DeLillo, Don: Prašivý pes

delillo_prasivy pesDeLillo je básník moderní paranoie
(Don DeLillo: Prašivý pes. Překlad Petr Fantys. Plus, Praha 2011, 312 stran.)

 

Americký prozaik a nedávný host pražského Festivalu spisovatelů Don DeLillo patří společně s Philipem Rothem a Cormacem McCarthym k těm několika málo autorům, kteří si mohou nárokovat pozici žijících klasiků. Jejich dílu se dostalo širokého uznání od čtenářů i kritiků a zároveň jsou inspirací pro své mladší kolegy, což zejména v případě DeLilla platí vrchovatou měrou.

Svou vynikající reputaci si vysloužil poměrně v krátkém rozmezí. Dlouhá léta se živil různě, mimo jiné jako reklamní textař jedné z největších celosvětově působících agentur, románově debutuje až ve čtyřiatřiceti letech románem Americana, načež v krátkém sledu vydal několik dalších románů, z nichž je rozhodně nejpozoruhodnější Prašivý pes z roku 1978, který nyní v hezkém překladu Petra Fantyse vychází konečně i česky.

Prašivého psa dostává český čtenář do rukou v okamžiku, kdy už měl příležitost s DeLillem se seznámit. Předně v roce 2002 vyšel v českém překladu autorův monumentální epos Podsvětí, kniha, jež překvapila jednak svým rozsahem a jednak úchvatnou schopností zkratky, kdy se DeLillovi z detailně rozpracovaného obrazu jednoho baseballového utkání podařilo vytvořit panoramatické plátno dějin Ameriky ve druhé polovině dvacátého století. Dlužno podotknout, že ještě předtím vyšel česky jeden z jeho vůbec nejlepších románů – Bílý šum. Bohužel pro kvality překladu jej čtenář mohl jen stěží ocenit a román by zcela jistě zasloužil nového českého vydání. V poslední době se čeští nakladatelé věnovali novějšímu DeLillovu dílu: v roce 2008 vyšel v českém překladu Padající muž, román zpracovávající útok na newyorská dvojčata, dále předloni miniaturní próza Bod Omega, spíše povídka než román odehrávající se na pozadí iráckého konfliktu, a v blízké době vyjde i román Cosmopolis, jejž lze číst jako věšteckou předpověď krachu finančního systému.

Právě poslední DeLillovy prózy představovaly pro čtenáře poměrně tvrdý oříšek: triptych krátkých textů (vedle Bodu Omega a Cosmopolis ještě česky dosud nevydaná kniha s obtížně přeložitelným názvem The Body Artist) tvoří zvláštní soubor, který je podle všeho pochopitelný jen v celku a na základě znalosti předchozích autorových děl. DeLillo bývá občas charakterizován jako autor-prorok, někteří kritici dokonce tvrdí, že v Podsvětí se mu podařilo předpovědět apokalypsu 11. září. To je samozřejmě nadnesené. DeLillo je především bystrý pozorovatel, autor, který dokáže v několika větách, ve sloganu (zde uplatňuje dlouholetou praxi reklamního textaře) vyjádřit něco, na co jiní spisovatelé potřebují sáhodlouhé opisy. Ale nezachycuje jen přítomnost – spíše než do budoucnosti se jeho zrak upírá do bezprostřední minulosti a pokouší se dovtípit, jakým směrem mohou sílící tendence vést.

Takovým zvláštním pohledem do minulosti je i Prašivý pes. Hlavní záhadou románu situovaného do přítomnosti je totiž tajemné pornografické video z Hitlerova bunkru, v němž údajně vystupuje i Vůdce. Jak ve výborném doslovu píše překladatel Petr Fantys, toto video se stává „svatým Grálem”, kolem něhož se točí celá kniha. Video, které je možná jen chimérou, se najednou stává úhelným kamenem celého příběhu. Příběh nás mimo jiné zavádí do světa galeristů a obchodníků s uměním, kteří samozřejmě vidí ve videozáznamu příležitost finančně profitoval. Ale nejen to. Zároveň lze mezi řádky číst přesvědčení, že toto intimní video umožní „pochopit”; film je více než slova, je to reálnější médium a jako takové je i přesvědčivější.

