Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphO otcích a synech
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

Americký prozaik Michael Chabon je českým čtenářům znám především díky románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (č. Odeon 2004), za nějž získal roku 2001 Pulitzerovu cenu. Od té doby mu zde vyšla řada knih, a to nejen z oblasti beletrie. Chabon je totiž mimo jiné brilantním esejistou, o čemž se můžeme přesvědčit například ve vynikajícím výboru Mapy a legendy (č. Plus 2011). Letos v září mu v newyorském nakladatelství vyšel jeho již sedmý román Telegraph Avenue – a podle nadšených recenzí v tisku se zdá, že se bude jednat o jednu z literárních událostí roku.

Svůj nový počin pojmenoval Chabon podle stejnojmenné ulice, jež spojuje kalifornská města, Berkeley a Oakland. Zatímco prvně jmenované Berkeley je odjakživa spojováno především s akademickou tradicí místní univerzity a s ní spojovaným převážně bílým establishmentem, Oakland byl vždy synonymem pro afroamerickou kulturu.

Oba prvky se v Chabonově románu potkávají v osobách Archyho Stallingse, černocha z Oaklandu a někdejšího hráče na basu, a Nata Jaffeho, který se narodil do bílé středostavovské rodiny v Berkeley. Tihle dva spolu společně provozují obchůdek s klasickými gramofonovými deskami, který sídlí na místě, kde kdysi bylo holičství. Za relativně dlouhou dobu své existence získal podnik Archyho a Nata v sousedství jistou proslulost, ovšem časy se mění a o pár bloků dál má vyrůst obchodní komplex, kde se kromě multiplexu a jídelního patra má otevřít také třípatrový obchod s hudebními nosiči a počítačovými hrami. Taková aluze na střet Davida s Goliášem je docela dobře známa například z románů Paula Austera, jehož knihy se pravidelně odehrávají v newyorském Brooklynu, jehož maloměstský charakter tvoří jakýsi kontrapunkt k manhattanské metropoli. Souboj nezávislého podniku s nadnárodním koncernem se objevil také v romantickém filmu Láska přes inzerát (v orig. You’ve Got Mail), v němž se do sebe nakonec majitelé obou obchodů zamilují a začnou podnikat společně.

Nic takového Chabonovým hrdinům nehrozí. Naopak, Nat se bojí, že Archy jej zradí a přijme místo vedoucího nové prodejny. Archy to rozhodně nemá v úmyslu, především proto, že mu dost dává zabrat vlastní rodinný život. S manželkou, která dost těžce prožívá svoje těhotenství, si moc nerozumí, a do toho se znenadání v Oaklandu objeví jeho syn Titus, který je už na střední a k němuž se Archy nikdy tak úplně nepřiznal.

I v Telegraph Avenue rozvíjí Chabon své oblíbené motivy. Tentokrát nejde o komiksy, jako v případě Kavaliera a Claye, ale o celou kulturu sedmdesátých let, kdy Americe vládl film. V něm dominovaly asijské filmy plné nových bojových umění a móda tzv. blaxplotation films, tedy snímků, které využívaly nově nastolenou módní vlnu o černou kulturu. V tomto zájmu se Chabon podle kritiky blíží filmové poetice Quentina Tarantina. K tomu všemu se přidává Chabonovo věčné téma homoerotických vztahů mezi jinak heterosexuálními mladíky; Titus se totiž zamiluje do Natova syna Julia.

Telegraph Avenue ovšem není román o nešťastné lásce dvou mladých lidí stejného pohlaví, ani antiglobalistický pamflet popisující boj lokální kultury proti nadnárodním koncernům. Chabonův nejnovější počin je totiž především románem o tom, jak snadno otcové opouštějí své syny – a jak těžce k nim hledají cestu zpět.

Richard Olehla

 

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraph(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

I.

Smetanový sen

 

Bílý kluk se vezl na skateboardu, obě nohy na prkně a ruku na rameni černého kluka, který šlapal na kole bez brzd a přehazovačky. Temné srpnové ráno v hloubi Flatlands. Svist pneumatik. Na asfaltu zrnitá šmouha koleček skateboardu. Letní Berkeley vydává svůj pach staré dámy, devět diferencovaných odstínů jasmínu a kocouří výstřik.

Černý kluk vstal a pustil řídítka. Bílý kluk rozpojil vozy jejich vlakové soupravy. Černý kluk zkřížil ruce, chytil tričko za podolek a přetáhl si je přes hlavu. Prodléval s hlavou zamotanou v prádle, nijak nespěchal, šinuli si to k nejbližší tůni zbylé po odlivu pouličního osvětlení. Možná, že za okamžik strhne ten černý kluk své tričko dočista; po zbytek cesty mu bude vlát jako prapor ze zadní kapsy. Bílý kluk se bude domáhat a dychtit, hmatem vnímat elektrickou jiskru holé hnědé kůže pod svou dlaní. Ale v této chvíli chlapec na skateboardu jenom proplouvá za slepým odvážlivcem, který ho vleče.

 

U předního pultu provozovny Brokeland Records se činil Archy Stallings; třímal nahodilé dítě, lehce zhulený, tvář jako měsíček, postavu jak hora naditou v hnědém manšestrovém obleku navlečeném přes rolák v barvě světlé dýně, čímž podtrhoval svou proslulou, nikoli však diskvalifikující podobu s Gamerou, obří zmutovanou létající želvou z japonských filmů. Dítě držel pod levou paží a volnou pravačkou se propracovával osmou z patnácti beden z Benezrovy pozůstalosti, gramodesky v bedně číslo 8 si potrpěly, podobně jako Archy, na slušný nářez jazzu, šťavnatý a mírně říznutý funkem. Electric Byrd (Blue Note, 1970). Johnny Hammond. První dvě sólová alba Melvina Sparkse. Charles Kynard, Wa-Tu-Wa-Zui (Prestige, 1971). Archy se tou spoustou probíral, občas nakrabil tvář, a poslouchal k tomu nebožtíkův perfektní kvadrofonický výlisek Airtových Fingers (CTI,1972), které se nesly provozovnou přehrávány na věrném Quadaptoru, přítulném udělátku, které ulovil na smeťáku Nat Jaffe; Archy, bývalý vojenský elektrikář na helikoptérách, jenž získal – naposled, když se obtěžoval tím, aby si to ověřil – 37,5 % z titulu bakaláře v elektroinženýrství na Sanfranciské státní univerzitě, pak přístroj náležitě vymazlil.

Umění katalogizovat jednoruč: vytáhni desku z přepravky, vylov z přebalu papírovou košilku, vsuň do ní prsty. Vytáhni desku konečky prstů tak, aby ses nedotýkal ničeho jiného než nálepky vprostřed. Nastav kotouč rannímu světlu, které sem proudí oknem výkladu. Neb tohle vševyjevující, rovnoměrné světlo East Bay, intenzivní a smilovné, je vždy pohotově, aby ti pravdivě sdělilo, v jakém je deska stavu. (Ačkoliv Nat Jaffe prohlašuje, že to není světlem, ale výlohou, velikou solidní tabulí pittsburského skla, jež získala imunitu vůči všem možným sračkám během oněch zhruba šedesáti let, během kterých byly prostory, v nichž nyní sídlí Brokeland Records, známy jako Spencerovo holičství.)

Archy se pohupoval, oči zavřené, s uznáním oceňoval tíhu dítěte, vůni omastku linoucí se z basové linky Ringa Thielmanna, vzpomínku na pozdvižené oči Elsabet Getachewové, když mu včera dopřála orál v privátním salónku etiopské restaurace Královna ze Sáby. Vybavoval si řetězkovou křivku jejího horního rtu, špičku jazyka, svědomitě klouzající podél E-struny jeho pinďoura. Pohupoval se, kýval se v rytmu, vychutnával si to sobotní ráno, než na podrážkách bot z okolní čtvrti dorazí předním vchodem špatné zprávy, celý den by v tom vytrval, navěky.

„Chudák Bob Benezra,“ řekl Archy náhodnému děcku. „Neznal jsem ho, ale je mi ho líto, když po sobě nechal všechny tyhle krásné nahrávky. Už kvůli tomu musím být ateista, Rolando, když vidím všechny ty kvalitní gramodesky, co po sobě nechal ten chudák.“ Dítě není příliš malé na to, aby začalo poznávat meze věcí, studenou pravdu, základní fakta o životě a smrti. „Co je to za nebe, když si tam nemůžeš vzít svoje desky?“

Dítě patrně chápalo, že se jedná o otázku čistě rétorickou, ani v nejmenším se nepokusilo ten dotaz zodpovědět.

 

Nat Jaffe dorazil do práce zasmušilý, jako to činil snad pětkrát z jedenácti, nebo, buďme velkorysí, řekněme čtyřikrát z devíti případů. Na hlavu mu dosedla kosmická přilba špatné nálady, ubohý Nat byl chycen uvnitř a neměl ani zdání, zda je atmosféra dýchatelná, bez ukazatelů, které by napověděly, kdy mu dojde zásoba vzduchu. Otevřel bezpečnostní zámek, klíče třískly o dveře, i on pracoval jednoruč, protože pod levou paží svíral krabici gramofonových desek. Se skloněnou hlavou se vedral dovnitř a tiše si pro sebe pobrukoval; bzučel si transpozice jinak trapně otravného současného popsongu; bzučel si hněvivý dopis lajdáckému majiteli nehtového studia o dva bloky dál, nebo vydavateli Oakland Tribune, jehož rubriku Dopisy čtenářů často krášlil svým hněvem; bzučel si první útržky nové teorie vzájemných vazeb mezi bossa nova a nouvelle vague; bzučel si, i když ze sebe nevydával hlásku, nějaká hluboce skrytá struna v kostech Nathaniela Jaffea zněla neustále, dokonce i když spal.

Zavřel dveře, zamkl je zevnitř, položil krabici na pult a zavěsil uhlově šedý plstěný klobouk s jemným proužkem na jeden z devíti dvouramenných ocelových věšáků, které rovněž pocházely ze dnů Spencerovy oficíny. Projel si prstem tmavé vlasy, kroutily se mu neodbytněji než Archymu a vepředu řídly. Otočil se, narovnal si vázanku – retro à la hepcat, černou se stříbrnými skvrnkami – a povšiml si stavu přepravky číslo 8. Několikrát zakroutil hlavou, jako by vrzání krčních obratlů, onen skřípot kostí a tenze s sebou nesly naději na úlevu ode všeho, co snad bylo příčinou jeho bzukotu.

Zamířil do zadní části krámu a zmizel za korálkovým závěsem, který pracně pomaloval jeho syn Julie obrazem Milese Davise, jenž tu byl pojednán jako mexický svatý, sv. Miles, stavící na odiv své trpící srdce zamotané v trní ostnatého drátu. Podoba nebyla dokonalá, to jistě ne, Archymu připadal spíš jako Mookie Wilson, ale namalovat něčí portrét na tisíc půlpalcových korálků není určitě snadné, a kromě Julieho Jaffea by málokdo na podobnou myšlenku připadl, natož aby se ji pokusil i realizovat. Za minutu uslyšel Archy splachování záchodu, následované záchvatem hněvivého kašle, a pak se Julieho otec vynořil v krámě, připraven promarnit další den.

„Čí je to dítě?“ zeptal se.

„Jaké dítě?“ řekl Archy.

Nat odsunul zástrčku vstupních dveří a otočil poutač, aby oznámil světu, že Brokeland je otevřen a v provozu. Dopřál své lebce další obrat na vrcholu spinálních obratlů, ještě si zabroukal, opět zakašlal. Obrátil se ke svému obchodnímu společníkovi a vypadal při tom, že z něho přímo sálá zlomyslnost. „Jsme v totální prdeli,“ oznámil.

„Statisticky vzato na tom něco bude,“ řekl Archy. „V tom případě, co s tím?“

„Zrovna jdu od Singletaryho.“

Jejich pan domácí, Garnet Singletary, Třpytný král, prodával lesk jako blesk na ploškách démantů a zlatých prstenů v úzké dílničce troje dveře od Brokelandu. Patřil mu celý blok. Plus tucet nebo víc dalších nemovitostí rozesetých po celém West Oaklandu. Maloobchod, kšeftíky všeho druhu. Singletary byl informační gigant, velryba, která si proráží svou migrační trasu napříč čtvrtí, sbírá všechny klepy a cedí si z nich výživné látky přes své neúnavné kostice. Za radovánky mezi pojízdnými regály s gramodeskami v Brokelandu nepustil z kapsy nikdy ani dolar, nicméně patřil mezi pravidelné návštěvníky, zastavoval se tam každých pár dní, jen aby naslouchal. Aby monitoroval rovnováhu pravdy a tlachů v místním proudu.

„Jo?“ řekl Archy. „Co o tom jako hlásá Singletary?“

„Že jsme v prdeli. Vážně, proč tu máš to dítě?“

Archy pohlédl na Rolanda Englishe, zrzavého mladého muže se sladkou pusinkou a měkkými hnědými prstýnky kučer, které se mu, celé propocené, vlnily okolo hlavičky, nacpaného do modrých dupaček a ještě zabaleného do žluté bavlněné přikrývky. Archy Rolanda Englishe potěžkal a uslyšel zevnitř uspokojivé šplouchnutí. Matka Rolanda Englishe Aisha byla dcerou Třpytného krále. Archy se nabídl, že se na tohle dopoledne Rolanda ujme, třeba i opatří pár věcí, které takové dítě vyžaduje a tak dále. Archyho manželka čekala první dítě, a tak měl Archy pocit, že by se měl – vzhledem k bezprostředně hrozícímu otcovství – trochu pocvičit ještě před prvním říjnem, na kdy měli porodní termín, a poněkud tak zmírnit šok z poznání, že se stane ve věku třiceti šesti let praktikujícím otcem. Tak s Rolandem podnikli výlet do Walgreens, Archymu vůbec nevadilo, že se takového pěkného srpnového rána kousek projde. V lékárně utratil třicet dolarů z Aishiných peněz za plínky, ubrousky, sunar, láhve a balíček dudlíků značky Nuk – Aisha mu dala seznam – a pak se rovnou před Walgreens posadili na lavičku autobusové zastávky, kde si s Rolandem Englishem vyměnili nějakou tu páchnoucí plínku, něco malého snědli, Archy se propracoval pytlíkem polévaných děr od United Federation of Donuts, Spojeného království kobližek, kdežto Rolando English byl nucen se spokojit s poníkem od Gerber Good Start.

„Tohle je Rolando,“ řekl Archy. „Půjčil jsem si ho od Aishy Englishové. Zatím toho moc nepředvede, ale je roztomilý. No, Nate, pokud si vzpomínám, už jsi párkrát hlásal, že jsme tak nebo onak ve srabu.“

„Narazil jsem na Singletaryho.“

„A on ti to vnuknul.“

Nat si přitáhl zásobu desek, kterou s sebou přinesl, takových třicet, čtyřicet gramodesek v přepravce od banánů Chiquita, a začal se jimi lenivě probírat. Archy se zpočátku domníval, že si je Nat nese z domova, položky z vlastní sbírky, které chce prodat, nebo nahrávky, které si vzal domů k bližšímu studiu; exaktnost, se kterou byly respektovány hranice mezi uznaně soukromými zásobami vlastníka a inventářem provozovny, se vyznačovala jistou bezstarostností. Nahrávka Juice Newtona, špatná pozdní nahrávka Commodores, nahrávka Care Bears Christmas. Vyhozené věci, omačkané ovoce, trpká sedlina výprodejů. Osiřelé sbírky gramodesek se neustále dovolávaly pomoci obou společníků, opuštěné a vydané na pospas osudu vydávaly signály ohrožení, které slyšeli jen Nat a Archy. „Ten chlap může jet do Antarktidy,“ řekla jednou Aviva Roth-Jaffeová o svém manželovi, „a vrátí se odtamtud se škatulí desek na 78 otáček.“ Nyní Nat, v nic nedoufaje a pln nadějí, pečlivě zkoumal svůj nejnovější úlovek, každý kotouč potenciálně skvělý, ač šance na takovou událost klesala na desetinu úměrně skluzu do labyrintu náhod pokleslého vkusu toho, kdo se desek zbavil.

„‚Andy Gibb,‘“ řekl Nat, aniž se obtěžoval zatížit svá slova pohrdáním, jen okolo toho jména utrousil přízraky uvozovek, jako by to byla přezdívka. Vytáhl výlisek After Dark (RSO, 1980) a podržel ho v zorném úhlu Rolanda Englishe. „Líbí se ti Andy Gibb, Rolando?“

Rolando English zřejmě pohlížel na poslední album, které vydal nejmladší z bratří Gibbů, s menší zaujatostí než jeho spolubesedník.

„Jsem ochoten uznat, že je roztomilý,“ řekl Nat a jeho tón naznačoval, že zajít dál už ochoten není, jako by o to s Archym vedli spor, což, pokud si Archy dokázal vzpomenout, nebyl ten případ. „Dej mi ho.“

Archy podal dítě Natovi, a teprve když se jej zbavil, pocítil v rameni křeč. Nat dítě uchopil oběma rukama v podpaží a zdvihl si ho k obličeji; Rolando English byl kabrňák, už udržel hlavičku a čelil Natovu pohledu se stejným výrazem ochoty všechno za ni hodit, Andyho Gibba, Nata Jaffea, kašlat na kdekoho. Jak se tak ti dva vzájemně zvažovali, Natovo bzučení tichlo a nabývalo podoby ukolébavky. Malý Rolando na něho působil milým solidním dojmem, ranec srolovaných ponožek nacpaný do jedné veliké, hutné a ospalé, žádný vycmrdlý a vyplašený třeštiprd, na jaké člověk čas od času natrefí.

„Míval jsem dítě,“ připomněl Nat a znělo to elegicky.

„Vzpomínám si.“ Zhruba v té době se s Natem setkali poprvé, hráli tehdy na svatbě v klubu Přátel přírody na ulici Joaquina Millera. Archy, čerstvý navrátilec ze Zálivu, přišel na poslední chvíli a zaskočil za Natova obvyklého baskytaristu. Juliemu, tehdejšímu nemluvněti, bylo nyní patnáct a – alespoň pro Archyho – ztělesňoval více méně stejnou mile nesnesitelnou příšerku, jakou býval odjakživa. Naslouchal tajným harmoniím, psal básně v klingonštině, maloval si na nehty obličeje Jacka Skellingtona. Chodíval do mateřské školky v trikotu a baletní sukénce a doma se díval na Color Me Barbra. Už ve třech čtyřech letech měl, jako jeho otec, sklon dlouze a široce řečnit. Vykládat vám, že pařížská šlehačka nepochází z Paříže a pommes frites dokonce ani z Francie. Sdílel s ním tendenci dát se pohltit subtilitou otázky. Nyní však zřejmě trávil spoustu času vysíláním v nějakém tajném kódu puberťáků, rozluštitelném jenom rodiči a určeném k tomu, aby je dohnal do šílenství.

„Mimina jsou bezva,“ řekl Nat. „Umějí líbat po eskymácku.“ Nat a Rolando šli rovnou na věc, nos o nos, dítě to snášelo docela vyrovnaně. „Jasně, Rolando je v pohodě.“

„To si taky myslím.“

„Dobře drží hlavičku.“

„Bezvadně ji zvládá, co?“ souhlasil Archy.

„Proto mu říkají Harry Hlavičkář, vládce hlav. Že jo? No jasně. Harry Hlavičkář. Člověk by ho sněd.“

„No, nevím. Do té míry zas děcka nemusím.“

Nat Archyho podrobil stejně bedlivému zkoumání, jako Archy předtím zkoumal stranu A gramodesky zesnulého Boba Benezry Kulu Sé Mama (Impulse!, 1967), a hledal na ní případné důvody, proč ji cenit níže.

„Tak ty se zacvičuješ? Takhle na to jdeš?“

„Takhle na to jdu.“

„A jak ti to jde?“

Archy pokrčil rameny a nasadil onen výraz skromného hrdinství, s nímž člověk patrně pokrčí rameny, je-li dotázán, jak proboha živého dokázal uchránit stovku sirotků, uvězněných v hořícím nákladním prostoru letadla, od srážky s asteroidem. Když to takhle filmoval na Nata, Archy už věděl – vnímal to jako bolest, kterou mu dítě způsobilo v levé paži –, že ani jeho schopnost, ani ochota pečovat o Rolanda Englishe hodinu, den, týden, nemá ani za mák, ani za nehet společného s jeho ochotou nebo schopností být otcem přicházejícímu dítěti, které se nyní formuje a dotváří posledními jemnými pooprávkami na dýchacím a endokrinním systému v temné laboratoři lůna jeho ženy.

Utírat zadeček, vymačkávat kojeneckou výživu Carnation z láhve opatřené dudlíkem, utírat hadrem na nádobí vyzvracené mléko, všechno to jsou pouhé úlohy a procedury, řada kroků, stejně jako zbytek života. Povinnosti ke splnění, pozvolné úseky, kterými je třeba se propracovat, směny, které je třeba přetrpět. Když člověk přiměje své myšlenkové procesy, aby se zaměřily na to, jak vyluštit komplikované změny rytmu v On the Corner (Columbia, 1972) nebo některou z temnějších pasáží Hovorů k sobě (Archy právě pročítal po třicáté deváté Marka Aurelia), probírá se jednoruč krabicí zajímavých nahrávek, a než se naděje, dítě si zdřímne, maminka se vrátí domů a našinec bude mít volno, aby se zase mohl vydat za svými zájmy. Je to jako v armádě: Dej si bacha, najdi si pěknou zašívačku někde v suchu, kam bys ulil svou mysl a vydržel tam, než bude po všem. Ovšem, až na to (uvědomil si, zakoušeje náhlý nával paniky, která se o něho pokoušela už měsíce, většinou ve tři ráno, kdy mu rušilo spánek neúnavně těhotné pokašlávání jeho ženy, paniky, kterou zamýšlel praktickým cvičením s Rolandem – marně, jak viděl – poněkud zmírnit), že po všem nebude nikdy. Člověk se nikdy nedobere konce, nepřestane být otcem, nesejde na tom, kolik si toho nacpe do hlavy ani jaké kroky postupně podnikne. Dokonce ani, když umírá. Živý nebo mrtvý nebo tisíce mil vzdálený, vždycky bude na háčku pro práci, která není ani rituál, ani daný sled kroků, ale spíše cosi, co si od člověka žádá plnou stálou pozornost, aniž by ho nutně vyzývalo, aby něco udělal, předvedl, dokonce aby vůbec něco řekl. Archyho vlastní otec od něho a od jeho matky odešel, když Archy nebyl o moc starší než Rolando English, pak ještě několik roků poté, co jeho hvězda nakrátko zazářila, sice Luther Stallings dosud jaksi fungoval, průběžně na dítě platil, bral Archyho na baseballové zápasy Oakland Athletics, do zábavního parku Marriott’s Great America a kdoví kam ještě, a přesto se od něho žádalo něco dalšího, čemu starý Luther nikdy nedostál, cosi v něm, co nikdy nevyšlo najevo, ani když stál rovnou vedle Archyho. Otcovství v sobě obsahuje povinnost, která je víc než vaše peníze, tělo nebo čas, přítomnost, jež není ani fyzická, ani měřitelná hodinami: přítomnost s otevřeným koncem, věčnou, neviditelnou, závaznou jako přitažlivost hvězd.

„Jo,“ řekl Nat. Na okamžik v něm ten drát povolil. „Děti jsou roztomilé. Pak vyrostou, přestanou se sprchovat a v jednom kuse onanují.“

Na sklo ve dveřích dopadl stín a dovnitř vešel S. S. Mirchandani; vypadal zarmouceně. Navíc měl tvář jako stvořenou pro zármutek, zapadlé oči, ochablé sanice, výraz nejhlubšího žalu kanoucí inkoustovou kaluží bradky.

„Vy, pánové,“ pravil, a v jeho spisovné mluvě bylo jako vždy cosi elegického a spořádaného, nějaká vzpomínka na lepší, civilizovanější časy, „jste v prdeli.“

„To slyším pořád,“ řekl Archy. „Co se stalo?“

„Dogpile,“ řekl pan Mirchandani.

„Zasraný Dogpile,“ souhlasil Nat a už zase si pobrukoval.

„Do měsíce začnou kopat základy.“

„Do měsíce?“ řekl Archy.

„Příští měsíc! Tak jsem to slyšel. Náš přítel pan Singletary mluvil s babičkou pana Gibsona Goodea.“

Nat prohlásil: „Do hajzlu s Gibsonem Goodem.“

Šest měsíců před tímhle ránem se Gibson „Zloch“ Goode, bývalý nejlepší zadák Pittsburských ocelářů, prezident a předseda Dogpile Recordings, Dogpile Films, hlava Goodeovy nadace a pátý nejbohatší černoch v Americe, objevil na tiskové konferenci bok po boku se starostou, připlul do Oaklandu v černorudé vzducholodi upravené na přání zákazníka a překypoval plány na otevření druhého „Fláku“ Dogpile na Telegraph Avenue, na dlouho opuštěném pozemku, kde kdysi bývala velkoprodejna potravin Golden State Market, dva bloky jižně od Brokeland Records. Oaklandský Flák, dokonce větší než jeho obří předchůdce poblíž Culver City, by obsahoval multikino s deseti sály, food court, herní arkády a galerii s jednadvaceti menšími obchůdky, v jejímž centru by se tyčila třípatrová mediální pyramida Dogpile, a na každém ze svých pater by nabízela na prodej hudbu, video a ještě něco (většinou knihy). A ta oaklandská vlajková loď by přinášela, podobně jako obchodní dům Dogpile na Fox Hills, solidní výběr médií těšících se obecnému zájmu, ale zaměřených speciálně na afro-americkou kulturu, „v celé,“ jak Goode uvedl na tiskové konferenci, „její mnohostranné hojnosti.“ Goode měl kapsy značně nadité a jeho imperiální ambice se snoubily s dávkou sociálního cítění; Flák neměl být budován především se záměrem vydělávat peníze, ale rázným zásahem znovuoživit obchodní srdce černé čtvrti, vzniklé za slavné kalifornské éry budování dálnic. Během tiskové konference se o tom nemluvilo, ale velkoprodejna měla v plánu – to bylo lze vyvodit z toho, jak to chodí ve Fláku v L. A. – nejenom prodávat CD s vysokými slevami, ale také nabízet široký výběr vzácných artiklů a antikvit z druhé ruky, například klasické gramofonové desky s nahrávkami jazzu, funku, blues a soulu.

„Nemá na to stavební povolení a já nevím, co ještě,“ poukázal Archy. „Chan Flowers, můj drahý přítel, ho pěkně vyráchal v environmentálních vlivech, dopravních studiích a v takových pičičandách.“

Majitel a ředitel firmy Flowers & synové, pohřebního ústavu na Telegraph přímo proti proponovanému sídlu Dogpile, byl zároveň oaklandským městským radním. Na rozdíl od Singletaryho radní Chandler B. Flowers sbíral nahrávky a byl nepřítelem zbytečných výdajů; oba společníci sice plně nechápali pohnutky jeho důrazné opozice vůči plánu Dogpile, spoléhali však na ni a lpěli na opakovaných příslibech, jichž se jim dostalo.

„Něco radního evidentně přimělo, aby změnil názor,“ pronesl S. S. Mirchandani nejlepším tónem Jamese Masona, mazaným, znaveným a s kapkou vermutu.

„Hm,“ pravil Archy.

Ve West Oaklandu neexistoval muž dbalejší pravidel a méně podléhající vzrušení než Chandler Flowers a to, co evidentně změnilo jeho názor, velmi pravděpodobně nebylo zastrašování.

„Já nevím, pane Mirchandani. Bratříček má před sebou volby,“ řekl Archy. „Primárkami sotva prolezl. Možná chce rozvířit voličskou základnu, trošku to rozpumpovat. Vlít do komunity energii. Přihřát se trochu na hvězdné záři Gibsona Goodea.“

„Zajisté,“ odvětil pan Mirchandani, a jeho oči pravily ani omylem. „Jsem si jist, že se najde nějaké nevinné vysvětlení.“

Úplatek, naznačoval. Všimné. Kdokoli, kdo stejně jako pan Mirchandani dokázal udržet v provozu stálý tok bratranců a neteří proudících z Pandžábu, aby stlali postele v jeho motelech a myli auta u jeho benzinových pump, aniž se kdy dostali do konfliktu s úřady tamějšími i zdejšími, si tohle všechno už patrně pustil hlavou. Téměř stejně nesnadné bylo pro Archyho, aby si představil Flowerse – toho upjatého, tiše promlouvajícího a vždy a především korektního muže, hrdinu celé čtvrti od dob Lionela Wilkinse – jak bere úplatek od nějakého náfuky quarterbacka, kterému stoupla do hlavy bývalá sláva; jenomže Archy měl, díky sklonu soudit příliš vlídně lidské bytosti, tendenci zaměřovat své hyperkritické postoje na stav gramodesek.

„Ale stejně už je moc pozdě, ne?“ řekl Archy. „Ten kšeft nevyšel. Banka se lekla a couvla. Goode přišel o finanční krytí, nebo tak něco, ne?“

„Já vážně nerozumím americkému fotbalu,“ řekl S. S. Mirchandani. „Ale slyšel jsem, že jako hráč byl Gibson Goode docela proslulý něčím, čemu se říká udržet balón. Kličkuje.“

„Má velkou schopnost improvizace.“ řekl Nat. „Svého času byl skoro k nezastavení.“

Archy si vzal od Nata Jaffea dítě. „Zloch bejval hnusně úskočnej hajzl,“ souhlasi

(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphHistorik popkultury Michael Chabon
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Michael Chabon, jenž patří k nejvýznamnějším americkým prozaikům současnosti, se českému čtenáři představil před několika lety monumentální ságou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Skvěle napsaný a čtivý román české publikum jistě oslovil, neboť v krátkém sledu pak vyšlo několik dalších autorových knih, včetně jedné knihy esejistické, a Telegraph Avenue se tak dostává do rukou čtenáři, který má – anebo může mít – povědomí o Chabonově psaní a jeho hlavních charakteristických rysech. Ostatně ten zdaleka nejvýraznější rys jeho tvorby, role pop-kultury ve vývoji moderní společnosti, je právě páteří Kavaliera a Claye.

V jistém smyslu lze říct, že Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jsou alternativním pohledem na kořeny americké kultury –  o té se na rovině kulturně-politické mluví jako o „translatio imperii”, na rovině intelektuální se sleduje linie vedoucí od německých romantiků ke Coleridgovi a Carlylovi a od nich k Emersonovi a dalším americkým transcendentalistům; Chabon se na ni ovšem dívá méně vážně, leč stejně závažně. Kultura je živá věc a pop-kultura, zejména pak kultura oslovující děti, hraje stejně důležitou úlohu jako vzletné abstraktní myšlenky velkých myslitelů. Ostatně ne náhodou se sám tvorbě pro děti občas věnuje. Dětská literatura – a další formy umění, například komiks, film – utvářejí myšlení a vnímání publika mnohem dříve než jiné, tzv. „vysoké” nebo „intelektuálně náročné formy a populární či masové umění neplní jen roli čistě kulturní, ale do značné míry též mytickou. Příběhy komiksových hrdinů, jejich udatné činy a neohroženost, se stávají mytologií moderní doby.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye se věnuje fenoménu komiksu a postavám tzv. „superhrdinů”, jejichž rodokmen zajímavě sleduje až k pražskému Golemovi. Historická linie, již spisovatel v románu načrtává, je radikálně odlišná a výraznou roli v ní sehrává autorovo vlastní židovské dědictví: ze Starého světa vede cesta do světa Nového přes legendy a mýty, které si Nový svět přetváří a upravuje do vlastní podoby. Výsledkem je komiks, v němž – podobně jako ve starých židovských legendách – dobro nakonec zvítězí nad zlem a slabší jsou ochráněni superhrdinou. V dějinách komiksu se zrcadlí dějiny Ameriky od poloviny dvacátého století až do současnosti,

a pokud se nad tímto exposé zamyslíme, možná právě komiks a jeho základní premisy vysvětlují lépe ono často tolik kritizované americké „černobílé” vidění světa a jisté politické nadržování slabším, byť to je často v protikladu k reálně-politickým zájmům atlantického uskupení.

Pokus zachytit nějak dějiny vlastní země přes fenomény popkultury a masové zábavy jistě není nový a Chabon má v tomto ohledu významné předchůdce. Například Don DeLillo v románu Podsvětí, jenž má ambice stát se románovou historií Ameriky druhé poloviny dvacátého století, staví celých pět desetiletí americké historie na jednom odpalu z legendárního baseballového zápasu (v tomto ohledu na něj Chabon o několik let později tak trochu navazuje v dětské knize Letní země /Summerland/, která se též točí kolem baseballu). Britský spisovatel Salman Rushdie se v knize Zem pod jejíma nohama, svém „první americkém románu”, jak toto dílo označil Malcolm Bradbury, pokusil nahlédnout moderní svět prizmatem populární hudby. Zatímco DeLillovy dějiny se nesou v pochmurně apokalyptickém a paranoidním duchu, neboť jejich hlavními konturami jsou studená válka a kubánská krize, Rushdie používá motiv hudby k podpoření svého dlouhodobě zastávaného přesvědčení o blízkosti západní a východní kultury: ukazuje, že moderní společnost na západě utváří hudba (rock’n’roll) stejně jako na východě (bollywoodské muzikály). K takovému pohledu má blízko i Michael Chabon, neboť popkultura mu je nástrojem k zachycení identity (jakkoli vágně tento termín vymezíme) americké společnosti.

Zkoumání vlastní identity a historie, odlišnosti americké zkušenosti od evropské, je leitmotivem Chabonova psaní. V eseji „Imaginární vlast” z knihy Mapy a legendy píše o dědictví židovské kultury a o vlastním snu o Izraeli jakožto vlasti, jež by měla být jeho domovem („Izrael, či území o víceméně shodné rozloze s dnešním Izraelem, je údajně mým domovem — duchovně, ale i hmotně”). Předkládá čtenáři své postřehy z návštěvy Izraele a ve vzpomínkách se vrací do dětství, kdy rodiče uvažovali, že by následovali hlas svého původu a do Izraele se odstěhovali . Nakonec z toho vždy sešlo a on na závěr eseje zdůrazňuje, že je tomu rád, protože bez ohledu na původ je jeho domov jinde: „Tak dobře, jsem zvrhlý — na Izraeli se mi nejvíc líbila jeho arabská tvář. Tedy přesněji řečeno se mi líbilo, jak je šev mezi Židy a Araby nedokonalý, jak tkaninou místy prosvítá rubová strana. Moc se mi tam líbilo, ale Bůh ví, že jsem si tam doma nepřipadal.” Tento citát je pozoruhodný hned ze dvou důvodů: předně poměrně jasně říká, že dědictví staré kultury, z níž jeho rodina pochází, je dědictví a nic víc než právě toto. Jako takové je součástí kultury, která je zcela samostatná a úplně jiná. Za druhé otevřeně přiznává, že se mu na Izraeli líbí „nedokonalý šev” mezi dvěma kulturami, tedy přesně to, co oceňuje na americké kultuře, anebo spíše kalifornské, abychom byli přesnější.

Podobný „šev” lze najít i v Kalifornii a Telegraph Avenue je jeho oslavou. V románu je jím rozhraní mezi Oaklandem a Berkeley, někdejší hranice dvou světů, silné černošské komunity na straně jedné, univerzity, a tedy jakéhosi symbolu bílého světa, na straně druhé. Tyto světy tvoří pomyslný základ, v němž mají své kořeny všechny postavy tohoto románu a je úchvatné sledovat, jak jemně se autorovi daří s dědictvím individuální minulosti pracovat: odkaz radikalismu šedesátých let v knize zosobňuje Chan Flowers, tradiční černošskou komunitu jeden z dvojice hlavních hrdinů Nat, jeho parťák Archy představuje komunitu bělošskou, v jeho konkrétním případě židovskou, a jejich ženy, živící se jako porodní asistentky, odkazují k tradici alternativní kultury, jež je v téhle části Kalifornie od šedesátých let velmi silná.

To, co ve svém románu zachycuje, je hybridní kultura v tom nejlepším slova smyslu – zde ovšem stojí za zmínku, že čteme-li Chabonovu komedii mravů jako velký americký román, je třeba mít na paměti, že zachycuje jen jednu stránku současné Ameriky, totiž Kalifornii, stát, který je v mnohém specifický, zejména pak jistou otevřeností a vstřícností. Právě tento hybridní charakter kalifornské kultury umožnil překonat „nepokoje” konce šedesátých let – ty jsou v knize přítomny ve formě odkazů k hnutí Černých panterů nebo k bráně univerzity na konci Telegraph Avenue, jež slouží jak symbol studentského radikalismu.

Kalifornie, anebo lépe řečeno, jedna velmi konkrétní a jasně vymezená část tohoto amerického státu, umožňuje autorovi zachytit barvitý svět, v němž se střetávají různé kultury a vzájemně se obohacují, zároveň je to ovšem prostředí do značné míry privilegované. Tato skutečnost hezký obrázek multikulturního a tvůrčího hybridního prostředí do značné míry relativizuje. Studentský radikalismus ani hnutí Černých panterů nevyhloubily ve společnosti tak hluboké příkopy, jaké existují na místech méně šťastných, třeba ve spisovatelem vzpomínaném Izraeli.

Oslavou hybridity připomene Telegraph Avenue Bílé zuby Zadie Smithové, které jsou též silně inspirovány, možná až determinovány místem, kde se odehrávají: podobně jako Chabonova Kalifornie i londýnská čtvrť Willesden Green v případě Smithové je místem, kde střetávání kultur vytváří zajímavé a plodné prostředí. Stal-li se román Bílé zuby jakýmsi manifestem multikulturalismu, pak román Chabonův je zčásti obrazem Ameriky, zčásti jejím programem. Autorka Bílých zubů si od kritika Jamese Wooda vysloužila – společně s dalšími romanopisci, jako jsou Jeffrey Eugenides nebo David Foster Wallace – označení „hysterický realismus”, to především za snahu zachytit v největší možné míře a s maximem různých kritických postřehů realitu, přičemž jednotlivec se z těchto románů vytrácí, slouží jen jako nositel autorova kritického sdělení, jímž je v případě Zadie Smithové apoteóza hybridity, odsouzení snah po udržení „čisté kultury” jakožto svého druhu eugeniky a deklarace multikulturalismu jako programu. Ať už Woodova charakteristika platí na všechny jmenované autory či nikoli, jisté je, že Chabon, přes možné podobnosti, se jí vymyká právě propracovaností svých postav, a to nejen těch hlavních. Modeluje je téměř dickensovsky – ani jedna postava není okrajová v tom smyslu, že by byla jen do počtu či jako dekorace. Všechny jsou propracované a velmi reálné, což vytváří zvláštní kontrast s celkovým laděním románu, které je mírně problematické, anebo, lépe řečeno, nevěrohodné. Celá komunita, do níž je román zasazen, působí trochu nepravděpodobně, stejně tak přátelství mezi dvěma protagonisty, které je ovšem na druhé straně velmi nenucené, jaksi přirozené, a to právě díky tomu, že autorovy postavy nejsou jen nějakými figurkami, ale jsou to plnohodnotné postavy v té nejlepší tradici románu devatenáctého století. I díky nim nabírá dílo po trochu vlažnějším začátku zajímavé tempo a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout prostě proto, že mu na postavách záleží — a je ochoten Chabonovi při jeho jazykové originalitě prominout i občasný pleonasmus nebo snad až byzantskou hýřivost metaforami, jež na druhou stranu odráží specifický charakter místa, do něhož je příběh situován.

Zároveň je příjemné, že Telegraph Avenue není „románem idejí”. Ano, s proměnlivou intenzitou zde zaznívají různá témata, která lze z textu vyčíst a o nichž lze diskutovat – anebo se o nich zmiňovat v doslovu, jako je tento –, především však román zůstává komedií, v níž vystupují skutečné lidské postavy a nikoli typy. Jak již bylo řečeno výše, jsou to konkrétní postavy, z nichž každá má individuální příběh, jenž je sám o sobě zajímavý. V tomto ohledu je asi nejvýraznější postavou Gwen – a to do takové míry, že v některých pasážích zastiňuje oba hlavní hrdiny.

V živém, barvami hýřícím Chabonově vyprávění nicméně čtenáře zarazí nálada nostalgie. Nostalgie po konci šedesátých let, funky hudbě Donalda Byrda či Johnnyho Hammonda, nostalgie, jež je zosobněna přímo v předmětu podnikání protagonistů. Prodávají staré vinylové desky, tedy cosi, co jako by ani nepatřilo do současné doby. A stejně tak do ní nepatří jejich malý krámek, který má být co nevidět pohlcen rozpínajícím se obchodním centrem. Pro milovníky starých desek se nabízí jediné řešení – odchod do virtuálního světa. Ten jim sice nabídne svobodu a globální dosah, nicméně daní za tyto dvě věci je právě ztráta místa. Místa, které bylo jedinečné, mělo svou historii, své problémy, ale i svou chuť a specifické postavy. Telegraph Avenue je tak možné číst nejen jako komedii mravů, ale i jako nostalgickou vzpomínku.

 

Ladislav Nagy

Chabon, Michael: Mapy a legendy

chabon_mapy a legendyChabonovy eseje jsou zároveň autorským vyznáním
(Michael Chabon: Mapy a legendy. Překlad Olga Bártová. Plus, Praha 2011, 176 stran.)

 

Esejistická edice Spekulum nakladatelství Plus se ukazuje jako velice zajímavé obohacení nebeletristického segmentu českého knižního trhu. Dosud v její nabídce dominovali tuzemští autoři: vyšly zde vybrané eseje Martina Hilského, Josefa Jedličky, Zdeňka Vašíčka a Aloyse Skoumala, přičemž jediným zahraničním autorem byl Terry Eagleton se svým Úvodem do literární teorie. Výbor z esejů Michaela Chabona, který ve Speculu vychází teď, jednak posiluje mezinárodní rozměr edice, jednak potvrzuje její zaměření, které vychází i ze samotného názvu: Speculum, tedy zrcadlo.

Jako jediný z dosud vydaných titulů ve zmiňované edici totiž přináší eseje, které jsou skutečně „zrcadlem” autorovy fiktivní tvorby. Ne snad, že by bylo možné tyto texty použít jako jakýsi jeden jediný klíč k interpretaci Chabonových příběhů, nýbrž osvětlují mnohé: vedou nás ke zdrojům jeho inspirace, z jiného pohledu nahlížejí vztah mezi fikcí a skutečností a nabízejí neotřelý pohled na roli populární literatury v moderní kultuře.

Jméno amerického prozaika Michaela Chabona není samozřejmě českému čtenáři neznámé. V překladu zde vyšly romány Záhady Pittsburghu, Konečné řešení: detektivní příběh, Židovský policejní klub, povídková sbírka Modelový svět, ale především — hned ten první vydaný česky v roce 2004 — Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, autorovo opus magnum a dílo, za které dostal v roce 2001 Pulitzerovu cenu. Tento vskutku „úžasný” román je blízký českému čtenáři i místně. Jeho první část se odehrává totiž v Praze v dobře před druhou světovou válkou a hlavní hrdina románu, židovský chlapec, jehož představivost je živena legendami o golemovi, opouští českou metropoli za velmi dramatických okolností a život si zachraňuje útěkem do Ameriky. Golem, jak jej zná z mnohých legend, je mu ztělesněním spravedlnosti, je to super-hrdina, který brání slabé a bezmocné, tedy židovskou minoritu, před zvůlí a útlakem. Po válce je protagonista románu svědkem obrovského vzestupu komiksu, tedy žánru, jenž na druhé straně Atlantiku začal plnit funkci dávných legend a jenž americkým dětem nahradil absenci historických mýtů. Chabon v románu staré mýty chytře propojuje s novými a zdůrazňuje nejen jejich vliv na představivost dětí, nýbrž především na jedné straně silně pociťovanou potřebu nerozlišovat příliš ostře mezi fikcí a skutečností a na straně druhé naopak touhu velice ostře rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Právě toto téma je jedním z hlavních, které se objevují v Chabonových esejích z knihy Mapy & legendy. Řečeno dramaticky, jeho eseje jsou obhajobou představivosti jakožto činnosti, která nás pojí s něčím hlubším či prvotnějším. Fikce v Chabonově podání není protipólem skutečnosti; mnohem spíš je jejím rozšířením. Nelze ji měřítkem skutečnosti poměřovat, neboť skutečnost mimeticky nezobrazuje, nýbrž si z ní vybírá to, co autor pokládá za relevantní, a nabízí svou vlastní skutečnost. Snad i proto Chabon upírá svou pozornost na žánry, které jsou z hlavního proudu literatury vytlačovány na okraj: je to povídka, jenž je čím dál víc odstrkována do pozadí z ekonomických důvodů, ale též komiksy a science-fiction, které — jak se domnívá Chabon — jsou vytlačovány do jakýchsi ghett. Tento svůj názor poměrně přesvědčivě dokládá v textu věnovaném Cestě Cormaca McCarthy, lépe řečeno její recepci u kritiky a u čtenářů. „Někteří čtenáři a spisovatelé chovají vůči science-fiction tak silné předsudky, že shovívavý kritik v recenzi sci-fi díla mainstreamového autora často volí výrazy jako ,podobenství’ a ,báje’, aby autorovi umetl cestičku,” píše Chabon a o něco dál dodává: „Literárním dílům o celosvětové katastrofě dodává relativní legitimnost fíkový list v podobě satirického či náboženského významu i fakt, že svět bez superpočítačů, vesmírných lodí a bojovných třímetrových kočkovitých mimozemšťanů z planety Kzin nijak neodporuje běžnému realismu.” Přes diskusi o žánru a zvláštnosti jeho postavení se tak dostává k tématu, o němž byla řeč výše. Jako čtenáři jsme až příliš často uvězněni v kleci realismu: staré mýty jsme ještě schopni interpretovat jako alegorii, ale jakmile není možnost vtisknout nereálnému náboženský rozměr, pozbývá na serióznosti, vnímáme ho jako cosi nevážného, ba až laciného.

