Pierre, DBC: Zhasínáme v říši divů

dbc pierre_zhasiname(DBC Pierre: Zhasínáme v říši divů. Překlad Štěpán Hnyk. Albatros Plus, Praha 2013, 424 stran.)

 

S vlasy vymodelovanými spánkem do žraločí ploutve aerodynamicky propluji vestibulem ven k čekajícímu taxíku. Na sedadle se musím hrbit, abych si účes neponičil.

Tak začíná naše noc všech nocí, příteli můj.

Restaurace San Toropez sídlí ve třetím patře kancelářské budovy v Šindžuku – rušné čtvrti Tokia zamořené penězi. Když vystoupím z výtahu, ocitnu se ve velkém otevřeném jídelním sále, která připomíná spíše krajinu, než lokál. Na nízké stolky dopadají sloupy světla a celý prostor je okázalý, minimalistický, prázdný a tichý. Jaká to majestátní kolébka nimbu. Zřejmě jsem prvním hostem. Když se rozhlédnu, všimnu si akvária táhnoucího se podél zadní stěny, se scenerií z písku a oblázků a kamennou pagodou na jednom konci. Voda v nádrži by vám sahala až po krk a mohli byste v ní udělat dobrých deset kroků. Na papírové zástěny v místnosti vrhá voda vlny světla v barvě zeleného čaje. Vznáší se tam ostnaté, zavalité ryby jako rozbité deštníky s vypoulenýma očima. V pagodě číhá chobotnice. Jak tam tak stojím, kuchař vytáhne jednu z ryb a ta se nafoukne jako balon a naježí se drobnými trny.

Zanedlouho se vynoří Smuts. S uvolněným úsměvem se vydá ke mně, paže volně svěšené, v černé asijské haleně s vyhrnutými rukávy a v černých kuchařských kalhotách. Jeho pohled je stejný jako tehdy u těch rozbitých skleněných dveří, jako dvojice reflektorů pod obočím. Je hubenější než dřív, stíny vousů jsou tmavší a svaly žilnatější, jako kdyby mu kosti přitáhly kůži blíž. Žádný římský sochař nikdy nespatřil tak houževnaté pracovní zvíře, jako je Smuts.

„Putain,“ uvítá mě, „to jdeš z bordelu?“ Rukou protrhne moji vonnou auru, očima přejede po mém účesu a kývne na víno, které držím v ruce: „A pití, do restaurace? Přines sis i jídlo? To má bejt jako nějakej podělanej piknik?“

„To je dar,“ podám mu lahev, když se obejmeme.

„To mě poser,“ podívá se na etiketu. „Tyhle chcanky se pijou k brambůrkám. Nechápu, že lidi pořád tyhle sračky s korkovejma špuntama kupujou, jen se na to podívej.“

Povšimnu si, že přízvuk už mu nepřeskakuje mezi jihoafrickým a anglickým, ale usadil se v té anglické poloze a jen občas se objeví nějaký falešný suvenýr.

„To je z hotelu,“ zamračím se na víno.

„Kamaráde, časy se změnily.“ Protáhne mě uličkou oddělenou od sálu barem, na nějž lahev pohodí. Tři japonští kuchaři zasyknou něco na pozdrav. Když na ně kývnu, Smutsovi zazvoní v kapse telefon. „Už ne.“ Vytáhne ho a zavěsí.

„Jak psí ocásek.“

„Kdo?“

„Ale nikdo. Pojď za mnou, ukážu ti, jak vypadá víno. Víno pro dvacátý první století. Je to pro tebe dneska vzácná čest, putain. Pak mi můžeš prozradit důvod, proč tu seš.“

„Právě jsi mi ten důvod dal. Já věděl, že mě nezklameš.“

„Já a zklamat tě? Po tomhle ti narostou křídla. Dekadentní doba si žádá dekadentní vína. Ale radši si na to nezvykej, je to šéfova soukromá zásoba. Včera jsme tomu nindžovi nevrlýmu ufritovali kapesník. Ale vůbec ten vtip nepochopil.“ Smích vychází ze Smutsových úst jako tichá štěknutí a on naklání hlavu, aby je vypustil. „Kéž bychom mohli popít spolu – budeš tu i ve středu?“

„Ne. Ale určitě až dneska skončíš…?“

„Určitě nic – pracujem tady se smrtelnejma jedama.

Musíme to brát vážně, je to horší než pilotovat letadlo. A v sedm ráno máme inspekci. Ale závidím ti, protože tohle je učiněnej jednorožec mezi vínama, možná už ho v životě neuvidíš.“

„Ale určitě –“

„Vyser se na to, Bedrníku, dneska piješ sám.“

„Aha,“ prozatím to téma nechám být.

Po krátké odmlce se na mě Smuts úkosem podívá: „Už jsi někdy slyšel o cestě?“

„To myslíš vážně?“

„Myslím jako o chuti, ty vole. S vínem je všechno jinak. Objevili jsme novej rozměr chuti. Říká se mu cesta. Zatím tomu nikdo nerozumí. Je to jako dynamická vzdálenost, takovej panoramatickej efekt. Skoro jako změna rozměru. Vědátoři budou kecat o zpětný absorpci etanolu, uvolňování aldehydu a pronikání plynů do nosní sliznice. Ale romantici si šeptají o hormonech. Vášně prý mohou ovlivnit hormony, a jak už víme, hormony mohou létat vzduchem. Hrozny je mohou zachytit. Zlobu, vášeň, zoufalství. Lásku. Je to jako očkování. Proto praví vinaři spí do sedmdesáti metrů od svejch vinic. Má to co dělat s alchymií, duší, s touhama, který hrozny dokážou tlumočit. Jsou to vaječníky oplodněné sny.“ Smuts se přistihne, jak propadá lyričnosti: „To mě poser, už mluvím jak Bedrník, he?“

Na konci kuchyně je spižírna s řadami regálů. Krabice a balíky vypadají jako výtvarná díla opatřená mašlemi a kaligrafií s úzkostlivě poznačeným datem a se štítkem s názvem restau96 race. Když vejdeme, světla se s cvaknutím rozsvítí a Smuts se ke mně otočí: „Už jsi někdy slyšel o Toque-Mesnil?“

Zavrtím hlavou. I když se cítím jako ochmataná stojenová bankovka a jsem otupený únavou, filosofickým posunem a nyní i vyhlídkou na to, že budu pít sám – při pohledu na Smutse v jeho světě plném nevídaných věcí mám radost. Je mi jasné, že výsledkem těch velkolepých žvástů o víně nebude nic jiného než nimbus. Zavede mě na konec skladu k regálu plnému polystyrenových krabic a poplácá rukou tu úplně na vrchu:

„Nejdřív,“ řekne, „musíš dostat z hlavy představu, že víno je jen pití. Každej rok na trh přiteče celý moře zkyslejch hroznů, ale to není víno. Pravý víno je chybějícím genem lidskejch stvoření. Zadruhý: zapomeň na ty sommeliérský kretény s psíma dečkama a zahradníma sceneriema. Zatímco onanovali na terase, tak se vyvinula nová elita s vysokooktanovými smysly. Tihle noví vinaři si neválej šunky, aby mohli hádat chuťový tóny a žužlat sýr jako nějaký podělaný myši. Nečekaj čtyřicet let, aby pak zjistili, že jim celej večer zkazil korkovej špunt, což je jen blbej kus dřeva. Tihle lidi viděli a dělali věci, který nikdo nechápe.“ Smuts se odmlčí, protáhne se a promne si obličej. Pak ukáže na mě: „Chtějí pozvánku do míst, kam lidé nechodí. Někdy musí opustit i sami sebe. Chtějí víno nezměněný korkem; víno se špuntem, kterej sedí jak špička balistický střely.“ Ruka mu opět sjede na krabice. „Tihle lidi pijou Toque. Existujou důkazy, že až tři lahve z deseti obsahujou cestu. Produkce je omezená na deset akrů středomořský lávy, popela a pemzy. A uprostřed je hřbitov; místní lidi tvrděj, že tu cestu ve víně způsobujou slzy vdov. Jiní mají za to, že je to rozkládajícími se srdci zamilovaných lidí. Ať už to je cokoli, příštích pět ročníků je beznadějně vyprodanejch. A nikdo neví, kdo je skoupil.“

Pohledem těkám mezi Smutsem a dělostřeleckými krabicemi.

„No a pak,“ odtáhne se, jako kdyby některá z nich mohla vybouchnout, „je tu celej svět ještě nad tím. Několik vytříbenejch jazyků, který věděj o dekadentním víně, co nabízí cestu skoro v každý lahvi. Produkce je omezená jen na čtyři akry vzácnýho podloží – hrozně vzácnýho podloží, který vzniklo následkem půldruhýho milionu let vývoje už od dob prvních předchůdců člověka. Někdo tvrdí, že čtyři akry to jsou proto, že tak daleko se dostanou feromony panny, když prožije orgasmus. Možná to je pravda a možná taky ne. Ale chápeš, kam tím mířím? První předchůdci lidí, stejná minerální půda: chybějící gen. Náprava přírody. Jednorožec mezi vinicema, kde vinař žije přímo v révě.“

Nadzvedne víko nejhořejší krabice. Uvnitř leží tři černé lahve jako blyštivé projektily; svůdné a hrozivé zároveň.

