Roth, Philip: Duch odchází

duch odchazi.indd(Philip Roth: Duch odchází. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2008.)

 

Nebyl jsem v New Yorku jedenáct let. S výjimkou operace v Bostonu, kdy mi odstranili prostatu napadenou zhoubným nádorem, jsem za těch jedenáct let téměř neopustil horskou cestu v Berkshirských kopcích a poslední tři roky, od 11. září, jsem jen vzácně nahlédl do novin či poslouchal rádio. Bez jakéhokoli pocitu ztráty – jen zpočátku jsem v sobě cítil jakousi vyprahlost – jsem přestal obývat nejen velký svět, ale i přítomnost. Nutkání žít přítomností a patřit do ní jsem v sobě už dávno zadusil. Teď jsem však jel autem přes dvě stě kilometrů na Manhattan, abych v nemocnici Mount Sinai navštívil urologa, který se specializoval na zákrok, při němž pomáhal tisícům mužů, postiženým podobně jako já inkontinencí po operaci prostaty. Cévkou zavedenou do močové trubice vstříkl kolagen ve formě želé do místa, kde se krček močového měchýře spojuje s močovou trubicí, a dosahoval tímto způsobem výrazného zlepšení asi u padesáti procent pacientů. Vyhlídky nebyly nijak úžasné, zejména proto, že „výrazné zlepšení“ představovalo pouze částečné zmírnění – snižovalo „těžkou inkontinenci“ na „snesitelnou“ či „snesitelnou“ na „mírnou“.

Přesto jsem se vydal do New Yorku na konzultaci dávno poté, co jsem podle svého názoru přivykl každodenním nesnázím svého postižení, protože výsledky tohoto specialisty byly lepší, než jakých dosahovali jiní urologové zhruba stejným postupem. (S dalším následkem radikální prostatektomie, jemuž jsem podobně jako desetitisíce jiných neměl to štěstí uniknout, totiž s trvalou impotencí způsobenou poškozením nervů, se ovšem nedalo dělat nic.) Za léta od operace jsem si dokonce myslel, že už jsem se přenesl přes zahanbující aspekt pomočování, že už odezněl dezorientující šok, který mi způsoboval mimořádné utrpení zejména v prvním roce a půl, v měsících, kdy jsem se díky povzbuzování operatéra opájel nadějí, že inkontinence během času postupně zmizí, jak se to u nevelkého počtu šťastnějších pacientů stává. Ale zřejmě jsem si ani přes každodenní úsilí, jež jsem musel věnovat tomu, abych se udržoval čistý a nepáchl, nikdy úplně nezvykl na speciální spodní prádlo a výměnu vložek a maskování různých „nehod“ o nic víc než na všeprostupující pocit trapného ponížení, protože jsem se v jednasedmdesáti letech ocitl zpátky na manhattanské Upper East Side, pár bloků od místa, kde jsem kdysi bydlel jako vitální zdravý a mladší muž – skutečně jsem seděl v čekárně urologického oddělení nemocnice, abych se nechal ujistit, že pokud kolagen trvale přilne ke krčku močového měchýře, budu moci ovládat odtok moči poněkud úspěšněji než nemluvně. Seděl jsem tam, představoval jsem si nadcházející proceduru, při čekání jsem listoval hromadami čísel časopisů People a New York a říkal jsem si: Tohle už nemáš zapotřebí. Otoč se a jeď domů.

Těch uplynulých jedenáct let obývám sám malý domek u neasfaltované cesty hluboko v lesích, protože jsem se rozhodl žít takto stranou ještě dva roky předtím, než se nádor objevil. Skoro s nikým se nestýkám. Od té doby, co mi před rokem zemřel soused a přítel Larry Hollis, uplynou někdy dva tři dny, kdy mluvím pouze s hospodyní, která mi každý týden chodí uklízet, a s jejím manželem, který se mi stará o dům. Nechodím k nikomu na večeři, nechodím do kina, nedívám se na televizi, nevlastním mobilní telefon, videorekordér, DVD přehrávač ani počítač. Dál žiju ve věku psacího stroje a nemám tušení, co je to World Wide Web. Už se ani nenamáhám chodit k volbám. Píšu většinu dne a často i dlouho do noci. Také čtu, hlavně knihy, které jsem poprvé objevil jako student, mistrovská díla krásné literatury, jež mají nade mnou stejnou a někdy i větší moc než při mém prvním vzrušujícím setkání s nimi. V poslední době poprvé za padesát let znovu čtu Josepha Conrada, teď právě Hranici stínu. Vzal jsem si ji s sebou do New Yorku, abych ji znovu prošel, třebaže jsem ji onehdy v noci přečetl na jeden zátah. Poslouchám hudbu, chodím po lesích, za teplého počasí plavu ve svém jezírku, jehož teplota ani v létě nikdy o mnoho nepřesahuje osmnáct stupňů. Plavu v něm nahý, protože mě nikdo nevidí, takže pokud se za mnou vznáší lehký oblak moči, která viditelně zbarvuje okolní vodu jezírka, nechává mě to povětšinou v klidu a nezmítá mnou pocit trapnosti, který by mě určitě zdrtil, kdyby se můj močový měchýř začal neovladatelně vyprazdňovat ve chvíli, kdy bych plaval ve veřejném bazénu. Pro inkontinentní plavce existují igelitové spodky se silně přiléhavými lemy inzerované jako vodotěsné, ale když jsem si je po dlouhém váhání a přemítání objednal z katalogu plaveckých potřeb a vyzkoušel jsem je doma v jezírku, zjistil jsem, že třebaže ty poněkud odulé bílé bombarďáky problém umenšují, neodstraňují ho v takové míře, aby ukonejšily moje rozpaky. Než abych se ztrapnil a vyvolal veřejné pohoršení, vzdal jsem se představy, že budu po celý rok pravidelně plavat v univerzitním bazénu (v plavkách navlečených přes bombarďáky), a omezuji se na to, že tu a tam zažlutím vody svého jezírka během několika teplých měsíců v Berkshirských kopcích, kdy půlhodinu denně plavu sem tam, ať prší nebo svítí slunce.

