Pizzolatto, Nic: Galveston

pizzolattoWhen Down Is The New Up
(Nic Pizzolatto: Galveston. Překlad Martin Pokorný. Euromedia Group Knižní Klub, Praha 2015, 246 stran.)

Pokud o postmoderním umění platí, že míchá vysoké formy umění s nízkými do takové míry, že původní hierarchie zcela mizí, o knižním debutu Nica Pizzolatta to platí dvojnásob. Pizzolatto doposud proslul jako tvůrce televizní série Temný případ (True Detective), jímž posunul žánr mysteriózního detektivního thrilleru až kamsi k metafyzickým výšinám. O seriálu, z podstaty spíše konzumním zboží, se píší eseje, diskutuje se o něm podobně před pětadvaceti lety o Lynchově Twin Peaks.

Pizzolatto však původně vystudoval tvůrčí psaní na Arkansaské univerzitě a do světa umění vstoupil v roce 2010, tedy 4 roky před Temným případem, jako autor románu Galveston. V něm zúročil prakticky vše, z čeho vzešel: tradici jižanské literatury (narodil se a vyrostl v New Orleans), hard-boiled fiction a všudypřítomného násilí, zmaru a rozkladu, v němž pravda nevítězí. Naopak,když má štěstí, stojí nepovšimnuta sama v koutě. Když jej nemá, zabijí ji.

Galveston v tomto ohledu nejvíce připomíná novodobou klasiku tohoto žánru Miami Blues Charlese Willeforda. I zde máme protagonistu, který má ke kladnému hrdinovi hodně daleko: celý život se pohyboval ve světě organizovaného zločinu a když už to vypadá, že se z něj nadobro dostal, lékaři mu zjistí rakovinu v terminálním stadiu. Ze života mu prý zbývá jen pár týdnů. K tomu se dozví, že mu šéf přebral holku a nachystal na něj past, z které se nemá dostat živý.

Roy svému šéfovi tohle přání nesplní, a tak je na útěku. Brzy potká mladičkou prostitutku Rocky a její tříletou sestru Tiffany, které taky před něčím utíkají. Nepravděpodobná trojice si to namíří do texaského městečka Galveston, které propůjčilo Pizzolattovu románu jméno. Roy se skoro proti své vůli do Rocky postupně zamiluje, riskuje kvůli ní život (který mu stejně užírá rakovina), za což se mu dostane odměny. Spravedlnost v ní čtenář samozřejmě hledat nemůže.

Že to všechno vypadá až příliš povědomě a jako klišé? Ano, vypadá. Galveston využívá obehraný žánr gangsterské detektivky na maximum. Do jiné sféry jej posouvá Pizzolattova schopnost vykreslit do nejmenšího detailu strach a hnus života lidí na okraji společnosti, přesně jako se mu to povedlo v Temném případu. Násilí a smrt, které nemají žádný vyšší smysl, prostě se stanou. Roy i Rocky v tomhle vyrostli, tohle je jejich svět. Žádný přesah tu nenajdete, jen vůli jít dál, i když váš případ vypadá beznadějně. Možná právě v tom se skrývá hlavní, trochu nečekaná hodnota Pizzolattova příběhu.

Na začátku jsme napsali, že Galveston vyplňuje pravidlo postmoderního pastiše dvojnásob. Ten druhý přesah se skrývá v českém vydání. Překlad pořídil Martin Pokorný, překladatel vpravdě renesančního rozsahu, který do češtiny uvedl mimo jiné díla Vriginie Woolfové, Geoffreyho Chaucera, historika Jacquesa de Goffa či antických filosofů. Překlad je to přesný a i přes nástrahy v podobě nespisovného jazyka, kterým postavy mluví takřka bezvýhradně, skvěle čitelný. Druhou nečekanou figurou je Martin T. Pecina, který knihu graficky upravil a vysázel.