„Tak přesně takový víno, kamaráde, je Marius.“

Zírám na ně, jako kdyby měly samy vstát. Každá je opatřena prostou bílou etiketou s černým pruhem a zlatým nápisem: MARIUS. Na bílé vinětě nese každá lahev jiný podtitul psaný rukou: Symphony, Simpatico a Symposium.

Entuziasmy stojí při mně.

„Vyber si Symphony,“ ukáže Smuts na lahev. „Šéf přijde až za chvíli a já mám deset minut, než mi začne směna – něco ti ukážu; to se poděláš.“

Otevřenou krabici schová pod regál a pak odejdeme ze spižírny a cestou kolem baru si vezmeme sklenku na víno. Na druhé straně jídelního sálu, nahoře nad schodištěm je chodba s toaletami, kde klečí pikolík a leští kliky u dveří. Když procházíme kolem, postaví se, aby se poklonil. Smuts odemkne dveře na samém konci chodby. Za nimi je krychlová místnost bez oken. Strop je bílý, stěny jsou bílé, podlaha je bílá. Není to extravagantní, ale ani nudné. Klika je bílá, dveře jsou bílé. Uprostřed pokoje stojí bílý stůl se dvěma bílými židlemi a skryté osvětlení nevrhá stín temnější než lehce našedlé mléko.

„Tohle je Bílý pokoj,“ zašeptá Smuts.

Šup. Bílá etiketa na lahvi se promění v díru a písmena visí ve vzduchu. Jak černé víno vytéká, rozhazuje po sklenici karmínové suknice, jejichž duhové odlesky se třpytí na stole. Smuts přitiskne sklenici k nosu. Pak se podívá na mě:

„Tak co tu vlastně děláš?“

„Přiletěl jsem na návštěvu.“

Obočí mu sjede dolů.

„Smutsi, napij se se mnou.“

„Zdědil jsi restauraci?“

„Ne.“

„Tak potom nemůžu. Všichni se jednou musíme začít chovat vážně, putain. Musíme se něčeho vzdát. Dětství skončilo.“

Chvíli pozoruji víno. „Dáš si lajnu?“

„Cože?!“ obočí se mu zlomí. „Kde jsi sehnal fet?“

„Přivezl jsem si něco z domova.“

„Ty vole, kámo,“ odtáhne se, „to už je moc i na Bedrníka, ty vole. Ty jsi pronesl drogy přes letiště Narita? Víš, že tě za to v Japonsku můžou zavřít bez soudu? Prostě zmizíš.“

Zavrtí hlavou, procedí mezi rty několik přísah a nakonec se ke mně nakloní se sklenkou sevřenou v ruce: „Bedrníku, Bedrníku, co tu doopravdy chceš?“

Na přiznání je moc brzy. Mít tajemství není příjemné,

ale jestli má můj plán přežít, bude potřeba celá věž toho

nejvznešenějšího nimbu. Pokrčím rameny a kývnu směrem

ke sklence: „Můžu ochutnat?“

Přejede čelistí ze strany na stranu. Mračit se nepřestane.

„Takový poprask kolem australskýho vína,“ prohlížím si vinětu. „Přitom není starý ani pět let.“

„Buď zticha. Nevíš nic. Zmínil jsem se někdy o Didierovi Le Basqueovi? Je to můj sponzor. To on to víno dodává. Ten by ti o tom vinaři mohl vyprávět. Je to neuvěřitelný: chlap, co se vzdal dekadence, aby se pokusil vypěstovat révu, která by obsahovala odpověď na otázku života. Možná objevil tajemství žití.“

„Vážně? A co to je? Ideologie, nebo produkt?“

„To nevím. Řekl bych, že je to spíš něco jako pointa.“

„A ty ji znáš?“

„Ne. Didier říká, že se musíš zeptat přímo toho chlapa. Ale předchází tomu skvělej příběh o tom okamžiku, kdy pochopil, o čem to všechno vlastně je. Vím jen tolik, že na konci osmdesátejch let našli v jedný zatáčce u Monte Carla opuštěný Maserati Ghibli Spyder. Kousek od místa, kde se zabila kněžna Grace. Jsem si jistej, že Bask říkal, že to byl Spyder. Stopy je dovedly ke dvěma modelkám, sestrám z Paříže, a Angličanovi jménem Pike, takovýmu divochovi, kterýho s tím autem viděli jezdit. Jméno Pike mě zaujalo,tak jsem poslouchal dál. Vem si to: víno se vždycky hodnotilo jen po doušcích. U vína šlo vždycky jen o ochutnávání. Buket a jak vypadá ve skle. Po ochutnávce ho dokonce vyplivujou. Vyplivujou ho! Ale co se stane po litru? A jak se to projeví druhej den? Svět vína se zaseknul na povrchu. Jak říkal Bask: můžete oceán obdivovat z pláže, ale abyste si ho zamilovali, musíte odplout od břehu a potopit se. Pike to věděl. Pil evropský ročníkový vína do bezvědomí, zapisoval si, jak na něj působila, a setkával se s jejich bohy.“ Zatímco Smuts vypráví, z černého vína se zvedají prsty výparů a vábí mě.

„No, prostě to auto bylo opuštěný. Jsem si jistej, že Didi říkal, že to byl Spyder. Nikdo netušil, co se stalo. Pikea už v Evropě nikdy neviděli. Vypařil se. O pár let později byl jeden z jeho kamarádů od Formule 1 pozvanej na zámek u Cap d’Ail. Objevil tam zásobu experimentálních vín s ručně psanejma etiketama. A poznal Pikeův rukopis. Když to víno ochutnal, pochopil, že se něco změnilo. Vypátral Pikea až do jeho skrytýho vinohradu. Když ho objevil, byl Pike celej zarostlej, žil uprostřed révy a jezdil starým náklaďákem. Jeden z největších evropskejch seladonů. Pro všechny to je hrozná záhada – pokud teda nevíš, na co tenkrát za Monte Carlem přišel. Dneska prostě vegetuje na tý svý vinici a pokouší se to tajemství dostat do hroznů. Produkci má malou, ale splňuje předpisy a může oficiálně prodávat, ne jako Toque. Skoro jako by to celý zakamufloval.“

„Po ovocích jejich poznáte je,“ chopím se konečně sklenky.

„Zdaliž sbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky?“

„Cože? Ty Baska znáš?“

„To je Matouš. Bible.“

„Aha,“ zamrká Smuts. „No, Didier by ti řekl, že Pike dosáhl prozření. Vydal se hledat jednorožce mezi půdami, aby splatil dluh Bakchovi. Trvalo mu to celý roky. Nakonec tu vinici našel, ale dozvěděla se o tom jen hrstka lidí. Říká se, že se tam chodí panny oddávat rozkoším. Je to poutní místo pro zkažený holky z klášterů a aristokraty. V hotelu Kempinski jsem potkal jednoho člověka a ten říkal, že komtesa z Auxonne pod révou Marius počala dítě. Prý ji od té doby cvrkání cikád dokáže přivýst k orgasmu. Ale moc bych mu nevěřil; chlemtal Léoville-Barton jako pivo. Ale stejně, hmm. Nejeden sommeliér si šetří na to, aby si mohl pod těma hroznama zašukat. Didi jim dokonce radil, aby na to vlítli pod Shirazem. Říká, že Shiraz má rád vášeň, zatímco Grenache dává přednost žalu.“

„Aha, takže když se ti noc pod Shirazem nevydaří, tak se jen překulíš kus dál.“

„Putain, hele,“ napřímí se Smuts: „tyhle vína pocházej z geologický anomálie datovaný až k prvním předchůdcům lidí. Představujou nápravu přírody. Vyrůstají na prehistorickejch minerálech, vášni a orgasmech panen. Tak se sakra napij a buď zticha.“

S prvním douškem Maria se rozvine krajina se stromy z tmavé čokolády a tabákovým nebem, s třešňovými pastvinami, kde vánek rozechvívá stonky bylin. Po dalším loku panorama vyjede na kopec. Vnímání váhy vlastního těla a proporcí se nepatrně změní, svaly a orgány strnou v tichém pozoru. Zvednu oči a vidím Smutse, jak se šklebí.

„Zavři oči,“ nabádá mě. „Už seš u toho kopce?“ Vzedme se ve mně vlna tepla, pocit lehkosti v celém těle, který splývá s probíhající chutí. Kopec. „Jo,“ přitakám. „Jo.“ „Super. Schválně, jak dlouho tam vydržíš. Dej si malej doušek a pak hned další. Cítíš ten vánek? Cítíš to teplo, jak se to před tebou otevírá?“

Je to tu – krajina, kde jsem jen já; živoucí mapa, přes kterou mě to žene dál.