Několikrát týdně sjedu z hor do Atheny vzdálené dvanáct kilometrů. Nakoupím, zajdu do čistírny, občas si dám oběd nebo si koupím ponožky, vyberu si láhev vína, případně zajdu do univerzitní knihovny. Tanglewood není daleko, takže tam tak desetkrát za léto zajedu na koncert. Nepořádám veřejné čtení ani přednášky, neučím na univerzitě, neobjevuju se v televizi. Když mi vyjde knížka, nejedu nikam oslavovat. Každý den v týdnu píšu – jinak mlčím. Občas mě napadne lákavá představa, že bych vůbec nepublikoval – není snad práce všechno, co potřebuju, práce a pracovní nasazení? Co na tom, že jsem impotentní a neudržím moč? Larry a Marylynne Hollisovi se z West Hartfordu přistěhovali nahoru do Berkshirských kopců, když Larry, který celý život působil jako právní zástupce jedné hartfordské pojišťovny, odešel na penzi. Byl o dva roky mladší než já. Puntičkářský pedant přesvědčený, že život je bezpečný, pouze když je všechno do posledního detailu naplánováno. V počátečních měsících, kdy se mě poprvé pokusil zatáhnout do svého života, jsem se mu ze všech sil vyhýbal. Nakonec jsem podlehl, nejen proto, že se tak zarputile snažil ulehčit mi v mé samotě, ale také proto, že jsem nikdy nikoho takového nepoznal – dospělého člověka, kterému smutné zážitky v dětství podle jeho vlastního tvrzení diktovaly každou volbu, jež učinil od chvíle, kdy mu v deseti letech matka zemřela na rakovinu pouhé čtyři roky poté, co téže chorobě v obdobných mukách podlehl jeho otec, majitel obchodu s linoleem v Hartfordu. Jedináčka Larryho poslali k příbuzným na okraj bezútěšného průmyslového Waterbury na řece Naugatuck v Connecticutu jihozápadně od Hartfordu a tady si do chlapeckého deníčku pro sebe naplánoval budoucnost, kterou po zbytek života do písmene naplňoval. Cokoli od té chvíle udělal, mělo svou příčinu a záměr. Spokojil se pouze s nejlepší známkou a dokonce i jako adolescent s patřičnou vervou vyžadoval vysvětlení od každého učitele, který by náležitě neocenil jeho výkon. Chodil i do prázdninových kurzů, aby mohl ještě před sedmnáctým rokem ukončit střední školu a jít na vysokou. Stejně postupoval i o prázdninách na Connecticutské univerzitě, kde měl plné stipendium a pracoval celý rok v kotelně knihovny, aby vydělal na ubytování a jídlo, mohl si po promoci změnit jméno z Irwina Goluba na Larryho Hollise (což si naplánoval, když mu bylo deset) a vstoupit do letectva, kde se stal stíhacím pilotem známým všem úřadům jako poručík Hollis a kde získal nárok na veteránské stipendium. Zapsal se na Fordham a na oplátku za jeho tříletou službu v letectvu mu vláda zaplatila tři roky na právech. Na základně v S eattlu se jako pilot s náležitou vervou dvořil pohledné maturantce, která se jmenovala Collinsová a přesně odpovídala specifikaci budoucí manželky – do níž patřil irský původ, kudrnaté tmavé vlasy a ledově modré oči jako jeho. „Nechtěl jsem se oženit s Židovkou. Nechtěl jsem, aby moje děti někdo vychovával v židovském náboženství nebo aby měly cokoli společného s tím, že jsou Židé.“ „Proč?“ zeptal jsem se. „Protože to jsem pro ně nechtěl,“ zněla jeho odpověď. Ať jsem mu položil prakticky jakoukoli otázku ohledně naprosto konvenční stavby, kterou vybudoval ze svého života po všech těch počátečních letech spěchu a plánování, odpovídal, že chtěl, co chtěl, a nechtěl, co nechtěl. Když mi poprvé zaklepal na dveře, aby se představil – pouze několik dnů poté, co se s Marylynne přistěhovali do nejbližšího domu, vzdáleného necelý kilometr po neasfaltované cestě –, okamžitě usoudil, že nechce, abych jedl každý večer sám, a že musím alespoň jednou týdně večeřet s ním a s jeho ženou. Nechtěl, abych zůstával v neděli bez lidské společnosti – nesnesl představu, že je někdo opuštěný tak, jako on byl jako sirotek, který v neděli chodil se svým strýcem, státním mlékárenským inspektorem, chytat ryby do Naugatucku –, a tak trval na tom, že si na každé nedělní ráno domluvíme pěší túru a za špatného počasí budeme hrát ping-pong. Tohle rozptýlení jsem snášel jen stěží, ale raději jsem mu vyhověl a hrál ping- -pong, než bych si s ním povídal o psaní knih. Kladl mi ohledně psaní naprosto umrtvující otázky a nedal se odbýt, dokud jsem je nezodpověděl k jeho spokojenosti. „Kde bereš nápady?“ „Jak víš, že ten nápad je dobrý, nebo špatný?“ „Jak víš, kdy máš použít dialog a kdy přímé vyprávění bez dialogu?“ „Jak poznáš, že jsi knížku dokončil?“ „Jak zvolíš první větu? Jak zvolíš titul? Jak zvolíš poslední větu?“ „Která je tvoje nejlepší kniha?“ „Která je tvoje nejhorší kniha?“ „Máš rád svoje postavy?“ „Už jsi někdy nějakou postavu zabil?“ „Slyšel jsem, jak jeden spisovatel v televizi říká, že postavy se zmocní děje a knížku dopíšou samy. Je to pravda?“ Chtěl být otcem syna a dcery, a teprve když se narodila čtvrtá holčička, Marylynne se vzepřela a odmítla se dál pokoušet počít dědice, kterého si v deseti letech naplánoval. Larry byl mohutný muž s hranatou tváří a plavými vlasy a v ledově modrých očích měl posedlost, na rozdíl od Marylynne, která je měla ledově modré a krásné, a na rozdíl od ledově modrých očí čtyř hezkých dcer, které šly všechny na Wellesley, protože jeho nejbližší přítel v letectvu měl na Wellesley sestru, a když se s ní Larry setkal, vyzařovala přesně takovou vytříbenost a dekorum, jaké chtěl vidět u své dcery. Když jsme šli do restaurace (což jsme činili každý druhý sobotní večer – to se mu také nedalo vymluvit), zcela spolehlivě proháněl číšníka. Naprosto pravidelně vracel ošatku s chlebem. Není čerstvý. Tento druh mu nechutná. Není ho dost pro všechny.

Jednou se u mě neočekávaně objevil po večeři a přinesl mi dvě rezavá koťata, jedno dlouhosrsté a druhé krátkosrsté, stará pouze nějakých osm týdnů. Nežádal jsem o dvě koťata a on mě také o svém daru předem nezpravil. Vyprávěl mi, že byl ráno na kontrole u očního lékaře a uviděl u recepční cedulku, že věnuje koťata. Odpoledne zajel k ní domů a vybral ze šesti dvě nejkrásnější pro mě. Sotva cedulku uviděl, hned si na mě vzpomněl. Postavil koťata na zem. „Takovýhle život není pro tebe,“ řekl. „A kdo má život, jaký pro něj je?“ „No třeba já. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Nepřipustím, abys dál zakoušel takovouhle samotu. Doháníš to do úplné krajnosti. Nevíš, kde přestat, Nathane.“ „Stejně jako ty!“ „No tos to tedy vystih! Já takhle nežiju. Akorát se ti snažím vnutit trochu normálnosti. Tohle je příliš osamělá existence pro lidského tvora. Alespoň pár koček ti může dělat společnost. Všechno pro ně mám v autě.“

Vyšel ven, a když se vrátil, vyskládal na podlahu několik velkých nákupních tašek ze samoobsluhy – půl tuctu malých hraček, aby se koťata zabavila, tucet plechovek kočičího žrádla, velký pytel kočkolitu a plastový kočičí záchod, dvě plastové misky na krmení a dvě plastové misky na vodu.

„Tady máš všechno, co budeš potřebovat,“ řekl. „Jsou to krasavice. Podívej se na ně. Poskytnou ti spoustu radosti.“

Předestřel mi to všechno s nesmírně neústupným výrazem a já se nezmohl na odpor. Řekl jsem pouze: „Je to od tebe velmi pozorné, Larry.“

„Jak jim budeš říkat?“

„A a B.“

„Ne. Potřebují jména. S abecedou žiješ celý den. Té krátkosrsté můžeš říkat Mici a té dlouhosrsté třeba Zuzi.“

„Tak dobře, pojmenoval jsi je.“

Ve svém jediném silném vztahu jsem upadl do role, kterou mi Larry předepsal. V zásadě jsem se podřizoval Larryho disciplíně stejně jako všichni v jeho životě. Představte si – čtyři dcery a žádná z nich neřekne: „Ale já bych radši šla na Barnard, radši bych šla na Oberlin.“ Třebaže jsem nikdy, když jsem pobýval s ním a s jeho rodinou, neměl pocit, že by byl nějaký děsivý rodinný tyran, přece jen mi přišlo opravdu zvláštní, že žádná z nich, pokud vím, nikdy nic nenamítala, když otec řekl: Půjdeš na Wellesley a hotovo. Ale dobrovolná rezignace Larryho poslušných dcer na vlastní vůli mi nepřipadala zdaleka tak pozoruhodná jako ta moje. Larryho cesta k moci vedla skrze naprostou povolnost těch, jež ve svém životě miloval – moje vedla skrze nepřítomnost kohokoli jiného v něm.

Koťata přinesl ve čtvrtek. Zůstala u mě do neděle. Během té doby jsem na knize nepokročil prakticky ani o řádek. Místo toho jsem koťatům házel hračky, nebo jsem je hladil na klíně, buď obě najednou, nebo jedno po druhém, nebo jsem jen seděl a díval se, jak se krmí, jak si hrají, jak si lížou srst nebo spí. Misku s kočkolitem jsem dal do kouta v kuchyni a na noc jsem koťata přenesl do obývacího pokoje a dveře do ložnice jsem za sebou zavřel. Když jsem se ráno probudil, vyskočil jsem a otevřel dveře, abych je viděl. Koťata seděla u dveří a čekala na mě.

V pondělí ráno jsem zavolal Larrymu. „Prosím tě přijeď a odvez si ty kočky.“

„Nelíbí se ti.“

„Naopak. Pokud zůstanou, už nikdy nenapíšu ani slovo. Nemůžu je mít u sebe v domě.“

„Proč ne? Co to s tebou krucinál je?“

„Jsou příliš roztomilé.“ „Dobrý. Skvělý. O to mi šlo.“

„Přijeď a odvez si je. Jestli chceš, vrátím je té recepční u očního lékaře sám. Ale tady se mnou už být nemůžou.“

„Co má tohle znamenat? Projev vzdoru? Chceš mi ukázat, jak umíš být statečný? Já jsem hodně ukázněný, ale ty mě zahanbuješ. Nepřivedl jsem ti do domu dva lidi, aby s tebou bydleli, Bůh chraň. Přinesl jsem dvě kočky. Maličká koťata.“

„A nepřijal jsem je vlídně? Zkusil jsem to s nimi, ne? Prosím tě, odvez si je.“

„Neodvezu.“

„Nežádal jsem tě o ně, to víš.“

„To mi nic nedokazuje. Nežádáš nikdy o nic.“

„Dej mi telefonní číslo na tu recepční.“

„Ne.“

„Dobře. Vyřídím to sám.“

„Ty jsi cvok,“ řekl.