Zejména ve svých raných textech zachycuje DeLillo jistou paranoiu prostupující moderní společností (asi nejvíce v románu Libra, v němž živí spekulativní teorie o atentátu na Kennedyho). Vše prostupující paranoia se mu stává systémem, který formuje jeho jednotlivé aktéry a neumožňuje jim úniku. Vytváří v nich bytostné napětí: na jedné straně touží po reálné skutečnosti, na straně druhé nejsou schopni tuto skutečnost přijmout, protože jí nevěří. Potřebují drogu, a tou je jim příslovečné baudrillardovské „simulacrum”.

Touha po takové realitě je vlastně touha pornografická — a příběh, který nám DeLillo předkládá v Prašivém psu toto ilustruje více než přesvědčivě. Čtenář nebo divák touží po maximální intimitě, bezprostřednosti, zpravodajství už nevnímá jako výpověď o reálném světě, ale jako akt voyeurství – jak to ostatně dobře známe ze současných médií. Video kopulujícího Vůdce – pokud by se protagonistům románu podařilo najít – pak nabídne neodolatelnou kombinaci pornografie, perverzity a masového vraha, jež se pro mnohé stává idolem. A právě tato kombinace, naznačuje DeLillo, by se stala dokonalým simulakrem dějin.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

DeLillo, Don: Padající muž

delillo_padajici muz(Don DeLillo: Padající muž. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2008, 208 stran, 239 Kč.)

 

Část první

 

Bill Lawton

 

1

 

Už to nebyla ulice, ale svět, čas a prostor padajícího popela, skoro noc. Šel směrem na sever, troskami a blátem, všude kolem utíkali lidé, na obličej si tiskli ručníky a přes hlavu měli přehozená saka. Ústa si zakrývali kapesníkem. Boty si nesli v rukou, proběhla kolem něj žena a v každé ruce držela jednu. Běželi a padali, někteří, zmateně a neladně mezi hroutícími se troskami, jiní se schovávali pod auta.

Vzduch se dosud chvěl hřmotem, bortivým rachotem pádu. Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seismických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.

Měl na sobě oblek a v ruce nesl aktovku. Ve vlasech i v obličeji měl plno střepinek skla, mramorované kapky lesklé krve. Minul nápis Snídaně – zvláštní nabídka a kolem pořád běželi lidé, policisté a hlídači z bezpečnostních agentur, ruce na pažbách revolverů, aby je neztratili.

Všechno bylo vzdálené a tiché, tam uvnitř, kde měl být. Všechno se odehrávalo tady venku, auto napůl pohřbené troskami, vysypanými skly vycházely zvuky, hlasy z rádia skřehotající uvnitř vraku. Viděl, jak z běžících lidí kape voda, jak byli až na kůži promočení z požárních rozstřikovačů. Na ulici se povalovaly boty, kabelky a notebooky, na obrubníku seděl muž a kašlal krev. Kolem se nesmyslně kutálely papírové kelímky.

I tohle byl svět, postavy v oknech stovky metrů vysoko, vypadávající do volného prostoru, a také pach hořícího benzínu a vytrvalý jekot sirén ve vzduchu. Ten hluk je provázel, vrstvy zvuku se na ně nabalovaly, a on od nich odcházel a blížil se jim zároveň.

A pak tu bylo ještě něco, vně toho všeho, mimo toto vše, ve vzduchu nad ním. Díval se, jak se to přibližuje. Z vysokého sloupce dýmu se snášela košile, vznášela se a plula v matném svitu, pak znovu klesala, směrem k řece.