Nízké se opět míchá s vysokým. Dědictví postmoderny žije – a Pizzolattovo dílo je toho nejlepším důkazem.

Richard Olehla

DeLillo, Don: Prašivý pes

delillo_prasivy pesDeLillo je básník moderní paranoie
(Don DeLillo: Prašivý pes. Překlad Petr Fantys. Plus, Praha 2011, 312 stran.)

 

Americký prozaik a nedávný host pražského Festivalu spisovatelů Don DeLillo patří společně s Philipem Rothem a Cormacem McCarthym k těm několika málo autorům, kteří si mohou nárokovat pozici žijících klasiků. Jejich dílu se dostalo širokého uznání od čtenářů i kritiků a zároveň jsou inspirací pro své mladší kolegy, což zejména v případě DeLilla platí vrchovatou měrou.

Svou vynikající reputaci si vysloužil poměrně v krátkém rozmezí. Dlouhá léta se živil různě, mimo jiné jako reklamní textař jedné z největších celosvětově působících agentur, románově debutuje až ve čtyřiatřiceti letech románem Americana, načež v krátkém sledu vydal několik dalších románů, z nichž je rozhodně nejpozoruhodnější Prašivý pes z roku 1978, který nyní v hezkém překladu Petra Fantyse vychází konečně i česky.

Prašivého psa dostává český čtenář do rukou v okamžiku, kdy už měl příležitost s DeLillem se seznámit. Předně v roce 2002 vyšel v českém překladu autorův monumentální epos Podsvětí, kniha, jež překvapila jednak svým rozsahem a jednak úchvatnou schopností zkratky, kdy se DeLillovi z detailně rozpracovaného obrazu jednoho baseballového utkání podařilo vytvořit panoramatické plátno dějin Ameriky ve druhé polovině dvacátého století. Dlužno podotknout, že ještě předtím vyšel česky jeden z jeho vůbec nejlepších románů – Bílý šum. Bohužel pro kvality překladu jej čtenář mohl jen stěží ocenit a román by zcela jistě zasloužil nového českého vydání. V poslední době se čeští nakladatelé věnovali novějšímu DeLillovu dílu: v roce 2008 vyšel v českém překladu Padající muž, román zpracovávající útok na newyorská dvojčata, dále předloni miniaturní próza Bod Omega, spíše povídka než román odehrávající se na pozadí iráckého konfliktu, a v blízké době vyjde i román Cosmopolis, jejž lze číst jako věšteckou předpověď krachu finančního systému.

Právě poslední DeLillovy prózy představovaly pro čtenáře poměrně tvrdý oříšek: triptych krátkých textů (vedle Bodu Omega a Cosmopolis ještě česky dosud nevydaná kniha s obtížně přeložitelným názvem The Body Artist) tvoří zvláštní soubor, který je podle všeho pochopitelný jen v celku a na základě znalosti předchozích autorových děl. DeLillo bývá občas charakterizován jako autor-prorok, někteří kritici dokonce tvrdí, že v Podsvětí se mu podařilo předpovědět apokalypsu 11. září. To je samozřejmě nadnesené. DeLillo je především bystrý pozorovatel, autor, který dokáže v několika větách, ve sloganu (zde uplatňuje dlouholetou praxi reklamního textaře) vyjádřit něco, na co jiní spisovatelé potřebují sáhodlouhé opisy. Ale nezachycuje jen přítomnost – spíše než do budoucnosti se jeho zrak upírá do bezprostřední minulosti a pokouší se dovtípit, jakým směrem mohou sílící tendence vést.

