McCarthy, Cormac: The Passenger

McCarthyCormac McCarthy vydá na podzim příštího roku svůj v pořadí jedenáctý román. Informoval o tom časopis Newsweek:

http://www.newsweek.com/cormac-mccarthy-new-book-363027

Román ponese název The Passenger a autor o synopsi krátce promluvil v rozhovoru, který dal deníku The Wall Street Journal (a který také vyšel v českém překladu):

http://americkaliteraturadnes.cz/mccarthy-cormac-rozhovor/

Zajímavá je taky stránka na britském Amazonu:

http://www.amazon.co.uk/Untitled-Mccarthy-15-Mme-Cormac/dp/0330457446/ref=asap_bc?ie=UTF8

A ještě zajímavější na celé věci je, že britský Amazon hlásí takové knihy hned dvě…

McCarthy, Cormac: Hranice

mccarthy_hranicePoetika krutosti Cormaca McCarthyho
(Cormac McCarthy: Hranice. Překlad Tomáš Hrách. Argo, Praha 1998, 343 stran.)

 

Cormac McCarthy nepochybně představuje výjimečný zjev současné anglicky psané literatury. Nakladatelství Argo patří zásluha na tom, že ani u nás není v současné době autorem neznámým. Po prvním díle volné Hraniční trilogie, knize ichni krásní koně (All the Pretty Horses, č. 1995), následuje díl druhý, Hranice. McCarthyho knihy již několik let (první díl trilogie spatřil světlo světa v roce 1992, kniha Sadař oceněná Faulknerovou cenou vyšla již v roce 1965) vzbuzují pozornost literární kritiky a nutno říci, že plným právem. Jeho spojování s velkými jmény jižanské literatury rozhodně není jen povrchním pokusem vtěsnat nové jméno do dùvěrně známé škatulky, McCarthyho dílo se totiž k těmto autorùm přibližuje mnohem více svými zásadními rysy než místem, na němž vzniká. Avšak, jak to již bývá, takováto klasifikace samotná pouze zamlčuje ostatní dùležité aspekty díla, které se svou vlastní povahou, přes všechnu spřízněnost, klasifikaci vzpírá. McCarthy má totiž stejně blízko jako k jižanským autorùm k velkým postavám západního myšlení, stačí jmenovat Nietzscheho, Böhmea nebo Emmersona, a to nejen tím, že je někdy přímo, jindy nepřímo cituje.

Hranice, cézura, transgrese – to jsou v kontextu současného myšlení velká témata a již název McCarthyho trilogie napovídá, že autor chce do tohoto kontextu vstoupit. Ostatně téma hranice má pro tohoto spisovatele trvalejší fascinaci, najdeme je nejen v již zmíněné trilogii, ale také ve skvělé knize Krvavý poledník (Blood Meridian, č. Argo 2007). Ve všech těchto knihách jde hned o několik hranic, přitom všechny jsou svou povahou velice nejasné; přesná linie, cézura oddělující dvě části, jako by se ztrácela v horkém pouštním vzduchu. Především je zde hranice geografická mezi Spojenými státy a Mexikem, ta je sice přesně vytyčená, jenomže vše, co se v knize odehrává, odkazuje na onu arbitrérnost jejího vytyčení – tato hranice se nachází v divočině, v krajině bez zákonù, která odděluje dva odlišné společenské systémy: americký a mexický. Nicméně jakmile se postavy ocitnou mimo jeden z těchto systémù, jen stěží mohou určit, zda se ještě nacházejí na jedné straně hranice nebo již na druhé. Pak je zde další nejasná hranice – mezi dětstvím a dospělostí. V naší kultuře jsme si navykli považovat dětství za sféru nevinnosti, za stav, kdy člověk jaksi nevnímá úplně všechny stránky života nebo přinejmenším je vnímá jenom velmi zkresleně, a to díky tomu, že ony rušivé vjemy jsou tlumeny prostředím, ve kterém se nachází – tj. prostředím rodiny. Avšak McCarthyho mako bratři Parhamové v knize Hranice, procházejí doslova iniciací krutosti. Kniha je úchvatným příběhem o několikerém sestupu do Mexika, při němž Billy Parham postupně ztrácí vše, co mu nějakým zpùsobem bylo blízké. Nejprve se na jih vydává s vlčicí, kterou chytil do pasti na pastvinách svého otce a kterou se mu nechtělo utratit. Jenomže vlčice se svobody stejně nedočká a Billy sám je vlastně donucen ji zastřelit. Jakmile překročí se zvířetem mexickou hranici dostává se mimo rámec času, tedy alespoň civilizovaného času, vnímá sice uplývání ča krádeže peněz v domě opatrovníkù Billyho bratra – zde máme příklad jedné velice jasně vytyčené hranice, kterou chlapci nutně musí překročit, hranice zákona. Snad ani nemusím říkat, že jejich úsilí pomstít své rodiče je marné. Navíc Billy v Mexiku ztrácí i svého bratra Boyda, který utíká zlákán kariérou dobrodruha a o jeho činech a smrti se Billy později dozvídá už jenom z legend. Ne, na této snad nikdy nekončící cestě nejde tolik o to najít vrahy, jde zde o chlapce samotné, konkrétně o Billyho, o jejich „dospívání“, tj. seznámení se se světem z pozice, která není předem určovaná kontextem rodiny, pozice, jejímž nejhlavnějším aspektem je velice silná izolace – od příbuzných, přátel i společnosti, jejíž kdysi byli součástí. Poté, co Billy projde zmíněnou iniciací, již do „své“ společnosti, pokud vùbec potom mùže nějakou společnost přijmout za svou, úplně nepatří. To se projevuje mimo jiné i tím, že je několikrát odmítnut, když se hlásí do americké armády.

Hranice je úžasně napsanou knihou, knihou o neodvratném údělu, o tragické samotě, ale také, a to především, o nádheře a křehké kráse světa kolem nezávisle na morálních kategoriích, jimiž se ho snažíme postihnout.        

 

Ladislav Nagy, Tvar

Crace, Jim: The Pesthouse; McCarthy, Cormac: The Road

mccarthy_road Dvě znepokojivé vize budoucnosti
(Jim Crace: The Pesthouse. Nan A. Talese/Doubleday, New York 2007, 272 stran.)
(Cormac McCarthy: The Road. Knopf, New York 2006, 256 stran.)

Brit Jim Crace a Američan Cormac McCarthy toho mají coby autoři společného jen velmi málo – tedy kromě uhrančivého literárního výrazu a jazyka, jímž brilantně vládnou. Jejich zásadně odlišné literární cesty se nicméně setkaly v posledních románech – oba dva nabízejí ve svých nejnovějších knihách vizi Ameriky, která má daleko ke konvenčním futuristickým představám a která velice zajímavým způsobem pracuje s archetypem cesty a putování.

Jak vypadá budoucnost?
Morový dům (The Pesthouse) Jima Crace i Cesta (The Road) Cormaca Mc Carthyho začínají tím, že zásadním způsobem zpochybňují zažité představy o podobě budoucnosti – budoucnosti, které dominují vyspělé technologie, umělá inteligence a všemocné stroje. Při důkladnějším zamyšlení, ke kterému Craceův i McCarthyho román vyzývají, si však člověk uvědomí, nakolik taková hi-tech vize budoucnosti vězí v ideji pokroku. Očekáváme, že pokrok půjde stále dál, a to i přesto, že se důsledků takového pokroku můžeme legitimně obávat. I ty nejapokalyptičtější vize hi-tech budoucnosti vlastně mají původ hluboko v ideji 19. století – kterou v jiných oblastech, jako je například etika, již dávno neuznáváme – že vše bude stále lepší a dokonalejší. Crace a McCarthy přicházejí s vizí, která je mnohem znepokojivější a – vzhledem k tomu, jak se dnes a denně dozvídáme o křehké stabilitě globální politiky, ekonomiky i klimatu – mnohem pravděpodobnější. Ostatně takový scénář má i historický precedens: historikové dnes přece tvrdí, že za pádem leckterých mocných říší mohly stát přírodní katastrofy.

Budoucnost, jak ji kreslí Crace a McCarthy, je tedy budoucnost, která je v jistém smyslu návratem do minulosti. Oba romány popisují Ameriku, kde se „něco stalo“, co vyvrátilo základy zde fungující civilizace. Crace v románu v jemných náznacích naznačuje, že toto něco se stalo před dlouhou dobou a stroje existují již jen jako vzpomínka, nebo spíše legenda předávaná z generace na generaci. Nevíme, kdy přesně se jeho román odehrává, může to být ode dneška sto nebo tisíc let, nicméně jedno je jisté: současnost popisovaná v románu připomíná dobu prvního osídlování Ameriky, jen s tím rozdílem, že zde osadníci nic nebudují. Hnáni fámou o tom, že od pobřeží vyplouvají lodě mořeplavců mluvících neznámou řečí, které odvážejí poutníky na jiný kontinent za lepší budoucnosti, vydávají se stovky lidí na „silnici snů“, která je má dovést k moři. Na této cestě se potkávají i dva protagonisté románu Franklin a Margaret. Franklin vyrazil na cestu se svým bratrem, o kterého přišel při přírodní katastrofě v Margaretině rodném městě, kdy se z celého města šťastnou shodou okolností zachránili právě jen on s Margaret. Nouze je svedla dohromady i při sobě udržela. A zkáza všech blízkých je též vyhnala na cestu. Tato „cesta“ má však daleko k nějakému romantickému cestování – „silnice snů“ není nic jiného než revír, v němž řádí bandy hrdlořezů a otrokářů.