„Může to trvat i celou lahev nebo dvě, ale Didier se dušuje, že tě to dokáže protáhnout zpět skrz vlastní úponky révy až na verandu, kde je pořád letní noc. Tam sídlí náprava těch prvních předchůdců lidí. Jde o to, zůstat tam a nechat se napravit. Stát se tím bohem, kterým jsi měl bejt. Otevři oči, nemá to na to vliv.“

Šup. Nimbus v lahvi. Zamrkám a rozhlédnu se kolem. Také jsem nadšený představou, že ten člověk přišel na to, jak žít. I když je pro mě už pozdě, tak jsem si totiž uvědomil, že přesně to stojí za mým selháním v životě. Hledání stále vyššího nimbu bylo mojí definicí toho dobrého v mé morálce, za níž si stojím – vlastně jako celá moje kultura – a jen hledám pořád víc něčeho většího a lepšího. Ale kultura i já směřujeme k smrti, zatímco tenhle muž, ač býval zřejmě stejný, nakonec objevil způsob, jak toho nechat. Dokonce toho nechal na samém vrcholu.

Otočím se ke Smutsovi: „Takže to tajemství života, ta pointa, co jsi o ní mluvil – jde o dosahování snů, nebo jen o spokojenost s tím, co máme? Vypadá to totiž, že předtím, než ten chlap odešel, tak žil skvělej život. To si uvědomil, že dosáhl vrcholu a že potom už to půjde jen z kopce? Nebo přehodnotil význam spokojenýho života a uvědomil si, že to není to, jak žil?“

„Kdo ví, putain, musíš se ho zeptat sám, ani Didier ti to neřekne. Hlavně si tu myšlenku nenech vlízt do hlavy, nebo se z toho zblázníš. Vychutnej si to víno, rozhlídni se kolem a zeptej se sám sebe, jestli to může bejt ještě lepší. He?“

„O moc lepší už to bejt nemůže,“ usměju se.

Smuts se na mě hrdě zadívá: „A teď mi řekni, jestli to není skvělá výzbroj pro moderní svět. Jediná Jošidova přednost je to, že má vkus. Tuhle místnost zařídil speciálně kvůli Toque, ale pak musel každou lahev otestovat, kdyby náhodou nefungovala. Byl to finanční průser – nemohl si účtovat za celou lahev a cesta se často dostaví až po třetí nebo čtvrtý sklence. Hotová noční můra. Když byla v Bílým pokoji víc než jedna party za večer, tak se totálně zrušil. Vyřešil to až Marius, ale teď už to stejně moc nepropaguje. Japonci nemají na chlast buňky. Před měsícem poblil jeden z Jakuzy zdi, takže se musel celej pokoj přemalovat.“

„Je to chrám,“ podotknu. „Posvátný chrám nimbu.“

„Tohle ještě nic není, měl bys vidět nějakou Didierovu party – teda ne že by se ti to mohlo někdy poštěstit. Nikdo o nich nesmí ani mluvit. Se vším dělají hrozný tajnosti. Jen jsem zaslechl něco o fontánách, ze kterejch teče Marius. Plný fontány. Proto se musím chovat slušně, protože když získám trochu zkušeností s fugu, tak mě Didi možná zatáhne do svýho evropskýho byznysu. To je nejvejš, kam bych se mohl dostat. Didier „Le Basque“ Laxalt je kmotrem vysokooktanový gastronomie.“

„Abych se přiznal, tak nechápu, jak ses dostal k rybám.“

„Vlastní podstata ryb, ty vole. Už jsi někdy jedl torafugu?“

„Asi ne.“

„Jedovatej čtverzubec. Velmi chutnej. Trik spočívá v tom, že při porcování musíš nechat jen tolik jedu, aby tě zabrněly rty. Takovej malej polibek smrti. Chce to ale kumšt – když ti rty znecitlivěj, tak seš v prdeli. Neexistuje žádnej protijed. Trvá roky, než na to člověk získá licenci.“

„A to nabízíte jen tohle?“

„Jak se to vezme. Fugu dneska chovají na farmách – bez jedu. Ale my máme divoký tygří čtverzubce ulovený na udici v Japonským moři. Jsou neuvěřitelně jedovatý. Je to ilegální, mimo kvóty; tajně nám je dodává Bask. Proto musíme zítra ryby v nádrži vyměnit a pro inspektory tam dát normální. Jošida dělá, jak kdyby byl těhotnej.“

„Asi ne s tebou, podle toho, jak se máte rádi.“

„Hajzl jeden zakrslej. Je to jen obchodníček; všechno dělá jen kvůli prachům. Kdyby si vydělal víc prodejem fugu ze supermarketu, tak dělá to, ale za tyhle vážně nebezpečný rybky platěj lidi mnohem víc. Pěkně se na tom pakuje. Příští měsíc otevírá druhou restauraci, která je větší a místo zdí tam jsou akvária se slanou vodou, takže to vypadá, jako kdybys večeřel na dně oceánu.“

Na chvíli se zamyslím a Marius mě vynese na hřeben. Dostal jsem se do salonu limbu. Do místa, kam si zákazníci chodí sáhnout na stín smrti. Moje mysl zavrávorá. Smrt způsobená gurmetským čtverzubcem. Taková rokoková ozdůbka od Entuziasmů; to by mě nenapadlo ani ve snu. Povečeřím s kolegy limbonauty. Šup. Pro mě to samozřejmě představuje také šachovou partii, protože všechny ty faktory musím narafičit tak, abych Smutsovi neublížil. Ale povšimněte si, že Entuziasmy se projevily jako rozhodující hráči. Marius mi koluje v žilách a já cítím, že jim můžu klidně svěřit průběh dnešního večera. Mezitím se pohodlně usadím, rozvinu své smysly a vypustím tenhle život na chvíli z klece.

Uvědomím si, že mě Smuts pozoruje, a vrátím se zpátky k přítomnosti. „Hmm,“ uvažuju nahlas, „takže když otrávíš zákazníka, tak se musíš zabít?“

„Jednou za čas jo. Ale na to seru, to se mnou nemá nic společnýho: šéfkuchařem je Tomohiro, ten vysokej. Dneska je tu jedinej, kdo má licenci.“

„A sleduje se třeba, kolik si toho objednáš? Nemůžeš toho jednoduše sníst moc?“

„Však uvidíš, jak to je. Většina těch jídel není toxickejch a ty jedovatý sašimi jsou tak tenký, že bys přes ně mohl koukat na porno. Riziko je minimální. Nejhorší jsou vnitřnosti. Játra a hlavně pak jikry. Ale vnitřnosti na jídelním lístku nejsou, protože jsou naprosto zakázaný. V Japonsku se dokonce nesmí prodávat ani celá ryba. A vnitřnosti nemůžeme ani vyhodit do koše, protože už kvůli tomu umřelo několik bezdomovců. Mám dojem, že se to nesmí ani pálit. Vnitřnosti z jedný ryby dokážou zabít až třicet lidí. Ale stejně to rádi pokoušej. Taková chlapská zábava; něco jako ruská ruleta. Ochutnávat vnitřnosti je nejdál, kam můžeš zajít. Každoročně na to v Japonsku několik lidí doplatí.“

„A jak se teda těch vnitřností zbavujete?“

„To netuším. Sbírá se to. Nejspíš to zahrabou do mořskýho dna nebo to házej na Severní Koreu. Máme na to speciální mrazák – jako kdybychom tam skladovali jadernej odpad. Viděl jsem ho jen párkrát. Ale to je jedno, pojď se posadit,“ zvedne se Smuts ze židle. „Hele, ty Bedrníku, doufám, že nebereš nějaký léky.“

„Co, proč?“

„Protože ti jídlo objednám já.“

 

(DBC Pierre: Zhasínáme v říši divů. Překlad Štěpán Hnyk. Albatros Plus, Praha 2013, 424 stran.)

 

Pierre, DBC – portrét

Booker Preisträger DBC PierreDBC Pierre

Autor, jenž si pro svou literární kariéru zvolil pseudonym DBC Pierre, se narodil roku 1961 britským rodičům v Austrálii, ale už když mu bylo sedm, přesídlila celá rodina do Mexika. Finlayovi patřili mezi ta šťastná dvě procenta populace, která si v zemi na jih od Kalifornie žila nad poměry. Časem se odstěhovali do Texasu a mladý Peter žil až do svých šestnácti spokojeným životem. Jenže pak se rodinná situace rázem zvrhla. Otec onemocněl rakovinou, záhy zemřel a celá tíha zodpovědnosti spadla na ramena Peterovi, jenž se vinou nerozumného hospodaření a měnové reformy v Mexiku, která umazala značnou porci rodinných úspor, dostal do složité životní situace. Připočtěte k tomu drogovou a gamblerskou závislost, dluhy v řádu stovek tisíc dolarů, postřelení sousedem a bouračku, po níž mu museli doktoři složitě spravovat vizáž, a máte dostatek důvodů, proč se Finlay dobrovolně vzdal jakékoli osobní publicity, které by se mu jistojistě dostalo, kdyby svou první knihu napsal pod vlastním jménem.

Inspiraci pro svůj literární pseudonym našel Finlay v zemi, v níž se narodil. Postavička jednoho australského komiksu se jmenuje Dirty Pierre, počáteční iniciály pseudonymu DBC znamenají „dirty but clean“. Finlay tím chtěl naznačit, že se špinavou stránkou své minulosti už nechce mít nic společného, avšak zároveň se za ni nezříká odpovědnosti. Trik s přezdívkou těsně před vyhlášením laureáta ceny někdo prokoukl, takže britská média mohla ke jménu absolutně neznámého vítěze dodat pikantní pozadí. Nevázaný život v minulosti společně s image kajícného hříšníka zafungoval na publikum skvěle, dokonce natolik, že Finlay vyjádřil obavy, aby si lidé knihu nekupovali jen kvůli skandální pověsti jejího autora, jež by zcela zastínila literární kvality textu.

