložek… stejně jako punčochy, co jí obepínají nohy až nahoru… stejně jako… musím to vůbec ještě říkat? – stejně jako nůž na chleba, kterým hrozí vycedit krev ze mě, když odmítnu sníst večeři. Ten nůž! Ten nůž! Nejde mi na rozum, že ji samotnou vůbec nenapadlo, že ta hrozba nožem je něco, zač by se měla stydět, nebo se o tom aspoň moc nešířit. Jenomže já slyším z postele, jak při partii madžonku s dámama brebentí o svejch starostech: Ten náš Alex začal najednou tak špatně jíst, že nad ním musím stát s nožem. A žádná z přítomnejch zřejmě nepovažuje její řešení za nijak přemrštěný. Já nad ním musím stát s nožem! Ani jedna z těch ženských nevstane od stolu s madžonkem a neodejde! Ale to je tím, že v jejich světě se to s dětma, co špatně jedí, dělá přesně takhle – jedna aby nad nimi stála s nožem!

O řadu let pozdějc na mě jednou zavolala z koupelny. Utíkej do drogerie! Kup mi krabici vložek! Honem! Ta panická hrůza v jejím hlase! Jak já pelášil! Po návratu jsem celej zadýchanej podal krabici bílým prstům, který se ke mně protáhly úzkou škvírkou ve dveřích koupelny… I když matku nakonec její menstruační obtíže dovedly až na operační stůl, stejně jí nemůžu odpustit, že mě tenkrát tím samaritánským posláním pověřila. Radši měla na tý studený podlaze koupelny vykrvácet, poněvadž i to by bylo lepší, než posílat jedenáctiletýho kluka, aby jí skočil pro menstruační vložky! Kde prokristapána vězela ségra? A copak neměla žádnou železnou zásobu? Jak mohla být ta příšerná ženská tak necitlivá ke zranitelnosti svýho bubíka, jak se mohlo stát, že na jedný straně projevila takovou netečnost k mýmu studu, a na druhý jednala v takovým souladu s mýma nejskrytějšíma tužbama? … Jsem tak malej, že stěží vím, jakýho jsem pohlaví, nebo by se aspoň dalo soudit, že to ještě nevím. Je brzy po obědě někdy na jaře mýho čtvrtýho roku. Z ostrůvku hlíny venku před domem se zvedají narudlý stopky kytek. Okna stojej dokořán a vzduch v bytě je jarně vlahej a přitom zelektrizovanej matčinou energií. Týdenní prádlo je vypraný a pověšený na šňůře, a abychom měli po večeři taky něco sladkýho, upekla nám matka mramorovej koláč, kterej nádherně zkrvavila – už zase ta krev! už zase ten nůž! – kterej zkrátka se zručností profesionálky zkrvavila čůrkama rozpuštěný čokolády stékajícíma do bledýho vanilkovýho korpusu, a její výtvor mi připadá stejně podivuhodnej jako broskve, které nevím jak zavěšuje do lesknoucí se hmoty ovocnýho rosolu. Takže zvládla prádlo, upekla koláč, vydrhla podlahu v kuchyni a v koupelně a pokladla ji rozprostřenýma novinama, samozřejmě dávno utřela prach a zbytečný říkat, že taky vyluxovala, sklidila nádobí od oběda, umyla ho a (se svým roztomilým pomocníčkem) ho uložila do kredence do štelážky určený pro milchiges, a celý do- poledne si jako kanárek pískala nějakej nápěv bez melodie, nějakou písničku, ze který zaznívá zdraví a radost, klid a spokojenost. Já jí kreslím obrázek, ona se zatím sprchuje – a pak se v prosluněný ložnici oblíká, že mě vezme do města. Sedí ve vyztužený podprsence a podvazkovým pasu na okraji postele, natahuje si punčochy a přitom švitoří. Kdopak je maminčin hodnej chlapeček? Kdopak je nejmilejší chlapeček, jakýho kdy maminka měla? Kohopak má maminka ze všech na světě nejradši? Jsem rozkoší bez sebe a přitom sleduju pomalej, mučivě krásnej postup jejích nohou do přiléhavejch průsvitnejch punčoch, který její pokožce dodávají znepokojivej nádech. Přitočím se tak blízko, že z jejího krku cejtím zásyp po koupeli a můžu líp vnímat spletitost bimbajících se pružnejch podvazků, na který se co nevidět punčochy připnou (bezpochyby za hlaholu trub a víření kotlů). Cejtím olejíček, kterým vyleštila čtyři zářící sloupky mahagonový postele, ve který spí s člověkem, co s náma žije o večerech a o nedělních odpoledních. Prej je to můj otec. Z konečků prstů – přestože mi všechny ty moje čunčata do jednoho umyla teplým mokrým hadříkem – cejtím ještě oběd, ke kterýmu mi připravila tuňákovej salát. Ale klidně by to mohlo bejt i ženský přirození. A možná, že i je! Chce se mi vrnět rozkoší. Jsou mi čtyři, a přesto cejtím v krvi – ó jé, už zase ta krev –, jak je ten okamžik nabitej vášní, jak je těhotnej možnostma. Ta dlouhovlasá tlouštice, o který mi tvrděj, že je to moje sestra, je ve škole. A ten chlap, co je mým otcem, kamsi odešel, aby vydělával peníze, jak nejlíp umí. Oba dva jsou teda pryč a kdoví, třeba budu mít štěstí a už se nikdy nevrátěj… Teď už je odpoledne, k tomu jaro, a já tu sedím a pozoruju ženskou, která si kvůli mně, jen a jen kvůli mně natahuje punčochy a prozpěvuje si písničku, ze který kypí láska. A s maminkou zůstane navždycky kdo? Já. A kdopak chodí s maminkou, ať v tom celým širým světě jde kamkoli? No přece já, samozřejmě. To je ale hloupá otázka, nicméně jen žádný obavy, budu hrát s sebou. Tak kdopak se s maminkou takhle dobře naobědval, kterejpak hodnej chlapeček pojede s maminkou autobusem do města, kdopak půjde s maminkou do toho velikanánskýho obchodu… a tak dál a tak dál… až do minulýho tejdne, kdy matka, když jsem se jí šťastně vrátil z Evropy, najednou řekne –

„Šáhni si.“

Cože?“ Ale to už mě vezme za ruku a přitáhne si ji k tělu.