Provázanost témat činí z Map & legend úchvatnou esejistickou knihu. Je chytrá, inspirativní a v neposlední řadě výborně napsaná. Jakkoli eseje jsou značně různorodé – od čistě literárních přes obecně kulturní až po memoárové – tvoří zajímavý celek a čtenáři otevírají myšlenkový svět jednoho z nejzajímavějších prozaiků současné Ameriky.  

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Chabon, Michael: Summerland

chabon_summerlandJak spasit svět po americku: baseball, víly, indiáni a Kojot
(Michael Chabon: Summerland. Miramax, New York 2002, 500 stran.)

Michael Chabon je literární veřejnosti znám především jako autor Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye, za něž obdržel Pulitzerovu cenu. Po zřejmě životním úspěchu vydal další „standardní“ román Židovský policejní klub až roku 2007. V mezidobí se ovšem činil na jiných polích: roku 2002 vydal román pro děti Summerland, dva roky poté pak holmesovskou novelu Konečné řešení.

Summerland je dílo v kontextu Chabonovy tvorby výjimečné. Jde o román primárně určený pro věkovou skupinu od 9 do 12 let, to za prvé. A za druhé, neobjevují se v něm žádní Židé, ani gayové či bisexuálové (tak jako v Tajemstvích Pittsburghu, Báječných hoších i Úžasných dobrodružstvích).

Stručně řečeno, Summerland vypráví příběh o jednom jedenáctiletém chlapci, který ač nemá rád baseball, přece se uvolí jej hrát, aby zachránil vesmír před zlým Kojotem, který jej chce zničit. Ethan Feld žije se svým tatínkem (maminka mu před lety zemřela) na fiktivním ostrově Clam Island u státu Washington. Jeho otec je na rozdíl od něj nadšeným fanouškem baseballu a navštěvuje všechny zápasy místního týmu v klubovém tričku. Kohouti jsou ovšem zdaleka nejhorším týmem ligy (prohráli všech sedm úvodních zápasů sezóny) a Ethan je jejich nejhorším hráčem. Ovšem pan Feld věří, že výchova baseballem je to nejlepší, co děti může potkat – baseball je totiž ztělesněním všech ctností americké společnosti.

Jednoho dne Ethan zase jednou zapříčiní prohru svého týmu. Během hry je ovšem svědkem zvláštní scény: všimne si zvláštního zvířátka, které vypadá napůl jako mýval, napůl jako liška, a následuje jej do hájku, jenž přiléhá ke hřišti. O kousek dál je svědkem toho, jak z auta vystupují čtyři podivně oblečení muži, kteří vypadají jako agenti jakési zvláštní mocnosti. A zároveň zjistí, že se za ním znenadání objevil nejmíň stoletý chlapík tmavé pleti, který byl kdysi v baseballovém světě znám pod přezdívkou Prsteník (Ringfinger). Ten mu prozradí, že celý vesmír je ohrožen zlým Kojotem, který chce otrávit Strom života (Lodgepole), na jehož čtyřech větvích sedí čtyři vesmíry. Ten náš se tu nazývá Middling a je jedním z nich; další jsou  věčně slunečné Summerlands, pochmurné Winterlands a konečně Gleaming, kde přebývají duchové. Zlý Kojot chce Strom otrávit a zničit tak propojení mezi světy a k tomu potřebuje vynikajícího odborníka pana Felda. Ethan se tedy pod vedením vlkolišky (werefox) Cutbelly, kterou viděl hned na začátku příběhu v hájku u baseballového hřiště, vydává nejen zachránit Strom, ale také osvobodit svého otce (a odvrátit tak konec dětství). A nebyla by to správná výprava, kdyby jej na cestě nedoprovázeli kamarádi: Jennifer T., taktéž jedenáctiletá dívenka indiánského původu a Thor, neobvykle vysoký a urostlý chlapec teutonského vzezření, který má nicméně utkvělou představu, že je android. Společně dojdou až do země malých lidí, kteří vypadají jako Indiáni a říkají si ferishers, ale vypadají podobně jako například Tolkienovi elfové či Lewisovy víly. Po mnoha dobrodružstvích a peripetiích skončí příběh nakonec dobře a dokonce i Ethan a baseball si k sobě najdou cestu.

Jména obou klasiků žánru fantasy nepadají v souvislosti se Summerlandem nadarmo. Chabonova inspirace imaginárními světy dětí (dalšími inspiračními zdroji byli dozajista Alenka a Harry Potter) je zřejmá a v románových reáliích i analogicky přiznaná. Co se mytologie týče, máme tu co do činění s mixem starých skandinávských bájí (jejichž připomínkou může být i třeba jméno Thor) a mýty původních obyvatel amerického kontinentu (Jennifer T.). V rámci politické korektnosti nesmí chybět ani černoch Ringfinger a samotný Ethan by se podle jména dal klidně považovat za Žida. Na Chabonově románu je však specifická autorova snaha vsadit vše do typicky amerických reálií – hraje se baseball, jezdí se autem, jsou tu indiáni… na Wikipedii knihu někdo ne nadarmo nazval „indiánskou verzí Kroniky Narnie“.

Summerlandu se dostalo velmi smíšených recenzí a ohlasů (kritička NY Times knihu označila za nepříliš originální – jako bychom se s Chabonovými postavami v minulosti už někde potkali), ovšem komerčně šlo o jednu z nejúspěšnějších knih pro děti všech dob.

Zásadní problém Summerlandu tkví v onom docela striktním vymezení cílové věkové skupiny. Reálie příběhu jsou opravdu hodně „dětské“ a učíst 500 stran textu o tom, jak se skupinka dětských hrdinů snaží porazit Zlo v podobě Kojota, je i přes pro Chabona typickou čtivost podle mého pro dospělého čtenáře takřka nemožné. Naopak děti ve věku 10 až 15 let by se u Summerlandu mohly docela dobře bavit. Pro nás ostatní by pak mohla platit rada, která se objevila v již zmíněné recenzi – vzít do ruky jeho další knihu. Na začátku října 2009 vydal Chabon nový román s názvem Manhood for Amateurs, tedy jakási příručka pro chlapce, jinochy a muže, jak se stát správným synem, manželem a  tátou. Psaní pro chlapy šlo Chabonovi vždycky nejlíp.

Richard Olehla

Chabon, Michael: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

chabon_uzasna dobrodruzstvi(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)


Část I
Mistr úniků

V pozdějších letech, když Sam Clay poskytoval rozhovor nebo se rozpovídal na nějakém shromáždění stárnoucích příznivců komiksu, s oblibou prohlašoval, vzpomínaje na největší dílo, jaké s Joem Kavalierem vytvořili, že už v dětství, které prožil uzavřený a svázaný do kozelce v nepropustné nádobě zvané Brooklyn, se mu často zdálo o Harrym Houdinim. „Clark Kent v telefonní budce nebo Houdini v zamčené bedně pro mě byli jedno a totéž,“ vysvětloval zasvěceně na sjezdu milovníků komiksů v Angouleme nebo redaktorovi časopisu Comics Journal. „Ven vystoupil někdo jiný než ten, kdo vstupoval dovnitř. Například Houdiniho první číslo v době, kdy teprve začínal. Jmenovalo se to ‘Metamorfóza.’ Nešlo pouze o únik. Šlo také o proměnu.“ Ve skutečnosti se Sammy jako kluk o Harryho Houdiniho a jeho legendární kousky zajímal přinejlepším okrajově, jeho vzory byli Nikola Tesla, Louis Pasteur a Jack London. Když však popisoval svůj podíl – podíl své představivosti – na stvoření Eskapisty, znělo to, jako všechny jeho vybájené historky, naprosto věrohodně. Sny, jež se mu zdávaly, však byly houdiniovské: byly to sny kukly v temném zámotku, prahnoucí po vůni světla a chuti vzduchu.

Houdini byl hrdinou všech malých mužů, městských kluků a Židů; Samuel Louis Klayman spadal do všech tří těchto kategorií. Když započalo jeho dobrodružství, bylo mu sedmnáct: byl trochu chvastoun, zdaleka ne tak čiperný, jak si namlouval, a jako mnozí optimisté se snadno nadchl. Rozhodně se o něm nedalo říct, že by byl krasavec. Jeho obličej připomínal obrácený trojúhelník, široké čelo a špičatá brada, našpulené rty a tupý, vzpurný nos. Hrbil se a chodil neupravený, neustále se tvářil, jako by ho někdo zrovna obral o peníze na svačinu. Každé ráno odcházel z domu s tvářemi hladkými jako neviňátko, ovšem v poledne byla oholená líc pouhou vzpomínkou a temný stín na bradě mu dodával spíš vzezření vagabunda než drsňáka. Sám sebe pokládal za ošklivého, ale to proto, že jaktěživ neviděl vlastní obličej v klidu. Téměř po celý rok 1931 roznášel noviny, aby si mohl koupit činky, s nimiž pak následujících osm let každé ráno cvičil, dokud neměl paže, ramena i prsa silná a pevná; jen nohy mu po obrně zůstaly tenké a slabé. V ponožkách měřil stopětašedesát centimetrů. Když mu někdo řekl, že je držkatý, pokládal to za kompliment, stejně jako všichni jeho kamarádi. Zastával sice mylné, ale o to nevyvratitelnější teorie o principech fungování televize, atomové energie a antigravitace a jeho tajným přáním bylo – kromě tisíce dalších – dožít na teplých, prosluněných plážích Velkého polárního oceánu na Venuši. Byl vděčný čtenář se sklonem k sebezdokonalování a hltal vše, co mu přišlo pod ruku, Stevensona, Londona a Wellse s potěšením, Wolfea, Dreisera a Dos Passose z povinnosti a S. J. Perelmana se zbožným vytržením. Čtenářským zápalem maskoval špatné svědomí, protože měl tajnou vášeň – ono jich bylo víc –  pro šestákové krváky a detektivky, zkrátka brak. Posháněl si a přelouskal všechny výtisky čtrnáctideníku Stín až do roku 1933 a byl na dobré cestě shromáždit veškerá čísla Avengera a Doca Savage.

Dlouhá historie Kavaliera & Claye – a skutečný příběh o zrození Mistra úniků – započala koncem října 1939, té noci, kdy k Sammymu do pokoje vrazila matka, zaťukala mu klouby na ruce, ozbrojenými prstýnkem, na hlavu a řekla mu, ať se posune na kraj postele a udělá místo svému bratranci z Prahy. Sammy se zprudka posadil a bušilo mu ve spáncích. V jasném světle zářivky nad kuchyňským dřezem spatřil štíhlého mladíka zhruba svého věku, zkrouceně jako paragraf opřeného o zárubeň dveří, s rozevlátým balíkem novin pod paží. Druhou ruku si jakoby ze studu držel před obličejem. Tohle, řekla paní Klaymanová a pošoupla Sammyho ke zdi, je Josef Kavalier, syn jejího bratra Emila, který zrovna přijel do New Yorku, autobusem až ze San Franciska.

„A co mu je?“ zeptal se Sammy. Odsunul se až na samý kraj a do ramene ho zastudila omítka. Oba polštáře si přitáhl k sobě. „Je nemocný?“

„A co bys tak asi myslel?“ opáčila matka a poplácala na uprázdněnou polovinu lůžka, jako by chtěla oprášit nějaká nepatřičná smítka, která tam Sammy zanechal. Právě se vrátila z poslední noční směny dvoutýdenního turnusu v Bellevue, kde pracovala jako sestra na psychiatrii. Na šatech jí ulpěl pach nemocnice, ale z rozhalenky k Sammymu zavanula levandulová voda, kterou se umývala. Její hubení tělo vydávalo štiplavou, kořenitou vůni jako čerstvě ostrouhaná tužka. „Je tak unavený, že se sotva drží na nohou.“

Sammy pootočil hlavu, aby si toho chudáčka Josefa Kavaliera ve zplihlém tvídovém obleku lépe prohlédl. Matně tušil, že má v Čechách nějaké příbuzné. Ale matka se slovem nezmínila, že by k nim měl někdo z nich přijet, a už vůbec ne, že by s ním měl spát v jedné posteli. Navíc mu unikalo, jak do toho všeho zapadá to San Francisco.

„No a je to,“ pravila matka a narovnala se, očividně spokojená, jak Sammyho vystrnadila na samý krajíček matrace. Otočila se k Josefovi. „Pojď sem. Chci ti něco říct.“ Popadla ho za uši jako nějaký krajáč a vlepila mu pusu na obě tváře. „Tak jsi to zvládnul. No sláva. Konečně jsi tady.“

„Konečně,“ hlesl její synovec. Neznělo to moc přesvědčivě.

Podala mu žínku a odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, Sammy si uzmul alespoň kousek ztraceného území prostěradla, zatímco jeho bratranec stál uprostřed pokoje a třel si omačkané tváře. Vzápětí paní Klaymanová zhasla v kuchyni a vše pohltila tma. Sammy slyšel, jak se bratranec zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Štos novin zašelestil a s tichým, odevzdaným žuchnutím dopadl na podlahu. Knoflíky saka cvakly o opěradlo židle, kalhoty zašustily, jak si je Josef stahoval, na zem dopadla jedna bota, pak druhá. Náramkové hodinky cinkly o sklenici s vodou na nočním stolku. Pak spolu se závanem chladu vklouzl pod přikrývku a přinesl s sebou ještě pach cigaret, podpaží, navlhlé vlny a čehosi sladkého a známého, co Sammy okamžitě identifikoval jako vůni švestek z matčiny „sváteční“ sekané – švestky byly jednou z mnoha věcí, jež jí dodávaly tu sváteční příchuť. Sammy si večer všiml, jak jednu šišku balí do voskovaného papíru a ukládá ji do chladničky. Takže ona věděla, že jí přijede synovec, dokonce ho čekala na večeři, ale Sammymu o tom vůbec neřekla.

Josef Kavalier se uvelebil na matraci, odkašlal si, založil si ruce pod hlavu a pak, jako by ho někdo vypnul ze zásuvky, znehybněl. Nepohnul se, nezavrtěl se, nehnul ani malíčkem u nohy. Stojací hodiny na nočním stolku hlasitě tikaly. Josef začal zhluboka oddechovat. Sammy si zrovna v duchu říkal, jak může někdo takhle bezstarostně usnout, když bratranec promluvil.

„Jak seženu nějaké peníze, najdu si bydlení a postel budeš mít zase pro sebe,“ řekl. Měl lehký německý přízvuk s podivným skotským nádechem.

„To by bylo fajn,“ odtušil Sammy. „Mluvíš dobře anglicky.“

„Díky.“

„Kde ses to naučil?“

„Nerad bych o tom mluvil.“

„Je to nějaký tajemství?“

„Spíš osobní věc.“

„A řekneš mi aspoň, co jsi dělal v Kalifornii?“ vyzvídal Sammy. „Nebo je to taky důvěrná informace?“

„Připlul jsem tam z Japonska.“

„Z Japonska!“ Sammy zezelenal závistí. Na svých hůlkovitých nohách se v životě nedostal dál než do Buffala a nejdelší cestu lodí podnikl přes páchnoucí, sytě zelenou stuhu řeky mezi Brooklynem a Manhattanem. Ve své úzké posteli, v ložnici jen o málo širší než lůžko samotné, v bytě ve spořádaném středostavovském činžáku na Ocean Avenue, kde chrápání jeho babičky rozechvívalo stěny jako projíždějící tramvaj, snil Sammy brooklynské sny o létání, proměně a úniku. Snil promyšlené a barvité sny, v nichž se měnil ve slavného amerického romanopisce nebo nějakého známého intelektuála, jako je Clifton Fadiman, nebo v odvážného lékaře, nebo si představoval, že se silou vůle a cvičením dopracoval k takovým mentálním schopnostem, které mu umožňují zázračně ovládat city a myšlení druhých. V zásuvce psacího stolu mu – už hodně dlouho – leželo prvních jedenáct stránek rozsáhlého autobiografického románu, který se bude jmenovat buď (po perelmanovsku) Skelnýma očima temnoty,  nebo (po dreiserovsku) Americké rozčarování (o němž zatím neměl valné ponětí). Dlouhé hodiny v tichém soustředění – se zkrabatělým čelem a zadrženým dechem – se věnoval rozvoji skrytých sil mozku – telepatii a sugesci. A nejméně desetkrát dychtivě přečetl Iliadu průkopníků na poli medicíny, knihu Lovci mikrobů. Ovšem jako většina brooklynských rodáků se i Sammy pokládal za realistu a své plány na únik odvíjel od myšlenky, že napřed musí získat hromadu peněz.

Od šesti let prodával po domech semínka, bonbóny, pokojové rostliny, čistící prostředky, leštidla na kov, předplatné časopisů, nezničitelné hřebeny a tkaničky. S pomocí dětské stavebnice na stole v kuchyni vynalezl téměř funkční přišívač knoflíků, dvojitý otvírák na lahve a žehličku fungující za studena. V poslední době své komerční snažení zaměřil na výtvarné umění. Známí ilustrátoři a kreslíři komiksů – Rockwell, Leyendecker, Raymond, Caniff – byli na vrcholu slávy a panovalo všeobecné přesvědčení, že u kreslícího prkna si člověk nejen může vydělat na slušné živobytí, ale může ovlivňovat přímo samotnou podstatu a tón nálady ve společnosti. Sammy měl ve skříni haldy čtvrtek s kresbami koní, indiánů, fotbalistů, polidštěných opic, fokkerů, krásných žen, vesmírných raket, kovbojů, Saracénů, tropických pralesů, medvědů grizzly, studií záhybů ženských šatů, prohlubní pánských klobouků, odrazu světla na duhovkách, oblaků na západní obloze. Vědomosti o perspektivě měl nevalné, znalosti lidské anatomie pochybné, kreslířskou techniku nevyzrálou – zato vykradač byl zběhlý. Vystřihoval si oblíbené obrázky a stránky z novin a komiksů a lepil si je do tlustého sešitu, v němž měl tisíce příkladů všech možných objektů a stylů. Svou výstřižkovou bibli využil pro zfalšování původního příběhu Terry mezi piráty, který přejmenoval na Jihočínské moře a v němž velmi věrně okopíroval velkého Caniffa. Napodobil i Raymonda v komiksu nazvaném  Vesmírný bedrník a Chestera Goulda v seriálu o nelítostném poldovi Drsňák Doyle. Pokoušel se vykrádat i Hogartha a Lee Falka, George Herrimana, Harolda Graye a Elzie Segara. Svá dílka uchovával v objemných deskách pod postelí a čekal na příležitost, kdy se s nimi bude moct vytasit.

„Z Japonska!“ zopakoval a z toho exotického jména se mu zatočila hlava. „Co jsi dělal v Japonsku?“

„Převážně jsem trpěl střevními potížemi,“ odvětil Josef Kavalier. „A ty mě stále ještě trápí. Hlavně v noci.“

Sammy tuto informaci chvilku zpracovával a pak se nenápadně odtáhl dál ke zdi.

„Pověz, Samueli,“ řekl Josef. „Kolik ukázek musím mít ve svém portfoliu?“

„Ne Samueli. Sammy. A nebo ne, říkej mi Same.“

„Same.“

„Jaký portfolio máš na mysli?“

„Portfolio mých kreseb. Abych je ukázal tvému zaměstnavateli. Bohužel jsem byl nucen nechat všechny své práce v Praze, ale můžu je rychle nahradit novými, které budou velmi kvalitní.“

„Co chceš ukázat mýmu šéfovi?“ podivil se Sammy, ale i přes narůstající zmatek začal tušit, odkud vítr vane. „O čem to mluvíš?“

„Tvá matka se zmínila, že bys mi mohl pomoct najít práci ve společnosti, kde pracuješ. Já jsem malíř, jako ty.“

„Malíř.“ Sammy opět pocítil osten závisti. Něco takového by o sobě nedokázal říct, aby přitom nesjel pohledem někam ke špičkám bot. „Máma ti řekla, že jsem malíř?“

„Malíř reklam, ano. U Empire Novelties Incorporated Company.“

Kratičkou chvilku si v sobě Sammy hýčkal ten hřejivý plamínek, který v jeho nitru ta zprostředkovaná pochvala zažehla. Pak ho sfoukl.

„To zase lakovala.“

„Prosím?“

„Že pindá.“

„Cože?“

„Dělám tam skladníka. Občas mě nechají udělat nějakou reklamní koláž. Nebo když přibyde nová skladová položka, tak k ní můžu namalovat obrázek. Za to mi dávají dva dolary od kusu.“

„Aha.“ Josef Kavalier opět dlouze vydechl. Pořád ještě nehnul ani prstem. Sammy nedokázal odhadnout, jestli je tak nehybný proto, že je napjatý jako struna, nebo naopak dokonale klidný. „Poslala otci dopis,“ zkusil to Josef znovu. „Psala v něm, že navrhuješ design nových vynálezů a přístrojů.“

„Tak schválně, co myslíš?“

„Zase lakovala.“

Sammy si povzdechl, jako by chtěl naznačit, že to tak skutečně je; byl to dlouhý, útrpný povzdech plný lítosti – a naprosto falešný. Jeho matka se skutečně domnívala, že bratrovi do Prahy píše pravdu. To Sammy poslední rok lakoval a přikrašloval skutečnou náplň svého podřadného místa u Empire Novelties, a to nejen jí, ale všem, kdo se ho na to zeptali. Chviličku byl roztrpčený, ani ne tak proto, že byl odhalen a musel bratranci přiznat, jak mizernou má práci, ale proto, že jeho matka nebyla tak vševědoucí, jak předpokládal. Pak ho napadlo, jestli to nakonec neudělala schválně – snad se nenechala ošálit jeho vychloubáním a poznala, že své chvástání o tom, jak na něj majitel Empire Novelties Sheldon Anapol ve všem dá, značně přehnání. A počítala s tím, že bude chtít zachovat zdání, které s takovou námahou vybudoval, a nezbude mu nic jiného, než se nazítří vrátit z práce a v těch svých upatlaných skladnických prackách třímat práci pro Josefa Kavaliera.

„Zkusím to,“ kývl a tehdy pocítil první zašimrání na páteři, první tušení budoucí příležitosti. Znovu ani jeden dost dlouho nepromluvili. Tentokrát Sammy cítil, že Josef ještě nespí, téměř slyšel, jak se mu pod kůži s tichým škrabáním zahryzávají pochybnosti, které ho sžírají. Bylo mu ho najednou líto. „Můžu se tě taky na něco zeptat?“ ozval se.

„Zeptat na co?“

„Cos to měl za noviny?“

„To jsou vaše newyorské noviny. Koupil jsem je na autobusovém nádraží.“

„Kolik?“

Poprvé za celou dobu zaznamenal, že se Josef ošil. „Jedenáct.“

Sammy rychle počítal na prstech: v New Yorku vychází osm deníků. Deset, když se přičte Eagle a Home News. „Jedny mi chybí.“

„Jak chybí…?“

Timesy, Herald-Tribune“ – ťukl si do dvou prstů – „World-Telegram, Journal-American, Sun.“ Prohodil si ruce. „News, Post. Hm, Wall Street Journal. A brooklynský Eagle. A Home News v Bronxu.“ Spustil ruce na deku. „Který jsou ty jedenáctý?“

„Deník o módě pro ženy.“

Women’s Wear Daily?

„Já nevěděl, že to… o oblečení.“ Zasmál se sám sobě, vyrazil řádku krátkých, štěkavých zachrčení. „Hledal jsem něco o Praze.“

„A našel jsi? V Timesech něco být muselo.“

„Něco ano. Málo. O Židech nic.“

„O Židech,“ hlesl Sammy a konečně mu to začalo docházet. Josef nepátral po zprávách o nejnovějších diplomatických obezličkách Londýna a Berlína nebo o posledních štvavých výrocích Adolfa Hitlera. Pátral po něčem, z čeho by vyčetl, jak je na tom jeho rodina. „Co jidiš? Umíš jidiš?“

„Ne.“

„Škoda. Vychází tady taky čtvery židovské noviny. Tam by nejspíš něco bylo.“

„Co německé noviny?“

„To nevím, ale nějaký asi taky budou. Každopádně Němců je tady dost. Pořádali pochody a shromáždění po celým městě.“

„Aha.“

„Bojíš se o vaše?“

Žádná odpověď.

„Oni nemohli odjet?“

„Ne. Zatím ne.“ Sammy ucítil, jak Josef prudce zavrtěl hlavou, jako by chtěl hovor na toto téma utnout. „Vykouřil jsem všechny své cigarety,“ pokračoval neutrálním tónem jako z konverzační příručky. „Nemohl bys – „

„No jo, jenže já poslední vykouřil, než jsem šel do postele,“ řekl Sammy. „Hele, jak jsi přišel na to, že kouřím? Je to cítit?“

„Sammy,“ ozvala se matka, „máte spát.“

Sammy se očichal. „Hm. Zajímalo by mě, jestli to Ethel cítí. Kouření nesnáší. Když si chci zakouřit, musím vylízt oknem támhle na požární schodiště.“

„Žádné kouření v posteli?“ poznamenal Josef. „O důvod víc, abych si našel svoji.“

„Ani mi nemluv,“ povzdechl si Sammy. „Já bych si taky nejradši našel vlastní byt.“

Několik minut tiše leželi a toužili po cigaretách a po všem, co tato touha ve svém neuspokojení ztělesňovala.

„Co tvůj popelák,“ ozval se Josef. „Tedy popelník.“

„Mám ho na požárním schodišti. Starý květináč.“

„Takže tam budou… jak se to… vrabci?“

„Myslíš špačky?“

„Špačky.“

„To asi jo. Neříkej, že bys kouřil – „

Bez nejmenšího varování se Josef prudkým pohybem, který byl pravým opakem a možná i důsledkem předchozí strnulosti, překulil na bok a vstal z postele. Sammyho oči se již přizpůsobily tmě v pokoji, která tak jako tak nebyla úplně černá. Škvírou mezi dveřmi a rámem prosvítal šedomodrý obdélník světla kuchyňské zářivky a mísil se s bledým jasem nočního Brooklynu, v němž se slévaly pouliční lampy, reflektory tramvají a automobilů, ohně ze tří nedalekých oceláren a odlesky záře ostrovního království za řekou, která dovnitř pronikala mezi závěsy. V tomto kalném šeru, které pro něj bylo zosobněním samé podstaty nespavosti, viděl Sammy bratrance, jak metodicky prohledává všechny kapsy svého oděvu, který si tak pečlivě složil přes opěradlo židle.

„Lampičku?“ zašeptal Josef.

Sammy zavrtěl hlavou. „Máma,“ řekl.

Josef se vrátil k posteli. „Tak budeme muset pracovat potmě.“

V prstech levé ruky držel přeložený cigaretový papírek. Sammy pochopil. Vzepřel se na lokti a rozhrnul závěs, pomalu, aby se neozvalo charakteristické zaskřípání kolejniček. Pak se stisknutými zuby vysoukal vzhůru spodní polovinu okna a vpustil dovnitř chladný hukot města a šumící závan půlnočního říjnového chladu. Sammyho „popelník“ byl hranatý terakotový květináč s mexickými vzory, naplněný jalovou půdou a sazemi; z této nevábné směsi trčela div ne zkamenělá kostřička květiny s případným jménem popelivka, jež Sammymu zbyla z doby, kdy prodával pokojové rostliny, a tudíž byla výrazně starší než jeho kuřácký návyk, který si nepěstoval zas tak dlouho, přibližně tři roky. Dole pod nebohou kytkou se povalovalo asi deset nedopalků značky Old Gold. Sammy jich štítivě vybral asi hrst – byly lehce navlhlé –, jako by to byly žížaly, a podal je bratranci, který mu za ně dal krabičku zápalek, jež ho vybízela, aby se zašel najíst do JOEOVY KRABÍ RESTAURACE NA RYBÁŘSKÉM MOLU, a která ukrývala poslední sirku.

Josef obratně, ale s jistou dávkou okázalosti natrhl jednou rukou sedm špačků a vysypal slisovaná vlákna tabáku na pomačkaný papírek. Za půl minutky ubalil cigaretu.

„Pojď,“ řekl. Po kolenou přelezl přes postel k oknu, kde se k němu připojil i Sammy a oba se vysunuli až do pasu z okna. Josef podal cigaretu Sammymu a ten v jasné záři zápalky, kterou rukama nervózně stínil před větrem, zjistil, že bratranec vykouzlil dokonalý váleček, stejnoměrný a hladký téměř jako z baličky. Zhluboka vdechl pravou chuť Virgínie a podal magickou cigaretu jejímu tvůrci. Kouřili mlčky, až jim zbyl jen žhavý půlcentimetr. Pak se vrátili dovnitř, spustili okno, zatáhli závěs a ulehli, dva spolunocležníci páchnoucí kouřem.

„Víš,“ začal Sammy, „my jsme, hm, měli jsme fakt docela strach… kvůli Hitlerovi… a tomu, jak se chová k Židům a… a vůbec. Když jste byli, když vás… obsadili… Máma byla… my všichni jsme byli…“ Zavrtěl hlavou, nevěděl, co chtěl vlastně říct. „Na.“ Nadzvedl se a zpod hlavy vytáhl jeden polštář.

Josef Kavalier zdvihl hlavu z matrace a polštář si pod ni strčil. „Děkuji,“ řekl a opět znehybněl.

Za chvilku začal pravidelně, zhluboka a chrčivě oddychovat. Sammy si o samotě, jako každou noc, spřádal své obvyklé sny zakuklené housenky. Ale tentokrát si uvědomil, že vůbec poprvé počítá i s možností pomoci nějakého spojence.

 

 

2

 

Právě sen zakuklené housenky – sen o velkém úniku – Josefa Kavaliera nakonec zavál přes Asii a Pacifik až do úzké postele jeho bratrance na Ocean Avenue.

Když německé vojsko obsadilo Prahu, v jistých kruzích se okamžitě začalo hovořit o nutnosti poslat slavného Golema, bájnou umělou bytost, kterou stvořil Rabbi Löw, do bezpečí v exilu. Příchod nacistů doprovázely zkazky o konfiskacích, vyvlastňování a rabování hlavně židovských památek a ničení posvátných předmětů. Tajní strážci Golema měli největší strach z toho, že jejich svěřenec bude zabaven a odeslán ze země, aby posloužil coby okrasa nějakého úřadu nebo soukromé sbírky v Berlíně či Mnichově. Už teď se na Starém Městě objevil pár mladých, mlčenlivých Němců s pichlavýma očima, který dva dny slídil kolem Staronové synagogy, v jejíchž zdech podle pověstí spal dávný ochránce ghetta svůj předlouhý spánek. Oba Němci tvrdili, že jsou jen vědci bez jakýchkoli vazeb na Reichsprotektorat, ale nikdo jim nevěřil. Proslýchalo se, že někteří berlínští straničtí pohlaváři se dychtivě zajímají o teozofii a takzvané okultní vědy. Zdálo se, že je pouze otázkou času, kdy bude Golem, odpočívající v obrovské borové truhle, objeven a zabaven.

Mezi jeho strážci se vyskytli i tací, kteří s odvozem Golema za hranice nesouhlasili, a to ani v zájmu jeho záchrany. Někteří namítali, že byl stvořen z vltavského bahna, a proto by v jiném podnebí mohl fyzicky utrpět. Jiní se na to dívali z historického pohledu – jako všichni historici se pyšnili rozumným pohledem na dějiny – a tvrdili, že Golem přečkal bez úhony už celá staletí nájezdů, katastrof, válek a pogromů, a proto radili, aby se nepodnikaly žádné ukvapené kroky, vzhledem k tomu, že se může jednat pouze o přechodné období, kdy se štěstěna obrátila k české židovské obci zády. V kroužku zasvěcenců byli dokonce i tací, kteří nechtěli poslat Golema za hranice, protože v srdcích stále ještě chovali dětinskou naději, že nepřítel všech antisemitů a nactiutrhačů se jednoho dne, v nejvyšší nouzi, opět probudí a začne bojovat. Hlasování nakonec nicméně rozhodlo o tom, že se Golem odveze do bezpečí, nejlépe do nějaké neutrální země, která by byla dost daleko a zároveň by v ní žila židovská komunita.

Tehdy jeden člen tajného spolku, který měl vazby na kouzelnické kruhy, zmínil jméno Bernarda Kornbluma, který by měl být schopen únik Golema zorganizovat.

Bernard Kornblum byl Ausbrecher, iluzionista, který se specializoval na triky se svěracími kazajkami a pouty, jaké proslavil Harry Houdini. Nedávno odešel do penze (už mu bylo přes sedmdesát), usadil se v Praze, kterou zvolil za svůj druhý domov, a už jen čekal na svou závěrečnou oponu. Jak zmínil jeho navrhovatel, původně pocházel z Vilna, svatého města židovské Evropy, kde žili jistí lidé, kteří měli i přes střízlivou životní filosofii ke golemům kladný vztah. Litva byla navíc oficiálně neutrální stát, a pokud si na ni dělal Hitler někdy zálusk, podle nejnovějších zpráv o tajném paktu Molotov-Ribbentrop se ho definitivně zřekl. Proto byl Kornblum vyzvednut v Hofzinserově klubu, kde pravidelně hrával poker. Odtud byl odveden na utajené místo schůzek spolku zasvěcených – ve Falederově kamenosochařství, v přístavku za sálem s vystavenými náhrobními kameny. Kornblum byl do celé záležitosti podrobně zasvěcen: Golem musí zmizet z úkrytu, připravit se na cestu a nenápadně odjet ze země ke spřáteleným kruhům ve Vilnu. Nezbytné formality – nákladový list, celní osvědčení – zajistí vlivní členové spolku nebo jejich vysoko postavení přátelé.

Bernard Kornblum úkol bez váhání přijal. Přestože byl jako většina iluzionistů nevěřící a uctíval pouze nejvyššího mága Přírodu, byl zároveň svědomitý Žid. Co bylo možná podstatnější, v penzi nebyl spokojený a nudil se – v době, kdy přišla tato nabídka, dokonce zvažoval návrat na jeviště. Ačkoli žil poměrně nuzně, odmítl velkorysou odměnu a vymínil si dvě podmínky: že nikomu nesvěří, jak to chce provést, a že nepřijme žádnou nevyžádanou pomoc ani radu. Celý trik zůstane zastřen čarovným závojem, který odkryje až poté, co se vše vydaří.

Tato podmínka se spolku zalíbila, protože měla nejen své kouzlo, ale i opodstatnění. Čím méně podrobností budou znát, tím snazší pro ně bude popřít, že by cokoli věděli o Golemově zmizení, kdyby vše vyšlo najevo.

Kornblum opustil kamenosochařství a vydal se do svého bytu, který byl v nedaleké Maiselově ulici. Cestou už v duchu spřádal nitky pevné a elegantní osnovy svého plánu. V devadesátých letech devatenáctého století se ve Varšavě krátkou dobu nevolky protloukal jako zloděj; vykrádal byty v nejvyšších patrech domů a myšlenka na to, že nepozorován uloupí Golema z místa jeho současného odpočinku, v něm probudila hříšné vzpomínky na plynové svítilny a ukradené šperky. Když však vstoupil do průchodu domu, kde bydlel, jeho plány nabraly rázem jiný směr. Ze dveří vystrčila hlavu domovnice a oznámila mu, že v bytě na něj čeká nějaký mladík. Je to prý fešák, zdvořilý a dobře oblečený. Za normálních okolností by ho samozřejmě nechala čekat na schodech, ale měla za to, že v něm poznala bývalého studenta Herr profesora.

Lidé vydělávající si koketováním s katastrofou si často vypěstují pesimistický náhled na svět; jejich sklon počítat s tou nejhorší možností je leckdy k nerozeznání od jasnozřivosti. Kornblum okamžitě věděl, že neočekávaný host nemůže být nikdo jiný než Josef Kavalier, a sevřely se mu útroby. Už před několik měsíci se rozkřiklo, že chlapec se chystá odejít z akademie a emigrovat do Ameriky; muselo se stát něco nepředvídaného.

Když jeho bývalý učitel vstoupil, Josef vstal a přitiskl si klobouk na prsa. Na sobě měl novotou vonící oblek ze skotského tvídu. Podle ruměných tváří a přehnané snahy neuhodit se do hlavy o nízký strop Kornblum poznal, že chlapec to trochu přehnal s pitím. I když to už vlastně žádný chlapec nebyl, už mu muselo táhnout na devatenáctý rok.

„Co se stalo, synu?“ zeptal se Kornblum. „Co tady děláš?“

„Já tady nejsem,“ odvětil Josef. Byl to pobledlý, pihovatý, černovlasý mládenec s velkým nosem, který vypadal malinko rozplácle, a s modrýma očima posazenýma daleko od sebe, jež by se daly označit za zasněné, kdyby v nich občas neprobleskla sarkastická jiskřička. „Jsem ve vlaku do Ostende.“ Se záměrně přehnaným gestem Josef předstíral pohled na hodinky. Kornblum však věděl, že nic nehraje. „V tuhle chvíli projíždím Frankfurtem.“

„Aha.“

„Ano. Rodiče utratili veškeré rodinné jmění. Každý, kdo měl dostat úplatek, ho dostal. Bankovní konta jsou prázdná. Otec si nechal vyplatit pojistku. Matka prodala šperky, svoje stříbro. Obrazy. Lepší kusy nábytku. Lékařské nástroje. Akcie. Dluhopisy. Všechno jenom proto, abych já, ten šťastlivec, mohl teď sedět ve vlaku. V kuřáckém vagónu.“ Vyfoukl obláček imaginárního kouře. „Abych mohl svištět do starý dobrý Amériky.“ Větu zakončil anglicky, s protáhlým americkým přízvukem. Kornblumovi to znělo docela věrohodně.

„Chlapče–“

„Všechny papíry jsem měl v pořádku, si pište.“

Kornblum si povzdechl. „Takže výjezdní vízum?“ odhadoval. Poslední dobou to nebyl první případ zamítnutí výjezdního víza na poslední chvíli.

„Řekli, že mi chybí jedno razítko. Jedno razítko. Řekl jsem jim, že to není možné. Všechno bylo v pořádku. Měl jsem seznam všech potřebných potvrzení, který vypracoval sám druhý tajemník oddělení pro výjezdní víza. Ten seznam jsem jim ukázal.“

„Ale?“

„Řekli mi, že se předpisy změnily dnes ráno. Měli na to i směrnici, telegram od samotného Eichmanna. Vysadili mě z vlaku v Chebu. Deset kilometrů od hranic.“

„Ach.“ Kornblum se opatrně posadil na postel – trápily ho hemeroidy – a poklepal vedle sebe na přehoz. Josef si přisedl. Složil hlavu do dlaní. Dlouze, přerývaně vydechl, svěsil ramena a na krku mu vystoupily šlachy. Zápasil s návalem pláče.

„To nic,“ řekl starý kouzelník, chtěje chlapce potěšit a zastavit hrozící příval slz, „neboj se. Určitě se to nějak vyřeší.“ Slova útěchy zněla škrobeněji, než by sám chtěl, a zároveň se ho zmocnila nejasná obava. Bylo už dlouho po půlnoci a z mládence čišelo zoufalství, jež hrozilo výbuchem. Kornbluma to dojímalo, ale také znervózňovalo. Před pěti lety zažil s tímto zbrklým a smolařským hochem jednu nešťastnou příhodu, která ho dodnes soužila.

„Tak pojď,“ řekl a nemotorně ho poplácal po rameni. „Tví rodiče o tebe mají určitě starost. Doprovodím tě domů.“

Tím to dovršil; Josef s prudkým nádechem, jako by se v hrůze vrhal z hořící lodi do ledového moře, propukl v pláč.

„Už jsem od nich jednou odjel,“ vyrazil a zavrtěl hlavou. „Copak jim to můžu udělat podruhé?“

Celé dopoledne se ve vlaku, který ho odvážel do Ostende a Ameriky, mučil vzpomínkou na jejich loučení. On neplakal a bylo mu poněkud trapně za vzlykající matku a dědečka, který při brněnské premiéře Janáčkovy Věci Makropulos v roce 1926 zpíval roli Vítka a jako správný tenor se za své city nestyděl. Jenže Josef byl typický devatenáctiletý mladík, který se mylně domníval, že už zažil leccos a hned tak něco ho nezlomí, ba dokonce byl na svou necitelnost hrdý. Se stoickým klidem přetrpěl na nádraží i uslzené dědečkovo obětí. Navíc cítil až nepřístojnou radost z toho, že odjíždí. Ne že by proti Praze něco měl, ale byl nadšený, že jede do Ameriky, za otcovou sestrou  a americkým bratrancem Samem, do dalekého a neskutečného Brooklynu, plného nočních podniků a drsných chlapíků a živočišnosti jako vystřižené ze stříbrného plátna. Jakýsi cagneyovský krunýř mu zabránil vnímat bolest chvíle, kdy opouštěl rodinu a jediný domov, který znal, ve své otrlosti si dokonce namlouval, že se se všemi určitě zanedlouho shledá v New Yorku. Však oni to zatím nějak vydrží, situace v Praze už stejně horší být nemůže. A tak stál se vztyčenou hlavou, bez známky pohnutí na perónu, pokuřoval a tvářil se, že ho ostatní cestující, lokomotivy zahalené v obcích páry a němečtí vojáci v elegantních pláštích zajímají víc než vlastní příbuzní. Políbil dědečka na zarostlou tvář, přečkal matčin dlouhý stisk, podal ruku otci i mladšímu bratru Tomášovi, který mu podal obálku. Josef si ji se strojenou roztržitostí strčil do kapsy kabátu, nevšímaje si Tomášovy rozechvělé brady. Když pak nastupoval do vagónu, otec ho chytil za šos a stáhl na nástupiště. Natáhl se k němu a popadl ho do náruče. Nečekaně ho na tváři zaškrábal otcův knír zvlhlý slzami, a to bylo pokořující. Josef se z jeho stisku vymanil.

„Přečteš si o mně v kreslených seriálech,“ řekl. Bezstarostně, připomínal si, hlavně bezstarostně. Svým holedbáním jim dodával naději na spásu.

Jakmile však vlak vyjel z nádraží a Josef se usadil v kupé druhé třídy, dolehlo na něj, jak krutě se choval, ten pocit byl jako kopanec do žaludku. Měl dojem, že náhle otekl, cloumalo jím palčivé zahanbení, jako by se celé tělo vzbouřilo proti jeho ohavnosti, jako by stud dokázal vyvolat reakci podobnou včelímu bodnutí. Jen místo v kupé stálo se vším nezbytným všimným a nedávno uvalenou „cestovní daní“ přesně tolik, kolik jeho matka dostala za zastavení smaragdové brože, kterou jí daroval manžel k desátému výročí svatby. Krátce po tomto výročí paní Kavalierová ve čtvrtém měsíci těhotenství potratila, a Josefovi se před očima najednou objevil obraz nenarozeného sourozence – byla by to sestřička –, obláček třpytivé páry, který na něj vrhl vyčítavý smaragdový pohled. Když ho v Chebu přišli celní úředníci vysadit z vlaku – jeho jméno bylo na jednom z jejich seznamů – našli ho na plošince mezi dvěma vagóny, jak celý usmrkaný dusí vzlyky v rukávu kabátu.

Pocit hanby, jenž ho sžíral po odjezdu, nebyl ničím ve srovnání s potupou, kterou cítil při návratu. Cestou zpátky do Prahy, v dusném voze třetí třídy drkotavé lokálky, přeplněném uřvanými sedláckými rodinami ze Sudet, které jely do hlavního města na nějaké náboženské shromáždění, si zpočátku říkal, že to je spravedlivý trest za jeho zatvrzelost, nevděk, za to, že vůbec opustil rodiče. Ale když vlak projel Kladnem, obava z nevyhnutelného návratu domů mu sevřela srdce ledovou rukou. Připadalo mu, že nemá nejmenší šanci napravit své neodpustitelné chování a že jeho nečekaný příchod způsobí rodině jen další žal. Okamžitě po obsazení republiky začali Kavalierovi dělat všechno pro to, aby mohli Josefa poslat do Ameriky, a tato snaha, která trvala půl roku, se stala hlavním smyslem jejich života. Díky tomuto úsilí alespoň nemuseli neustále myslet na každodenní strasti, představovalo pro ně injekci naděje, jež je chránila před pustošivými dopady nových pořádků. Josef se narodil v roce 1920 během krátkého pobytu rodiny na Ukrajině a jakási klička v paragrafech mu umožňovala vycestovat do Spojených států. Jakmile se Kavalierovi rozhodli, že této skutečnosti využijí, zahájili komplikovanou a nákladnou anabázi, jejímž cílem byla Josefova cesta za Atlantik a která jim do života opět vrátila řád a smysl. Vždyť by je to zničilo, kdyby se sotva jedenáct hodin po odjezdu objevil na prahu! Ne, řekl si, nesmí je takhle zklamat. Když se vlak navečer konečně dokodrcal do Prahy, Josef v něm zůstal sedět, neschopný se pohnout, dokud ho průvodčí vlídně neupozornil, že by si mladý pán měl také vystoupit.

Josef zabloudil do nádražní restaurace, kde do sebe hodil tři piva a vzápětí u stolu na konci lokálu usnul. Po nějaké době, kterou nedokázal odhadnout, s ním zatřásl číšník, a on se probudil a cítil, že se mírně opil. S kufrem v ruce vyrazil do ulic města, o němž se ještě ráno zcela vážně domníval, že ho už neuvidí. Šoural se Jeruzalémskou ulicí k Josefovu a nohy ho neomylně zanesly do Maiselovy ulice, do bytu jeho bývalého profesora. Nesměl zklamat naděje svých rodičů tím, že by jim přišel na oči, rozhodně ne na této straně Atlantiku. Pokud mu Bernard Kornblum nepomůže v útěku, snad ho alespoň schová.