Finlay je ve srovnání s ostatními autory tak trochu outsider. Svůj první román napsal až v sedmatřiceti, nemá žádné literární vzdělání (po udělení Bookera se v jednom rozhovoru přiznal, že když lidé mluví v souvislosti s jeho knihou o Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea, nemá ani ponětí, co je to za román) a na kariéru spisovatele se neúspěšně připravoval jako režisér, lovec pokladů, pašerák a kreslíř komiksů. U literárního řemesla však zakotvil na delší dobu: ve svém dobrovolném vyhnanství na irském venkově dokončil druhý román Ludmillina špatná angličtina (Ludmilla’s Broken English, 2006, č. Odeon 2007). Jeho doposud posledním dílem je román Zhasínáme v říši divů (Lightr Out in Wonderland, 2010; č. Plus 2013) o Gabrielu Brockwellu, mladém estétovi a poetovi znaveném životem, který se vydá hledat svou říši divů a objede přitom svět. Série divokých večírků, jimiž prochází od Londýna přes Tokio či Galpágské ostrovy, vyvrcholí dekadentně opulentní oslavou v majestátních prostorách berlínského letiště Tempelhof.

 

Richard Olehla

 

Pierre, DBC: Vernon Bůh Little

dbc pierre_vernon(DBC Pierre: Vernon Bůh Little. Překlad David Petrů. Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2005, 288 stran)

 

jedna

V Martiriu je vedro jak v pekle, ale noviny na verandě mrazej svejma zprávama. Radši ani nezkoušejte hádat, kdo stál celou úterní noc na ulici. Nápověda: usoplená stará Lechugová. Těžko říct, jestli se tak klepala, nebo jestli jen můry a světlo z verandy za vrbama rozechvěly její kůži jako pohřební satén ve vánku. Tak jako tak úsvit odhalil mezi jejíma nohama loužičku. Z toho je asi každými jasný, že normální časy právě s vytím prchly z města. Možná navždycky. Bůh je mi svědkem, že jsem se poctivě snažil pochopit, jak tenhle svět funguje, dokonce jsem si říkal, že bysme mohli i něco velkýho dokázat; ale po těch událostech už není snadný tomu věřit. Protože co je kurva tohle za život?

Teď je pátek v šerifově kanclu. Připadá mi to skoro jak pátek ve škole. Ty vole, škola – ani mi to nepřipomínejte.

Sedím mezi sloupama světla z řady otevřenejch dveří, kromě bot a čtvrtečních slipů jsem nahej. Vypadá to, že jsem první, koho zatím sebrali. Ne že bych měl ňákej malér, to si zas nemyslete. S úterkem já nemám nic společnýho. Přesto bych tady radši nebyl. Určitě si vzpomínáte na toho Clarence, no, jak se jmenoval, toho černocha, co byl loni v zimě ve zprávách. Ten magor, co před kamerou pospával přesně v týhle dřevěný chodbě. Povídali, ať se podíváme, jak jsou mu ukradený následky jeho zločinů. Těma „následkama“ asi mysleli ty rány po sekeře. Starej Clarence byl oholenej jak ovce a oblečenej do takovýho toho nemocničního obleku, co se těmhle magorům dává, k tomu brejle jak sklenice od jogurtu, takový, co obyčejně nosej jen lidi bez zubů v dásních. U soudu mu postavili klec jak v zoo. Pak ho odsoudili k smrti.

Koukám dolů na svoje najky. Pravý newjacksky, přátelé. Plivnu si na ně a trochu je očistím, i když to asi nemá moc smysl, když jsem takhle nahej. Navíc mi lepěj prsty. Ten jejich inkoust by přežil Armageddon. Švábi a ten jejich zasranej inkoust na otisky.

Do tmy na konci chodby se vpije obrovskej stín. Pak se vynoří jeho majitelka. Jak se ke mně blíží, světlo ze dveří zachytí krabici s nápisem Ham-Ham-Burger v její náruči, tašku s mejma hadrama a telefon, do kterýho se snaží mluvit. Jde pomalu, je celá upocená, oči, nos a pusa se jí choulej uprostřed obličeje. I přes tu uniformu hned poznáte, že je Gurieová. Chodbou za ní jde ještě jeden flojd, ale ona ho mávnutím odežene.

„Já bych to všechno připravila a pak bych tě zavolala k výpovědi.“ Posune si telefon zpátky k puse a odkašle si. Hlas se jí přiostří až do pískotu. „Gh-hrrr, já neříkám, že jsi blbec, jenom ti vysvětluju, že stas-titicky vzato může jednotka zvláštního nasazení snížit počet obětí.“ Zapiští tak vysoce, až jí krabice z Burgeru upadne na podlahu. „Oběd,“ zachrochtá, když se pro ní shejbá. „Ne, jenom salát, medvídku – přísahám.“ Jakmile si mě všimne, rozhovor ukončí.

Narovnám se, abych si poslechnul, jestli si mě přišla vyzvednout máti; ale nepřišla. Věděl jsem, že nepřijde, nejsem blbej. Ale stejně jsem na to čekal, takovej jsem génius. Jo, Vernon Génius Little.

Flojdka mi hodí do klína oblečení. „Tudy.“

Takže asi tolik k mámě. Určitě courá po městě a pumpuje z každýho soucit jako obyčejně. „No Vern je úplně zdrcenej,“ povídá všem. Mezi svejma kámoškama mi vždycky říká Vern, aby všechny viděly, jak úžasně jsme si blízký, jak to v naší rodině nestojí všechno za hovno. Kdyby se moje matinka prodávala s návodem k použití, můžete se spolehnout, že by tam stálo, ať ji nakonec pošlete do prdele. Každej ví, že za úterý rozhodně může Jesus; ale vidíte mámu? Úplně stačí, že pomáhám s vyšetřováním, a hned z toho dostává Tourettův syndrom, nebo jak se říká tý nemoci, co se u ní tak nekontrolovaně mává rukama.

Flojdka mě dovede do místnosti se stolem a dvěma židlema. Žádný okna, jenom zevnitř na dveřích přilepená fotka mýho kámoše Jesuse. Vyjde na mě ta špinavá židle. Zatímco se oblíkám, zkouším si představit minulej víkend; obyčejná, prorezlá nuda kape do města skrz neregulovatelnou klimatizaci; kokršpanělé se zkoušejí nachlemtat vody z rozstřikovačů, ale vždycky dostanou po čumáku.

„Vernon Gregory Little?“ Flojdka mi nabídne grilovaný žebírko. Ale tak vlažně, až je člověku fakt líto si ho od ní vzít, když vidí, jak se jí nad ním třese brada.

Vrátí moje žebírko do krabice a vyndá si jiný pro sebe. „Gh-rr, tak to vezmem popořádku. Trvalý bydliště na Beulah Drive sedmnáct?“

„Ano.“

„Kdo tam ještě bydlí?“

„Nikdo, jenom máma.“

„Doris Eleanor Littleová…“ Grilovací omáčka z žebírka jí ukápne na odznak se jmenovkou. Zástupkyně šerifa Vaine Gurieová, stojí tam. „A je ti patnáct? Chm, telecí léta.“

A ty jsi dobrá kráva. Zašoupu pod stolem newjackskama pro morální podporu. „Bude to trvat dlouho, prosím vás?“

Na okamžik vyvalí oči. Pak je zase přimhouří. „Tady jde o spoluvinu na vraždě, Vernone. Bude to trvat tak dlouho, jak bude potřeba.“

„No jo, ale…“

„Nevykládej mi, že jsi s tím Mexikánem nekamarádil. Nevykládej mi, že jsi v podstatě nebyl jeho jedinej kamarád, vůbec se mi to nesnaž věšet na nos.“

„Jasně, ale přece musíte mít spoustu svědků, který toho viděli víc než já.“

„Jóó?“ Rozhlídne se po místnosti. „Já tady teda nikoho jinýho nevidím – ty jo?“ Jak debil se taky rozhlídnu. Kurva. Pak můj pohled přitáhne zpátky ona. „Je doufám jasný, proč tady jste, mladej pane?“

„Asi jo.“

„Fajn. Tak abysme si rozuměli, moje práce je odhalovat pravdu. Což ti může připadat jako těžká věc, ale nezapomínej, že stas-titicky vládnou životu na tomhle světě jenom dvě hlavní síly. Dokážeš ty dvě síly, který stojej za vším životem na tomhle světě, jmenovat?“

„É – bohatství a chudoba?“

„Bohatství a chudoba to není.“

„Dobro a zlo?“

„Ne – příčina a následek. A než začneme, ráda bych, abys mi jmenoval dva druhy lidí, co obývaj náš svět. Dokážeš mi tyhle dva druhy jmenovat?“

„Příčiníci a následníci?“

„Ne. Poctiví občani – a lháři. Rozumíme si, Vernone? Posloucháš mě dobře?“

No ty vole. Chce se mi říct: „Né, asi zrovna poslouchám, co mi do ucha šeptá tvoje dcera,“ ale neřeknu to. Ani nevím, jestli vůbec ňákou dceru má. A teď zas budu celej den přemejšlet, co jsem jí na to měl říct. Z toho by se jeden posral.