„No mami –“

„Co ses narodil, jsem nepřibrala ani tři kila,“ prohlásí. „No jen si šáhni,“ vybídne mě a přitiskne moje ztuhlý prsty na oblinu svých boků, který dodnes nejsou nepohledný…

A ty punčochy? Od těch dob už uplynulo přes pětadvacet let (a tahle hra už by bývala měla dávno skončit!), ale maminka si je před svým malým chlapečkem natahuje dodnes. Nicméně teď už chlapeček při pohledu na vlajku, která se chvějivě sune vzhůru, pokládá za nutný dívat se jinam, a nejenom z ohledu na svý duševní zdraví. Ano, je to pravda, pohled odvracím ne kvůli sobě, nýbrž z ohledu na toho chudáka otce! Jenomže má tady otec vůbec nějaký přednostní práva? Kdyby se v tomhle obývacím pokoji jeho dospělej malej chlapeček zničehonic se svou maminkou překotili na koberec, copak by udělal tatínek? Vylil by na ten rozvášněnej pár kýbl vařící vody? Vytáhl by svůj nůž – nebo by odešel do vedlejšího pokoje a koukal by na televizi, dokud by toho nenechali? „Proč se díváš jinam?“ zeptá se matka pobaveně při rovnání švů. „Copak jsem nějaký jednadvacetiletý děvče! Jako bych ti nebyla utírala zadeček a nelíbala ti tolik let tu tvou malou prdýlku. Jen se na něj podívej –“ upozorňuje otce pro případ, že by tomu malýmu kabaretnímu výstupu, co se tu právě odehrává, nevěnoval stoprocentní pozornost, „no jen se podívej, jak dělá, jako by jeho matka byla nějaká šedesátiletá královna krásy.“ Jednou měsíčně mě otec bere s sebou do švicbadu, kde se pokouší – za přispění páry, masáže a dlouhýho hlubokýho spánku – rozbořit tu pyramidu podráždění, kterou na sebe během uplynulejch tejdnů v práci nabral. Šaty, ve kterejch jsme přišli, zamkneme v odpočívárně. Mužský, který už mučící proceduru v nižším podlaží absolvovali, tu rozložený na řadě železnejch kavalců stojících kolmo k šatním skříňkám spočívají pod bílejma prostěradlama jako oběti nějaký náhlý katastrofy. Nebejt toho, že tu a tam zničehonic zaburácí pšouk nebo čas od času vyrazí odněkud kulometná dávka zachrápání, byl bych přesvědčenej, že jsem v márnici a že se z nějakýho záhadnýho důvodu svlíkáme před očima mrtvol. Já se na bezduchý těla nedívám, ale vzrušeně poskakuju na špičkách jak myška a snažím se vyvlíct nohy ze spodků, než mi do nich někdo stačí nakouknout, protože vždycky k svýmu zármutku a ohromení, ke svýmu pokoření objevím na jejich nejspodnějším švu bleďounký, tenounký máznutí po stolici. Ach pane doktore, a přitom já se utírám, utírám a utírám, věnuju utírání stejně času jako vlastnímu kadění a možná ještě víc, já šeredím toaletním papírem, jako by rostl na stromech – jak aspoň tvrdí můj závistivej otec –, utírám se, až mám tu ďovírku červenou jak malinu; ale přestože bych strašně rád udělal matce radost a házel jí večer do koše na prádlo spodky, který mohly halit řitní otvor anděla, stejně jí místo toho nepřestávám předkládat – dělám to schválně, pane doktore, nebo za to prostě nemůžu? – zasmrádlý klukovský spoďáry.

Ale proč vlastně poskakuju tady, v tureckejch lázních? Vždyť tady nejsou žádný ženský. Žádný ženský a žádný gojové. Je to možný? Tady si není proč dělat starosti!

Vyjdu z odpočívárny a v závěsu za spodníma záhybama otcovejch bílejch hýždí scházím po kovovejch schodech do očistce, v němž se z otcova těla vypařej a budou vymlácený muka, za který může skutečnost, že to v pojišťovnictví dotáhl jenom na agenta, má rodinu a je Žid. Dole pod schodama obejdeme horu bílých prostěradel a kopec zmuchlanejch ručníků, otec se opře ramenem do těžkejch dveří bez okýnka a pak vejde do temnejch končin, kde vládne ticho a libej pach „Lesní vůně“. A zvuky, který tu vládnou, připomínají potlesk nepočetnýho a nijak nadšenýho publika, který odměňuje smrtelnou agónii hlavního protagonisty nějaký tragédie. Ten potlesk obstarává párek masérů, který bušej a plácaj do těl svejch obětí, to znamená mužů polozahalenejch prostěradlama a nataženejch na stolech s mramorovýma deskama. Maséři do nich pleskají, hnětou je, strkají s nima sem a tam a kroutí jim pomalu údy, jako by jim je chtěli neporušený vyjmout z kloubů, což na mě má hypnotizující účinek, nicméně jdu pořád dál za otcem kolem bazénu, malý zelený krychle vody tak ledový, že se v ní člověku málem srdce zastaví, až konečně přicházíme ke dveřím do páry.