„Larry, dvě koťata ze mě nemůžou udělat nového člověka.“

„Ale přesně to se děje. Přesně to, co odmítáš připustit, aby se stalo. Já to nechápu – člověk s tvojí inteligencí ze sebe udělá někoho takového. To je mimo moje chápání.“

„V životě je mnoho nevysvětlitelných věcí. Neměl by ses užírat zanedbatelnou nesrozumitelností mojí maličkosti.“

„Dobře. Vyhrál jsi. Přijedu si pro ně. Ale ještě jsem s tebou neskončil, Zuckermane.“

„Nemám žádný důvod věřit, že jsi skončil, nebo že skončit dokážeš. Ty jsi taky tak trochu cvok, víš?“

„To sakra nejsem!“

„Hollisi, prosím tě, jsem příliš starý, abych se ještě předělával. Přijeď si pro ty kočky.“

Krátce předtím, než měla mít jeho čtvrtá dcera v New Yorku svatbu – brala si mladého právníka irského původu, který stejně jako Larry absolvoval práva na Fordhamu –, našli Larrymu rakovinu. V den, kdy se rodina sjížděla do New Yorku na svatbu, onkolog Hollisovi zařídil hospitalizaci v univerzitní nemocnici v connecticutském Farmingtonu. První noc v nemocnici, když mu sestra změřila tlak a teplotu a dala mu prášek na spaní, vyndal dalších asi sto uspávacích prášků ukrytých v pouzdře s holením, v soukromí ztemnělého nemocničního pokoje je spolykal a zapil sklenicí vody připravené na nočním stolku. Druhý den časně ráno volali Marylynne z nemocnice, že manžel spáchal sebevraždu. O několik hodin později na její naléhání – nebyla všechny ty roky jeho manželkou jen tak pro nic a za nic – rodina odjela na obřad, pak na hostinu a teprve potom se vrátili do Berkshirských kopců, aby mu uchystali pohřeb.

Později jsem se dozvěděl, že to Larry dojednal s lékařem tak, aby ho hospitalizovali ten den, a ne v pondělí následujícího týdne, což by se bylo snadno dalo zařídit. Rodina byla díky tomu pohromadě, když se o jeho smrti dozvěděla. Navíc tím, že se zabil v nemocnici, kde byl po ruce personál, aby se postaral o jeho mrtvolu, ušetřil Marylynne a děti většiny groteskností se sebevraždou spojených.

Když zemřel, bylo mu šedesát osm, a s výjimkou plánu, zaznamenaného v deníku, že jednoho dne bude mít syna jménem Larry Hollis junior, splnil překvapivě do posledního všechny cíle, které si stanovil, když v deseti letech osiřel. Podařilo se mu žít dost dlouho, aby viděl svou nejmladší dceru vstupovat do nového života a ještě se navíc vyhnul tomu, čeho se bál nejvíc – aby děti přihlížely mučivé agonii umírajícího rodiče, jíž byl sám svědkem, když jeho otec a pak matka pomalu podlehli rakovině. Nechal dokonce zprávu i pro mě. Napadlo ho, že by měl na mě dohlédnout. V pondělí po neděli, kdy jsme se všichni dozvěděli o jeho smrti, jsem od něho dostal dopis: „Nathane, chlapče můj, nerad tě tu takhle opouštím. Na tomhle širém světě nemůžeš zůstat sám. Nemůžeš žít oddělený od všeho. Musíš mi slíbit, že nebudeš žít tak, jako jsi žil, když jsem tě našel. Tvůj oddaný přítel Larry.“

 

(Philip Roth: Duch odchází. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2008.)

Foer, Jonathan Safran – portrét

foerTalentovaný Jonathan Safran Foer

 

Jonathan Safran Foer (1977) je v současné době jednou z nejzářivějších hvězd americké literatury. Jeho literární kariéra začala cestou na Ukrajinu, kam absolvent prestižní univerzity v Princetonu odjel hned po ukončení studií po stopách rodinných kořenů. Z cesty se vrátil obohacen nejen o okolnosti narození svého dědečka, ale především o barvité zážitky. Právě zkušenost s prastarým světem ukrajinských židovských osad, jenž se mísí s realitou postkomunistické Ukrajiny, dala vzniknout Foerově prvotině Naprosto osvětleno, v níž vynalézavým způsobem proplétá dvousetletou historii jednoho židovského štetlu s vlastní cestou, na níž jej doprovázel místní  průvodce Saša. Jeho ruštinou ovlivněná groteskní angličtina, jíž Foer napsal podstatnou část svého románu, se stala předmětem obdivu mnoha jeho kolegů a přispěla k obrovskému úspěchu mladého autora. Ostatně, čeští čtenáři mají možnost posoudit Sašovu novořeč sami: překlad Richarda Podaného se ucházel i o Magnesii Literu.

 

Newyorské útoky očima devítiletého

Po takovém úspěchu je vždy těžké přijít s druhou knihou a ještě obtížnější je uspět. Foerovi se však vtipnou šarádu z Naprosto osvětleno podařilo v další knize v mnohém překonat. Vypravěčem románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko je devítiletý chlapec, který si celé osudné zářijové ráno, kdy jeho otec nalezl smrt v troskách Světového obchodního centra, zaznamenal do svého deníku. Matematicky nadaný Oskar, který ve volném čase vynalézá nové věci a píše dopisy slavnému fyzikovi Stephenu Hawkingovi, jehož Stručná historie času je jeho oblíbenou knížkou, chce najít důvod, proč jeho otec zemřel. Poté, co v jeho věcech objeví tajemnou obálku s klíčem, se vydává na fascinující výpravu po New Yorku, jejímž cílem je nejen pochopit kořeny celé tragédie, ale především sám sobě odpustit lež, jíž se onoho dne dopustil. Jeho cesty po pěti newyorských okrscích jsou konfrontovány s historií dědečkovy rodiny, v níž hraje klíčovou úlohu spojenecký nálet na Drážďany v únoru 1945. Osobní, rodinná i národní utrpení se prolíná a společně tvoří hluboce lidský a dojemný příběh smutku, který si musely prožít tisíce pozůstalých po obětech válečného a teroristického běsnění. Příšerně nahlas a k nevíře blízko je jedním z nejpovedenějších pokusů o vyrovnání se s největším traumatem současné americké společnosti.

 

Richard Olehla, MFDnes, 20. 5. 2006

 

Dílo:

Naprosto osvětleno

Mladý Američan Jonathan Safran Foer se vydává na Ukrajinu pátrat po stopách své rodiny, Společnost mu na cestě dělá místní průvodce Saša, Sašův dědeček a pes.

 

Neuvěřitelně nahlas a k nevíře blízko

Devítiletý Oskar putuje po New Yorku ve snaze dobrat se příčiny smrti jeho otce, jenž zahynul při teroristických útocích na Světové obchodní středisko 11. září 2001.

 

Strom kódů

V českém překladu doposud nevydáno. Spíše než o knihu jde o umělecké dílo, které vzdáleně připomíná knihu. Experiment, který úplně nevyšel.

Foer Jonathan Safran – rozhovor

foer

Teroristi nad New Yorkem nevyhráli

Poslední dobou děláte spoustu autorských čtení, teď jste na turné v Kalifornii. Skoro to vypadá, že se v takových akcích vyžíváte.
To zrovna ne, ale rád se potkávám se čtenáři. Tahle čtení jsou relativně nový fenomén. Baví mě poslouchat jejich názory na mé knihy, dokonce i ty negativní. Jsem spíše uzavřený člověk, spoustu času trávím psaním, takže není špatné si občas vyjít mezi lidi. Těmihle akcemi si vyrovnávám svou samotu. Je dobré slyšet názory čtenářů, dobré i ty špatné.

Jaký je váš ideální čtenář?

Samozřejmě ne někdo, kdo by přišel na moje čtení a celou knihu mi zkritizoval. Ale já dělám rozdíl mezi čtenáři, kteří řeknou, že se jim má kniha líbila, a těmi, které prostě zaujala. Je spousta knih, které se lidem líbily a pak upadly v zapomnění. Mám radši, když napíšu knihu, která třeba někoho i frustruje, ale zapamatuje si ji.

Když jsem byl před několika týdny na jednom vašem autorském čtení a vy jste měl sám sebe charakterizovat jedním slovem, řekl jste „obřízka“. Je pro vás židovství důležité?

Tehdy mě zastihli nepřipraveného, tak jsem střílel trochu od boku. Celého člověka přece nemůžete zredukovat na jediné slovo. Avšak židovství je pro mě důležité. Jednou z věcí, která mě na mém psaní nesmírně překvapila, bylo, jak moc se najednou začala projevovat moje rodinná výchova. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že bych se o judaismus nějak zajímal, ale při psaní Naprosto osvětleno jsem si uvědomil, že je to pro mě zásadní téma.