Takovým zvláštním pohledem do minulosti je i Prašivý pes. Hlavní záhadou románu situovaného do přítomnosti je totiž tajemné pornografické video z Hitlerova bunkru, v němž údajně vystupuje i Vůdce. Jak ve výborném doslovu píše překladatel Petr Fantys, toto video se stává „svatým Grálem”, kolem něhož se točí celá kniha. Video, které je možná jen chimérou, se najednou stává úhelným kamenem celého příběhu. Příběh nás mimo jiné zavádí do světa galeristů a obchodníků s uměním, kteří samozřejmě vidí ve videozáznamu příležitost finančně profitoval. Ale nejen to. Zároveň lze mezi řádky číst přesvědčení, že toto intimní video umožní „pochopit”; film je více než slova, je to reálnější médium a jako takové je i přesvědčivější.

Zejména ve svých raných textech zachycuje DeLillo jistou paranoiu prostupující moderní společností (asi nejvíce v románu Libra, v němž živí spekulativní teorie o atentátu na Kennedyho). Vše prostupující paranoia se mu stává systémem, který formuje jeho jednotlivé aktéry a neumožňuje jim úniku. Vytváří v nich bytostné napětí: na jedné straně touží po reálné skutečnosti, na straně druhé nejsou schopni tuto skutečnost přijmout, protože jí nevěří. Potřebují drogu, a tou je jim příslovečné baudrillardovské „simulacrum”.

Touha po takové realitě je vlastně touha pornografická — a příběh, který nám DeLillo předkládá v Prašivém psu toto ilustruje více než přesvědčivě. Čtenář nebo divák touží po maximální intimitě, bezprostřednosti, zpravodajství už nevnímá jako výpověď o reálném světě, ale jako akt voyeurství – jak to ostatně dobře známe ze současných médií. Video kopulujícího Vůdce – pokud by se protagonistům románu podařilo najít – pak nabídne neodolatelnou kombinaci pornografie, perverzity a masového vraha, jež se pro mnohé stává idolem. A právě tato kombinace, naznačuje DeLillo, by se stala dokonalým simulakrem dějin.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Sloan, Robin: Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Sloan-Penumbra-obalka-promo(Robin Sloan: Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Překlad Petra Jelínková. Host 2013, 320 stran, 329 Kč.)

 

Ztrácím se ve stínu regálů a málem jsem spadl z žebříku. Jsem přesně v půli cesty nahoru. Hluboko pode mnou je podlaha knihkupectví, povrch planety, kterou jsem nechal pod sebou. Vysoko nade mnou se tyčí vrcholy regálů, tady nahoře je pěkná tma — knížky jsou napěchované jedna vedle druhé a vůbec sem nepustí světlo. Asi je tu i řidší vzduch. Myslím, že jsem zahlédl netopýra.

Držím se jako klíště, jednu ruku mám na žebříku, druhou na okraji regálu a prsty tisknu tak, že se mi úplně odkrvily. Očima sleduju linii nad klouby prstů, zkoumám jednotlivé svazky — a najednou ji vidím. Tu knihu, kterou hledám.

Ale vraťme se na začátek.

 

Jmenuju se Clay Jannon a bývaly časy, kdy jsem se sotva dotkl papíru. Seděl jsem u stolu v kuchyni a na notebooku jsem se pustil do procházení inzerátů s nabídkou práce, jenže pak zablikalo okno prohlížeče a mou pozornost odlákal odkaz na dlouhý článek o geneticky modifikovaných hroznech. Až moc dlouhý, takže jsem ho přidal na seznam toho, co si chci přečíst. Pak mě zaujal jiný odkaz na recenzi knížky. Recenzi jsem taky přidal na svůj seznam a stáhl jsem si první kapitolu té knihy — třetího dílu série o upíří policii. Na pracovní inzeráty jsem pak dočista zapomněl, přesunul jsem se do obýváku, notebook si položil na břicho a celý den jsem si četl. Měl jsem spoustu volného času.

Byl jsem nezaměstnaný. Následkem obrovské krize fastfoodových řetězců, která se začátkem jednadvacátého století prohnala celou Amerikou a nechala za sebou zkrachovalé prodejny hamburgerů a království suši se zatlučenými dveřmi.