Jakmile otec dveře otevře, začne ke mně ta místnost promlouvat o prehistorickejch dobách, který předcházely éře jeskynních lidí a obyvatel kolovejch staveb, o který jsme se učili ve škole, o dobách, kdy nad mokvající bažinou, kterou tehdy země byla, pohlcovaly sluneční svit vířící bílý páry, a kdy plynuly věky, během kterejch se země vysoušela pro člověka. S podlejzavým chlapečkem se samejma jedničkama, kterej po vyučování běží domů, s tím malým přemoudřelým neviňátkem, co věčně hledá klíč k nevyzpytatelnejm záhadám a co se setká nebo nesetká s maminčiným souhlasem, nemám rázem nic společnýho, a vracím se zpátky do jakýsi rozčvachtaný vodovatý doby, kdy ještě neexistovaly ani rodiny, ani záchody a s nima spojený rodinný tragédie, jak je známe dneska, do údobí obojživelníků, obrovitejch nemyslících tvorů, který se čas od času ponořej do vody a z mokrejch masitejch boků a trupů jim pak stoupá pára. Mám pocit, jako by se všichni ti Židi, co se v rohu místnosti s párou krčej pod studeným crčkem sprchy, aby se pak mohli odpotácet zpátky a nalokat se těch hnusnejch, neproniknutelnejch, nedýchatelnejch výparů ještě víc, nechali strojem času přenýst zpátky do dob, kdy existovali jen v podobě jakýhosi stáda izraelitskejch živočichů schopnejch vyjadřovat se jen prostřednictvím ojoj… protože přesně takový jsou zvuky, co vydávají, když se vlečou od sprchy zpátky do dusnýho smradu. Vypadá to, jako by se otec a jeho spolutrpitelé konečně vrátili do jedinýho prostředí, v němž se můžou chovat přirozeně a kam nemá přístup ani žádnej goj, ani žádná ženská.

Stojím v pozoru mezi otcovýma nohama a zatímco on mě od hlavy až po paty odívá do hustý mýdlový pěny, já zírám s obdivem na to pytlovitý, veliký cosi, co mu visí z mramorový lavice, na který sedí. Jeho šourek se podobá protáhlý vrásčitý tváři starce, kterej má za každou z obou splasklých lící nacpaný vejce, kdežto ten můj by mohl viset na zápěstí nějaký holčičí panenky coby malinkatá růžová kabelinka. Jeho šlong v porovnání s mým tintítkem, který matka před cizíma s oblibou nazývá camprlíček (no dobrá, udělala to jednou, ale tohle jednou je doživotní flastr), ten jeho šlong ve mně vyvolává představu požární proudnice na konci stočený hadice, kterou máme viset ve škole ze zdi chodby. Šlong… Tenhle výraz je naprosto přesným vyjádřením tý animální masitosti, před kterou se tak kořím, na níž tak obdivuju tu těžkou, nic nevnímající a ničím neovlivnitelnou lhostejnost jeho tělesnýho vývodu, ze kterýho stříká proud silnej a mohutnej jako lano, kdežto to, co jde ze mě, jsou jen tenounký žlutý nitky, který moje matka eufemisticky nazývá „lulání“. Já se naopak domnívám, že lulání, ty žlutý nitečky tak tenký, že by se s nima dalo šít, je to, co vyrábí ségra! „Chceš se hezky vylulat?“ ptá se mě matka, ačkoli já chci vyprodukovat příval, já chci vyvolat záplavu, já chci výtok ze záchodový mísy obrátit do protisměru, stejně jako to dělá on. „Jacku!“ volává na něj matka, „byl bys tak laskav a zavřel ty dveře? Dáváš moc pěknej příklad tomu našemu… však víš.“ Ach kéž by tomu tak bylo, mami! Kéž by si ten všakvíškdo dokázal z nedostatku studu toho všakvíškoho vzít příklad! Kéž bych byl schopnej se hloubkou jeho prostoty přiživit, místo aby se pro mě i ta stala pramenem hanby. Hanba, hanba, hanba a ještě jednou hanba, jelikož ať se kamkoli obrátím, všude jen další hanba.

 

(Philip Roth: Portnoyův komplex. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2011.)

Roth, Philip: Pokoření

9788020420343_1 Pokoreni(Philip Roth: Pokoření. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Carol dokonce následující sobotu přiletěla z Michi­ganu, aby se v New Yorku setkala s Pegeen a zašly spolu na oběd. Pegeen odjela ráno a vrátila se zpátky asi v osm večer. Uvařil pro oba jídlo, a teprve když dojedli, zeptal se, jak to šlo.

„Takže, co říkala?“ prohodil Axler.

„Mám ti povědět úplně všechno?“ zeptala se Pegeen.

„Prosím,“ přisvědčil.

„Dobře,“ řekla, „pokusím se vybavit si náš rozho­vor co možná přesně. Byla to taková vlídnost s nej­vyšší ostražitostí. Nechovala se ani vulgárně, ani se mi nesnažila mazat med kolem pusy. Prostě matčina neza­ujatá kansaská upřímnost.“

„Pokračuj.“

„Chceš vědět všechno,“ konstatovala Pegeen.

„Ano,“ odpověděl.