Jak velkou roli hraje ve vaší tvorbě slavná tradice americké židovské literatury?

Nejde o žádnou výlučnou roli. Nemám rád romány židovských autorů jen proto, že jsou židovské, a také mě ovlivnilo mnoho děl z jiných literatur. V dětství jsem poslouchal rodinné příběhy, četl nejrůznější knihy, z nichž jsem si odvodil hodnoty, které pro mě byly důležité. Ty jsem pak zpracoval ve svých románech.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Hodně mi dali spisovatelé jako Franz Kafka, Isaac Babel, Bruno Schultz, Philip Roth. Obecně řečeno se raději obracím spíše ke starším než současným autorům.

Počítáte se mezi nějakou skupinu současných autorů, jako třeba Dave Eggers a Michael Chabon?

Ne. Pro mě je psaní natolik individuální záležitost, že na něm s nikým spolupracovat nemůžu a ani bych nikdy nechtěl.

Přesto jste dělal pro jeden americký časopis rozhovor s Jeffreym Eugenidesem, který dostal před třemi lety Pulitzerovu cenu za román Middlesex. Jaké to bylo, dělat rozhovor z opačné strany, než na jakou jste zvyklý?

To byla spíš výjimka, takový rozhovor jsem vlastně udělal jen jeden. Jeffrey Eugenides mě učil tvůrčí psaní na Princetonské univerzitě.

Vraťme se zpět k vašemu psaní. V obou vašich knihách zaznívají tradiční, v minulosti už mnohokrát zpracovaná témata individuální paměti (v Naprosto osvětleno) a lásky (v Příšerně nahlas a k nevíře blízko).

V mých románech není nic programového. Když píšu, spíše než na ideje se spoléhám na svoje podvědomí. Nepíšu o něčem jen proto, že by z toho mohlo být velké téma, ale protože cítím, že by to tam mělo zaznít. Píšu prostě z vnitřní potřeby. Nemám žádnou přesnou definici toho, co pro mě osobně znamená paměť či láska. Nejsou to pro mě ani metafory něčeho, co bych si netroufl říci otevřeně, a tak bych to nepřímo pojmenoval v knize. Pro mě jsou nejlepším vyjádřením paměti a lásky moje knihy.

Obě vaše knihy mají poněkud neobvyklé názvy. Jak jste na ně přišel?

Na oba jsem přišel až docela dlouho poté, co jsem je začal psát. Nemám moc rád tituly, které vysvětlují obsah románu, preferuji spíš ty, které ke knize něco dodávají.

Při četbě Příšerně nahlas a k nevíře blízko to člověka přímo nutí vypisovat si, kde všude jste ona dvě příslovce použil.

To by asi byl dost dlouhý seznam. Ale já jsem skutečně neměl v hlavě nejdříve na tahle dvě slova, abych je poté co nejvíc používal v textu. Ale postupně se začala v textu vyskytovat čím dál víc, až jsem je použil do názvu.

Když jste před několika lety jel na Ukrajinu, měl jste v úmyslu něco o svém výletu napsat. Měl jste od začátku představu, že z toho bude román?

Věděl jsem, že o své cestě chci něco napsat, ale nevěděl jsem, jestli to bude román, deníkový záznam nebo třeba memoáry. Kromě toho jsem na Ukrajinu jel s cílem opravdu najít onu ženu, která za války zachránila mého dědečka před nacisty. Zpočátku to tedy nebyl projekt začínajícího spisovatele. Když jsem se však vrátil domů a zkoušel dát dohromady, co se vlastně všechno stalo, nebo spíš jak málo jsem dokázal na své cestě zjistit, začal jsem přemýšlet, jak celou zkušenost zpracovat.

Jeden z vypravěčů Naprosto osvětleno se jmenuje Jonathan Safran Foer. Z kolika procent jste to vy a z kolika fiktivní postava?

Na to je těžké odpovědět. Zaprvé, netroufám si říci, nakolik sám sebe znám. A zadruhé, od té doby jsem se změnil, kdežto moje knižní já zůstane navždycky stejné. Takže rozdíl mezi námi je dnes určitě větší, než býval, když jsem Naprosto osvětleno psal. A konečně, záleží na tom, co tou otázkou vlastně míníte. Jen málo z toho, co je v knize, se mi skutečně na Ukrajině přihodilo, ale pokud to chápete přeneseně, pak ano, takhle nějak jsem se při svém hledání opravdu cítil.

Takže spíš než o záznam vašich zážitků z Ukrajiny jde o zachycení vaší představivosti, kterou cesta povzbudila?

Ano, přesně tak.

Na své cestě na Ukrajinu jste strávil nějakou dobu v Praze? Proč?

V roce 1997, kdy jsem k vám přijel, se ve Spojených státech o Praze mluvilo jako o městě s vynikající atmosférou pro umělce. To už je asi dávno pryč a jezdí k vám hlavně turisti, ale já jsem tehdy v České republice strávil tři měsíce. Bylo to odsud blízko na Ukrajinu, kam jsem chtěl odjet, měl jsem těsně po škole, tak jsem si řekl, že se u vás na chvíli usadím a udělám kus práce na svém výzkumu o okolnostech záchrany mého dědečka před nacisty. Bydlel jsem v Pštrossově ulici kousek od Národního divadla a bylo to skvělé.

Kde jste byl onoho rána 11. září?

Byl jsem doma, tehdy jsem bydlel ve čtvrti Jackson Heights v Queens, což je od jižního cípu Manhattanu docela daleko. Pád budov WTC se udál doslova v přímém přenosu, takže jsem jako většina ostatních lidí po celém světě koukal na televizi a snažil se pochopit, co se stalo a co to znamená. Z okna jsem viděl, jak z Manhattanu stoupá kouř, ale jinak jsem mohl být klidně na Islandu, v Súdánu, nebo třeba v Austrálii. Tohle byla vlastně první globální katastrofa, takže pokud jste nebyli někde opravdu blízko, byly zážitky všech lidí po celém světě hodně podobné.

Zasáhlo vás to osobně?

Mám pocit, že si ještě pořád nedokážeme představit, co všechno pro nás zřícení těch dvou budov znamenalo. Na první pohled to bylo cosi nereálného, jako ze sci-fi filmu. Pamatuji si, že jsme měli na večer dohodnutý sraz s kamarádem, kterého jsem dlouho předtím neviděl. Okolo poledne jsme si zavolali, jestli to setkání platí, nebo jestli to odložíme. Zaprvé, veřejná doprava v New Yorku úplně zkolabovala, takže nebylo vůbec možné někam se dostat. A zadruhé, tohle vypadalo jako konec světa. A my bychom měli jít spolu na pivo?

Jaký dopad to podle vás mělo na atmosféru v New Yorku a na americkou veřejnost obecně?

Těsně po katastrofě následovalo období, kdy ve vzduchu visel takřka hmatatelný smutek. Moc dlouho to ale nevydrželo a nemyslím si, že by se New York nějak změnil. Což je dobře, protože to znamená, že teroristé nad New Yorkem nevyhráli. Samozřejmě, že lidé stále cítí smutek nad ztrátou tolika životů, ale město jako takové se nezastavilo. Pořád pádí tím svým zběsilým tempem.

V Příšerně nahlas a k nevíře blízko stavíte paralelu mezi New Yorkem 11. září 2001 a Drážďany 14. února 1945, kdy město naprosto zdecimoval spojenecký nálet. Jak jste přišel na to, srovnávat válku, v níž jsou vítězové a poražení, a teroristický útok?

Někteří lidé by vám řekli, že i v 11. září jsou vítězové a poražení. Já však s takovým rozdělením nesouhlasím, dokonce ani v případě Drážďan. Onen únorový nálet byl asi nutný, touhle operací vlastně Spojenci definitivně vyhráli válku v Evropě. Ale takový ničení asi nebylo potřeba. Krom toho, připadalo mi, že způsob, jakým jej spojenecké velení obhajovalo, by se dal použít i v případě 11. září. Že sice ten čin byl špatný, ale že zlo, které Spojené státy působí ve světě, je ještě mnohem větší. Což je samozřejmě nepřijatelné, ale to je pro mě zničení Drážďan také.

Záleží tedy spíše na perspektivě, s jakou ten který čin posuzujete.

Přesně tak. Jeden považuje něco za vraždu, druhý za vykonanou spravedlnost. V tom není Amerika moc dobrá, neumí tuhle perspektivu příliš měnit. Po 11. září jsme se ani na chvilku nezamysleli, proč se taková katastrofa přihodila zrovna nám.