Zástupkyně šerifa Gurieová odtrhne od kosti kus masa; vcucne ho jak hovno vtažený pozpátku do prdele. „Předpokládám, že víš, kdo je to lhář. Lhář je psychopat – člověk, co maluje šedý místa mezi černou a bílou. Je mojí povinností tě varovat, že žádný šedý místa neexistujou. Fakta jsou fakta. Nebo jsou to lži­. Rozumíme si?“

„Ano.“

„To upřímně doufám. Můžeš mi říct, kde jsi byl ve čtvrt na jedenáct v úterý dopoledne?“

„Ve škole.“

„Co jste měli za hodinu?“

„É – matiku.“

Gurieová skloní kost a propíchne mě pohledem. „Co jsme si právě vysvětlili za důležitou věc, o černý a bílý?“

„Neřek jsem, že jsem byl ve třídě…“

Zaklepání na dveře zachrání moje najky od toho, aby se nadobro zadřely do podlahy. Do místnosti nakoukne natuženej účes. „Je tady Vernon Little? Volá mu máma.“

„V pořádku, Eileeno.“ Gurieová po mně střelí pohledem, kterej jasně říká „ještě jsme spolu neskončili“, a ukáže kostí ke dveřím. Vydám se za tou natuženou dámou do kanclu.

Byl bych za to fakt vděčnej, jen kdyby nevolala zrovna máti. Čistě mezi náma, je to jak kdyby mi hned po narození zapíchla kudlu do zad, a kdykoli teď cekne, tak se ta kudla pootočí. A od tý doby, co tady není táta, aby trpěl se mnou, zařezává se ta kudla ještě hloubějc než dřív. Sotva uvidím telefon, klesnou mi ramena i brada. Ach jo. Naprosto přesně vím, co mi tím svým pitomým ukňouraným hlasem řekne: „Vernone, jsi v pořádku?“ Stopro.

„Vernone, jsi v pořádku?“ Úplně cejtím, jak mě ta čepel rozřezává.

„Jsem v pohodě, mami.“ Teď zní pro změnu ukňouraně a pitomě můj hlas. Je to taková podprahová prosba, ať nedělá scény, ale zabírá to jak kočka na psa.

„Byl už jsi dneska na záchodě?“

„Sakra, mami…“

„Víš přece, že míváš ty svoje – potíže.“

Do prdele, tak ona nevolá proto, aby zas trochu otočila tou kudlou, ne, volá proto, aby mi místo ní vrazila do zad rovnou celej oštěp. Ne že byste to potřebovali vědět, ale když jsem byl malej, bejval jsem kapku nevypočitatelnej, přinejmenším co se „kakání“ týče. Nechci zacházet do detailů, stačí, když řeknu, že máti tuhle aféru hned naplácla na tu mojí kudlu, aby měla další důvod mi s ní občas zakvedlat v zádech. Jednou o tom dokonce napsala učitelce, která už na mě měla svoje vlastní bodný zbraně, a ta svině to řekla před třídou. Věřili byste tomu? A to bych si tady bejval klidně moh koupit farmu. Dneska už je ta kudla obalená podobnejma kravinama jak pletací jehlice.

„Ráno jsi přece neměl čas, tak jsem se bála, abys – vždyť víš…“

„Jsem fakt v pohodě.“ Radši zůstávám slušnej, aby do mě nenakuchala celou sadu kuchyňskejch nožů. Má mě v hrsti.

„A co tam děláš?“

„Poslouchám zástupkyni šerifa paní Gurieovou.“

„LuDell Gurieovou? Tak to jí řekni, že z odtučňovaček znám její sestru Reynu.“

„Tohle není LuDell, mami.“

„A je tam někde Barry Gurie? Víš přece, že se s ním Pam vídá skoro každej pátek…“

„Ne, Barry tu není. Už musím jít.“

„No, ještě nám neudělali to auto a já tady mám plnou troubu veselejch koláčků pro Lechugovi, takže tě bude muset vyzvednout Pam. A Vernone…“

„Hm?“

„Seď v autě rovně – všude po městě jsou kamery!“

Páteř mi sevřou pavouci ze suchejch zipů. Všichni dobře víme, že v televizi nejsou žádný šedý místa vidět. Rozhodně bych tu nechtěl bejt, až celej tenhle bordel uzavřou jenom v tý svý černý a bílý. Neříkám, že mám v něčem prsty, to ani omylem. Jsem úplně v klidu, jasný? Pod tím zármutkem na povrchu jsem absolutně v pohodě, protože vím, že pravda vždycky nakonec vyhraje. Proč filmy vždycky končej dobře, he? Protože kopírujou život. Víte to vy a vím to i já. Akorát mojí máti tohle jaksi nedochází, totálně ne.

Došourám se chodbou zpátky na svojí špinavou židli. „Takže mladíku,“ ozve se Gurieová, „pustíme se do toho – je na čase, abys kápnul božskou. A měl bys bejt rád, že tě vyslýchám jenom já, šerif Porkorney už si udělal poměrně jasnej názor, jak se to v úterý seběhlo.“ Chce si šáhnout mezi nohy, ale v poslední chvíli položí ruku na pistoli.

„Byl jsem za tělocvičnou, vůbec jsem neviděl, jak se to stalo.“

„Povídal jsi, že jsi byl na matice.“

„Povídal jsem, že jsme měli matiku.“

Úkosem si mě přeměří. „A ty chodíš na matiku za tělocvičnu?“

„Ne.“

„Tak proč jsi nebyl ve třídě?“

„Byl jsem pro něco panu Nucklesovi a kapku jsem se – zdržel.“

„Kdo je pan Nuckles?“

„Náš fyzikář.“

„A on učí matiku?“

„Ne.“

„G-hrrr. Tahle oblast vypadá hodně, hodně šedě, Vernone. Zatraceně šedě.“

Ani nechtějte vědět, jak bych si přál bejt Jean-Claude Van Damme. Narval bych jí tu zasranou bouchačku do prdele a zdrhnul bych s ňákou modelkou. Jenže koukněte na mě: chumáč rozcuchanejch hnědejch vlasů, řasy jak velbloud. Vypadám v ksichtu jak roztomilý přerostlý štěně, jak kdyby mě pánbů stvořil přes zvětšovák. Okamžitě je vám jasný, jak to bude probíhat v mým filmu: počurám se strachy a pošlou mi sem zdravotní sestřičku, aby mě vyslechla ona.

„Mám na to svědky.“

„Ale ale.“

„Pan Nuckles mě viděl.“

„A kdo ještě?“ Smete ohlodaný kosti zpátky do krabice.

„Spousta lidí.“

„Ale ale. A kde jsou ty lidi teď?“

Snažím se pomyslet na to, kde ty lidi jsou. Ale ta vzpomínka mi nepřijde do mozku, přijde mi do oka ve formě slzy, která mi vystřelí z řasy jak vodovatá kulka. Zůstanu omráčeně sedět.

„Tak vidíš,“ řekne Gurieová. „Nejsou zrovna k mání, co? Takže, Vernone – položím ti dvě jednoduchý otázky. Za prvý: bereš drogy?“

„É – ne.“

Chvíli pronásleduje moje zorničky po protější stěně, až je nakonec nažene zpátky ke svejm očím. „Za druhý: vlastníš střelnou zbraň?“

„Ne.“

Stiskne rty. Z pouzdra na opasku vytáhne mobil a namíří prst na jednu klávesu. Celou dobu ze mě přitom nespouští zrak. Pak ďobne do klávesy. Venku na chodbě zacvrliká motiv z Mission: Impossible. „Šerife?“ řekne Gurieová. „Nemáte chuť přidat se k výslechu?“

Kdyby měla v krabici víc masa, k tomuhle by určitě nedošlo. Ale protože už nemá co okusovat, začala si zděšeně hledat útěchu v něčem jiným. Teď jsem její žebírko já.

Asi po minutě se otevřou dveře. Dovnitř se všourá pruh bizoní kůže omotanej kolem duše šerifa Porkorneyho. „To je ten kluk?“ zeptá se. Né asi, ty vole, sedí tady Dolly Buster. „A co, jak spolupracuje, Vaine?“

„No moc ne, pane.“

„Tak já si ho na moment vezmu.“ Zavře za sebou dveře.

Gurieová přesune svoje tlustý kozy na druhou stranu stolu a otočí se ke zdi, jak kdyby tím zmizela z místnosti. Šerif na mě vydechne pár hnilobnejch bakterií.

„Tam venku čeká spousta rozrušenejch lidí, synku. A rozrušený lidi často dělaj ukvapený závěry.“

„Ale já tam vůbec nebyl, pane – mám na to svědky.“

Zvedne obočí směrem ke Gurieový. Ta mrkne jedním okem přes rameno. „Už to prošetřujeme, šerife.“

Porkorney šáhne do krabice z Ham-Ham-Burgeru, vytáhne holou kost, přejde s ní k fotce na dveřích a objede s ní jeho obličej. Ty krvavý fleky, ty prázdný oči. Pak se otočí a podívá se na mě. „Mluvil s tebou přece – nebo ne?“

„O tomhle ne.“

„Ale kamarádili jste spolu, to musíš přiznat.“

„Nevěděl jsem, že se chystá někoho zabít.“

Šerif se otočí na Gurieovou. „Prohledali jste Littlovo oblečení?“

„Kolega,“ přikývne Gurieová.