„Tedy, v restauraci prošla kolem mne – vůbec mě ne­poznala. ‚Mami,‘ zavolala jsem na ni a ona se otočila a řekla: ‚Ach můj bože, to je moje dcera. Ty ale hezky vypadáš.‘ A já jsem se zeptala: ‚Hezky? Dřív jsem podle tebe hezky nevypadala?‘ A ona řekla: ‚Nový účes, oble­čení, jaké jsem na tobě nikdy neviděla.‘ ‚Takové ženštěj­ší, chceš říct?‘ zeptala jsem se. ‚To rozhodně,‘ odpově­děla, ‚ano. Velmi ti to sluší, má drahá. Jak dlouho už to trvá?‘ Pověděla jsem jí to a ona poznamenala: ‚Máš moc hezký účes. Nemohl být levný.‘ A já jsem jí řekla: ‚Prostě zkouším něco nového.‘ A ona podotkla: ‚Tuším, že zkoušíš něco nového v mnoha ohledech. Přijela – 64 – jsem, protože se chci ujistit, že sis promyslela všechny důsledky toho vašeho vztahu.‘ Řekla jsem jí, že si ne­jsem jistá, že když je někdo do někoho zamilovaný, promýšlí všechno do důsledků. Řekla jsem jí, že mně ten vztah v tuto chvíli poskytuje velký pocit štěstí. A ona pokračovala: ‚Doslechli jsme se, že se léčil na psychiatrii. Někdo říká půl roku, někdo rok – ne­znám úplně přesně všechna fakta.‘ Vysvětlila jsem jí, že jsi tam před necelým rokem strávil šestadvacet dní a že to způsobily tvoje potíže na jevišti. Řekla jsem jí, že jsi přechodně ztratil schopnost hrát a že jsi odloučení od divadla psychicky neunesl. Řekla jsem jí, že ať už jsi tehdy měl jakékoli citové či mentální problémy, v na­šem společném životě se nijak neprojevují. Že jsi dušev­ně zdráv, či dokonce zdravější než kdokoli, s kým jsem žila, a že když jsme spolu, připadáš mi vyrovnaný a do­cela šťastný. ‚A ty potíže s hraním má pořád?‘ zeptala se. Odpověděla jsem, že ano – tedy že přetrvávají, ale že když jsi mě potkal a teď jsi se mnou, už tě to tolik netrápí. Že mi spíš připomínáš sportovce, který se zra­nil, nemohl závodit a teď čeká, až se zranění zahojí. A ona se zeptala: ‚Nemáš pocit, že ho musíš zachraňo­vat, že?‘ Ujistila jsem ji, že ne, a ona se zeptala, jak trá­víš dny, a já jsem řekla: ‚Vídá se se mnou. Myslím, že se hodlá se mnou vídat dál. Čte. Kupuje mi oblečení.‘ Toho se chytila: ‚Takže tyhle šaty ti koupil on. No, já jsem tušila, že tady někdo fantazíruje o tom, jak něko­ho zachraňuje.‘ Řekla jsem jí, že to příliš nafukuje a že je to pro nás pro oba jen zábava a jestli bychom to téma nemohly opustit? ‚Nepokouší se mě ovlivnit v žádném směru, ve kterém ovlivněná být nechci,‘ řekla jsem. Ona se zeptala: ‚Chodíš s ním, když ti kupuje ob­lečení?‘ a já: ‚Obyčejně ano. Ale opět opakuju, myslím, že mu to dává pocit štěstí. Vidím to na něm. A protože je to shodou okolností experiment, kterého se chci zú­častnit,‘ dodala jsem, ‚nevím, proč by to mělo někoho znepokojovat.‘ A v tu chvíli změnila tón rozhovoru. ‚No, musím ti říct, že mě to tedy znepokojuje,‘ přizna­la. ‚Ve světě mužů se nevyznáš a mně připadá zvláštní – zvláštní vlastně zas tolik ne –, že sis ke vstupu do nové­ho života vybrala muže o pětadvacet let staršího, který se předtím zhroutil a skončil na psychiatrii. A který je teď v podstatě nezaměstnaný. To mi nevěstí nic dobré­ho.‘ Řekla jsem jí, že mi ta situace nepřipadá o nic hor­ší než situace, v níž už jsem byla s ženou, kterou jsem předtím velmi milovala a která mi jednou ráno řekla: ‚V tomhle těle už nedokážu žít dál,‘ a rozhodla se, že se chce stát mužem. A pak jsem pronesla projev, který jsem si připravila a nahlas recitovala za volantem ces­tou do města. ‚Pokud jde o jeho věk, mami, nevidím v tom problém. Jestli se mám snažit přitahovat muže a zjistit, zda muži přitahují mě, připadá mi vztah se Si­monem jako nejlepší způsob, jak to zjistit. On je test. Ten věkový rozdíl pro mě představuje o pětadvacet let víc zkušeností, než by měl muž mého věku. Nemluví­me spolu o tom, že bychom se vzali. Říkala jsem ti – jen se těšíme jeden z druhého. Těší mě to s ním zčásti právě proto, že je o pětadvacet let starší.‘ A ona na to: ‚A jeho to těší s tebou, protože jsi o pětadvacet let mladší.‘ ‚Neuraz se, mami,‘ podotkla jsem, ‚ale ne­žárlíš náhodou?