Možná je to tím, že Spojené státy vlastně nikdy pořádně neprohrály žádnou válku.

Máte pravdu. Vítězové nemusejí přemýšlet, to je úděl poražených.

Ve vašem druhém románu také pokračujete v experimentování s jazykem. Avšak nově jste si začal hrát i s formou. Objevují se tu třeba numerické vzkazy, jako by přepsané vyťukávání na klávesnici telefonu, či text zhuštěný na stránce tak, že se nedá přečíst.

Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl být považován za nějakého novátora. Ony formální experimenty přišly až s tím, jak se moje postavy vyvíjely. Když máte v knize němého starce, který telefonuje své manželce, co máte na stránku napsat? Tak jsem zaznamenal, jaká tlačítka na klávesnici mačkal.

Najde čtenář v oněch vzkazech nějaký skutečný smysl?

To bych si s dovolením nechal pro sebe.

Richard Olehla, MFDnes, 23. 8. 2005

Kraussová, Nicole – rozhovor

krauss nicoleMožnost lásky je stále kolem nás

 

Nicole Kraussová je úspěšná spisovatelka, která v současné době propaguje na turné po Americe svůj román Dějiny lásky, jenž právě vyšel jako paperback. Telefonní rozhovor přerušil několikrát křikem její dvouměsíční syn Sasha, kterého má Kraussová s manželem Jonathanem Safranem Foerem, taktéž spisovatelem.

 

Vy jste začínala jako básnířka, až po nějaké době jste přesedlala na prózu. Proč?

Ani nevím, proč jsem změnila formu vyjádření. Možná to bylo tím, že v básních jsem se cítila jakoby svázaná, nesvobodná. O každém slově jsem dlouho přemýšlela, takže jsem psala méně a méně. Člověk se pořád cítí nějak svázaný: společensky, právně, rodinou. Když pak před vás položí čistý list papíru, můžete se vyjádřit, jak chcete. To je pro mě ta největší svoboda, kterou můžu mít. V poezii jsem postupně tuhle svobodu začala ztrácet, a tak jsem zkusila napsat román. Pustila jsem se do toho dost bezhlavě, s notnou dávkou naivity; to mi ostatně vydrželo do dneška. Román je vždycky z podstaty nedokonalý, kdežto v poezii cítím, že lze dosáhnout perfektní harmonie. Takže když se pustíte do psaní románu, už předem se odsuzujete k nedokonalosti, takže vás pak neúspěch nestresuje.

 

Kde píšete nejraději?

Doposud jsem vždycky psala jenom doma, i když je pravda, že občas si vyrazím na procházku nebo do kavárny, kde můžu přemýšlet, jak budu dál pokračovat v psaní. Ale jinak potřebuji nějaké tiché, klidné místo, kde mě nic neruší, protože tam všechno znám. U sebe doma mám v podkroví jednu takovou místnůstku, která byla pro tohle ideální… tedy do té doby, než se mi narodilo dítě.

 

Píšete lehce?

Na to je těžké odpovědět, protože nevím, jak lehce, či těžce tvoří moji kolegové. Ale obecně řečeno, nejsem takový autor, který by měl co říci každý den, který začne psát, když se před ním objeví počítač nebo list papíru. Ovšem taky nejsem ten typ, kterého by stíhala měsíce dlouhá tvůrčí krize. V jistém smyslu je pro mě psaní úplně banální věc. Neříkám si sice, co si dneska napíšu, jako bych přemýšlela, co si dám k snídani, ale i tak jsem dost disciplinovaná. Zase však na sebe zase nejsem tyran. Když mi psaní ten den nejde, prostě toho nechám, jdu na procházku a zkusím začít znovu příští ráno. K psaní se snažím přistupovat jako k práci. Pak jsou také období, mezi knihami, když nemám co psát, a to o sobě jako o spisovateli pochybuji.

 

Máte nějaké literární vzory? Někde jsem četl, že jste ve dvanácti četla Portnoyův komplex od Philipa Rotha. To rozhodně není kniha pro děti.

K tomu jsem ale přišla náhodou, dala mi to tehdy ke čtení moje matka. Spoustě věcí jsem tam nerozuměla, ale ta kniha mi pomohla dostat se do úplně jiného světa. Vyrůstala jsem na venkově na Long Islandu, dost daleko od New Yorku. Nebylo tam kam jít a i když jsme s rodiči docela cestovali, cítila jsem se často osamělá. Čtení pro mě byl způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jako dítě nedostala. Ale k vaší otázce. V životě mě ovlivnilo strašně moc autorů, nejdřív jako čtenáře a od zhruba devatenácti let, když jsem začala chodit na univerzitu, i jako umělce. Tehdy mě nejvíc zaujal Samuel Beckett, jeho Malloy je doteď má nejoblíbenější kniha. Po Beckettovi už nebylo nikdy nic jako předtím. Jeho smysl pro kombinaci ironie a komična mě ovlivnil jako spisovatelku asi nejvíc. Z poezie mám ráda Zbigniewa Herberta. Ale ono se to dost mění. Poslední dobou mi připadá, že každý rok mám nějakého jiného oblíbeného autora.

 

Obě vaše knihy se alespoň částečně odehrávají v New Yorku.

To je tím, že jsem tu prožila celý svůj dospělý život. Ale jinak nemyslím, že bych byla na New York moc vázaná. Pro mě je důležitý vnitřní život mých literárních postav, způsob, jakým vnímají realitu okolo sebe. Chci, aby si čtenář dokázal představit situace, v nichž se mí protagonisté nacházejí, dilemata, která řeší, i když v New Yorku nikdy nebyl.

 

Soudě podle obou vašich knih, klíčovým tématem je pro vás paměť. Ve vašem prvním románu Do místnosti vchází muž jde o problém individuální, v Dějinách lásky jde o kolektivní paměť.

Mí hrdinové se musejí vyrovnávat s pocitem nesmírné ztráty. Oni si ten pocit nesou v sobě, uchovávají si jej v paměti. Ona je jejich paměť vlastně mučí, protože v ní může ona ztráta dále existovat. Otázkou je, jak takovou situaci řešit: zdali pomocí prizmatu určité nostalgie, či tak, že člověk tuto ztrátu vytěsní z paměti. V mé první knize se hlavní hrdina ptá, co to znamená být člověk, kolik toho musí zapomenout, či naopak vyzvednout z hlubin paměti. V Dějinách lásky stojí paměť na straně mých postav. Všichni kdysi něco ztratili a skrze své vzpomínky musí svou minulost vystavět znovu. Paměť není jako záznam na filmový pás, vzpomínky jsou vlastně tvůrčí akt. Člověku se něco stane a on pak musí celou zkušenost zpracovat, sám sobě ji vyprávět. Leo Gursky a ostatní postavy Dějin lásky vidí minulost skrze svou představivost, přetvářejí si ji tak, aby byla snesitelná.

 

Lea Gurskyho taky „postihla“ láska na celý život. Věříte, že něco takového je ve skutečném životě možné?

Název mého románu – Dějiny lásky – zní možná trochu sentimentálně a romanticky, přesto nevěřím, že existuje jen jedna láska a že když ji člověk ztratí, už ji nikdy nenajde. Spíš si myslím, že v otázce vlastního štěstí jsme sami sobě nepřáteli. Ta možnost lásky, ať už jde o lásku partnerskou, rodinnou nebo jinou, je přece neustále kolem nás a my jen hledáme cesty, jak ji zpochybnit, nepřijmout. Leo Gursky kvůli své lásce netrpí, vždyť jen díky ní přežil všechny hrůzy války a holocaustu a dostal se do Ameriky. On si svou lásku chová, nechce se pohnout někam dál. Svou milou si idealizuje, znovu si ji vytváří ve vzpomínkách. Alma pro něj znamená lásku a láska Almu.

 

Dějiny lásky jsou jako borgesovský labyrint: divák rozplete tajemství příběhu až na úplném konci. Jeden kritik dokonce v souvislosti s vaší knihou použil termín „židovský magický realismus“. Jaký je váš vztah k latinskoamerické literatuře?

Magické realisty mám ráda, ale při psaní Dějin lásky jsem se jimi nenechala nijak ovlivňovat, tedy alespoň ne vědomě. Spíše mě zajímá něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat realistická představivost. Zajímá mě síla této představivosti, pro mě je to jakési světlo, k němuž se můžeme obrátit z chladných hlubin reality. V Dějinách lásky hraje určitou úlohu Chile, což je můj hold oblíbenému prozaikovi Robertu Bolañovi, ale jinak tam mohla být jakákoli jiná země. Hledala jsem místo, kde jsem nikdy nebyla, abych necítila potřebu popisovat jej doslova, abych mohla popustit uzdu své fantazii.

 

Budete mít co do činění s filmem, který na základě vaší knihy připravuje mexický režisér Alfonso Cuarón?

