Jonathan Franzen: Svoboda

franzen_svoboda(Jonathan Franzen: Svoboda. Překlad Lucie a Martin Mikolajkovi. Argo, Praha 2013, 416 stran.)

Kapitola 1

DOBŘÍ SOUSEDÉ

V místních novinách se zprávy o Walteru Berglundovi neobjevily – on a Patty se do Washingtonu odstěhovali již předloni a pro St. Paul už nic neznamenali – ale městská smetánka z Ramsey Hill nebyla vůči svému městu natolik loajální, aby nečetla New York Times. Podle jedné dlouhé a velmi nelichotivé reportáže v Timesech to Walter ve svém profesním životě v hlavním městě pěkně zpackal. Jeho někdejší sousedé měli jisté potíže sladit přívlastky, kterými ho častovaly Timesy („arogantní“, „povýšený“, „morálně zkompromitovaný“) se vzpomínkami na velkomyslného, usměvavého, růžolícího zaměstnance společnosti 3M, který do práce šlapával po Summit Avenue na kole únorovým sněhem; zdálo se zvláštní, že by Walter se svými vesnickými kořeny, Walter, který byl zelenější než Greenpeace, najednou měl mít potíže kvůli spolčování s uhelným průmyslem a poškozování venkovského obyvatelstva. Jenže na Berglundových něco nesedělo odjakživa.

Walter a Patty byli průkopníci bydlení na Ramsey Hill – první absolventi vysoké školy, kteří si od chvíle, kdy před třiceti lety na historické jádro města St. Paul přišly těžké časy, koupili dům na Barrier Street. Za svou viktoriánskou zříceninu nezaplatili takřka nic a pak deset let potili krev při její rekonstrukci. Hned ze začátku jim nějaký podnikavec vypálil garáž a dvakrát se jim vloupal do auta, než garáž stihli přestavět. Na prázdný pozemek naproti přes ulici se z okolí sjížděly skupiny osmahlých motorkářů, kteří tam tak dlouho do noci popíjeli pivo Schlitz, grilovali klobásy a túrovali motory, až na ně Patty jednou vtrhla jen v teplákové soupravě a řekla jim, „Hele, víte, kam s tím můžete?“ Patty by sice nikomu strach nenahnala, na střední a vysoké škole ale vrcholově sportovala, a tak se vyznačovala typickou neohrožeností fanatických sportovců. Od prvního dne v téhle čtvrti působila bezradně nápadným dojmem. Tlačila kočárek mezi napůl rozebranými autovraky, rozbitými lahvemi od piva a pozvraceným sněhem, vysoká, s culíkem, nemožně mladá, a na kočárku se jí přitom bimbaly síťovky, jako by v nich s sebou vláčela všechny hodiny svého denního programu, za sebou dětmi obtěžkané ranní přípravy na dopoledne plné dětmi obtěžkaných pochůzek, před sebou odpoledne u puštěného rádia, s Velkou domácí kuchařkou, látkovými plenami, spárovacím tmelem a latexovými barvami; a potom pohádku na spaní a kalifornské víno. Už tenkrát byla zosobněním všeho, co se teprve postupně začínalo odehrávat i ve zbytku ulice.