‘ A ona se zasmála a řekla: ‚Má milá, je mi třiašedesát a jsem za tvého otce šťastně vdaná už přes čtyřicet let. Je pravda,‘ pokračovala, ‚a když ti to povím, možná tě to s ním teď bude víc vzrušovat, ale když jsem hrála Pegeen Mike a Simon hrál Christyho v Syngeově hře, přitahoval mě. Kdo by odolal? Byl ne­smírně přitažlivý, energický, nespoutaný, hravý, silná herecká osobnost, skvěle ztvárnil roli a už tehdy bylo jasné, že svým talentem daleko převyšuje všechny ostat­ní. Takže, ano, byla jsem do něj trošku zamilovaná, ale také jsem byla vdaná a čekala jsem tebe. Myslím, že jsem ho od té doby viděla pouze desetkrát. Velice ho uznávám jako herce. Ale jeho pobyt v nemocnici mě nepřestává zneklidňovat. Není to zanedbatelná věc, když se někdo nechá hospitalizovat na psychiatrii a ně­jaký čas, jakkoli krátký, si tam pobude. Podívej,‘ doda­la, ‚pro mě je důležité, že do toho nejdeš jako slepá. Nechtěla bych, abys to dělala z nedostatku zkušeností, jako nějaká osmadvacetiletá holka. Nechceš přece udě­lat nějakou hloupost jen proto, že o těchto vztazích nic nevíš.‘ A já jsem řekla: ‚Těžko o sobě můžu prohlašo­vat, že jsem nevinná, mami.‘ A zeptala jsem se jí, čeho se bojí, že by se mi mohlo přihodit s tebou, a ne s ně­kým jiným. A ona opáčila: ‚Čeho se bojím? Bojím se toho, že on je každým dnem starší. Takový je běh živo­ta. Je ti pětašedesát a pak je ti šestašedesát a pak je ti sedmašedesát, a tak dál. Za pár let mu bude sedmdesát. Budeš žít se sedmdesátiletým starcem. A tam to ne­skončí,‘ pokračovala. ‚Potom mu bude pětasedmdesát. Nikdy se to nezastaví. Přijdou další věci. Začne mít zdravotní problémy, jaké starší lidé mívají, a pak se to může ještě zhoršit a ty se staneš člověkem zodpověd­ným za péči o něj. Jsi do něj zamilovaná?‘ zeptala se. Odpověděla jsem, že asi ano. A ona se zeptala: ‚A on miluje tebe?‘ A já na to, že mě asi miluješ. Řekla jsem: ‚Myslím, že to dopadne dobře, mami. Napadlo mě, že on si musí dělat mnohem větší starosti než já.‘ ‚Jak to?‘ zeptala se. A já jsem podotkla: ‚No, máš pravdu, já to­hle zkouším poprvé. Třebaže je to pro něho taky něco nového, není to zdaleka tak neotřelé jako pro mě. Veli­ce mě překvapilo, jak moc mě to s ním těší. Ale ještě bych se neodvážila prohlásit, že je to s konečnou plat­ností proměna, která u mě natrvalo zvítězila.‘ A ona řekla: ‚No dobře, nechci to donekonečna probírat a při­pisovat tomu naléhavost, kterou to nemá a nikdy mít ani nebude. Považovala jsem jen za důležité tě vidět, a musím ti ještě jednou říct, že na mě udělalo velký do­jem, jak jsi upravená a nastrojená.‘ ‚Takže tě teď napa­dá, že bys měla raději dceru, která patří k devadesáti pěti procentům?‘ zeptala jsem se. ‚Napadá mě, že bys teď možná raději přestala být lesbou. Můžeš si pocho­pitelně dělat, cokoli se ti zachce. Ve svém nezávislém mládí jsi nás v tomto ohledu dokonale vychovala. Ale nemohu si nevšimnout, jak se tvůj vzhled změnil. Dala sis velice záležet, aby si toho každý všiml. Do­konce si maluješ oči. Velmi působivá proměna.‘ ‚Co myslíš, že by tomu říkal táta?‘ zeptala jsem se. A ona řekla: ‚Nemohl přijet, protože má za několik dní pre­miéru. Ale chtěl tě vidět, a jakmile bude hra na reper­toáru, přijede, pokud ti to nebude vadit. A pak se ho můžeš zeptat přímo, co si myslí. Takže tak. Chceš jít nakupovat?‘ zeptala se mě. ‚Obdivuju tvoje boty. Kde jsi je koupila?‘ Pověděla jsem jí to a ona se otázala: ‚Měla bys námitky, kdybych si koupila stejné? Chceš je jít se mnou koupit?‘ A tak jsme si vzaly taxíka na Madison Avenue a máma si koupila ve své velikos­ti špičaté dvoubarevné růžové a béžové lodičky z la­kované kůže na nižším podpatku. A teď chodí v Michi­ganu v mých botkách od Prady. Taky obdivovala moji sukni, takže jsme jely do SoHo koupit pro ni sukni stejného střihu. Neřekl bys, že je to dobrý závěr? Ale víš, co řekla odpoledne, než odjela na letiště s věcmi, co si nakoupila? Nikoli boty, ale tohle je ten pravý zá­věr. Povídala: ‚U oběda ses mě, Pegeen, snažila pře­svědčit, že toto uspořádání je nejrozumnější a nej­smysluplnější uspořádání na planetě, což pochopitelně není. Ale lidé zvnějšku tě budou jedině frustrovat, když se ti budou snažit rozmluvit něco, po čem toužíš každé ráno, sotva se vzbudíš, a co tě nadnáší nad jed­notvárnou fádní existenci všech ostatních. Musím ti říct, že když jsem se to poprvé dozvěděla, pomyslela jsem si, jak je to ujeté a nerozumné. A teď, když jsem si s tebou popovídala, strávila jsem s tebou den a šly jsme spolu nakupovat skutečně poprvé od chvíle, kdy jsi od­cházela na vysokou, teď, když jsem viděla, že jsi naprosto klidná a přistupuješ k tomu racionálně a uvážlivě, si pořád ještě myslím, že je to ujeté a nerozumné.‘ A odešla.“