McCarthy své postavy, otce a syna, raději vůbec nepojmenoval, což jen zesiluje pocit bezútěšnosti. Společnost se rozpadla, jména nic neznamenají, a tak je zbytečné je používat. Děj je situován do doby těsně po rozpadu civilizace: poutníci nacházejí opuštěné supermarkety se zbožím a dokonce na cestu vyrážejí ozbrojeni pistolí (byť jen se dvěma kulkami). Na rozdíl od předchozí McCarthyho knihy Tahle země není pro starý, která nedávno vyšla v českém překladu, je Cesta spíše lyrická a popisy zničené krajiny čtenáři připomenou starší, dosud nepřeložené dílo Krvavý poledník. I jejich cesta se nese ve znamení strachu. Zůstali na světě osamoceni, a tak se jeden druhého křečovitě drží, skrývají se před bandami vrahů a kanibalů a s károu, na kterou naložili vše, co mají, se plahočí k pobřeží v naději, že tam život bude lepší.

Naděje, příběh a putování

Aniž bych chtěl čtenáře připravovat o potěšení z četby, mohu snad prozradit, že ani jedna z knih nenabízí nějakou silnou pointu. Zatímco Crace svůj příběh staví více jako román, McCarthy předkládá vlastně sled obrazů a výjevů, přičemž děj samotný je spíš povídkový. Nicméně máme-li číst oba romány jako podobenství, McCarthyho přímočarost se ukazuje jako efektivnější: Cesta je nejen znepokojivá vize budoucnosti, ale i mocné podobenství o přítomnosti a minulosti.

Oba romány jsou situovány do prostředí, v němž samy nebudou možné. V tvrdém boji o přežití není místo pro umění ani pro příběhy. V době, kdy se pohled upírá k horizontu v naději, že to tam nebude tak hrozné, prostě nezbývá času a sil na nic jiného než na úsilí se k tomuto horizontu nějak dopracovat. V konečném důsledku tak to, co knihy líčí, je boj o život, který sám životem není… a je třeba si při čtení neustále klást otázku, nakolik se situace Margaret, Franklina, otce a syna liší od situace těch, kteří – ať dobrovolně či nedobrovolně – zůstali vzadu nebo zemřeli.

I příběh je cesta: od začátku přes zápletku spěje ke konci, ke svému naplnění. Je však možný tam, kde každý již dávno chová podezření, že toto naplnění je chiméra? I takovou otázku texty obou knih kladou. McCarthy – jak bývá jeho dobrým zvykem – je prost jakýchkoli snah dodat svému podobenství nějakého poselství, morálního sdělení, a o to je jeho kniha silnější: román v úchvatných scénách zachycuje lásku mezi otcem a synem, aniž by však tento vztah zasazoval do nějakých širších souvislostí, dával mu jiné dimenze (což ostatně ani nemůže, protože přijmeme-li premisu, že důležité je přežít, pak jim nic nezbývá, než držet jeden při druhém, neboť tak se šance na přežití dramaticky zvyšují). Zobrazuje tento vztah v řadě úchvatných obrazů, stejně jako zachycuje krajinu, jež i sžehnutá ohněm působí monumentálně.

Postavy obou románů se stávají nedobrovolnými nomády. Putují sice k nějakému cíli, ovšem samy již během cesty tuší, že tento cíl bude možná chiméra. Na druhou stranu jim nic jiného než jít nezbývá: svět těchto dvou knih je tak nejděsivější v tom, že neskýtá vůbec žádné útočiště. Na místě zůstat nejde, cíl je pochybný a cesta nebezpečná. Vyrážejí tedy na cestu, ovšem aniž by to bylo gesto jakékoli volby. Jejich putování je tak čekáním na smrt nebo vykoupení… a sám čtenář si rozhodne, která eventualita se jeví jako pravděpodobnější.

Ladislav Nagy, A2

McCarthy, Cormac – rozhovor

McCarthyŽádnou svou knihu jsem nikdy nepřečetl

Sedmasedmdesátiletý Cormac McCarthy je živoucí legendou. Kultovním autorem a zároveň podivínem, který téměř nekomunikuje, žije v ústraní a píše své knihy. Jedna je lepší než druhá, i když o optimistickou četbu nejde. Spíš naopak – v jeho příbězích je spousta násilí, krve, špíny, zvrácenosti, drsných scén. Stačí si vzpomenout na ledového sadistu Antona z románu Tahle země není pro starý, jehož filmová podoba si odnesla čtyři Oscary. Do českých kin nyní vstoupila další McCarthyho adaptace, apokalyptický příběh Cesta, za niž autor získal Pulitzerovu cenu. Pojednává o otci se synem, kteří se snaží přežít ve světě, jenž se vzpamatovává z katastrofy a ztratil jakékoli zábrany. Následující rozhovor vznikl pro americký deník Wall Street Journal. Jde o jeden z mála, které McCarthy během svého života poskytl.

Můžete zasahovat do filmů podle svých knih?
Ne, prostě práva prodáte, jdete domů a lehnete si do postele. Přece se nemůžu plést do projektu někoho jiného.

V kinech je právě film podle vašeho románu Cesta. Představoval jste si ji podobně?
Při psaní Cesty jsem si rozhodně nepředstavoval, že v ní bude figurovat šedesát až osmdesát lidí a pár kamer. S režisérem Dickem Pearcem jsme před nějakými třiceti lety natočili v Severní Karolíně společnými silami jeden film a už tehdy jsem si říkal: „Tedy, to je peklo! Kdo by se tímhle chtěl živit!“ To si radši po probuzení dám kafe, trochu se projdu, chvilku si čtu a pak si sednu, naťukám do počítače pár slov a koukám se z okna.

Vidíte na spolupráci s filmem něco pozitivního?
Jediným pozitivem je vyhýbat se jí za každou cenu.

Cesta se odehrává ve světě po katastrofě. Režisér filmu John Hillcoat na vás prý vyzvídal, jakou katastrofu jste to vlastně myslel. Tak jakou?
Na to se ptá spousta lidí. V Santa Fe jsem například mluvil s vědci nejrůznějších zaměření – a geologové usuzovali na pád meteoritu. Ale mohlo to být cokoliv, výbuch sopky nebo atomová válka. Ve skutečnosti to není důležité. Jde jen o jedno: co byste dělali vy? Když naposledy vybuchla kaldera v Yellowstonském národním parku, celý severoamerický kontinent pokrylo asi 30 centimetrů sopečného prachu. A lidé, kteří se potápěli v Yellowstonském jezeře, říkají, že na dně je teď vypouklina o výšce zhruba 30 metrů, která jako by pulzuje. Od různých lidí se vám dostane různých odpovědí, ale obecně lze říct, že to může být v klidu ještě další tři čtyři tisíce let, nebo to taky může bouchnout příští čtvrtek. To nikdo neví.

Bojíte se něčeho?
Když začnete hloubat nad některými problémy, o nichž zasvěceně diskutují vědci s vynikajícím vzděláním, uvědomíte si, že za sto let bude lidský druh vypadat úplně jinak. Možná budeme skutečně napůl stroje a v mozku budeme mít implantovaný počítač. Už teď je více než teoreticky možné implantovat do mozku čip, který bude obsahovat informace obsažené ve všech knihovnách světa. Jak říkají lidé, kteří se touto otázkou zabývali, jde jen o to, jak to celé zapojit. To je jeden z problémů, jimiž se můžete zaobírat, než půjdete spát.

Román Cesta je příběhem láskyplného vztahu otce se synem. Proč si však v celé knize ani jednou neřeknou slova mám tě rád?
To je pravda. Neměl jsem prostě pocit, že by to posunulo příběh někam dál. Ale spousta dialogů, které v knize jsou, jsou doslovné přepisy hovorů, které jsem vedl se svým synem Johnem. John se mě třeba jednou zeptal: „Tati, co bys dělal, kdybych umřel?“ A já odpověděl: „Taky bych chtěl umřít.“ A on na to: „Abys mohl být se mnou?“ „Přesně tak, abych mohl být zase s tebou.“ Prostě úplně normální rozhovor mezi dvěma chlapy.

Proč nepodepisujete výtisky Cesty?
Pár výtisků Cesty podepsaných autorem sice existuje, ale všechny patří mému synovi. Až mu bude osmnáct, může je prodat a pak se podívat do Las Vegas nebo tak. Žádné další podepsané výtisky Cesty nejsou.

Kolik knih vlastně od nakladatele dostanete?
Dvě stě padesát. Takže občas dostávám dopisy od knihkupců nebo bůhvíkoho, kteří tvrdí, že mají autorem podepsaný výtisk Cesty, a já jim odpovídám: To tedy rozhodně nemáte.

Jaké jste měl vztahy s bratry Coenovými, s kterými jste spolupracoval na jejich filmu Tahle země není pro starý?
Párkrát jsme se potkali a dali řeč. Bylo to s nimi fajn, jsou inteligentní a nesmírně talentovaní. A podobně jako John Hillcoat ode mě nepotřebovali se svým filmem pomoct ani trochu.

Zfilmován byl i váš román Všichni krásní koně, v němž hlavní role hrají Matt Damon a Penelope Cruzová. Jste spokojen?
Mohlo to být lepší. Kdyby se někdo toho filmu znovu ujal a znovu ho sestřihal, vyšel by z toho určitě dobrý kus. Režisérovi řekli, že na filmové plátno může převést celou knihu. Což ovšem nejde. Musíte si vybrat, o čem vlastně chcete vyprávět, a pak to dostat do filmu. Tenhle režisér natočil čtyřhodinový film a pak zjistil, že aby se dal pustit do distribuce, bude ho muset sestřihat do dvou hodin.