Ta práce, o kterou jsem přišel, byla pro ústředí firmy NewBagel, které se nenacházelo v New Yorku ani na jiném místě s tradicí výroby tohoto pečiva, nýbrž tady, v San Francisku. Byla to velmi malá a úplně nová firma. Založil ji pár bývalých googláků, kteří vyvinuli software na výrobu a pečení ideálních bagelů: s hladkou, křupavou kůrčičkou a jemným, vláčným vnitřkem, to vše v dokonale kruhovém tvaru. Byla to moje první práce po škole a začínal jsem jako grafik. Vytvářel jsem marketingové materiály na uvedení a propagaci toho lahodného prstence: menu, slevové kupony, nákresy, plakáty do výlohy a jednou dokonce kompletní vybavení stánku na pekárenském veletrhu.

Byl jsem v totálním rozletu. Napřed se mě jeden exgooglák zeptal, jestli bych si troufl předělat firemní logo. To tvořila velká veselá duhová písmena uprostřed světle hnědého kruhu, vypadalo to jako výtvor programu Malování ve Windows. Změnil jsem to na ostré černé patkové písmo, originální font, tak trochu mi připomínal hebrejské klikyháky. Společnosti to dodalo trochu vážnosti a mně to zajistilo cenu od Sanfranciského designérského institutu. Když jsem se pak před exgooglačkou zmínil, že umím kódovat webové stránky (tak trochu), svěřila mi spravování webu. Ten jsem taky předesignoval a měl jsem na starosti i menší marketingový rozpočet zacílený na klíčová slova jako „bagel“, „snídaně“ a „topologie“. Taky jsem na Twitteru rozjel účet @NewBagel a pomocí nenáročných zábavných kvízů o snídaních v kombinaci s digitálními slevovými kupony jsem přilákal několik stovek fanoušků.

Nic z toho neznamenalo zářný krok kupředu v lidské evoluci, ale učil jsem se nové věci. Posouval jsem se dál. Jenže potom se všechno obrátilo naruby a za hospodářské krize se ukázalo, že lidé chtějí staromódní, kypré, šišaté bagely, a ne dokonale pravidelné bagely jako z ufonské kosmické lodi, dokonce ani když jsou jemně poprášené precizně namletou horskou solí.

Exgoogláci ale byli zvyklí na úspěch a odmítali se jen tak vzdát. Firmu pohotově přejmenovali na Starojeruzalémské tradiční bagely a algoritmus vyhodili z okna, takže z pekárny začalo vycházet přičmoudlé pečivo nepravidelných tvarů. Nařídili mi, abych webovou stránku „upravil tak, aby vypadala starodávně“, což byl úkol, který mi nadělal spoustu vrásek a nezískal ani jedinou designérskou cenu. Marketingový rozpočet se ztenčil a nakonec úplně vyschl. Práce bylo čím dál míň. Nic jsem se neučil a nikam jsem se neposouval.

Nakonec exgoogláci hodili ručník do ringu a odstěhovali se do Kostariky. Pece vychladly a internetová stránka potemněla. Nedostal jsem odstupné, ale mohl jsem si nechat firemní MacBook a twitterový účet @NewBagel.

Takže po necelém roce v zaměstnání jsem byl bez práce. Ukázalo se, že krize zasáhla mnohem více než jen potravinářský průmysl: zaměstnání najednou bylo omezeným a mizejícím zdrojem, podobně jako ropa nebo uhlí. Lidé bydleli v motelech a ve stanových městečkách. Celá ekonomika najednou připomínala hru škatulata hejbejte se a já jsem věděl, že si musím rychle najít místo — jakékoliv místo. Co nejrychleji.

Zamyslel jsem se nad konkurencí, což mě poněkud uvedlo do deprese. Měl jsem kamarády, kteří byli grafici jako já, ale už stihli navrhnout světoznámé weby nebo rozhraní pro dotykové obrazovky, a ne pouhé logo pro snobskou pekárnu. Někteří moji kamarádi pracovali pro Apple. Můj nejlepší kamarád Neel vedl svou vlastní firmu.