Ne, i když s Cuarónem jsme si nedávno skvěle popovídali. Líbí se mi na něm, že je vášnivý čtenář. A Dějiny lásky potřebují někoho, kdo k nim bude mít osobní vztah a vytvoří z nich vlastní příběh. Nedávno mi poslal první návrh scénáře, který se mi docela líbil. Jinak však necítím potřebu nějak se na filmu podílet.

 

Takže nemáte obavu, že z vaší knihy vznikne úplně jiný film?

Ne, vůbec. Kniha se přeci to, co je mezi dvěma obálkami, a to se nemůže změnit.

 

Na čem teď pracujete?

Na kojení.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 10. 5. 2006

Cunningham, Michael: Domov na konci světa

cunningham_domovTouha sdílet

(Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005, 400 stran, doporučená cena 229 Kč.)

 

 „Každý život je nedokončenou symfonií.“

 Karl Rahner

 

 

Tento výrok pochází z pera katolického teologa a vyjadřuje pocit nedokonalosti a ztráty, jenž nedílně provází lidský úděl zejména tehdy, vztáhneme-li jej k mezilidským vztahům. A až překvapivě se blíží pozorováním Ericha Fromma a dalších velkých myslitelů 20. století, kteří tvrdili, že lidské bytí samo o sobě nic neznamená, neboť pravou podstatou nás všech je sdílení, a na tom, zdali své radosti a trápení sdílíme v kruhu rodinném či v rámci komunit vytvořených volbou, až tak moc nezáleží. Americká kultura je ovšem založena na principu individualismu: ať už pohlédneme na první puritány, kteří hledali individuální vztah k Bohu, na osvícence doby války za nezávislost a jejich pevnou víru, že jen tvrdá práce a rozum jedince vede k úspěchu, či na transcendentalisty a jejich pokusy žít o samotě v lůně přírody. Je tudíž jen logické, že na obdobných ideových základech je do značné míry vybudována též tzv. kanonická americká literatura – od zlatokopů Jacka Londona bojujících na vlastní pěst v drsných podmínkách divokého západu přes naturalisticky vykreslené protagonisty Stephena Cranea až po přímo ukázkové hrdiny typu macho v prózách Ernesta Hemingwaye.

Oproti oné dominantní tradici písemnictví Spojených států však samozřejmě existuje též linie jdoucí opačným směrem, kterou podrobně prozkoumal přední literární kritik a teoretik USA Leslie Fiedler ve studii příznačně nazvané Láska a smrt v americkém románu. Přesvědčivě zde dokázal, že láska také patří k ústředním americkým tématům, třebaže mnohdy nabývá velmi nečekaných podob – za všechny jmenujme alespoň lásku zakázanou, resp. nemanželskou v Šarlatovém písmenu Nathaniela Hawthorna či lásku nemyslitelnou, tj. mezirasovou v románech Jamese Fenimora Coopera, eventuelně snad až nepřirozeně silné přátelství mezi muži v románech Marka Twaina a Hermana Melvilla. A výčet by mohl pokračovat dál: od lásky nenaplněné či nešťastné u Henryho Jamese přes konformní lásku bílé střední třídy u Sinclaira Lewise a Johna Updikea po lásku tabuizovanou v Lolitě Vladimira Nabokova. Chceme-li však smysluplně zařadit do kontextu tvorbu Michaela Cunninghama, musíme se zmínit ještě o dvou dalších způsobech, kterak milovat: o všeobjímající lásce beatnické generace a květinových dětí ústící ve vytváření alternativních společenství a o lásce mezi osobami stejného pohlaví.

Z českých překladů doposud známe hlavně díla modernistky Gertrude Steinové, z nichž její lesbická orientace vystupuje tu zřetelněji, tu zas skrytě, a pak tvorbu autorů jako Truman Capote či Tennessee Williams. Je sice fakt, že v některých jejich kratších kouscích se v náznacích nebo i zcela otevřeně objevují alternativní koncepty domova, přesto by je však nikdo neoznačil za spisovatele primárně homosexuální literatury. Pátráme-li tedy po tom, kde se na současné literární mapě nachází Michael Cunningham, musíme se vrátit za Atlantik a do roku 1978, který se právem označuje za annus mirabilis homosexuálního písemnictví. Právě tehdy totiž vyšly klíčové knihy Andrewa Hollerana, Larryho Kramera, Edmunda Whitea a Jamese Purdyho, čtyř homosexuálních autorů, kteří zde prostřednictvím fikce naznačili různé životní cesty, které se homosexuálům skýtají a jež jsou relevantní i dnes. Jejich koncept homosexuální literatury se ovšem záhy některým mladším spisovatelům jevil jako příliš svazující, neboť předem stavěl homosexuálního muže do pozice oběti a podtrhoval tragické aspekty jeho údělu. V průběhu 80. let se tak zejména pod vlivem AIDS a konzervativní politiky postupně vyvinula další vlna, které své hrdiny již nezobrazuje coby zoufalé a izolované jedince, ale v rámci rodiny, ať už biologické či alternativní. Logicky se proto rozšiřuje nejen druh příběhů, v nichž začínají vystupovat rovněž postavy heterosexuální, ale též okruh čtenářů, neboť nějakého homosexuála zná a chce i prostřednictvím beletrie lépe poznat snad každý moderní člověk. A co je snad nejdůležitější, rapidně vzrostly požadavky nikoli na obsah, ale na estetická měřítka děl. Sem tedy patří Michael Cunningham, který však jako každý velký literární zjev posunul hranice žánru i jeho kvality ještě o pořádný kus dál.

 

Michael Cunningham se narodil roku 1952 v Cincinnati ve státě Ohio a též jeho rodina se těšila prosperitě 50. let – matka si mohla dovolit zůstat v domácnosti a kariéra otce pracujícího v reklamním průmyslu je zavedla i do Evropy. Když mu bylo deset let, přesídlili do Kalifornie, kde Michael se svou mladší sestrou jako ostatně celá tehdejší generace americké mládeže vyrostl na rebelii a rock´n´rollu. Na Stanford University vystudoval bakalářský stupeň oboru anglická literatura a chvíli si pohrával s myšlenkou, že se stane malířem, doslechl se ale o prestižních kurzech tvůrčího psaní na University of Iowa a zaslal tam několik povídek, což mu patrně navždy změnilo život. Jak sám totiž později prohlásil, ocitl se mezi zhruba šedesáti jedinci, z nichž někteří byli výjimečně talentovaní a všichni byli ochotni vraždit kvůli pouhému odstavci, on však onu nesmírně soutěživou atmosféru miloval. A ještě než zakončil studium titulem magistr krásných umění (M.F.A.), otiskli mu povídku v časopise Atlantic Monthly a záhy druhou v Paris Review, což ho vedlo k předpokladu, že ačkoli psaní není zrovna snadná záležitost, pro něho snadná bude. Netušil, jak se mýlil.

Roku 1984 Cunninghamovi sice vyšel román nazvaný Zlaté státy (Golden States), s vydáním však souhlasil jen proto, že mu táhlo na třicítku, dělal barmana a nehodlal za čas dopadnout jako padesátník, jemuž jednou uveřejnili povídku v časopise. A skutečně – prodalo se jen pár výtisků a kritické ohlasy byly natolik vlažné, že se autor posléze rozhodl o své prvotině na záložce tak slavných Hodin neutrousit ani zmínku. Poté neúspěšný spisovatel několik let hodně cestoval – povětšinou pracoval jako číšník, často se zamilovával a vyrážel prostě tam, kam ho srdce táhlo: do Nebrasky s jistou ženou, do Řecka s jistým mužem…. Po celou tu dobu však psal své průlomové dílo, román Domov na konci světa (A Home at the End of the World), přičemž ho neustále prostřednictvím telefonů či dopisů povzbuzovala literární agentka Gail Hochmanová, s níž se seznámil ještě v Iowě a která už tehdy souhlasila, že ho bude zastupovat. Roku 1988 se pak rozhodl ukázat svému partnerovi, psychoterapeutovi Kenu Corbettovi, s nímž mimochodem žije dodnes, jak těžký je úděl spisovatele, a jednu klíčovou kapitolu z nedokončeného rukopisu poslal do magazínu The New Yorker s tím, že mu ji stejně obratem vrátí. Povídku pojmenovanou Bílý anděl (White Angel) ovšem redakce po několika úpravách nadšeně přijala a jakmile spatřila světlo světa, způsobila senzaci – Gail Hochmanové začala volat všechna velká nakladatelství a chtěla vidět celou prózu, kterou však Cunningham dokončil až za další dva roky. Bílý anděl se roku 1989 probojoval do slovutné Antologie nejlepších amerických povídek a Domovu na konci světa se roku 1990 dostalo nadšených recenzí, my však nyní pokračujme ve stručném přehledu.