„Spodní prádlo?“

„Obyčejný slipy.“

Porkorney o tom chvíli přemejšlí, kouše si ret. „Pohlídli jste zadek těch slipů, Vaine? Víte, že určitý praktiky můžou u chlapa uvolnit trochu termixu.“

„Vypadaly čistý, šerife.“

Už je mi jasný, kam s tím ten kokot míří. To je u nás typický, že to nikdo neřekne na rovinu. Zkusím sebrat trochu sebevědomí. „Já nejsem gay, jestli vám jde o tohle, pane šerif. Kámošili jsme spolu odmala, netušil jsem, že se jednou…“

Šerifovi pod knírem vyroste neznačkovej úsměv. „Takže zdravej chlap, synku? Berou tě auta, berou tě zbraně? A berou tě – ženský?“

„Jasně.“

„No dobře – tak se přesvědčíme. Kolik má ženská komůrek, kam můžeš strčit víc jak jeden prst?“

„Komůrek?“

„Otvorů – děr.“

„É – dvě?“

„Špatně.“ Šerif se nafoukne, jak kdyby zrovna objevil relativitu.

Do prdele. Ale jak to mám kurva vědět? Dostal jsem jednou kousek prstu do jedný díry, neptejte se do který. Probudilo to ve mně vzpomínky na nakládací molo Mini-Martu těsně po bouřce; pach promáčenejch lepenkovejch krabic a sraženýho mlíka. Ňák mám ale pocit, že na tomhle náš pornoprůmysl nestojí. Že s jinou holkou, třeba s Taylor Figuerovou, by to bylo úplně o něčem jiným.

Šerif Porkorney hodí kost zpátky do krabice a kejvne na Gurieovou. „Dejte to do zápisu, pak ho tu zdržte.“ Odvrže z místnosti.

„Vaine?“ zavolá dveřma ňákej flojd. „Vzorky.“

Gurieová vysune z tuku končetiny. „Slyšel jsi šerifa. Vrátím se s dalším příslušníkem a vyslechneme tě.“

Když šoupání jejích stehen konečně odezní v dáli, nasaju zhluboka vzduch v naději na ňákou čichovou útěchu; vůni teplýho toustu, peprmintový žvejkačky. Ale kromě potu a grilovanejch žebírek cejtím jen jednu jedinou věc – školu. Pach, jakej se rozline kolem třídních tyranů, když v koutě zahlídnou ušlápnutýho šprta. Pach dřeva, který se řeže na kříž.

 

(DBC Pierre: Vernon Bůh Little. Překlad David Petrů. Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2005, 288 stran)

 

Pierre, DBC: Vernon Bůh Little

dbc pierre_vernonWho wants to die tonight?

(DBC Pierre: Vernon Bůh Little. Komedie 21. století za účasti smrti. Překlad David Petrů. Odeon, Praha 2005, 288 stran.)

„Clearly I remember pickin’ on the boy
Seemed a harmless little fuck
Ooh, but we unleashed a lion“

(Pearl Jam: Jeremy)

 

Jubilejní třicátý pátý ročník nejslavnější britské literární ceny The Man Booker Prize sliboval vynikající soutěž, vždyť na longlistu dvaceti nominovaných děl se objevila jména protřelých matadorů literární scény. Margaret Atwoodová tu měla román Přežívá nejsmutnější (Oryx and Crake, č. 2005), Graham Swift zase Světlo dne (The Light of Day, č. 2003). J. M. Coetzee, jenž mimochodem jen o pár týdnů později obdržel Nobelovu cenu za literaturu, zde figuroval jako autor prózy Elizabeth Costello a také tu byl kandidát ze všech největší, který by zasluhoval Bookera minimálně za svou bohatou literární kariéru: Martin Amis vydal v roce 2003 román Žlutý pes (Yellow Dog). Bohatou nabídku doplňovala nová jména, z nichž největší naději měla Monica Ali, která tomto roce debutovala příběhem z bangladéšské komunity Ve čtvrti Brick Lane (Brick Lane, č. 2004). Mladá autorka už předtím dosáhla obrovského úspěchu: aniž by vůbec kdo její román četl, zařadila ji agentura Granta na svůj prestižní seznam dvaceti spisovatelů, kteří podle porotců budou v příštích deseti letech dominovat britské literární scéně.

I pro Petera Finlaye to byl první pokus dostat se mezi elitu. Vernon Bůh Little (Vernon God Little) byl jeho prvotinou a autor zpočátku v takové konkurenci sen o úspěchu moc nehýčkal. Při ohlášení nejužší nominace na cenu, kterou tvořila šestice románů, však Vernon Bůh Little nechyběl a Finlay nakonec Moniku Ali porazil. Při přebírání šeku na závratnou sumu 50 000 liber (britské literární ceny jsou obecně dotovány řádově vyššími částkami než jejich americké protějšky; pro ilustraci, udělení prestižní Pulitzerovy ceny doprovází takřka almužna v podobě 10 000 dolarů) prohlásil Finlay, že všechny peníze věnuje na splátku dluhů svým přátelům a věřitelům. A že měl z minulosti opravdu co splácet.

Autor, jenž si pro svou literární kariéru zvolil pseudonym DBC Pierre, se narodil roku 1961 britským rodičům v Austrálii, ale už když mu bylo sedm, přesídlila celá rodina do Mexika. Finlayovi patřili mezi ta šťastná dvě procenta populace, která si v zemi na jih od Kalifornie žila nad poměry. Časem se Finlayovi odstěhovali do Texasu a mladý Peter žil až do svých šestnácti spokojeným životem. Jenže pak se rodinná situace rázem zvrhla. Otec onemocněl rakovinou, záhy zemřel a celá tíha zodpovědnosti spadla na ramena Peterovi, jenž se vinou nerozumného hospodaření a měnové reformy v Mexiku, která umazala značnou porci rodinných úspor, dostal do složité životní situace. Připočtěte k tomu drogovou a gamblerskou závislost, dluhy v řádu stovek tisíc dolarů, postřelení sousedem a bouračku, po níž mu museli doktoři složitě spravovat vizáž, a máte dostatek důvodů, proč se Finlay dobrovolně vzdal jakékoli osobní publicity, které by se mu jistojistě dostalo, kdyby svou první knihu napsal pod vlastním jménem.

Inspiraci pro svůj literární pseudonym našel Finlay v zemi, v níž se narodil. Postavička jednoho australského komiksu se jmenuje Dirty Pierre, počáteční iniciály pseudonymu DBC znamenají „dirty but clean“. Finlay tím chtěl naznačit, že se špinavou stránkou své minulosti už nechce mít nic společného, avšak zároveň se za ni nezříká odpovědnosti. Trik s přezdívkou těsně před vyhlášením laureáta ceny někdo prokoukl, takže britská média mohla ke jménu absolutně neznámého vítěze dodat pikantní pozadí. Nevázaný život v minulosti společně s image kajícného hříšníka zafungoval na publikum skvěle, dokonce natolik, že Finlay vyjádřil obavy, aby si lidé knihu nekupovali jen kvůli skandální pověsti jejího autora, jež by zcela zastínila literární kvality textu.

Finlay je mezi ostatními autory tak trochu outsider. Svůj první román napsal až v třiceti sedmi letech, nemá žádné literární vzdělání (po udělení Bookera se v jednom rozhovoru přiznal, že když lidé mluví v souvislosti s jeho knihou o Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea, nemá ani ponětí, co je to za román) a na kariéru spisovatele se neúspěšně připravoval jako režisér, lovec pokladů, pašerák a kreslíř komiksů. Zdá se však, že u tohoto řemesla by mohl chvíli zůstat: ve svém dobrovolném vyhnanství na irském venkově totiž dokončil svůj druhý román. Ludmillina špatná angličtina (Ludmilla’s Broken English) vyšla v červnu 2005.

 

První věc, která čtenáře při čtení Pierrova románu napadne, je, že na duchovní bratry hlavního hrdiny už na svých toulkách americkou literaturou (neboť Vernon Bůh Little je román, jenž pokračuje spíše v tradici literatury Nového světa než starého kontinentu) nejednou narazil. Pubertální vypravěč, který má sklon k podezírání celého světa z toho, že se proti němu spiknul a že mu nikdo nerozumí – takovou charakteristiku do puntíku splňuje Holden Caulfield. Stejně jako hrdina Salingerova románu Kdo chytá v žitě (The Catcher in the Rye) má i Vernon problémy ve škole, stejně jako on se snaží vyhnout nudě a komplikacím útěkem. Oba trpí obsesí sexem, i když jsou stále panici. Pokud mají peníze, oba je rozhazují plnými hrstmi, protože doufají, že tak budou působit jako světáci. A konečně oba sdílejí zálibu v hovorovém jazyce a mají pocit, že s nimi je všechno v pořádku a že nápravu by spíš potřeboval svět kolem nich. Mezi daty vydání obou knih se však rozevírá závratná propast padesáti dvou let; v roce 2003, kdy je Vernonovi patnáct, by Holdenovi bylo k sedmdesátce. Padesátá léta, v nichž byl nepřítel jasně zřetelný, kdy celá americká společnost alespoň navenek držela při sobě a v nichž se ještě nestačily pořádně projevit neduhy moderní společnosti, se se světem po pádu Dvojčat nedá jakkoli srovnávat; oba hrdinové jsou tedy spřízněni hlavně nejistotou, s níž vnímají svět. Na rozdíl od Holdena, který o útěku od rodiny stále jen mluví a na konci románu jej zřejmě nemá odvahu uskutečnit, se Vernonovi únik skutečně podaří. Právě když je vytržen z důvěrně známého prostředí, je nucen spolehnout se jen na své schopnosti: za dobu, která uplyne od první stránky až po zaklapnutí knihy, se z Vernona stane dospělý člověk. Možná případnější je tedy nálepka, kterou si protagonista vysloužil u recenzenta britského Guardianu, jenž jej nazval „Huckleberrym Finnem eminemovské generace“. S Huckem pojí Vernona neustálá touha být na cestě, v pohybu; možná proto, že ani jeden z nich nemá žádný domov.