Ještě rok v NewBagelu a byl bych se cítil v dobré formě, ale neměl jsem dost času vybudovat si vlastní portfolio nebo se zaměřit na něco, v čem bych vynikl. Měl jsem diplomku z umělecké školy na téma Švýcarská typografie v letech 1957—1983 a třístránkový web.

Ale nevzdával jsem to a pročítal jsem inzeráty. Moje nároky prudce klesaly. Napřed jsem trval na tom, že budu pracovat pro firmu s posláním, kterému věřím. Potom jsem si říkal, že bude stačit, když se tam naučím něco nového. Později jsem se rozhodl, že to jen nesmí být firma, která páchá zlo. Teď jsem si opatrně vymezoval svou osobní definici zla.

Zachránil mě papír. Přišel jsem na to, že pokud budu dřepět u počítače, nedokážu se na shánění práce dostatečně soustředit, a tak jsem si vytiskl stoh inzerátů, odložil telefon do šuplíku a šel se ven projít. Ty inzeráty, které vyžadovaly dlouhou praxi, jsem vždycky zmuchlal a vyhazoval do promáčknutých zelených kontejnerů po cestě. Než jsem se unavil a naskočil na autobus domů, měl jsem v kapse dva nebo tři slibné inzeráty na místa, kam jsem byl připravený zavolat.

Tato metoda mě skutečně dovedla k práci, i když ne tak, jak jsem zamýšlel.

San Francisco je výborné místo k procházkám, pokud máte silné nohy. Město leží na malé ploše rozkouskované prudkými kopečky a ze tří stran ohraničené vodou, takže na každém kroku se před vámi otevírají překvapivé výhledy. Jen tak se procházíte s hromadou vytištěných papírů, hledíte si svého a zničehonic chodník klesne a vy hledíte přímo do zálivu a cesta dolů je lemovaná růžově a oranžově nasvícenými domky. Architektonický styl San Franciska nepronikl nikam jinam v zemi, a i když tu žijete a jste na něj zvyklí, dodává výhledům na zvláštnosti — všechny ty vysoké, úzké budovy, okna jako oči a zuby, jemná práce jako na svatebním dortu. A pokud se podíváte správným směrem, nad tím vším se tyčí zrezivělý duch mostu Golden Gate.

Vydal jsem se za jednou podivuhodnou vyhlídkou dolů po strmých schodech, potom podél vody a dlouhou cestou zpátky domů. Šel jsem okolo starých mol — pečlivě jsem se vyhýbal pronikavé rybí polévce u přístavu Fisherman’s Wharf — a prohlížel si rybářské restaurace, které se měnily na námořní technické společnosti a pak na úplně nové firmy.

Pokaždé když jsem chodil po ulicích, rozhlížel jsem se po výlohách a hledal cedule „Hledáme výpomoc“ — což asi člověk normálně nedělá, ne? Nejspíš jsem měl být trochu obezřetnější. Důvěryhodní zaměstnavatelé mají inzeráty na internetu, třeba na Craigslistu.

Nonstop knihkupectví jako důvěryhodný zaměstnavatel rozhodně nevypadalo:

 

HLEDÁME VÝPOMOC

Noční směny

Specifické požadavky

Zaměstnanecké výhody

 

Byl jsem si naprosto jistý, že „nonstop knihkupectví“ je nějaký eufemismus. Bylo to na Broadwayi, ve velmi eufemizující části města. Výprava za hledáním práce mě zavedla daleko od domova. Sousední podnik se jmenoval U Prdelky a ve znaku měl neonové nohy, které se střídavě křížily a roztahovaly.

Zatlačil jsem na prosklené dveře. Zvonek nad nimi se vesele rozcinkal a já jsem pomalu vešel. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomoval, jak významný práh jsem právě překročil.