Souvisí to i s rozsahem knih? Není třeba tisíc stran na román trochu moc?
Pro současné čtenáře asi ano. Počet stran nezajímá čtenáře snad jen v případě mysteriózních thrillerů. U těch naopak platí, že čím delší, tím lepší a že lidi přečtou cokoliv. Ale rozmařilé romány o osmi stech stranách, které vznikaly před sto lety, se teď už prostě nepíšou a lidé si na to budou muset zvyknout. Jestli máte pocit, že si můžete dnes dovolit napsat něco jako Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Melvillovu Bílou velrybu, směle do toho! Uvidíte, že to nikdo číst nebude. Nejde o to, jak je ta kniha dobrá nebo jak chytří jsou čtenáři. Změnilo se však uvažování lidí a jejich mysl.

Někteří lidé tvrdili, že Krvavý poledník se nedá zfilmovat, protože je to temná kniha plná násilí.
To je nesmysl! Pravda je, že Krvavý poledník je bezútěšný, krvavý příběh. To ovšem nemá žádnou souvislost s tím, jestli se ta kniha dá zfilmovat, nebo ne. O to přece vůbec nejde. Problém je, že převést tenhle román na filmové plátno by bylo nesmírně obtížné a musel by se toho ujmout někdo, kdo má bujnou představivost a dostatek kuráže. Výsledek by ovšem mohl být výjimečný.

Jaký vliv má na vaše psaní stárnutí a smrt? Stupňuje se s plynoucími léty?
Budoucnost se vám krátí a vy si to uvědomujete. Poslední dobou nemám jiné ambice než psát a být s Johnem. Poslouchám ostatní, jak si povídají o tom, že pojedou na dovolenou nebo tak, a říkám si: O čem to mluví? Mně se vůbec nikam nechce. Moje představa perfektního dne je asi taková: sedím si v místnosti se štosem listů bílého papíru. To je pro mě ráj na zemi. Všechno ostatní je ztráta času.

Máte s postupujícím věkem pocit, že byste měl psát kratší texty? Nebo naopak usilujete o velké, všeobjímající dílo?
Povídky mě vůbec nezajímají. Pokud vám proces psaní nezabere léta života a nedovede vás málem k sebevraždě, nemá podle mého moc cenu se tím zabývat.

Posledních pět let bylo podle všeho velmi plodných. Zažil jste nicméně ve svém životě i období, kdy vám psaní nešlo?
Nemyslím, že existuje něco jako plodné nebo neplodné tvůrčí období. To je jen váš dojem z toho, co vyjde tiskem. Váš nejrušnější den třeba může být, když budete pozorovat mravence, jak přenášejí drobky chleba. Jednou se kdosi zeptal prozaičky Flannery O’Connorové, proč začala psát, a ona odpověděla: „Protože mi to šlo.“ Řekl bych, že je to dobrá odpověď. Pokud vám něco jde a jste v tom dobrý, tak vám to ani nedá moc práce. A ještě: když si povídáte se starými lidmi, kteří prožili dlouhý a pěkný život, polovina z nich vám řekne: „Nejdůležitější věc je, že jsem měl v životě vždycky kliku.“ A když to posloucháte, víte, že vám nelžou. Čímž se nijak nesnižuje jejich talent ani dovednosti. Ty můžete mít, a přesto v životě neuspějete.

Můžete nám prozradit něco o knize, na které v současnosti pracujete, třeba co se týče umístění nebo samotného děje?
Povídání na tohle téma mi nikdy moc nešlo. Děj mojí nové knihy je zasazen povětšinou do New Orleansu roku 1980. V ději hrají důležitou úlohu sourozenci, bratr a sestra. Na začátku knihy je ona už mrtvá, spáchala sebevraždu. Celý příběh je pak o tom, jak se s tím vyrovnává on. Byla to opravdu velmi pozoruhodná dívka.

Podle některých kritiků jdete u ženských postav jen málokdy do hloubky.
Tenhle dlouhý příběh pojednává většinou o té mladé dívce. Knihou se prolíná spousta zajímavých scén a všechny se týkají její minulosti. Tu sebevraždu totiž spáchala už před sedmi lety. O ženské hrdince jsem chtěl psát už nějakých padesát let. Asi v tom nikdy nebudu moc dobrý, ale nastane chvíle, kdy to prostě musíte zkusit.

Narodil jste se na východním pobřeží USA a vyrostl jste na Jihu. Jak to, že jste skončil na Jihozápadě, v Novém Mexiku?
Skončil jsem tu, protože jsem věděl, že o něm nikdo nikdy nepsal. Kromě Coca-Coly je tahle oblast všeobecně známá snad jen kovboji a indiány. I když přijedete do odlehlé vesnice v horách kdesi v Mongolsku, budou tam vědět o kovbojích úplně všechno. Ale celých 200 let to nikdo nebral moc vážně. Tak jsem si říkal, že to je dobré téma. A měl jsem pravdu.

Byl jste vychován jako irský katolík, že?
V jistém smyslu ano. Každou neděli jsme chodili do kostela, ale nepamatuji si, že bychom kdy rozebírali náboženské otázky.

Je Bůh, kterého jste potkával každou neděli v tom kostele, stejný jako ten, kterého zpochybňuje a proklíná hlavní hrdina Cesty?
Může být. Duchovno hraje v mém životě velkou roli, mám pocit, že je v něm smysl. Ale mohu se označit za duchovně smýšlejícího člověka? Rád bych. Ne že bych si představoval nějaký ten život po životě, kam bych se chtěl odebrat. Myslím to spíše ve smyslu, že bych chtěl být lepším člověkem. Mám v církvi pár dobrých přátel. Jsou to opravdu bystří hoši, kteří mají těžkou práci, protože musí vysvětlovat složité věci. Říkají: „Opravdu je daleko důležitější být dobrým člověkem než být chytrým člověkem.“ S tím souhlasím. Je důležitější být dobrý než být chytrý. Nic víc vám nabídnout nemůžu.

Román Cesta je pro vás velmi osobní příběh. Zapochyboval jste někdy, zdali by se měl vůbec zfilmovat?
Ne. Viděl jsem film Johna Hillcoata The Proposition a taky se ke mně donesla jeho pověst. Říkal jsem si, že by mohl na tom materiálu odvést dobrou práci. A moje agentka Amanda Urbanová je prostě nejlepší agent na světě. Cestu by neprodala, kdyby neměla alespoň trochu důvěry ve výsledek. Nejde vždycky jenom o peníze.

Když jste pracoval na Krvavém poledníku, věnoval jste spoustu úsilí studiu historických pramenů. Jak jste se připravoval na psaní Cesty?
Nevím. Jen jsem se bavil s různými lidmi, jak by asi mohl svět vypadat, kdyby jej postihly nejrůznější katastrofy, ale žádný výzkum v pravém slova smyslu jsem neprováděl. Vždycky si po telefonu povídám se svým bratrem Dennisem, často zavedeme řeč na nějaký ohavný scénář konce světa a pak skončíme tím, že se tomu jen zasmějeme. Kdyby tyhle hovory někdo poslouchal, určitě by na to řekl: „Proč vy dva nejdete hned domů, nenapustíte si vanu a nepodřežete si zápěstí?“ Jednou jsme se bavili o tom, co by se stalo, kdyby takovou katastrofu přežilo nějaké malé procento lidí. Co by dělali? Asi by se rozdělili na malé tlupy, a když by bylo všechno spotřebované, zjistili by, že jediné, co můžou v takové situaci dělat, je pojídat jeden druhého. Což, jak víme, bylo v historii mnohokrát prokázáno.

Jak vůbec reagovali na Cestu otcové?
Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Myslíte, že jste lidstvo pojednal jinak v Cestě než v Krvavém poledníku?
V Krvavém poledníku nenajdete mnoho kladných postav, kdežto v Cestě hrají úlohu přímo klíčovou. Což myslím pro vykreslení rozdílu docela stačí.

Zastáváte názor, že lidé se rodí nevinní a dobří?
Nemyslím, že se dobrotě můžete naučit. Pokud jste ponecháni napospas světu, abyste se v něm naučili dobru, budete mít problém. Ale čas od času mi lidé říkají, že můj syn je úžasné dítě. A já jim odpovídám, že John mě natolik morálně převyšuje, že mi přijde pošetilé jej neustále napomínat. Ale něco dělat musím – jsem přece jeho otec. Z dítěte nemůžete udělat někoho, kým ve skutečnosti není. Ale ať už v něm dřímá cokoliv, zcela jistě to v něm můžete zadusit. Stačí být krutý a necitelný a i toho nejlepšího člověka úplně zničíte.

Co po vás syn podědil?
Myslím, že pokrevní příbuzenství neznamená tolik. Sám mám velkou rodinu a blízký vztah cítím jen k jediné osobě. A tou je můj bratr Dennis. To je prostě můj typ. A já jsem jeho typ. A můj syn John je zase můj typ. John si pořád kreslí a musím říct, že mu to moc nejde. Kdežto mně v mládí kreslení šlo výborně. Já byl dítě umělec. Zázračné dítě! Nakreslil jsem spoustu věcí, třeba velké, výpravné kresby zvířat. Pak jsem to léta nedělal a všechen můj talent se kamsi vypařil. Už nikdy jsem se ke kreslení nevrátil.