Pegeen se odmlčela. Trvalo jí skoro půl hodiny, než mu přetlumočila celý rozhovor a on za tu dobu nepro­mluvil, nepohnul se z křesla, ani ji nezarazil při těch několika okamžicích, kdy si myslel, že už slyšel příliš. Nebylo však v jeho zájmu říci jí, aby mlčela – v jeho zájmu bylo dozvědět se všechno, vyslechnout všech­no, dokonce i to, když je to nutné, jak řekla: „Ale ještě bych se neodvážila prohlásit, že je to s konečnou plat­ností proměna, která u mě natrvalo zvítězila.“

„Tak. To je všechno,“ prohlásila Pegeen. „Skoro přesně to, co jsme si pověděly.“

„Bylo to horší, nebo lepší, než jsi čekala?“ zeptal se.

„Mnohem lepší. Cestou tam jsem měla docela na­hnáno.“

„No, připadá mi, že obavy byly zbytečné. Velmi ob­ratně jsi z toho vybruslila.“

„Pak jsem zase měla nahnáno, když jsem se vracela, že ti budu muset všechno vyprávět a věděla jsem, že když ti to povím podle pravdy, nebude se ti líbit, co uslyšíš.“ „To jsi se také obávala zbytečně.“

„Opravdu? Doufám, že když jsem ti všechno pově­děla, nepopudilo tě to proti mámě.“

„Tvoje máma řekla jen, co se od matky dá čekat. Chápu ji.“ Zasmál se a dodal: „Nemůžu říct, že s ní nesouhlasím.“

Pegeen se s ruměncem ve tváři tiše zeptala: „Dou­fám, že tě to nepopudilo proti mně.“

„Musel jsem tě obdivovat,“ řekl. „Necouvla jsi před ničím, ani při rozhovoru s ní, ani při vyprávění tady.“

„Doopravdy? Nedotklo se tě to?“

„Ne.“ Ale samozřejmě že ano – dotklo a rozzlobilo. Seděl a tiše jí naslouchal – napjatě naslouchal jako celý život, na scéně i mimo ni, ale zvlášť pronikavě ho bodlo, jak Carol své dceři vyložila proces stárnutí a nebezpečí, kterému ji vystavuje. A také, ať mluvil sebetišeji, ho roz­rušilo ono „ujeté a nerozumné“. Vlastně ho to celé zne­chucovalo. Pochopil by, kdyby Pegeen bylo dvaadvacet a mezi nimi byl rozdíl čtyřiceti let, ale proč ten matčin podivně vlastnický vztah ke čtyřicetileté dceři? A proč, k čertu, čtyřicetileté ženské tak záleží na tom, co chtějí její rodiče? Vlastně by měli být šťastní, pomyslel si, že žije s ním, už jen z pouhého prospěchářství. Zaujala pře­ce významného muže se spoustou peněz, který se o ni postará. Ona taky koneckonců nemládne. Usadí se s ně­kým, kdo v životě něčeho dosáhl – co je na tom špatné­ho? Ale oni jí místo toho radí: Dej si pozor, abys nemu­sela pečovat o pomateného starého dědka.

 

(Philip Roth: Pokoření. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

Roth, Philip: Druhý život

9788020417633_1 Druhy_zivot(Philip Roth: Druhý život. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2010.)

 

Pak jsem si zapsal do notesu všechno, co jsem si dokázal zapamatovat z rozhovoru, který jsem vedl předešlého večera s Carol.

V New Jersey bylo o sedm hodin méně a ona se právě chystala začít dětem vařit večeři, když jsem zavolal po neúspěšném pokusu vyprostit bratra z náruče fanatiků těsně před tím, než jsem v hotelu zalehl do postele. Od chvíle, kdy Henry před pěti měsíci zmizel, Carol prošla proměnou až pozoruhodně podobnou jeho – také už dál nehodlala být milá. Ta vytrvale smířlivá osobnost, která mi vždycky připadala o málo víc než jen neslaná nemastná hádanka, se teď vyzbrojila nezbytným cynismem, aby se přenesla přes takový bizarní podlý úder, a současně nenávistí nutnou k tomu, aby se rána začala hojit. Výsledkem bylo, že poprvé v životě jsem z ní cítil jistou sílu (a současně i jistou ženskou přitažlivost) a napadalo mě, zda vůbec můžu něčeho dosáhnout, když budu vytrvale hrát domácího smiřovatele. Nejsou snad všichni šťastnější, když se mohou naštvat? Rozhodně jsou zajímavější. Lidé jsou k hněvu nespravedliví – může nás osvěžit a poskytnout spoustu legrace.

„Strávil jsem s ním pátek v jejich osadě a zůstal jsem přes noc. Příští den jsem nemohl použít telefon, abych si zavolal taxi, protože jsou to všechno zbožní lidé – o šabatu nikdo nevchází a nikdo nevychází a nikdo mě nemohl odvézt, takže jsem tam zůstal i v sobotu. Nikdy jsem ho neviděl zdravějšího, Carol, vypadá skvěle a v pohodě, pokud tě to zajímá.“

„A taky dělá všechny ty židovské věci?“

„Některé. Většinu času se učí hebrejsky. Tomu se opravdu věnuje. Říká, že jeho rozhodnutí je neodvolatelné a že se nevrátí. Nachází se ve velmi vzpurném rozpoložení. Nezaznamenal jsem ani špetku výčitek svědomí, ani nějakou skutečnou touhu po domově. Upřímně řečeno, vůbec nezakolísal. Nachází se pořád ještě ve stadiu silné euforie. Může to být tím.“

„Tak euforie tomu říkáš? Odlákala mi ho nějaká izraelská mrcha – není tohle ten skutečný příběh? Docela určitě je v tom nějaký vojáček s ceckama a se samopalem.“