Kornblum podal Josefovi cigaretu a připálil mu. Pak se uvelebil v křesle a také si zapálil. Ani Josef Kavalier, ani strážci Golema nebyli první, kdo se na něj obrátil v zoufalé situaci a v domnění, že když se dokáže osvobodit z vězeňských cel, svěracích kazajek a uzamčených ocelových beden, dokáže nějak odemknout i hranice států. Až do dnešního večera takové žádosti odmítal nejen jako neproveditelné, ale i jako zbytečně dramatické a předčasné. Když se však díval na svého bývalého studenta, který se nešťastně probíral dokumenty vytištěnými trojmo na průklepovém papíře, lístky na vlak a orazítkovanými imigračními formuláři, jeho bystré uši jako by zaznamenaly nezaměnitelný zvuk zaklapnutí západky těžkých, ocelových dveří. Úřad pro vystěhovalce, který vedl Adolf Eichmann, přešel od cynického vydírání ke sprostému okrádání, kdy žadatele obrali úplně o všechno, aniž by jim za to cokoli dali. Británie a Amerika uprchlíky téměř nepřijímaly – Josef získal vízum do Spojených států jen díky vytrvalosti své americké tety a tomu, že se shodou šťastných náhod narodil na území Sovětského svazu. V Praze už nebyla před slídivýma očima vetřelců v bezpečí ani stará, bezcenná hrouda říčního bahna.

„Můžu tě dopravit do Vilna, do Litvy,“ ozval se nakonec Kornblum. „Odtamtud už budeš muset cestovat sám. Memel už patří Němcům, ale z Priekule se snad dostaneš do nějakého přístavu.“

„Do Litvy?“

„Bohužel.“

Po chvilce chlapec přikývl, pokrčil rameny a udusil cigaretu v popelníku se znakem Hofzinserova klubu, piky a kříži.

„‘Nemysli na to, odkud unikáš’,“ citoval jedno z Kornblumových úsloví. „Starej se spíš o to, kam unikáš’.“

 

 

3

 

Odhodlání Josefa Kavaliera proniknout do elitního Hofzinserova klubu vyvrcholilo jednoho dne v roce 1935, když mu při snídani zaskočil kousek palačinky s meruňkovou marmeládou. Bylo to poměrně neobvyklé ráno, protože se nestávalo často, aby se v prostorném bytě, který se nalézal v úpravném secesním domě nedaleko Příkopů, sešla u snídaně celá rodina. Pán i paní Kavalierovi byli oba lékaři a měli nabitý pracovní program, tudíž jako mnoho podobně vytížených rodičů své děti zanedbávali a zároveň rozmazlovali. Herr Dr. Emil Kavalier napsal knihu Grundsätzen der Endokrinologie, jež sloužila jako základní příručka, a byl objevitelem Kavalierovy akromegalie. Frau Dr. Anna Kavalierová se nejprve specializovala na neurologii a poté, co prošla psychoanalýzou u Alfreda Adlera, poskytovala na svém kašmírovém divanu psychoterapii zakomplexované pražské smetánce. Toho rána, kdy se Josef náhle předklonil, prudce se rozkašlal a s uslzenýma očima šmátral po ubrousku, natáhl jeho otec, ukrytý za rozevřeným Tageblattem, ruku a nepřítomně mu dal herdu do zad. Matka ani nevzhlédla od posledního čísla Monatsschrifft für Neurologie und Psychiatrie a snad už po tisící napomenula Josefa, aby nehltal. Pouze Tomáš si všiml jakéhosi cizího předmětu dřív, než si jeho bratr stačil zakrýt ústa ubrouskem. Vstal a obešel stůl k Josefově židli. Zadíval se na jeho čelisti, které přežvykovaly neposlušný kousek palačinky. Josef si ho nevšímal a posloužil si dalším soustem.

„Co to je?“ zeptal se Tomáš.

„Co je co?“ opáčil Josef. Kousal opatrně, jako by ho bolel zub. „Dej mi pokoj.“

Tomášova guvernantka, slečna Hornová, zvedla oči od včerejšího výtisku londýnských Timesů a zahleděla se na oba bratry.

„Vypadla vám plomba, Josefe?“

„Má něco v puse,“ hlásil Tomáš. „Leskne se to.“

„Co máš v puse?“ otázala se chlapcova matka a místo, kam dočetla, si označila nožem na máslo.

Josef si dvěma prsty sáhl mezi pravou tvář a dáseň a vytáhl plochý kousek kovu, který byl na jednom konci vykrojený a nebyl delší než Tomášův malíček.

„Co to je?“ zeptala se matka a zatvářila se, jako by se jí měl zvednout žaludek.

Josef pokrčil rameny. „Klíč na matice,“ řekl.

„Pochopitelně,“ reagoval otec s obvyklým sarkasmem, kterým dokázal vždy šikovně zakrýt překvapení nad podivným chováním svých potomků. „No jistě, klíč na matice, co jiného.“

„Pan Kornblum říkal, ať si zvykám,“ vysvětloval Josef. „Říkal, že když Houdini zemřel, zjistilo se, že má v puse vytlačené dvě kapsy.“

Dr. Kavalier se vrátil ke svému Tageblattu. „Vznešený cíl,“ poznamenal.

Josef se o salonní magii začal zajímat v době, kdy měl už dost velké ruce, aby zvládl triky s kartami. Praha měla dlouhou iluzionistickou a eskamotérskou tradici a pro syna zaměstnaných a shovívavých rodičů nebyl problém najít si schopného učitele. Rok se učil u jednoho Čecha, který se jmenoval Božič, ale říkal si Rango a specializoval se na triky s kartami a mincemi, sugesci a kapesní krádeže. Dokázal přeseknout mouchu v letu hozenou károvou trojkou. Josef se od něj brzy naučil kousky jako Stříbrný déšť, Zmizelý krejcar, Trik hraběte Erna a základy Mrtvého dědečka, jenže pak Josefovy rodiče kdosi upozornil, že Rango už jednou seděl: šperky a peníze, které si pro svou produkci půjčoval od publika, vyměňoval za štras a nastříhané papíry. Načež synkovi další školení u tohoto výtečníka zakázali.

Mizející esa a královny, déšť stříbrných korun a nenápadně uzmuté náramkové hodinky, které patřily k Rangově řemeslu, byly pouhými kratochvílemi. Josef trávil dlouhé hodiny před zrcadlem v koupelně a trénoval palmování, volty, přelíznutí a další kousky, s jejichž pomocí dokázal zdánlivě strčit minci do pravého ucha některého z příbuzných nebo kamaráda a levým ji zase vytáhnout ven, nebo upustit srdcového kluka do kapesníku pohledného děvčete. Nácvik vyžadoval až sebemrskačské soustředění, jež mu přinášelo téměř větší uspokojení než trik samotný. Pak ale jeden pacient jeho otci doporučil Bernarda Kornbluma a všechno se změnilo. Pod Kornblumovým vedením se Josef začal učit všemu, co Ausberecher pro své náročné povolání potřebuje. Ve čtrnácti letech se rozhodl, že zasvětí život správně načasovaným a zdánlivě neproveditelným únikům.

Kornblum byl „východní“ Žid, hubený jako lunt, s hustým zrzavým plnovousem, který si před každým číslem svazoval hedvábnou síťkou. „Rozptýlí je to,“ řekl, maje na mysli obecenstvo, na které coby starý harcovník pohlížel se směsicí údivu a pohrdání. Protože při svém vystoupení téměř nemluvil, bylo nutné vymýšlet jiné způsoby, jak odvést pozornost. „Kdybych k práci nepotřeboval kalhoty,“ říkal, „vystupoval bych nahý.“ Měl široké čelo, dlouhé, obratné prsty, jež mohly být snad i elegantní, nebýt velkých kloubů. Jeho tváře vypadaly i za květnových rán jako ošlehané polárním větrem, byly zarudlé a loupaly se. Kornblum byl jedním z mála východních Židů, se kterými se Josef setkal. K přátelům jeho rodičů sice patřilo několik židovských uprchlíků z Polska a Ruska, ale to byli „poevropštělí“ lékaři a hudebníci z velkých měst, kteří ovládali francouzštinu i němčinu. Kornblum, jenž německy nemluvil bůhvíjak a česky vůbec, se narodil v jednom štetlu nedaleko Vilna a většinu života procestoval po odlehlých guberniích carského Ruska, kde vystupoval po různých divadelních sálech, stodolách i tržištích tisíců městeček a vesnic. Nosil staromódní obleky valentinovského střihu. Jelikož se živil převážně rybími konzervami – ančovičkami, sardinkami nebo tuňákem – jeho dech často připomínal námořníka, který už dlouho nezavítal do přístavu. Přestože byl zapřisáhlý ateista, jedl jenom košer jídlo, nepracoval o sobotách a na východní stěně pokoje měl pověšenou rytinu zobrazující Chrámovou horu. Josef se do svých čtrnácti let vlastním židovstvím nijak nezaobíral. Věřil – v souladu s českou ústavou –, že Židé patří pouze k jedné z početných náboženských menšin, které dohromady tvoří národ, jehož byl Josef hrdým synem. Kornblum na něj udělal svým baltským pachem, úslužnými způsoby i jidiš velký dojem.

Celé jaro, léto a větší část podzimu docházel dvakrát týdně do Kornblumova bytu v nejvyšším patře zchátralého domu v Maiselově ulici – a tam se nechal připoutat k radiátoru nebo svázat do kozelce konopným provazem. Kornblum mu zprvu ani v nejmenším nenaznačil, jak by se měl osvobodit.

„Budeš dávat lepší pozor,“ pravil při první odpolední lekci, když Josefa přivazoval k židli z ohýbaného dřeva. „To ti garantuji. Také si zvykneš na řetězy. Řetěz je tvoje hedvábné pyžamo. Milující náruč tvé matky.“

Kromě zmíněné židle, železné postele a obrazu na východní stěně vedle jediného okna byl pokoj téměř prázdný. Jediným pozoruhodným předmětem byla krásná čínská truhla, vyřezaná z nějakého exotického dřeva, červená jako syrová játra, s masivními mosaznými panty a dvěma zdobnými zámky ve tvaru stylizovaných pávů. Zámky se otvíraly malými páčkami a pérky, ukrytými v nefritových „očích“ na každém ze sedmi pavích per. Kouzelník stiskl čtrnáct nefritových knoflíků v určitém pořadí, které jako by se při každém otevření měnilo.

Během první lekce Kornblum Josefovi pouze ukázal různé typy visacích zámků, které jeden po druhém vytahoval z truhly – zámky, jaké se používají na zajištění pout, poštovních schránek a dámských deníčků či závor dveří, velké zámky a zámky na heslo z pokladen a sejfů. Beze slova každý rozebral šroubovákem a znovu ho poskládal. Ke konci hodiny pohovořil o základech správného dýchání, ovšem stále Josefa nerozvázal. Několik minut před závěrem lekce ho konečně osvobodil, ale jen proto, aby ho zavřel do prázdné bedny. Sedl si na její víko, popíjel čaj a sledoval hodinky, dokud hodina neskončila.

„Pokud trpíš klaustrofobií,“ vysvětlil, „musíme na to přijít teď, a ne až budeš ležet v řetězech na dně Vltavy, zavázaný v poštovním pytli, zatímco na břehu budou všichni tví příbuzní a známí čekat, až vyplaveš.“

Na počátku druhého měsíce Josefa seznámil se šperhákem a klíčem na matice a s těmito báječnými pomůckami se pustil do všech vzorových zámků, které se ukrývaly v truhle. Byl nesmírně zručný, a přestože mu bylo hodně přes šedesát, ruce mu stále ještě dobře sloužily. Když každý zámek otevřel, pro větší názornost ho rozebral a celé to zopakoval, aby Josef viděl, co se děje uvnitř. Ať se jednalo o nový či starý zámek, anglický, německý, čínský či americký, žádný mu nevzdoroval déle než několik vteřin. K tomu všemu za dlouhá léta nashromáždil množství tlustých, zaprášených knih, některé byly zakázané, některé označené razítkem obávané bolševické Čeky – v těch byly v dlouhých sloupcích miniaturním písmem vypsané číselné kombinace tisíců zámků na heslo, vyrobených v Evropě od roku 1900.

Celé týdny Josef Kornbluma marně prosil, aby to s paklíčem mohl zkusit také. V rozporu s pokyny to zkoušel alespoň doma, buď s vlásenkou, nebo drátem z kola, se střídavými úspěchy.

„Tak dobrá,“ přikývl Kornblum nakonec. Podal Josefovi šperhák a klíč na matice a odvedl ho ke vchodovým dveřím, kam sám namontoval nový zámek značky Rätsel se sedmi stavítky. Stáhl si kravatu a zavázal Josefovi oči. „Abys viděl dovnitř zámku, nesmíš se dívat očima.“

Josef poklekl a slepě tápal po mosazném kování. Dveře ho studily do tváře. Když mu Kornblum sundal pásku z očí a pokynul, aby si jako vždy vlezl do své rakve, měl Josef na svém kontě již tři úspěšné pokusy o pokoření Rätselu; ten poslední zvládl pod deset minut.

Den předtím, než způsobil menší pozdvižení u snídaně, po dlouhých měsících nepříjemných dechových cvičení, z nichž se mu točila hlava, a tréninku, po kterém ho bolely klouby prstů, vešel ke Kornblumovi a jako obvykle nastavil ruce, aby dostal náramky a byl svázán. Kornblum ho překvapil u něj málo vídaným úsměvem. Podal mu malý černý kožený balíček. Josef ho rozbalil a uvnitř nalezl maličký klíč na matice a sadu ocelových šperháků, některé stejně dlouhé jako klíč, jiné přibližně dvakrát delší a s dřevěnými rukojeťmi. Žádný nebyl silnější než štětina z rýžového kartáče. Špičky měly zohýbané a vypilované do všech možných půlkroužků, kosočtverců a vlnovek.

„Ty jsem udělal,“ pochlubil se Kornblum. „Budou spolehlivé.“

„Pro mě? Udělal jste je pro mě?“

„To se teprve uvidí,“ řekl Kornblum. Ukázal na postel, kde ležela nová německá pouta a nejlepší americké zámky Yale. „Přivaž mě k židli.“

Nechal se řetězy připoutat k nohám židle, jiný řetěz vedl od židle k radiátoru, další od radiátoru kolem Kornblumova krku. Ruce měl také spoutané želízky, vepředu, aby mohl kouřit. Josef pracoval bez jediné rady či napomenutí svého učitele a za hodinu se vypořádal s pouty i všemi zámky kromě jediného. Ten poslední, půlkilový Yale Dreadnought z roku 1927 se šestnácti stavítky, tvrdošíjně odolával. Josef se potil a tiše klel, česky, aby svého učitele nepopudil. Kornblum si zapálil další doutník.

„Paklíče mají vlastní hlas,“ připomenul Josefovi nakonec. „Každý je jako malý telefonní drát. A bříška prstů jsou tvoje uši.“

Josef ze zhluboka nadechl. Vsunul šperhák zakončený maličkou smyčkou do štěrbiny a nad něj nasadil klíč. Přejel špičkou šperháku přes stavítka, cítil, jaký odpor kladou pružiny pod kolíčky. U každého zámku byla síla pružin jiná, najít přesnou polohu, v níž stavítko povolí otočit váleček, bylo velmi obtížné, stačilo zabrat trochu silněji a váleček se vzpříčil, moc málo a stavítko by nezapadlo. U řady šestnácti stavítek byla nejdůležitější intuice. Josef zavřel oči. Slyšel, jak paklíč v jeho prstech vrní.

Očko zámku s blaženým kovovým cvaknutím vyskočilo. Kornblum pokýval hlavou, vstal a protáhl se.

„Můžeš si nástroje nechat,“ prohodil.

Pokud Josefovi připadaly jeho pokroky u Herr Kornbluma pomalé, Tomášovi Kavalierovi se bratrovo tempo zdálo přímo slimáčí. Nekonečné piplání se zámky a uzly, které po nocích potajmu sledoval v jejich společném pokoji, ho k smrti nudilo, mnohem víc ho bavily triky s kartami a mincemi, kterými se Josef zabýval předtím.

Tomáš Masaryk Kavalier byl neposedný skřítek s černým chomáčem vlasů na hlavě. Už v útlém mládí se u něj projevily hudební vlohy, které zdědil po matce. Ve třech letech bavil hosty dlouhými, burácivými áriemi, které zpíval nesrozumitelnou napodobeninou italštiny. Na rodinné dovolené v Luganu – to mu bylo osm – vyšlo najevo, že z italských libret pochytil základy jazyka a že je s to bavit se s hotelovými číšníky. Bratr po něm často chtěl, aby mu asistoval při kouzelnických představeních, aby mu seděl modelem nebo aby mu dosvědčil jeho výmysly, takže si Tomáš vypěstoval smysl pro dramatično. Do linkovaného sešitu začal nedávno sepisovat první řádky libreta opery Houdini, která se odehrávala v báječném Chicagu. Jeho tvorbu mu nepatrně komplikoval fakt, že žádného mistra úniků nikdy v akci neviděl. V jeho představách byly Houdiniho kousky mnohem úchvatnější, než by je vymyslel sám bývalý pan Erich Weiss: skoky v brnění z hořícího letadla kdesi nad Afrikou a úniky z dutých koulí, které byly podvodním dělem vystřeleny mezi žraloky. Den, kdy Josef při snídani náhle vstoupil do Houdiniho světa, znamenal pro Tomáše velkou událost.

Když rodiče odešli – matka do své ordinace na Národní třídě, otec na vlak do Brna, kde měl vyšetřit obří dceru místního starosty –, podrobil Tomáš Josefa křížovému výslechu v otázce Houdiniho a jeho lícních torbiček.

„Strčil by si tam dvoukorunu?“ vyzvídal. Ležel na břiše na posteli a sledoval, jak bratr ukládá klíč do pouzdra.

„Ano, i když nevím, proč by to dělal.“

„A co krabičku sirek?“

„Asi taky.“

„To by se mu neumáčely?“

„Kdyby je zabalil do nepromokavého plátna.“

Tomáš si špičkou jazyka ohmatal tvář. Otřásl se. „Co pan Kornblum ještě říkal, aby sis tam dával?“

„Já trénuju, aby ze mě byl mistr úniků a ne příruční taška,“ odsekl Josef nakvašeně.

„Provedeš někdy opravdovský únik?“

„Už to nebude dlouho trvat.“

„A pak tě přijmou do Hofzinserova klubu?“

„Uvidíme.“

„Co je k tomu potřeba?“

„Stačí, když tě tam sami pozvou.“

„Musíš kvůli tomu jen o vlásek uniknout smrti?“

Josef obrátil oči v sloup a zalitoval, že Tomášovi kdy o Hofzinseru řekl. Byl to soukromý pánský klub sídlící v bývalém hostinci v jedné z nejkřivolačejších a nejtajemnějších uliček Starého Města, který fungoval částečně jako jídelna, dobročinný spolek, cechovní bratrstvo a zkušebna pro kouzelníky z celých Čech. Herr Kornblum sem chodil na večeři skoro denně. Josefovi bylo jasné, že klub neslouží jeho zamlklému učiteli jen jako místo přátelských schůzek a rozhovorů, ale i jako skutečný kouzelný zámek, živoucí studnice vědomostí a zkušeností, kouzel a triků, nashromážděných za staletí všemi věhlasnými šarlatány, iluzionisty a fakíry, kteří městem prošli. Josef nesmírně toužil po tom, aby byl do klubu pozván. Ve skrytu myšlenek se nezaobíral ničím jiným (tuto roli měla zanedlouho převzít jejich guvernantka slečna Dorothea Hornová). Tomášovo neustálé dotírání ho dráždilo také proto, že bratr nějak vytušil, jak moc na Hofzinserův klub myslí. V Tomášových představách se míhaly obrazy byzantsko-orientálních mužů v krátkých kabátcích a tureckých kalhotách, kteří se procházejí po zamračeném, hrázděném hotelu ve Štupartské, s horní polovinou trupu oddělenou od nohou, a mávnutím ruky čarují leopardy a lyrochvosty.

„Až přijde můj čas, určitě pozvánku dostanu.“

„Až ti bude dvacet jedna?“

„Možná.“

„Ale kdyby ses jim nějak ukázal…“

Tato poznámka souzněla s Josefovými tajnými plány. Otočil se na posteli a podíval se na Tomáše. „Co třeba?“

„Kdybys jim ukázal, jak se umíš vyvléct z řetězů a otvírat zámky a zadržovat dech a rozvazovat uzly…“

„To jsou prkotiny. To se naučíš i ve vězení.“

„No, ale kdybys předvedl něco parádního, tak… něco, čím bys je ohromil.“

„Nějaký únik.“

„Mohli bysme tě vyhodit z letadla, připoutaného k židli, padák by byl přivázaný na druhé židli, a tak byste letěli vzduchem. Takhle.“ Tomáš vyskočil z postele a přešel ke svému stolku, ze zásuvky vytáhl modrý sešit, do kterého komponoval svého Houdiniho, a otevřel ho na poslední straně, kde měl celou scénu načrtnutou. Byl tu Houdini ve smokingu, jak padá z kostrbatého aeroplánu spolu s padákem, dvěma židlemi, stolem a čajovým servisem; pro znázornění rychlosti, s níž se vše řítilo prostorem, se za kouzelníkem i ostatními předměty táhly tenké čáry. Houdini se usmíval a naléval padáku čaj. Zřejmě si myslel, že má spoustu času.

„To je blbina,“ utrousil Josef. „Copak já umím zacházet s padákem? A kdo mě nechá skákat z letadla?“

Tomáš zrudl. „To jsem ale pitomec,“ hlesl.

„Ne, počkej,“ řekl Josef. Postavil se. „Ty sis přece tuhle hrál s tatínkovými nástroji, co má ještě ze školy, ne?“

„Tady jsou,“ přikývl Tomáš. Vrhl se na podlahu a vkutálel se pod postel. Vzápětí odtamtud vyjela malá dřevěná bedýnka, celá zaprášená a pokrytá pavučinami. Víko bylo k pantům přidrátované.

Josef poklekl a otevřel bedýnku, ukrývající nejrůznější přístroje a předměty, které se dochovaly z otcových studií. V chomáči staré dřevité vlny ležela prasklá baňka podobná skleněné hrušce se zabroušenou zátkou, kleště na zkumavky, kůží potažená krabička se zbytky mikroskopu (dávno nefunkčního, kvůli Josefovi, který s ním kdysi chtěl prozkoumat detaily pánevní krajiny Poly Negri na jedné neostré fotografii vytržené z časopisu), a ještě několik věcí.

„Tomáši?“

„Mně se pod postelí líbí. Nemám klaustrofobii. Klidně tady vydržím týdny.“

„Nebyl tady…“ Josef zalovil hlouběji v šustící vlně. „Neměli jsme tady –“

„Co?“ Tomáš se vyštrachal zpod postele.

Josef vytáhl dlouhou, lesklou skleněnou trubičku a zamával s ní, jak by to možná udělal Kornblum. „Teploměr,“ řekl.

„Na co? Komu chceš měřit teplotu?“

„Řece,“ odvětil Josef.

Ve čtyři hodiny ráno v pátek dvacátého sedmého září 1935 měla vltavská voda, která, černá jako kostelní zvon, zurčela podél severního nábřeží Kampy, teplotu 22.2 stupňů Celsia. Noc byla tmavá, bezměsíčná a nad řekou visela rouška mlhy jako opona, kterou zatáhl nějaký čaroděj. Na holých větvích akátů chrastily v čerstvém větru vysušené lusky. Bratři Kavalierové byli na chlad dobře připravení. Josef je oba navlékl do vlněného oblečení, každého hřály dvoje ponožky. V ruksaku přinesl provaz, kus řetězu, teploměr, jednu nožičku telecího párku, visací zámek a náhradní šaty včetně dalších ponožek. Vzal s sebou též petrolejový vařič, který si vypůjčil od kamaráda ze školy, jehož rodina se věnovala alpinismu. Ačkoli nehodlal ve vodě zůstat dlouho – podle svých výpočtů jednu minutu a dvacet sedm vteřin –, trénoval doma ve vaně se studenou vodou a věděl, že i ve vyhřáté koupelně to trvá několik minut, než člověka přejde zima.

Tomáš Kavalier ještě nikdy v životě nebyl tak brzo vzhůru. Nikdy neviděl pražské ulice tak liduprázdné, průčelí domů tonula v šeru jako řada petrolejek se zhasnutými knoty. Nároží, která dobře znal, krámy, reliéfy lvů na balustrádě, kterou denně míjel cestou do školy, vypadaly cize a tajemně. Z pouličních lamp stoupala slabounká záře a všechny kouty tonuly ve tmě. Pořád měl pocit, že kdyby se otočil, spatřil by otce, jak za nimi běží v županu a trepkách. Josef rázoval svižně a Tomáš měl co dělat, aby mu stačil. Chlad ho štípal do tváří. Bez zjevného důvodu se několikrát zastavili a skryli se ve výklenku vrat nebo za blatníkem zaparkované škodovky. Minuli otevřené dveře pekárny a její bělost Tomáše na chvilku oslepila: bílé kachličky, pobledlý muž v bílém plášti, oblak mouky, vznášející se nad bílým kopcem těsta. K jeho úžasu i v tuto časnou hodinu potkávali nejrůznější lidi, kupce, taxikáře, dva zpívající opilce a dokonce i ženu, která kráčela v dlouhém černém plášti po Karlově mostě, kouřila a cosi si mumlala. A policisty. Cestou na Kampu se kolem dvou museli proplížit. Tomáš byl zákonůdbalý hoch s kladným vztahem ke strážníkům. Navíc se jich bál. Jeho představy o vězení byly do značné míry ovlivněny četbou Dumase, a tak neměl nejmenších pochyb, že i malí chlapci mohou být bez jakýchkoli skrupulí uvržení do té nejhorší temnice.

Začínal litovat, že vůbec šel ven. Vyčítal si, že přišel s nápadem, aby Josef předvedl členům Hofzinserova klubu své umění. Ne že by o bratrových schopnostech pochyboval. To by ho ani nenapadlo. Jenom měl strach: z noci, ze stínů, ze tmy, ze strážníků, z otcova hněvu, z pavouků, lupičů, opilců, z žen v dlouhých pláštích a dnešního rána hlavně a především z řeky, černější než nejčernější pražská tma.

Josef měl obavu jedině z toho, že mu někdo jeho plán zmaří. Neměl strach, že by ho někdo chytil, nakonec se nedopouštěl ničeho nezákonného, svázat se a pak se pokusit vyplavat z pytle na prádlo zakázáno nebylo. Tušil, že ani policie, ani rodiče by mu ten nápad neschválili – možná by mohl dostat i pokutu za koupání v řece mimo sezónu –, ale trestu se nebál. Jen nechtěl, aby mu někdo zabránil vyzkoušet si svůj únik. Byl v časové tísni. Včera poslal předsedovi Hofzinserova klubu pozvánku:

 

Vážení členové Hofzinserova klubu

jsou co nejsrdečněji zváni

ke sledování dalšího ohromujícího úniku

geniálního hadího muže

CAVALIERIHO

u Karlova mostu

v neděli 29. září 1935

v půl páté ráno.

 

S textem pozvánky byl spokojen, ale na přípravu mu zbývaly už jen dva dny. Celých uplynulých čtrnáct dní otvíral zámky s rukama ponořenýma do umyvadla se studenou vodou, rozplétal provazy a vyprošťoval se z řetězů ve vaně. Dnes vyzkouší „ohromující únik“ u břehu Kampy. Za dva dny, pokud půjde vše dobře, ho Tomáš shodí přes zábradlí Karlova mostu. Neměl nejmenší pochyby, že se mu kousek podaří. Zadržet dech na půldruhé minuty mu nedělalo žádné potíže. Díky Kornblumovu výcviku to dokázal téměř dvakrát tak dlouho. Dvaadvacet stupňů Celsia bylo sice méně, než měla voda z kohoutku u nich doma, ale on v ní stejně neměl zůstat dlouho. Žiletka, s níž měl proříznout pytel na prádlo, byla uložená v podrážce levé boty, a Kornblumův klíč se šperhákem, který si vyrobil z ocelové štětiny koštěte pouličního metaře, odpočívaly v ústech tak bezpečně, že o nich ani nevěděl. Jiné okolnosti, jako náraz do hlavy při dopadu do vody nebo na některý z pilířů mostu, či svazující tréma, která by se ho mohla zmocnit před tak významným publikem, nebo možnost utonutí, ho od jeho utkvělé myšlenky nemohly odradit.

„Jsem připravený,“ řekl a podal teploměr mladšímu bratrovi. Toho zastudil v ruce jako rampouch. „Ještě si vlezu do pytle.“

Zvedl vak na prádlo, který odcizil z domovníkovy komory, rozevřel ho a vlezl do jeho širokého ústí jako do kalhot. Pak si od Tomáše vzal řetěz, několikrát si ho omotal kolem kotníků a zamkl ho velkým zámkem Rätsel, který koupil v železářství. Nastavil zápěstí, Tomáš mu je podle pokynů svázal provazem a zajistil lodní smyčkou a dvěma osmičkovými uzly. Josef si dřepl a Tomáš uzavřel pytel řemínkem s přezkou. „V neděli dáme na pásek ještě řetěz a zámek,“ řekl Josef tlumeným hlasem, který jeho bratra vylekal.

„A jak se pak dostaneš ven?“ Roztřásly se mu ruce. Natáhl si vlněné rukavice.

„Ty tam budou jen pro efekt. Tamtudy ven nepolezu.“ Pytel se náhle vydul a Tomáš o krok ucouvl. Josef se uvnitř předklonil a nataženýma rukama šmátral po zemi. Pak se překotil na bok. „Au.“

„Co se stalo?“

„Nic. Strč mě do vody.“

Tomáš se podíval na beztvarý balík. Připadal mu příliš malý, než aby v něm mohl být jeho bratr.

„Ne,“ vyrazil k vlastnímu údivu.

„Tomáši, prosím tě. Jsi můj asistent.“

„Ne, nejsem. Ani jsi mě do té pozvánky nenapsal.“

„Tak se nezlob,“ řekl Josef. „Já zapomněl.“ Čekal. „Tomáši, upřímně a z celého srdce se ti omlouvám za to, že jsem na tebe zapomněl.“

„Dobře.“

„Tak mě strč do vody.“

„Já mám strach.“ Tomáš si klekl a začal uvolňovat přezku na pytli. Věděl, že zrazuje bratrovu důvěru a ducha celé akce, ale ačkoli ho to bolelo, nemohl si pomoct. „Musíš hned vylézt.“

„Neboj se,“ uklidňoval ho Josef. „Tomáši.“ Ležel na zádech a díval se otevřeným ústím vaku. Zavrtěl hlavou. „Přestaň hloupnout. Dělej, zapni to. Co bude s Hofzinserovým klubem, co? Ty nechceš, abych tě tam vzal na večeři?“

„Jenže…“

„Jenže co?“

„Ten pytel je moc malý.“

„Cože?“

„A je tma… je tady hrozná tma, Josefe.“

„Tomáši, co to povídáš? Come on, Tommy Boy,“ dodal anglicky. Tak ho vždycky oslovovala slečna Hornová. „Večeře v klubu. Břišní tanečnice. Turecký med. A jen my dva, bez mámy a táty.“

„Jo, ale –“

„Dělej.“

„Josefe! Tobě teče z pusy krev?“

„Hergot, Tomáši, zadělej ten pytel!“

Tomáš sebou škubnul. Rychle se předklonil, zapnul vak a skulil bratra do řeky. Šplouchnutí ho vyděsilo, až se rozplakal. Po hladině se rozeběhla kola. Tomáš chviličku vyplašeně přecházel po nábřeží, v uších mu stále znělo hromové cáknutí. Manžety nohavic měl promáčené a do bot se mu drala voda. Právě hodil do řeky vlastního bratra, utopil ho jako nechtěný vrh koťat.

Najednou byl na Karlově mostě a letěl kolem soch – běžel domů, na policejní stanici, do vězeňské cely, do které se teď uvrhne sám a rád. Ale když míjel svatého Kryštofa, zazdálo se mu, že něco zaslechl. Vrhl se k zábradlí a podíval se dolů. Na nábřeží zahlédl jen jejich batoh a slaboučké světlo petrolejového vařiče. Hladina byla jako zrcadlo.

Rozběhl se zpátky ke schodišti vedoucímu na ostrov. Když se otáčel kolem kamenného sloupku, chladný, drsný mramor ho zastudil do dlaně a dodal mu odvahu vzepřít se černé vodě. Po dvou schodech seběhl dolů, překmitl přes opuštěné náměstí, sklouzl na nábřeží a vrhl se po hlavě do Vltavy.

„Josefe!“ vykřikl, než mu řeka zalila ústa.

Josef, oslepený, spoutaný, omámený chladem, zatím celou dobu zoufale zadržoval dech a mořil se s pečlivě promyšlenými kroky úniku, které se mu zdaleka nedařily tak, jak si je naplánoval. Když nastavil Tomášovi ruce, aby mu je svázal, zkřížil je tak, aby se klouby opíraly o sebe; po spoutání je pootočil a přitiskl k sobě zápěstí, jenže provaz jako by se ve vodě smrskl a sebral mu ten centimetr volného prostoru, který získal. V panice, jakou si ani neuměl představit, cítil, že uplynula téměř minuta, než se z pout vyprostil. Úspěch ho trochu zklidnil. Z úst vylovil klíč a šperhák, pevně je uchopil a ve tmě se předklonil k řetězu kolem nohou. Kornblum ho varoval před nepoddajností amatérsky vyrobeného paklíče, ale přesto se vyděsil, když se napnul jako struna a vyklouzl mu z prstů. Ztratil patnáct vteřin, než ho nahmatal, a dalších dvacet, než ho opět vsunul do zámku. Bříška prstů měl ztuhlá zimou a spíš jen náhodou než citem se mu podařilo odtlačit všechna stavítka a zámek otevřít. Necitlivost prstů mu vzápětí přišla vhod, když sáhl po žiletce a řízl se do pravého ukazováku. Ačkoli nic neviděl, v ústech ucítil chuť krve, která se rozlila temnou, šumící vodou.

Tři a půl minuty poté, co spadl do vody, konečně zamrskal nohama v těžkých botách a prorazil hladinu. Jen díky Kornblumovým dechovým cvičením a síle zvyku si v plicích udržel ještě poslední atomy kyslíku. Teď, lapaje po dechu, se vyškrábal na břeh a po čtyřech se sunul k syčícímu vařiči. Pach petroleje mu připomínal vůni čerstvě upečeného chleba, rozpálené letní dlažby. Vdechoval celé hektolitry vzduchu. Plícemi do něj proudil celý svět: pavučinovité stromy, poblikávající lampy na mostě, světlo žhnoucí v Keplerově věži Klementina. Náhle se mu udělalo špatně a vydávil cosi hořkého, horkého a nepříjemného. Otřel si ústa rukávem promočené vlněné košile a hned mu bylo lépe. Pak si uvědomil, že jeho bratr zmizel. Roztřeseně se postavil, šaty ho tížily jako vojenská zbroj, a spatřil Tomáše ve stínu mostu, pod sochou Bruncvíka, jak se malátně tluče ve vodě, lapá po dechu a topí se.

Josef skočil zpátky. Voda byla studená jako předtím, ale on to nevnímal. Když plaval, měl pocit, jako by po něm cosi sahalo, tahalo ho za nohy a snažilo se ho stáhnout pod hladinu. Byla to nejspíš jen přitažlivost nebo nějaký spodní vltavský proud, ale v tu chvíli si Josef představoval, že se po něm natahuje ta ošklivá břečka, kterou vyplival do písku.

Když Tomáš uviděl Josefa, propukl v pláč.

„Jen plakej,“ zasupěl Josef, který usoudil, že dýchání je teď nejdůležitější a vzlykání je svým způsobem dýchání. „Nestyď se.“

Chytil bratra kolem pasu a snažil se s ním i s vlastním přetěžkým tělem doplavat na břeh Kampy. Celou dobu, co zápasili s řekou, si povídali, ačkoli ani jeden z nich si později nedokázal rozpomenout, o čem se bavili. Přesto si vzpomínali, že to muselo být něco uklidňujícího a nenuceného, jako tiché špitání před spánkem. Po chvíli si Josef uvědomil, že ho ruce a nohy začínají hřát, dokonce pálit, a že se topí. Poslední, co viděl, než ztratil vědomí, byl Bernard Kornblum, jak se k nim brodí vodou a rozčepýřené vousy má svázané síťkou na vlasy.

Josef přišel k sobě po hodině doma ve své posteli. Tomášovi to trvalo dva dny a po většinu té doby nikdo, ani jeho lékařsky vzdělaní rodiče, nečekal, že se probere. Už nikdy nebyl jako dřív. Nesnášel chladné počasí a trpěl chronickou rýmou. Také si poškodil sluch a dal hudbě vale; libreto opery Houdini zůstalo nedokončeno.

Hodiny kouzlení byly zrušeny – na žádost Bernarda Kornbluma. V nelehkých týdnech po nešťastné eskapádě byl přímo vzorem starostlivého bližního, nosil Tomášovi hračky a stolní hry, orodoval u Kavalierových za Josefa a bral veškeré břímě viny na sebe. Kavalierovi svým synům věřili, že Kornblum neměl s celou záležitostí nic společného, a protože je zachránil před utopením, velmi rádi mu odpustili. Josef byl tak kajícný a vytrestaný, že by mu snad dovolili pokračovat v učení u zchudlého kouzelníka, který si rozhodně nemohl dovolit přijít o žáka. Ale Kornblum jim sdělil, že Josefa už dál cvičit nemůže. Nikdy neměl tak nadaného studenta, ale smysl pro disciplínu – která byla v podstatě jeho jediným jměním – mu nevštípil. Nezmínil se jim o tom, v co v hloubi duše začal věřit: že Josef podle něj patří k těm nešťastníkům, kteří se nestávají mistry úniků proto, aby svými fyzickými schopnostmi překonávali důmyslné nástrahy a fyzikální zákony, ale jež k tomu vedou jiné, nebezpečnější důvody. Takoví lidé se cítí svázáni neviditelnými řetězy – uvězněni, dušeni pod vrstvou pokrývek. Jaké bude jejich konečné osvobození, dalo se předvídat už teď.

Kornblum si však neodpustil kritiku svého bývalého učně a jeho nočního extempore. „Nemysli na to, odkud unikáš,“ řekl. „Starej se spíš o to, kam unikáš.“

Čtrnáct dní po katastrofě, když se už Tomáš zotavil, se Kornblum zastavil u nich v bytě na Příkopech a doprovodil bratry Kavalierovy na večeři do Hofzinserova klubu. Ukázalo se, že je to vcelku obyčejný podnik, s malou, špatně osvětlenou jídelnou, která byla cítit po játrech na cibulce. Byla tam i malá knihovna, plná zatuchlých knih o klamech a podvodech. V salónu poblikával elektrický krb, jenž matně osvětloval křesla potažená ošoupaným sametem, několik palem v květináči a zaprášené umělé květiny. Starý číšník Max vykouzlil ze svého kapesníku pár prastarých cucavých bonbónů, které spadly Tomášovi do klína. Chutnaly jako přepražená káva. Přítomní kouzelníci sotva vzhlédli od svých šachovnic a bridžových karet. Chybějící střelce a věže nahrazovaly vystřelené patrony a sloupečky předválečných krejcarů; karetní partie byly předem pokažené léty falešných partií, triků a jiných podvodných kousků. Jelikož ani Kornblum, ani Josef neovládali umění společenské konverzace, zbyla povinnost udržovat hovor na Tomáše, který ji také přičinlivě plnil, dokud ho jeden z členů, starý nekromant večeřící u vedlejšího stolu, neokřikl, ať je zticha. V devět hodin, jak bylo domluveno, odvedl Kornblum oba chlapce domů.

 

 

4

 

 

Dva mladí němečtí profesoři, kteří s elektrickými svítilnami slídili v podkroví Staronové synagogy neboli Altneuschul, odešli s nepořízenou; půda pod zubatými štíty gotické synagogy byla už jen pouhým kenotafem. Na přelomu století se pražští radní rozhodli provést ve starém ghettu „asanaci“. V období, kdy byl osud Altneuschul nejistý, se členové tajného spolku rozhodli přestěhovat svého chráněnce z místa jeho staletého odpočinku, pod hromadou starých, vyřazených knih, do místnosti v nedaleké novostavbě činžáku, který patřil jednomu členu spolku, jenž byl úspěšným spekulantem s nemovitostmi. Po tomto nezvyklém záchvatu horečné činnosti upadl kruh zasvěcenců do zažité netečnosti a letargie. Přestěhování, původně zamýšlené jako dočasné, se stalo trvalým, dokonce i když se ukázalo, že Altneuschul bude ušetřena. Pár let nato padla pod demoličním kladivem stará ješiva, v jejíž knihovně byl uchováván i záznam o přemístění, a ten byl zničen. Kvůli tomu mohl tajný spolek Kornblumovi poskytnout pouze přibližnou adresu Golemovy skrýše, přesné číslo bytu si už nikdo nepamatoval nebo se o něm vedly spory. Nepříjemné bylo, že žádný ze současných členů kruhu si nevzpomínal, že by Golema od roku 1917 viděl.

„Tak proč ho zase chtějí stěhovat?“ zeptal se Josef svého učitele, když stanuli před secesní budovou, kam byli posláni, a jejíž novotu už dávno vzala voda a zakryly šmouhy od mouru. Josef se nervózně zatahal za falešné rezavé vousy, pod nimiž ho svrběla brada. Měl i knír a paruku, vše z prvotřídního materiálu, a silné, kulaté obroučky z želvoviny. Když se na sebe ráno podíval do Kornblumova zrcadla, užasl, jak v tvídovém obleku, který měl na cestu do Ameriky, vypadá vcelku věrohodně jako Skot. Už mu poněkud unikalo, jak může skotský převlek v Praze odvést pozornost kolemjdoucích od úkolu, který je s Kornblumem čekal. Jakožto novic v umění správného maskování měl neodbytný pocit, že by byl snad míň nápadný, kdyby byl nahý nebo měl na krku cedulku se jménem a svými záměry.

Rozhlédl se po Mikulášské uličce a srdce se mu bušilo jako pták narážející do okenní tabule. Během deseti minut chůze od Kornblumova bytu potkali třikrát jeho matku, lépe řečeno, potkali tři neznámé ženy, jejichž částečná podoba s matkou mu vždy vyrazila dech. Připomnělo mu to loňské léto (krátce po jedné z epizodek, které mu – podle jeho názoru – zlomily mladé srdce), kdy při každé cestě do školy, německého tenisového klubu pod Karlovým mostem nebo na plovárnu v Militär- und Civilschwimmeschule hrozilo, že potká jistou Fraulein Felixovou, a kdy se každé nároží a průchod mohly stát jevištěm jeho hanby a ponížení. Až na to, že teď byl on tím zrádcem nadějí druhých. Nepochyboval o tom, že kdyby skutečně matku potkal, okamžitě by ho poznala i pod zrzavými kotletami. „Když ho nenajdou oni sami, tak kdo ho má najít?“

„Určitě by ho našli,“ řekl Kornblum. On sám si přistřihl vousy a smyl si červené barvivo, které, jak Josef s údivem zjistil, používal už řadu let. Na očích měl brýle bez obrouček, na hlavě klobouk s širokou krempou, která mu stínila tvář, a věrohodně se opíral o špacírku. Tyto převleky vylovil ze své bezedné čínské truhly s tím, že údajně pocházejí z pozůstalosti Harryho Houdiniho, který převleky využíval často a úspěšně pro svůj celoživotní boj proti podvodníkům a falešným médiím. „Patrně se obávají, že brzy budou –“ vytáhl kapesník a odkašlal si do něj „– nuceni si vzpomenout.“

Kornblum se správci domu představil falešným jménem, které doložil průkazy, jejichž původ Josef nikdy neodhalil, a vysvětlil mu, že je sem poslala Židovská rada (což byla organizace bez zjevných vazeb na tajný golemovský spolek, s nímž však občas spolupracovala), aby v rámci programu, který sledoval pohyby Židů po Praze, provedli prohlídku domu. Takový program skutečně probíhal, byť spíš nedobrovolně a pod knutou strachu, jenž provázel všechny dohody Židovské rady s úřadem říšského protektora. Židé z Čech, Moravy a Sudet byli vyháněni ze svých domovů do segregovaných čtvrtí, kde v jednom bytě bydlely i dvě nebo tři rodiny. Kvůli výslednému zmatku bylo pro Židovskou radu těžší podávat protektorátním úřadům požadované přesné údaje, proto se prováděla taková sčítání lidu. Správce domu, ve kterém odpočíval Golem a který byl magistrátem vyčleněn pro Židy, neshledal na jejich historce ani dokladech nic podezřelého a bez řečí je pustil dovnitř.

Josef s Kornblumem začali pěkně odshora, od pátého patra a brali byt po bytu. Zaklepali na každé dveře, máchali průkazy a pak si pečlivě zapsali všechna jména a příbuzenské vztahy. Jelikož v domácnostech žilo více lidí a navíc většina z nich přišla v poslední době o práci, jen zřídka se stalo, že by jim někdo neotevřel. V některých bytech si obyvatelé vytvořili přísná pravidla soužití, jinde lidem stačila k udržování pořádku a čistoty pouhá domluva. Často to však vypadalo tak, že se jednotlivé rodiny k sobě nepřistěhovaly, ale spíš se nešťastnou shodou okolností srazily, a při tomto karambolu se všechny možné učebnice, časopisy, oblečení, dýmky, boty, noviny, svícny, tretky, šály, krejčovské figuríny, kameninové nádobí a zarámované fotografie rozlétly na všechny strany po jednotlivých místnostech, jež tak připomínaly skladiště aukční síně. Téměř všude se nábytek a další věci vyskytovaly ve dvojím či vícerém provedení: pohovky, sešikované jako kostelní lavice, židle všech tvarů by vystačily pro větší kavárnu, prales lustrů, visících ze stromů, aleje stojacích lamp, hodiny, poskládané na římsách vedle sebe, které si vzájemně protiřečily. Zákonitě propukaly spory připomínající pohraniční konflikty. Demarkační linie příměří vymezovaly šňůry s prádlem. Rádia naladěná na rozdílné stanice sváděla nelítostné a ohlušující souboje. V takových podmínkách získávaly činnosti jako svařování mléka, smažení uzenáče či dobře promyšlené pohození pokakané plínky přímo strategický charakter. Některé rodiny spolu dle pověstí vůbec nemluvily a v hrobovém tichu si pouze vyměňovaly nakvašené vzkazy; třikrát vedl Kornblumův nevinný dotaz na příbuzenské vztahy mezi přítomnými k ostrým hádkám ohledně stupně spřízněnosti nebo ke sporům o dědictví, jenž v jednom případě téměř skončil rvačkou. Nenápadné dotazování na manžele, manželky, prastrýčky a babičky nepřineslo žádnou zmínku o záhadném nájemníkovi nebo o nějakých tajemných dveřích, jež by se nikdy neotvíraly.

