Johnson, Adam: Syn správce sirotčince

johnson_syn spravceČást první

Životopis Čun-doa

 

Matka Čun-doa byla zpěvačka. To bylo to jediné, co mu o ní otec, správce sirotčince, řekl. Správce měl fotografii té ženy ve svém pokojíku v Dlouhých zítřcích. Byla docela půvabná – veliké oči dívající se stranou, rty našpulené v nevyřčeném slovu. A protože krásné ženy se posílají do Pchjongjangu, stalo se to nepochybně i jeho matce. Pravým dokladem toho byl sám správce sirotčince. Za nocí pil a sirotci z baráků ho mohli slýchat plakat a lamentovat a pouštět se do zpola slyšitelného handrkování se ženou na fotografii. Pouze Čun-do ho směl utěšit a nakonec mu vzít i láhev z rukou.

Jako nejstarší chlapec z Dlouhých zítřků měl Čun-do jisté povinnosti – porcovat jídlo, přidělovat kavalce a přejmenovávat nově příchozí hochy podle seznamu sta čtrnácti Velkých mučedníků revoluce. Přesto si správce sirotčince dával záležet, aby svého syna – jediného chlapce v Dlouhých zítřcích, který nebyl sirotek – nijak nezvýhodňoval. Když byly ubikace špinavé, byl to Čun-do, kdo zůstal zamčen přes noc uvnitř. Když se hoši počurali, byl to on, kdo z pryčen oškrabával zmrzlou moč. Čun-do se před ostatními nevychloubal, že je synem správce sirotčince, a ne nějaké děcko, které tady rodiče odložili cestou do tábora 9-27. Pokud se toho chtěl někdo dovtípit, bylo to vcelku jasné – Čun-do tu byl přede všemi ostatními a důvod, proč ho nikdy nikdo neadoptoval, byl ten, že by jeho otec nikdy nesvolil, aby si jeho jediného syna někdo odvedl. Bylo jen logické, že když jeho matku odvedli do Pchjongjangu, požádal otec o to jediné místo, které mu umožňovalo vydělávat si na živobytí a zároveň pečovat o syna.

Nejjistějším důkazem, že žena na fotografii je Čun-doova matka, byla neúprosnost, s jakou jej správce sirotčince přednostně trestal. Mohlo to znamenat pouze to, že správce vidí v Čun-doově tváři ženu z obrázku, každodenní připomínku věčného utrpení, které mu její ztráta způsobila. Jen otec sužovaný takovou bolestí mohl vzít chlapci v zimě boty. Jen skutečný otec, z téhož masa a kostí, mohl pálit syna rozžhaveným koncem lopaty na uhlí.

Čas od času adoptovala nějakou skupinu dětí továrna a na jaře přicházeli muži s čínským přízvukem, aby si i oni mezi hochy vybrali ty své. Jinak mohl mít chlapce na den každý, kdo je dokázal nakrmit a správci sirotčince přinést láhev kořalky. V létě plnili pytle s pískem a v zimě rozbíjeli železnými tyčemi led v přístavních docích. Za misku studeného čapčche odklízeli z podlahy továrny kovové piliny, které létají od soustruhů. V železničním depu je krmili nejlepším, byť pálivým, jukkedžangem. Jednou, když s lopatami v rukou vyklízeli vagony, rozvířili prášek, který vypadal jako sůl. Teprve když se začali potit, tváře, ruce i zuby jim náhle zrudly. Vlak byl plný chemikálií pro továrnu na barvy. Byli červení ještě celé týdny.

