Bishopová, Elizabeth: Umění ztrácet

bishopova_umeniBrazil, January 1, 1502

… embroidered nature… tapestried landscape.
– Landscape into Art, by Sir Kenneth Clark

 

 

Januaries, Nature greets our eyes
exactly as she must have greeted theirs:
every square inch filling in with foliage—
big leaves, little leaves, and fiant leaves,
blue, blue-green, and olive,
with occasional lighter veins and edges,
or a stain under leaf turned over;
monster ferns
in sliver-gray relief,
and flowers, too, like giant water lilies
up in the air—up, rather, in the leaves—
purple, yellow, two yellows, pink,
rust red and greenish white;
solid but airy; fresh as if just finished
and taken off the frame.

A blue-white sky, a simple web,
backing for feathery detail:
brief arcs, a pale-green broken wheel,
a few palms, swarthy, squat, but delicate;
and perching there in profile, beaks agape,
the big symbolic birds keep quiet,
each showing only half his puffed and padded,
pure-colored or spotted breast.
Still in the foreground there is Sin:
five sooty dragons near some massy rocks.
The rocks are worked with lichens, gray moonbursts
splattered and overlapping,
threatened from underneath by moss
in lovely hell-green flames,
attacked above
by scaling-ladder vines, oblique and neat,
“one leaf yes and on leaf no” (in Portuguese).
The lizards scarcely breathe; all eyes
are on the smaller, female one, back-to,
her wicked tail straight up and over,
red as red-hot wire.

Just so the Christians, hard as nails,
tiny as nails, and glinting,
in creaking armor, came and found it all,
not unfamiliar:
no lovers’ walks, no bowers,
no cherries to be picked, no lute music,
but corresponding, nevertheless,
to an old dream of wealth and luxury
already out of style when they left home—
wealth, plus a brand-new pleasure.
Directly after Mass, humming perhaps
L’ Homme arme or some such tune,
they ripped away into the hanging fabric,
each out to catch an Indian for himself—
those maddening little women who kept calling,
calling to each other (or had the birds waked up?)
and retreating, always retreating, behind it.

 

One Art

The art of losing isn’t hard to master;
so many things seem filled with the intent
to be lost that their loss is no disaster,

Lose something every day. Accept the fluster
of lost door keys, the hour badly spent.
The art of losing isn’t hard to master.

Then practice losing farther, losing faster:
places, and names, and where it was you meant
to travel. None of these will bring disaster.

I lost my mother’s watch. And look! my last, or
next-to-last, of three loved houses went.
The art of losing isn’t hard to master.

I lost two cities, lovely ones. And, vaster,
some realms I owned, two rivers, a continent.
I miss them, but it wasn’t a disaster.

– Even losing you (the joking voice, a gesture
I love) I shan’t have lied. It’s evident
the art of losing’s not too hard to master
though it may look like (Write it!) like a disaster.

Bishopová, Elizabeth: Umění ztrácet

bishopova_umeniElizabeth Bishopová učí své čtenáře ztrácet… a nacházet
(Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet. Překlad a doslov Mariana Housková. fra, Praha 2004, 111 stran.)

 

Dnes již není pochyb o tom, že přinejmenším v angličtině patří Elizabeth Bishopová k nejvýznamnějším básníkům druhé poloviny dvacátého století. Z generace, která o sobě dala výrazně vědět po druhé světové válce, patří dokonce k nejinspirativnějším. Společně s Robertem Lowellem, Randallem Jarrellem a Johnem Berrymanem kriticky navázala na odkaz velkých modernistických básníků, jakými byli Ezra Pound, T.S. Eliot nebo Wallace Stevens. U nás Elizabeth Bishopová dosud příliš známá nebyla – výslovně se k ní jakožto zdroji inspiraci přihlásil například Petr Borkovec.

Útlá knížka, kterou na přelomu roku vydalo nakladatelství fra, je tedy nedocenitelná. Na zhruba sto stranách se nám dostane výboru z nevelkého básnického díla Bishopové (celkem vydala pouze čtyři sbírky), několik stránek velice zajímavé korespondence, přičemž například dopisy adresované Lowellovi se později staly předmětem roztržky mezi básníky, neboť exhibicionista Lowell bez svolení dopisy Bishopové přetiskoval ve svých básních. Výbor je doplněn vynikajícím doslovem překladatelky Mariany Houskové, která čtenáře seznámí nejen s obrysem života básnířky, ale dá mu nahlédnout i nuance, o něž jako překladatelka bojovala.