Lidé běželi a pak se zastavovali, někteří, kymáceli se na místě, snažili se popadnout dech v rozpáleném vzduchu, a mezi tím křečovité výkřiky nevěřícnosti, kletby a ztracené volání, a spousty papíru ve vzduchu, poletující smlouvy a zprávy, netknuté útržky obchodování zmítané větrem.

Šel dál a nezastavoval se. Někteří běžící teď stáli, jiní zabočili do postranních ulic. Někteří couvali zpátky, hleděli na to odhalené nitro, na svíjející se životy tam uvnitř a na padající věci, hořící předměty zanechávající za sebou kouřový ohon.

Viděl dvě ženy v běžeckých šortkách, couvaly a vzlykaly, dívaly se mimo něj, s tvářemi najednou strhanými.

Viděl skupinu cvičící tai-či v nedalekém parku, stáli s rukama předpaženýma zhruba ve výši hrudníku, s pokrčenými lokty, jako by to všechno, sebe nevyjímaje, mohli nějak zastavit.

Kdosi vyšel z restaurace a nabízel mu láhev vody. Byla to žena v baseballové čepici, na obličeji měla roušku proti prachu, a vzápětí ruku s lahví stáhla, odšroubovala uzávěr a znovu mu ji podala. Postavil aktovku na zem, aby si ji vzal, matně si uvědomoval, že nemůže hýbat levou rukou, že musel napřed odložit aktovku, aby si mohl láhev vzít. Do ulice prudce zabočily tři policejní dodávky a s houkajícími sirénami rychle směřovaly do centra. Zavřel oči a napil se, cítil, jak mu voda stéká do útrob a splachuje s sebou prach a saze. Žena se na něj dívala. Cosi říkala, ale on to neslyšel, vrátil jí láhev a znovu uchopil aktovku. Ve vydatném doušku vody cítil pachuť krve.

Znovu vykročil. Před sebou uviděl prázdný vozík ze supermarketu. U vozíku stála žena, čelem k němu, hlavu a obličej omotané policejní páskou, žlutou výstražnou páskou, jakou se označuje místo činu. Místo očí měla úzké bílé škvíry v barevné masce, rukama svírala držadlo vozíku, stála na místě a hleděla do kouře.

Potom uslyšel zvuk toho druhého pádu. Přešel Canal Street a věci se mu začaly jevit nějak jinak. Chyběl v nich obvyklý ruch, na dlážděné ulici, v železobetonových budovách. Věci kolem něj cosi zásadního postrádaly. Byly nedokončené, jestli to tak dá říct. Byly neviděné, jestli se to tak dá říct, výlohy obchodů, rampy na vykládání zboží, sprejem pomalované zdi. Takhle možná věci vypadají, když není nikdo, kdo by se na ně díval.

Slyšel zvuk druhého pádu, nebo jej cítil v chvějícím se vzduchu, severní věž se zřítila, tichý vzdech žasnoucích hlasů v dálce. To byl jeho pád, jeho severní věž.

Obloha tady byla jasnější a dalo se lépe dýchat. Za ním byli další, byly jich tisíce, vyplňovali prostor, dav téměř spořádaný, lidé vycházející z kouře. Šel pořád dál, dokud se nemusel zastavit. Zasáhlo ho to náhle, vědomí, že už nemůže dál.

Pokusil se říct sám sobě, že žije, ale bylo to příliš absurdní pomyšlení, aby dávalo smysl. Taxíky nikde a aut jen málo, a pak se objevila stará dodávka s nápisem Elektrická zařízení, Long Island City, řidič přibrzdil u chodníku, vyklonil se z okénka na straně spolujezdce a zkoumavě se na něj zadíval, na muže pokrytého prachem a hmotou rozdrobenou na prášek, a zeptal se, kam chce odvézt. Teprve když nasedl do kabiny a přibouchl za sebou dvířka, uvědomil si, kam vlastně celou dobu směřoval.