Po hodině únavného a ubíjejícího předstírání zaklepali pánové Krumm a Rosenblatt, zástupci sčítacího výboru Židovské rady města Prahy, na všechny dveře v domě. Nedostali se pouze do tří – všechny byly shodou okolností ve čtvrtém patře. Josef měl dojem, že se starého muže zmocňuje stále větší beznaděj – ačkoli pochyboval, že by to někdy přiznal.

„Možná,“ začal Josef a po krátkém vnitřním zápase myšlenku dokončil, „bychom to měli vzdát.“

Byl už z té jejich šarády vyčerpaný, a když vyšli na chodník, po kterém se v pozdním odpoledni vracely domů zástupy školáků, úředníků a řemeslníků, hospodyň s taškami a balíčky masa, shledal, že jeho obavy z toho, že ho poznají rodiče, vystřídala palčivá touha znovu je vidět. Každou chvíli čekal – prahnul po tom –, že matčin hlas zavolá jeho jméno, že na tváři ucítí otcův zvlhlý knír. Bleděmodrá obloha odkládala poslední zbytky léta, z obnažených šíjí kolemjdoucích žen stoupala vůně květů. Ve městě se objevily plakáty zvoucí na nový film s Emilem Janningsem, slavným německým hercem a přítelem Říše, kterého Josef s mírnými výčitkami svědomí obdivoval. Nastal čas nabrat síly v rodinném kruhu, zvážit situaci a vymyslet nějakou méně šílenou strategii. Třeba by se dalo vrátit k předchozímu plánu úniku s pomocí konvenčních prostředků, jako byl pas, vízum a úplatky. Ta myšlenka byla neodolatelně svůdná.

„Ty to můžeš vzdát kdykoli,“ pronesl Kornblum a únava, s níž se opřel o hůlku, byla mnohem věrohodnější než ráno. „Já takovou možnost nemám. I kdybych odtud neodvezl tebe, můj původní závazek zůstává.“

„Jen mě napadlo, že jsem ten první pokus vycestovat vzdal moc brzo.“

Kornblum přikývl, ale mlčel, a to ticho bylo víc než výmluvné.

„Už nemám na vybranou, viďte?“ zeptal se Josef po chvilce. „Mezi vaším a mým plánem. Jestli mám odjet, musím to udělat po vašem, je to tak?“

Kornblum lhostejně pokrčil rameny, jeho oči však s nezúčastněností ramen nesouhlasily. Koutky měly zarudlé a bylo z nich poznat znepokojení. „Podle mého profesionálního názoru ano.“

Kornblumovu profesionálnímu názoru Josef přikládal větší váhu než čemukoli jinému.

„Takže nemám na vybranou,“ hlesl. „Utratili všechno, co měli.“ Přijal nabídnutou cigaretu. „Co to vůbec říkám – ‘Jestli mám odjet’?“ Vyplivl vlákno tabáku. „Musím odjet.“

„Ty si spíš musíš uvědomit, chlapče,“ poznamenal Kornblum, „že už jsi odjel.“

Zašli do kavárny Eldorado, posadili se a vychutnávali si chleby s máslem a vejcem, které zapili minerálkou; vykouřili skoro celý balíček letek. Kornblum se každou čtvrthodinu podíval na hodinky, a to s takovou přesností, že to gesto bylo téměř zbytečné. Po dvou hodinách zaplatili, skočili si na toaletu, aby odlehčili močovým měchýřům a upravili maskování, a vrátili se do Mikulášské 26. Dva ze tří záhadných bytů vyřídili rychle, čísla 40 a 41. Zjistili, že v prvním z nich, maličké dvoupokojové špeluňce, přebývá stará paní, která v době prvního fingovaného sčítání spala; ve druhém, podle této dámy, bydleli nějací Zweigovi nebo Zwangovi, kteří odjeli na pohřeb do Zuerau nebo Žiliny. Písmenka asi nebylo to jediné, co se jí pletlo – otevřít přišla v županu a s jednou ponožkou a Kornbluma oslovovala bůhvíproč Herr Kapitan – a mezi vše, čím si nebyla jistá, zahrnula i poslední neprozkoumaný byt 42, o jehož nájemníkovi či nájemnících nic nevěděla. Na opakované klepání na jeho dveře nikdo nereagoval. Záhada se ještě víc zamotala, když se vrátili k sousedům v čísle 43, poslednímu ze čtyř bytů na patře. Odpoledne Kornblum a Josef mluvili s hlavou domácnosti, která sestávala ze dvou rodin: byly zde manželky a čtrnáct dětí dvou bratří, kteří se dělili o čtyři pokoje. Byli to velmi zbožní Židé. Stejně jako předtím přišel ke dveřím starší bratr. Byl to podsaditý chlapík v čapce, zpod které mu trčely štětiny vlasů, s mohutným a hustým černým plnovousem, který Josefovi připadal ještě falešnější než ten jeho. Muž s nimi byl ochoten mluvit pouze deseticentimetrovou škvírou, kterou zajišťoval mosazný řetízek, jako by mu do bytu mohli vnést nějaké nežádoucí vlivy. Ani svou rozložitou postavou však nemohl zabránit úniku dětského pištění a smíchu, ženských hlasů a vůně dušené mrkve a smažené cibule.

„Proč se zajímáte o ten –“ opáčil muž poté, co se Kornblum zeptal na byt 42. Jakoby na poslední chvíli spolkl podstatné jméno, které chtěl použít. „S tím já nechci nic mít.“

„S tím?“ ozval se Josef, který se už neudržel, i když ho s sebou Kornblum vzal jako tichého společníka. „S čím tím?“

„Já vám k tomu nic neřeknu.“ Mužova protáhlá tvář – byl to brusič diamantů se smutnýma, vyvalenýma modrýma očima – se zkřivila odporem. „Pokud se mě týče, ten byt je prázdný. Nezajímá mě. Nemůžu vám k tomu nic říct. Teď mě omluvte.“

Zabouchl dveře. Josef s Kornblumem se po sobě podívali.

„Je to dvaačtyřicítka,“ řekl Josef, když nastupovali do skřípajícího výtahu.

„To zjistíme,“ pokýval hlavou Kornblum. „Nevím.“

Cestou domů míjeli popelnici, kam Kornblum vyhodil štůsek průklepového papíru, na kterém měl zapsaná jména a počet obyvatel domu. Neušli ani deset kroků, když se Kornblum zastavil, otočil a vrátil se. Nacvičeným pohybem si vyhrnul rukáv a sáhl do rezavějící popelnice. Se stoickým a nezúčastněným výrazem se prohrabával v cizích odpadcích. Po chvilce vytáhl seznam, který teď zdobil odporný zelený flek. Svazek byl alespoň dva centimetry tlustý. Prudkým škubnutím šlachovitých rukou ho čistě přetrhl napolovic. Obě půlky přiložil na sebe a roztrhl je na čtvrtky, ty poté na osminky. Ve tváři měl stále netečný výraz, ale s každým trhnutím a přiložením obou částí k sobě byl balíček papíru stále silnější a síla nutná k jeho roztržení byla stále větší. Josef viděl, jak v Kornblumovi narůstá hněv, když cupoval soupis všech Židů bydlících v Mikulášské ulici 26, seřazených podle jména a věku, na malinké kousíčky. Pak s profesionálně chladným úsměvem vysypal papírové vločky do popelnice, jako mince ve známém čísle Zlatý deštík.

„Opovrženíhodné,“ řekl, ale Josef nevěděl, ani tehdy, ani posléze, o kom nebo o čem mluvil – jestli o jejich úskoku, o okupantech, kteří ho umožnili, o Židech, kteří se mu bez řečí podrobili, nebo o sobě, protože se ho dopustil.

Hodnou chvíli po půlnoci, po jídle sestávajícím z tvrdého sýra, konzervy sardinek a papriky, a po večeru stráveném posloucháním trojích zpráv na stanicích Rundesfunk, rádio Moskva a BBC, které říkaly každá něco jiného a jejichž sdělení bylo nutné zprůměrovat, se Kornblum s Josefem vrátili do Mikulášské. Vstupní dveře, zasklené silnou tabulkou skla a zdobené tepanými liliemi, byly zamčené, ale to Kornblumovi přirozeně nevadilo. Ani ne za minutu byli uvnitř a šli do čtvrtého patra; jejich boty s gumovými podrážkami nehlučně došlapovaly na ošoupané koberce. Světla ovládal mechanický časový spínač, který byl na noc vypnutý. Ze stěn schodiště a chodeb se odpařovalo jednolité ticho, dusivé jako nějaký těžký zápach. Josef opatrně tápal dopředu a sluchem se snažil zachytit téměř neslyšné šustění kalhot svého učitele, který se temnotou pohyboval s nevídanou jistotou. Zastavil se, teprve když dorazil ke dveřím číslo 42. Rozžehl zapalovač, chytil se kliky a poklekl. Zapalovač podal Josefovi. Pálil do dlaně. Rozehříval se stále víc, protože ho Josef nechal hořet, aby Kornblum mohl rozvázat šňůrku svého pouzdra na šperháky. Když se mu to podařilo, tázavě vzhlédl k Josefovi a v očích se mu mísily pochyby s povzbuzením. Poťukal na paklíče prstem. Josef přikývl a zhasl zapalovač. Kornblumova ruka našla ve tmě Josefovu. Ten ji uchopil a pomohl starému muži s hlasitým zapraštěním kloubů vstát. Vrátil zapalovač a klekl si, aby zjistil, jestli ještě dokáže zdolat zámky na dveřích.

Ty byly dva, jeden u kliky a druhý o něco výš – pojistná závora. Josef si vybral šperhák s prohnutým esíčkem na konci a s pomocí klíče na matice se rychle vypořádal se spodním zámkem, laciným kouskem se třemi stavítky. Pojistná závora mu ale dala pěkně zabrat. Šimral stavítka, pátral po jejich rezonančních frekvencích, jako by paklíč byl anténa napojená na rozechvělý induktor jeho ruky. Jenomže žádný signál nepřicházel; jeho prsty odumřely. Začal ztrácet trpělivost, pak znervózněl, začal přerývaně dýchat a vzduch vyfukoval skrz zuby. Když zasyčel tiché Scheiss, Kornblum mu položil ruku na rameno a opět rozškrtl zapalovač. Josef svěsil hlavu, pomalu vstal a předal mu šperhák. Než plamínek zhasl, ke svému zahanbení si všiml, že ve tváři jeho učitele není ani stopy po nějakém výrazu útěchy. Až bude ležet zavřený v rakvi na voze na nástupišti ve Vilnu, bude se muset vyznamenat o moc víc.

Pár vteřin poté, co odevzdal paklíč, byli uvnitř v bytě 42. Kornblum tiše zavřel dveře a rozsvítil. Měli sotva čas zaznamenat podivný vkus těch, kteří vyzdobili Golemův příbytek židlemi ve stylu Ludvíka XV, tygřími kůžemi a laciným, neuměle pozlaceným lustrem, když je tichý, úsečný a přesvědčivý hlas vyzval: „Ruce vzhůru, pánové.“

Hlas patřil ženě kolem padesátky v zeleném saténovém županu a pantoflíčcích stejné barvy. Za ní stály dvě mladší ženy; v očích měly odhodlání a na sobě vyšívaná kimona, pistoli však držela žena v zeleném. Za okamžik se v chodbě za nimi objevil ještě postarší muž v ponožkách, podolek košile mu plandal kolem vyzáblých, bílých nohou s vystouplými koleny. Jeho vrásčitý obličej, jemuž vévodil bramborovitý nos, byl Josefovi nějak povědomý.

„Maxi,“ řekl Kornblum a jeho tvář i hlas prozrazovaly překvapení, jaké u něj Josef zaznamenal poprvé. Vzápětí v polonahém muži poznal číšníka kouzlícího bonbóny, kterého s Tomášem před lety potkali při své jediné návštěvě Hofzinserova klubu. Jak se později ukázalo, Max Loeb byl přímý potomek tvůrce Golema, rabbiho Jehudy Livy ben Becalela a právě on Kornbluma doporučil tajnému spolku zasvěcenců. Předstoupil před něj, přimhouřil oči a snažil se toho prošedivělého vousáče s kloboukem vraženým do čela, zařadit.

„Kornblum?“ odhadl nakonec a jeho ustaraný výraz rychle vystřídalo smutné pobavení. Zavrtěl hlavou a pokynul ženě v zeleném, aby pistoli schovala. „Ujišťuji vás, Kornblume, že tady ho nenajdete,“ řekl a nakysle dodal: „Já to v tomhle bytě už proklepávám nějaký pátek.“

Druhý den časně ráno se Josef s Kornblumem potkali v kuchyni bytu 42. Kávu do vroubkovaných porcelánových hrníčků jim nalila Trudi, nejmladší ze tří prostitutek. Byla to boubelatá dívčina, milá a inteligentní, která navštěvovala zdravotní školu. V noci zbavila Josefa břemene nevinnosti, přičemž celá procedura zabrala kratší dobu, než ráno potřebovala na uvaření kávy, poté si oblékla růžové kimono a odešla do salónu studovat kapitolu o pouštění žilou. Josefa nechala v teple své peřiny, s šeříkovým parfémem svého zátylku a tváří na chladnoucím polštáři, v provoněné temnotě svého pokoje, ve studu z uspokojení.

Když Kornblum ráno přišel do kuchyně, vyhýbali se s Josefem jeden druhému pohledem a konverzaci omezili na jednoslabičné výrazy; dokud s nimi Trudi seděla u stolu, skoro ani nedýchali. Kornblum rozhodně neměl špatné svědomí z toho, že svého žáka zkazil. Sám za prostitutkami chodil celá dlouhá léta a pokud šlo o prospěšnost jejich práce a vůbec o poskytování sexuálních služeb, zastával liberální názor. Jejich pokojíky byly útulné a voňavé, což se o Kornblumově bytečku s jedním lůžkem a věčně ucpaným odpadem rozhodně říct nedalo. Přesto se cítil mírně rozpačitě a z Josefových provinile svěšených ramen a uhýbavého pohledu poznal, že mladík je na tom stejně.

Kuchyně byla prosycená odérem dobré kávy a eau de lilas. Bledé říjnové slunce se protáhlo záclonou na okně a na hladké desce stolu vykreslilo rafičku stínu. Trudi byla okouzlující dívka a prastaré, opotřebované klouby Kornblumových končetin jako by získaly na ohebnosti v náručí jeho vlastní partnerky, madam Willi – oné pistolnice.

„Dobré ráno,“ zamumlal Kornblum.

Josef zrudl. Otevřel ústa, chtěl promluvit, ale zmocnil se ho záchvat kašle a jeho odpověď byla rozprášena po místnosti. Oba rozmařile vyplýtvali celou noc na rozkoš, a přitom na jejich rychlém jednání a osobním odříkání tolik záviselo.

Bez ohledu na mravní poklesek se Josef právě od Trudi dozvěděl jednu cennou informaci.

„Zaslechla nějaké děti,“ řekl Kornblumovi, když dívka Josefovi vlepila na tvář hubičku vonící po kávě a odcupitala si do ložnice ustlat rozválenou postel. „Je tady prý jedno okno, ze kterého se nikdy nikdo nedívá.“

Děti,“ zavrtěl hlavou Kornblum. „No jistě.“ Vypadal nasupeně, že tento zdroj překvapivých zpráv opomenul. „Ve kterém patře je to tajemné okno?“

„To nevěděla.“

„Na které straně domu?“

„To taky nevěděla. Možná bychom se mohli zeptat nějakého děcka.“

Kornblum potřásl hlavou. Potáhl si z letky, odklepl popel a prohlížel si miniaturní obrázek aeroplánu na papírku. Náhle vstal a jal se prohledávat kuchyňské zásuvky v kredenci, až našel nůžky. Šel s nimi do načinčaného salónu, kde začal otvírat a zavírat skřínky. Přesnými, úspornými pohyby prošel přihrádky vyřezávaného příborníku v jídelně. Nakonec ve stole v předsíni objevil krabici s bleděmodrými dopisními papíry. Vrátil se s nimi ke stolu a posadil se.

„Řekneme lidem, že jsme něco zapomněli,“ pravil, přeložil list napůl a bez váhání ho rozstřihl; ruku měl pevnou a jistou. Šesti pohyby vystřihl trojcípý obrys papírové loďky, takové, jakou děti skládají z novin. „Že musí dát do každého okna jednu. Aby bylo vidět, že jsou spočítaní.“

„Lodičku?“ podivil se Josef. „Lodičku?“

„Žádnou lodičku,“ ohradil se jeho učitel. Odložil nůžky, rozložil ustřižený konec papíru, zatáhl a najednou měl v ruce malou, modrou, šesticípou Davidovu hvězdu.

Josef se při pohledu na ni zachvěl, zamrazilo ho, jak věrohodně toto vymyšlené nařízení zní. „To neudělají,“ namítl a díval se, jak Kornblum přitiskl hvězdu na tabulku okna v kuchyni. „Neposlechnou.“

„Ani nevíš, jak bych byl rád, kdybys měl pravdu, hochu,“ pousmál se starý kouzelník. „Ale my potřebujeme, aby ses mýlil.“

Za dvě hodiny se v každém okně modrala nová ozdoba. Díky tomuto hanebnému úskoku byl znovu objeven pokoj ukrývající pražského Golema. Byl v nejvyšším poschodí domu v Mikulášské 26 a jeho jediné okno vedlo do dvora. Děti, které si na něm hrávaly a jako pastýři z dávných časů hleděly k obloze, si dlouho vymýšlely příběhy jednotlivých oken, jež na ně shlížely jako hvězdy z nebe; to jediné, které zůstávalo věčně prázdné, přitahovalo pozornost a podněcovalo představivost jako nějaká vrtošivá planetka. Ukázalo se, že je to také jediný možný vchod, kudy se starý hadí muž a jeho chráněnec mohou dostat dovnitř. Kdysi tam pochopitelně vedly i dveře, ale ty byly zazděny, nepochybně hned poté, co Golema do místnosti přinesli. Na střechu se dalo snadno dostat z hlavní chodby, proto se Kornblum domníval, že vzbudí méně pozornosti, když pod rouškou tmy slezou po laně a použijí okno, než kdyby se pokusili probourat skrz dveře.

Opět tedy po půlnoci vstoupili do domu – třetí noc Josefova utajeného pobytu ve městě. Tentokrát se dostavili ve střízlivých oblecích a buřinkách, s lékařskými brašnami v ruce. To vše jim obstaral další člen tajného spolku, jenž pracoval v márnici. V tomto pohřebním oděvu se Josef spustil po provaze k římse Golemova okna. Sjel poněkud rychleji, než zamýšlel, téměř až k bytu o patro níž, ale podařilo se mu zastavit; div si při tom nevykloubil ramena. Vzhlédl do šera, kde rozeznal obrys Kornblumovy hlavy, ale výraz jeho tváře byl stejně neviditelný jako ruce v rukavicích, které přidržovaly druhý konec lana. Josef sykl a vyšplhal se ke správnému oknu.

Bylo zavřené, ale Kornblum ho vybavil kusem silného drátu. Josef visel na provaze, který svíral mezi podrážkami bot, jednou rukou se přidržoval a druhou vrazil drát do škvíry mezi křídly oken. Tváří se odíral o cihly, v ramenou ho pálilo, ale myslel jen na to, že tentokrát už selhat nesmí. V okamžiku, kdy se bolest v ramenním kloubu vyrovnala míře jeho zoufalství, se mu podařilo vyháčkovat západku. Otevřel okno a vklouzl do pokoje. Vzápětí se ozvalo zavrzání provazu nebo možná starých kostí a Kornblumovy hubené nohy se vhouply za ním. Starý kouzelník rozžehl svítilnu a pátral po místnosti, dokud neobjevil prázdnou objímku visící na kusu drátu ze stropu. Sáhl do brašny, vytáhl žárovku a podal ji Josefovi, který ji na špičkách zašrouboval.

Rakev, ve které spočíval pražský Golem, byla prostá bedna z borových prken, jak to předepisovaly židovské zákony, ale široká jako dveře a dlouhá tak, že by se do ní na délku vešli dva středoškoláci. Stála uprostřed prázdného pokoje na dvou kozách. Po více než třiceti letech vypadala podlaha jako nová, byla hladká, nablýskaná, beze smítka prachu. Bílý nátěr na stěnách byl také bez poskvrnky a stále byl cítit čerstvou barvou. Až do této chvíle Josef Kornblumův plán na únik nijak nezpochybňoval, ale při pohledu na tu ohromnou rakev v její nestárnoucí hrobce pocítil nepříjemné šimrání v zátylku. I Kornblum přistoupil k truhle s viditelnými rozpaky, natáhl ruku a na vteřinku zaváhal, než ji položil na víko. Obezřetně rakev obešel dokola, ohmatával hlavičky hřebíků a počítal je, zkoumal jejich stav i stav pantů a šroubků, které je držely.

„Dobrá,“ řekl tiše a přikývl; zjevně chtěl sobě i Josefovi dodat odvahy. „Budeme pokračovat se zbývající částí plánu.“

Zbývající část plánu, jehož první polovinu měli úspěšně za sebou, vypadala takto:

Nejprve s pomocí lan dopraví rakev oknem na střechu a poté ven z domu, vydávajíce se za hrobníky. V pohřebním ústavu, kde měli rezervovanou místnost, připraví Golema na cestu vlakem do Litvy. Začnou tím, že upraví truhlu, a to tak, že z jednoho boku vytahají hřebíky a nahradí je zkrácenými, které budou desku pouze přidržovat. Tak ji bude Josef ve vhodnou chvíli moct vykopnout. Dále využijí starého triku s odvedením pozornosti a vybaví rakev „kontrolními dvířky“: víko rozříznou napříč asi ve třetině délky, na straně, kde má Golem hlavu, a našroubují na něj zástrčku, takže ji bude možné otevírat samostatně. Dvířky bude vidět Golemova hlava a hruď, ale nikoli už spodní část rakve, kde se bude krčit Josef. Poté truhlu v souladu se všemi složitými předpisy řádně označí a vyplní potřebné formuláře nezbytné pro převoz lidských ostatků. Zfalšované úmrtní oznámení a další dokumenty dodá již zmíněný zaměstnanec márnice a nechá jim je v pohřebním ústavu. Po této přípravě naloží rakev do pohřebního vozu a odvezou na nádraží. Josef pojede vzadu, vleze si ke Golemovi a bok za sebou zavře. Na nádraží Kornblum zkontroluje, jestli truhla vypadá tak, jak má, a předá ji portýrům, kteří ji naloží do vlaku. V Litvě Josef při nejbližší příležitosti vykopne boční panel, vyleze a uvidí, jaký osud mu na baltském pobřeží kyne.

Nyní, když se seznámili se skutečným stavem věcí, Kornblum zjistil – jak se často stávalo – že musí řešit hned dva problémy.

„Je hrozně velký,“ zašeptal nervózně a potřásl hlavou. Malým páčidlem uvolnil jednu stranu víka a s vrznutím pozinkovaných pantů ho otevřel. Stál a hleděl na žalostnou horu neživé, nevinné hlíny. „A je nahý.“

„Hotový obr.“

„Oknem ho ven nedostaneme. A i kdyby, neoblékneme ho.“

„Proč bychom ho museli oblékat? Vždyť má šaty, tyhle židovské šátky,“ řekl Josef a ukázal na tality, do nichž byl Golem zabalený. Byly potrhané a špinavé, přesto nebyly cítit hnilobou. Josef rozeznával jakýsi odér, který Golemovo hnědočerné tělo vydávalo, ale ten byl příliš slabý, než aby jej pojmenoval, byl to štiplavý, zelený pach, který až později identifikoval jako nasládlou vůni Vltavy za parných letních dnů. „Copak se Židi nepohřbívají nazí?“

„To je právě to,“ odvětil Kornblum. Vysvětlil, že podle posledního výnosu je zakázáno ze země převážet dokonce i zemřelé Židy bez přímého souhlasu říšského protektora von Neuratha. „Musíme uplatnit všechny triky našeho řemesla.“ Slabě se usmál a hlavou pokynul k černým brašnám pohřebních zřízenců. „Načerveníme mu tváře a rty. Na hlavu mu dáme nějakou vhodnou paruku. Pokud někdo nahlédne do rakve, uvidí mrtvého gojiše obra.“ Zavřel oči, jako by si v duchu představoval, co příslušní úředníci spatří, jestli rakev otevřou. „Pokud možno ve slušivém obleku.“

„Nejhezčí obleky, jaké jsem kdy viděl,“ řekl Josef, „patřily jednomu mrtvému obrovi.“

Kornblum se na něj zkoumavě zadíval, protože pochopil, že tím chce něco neznačit, jen nevěděl co.

„Alois Hora. Měřil přes dva metry.“

„Z cirkusu Celetný?“

„Měl obleky přímo z Anglie, ze Savile Row. Byly obrovské.“

„Ano, ano, vzpomínám si,“ přikývl Kornblum. „Často jsem ho potkával v Café Continental. Nádherné obleky,“ souhlasil.

„Myslím –“ začal Josef. Pak zaváhal. Nakonec řekl: „Vím, kde bychom jeden takový našli.“

V té době nebylo nic neobvyklého, když si lékař, který se věnoval poruchám žláz s vnitřní sekrecí, pořídil sbírku neobvyklého šatstva svých pacientů a mohl se pochlubit například spodním prádlem velikosti koňské houně, klobouky zvící mističek na kompot a dalšími zázraky galanterie či ševcovského mistrovství. Tyto exempláře, které Josefův otec nashromáždil nebo dostal darem za léta praxe, byly uschovány ve skříni v jeho nemocniční ordinaci s chvályhodným, leč těžko uskutečnitelným úmyslem uchránit je před morbidní zvídavostí jeho dětí. Žádná návštěva otcova pracoviště se neobešla bez žadonění, aby jim ukázal aspoň pásek připomínající nasycenou anakondu, který patřil obrovi Václavu Šroubkovi, nebo trepky trpasličí slečny Petry Františkové velké jako náprstek. Poté, co byl pan doktor spolu s ostatními zaměstnanci židovského původu z nemocnice propuštěn, vrátil se ten kouzelný šatník domů, nacpali ho do krabic a uskladnili v přístěnku v otcově pracovně. Josef si byl jist, že tam najde i jeden z obleků Aloise Hory.

A tak se po třech dnech tajného pobytu v Praze – rovněž tajně – vypravil domů. Bylo dávno po zákazu vycházení a ulice byly pusté, až na několik projíždějících sedanů se širokými blatníky a neproniknutelně černými skly a jeden náklaďák, na kterém se vezla skupinka ozbrojených mladíků v šedých uniformách a s puškami. Josef šel pomalu a ostražitě, skrýval se do výklenků dveří a vrat, krčil se za zaparkované vozy nebo lavičky, kdykoli zaslechl hučení motoru, nebo když po fasádách, roletách a dlažbě přelétly kužely světla z reflektorů. V kapse kabátu měl paklíče, které mu pro případ nouze půjčil Kornblum, ale když došel k jejich domu, ke vchodu pro služebnictvo, zjistil, že dveře jsou proti zavření zajištěné plechovkou, což nebylo nic neobvyklého – mohl to udělat kdokoli z nájemníků, který si vyšel na tajnou vycházku, nebo nějaký toulavý manžel.

Josef v zadní chodbě ani na schodišti nikoho nepotkal. Neozýval se žádný pláč dítěte, které chtělo nakojit, žádná tichá Weberova árie z rádia, žádný starý kuřák si nevykašlával plíce. Přestože světla na chodbách svítila, spánek celého domu mu připadal ještě hlubší než v Mikulášské 26. Naprostý klid ho začal brzy zneklidňovat. Na zátylku se mu naježily vlasy a na zádech naskočila husí kůže, stejně jako když vstupoval do Golemova prázdného pokoje.

Vkradl se na hlavní chodbu a všiml si, že kdosi před jejich dveře vysypal hromadu šatstva. Na kratičkou chvilinku se zaradoval, že by tam nějakým zázrakem mohl být i oblek, který hledá. Pak zpozoroval, že to nejsou pouze šaty, že v nich vězí i jejich majitel – buď opilý nebo bezvědomý nebo zesnulý. Dívka, pomyslel si, některá z matčiných pacientek. Bylo by to nezvyklé, ale nikoli vyloučené, aby člověk absolvující psychoanalýzu, zmítaný nápory transference a desublimace, hledal bezpečí na prahu příbytku doktorky Kavalierové, nebo naopak, že by jí v návalu zloby vyvolané kontratransferencí zanechal u dveří sebe sama jako krutý žert, jako zapálený pytlík s psími výkaly.

Jenomže šaty patřily Josefovi a chlapec, který je měl na sobě, byl Tomáš. Ležel na boku s koleny přitaženými k hrudi, hlavu položenou na paži natažené ke dveřím, prsty rozevřené, jako by usnul s rukou na kouli zámku a sesunul se k zemi. Měl černé manšestrové kalhoty, na kolenou ošoupané, a vytahaný svetr s dírou v podpaží a nevypratelnou skvrnou od šmíru ve tvaru Československa na rukávu, který nosil vždycky, když se cítil špatně či opuštěně. Zpod něj mu čouhal proužkovaný límec pyžama. To mu vykukovalo i z nohavic vypůjčených kalhot. Pravou tvář měl zabořenou do rukávu a chrčivě, pravidelně oddechoval svým věčně ucpaným nosem. Josef se usmál a už se chystal pokleknout vedle něj, vzbudit ho, trochu ho poškádlit a pak ho odvést do postele. Pak si vzpomněl, že nesmí prozradit svou přítomnost. Nemohl po Tomášovi chtít, aby lhal rodičům, a stejně nevěřil, že by se nakonec neprořekl. Začal ustupovat a při tom přemýšlel, co se mohlo stát a co bude dělat. Jak si mohl Tomáš zabouchnout dveře? To on nechal dveře pro služebnictvo pootevřené? Z jakého důvodu by se odvážil jít ven takhle pozdě, když každý věděl, že nedávno jedna dívka z Vinohrad, ne o moc starší než Tomáš, porušila zákaz vycházení a zastřelili ji přímo na ulici? Von Neurath sice její rodině vyjádřil politování, ovšem neslíbil, že se něco takového nebude opakovat. Kdyby se Josefovi povedlo bratra nějak nenápadně vzbudit – třeba kdyby mu na hlavu hodil zpoza rohu pětihaléř – zazvoní Tomáš, aby ho pustili dovnitř? Nebo se bude stydět a raději přečká noc na chladné zemi na chodbě? A jak se Josef dostane k obrovým šatům přes bratra, spícího u dveří, nebo až budou doma všichni vzhůru a v rozčilení z chlapcovy neposlušnosti nebudou moct usnout?

Horečné úvahy přetrhlo křupnutí pod jeho botou. Stoupl na cosi měkkého a zároveň nepoddajného. Srdce se mu zastavilo, uskočil a pohlédl s odporem dolů, ale nespatřil rozšlápnutou myš, ale kožené pouzdro se šperháky, které kdysi dostal darem od Bernarda Kornbluma. Tomáš zamžikal, zafuněl a Josef nehnutě čekal, jestli znovu usne. Bratr se najednou posadil. Hřbetem ruky si otřel slinu z úst, zamrkal a krátce vzdychl.

„No nazdar,“ prohodil věcně, když rozespalýma očima spatřil, jak nad ním stojí jeho bratr, na chodbě jejich domu v srdci Prahy, tři dny poté, co odjel do Brooklynu. Otevřel ústa, chtěl pokračovat, ale Josef mu je zakryl dlaní a přiložil si ke rtům ukazovák. Zavrtěl hlavou a ukázal na dveře.

Tomáš se na ně podíval a zdálo se, že se konečně probudil. Našpulil rty, jako by měl v ústech něco hořkého. Zkrabatil husté černé obočí. Potřásl hlavou, znovu se pokusil promluvit, ale Josef mu opět zakryl ústa, tentokrát už důrazněji. Zvedl ze země své staré pouzdro s paklíči, které neviděl možná několik let a které mělo být, když o tom přemýšlel, vlastně ztracené. Zámek jejich dveří otevíral svého času běžně. I dnes se mu to bez větších potíží povedlo. Vstoupil do předsíně a s úlevou zaznamenal povědomý pach dýmkového tabáku a ložního prádla i tiché vrčení elektrické chladničky. Vešel do obývacího pokoje a spatřil, že pohovka a piano jsou zabalené do pokrývek. Akvárium bylo prázdné; ryby pryč, voda pryč. Pomerančovník v načervenalém květináči zmizel. Uprostřed pokoje stála hromada krabic.

„Přestěhovali jste se?“ zeptal se nejtišeji, jak to jen dokázal.

„Do Dlouhé jedenáct,“ odpověděl Tomáš normálním hlasem. „Dneska ráno.“

„Oni se přestěhovali,“ zašeptal Josef; ani teď nedokázal zvýšit hlas, ačkoli tu nebyl nikdo, kdo by ho slyšel, nikdo, koho by vyplašil nebo vyrušil.

„Je to tam hnusné. Katzovi jsou hnusní lidi.“

„Katzovi?“ To byli příbuzní jeho matky, se kterými se nikdy moc nestýkali. „Viktor a Renata?“

Tomáš přikývl. „A usmrkaná dvojčata.“ Zakoulel očima. „A ta jejich hnusná andulka. Naučili ji říkat ‘Polib si šos, Tomáši’.“ Popotáhl a zachichotal se po vzoru svého bratra, pak se mu opět zkrabatilo obočí a on ze sebe vyrazil několik chrčivých vzlyků, opatrných a přidušených, jako by mu působily bolest. Josef ho neohrabaně objal a blesklo mu hlavou, jak je to dávno, co naposled slyšel Tomášův pláč, který dřív býval doma běžným zvukem, asi jako pískání konvice nebo škrtnutí otcovy zápalky. Bratr mu na koleně začínal těžknout, měl ho plnou náruč a připadalo mu, že za ty tři dny vyrostl z chlapce v mladíka.

„A ještě ta pitomá teta,“ pokračoval Tomáš, „a z Frýdlantu má zítra přijet jeden pomatený švagr. Chtěl jsem se sem vrátit. Aspoň na dnešní noc. Jenomže jsem neuměl odemknout zámek.“

„Já vím,“ řekl Josef, ale věděl jen jediné: že až dnes poprvé poznal, co to je skutečný smutek. „Narodil ses tu.“

Tomáš přikývl.

„To byl tehdy den.“ Josef se snažil bratra trochu rozveselit. „V životě jsem nebyl tak zklamaný.“

Tomáš se zdvořile usmál. „Skoro všichni se z domu odstěhovali,“ vysvětloval a sklouzl Josefovi z kolena. „Smějí tady zůstat jenom Kraváčkovi, Polákovi a Zlatníkovi.“ Otřel si ústa do rukávu.

„Neposmrkej mi svetr,“ napomenul ho Josef a plácl ho přes ruku.

„Nechal jsi ho tady.“

„Možná si pro něho pošlu.“

„Jak to, že nejsi pryč? Co se stalo s lodí?“

„Nastaly nějaké komplikace. Ale dneska odjíždím. Nesmíš mamce ani taťkovi říct, že jsi mě viděl.“

„Ty za nima nepůjdeš?“

Jeho smutný tón Josefa bodl u srdce. Zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem si sem jenom pro něco skočit.“

„Zaskočit? Odkud?“

Josef otázku ignoroval. „Zůstalo tady všechno?“

„Všechno kromě nějakého oblečení a věcí z kuchyně. A mojí tenisové rakety. A mých motýlů. A tvého rádia.“ Byla to dvacetilampovka v bedýnce z namořeného borového dřeva, kterou si Josef sám postavil v době, kdy ho chytlo radioamatérství, které jakožto koníček vystřídalo kouzlení a posléze ustoupilo zájmu o moderní umění: Houdini a po něm Marconi vyklidili pole a na jejich místo nastoupil Paul Klee a Josefovo studium na Akademii výtvarných umění. „Máma ho odvezla tramvají, držela ho na klíně. Říkala, že poslouchat ho je jako slyšet tvůj hlas a že by ke vzpomínání stejně měla radši tvůj hlas než fotku.“

„A pak určitě řekla, že mi to na fotkách nesluší.“

„Jo, náhodou jo. Zítra ráno sem má přijet povoz pro zbytek věcí. Budu moct sedět vedle kočího. Budu držet i opratě. Co vlastně potřebuješ? Pro co ses vrátil?“

„Počkej tady,“ řekl Josef. Už tak toho prozradil až moc; Kornblumovi se to určitě nebude líbit.

Vydal se chodbou do otcovy pracovny, dával pozor, jestli za ním Tomáš nejde, a raději si nevšímal naskládaných krabic, otevřených dveří, které by v tuhle hodinu měly být dávno zavřené, srolovaných koberců, bezútěšného klapání svých podpatků po holých parketách. Stůl a knihovna v otcově pracovně byly zakryté plachtami a převázané koženými řemeny, obrazy i závěsy byly sundané. Bedny s šatstvem obětí endokrinních poruch stály jedna na druhé, příhodně hned u dveří. Všechny byly označeny etiketami, na něž otec svým úhledným tiskacím písmem vypsal jejich přesný obsah:

 

ŠATY (5) – MARTINKA

KLOBOUK (SLAMĚNÝ) – ROTHMAN

OBLEK (SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ) – ŠROUBEK

 

Pohled na bedny Josefa bůhvíproč dojal. Písmo bylo tak pravidelné, jakoby tištěné, každé písmenko mělo vykreslené patky, závorky byly dokonale vykroužené, zvlněné pomlčky připomínaly stylizované blesky. Štítky byly popsané s láskou; jeho otec své city nejlépe vyjadřoval tím, jak se piplal s detaily. Jeho otcovský přístup – neústupný, úporný, metodický, trpělivý a klidný – Josefovi vždy dodával pocit jistoty. Na těchto bednách s podivuhodnými odkazy minulosti doktor Kavalier zanechal odkaz svědčící o jeho výjimečné vyrovnanosti. Etikety jako by přímo promlouvaly, podávaly svědectví o vlastnostech, které bude jeho otec a celá rodina potřebovat, aby přečkali utrpení, v němž je Josef zanechával. Nebylo pochyb o tom, že pod otcovým vedením utvoří Kavalierovi a Katzovi domácnost, kde bude vládnout slušnost a řád. S trpělivostí, rozvahou, houževnatostí a stoicismem, s úhledným rukopisem a pečlivě vyplněnými etiketami se postaví perzekuci, ponižování a strádání čelem.

Ale při pohledu na další štítek, na němž stálo

 

HŮL S DÝKOU – DOUBEK

KOPYTO NA OBUV – HORA

OBLEKY (3) – HORA

KAPESNÍKY (6)– HORA

 

ho sevřel strach a on si náhle byl zcela jist, že nebude ani zbla záležet na tom, jak se otec s rodinou bude chovat. Spořádaní či zmatení, civilizovaní puntičkáři či hašteřiví bordeláři, pražští Židé byli pro Němce pouhým smetím, které odklidí jedním koštětem, padni komu padni. Stoicismus a smysl pro detail jim nebudou k ničemu. Po letech, když si na tento okamžik vzpomněl, pohrával si Josef s myšlenkou, že při pohledu na štítky ztvrdlé klihem zažil vnuknutí a vytušil hrůzy, které budoucnost přinese. Skutečnost byla prostší. Na temeni se mu zježily vlasy, kůže na hlavě ho zabrněla. V hrdle se mu rozbušilo srdce, jako by mu na ně někdo přitlačil palec. A chviličku měl pocit, že obdivuje rukopis někoho, kdo už nežije.

„Co to máš?“ zeptal se Tomáš, když se Josef vrátil do salónu s jedním z Horových obleků ve vaku přehozeném přes rameno. „Co se stalo? Co je?“

„Nic,“ uklidnil ho Josef. „Podívej, Tomáši, já už budu muset jít.“

„Já vím,“ odpověděl bratr téměř podrážděně. Posadil se na podlahu a zkřížil nohy. „Já tady zůstanu přes noc.“

„Ne, Tomáši, to bys asi –“

„Ty do toho nemáš co mluvit,“ ohradil se Tomáš. „Ty už tady stejně nejseš.“

Nevědomky zopakoval Kornblumova slova, ale Josefa přesto zamrazilo. Nedokázal setřást dojem – u duchů prý běžný –, že ne on, ale ti, které navštívil, žijí život, jenž ztratil podstatu, smysl, budoucnost.

„Asi máš pravdu,“ řekl po chvilce. „Stejně bys v noci neměl chodit ven. Je to nebezpečné.“

Položil Tomášovi ruce na ramena a odvedl ho do pokoje, o který se dělili posledních jedenáct let. Z nepovlečených přikrývek a polštáře, které našel v jedné krabici, udělal na zemi provizorní lůžko. Prohrabal ještě několik beden, až našel dětský budík ve tvaru medvědí hlavy, s dvěma mosaznými zvonky místo uší, který pak natáhl a nastavil na půl šesté.

„Do šesti by ses měl vrátit,“ připomenul, „jinak budou mít starost.“

Tomáš přikývl a vlezl si pod deku. „Kdybych tak mohl jet s tebou,“ posteskl si.

„Já vím,“ kývl Josef. Odhrnul bratrovi vlasy z čela. „To bych taky chtěl. Ale brzo za mnou přijedeš.“

„Doopravdy?“

„O to se postarám. Nedám si pokoj, dokud za tebou nepřijdu k lodi do newyorského přístavu.“

„Na tom ostrově, jak tam je,“ řekl Tomáš a víčka se mu začala klížit. „S tou sochou osvobození.“

„Slibuju,“ usmál se Josef.

„Přísahej.“

„Přísahám.“

„Přísahej při řece Stygu.“

„Přísahám,“ opakoval Josef, „při řece Stygu.“

Pak se sklonil a k překvapení obou políbil bratra na rty. Byl to první takový polibek od doby, kdy byl Tomáš miminko a on starší milující bratříček v krátkých kalhotách.

„Sbohem, Josefe,“ řekl Tomáš.

Když se Josef vrátil do Mikulášské, zjistil, že Kornblum se svou typickou vynalézavostí přišel na to, jak Golema dostat ven. Do tenké sádrové desky, kterou dělníci po přestěhování Golema zaslepili dveře, s pomocí nějakého nepopsatelného nástroje, jenž při práci používají pohřební zřízenci, vyřezal těsně nad podlahou obdélník právě tak velký, aby se jím dala rakev prostrčit. Sádrový panel byl z lícové strany zakrytý vybledlou secesní tapetou se vzorkem propletených vlčích máků, která byla po celé chodbě. Kornblum ji opatrně prořízl pouze na stranách a vespod obdélníku, takže teď visela přes otvor jako padací dvířka.

„Co když si toho někdo všimne,“ namítl Josef po obhlídce Kornblumova díla.

Ten tak měl příležitost dát k lepšímu svou další, mírně cynickou poučku. „Lidi si všimnou jen toho, na co jsou upozorněni,“ pravil.

Nastrojili Golema do obleku, který patříval obru Aloisi Horovi. Byla to obtížná práce, neboť Golem byl poměrně neohebný. Na druhou stranu nebyl až tak tuhý, jak by si člověk představoval, když věděl, z čeho je. Jeho chladné, hliněné tělo jako by se nepatrně poddávalo tlaku prstů a pravý loket se možná ještě rozpomínal na staré časy, neboť se skutečně maličko hýbal; byla to stejná ruka, kterou se podle pověstí Golem každý večer po příchodu z práce dotýkal mezuzy na dveřích svého stvořitele a prsty, políbené Písmem Svatým, si tiskl na ústa. Jeho kolena a kotníky však byly jako z kamene. Ruce i chodidla měl nepřiměřeně velké, jak se to amatérským sochařům leckdy stává. Ohromné nárty se vzpřičovaly v nohavicích, takže navléct mu kalhoty bylo mimořádně obtížné. Nakonec Josef vlezl do rakve, chytil Golema kolem pasu a nadzdvihl spodní půlku jeho těla o několik centimetrů, aby Kornblum mohl nasoukat kalhoty přes chodidla, nahoru přes stehna až k rozměrným hýždím. Dohodli se, že se spodním prádlem se nebudou zdržovat, ale kvůli anatomické věrnosti vzal Kornblum – který i na scéně proslul puntičkářstvím – jeden ze starých talitů, roztrhl ho na dvě půlky (před tím šátek políbil), jednu několikrát zkroutil a vzniklý výtvor zastrčil Golemovi do rozkroku, kde byla jinak pouze hladká hliněná plocha.

„Třeba to měla být původně žena,“ nadhodil Josef, když sledoval, jak Kornblum Golemovi zapíná poklopec.

„Ani Maharal by nedokázal z hlíny vytvořit ženu,“ řekl Kornblum. „Na to potřebuješ žebro.“ Poodstoupil a Golema zhodnotil pohledem. Popotáhl mu klopy a uhladil zmačkané puky na nohavicích. „Opravdu moc hezký oblek.“

Byl to jeden z posledních, které si Alois Hora nechal ušít před svou smrtí, kdy už měl tělo pokřivené Marfanovým syndromem – arachnodaktylií, a tudíž Golemovi, jenž by se s Horou v době jeho největší slávy měřit nemohl, dobře padl. Byl z nejlepší anglické česané příze, šedohnědý, protkaný tenkým, vínovým proužkem, a bez potíží by se z něj daly ušít šaty jak pro Josefa, tak pro Kornbluma, a ještě by zbylo každému na vestu, jak poznamenal starý kouzelník. Košile byla z jemného bílého kepru, knoflíky z perleti a vázanka z temně rudého hedvábí, na němž byly vyšité stolisté růžičky, protože Hora si potrpěl na okázalé kravaty. Boty neměli – Josef se po nich zapomněl podívat, a i kdyby si vzpomněl, tak velké by nenašel –, ale pokud by se někdo podíval do spodní poloviny rakve, celý trik by beztak vyšel najevo boty neboty.