A potom, v 85. roce čučche, přišla povodeň. Tři týdny pršelo, avšak z tlampačů se nedoslechli ani slovo o půdních sesuvech, protrhávajících se sypaných hrázích přehrad a vesnicích, které voda jednu po druhé odplavuje. Armáda měla plné ruce práce se zachraňováním továrny Sungni58 před stoupající vodou a chlapci z Dlouhých zítřků dostali provazy a háky na dlouhatánských žerdích a měli se snažit chytat v řece Čchongdžin lidi, jež smetl proud, než je voda odnese do přístavu. Po divoce zvířené hladině plulo stavební dříví, sudy s naftou i záchodové jímky. Tu se z vody vyhoupla pneumatika traktoru, o kus dál zase lednice sovětské výroby. Hoši slyšeli temné dunění nákladních vozů, které po dně valil proud. V divokém víru se kolem nich protočil kryt vojenského transportního letadla, jehož se zoufale držela ječící rodina. Pak se vynořila mladá žena, ústa dokořán, ale nevydala ani hlásku, a sirotek jménem Po-song ji zachytil hákem za paži pouhý zlomek okamžiku předtím, než ho proud strhl do řeky. Po-song přišel do sirotčince jako slabý chlapec, a když se zjistilo, že nemá jméno, Čun-do ho pojmenoval po 37. mučedníkovi revoluce, který se proslavil tím, že si při útoku na Japonce zacpal uši blátem, aby neslyšel hvízdat kulky.

Chlapci křičeli „Po-songu! Po-songu!“ a pádili po břehu podél míst, kde by měl Po-song být. Proběhli okolo výpustního potrubí Oceláren sjednocení a kolem zablácených hrází ljongsongských odkališť, ale Po-songa už nikdy nikdo neviděl. Chlapci se zastavili až u přístaviště, jehož temné vody se hemžily mrtvými těly. Tisíce se jich pohupovaly ve vlnách a vypadaly jako shluky lepkavých jáhel, které se začnou převalovat a natřásat, když se rozehřeje pánev.

Ač to tehdy ještě nevěděli, byl to začátek hladomoru. První přestala jít elektřina a poté přestaly jezdit vlaky. Už když zmlkly sirény, Čun-do věděl, že to je zlé. Jednoho dne vyjela na moře rybářská flotila a už se nevrátila. Se zimou přišel mráz a černé prsty omrzlin a staří lidé odcházeli spát. A to byly teprve první měsíce, dlouho předtím, než se objevili pojídači kůry. Tlampače nazývaly hladomor „Strastiplný pochod“, ale to byl hlas z Pchjongjangu. Čun-do nikdy neslyšel, že by se tomu tak říkalo i v Čchongdžinu. To, co se s nimi dělo, nepotřebovalo jméno – obrazem toho bylo úplně všechno, každý nehet, který jste sežvýkali a spolkli, každé pozvednutí víčka, každá cesta na latrínu, kde jste se ze sebe snažili vymáčknout chuchvalce pilin. Když pohasla veškerá naděje, spálil správce sirotčince kavalce a chlapci spali okolo kamínek, která jim topila i poslední noc. Ráno zamával na ZIZ-5, vojenské nákladní auto sovětské výroby, kterému říkali „havra“ kvůli tmavé plátěné plachtě vzadu. V sirotčinci už zbývalo jen asi tucet hochů, kteří se přesně vešli na korbu. Všem sirotkům je souzeno skončit nakonec v armádě. A tak se Čun-do stal ve svých čtrnácti letech vojákem sloužícím v tunelech a vycvičeným v umění boje při nulovém osvětlení.

A tam ho také o osm let později našel velitel So. Stařec se vlastně přišel do podzemí na Čun-doa podívat. Čun-do se svou četou právě končil noční službu v tunelu, který zasahoval deset kilometrů pod demilitarizovanou zónu až skoro k předměstí Soulu. Kdykoli vojáci tunel opouštěli, vycházeli z něj pozpátku, aby jejich oči postupně přivykly dennímu světlu, a tak Čun-do do velitele málem vrazil. Soova široká ramena i mohutný hrudník svědčily o tom, že dospíval v lepších časech, ještě před mobilizačními kampaněmi Čchollima.

„Jste Pak Čun-do?“ zeptal se So.

Když se Čun-do otočil, rozzářil se za mužovými krátce ostříhanými bílými vlasy kruh světla. Kůže jeho obličeje byla tmavší nežli jeho kštice nebo čelisti a vypadal, jako by právě shodil vous a hustý, bujný vlas. „To jsem já,“ odpověděl Čun-do.