Uvnitř: představte si tvar a obsah normálního knihkupectví nahuštěný v prostoru, který je neskutečně úzký a závratně vysoký. Regály se tyčily do výše, byla tam tři patra knih. Zaklonil jsem hlavu (proč knihkupectví vždycky člověka nutí dělat divné věci s krkem?) a police plynule mizely ve stínu. Vlastně to vypadalo, že by klidně mohly pokračovat až donekonečna.

Regály se tísnily jeden vedle druhého a já měl pocit, že stojím na kraji lesa. Ne však toho přátelského, kalifornského, ale starého transylvánského lesa plného vlků a čarodějnic a loupežníků máchajících šavlemi, kteří číhají v šeru tam, kam nepronikne měsíční svit. K vysokým regálům vedly žebříky poskládané takřka jeden vedle druhého. Obvykle vypadají kouzelně, ale tady působily zlověstně. Šeptaly si zvěsti o nehodách v temnotě.

A tak jsem stál jako přimrazený v přední části obchodu, kam dopadalo polední slunce a podle všeho drželo vlky od těla. Stěnu okolo dveří a nad nimi tvořila prosklená, zářivá, jasná okenní tabule vsazená do černé železné mříže. Přes sklo se klenul nápis vyvedený vysokým zlatým písmem:

 

NONSTOP KNIHKUPECTVÍ PANA PENUMBRY

 

A pod tím, uvnitř oblouku, byl symbol — dvě otevřené ruce přiložené k sobě tak, aby připomínaly knihu.

Kdo tedy byl pan Penumbra — pan Polostín?

„Dobrý den,“ ozval se tichý hlas za hromadami knih. Objevila se postava: vysoký, hubený pán — jako jeden z těch žebříků —, oblečený ve světle šedé košili a modrém propínacím svetru. Při chůzi se trochu kymácel a dlouhou rukou se přidržoval polic. Když vystoupil ze stínu, uviděl jsem, že svetr ladí s jeho očima, rovněž modrýma, skrytýma hluboko ve shluku vrásek. Byl velmi starý.

Kývl a mírně mi pokynul. „Co pohledáváte mezi těmito regály?“

To byla dobrá věta a z nějakého důvodu mě uklidnila. „Mluvím s panem Penumbrou?“ zeptal jsem se.

„Já jsem Penumbra,“ přikývl, „a jsem tady správce.“

Úplně jsem si neuvědomoval, co se chystám udělat, dokud jsem to neudělal: „Hledám práci.“

Pan Penumbra mrkl, pokýval hlavou a dokymácel se ke stolu vedle vchodu. Byl to masivní kus temně žíhaného dřeva, bytelná pevnost na okraji lesa. Kdyby došlo na obléhání, nejspíš by vzdorovala několik dnů.

„Zaměstnání,“ přikývl znovu Penumbra. Sklouzl na židli za stolem a prohlížel si mě přes jeho ohromnou masu. „Už jste někdy pracoval v knihkupectví?“

„No,“ řekl jsem, „jako student jsem dělal číšníka v rybářské restauraci a majitel tam prodával svou vlastní kuchařskou knihu.“ Jmenovala se Mystérium tresky a podrobně líčila jednatřicet různých receptů na — ano, uhodli jste. „Ale to se asi nepočítá.“

„Nepočítá, ale to nevadí,“ odpověděl pan Penumbra. „Předchozí knihkupecká zkušenost by vám tu stejně moc platná nebyla.“

Počkat — možná tu vážně jde o erotiku. Pohlédl jsem dolů a rozhlížel se všude kolem, ale nespatřil jsem žádné korzety, roztrhané ani neroztrhané. Vedle mě na malém stolku ležela jenom hromada zaprášených detektivek Dashiella Hammetta. To bylo dobré znamení.