„To mě taky napadalo. Ale ne, žádná ženská v tom není.“

„Nemá ten Lippman nějakou manželku, kterou mu šuká?“

„Lippman je pro Henryho bůh – tohle myslím nepřipadá v úvahu. Sex je ‚plytkost‘, a on už všechny plytkosti spálil. S Lippmanovou asistencí v sobě objevil agresivního ducha. Uviděl moc. Objevil dynamičnost. Našel vznešenější způsob uvažování, čistší záměry. Obávám se, že je to Henry, kdo převzal roli průbojného, nekonvenčního syna. Potřebuje pro svou duši prostornější jeviště.“

„Ale copak tu zapadlou osadu uprostřed ničeho považuje za prostornější? Vždyť je to poušť – je to divočina.“

„Ale biblická divočina.“

„Ty mi tvrdíš, že je v tom Bůh?“

„Mně to taky připadá bizarní. Nemám tušení, odkud se to vzalo.“

„Ale já vím, odkud. Z toho, jak jste jako děti žili v tom maličkém ghettu, od vašeho praštěného otce – vrátil se přímo ke kořenům toho šílenství. Je to bláznovství, které se vydalo jiným směrem.“

„Dřív ti jako blázen nepřipadal.“

„Vždycky jsem si myslela, že je blázen. Jestli chceš vědět pravdu, připadali jste mi všichni trochu trhlí. Tys z toho vyšel nejlíp. V životě ses s tím neobtěžoval – nacpal jsi to všecko do knížek a vydělal jsi majlant. Dokázal jsi ze šílenství profitovat, ale pořád je to část rodinného postižení na téma Židé. Henry je pouze Zuckerman opožděný ve vývoji.“

„Vysvětluj si to, jak chceš, ale šílený nevypadá, ani nemluví jako šílenec a nevypadl docela ze svého předchozího života. Nesmírně se těší, až na Pesach uvidí svoje děti.“

„Jenže já nechci, aby se tohle všecko týkalo ještě mých dětí. Nikdy jsem to nechtěla. To jsem si mohla vzít rabína. Nechci to, nezajímá mě to, a myslím, že to nezajímalo ani jeho.“

„Myslím, že Henry předpokládá, že děti za ním na Pesach přijedou.“

„Zve taky mě, nebo jenom děti?“

„Myslel jsem, že pozval děti. Jak jsem to pochopil, ta návštěva je už zařízená.“

„Nenechám je letět samotné. Jestli byl dost velký blázen, aby provedl sám sobě to, co udělal, je dost velký blázen, aby si je tam nechal a pokusil se proměnit Leslieho na nějakou náboženskou obludku, na malého mužíčka s kroucenými lokýnkami a smrtelně bledou tvářičkou. Rozhodně za ním nepošlu holky. Ještě by je zavřel do lázně, nechal jim oholit hlavy a provdal je za řezníka.“

„Myslím, že jsem ti asi vnukl nesprávnou představu, když jsem řekl, že jsem nemohl v sobotu použít telefon. Neinspirovalo ho ortodoxní židovství, ale místo – Judea. Zdá se, že mu dodává větší pocit důležitosti, když má všude kolem sebe kořeny svého náboženství.“

„Jaké kořeny? Ty kořeny opustil před dvěma tisíci lety. Pokud je mi známo, strávil poslední dva tisíce let v New Jersey. Je to všechno nesmysl.“

„Podívej, samozřejmě uděláš, co budeš chtít. Ale kdyby se děti směly na Pesach podívat za ním, mohlo by to otevřít komunikaci mezi vámi dvěma. V této chvíli investuje veškerou zodpovědnost do obrany židovských území, ale to se může změnit, až je zase uvidí. Prozatím nás všechny odrážel tímhle židovským idealismem, ale až přijedou děti, možná začneme zjišťovat, zda je ta změna opravdu revoluční, nebo zda jenom prochází nějakým vnitřním zemětřesením. Poslední velký výbuch mládí. Možná poslední velký výbuch středního věku. Obsah je víceméně stejný – touha dát svému životu hloubku. Ta touha vypadá dost věrohodně, ale ty prostředky, připouštím, se zdají hrozně strojené. V téhle chvíli to trošku působí, jako by se chtěl pomstít všemu, o čem je přesvědčen, že ho kdysi drželo na uzdě. Pořád se ještě nese na vlně takové té jejich solidarity. Ale až se ta euforie začne vytrácet, setkání s dětmi by mohlo vést i ke smíření s tebou. Pokud o to stojíš, Carol.“

„Mým dětem by se to tam hnusilo. Vychovala jsem je, i on je tak vychovával, aby nechtěly mít nic společného s jakýmkoli náboženstvím. Pokud on tam chce jet, kvílet, sténat a tlouct hlavou o podlahu, prosím, ale děti zůstanou tady, a pokud je chce vidět, může se s nimi setkat přímo tady.“

„Ale jestli jeho odhodlání skutečně začne ochabovat, vzala bys ho zpátky?“

„Kdyby měl přijít k rozumu? Samozřejmě bych ho vzala zpátky. Děti se drží, ale ani pro ně to není žádná velká legrace. Jsou z toho rozhozené. Stýská se jim po něm. Neřekla bych, že jsou zmatené, protože jsou mimořádně inteligentní. Vědí naprosto přesně, co se děje.“

„Ano? A to je co?“

„Myslí si, že se táta nervově zhroutil. Jenom se děsí, že se zhroutím i já.“

„A zhroutíš se?“

„Pokud mi unese děti, tak ano. Pokud tohle šílenství bude trvat ještě o mnoho déle, můžu se docela dobře zhroutit taky.“