Když byl Golem oblečený, měl načerveněné tváře, na holé hlavě paruku, nalepené obočí i tenké řasy, které nežidovští pohřební zřízenci používali v případech popálení obličeje, vypadal se svou popelavou „pletí“ barvy vařeného skopového jakž takž jako mrtvý člověk. Na čele mu zůstal pouze nepatrný otisk lidské dlaně, tam, odkud mu před staletími sedřeli jméno Boží. Teď už zbývalo jen prostrčit rakev otvorem a stejnou cestou vylézt z místnosti.

Což nebylo zas tak těžké; jak Josef zjistil, když Golema zvedal, aby mu navlékli kalhoty, vážil daleko méně, než by člověk soudil podle jeho rozměrů i materiálu, z něhož byl uhněten. Cestou dolů po úzkém schodišti domu v Mikulášské ulici Josefovi připadalo, že nesou pouze těžkou truhlu s hromadou šatstva a nic jiného.

„‘Mach’ bida lo nafšo,’“ ocitoval Kornblum midráš, když se Josef zmínil o lehkosti jejich nákladu. „‘Jeho duše jest mu břemenem.’ Tohle není nic.“ Bradou kývl k víku rakve. „Jenom prázdná nádoba. Kdybys nebyl uvnitř ty, musel bych to zatížit pytli s pískem.“

Cesta do márnice ve vypůjčeném pohřebním voze Škoda – jak Kornblum prozradil, řídit ho naučil v roce 1908 Hans Kreutzler, nejlepší žák Franze Hofzinsera – proběhla bez jakýchkoli potíží či zájmu ze strany policie. Jediný člověk, který je viděl vycházet s rakví z domu, byl nezaměstnaný strojař a nespavec pan Pilzen, který se dozvěděl, že pan Lazarus z čísla 42 po dlouhé nemoci konečně zesnul. Když na druhý den odpoledne zašla paní Pilzenová s tácem cukroví ke zmíněnému bytu, našla tam seschlého starého muže a tři milé, byť poněkud necudné ženštiny, oděné do černých kimon, sedící na nízkých stoličkách, na šatech měly připíchnuté stuhy a všechna zrcadla byla zakrytá. Tato opatření příštích sedm dnů poněkud mátla pravidelnou klientelu podniku madam Willi – některé pány to vyvádělo z míry, jiné pro změnu vzrušovalo milování v domě zemřelého, které se takřka rovnalo rouhaní.

Sedmnáct hodin poté, co Josef vlezl do rakve a uložil se vedle prázdné skořápky, v níž kdysi žily naděje celé židovské Prahy, vjížděl jeho vlak do města Ošmjany na hranici Polska s Litvou. Každá země měla jiný rozchod kolejí, proto se zde muselo šedesát minut čekat, než se cestující a náklad přesunuli z černého, nablýskaného expresu sovětské výroby a polské poroby do prastaré, dýchavičné lokálky křehké pobaltské svobody. Velká lokomotiva s hlasitým skřípáním zastavila a vydala překvapivě jemný, téměř teskný vzdech. Cestující, povětšinou mladí muži Josefova věku, odění v přepásaných kabátech, krátkých kalhotách a širokých chasidských kluboucích, pomalu, jako by na sebe nechtěli upozorňovat nevhodnými projevy nedočkavosti či nervozity, vystupovali na nástupiště a spořádaně se šinuli k celníkům, kteří spolu s agenty místního oddělení gestapa čekali v přetopené místnosti, kde hučela baňatá kamna. Smutná družina křivonohých neduživců, kteří si říkali nádražní nosiči a vypadali, že sotva unesou krabici na klobouky, nemluvě o rakvi s mrtvým obrem, otevřela dveře vagónu, v němž se vezli Golem a jeho černý spolupasažér, a pochybovačně si měřila břemeno, jež měla vyložit a přenést pětadvacet metrů na litevský plošinový vůz.

Uvnitř rakve ležel omdlelý Josef. Smysly ho opouštěly dlouho, snad osm nebo deset hodin, a pomalé, zdánlivě nekonečné ztrácení vědomí bylo nesnesitelné a chvílemi naopak přímo příjemné; kolébání vlaku, nedostatek kyslíku a spánku, přemíra nervového vypětí za uplynulý týden, zpomalený krevní oběh a zvláštní vůně Golema, která vyvolávala vzpomínky na ospalé letní dny na břehu řeky – to vše se spojilo dohromady a utlumilo nepříjemnosti, jako byla svíravá bolest v kyčlích a zádech, svalové křeče v rukách i nohách, praktická nemožnost ulevit močovému měchýři, svědění, prudké natřásání vagónu, znecitlivění nohou, kručení v žaludku, i strach a nejistota z cesty, jejíž cíl pořádně neznal. Když nosiči stáhli rakev z vozu, nevzbudil se, jen do jeho snů se protlačil pocit plíživého, nejasného nebezpečí. Probral ho teprve sladký závan chladného vzduchu provoněného borovým jehličím, který se mu zabodl do spánku jako proud slunečního světla, jež ozářilo jeho vězení, když se „kontrolní dvířka“ náhle otevřela.

Opět to byly Kornblumovy pokyny, které ho zachránily. V návalu prvotní paniky, která ho zachvátila po otevření dvířek, když už chtěl vykřiknout bolestí, radostí a strachem, náhle pocítil, jako by mezi prsty svíral slovo Ošmjany, jako šperhák, který ho měl nakonec vysvobodit. Kornblum, jehož encyklopedické znalosti železničních tratí v tomto koutě světa měly být za několik krátkých let doplněny o úděsný dodatek, mu při práci na úpravě rakve dopodrobna popsal jednotlivé úseky a podrobnosti cesty. Josef cítil, jak se rakev houpá na rukou nosičů, a to mu spolu s vůní severského lesa a útržky šišlavé polštiny v poslední chvíli napovědělo, kde je a co se s ním děje. Rakev otevřeli sami nosiči, kteří ji vláčeli z polského do litevského vlaku. Slyšel a částečně i rozuměl, že se baví o mrtvém obrovi, kterého nesou. Pak rakev tvrdě kecla na zem a jemu scvakly zuby, jako když o sebe ťuknou dva porcelánové hrnky. Josef mlčel a v duchu se modlil, aby bočnice, přiklepnutá jen zkrácenými hřebíky, vydržela a on se nevykutálel ven. Doufal, že takto ledabyle byla rakev hozená na podlážku vagónu, ale ve skrytu duše se obával, že po tvrdém přistání, při kterém se kousl do jazyka, až tiše polykal krev, zůstala rakev ležet pouze na peróně. Světlo pohaslo a zmizelo, on mohl konečně vydechnout v bezpečí dusné, věčné temnoty; tu však znovu prořízla jasná záře.

„Kdo to je? Kdo to je?“ zeptal se německý hlas.

„Obr, Herr lajtnant. Mrtvý obr.“

„Mrtvý litevský obr.“ Josef zaslechl šustění papíru. Německý důstojník listoval svazkem zfalšovaných dokumentů, který Kornblum připevnil zvenku na rakev. „Jmenuje se Kervelis Chailondias. Zemřel v Praze před dvěma dny. Hnusný týpek.“

„Obři jsou vždycky šerední,“ řekl jeden z portýrů německy. Jeho kolegové dali najevo, že s ním souhlasí, a hned přispěchali s několika dalšími příklady.

„Dobrý bože.“ Ulevil si německý důstojník, „ale pohřbít takový oblek do nějaké špinavé díry v zemi, to je hotový hřích. Hej, ty. Sežeň páčidlo. A otevři tu rakev.“

Kornblum dal Josefovi prázdnou láhev od moselského, do které měl tu a tam vstrčit špičku penisu a opatrně si ulevit, i když nikdy ne zcela. Leč na takový manévr teď nezbýval čas. Nosiči se začali dobývat do obrovské rakve a vnitřní šev Josefových kalhot byl na okamžik horký, ale vzápětí zastudil.

„Žádné páčidlo tady nemáme, pane lajtnant,“ informoval jeden nosič. „Můžeme to rozsekat sekerou.“

Josef se pokoušel zkrotit rostoucí paniku, která jako vyděšené zvíře škrábala na mříže jeho hrudního koše.

„No nic,“ prohodil německý důstojník se smíchem. „Necháme ho. Já jsem sice vysoký, ale ne zas takhle.“ Po chvilce opanovala vnitřek rakve opět temnota. „Pokračujte, chlapi.“

Po krátké pauze byli Josef s Golemem opět zdviženi ze země.

„A je taky ošklivý,“ pravil jeden hlas, který Josef skoro neslyšel, „ale takhle ošklivý zase ne.“

O nějakých dvacet sedm hodin později Josef vyvrávoral omámený, mžourající, kulhající, skrčený, přidušený, páchnoucí po zaschlé moči do šedivého litevského rána, kterým se podzimní slunce jen neochotně prodíralo. Zpoza dvou sloupů, zčernalých nánosem sazí, na vilenském nádraží pozoroval, jak si dva nakysle se tvářící členové tajného spolku přišli vyzvednout obrovskou, záhadnou truhlu z Prahy. Pak se odbelhal k domku Kornblumova švagra na Pylimské ulici, kde byl vřele přijat, dostalo se mu jídla, horké koupele a tvrdého lůžka. Nějakou dobu tam bydlel a pokoušel si vyřídit cestu z Priekule do New Yorku, když se dozvěděl, že holandský konzul v Kovnu vydává víza do Curaçaa a je domluvený s jedním japonským úředníkem, který každému Židovi, jenž má namířeno do této holandské kolonie, umožní průjezd Japonským císařstvím. Dva dny nato už jel vlakem po Transsibiřské magistrále, za týden dorazil do Vladivostoku, odkud se přeplavil do Kóbe. Z Kóbe odjel lodí do San Franciska, tam telegraficky požádal svou tetu v Brooklynu o peníze na autobus do New Yorku. Na parníku, na němž projížděl pod mostem přes Golden Gate, dírou v pravé kapse svrchníku náhodou nahmatal obálku, kterou mu s takovou vážností předal bratr už skoro před měsícem. Byl v ní jediný list papíru, jenž Tomáš narychlo sbalil toho uspěchaného rána, kdy spolu všichni naposled odcházeli z jejich bytu; chtěl jím vyjádřit svou lásku, obavy i naději, které v něm bratrův únik vzbudil. Byla to kresba Harryho Houdiniho, v klidu popíjejícího čaj při pádu z letadla, kterou Tomáš zakreslil do sešitu během své krátké kariéry libretisty. Josef si obrázek prohlížel a loď ho vezla vstříc svobodě; měl pocit, že je lehký jako pírko, jako by se zbavil všeho, co ho tížilo.

 

 

Část II

Dva geniální mládenci

 

1

 

Když se v onen pátek v půl sedmé rozdrnčel budík, Sammy zjistil, že Oblačné město, chromovaný tác zaskládaný všelikými lahvemi, šejkry a míchátky futuristických tvarů, čelí těžkému útoku. Nad létajícím domovem D’Artagnana Jonese, urostlého, světlovlasého hrdiny Sammyho komiksu Vesmírný bedrník, se vznášelo pět démonů s netopýřími křídly, zakroucenými rohy a mohutnými, pečlivě vystínovanými svaly. Z naleštěné spodní strany Oblačného města visel na tenkém vlákně obrovský chlupatý pavouk s ženskýma očima. Další ďáblové s kozíma nohama, opičími tvářemi a vyceněnými tesáky šplhali po žebřících a spouštěli se na lanech z paluby fantastické karavely s pracně do detailu prokreslenými anténami a kormidly. Všem těmto temným silám velel Josef Kavalier, shrbený nad stolem, oblečený jen do černých podkolenek s červenými kosočtvercovými vzory a vytahaných, zapraných československých spodků, který zaujatě kreslil Sammyho nejlepším perem.

Sammy se přesunul do nohou postele a nakoukl bratranci přes rameno. „Herdek, co to děláš s mým obrázkem?“

Kapitán pekelné flotily, ponořený do své zničující invaze a nebezpečně zakloněný na vysoké stoličce, se lekl. Škubl sebou, stolička se začala kácet, ale on se včas zachytil okraje stolu, narovnal se a ještě stačil lapit lahvičku s inkoustem, která by se také převrátila. Měl vážně postřeh.

„Omlouvám se,“ řekl Josef. „Dal jsem velký pozor, abych tvou kresbu nepoškodil. Podívej.“ Zvedl list pauzovacího papíru z obrazu, který Sammy stvořil ve stylu Prince Valianta, a pět ohavných netopýřích nestvůr zmizelo. „Na všechno jsem použil zvláštní papír.“ Odloupl nájezdníky s tvářemi paviánů a za pavučinové vlákno zdvihl papírového pavouka. Stačilo několik rychlých pohybů jeho dlouhých prstů a pekelné obléhání Oblačného města v mžiku skončilo.

„Ty bláho!“ vyjekl Sammy. Plácl bratrance po pihovatých zádech. „To zírám! Ukaž mi to.“ Vzal kousek papíru ve tvaru ledviny, který Josef zaplnil svými slintajícími, rohatými démony s očima jako řeřavé uhlí, a obstřihl ho tak, aby se vešel na jeho vlastní kresbu. Tělesné proporce šlachovitých pekelníků byly dokonalé, pózy plné života, kresba samotná byla maličko manýrovitá, ale jistá. Měl mnohem vybroušenější styl než Sammy, který kreslil sice srozumitelně a občas i odvázaně, ale pořád to byly spíš jen karikatury. „Ty fakticky umíš kreslit.“

„Dva roky jsem studoval na akademii výtvarných umění. V Praze.“

„Akademie výtvarných umění.“ Sammyho šéfovi Sheldonu Anapolovi imponovali lidé s nóbl vzděláním. Svůdná představa, kterou se v duchu zaobíral už několik měsíců, se náhle zdála o poznání uskutečnitelnější. „Dobrý, obludy kreslit umíš. Co třeba auta? Domy?“ zeptal se úmyslně nezúčastněným tónem náborového agenta, aby zamaskoval své vzrušení.

„Jistě.“

„Anatomii zvládáš, zdá se, bez problémů.“

„Ta mě fascinuje.“

„Uměl bys nakreslit zvuk prdnutí?“

„Prosím?“

„V Empire teď vymýšlejí nějaký hračky, který vydávají prdící zvuky. Prdět, víš co to je?“ Sammy udělal z dlaně mističku, vložil ji do podpaží druhé ruky, zapumpoval paží a vyrazil sérii krátkých, vlhkých zatroubení. Jeho bratranec, který to sledoval s vykulenýma očima, pochopil. „Jasně, že to v reklamě nemůžeme říct naplno. Musíme vymýšlet takový věci jako ‘Vložka Veselý klobouk vydává zvuky, jež je snazší si představit než popsat.’ Takže to musíš nějak vyjádřit kresbou.“

„Aha,“ přikývl Josef. Chopil se výzvy. „Nakreslil bych závan větru.“ Na papír načrtl pět vodorovných linek. „Pak bych přidal ještě něco k tomu, takhle.“ Notovou osnovu zkrášlil hvězdičkami, kudrlinkami a kousky not.

„Pěkný,“ uznal Sammy. „Tak jo, Josefe. Zkusím ti sehnat něco lepšího než místo, kde bys kreslil Patentní foukací harmonium, co ty na to? Rozjedem něco, na čem si namastíme kapsu.“

„Namastit kapsu,“ zopakoval Josef a náhle vypadal hladově a vyhuble. „To bys byl hodný, Sammy. Já potřebuji hodně mastnou kapsu. To tedy ano.“

Sammyho bratrancův dychtivý výraz překvapil. Pak si uvědomil, na co peníze potřebuje, a znejistěl. Už tak ho trápilo, že prozatím zklamal naděje Ethel i ty svoje, teď by k tomu měli přibýt čtyři strádající Židé v Československu. Pochyby však setřásl a napřáhl ruku. „Tak fajn,“ řekl. „Plácnem si, Josefe.“

Josef mu ji chtěl stisknout, ale pak ucukl. Pokusil se napodobit americký přízvuk, s nímž připomínal spíš britského kovboje, a zkrabatil čelo do jakéhosi jamescagneyovského gangsterského úšklebku. „Řikej mi Joe,“ pravil.

„Joe Kavalier.“

„Sam Klayman.“

Znovu si podávali ruce, ale tentokrát ji stáhl Sammy.

„Vlastně,“ řekl a cítil, jak mu stoupá barva do tváří, „moje umělecký jméno je Clay.“

„Clay?“

„Jo. Hm, zní to tak nějak profesionálněji.“

Joe přikývl. „Sam Clay.“

„Joe Kavalier.“

Potřásli si pravicí.

„Hoši!“ zavolala paní Klaymanová z kuchyně. „Snídaně.“

„Hlavně nic neříkej mámě,“ upozornil Sammy. „Rozhodně ne to, že si chci změnit jméno.“

Šli do kuchyně, posadili se na chromované, čalouněné židle u  laminátového stolku. Babi, která se s žádným ze svých českých potomků nikdy neviděla, seděla vedle Joea a zcela ho ignorovala. Od roku 1846 se už setkala s tolika lidmi, ať už v dobrém či zlém, že ztratila zájem, ba i schopnost pamatovat si tváře a události, které jí vstoupily do života po konci první světové války, kdy provedla zcela neuvěřitelnou věc – ve věku sedmdesáti let opustila rodné město Lemberg a odjela do Ameriky s nejmladším ze svých jedenácti dětí. Sammy tušil, že v jejích očích je jen jakýsi stín, který v sobě nese známé rysy desítek jejích dětí a vnuků, z nichž někteří byli už šedesát let po smrti. Byla to rozložitá, beztvará žena, která jako starý přehoz visela z židlí a křesel v bytě, celé hodiny zírala šedýma očima na duchy, vybájené postavy, vzpomínky a vločky prachu vznášející se ve slunečních paprscích. Její zbrázděné a dolíkovaté ruce připomínaly plastickou mapu neznámé planety, objemná lýtka měla nacpaná do zdravotních punčoch jako prejt do střívka. Donkichotovsky dbala na vzhled a každé ráno strávila hodinu se šminkami a zrcadlem.

„Jezte,“ zavelela Ethel a položila před Joea komínek černých obdélníků s loužičkou žlutého slizu, které mu, aby nedošlo k mýlce, identifikovala jakožto tousty s vejcem. Joe si do úst vložil sousto a s obezřelým výrazem, za nímž Sammy vytušil nefalšované zhnusení, ho sežvýkal.

Sammy provedl v rychlém sledu několik operací – nejvíc ze všeho připomínaly kombinaci skládání mokrého prostěradla, vysýpání vlhkého popela a polykání tajné mapy, aby se nedostala do rukou nepříteli –, které se v matčině kuchyni daly označit výrazem stolování. Pak vstal, otřel si pusu hřbetem ruky a oblékl si své sváteční vlněné sako. „Pojď, Joe, musíme letět.“ Sklonil se a vlepil Babi na semišovou tvář polibek.

Joe upustil lžíci, a když ji sbíral, praštil se hlavou o stůl. Babi vykřikla, následovalo hlasité cinkání příborů a posouvání židlí. Pak se Joe zvedl a jemně si osušil ústa papírovým ubrouskem. Když skončil, uhladil ho a položil na prázdný talíř.

„Vynikající,“ usmál se. „Děkuji.“

„Na,“ řekla Ethel a podala mu jeho tvídový oblek, který byl přehozený na ramínku přes opěradlo kuchyňské židle. „Vyžehlila jsem ti ho a z košile vyčistila fleky.“

„Děkuji, tetičko.“

Ethel vzala Joea kolem pasu a hrdě ho stiskla. „Tenhle ví, jak nakreslit ještěrku, to si piš.“

Sammy zrudl. Byla to narážka na nečekané nesnáze, do kterých se dostal před měsícem kvůli výrobku s názvem „Chameleón jako živý“ („Na vaší klopě okouzlí i ohromí!“), který Empire nedávno zařadil do svého katalogu. Neměl s kreslením plazů žádné zkušenosti a navíc naprosto netušil, co za zvíře zákazník za svých dvacet pět centů, zaslaných do Empire Novelty, dostane, protože na skladě ve skutečnosti žádní chameleóni jako živí nebyli a objevit se měli teprve, až by Shelly Anapol obdržel dostatečný počet objednávek, pokud by tedy o ně někdo vůbec projevil zájem. Sammy strávil dvě noci nad všemožnými encyklopediemi a knihami z knihovny, kreslil stovky ještěrek, tlustých i tenkých, ze Starého i z Nového světa, s rohy i s límci, a konečným výsledkem tohoto bádání byl tvor připomínající přejetou, lysou veverku. Byl to jeho první nezdar od doby, kdy ve firmě převzal povinnosti návrháře, leč jeho matka to přirozeně brala jako jasné znamení.

„Nebude muset kreslit ani ještěrky, ani laciný foťáky, ani žádný další krámy, který prodávají,“ řekl Sammy, který zapomněl na varování, jež dal Joeovi, a dodal: „pokud bude Anapol souhlasit s mým plánem.“

„S jakým plánem?“ Matka přimhouřila oči.

„Komiksy!“ vybafl na ni Sammy.

„Komiksy?“ Obrátila oči v sloup.

„‘Komiksy’?“ zeptal Joe. „Co to je?“

„Škvár,“ řekla Ethel.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ opáčil Sammy a vzal Joea za paži. Bylo skoro sedm hodin. Anapol srážel ze mzdy každému, kdo přišel do práce po osmé. „Na komiksech se dají vydělat peníze. Náhodou jeden kluk, Jerry Glovsky –“ Táhl Joea do chodby, která vedla ke vchodovým dveřím, protože přesně věděl, co na to matka řekne.

„Jerry Glovsky,“ ušklíbla se. „To máš hezký vzor. Je retardovaný. Jeho rodiče jsou bratranec a sestřenice.“

„Neposlouchej ji, Joe. Já to mám vymyšlený.“

„Přece nebude marnit čas s nějakými idiotskými komiksy.“

To není tvoje věc,“ sykl Sammy, „co bude dělat. Nebo je?“

To ji, jak Sammy čekal, umlčelo. Otázka, co je či není něčí věc, hrála v etickém kodexu Ethel Klaymanové ústřední roli a jejím heslem, jímž se za všech okolností řídila, bylo starat se o své. Klevetnice, slídilové a kibicové byli padouchy její osobní démonologie. Neustále měla spory se sousedy a trpěla přímo paranoidní podezřívavostí vůči všem, kteří za ní přišli až domů, od lékařů, přes podomní obchodníky, městské úředníky, zástupce synagogy až po cesťáky.

Otočila se ke svému synovci. „Chtěl bys kreslit komiksy?“ zeptala se.

Joe stál se sklopenou hlavou a opíral se o rám dveří. Zatímco se Sammy a Ethel hádali, ze zdvořilosti rozpačitě předstíral, že si prohlíží hořčicově hnědý koberec. Vzhlédl a tentokrát byla řada na Sammym, aby upadl do rozpaků. Jeho bratranec si ho změřil pohledem, který byl zároveň zkoumavý i výstražný.

„Ano, tetičko,“ řekl. „Chci. Jenom na jedno se chci zeptat. Co to je komiks?“

Sammy sáhl do aktovky, vytáhl pomačkané, důkladně ohmatané nejnovější číslo  Action Comics a podal je Joeovi.

V roce 1939 byl americký komiksový sešit, stejně jako prehistoričtí bobři a švábi, větší a svým těžkopádným způsobem i luxusnější než jeho moderní potomci. Rozměry soutěžil s módními časopisy a tloušťkou s šestákovou literaturou, nabízel šedesát čtyři stran (včetně obálky) barvotiskové zábavy za skvělou cenu jednoho deseticentu. Zatímco úroveň ilustrací uvnitř byla v nejlepším případě bídná, obálka se tvářila, že svazek nabídne lesk magazínu a vzrušení rodokapsu. Obálka komiksového časopisu v těch pionýrských dobách fungovala jako plakát zvoucí na vytoužený film, který se čtenáři rozběhl v hlavě a trval asi dvě vteřiny, než zákazník otočil na první stránku, vytištěnou na hrubém papíře, a v sále se rozsvítilo. Titulní strana byla často ručně malovaná, nikoli pouze nakreslená a vybarvená, jejími autory bývali malíři s dobrou pověstí, zkušení řemeslníci, kteří přesvědčivě ztvárnili laboratorní asistentku v řetězech, lenivé jaguáry v džungli a anatomicky autentické svalovce, jejichž nohy by zřejmě opravdu unesly váhu jejich těla. První objemná čísla sešitů Wonder a Detektiv, na jejichž obálce se to hemžilo obligátními piráty, hindskými traviči a břitkými mstiteli, slibovala svou stylovou grafikou oddechové a zároveň výživné dobrodružství. Leč až příliš často neměla scéna z obálky nic společného s řiďounkým odvarem uvnitř. Obsah komiksového sešitu – který na nás dnes dýchá zatuchlou  nostalgickou atmosférou blešího trhu – byl v roce 1939 z obrazového i textového hlediska daleko primitivnější. Jako u všech uměleckých forem, v nichž se po vzoru vesnických voříšků mísily různé vlivy, panoval i zde zpočátku nevyhnutelný a nesmírně plodný genetický a jazykový chaos. Komiksoví autoři celý život četli stripy, kratičké, několikaobrázkové kreslené seriály na pokračování, jež vycházely v novinách, a rodokapsy. Někteří byli mladí a neměli dostatečné zkušenosti s tužkou, perem ani štětcem, a přitom se s věčným damoklovým mečem uzávěrky nad hlavou snažili vytvářet nový svět, nespoutaný malým prostorem novin a nadměrnou upovídaností brakové literatury.

Komiksové sešity se od prvopočátku pedagogové, psychologové i veřejnost snažili shazovat coby pouhou pokleslou odnož novinových stripů, později, v době jejich největší popularity, která dávno povadla, je četli prezidenti a stevardi z lůžkových vozů; díky své vrozené životaschopnosti a eleganci se staly jakýmsi vzdáleným příbuzným baseballu a jazzu. Příchuť čehosi nepatřičného, za co by se člověk měl stydět, se s komiksy táhla od samého začátku, kdy byly pochopitelně srovnávány s uhlazeným manýrismem Burneho Hogharta, Alexe Raymonda, Hala Fostera a dalších králů novinové kresby, i s rafinovaným humorem stripů Li‘l Abner, Krazy Kat, Abbie ‘n Slats, s plynulým, rytmickým vyprávěním v tvorbě Goulda a Graye či v Gasoline Alley, anebo s nepřekonanou souhrou příběhu a kresby v seriálech Miltona Caniffa.

Komiksové sešity zprvu, a vlastně až do roku 1939, byly víceméně přetištěnými výběry oblíbenějších stripů, vytržených z domácích novinových stránek, násilně vtlačených do lesklých, lacině vyhlížejících desek. Příběhy vypočítané na tři až čtyři obrázky denní porce – přičemž páteční pokračování končilo v nejnapínavějším okamžiku a v pondělí se rekapitulovaly předchozí části – na větším prostoru trpěly a to, co bylo tak působivé, napínavé nebo k popukání, když se to ordinovalo po denních dávkách, se na stránkách takového časopisu Zábavné čtení z roku 1937, což byl vůbec první komiksový sešit, který si Sammy Klayman koupil, zdálo být těžkopádné, opakující se, statické a zbytečně protahované. Částečně z tohoto důvodu, ale i proto, že vydavatelům se nechtělo platit autorská práva, komiksové sešity experimentovaly s vlastními příběhy a nakladatelé si najímali kreslíře nebo celé týmy, aby vymysleli vlastní postavy a stripy. Tito tvůrci buď měli zkušeností dost, ale nebyli úspěšní ani nadaní. Anebo měli talent, ale chyběly jim pro změnu zkušenosti. Rekrutovali se převážně z přistěhovalců nebo jejich potomků, popřípadě z venkovských chasníků, kteří právě vystoupili z autobusu. Ti měli své sny a tužby, ale chyběla jim dobře znějící příjmení a konexe; tudíž neměli šance v nablýskaném světě Saturday Evening Postu a reklam na žárovky Mazda uspět. Nutno však přiznat, že někteří neuměli ani nakreslit realistický portrét oné pravdaže nejednoduché končetiny, jíž si chtěli vydělávat na chleba.

Pokles kvality, který následoval po přechodu na nové, původní náměty, byl okamžitý a strmý. Kresby byly nejisté, postavy prkenné, kompozice statické, pozadí žádné. Nohy, s nimiž byly vždycky problémy, z panelů zcela vymizely, nosy se zredukovaly na zjednodušené varianty písmene „v“. Koně se podobali nohatým psům se soudkovitým trupem a kolem automobilů se vrstvily linky, jež měly vzbudit dojem rychlé jízdy, to aby nebylo poznat, že vozům chybějí dveře, že nejsou v odpovídajícím měřítku a že jsou v podstatě jeden jako druhý. Krásné ženy, nepostradatelné třešničky na kreslířském dortu každého chlapce, na tom byly přece jen o něco lépe, zato muži trpěli v oblecích bez jediného záhybu, které vypadaly jako vyklepané z plechu, a v kloboucích, které musely vážit víc než zmíněná auta; hrdinové s mocnými bradami se tvářili nervózně a mlátili se navzájem do fajfkových nosů. Cirkusoví siláci, mohutní indičtí komorníci i spoře odění vládci pralesa se pyšnili bizarní muskulaturou, oktocepsy, omegoidy a dalšími anatomům neznámými svaly, jež dohromady tvořily těla vzhledu patnácti kulečníkových koulí, připravených na stole k rozstřelu. Kolena a lokty se ohýbaly v bolestivých, nepřirozených úhlech. Barvy byly přinejlepším mdlé, většinou však žádné. Občas bylo vše vyvedeno pouze ve dvou odstínech červené či modré. Největším neduhem komiksových sešitů však nebyla bídná výtvarná stránka – vždycky se našlo dost životaschopných projektů a po velké krizi ve společnosti vládla touha po sebezdokonalování, občas se dokonce našel i skutečně nadaný kreslíř –, ale vzájemné opisování. Všechno bylo jen více či méně (spíš méně) upravenou verzí nějakého novinového stripu nebo rozhlasového seriálu. Podle Zeleného sršně vznikaly různobarevné vosy, brouci a včely; ve stínu Stínu se krčil celý zástup mstitelů v obleku s plstěnými klobouky a výcvikem od tibetských lámů; každá ďábelská zloduška byla pouze chabě maskovanou Dračí lady. Následkem toho začal komiksový sešit takřka vzápětí po svém vynalezení scházet na úbytě, neboť mu scházel smysl i pestrost. Ten či onen příběh bylo vždy možné najít jinde v lepším provedení a laciněji (v rádiu byl zcela zadarmo).

Pak, v červnu 1938, se objevil Superman. Do redakce vydavatelství National Periodical Publications ho z Clevelandu poštou posílali dva židovští mladíci, kteří mu dali sílu sta mužů, vymysleli mu mimozemský původ a vůbec do něj vtělili všechny své touhy a beznaděje dospívání. Kreslíř Joe Shuster nebyl sice technicky nejdokonalejší, ale od začátku bylo vidět, že pochopil možnosti, které mu velká stránka dává z hlediska rytmu příběhu a kompozice obrázků, čehož by v novinách nikdy nedosáhl. Spojil například tři obrázky pod sebou do jednoho, aby mohl ukázat Supermanovo slavné poskakování z mrakodrapu na mrakodrap (náš Muž z oceli v tomto bodě kariéry ještě moc neuměl létat), využíval pohledu z různých úhlů a postavy rozmísťoval po scéně s jistým filmařským citem. Scenárista Jerome Siegel s rutinou milovníka a znalce rodokapsů i jejich předchůdců ukoval ze všech jejich základních prvků magickou slitinu z rudy starších postav a archetypů, od Samsona po Doca Savage, k nimž navíc připojil pružnost, nezranitelnost a odpovídající vzhled. Přestože byl Superman původně určen i pro noviny, zrodil se na stránkách komiksových sešitů, kde mu to očividně svědčilo. Teprve po jeho příchodu začal z prvotní nejistoty krystalizovat smysl existence komiksů na trhu s lacinými papírovými sny: dát výraz touze po moci a po křiklavém oblečení těm, kteří si to nemohli dovolit. Komiksové sešity byly pro určeny hlavně pro děti a objevily se přesně ve chvíli, kdy americkým dětem začal po deseti letech prázdných kapes tu a tam zbývat nějaký ten desetník navíc.

„Tohle je komiksový sešit,“ řekl Sammy.

„Mastná kapsa, říkáš.“ Joe se zatvářil pochybovačně.

„Padesát dolarů týdně. Možná víc.“

„Padesát dolarů!“ zopakovala Ethel a v jejím obvykle nedůvěřivém tónu zazněl, jak se Sammymu zdálo, stín nejistoty, jako by očividná nehoráznost takového prohlášení potvrzovala jeho věrohodnost.

„Minimálně čtyřicet.“

Ethel si založila ruce na prsou a chvilku si hryzala spodní ret. Pak přikývla. „Najdu ti lepší kravatu,“ řekla Joeovi. Otočila se a zašla zpátky do bytu.

„Hej, Same Clayi,“ zašeptal Joe a vytáhl úhledný balíček z papírového ubrousku, do kterého tajně ulil svou snídani. S úsměvem ho pozvedl. „Kam to můžu vyhodit?“

 

 

2

 

Sídlo firmy Empire Novelty Company, Inc., bylo ve čtvrtém patře Kramlerovy budovy, v chudší části Dvacáté páté ulice nedaleko Madison Square. Čtrnáctipatrová kancelářská budova, obložená kamenem barvy pocintaného límečku košile, měla okna ukoptěná od sazí a ozdobená rádoby moderními klikyháky, a čněla jako osamocený výkřik obchodního optimismu uprostřed bloku nízkých, cihlových „samoplátců“ (co nejmenší domy, které na pronájmu vydělaly právě tolik, aby se z toho zaplatila daň za pozemek, který zabíraly), opuštěných krámů a oprýskaných ústředí dobročinných organizací, které poskytovaly služby stále menšímu počtu přistěhovalců ze zemí, které již nebyly na mapě. Budova byla slavnostně otevřena v roce 1929, poté se jí zmocnila banka v rámci výkonu zadržovacího práva, když developer skočil z okna své kanceláře ve čtrnáctém patře. Za deset let přilákala nevelké množství různorodých nájemníků, například vydavatele lechtivé brakové literatury, půjčovnu příčesků, falešných vousů, mužských korzetů a bot pro zvyšování postavy, a agentury, zajišťující vystupování cirkusů třetí kategorie ze Středozápadu na Východním pobřeží. Všechny, včetně Shellyho Anapola, sem přitáhlo nízké nájemné a kolegiální atmosféra společné nepoctivosti.

Přestože celá čtvrť působila dojmem zmaru a nuzných poměrů, Sheldon P. Anapol – jehož švagrovi Jacku Ashkenazymu patřilo vydavatelství Racy Publication, Inc. v sedmém poschodí – byl obchodně zdatný, sympatický a neurvalý. Pro Hymana Lazara, který založil Empire Novelty, začal pracovat v roce 1914, ve svých dvaceti, jako obchodní cestující bez haléře, a za patnáct let si našetřil tolik, že mohl Lazarovi celou společnost vykoupit pod nosem, když se starý pán nepohodl se svými věřiteli. Anatol díky zkušenostem, cynismu, minimální režii, nepokrytě podřadným výrobkům a neukojitelné touze malých Američanů po kapesních rádiích, rentgenových brýlích a laciných hloupůstkách nejenže Velkou krizi přežil, ale udržel své dvě dcery na soukromé škole a ještě uživil, nebo – jak sám říkal, vyvolávaje tak bezděčně obraz bitevních lodí a zaoceánských parníků – „udržel nad vodou“ svou olbřímí a nákladnou manželku.

Jako všechny významné obchodníky potkaly i Anapola v minulosti tragédie a zklamání. Následkem pogromu a tyfu se z něj stal sirotek a vychovali jej bezcitní příbuzní. Jeho fyzické rozměry, které podědil po několika generacích hřmotných, objemných Anapolů, z něj v mládí udělaly terč posměšků a předmět ženského pohrdání. Hrál dobře na housle, tudíž doufal, že udělá hudební kariéru, ale ukvapená svatba a následná nutnost živit své dvě kolohnátské dcery, Belle a Candace, ho přinutila přijmout místo obchodního cestujícího. Postupně se z něj stal otrlý, životem usmýkaný, opotřebovaný a na vydělávání peněz závislý, leč kupodivu nikoli zahořklý člověk. Jako cesťák byl vždy vítán ve všech obchodech s žertovnými předměty a kuriozitami, jejichž majitelé mívali často ještě dvě či tři další zaměstnání a byli po letech leckdy marného odhadování, co je legrační a co ne, téměř neustále na mizině. Nepokrytě komický pohled na Anapola, jak ve svém rozměrném, nedopnutém obleku, s každou ponožkou jinou a s pohledem smutného houslisty předvádí blonďatou paruku nebo zubní pastu, po které chrup nebohé oběti zčerná, byl klíčem k mnoha úspěšným obchodům ve Wilkes-Barre nebo Pittsfieldu.

V posledních deseti letech však nejezdil dál než do Riverdale a za uplynulý rok, po vyostření trvalých „nepříjemností“ s manželkou neopouštěl Anapol už ani Kramlerovu budovu.  Nechal si z obchodního domu Macy’s přivézt postel a noční stolek a spal přímo ve své kanceláři, za starou dekou přehozenou přes prádelní šňůru. Sammy dostal na podzim poprvé přidáno, když na Sedmé Avenue objevil opuštěný věšák na oblečení a dotáhl ho svému šéfovi přes půl města. Anapol, který si rád četl v obchodních příručkách a neustále pracoval na odborném pojednání s autobiografickými rysy, které chtěl nazvat buď Zákony příležitosti nebo poněkud neradostně Můj exemplárně smutný příklad, nejenže veškerou iniciativu chválil, dokonce ji odměňoval, do čehož Sammy teď vkládal veškeré naděje.

„Tak mluv,“ vyzval ho Anapol. Na sobě měl, jak bylo v tuto časnou hodinu obvyklé, pouze ponožky, podvazky a trenýrky s veselým vzorem, které by podle Sammyho odhadu mohly bez problémů sloužit jako gobelín. Jejich majitel se skláněl nad titěrným umyvadlem v rohu kanceláře a holil se. Jako každý den byl vzhůru už před svítáním a přemýšlel nad tahem v šachových partiích, které korespondenčně vedl s hráči v Cincinnati, Fresnu a Záhřebu, odepisoval dalším osamělým milovníkům Szymanowského, které zorganizoval do mezinárodní společnosti, smolil špatně maskované výhrůžky notorickým dlužníkům, pravopis měl sice hodně vachrlatý, ale svým živým stylem ve čtenáři vyvolával obrazy tu Jehovy, onde George Rafta. Ještě vypotil každodenní dopis Mauře Zellové, své milence, která byla tanečnicí v zájezdní společnosti Perly Broadwaye. S ranní toaletou vždy čekal až do osmé hodiny, až se zdálo, že si na dojmu, který majestátem své polonahoty vzbouzí u zaměstnanců, značně zakládá. „Pověz mi o tom svém nápadu.“

„Napřed se vás, pane Anapole, na něco zeptám,“ začal Sammy. Stál s deskami v náručí na prošoupaném čínském koberci, který pokrýval skoro celou podlahu Anapolovy rozměrné kanceláře; od stolu sekretářky Mavis Magidové a pěti odbytových, skladových a účetních referentů ji oddělovala přepážka z dřevotřísky a skla. Věšák na klobouky, židle i stůl byly pořízené z druhé ruky a převezené na své současné místo z kanceláře zkrachovalé pojišťovny, sídlící naproti přes chodbu. „Kolik vám vydavatelství National naúčtovalo tenhle měsíc za reklamu na zadní obálce Action Comics?“

„Ne, napřed se na něco zeptám já tebe,“ přerušil ho Anapol. Poodstoupil od zrcadla a pokusil se, jako každé ráno, přimět několik dlouhých pramínků vlasů, aby ulehly na holou lebku. O Sammyho deskách se doposud nezmínil a Sammy doposud neměl odvahu mu je ukázat. „Co je to za kluka, co sedí venku?“

Anapol se neotočil a co Sammy vešel dovnitř, neodtrhl oči od zrcátka na holení, ale právě v něm Joea viděl. Joe a Sammy byli zády k sobě, odděleni dřevěnou, prosklenou přepážkou, která izolovala Anapolovu kancelář od zbytku jeho impéria. Sammy se otočil a na bratrance se podíval. Joe měl na klíně dřevěnou kreslící podložku, skicák a pár tužek. Vedle něj na židli ležely laciné lepenkové desky, které koupili v papírnictví na Broadwayi. Podle plánu je měl Joe co nejrychleji zaplnit lákavými skicami svalnatých hrdinů, zatímco Sammy se bude snažit prosadit svou myšlenku u Anapola a zároveň získat co nejvíc času. „Musíš sebou hodit,“ řekl Joeovi, a ten ho ujistil, že za deset minut mu načrtne celou plejádu bojovníků se zločinem v přiléhavých kombinézách. Ale když vešli dovnitř a Sammy se zapovídal s Mavis Magidovou, Joe ztratil cenné minuty tím, že se přehraboval v zásilce Báječných kapesních radiopřijímačů, která den předtím dorazila z Japonska a Anapola pořádně rozzuřila; rádia byla nefunkční, a tudíž, dokonce i podle Anapolových benevolentních norem, neprodejná.

„To je můj bratranec Joe,“ řekl Sammy a kradmo mrkl přes rameno. Joe se skláněl nad skicákem, díval se na čtvrtku a pohyboval hlavou pomalu zprava doleva, jako by nějaký neviditelný paprsek z jeho očí řídil pohyby tužky na papíře. Právě vykreslil mocné rameno, z něhož vyrůstala silná levá paže. Kromě paže a několika tenkých, tajemných vodících linek byla stránka prázdná. „Mámin synovec.“

„On je cizinec? Odkud je?“

„Z Prahy. Jak jste to poznal?“

„Podle účesu.“

Anapol přešel ke stojanu na šaty a z ramínka stáhl kalhoty.

„Přijel včera v noci,“ vysvětloval Sammy.

„A hledá práci.“

„No, pochopitelně –“

„Doufám, Sammy, že jsi mu řekl, že já pro nikoho práci nemám.“

„Totiž… to jsem mu tak úplně neřekl, šéfe.“

Anapol opět přikývl, neboť si tím potvrdil další ze svých neomylných úsudků. Sammymu začalo poškubávat v levé noze. Tu měl postiženou hůř než druhou a také mu vždy zeslábla první, když znervózněl nebo byl přistižen při lži.

„A to všechno má něco společného,“ řekl Anapol, „s tím, kolik po mně vydavatelství National chce za zadní obálku Action Comics?“

„Nebo Detektiva.“

Anapol se zamračil. Zvedl ruce a zmizel v objemném nátělníku, který nevypadal právě vypraně. Sammy obhlédl Joeovy pokroky. Už se začínalo vylupovat statné tělo, hranatá hlava, široká, válcovitá hruď. Postava byla vystižena věrohodně, přesto budila dojem, že je jaksi příliš velká. Nohy byly mohutné, leč obuté do obyčejných těžkých pracovních bot na šněrování. Sammyho noha se rozvibrovala ještě víc. Anapolova hlava se vynořila z nátělníku. Přetáhl si ho přes mroží tělo a zastrkal do kalhot. Pořád se ještě mračil. Natáhl si šle a s pleskl s nimi o ramena. Znovu upřel pohled na Joeovo temeno, přešel ke stolu a stiskl tlačítko.

„Chci Murraye,“ řekl do mikrofonu. „Tenhle týden není tak napilno,“ prohodil k Sammymu. „Proto se s tebou vůbec zdržuju.“

„Rozumím,“ kývl Sammy.

„Posaď se.“

Sammy si sedl a složku si opřel o nohy. Byla až k prasknutí nacpaná jeho náčrtky, návrhy, prototypy a stránkami překreslenými načisto.

Mavis Magidová Anapolovi spojila Murraye Edelmana. Šéf propagace Empire Novelty mu sdělil – jak Sammy ostatně předpokládal, neboť každý týden chodil na dobrovolné přesčasy do Edelmanova oddělení, kde se z květnatého reklamního stylu starého pána snažil pochytit co nejvíc –, že vydavatelství National si za prostor na zadní obálce svých nejprodávanějších titulů účtují sedmkrát víc, než je běžná sazba – srpnového čísla Action Comics se prodalo přes jeden a půl miliónu výtisků. Podle Murraye měl tak závratný úspěch některých titulů na doposud nerozvinutém komiksovém trhu pouze jednu jedinou příčinu.

Superman,“ pravil Anapol, pokládaje telefon, tónem člověka, který si v cizokrajné restauraci objednává nějaké neznámé jídlo. Založil si ruce za zády a začal přecházet kolem stolu.

„Pomyslete na to, kolik toho můžeme prodat, kdybysme měli vlastního Supermana,“ slyšel Sammy sám sebe. „Mohli bysme tomu říkat třeba Komiks Veselý bzučák. Komiks Pšoukací polštářek. Představte si, kolik ušetříte na reklamě. Představte si –“

„Stačí,“ zarazil ho Anapol. Přestal pochodovat a opět stiskl tlačítko na telefonu. Výraz jeho tváře se proměnil, byl napjatý, mírně nedůtklivý, a Sammy ten pohled dobře znal; za rok, co tu pracoval, už věděl, že jeho šéf cítí ve vzduchu peníze. Tichým, zachraptělým hlasem oznámil do mikrofonu: „Chci Jacka.“

Mavis zavolala nahoru do kanceláře Racy Publications, Inc., kde sídlily redakce Pikantních policejních povídek, Pikantních westernů a Pikantních romancí. Jack Ashkenazy přišel k telefonu. Potvrdil, co říkal Murray Edelman. Každý vydavatel šestákových románů a časopisů zaznamenal bombastický nárůst prodeje Action Comics, komiksového sešitu nakladatelství National s hrdinou v plášti a červených botách.

„Jo?“ opáčil Anapol. „Jo? Vážně? A už něco máte?“

Odtáhl sluchátko od ucha a strčil si ho pod levou paži.