V úplných počátcích, kdy jste se ještě nemuseli stydět, že jezdíte Volvem 240, se společným úkolem Ramsey Hill stalo opětovné osvojení právě těch životních dovedností, které se vaši rodiče utekli odnaučit na předměstí: třeba jak přesvědčit místní strážníky, aby skutečně dělali svou práci, jak ochránit kolo před velmi odhodlanými zloději, kdy se obtěžovat s buzením opilce, který si ustlal ve vašem zahradním lehátku, jak přimět toulavé kočky, aby kadily do dětského pískoviště někoho jiného, a jak poznat, jestli je místní státní škola skutečně natolik příšerná, že se ani nemá cenu snažit o nápravu. K tomu přibyly další, modernější problémy, jako například: jak je to s těmi látkovými plenami? Stojí za všechnu tu námahu? A je pravda, že si stále ještě můžete objednat mléko ve skleněných lahvích? Je politicky přijatelné dát dítě do skauta? Je bulgur opravdu nutný? Kde recyklovat použité baterie? Jak reagovat, když vás chudý příslušník etnické menšiny obviní, že ničíte jeho čtvrť? Je pravda, že glazura starých jídelních servisů značky Fiesta obsahuje nebezpečné množství olova? Jak důmyslné kuchyňské vodní filtry skutečně potřebujete? Taky vám vaše dvěstěčtyřicítka občas nepřeřadí na rychloběh, i když zmáčknete tlačítko? Je lepší dát žebrákům trochu jídla, nebo raději nic? Je možné při práci na plný úvazek vychovat bezpříkladně sebevědomé, šťastné a nadané děti? Stačí namlít zrnkovou kávu večer předem, nebo se musí mlít až ráno? Měl vůbec někdo v historii St. Paul dobré zkušenosti s pokrývačem? A co s automechanikem na Volvo? Má vaše dvěstěčtyřicítka taky ten problém se zatuhlým lankem ruční brzdy? A co ten záhadný přepínač na palubní desce, který pokaždé tak hezky švédsky cvakne, ale přitom nic nedělá – na co je?

Ať došlo na kteroukoliv z těchto otázek, vždy jste se mohli obrátit na Patty Berglundovou, aby vám posloužila jako zdroj, jako prosluněná přenašečka sociokulturního pylu, jako milá a vstřícná včelka. V Ramsey Hill patřila mezi těch několik málo manželek a matek na plný úvazek a proslula svou nechutí ztratit dobré slovo o sobě samotné a špatné slovo o komkoli jiném. Tvrdila, že jí každým dnem stoprocentně „usekne hlavu“ jedno z těch vysouvacích oken, u kterých vyměnila stahovací řetízky. Její děti „nejspíš“ umírají na trichinózu z jejího nedopečeného vepřového. Přemýšlela, zda její „naprostá“ rezignací na čtení knih nemůže souviset s její „závislostí“ na ředidlových výparech. Svěřovala se, že má „zakázáno“ hnojit Walterovy rostliny kvůli tomu, co se stalo „posledně.“ Některým její sebemrskačský styl nesedl – cítili v něm jistou povýšenou shovívavost, jako kdyby Patty zveličováním vlastních drobných nedostatků dávala až příliš okatě najevo, že snaží brát ohledy na méně dokonalé hospodyně. Většina však považovala její skromnost za upřímnou nebo přinejmenším zábavnou. V každém případě bylo těžké odolat ženě, kterou tak milují vaše vlastní děti a která si dokáže pamatovat nejen jejich narozeniny, ale také ty vaše, pročež se vždy objeví u zadního vchodu s talířem sušenek nebo blahopřáním nebo s kytičkou konvalinek ve váze z charitativního obchodu, o které vám řekne, že ji nemusíte vracet.

Vědělo se, že Patty vyrostla na Východě, na předměstí New York City, a že byla jednou z prvních žen, která získala plné basketbalové stipendium na Univerzitě v Minnesotě, kde ji ve druhém ročníku vybrali do záložního týmu celoamerického výběru, o čemž svědčila plaketa vystavená na stěně Walterovy domácí pracovny. Jedna věc ale byla na Patty zvláštní. Přes očividnou oddanost rodině se u ní neprojevoval žádný zvláštní vztah k vlastním kořenům. Někdy minulo i několik ročních období, aniž by vytáhla paty ze St.Paul, a nebylo vidět, že by za ní někdy jezdil na návštěvu někdo z Východu, dokonce ani její rodiče. Pokud se jí někdo na rodiče zeptal přímo, odpověděla, že oba dělají spoustu záslužných věcí, že táta má advokátní kancelář ve White Plains a máma je politička, no fakt, poslankyně ve státě New York. A pak rozhodně pokývala hlavou a řekla: „Tak, teď už víte, co dělají“, jako kdyby k tomuhle tématu nebylo co víc dodat.