Opravdu? To jsem jediný, kdo svoje výtvory v mládí nevystavoval?
Výstavy jsem dělal, když mi bylo osm. Jen tak, pro čest a slávu. Výstavy lokálního významu a dosahu. Některé obrazy si ještě pamatuji, jeden zpodobňoval útočícího nosorožce. Bylo to docela pěkné: vodové barvy a do toho ještě další techniky. Jiný obraz byl zase úplně jasně červený, protože na něm byl vybuchující vulkán. Byla to legrace. Později jsem kreslil ptáky a další přírodní motivy.

Máte pocit, že se ve svých knihách, i když pokaždé trochu z jiného úhlu, snažíte odpovídat pořád na stejné otázky?
Tvůrčí proces často dopředu posouvá prožitek bolesti. Dokonce to může někdy být i tak, že pokud vám kdesi vzadu v hlavě nevíří něco, z čeho se málem pomátnete, nemůžete vytvořit nic. To není dobré nastavení. Kdybych byl Bohem, takhle bych to tedy rozhodně nezařídil. Věci, o kterých jsem psal, mě pak už dál nezajímaly, ale určitě mě zajímaly předtím, než jsem o nich psát začal. Takže psaní témata nějakým způsobem mění, zplošťuje. Jako byste je spotřeboval, vyčerpal. Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Zmínil jste, jak velkou roli v životě hraje štěstí. Kdy ovlivnilo život vám?
Od dob Adama nechodil po světě nikdy nikdo, kdo by měl větší kliku než já. Co mě kdy v životě potkalo, bylo naprosto úžasné. A to myslím naprosto vážně. Vždycky, když jsem neměl ani vindru a byl jsem úplně na dně, tak se něco stalo. Znovu a znovu a znovu. Dost na to, abyste začal být pověrčivý.
Wall Street Journal, český překlad pro MF DNES pořídil Richard Olehla (vyšlo 7. května 2010).

McCarthy, Cormac – portrét

McCarthyMuž ze starého světa Cormac McCarthy

 

Jméno amerického prozaika Cormaca McCarthyho sice není v České republice tolik známé, ovšem v USA jde už od roku 1992, kdy McCarthy vydal román Všichni krásní koně, o literární hvězdu největší velikosti. V tomto románu se konečně spojily dva faktory, jež každého autora vystřelí na Olymp: komerční úspěch i přízeň kritiky.

 

Prominentní kritik Harold Bloom označil Cormaca McCarthyho za jednoho ze čtyř největších žijících autorů Ameriky; v jeho výběru stojí po boku klasiků postmoderny Thomase Pynchona a Dona DeLilla a židovského autora Philipa Rotha. V anketě deníku New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let, v jejímž rámci bylo loni osloveno přes sto významných osobností literárního světa, se McCarthyho román Krvavý poledník umístil na třetím místě (dlužno podotknout, že jak DeLillo, tak především Roth také mají v seznamu bohaté zastoupení).

Vždycky tomu tak ovšem nebylo. McCarthymu trvalo takřka třicet let, nežli se dostal až na vrchol a jeho první romány vzbuzovaly spíše příslib do budoucna, než masové nadšení ze strany čtenářů i kritiků

 

Cormac McCarthy se narodil jako Charles McCarthy roku 1933 ve městě Providence ve státě Rhode Island. Dříve než jej stačila ovlivnit bohatá literární tradice Nové Anglie, odstěhoval se s rodiči do Knoxville ve státě Tennessee. Zde absolvoval i místní univerzitu, kam se vrátil i po absolvování vojenské služby. Akademická půda byla i svědkem McCarthyho prvních literárních pokusů: ve studentském časopisu uveřejnil dvě povídky.

Roku 1961 se McCarthy poprvé oženil (což v budoucnu ještě dvakrát zopakoval) a o čtyři roky později mu vychází první román Strážce sadu. Jeho rukopis poslal McCarthy přímo do slavného nakladatelství Random House – prý protože to byl jediný nakladatelský dům, o kterém do té doby slyšel. Tam jej dostal na starost redaktor Albert Erskine, který tu předtím redigoval díla Williama Faulknera. A vliv velikána americké jižanské literatury jako by byl na McCarthyho debutu znát. Děj románu se odehrává v jedné malé, izolované komunitě v meziválečném Tennessee a jeho hrdiny jsou čtrnáctiletý chlapec a o mnoho starší vyděděnec a pašerák alkoholu, z nějž se později vyklube vrah chlapcova otce. Už tady si McCarthy vyzkoušel mnohé motivy, jež rozvinul v pozdějších románech: mladého hrdinu a jeho ochránce-pěstouna, jejich soužití s přírodou, smysl pro zvrácenou ironii osudu i oslavu starosvětských hodnot, které jako by do světa dneška vůbec nepatřily

Kritika přijala román docela vlídně, ovšem nejednalo se o žádnou velkou literární událost. McCarthy se tedy sebral a s pomocí autorského stipendia odjel do Evropy, kde na Ibize napsal román druhý. Nesl název Venkovní tma a McCarthy tu tématicky přitvrdil: jeho protagonistkou je totiž mladá dívka, jež čeká dítě s vlastním bratrem. I zde se objevují témata typická pro celou autorovu tvorbu: odcizení a perverze a násilí jakožto projevy lidské přirozenosti. V nastoupeném trendu McCarthy pokračoval i ve třetím románu Dítě Boží, jehož hrdinou je pro změnu nekrofil a pedofil, který, když mu dojdou milenky sešlé ze světa přirozenou cestou, začne si je opatřovat vlastními silami.

Ve čtvrtém román Suttree, který vyšel roku 1979, se McCarthy pro jednou odklonil od temných témat. Autor na knize pracoval s přestávkami celých dvacet let a výsledkem byl příběh s autobiografickými prvky psaný experimentální formou ne nepodobnou Joyceově Odysseovi o muži, jenž se navzdory privilegovanému společenskému postavení raději stane rybářem na řece Tennessee.

 

V té době už McCarthy bydlel v texaském El Pasu, kam se odstěhoval po druhém rozvodu. Ze stipendia, v jehož rámci dostal peníze na rok, dokázal nakonec vyžít čtyřnásobek času, během nějž napsal svůj první velký román. Krvavý poledník je příběh života bezejmenného uprchlíka (autor jej celou dobu nazývá prostě „kluk“), který se připojí ke Glantonovu gangu, což byli skuteční lovci skalpů, kteří na mexicko-americké hranici vraždili kromě Indiánů také mnoho nevinných civilistů a rozpoutali v pohraničí skutečný teror. Jde o McCarthyho první knihu o americkém Jihozápadě, o mýtickém prostoru na hranici mezi USA a Mexikem. Pro uvození přímé řeči tu autor nepoužívá uvozovky, což se v dalších románech stalo jeho poznávacím znamením, a postavy tu mluví hovorovou řečí, ovšem doplněnou o četné archaismy.

Kritika i čtenáři přijali román nejprve vlažně, především kvůli naturalisticky vylíčeným násilným scénám, ovšem během doby se z něj stalo jedno ze základních děl moderní americké literatury. McCarthy v románu prokázal obrovskou historickou erudici a vytvořil opravdovou, ničím nepřikrášlenou kroniku osídlování Spojených států se všemi negativními jevy, jež je provázely. Jak je u McCarthyho zvykem, dobro nakonec nezvítězí. Právě naopak, posledním přeživším je démonický soudce Holden, ztělesnění veškerého zla a jedna z nejodpudivějších postav, kterou kdy literatura zrodila. Krvavý poledník vydobyl svému tvůrci nálepku kultovního autora, i když prozaik Richard Selzer o něm poté, co si přečetl Krvavý poledník, prohlásil: „McCarthy je génius – i když asi trochu šílený.“

 

Na definitivní uznání, podpořené ziskem Národní knižní ceny, a především kýžený komerční úspěch si McCarthy musel počkat do roku 1992, kdy vyšel první díl Hraniční trilogie, román Všichni krásní koně. Po temnotě, děsu a brutálním násilí, před nímž není úniku, tu není ani vidu, ani slechu; místo toho nastupuje romantika v podobě příběhu dvou mladíků, kteří se na koních vydají do Mexika, kde se živí jako kovbojové a krotitelé koní. Brzy následovala Hranice, jež na scénu uvedla dalšího mladého hrdinu. Titul knihy má mnoho významů: nejde totiž o pouhý fyzický předěl mezi dvěma státy, ale také o linii, jež dělí sen a realitu, vyprávění a skutečnost a v neposlední řadě také život a smrt. Cyklus uzavřel roku 1998 román Města na planině, v níž McCarthy svedl oba hrdiny z předchozích románů dohromady.

Zdálo by se tedy, že ke stáru McCarthy změknul a časy hrůz jsou už nenávratně pryč. Jenže chyba lávky. Pochybovače vevedl autor z omylu temným thrillerem Tahle země není pro starý, jehož nečekaně věrná adaptace z dílny bratří Coenových právě běží českými kinosály. V příběhu o muži, který jednoho dne najde v pouští vedle mrtvol pašeráků drog také balík peněz a pokušení vzít jej neodolá, ačkoliv ví, že jej čeká smrt, nebliká ani záblesk naděje. Ve vzduchu je cítit konec světa a v závěru nade vším vládne smrt a zmar.