Roku 1995 vydal Michael Cunningham svůj již třetí román Maso a krev (Flesh and Blood), téměř pětisetstránkovou rodinnou ságu, kterou kmenová recenzentka nejčtenějšího amerického listu The New York Times Michiko Kakutani doslova zabila odsouzením, že autor snad ani neumí psát. A třebaže s ní nechceme polemizovat, pro nás je tento dvougenerační imigrantský příběh velice důležitý, neboť tu Cunningham opět vzdává čest novému druhu rodiny, o čemž se ostatně sám vyjádřil následovně: „Myslím, že o postnukleární rodinu…se zajímám proto, že jsem homosexuál, který zažil epidemii AIDS, a každý samozřejmě píše o tom, co zná…. Viděl jsem spoustu věcí, z nichž nejpodstatnější je patrně fakt, že se mnohé nebiologické rodiny semkly tak, jak by to rodiny biologické ani nedokázaly.“ Ani jedno ze tří dětí patriarchy Konstantina Stassose, jenž se narodil v Řecku a posléze v Newarku oženil s italskou imigrantkou Marií, totiž nezapadá do konvenčních rodinných vzorců: jedna dcera, svobodná matka, zemře na AIDS, syn se prohlásí za homosexuála a do vdávání se nežene ani druhá dcera vypadající jako panenka Barbie, přičemž svou manželku nakonec kvůli mladší ženě opustí i obchodně úspěšný otec rodu. A ač by některé věty byly až příliš krásné v tom smyslu, že občas bylo záhodno vzít červenou tužku a (jak kdysi památně poznamenal William Faulkner) „vraždit své miláčky“, netřeba patrně zdůrazňovat, že je to kniha plná lásky, naděje a zoufalství.

Totéž a mnohem víc lze pak říci i o tři léta později o elegantně vytříbených Hodinách (The Hours), poměrně útlém svazku, kterým Cunningham překonal veškerá očekávání včetně vlastních – v pochvalné recenze sice doufal, nicméně ani ve snu ho nenapadlo, že by se tak náročné dílko mohlo stát bestsellerem. Netušil, jak daleko jsou ochotni zajít jeho homosexuální čtenáři, nevěřil, že by variace na osudy a tvorbu Virginie Woolfové mohly oslovit širší kruhy, a už vůbec si nemyslel, že by kdy nějaký jeho text někdo zfilmoval. Vše se však stalo skutkem a autor, který prozatím vždy trpěl pocitem, že si ho nikdo necení a nikdo mu dost neplatí, se takřka přes noc přerodil v hvězdu, která najednou zjistila, že je přeceňována a přeplacena. Poté, co spisovatel roku 1999 získal Pulitzerovu cenu, uchýlil se do pronajatého domku v Provincetownu, kde bloumal po pláži a zíral na příslovečné bílé stránky, aniž by věděl, jak dál. Koupil si nevelký dvouposchoďový domek nedaleko od cihlové rezidence Normana Mailera, což byla dle jeho slov jediná větší materiální věc, po které dlouho toužil, a učinil ho svým domovem, zatímco malý byt v newyorské Greenwich Village přebudoval v ateliér. A konečně přišla nabídka – byl vyzván, aby právě na téma Provincetown přispěl do série literárních cestopisů. Výsledkem je svazek s titulem Konec země – procházka Provincetownem (Land´s End. A Walk in Provincetown) z roku 2002, směs historických faktů, popisů přírody a osobních reflexí, které se pokoušejí vystihnout atmosféru onoho útočiště či až jakési svatyně jak pro umělce a nekonformní jedince vůbec, tak pro pulzující homosexuální a lesbickou komunitu.

Závěrem našeho přehledu je však třeba upozornit, že Cunninghamovi příznivci se mohou těšit i na další beletristický kus, kterým chce autor udělat pro Walta Whitmana totéž, co vykonal pro Virginii Woolfovou. V červnu roku 2005 uvede na trh nakladatelství Farrar, Straus and Giroux netrpělivě očekávanou novinku opatřenou stejným názvem, jakým Whitman vybavil sbírku svých deníkových zápisků, tj. do češtiny jen těžko přeložitelným Specimen Days (Příkladné dny). Spisovatel sám už prozradil, že tento román se rovněž skládá ze tří částí, jejichž děje se odehrávají v různých historických dobách: za průmyslové revoluce, ve 20. letech 20. století a v daleké budoucnosti. Onomu členění pak odpovídají též tři zvolené žánry: duchařský příběh, detektivka typu mystery a sci-fi, kde se autor údajně musel krotit nejvíce – o homosexuální lásce totiž psal docela často, ale tady poprvé uchopuje lásku interplanetární, mezi různými živočišnými druhy….

 

Leč nepředbíhejme událostem a pokusme se českým čtenářům nastínit některé interpretační možnosti románu předkládaného, přičemž za odrazový můstek poslouží již výše zmíněné Hodiny, které spadají do oné tak vzácné kategorie knih brilantních a oblíbených zároveň. To první a nejvíce doslovné spojení je třeba hledat v Cunninghamově výroku, že Virginia Woolfová pro něj byla i „rockovou hvězdou“, protože když ji v patnácti letech četl poprvé, napadlo ho, že „s jazykem dělá téměř totéž co Jimi Hendrix s kytarou“ – není tedy náhoda, že zatímco Hodinami prolínaly motivy z Paní Dallowayové, hlavami hrdinů z Domova na konci světa neustále zní hudba. Druhým styčným bodem je nepochybně fakt, že oba romány se točí okolo témat izolace a nejistoty, což autor v rozhovorech opakovaně vysvětlil tím, že štěstí ho až tak moc nezajímá, neboť „barevné fotky si vystačí samy, zatímco naši pozornost si zasluhují chmurné chvíle“. Jako třetí moment lze uvést, že v daných prózách spisovatel využívá modernistické metody více hlasů (viz kupříkladu Faulknerův román Když jsem umírala) a zcela opouští mnohdy samoúčelné experimenty postmoderny (zastoupené jmény jako Thomas Pynchon, John Barth či Donald Barthelme). Vcítit se umí jak do myšlení rozdílných mužů, tak do myšlení rozdílných žen, což jeho blízký známý, redaktor The New York Times Magazine Adam Moss, odůvodnil následovně: „Má neobyčejnou schopnost empatie, bystré oko a dokáže vnímat, jak svět vidí jiní lidé“. A konečně v obou prózách se postavy bouří proti svazujícímu životu konvencí a nad vším se vznáší krutý přízrak smrti, resp. AIDS – avšak tady je nutné vzít v potaz i rozdíly.

Román Domov na konci světa začíná jako typický příběh dospívání, iniciace do světa zkušenosti či německým termínem Bildungsroman dvou naprosto rozdílných hochů, kteří jsou spojeni nejen poutem takřka bratrským, ale i milostným. Doslova si mění místa, když Jonathan odchází za vzděláním na Newyorskou univerzitu a Bobby se nastěhuje k jeho rodičům, ve chvíli jejich opětovného shledání po letech však dojde k radikálnímu zvratu. Chceme-li použít zjednodušující nálepky, k homosexuálnímu Jonathanovi a bisexuálnímu Bobbymu se přidává heterosexuální Clare a vzniká tak nevšední milostný trojúhelník, který ovšem nepřináší jako jeho klasická podoba utrpení, nýbrž vztah, v němž se všichni milují navzájem. Zanedlouho tedy zúčastněným osobám logicky přestane stačit hra na smyšlenou rodinu, v rámci níž si říkají Hendersonovi, a zatouží po rodině reálné – Clare je hodně přes třicet a slyší tikot biologických hodin, Jonathan chce navzdory své jinakosti potomka a Bobby potřebuje vyplnit ono emocionální prázdno, v důsledku něhož se po sérii úmrtí v rodině vyvíjel jen velmi pomalu a v jistém slova smyslu stále zůstal velkým dítětem. A náhle se Domov na konci světa mnohem jasněji jeví být pojednáním o nestálé lidské identitě (samozřejmě nejen sexuální), která je vždy trochu nejasná a zmatená. Ano, v prvé řadě se realizuje ve společenství, tj. v našem případě v onom alternativním uskupení, které je pro naše tři hrdiny zdrojem byť by prchavého pocitu štěstí, nelze ale opomenout ani druhou stránku mince, s níž jsme polemizovali úvodem. Kromě sdílení si totiž Cunninghamovi protagonisté musejí též uvědomit, kým jsou a proč jsou, čemuž se snad nejvíce přiblížil Jonathan v závěrečném momentu vyrovnaného sebepoznání.