Mimo to se s Patty dala hrát hra na přesvědčování, aby o někom řekla, že se zachoval „špatně“. Když se Patty dozvěděla, že Seth a Merrie Paulsenovi uspořádali pro svá dvojčata velkou halloweenskou oslavu, na kterou pozvali všechny děti z okolí s výjimkou Connie Monaghanové, poznamenala jen, že to je opravdu „zvláštní“. Paulsenovi jí pak při nejbližším náhodném setkání na ulici vysvětlili, že se celé léto pokoušeli přimět Conniinu matku Carol Monaghanovou, aby už konečně přestala házet nedopalky z okna ložnice do brouzdaliště jejich dětí. „To je vážně zvláštní,“ přikyvovala Patty, když si je vyslechla, „ale víte, Connie za to nemůže.“ Paulsenovi se ale se „zvláštním“ nechtěli spokojit. Chtěli slyšet něco o sociopatce, o pasivní agresorce, chtěli slyšet, jak je děsná. Potřebovali, aby si Patty vybrala jeden z těch přídomků a spolu s nimi jej gustem připlácla na Carol Monaghanovou. Patty se ale přes „zvláštní“ nedokázala přenést a Paulsenovi na oplátku odmítli přidat Connie na seznam pozvaných dětí. Patty tahle nespravedlnost tak rozhořčila, že v den konání oslavy vzala své vlastní děti a Connie a ještě jednoho jejich kamaráda ze školy na výlet na tykvovou farmu a noční zábavnou projížďku. Ale ani tak nedokázala říct o Paulsenových a jejich opovrženíhodném chování vůči sedmileté dívence nic horšího, než že je to „vážně zvláštní“.

Carol Monaghanová byla jediná další matka na Barrier Street, která zde žila tak dlouho jako Patty. Dostala se do Ramsey Hill na základě sponzorovaného výměnného programu, dalo-li by se tomu tak říkat, když jako sekretářka jistého hlavouna zvedení okresu Hennepin County otěhotněla a musela se přestěhovat jinam. To, že zaměstnáváte ženu, které jste udělali dítě, už koncem sedmdesátých let slučitelné se zásadami dobré správy věcí veřejných nebylo; aspoň v oblasti Twin Cities ne. Z Carol se tak stala jedna z těch roztěkaných, věčně nepřítomných pracovnic městského úřadu, zatímco jiná šťastlivkyně s obdobnými konexemi ze St. Paul dostala lepší práci na opačné straně řeky. pronajatý domek na Barrier Street vedle Berglundových byla nejspíš součástí dohody; jinak zůstává záhadou, proč by Carol souhlasila se životem ve špinavé chudinské čtvrti, kterou Ramsey Hill tenkrát ještě byl. V létě se jednou za týden za soumraku v neoznačené dodávce přikodrcal mladík v kombinéze Odboru správy zeleně a se skelným pohledem objel její trávník sekačkou; v zimě se tentýž mladík čas od času zjevil, aby jí z chodníku odklidil sníh.