Apokalyptický rozměr dotáhl McCarthy do extrému ve svém doposud posledním románu Cesta, za nějž autor loni obdržel Pulitzerovu cenu. V románu jsme svědky putování otce se synem (vzpomeňme McCarthyho debutu) krajinou zničenou jakousi blíže nedefinovanou katastrofou. Stopy po lidském společenství už takřka vymizely, takže vyvstává otázka, jaký je smysl cesty dvojice hlavních hrdinů. McCarthy dává odpověď až na samém konci, v němž se překvapivě najde místo i pro kousek střízlivé naděje.

 

Ke slitování s postavami Cesty snad autora inspiroval jeho osmiletý syn, kterého má se svou třetí ženou. Letos pětasedmdesátiletý McCarthy žije spokojeně v Novém Mexiku, v poslední době se už tolik nestraní novinářů a publicity – dokonce vystoupil i v televizním interview s Oprah Winfreyovou, která si Cestu vybrala do svého knižního klubu. Milovník starých pořádků, střelných zbraní a chřestýšů prostě dokáže překvapit i na stará kolena.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 1. 3. 2008

McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý

mccarthy_tahle zeme(Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý. Překlad David Petrů. Argo, Praha 2007, 201 stran, doporučená cena 268 Kč.)

I

 

Poslal sem jednoho kluka do plynový komory v Huntsvillu. Jednoho jedinýho. Sám sem ho zatknul a sám proti němu svědčil. Asi dvakrát nebo třikrát sem se tam na něj zajel podívat. Třikrát. Naposled v den popravy. Nemusel sem tam jezdit, ale jel sem. Vůbec se mně nechtělo. Zabil štrnáctiletou holku a můžete mně věřit, že sem nijak extra netoužil jezdit ho navštěvovat, natož koukat na tu popravu, ale jel sem. V rozsudku stálo, že to byl sexuální zločin, ale povídal mi, že k žádnýmu sexu nedošlo. Chodili spolu, i dyž ta holka byla tak mladá. Jemu bylo devatenáct. A povídal, že odjakživa chtěl zkusit někoho zabít. Povídal, že jesi ho pustěj, udělá to zas. A že prej ví, že skončí v pekle. Jo, takle to na mě rovnou vybalil. Sám nevim, jak si to mám přebrat. Fakt nevim. Říkám si, že nikoho podobnýho sem asi eště neviděl, a tak mě napadá, jesi to neni ňákej úplně novej druh člověka. Díval sem se, jak ho přikurtovávaj do toho křesla a pak zavíraj dveře. Jo, vypadal kapku nervózní, ale jinak nic. Podle mě fakt musel vědět, že za štvrt hodiny už bude v pekle. Fakt musel. Dost vo tom vod tý doby přemejšlim. Dalo se s nim docela normálně povídat. Říkal mi šerife. Jenže já nevěděl, vo čem se s nim bavit. Vo čem byste se taky chtěli bavit s člověkem, kerej sám přiznává, že nemá žádnou duši? Proč byste mu vůbec něco říkali? Dost vo tom vod tý doby přemejšlim. Ale tendle kluk nebyl nic ve srovnání s tim, co se k nám teprve vezlo po dálnici.

Říká se, že voči sou okna do duše. Já teda nevim, do čeho by voči mohly bejt okna, a nejspíš se to ani hnedtak nedozvim. Ale je fakt, že na svět se dá koukat i z jinýho úhlu a jinejma vočima, a tam to nejspíš všechno vede. Mě to v životě přivedlo až do takový situace, do jaký bych nikdy nečekal, že se dostanu. Někde po světě chodí skutečnej živej prorok zkázy a já nijak netoužim lízt mu do cesty. Vim, že to neni jen přelud. Viděl sem jeho dílo. Jednou sem prošel přímo před těma vočima. Víckrát to neudělám. Nemám zájem sázet krk, nemám zájem zvedat zadek ze židle a chodit ho někam hledat. Nejde jen vo to, že už sem starej. Kéž by to tak bylo. A myslim, že nejde ani vo to, co člověk v duchu chce. Dycky sem věděl, že abych vůbec moh dělat tudle práci, musim v duchu toužit po smrti. Dycky to tak bylo. Já to nechci nijak nafukovat ani nic podobnýho, prostě to tak je. Jak todle v duchu necejtíte, hned to poznaj. Poznaj to, ani nemrknete. Podle mě de spíš vo to, kam se chce člověk dostat. A v tomdle případě by podle mě člověk musel vsadit duši. A do toho já nejdu. A po tom všem si říkám, že nejspíš nikdy nepudu.

 

* * *

 

Zástupce šerifa nechal Chigurha stát s rukama spoutanýma za zády v rohu kanceláře, sám se posadil do otočného křesla, sundal si klobouk, hodil nohy na stůl a zavolal Lamarovi na mobil.

Zrovna sem dorazil, šerife. Měl na zádech ňákou kyslíkovou bombu nebo co, něco jako takový ty na rozedmu plic. A v rukávu takovou hadičku, kerá vedla až do tý omračovací pistole, něco jako používaj na jatkách. Jo, přesně tak to vypadá. No prohlídnete si to sám, až dorazíte. Jo, hlídám to dobře. Jo.

Vstal z křesla, vyhákl z opasku klíče a odemkl šuplík, kde měl klíče k celám. Jakmile se nad šuplíkem sehnul, Chigurh si dřepnul na bobek a strčil si spoutané ruce pod kolena. Plynule pokračoval do sedu, zhoupl se dozadu, protáhl si řetízek pod chodidly a hned byl zpátky na nohou. Ne náhodou to vypadalo, že si to už hodněkrát zkoušel. Přehodil zástupci řetízek přes hlavu, vyskočil do vzduchu, vrazil mu oběma koleny do zad a zároveň trhl rukama nahoru.

Svalili se na podlahu. Zástupce se snažil dostat prsty pod řetízek, ale nešlo to. Chigurh ležel na boku, pokrčená kolena mezi napjatýma rukama, tvář odvrácenou na stranu, a rval za pouta. Zástupce sebou chvíli divoce házel, pak začal bokem pochodovat dokola po podlaze. Nakopnul koš na odpadky, křeslo odkopnul na druhou stranu místnosti, dalším kopnutím zavřel dveře a shrnul k nim kobereček. Chroptěl a z pusy mu tekla krev. Dusila ho. Chigurh zabral ještě o to větší silou. Poniklovaná pouta se zadírala do kosti. Zástupci praskla pravá krkavice, přes místnost vychlístl proud krve, zasáhl zeď a začal po ní stékat k zemi. Zástupcovy nohy zpomalily a pak se zastavily. Ještě chvíli sebou škubal. Pak se přestal hýbat nadobro. Chigurh ležel, tiše oddechoval a dál ho držel. Potom vstal, sebral zástupci klíče z opasku, odemkl si pouta, zastrčil si zástupcův revolver za kalhoty a zamířil do koupelny.

Pustil studenou vodu a nechal v ní zápěstí tak dlouho, dokud nepřestala krvácet, potom zuby natrhal ručník na pruhy, ovázal si zápěstí a vrátil se do kanceláře. Posadil se na stůl a přelepil si obvazy lepicí páskou. Prohlížel si mrtvolu, která na něj civěla z podlahy. Potom zástupci vytáhl z kapsy peněženku, vybral z ní peníze, zastrčil si je do náprsní kapsy košile a peněženku hodil na zem. Pak zvedl svou plynovou bombu a jateční pistoli, vyšel ven, nasedl do zástupcova auta, nastartoval, vycouval na ulici a rozjel se z města.

Na dálnici si vyhlídl jeden z posledních modelů Forda s osamělým řidičem, rozsvítil světla a na chvíli pustil maják. Auto zajelo ke krajnici. Chigurh zastavil za ním, vypnul motor, přehodil si bombu přes rameno a vystoupil. Muž ho sledoval ve zpětném zrcátku.

Co se stalo? zeptal se.

Pane, moh byste prosim vás vystoupit z vozu?

Muž otevřel dveře a vystoupil. O co jde?

Moh byste prosim vás poodejít kousek od vozu?

Muž udělal dva kroky stranou. Chigurh viděl, jak se mu při pohledu na jeho  zakrvácenou postavu vkrádají do očí pochybnosti, jenže na ty už bylo pozdě. Položil muži dlaň na čelo jako nějaký lidový léčitel. Pneumatické zasyčení a cvaknutí pístu znělo jako zaklapnutí dveří. Muž se nehlasně sesunul k zemi, na čele měl kulatou dírku, ze které bublala krev, stékala mu do očí a odnášela s sebou jeho pozvolna se rozplývající viditelný svět. Chigurh si otřel ruku do kapesníku. Jen sem nechtěl, aby byla krev po celym autě, řekl.

(Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý. Překlad David Petrů. Argo, Praha 2007, 201 stran, doporučená cena 268 Kč.)

McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý

mccarthy_tahle zemePro koho je dnešní Amerika

(Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý. Překlad David Petrů. Argo, Praha 2007, 201 stran, doporučená cena 268 Kč.)

 

Dávat nálepky je ve světě literatury ošidné, tudíž si odpusťme větu, že Cormac McCarthy je podle mnohých jedním z nejlepších amerických prozaiků současnosti. Jeho knihy jsou přitom docela staromódní, spoléhají se totiž na příběh, nikoli na literární experiment. Ve svých knihách brojí McCarthy proti omezování práva nosit střelnou zbraň, proti odklonu od náboženství, proti potratům i drogám. Jeho romány jsou plné podrobných popisů násilných scén. Jako jeden z mála amerických intelektuálů vyjádřil několikrát veřejně podporu Bushově politice. Žije v ústraní na předměstí Santa Fe v Novém Mexiku a prakticky neposkytuje žádné rozhovory pro tisk, natož pro televizi. Přesto je dnes každá jeho kniha – McCarthy jich za celou svou kariéru, která trvá přes čtyřicet let, napsal zatím jen deset – velkou literární událostí.