 

* * *

 

2

 

Nebyly to jenom ty dny a noci v posteli. Zpočátku byl sex ve všem, ve slovech, ve větách, v naznačených gestech, v nejjednodušších nápovědích pozměněného prostoru. Když položila knihu nebo časopis, zavládlo na chvíli ticho. To byl sex. Když šli společně po ulici a zahlédli svůj odraz v zaprášené výloze. Výstup po schodišti byl sex, když kráčela podél zdi a on šel těsně za ní, dotknout se nebo nedotknout, jen zlehka pohladit nebo pevně stisknout, cítila, jak se k ní zespodu tlačí, jak jí klouže rukou po stehnu, až se musela zastavit zastavila a on pak klidně sunul ruku dál, nahoru a dopředu, dokud ho nevzala za zápěstí. V pohybu, jímž si posunula sluneční brýle, když se otočila a podívala se na něj, nebo v televizním filmu, kde vstoupí žena do prázdného pokoje a nezáleží na tom, jestli zvedne telefonní sluchátko nebo si svlékne sukni, pokud je sama a oni se na ni dívají. Sex byl pronajatý domek na pláži, když tam večer dorazili po dlouhé úmorné jízdě autem, v těle pocit, jako by jí klouby někdo svařil autogenem, a pak tichý hukot příboje za dunami, náraz a splývání, to byla dělící čára, ten zvuk tam ve tmě, který vyznačoval tep země v krvi.

Seděla a přemýšlela o tom. V mysli se jí střídaly obrazy, vzpomínky z počáteční doby před osmi lety, než mezi nimi zavládla šeď zvaná manželství. Na klíně měla dnešní poštu. Některé věci bylo nutno řešit a jiné události je odsouvaly na vedlejší kolej, ale ona se dívala na stěnu za lampou, kam se zdánlivě promítali, muž a žena, s neúplnými, ale jasně zřetelnými a skutečnými těly.

Až ta pohlednice ji probrala, ležela nahoře na hromádce složenek a ostatních obálek. Letmo si přečetla obvyklý naškrábaný pozdrav od přítelkyně pobývající tou dobou v Římě a pak se znovu zadívala na fotografii na pohlednici. Zobrazovala reprodukci obálky prvního vydání Shelleyho básnického eposu o dvanácti zpěvech Islámská vzpoura. Dokonce i na formátu pohlednice bylo vidět, jak je ta obálka krásná, s velkou ilustrovanou iniciálou se zvířecími ozdobami, hlavou berana a nějakou fantastickou rybou s klem a chobotem. Islámská vzpoura. Pohlednice byla z domu Keatse a Shelleyho na Piazza di Spagna a ona si po prvních vteřinách úleku uvědomila, že byla odeslána před jedním nebo dvěma týdny. Byla to tedy pouhá náhoda, i když možná něco víc, že pohlednici s titulem právě téhle knihy dostala zrovna teď.

A to bylo vše, jeden prchavý okamžik pátku onoho týdne dlouhého jako celý život, tři dny po letadlech.

 

*

 

Obrátila se k matce: „Bylo to něco neuvěřitelného, jako by vstal z mrtvých, najednou se objevil ve dveřích. Ještěže byl Justin tady u tebe. Bylo by příšerné, kdyby viděl tátu v takovém stavu. Od hlavy až k patě jako posypaný šedivým popelem, já nevím, celý jakoby očouzený, obličej i šaty od krve.“

„Skládali jsme puzzle, se zvířátky, s koníky na louce.“

Matčin byt byl nedaleko Páté Avenue, na stěnách pečlivě rozvěšené umění, na stolcích a v knihovnách malé bronzové plastiky. Dnes panoval v obývacím pokoji šťastný nepořádek. Na podlaze se povalovaly rozházené Justinovy hračky a hry, rušily bezčasovost místnosti, a to bylo příjemné, pomyslela si Lianne, protože jinak si člověk v takovém prostředí netroufal promluvit hlasitěji než šeptem.