„Máte jméno mučedníka,“ poznamenal velitel. „To nějak patří k sirotkovi?“

Čun-do přikývl. „Ano,“ řekl. „Jenže já nejsem sirotek.“

Soovy oči sjely k rudému odznaku taekwondo na Čun-doových prsou.

„Jistě,“ pronesl a hodil mu pytel.

Byly v něm modré džínsy, žlutá košile s nášivkou pólového poníka a boty značky Nike, na které si Čun-do pamatoval z dob dávno minulých, kdy sirotčinec sloužil jako ubytovna pro Korejce, kteří se vraceli lodí přes moře z Japonska a jež přilákaly domů partajní sliby práce a bytů v Pchjongjangu. Sirotci jim mávali transparenty na uvítanou a zpívali budovatelské písně, aby japonské Korejce přiměli sejít po lodní lávce i vzdor úděsnému stavu, v jakém se Čchongdžin nacházel, a havranům, kteří už na ně čekali, aby je všechny do jednoho odvezli do pracovních táborů kwalliso. Připadalo mu to jako včera, kdy pozoroval ty vymydlené hochy, jak se ve svých nových značkových botaskách vracejí domů.

Čun-do zvedl žlutou košili. „Co s tím mám dělat?“ zeptal se.

„To je vaše nová uniforma,“ odpověděl velitel So. „Netrpíte mořskou nemocí, že ne?“

Johnson, Adam – portrét

johnsonAdam Johnson vyučuje tvůrčí psaní na Stanford University. Jeho práce se objevují v časopisech Esquire, The Paris Review, Harper’s, Tin House, Granta a Playboy stejně jako v Best American Short Stories. Z dalších jeho prací jmenujme sbírku povídek Emporium a román Parasites Like Us (Paraziti jako my). Johnson získal řadu ocenění, jeho povídky jsou přirovnávány k Vonnegutovým. Žije v San Francisku.

Diaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda

diaz_kratky lec divuplny zivotSkvělá sága (nejen) o tlustém mimoňovi

(Junot Díaz: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Překlad Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha 2009, 316 stran)

 

Průměrný obyvatel české kotliny toho ví o dějinách karibských států jen velmi málo. Dominikánská republika je pro něj spíše turistickou destinací plnou palem a zářivě bílých písečných pláží než zemí spojenou s jednou z nejstrašnějších diktatur moderních dějin. Prostřednictvím debutu amerického spisovatele dominikánského původu Junota Díaze se mu však detailů o režimu generála Rafaela Trujilla, jenž trval od roku 1930 celých 31 let a proslul neobyčejnou brutalitou, dostane vrchovatě.

Díaz je v kontextu americké literatury zvláštní fenomén. Letos jednačtyřicetiletý autor na sebe poprvé upozornil roku 1996 sbírkou povídek, která se líbila čtenářům i kritikům a autorovi vynesla nálepku jednoho z nejslibnějších autorů hispánského původu. Autor však rezignoval na rychlou slávu, dlouhá léta se omezil na povídky sporadicky publikované v časopisech a pracoval na svém románu Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Práci chtěl několikrát vzdát, ale knihu nakonec dokončil a nabídl nakladateli. Udělal dobře: jeho román totiž vyhrál, takřka co se dalo, včetně slavné Pulitzerovy ceny.

 

Oscar Wajd (podle Oscara Wildea) je přezdívka jistého Oscara de Leona, který má rád ženy, Pána prstenů a komiksy. Kromě toho trpí – mírně řečeno – nadváhou: Díaz jej charakterizuje jako „tlustého mimoně libujícího si ve sci-fi“.

Oscar má také vlastní tvůrčí ambice: sní o tom, že se stane novým Tolkienem. Na poli literatury se mu ovšem vede podobně jako v aréně milostných citů, tedy nijak zvlášť. Respektive nijak: Oscar se sice o ženy zajímá a je jim schopen vyznat lásku i na autobusové zastávce, ale vyvoleným kráskám je to úplně jedno. Výsledkem je, že Oscar je i ve svých třiadvaceti letech stále panic, což se s machistickou dominikánskou tradicí, podle níž je správný muž pořádný hřebec, moc neslučuje. A ještě k tomu žije v městečku Paterson ve státě New Jersey, o němž sice kdysi básník William Carlos Williams napsal slavnou báseň, ovšem dnes jde spíše o špinavou díru plnou přistěhovaleckých gangů.