„Nahoře taky hledají nějakého vlastního Supermana,“ oznámil Sammymu.

Ten vyletěl z křesla.

„My jim ho dodáme, šéfe,“ zahlaholil. „V pondělí ráno jim přineseme jejich vlastního Supermana. Ale mezi náma,“ dodal a snažil se mluvit jako jeho velký vzor John Garfield, mládenec z ulice, drsný a zdvořilý zároveň, který dokáže nosit fajnové obleky a jít tam, kde cítí peníze, „radil bych vám, abyste si kousek z toho koláče nechal i pro sebe.“

Anapol se zasmál. „Jo, tak to bys mi radil, jo?“ Zavrtěl hlavou. „Budu na to pamatovat.“ Se sluchátkem v podpaží si z krabičky na stole vytáhl cigaretu. Zapálil si, vdechl kouř a při tom se stisknutými rty neustále přemítal o předloženém návrhu. Nakonec sluchátko vysvobodil a vyfoukl kouř do mluvítka.

„Možná bys měl přijít dolů, Jacku,“ řekl. Zavěsil a hlavou kývl k Joeovi. „To je tvůj kreslíř?

„To jsme oba,“ upřesnil Sammy. „Kreslíři.“ Rozhodl se vyvážit Anapolovu nerozhodnost vlastní sebejistotou, kterou si vsugeroval. Přešel k přepážce a okázale zabubnoval na sklo. Joe sebou trhl a vzhlédl od práce. Sammy se nechtěl připravit o zdání přesvědčivosti, a tak Joeův výtvor raději ani moc nezkoumal. Alespoň že stránka už byla skoro plná.

„Můžu –?“ zeptal se Anapola a ukázal na dveře.

„Jistě. Ať jde dovnitř.“

Sammy pokynul bratranci jako principál zvoucí artistu do manéže. Joe vstal, posbíral si desky a tužky a po boku prošel dveřmi Anapolovy kanceláře se skicákem přitištěným k hrudi, v plandavém tvídovém obleku, s dychtivou tváří a vypůjčenou kravatou působil ostražitě a zároveň až dojemně úslužně. Díval se na majitele Empire Novelty, jako by všechny ty velké peníze, které Sammy sliboval, byly nacpané v kulaťoučkém těle páně Sheldona Anapola a při sebemenším píchnutí či škrábnutí by se nezadržitelným zeleným proudem vyřinuly ven.

„Buď zdráv, mladý muži,“ přivítal ho Anapol. „Slyšel jsem, že umíš kreslit.“

„Ano, pane!“ vyhrkl Joe podivně přiškrceným hlasem, který všechny přítomné zarazil.

„Ukaž to.“ Sammy natáhl ruku pro skicák a ke svému překvapení zjistil, že ho nemůže vytáhnout z Joeova sevření. V tu chvíli se lekl, že jeho bratranec nakreslil něco ohavného a bojí se to ukázat. Pak zahlédl horní levý růžek jeho kresby, kde zpoza nakloněné věže vykukoval měsíc v úplňku, přes který právě přelétal netopýr, a poznal, že je Joe pouze ztuhlý trémou.

„Joe,“ řekl tiše.

„Ještě bych potřeboval chvilku,“ omlouval se Joe a podal skicák Sammymu.

Anapol obešel stůl se zapálenou cigaretou v koutku úst a sešit si od Sammyho vzal. „To se na to podívejme!“ pravil.

Na kresbě byla půlnoční ulice dlážděná kočičími hlavami, po níž se táhly zlověstné stíny. Zjednodušenými tahy byly věrohodně naznačené tašky na střechách, tabulky skel zalité do olova, napůl zamrzlé kaluže na zemi. Ze stínů do záře netopýrem ozdobeného měsíce vcházel vysoký, statný muž. Postavu měl robustní a pevnou, mocné nohy vězely v okovaných botách. Na sobě měl blůzu se silnými záhyby, přepásanou širokým opaskem, na hlavě velký, beztvarý, špičatý klobouk, jako z Rembrandtových obrazů. Mužova tvář byla souměrná a pohledná, ale přitom jaksi kamenná, a jeho nebojácné oči prázdné. Na čele měl čtyři hebrejská písmena.

„To je Golem?“ zeptal se Anapol. „Můj nový Superman je Golem?“

„Já jsem ne – tohle myšlení je pro mě nové,“ odpověděl Joe a jeho angličtina ho nechala na holičkách. „Nakreslil jsem první, co mě napadlo, co by se podobalo… Pro mě je ten Superman… možná… americký Golem.“ Obrátil se na Sammyho s němou prosbou o pomoc. „Je to tak?“

„Co?“ hlesl Sammy a snažil se zamaskovat ohromení. „Jo, jasně, ale, Joe… Golem je… no… židovský.“

Anapol si mnul bradu a studoval kresbu. Ukázal na desky. „Ukaž mi, co tam ještě máš.“

„Musel všechny svoje práce nechat v Praze,“ ozval se Sammy honem, když Joe rozvazoval stužku desek. „Dneska ráno začal kreslit nový věci.“

„No, moc rychlý tedy není,“ poznamenal Anapol, když uviděl, že Joe v deskách už nic nemá. „Talent určitě má, to se pozná, ale…“ Do tváře se mu vrátil pochybovačný výraz.

„Joe,“ vyjekl Sammy. „Řekni, kde jsi studoval!“

„Na Akademii výtvarných umění v Praze,“ řekl Joe.

Anapol si přestal hladit bradu. „Na Akademii výtvarných umění?“

„Co je? Co je to za kluky? Co se děje?“ Jack Ashkenazy bez zaklepání vtrhl do kanceláře. Na rozdíl od svého švagra měl všechny vlasy a byl také oblečený mnohem elegantněji, vybíral si vesty s pepito vzorem a dvoubarevné boty. Protože prosperoval, alespoň tedy na poměry Kramlerovy budovy, lépe než Anapol, nemusel si pěstovat jeho vzezření usmoleného cesťáka, ale měl s ním společnou touhu vysvobodit americkou mládež zpod dusivé duchny nudy, jedno vysvobození ŕ deset centů. Vytáhl si z úst doutník a vyškubl kresbu Anapolovi z ruky.

„Prímový,“ řekl. „Má moc velkou hlavu.“

„Má moc velkou hlavu?“ protáhl Anapol. „To je všechno, co řekneš?“

„A moc těžký tělo. Vypadá, jako by byl z kamene.“

„On je z kamene, troubo, je to Golem.“

„Vlastně z hlíny,“ poopravil ho Joe. Odkašlal si. „Můžu nakreslit něco lehčího.“

„Nakreslí, cokoli budete chtít,“ přidal se Sammy.

„Cokoli,“ přitakal Joe. Zablýsklo se mu v očích, jako by ho právě něco napadlo, a otočil se k Sammymu. „Možná bych jim měl ukázat svůj prd.“

„Zatím četl jenom jeden komiks,“ upřesňoval Sammy a Joeův návrh nechal tak. „Ale já jsem četl všechny, šéfe. Každý číslo Action. Mám to naštudovaný. Vím, jak se to musí dělat. Koukněte.“ Zvedl svou složku a rozvázal šňůrku. Také to byly laciné, lepenkové desky z obchodního domu Woolworth, jako měl Joe, ale tyhle byly ošoupané, poškrábané a pracně zohýbané. Za vydavatelem komiksů nemůžete přijít s deskami jako ze škatulky. Každý by hned poznal, že jste bažant. Loni na podzim věnoval Sammy celé jedno odpoledne práci na jejich vzhledu, mydlil do nich kladivem, procházel se po nich v matčiných lodičkách a poléval je kávou. Co si je pořídil, dokázal však udat pouze dva komiksy, jeden do magazínu Laff, který trpěl akutním nedostatkem smyslu pro humor, a druhý do Belle-Views, nemocničního časopisu, vycházejícího v psychiatrické léčebně, kde pracovala jeho matka.

„Zvládnu úplně všechno,“ chvástal se a vytasil se se štůskem ukázek. Ve skutečnosti měl spíš na mysli, že zvládne okopírovat úplně všechno.

„To není tak špatné,“ uznal Anapol.

„Ale taky to není bůhvíjak prímový,“ namítl Ashkenazy.

Sammy na něj vrhl zlý pohled, ne proto, že pohaněl jeho výtvory – nikdo neznal své malířské nedostatky lépe než Sam Clay –, ale protože  Sammy cítil, že stojí na okraji něčeho nádherného, krajiny, kde hučící vodopády peněz a prudká řeka jeho představ konečně zvedne jeho podomácku stlučený vor a odnese ho ke svobodě širého moře. Jack Ashkenazy, jehož vodnaté oči by byly, jak si Sammy představoval, tak snadným terčem pro některý z nožů na dopisy na Anapolově psacím stole, hrozil, že mu jeho plány zhatí. Anapol v Sammyho pohledu zachytil vražedný tón a rozhodl se zariskovat.

„Co kdybychom dali tady mládencům přes víkend volno, aby nám přinesli našeho Supermana?“ Významně se na Sammyho podíval. „Ale jen našeho vlastního, pochopitelně.“

„Pochopitelně.“

„Jak je takový supermanovský příběh dlouhý?“

„Asi tak dvanáct stránek.“

„Našeho hrdinu a dvanáctistránkový příběh chci do pondělka.“

„To nám ale stačit nebude,“ ozval se Ashkenazy. „Obvykle tam mají víc hrdinů, pět nebo šest. Třeba špióna. Soukromý očko. Skrytého mstitele bezbranných. Čínského zlosyna. Tihle dva to přece nemůžou celý vymyslet a ještě to nakreslit. Já mám vlastní kreslíře, Shelley. A mám George Deaseyho.“

„Ne!“ zaprotestoval Sammy. Deasey byl vedoucí redaktor Racy Publications, tyranský, mrzoutský novinářský matador, který po výtazích Kramlerovy budovy šířil protivný pach žitné. „Tohle je moje. Naše, moje a Joeovo. Šéfe, já to zvládnu.“

„Bez obav, šéfe,“ přisadil si Joe.

Anapol se usmál. „Tak se na něj podívejte,“ řekl. „Obstarej mi zatím Supermana,“ pokračoval a položil Sammymu ruku na rameno. „Pak uvidíme, co zvládneš a co ne. Souhlasíš, Jacku?“

Obvykle bodrý Ashkenazy se zašklebil. „Musím ti říct, Shelly, že mám vážný pochybnosti. Budu se muset –“

„Ta rádia,“ řekl Joe. „Ta malá rádia venku.“

„Ále, vykašli se na ty blbý rádia, Joe,“ usměrňoval ho Sammy.

„Která, ta kapesní?“ zeptal se Anapol.

Joe přikývl. „Chyba je jenom v drátech. U všech je stejná. Jeden drátek není, hmm. Takhle.“ Poťukal špičkami ukazováků o sebe. „Odporně spojený.“

„Myslíš k odporu.“

„No.“

„Ty se vyznáš v rádiích?“ Anapol nevěřícně přimhouřil oči. „Říkáš, že bys je dovedl opravit?“

„Nesporně, šéfe. To je pro mě hračka.“

„Kolik to bude stát?“

„Nic. Pár drobných za – neznám to slovo.“ Prsty naznačil tvar pistole. „Weichlöte. Musíte to roztavit.“

„Pájka? Myslíš pájku?“

„No. Ale tu bych si možná mohl vypůjčit.“

„Jenom pár drobných, jo?“

„Možná jeden cent na rádio, na každé rádio.“

„To mi ale zvýší náklady.“

„Ano, ale já za práci nic nechci.“

Sammy se na bratrance užasle podíval a ani ho moc nerozladilo, že se vyjednávání takhle chopil sám. Všiml si, že Anapol se zdviženým obočím mrkl na švagra, jako by mu něco sliboval nebo ho varoval.

Jack Ashkenazy konečně kývl. „Ale ještě něco,“ řekl. Chytil Joea za paži dřív, než se mohl vytratit z kanceláře i se svým Golemem a prázdnými deskami. „Bavíme se o komiksovém sešitě, rozumíš? Takže průměrný je v tomhle případě možná lepší než prímový.“

3

 

 

Jejich první oficiální jednání coby partnerů proběhlo před Kramlerovou budovou uprostřed oblaku jejich sraženého dechu a páry stoupající z mříží na chodníku.

„To je dobré,“ řekl Joe.

„Já vím.“

„Řekl ano,“ připomněl Joe bratranci, který si nepřítomně poklepával rukou na klopy kabátu a tvářil se vyplašeně, jako by se bál, že v Anapolově kanceláři něco důležitého zapomněl.

„Jo, jasně. Řekl ano.“

„Sammy.“ Joe chytil Sammyho bloudící ruku, která osahávala kapsy, límec i kravatu. „To je dobré.“

„Jo, je to dobrý, do prčic. Já se teď jenom modlím, abysme to taky zvládli.“

Joe Sammyho pustil, otřesený jeho nečekanými pochybnostmi. Sammyho smělé využití zákonů příležitosti ho zcela uchvátilo. Celé dnešní ráno, drkotavá cesta blikající tmou pod East River, zvuk klaksonů a fasády mrakodrapů, které je vyvedly ze stanice podzemky, desetitisíce mužů a žen, které je okamžitě pohltily, zvonící telefony a brebentění sekretářek a úředníků v kanceláři Sheldona Anapola, mazaný Anapol a jeho impozantní tělesná schránka, hovory o objemech prodeje, o konkurenci a závratných výdělcích, to vše tak dokonale souznělo s Joeovou představou o Americe, získanou z filmů, že kdyby teď na Dvacáté páté ulici přistálo letadlo a vyklopilo tucet nymf v plavkách, které by mu udělily titul prezidenta General Motors, předaly smlouvu s Warner Brothers a klíče od střešního bytu na Páté Avenue s bazénem v obývacím pokoji, přijal by to se stejnou omámenou samozřejmostí jako vše předtím. Až doteď mu vůbec nedošlo, že bratrancova podnikatelská jistota je jen hraná, že je osm stupňů nad nulou a on nemá čepici ani rukavice, že má žaludek prázdný jako své desky a se Sammym jsou pouze dva holobrádkové, kteří se zbrkle vrhli do nejistého podniku.

„Ale já v tebe mám důvěru,“ řekl. „Věřím ti.“

„To rád slyším.“

„Vážně.“

„Rád bych věděl proč.“

„Protože,“ vysvětlil Joe, „mi nic jiného nezbývá.“

„Aha.“

„Potřebuju peníze,“ řekl Joe a pokusil se to opepřit, „sakra práce.“

„Peníze.“ Slovo mělo na Sammyho přímo zázračný účinek a vytrhlo ho z letargie. „Jo. Jasně. Ze všeho nejdřív potřebujeme mít svý koně.“

„Koně?“

„Pomocníky. Lidi.“

„Umělce.“

„Radši bych jim prozatím říkal ‘lidi’.“

„Víš, kde je najdeme?“

Sammy se krátce zamyslel. „Myslím, že jo,“ kývl. „Jdeme.“

Vyrazili směrem, který Joe odhadl na západ. Sammy se rychle ponořil do vlastních úvah. Joe se pokusil představit si proud jeho myšlenek, ale protože neznal podrobnosti úkolu, který před nimi ležel, po chvíli to vzdal a pouze držel krok. Sammy chodil pomalu a navíc kulhal; Joe se musel hlídat, aby ho nepředbíhal. Vnímal jakési všudypřítomné hučení, které zprvu připisoval šumění krve v uších, než si uvědomil, že je to zvuk Dvacáté páté, zvuk stovek šicích strojů z krejčovských dílen v okolních domech, větráků ve skladištích, vlaků podzemní dráhy jezdících hluboko pod černým povrchem ulice. Joe se už nepokoušel proniknout do bratrancových myšlenek, ani mu věřit, prostě jen slepě šel k řece Hudson a hlava mu vířila novými vjemy.

„Co je zač?“ řekl Sammy konečně, když přecházeli širokou ulici, již tabulka na sloupku představila coby – k nevíře! – Šestou Avenue. Šestá Avenue! Řeka Hudson!

„Co je zač,“ opakoval Joe.

„Co je zač a co dělá?“

„Létá.“

Sammy zavrtěl hlavou. „Superman lítá.“

„A ten náš ne?“

„Říkal jsem si, že…“

„Budeme originální.“

„Pokud to půjde. Zkusíme se obejít bez lítání. Žádný lítání, žádná síla sta mužů, žádná neprůstřelná kůže.“

„Dobře,“ pokrčil rameny Joe. Hučení jako by se maličko ztišilo. „A ostatní, co mají oni?“

„No, Batman –“

„Ten létá, jako netopýr?“

„Ne, nelítá.“

„Ale je slepý.“

„Ne, jenom se oblíká jako netopýr. Ale žádný netopýří vlastnosti nemá. Používá pěsti.“

„Není to nuda?“

„Náhodou je to docela strašidelný. Ten by se ti líbil.“

„Radši jiné zvíře.“

„Hm, no, jo. Takže. Jestřáb. Jestřábí muž.“

„Jestřáb, aha, dobře. Ale ten by musel létat.“

„No jo, to je fakt. Takže ptáky škrtáme. Tak, hm, Lišák. Žralok.“

„Plavající hrdina.“

„No, to by možná šlo. Vlastně ne, jeden můj známý dělá v kreslířský dílně a říkal, že hrdinu, co plave, už dělají. Pro Timely.“

„Tak lev?“

„Lev. Lví muž.“

„Mohl by být silný. A hlasitě řve.“

„Ovládá superřvaní.“

„Každého vyděsí.“

„Při tom řvaní praskají talíře.“

„Zločinci ohluchnou.“

Rozesmáli se. Joe zmlkl.

„Musíme být vážní,“ řekl.

„Máš pravdu,“ souhlasil Sammy. „Lev. Já nevím. Lvi jsou líní. Co tak Tygr. Tygří muž. Ne, ne. Tygři jsou zabijáci. Do pytle. Tak počkej.“

Začali probírat celou zvířecí říši a pochopitelně se soustřeďovali na dravce: Kočičí muž, Vlčí muž, Výr, Panter, Černý medvěd. Zvážili i primáty: Opičák, Gorilí muž, Gibbon, Mandril se svou kouzelnou pestrobarevnou řití, kterou by oslňoval protivníky.

„Buď vážný,“ napomínal ho Joe znovu.

„Promiň, nezlob se. Hele, vykašlem se na zvířata. Zvířata napadnou každýho. Věř mi, že za dva měsíce, až se náš frajer dostane do trafik, budou na trhu hrdinové převlečený za každý zvíře, co jich v zoo je. Za ptáky. Za brouky. Chlapi, co žijou pod vodou. A vsadím se o co chceš, že vedle nich taky najdeš pět supermanů, co mají obrovskou sílu, uměj lítat a jsou nezranitelný.“

„Kdyby se pohyboval rychlostí světla,“ nadhodil Joe.

„Jo, rychlost, to není špatný.“

„Nebo by mohl umět zapalovat. Kdyby třeba – hele! Kdyby uměl střílet oheň, očima!“

„Roztekly by se mu bulvy.“

„No tak rukama. Ne, jo, uměl by se proměnit v oheň!“

„To už Timely mají taky. Mají chlapa z ohně a chlapa z vody.“

„Tak se promění v led. Všechno promění v led.“

„Nadrcený nebo v kostkách?“

„Nelíbí?“

Sammy potřásl hlavou. „Led. S ledem moc příběhů nevymyslíš.“

„Tak se mění v elektřinu?“ zkoušel to Joe. „Nebo v kyselinu.“

„Mění se v omáčku. Nebo v obrovský klobouk. Hele, dost. Stačí. Stůj.“

Zastavili se uprostřed chodníku mezi Šestou a Sedmou Avenue a tehdy Sam Clay zažil okamžik osvícení, který bude později pokládat za nepopiratelný dotek průsvitného, dolarově nazelenalého roucha Anděla New Yorku, který je každému zaručen jen jednou za život.

„O to vůbec nejde,“ řekl. „Jestli je jako kočka nebo pavouk nebo poblblej rosomák, jestli je velký, jestli je malý, jestli umí střílet oheň nebo led nebo paprsky smrti nebo Black&White, jestli se proměňuje v oheň nebo kámen nebo kaučuk. Může to být Marťan, může být duch, může být bůh nebo démon nebo kouzelník nebo příšera. Chápeš? Na tom nesejde, protože si uvědom, že v tuhle chvíli se už vlak rozjíždí. Každý podvyživený trouba v New Yorku, jako jsem já, který věří, že na Alfa Centauri existuje život, aspoň jednou v životě dostal ve škole nakládačku a umí ucítit prachy, se přesně v týhle chvíli snaží do toho vlaku naskočit, bloumá po městě s tužkou v kapse a říká: ‘Je jako sokol, ne, je jako tornádo, ne, je jako jezevčík’. Jasný?“

„Jasný.“

„A je fuk, co vymyslíme, jak ho oblíkneme, nějaká jiná figura se stejným fíglem, stejnýma botama a stejným klikyhákem na prsou už někde existuje, nebo se objeví zítra, nebo to během deseti dnů od nás někdo okopíruje.“

Joe trpělivě poslouchal a čekal na pointu proslovu, ale zdálo se, že Sammy ztratil nit. Joe se podíval, kam bratrance kouká, ale viděl jen dva chlapíky, zřejmě britské námořníky, kteří si zapalovali cigaretu jednou zápalkou ukrytou v dlani.

„Takže…“ zarazil se Sammy. „Takže…“

„Takže o to nejde,“ napověděl Joe.

„O tom právě mluvím.“

„Pokračuj.“

Vydali se dál.

„Otázka není ‘jak?’ Otázka není ‘co?’“ nadnesl Sammy.

„Otázka je proč.“

„Otázka je proč.“

„Proč,“ zopakoval Joe.

„Proč to dělá?“

„Co dělá?“

„Proč se oblíká jako opice nebo ledová krychle nebo jako plechovka posraný kukuřice.“

„Aby bojoval proti zločinu, ne?“

„No jo, aby bojoval proti zločinu. Proti zlu. Ale to dělají všichni takoví hrdinové. A víc ani ň. Prostě… jasně, je to správný, má se to dělat, tak to dělají. A koho to zajímá?“

„Rozumím.“

„Jenom Batman, ten… no jo, to je ono. Proto je Batman dobrý a žádná nuda, i když je to chlap, který se za netopýra jenom převlíká a pak mlátí lidi.“

„A jaký k tomu má důvod. Jaké je jeho ‘proč’?“

„Zabili mu rodiče, chápeš. Chladnokrevně. Přímo před jeho očima, když byl malý. Udělal to nějaký lupič.“

„Takže pomsta.“

„To je aspoň zajímavý,“ podotkl Sammy. „Chápeš?“

„A on se z toho zbláznil.“

„No…“

„A proto se převléká za netopýra.“

„Takhle přesně to zrovna není, to ne,“ zamračil se Sammy. „Ale mezi řádkama to tak asi nějak bude.“

„Takže my musíme napřed vymyslet, co je to proč.“

„‘Co je to proč’,“ souhlasil Sammy.

„Prcku.“

Joe vzhlédl a uviděl, že před nimi stojí nějaký mladík. Měl vysoko posazený pas, zaoblenou postavu a tvář až na veliké černé brýle celou zahalenou umnou konstrukcí vytvořenou z šátku, čepice a klapek na uši.

„Julie,“ pozdravil ho Sammy. „Tohle je Joe. Joe, tohle je kamarád ze sousedství, Julius Glovsky.“

Joe mu podal pravici, Julie ji chvilku zkoumal a pak sám napřáhl ručku. Na sobě měl černý vlněný zimník, koženou čepici lemovanou kožešinou s mamutími klapkami na uši a poněkud krátké manšestrové kalhoty.

„To je brácha toho kluka, jak jsem ti o něm povídal,“ řekl Sammy Joeovi. „Vydělává slušný peníze na komiksech. Co tady děláš?“

Kdesi v hloubce pod všemi vrstvami svršků Julie pokrčil rameny. „Musím mluvit s bráchou.“

„No to je paráda, my s ním taky potřebujeme mluvit.“

„Jo? A proč?“ Julie se rozklepal. „Ale hlavně mi to řekni rychle, nebo mi upadnou koule.“

„Myslíš zimou nebo kvůli atrofii?“

„Děsná sranda.“

„Já jsem srandovní.“

„Bohužel ne ve smyslu ‘vtipnej’.“

„Taky děsná sranda.“

„To víš, že jo. Co máš v pácu?“

„Nechtěl bys dělat pro mě?“

„Pro tebe? A co bych dělal? Prodával tkaničky? Ještě jich máme doma bednu. Máma s nima zašívá nádivku do kuřat.“

„Žádný tkaničky. Můj šéf, znáš Sheldona Anapola?“

„Jak bych ho asi mohl znát?“

„No to je jedno, prostě je to můj šéf. Rozjíždí kšeft se svým švárou, Jackem Ashkenazym, kterýho taky neznáš, ale ten vydává Pikantní vědu a Pikantní zápasy a tak. Teď chtějí vydávat komiksy a hledají nadaný lidi.“

„Co?“ Julie vystrčil svou želví hlavu z temnoty vlněného krunýře. „Ty myslíš, že by vzali ?“

„Když jim řeknu, tak jo,“ odtušil Sammy. „Vzhledem k tomu, že jsem hlavní výtvarník.“

Joe se zadíval na Sammyho a povytáhl obočí. Sammy škubl ramenem.

„Tady s Joem dáváme do kupy první číslo. Budou tam samý akční hrdinové. V kostýmech,“ pustil se do smělé improvizace. „Víš, jako Superman. Batman. Modrý brouk. Něco takovýho.“

„V kombinézách?“

„Přesně. Kombinézy. Masky, svaly. Bude se to jmenovat Muž v masce,“ pokračoval. „S Joem máme už hlavní příběh hotový, ale potřebujeme další vatu. Myslíš, že bys něco vymyslel?“

„Kurnik, Prcku, jo. To si piš.“

„A co tvůj brácha?“

„Jo, ten taky shání další práci. Teď zrovna maká na seriálu Králík Romeo za třicet babek týdně.“

„Dobrý, tak ho berem taky. Bereme vás oba, ovšem s jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Potřebujeme něco, kde bysme mohli pracovat.“

„Tak pojďte,“ vyzval je Julie. „Mohli bysme to zkusit v Krysí díře.“ Jen co vyrazili, naklonil se k Sammymu a ztišil hlas. Ten vysoký, hubený kluk s velkým nosem zůstal několik kroků za nimi, aby si zapálil cigaretu. „Hele, co je to za maníka?“

„Tohle?“ opáčil Sammy. Vzal dotyčného maníka za loket a postrčil ho dopředu, jako by ho posílal na scénu pro zasloužený potlesk. Natáhl se, čapl ho za vlasy a zatahal za ně, zakýval mu hlavou ze strany na stranu a při tom se na něj křenil. Kdyby byl Joe dívka, Julie Glovsky by si skoro myslel, že Sammy je do ní zamilovaný. „Tohle je můj parťák.“

 

4

 

Sammymu bylo třináct, když se jeho otec, Mocná molekula, vrátil domů. Wertzovo varieté toho jara sbalilo fidlátka, kvůli Hollywoodu, světové krizi, špatnému vedení, mizernému počasí, neschopnému ansámblu, přízemnosti a celé řadě dalších příčin a metel, na něž se Sammyho otec pln spravedlivého rozhořčení při dlouhých letních procházkách odvolával. Jindy zase sváděl ztrátu zaměstnání bez viditelných logických souvislostí střídavě na banky, odbory, šéfy, Clarka Gablea, katolíky, protestanty, majitele divadel, zpívající jeptišky, vystoupení pudlíků, čísla s opicemi, irské tenory, anglické Kanaďany, francouzské Kanaďany a samotného pana Huga Wertze.

„Ať se jdou vycpat,“ končíval pokaždé a mávl rukou, přičemž v brooklynském červnovém soumraku vykreslil špičkou doutníku řeřavý oblouk. „Molekula jim všem jednoho dne řekne, ‘jděte se vysrat’.“

Bezstarostné užívání sprostých slov, doutníky, záchvaty poetického hněvu, záliba v rozmáchlých gestech, zmrzačená mluvnice a zvyk hovořit o sobě ve třetí osobě, to vše Sammyho okouzlovalo. Do onoho léta roku 1935 zůstával otec jen v pár mlhavých vzpomínkách a matných obrazech. Kterákoli z výše zmíněných vlastností (k nimž se dalo připočítat ještě několik nejmenovaných) zavdávala podle Sammyho názoru jeho matce dostatečný důvod vykázat Molekulu na dvanáct let z domu. Jen s největší neochotou a na osobní přímluvu rabína Baitze ho nakonec vzala zpátky. Přesto Sammy chápal, že k návratu za ženou a synem přiměla Génia tělesné kultury jen krajní nouze. Posledních dvanáct asi tak deset let se toulal „volnej jako ten pták ve křoví“, kdesi mezi tajemnými severními městy Wertzova rajónu, od Augusty v Maine po Vancouver v Britské Columbii. Téměř patologická neposednost a výraz nostalgického roztoužení, který rozzářil jeho inteligentní, opičí tvář, kdykoli se rozhovořil o cestování, jeho synovi napověděly, že při první vhodné příležitosti opět zmizí.

Profesor Alphonse von Clay, Mocná molekula (narozený jako Alter Klayman ve vesnici Drakop východně od Minsku) opustil ženu a dítě krátce po Sammyho narození, třebaže od té doby každý týden posílal složenku na pětadvacet dolarů. Sammy se o něm dozvídal pouze ze zahořklého vyprávění Ethel Klaymanové a z občasných (zhusta nepravdivých) výstřižků či fotografií ze společenských rubrik novin toho města, kde měli právě štaci, například Helena, Kenosha nebo Calgary, nacpaných spolu s doutníkovým popelem do obálky s emblémem sklenice a jménem nějakého zapadlého hotelu. Sammy si je schraňoval do modré krabice od bot, kterou si dával každý večer před spaním pod polštář. Často snil o malém, svalnatém muži s gondoliérským knírem, který nad hlavu zvedne bankovní sejf a v přetahování porazí i koně. Ovace a pocty, popisované ve výstřižcích, a jména monarchů z Evropy a Blízkého východu, kteří ho jimi zahrnuli, se v průběhu let měnily, ale základní vylhané body životopisu Mocné molekuly zůstávaly stejné: deset let studia starých řeckých spisů v zaprášených knihovnách Starého světa, dlouhé hodiny namáhavých cvičení, konaných už od pěti let věku, přísná životospráva, strava sestávající pouze z čerstvých luštěnin, mořských ryb a plodů, a ovoce; to vše konzumované v syrovém stavu, celý život zasvěcený pěstování čisté, zdravé mysli a myšlenek hodných Beránka Božího, a naprosté vystříhání se nezdravého a nemorálního jednání.

Sammymu se z matky nakonec podařilo vymámit několik vzácných střípků pravdivých informací o otci. Dozvěděl, že Molekulu, který si své umělecké jméno zvolil podle toho, že i ve zlatých kovbojských botách s podpatkem měřil jen metr padesát pět, uvrhl ruský car v roce 1911 do vězení, kde byl v jedné cele s politicky angažovaným cirkusovým silákem z Oděsy, jenž proslul pod jménem Lokomotiva Belz. Nikoli mudrci starého Řecka, to anarchosyndikalista Belz naučil jeho otce ovládat tělo, vystříhat se alkoholu, masa a hazardu; jen ženy a doutníky na seznamu otcových neřestí zůstaly. A Sammymu bylo též známo, že v roce 1919 se jeho matka v Kurtzburgově saloonu v Lower East Side zamilovala do Altera Klaymana, který se nedávno přistěhoval a pracoval jako ledař a stěhovák klavírů na volné noze.

Slečně Kavalierové bylo téměř třicet, když se provdala. Byla o deset centimetrů menší než její titěrný manžel, šlachovitá, se zatrpklými vráskami kolem úst a světlešedýma očima barvy dešťové vody v misce zapomenuté na okenní římse. Černé vlasy nosila stočené do nepoddajného drdůlku. Sammy si nedokázal představit, jak musela jeho matka vypadat onoho léta 1919, kdy ji, stárnoucí pannu, zachvátilo a vykolejilo náhlé erotické vzplanutí při pohledu na žilnaté paže bezstarostného homunkula, který jakoby nic nosil padesátikilové ledové plotny do temného výčepu jejího bratrance Lva Kurtzburga na Ludlow Street. Ne že by Ethel byla nějak necitelná – právě naopak, uměla být svým způsobem vášnivá, když jí na oddělení přiváželi zoufalce a zuřivce zlomené špatnými zprávami, smůlou nebo účtem za lékařskou péči, uvrhnuté do nejčernějších hlubin beznaděje.

„Vezmi mě s sebou,“ řekl Sammy otci jednou po večeři, když šli po Pitkin Avenue do New Lots nebo Canarsie nebo kam Molekulu toho večera zrovna poháněly toulavé boty. Sammy si všiml, že Molekula je jako kůň, téměř nikdy si nesedne. Každou místnost, do které přišel, nejprve důkladně prohlédl a prochodil, nakoukl za závěsy, prozkoumal buď pohledem nebo špičkou boty kouty, ozkoušel čalounění křesla nebo pohovky krátkým zhoupnutím, po němž okamžitě zase vyskočil na nohy. Pokud byl nucen stát na místě, kolébal se dopředu a dozadu, jako by se mu chtělo čůrat, a pohrával si s drobnými v kapse. Nikdy nespal déle než čtyři hodiny a i tehdy podle Sammyho matky neklidně, mlel sebou, hekal a vykřikoval. Jako by nebyl s to vydržet na jednom místě víc než hodinu dvě. Přestože ho hledání práce rozčilovalo a ponižovalo, pochůzky po dolním Manhattanu a Times Square, kde obíhal kanceláře uměleckých agentů a manažerů varieté, mu vlastně vyhovovaly. Ve dnech, kdy pobýval v brooklynském bytě, každého rozptyloval věčným přecházením a kolébáním a věčným odbíháním do krámu pro doutníky, tužky, dostihové časopisy, půlku grilovaného kuřete – pro všechno možné. Při svých odpoledních vycházkách se otec se synem vydávali daleko a odpočívali málo. Prozkoumávali východní končiny až po Kew Gardens a East New York. Vyrazili trajektem na Staten Island, kde se prošli ze St. George až na Todt Hill a domů se vrátili dlouho po půlnoci. Když výjimečně použili tramvaj nebo metro, ve voze stáli, i když byl prázdný; na trajektu na Staten Island se Molekula plížil po všech palubách jako nějaká Conradova románová postava a znepokojeně hleděl k obzoru. Na vycházce se tu a tam zastavili v trafice nebo automatu, kde Molekula objednal pro sebe celerový džus a pro chlapce sklenici mléka; pohrdl chromovou stoličkou s koženkovým sedátkem a svou sklenici vypil vestoje. Jednou zašli na Flatbush Avenue do kina, kde hráli Tři bengálské jezdce, ale vydrželi pouze přes týdeník a už zase zamířili na ulici. Jedinými místy, kam Molekula nerad chodil, byl Coney Island, kde při pokoutních představeních zažil nějakou nepříjemnost, o které se raději nešířil, a Manhattan. Užiju si ho dost přes den, říkal, a navíc se zde nacházelo divadlo Palace Theatre, vrcholná scéna a posvátné místo vaudevillu, na které se vznětlivý a nedůtklivý pan Molekula díval jako na němou výčitku, neboť na jeho legendárních prknech nikdy nestál – a nikdy stát nebude.

„Nemůžeš mě s ní nechat. Pro kluka v mým věku není dobrý takhle zůstávat s ženskou.“

Molekula zastavil a obrátil se k synovi. Na sobě měl jako vždy jeden ze svých tří černých obleků, pečlivě nažehlených a oblýskaných na loktech. Přestože měl všechny šaty šité na míru, měly co dělat, aby jeho tělo pojaly. Záda a ramena měl široká jako chladič náklaďáku, paže silné jako nohy průměrného muže, a když spojil stehna dohromady, objemem se vyrovnala hrudi. Pas naproti tomu vypadal křehce, jako hrdlo přesýpacích hodin. Chodil ostříhaný nakrátko, pod nosem si nechal růst staromódní zakroucený knír. Na propagačních fotografiích, kde často pózoval bez košile nebo v přiléhavém trikotu, vypadal jako naleštěný kus oceli, ale v obyčejných šatech působil nemotorně a kvůli černým chlupům, které mu vylézaly z manžet a límce, připomínal opici navlečenou do šatů, opici z komiksu zesměšňujícího lidskou marnivost.

„Poslouchej, Same.“ Molekulu synova žádost překvapila, jako by se shodovala s jeho vlastními myšlenkami, nebo, napadlo Sammyho, jako by se chystal pláchnout z města. „Nic mi neudělá radost, než tě vezmu s sebou.“ Vinou jeho chabé gramatiky byl ten výrok až k zbláznění neurčitý. Těžkou dlaní uhladil Sammymu vlasy. „Jenže, Krista, to je kurva pomatenej nápad.“

Sammy chtěl začít protestovat, ale otec ho zarazil zvednutou rukou. Ještě neřekl všechno a z jeho klidného tónu Sammy vycítil chabý náznak naděje. Věděl, že si pro takovou prosbu vybral zvlášť vhodnou dobu. Jeho rodiče se dnes pohádali kvůli večeři. Ethel se posmívala stravovacím návykům svého muže, tvrdila, že pojídání syrové zeleniny nejenže nemá účinky, jaké mu připisoval, ale že se při každé příležitosti vykrade někam do hostince, aby se tam potajmu nacpal steakem nebo telecími kotletkami s hranolky. Odpoledne se Sammyho otec vrátil do jejich bytu na Sackman Street (to bylo ještě předtím, než se přestěhovali na Flatbush) z výpravy za zaměstnáním se sáčkem cuket. S potutelným úsměvem je vysypal na stůl jako nějaký lup. Sammy takovou zeleninu ještě nikdy neviděl. Cukety byly chladivé a hladké, a když se o sebe otíraly, vrzaly jako kůže bot. Bylo dobře vidět, kde byly useknuté od šlahounu. Dřevnaté, šestihranné stonky vzbuzovaly představu zelené spleti oddenků a listů, která jako by spolu se slabounkým pachem hlíny zaplnila celou kuchyň. Molekula přelomil jednu cuketu napůl a strčil Sammymu k nosu bledou, zářivou dužinu. Jednu půlku si hodil do úst, zamrkal na syna a začal ji chroupat.

„Dobrý na nohy,“ řekl a odešel do koupelny spláchnout ze sebe neúspěchy dne.

Sammyho matka pak cukety rozvařila ve vláknitou, šedavou hmotu.

Když Molekula spatřil, co provedla, padla ostrá a nevlídná slova. Pak hmátl po synovi, jako člověk, který si bere klobouk, a vytáhl ho na ulici do horkého večera. Od šesti hodin šli. Slunce už dávno zapadlo a západní obloha se matně leskla odstíny purpurové a oranžové a šedomodré. Šli po Avenue Z, nebezpečně blízko zakázaných míst Molekulova někdejšího pouťového utrpení.

„Ty asi nemáš představu, jaký to tam pro mě je,“ řekl. „Myslíš, že je to jako cirkus na fotkách. Všichni klauni a trpaslík a tlustá dáma sedí kolem táboráku, jedí guláš a hrajou na harmoniku.“

„Ne, tak si to nepředstavuju,“ nesouhlasil Sammy, přestože otcův odhad byl až mrazivě přesný.

„Kdybych si tě s sebou vezmu – a teď říkám jenom kdyby – budeš muset tvrdě pracovat,“ upozornil Molekula. „Přijmou tě, jenom když tvrdě pracuješ.“

„Já umím pracovat,“ ohradil se Sammy a natáhl k otci ruku. „Podívej.“

„Jo,“ kývl Molekula. Pečlivě osahal synovy silné paže odshora až dolů, téměř stejně jako Sammy ohmatával odpoledne cukety. „Máš ruce, který nejsou špatný. Ale nohy nemáš dobrý.“

„Ježíšmarjá, vždyť jsem měl obrnu, tati, tak co bys chtěl?“

„Já vím, že jsi měl obrnu.“ Molekula se opět zastavil. Zamračil se a Sammy v jeho tváři zahlédl zlost a lítost a ještě něco, co vypadalo skoro jako touha. Otec zašlápl doutník, protáhl se a maličko se otřásl, jako by se chtěl zbavit sítí, do kterých ho zapletli manželka a syn. „To jsem ale měl posranej den. Kurva.“

„Cože?“ podivil se Sammy. „Počkej, kam jdeš?“

„Musím přemýšlet,“ odpověděl otec. „Musím přemýšlet o tom, co po mně chceš.“

„Dobře,“ kývl Sammy. Jeho otec opět vyrazil, na Nostrand Avenue zabočil doprava a rázoval dál na svých silných, krátkých nohách. Sammy mu jen tak tak stačil. Nakonec došli před podivnou budovu v arabském nebo možná marockém slohu. Stála uprostřed bloku mezi zámečnickou dílnou a zarostlým dvorkem plným neoznačených náhrobků. Dvě tenké věže, zakončené zašpičatělými báněmi s oprýskanou omítkou, se na obou koncích střechy vypínaly k brooklynské obloze. Budova neměla okna a celé průčelí bylo obložené mozaikou z malých čtvercových dlaždiček, modrých jako břicho mouchy a našedlých; snad byly kdysi bílé. Dost dlaždiček chybělo, mohly být vylámány úmyslně nebo možná opadaly. Vchod tvořil široký, bleděmodrý oblouk. I přes zanedbaný vzhled a blízkost Coney Islandu, kde člověk na kašírované kulisy tajemného Východu narážel na každém kroku, bylo na domě něco fascinujícího. Sammymu připomínal město s kupolemi a minarety, jehož nejasnou siluetu mohl člověk zahlédnout pod nápisem na krabičce chesterfieldek. Vedle klenutého vstupu byl z bílých, modře lemovaných dlaždiček vytvořen nápis GRAND HAMMAM BRIGHTON.

„Co je to ham-mam?“ zeptal se Sammy, když vešli dovnitř. Na nos mu okamžitě zaútočila štiplavá vůně borového dřeva, rozpálené žehličky, vlhkého prádla a čehosi těžko pojmenovatelného, jakéhosi lidského pachu, slaného a špinavého.

„Pára, švic,“ řekl Molekula. „Víš, co je to švic?“

Sammy přikývl.

„Když musím přemejšlet, rád si dám švitz.“

„Aha.“

„Nesnáším přemejšlení.“

„Jo,“ souhlasil Sammy. „Já taky.“

Šaty si uložili v šatně do vysoké železné skříňky, která vrzala a při zaklapnutí kovově zazvonila jako nějaký mučící nástroj. Vykachlíkovanou chodbou, kde se rozléhalo pleskání jejich bosých nohou, došli do hlavní parní lázně. Ta musela být podle ozvěny jejich kroků poměrně velká. Panovalo v ní dusné horko a Sammy měl dojem, že se nemůže pořádně nadechnout. Nejraději by se otočil a vyběhl do relativního chládku brooklynského večera, ale ploužil se dál, tápal zvlněnými oblaky páry s rukou na otcových zádech. Posadili se na nízkou lavici, opřeli se a Sammy na zádech cítil každou kachličku jako žhavý čtvereček. Nebylo tam skoro nic vidět, ale co chvíli nějaký zbloudilý proud vzduchu nebo vrtoch dýchavičného zařízení vyrábějícího páru rozhrnul oponu a on spatřil, že se skutečně nacházejí v prostorné místnosti s vysokým, žebrovaným stropem, obložené modrobílou fajánsí, místy popraskanou, opocenou a zažloutlou věkem. Pokud mohl soudit, nebyli tu už žádní další návštěvníci, ale jistý si tím nebyl a svíral ho nejasný strach, že se z bílého šera náhle vynoří neznámá tvář nebo nahá končetina.

Seděli dlouho a beze slova a v jednu chvíli si Sammy nejprve uvědomil, že se z něj doslova proudem řine pot, což v takové míře ještě nikdy nezažil, a potom, že se mu celou dobu v hlavě honí obrazy toho, jak pracuje někde ve varieté: jak nese plnou náruč oflitrovaných kostýmů tmavou chodbou Royal Theatre ve wisconsinském Racine, kolem zkušeben, kde břinká klavír, a ven zadním vchodem do připravené dodávky, je letní sobota, vlahá noc je plná červnových mušek a benzínu a růží, kostýmy jsou cítit zatuchlinou, kterou prostupuje pot a šminky sboristek, jež je právě svlékly, to vše viděl, slyšel a čichal jako v živém snu, přestože byl vzhůru.

Pak otec řekl: „Já vím, že jsi měl obrnu.“ Sammyho to překvapilo; znělo to rozmrzele, jako by se otec styděl za to, že místo aby tu odpočíval, přiživoval v sobě zlost. „Byl jsem tam. Našel jsem tě na schodech toho domu. Byl jsi omdlelej.“

„Ty jsi při tom byl? Když jsem dostal obrnu?“

„Byl jsem při tom.“

„To si nepmatuju.“

„Byl jsi malej.“

„Byly mi čtyři.“

„No, tak ti byly čtyři. Nepamatuješ si.“

„To bych si pamatoval.“

„Byl jsem tam. Odnes jsem tě do pokoje, kde jsme bydleli.“

„To bylo v Bronsville.“ Sammy se nemohl zbavit pochybovačného tónu.

„Já jsem tam byl, hergot.“

Závěs páry, který je odděloval, se náhle zvedl, jako by ho odfoukl ten zlostný výlev, a Sammymu se vlastně poprvé v životě naskytl pohled na tělo nahého otce. Žádná z naaranžovaných ateliérových fotografií ho na ten pohled nemohla připravit. Otcovo mohutné, divoce osrstěné tělo se mastně lesklo. Svaly na rukou a ramenech připomínaly oblé hroudy oddělené hlubokými vyjetými kolejemi v udusané hlíně. Na stehnech jako by se mu rozbíhaly a slévaly kořeny mocného stromu a tam, kde nebyl zarostlý, se pod kůží proplétaly sítě podivné tkáně. Jeho penis se ukrýval ve stínu stehen jako krátký spletenec tlustého lana. Sammy na něj zíral, dokud si neuvědomil, co dělá, a nevzpamatoval se. Podíval se jinam a hrklo v něm. Seděl tam s nimi muž, na druhé straně lázně, se žlutým  ručníkem přes kolena. Byl tmavovlasý, snědý a mladý, se srostlým obočím a dokonale hladkým hrudníkem. Jeho oči se střetly se Samovými, uskočily a zase se vrátily. Jako by se mezi nimi otevřel tunel čistého vzduchu. Sammy se podíval znovu na otce a v žaludku ho svíraly rozpaky, zmatek a vzrušení. Ale otcova zarostlá postava ho už úplně vykolejila, a tak se raději zahleděl na ručník položený na svých tenkých nožkách.