„Nevěděla jsem, co mám dělat. Nefungoval telefon, rozumíš. Nakonec jsme šli do nemocnice. Pěšky, vedla jsem ho za ruku jako dítě.“

„Proč vlastně šel k tobě?“

„Nevím.“

„Proč nešel rovnou do nemocnice? Tam dole, ve městě. Proč nešel k té své přítelkyni?“

Přítelkyní myslela milenku, nevyhnutelná jedovatost, kterou si nedokázala odpustit, nemohla si pomoct.

„Nevím.“

„Takže jste o tom nemluvili. Kde je teď?“

„Už je v pořádku. Na chvíli má od doktorů pokoj.“

„O čem jste mluvili?“

„O ničem zásadním, jen o zdraví.“

„O čem jste mluvili?“ opakovala.

Nina Bartosová, Liannina matka, vyučovala na univerzitách v Kalifornii a New Yorku a před dvěma lety odešla do penze jako významná profesorka významných věd, jak o ní jednou prohlásil Keith. Po operaci kolena byla bledá a pohublá. Definitivně a nenávratně stará. A zdálo se, že právě po tom touží, být stará a unavená, spočinout ve stáří, smířit se s ním, obklopit se jím jako zdí. Stáří, to byla chůze o holi a užívání léků, odpolední zdřímnutí, dodržování diety a návštěvy u doktora.

„Právě teď nemáme co řešit. Potřebuje si odpočinout, i od řešení věcí.“

„Potřebuje klid.“

„Vždyť Keitha znáš.“

„To jsem na něm vždycky obdivovala. Působí dojmem, že má i jiné, hlubší zájmy než jen turistiku a lyžování nebo hraní karet. Ale jaké?“

„Lezení po horách. Na to jsi zapomněla.“

„A tys po nich lezla s ním. Ano, na to jsem zapomněla.“

Matka se zavrtěla v křesle, nohy položené na podnožce, dopoledne pokročilo a ona byla dosud v županu a měla strašnou chuť na cigaretu.

„Líbí se mi, jak je klidný nebo jak bych to nazvala,“ řekla, „ale buď opatrná.“

„On je klidný před tebou, anebo byl, při těch několika příležitostech, kdy jste spolu doopravdy mluvili.“

„Buď opatrná. Byl ve velikém nebezpečí, já vím. A měl tam přátele. To vím taky,“ řekla její matka. „Ale dej si pozor, aby ti soucit a dobrá vůle nezatemnily rozum.“

Stáří to byly rozhovory s přáteli a bývalými kolegy o operacích kolen a umělých kyčelních kloubech, o trápení s krátkodobou pamětí a dlouhodobým zdravotním pojištěním. To všechno připadalo Lianne v souvislosti s její matkou tak nepatřičné, že začínala mít dojem, jestli to trochu nepřehrává. Nina se snažila s realitou stařeckých potíží vyrovnat tím, že si je dramatizovala, aby od nich získala určitý ironický odstup.

„A co Justin? Jak se mu líbí, že má zase doma tátu?“

„Je v pohodě. Kdo ví, co si takový kluk myslí? Chodí do školy,“ řekla. „Už ji zase otevřeli.“

„Ale ty si děláš starosti. Já tě znám. Ty se ráda trápíš.“

„Co přijde příště? Ty o tom nepřemýšlíš? A nejen za měsíc, ale třeba za pár let.“

„Příště nebude nic. Žádné příště není. Tohle je příště. Před osmi lety nastražili v jedné z věží bombu. A nikdo se neptal, co bude příště. Teď bylo příště. Na strach je čas, když k tomu není žádný důvod. Teď už je pozdě.“

Lianne stála u okna.

„Jenže když se zřítily ty věže.“

„Já vím.“

„Když se to stalo.“

„Já vím.“

„Myslela jsem, že je mrtvý.“

„Já taky,“ řekla Nina. „Tolik lidí to vidělo.“

„Myslela jsem, že je mrtvý a že i ona je mrtvá.“

„Já vím.“

„Dívala jsem se, jak ty věže padaly.“

„Napřed jedna, pak druhá. Já vím,“ opakovala její matka.