Jaký tedy je Vernon Little? Jeho slovník je omezený, mnoha slovům prostě nerozumí nebo si je špatně vykládá. V jeho názorech se odráží odpor vůči okolnímu světu, za nějž částečně může citová vyprahlost, kterou ani trochu neuspokojuje jeho matka, které ve vypjatých chvílích, kdy jde Vernonovi o život, záleží hlavně na tom, aby kupón na hamburger zadarmo došel náležitého užitku; co na tom, že syna se chystají nespravedlivě odsoudit k smrti. Inspiraci tedy jako správný puberťák nalézá u dívek, přesněji u Taylor Figuerové, jenže tady se zoufale projevuje Vernonova nedospělost. I když má Taylor ve výhodné situaci na zadním sedadle auta, nezmůže se na nic jiného než na pozdní fantazírování o jejích kalhotkách, jako by jej to, co má pod nimi, ve skutečnosti nezajímalo. Ze spodního prádla se stává předmět fetišizace, jež dochází vrcholu nálezem hedvábných kalhotek, které má na sobě jeho jediný kamarád Jesus Navarro, který tak brutálně zprovodil ze světa svých šestnáct spolužáků a posléze i sebe. Nadto je Vernon až dojemně dětsky romantický: pořád sní o útěku do Mexika, kde by žil na pláži v chatičce se zbožňovanou Taylor. A nakonec, není to zrovna spolehlivý a důvěryhodný zdroj informací o tom, co se skutečně stalo. Jak můžeme věřit patnáctiletému výrostkovi, jehož jediným lingvistickým koníčkem je vymýšlení co možná nejvíce kombinací sprostých slov, které mu jeho rodný jazyk nabízí a jenž je notabene obviněn ze spoluúčasti na hromadném zabíjení? Co když svůj příběh koncipuje jen jako své alibi, říká jen to, co mu svědčí k dobru, a ostatní fakta zamlčuje?

Na druhou stranu, taková nejsou v románu DBC Pierra ani média, která se jinak objektivitou zaklínají na každém kroku. Eulalio Ledesma, původně nýmand odkudsi z mexického pohraničí a Vernonova věčná Nemésis, hodlá na případu domnělého vraha založit svou kariéru a jako Machiavelli manipuluje jeho osudem tak, aby vyhověl potřebám televizního publika. Co možná největší identifikace s oběťmi a tolik populární posun paradigmatu (ve Vernonově podání rozkošně nevzdělané „páramagma“) zajistí jeho reportáži velkou sledovanost a ta si na žebříčku mediálních hodnot stojí rozhodně výše než pravda. Absurdita televizního světa, u DBC Pierra možná až příliš nadsazená, vrcholí v závěru románu v reality show z vězení, v němž odsouzenci na smrt čekají na vykonání rozsudku. V zájmu veřejnosti navrhne Lally radikální zkrácení celého postupu společně s možností pro diváka zvolit si svého favorita. Místo show „Kdo chce být milionářem?“ se koná „Kdo chce dnes večer zemřít?“, místo peněz se rozdávají smrtící injekce. Vernon Bůh Little je i román o tom, jak moc dnes média manipulují veřejným míněním a jak funguje mediální kolotoč takové kauzy.

V centru tohoto divadla stojí Vernon, který se neprovinil ničím jiným, než že jako jediný vraždění ve škole přežil a že se s vrahem jako jediný ze třídy kamarádil. Šokovaná veřejnost potřebuje viníka a když je ten pravý mrtvý, budou se muset spokojit s Vernonem, jehož částečná zmatenost a chronická potřeba nikdy neříkat celou pravdu dovede policii k hypotéze, že střelců bylo víc. Vernonovou reakcí na vykonstruovaná obvinění je útěk. Logicky by se člověk uchýlil do bezpečí domova, kde by určitě našel zastání, jenže Vernonova matka se spíš zajímá o to, zdali by si přece jen nemohla pořídit novou ledničku a synův soud bere jako příležitost, jak se trochu obohatit. Vernon Little je typický obětní beránek, jehož odsouzení a trest se bude hodit všem stranám. Pozůstalým se jeho smrtí dostane zadostiučinění, matka si snad konečně vybaví domácnost a policie si udělá čárku za další úspěšné vyřešení případu. Vernonovo utrpení bude rezonovat jen v názvu městečka, v němž se masakr odehrál, v Martiriu, ve Městě mučednictví. Vernon se tak symbolicky připojuje k zástupu mučedníků v čele s Ježíšem, jehož jmenovec martirijský masakr spáchal. I on sám však byl mučedníkem, obětí nevybíravé šikany všech ostatních spolužáků. Když Vernon říká, že „každej ví, že za úterý rozhodně může Jesus“, může myslet svého přítele, ale také Spasitele, který utrpení pozdějšího vraha nečinně sledoval. Ježíš/Jesus svého duchovního bratra neopouští ani po smrti: ve chvílích absolutní svobody a relativního štěstí v Mexiku jej mlčky doprovází.

V románu defilují i další zástupci biblické hierarchie. Ve vězení Vernona osvítí starý černoch Lasalle, který konečně vyjme onu kudlu, kterou Vernon cítí od narození v zádech. Jako starozákonní prorok přivede našeho hrdinu k porozumění, že za svůj život ručí jedině on sám a že případné porážky, včetně té největší, musí přijmout s pokorou. Vernon Gregory Little si proto dá ve vězení svou poslední přezdívku a stane se Bohem. Nejde však z jeho strany o rouhání. Vernon tímto aktem dospívá v muže, chápe, že jedinou autoritou jeho života je on sám, což s sebou nese nejenom pýchu, ale hlavně zodpovědnost.

Příběh románu DBC Pierra rámuje smrt: na začátku si přijde pro šestnáct nevinných školáků i jejich vraha, na konci pro Vernonova mentora Lasalla. Je také obsažena v samotném podtitulu románu a právě její absence v samém závěru, kdy hlavního hrdinu místo odchodu na věčnost jen pohladí po tváři, činí z celé knihy komedii. Příběh je napsán v pěti jednáních na půdorysu klasické antické tragédie, guvernérova milost, která celý problém vyřeší, se na konci objevuje jako deus ex machina. Chybí jen smrt, ačkoliv ji autor proklamuje ve zmíněném titulku. Skoro by se dalo říci, že v podání autora je komedie 21. století vlastně tragédie, v níž si však na konci pro protagonistu nepřijde zubatá. Nebo že by postmoderní tragédie spíš byla komedií za účasti smrti?

Richard Olehla

Pierre, DBC: Ludmilina lámaná angličtina

dbc pierre_ludmilaSvět je jen bezedně hluboká groteska

(DBC Pierre: Ludmilina lámaná angličtina. Překlad Michal Prokop. Odeon, Praha 2007, 288 stran.)

Byl to v roce 2003 pořádný šok: Bookerovu cenu nezískal žádný z favoritů, ani mladá krev Monica Aliová, jejíž vynikající debut Ve čtvrti Brick Lane (Brick Lane, č. 2004) jí ještě před vydáním zajistil místo na prestižním seznamu agentury Granta nejnadějnějších britských autorů. Vyhrál román Vernon Bůh Little (Vernon God Little, č. 2005) jakéhosi DBC Pierra, o němž se ještě krátce předtím vědělo jen to, že ona podivná zkratka místo křestního jména znamená „dirty, but clean“.

Vernon Bůh Little je strhující, nečekanými zvraty a černým humorem nabitý příběh o mladíkovi, který přežije školní masakr: jednoho dne jeho jediný kamarád Jesus postřílí dvacítku spolužáků a sebe k tomu. Místní úřady i média chtivá senzace  nemají vinou Jesusovy sebevraždy koho připoutat k pranýři, a protože měl Vernon k násilníkovi nejblíže, padne volba na něj. Po celý zbytek knihy pak sledujeme jeho marnou snahu uniknout falešné spravedlnosti. Nepodporuje jej dokonce ani vlastní matka, které je milejší nová lednička a poukazy na hamburger zadarmo. Pierrův debut se skvěle četl a na britské literární scéně zapůsobil jako zjevení: namísto literární rafinovanosti, například v podání Juliana Barnese či Martina Amise, či takřka sociologickému popisu života přistěhovalců (zmíněná Monica Aliová nebo třeba Zadie Smithová) si někdo troufl napsat generační román, jenž nadto kritizoval americký způsob života.