Elizabeth Bishopová asi nebyla zrovna milý člověk, ale psala brilantní poezii. Od mládí protežovaná básnířka se záhy stala součástí literárního establishmentu, což jí (na rozdíl od jejích následovníků) nebránilo vytvořit nevelké, ovšem o to úchvatnější dílo, které charakterizuje skvělý cit pro krajinu, úžasné popisy a jistá tajemnost: podobně jako třeba v Nabokovových prózách, i zde zůstává to nejpodstatnější ve vzduchu, nedořečené, zavěšené na pozadí indiferentní krajiny: „u nabílených plotů/ hrachory pnou se/ po mokrém bílém drátu; čmeláci zalezli/ do květů náprstníků/ a den se vytrácí.“ Ano, lze se dohadovat – jak dokola zdůrazňují její psychologizující vykladači – že její poezie pramení ze značných osobních problémů. Ono je to ale úplně jedno. Elizabeth Bishopová není velkou básnířkou proto, že měla problémy. Na světě ostatně je mnoho nešťastnějších lidí. Ani proto, že by tyto problémy nějak sublimovala do poezie. Prostě uměla psát. A že se za jemným předivem slov někde bleskne náznak utrpení? Inu, proč by nemohl. Kvalita poezie spočívá v něčem jiném.

Je dobře, že tohoto „jiného“ se nám dostalo i v českém překladu. Mariana Housková odvedla profesionální práci a její překlad snese přísná měřítka. Zachovává věrnost širokému spektru rýmů, polorýmů, konsonancí a dalších básnických postupů, které Bishopová ve své poezii používá. Je jen škoda, že v doslovu překladatelka tento dojem nepodtrhla. Staropanensky škrobený doslov klopýtá, je plný stylistických zhůvěřilostí (hlavně nepravé věty vztažné) a ohýbá se pod tíhou nesmyslných akademických klišé: proč nemůže být někomu něco blízké, ale musí to být „bytostně blízké“, a proč něco jiného nemůže být jen „cizí“, ale je to „bytostně cizí“. Vzhledem ke kvalitě knihy je o to větší škoda.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Ginsberg, Allen: Karma červená a bílá

ginsberg_karmaTakový výbor z Ginsberga tu ještě nebyl
Beatnický klasik je představen velkoryse, nicméně několik otázek zůstává

Allen Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá. Vybral, uspořádal a předmluvou, doprovodnými texty a kalendáriem doplnil Josef Jařab. Přeložili Josef Jařab, Jiří Josek, Josef Rauvolf a Jan Zábrana; báseň Czeslawa Milosze přeložil Václav Burian; bibliografii překladů děl Allena Ginsberga sestavil Marcel Arbeit; fotografie různí autoři. Mladá fronta, Praha 2001 (fakticky 2002), 324 stran, náklad neuveden, cena 269 korun

Hned v několikerém ohledu je výbor z díla beatnického klasika Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá reprezentativní. Kniha je graficky výrazná a výborná (dílo Roberta V. Nováka) a kvalitní je i polygraficky. Avšak především jde o výbor reprezentativní rozsahem i obsahem. Kromě úvodu našeho předního amerikanisty a znalce moderní a současné poezie USA Josefa Jařaba je svazek opatřen i kalendáriem (tedy přehledem Ginsbergova životaběhu), seznamem českých knižních vydání Ginsberga a ediční poznámkou. A vedle průřezu autorovou tvorbou ve vynikajících překladech tvoří náplň knihy také stručné komentáře a úvahy rozličných (hlavně literárních) osobností. Formou jakési koláže pak vše doplňuje obrazový materiál: fotografie, ukázky z rukopisů, kresbičky. Kniha prostě usiluje o komplexní pohled na Ginsbergovo umění v historicko-kulturním kontextu americkém i českém, pro čtenáře laické i poučené. A jedním dechem je nezbytné vyzdvihnout, že se jí to daří v měřítku i hloubce zde dosud nevídané. Jelikož by však cílem recenze nemělo být opakování obecně známých mýtů a fakt o amerických 60. letech ani opětovné zdůraznění významu Ginsberga, zaměřme se na nedostatky sice drobné, avšak potenciálně možná docela důležité.