Mohla si vybrat z několika holí a občas, když se nudila nebo když pršelo, vyšla si pěšky do Metropolitního muzea a dívala se na obrazy. Dívala se na tři nebo čtyři obrazy třeba hodinu a půl. Dívala se na to, co bylo spolehlivé a stálé. Měla ráda rozlehlé sály, staré mistry, kteří uměli zachytit vjem a myšlenku, vzpomínku a osobnost. Pak šla domů a četla si. Četla si a pak šla spát.

„Jistě, dítě je požehnání, ale sama víš líp než já, že vdát se za toho člověka byl krutý omyl, jenže ty sis to přála, tak dlouho jsi ho hledala, až jsi ho našla. Měla jsi jasnou představu o životě, bez ohledu na následky. Něco jsi chtěla a Keith ti k tomu měl pomoci.“

„Co jsem chtěla?“

„Myslela sis, že s Keithem se někam dostaneš.“

„Cože jsem chtěla?“

„Chtěla jsi cítit, že opravdu žiješ, i když to bylo nebezpečné. Tak, jak sis myslela, že žil tvůj otec. Ale to nebyl jeho případ. Tvůj otec byl v podstatě opatrný člověk. A tvůj syn je krásné a citlivé dítě,“ řekla. „I když jinak.“

Lianne vlastně měla tenhle pokoj ráda, zvlášť když byl uklizený, bez rozházených hraček. Matka tady žila teprve několik let a Lianne měla sklon prohlížet si jej jako host, prostor s přísným charakterem, a co na tom, že ji trochu děsil. Ze všeho nejradši měla dvě zátiší na severní stěně od Giorgia Morandiho, malíře, kterého její matka studovala a o němž psala. Na obrazech byly skupiny lahví, džbánů, plechovek se sušenkami, to bylo vše, ale v tazích štětce a v nepravidelných obrysech váz a sklenic bylo cosi tajemného, co neuměla pojmenovat, jakési vnitřní zkoumání, lidské a záhadné, vzdálené vlastnímu světlu a barvám. Natura morta. Italský výraz pro zátiší byl až zbytečně konkrétní, hrozivý, ale o těchto věcech se svou matkou nemluvila. Ať si skrytý smysl krouží a poletuje ve větru, není třeba jej učeně komentovat.

„Když jsi byla malá, pořád ses na něco vyptávala. Byla jsi zvědavá až hrůza. Ale zajímaly tě samé divné věci.“

„Zajímaly mě, ne tebe.“

„Keith chtěl ženu, která by se mu podvolila, ale zároveň by jí to vadilo. To je jeho styl, donutit ženu, aby dělala něco proti své vůli. S Keithem to nebyla jen jedna noc nebo jeden víkend. Chtěl všechny víkendy. Chtěl tě pořád.“

„Teď na to nemám náladu.“

„A nakonec sis ho vzala.“

„A pak jsem ho vyhodila. Spousta věcí mi na něm vadila a bylo to čím dál horší. Jenže tobě vadí něco úplně jiného. Není vědec ani umělec. Nemaluje obrazy, nepíše básně. Kdyby to dělal, všechno ostatní bys mu odpustila. Byl by umělec zmítaný emocemi. Směl by se chovat jako blázen. Řekni mi jednu věc.“

„Tentokrát máš víc co ztratit. Sebeúctu. Zamysli se nad tím.“

„Řekni mi – který malíř se smí chovat jako větší blázen, figurativní nebo abstraktní?“

Zaslechla bzučák a přistoupila k domovnímu telefonu, aby zjistila, koho domovník ohlašuje. Věděla to už předem. Bude to Martin, matčin milenec.

 

* * *

(Don DeLillo: Padající muž. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2008, 208 stran, 239 Kč.)