Diaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda

diaz_kratky lec divuplny zivotSkvělá sága (nejen) o tlustém mimoňovi

(Junot Díaz: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Překlad Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha 2009, 316 stran)

 

Průměrný obyvatel české kotliny toho ví o dějinách karibských států jen velmi málo. Dominikánská republika je pro něj spíše turistickou destinací plnou palem a zářivě bílých písečných pláží než zemí spojenou s jednou z nejstrašnějších diktatur moderních dějin. Prostřednictvím debutu amerického spisovatele dominikánského původu Junota Díaze se mu však detailů o režimu generála Rafaela Trujilla, jenž trval od roku 1930 celých 31 let a proslul neobyčejnou brutalitou, dostane vrchovatě.

Díaz je v kontextu americké literatury zvláštní fenomén. Letos jednačtyřicetiletý autor na sebe poprvé upozornil roku 1996 sbírkou povídek, která se líbila čtenářům i kritikům a autorovi vynesla nálepku jednoho z nejslibnějších autorů hispánského původu. Autor však rezignoval na rychlou slávu, dlouhá léta se omezil na povídky sporadicky publikované v časopisech a pracoval na svém románu Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Práci chtěl několikrát vzdát, ale knihu nakonec dokončil a nabídl nakladateli. Udělal dobře: jeho román totiž vyhrál, takřka co se dalo, včetně slavné Pulitzerovy ceny.

 

Oscar Wajd (podle Oscara Wildea) je přezdívka jistého Oscara de Leona, který má rád ženy, Pána prstenů a komiksy. Kromě toho trpí – mírně řečeno – nadváhou: Díaz jej charakterizuje jako „tlustého mimoně libujícího si ve sci-fi“.

Oscar má také vlastní tvůrčí ambice: sní o tom, že se stane novým Tolkienem. Na poli literatury se mu ovšem vede podobně jako v aréně milostných citů, tedy nijak zvlášť. Respektive nijak: Oscar se sice o ženy zajímá a je jim schopen vyznat lásku i na autobusové zastávce, ale vyvoleným kráskám je to úplně jedno. Výsledkem je, že Oscar je i ve svých třiadvaceti letech stále panic, což se s machistickou dominikánskou tradicí, podle níž je správný muž pořádný hřebec, moc neslučuje. A ještě k tomu žije v městečku Paterson ve státě New Jersey, o němž sice kdysi básník William Carlos Williams napsal slavnou báseň, ovšem dnes jde spíše o špinavou díru plnou přistěhovaleckých gangů.

Oscar je prostě totální outsider, antihrdina non plus ultra. Jako donkichotský hrdina má sice se světem ty nejčistší úmysly, ale na paty se mu lepí neuvěřitelná smůla. Štěstí v lásce – v Oscarově podání se jí rozumí i konverzace s dosluhující prostitutkou – se na něj sice jednou v životě usměje, ale zároveň pro něj má tragické následky. Dávná kletba seslaná na karibské národy příchodem Evropanů a spirála násilí roztočená pozůstatky trujillovské diktatury se spojí a jejich náporu nemůže Oscar čelit.

Oscar není na světě sám, má ještě sestru Lolu a matku Beli. Velkou pomoc od nich však čekat nemůže. Lola nemá pořádnou práci, zato má vlasy i rty obarvené načerno. Školu žádnou nemá a její přítel, mimochodem vypravěč celého příběhu, ji neustále podvádí. Nadto se neustále hádá s matkou, která je upracovaná ze dvou zaměstnání a znavená léty a rakovinou v pokročilém stádiu. Nebylo tomu tak vždy. Beli bývala kdysi krásná – jenže to žila se svou tetičkou v Dominikánské republice, chodila na soukromou střední školu a vypadalo to, že ji čeká zářivá budoucnost. Jenže to by si nesměla namluvit milence, jehož žena byla Trujillovou sestrou…

 

Název Díazova románu čtenáře klame, samotná kniha totiž ve skutečnosti o Oscarovi a jeho krátkém, nanicovatém životě vůbec není. Daleko důležitější je tu celá Oscarova a Beliina rodina, potažmo dominikánská historie posledních sedmdesáti let. Beli v příběhu slouží jako svorník mezi minulostí kdysi slavné a vážené dominikánské rodiny, která se připletla do cesty velkým dějinám, a nuznou přítomností v podobě neudržovaného domu v chudinské čtvrti, kde mládež nečeká jiná budoucnost než přemíra drog, sexu a střelných zbraní.