„Byl jsi tak těžkej,“ řekl otec. „Myslel jsem, že je po tobě. Až na to, že jsi úplně pálil do ruky. Přišel doktor, dali jsme na tebe led, a když ses probral, nemohl jsi chodit. A když ses vrátil ze špitálu, začal jsem tě brát, bral jsem tě všude a vláčel tě a nutil tě chodit. Až jsi měl rozbitý kolena, furt jsem tě nutil. Až jsi brečel. Napřed ses držel mě, pak berlí, pak bez nich. Úplně sám.“

„Páni,“ vydechl Sammy. „To je teda. Máma mi o tom nikdy neřekla.“

„To se teda divím.“

„Já si to fakt nepamatuju.“

„Bůh je milosrdnej,“ řekl Molekula suše; nevěřil v Boha a jeho syn to dobře věděl. „Nenáviděl jsi každou minutu. Mě jsi taky nenáviděl.“

„Ale máma lhala.“

„Otřesný.“

„Vždycky říkala, že jsi odešel, když jsem byl mimino.“

„Jo. Ale vrátil jsem se. Byl jsem tady, když přišla nemoc. Zůstával jsem a učil tě chodit.“

„A pak jsi zase odešel.“

Molekula se zřejmě rozhodl tuto zmínku přejít. „Proto se s tebou snažím tolik chodit. „Pomoct ti zesilnit nohy.“

Tento důvod jejich pochůzek – vedle otcovy neposednosti – už Sammyho taky napadl. Polichotilo mu to a začal v otce a účinnost procházek věřit.

„Tak vezmeš mě s sebou?“ zeptal se. „Až pojedeš?“

Otec pořád váhal. „A co matka?“

„Prosím tě. Ta se mě chce jenom zbavit. Nesnáší, když se jí motám po bytě, stejně jako když se jí tam motáš ty.“

Na ta slova se Molekula usmál. Na první pohled přítomnost manžela v domácnosti Ethel obtěžovala – ba hůř, byla to zrada jejích zásad. Kritizovala jeho zvyky, vadilo jí, jak se obléká, co jí, co čte, jak mluví. Kdykoli se pokusil uniknout z okovů své nemotorné, obscénní angličtiny a promluvit s manželkou v jidiš, kterou oba hovořili plynně, buď nereagovala a předstírala, že neslyší, nebo odsekla: „Jsi v Americe. Mluv americky.“ V jeho přítomnosti i za jeho zády nadávala na jeho neotesanost i jeho sáhodlouhá vyprávění o životě ve varieté i o dětství v židovské osadě. Peskovala ho, že chrápe moc nahlas, směje se moc nahlas, zkrátka žije moc nahlas, za hranicí tolerovanou civilizovanými lidmi. Zdálo se, že veškeré její hovory s ním se skládají z kritických poznámek a invektiv. A přesto ho minulou noc, stejně jako všechny předešlé od jeho návratu, hláskem, který se chvěl dívčím studem, pozvala do svého lůžka a dovolila mu, aby se jí zmocnil. V pětačtyřiceti nevypadala o moc jinak než ve třiceti, byla hubená, šlachovitá a hladká, její kůže měla téměř barvu mandlových slupek a v rozkroku se jí ježil měkký porost inkoustově černých chlupů, které rád bral do dlaně a tahal za ně, až vykřikla. Byla to náruživá žena, která žila deset let bez muže a po jeho nečekaném návratu ho nechala navštívit i ta zákoutí, která si za jejich dřívějšího soužití nechávala pro sebe. A když skončili, ležela vedle něj ve tmě pokojíku, který od kuchyně odděloval korálový závěs, hladila mu rozložitou, kosmatou hruď a do ucha mu špitala něžná slůvka a vyznání lásky. V noci, ve tmě, jí nevadilo, že se tu motá. Proto ho ta myšlenka přiměla k úsměvu.

„To bych netvrdil,“ řekl.

„Mně je to jedno, tati,“ pokrčil rameny Sammy. „Hergot, já chci prostě pryč.“

„Dobře,“ odpověděl otec. „Slibuju, že až pojedu, vezmu tě.“

Když se Sammy druhý den probudil, byl otec pryč. Na lístek jim napsal, že si našel místo v Carlosově kočovném podniku, na jihozápadě, a také strávil zbytek kariéry hraním v rozpálených, zaprášených divadlech od Kingmanu po Monterrey. Přestože od něj Sammy dál dostával výstřižky a pohlednice, Mocná molekula už nikdy nezabrousil k New Yorku blíž než nějakých tisíc mil. Jednoho dne, asi rok před příjezdem Josefa Kavaliera, přišel telegram se zprávou, že na pouti poblíž Galvestonu byl Alter Klayman rozmačkán traktorem, když se ho pokoušel převrátit. S ním zahynula i Sammyho nejtoužebnější naděje na to, že unikne ze svého dosavadního života a bude pracovat s parťákem.

 

 

5

 

Nejvyšší dvě patra jednoho starého cihlového domu na západní straně Manhattanu kdesi kolem Dvacáté ulice, deset let předtím, než byl dům stržen i se všemi sousedy, aby uvolnil místo obrovskému stupňovitému činžáku Patroon Town, proslula jako pohřebiště nadějí komiksových kreslířů. Z desítek mladých Johnů Heldů a Tadů Dorganů, kteří se tu objevili s voňavými deskami, jež dostali za maturitu, s diplomy z korespondenčních kurzů pro karikaturisty a inkoustem za nehtem palce, ze všech, kdo se pod prohnilými trámy ubytovali, pouze jeden mládenec, jednonohý Alfred Caplin z New Havenu, dosáhl úspěchu, po kterém toužili všichni – a Caplin tady strávil jen dvě noci, než si našel něco lepšího na druhém konci města.

Domácí, paní Waczukovská, byla vdova po humoristovi, který pracoval pro Hearstův syndikát a pod stripy se podepisoval jako „Poděs.“ Po jeho smrti jí zbyl pouze dům, neskrývané pohrdání karikaturisty, starými či mladými, a slabost pro metlu, která je ničila, totiž alkohol. V horních dvou patrech bylo původně šest pokojů, které se však za ta léta změnily v jakýsi mezonetový byt se třemi ložnicemi, ateliérem, obývacím pokojem, kde na dvou gaučích obvykle přespávali ještě další dva tři kreslíři, a místnost, jíž se obvykle se vší vážností říkalo kuchyň: bývalý pokojík pro služku s plotýnkovým vařičem, spíží ze skříně na léky ukradené z polikliniky a dřevěnou bedýnkou připevněnou na římse, kde se za chladného počasí skladovalo mléko, vejce a slanina.

Jerry Glovsky se sem přistěhoval asi před půl rokem a od té doby se tu byl Sammy v doprovodu svého kamaráda a souseda Julieho Glovského, Jerryho mladšího bratra, několikrát podívat. Přestože o historii bytu nevěděl téměř nic, lákala ho nevyvětratelná vůně doutníků a mužského kamarádství, tíha let tvrdé dřiny a trápení ve službách omamně nádherného, černobílého přeludu. V současnosti tu bydleli pouze dva „stálí“ nájemníci, Marty Gold a Davy O’Dowd, oba potili se starším Glovskym krev pro Moea Shifleta alias Moea Vydřiducha, „překupníka“ stripů, který prodával své zboží, obvykle podřadné kvality, zavedeným agenturám a v poslední době i vydavatelům sešitů. Byt býval neustále plný mladíků upatlaných od tuše, kteří pili, kouřili a povalovali se, kde se dalo, a z děravých ponožek jim čouhaly prsty. V celém New Yorku nebylo příhodnější místo, kde by Sammy našel dělníky potřebné pro položení základního kamene laciné a úžasné katedrály, která se stane jeho celoživotním dílem.

Nikdo však nebyl doma – minimálně nikdo vzhůru. Tři mládenci bušili na dveře tak dlouho, až se paní Waczukovská s papírovými natáčkami na hlavě a plédem přes ramena vydrápala z prvního patra nahoru a sdělila jim, ať se koukají klidit.

„Ještě chviličku, madam,“ požádal ji Sammy, „a nadále vás nebudeme obtěžovati.“

„Zanechali jsme uvnitř jisté cenné starožitnosti,“ navázal Julie se stejným přízvukem pana Buráka.

Sammy zamrkal a oba mladí mužové na ni vycenili tolik zubů, kolik jich byli schopní odhalit, až se konečně otočila, výmluvným gestem ruky je všechny poslala do pekel a odbelhala se zpátky.

Sammy se obrátil na Julieho. „Tak kde je Jerry?“

„Se mě ptej.“

„Kurnik, Julie, my se tam potřebujeme dostat. Kde jsou ostatní?“

„Asi šli s ním.“

„A ty nemáš klíče?“

„Copak tady bydlím?“

„Třeba se tam dá vlízt oknem.“

„Do pátýho patra?“

„Do pytle!“ Sammy odevzdaně kopl do dveří. „Poledne pryč a my jsme nenakreslili ani čárku! Kristaboha!“ Budou se muset vrátit do Kramlerovy budovy a požádat, aby mohli pracovat u pomlácených stolů v Racy Publications, čímž se pochopitelně dostanou do zorného pole George Deaseyho.

Joe si klekl, prsty přejížděl po kování a ohmatával kliku.

„Co děláš, Joe?“

„Mohl bych to otevřít, ale nemám s sebou své nástroje.“

„Jaký nástroje?“

„Umím otevírat zámky,“ řekl. „Jsem vycvičený, no, dostávat se z různých věcí. Z beden. Z provazů. Z řetězů.“ Postavil se a ukázal si na hruď. „Ausbrecher. Unikač. Ne, jak se to řekne? ‘Mistr úniků’.“

„Ty jsi trénovaný eskapista?“

Joe přikývl.

„Ty.“

„Jako Houdini.“

„Takže se umíš dostávat ven,“ řekl Sammy. „A umíš se taky dostat dovnitř?“

„Normálně jo. Dovnitř, ven, to je stejné, jen pokaždé jiným směrem. Ale, bohužel, nástroje jsem nechal ve Flatbushi.“ Vytáhl kapesní nůž a začal jím šťourat v zámku.

„Moment,“ zarazil ho Julius. „Počkej, Houdini. Sammy. Já nevím, jestli bysme se tam měli takhle –“

„Víš určitě, co děláš?“ zeptal se Sammy.

„Máš pravdu,“ řekl Joe. „Pospícháme.“ Schoval nůž a vyrazil dolů po schodech. Sammy a Julie ho následovali.

Na ulici Joe vylezl na sloupek, kterým končilo zábradlí na pravé straně hlavního schodiště. Vrchol sloupku tvořila hrbolatá betonová koule, na níž nějaký dávný nájemník nakreslil kousavou karikaturu mrzoutského obličeje zesnulého pana Waczukovského. Joe si svlékl sako a hodil ho Sammymu.

„Joe, co to vyvádíš?“

Joe neodpověděl. Stál na sloupku, dlouhé nohy v polobotkách s gumovou podešví těsně u sebe, a zkoumal stahovací žebřík požárního schodiště. Z kapsy košile vytáhl cigaretu a zapálil si. Vyfoukl zamyšleně oblak kouře, strčil si cigaretu mezi zuby a otřel dlaně o sebe. Pak se z temene hlavy pana Waczukovského odrazil a natáhl paže. Schodiště při nárazu jeho rukou zarachotilo a žebřík povolil, se zaskřípáním popojel dolů nějakých patnáct centimetrů, třicet, čtyřicet, než se nadobro zasekl a nechal Joea viset nohama asi půldruhého metru nad chodníkem. Joe se přitáhl, pokoušel se ho uvolnit, komíhal nohama, ale žebřík se ani nehnul.

„Nech toho, Joe,“ řekl Sammy. „Takhle to nepůjde.“

„Něco si uděláš,“ připojil se Julie.

Joe se pustil pravou rukou, podržel si cigaretu, několikrát zatáhl a vrátil ji mezi zuby. Pak se opět chytil oběma rukama a rozhoupal se, zapojil celé tělo a s každým zhoupnutím opisovaly jeho nohy stále větší oblouk. Žebřík drnčel a zvonil o schodiště. Joe se zlomil v pase, pustil se a nechal se setrvačností vyhodit nahoru na plošinu schodiště, kam efektně doskočil na obě nohy. Bylo to v podstatě zbytečné předvádění, pouze pro oko a pro trochu vzruchu; klidně mohl po žebříku vyručkovat. Klidně si mohl zlámat vaz. Na plošině si na chvilku odpočinul a oklepl popel z cigarety.

V ten okamžik se neúnavnému severnímu větru, který nad New Yorkem celý den honil mraky, podařilo šedý příkrov rozfouknout a nad Chelsea obnažit pruh modravého nebe. Z něj vystřelil šikmý, žlutý paprsek slunečního světla, smísil se s chomáčky páry a kouře a vytvořil zamlženou medovou stuhu, pásek zlatého křišťálu protkávající jednotvárnou šedivou žulu odpoledne. Okna starého, červeného domu v řadové zástavbě se zalila světlem, jež z nich vzápětí přeteklo ven. Josef Kavalier, ozářený zezadu, jako by se rozsvítil a žhnul.

„Koukni na to,“ řekl Sammy. „Zírej, co všechno umí.“

Po celá léta, když Sammy vyprávěl přátelům nebo novinářům, nebo posléze zbožným vydavatelům fanouškovských časopisů, vymýšlel si nejrůznější historky o zrodu jejich hrdiny, které byly jednou barvité, podruhé obyčejné a často protichůdné, ale Eskapista vznikl spojením touhy, zasuté vzpomínky na otce a náhodným rozjasněním oken tohoto domu. Při pohledu na Joea, který zářil na požárním schodišti, Sammy pocítil píchnutí v hrudi, z něhož se vyklubala, jak se často stává, když se spojí vzpomínka s touhou a pomíjivým meteorologickým úkazem, bolest stvoření. Touha, kterou při pohledu na Joea pocítil, byla bezpochyby tělesná, ale Sammy nechtěl tělo svého bratrance vlastnit, chtěl v něm pouze přebývat. Částečně to byla i touha – společná mnoha stvořitelům nových hrdinů – být někdo jiný, být víc než jen výsledek nesčetných pokusů o sebezdokonalování, které vždy ztroskotaly na jeho věčné neschopnosti nalézt sebe sama, jejíž vinou nebylo koho zdokonalovat. Joe Kavalier budil dojem schopného člověka, který si věří, což se Sammymu po celoživotní snaze nakonec podařilo aspoň předstírat.

Při sledování Joeovy hazardní ukázky síly, zrozené pouze z touhy předvádět se, bylo jeho nadšené zaujetí nevyhnutelně poznamenáno, nebo posíleno, nebo propleteno s myšlenkou na otce. Myslíme si, že když nám jednou pukne srdce smutkem, ránu zakryje nová, pevná tkáň, která už nedovolí, aby se to opakovalo, ale když Sammy pozoroval Joea, pocítil bolest rány, kterou mu způsobil onen den v roce 1935, kdy Mocná molekula navždycky odešel.

„Dost slušný,“ poznamenal Julie nevzrušeným hlasem a jeho tón zároveň naznačoval, že si ve tváři svého starého přítele všiml jakéhosi zvláštního výrazu. „Teď kdyby tak ještě uměl kreslit.“

„Umí kreslit,“ povídá Sammy.

Joe vyběhl po rozvrzaném schodišti až do pátého patra, kde vytáhl spodní půlku okna a po hlavě skočil dovnitř. Vzápětí se z bytu ozvalo úžasně zpěvné zaječení ŕ la Fay Wrayová, když spatřila King Konga.

„Hm,“ poznamenal Julie. „Ten člověk by to v komiksech mohl někam dotáhnout.“

 

 

6

 

Na schodiště se vyřítila dívka s rozcuchanými hnědými loknami, která vypadala, že se co chvíli rozpláče. Na sobě měla pánský keprový svrchník. Joe stál rozpačitě uprostřed bytu s hlavou komicky nakloněnou a třel si zátylek. Sammy měl sotva čas, aby zaznamenal, že dívka si v jedné ruce nese pár černých pracovních bot a v druhé zmačkané punčochy. Proletěla kolem Julieho, div ho nesrazila přes zábradlí, a bosá běžela ze schodů. Nechala za sebou tři mladíky, kteří se ohromeně dívali jeden na druhého jako uštěpační skeptici, kteří se stali svědky nepopiratelného zázraku.

„Kdo to byl?“ zeptal se Sammy a sáhl si na tvář, o kterou se mu dívka otřela svým parfémem a šálou z alpakové vlny. „Připadalo mi, že je docela k světu.“

„To ano.“ Joe přešel k odřenému koženému křeslu a zvedl brašnu, která na něm ležela. „Myslím, že zapomněla tohle.“ Byla z černé kůže se silnými popruhy a černými kovovými přezkami. „Svoji kabelku.“

„To přece není kabelka,“ namítl Julie, nervózně se rozhlížel po místnosti a odhadoval škody, které tam už napáchali. Zamračil se na Sammyho, jako by měl pocit, že další ze ztřeštěných plánů jeho přítele začíná dostávat povážlivé trhliny. „Asi bude mýho bráchy. Radši ji polož.“

„Copak Jerry u sebe teď najednou nosí nějaký tajný dokumenty?“ Sammy si tašku od Joea vzal. „Stal se z něj přes noc Peter Lorre?“ Rozepnul přezku a odklopil těžkou chlopeň.

„Ne,“ zaprotestoval Joe. Skočil po aktovce, ale Sammy s ní ucukl. „To není slušné,“ napomínal ho Joe a pokoušel se na ni dosáhnout. „Měli bychom respektovat její soukromí.“

„Tohle přece nemůže být její,“ ohradil se Sammy. A přesto uvnitř objevil luxusně vyhlížející pudřenku ze želvoviny, brožurku s názvem „Proč se stala moderní keramika lidovým uměním,“ rtěnku (Andalucia od Heleny Rubinsteinové), lakovanou krabičku na prášky a peněženku se dvěma dvacetidolarovkami a jednou desítkou. Z několika navštívenek se dozvěděli i její mírně extravagantní jméno – Rosa Luxemburg Saksová – i to, že pracuje ve výtvarném oddělení časopisu Life.

„Mám dojem, že neměla kalhotky,“ poznamenal Sammy.

Julieho tato informace připravila o řeč.

„Neměla,“ potvrdil Joe. Podívali se na něj. „Vlezl jsem oknem a ona spala tady.“ Ukázal na Jerryho ložnici. „V posteli. Slyšeli jste ji křičet, ne? Hodila na sebe šaty a kabát.“

„Tys ji viděl,“ hlesl Julie.

„Ano.“

„Byla nahá.“

„Docela nahá.“

„Vsadím se, že bys ji neuměl nakreslit.“ Julie si svlékl svetr. Měl barvu ovesné kaše a pod ním se skrýval ještě jeden, navlas stejný. Julie si neustále stěžoval, že mu je zima, i v teplém počasí; v zimě se navlékal tak, že zdvojnásobil objem. Matka mu na základě informací získaných z novin psaných v jidiš postupně diagnostikovala několik akutních i chronických chorob. Každé ráno ho nutila polykat všemožné tabletky, jíst syrovou cibuli a užívat po lžičce ricinového oleje a vitamínového nápoje. Julie byl známým malířem nahotinek a každý výrostek v okolí obdivoval jeho svlečené hrdinky známých stripů jako Fritzi Ritzová, Blondie a Daisy Mae, které prodával po desetníku, a po čtvrťáku Dale Ardenovou, jejíž delikátní klín byl vyveden elegantními tahy, jaké by podle většinového mínění použil i sám Alex Raymond, kdyby mu to dovolovaly veřejné mravy a podmínky kosmu, kde Dale při svých meziplanetárních letech trávila veškerý čas.

„Jistě že bych ji uměl nakreslit,“ řekl Joe. „Ale nenakreslím.“

„Dám ti dolar, když mi nakreslíš nahatou Rosu Saksovou v posteli,“ vyzval ho Julie.

Joe si od Sammyho vzal Rosinu tašku a posadil se do koženého křesla. Zdálo se, že to zvažuje: materiální potřebu versus touhu, jakou předtím pociťoval i Sammy, nechat si ten překrásný obraz pro sebe. Nakonec si povzdechl a odsunul tašku stranou.

„Tři dolary,“ řekl.

Julie z toho nebyl nadšený, ale přikývl. Sundal si další svetr. „Tak ať to ale vypadá.“

Joe si klekl a natáhl se po kousku uhlu, který ležel na obrácené bedýnce od mléka. Zvedl neotevřenou upomínku z Newyorské veřejné knihovny, položil ji na bednu a uhladil. Dlouhé prsty jeho pravé ruky se zažloutlými bříšky se uvolněně rozběhly po zadní straně obálky. Tvář ožila, chvílemi vypadala přímo komicky: mhouřil oči, špulil rty a pohyboval jimi ze strany na stranu, šklebil se. Po několika minutách upustil uhel stejně nečekaně, jako když se pustil do kreslení. Zdvihl obálku a svraštil čelo, jako by posuzoval přímo předlohu, a nikoli její interpretaci stvořenou jeho rukou. Zatvářil se posmutněle. Možná si říkal, že ještě není pozdě obálku roztrhat a s nikým se o výjev nedělit. Pak se mu do očí vrátil obvyklý ospalý, ledabylý výraz. Podal obálku Juliovi.

Když skočil oknem do bytu, přistál na podlaze ložnice, a tak se rozhodl zachytit Rosu Saksovou tak, jak ji spatřil poprvé, když se sbíral ze země, z podhledu přes vyřezávanou kouli, která zdobila pelest postele. Spala na břiše, skrčená pravá noha se skrčenými prsty se vykopala zpod přikrývky a zabírala celé popředí obrázku. Linie její odhalené i zakryté nohy se sbíhaly v jediném vrcholném bodě a ztrácely se ve střapaté houštině stínu. Bederní prohlubeň a mělké údolí uprostřed zad stoupaly k černé Niagaře vlasů, z níž vykukovala pouze dolní část tváře, pootevřené rty a široká, snad trochu hranatá brada. Byl to výřez z Joeovy paměti o rozměrech čtyři krát devět palců, ale přestože byl pořízený tak narychlo, byl zachycen čistou, promyšlenou kresbou, který byla přesná jak po anatomické, tak po pocitové stránce: vyzařovalo z ní Joeovo zalíbení v tom drobném chodidle, prohnutých zádech, v otevřených, zasněných ústech, která nabírala poslední nádech spánku. Litovali jste, že se každou chvíli vzbudí a vy ji už nebudete moct dál pozorovat.

„Tys nenakreslil kozy!“ zaprotestoval Julie.

„Za tři dolary ne,“ odvětil Joe.

S brbláním a okázalou neochotou Julie Joeovi zaplatil a pak obálku zastrčil do kapsy kabátu, do výtisku Planet Stories, aby se nepomačkala. Když o padesát tři let později zemřel, byla v jeho pozůstalosti nalezena i kresba nahé, spící Rosy Saksové, uložená v krabici od bonboniéry spolu s pamětní jarmulkou z bar micva jeho nejstaršího syna a odznakem s portrétem Normana Thomase, a byla omylem vystavena při retrospektivní výstavě v Muzeu karikatury a komiksů v San Francisku jako raná práce Julieho Glovského. Pokud jde o knihu Časté chyby při kreslení perspektivy, na kterou byla vystavená ona upomínka, zjistilo se, že byla vrácena v rámci celoměstské knihovnické amnestie v roce 1971.

 

 

7

 

Jak to mladí muži, které tlačí čas, dělávají od nepaměti, rozhodli se, že si chvilku pohoví a zalenoší. Zuli se, vyhrnuli si rukávy u košil a povolili kravaty. Rozložili po místnosti popelníky, smetli hromady časopisů na podlahu, pustili si gramofon, zkrátka chovali se jako doma. Usídlili se v pokoji, kde měli místní umělci naskládané kreslící stoly a taburety a kterému dávali jeho obyvatelé v průběhu let různá jména, jako Budoár, Doupě, Krysí díra a Blbárna, přičemž poslední název se často používal pro celý byt, dům, občas i pro celou čtvrť nebo za kalných rán po prohýřené noci při pohledu na východ slunce barvy bourbonu a popela dokonce na celý zatracený, blbý svět. Někdy v minulém století to bývala načinčaná dámská ložnice. Zůstaly tu mosazné plynové přípojky a ozdobné lišty, ale většina mechově zelených tapet už byla strhaná a použitá na skicování, takže zdi pokrývaly jen pavučiny zaschlého lepidla. Sammy a Joe se popravdě kolem sebe nerozhlíželi. Pro ně to byla mýtina, kde chtěli rozbít stan své obrazotvornosti. Sammy se uložil na vachrlatý fialový divan; Joe se na podlaze krátce zamyslel nad tím, že leží na zatuchlém, oválném koberci, v pokoji, který právě opustila dívka, jež na něj za tu vteřinku, co se viděli, zapůsobila jako nejkrásnější stvoření na světě, v domě, po jehož požárním žebříku se vyšplhal, aby mohl začít tvořit komiksové sešity pro firmu vyrábějící prdící polštářky, na Manhattanu, v New Yorku, kam přijel z Litvy přes Sibiř a Japonsko. Pak se kdesi v bytě ozvalo spláchnutí toalety, Sammy si se šťastným povzdechem stáhl ponožky a Joeův dojem, že se ocitl v nějakém podivném životě a že překročil jakousi zívající propast, přes kterou se už ke své rodině nikdy nedostane, pomaličku odplynul.

Každý svět, včetně toho našeho, vznikl prostřednictvím slova. Každý golem v dějinách, od roztomilé kozičky rabbiho Haniny po hliněného Frankensteina Rabbiho Jehudy Livy ben Becalela, byl stvořen s pomocí jazyka, s pomocí mumlání, recitování a kabalistického brebentění – doslova byl do života vemluven. Kavalier a Clay – jejichž golem měl být vytvořen z černých čar a čtyřbarevných teček v tiskařském stroji – leželi a kouřili první z padesáti cigaret, které to odpoledne vykouří, a začali si povídat. Joe jim pomalu odvyprávěl příběh svého nedokončeného učení u Ausbrechera Bernarda Kornbluma a zmínil se i o roli svého učitele v jeho odjezdu z Prahy. Sammymu prozradil jen tolik, že byl propašován se zásilkou blíže neurčených artefaktů, které si Sammy nahlas představoval jako haldu velkých židovských zaklínacích knih se zlatou přezkou. Joe ho při tom nechal. Bylo mu trapně za to, že když měl nakreslit mrštného, lehkonohého Supermana, vytasil se s tupým golemem ve frygické čapce, a měl pocit, že čím méně toho odteď o golemech řekne, tím lépe. Sammyho zaujala otázka úniků z pout a měl k tomu řadu otázek. Je pravda, že k tomu člověk musí mít gumové klouby a že Houdini dokázal ohnout loket i koleno na druhou stranu? Ne a ne. Je pravda, že si Houdini uměl podle potřeby vykloubit rameno? Podle Kornbluma ne. Je důležitější síla nebo obratnost? Je zapotřebí víc šikovnosti než obratnosti a víc vytrvalosti než síly. Jak se člověk dostává ven, musí se prořezat, otevírat si šperhákem, anebo má předem připravenou únikovou cestu? To také, ale je zapotřebí i páčit, kroutit se, bušit a kopat. Joe vzpomínal na Kornblumovy historky z života na scéně, na strastiplné kočování, přátelství mezi umělci, na výměnu letitých zkušeností mezi kouzelníky a iluzionisty.

„Můj otec vystupoval ve varieté,“ řekl Sammy. „Šoubyznys.“

„Já vím. Tatínek mi o tom jednou říkal. Byl to silák, že? Byl velmi silný.“

„Nejsilnější Žid na světě,“ kývl Sammy.

„A teď je…“

„Teď je mrtvý.“

„Nezlob se.“

„Byl to parchant.“

„Aha.“

„Ne doslova. To se jenom tak říká. Byl to šmuk. Odešel, když jsem byl malý, a už se nevrátil.“

„Aha.“

„Byl samý sval. Ale bez srdce. Jako Superman bez Clarka Kenta.“

„Proto nechceš, aby byl ten náš borec“ – přijal Sammyho terminologii – „silný?“

„To ne! Já jenom nechci, aby byl náš borec stejný, jakého mají všichni, chápeš?“

„Tak to jsem se spletl,“ omluvil se Joe. Přesto měl pocit, že se nezmýlil. V Sammyho hlase slyšel obdiv, dokonce i když prohlásil nebožtíka pana Klaymana za parchanta.

„Jaký je tvůj otec?“ zeptal se Sammy.

„Moc hodný člověk. Je lékař. Bohužel není nejsilnější Žid na světě.“

„To by tam teď potřebovali,“ uznal Sammy. „Nebo, hele, ty ses odtamtud dostal. Možná spíš potřebujou nějakýho super-Kornbluma. No jo.“ Vstal a začal si pěstí ťukat do dlaně druhé ruky. „Á. Ahá. Jasně. Počkej.“ Přitiskl si dlaně ke spánkům. Skoro bylo vidět, jak se mu v hlavě klube na povrch myšlenka, jako Athéna v hlavě Diově. Joe se posadil. Rychle si v duchu proběhl, o čem se v poslední půlhodině bavili, a jako by přijímal radiové vlny ze Sammyho mozku, spatřil obrysy, tmavé kontury, tvary těla hrdiny, jenž bude vládnout schopností unikat i z těch nejnemožnějších situací.* <*Stále živý obraz Harryho Houdiniho – jeho tajemná moc, tělesná konstituce, jeho výkony, jeho odhodlání odhalovat kouzelnické podvodníky – byl i třináct let po jeho smrti coby vzor pro superhrdinu stále opomíjen; toto budiž argument v jeho prospěch.> Právě si takovou úžasnou postavu začal představovat, už ji cítil, nebo si ji, kupodivu, vybavoval z paměti, když otevřel oči. Tvář měl zrůžovělou vzrušením. Vypadal, jako když mu, řečeno jedním z jeho výrazů, střeva tropí rotyku.

„Tak jo,“ řekl, „poslouchej.“ Začal přecházet mezi stoly, díval se pod nohy a deklamoval ostrým, štěkavým tónem, jaký Joe slýchal u hlasatelů v amerických rádiích. „Všem, hm, kdo, hmm, úpí pod jhem otrokářů –“

„Jhem?“

„Jo,“ Sammy zrudl a mluvil zase normálním hlasem. „Jako v poutech. Teďka jenom poslouchej. Tohle je komiks, chápeš?“

„Chápu.“

Vrátil se ke korzování a rádiovému hlasu, kterým odříkal své historické prohlášení.

„Všem, kdo úpí pod jhem otrokářů a, hm, pod okovy útlaku, dává naději na volnost a svobodu!“ Jeho projev nabýval na jistotě. „Se svou fyzickou i duševní výbavou, prvotřídním týmem spolupracovníků, vybavený pradávnou moudrostí, putuje po světě, provádí neuvěřitelné kousky a pomáhá těm, kdo strádají pod krutou pěstí tyranů! Je to,“ – odmlčel se a vrhl na Joea nadšený pohled, ve chvíli, kdy se nechal svým příběhem zcela pohltit – „Eskapista!“

„Eskapista.“ Joe si to zkusil vyslovit. Jeho nezkušenému uchu to znělo báječně  – jako někdo důvěryhodný, schopný a silný. „Je to mistr úniků v převleku. Bojuje proti zločinu.“

„On proti němu jen nebojuje. On svět od zločinu osvobozuje. Osvobozuje lidi, chápeš? Objevuje se v těch nejtěžších chvílích. Všechno ze skrytu pozoruje. Vede ho světlo – světlo z…“

„Z jeho Zlatého klíče.“

„Perfektní!“

„Jasné,“ řekl Joe. Kostým bude tmavý, tmavomodrý jako půlnoc, jednoduchý, praktický, ozdobený pouze symbolem univerzálního klíče na prsou. Joe přešel k jednomu z kreslících stolů a posadil se na stoličku. Chopil se tužky a čtvrtky a začal rychle črtat, jako by si na vnitřní stranu víček promítal obraz mrštného, obratného muže, který se mu objevil v hlavě, muže, který právě dopadá na zem, gymnastu seskakujícího z kruhů, pravá pata se chystá došlápnout, levá noha je zdvižená a pokrčená v koleni, ruce vysoko vzpažené, dlaně rozevřené; Joe se pokoušel postihnout fyzikální zákonitosti lidského pohybu, spolupráci šlach a svalů, vytvořit anatomický základ elegance a stylu tak, jak se to nepodařilo ještě žádnému kreslíři.

„Páni,“ vydechl Sammy. „Páni, Joe. To je něco. To je paráda.“

„Přichází osvobodit svět,“ řekl Joe.

„Přesně.“

„Dovol, abych se něco zeptal.“

„Ptej se, na co chceš. Všechno už mám tadyhle.“ Sammy si nafoukaně poklepal na hlavu a Joea až píchlo u srdce, jak mu to připomnělo Tomáše; v příští vteřině, když Sammy uslyšel Joeovu otázku, schlípl úplně stejně jako kdysi Joeův bratr.

„Co je jeho proč?“

Sammy pomalu kýval, pak přestal.

„Proč,“ hlesl. „Do pytle.“

„Říkal jsi –“

„Já vím, já vím. Vím, co jsem říkal. Tak jo.“ Popadl kabát a poslední krabičku cigaret. „Jdem se projít,“ řekl.

 

(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)

Chabon, Michael: Záhady Pittsburghu

chabon_zahady pittsburghuProzření Arta Bechsteina
(Michael Chabon: Záhady Pittsburghu. Překlad Olga Bártová, Plus 2010, 280 stran.)

Jméno Michaela Chabona je českému čtenáři už velmi dobře známé, ovšem jeho první dvě knihy zůstávají tak trochu ve stínu úspěšnějších Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Přitom podle jeho románu Báječní hoši byl natočen úspěšný film. Na literárním poli debutoval tento mladý americký autor židovského původu roku 1988 románem Záhady Pittsburghu, jímž na sebe ihned upozornil a v němž poprvé nastínil téma, které jej bytostně zajímá i v dílech pozdějších: nejrůznější podoby lásky a vztahů mezi mužem a ženou i mužem a mužem.

Záhady Pittsburghu se, jak už sám název napovídá, odehrávají v Pittsburghu v americkém státě Pennsylvania během jednoho léta. Jejich protagonistou je Arthur Bechstein, jehož jméno všichni zkracují na Art a který právě ukončil vysokoškolské studium. Art je nováčkem z dobré rodiny, outsiderem, tedy tím, jenž přichází zvenčí, a přivydělává si v jednom knihkupectví, v němž je „literatura vmáčknuta do miniaturního, nepotřebného výklenku mezi oddíly Válka a Domácí kutil“. Jinak má ale stálý příjem od svého otce, jedné z hlavních postav nejen pittsburského podsvětí. Jak je u židovských rodin běžné, Art svého otce velmi ctí a řídí se jeho přáními a názory, především proto, že ví, že jen díky jeho penězům mohl studovat na univerzitě a získat tak vzdělání, jímž se generace jeho předků pochlubit nemohly.

Jednou večer, poté, co strávil celý den v univerzitní knihovně, se na ulici Art náhodou seznámí s Arthurem Lecomtem, jemným a hezkým mladíkem, o němž ani na okamžik nezapochybuje, že není gay; hned od počátku mu tedy dává najevo, že on homosexuál není, usiluje však o to, aby se stal jeho kamarádem. Arthur se pro Arta stane jakousi branou do nového světa, světa plného nepoznaných lákadel, rozkoší a zážitků, přitahuje jej a inspiruje.

Dalším do party je hřmotný Cleveland Arning, jezdec na obrovském motocyklu Harley Davidson, oblečený zásadně v černém, alkoholik, který zbožňuje Bukowského a Brautigana, neomalený a krutý, nicméně oplývající velkým charismatem. Do knihkupectví, v němž Art pracuje, vtrhne jako postmoderní smrt a unese jej na svém oři tak efektním způsobem, že vyděšení kolegové hned volají policii. Sám sebe nazývá Ztělesněným zlem, s čímž se naprosto ztotožňují i rodiče nebohých dívek, kterým učaroval, a dokonce se chlubí, že v mládí málem utopil svou mladší sestru. Cleveland je mimo Arta bezpochyby ústřední postavou celého románu a jeho činy a osud jsou hlavní motivací Artova radikálního rozhodnutí na  konci celé knihy.

Různé podoby lásky…
Jedinou ženskou hrdinkou v Záhadách Pittsburghu je Phlox, která pracuje v knihovně a s níž Arta, jenž se do ní zamiluje na první pohled, seznámí jejich společný kamarád Arthur. Vztah Arthura k Phlox je ambivalentní: na jedné straně by chtěl, aby začala s Artem chodit, na straně druhé na ni posléze žárlí. Je to souboj o Artovu pozornost, o čas, který stráví s jedním, nebo s druhým (všichni tři společně po urážkách, jež Arthur směrem k Phlox jednoho večera pronese, nikam nevyrážejí), a konečně o fyzický kontakt, šance na nějž se Arthur ani přes fakt, že Art chodí s Phlox, nehodlá vzdát. Art si koneckonců velmi brzy přizná, že jej Arthur velmi přitahuje, že po něm touží, nedokáže ale zpočátku akceptovat myšlenku na svou potenciální homosexualitu. Sexuální napětí mezi Artem a Phlox a Artem a Arthurem je čím dál větší, prolíná se celým románem až do úplného konce a zabraňuje Artovi, aby k jednomu či druhému zaujal pevnější vztah, což se nezmění ani po noci, během níž se (chtělo by se podotknout konečně) vyspí s Arthurem. Modelově by se tento milostný trojúhelník dal připodobnit k dvěma magnetům, které střídavě mění polaritu a mezi nimiž osciluje Art jako kousek kovu. Každou chvíli se situace změní, Art se oddálí od jednoho partnera a přichýlí se ke druhému; oběma zároveň je potom schopen vyznat lásku. Art se tento stav ani nesnaží nijak hodnotit, jenom říká: „Tehdy jsem o sobě neuvažoval jako o gayovi; popravdě řečeno, tehdy jsem o sobě neuvažoval vůbec.“ Jako by žil na jiné planetě, v jiném světě, jako by toto léto nemělo nikdy skončit, protože ví, že s koncem léta se bude muset rozhodnout.

… i přátelství
Artův vztah ke Clevelandovi se naopak lineárně rozvíjí a prohlubuje a stanou se z nich výborní přátelé. Cleveland chce využít konexí Artova otce k tomu, aby se mohl zapojit do pittburského  podsvětí, což se mu sice povede, Artovu otci se však fakt, že jeho syn se stýká se zlodějíčkem, nijak nezamlouvá. Po neúspěšných pokusech odradit jej se odhodlá k radikálním činům: na Clevelanda nastraží léčku, do níž se Artův nejlepší přítel chytí a zaplatí za ni životem. Arthurovi potom pohrozí, že pokud neodjede někam hodně daleko, bude jej čekat velmi podobný osud. Nesmiřitelné rozpory mezi tím, co po něm chce jeho otec, tedy vrátit se zpět do lůna rodiny a žít spořádaný, poklidný život synka z dobré židovské rodiny, jenž se nemusí o nic starat, protože jeho otec má peněz dost, a svobodou, divokostí v srdci i v pohlaví, kterou mu nabízejí Arthur a tragicky zahynuvší Cleveland, donutí Arta jednat tak, jak by si do té doby jistě nedokázal ani představit. Během pěti minut opustí všechny jistoty, které mu svět establishmentu, reprezentovaný otcem a i vztahem s Phlox zaručuje, a uteče společně s Arthurem do Evropy; na cestu si nicméně bere fotografii Phlox, takže čtenáři mají právo věřit, že Artův vztah k ní stále trvá. Z Evropy se vrátí až po dlouhých třech měsících, rozhodnut už nikdy nepromluvit se svým otcem a neschopen dále se stýkat s Phlox. Důsledky epifanie, v níž najednou spatřil prohnilost morálních hodnot otcova světa, jsou neodvolatelné.

Právě ve finále Záhad Pittsburghu však tkví slabina tohoto románu: Chabon nedokáže příliš uspokojivě prezentovat motivaci, jež přinutí zjevně heterosexuálního Arta k útěku s Arthurem do Evropy, samozřejmě mimo nevysvětlitelnou, až osudovou přitažlivost a charisma. Čtenář dokáže sice pochopit, že se Art na konci románu nevrátí zpět ke Phlox, protože pro něj symbolizuje starý svět, s nímž už Art nechce mít nic společného, protože v něm dokázal jeho otec z lásky k němu nechat zabít jeho nejlepšího kamaráda, nedokáže se však s Artovou budoucností nijak ztotožnit. Nejednoznačnost jeho sexuální orientace, či spíše autorova nerozhodnost mu nějakou přiřknout, činí z Arta poněkud schematickou postavu, jež se zmítá mezi konvencemi těla i mysli, reprezentovanými láskou k ženě, a divokostí a přitažlivostí lásky k muži.

Záhady Pittsburghu jsou však naštěstí i románem o přátelství mezi muži, které přetrvá i smrt a jež nemá stinné stránky. A právě upřímnost takového citu, občas zabarveného sexuálním napětím, je největší devizou tohoto díla, jehož stránky se čtenáři samy obracejí pod rukama, a stává se tématem, jež bude Michaela Chabona fascinovat v jeho dalších románem.

Richard Olehla

 

Chabon, Michael: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

chabon_uzasna dobrodruzstviÚžasná dobrodružství Supermana z Brooklynu
(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)

V angloamerické literární tradici není mnoho knih, které by se alespoň z části odehrávaly na místech českému čtenáři důvěrně známých; z těch několika málo výjimek přeložených do češtiny vzpomeňme například Utze britského autora Bruce Chatwina, román počtem stran nepříliš veliký. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jej přebíjejí nejenom úctyhodnou délkou (máme před sebou 640 stran textu), ale především spádem, napětím a humorem.

Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vystudoval tvůrčí psaní na universitách v Pittsburghu a Irvine. V literárním světě debutoval dílem Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1998, č. 2010). Jeho druhý román se jmenuje Báječní hoši (Wonder Boys, 1995) a posloužil jako předloha filmu s Michalem Douglasem. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay, 2000, č. 2004) vydalo Chabonovi nakladatelství Random House a autor za ni v roce 2001 získal prestižní Pulitzerovu cenu. V roce 2003 sestavil Chabon antologii nakladatelství McSweeney, které řídí jiný americký prozaik Dave Eggers. Z dalších děl jmenujme alespoň romány Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen’s Club, 2007, č. 2008) či nejnovější Telegraph Avenue (2012, č. Odeon 2014). Chabon také vydal dvě sbírky povídek: Modelový svět (A Model World and Other Stories, 1990, č. 2006) a Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth, 1999), novelu Konečné řešení (The Final Solution, 2004, č. 2007), román se Sherlockem Holmesem na odpočinku, který se ujme vyšetřování vraždy a krádeže mluvícího afrického papouška. V českém překladu mu také vyšel soubor literárních esejí Mapy a legendy (Maps and legends, 2008, č. 2011).

Michael Chabon je literárními kritiky srovnáván s Philipem Rothem či Bernardem Malamudem, ale také s Francisem Scottem Fitzgeraldem, jehož styl ovlivnil Chabonovu prvotinu Tajemství Pittsburghu, nebo s Donem DeLillem. Sám autor se vyznává z lásky k tak rozdílným autorům jako jsou Vladimir Nabokov, Herman Melville a John Cheever.

V Úžasných dobrodružstvích nám autor předkládá příběh, který se začíná odvíjet v New Yorku na podzim roku 1939 a v němž hrají prim dva mladíci. Samuel Klayman – později se přejmenuje na Sammyho Claye – je sedmnáctiletý židovský chlapec z Brooklynu, jehož literární záběr sahá od science fiction po Theodora Dreisera, a někde uprostřed tkví jeho vášeň pro komiksy a brakovou literaturu. Josef Kavalier, jehož příjezdem do New Yorku celá kniha začíná, je jen o něco málo starší mladík z Prahy, který uprchl před Hitlerovými vojsky a perzekucí do Ameriky, zanechav v Čechách celou svoji rodinu. Na své trnité cestě za americkou svobodou navštíví postupně Litvu, kam přijíždí ukryt v rakvi, Rusko a Japonsko. K útěku mu dopomůže starý Žid Kornblum, vynikající eskamotér a iluzionista, jenž je najat radou starších židovské obce, aby našel Golema a dopravil jej z dosahu Gestapa a jednotek SS. I Josefovou životní vášní je magie; jeho idolem je Harry Houdini, legendární mág a eskapista počátku 20. století.

Sammy brzy pozná, že Josef je mnohem nadanější nežli on sám. Utvoří tedy autorský tým, v němž Josef kreslí a Sammy píše text. Společně vytvoří nového komiksového hrdinu Eskapistu, jenž má být podle Sammyho vyjádření postavou, která „připomíná Houdiniho i Robina Hooda a zároveň v sobě má ždibec Alberta Schweitzera“. V té době jsou zrovna komiksy díky úspěchu Supermana v kursu, a tak se svým nápadem oba hoši brzy uspějí u Sammyho zaměstnavatele, který cítí příležitost, jak vydělat velké peníze.