Letos čtyřiasedmdesátiletý McCarthy vydal debut Strážce sadu již v roce 1965 a hned za ni dostal Faulknerovu cenu za nejlepší první román. Výraznějšího úspěchu u čtenářů však dosáhl až o dvacet let později, kdy vyšel román Krvavý poledník. Příběh bezejmenného dítěte, jež je putuje americkou pustinou s bandou desperátů, bývá často kritizován za bezprecedentní popisy násilí a krvavé scény. McCarthy tu popisuje zvěrstva, která v padesátých letech devatenáctého století páchali Indiáni stejně jako Mexičané či Američané. Ovšem v anketě listu The New York Times zvolili literární odborníci Krvavý poledník za třetí nejdůležitější knihu, která byla v Americe za posledních 25 let vydána, hned po Milované Toni Morrisonové a Podsvětí Dona DeLilla.

Celosvětovou proslulost pak zajistila McCarthymu jeho šestá kniha Všichni krásní koně. Autorovi získala první velké literární ocenění, Národní knižní cenu. Ta nejprestižnější, Pulitzer Prize přišla až letos. McCarthy byl oceněn za postapokalyptický román Cesta (The Road), v němž otec se synem putují Amerikou zničenou jadernou katastrofou.

Kniha se dokonce ještě před vyhlášením výsledků Pulitzerovy ceny dostala na program nejsledovanějšího knižního klubu v Americe  televizní hvězdy Oprah Winfreyové. Právě v její talkshow dojde k tomu, co od McCarthyho nikdo nečekal: vůbec poprvé se objeví v televizi.

Ale zpět k románu Tahle země není pro starý, podle kritiky McCarthyho nejpřístupnějšímu dílu. I tady se pohybujeme v prostředí, jež bylo autorovi vždy blízké: na neobydlených pouštních pláních v příhraniční oblasti Texasu, kde spíše než duch zákonů a demokracie panuje vyhrocený individualismus a právo silnějšího. Pašuje se tu všechno, hlavně lidé a drogy. K jedné nevydařené transakci, která skončila smrtí všech zúčastněných, se nachomýtne i jistý Llewellyn Moss, veterán z vietnamské války a příležitostný lovec. Na místě přestřelky najde kromě mrtvol a prostřílených aut i kila heroinu a velký balík peněz. Moss ví, že když peníze vezme, bude mít v patách nejen šerifa, ale hlavně obě drogové bandy. Z důvodů, které autor čtenáři nikdy pořádně nevysvětlí, však peníze stejně vezme. Po několika hodinách se vrátí na místo činu a jen tak tak unikne pronásledovatelům. Udělá však osudovou chybu: na místě nechá svoje auto, takže jej mohou všichni snadno identifikovat. Následuje několikatýdenní úprk, v němž se stále více přesouvá pozornost k souboji na dálku mezi nájemným vrahem Antonem Chigurghem, který zabíjí lidi na potkání, a místním šerifem Edem Tomem Bellem, který má jen pár dní do penze a je spíše pasivním pozorovatelem okolního dění než akčním hrdinou ve stylu amerických policejních seriálů.

Přes krátké, úsečné dialogy dospěje příběh až do strhujícího finále, v němž čtenář do poslední chvíle doufá, že zvítězí ta správná strana a s ní i spravedlnost.

McCarthyho styl je tu redukován až na samou podstatu vyprávění, najdeme tu jen minimum popisů krajiny. Díky tomu je Tahle země není pro starý až filmově akční; koneckonců, příběh adaptovali pro filmové plátno bratři Coenové.

Na konci románu nedochází k žádné katarzi či finálnímu rozhřešení, z románu nevyplývá žádné morální poselství. Jediným vhledem do McCarthyho hrdinů jsou občasné vnitřní monology šerifa Bella, z nichž nakonec čtenář pochopí, proč se nakonec starý šerif rozhodl, jak se rozhodl. Tahle země není pro starý je především jeho příběh. Současná Amerika už skutečně není pro něj. Na rozdíl od McCarthyho.

 

Richard Olehla, MFDnes, 21. 4. 2007

McCarthy, Cormac: Krvavý poledník

mccarthy_krvavy polednikVálka je Bůh. McCarthyho monumentální román o osídlování amerického kontinentu

(Cormac McCarthy: Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. Překlad Martin Svoboda, doslov Marcel Arbeit. Argo, Praha 2009, 391 stran, doporučená cena 358 Kč.)

 

Běžná středoevropská představa o historii USA se většinou omezuje na konstatování, že americké dějiny jsou mnohem kratší než ty evropské, takže když se v Čechách stavěly katedrály, na severoamerických prériích se proháněli primitivní rudoši. Naivní obrázek pokračuje: během několika desítek let se z původních kolonií, jež získaly nezávislost na Británii, zformovaly Spojené státy americké, které v průběhu 19. století rostly a získávaly na síle i významu a během 20. století se staly jednou z hlavních světových velmocí. Podle této představy proběhl vývoj nového státu jaksi mimochodem; nakonec se všichni dohodli na jakémsi politickém řešení a jelo se dál.

Což samozřejmě není pravda ani náhodou. Historie osídlování amerického kontinentu je zároveň dějinami neuvěřitelného násilí, páchaného na původním obyvatelstvu, Mexičanech i samotných amerických osadnících. Kolonizace divokého Západu probíhala jakkoli, jen ne tak, jak ji líčily šestákové romány a později filmové westerny. V nich bílý muž přinášel zaostalcům civilizaci, pokrok a Boha; kdo se vzepřel, konal proti přirozenému Dobru a byl po zásluze potrestán. Skuteční poslové nového státu měli k obrazu stvořenému Johnem Waynem či Clintem Eastwoodem asi tak daleko, jako má mexická mula k arabskému plnokrevníkovi. Tito dobrodruzi využívali bezvládí, jež na dosud málo probádaném a kolonizovaném, ale obrovském území rozkládajícím se na západ od řeky Mississippi panovalo, i systému odměn, které úřady vypisovaly za nastolení pořádku. Indiány nikdo nepovažoval za právoplatné občany, spíše za škodnou, s níž je třeba naložit podle potřeby, čehož se rády ujímaly bandy vedené desperáty a zločinci.

Jednou z nejhorších byl i tzv. Glantonův gang, jenž řádil v letech 1848 – 1850 v pohraničních oblastech Mexika a USA. Úkolem jeho členů bylo shromáždit co možná nejvíce skalpů apačských nepřátel, za něž jim mexický generál slíbil vyplatit odměnu. Glanton a jeho muži však brzy přišli na to, že odlišit indiánský skalp od trofeje získané z hlavy Mexičana či dokonce bělocha je nemožné, a tak se rozhodli dát svému byznysu větší obrátky. Banda i její vůdce nakonec sešli ze světa tak, jak na něm působili: jednoho dne je přepadli Indiáni a většinu zabili a skalpovali.

Glanton byl zběhlý voják americké armády a platil jej mexický generál, což o situaci na americko-mexické hranici prozrazuje hned dvě věci. Zaprvé, samotné vojsko, jež mělo chránit civilní obyvatelstvo, se na všech těchto zvěrstvech aktivně podílelo. A zadruhé, tolik proklamovaná vláda zákonů a spravedlnosti byla v této oblasti ještě dlouho pouhým snem.

 

Cormac McCarthy je mnohými kritiky považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických prozaiků dneška. Ovšem za svou více než pětačtyřicetiletou spisovatelskou kariéru vydal pouhých deset románů, přičemž prorazil až na počátku 90. let prvním dílem tzv. Hraničářské trilogie, románem Všichni krásní koně. Tedy paradoxně až sedm let poté, co vydal Krvavý poledník, jenž je dnes považován za zásadní dílo moderní americké literatury. V českém prostředí byla jeho cesta k popularitě ještě více křivolaká: teprve díky souhře okolností, s níž se tu objevil překlad jeho zatím posledního románu Cesta, za níž autor dostal Pulitzerovu cenu, a film bratří Coenů, inspirovaný předchozím McCarthyho románem Tahle země není pro starý, se strhla mánie, jež autora vynesla takřka na samý vrchol českého žebříčku prodeje knih.

Potíž se všemi oceňovanými romány následujícími po Krvavém poledníku je ta, že jsou daleko mírnější a optimističtější, než to, co obsahuje McCarthyho opus magnum. Krvavý poledník je knihou vskutku nepřikrášlenou, krvavou. Jsme v ní svědky popisu jedněch z nejstrašlivějších aktů násilí v dějinách literatury. Lidé se tu vraždí na potkání, často aniž by k tomu měli jakýkoli důvod. Smrt je běžnější než jídlo, natožpak jiné, příjemnější věci.

Násilí zde funguje jako princip, na němž je založena historie lidstva (schválně zde nepíšeme pokrok); stojí v samotných základech transatlantické civilizace. Dějiny kolonií i kolonizace jsou v McCarthyho podání sledem nepřetržitého násilí, dech beroucích scén, jež nám hází, slovy doslovu k českému vydání, jako kusy „syrového masa“. Americký Západ je tu vylíčen jako mýtický prostor, v němž neplatí kromě zákonu pistole žádná pravidla, nejsou tu města, cesty, šerif ani poštovní úřad. Touto krajinou, osídlenou jen sem tam shlukem chatrčí, které jejich majitelé hrdě nazývají vesnice, a  pak už jen zetlelými těly, kostmi i duchy dávno i čerstvě zemřelých osadníků, pistolníků, koní i hospodářských zvířat, putují bandy dobrodruhů i indiánských válečníků, kteří znají jediné pravidlo: zabij dřív, než to zvládne tvůj protivník.