Koncem osmdesátých let byla Carol poslední zdejší obyvatelkou, která sem přišla dřív, než se to tu stalo módní čtvrtí. Kouřila cigarety značky Parliament, odbarvovala si vlasy, z nehtů si vyráběla křiklavé drápy, krmila svou dceru průmyslově zpracovanými potravinami a ve čtvrtek se domů vracela velmi pozdě („čtvrtky má každá máma jen pro sebe“, vysvětlovala, jako kdyby se tento nárok uplatňoval všude); otevřela si vždy vlastním klíčem, který dostala od Berglundových, a odnesla si spící Connie z pohovky, kde ji Patty zachumlala do deky. Patty ji nepřestávala zahrnovat nesmiřitelně velkorysými nabídkami, že se o Connie postará, když bude Carol v práci, na nákupech, nebo na svém čtvrtečním večeru, co má jen pro sebe, a tak se Carol brzy začala spoléhat na přehršle hlídání zdarma. Patty si ale nemohla nevšimnout, že se jí Carol odvděčovala naprostým přehlížením její dcery Jessiky a až nepatřičnou láskou vůči synovi Joeymu („Dostanu od svýho Casanovy ještě jednoho hubana?“), nebo tím, že se na společenských akcích k Walterovi tiskla v průhledné halence a na jehlových podpatcích, pěla ódy na to, jak krásně si zrekonstruoval dům, a vřískala smíchy nad každým jeho vtipem; přesto však po mnoho let Patty o Carol nikdy nepronesla nic horšího, než že matky samoživitelky to mají těžké a že jestli se k ní Carol občas chová trochu zvláštně, je to jen proto, aby si zachovala svou hrdost.

Pro Setha Paulsena, který na vkus své ženy hovořil o Patty až příliš často, představovali Berglundovi ten nejprovinilejší typ liberála, který potřebuje všem odpouštět, aby mu bylo odpuštěno, že se mu v životě daří – liberála, který nemá odvahu žít v pohodlí a přepychu. Sethova teorie však mimo jiné pokulhávala v tom, že Berglundovi si ve skutečnosti v žádném velkém přepychu nežili; měli jen jeden majetek, svůj dům, a ten si přestavěli vlastníma rukama. A jak poukázala Merrie Paulsenová, Patty nebyla žádná velká pokrokářka a zcela jistě nebyla feministka (jinak by netvrdla v domácnosti, nevedla by si přehled o narozeninách všech přátel a věčně nepekla ty zatracené narozeninové sušenky), a na politiku byla vysloveně alergická. Stačilo se před ní zmínit o volbách nebo nějakém volebním kandidátovi a už se vám začala před očima kroutit a ztrácet svou obvyklou sluníčkovou náladu, kterou nahradila nervozita a němé přikyvování a přitakávání – snad až příliš horlivé. Merrie, která byla o deset let starší než Patty a také na to vypadala, se kdysi angažovala ve studentských protestech v Madisonu a dnes se s podobným zápalem zapojila do mánie pro Beaujolais Nouveau. Když Seth na jednom večírku zmínil Patty po třetí nebo po čtvrté za sebou, Merrie nabrala ve tváři barvu, za níž by se ani beaujolais nemuselo stydět, a prohlásila, že údajná sousedská vstřícnost a přívětivost Patty Berglundové se nezakládá na žádném vyšším občanském uvědomění, na žádném smyslu pro pospolitost a soudržnost, na žádné politické podstatě, doktríně směny nebo komunitarismu, že všechno jsou to jen zpátečnické podomácké pindy, a upřímně, kdybyste se podle Merrie jedinkrát podívali pod tu miloučkou a hodňoučkou slupku, možná by vás překvapilo, že Patty v sobě skrývá něco velmi bezcitného a sobeckého, něco soutěživého a reaganovského; je úplně jasné, že jediné, na čem jí záleží, jsou její děti a dům – nejsou to ani její sousedi, ani chudí a nuzní, ani její vlast nebo rodiče, a dokonce ani její vlastní manžel.

Ze svého syna byla Patty zcela nepochybně úplně na větvi. Ačkoliv navenek jim větší čest dělala Jessica, kterou obdivovala dokonce i Merrie Paulsenová – nadšená čtenářka, milovnice divoké přírody, nadaná flétnistka, obětavá fotbalistka a vyhledávaná hlídačka dětí, hezká právě tak akorát, aby ji to morálně nezkazilo – byl to Joey, o kom Patty nedokázala ani chvíli mlčet. Se svou obvyklou posměšnou, sebejízlivou ironií ze sebe sypala hotové záplavy necenzurovaných podrobností o potížích, které s Walterem kvůli Joeymu zažívají. Většina jejích historek na sebe brala podobu stížností, a přesto nikdo nepochyboval, že chlapce zbožňuje. Jako by si stěžovala na ztřěštěnosti svého nádherného mladého milence. Jako by ji naplňovalo pýchou, že si od něj může nechat drásat srdce – jako by její ochota snášet takové drásání bylo to hlavní, a dost možná to jediné, co chce světu sdělit.