Oscar je prostě totální outsider, antihrdina non plus ultra. Jako donkichotský hrdina má sice se světem ty nejčistší úmysly, ale na paty se mu lepí neuvěřitelná smůla. Štěstí v lásce – v Oscarově podání se jí rozumí i konverzace s dosluhující prostitutkou – se na něj sice jednou v životě usměje, ale zároveň pro něj má tragické následky. Dávná kletba seslaná na karibské národy příchodem Evropanů a spirála násilí roztočená pozůstatky trujillovské diktatury se spojí a jejich náporu nemůže Oscar čelit.

Oscar není na světě sám, má ještě sestru Lolu a matku Beli. Velkou pomoc od nich však čekat nemůže. Lola nemá pořádnou práci, zato má vlasy i rty obarvené načerno. Školu žádnou nemá a její přítel, mimochodem vypravěč celého příběhu, ji neustále podvádí. Nadto se neustále hádá s matkou, která je upracovaná ze dvou zaměstnání a znavená léty a rakovinou v pokročilém stádiu. Nebylo tomu tak vždy. Beli bývala kdysi krásná – jenže to žila se svou tetičkou v Dominikánské republice, chodila na soukromou střední školu a vypadalo to, že ji čeká zářivá budoucnost. Jenže to by si nesměla namluvit milence, jehož žena byla Trujillovou sestrou…

 

Název Díazova románu čtenáře klame, samotná kniha totiž ve skutečnosti o Oscarovi a jeho krátkém, nanicovatém životě vůbec není. Daleko důležitější je tu celá Oscarova a Beliina rodina, potažmo dominikánská historie posledních sedmdesáti let. Beli v příběhu slouží jako svorník mezi minulostí kdysi slavné a vážené dominikánské rodiny, která se připletla do cesty velkým dějinám, a nuznou přítomností v podobě neudržovaného domu v chudinské čtvrti, kde mládež nečeká jiná budoucnost než přemíra drog, sexu a střelných zbraní.

Pod rouškou lehce úsměvného příběhu o životě jednoho mimoně napsal Díaz imigrantskou ságu o rozpolcení, jež pramení z rozdílu mezi hodnotami zděděnými po předcích a realitou nové vlasti. Beli a její dvě děti v ní symbolizují základní problém všech komunit imigrantů: zásadní neporozumění mezi první a druhou generací přistěhovalců, z nichž první se cítí jako Dominikánci v cizí zemi a druzí jako vetřelci, kteří nepatří nikam.

Příběh Oscara Wajda je však především nesmírně zábavnou četbou. Díazův vypravěč má fantasticky obratný jazyk a z rukávu až hystericky hbitě sype detaily z minulosti jednotlivých postav. Jednou větou však zároveň dokáže popsat i jejich budoucí osudy. Ne nadarmo se takový styl nazývá hysterický realismus – čtenář je doslova zahlcen lavinou důležitých i naprosto okrajových fakt o době, zemi i lidech.

Děj knihy má úžasný spád, v němž rodinné dějiny střídají historická fakta. Suchopárná data však pokaždé shodí nějaký vtípek, pikantní detail nebo rovnou sprosťárna. Čtenář se sice musí prokousat četnými poznámkami pod čarou i výrazy ve španělštině, ale jejich smysl se dá vyrozumět z kontextu a když ne, je tu k dispozici překladatelkou připravený slovníček na konci knihy.

V nejlepších pasážích snese Díazovo psaní směle srovnání s romány Salmana Rushdieho, Gabriela Garcíi Márqueze či Zadie Smithové. Na rozdíl od nich však Díaz nepotřebuje pro svou ságu mnoho stovek stran, a čtenáře tak neohromuje ani neděsí monumentalitou svého vyprávění. Porota Pulitzerovy ceny se v roce 2008 rozhodla správně: Oscar Wajd i jeho stvořitel mají velmi slušnou šanci v historii americké literatury nějakou tu chvilku pobýt.

Richard Olehla, MFDnes