Takoví jsou i členové Glantonova gangu, k nimž se připojí bezejmenný kluk. Zpočátku se zdá, že právě on bude hlavním hrdinou celého vyprávění: v úvodu jsme svědky jeho narození a posléze se seznámíme i s okolnostmi, za nichž se seznámí s Glantonem. Jenže kluk brzy ustupuje do pozadí a slovo i prostor dostávají jiní: samotný Glanton i jeho pobočník, tajemný soudce Holden. Kluk se čas od času v textu zase vynoří, ale v nesčetných střetech s nepřáteli prakticky nefiguruje. Jeho čas nastává až po rozprášení celé bandy a především v enigmatickém a pro McCarthyho typicky nedořečeném závěru celého románu.

Potud bychom mohli mluvit o relativně běžné knize, jejíž přitažlivost snad spočívá v jakési sadomasochistické doslovnosti, co se popisů zabíjení týče. Výjimečné dílo, srovnatelné svým významem i vlivem v americkém kontextu snad jen s Bílou velrybou Hermana Melvillea či romány Williama Faulknera, činí z Krvavého poledníku dvě věci.

Tou první je narativní styl i jazyk, jímž McCarthy píše. Poprvé se tu objevuje dnes pro něj tak typický znak: pro uvození přímé řeči nepoužívá uvozovky. Postavy tu sice mluví hovorovou řečí – není divu, vždyť jsou s výjimkou soudce Holdena naprosto nevzdělané –, ovšem samotný jazyk vyprávění je nezvykle košatý až biblický, opírající se o četné archaismy i nezvyklé metafory a přirovnání. Výsledkem je zvláštní směsice elegičnosti pramenící z popisů krajiny a okolí, i primitivity a brutality postav, jež tento prostor zabydlují.

V Krvavém poledníku však hlavně McCarthy uvádí na scénu jednu z nejzáhadnějších a nejodpornějších postav, jakou kdy americká literatura zrodila. Soudce Holden, snad založený na skutečném historickém předobrazu, je vskutku majestátní: obrovský, více jak dva metry měřící a 150 kilo vážící muž vinou poruchy autoimunity bez jediného chloupku na těle, jenž ovládá několik světových jazyků a má rozsáhlé znalosti v mnoha oborech lidského vědění, ať už jde o paleontologii, archeologii, lingvistiku, filosofii či právo. Nadto je velice zručný kreslíř a nadaný hudebník a tanečník.

Jenže dokonalost má k perverzi jen krůček, o čemž by mohla říci své taková Clarice Starling z Mlčení jehňátek. Soudce Holden je v lecčems podobný Hannibalu Lecterovi: oba své protivníky intelektuálně mnohonásobně převyšují, dokáží vemlouvavě hovořit ke svým posluchačům a v neposlední řadě své oběti vynalézavě, co možná nejzvráceněji zabíjet. A tak soudce při masakru indiánského ležení zachrání desetiletého chlapce, jen aby jej mohl následujícího rána usmrtit, skalpovat a bůhvíco ještě. McCarthy ostatně v textu mnohokrát naznačuje, že Holden je nejenom sadista, ale také pedofil.

K postavě soudce existuje přehršel interpretací; ta nejčastější říká, že Holden je ztělesněním Ďábla, falešným bohem, archónem, démonem zla. Je zřejmé, že se kritici nemýlí, Holden vskutku vykazuje překvapivě mnoho podobností se Satanem. Avšak považovat jej jen za jakýsi princip by bylo příliš zjednodušující. Holden je přes všechny své nestvůrné činy stále jen člověk, a to na svou dobu, tedy polovinu 19. století, nadmíru moderní. Je kupříkladu horlivým zastáncem darwinistické teorie přirozeného výběru (ačkoli ji samozřejmě nemůže znát, protože Darwin ji publikoval až o několik let později). Na otázku, jak se mají vychovávat děti, odpovídá, že by „se měly hodit do jámy plné vzteklých psů“ (str. 155). Podobně radikálně přistupuje k celému životu: když je v úzkých, neváhá nabídnout závratnou částku za jedinou zbraň v tlupě – a pak ji bez skrupulí použít na příjemce hotovosti.

Zároveň je Holden vyznavač positivismu, který nestrpí, aby v přírodě existovala jakákoli tajemství. Vše musí zaznamenávat a překreslovat do svého tlustého notesu. Jen tak totiž věci dostanou řád a uspořádání; pak je lze bez obav vymazat z povrchu zemského, protože budou navěky existovat v knize, jejímž autorem je sám soudce. Ten v příběhu vystupuje jako demiurg, jenž přináší chaos i harmonii, dokáže zároveň tvořit i ničit.

Samotné povolání, jež Holdenovi McCarthy přisoudil, evokuje řád a spravedlnost: soudce by měl být tím, jenž rozhoduje, co je správné a co je proti přirozenému řádu věcí a společnosti. Soudce by měl být ze zásady objektivní, nestranný a mravní, což se ovšem o Holdenovi nedá prohlásit ani omylem. Soudce morálkou a etikou, dvou fundamentech lidské civilizace, pohrdá: „Mravní zákon lidstvo vynalezlo proto, aby silné zbavilo práv ve prospěch slabých.“ (str. 260).

Kdo je tedy v McCarthyho příběhu oním objektivním okem, svědkem, jenž zaznamená, co se skutečně stalo a kdo by za to měl být potrestán? Není to nikdo z Glantonova gangu, dokonce ani kluk, jenž odmítá soudce zabít i udat úřadům. Mohl by to být vševědoucí vypravěč, stojící nade všemi postavami. Jenže ten si nechává mnoho zásadních informací pro sebe, i když víme, že je před námi skrývá. A tak nezbývá, než se opět uchýlit k veličině zvané osud. Jinak se totiž štěstí, s nímž kluk projde všemi masakry, ani samotný závěr románu, kdy se osudy kluka a soudce naposledy protnou, vysvětlit nedá.

Krvavý poledník je úžasná kniha. McCarthy se nesnaží popsat historii, jak se skutečně stala, v knize vystupuje jen málo zásadních historických postav. Ani se nepokouší čtenáři poskytnout mravní ponaučení či etické východisko, nemluvě o útěše a rozhřešení za všechny ty popisy otřesného násilí. Jeho román je čistě jen záznamem historie odehrávající se na hranici mezi Mexikem a USA, mezi řádem civilizace a chaosem anarchie, mezi rozumem a šílenstvím, mezi přeludem a skutečností. Je to hra autora s publikem, demiurga s posluchači, Holdena s osudem kluka. Jak říká soudce, válka je nejvyšší hra. Válka je Bůh. Kteroužto skutečnost by měl čtenář laskavě vzít v potaz, protože jiného Boha v téhle knize nenajde.

 

Richard Olehla, kratší verze recenze publikována na Aktualne.cz

 

 

 

McCarthy, Cormac: Konzultant

mccarthy_konzultant(Cormac McCarthy: Konzultant. Překlad Petr Fantys. Praha, Argo 2013.)

 

Konzultantova ložnice v domě ve společném vlastnictví. Závěsy jsou zatažené a v místnosti je téměř tma. Pohled směrem od nohou postele na dvě ležící postavy. Dialog občas tlumí přikrývky, a tudíž se na plátně objevuje prostřednictvím TITULKŮ.

 

LAURA

Už jsi vzhůru?

 

KONZULTANT

Ne.

 

LAURA

Jasně.

 

KONZULTANT

Kolik je?

 

LAURA.

Dvě. Budou dvě.

 

KONZULTANT

Jaký dvě?

 

LAURA

Cože?

 

KONZULTANT

Dvě ráno nebo dvě odpoledne?

 

LAURA

To snad nemyslíš vážně.

 

KONZULTANT

Ne tak úplně.

 

LAURA

Už je odpoledne.

 

KONZULTANT

Ale já vím. Teda ty jsi vážně sexy. Kdy ti to letí?

 

LAURA

V sedm čtyřicet.

 

KONZULTANT

Co to děláš?

 

LAURA

Já nic nedělám.

 

KONZULTANT

Mě snad odsud budou muset vynést na nosítkách.

 

LAURA

Tak si budeme povídat.

 

KONZULTANT

Myslíš, že by nám pomohlo kafe?

 

LAURA

Ty si myslíš, že by nám pomohlo kafe.

 

KONZULTANT

No, asi nepomohlo.

 

LAURA

Neviděla jsem tě čtrnáct dní. A dneska večer se musím vrátit.

 

KONZULTANT

Já vím. Tak mi řekni něco sexy. Pro chlapa jsou slova strašně podstatný.

 

LAURA

Tak jo.

 

KONZULTANT

Ano?

 

LAURA

Přemýšlím.

 

KONZULTANT

Jasně.

 

LAURA

Chci, abys mi zajel rukou pod šaty.

 

KONZULTANT

Vždyť na sobě žádný nemáš.

 

LAURA

A co to s tím má společnýho? Ty přece chceš, abych ti takový věci říkala.

 

KONZULTANT

No jo, ale musí to bejt reálný.