Trochu zmatku
První výtka je čistě formální. Výběr z primárních, tedy přímo z Ginsbergových textů je řazen chronologicky, přičemž každý příspěvek je opatřen datací. Je to logický princip, který je dvakrát narušen (mezi báseň ze 14. února 1966 a Úvahy o mantře z roku 1966 vložen Ginsbergův článek otištěný v časopise Berkeley Barb v roce 1965; mezi dvě autorovy básně z roku 1997 vložen rozhovor z roku 1993). Budiž. Mnohem nepřehlednější je situace s takzvanými doprovodnými texty. V ediční poznámce je uvedeno, z kterých publikací byly přejaty, bohužel není jasné, jaký text byl přejat z které (s výjimkou básně Czeslawa Milosze a básně Jana Zábrany). Navíc u všech (s výjimkou tvrzení Václava Havla z roku 1999) chybí datace. A to už je potíž. Příklad: z kterého roku vlastně pochází úryvek z dopisu Josefa Škvoreckého na straně 168, jenž mimo jiné pojednává o Ginsbergových názorech na komunismus, které se, jak známo, vyvíjely? Takové údaje chybí, přitom by princip koláže, jak ukazuje výše zmíněný případ citace z Havla, nenarušily.

Hlavní oponent chybí
Druhá výhrada se týká výběru oněch doprovodných textů. Ten je samozřejmě ze samé podstaty subjektivní, a tudíž subjektivní je i má výhrada, ale přece. Třeba vyzdvihnout, že své místo tu našla i odmítavá reakce Ginsbergova učitele a výrazné literární osobnosti Lionela Trillinga. Ten elegantně váhal označit Allenovy básně za „nudné, protože ohodnotit něco, co chce být divoké a šokující, jako nudné, je samozřejmě docela snadný a konvenční trik“. Avšak zcela zde absentují názory Ginsbergova patrně nejdrtivějšího oponenta Normana Podhoretze. Ačkoli se Ginsberg, jak správně podotkl Josef Jařab, vždy bránil, aby byl chápán v prvé řadě jako společenský, či dokonce politický rebel, nikdy se tomu úplně neubránil. A vypuštěním nebo ignorováním Podhoretze tak přicházíme o další dimenzi beatnikovy tvorby. Konzervativec se opakovaně podivoval, proč tolik disidentů-antikomunistů v Československu a jinde vidělo v ikonických postavách kontrakultury hrdiny, když její představitelé byli stejně vášnivými „antiantikomunisty“. V srpnu 1997 pak Podhoretz v časopise Commentary uveřejnil článek Má válka s Allenem Ginsbergem, v němž zdůraznil, že ačkoli Ginsberg nikdy nepatřil k disciplinovaným myslitelům, vždy inklinoval ke klasicky pojímané levici. Sám Ginsberg se o Podhoretzovi v rozhovoru z roku 1987 vyjádřil v tom smyslu, že Normanova vize se od té jeho liší natolik, až se stává provokativní a zajímavou. Jedinou, a tím pádem spornou ukázkou z interview je v knize část rozhovoru s Ginsbergem o modernismu, jenž byl pořízen v Olomouci v listopadu 1993. Je samozřejmě významné, že onen rozhovor vznikl na domácí půdě, zdaleka však nepatří k nejoriginálnějším či nejpřínosnějším, jaké autor poskytl.

Sázka na jistotu
Chceme-li hodnotit a domýšlet svazek Karma červená, bílá a modrá jako celek, nevyhneme se určitým rozpakům nejen kompozičním, nýbrž i kulturně-společenským. Získali jsme v novém vydání starou jistotu, Ginsberga. Dobrá. Ale skutečnou, chce se říci přímo „beatnicky“ radikální nakladatelskou odvahu tady dnes vyžaduje něco jiného: uvedení zahraničního spisovatele dosud málo známého, či dokonce neznámého. Americké poezii 80. a 90. let – alespoň dle antologií a odborných ohlasů v tisku a na univerzitách – dominovaly převážně hlasy žen a etnických spisovatelů. Mimochodem, kolik současných amerických básníků byste dokázali alespoň vyjmenovat?

Hana Ulmanová, Mladá fronta DNES 1/3/2002