Pod rouškou lehce úsměvného příběhu o životě jednoho mimoně napsal Díaz imigrantskou ságu o rozpolcení, jež pramení z rozdílu mezi hodnotami zděděnými po předcích a realitou nové vlasti. Beli a její dvě děti v ní symbolizují základní problém všech komunit imigrantů: zásadní neporozumění mezi první a druhou generací přistěhovalců, z nichž první se cítí jako Dominikánci v cizí zemi a druzí jako vetřelci, kteří nepatří nikam.

Příběh Oscara Wajda je však především nesmírně zábavnou četbou. Díazův vypravěč má fantasticky obratný jazyk a z rukávu až hystericky hbitě sype detaily z minulosti jednotlivých postav. Jednou větou však zároveň dokáže popsat i jejich budoucí osudy. Ne nadarmo se takový styl nazývá hysterický realismus – čtenář je doslova zahlcen lavinou důležitých i naprosto okrajových fakt o době, zemi i lidech.

Děj knihy má úžasný spád, v němž rodinné dějiny střídají historická fakta. Suchopárná data však pokaždé shodí nějaký vtípek, pikantní detail nebo rovnou sprosťárna. Čtenář se sice musí prokousat četnými poznámkami pod čarou i výrazy ve španělštině, ale jejich smysl se dá vyrozumět z kontextu a když ne, je tu k dispozici překladatelkou připravený slovníček na konci knihy.

V nejlepších pasážích snese Díazovo psaní směle srovnání s romány Salmana Rushdieho, Gabriela Garcíi Márqueze či Zadie Smithové. Na rozdíl od nich však Díaz nepotřebuje pro svou ságu mnoho stovek stran, a čtenáře tak neohromuje ani neděsí monumentalitou svého vyprávění. Porota Pulitzerovy ceny se v roce 2008 rozhodla správně: Oscar Wajd i jeho stvořitel mají velmi slušnou šanci v historii americké literatury nějakou tu chvilku pobýt.

Richard Olehla, MFDnes

 

Diaz, Junot: A v tu chvíli je po lásce

diaz_v tu chvili(Diaz, Junot: A v tu chvíli je po lásce. Překlad Barbora Punge Puchalská. Argo, Praha 2014, 164 stran.)

 

První poslední

Nejsem mizera. Vím, jak to zní – že se jen vymlouvám, že nemám sebemenší výčitky svědomí –, ale je to tak. Jsem jako každej druhej: slaboch, co má plno chyb, ale v podstatě dobrák. Jenže Magdalena je jinýho názoru. Považuje mě za typickýho Dominikánce: za sucia, za debila. Víte, před mnoha měsíci, když jsme spolu ještě chodili, když jsem si ještě nemusel dávat na všechno takovýho majzla, zahnul jsem jí s jednou kočkou, co měla na hlavě pořádnou lví hřívu à la osmdesátý léta. Magdě jsem neřekl ani slovo. Znáte to. Takovýho kostlivce je nejlepší zašít někam pěkně hluboko do skříně. Přišla na to jen proto, že jí dotyčná napsala kurevskej dopis. A dopodrobna v něm všechno popsala. Věci, který neřeknete ani kámošům, když ji máte jak z praku.