„Povězte mi,“ vyzval mě Penumbra, „kterou knihu milujete.“

Milujete byl silný výraz, ale odpověď jsem znal okamžitě. Popravdě to bylo jednoduché. Řekl jsem: „Pane Penumbro, není to kniha, ale trilogie. Není to zrovna literární skvost, je hodně dlouhá a konec je šílený, ale četl jsem ji třikrát a se svým nejlepším přítelem jsem se skamarádil v šesté třídě proto, že jsme ji oba zbožňovali.“ Nadechl jsem se: „Miluju Kroniky dračích písní.“

Pan Penumbra zvedl obočí a pak se usmál. „Dobře, velmi dobře,“ prohlásil a usmíval se stále víc, až ukázal křivé bílé zuby.

Pak přimhouřil oči a přejížděl zrakem nahoru a dolů. „Ale umíte lozit po žebříku?“

 

A tak jsem se ocitl na žebříku, asi tak ve třetím patře, v nonstop knihkupectví pana Penumbry. Poslal mě nahoru pro knihu AL-ASMARI a ta je nalevo ode mě ve vzdálenosti jedenapůlkrát delší než moje ruka. Očividně se budu muset vrátit dolů na zem a žebřík posunout. Ale pan Penumbra pode mnou volá: „Jen se natáhni, chlapče. Natáhni se!“

A já tuhle práci fakt chci!

 

(Robin Sloan: Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Překlad Petra Jelínková. Host 2013, 320 stran, 329 Kč.)

 

Sloan, Robin: Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Sloan-Penumbra-obalka-promo(Robin Sloan: Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Překlad Petra Jelínková. Host 2013, 320 stran, 329 Kč.)

 

S detektivkou Annabel Scheme, která vyšla jen jako e-kniha, ještě americký prozaik Robin Sloan díru do světa neudělal, ale u románu Nonstop knihkupectví pana Penumbry to už vyšlo. Román se dostal do žebříčku nejprodávanějších knih na Amazonu, který ho dokonce v říjnu roku 2012 vyhlásil knihou měsíce. Zřejmě na základě tohoto úspěchu si titulu všiml český nakladatel a vydal jej v českém překladu.

Sloan tu kombinuje hned několik aspektů, díky nimž se kniha stala v určitých kruzích hitem. Zaprvé, je tu přitažlivý, opět trochu detektivní příběh pátrání po starobylé tajné společnosti. To by mohlo připomínat bestsellery Dana Browna, ovšem Sloanův hrdina není žádný encyklopedickými znalostmi vybavený vysokoškolský profesor. Naopak, Clay Jannon je webdesigner, který vinou krize přišel o práci v Silicon Valley, takže nyní chodí na noční směny do knihkupectví pana Penumbry v San Francisku. Zákazníků moc nechodí, navíc vlastně chodí pořád titíž – a ještě si nikdy nic nekoupí. Místo toho si půjčují obskurní svazky ze zadních koutů obchodu a hlásí se k členství v jakémsi tajemném klubu pana Penumbry. Clay nabyde dojmu, že za zjevně nevýdělečným podnikem se skrývá něco víc, a tak požádá svoje technologicky disponované přátele, aby mu v pátrání po tajemství knihkupectví pomohli. Přitom narazí na stopy v úvodu zmíněného tajného společenství, které existuje už stovky let.

Podle kritiků napsal Robin Sloan dobrodružný příběh, jenž v určitých pasážích evokuje díla Umberta Eca či cyberpunkové romány Neala Stephensona. Jak podotýká jeden komentář na Kosmasu, Sloanův román je pro ty, kteří mají „rádi záhady, ale nesnášejí pitomosti a la Dan Brown, a k tomu mají rádi Kindle, typografii, knihtisk, knihkupectví, Google, startupy… Zní to jako hrozný mix, ale jako oddechovka pro mladší intelektuály to funguje, a čte se to jedním dechem.“

 

Richard Olehla