„V poslední době se chová jak spratek,“ vyprávěla jednou ostatním matkám během dlouhé zimní „války o odchod do kanafasu //nebo jen o kanafas//“, kdy se Joey pokoušel prosadit, aby večer mohl zůstat vzhůru stejně dlouho jako Walter a Patty.

„Má záchvaty vzteku? Nebo pláče?“ ptaly se ostatní matky.

„Jo, kéž by,“ povzdechla Patty. „Kdyby jenom brečel, tak bych byla ještě ráda. To by bylo aspoň normální a za čas by to přestalo.“

„Tak co teda dělá?“ ptaly se matky.

„Zpochybňuje naši autoritu. Donutíme ho, aby zhasnul, a on nám začne nám tvrdit, že je nefér, aby chodil spát dřív, než taky zhasnem, protože má stejný práva jako my. A přisámbůh, je jak hodinky, a každejch patnáct minut, přísahám, že tam leží a kouká na budík, každejch patnáct minut zaječí: „Jsem vzhůru! Já nespím!“ A vyvolává to vždycky hrozně opovržlivě a sarkasticky, je to fakt divný. Pokaždý přesvědčuju Waltera, aby se nenechal vytočit, ale on ne, najednou je zase tři čtvrtě na dvanáct a Walter stojí ve tmě v Joeyho pokoji a hádá se s ním o rozdílech mezi dospělýma a dětma, a jestli je rodina demokracie, nebo osvícenej absolutismus, a nakonec jsem to vždycky já, kdo se z toho hroutí, kdo leží v posteli a fňuká a prosí: „Už toho nechte, panebože, už toho nechte.“

Merrie Paulsenová se u Pattyina vyprávění nebavila. Když potom skládala do myčky nádobí z večírku, podotkla před Sethem, že ji vlastně ani nepřekvapuje Joeyho zmatek ohledně rozdílů mezi dospělými a dětmi, když je dost dobře nezná ani jeho vlastní matka. Všiml si někdy Seth, jak v  Pattyiných historkách vždycky vynucuje kázeň v rodině Walter, jako kdyby Patty byla jen roztomilá, leč nemohoucí stafáž?

„Zajímalo by mě, jestli Waltera opravdu miluje,“ nadnesl Seth optimisticky, když otevíral poslední láhev. „Myslím fyzicky.“

„Všechno se vždycky točí jen okolo toho, jak je ten její kluk výjimečnej,“ nenechala se přerušit Merrie. „Nedá pokoj, dokud si nepostěžuje, jak dlouho Joey dokáže vydržet u jedný činnosti.“

„Zapomínáš, že to zmínila v souvislosti s jeho umíněností,“ řekl Seth. „Mluvila o nekonečný trpělivosti, s jakou se vzpírá Walterově autoritě.“

„Každým slovem, který o něm vypustí, se jenom vytahuje.“

„A ty se nikdy nevytahuješ?“ dobíral si ji Seth.

„Někdy taky,“ připustila Merrie, „ale já si aspoň dávám pozor, jak přitom působím na lidi kolem sebe. A sebevědomí nečerpám jenom ze svejch dětí.“

„Ale tyjsi přece dokonalá máma,“ popichoval dál Seth.