Jak na potvoru už to bylo několik měsíců, co jsem to zmrvil. Mezi mnou a Magdou se to zlepšovalo. Nechovali jsme se k sobě tak odtažitě jako tu zimu, co jsem jí zahejbal. Ledy roztály. Chodila ke mně domů a místo, abysme se poflakovali s mejma kreténskejma kámošema – já hulil jednu od druhé, ona se k smrti nudila –, koukali jsme na filmy. Jezdili jsme do různejch podniků na jídlo. Dokonce jsme byli na jedný hře v divadle Crossroads, kde jsem ji vyblejskl s pár hogofogo černejma dramatikama; na těch fotkách se tlemí, že jí málem vypadne pusa z pantů. Zase jsme byli pár. O víkendech jsme navštěvovali svý rodiny. Snídali jsme v lacinejch jídelnách dlouho předtím, než se zbytek světa vyhrabal z postele, společně jsme se prohrabávali knihovnou v New Brunswicku, tou, co dal Carnegie postavit, aby ulevil výčitkám svědomí. Pěkně nám to šlapalo. Jenže pak jako granát ve Stark Treku přilítl ten dopis a všechno vylítlo do povětří – minulost, přítomnost, budoucnost. Její rodina mě najednou chtěla zabít. Bylo jim fuk, že jsem jim dva roky po sobě pomohl s daněma nebo že jsem jim sekal trávník. Její otec, který se ke mně vždycky choval jako ke svýmu hijovi, mi v telefonu nemohl přijít na jméno, mluvil, jako by měl smyčku kolem krku. Ty nezasloužit, abych s tebou mluvit španělsky, řekl mizernou angličtinou. V nákupním centru ve Woodbridge jsem potkal jednu její kamarádku – Claribel, Edvádorku s diplomem z biologie a očima jako chinita – a ta se tvářila, jako kdybych někomu sežral dítě.

Nechtějte ani slyšet, jak to sebralo Magdu. Připomínalo to hromadnou srážku na železnici. Hodila po mně Cassandřin dopis – minul mě a přistál pod jedním volvem – a pak si sedla na obrubník a začala hyperventilovat. Ach, bože, vzlykala. Ach, bože můj.

Kámoši tvrdí, že přesně v takový situaci je třeba kurva zatloukat, zatloukat, zatloukat. Jaká Cassandra? Na to, abych to aspoň zkusil, se mi dělalo příliš šoufl od žaludku. Posadil jsem se vedle ní, vzal ji za poletující paže a řekl nějakou hovadinu typu: Musíš mě vyslechnout, Magdo. Nebo to špatně pochopíš.

 

Tak já vám teda o Magdě něco povím. Je to dokonalej prototyp hispánský holky z Bergenline: malá s velkou pusou, pořádnejma bokama a tmavýma vlnitýma vlasama, ve kterých se vám úplně ztratí ruka, když ji do nich zaboříte. Její otec je pekař, matka podomně prodává dětské oblečení. Třebaže to není žádná pendeja, umí odpouštět. Správna katolička. Každou neděli mě přivlekla do kostela na mši, a když jí onemocněl některej z příbuzných, zvlášť z těch na Kubě, napsala jeptiškám do Pensylvánie a poprosila je, aby se za ně modlily. Knihomolka, kterou zná každej knihovník ve městě, učitelka, zbožňovaná svými žáky. Věčně mi vystřihovala z novin ňáky pindy, dominikánský sračky. Vidívali jsme se jako každej tejden, a přesto mi v mejlu posílala uhozený vzkazy: Abys nezapomněl. Nikoho horšího, než byla Magda, byste prostě šoustat nemohli.

No nic, nebudu vás zatěžovat tím, co se stalo, když mi na to přišla. Jak jsem žebral, plazil se s prosíkem, brečel. Řekněmě, že po čtrnácti dnech, kdy jsem za ní jezdil domů, posílal jí dopisy a volal jí v nejrůznější noční dobu, jsme se zase dali dohromady. Neznamená to ale, že by mě ještě někdy pozvali na večeři nebo že by se její kámošky bůhvíjak radovaly. Ty cabronas byly samý: Ne, jamás, nikdy. Dokonce ani Magda z našeho sbližování nebyla zpočátku moc nadšená, ale na mý straně byla hybná síla minulosti. Když se mě zeptala: Proč mi nedáš pokoj? řekl jsem jí pravdu: Protože tě miluju, mamčo. Vím, že to zní jako děsná slaďárna, ale je to pravda: moje srdce patřilo Magdě. Nechtěl jsem, aby mě opustila; neměl jsem v úmyslu hledat si novou holku jen proto, že jsem to jednou posral.

Nemyslete si, že to byla brnkačka, to teda ani ve snu. Magda je paličatá; když jsme spolu začali chodit, prohlásila, že se se mnou nevyspí dřív než za měsíc, a slovo dodržela bez ohledu na to, jak moc jsem se jí snažil dostat do kalhotek. Taky je v jednom kuse ukřivděná. Je jako netýkavka. Neumíte si představit, kolikrát (zvlášť poté, co jsme došoustali) se mě zeptala: Chtěl jsi mi to vůbec říct? Anebo Proč? Tyhle dvě otázky patřily k jejím oblíbeným. Ano a Byla, to byly zase moje oblíbený odpovědi. Vypnul jsem mozek.