Josef, který si v Americe nechává říkat Joe, vloží do postavy Eskapisty svou vlastní nenávist k nacistům, jenže to mu v jeho boji proti diktatuře, která vězní jeho rodinu, a Joe tuší, že jen vězením vše asi neskončí, nestačí. Sám se proto pouští do šarvátek s lidmi, kteří třeba jen vypadají jako Němci, což mu přinese víc podlitin než uspokojení. Cílem jeho života se mu stává snaha dostat celou svou rodinu do Ameriky; když zjistí, že to není reálné, soustředí se na záchranu svého mladšího bratra. Své výdělky investuje do projektu, v jehož rámci má být pod křídly humanitární organizace vypravena z Lisabonu loď s dětskými pasažéry. Když Joea zastihne strašná zpráva, že loď byla u Azorských ostrovů torpédována německou ponorkou a ztroskotání nikdo nepřežil, opouští svou profesi kresliče komiksů i svou snoubenku Rosu a na dlouhá léta zmizí, aby si sám se světem vyřídil své účty.

Michael Chabon vybavil celý příběh obou hlavních hrdinů obsáhlým aparátem poznámek pod čarou a vysvětlivek, čímž na nezkušeného čtenáře chystá léčku. Snaží se nás totiž přesvědčit, že oba hrdinové a jejich komiks skutečně existovali, třeba tím, že uvádí cenu, za kterou byla v devadesátých letech díla Joea Kavaliera a Sammyho Claye vydražena. Samotný komiks nám představuje úžasně idealizovaného superhrdinu, jenž „přichází na pomoc těm, kteří úpějí v osidlech tyranie a nespravedlnosti“. Pohled na spravedlnost, jejž nedokáže Joe v konfrontaci s nacismem přijmout jako realitu, se prostřednictvím Eskapisty značně zjednoduší, jak je tomu ostatně v každém komiksovém příběhu: Dobro reprezentované hlavním hrdinou vítězí nad Zlem, které je v Sammyho a Joeově příběhu zobrazeno jako samotný Hitler.

Jedním z oblíbených Chabonových témat je homosexualita, zjevná i skrytá. V obou autorových předchozích románech, v Tajemství Pittsburghu i Báječných hoších, vystupují postavy, jež dávají přednost stejnému pohlaví; tato tendence dokonce vynesla šťastně ženatému Chabonovi kuriózní ocenění: časopis Newsweek jej totiž v jedné své analýze zařadil mezi nadějné mladé homosexuální spisovatele. Chabon se tím ovšem necítí nijak dotčen, ba právě naopak; v jednom rozhovoru prohlásil, že mu tento článek vynesl velikou popularitu mezi gayi a lesbičkami, čímž získal další početnou a velmi stabilní skupinu čtenářstva. V Úžasných dobrodružstvích je to Sammy Clay, kdo má vážné pochybnosti o své sexuální orientaci. Ženy má rád, ale nijak jej nepřitahují. Konečnou jistotu získá, až když se zamiluje do mladého herce; když jsou však jeho sklony při jednom policejním zátahu na pederasty prozrazeny, navždy se jich zříká a pojme za manželku opuštěnou Rosu, která Joeovi ani nestačila říci, že čeká potomka.

Joe Kavalier mezitím bojuje svou soukromou válku s Němci. Jeho zuřivost dojde vrcholu v  Antarktidě, kam je Joe v rámci armády vyslán. Právě na tom nejodlehlejším místě zabije Kavalier svého jediného Němce: shodou nešťastných okolností vědce, který má s nacisty jen pramálo společného. Po válce trvá Joeovi dlouho, než se dokáže vyrovnat se zradou, které se dopustil na Rose, a než se sblíží se svým synem. Osudová přitažlivost však nakonec přinese dobrý konec. Neochvějná jistota, že nade vším zvítězí láska, Michaela Chabona velmi přibližuje tradici amerického postmoderního umění, kterou můžeme nejlépe dosvědčit třeba díly Davida Lynche či Thomase Pynchona. Tváří v tvář Hitlerovi, jednotkám SS a koncentračním táborům stojí vyznění Úžasných dobrodružství, že nikoli práce, ale láska osvobozuje.

Ve světle historických souvislostí je důležité i Chabonovo židovství a způsob, jak jej v Úžasných dobrodružstvích vyjadřuje. Především, oba chlapci jsou Židé a na počátku příběhu se píše rok 1939. Josef Kavalier přichází do New Yorku z Prahy, důležitého meziválečného centra židovské kultury, a jedním z největších duchů té doby (a nepochybně nejenom ji) byl Franz Kafka. Pokud zkrátíme jméno Josefa Kavaliera na Josefa K., dostaneme jméno protagonisty Kafkova románu Zámek. A idolem mladého Josefa je Harry Houdini, jehož první známé číslo se jmenovalo „Proměna„, což znovu odkazuje na Kafku a jeho stejnojmennou prózu. Avšak pokračujme dále: Praha je místem, kde byl Rabbi Loewem stvořen bájný Golem. Ten byl stvořen z vltavské hlíny a jílu; ten se anglicky řekne „clay“, což je i Sammyho příjmení.

Posledním pojítkem mezi Chabonovým románem a kulturním pozadím, z něhož vzešel, je téma, které je pro židovskou literární tradici zřejmě nejtypičtější – útěk či exil. Joe je exulant, který před Hitlerem uteče do světa zdánlivě neomezených možností. Zároveň mu ovšem tento vysněný ráj přináší pocit vykořeněnosti a traumatu z toho, že nedokáže stejně vysvobodit i svoji rodinu. Ačkoli Eskapista dokáže i nemožné, aby vykonal na nacistech spravedlnost, Joe je svázán fyzickými možnostmi svého těla – i ten největší mág a eskapista jako třeba Harry Houdini je jen člověk.

O židovských autorech rozhodně nemůžeme říci, že by byli propagátory velkých literárních experimentů, ať už z hlediska formy či výběru tématu. Většinou se omezují buď na popis života svých předků v Evropě nebo líčí konflikt mezi ortodoxním pojetím židovské víry a pravidel z toho vyplývajících a životem moderní, sekulární americké společnosti. A právě v tom leží Chabonova výjimečnost. Úžasná dobrodružství totiž přejímají rejstřík, který byl donedávna vyhrazen pouze komiksům. V příběhu se postupně objeví špionáž, zázračné úniky i neopětovaná láska, klasické to atributy brakové literatury a populární kultury postmodernismu, která svým způsobem z tradice komiksu vychází nebo se jím alespoň inspiruje. Tak či onak jsou Úžasná dobrodružství rozhodně hodna naší pozornosti. Ačkoliv se jedná o rozsáhlý román, čte se příběh Joea Kavaliera a Sammyho Claye opravdu lehce, k čemuž přispívá i výborný překlad Davida a Markéta Záleských.

 

Richard Olehla

 

Chabon, Michael: Židovský policejní klub

chabon_zidovsky klub(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

 

1

 

Devět měsíců vegetoval Landsman v hotelu Zamenhof a za tu dobu se žádný z jeho spolunocležníků nenechal zamordovat. Teď však kdosi prohnal kulí hlavu hosta z pokoje 208, Žida, který si říkal Emanuel Lasker.

„Nezvedal telefon, neotvíral,“ říká noční recepční Tenenboym, když tahá Landsmana z postele. Landsman obývá pokoj 505 s výhledem na neonový poutač hotelu naproti přes ulici Maxe Nordaua. Jmenuje se Blackpool a to slovo hraje podstatnou roli v Landsmanových nočních můrách. „Musel jsem si odemknout sám.“

Noční recepční je bývalý mariňák, jenž se v šedesátých letech, po návratu z jatek kubánské války, úspěšně zbavil návyku na heroin. K uživatelům drog, kteří bydlí v Zamenhofu, se chová s takřka mateřskou péčí. Posečká jim se splácením půjčky a dbá na to, aby je nikdo nerušil, když to není žádoucí.

„Sahal jste v pokoji na něco?“ ptá se Landsman.

„Jenom na peníze a šperky,“ praví Tenenboym.

Landsman si oblékne kalhoty, obuje se a natáhne si šle. Pak se on i Tenenboym podívají na kliku dveří, kde visí červená kravata se silným hnědým pruhem, zavázaná na uzel, aby se ušetřil čas. Landsmanovi zbývá do další směny osm hodin. Osm mizerných hodin bude čekat jako krysa v proskleném teráriu vystlaném pilinami, s flaškou v ruce. Landsman si povzdechne a jde si pro kravatu. Navlékne ji přes hlavu a utáhne uzel až k límečku. Vklouzne do saka, sáhne do náprsní kapsy, aby se přesvědčil, že tam má peněženku a policejní placku, a poklepá šolem v podpažním pouzdru, Smith & Wesson model 39 se zkrácenou hlavní.

„Nerad vás budím, detektive,“ omlouvá se Tenenboym. „Ale viděl jsem, že stejně moc nespíte.“

„Ale spím,“ povídá Landsman. Natáhne se po sklence – suvenýr ze Světové výstavy 1977 – s níž má zrovna intimní vztah. „Jen to dělám ve spodkách a v košili.“ Zvedne skleničku a připije na třicet roků, které uplynuly od Světové výstavy v Sitce. Byl to prý nejpamátnější okamžik v dějinách židovského osídlení tady na severu, a on to zpochybňovat nebude. Meyeru Landsmanovi bylo tehdy čtrnáct a právě objevoval krásy Židovek, pro které rok 1977 musel být určitým způsobem vrcholem. „Sedím při tom v křesle.“ Obrátí do sebe skleničku. „S šolemem pod paží.“

Podle lékařů, terapeutů i jeho bývalé manželky je pro Landsmana alkohol lék, pije, aby vyladil skleněné píšťaly svého rozpoložení kladivem padesátiprocentní slivovice. Ovšem je pravda, že zná pouze dvě rozpoložení: buď pracuje, nebo je mrtvý. Meyer Landsman je nejvyznamenávanější šames v celém okrsku Sitka, to on vyřešil vraždu překrásné Fromy Lefkowitzové, kterou zabil její manžel, kožešník, a byl to on, kdo dopadl nemocničního vraha Podolskyho. Jeho svědectví poslalo do federální věznice na doživotí Hymana Tscharnyho a bylo to poprvé a naposledy, kdy obvinění nějakého verboverského mafiána prošlo u soudu. Má paměť trestance, kuráž hasiče a zrak zloděje. Když se řeší nějaký zločin, řádí Landsman po Sitce jako černá ruka. Jako by v jeho přítomnosti pořád zněly temné filmové kastaněty. Horší to je, když má volno, když se mu myšlenky rozletí otevřeným oknem jeho mozku jako volné listy z pořadače. Leckdy to chce pořádné těžítko, aby neuletěly úplně.

„Nerad vám přidělávám práci,“ praví Tenenboym.

Když Landsman ještě dělal na protidrogovém, zatknul Tenenboyma celkem pětkrát. Od toho se odvíjí jejich vztah, kterému by se s hodně přimhouřenýma očima mohlo říkat přátelství. A skoro to stačí.

„To není práce,“ prohodí Landsman. „Dělám to rád.“

„Jo, já to samý,“ přitaká noční recepční. „Taky komu se poštěstí sehnat místo nočního recepčního v zavšiveným hotelu?“

Landsman položí Tenenboymovi ruku na rameno a jdou se podívat na nebožtíka. Vmáčknou se do jediného hotelového výtahu či ELEVATORO, jak hlásá malá mosazná cedulka nade dveřmi. Když byl hotel před padesáti lety postaven, všechny směrovky, tabulky, upozornění a varování, všechno vyvedli na mosazných destičkách v esperantu. Většina z nich už dávno vzala zasvé, padla za oběť zanedbané údržbě, vandalům a požárním předpisům.

Na dveřích ani na zárubni pokoje 208 nejsou žádné stopy po násilném vniknutí. Landsman stiskne kliku s kapesníkem v ruce a špičkou boty odšťouchne dveře.

„Mám z toho divný pocit,“ ozve se Tenenboym, který vstupuje do pokoje v závěsu za Landsmanem. „Nikdy jsem tady toho chlápka neviděl. Znáte výraz ‚zlomený muž‘?“

Landsman připustí, že mu to něco říká.

„Většina lidí, o kterých se takhle mluví, si to vůbec nezaslouží,“ pokračuje Tenenboym. „Podle mě se v mužským hlavně nemá co zlomit. Jenže tenhle Lasker – připomínal mi takový ty tyčky, který když přelomíte, tak se rozsvítí. Znáte to? Pár hodin svítí. A vevnitř rachtají skleněný střepy. No nic, zapomeňte na to. Prostě mám divný pocit.“

„Každý má dneska divné pocity,“ poznamená Landsman a do černého zápisníku si zapíše poznámky o stavu pokoje, byť je to poněkud zbytečné, protože detaily takové obhlídky zapomíná jen výjimečně. Spolek lékařů, psychologů a jeho bývalé manželky ho varoval, že alkohol ho jednou o vynikající paměť připraví, ale prozatím se tato předpověď k jeho lítosti nenaplnila. Obrazy minulosti zůstávají neporušené. „Museli jsme zřídit zvláštní telefonní linku, abychom stíhali brát všechny hovory.“

„Tohle je pro Židy zvláštní doba,“ souhlasí Tenenboym. „O tom žádná.“

Na laminovaném prádelníku leží hromádka paperbacků. Na nočním stolku měl Lasker šachovnici. Vypadá to, že měl rozehranou partii ve fázi rozhárané střední hry, černý král uprostřed čelí útoku, bílý má výhodu několika figur navíc. Šachová sada je to laciná. Šachovnice se překládá v půli, je z kartonu, z figurek vystupují hrbolky v místech, kde se plast vstřikoval do formy.

Ve stojací lampě se třemi stínítky vedle televize svítí jediná žárovka. Všechny ostatní, kromě zářivky v koupelně, byly vyšroubovány nebo jsou spálené. Na okenním parapetu leží krabička s projímadlem, které je volně k dostání. Okno je otevřené na škvírku (víc otevřít ani nejde) a kovové okenice v ostrém větru, vanoucím z Aljašského zálivu, každou chvíli prásknou o zeď. Vítr s sebou přináší kyselý pach rozdrceného dřeva, nafty z lodních motorů a lososího masa z konzerváren. Podle písně „Noch amol,“ kterou se Landsman se všemi aljašskými Židy jeho generace povinně učili na základní škole, naplňuje vítr od zálivu židovský nos vůní příslibu začít znovu. „Noch amol“ pochází z dob Ledních medvědů, z počátku čtyřicátých let, a má být vyjádřením vděčnosti za další zázračné vysvobození: Ještě jednou. Dnes Židé ze Sitky spíš vnímají její ironický podtón, který v ní zazníval od samého začátku.

„Znal jsem docela dost šachistů, co jeli na heroinu,“ poznamená Tenenboym.

„Nápodobně,“ kývne Landsman a při pohledu na mrtvého si uvědomí, že ho v Zamenhofu několikrát viděl. Byl to takový ptačí mužík, jasná očka, tupý zobák. Měl trochu zarudlé tváře a hrdlo, možná trpěl růžovkou. Žádný drsňák ani křivák, dokonce ani žádná ztracená duše. Vlastně se od Landsmana výrazně nelišil, jedině drogou, kterou užíval. Čisté nehty. Vždycky v kravatě a klobouku. Četl si jednou knihu s poznámkami pod čarou. Teď leží Lasker na břiše na sklápěcí posteli, jen v obyčejných bílých spodkách. Ryšavé vlasy, ryšavé pihy a zlatavé třídenní strniště. Náznak druhé brady, který Landsman přisuzuje někdejší tělnatosti. Opuchlé oči v krví ztemnělých důlcích. V zátylku se černá malý, opálený otvor a krůpěj krve. Žádné stopy zápasu. Nic nenaznačuje, že by Lasker věděl, co se na něj chystá, dokonce ani ve chvíli, kdy to přišlo. Landsman si všimne, že na posteli schází polštář. „Kdybych to věděl, možná bych ho požádal o nějakou partičku.“

„Netušil jsem, že hrajete šachy.“

„Mizerně,“ ušklíbne se Landsman. U skříně na odporně žlutozeleném koberci barvy pastilky na bolení v krku zahlédne bílé pírko. Otevře skříň, a tam leží polštář, prostřelený uprostřed, aby ztišil výšleh žhavých plynů z nábojnice. „Nemám ten správný cit pro střední hru.“

„Pokud vím, detektive,“ poznamená Tenenboym, „je střední hra to nejdůležitější.“

„Jako bych to nevěděl,“ povzdechne si Landsman a telefonem budí svého parťáka Berka Shemetse.

„Detektive Shemetsi,“ řekne do erárního mobilu Shoyfer AT. „Tady je tvůj parťák.“

„Prosil jsem tě, ať mi to už neděláš, Meyere,“ uleví si Berko. I jemu pochopitelně zbývá do další služby osm hodin.

„Máš plné právo se na mě zlobit. Jen jsem si říkal, že třeba ještě nespíš.“

„Nespal jsem.“

Na rozdíl od Landsmana si Berko Shemets nezpackal manželství ani osobní život. Každý večer usíná v náručí své báječné ženy, jejíž lásku si hýčká a opětuje ji. Je to spolehlivý manžel, který své choti nikdy nezavdá důvod ke smutku nebo obavám.

„Kletbu na tvou hlavu, Meyere,“ prohlásí Berko a v američtině dodá: „Zatraceně.“

„Mám tady v hotelu jasnou vraždu,“ oznamuje Landsman. „Místní nájemník. Jedna kulka do zátylku. Ztlumená polštářem. Velmi čistá práce.“

„Nájemný zabiják.“

„To je jediný důvod, proč tě otravuju. Ten neobvyklý způsob provedení.“

V Sitce, jejíž metropolitní oblast připomíná zubatou nudli, žije tři miliony dvě stě tisíc lidí a průměrně pětasedmdesát z nich se ročně stane obětí vraždy. Některé souvisejí s válkami gangů, ruští štarkeři se při nich navzájem likvidují ve volném stylu. Ostatní vraždy v Sitce spadají do kolonky „zločin z vášně“, což je zkrácený výraz pro matematický součin alkoholu a střelných zbraní. Chladnokrevné popravy jsou vzácné, ale o to tvrdošíjněji se drží na tabuli v policejní služebně, na níž jsou vyvěšené dosud nevyřešené případy.

„Nejsi ve službě, Mayere. Ohlas to. Ať si to vezmou Tabatchnik a Karpas.“

Tabatchnik a Karpas, zbylí dva detektivové, kteří tvoří tým B na oddělení vražd policejního okrsku Sitka, drží tenhle měsíc noční služby. Představa, že by tenhle kus holubího trusu nechal přistát na jejich kloboucích, má něco do sebe, to Landsman musí uznat.

„To bych milerád udělal,“ říká Landsman. „Jenže tady náhodou bydlím.“

„Znal jsi ho?“ zeptá se Berko smířlivějším tónem.

„Ne,“ vrtí hlavou Landsman. „Neznal.“

Odvrátí oči od bledého, pihovatého těla na sklápěcí posteli. Občas mu jich je líto, aniž by věděl proč, ale je lepší si to odpustit.

„Poslouchej,“ nadhodí Landsman, „jdi si zase lehnout. Probereme to zítra. Nezlob se, že jsem tě vzbudil. Dobrou noc. Vyřiď Ester-Malke, že se omlouvám.“

„Mluvíš nějak divně, Meyere,“ ozve se Berko. „Není ti nic?“

Za posledních pár měsíců Landsman svému parťákovi několikrát zavolal v pochybnou noční hodinu a obšťastňoval ho svým alkoholovým blekotáním. Před dvěma lety zabalil manželství a loni v dubnu narazila jeho sestra ve svém Piperu Super Cub do úbočí Mount Dunkelblum. Ale Landsman teď nemyslí na Naominu smrt ani na své selhání, vedoucí k rozvodu. Je zaujatý představou, jak sedí v zašlé hale hotelu Zamenhof na kdysi bílé pohovce a hraje s Emanuelem Laskerem, nebo jak se doopravdy jmenoval, šachy. Vrhají na sebe poslední zbytky pohasínajícího zápalu a naslouchají uklidňující zvonkohře skleněných střepů ve svém nitru. To, že Landsmanovi se šachy protiví, neubírá výjevu na dojemnosti ani za mák.

„Ten chlápek hrál šachy, Berko. A já o tom neměl ani páru. To je všechno.“

„Prosím tě,“ povídá Berko, „prosím tě, Meyere, hlavně nezačni ronit slzy, buď té lásky.“

„Neboj,“ odtuší Landsman. „Dobrou.“

Ještě zavolá na policejní centrálu a nahlásí se jako hlavní vyšetřovatel Laskerova případu. Jedna podělaná vražda mu procento objasněnosti v pozici vedoucího detektiva nepokazí. Beztak na tom nezáleží. Prvního ledna se správa nad Federálním distriktem Sitka, připomínajícím pokřivenou závorku na skalnatém západním pobřeží ostrovů Baranof a Chichagof, zase vrátí státu Aljaška. Okrsková policie, které Landsman dvacet let obětoval první poslední, bude rozpuštěna. Není zdaleka jisté, jestli si on nebo Berko Shemets či kdokoli další práci udrží. Ohledně blížící se Reverze není jisté zhola nic, a proto je to pro Židy podivná doba.

 

2

 

Než dorazí latke, který ve čtvrti patroluje, obchází Landsman hotelové pokoje a klepe na dveře. Většina obyvatel Zamenhofu je na noc mimo, ať fyzicky, nebo duchem, a z toho, co vypáčil z ostatních, má dojem, že by uspěl lépe, kdyby to zkusil v Hirshkovitsově škole pro neslyšící. Obyvatelé Zamenhofu jsou stádo nervózních, zmatených, nevábných a mrzoutských jídů, ale žádný z nich se dnes nezdá vyplašenější než obvykle. Žádný také nebudí dojem, že by byl schopný přitisknout velkorážnou pistoli k lebce toho muže a chladnokrevně ho sprovodit ze světa.

„Jenom se s těma mamlasama zdržuju,“ říká Landsman Tenenboymovi. „A co vy, vážně jste si nevšiml někoho nebo něčeho zvláštního?“

„Bohužel, detektive.“

„Jste taky mamlas, Tenenboyme.“

„Já to nepopírám.“

„Co služební vchod?“

„Lezli tamtudy dealeři,“ odpoví Tenenboym. „Museli jsme tam dát alarm. Ten bych slyšel.“

Landsman přiměje Tenenboyma, aby zavolal dennímu recepčnímu i víkendovému správci, kteří si hoví doma v posteli. Oba pánové potvrdí to, co už Tenenboym řekl, mrtvému nikdo nevolal, nikdo se po něm neptal. Nikdy. Za celou dobu jeho pobytu v Zamenhofu. Žádné návštěvy, žádní kamarádi, dokonce ani poslíček z Manilské perly. No vida, pomyslí si Landsman, tak přeci je mezi ním a Laskerem nějaký rozdíl: za Landsmanem občas někdo přišel z Romelu a přinesl mu sáček lumpia.

„Půjdu okouknout střechu,“ oznamuje Landsman. „Nikoho nepouštějte ven a zavolejte mě, až se latke konečně uráčí objevit.“

Nastoupí do elevatoro, vyjede do osmého patra a po betonovém schodišti s hranami zpevněnými ocelovým kováním s dusotem vyběhne na střechu Zamenhofu. Celou ji obejde a přes ulici Maxe Nordaua se zahledí na střechu Blackpoolu. Nakloní se přes severní, východní i jižní římsu a obhlédne okolní domy, jsou nízké, šest nebo sedm pater pod ním. Noc nad Sitkou je oranžová šmouha z mlhy a světla sodíkových výbojek, průsvitná jako cibule, osmahnutá na slepičím sádle. Plamínky židovských lamp se táhnou od úbočí Mount Edgecumbe na západě přes sedmdesát dva umělých ostrovů v zátoce, přes Shvartsn-Yam, Halibut Point, Jižní Sitku a Nachtasyl, pak dál přes Harkavy a Untershtat, než je na východě uhasí horský hřeben Baranof. Na ostrově Oysshtelung bliká maják na špičce Sichrhajcky – to jediné zbylo po Světové výstavě – aby varoval letadla nebo lidi. Landsman nasaje pach rybích vnitřností z konzerváren, přepálený tuk z fritovacích hrnců v Manilské perle, zplodiny taxíků a opojný buket zbrusu nových klobouků z Grinspoonovy výrobny plsti dva bloky odsud.

„Nahoře je pěkně,“ řekne, když se vrátí do haly, která oplývá kouzlem stojacích popelníků, zažloutlých pohovek a poškrábaných židlí a stolů, u nichž občas vysedávají hoteloví hosté a zabíjejí čas u binoklu. „Měl bych tam zajít častěji.“

„A co sklep?“ zeptá se Tenenboym. „Ten zkouknete taky?“

„Sklep,“ zopakuje Landsman a srdce mu v hrudi předvede poskok šachového jezdce. „To bych asi měl.“

Landsman není žádná houžvička, nebojí se žádného rizika. Nazývali ho už všelijak, ras, pošuk, mamzer, splašený hovado. Dokázal zkrotit štarkery i psychopaty, stříleli po něm, mlátili ho, pálili, chtěli ho nechat umrznout. Pronásledoval podezřelé mezi záblesky pouličních přestřelek i hluboko v divočině. Výšky, davy, hadi, hořící domy, psi vycvičení k nenávisti vůči policejnímu pachu, to všechno zvládal bez mrknutí oka nebo se s tím dokázal vypořádat. Ale když se ocitne v temném nebo stísněném prostoru, v hloubi jeho bytosti, ve zvířecím koutku duše se cosi křečovitě sevře. Neví o tom nikdo, jen jeho bývalá žena, detektiv Meyer Landsman má totiž hrůzu ze tmy.

„Mám jít s váma?“ ptá se Tenenboym jakoby nic, ale u takové drbny jako on člověk nikdy neví.

Landsman nabídku odmítne s předstíraným opovržením. „Jenom mi půjčte baterku.“

Ze sklepa na něj dýchne pach kafru, topného oleje a prachu. Landsman zatáhne za šňůrku, která rozsvítí žárovku na zdi, nadechne se a ponoří se do nepřátelského šera.

Dole musí projít úschovnou ztrát a nálezů, obloženou dírkovanými sololitovými panely, u nichž stojí skříně s poličkami a přihrádkami s tisíci předměty, zapomenutými nebo zanechanými v hotelu. Boty vytržené z páru, kožešinové čepice, trubka, vzducholoď na gumičku. Kompletní sbírka voskových gramofonových válečků se všemi nahrávkami istanbulského orchestru Orfeon. Dřevorubecká sekera, dva bicykly, zubní můstek v hotelové skleničce. Paruky, špacírky, skleněné oko, umělé ruce, které tady zapomněl prodejce figurín do výloh. Modlitební knížky, modlitební šály v sametových váčcích na zip, exotická soška s tělem dítěte a hlavou slona. Je tu i dřevěná přepravka plná klíčů, další se všemi možnými proprietami pro úpravu účesu, od kulem po kleštičky na řasy. Zarámované rodinné fotografie z lepších časů. Tajemná gumová smyčka, která mohla sloužit jako pomůcka při sexu, antikoncepční prostředek nebo patentovaná součást korzetu. Někdo tady dokonce nechal vycpanou kunu, štíhlého, potměšilého tvorečka s inkoustově černými korálky místo očí.

Landsman tužkou prohrábne bedýnku s klíči. Nahlédne do všech klobouků a prošátrá police za zapomenutými paperbacky. Slyší, jak mu buší srdce, cítí vlastní štiplavý dech a po několika minutách v hlubokém tichu začne mít pocit, že v šumění krve v uších rozeznává tlumený hovor. Podívá se za bojlery na teplou vodu, které jsou jeden k druhému připoutané ocelovými pásy jako kamarádi na nějaké nešťastné výpravě.

Následuje prádelna. Když zatáhne za šňůrku osvětlení, nic se nestane. Je tu o deset stupňů temněji a kromě holých stěn, uřezaných kabelů a odtokových kanálků v podlaze tady není nic k vidění. V Zamenhofu se už prádlo nepere kdovíjak dlouho. Landsman koukne do kanálků, ve kterých se převaluje hustá, vazká tma. Ucítí nepříjemné zašimrání v žaludku. Sevře prsty a zakroutí hlavou, až mu zalupou obratle. Dveře na konci prádelny, které jsou stlučené ze tří prken a čtvrtého, přibitého napříč, zakrývají nízký otvor. Na dveřích je místo petlice jen smyčka z provázku a kolíček, který ji jistí.

Průlez. Jen z toho slova mu naskočí husí kůže.

Zvažuje, jestli by se v tom průlezu mohl skrývat vrah, kterého hledá – ani profesionál, ani vyslovený amatér, dokonce ani normální šílenec. Možné to je, i když by asi bylo těžké zajistit z druhé strany provazovou smyčku kolíčkem. Tahle úvaha ho téměř přesvědčí, aby nechal průlez být. Nakonec rozsvítí baterku, strčí si ji do úst, vykasá si nohavice a klekne si. Natruc sám sobě, protože dělání věcí natruc sobě i druhým, natruc celému světu, to je zábava i odkaz Landsmanova národa. Jednou rukou vytáhne svůj malý velký S&W a druhou uvolní provazové očko. Pak zabere a otevře dveře do průlezu.

„Vylez ven,“ řekne. Má vyschlé hrdlo a sípe jako nějaký vyděšený stařík.

Euforie, kterou cítil na střeše, vyhasla jako prasklé vlákno žárovky. Promrhané noci, život i kariéra jedna dlouhá řada přehmatů, i jeho město je jako žárovka, která každou chvíli zhasne.

Landsman vsouká horní polovinu trupu do průlezu. Vzduch je tam chladný a prosycený nakyslým pachem myšinců. Kužel kapesní svítilny poskakuje po prostoru a víc toho skrývá než osvětluje. Tvárnicové stěny, udusaná hlína na podlaze, odpuzující spleť kabelů a housenek pěnové izolace na stropě. Vzadu, uprostřed podlahy je v kulatém kovovém rámu vsazený kryt z nelakované překližky. Landsman se nadechne a plave močálem své paniky k poklopu. Je odhodlaný zůstat tam, jak dlouho to vydrží. V hlíně kolem rámu není jediná stopa. Dřevo i kov jsou pokryté stejnoměrnou vrstvou prachu, nikde ani šmouha. Není důvod se domnívat, že by s poklopem někdo manipuloval. Landsman vsune mezi rám a překližku nehet a kryt nadzvedne. Ve světle baterky spatří vroubkovanou hliníkovou rouru vsazenou do země. Z její stěny trčí kovové tyče, ohnuté do širokého U, které tvoří žebřík. Rám kolem poklopu je ve skutečnosti okraj roury, široké tak akorát, aby se jí protáhl dospělý psychopat. Nebo židovský policajt, který netrpí tolika fobiemi jako Landsman, jenž svírá pažbu šolemu a potlačuje nutkání do toho temného hrdla vystřelit. S prásknutím zaklapne kulatý dřevěný kryt. Tam dolů ho nikdo nedostane.

Tma se za ním plíží celou cestu po schodech do haly, tahá ho za límec a chňapá mu po rukávu.

„Nic,“ oznámí Tenenboymovi a pomalu se vzpamatovává. Prohodí to téměř radostně. Možná tím předvídá, co při vyšetřování vraždy Emanuela Laskera odhalí, vyjadřuje domněnku, pro co Lasker žil a zemřel, nebo střízlivé hodnotí to, co po Reverzi zůstane z jeho rodného města. „Nic.“

„Víte, co říká Kohn?“ prohodí Tenenboym. „Kohn tvrdí, že tady straší.“ Kohn je denní recepční. „Že dělá lidem naschvály, hýbe s nábytkem a tak. Kohn si myslí, že je to duch profesora Zamenhofa.“

„Kdyby po mně pojmenovali takovou blechárnu,“ poznamená Landsman, „taky bych tam strašil.“

„Člověk nikdá neví,“ shrne to Tenenboym. „A zvlášť dneska.“

Dneska člověk nikdy neví. V Povorotnym se kočka spářila s králíkem a vrhla roztomilé příšerky, jejichž fotografie vyšly na první stránce novin Sitka Tog. Loni v únoru přísahalo na pět set svědků z celého města, že dvě noci po sobě rozeznali v mihotání polární záře obrysy lidské tváře s plnovousem a pejzy. Rozhořely se vášnivé debaty, kdo že byl ten vousatý mudřec z oblohy, jestli se usmíval nebo ne (nebo jestli ho jen netrápily větry), a co vůbec to podivné zjevení znamená. A zrovna minulý týden se v košer jatkách na Zhitlovsky Avenue na šocheta, který už zvedal rituální nůž, obrátilo kuře a aramejsky ohlásilo blížící se příchod Mesiáše. Podle Togu proneslo to zázračné kuře několik děsivých proroctví, byť opomenulo zmínit polévku, v níž poté, co opět zmlklo jako sám Bůh, skončilo coby hlavní ingredience. Landsman si pomyslel, že při bližším prozkoumání tohoto případu by vyšlo najevo, že doba, která je podivná pro Židy, byla až na výjimky neméně podivná i pro kuřata.

 

(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

Chabon, Michael: Židovský policejní klub

chabon_zidovsky klubNový epochální výlet pana Chabona, tentokrát do alternativní historie
(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

Jeden z nejzapomenutějších, leč nejvýznačnějších autorů „pulpového“ hororu a fantasy, August Van Zorn, se ve skutečnosti jmenoval Albert Vetch a žil v letech 1899 až 1963. Tento profesor angličtiny na Coxley College napsal stovky „gotických“ povídek lovecraftovského stylu, v nichž…

Ale ne, takhle ne. To by se do vymyšleného světa dostal i autor doslovu, jemuž je to na rozdíl od autora zapovězeno. On totiž neexistoval nejen Van Zorn, ale ani Vetch, ba dokonce neexistoval ani literární vědec Leon Chaim Bach, který měl údajně napsat o Van Zornovi monografii. Všechny tři si je vymyslel americký spisovatel Michael Chabon (ostatně příjmení toho posledního je, stejně jako příjmení jiného jeho nom de plume, Malachi B. Cohen, anagramem jeho jména).

Takže Van Zorna můžeme použít pouze jako to, čím bezpochyby reálně je: jako doklad toho, že hravost, záliba v žánrové literatuře, fantastice a v prošťourávání obskurních literárních koutů provázejí Chabona od začátku jeho dráhy (Van Zorn se objevil už roku 1995 v jeho díle Wonder Boys) a neodmyslitelně k němu patří.

Tyto sklony jsou v Chabonově tvorbě poznat setrvale, i když u různých děl a epoch tvorby v různé míře. Vcelku asi lze tvrdit, že u něj tato tendence sílí; v prvních třech dílech byla vcelku okrajová. To platí jak o jeho prvotině Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1988, č. 2010), jež je příběhem dospívání a hledání sexuální orientace, tak o románu Wonder Boys (1995), v němž zase zachytil vlastní několikaletý a marný boj se „syndromem druhého románu“, nedokončeného, metastázovitě se rozlézajícího a nikdy nevydaného díla Fountain City. V povídkové sbírce Modelový svět (1991, č. 2006), která v zásadě nevybočuje z povídkářského kánonu moderní literatury, snad jen v jeho rámci svou kvalitou, najdeme tuto autorskou inklinaci nejvýš v četném výskytu reálií masové kultury.

Zlom nastal s Úžasnými dobrodružstvími Kavaliera a Claye (2000, č. 2004), románem, který sám o sobě je, račte odpustit, realistický, ale který obcuje s popkulturními tématy nezřízeně a od první do poslední strany.

Po nich už je autorův příklon od tak řečeného mainstreamu k tak řečené literatuře žánrové jasně patrný. Summerland (2002) je fantastický román pro mládež. Konečné řešení (2004, č. 2007) je holmesovská pastiš a hommage Conanu Doylovi. Gentlemen of the Road (2007)… nu, nepředbíhejme a zastavme se u románu, který právě třímáte v ruce. Když totiž nepočítáme doslov ke Konečnému řešení, v němž se Chabon ze svého žánrového „úchylkářství“ upřímně vyznává, je právě Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen´s Union, 2007; č. Odeon 2008 – račte si povšimnout, jak se nám u Chabona mezery mezi originálními a českými vydáními příjemně zkracují) nejčistším dokladem tohoto jevu.

Především je tomu tak proto, jaký z „triviálních žánrů“ pro něj autor zvolil. Upřímně řečeno, vyznat se z lásky k detektivce, to už udělalo tolik literárních velikánů, že by jejich spisy padaly z Klementina okny ven (a musela by se /ne/postavit nová budova). Mnohem víc kuráže je zajisté u zavedené literární hvězdy zapotřebí, aby si zvolila něco tak marginálního, jako je subžánr, ne-li subsubžánr zvaný alternativní historie (též alternativní dějiny, anglicky buď Alternate History, anebo Alternative History).

Nepochybuji o tom, že věrní Chabonovi čeští čtenáři budou asi z valné části tyto jeho žánrové záliby sdílet, a tudíž nebudou zcela bez informací o tom, co takový román z alternativních dějin obnáší. Přesto neuškodí se u tohoto podžánru zastavit, kdyby nic, jistě proto, abychom si mohli ujasnit, nakolik Michael Chabon přitakává jeho zvyklostem, manýrám či tradici – a nakolik se od nich odlišuje.

Nepostačí říct, že jde o díla odehrávající se v minulosti, která však proběhla do té či oné míry jinak než ve skutečnosti: to by pak, obávám se, do alternativních dějin patřil sakumprásk celý historický román – a ve valné části států světa, obávám se ještě víc, by sem spadaly i učebnice dějepisu. Hlavní je, že k oné změně oproti realitě docházívá v nějakém významném, uzlovém bodě dějin, takže výsledné změny jsou markantní a tudíž i výrazně využitelné, ať už pro účely „pouhé“ zábavy či pro účely umělecké. Není proto překvapivé, že zdaleka nejfrekventovanějším obdobím bývá druhá světová válka a zdaleka nejčastější konstrukcí totalitní alternativní svět, kde v ní zvítězil nacismus. Už v šedesátých letech (1962) vyšel zásadní román Philipa K. Dicka Muž z Vysokého zámku (č. 1992), odehrávající se v alternativní Americe obsazené vítěznými nacisty a Japonci. Velice brzy se ale autoři odvážili podstatně dál zpátky, jak o tom svědčí vysoce ceněný (česky však bohužel zatím nevydaný) román Keitha Robertse Pavana z roku 1968, v němž se po vítězství Armady podaří Španělům v Anglii rozdrtit protestantství. Jde to však navléct i opačně, jak dokládá Železný sen Normana Spinrada z roku 1972 (č. 1995), kde Hitler emigruje do Ameriky a tam se stane druhořadým autorem dobrodružné SF. A samozřejmě že američtí autoři SF se často věnují spekulacím týkajícím se odlišného vývoje války Severu proti Jihu. Románů z alternativních dějin stále přibývá, což jistě není bez souvislosti s tím, že SF s postupujícím časem stále více opouští „klasické“ tematické okruhy ze svých průkopnických dob (vesmírná dobrodružství, biologické mutace, cizí světy) a stále více, aspoň ve svých špičkách, „zliterárňuje“: alternativní dějiny tomu dokonale vyhovují, protože na jedné straně jednoznačně dodržují tematické vymezení fantastiky, na druhé však umožňují mnohem přirozenější využití postupů obecně literárních. I to samozřejmě dokonale zapadá do téhle etapy páně Chabonovy trnité pouti bouřlivým pohraničím mezi vážnou a žánrovou literaturou.

Ostatně v tom není z mainstreamových autorů zcela sám (i když typicky žánroví autoři zde samozřejmě drtivě převažují); Rothovo Spiknutí proti Americe (č. 2006) se jinam než do subžánru alternativních dějin prostě zařadit nedá.

I v českém kontextu najdeme pár příkladů: snad prvním pokusem byla novelka Alexeje Pludka Takových tisíc let (1988); pohříchu pokusem nijak mimořádně povedeným – kdokoli zatouží počíst si o totalitním světě ovládaném vítěznými nacisty, rozhodně by raději měl sáhnout po již zmíněném Dickově románu, anebo po Otčině od Roberta Harrise (č. 1993). Anebo, pokud sem tam podléhá lenosti indukované moderními médii, může shlédnout její filmovou adaptaci, v níž se navíc může pokochat pohledem na památník na Vítkově, ověšený od střechy po vrata háknkrajcy. Mnohem zdařilejší pokusy než ten Pludkův najdeme například v poměrně nedávno završeném, rozsáhlém cyklu Františka Novotného Valhala, anebo v celé antologii Imperium Bohemorum, věnované povídkám z alternativních českých dějin. Nestor české SF Josef Nesvadba toto téma velmi zdařile zpracoval ve svém bohužel posledním románu Peklo Beneš: o šťastnějším Československu (2002). A sluší se také nezapomenout, že dobrou ukázkou tohoto žánru je vlastně i starší česká SF komedie Zabil jsem Einsteina, pánové.

Chabon si pro svůj román vlastně nevybral žádný jednotlivý „bod zlomu“; nebo pokud vybral, pečlivě jej pak zase zamlžil. Mohlo to být cosi ve druhé světové válce, mohl to být až odlišný vývoj v Palestině v roce 1948. Každopádně východiskem se mu stal reálný návrh amerického ministra vnitra Harolda Ickese z roku 1940, podle nějž by bylo možné nabídnout Židům, pokud to ve Svaté zemi nedopadne dobře, k osídlení část Aljašky. V reálném světě se tento nápad nedostal za stadium úvah; v tom alternativním existuje „náhradní vlast“ v Distriktu Sitka už mnoho desítek let, ba je existenčně ohrožena tím, že si USA svou pohostinnost hodlají jaksi rozmyslet.

Zatímco spekulace řadových autorů děl z alternativních dějin mívají cíl povýtce zábavný a vnějškově okázalý, ti špičkoví samozřejmě odlišnou historickou situaci využívají jako literární laboratoř lidských osudů a povah; ba osudů celých kultur. A tak i pro Chabona, podobně jako dávno před ním pro Dicka, jsou historické události jen východiskem, pozadím, na němž se rozvíjejí osudy jednotlivých hrdinů. To se kromě mnoha jiného projevilo i v tom, že součástí Chabonových odlišných dějin je i rozměr jazykový: zatímco stát Izrael je jazykově vzato kultura povýtce hebrejská (ba dokonce někdy dosti nepřátelská k jidiš, spojenému s němčinou, a per procuram tedy s holocaustem), Distrikt Sitka je právě kultura jidiš – a autor tedy nejen ozvláštňuje text řadou jidiš výrazů, jež běžně našly domov v americké angličtině, ale i mnoha zábavnými adaptacemi a neologismy podobného ražení. (Jakou zvolit pro toho neustále povykujícího, otravného průvodce našich moderních životů, pro mobilní telefon, lepší značku než Shoyfer, když šofar je hebrejsky a šojfer v českém fonetickém přepisu z jidiš označení těch trub, co svým halasem pobořily hradby Jericha?)

Dalším výrazným rysem Židovského policejního klubu, který jej přeci jen odlišuje od valné části produkce románů z alternativních dějin, je fakt, že se v podstatě jedná o žánrovou úlitbu či poctu na druhou, ne-li na několikátou. Kromě fantastiky jde nepřehlédnutelně i o přitakání vnějším strukturám (nikoli však časté schematičnosti) detektivky, především pak stereotypu „osamělého detektiva“ vybaveného nemalou škálou osobních poklesků a charakterových vad, jak je to příznačné pro drsnou školu. Svým způsobem tu najdeme i stereotypy thrilleru či špionážního románu. A asi nebude až tak odvážné připustit si, že zrovna tak se příběh nijak nevyhýbá charakteristickým rysům a manýrám americké židovské literatury jako takové: jen si stačí vybrat, s kterým z jejích význačných autorů si asociujete několikanásobné otcovsko/synovské vztahy v Židovském policejním klubu i s jejich rozervaností, pocitem viny a kousavými dialogy.

To je ostatně další položka na stručném, leč výživném seznamu toho, čím se Chabonův román liší od kánonu fantastiky; zatím marně pátrám v hlavě, literatuře i vyhledávačích po nějakém jiném díle, které by v SF tak výrazně reflektovalo téma židovství.

Nabízí se jedna důležitá otázka – vlastně dvě spolu spojené otázky. Co Chabonův příklon k žánrové beletrii udělá 1) s jeho dílem samotným a 2) s kritickou recepcí tohoto díla, potažmo pak s jeho postavením na literární scéně?

Možná to rozřeší právě tato kniha; Summerland je určen dětem, Konečné řešení je nijak neskrývaná intelektuální hříčka; až Židovský policejní klub rozhodne o tom, nakolik autor uspěl ve své snaze prokázat, že úhor pomezí oddělujícího vážnou a žánrovou literaturu je nejen třeba, ale také možno obdělat, osít a anektovat pro umění.

O druhém pododdílu téhle důležité otázky nechovám mnoho iluzí: u kritiky to Chabonovi bezpochyby ublíží. Možná ho to v té dravé smečce soudobé americké literatury, kde je neslýchaně mnoho výtečných mladších autorů a autorek a z níž do nynějška možná jen právě on o půl hlavy vedl, srazí do hloubi pole. Ostatně, nenaráží na to až teď – kritik v Open Letters už pro něj před nějakým časem vymyslel poťouchlý výraz „evazionista“, což je parafráze na hrdinu Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye Eskapistu, a znamená to, jak jinak, obvinění z „únikovosti“, jež vztah literární kritiky k žánrům provází odjakživa. (Přesně ten druh obvinění, při kterém já, a patrně nejen já, začínám vztekle prskat a trousit poznámky, že část literární kritiky asi ještě pořád žije v dobách Pečírkova kalendáře, kdy únikovost opravdu ještě byla neodmyslitelným znakem celé „triviální“ literatury.)

Stejně tak je ale jasné, že to, nakolik Michaela Chabona poškodí u kritiky nepopiratelná odvaha, s níž podoben Karlu Čapkovi (s jeho maximou „Rád nacházím dobré věci v krajích špatné pověsti“) vkročil do neprobádaných území, je a vždy bude neměřitelné (jako skoro všechno v umění). Proto jako skutečná otázka zůstává jen to první, ono prostinké: Povedlo se? Nepovedlo se? A na to mohou odpovědět jen dva, kterým to bude chvilku trvat: čtenáři a čas.

 

Richard Podaný