„Domnívám se, že tohle všechno může být pořád ještě důsledek té strašlivé operace.“

„Já taky, samozřejmě. Myslím si, že se chytá Boha nebo stébla nebo něčeho v hrůze, že zemře. Nějaký druh magického zaklínadla, nějaká forma usmíření, aby se ujistil, že už se to nikdy nebude opakovat. Pokání. Ach jo, je to až příliš děsivé. Nedává to vůbec žádný smysl. Koho by bylo napadlo, že se tohle může stát?“

„Směl bych tedy navrhnout, jestli by ses na Pesach dokázala přimět –“

„Kdy je vůbec Pesach? Já ani nevím, kdy Pesach je, Nathane. My nic takového neděláme. Nikdy jsme to nedělali, ani když jsem žila doma s rodiči. Dokonce ani můj táta, který vlastnil obchod s obuví, s tím neměl nic společného. Nezajímal ho Pesach, zajímal ho golf, takže se teď zdá, že je na evolučním žebříčku tři tisíce příček nad svým pitomým zetěm. Náboženství! Spousta fanatismu a pověr a válek a smrti! Pitomý středověký nesmysl! Kdyby strhli všechny kostely a všechny synagogy, aby udělali místo na další golfová hřiště, bylo by na světě líp!“

„Já ti jenom říkám, že jestli ho chceš někdy v budoucnosti zpátky, nekřížil bych mu plány, pokud jde o Pesach.“

„Ale já ho nechci zpátky, jestli je takový blázen. Nechci prožít život s potrhlým Židem. S tím se dokázala smířit tvoje matka, ale já ne.“

„Mohla bys říct: ‚Podívej, můžeš být Židem i v South Orange.‘ “

„Ne, se mnou ne.“

„Ale přece ses koneckonců provdala za Žida. A on si vzal Židovku.“

„Ne. Já jsem se vdala za velice hezkého, vysokého, sportovního, velmi milého, velmi upřímného, velmi úspěšného a velmi zodpovědného zubaře. Nevdala jsem se za Žida.“

„Netušil jsem, že to vidíš takhle.“

„Pochybuju, že jsi o mně něco věděl. Byla jsem pouze Henryho nudná nenápadná manželka. Ano, ovšem, formálně jsem byla Židovka – ale kdo o tom kdy přemýšlel? Je to jediný slušný způsob, jak být jednou z těch věcí. Ale Henry tím, že zmizel, provedl víc, než že jen narušil povrch našeho soužití. Já prostě odmítám mít cokoli společného se všemi těmi omezenými, bigotními, pověrčivými a naprosto zbytečnými sračkami. A rozhodně nechci, aby s tím měly něco společného moje děti.“

„Takže pokud se Henry vrátí domů, musí být stejně nežidovský jako ty.“

„Přesně tak. Bez pejzů a bez toho maličkého kulicha. Studovala jsem snad francouzskou literaturu na univerzitě proto, aby se tady procházel s kulichem na hlavě? A kam mě teď chce poslat, nahoru na galerii s ostatními ženskými? Já tyhle věci nemůžu vystát. A čím vážněji je lidi berou, tím jsou míň přitažlivé. Omezené, svazující a odpudivé. A samolibé. Nenechám se do takové pasti lapit.“

„Ať je to, jak chce, jestli chceš opět spojit rodinu dohromady, jedno možné řešení by bylo toto: ‚Vrať se a pokračuj v hebraistických studiích tady, můžeš se dál učit hebrejsky, studovat tóru –‘ “

On studuje tóru?“

„V noci. Součást toho, aby se stal autentickým Židem. Autentickým, tak to řekl – v Izraeli může být autentickým Židem a všechno, co se ho týká, dává smysl. V Americe si jako Žid připadal nevěrohodný.“

„Ano? Tedy, mě připadal jako nevěrohodný docela fajn. Všem těm svým kamarádkám taky. Podívej, v New Yorku žijí miliony Židů – jsou snad nevěrohodní? Tohle je úplně mimo moje chápání. Chci žít jako člověk. Poslední věc, kterou bych chtěla, by bylo nechat se sešněrovat do nějaké autentické Židovky. Pokud mu jde o tohle, tak si on a já už nemáme co říct.“

„Takže prostě proto, že tvůj manžel chce být Židem, hodláš připustit, aby se rodina rozpadla.“

„Prokristapána, nezačni mi zrovna ty svatouškovsky kázat o ‚rodině‘. Nebo o tom, co to je Být Židem. Ne – já naši rodinu nechám rozpadnout proto, že můj manžel, který je Američan, kterého jsem považovala za příslušníka svojí generace, osvobozeného od vší té zátěže, udělal obrovský krok zpátky do minulosti. Pokud jde o moje děti, jejich život patří sem, mají tady svoje přátele, mají tady svoje školy, mají tady i svoje budoucí univerzity. Nemají průkopnického ducha jako Henry, neměly otce, jako měl Henry, a nepojedou do biblické vlasti na Pesach, o synagoze tady ani nemluvě. V této rodině žádné synagogy nebudou. V tomto domě nebude košer kuchyně! Takový život bych prostě nedokázala strávit. Kašlu na něj, ať si tam zůstane, pokud chce autentický judaismus, ať tam zůstane a najde si další autentickou Židovku, se kterou bude žít, a můžou si zařídit domov s oltáříčkem a můžou u něj slavit všecky ty jejich svátky. Ale tady to absolutně odmítám – nikdo nebude chodit po tomto domě a dout na troubu židovského spasení!“

 

(Philip Roth: Druhý život. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2010.)