„Ne, to je Patty,“ odpověděla Merrie a vzala si od Setha další skleničku vína. „Já jsem jenom velmi dobrá.“

Joeymu se všechno v životě daří nesnesitelně snadno, stěžovala si Patty. Byl blonďák a fešák a zdálo se, že se narodil se schopností automaticky správně odpovědět na každou otázku, jako by měl ve své DNA zakódovaný sled správných A, B, C a D pro každý školní test. S nepřirozenou lehkostí vycházel i s pětkrát staršími sousedy. Když ho škola nebo skautský oddíl přinutily, aby po domech prodával čokoládové tyčinky nebo lístky do tomboly, upřímně všem říkal, jaký je to „podfuk.“ Nad hračkami a hrami, jež dostávali kamarádi a které mu Patty s Walterem odmítali kupovat, dovedl vystřihnout tak dokonalý otráveně-blahosklonný úsměv, že mu je kamarádi sami vnutili, jen aby toho nechal. Díky tomu se z něj stal přeborník v počítačových hrách, i když jeho rodiče byly proti hrám vysazení; dosáhl encyklopedických znalostí v oblasti urban music, třebaže před ní rodiče jeho předpubertální sluch chránili, seč mohli. Nebylo mu víc než jedenáct nebo dvanáct, když podle Patty u společné večeře poprvé, náhodou či úmyslně, oslovit svého otce slovy „čus, brácho“.

„Tohle teda Walter moc nevydejchal,“ svěřila se.

„Takhle spolu dneska puboši normálně mluví,“ ozvaly se matky. „To maj z rapu.“

„Přesně to mu odpověděl Joey,“ vysvětlovala Patty. „Řek, že je to jen obyčejný slovo, že na tom nic není. Walter pochopitelně nesouhlasil. A já tam sedím a v duchu si říkám „Wal-tře, Wal-tře, nezačínej-s-tím, nemá-to-smysl“, ale on ne, hned se pustí do vysvětlování, že na slově „brácha“ není samo o sobě nic špatnýho, ale že se nesluší, aby tak děti říkaly dospělejm a už vůbec ne, aby tak říkaly černochům, jenže celej problém je v tom, že Joey odmítá uznávat rozdíly mezi dětma a dospělýma, a tak to samozřejmě skončí Walterovým oznámením, že Joey po večeři nedostane moučník, na což Joey odpoví, že o žádnej pitomej moučník nestojí, a že ve skutečností moučníky nesnáší, a já tam sedím a v duchu si říkám „Wal-tře, Wal-tře, nezačínej-s-tím“, ale Walter si zkrátka nemůže pomoct, on prostě musí Joeymu dokázat, že ve skutečnosti moučníky miluje. Ale Joey všechny Walterovy argumenty shodí ze stolu. Začne lhát, jako když tiskne, že si prej moučníky vždycky přidává jen proto, že to je společenská konvence, a chudák Walter, kterej lhaní nesnáší, na to „Když ti ty moučníky nechutnaj, tak se bez nich určitě obejdeš třeba měsíc“, a já si v duchu říkám „Sakra, Wal-tře, Walt-ře, tohle-nedopadne-dobře,“ a taky že jo, Joey mu hned odsekne „Klidně vydržím bez moučníku celej rok, a vůbec, odteďka si už nikdy moučník nedám, ledaze zdvořilosti u někoho na návštěvě“, což kupodivu nemusí bejt jenom planá výhružka – Joey je takovej paličák, že by byl nejspíš i schopnej to dodržet. A já na ně „Hoši, hoši, klídek, moučníky jsou důležitá součást stravy, tak se trošku mírněte“, jenže to okamžitě podreje Walterovu autoritu, a jelikož se celá ta hádka týkala jeho autority, shodím tím všechno pozitivní, co se mu do tý doby podařilo dokázat.“

Franzen, Jonathan: Rozhřešení

franzen_rozhreseniHledání velkého amerického románu pokračuje

(Jonathan Franzen: Rozhřešení. Překlad Jan Jirák. Vydalo nakladatelství Ikar, Praha 2004, 680 stran, doporučená cena 299 Kč.)