Než dostal DBC Pierre Bookera, překypoval jeho život vším možným, jen ne literaturou. O to však byl zajímavější. Ač se narodil jako Peter Finlay britským rodičům v Austrálii, sám sebe považuje spíše za Mexičana. Celá rodina totiž brzy přesídlila do mexického hlavního města a mladý Peter tu absolvoval první zkušenosti se světem dospělých, což pohříchu znamenalo spíše drogové opojení a překupnictví než poctivé živobytí či studium. Pierre přiznal, že jednou takhle prodal kamarádův dům, ovšem poté příteli, který potřeboval peníze – jak jinak – na drogy, „opomněl“ inkasovanou částku předat a upotřebil ji k vlastnímu prospěchu. Následovaly další excesy, v nichž roli sehrála i závislost na hazardu. Není tedy divu, že část z oněch 50 000 liber, jež doprovázejí udělení Bookerovy ceny, změnila rychle majitele: minimálně třetinu částky použil čerstvý laureát na umoření dluhů.

Ocenění Pierrova debutu rozdělilo média na dvě skupiny. Jedna si libovala, jakou odvahu a progresivitu projevila porota, když se odvážila vybrat dílo autora tak zjevně nikam nezařaditelného a veskrze neznámého. Druhou skupinu tvořili pochybovači, kteří říkali: ano, Pierre je jistě nadaný prozaik, ale není Vernon Bůh Little jen výbuchem supernovy, která krátce zazáří a rychle pohasne? Nezůstane DBC Pierre autorem jediného románu? Po skvělém, nečekaném úspěchu prvního románu vždy číhá za rohem rozčarování: druhý počin je poměřován s kvalitami debutu a často neuspěje.

 

Rukopis Ludmiliny lámané angličtiny vznikal dlouho a těžce. První verzi vrátil nakladatel Pierrovi k přepsání, takže se kniha dostala na trh o osm měsíců později, než bylo plánováno. Když konečně v únoru 2006 vyšla, byla z ní média poněkud v rozpacích. Recenzenti vyčítali Pierrovi stylistickou topornost a v Británii i nepřesně odposlouchané severoanglické nářečí, kterým mají mluvit oba hlavní hrdinové Zajda a Blair. Ron Charles v deníku The Washington Post dokonce s notnou dávkou nadsázky napsal, že tak špatnou knihu nečetl od té doby, co vyšel Vernon Bůh Little. Postupem času si však kritici na Pierrův zvláštní hyperbolický styl zvykli a knihu nakonec chválili.

Při charakteristice Pierrova druhého románu se zřejmě nelze vyhnout označení „absurdní“ či „surreálný“. Jako by autor pozoroval realitu západního i postsovětského prostoru skrze zakřivenou čočku: kulisy i rekvizity zhruba sedí, ovšem co se v nich odehrává, přijde člověku těžko uvěřitelné. Londýn blízké budoucnosti, kde celý příběh začíná, sice poznáváme, přesto však působí lehce fantasticky: kvůli teroristickým hrozbám je vyhlášen zákaz nočního vycházení, městu vládne strach, který Blair i Zajda, čerstvě po operaci jeden od druhého odděleni, přebíjejí nově poznanými možnostmi zábavy. Avšak teprve když se přesuneme za Ludmilou do neexistující kavkazské republiky (i když ne tak úplně vymyšlené: autor věnoval Ludmilu obyvatelům jednoho hajastánského města, přičemž Hajastán je neoficiální název pro Arménii), poznáme toho pravého DBC Pierra.

 

Co stojí za takovou oblibou jinak hospodářsky i politicky opomíjeného regionu? Podivné vakuum, které vládne v postsovětských republikách, přitáhlo kromě Pierra pozornost mnoha dalších autorů, především v posledních letech. Namátkou jmenujme alespoň Stručnou historii traktorů v ukrajinštině (A Short History of Tractors in Ukrainian, č. jako Vilný stařec a hamižné ženy, 2006) od Mariny Lewycké či román Garyho Shteyngarta se všeříkajícím názvem Absurdistán (Absurdistan). Ve filmu pak nelze opomenout postavu kazašského reportéra Borata. Čím to, že se každá země, jež se honosí příponou -stán, stala synonymem pro páchnoucí buranství i neuvěřitelné sexuální úchylky?

První důvod je nasnadě. V jednom interview Pierre prohlásil, že se mu zdá, že žijeme v době, v níž se realismus, který očekáváme od skutečného života, odehrává jen v románech. V kavkazských republikách, neustále zmítaných válečnými konflikty, v nichž často jde jen o strategicky nevýznamný kousek hor či pouště, překonává realita ty nejdivočejší představy. Absurditu takového života vystihuje skvěle ublilština, jazyk, který je „ze všech jazyků světa nejlépe uzpůsoben k vyjádření opovržení“. Právě styl plný nezvyklých urážek a překvapivých metaforických obratů připadal recenzentům málo přirozený. Jenže přesně o to Pierrovi šlo. Když čteme všechny ty repliky, v nichž je adresát vyzýván ke kopulaci se zvířaty, popřípadě ke konzumaci nejrůznějších materiálů naprosto nevhodných k jídlu, uvědomíme si, že je to jejich jediná obrana. Život, který musí Ludmila a ostatní žít, je totiž tak strašný, že pokud by ho začal někdo brát jen trochu vážně, musel by se buď zbláznit, nebo se rovnou zabít.

V autorově románu se stejně jako ve skutečnosti bída vzácně snoubí se všudypřítomnou korupcí. Kdo nemá alespoň nějakou funkci, kterou může vydírat ostatní (vzpomeňme inspektora Abakumova), nemá ani žádný majetek, tedy pokud nepočítáme nějaký ten stařičký traktor a „zledovatělé minové pole u frontové linie“. Ani za takových podmínek se ovšem někteří nevzdávají snů o životě v luxusu. Pro prostoduchého Maxe je tou pravou jízdenkou do světa hojnosti a kapitalismu mobilní telefon, i když se jeho používání ve městě, kde není elektřina málem ani v nálevnách se samohonkou, dá představit jen s notnou dávkou fantazie.

Kořeny takové obliby postsovětského prostoru v současné literatuře však tkví daleko hlouběji. Západní intelektuálové jsou v naprosté většině levicově orientovaní a neschvalují zahraniční politiku Spojených států a Velké Británie, jež velí zasahovat proti totalitě a bezpráví všude po světě, i kdyby k tomu OSN neposkytla mandát. Jejich vidění světa je ovlivněno západním výkladem marxismu, v němž je střet vládnoucí a pracující třídy nahrazen nadvládou konzumní kultury, která všem ostatním vnucuje svá pravidla a hodnoty a v konečném důsledku všechny ostatní zotročuje. V takovém chápání představuje geografický prostor, jejž teprve nedávno opustil ideologický i hospodářský gigant, ideální kořist pro nadnárodní společnosti, které ve spolupráci s místními vládami rozkradou celé bohatství země, přičemž na obyvatele nezbude zhola nic. Podobný proces proběhl už v Africe, kde se celý koloniální systém po osamostatnění jednotlivých zemí rozpadl a všechen majetek zmizel v nenávratnu, ať už na kontech uzurpátorů moci, nebo ochotně spolupracujících ropných či diamantových společností. Kavkazské státy tuto situaci v mnohém ohledu připomínají: i zde je obrovský potenciál nerostného bohatství, i tady se neustále vedou války, jimiž nejvíce trpí běžní lidé. Absurdní na celé situaci je, že obyvatelé takto postižených regionů touží přesně po tom, co by jim západní intelektuálové nejraději odepřeli: totiž po západním standardu a životě v nadbytku.

Kritika živelného kapitalismu je přítomná i v Ludmilině lámané angličtině. Oba bratři jsou vlastně od sebe chirurgicky odděleni jen proto, že ústav, v němž strávili celý svůj dosavadní život, byl zprivatizován do rukou společnosti, která jej už dále nehodlá financovat. Nadto je každý z nich vyznavačem jiné ekonomické teorie: Blair je kapitalista, Zajda sní o návratu do bezpečí státem zaštítěné a financované instituce. Zaměření obou bratrů vychází z fyzických předpokladů: už jako siamské dvojče byl Zajda na svém bratrovi závislý a po operaci to není o nic lepší. Všechny akce vymýšlí Blair, Zajda jej jen slepě následuje.

Závěr Ludmiliny lámané angličtiny přináší o to více překvapení: ze dvou bratrů nakonec přežije ten slabší. Blair, jenž si tak pečlivě naplánoval zářnou budoucnost, musí zaplatit životem za štěstí, které se konečně usměje na Ludmilu a jejího bratra. Pierre si pro své čtenáře opět přichystal opatrný happyend, ovšem i tentokrát přešlapuje na prahu zubatá. Vernon Bůh Little se honosil podtitulem „komedie 21. století za přítomnosti smrti“.

Plány DBC Pierra ohledně dalšího románu zatím nejsou známé, avšak soudě podle logické posloupnosti, mohl by do třetice přikročit k tragédii. A jak známo, v ní má paní s kosou vždycky spoustu práce.

 

Richard Olehla