Kerouac, Jack: Vize Codyho

kerouac_codyZkušenost a literatura
(Jack Kerouac: Vize Codyho. Překlad Josef Rauvolf. Argo, Praha 2011, 606 stran.)

Již přinejmenším od Emersona se jako červená nit vine americkou literaturou důraz na osobní zkušenost prožitek. Tento důraz nachází své základy částečně v puritánské náboženské zkušenosti, částečně v romantismu a literaturu tak vnímá jako něco, do čeho se přirozeně obtiskuje vlastní já autora.

Tato tendence je ještě silnější u beatniků. Jejich psaní se živí zkušeností a – zároveň – literatura formuje jejich život. Řečeno jinými slovy, definice života se zužuje na to, co lze zajímavě postihnout literární formou. Ta se ovšem odklání od tradičních způsobů vyprávění, hledá nové formy, které by tuto zkušenost dokázaly zachytit co nejlépe… a vposledku se i samotné psaní stává zkušeností. Ostatně i proto Kerouac svůj nejslavnější román Na cestě vychrlil během několika dní na jednu obří roli papíru: snažil se tak dosáhnout maximálně přesného otisku, nic jej nesmělo rozptylovat, do vyprávění nesměly proniknout žádná narušení, mezery, jeho jedinými hranicemi měly být začátek a konec knihy.

Román Na cestě byl inspirován fascinující osobností (alespoň pro autora) Neala Cassadyho a kniha publikovaná po zdlouhavém přemlouvání nakladatelů (napsána 1951, vydána 1957) je zajímavou výpovědí o jejich přátelství. V letech 1951, tedy již po dokončení románu, napsal Kerouac několik dalších pasáží o Cassadym, které nejprve do románu vložil, ale nakonec zase vyjmul a rozpracoval do díla, jež mělo být tím největším: Vize Codyho. Kerouac na tomto mohutném románu pracoval v letech 1951 a 1952, tedy okamžitě po dopsání Na cestě, kniha však spatřila světlo světa až mnohem později, když si mezitím získala značný věhlas v literárních kruzích a uměleckém undergroundu. Zatímco pro Na cestě hledal Kerouac nakladatele sedm let, jeho opus magnum si tuto cestu hledal před dvě desítky let a kompletní text vyšel až v roce 1973, tedy po autorově smrti.

Nyní tato významná kniha vychází péčí nakladatelství Argo a v překladu Josefa Rauvolfa i v češtině, což je samozřejmě počin, který lze jen pochválit. Čeští čtenáři Jacka Kerouaca – a není jich málo, vždyť původní vydání Na cestě bylo jednou z nejsvětlejších událostí sedmdesátých let u nás – tak mají možnost srovnání. Co je lepší? Kompaktnější Na cestě, anebo naopak rozmáchlé Vize Codyho, které zachycují některé z událostí popsaných v předchozím románu jakoby zrychleně a obohacují je o další detaily, včetně podrobných přepisů magnetofonových nahrávek mezi autorem a Cassadym?

Kniha zvíci šesti set stran je skutečně monumentální a bylo by možné argumentovat, že pro autorův literární účel je taková mohutná forma nutná, snad je v tom i cosi z whitmanovské rozmáchlosti. Nicméně stejně tak lze namítat, že každé hranice jsou arbitrární a že i 600 stran by mohlo být považováno za málo. Proč ne třeba 6000?

Vize Codyho předkládají čtenáři zvláštní směs textů: jsou zde fascinující pasáže, zejména přetištěná korespondence (ostatně právě dopis od Cassadyho prý autora inspiroval k tomu, aby Na cestě psal formou více či méně volných asociací); na druhé straně třeba přepisy magnetofonových nahrávek rozhovorů, které mají celému textu dodat autentičnosti, se jaksi míjí účinkem a působí naopak dosti křečovitě. Což čtenáře nutně vede k tomu, aby si kladl otázku, zda nějaký takový „otisk” skutečnosti, již jednou vyřčeného slova je vůbec možný a zda literatura nemá své vlastní zákonitosti jak dosáhnout přesvědčivosti.

Sečteno a podtrženo, Vize Codyho jsou zajímavý text. Nikoli román, protože k románové formě mají skutečně daleko. Ale text je to zajímavý, místy dokonce uhrančivý, úchvatný, zejména pak nepochybně pro ty, které zajímá postava Jacka Kerouaca a prostředí, v němž se jeho talent rozvíjel. Kniha se v češtině – i díky nápaditému převodu – čte velice dobře, nicméně jako čtenářský zážitek je kompaktnější Na cestě silnější.

 

 

Ladislav Nagy, Reflex

 

Ginsberg, Allen: Karma červená a bílá

ginsberg_karmaTakový výbor z Ginsberga tu ještě nebyl
Beatnický klasik je představen velkoryse, nicméně několik otázek zůstává

Allen Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá. Vybral, uspořádal a předmluvou, doprovodnými texty a kalendáriem doplnil Josef Jařab. Přeložili Josef Jařab, Jiří Josek, Josef Rauvolf a Jan Zábrana; báseň Czeslawa Milosze přeložil Václav Burian; bibliografii překladů děl Allena Ginsberga sestavil Marcel Arbeit; fotografie různí autoři. Mladá fronta, Praha 2001 (fakticky 2002), 324 stran, náklad neuveden, cena 269 korun