 

LAURA

Dobře, tak mi strč ruku do kalhotek.

 

KONZULTANT

To je úplně stejnej problém. Možná mi prostě jenom řekni, co chceš, abych ti dělal.

 

LAURA

Chci, aby ses mě dotknul.

 

KONZULTANT

A kde se tě mám dotknout?

 

LAURA

Chci, aby ses mě dotknul tam dole.

 

KONZULTANT

Vážně to chceš?

 

LAURA

Vážně to chci.

 

KONZULTANT

Řekni to víc sexy.

 

LAURA

Chci, abys mi na ni sáhnul.

 

KONZULTANT

Bože. Jsi mokrá?

 

LAURA

Ano. Ááách, miláčku.

 

KONZULTANT

Ježíši, ty úplně tečeš.

 

LAURA

Já vím.

 

KONZULTANT

Jak ses do takovýho stavu dostala?

 

LAURA

Ááách. Prostě jsem si tě představovala.

 

KONZULTANT

A jak sis mě představovala?

 

LAURA

Představovala jsem si, že mám tvůj rozkošnej obličej mezi nohama.

 

KONZULTANT

Bože, Lauro.

 

LAURA

Lásko? Áááách. Asi bych se měla jít umejt.

 

KONZULTANT

Já nechci, aby ses myla. Chci tě celou u sebe.

 

LAURA

Určitě to chceš?

 

KONZULTANT

Určitě.

 

LAURA

Tak jo.

 

KONZULTANT

Jak to, že je z tebe taková divoška?

 

LAURA

To proto, že se stýkám s tebou. Můžu ti něco říct?

 

KONZULTANT

Jasně.

 

LAURA

Podle mě ses včera v noci překonával. Měla jsem dojem, že mi ty orgasmy snad ani nepřestanou.

 

KONZULTANT

Víš, co tohle dělá s mužským egem?

 

LAURA

Jo. Mám pokračovat?

 

KONZULTANT

Prosím.

 

LAURA

Ježíšikriste, pomalu, pomalu. Bože, jak to, že to tak dobře umíš?

 

KONZULTANT

To proto, že se stýkám se strašně zlobivejma holkama.

 

LAURA

Víš, že jsi mě celou úplně zničil?

 

KONZULTANT

No to doufám. Bože, víš, že máš tu nejrajcovnější kundičku v celým křesťanským světě?

 

LAURA

A co holky říkají, když jim tohle děláš?

 

KONZULTANT

Já žádný holky nemám. Pro mě jsi jenom ty.

 

LAURA

Ale měl jsi.

 

KONZULTANT

To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju.

 

LAURA

Ale pamatuješ.

 

KONZULTANT

No dobře. Obvykle říkávaly „Ach Bože“, nebo „Ježíšikriste“. Skoro vždycky něco takhle zbožnýho.

 

LAURA

S tebou je fakt sranda.

 

KONZULTANT

Ženský milujou zábavu. Řekni, co ti mám udělat.

 

LAURA

To ty přece víš.

 

KONZULTANT

Tak to řekni nahlas.

 

LAURA

Co když to pro tebe bude šok.

 

KONZULTANT

To je mi fuk.

 

LAURA

Víš to jistě?

 

KONZULTANT

Jo.

 

LAURA

Takže chci, abys mě opíchal prstem.

 

KONZULTANT

Cože?

 

LAURA

No jak jsem řekla.

 

KONZULTANT

Ani se mi nechce věřit, žes to vyslovila.

 

LAURA

Tak tomu věř.

 

KONZULTANT

Dosáhla jsi fakt úplně nový úrovně zvrácenosti. Myslel jsem, že to ženskejm moc neříká.

 

LAURA

To záleží na konkrétní ženský.

 

KONZULTANT

Fakt úplně nový úrovně.

 

LAURA

Chci, abys mi tam strčil prst, našel můj bod G a zatlačil na něj.

 

KONZULTANT

Ježíšikriste. Hned teď?

 

LAURA

Ne. Ve čtvrtek.

 

KONZULTANT

Bože.

 

LAURA

Ááách, ano, ano, ááách. Myslela jsem, že nevíš, jak na to.

 

KONZULTANT

To jsem nikdy neřek. Teda ty jsi tak rajcovní.

 

LAURA

Šššš.

 

KONZULTANT

Ano.

 

LAURA

Šššš. Ach Bože. Ach Bože.

 

 

ÚVODNÍ TITULKY

 

 

Mexická autodílna. Svářeč v pracovní kombinéze a svářečských brýlích rozřezává acetylenovým hořákem bok cisterny fekálního vozu Ford F-650.

 

Mexická autodílna. Cisterna fekálního vozu je rozřezaná na dvě poloviny a zdvihák právě spouští do otevřené půlky cisterny dvousetlitrový sud. Svářeč stojí v cisterně a čeká, až bude moct povolit háky a lana.

 

Travnatá pláň náhorní pouště, která se podobá okolí Patagonie v Arizoně nebo krajině na východ od Las Vegas v Novém Mexiku. Je večer. Bílý Cadillac Escalade stojí pod několika topoly na kraji koryta vyschlého potoka. K zadní části vozu je připojen přívěs na přepravu koní a kufr je zavřený. Dveře na straně řidiče jsou otevřené. Na sedadle sedí muž (Reiner) a skrz otevřené dveře hledí dalekohledem. Je dobře oblečený – na sobě má khaki kalhoty a sportovní košili a na nohou vysoké kožené boty značky Gokey proti hadímu uštknutí.

 

Náhorní poušť, večer. Po planině se velmi rychlými, plavnými skoky pohybuje gepard.

 

Ulice v Amsterdamu, obchody, kanál. Konzultant přechází most. Má na sobě letní oblek bez kravaty a v jedné ruce drží černé nylonové desky.

 

Náhorní poušť. Velmi atraktivní žena (Malkina) sedí se zkříženýma nohama na střešním nosiči cadillacu. Na hlavě má černý westernový klobouk s plochým dýnkem a pleteným řemínkem pod bradu. Bílá košile s koženou vestou, bavlněné jezdecké kalhoty a drahé kožené boty. Dlouhé černé vlasy má sepnuté dozadu. Naklání se kupředu, lokty se opírá o kolena a dívá se skrze drahý dalekohled.

 

Mexická autodílna. Svářeč navařuje zpět vrchní část cisterny.

 

Mexická autodílna. Svářeč obrušuje svár na boku cisterny elektrickou kotoučovou bruskou. Obrovské snopy jisker.

 

Náhorní poušť. Trávou běží zajíc. Gepard ho chytí a v oblaku prachu zabije.

 

Náhorní poušť. Žena skloní dalekohled, zavře oči a přitiskne si lokty k bokům. Skoro se zašklebí. Na tuto krátkou vzdálenost vidíme, že má ze strany na krku vytetovanou egyptskou kočku. Po straně cadillacu sedí přivázaný druhý gepard. Zvíře vstane, přechází dokola, znovu si sedne a upřeně hledí do dálky.

 

Mexická autodílna. Muž v pracovní kombinéze a ochranné roušce sprejuje v lakovně cisternu.

 

Kancelář obchodníka s diamanty v Amsterdamu. Staromódní, dřevem vykládaná místnost. Obchodník má na sobě košili s klotovými rukávy a kravatu. Přesune mikroskop přes stůl ke konzultantovi. Konzultant se dívá do mikroskopu. Na stole je rozprostřena černá klenotnická látka, na které leží sedm či osm tří- až pětikarátových diamantů. Konzultant zvedne oči od mikroskopu, obchodník natáhne ruku a přístroj si přisune zase zpátky k sobě. Rukou udělá gesto ve smyslu „co se dá dělat“, vyjme kámen ze svěrky, položí ho na látku, do mikroskopu vloží další kámen a opět přístroj přisune ke konzultantovi. Konzultant se skloní a prohlíží si ho. Obchodník ho pozoruje.

 

Malé mexické přístavní město u Kalifornského zálivu. Probíhá vykládka několika nákladních vozů, které pak míří podél doku ke skladišti s nápisem „Aduana“ nade dveřmi. Jeden z nich je onen fekální vůz. Celník ho odkloní stranou. Řidič seshora podává celníkovi hnědou obálku a ten ji vkládá do kapsy v přední části bundy. Vůz pokračuje dál po silnici.

 

Náhorní poušť, západ slunce. Žena vyráží na arabském plnokrevníku téměř v plném klusu po travnaté pláni. Anglické sedlo. Otáčí koně, dívá se za sebe, pak se skloní ke krku koně a vybízí ho, aby běžel dál. Předbíhají ji dva gepardi a mizí v oblaku prachu.

 

Poušť v jihozápadní části USA. Ve vedru se mihotá obraz vzdálených hor. Pohled na dlouhý rovný úsek prázdné asfaltové silnice, která ve vlnách vedra působí téměř tekutě.

 

Poušť v jihozápadní části USA. V houštině stojí zaparkovaný fekální vůz. Řidič otevře dveře, jednou rukou se přidrží střechy, druhou horní části dveří a postaví se. Druhý muž se dívá dalekohledem skrze přední sklo. Pouštní houštinu v dálce přechází roztroušená skupina osob, mužů i žen, s kufry a pytli s oblečením, které nesou přes rameno. Stojící muž si z kapsy košile vyndá cigaretu, zapálí si ji a lehce vyfoukne kouř.

 

Pracovna obchodníka s diamanty.

 

(Cormac McCarthy: Konzultant. Překlad Petr Fantys. Praha, Argo 2013.)