 

Ta tendence je jasná: v posledních letech vyhrávají prestižní americké ceny především knihy, které aspirují na označení „velký americký román“. Díla, která ohromují svým rozsahem, se snaží popsat, co znamená žít v Americe, a jsou většinou rozkročeny přes několik generací. Takové je i Rozhřešení, za nějž Jonathan Franzen dostal v roce 2001 Národní knižní cenu a které vyšlo na sklonku uplynulého roku v českém překladu.

Franzenův román je jedním slovem monumentální. Čtenář má před sebou 680 stran textu, na nichž autor rozvíjí osudy Enid a Alfreda Lambertových, kteří žijí na maloměstě na Středozápadě, a jejich dětí Garyho, Denisy a Chipa. Ti se už dávno odstěhovali na východní pobřeží a žijí vlastní životy: Gary je racionální, sobecký čtyřicátník, jenž trpí depresemi a počínajícím alkoholismem, Denisa vynikající šéfkuchařka, která přijde o prestižní post, když místo se svým šéfem začne spát s jeho manželku, a Chip zkrachovalý učitel, který se rozhodne řešit svou neutěšenou finanční situaci odjezdem do Litvy, kde pracuje pro místního politického a hospodářského bosse. Celá rodina by se měla sejít u vánočního stolu, ale věci už nejsou co kdysi: Alfred trpí Parkinsonovou chorobou a stařeckou demencí a dávno dospělé děti se hádají s rodiči. Všechny aktéry čekají krušné chvíle, v nichž musí před ostatními i sami před sebou přiznat věci, o kterých by raději mlčeli.

Franzenovi se povedlo napsat hořkou satiru na poměry jedné průměrné americké rodiny, v níž nikdo není bez výhrady kladný, ani záporný hrdina. I u postav, k nimž z počátku nikdo nechoval sympatie, postupně autor vysvětluje, proč se chovají krutě a nespravedlivě. Všechno má své kořeny v minulosti, v níž dominoval otec. Autoritativní Alfred se stal traumatem pro Garyho i Chipa, stejně jako pro Enid, jež se chová jako starosvětská maloměšťka, přespříliš šetří a pomlouvá všechny kolem. Až na konci zjistíme, že ji k tomu nutil sobecký život jejího manžela; poté, co je Alfred umístěn do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde na samém konci románu i zemře, se Enidino chování zázračně promění: „Bylo jí pětasedmdesát a chystala se, že ve svém životě provede pár změn“. Pojem „změna, korekce“ je pro pochopení titulu Franzenova románu, v originále znějící The Corrections, klíčové: Chip snad desetkrát umanutě mění scénář, jímž hodlá konečně prorazit jako umělec, název nové zázračné metody na léčbu Alfredovy nemoci zní Korektal, Denisa si musí přiznat svou změněnou sexuální orientaci.

Rozsah takového díla s sebou nese hrozbu toho, že se čtenář v množství paralelních příběhů brzy ztratí, nebo že jej neustálé přeskakování mezi osudy postav začne nudit. Bohužel ani Franzen se tomuto problému nevyhnul. Děj se šine kupředu jen pomalu, brzdí jej sáhodlouhé exkurzy do minulosti. V nejnapínavějším místě se vždy najednou přesuneme někam jinam. Čím dále čtenář v románu pokročí, tím více jej napadá, že editor měl být na autora mnohem přísnější a text proškrtat. Je to škoda, protože jinak je Rozhřešení pozoruhodnou a vtipnou studií života rodiny, jejíž vůdce a modla se vinou stáří najednou kácí.

Ještě pár slov k českému vydání. Překlad názvu románu zní v kontextu toho, co zde bylo řečeno, poněkud nepochopitelně: o rozhřešení přece na konci nejde, spíše o úlevu a hlavně o možnost nějaké změny. Nic nevylepší ani kýčovitá obálka, s níž knihu vydal český nakladatel; za spojením takového titulu a obalu hledá návštěvník knihkupectví spíše sladkobolný, harlekýnovský příběh.

 

Richard Olehla

Autor je amerikanista, působí na Literární akademii.