Dokonce jsme se o Cassandře i párkrát bavili – většinou potmě, když jsme na sebe neviděli. Magda se mě zeptala, jestli Cassandru miluju, a já jsem ji ujistil, že ne. Ještě pořád na ni myslíš? Kdepak. Líbilo se ti to s ní? Upřímně, kotě, stálo to za starou belu. Tohle sice není moc přesvědčivej argument, ale stejně ho musíte použít bez ohledu na to, jak pitomě a neuvěřitelně zní: prostě to řeknete.

A když jsme se zase dali dohromady, chvíli bylo všechno tak, jak má bejt.

Ale opravdu jen chvilku. Moje Magda se pomalu, nepostřehnutelně začala měnit v jinou Magdu. Takovou, co už u mě nechtěla přespávat a odmítala mě škrábat na zádech, když jsem ji o to poprosil. Neskutečný, co všechno člověku neunikne. Třeba jako to, že nikdy dřív po mně nechtěla, abych jí zavolal zpátky, když s někým telefonovala; to já měl vždycky přednost. Teď už ne, z hrušky dolů. Jasně, že jsem to sváděl na její kámošky, o kterejch jsem věděl, že na mě akorát kydají hnůj.

Nebyla však jediná, kdo měl svý poradce. Vyser se na ni, opakovali mi borci, kašli na tu děvku, ale pokaždý, když jsem to zkusil, nedokázal jsem to. Byl jsem do Magdy fakt blázen. Znovu jsem pro ni začal dělat první poslední, ale nic jako by nezabíralo. Každá návštěva kina, každá noční projížďka, každý přespání u mě ji jen utvrdily v tom, co všechno je na mně špatně. Přišlo mi, že postupně odumírám, ale když jsem s tím na ni vyrukoval, prohlásila, že jsem paranoidní.

Asi po měsíci začala dělat změny, který by dokázaly pořádně nahnat i paranoidnímu negrovi. Ostříhala se, začala používat lepší mejkap, nakoupila si nový hadry, každej pátek vyrážela s partou na diskošku. Když jsem se jí zeptal, jestli bysme nemohli bejt spolu, nejsem si jistej, jestli to vůbec k něčemu bylo. Většinou mě uzemnila jako písař Bartleby: Já bych prosím raděj ne. Co to má jako podle ní krucinál bejt? vyjel jsem, na což odpověděla: Na to se právě snažím přijít.

Bylo mi jasný, o co se snažila. Snažila se mi dát jasně najevo, jak ošidný místo v jejím životě zaujímám. Jako kdybych to nevěděl.

Pak přišel červen. Na obloze se převalovaly horký bílý mraky, lidi sprchovali auťáky, venku vyřvávala muzika. Všichni se chystali na léto, nás nevyjímaje. Začátkem roku jsme si plánovali cestu do Santo Dominga, takovej dárek k výročí, a teď jsme se museli rozhodnout, jestli pojedeme nebo ne. Už nějakou dobu to bylo na spadnutí, ale myslel jsem si, že se to nějak samo vyřeší. Když se to nevyřešilo, vytasil jsem letenky a uhodil na ni: Co na to říkáš?

Že je to příliš velkej závazek.

Mohlo by to bejt horší. Prokrista, vždyť je to jen dovča.

Já v tom vidím nátlak.

Nechápu, proč jsem v tom byl tak umanutej. Zaváděl jsem na to každej den řeč, pokoušel se ji přemluvit. Možná, že mě jen unavovalo, že se nehneme z místa. Chtěl jsem, aby se něco dělo, aby došlo k nějaký změně. Nebo jsem si možná jen vzal do hlavy, že když řekne: Ano, jedeme, všechno mezi náma zase bude dobrý. A když řekne: Ne, to není nic pro mě, budu aspoň vědět, že je konec.

 

(Diaz, Junot: A v tu chvíli je po lásce. Překlad Barbora Punge Puchalská. Argo, Praha 2014, 164 stran.)