Hned v několikerém ohledu je výbor z díla beatnického klasika Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá reprezentativní. Kniha je graficky výrazná a výborná (dílo Roberta V. Nováka) a kvalitní je i polygraficky. Avšak především jde o výbor reprezentativní rozsahem i obsahem. Kromě úvodu našeho předního amerikanisty a znalce moderní a současné poezie USA Josefa Jařaba je svazek opatřen i kalendáriem (tedy přehledem Ginsbergova životaběhu), seznamem českých knižních vydání Ginsberga a ediční poznámkou. A vedle průřezu autorovou tvorbou ve vynikajících překladech tvoří náplň knihy také stručné komentáře a úvahy rozličných (hlavně literárních) osobností. Formou jakési koláže pak vše doplňuje obrazový materiál: fotografie, ukázky z rukopisů, kresbičky. Kniha prostě usiluje o komplexní pohled na Ginsbergovo umění v historicko-kulturním kontextu americkém i českém, pro čtenáře laické i poučené. A jedním dechem je nezbytné vyzdvihnout, že se jí to daří v měřítku i hloubce zde dosud nevídané. Jelikož by však cílem recenze nemělo být opakování obecně známých mýtů a fakt o amerických 60. letech ani opětovné zdůraznění významu Ginsberga, zaměřme se na nedostatky sice drobné, avšak potenciálně možná docela důležité.

Trochu zmatku
První výtka je čistě formální. Výběr z primárních, tedy přímo z Ginsbergových textů je řazen chronologicky, přičemž každý příspěvek je opatřen datací. Je to logický princip, který je dvakrát narušen (mezi báseň ze 14. února 1966 a Úvahy o mantře z roku 1966 vložen Ginsbergův článek otištěný v časopise Berkeley Barb v roce 1965; mezi dvě autorovy básně z roku 1997 vložen rozhovor z roku 1993). Budiž. Mnohem nepřehlednější je situace s takzvanými doprovodnými texty. V ediční poznámce je uvedeno, z kterých publikací byly přejaty, bohužel není jasné, jaký text byl přejat z které (s výjimkou básně Czeslawa Milosze a básně Jana Zábrany). Navíc u všech (s výjimkou tvrzení Václava Havla z roku 1999) chybí datace. A to už je potíž. Příklad: z kterého roku vlastně pochází úryvek z dopisu Josefa Škvoreckého na straně 168, jenž mimo jiné pojednává o Ginsbergových názorech na komunismus, které se, jak známo, vyvíjely? Takové údaje chybí, přitom by princip koláže, jak ukazuje výše zmíněný případ citace z Havla, nenarušily.

Hlavní oponent chybí
Druhá výhrada se týká výběru oněch doprovodných textů. Ten je samozřejmě ze samé podstaty subjektivní, a tudíž subjektivní je i má výhrada, ale přece. Třeba vyzdvihnout, že své místo tu našla i odmítavá reakce Ginsbergova učitele a výrazné literární osobnosti Lionela Trillinga. Ten elegantně váhal označit Allenovy básně za „nudné, protože ohodnotit něco, co chce být divoké a šokující, jako nudné, je samozřejmě docela snadný a konvenční trik“. Avšak zcela zde absentují názory Ginsbergova patrně nejdrtivějšího oponenta Normana Podhoretze. Ačkoli se Ginsberg, jak správně podotkl Josef Jařab, vždy bránil, aby byl chápán v prvé řadě jako společenský, či dokonce politický rebel, nikdy se tomu úplně neubránil. A vypuštěním nebo ignorováním Podhoretze tak přicházíme o další dimenzi beatnikovy tvorby. Konzervativec se opakovaně podivoval, proč tolik disidentů-antikomunistů v Československu a jinde vidělo v ikonických postavách kontrakultury hrdiny, když její představitelé byli stejně vášnivými „antiantikomunisty“. V srpnu 1997 pak Podhoretz v časopise Commentary uveřejnil článek Má válka s Allenem Ginsbergem, v němž zdůraznil, že ačkoli Ginsberg nikdy nepatřil k disciplinovaným myslitelům, vždy inklinoval ke klasicky pojímané levici. Sám Ginsberg se o Podhoretzovi v rozhovoru z roku 1987 vyjádřil v tom smyslu, že Normanova vize se od té jeho liší natolik, až se stává provokativní a zajímavou. Jedinou, a tím pádem spornou ukázkou z interview je v knize část rozhovoru s Ginsbergem o modernismu, jenž byl pořízen v Olomouci v listopadu 1993. Je samozřejmě významné, že onen rozhovor vznikl na domácí půdě, zdaleka však nepatří k nejoriginálnějším či nejpřínosnějším, jaké autor poskytl.

Sázka na jistotu
Chceme-li hodnotit a domýšlet svazek Karma červená, bílá a modrá jako celek, nevyhneme se určitým rozpakům nejen kompozičním, nýbrž i kulturně-společenským. Získali jsme v novém vydání starou jistotu, Ginsberga. Dobrá. Ale skutečnou, chce se říci přímo „beatnicky“ radikální nakladatelskou odvahu tady dnes vyžaduje něco jiného: uvedení zahraničního spisovatele dosud málo známého, či dokonce neznámého. Americké poezii 80. a 90. let – alespoň dle antologií a odborných ohlasů v tisku a na univerzitách – dominovaly převážně hlasy žen a etnických spisovatelů. Mimochodem, kolik současných amerických básníků byste dokázali alespoň vyjmenovat?

Hana Ulmanová, Mladá fronta DNES 1/3/2002