V zásadě chronologicky vyprávěný příběh Bobbyho, Jonathana, Alice a Clare je ale také historií Ameriky 60., 70. a 80. let. Bobbyho poprvé potkáváme v Clevelandu na sklonku 60. let, kdy Spojeným státům vládne sex, drogy a rock´n´roll a jeho milovaný starší bratr Carlton si všeho užívá mírou vrchovatou. Pro Bobbyho tudíž představuje modlu rovnající se dětské představě o hippies, a o to bolestnější je jeho ztráta. Jonathan, kdysi zádumčivý a introspektivní samotář, vyjde se svou sexuální orientací ven až v 80. letech, kdy si po šňůře erotických dobrodružství na jednu noc v odlidštěném New Yorku začne uvědomovat potřebu hlubšího vztahu. Částečně ho nachází v soužití s Clare v pověstné manhattanské East Village, avšak AIDS si nemilosrdně vybírá svou daň, před níž ho neochrání ani stará farma na venkově symbolicky situovaná poblíž Woodstocku, kde si hodlá prostřednictvím své newageovské rodiny vychutnat postwoodstockovskou idylu domácího tepla, lásky, klidu a míru. Obě ženy pak zase ztělesňují rozpory mezi plnou emancipací a revoltou na jedné a touhou po zaběhaném pořádku na druhé straně. Zatímco Alice se z průměrné „středozápadní“ matky a hospodyňky, jejímž jediným vzrušením je možnost okusit s oběma mladíky extázi navozenou hudbou a halucinogeny, přerodí v Arizoně v energickou podnikatelku, dříve tak avantgardní Clare s narozením dítěte pocítí odpovědnost a v zájmu jeho alespoň relativně harmonické budoucnosti učiní to nejtěžší rozhodnutí ze všech: ono tolik nekonvenční uspořádání opouští, aniž by tušila, kam až svým autem dojede. Pokus našeho trojúhelníku o předefinování tradičního konceptu rodiny se tedy zdařil jen napůl, což ovšem samotný autor komentoval na obecné rovině: „…střetnou se s faktem, s jakým se potýkají i všechny biologické rodiny: každá rodina, každá stabilní jednotka je zdrojem bezpečí i zoufalství; je to něco, z čeho se radujete a odkud s křikem utíkáte.“

A na univerzální notu se hodí zakončit též naše malé zamyšlení. Je s podivem, jak úporně přetrvávají i v české společnosti stereotypy přejaté z televize 50. let (a pokud bychom chtěli jít ještě dále, pak z viktoriánské literatury) – vždyť podíváme-li se kolem sebe, stává se nikdy nerozvedený manželský pár vychovávající své v řádném termínu počaté děti téměř výjimkou. Jistě, hrdinové Domova na konci světa se dle slov Michaela Cunninghama „pokoušejí přetvořit něco, co se vyvíjelo přes 1000 let. Snaží se předefinovat pocit sounáležitosti… a v podstatě vybudovat novou rodinu, kam by se směstnali oni tři a dítě, které mají. Novou rodinu, jež jim bude připadat pevnější a skutečnější než jejich původní rodiny, neboť oni všichni pocházejí z rodin, které se různými způsoby roztříštily.“ Přesto však jejich osudy naznačují, že budou-li v USA legalizovány homosexuální sňatky, určitě nenastane, jak vyhrožují tamní konzervativci, konec světa. A ať už se filmová verze Domova na konci světa z roku 2004 (scénář Michael Cunningham, režie slavný divadelník Michael Meyer, v hlavních rolích mimo jiné Colin Farrell a Sissy Spaceková) stane ve střední Evropě obdobným hitem jako oscarové Hodiny či nikoli, jisté poselství by si měli odnést i místní křesťanští demokraté zuřivě brojící proti uzákonění registrovaného partnerství. Láska je něco, co jsme my sami nevytvořili, a proto můžeme jen doufat, že se o ní v průběhu našich životů dozvíme co nejvíce. A klíčem k nahlédnutí do lidských srdcí je, jak ve finále ukazují všichni tři Cunninghamovi protagonisté, pokora.

 

Hana Ulmanová

Roth, Philip: Lidská skvrna

roth_skvrnaNedokonalost lidstva podle Rotha
Philip Roth: Lidská skvrna. Přeložil Jiří Hanuš. Volvox Globator, Praha 2005. 284 stran, cena 339 Kč

Trilogie z Ameriky 20. století vychází také česky
William Faulkner kdysi poznamenal, že každý velký spisovatel má období, v němž se plně rozvine jeho síla a talent. V případě Philipa Rotha to nepochybně byla 90. léta, kdy se podobně jako dříve John Dos Passos (ve třech svazcích souborně příznačně nazvaných U.S.A.) či John Updike (v tetralogii o Králíkovi) pokusil v sérii románů postihnout ducha doby. Výsledkem je trilogie, jež se zabývá historickými momenty poválečného amerického života – a kterou k nám nyní uvádí nakladatelství Volvox Globator.

Vzestup a pád
Philipa Rotha (1933) netřeba dlouze představovat – jako „wunderkind“ 50. let šokoval celý západní svět tím, že pouhou dekádu po holocaustu odmítl své židovské postavy zobrazovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky (načež ho řada ortodoxních rabínů obvinila z antisemitismu), a ještě více ho pak proslavil skandální Portnoyův komplex, román explicitně popisující sexuální revoltu 60. let. Neméně důležité však je připomenout, že Rothovi prarodiče pocházeli z východní Evropy, a snad i proto se autor významně zasloužil o šíření současné české a polské literatury v zahraničí – léta působil jako šéfredaktor série nakladatelství Penguin nazvané Spisovatelé z té druhé Evropy a mimo jiné napsal např. úvod ke Směšným láskám Milana Kundery (za zásluhy na tomto poli ho ocenil bývalý prezident Václav Havel, Společnost Franze Kafky i český PEN klub). Naši zemi navštívil též krátce po sametové revoluci a při této příležitosti vedl rozhovory se spisovatelem Ivanem Klímou, které v USA vyšly 12.4.1990 v periodiku The New York Review of Books a česky roku 1990 v Evropském knižním klubu. Leč zpátky k recenzi.

Celou trilogií se jako červená nit vine téma veřejného odsouzení a následných očistných rituálů, byť by se projevovaly pokaždé v jiné dekádě: zatímco v Americké idyle (česky vyšlo v létě 2005) se reflektuje bouřlivé hnutí proti válce ve Vietnamu, Vzala jsem si komunistu (česky teprve vyjde) zachycuje dusno mccarthyismu 50 let, a recenzovaná Lidská skvrna pak vykresluje prosperitu a pokrytectví sklonku milénia. Dalším spojovacím článkem však je i Rothův oblíbený semiautobiografický vypravěč Nathan Zuckerman, s nímž jsme se poprvé setkali již roku 1979 v Elévovi – teď je z něj ovšem postarší o samotě žijící muž po operaci rakoviny prostaty. Nicméně stále nezapře své spisovatelské řemeslo a na základě rekonstrukce životních osudů několika lidí rekonstruuje zároveň veřejné dějiny, přičemž vždy postupuje pro něj typickým způsobem: ochotně přiznává, že zná jen některá fakta, a zbytek je jeho vlastní příběh, kterému můžeme (ale taky nemusíme) věřit.

Zpočátku se tedy zdá, že jeho a náš hrdina Coleman Silk přímo ztělesňuje mýtus amerického snu – z nemajetné židovské rodiny se vypracuje až na zcela asimilovaného váženého profesora klasické literatury s milovanou manželkou a čtyřmi dětmi. Nicméně po oslnivém vzestupu přichází absurdní obvinění z rasismu (Silk nazve své flákající se afroamerické studentky, které v životě neviděl, kdysi hanlivým a nyní neutrálním termínem přízraky, aniž by cokoli tušil o jejich rasovém původu, ony to však v obavě před vyhazovem ze školy překroutí) a tudíž konec akademické dráhy, pročež svůj domnělý pád pedagog na penzi završí tím, že naváže milostný poměr s o mnoho mladší a společensky nesrovnatelně níže postavenou Faunií Farleyovou (navíc v patologicky rozjitřené atmosféře morálního rozhořčení nad aférkou prezidenta Clintona se stážistkou Lewinskou). A až dosud vše nasvědčuje tomu, že před sebou máme brilantní variaci na v angloamerických zemích tolik oblíbený univerzitní román (campus novel), jež nemilosrdně karikuje jak extrémně vyhraněné feministické a marxistické kruhy (zde zastoupené Francouzkou Delphine), tak místy nesmyslně uplatňovanou politickou korektnost, v rámci níž se mnohdy automaticky podporují černošské a/nebo ženské studentky, aniž by se (jako u Colemana) braly v úvahu okolnosti konkrétního případu. Jistě, Roth píše satiru a v rámci žánru tedy pracuje s nadsázkou; zároveň však přesvědčivě dokazuje, že každá (i ta sebelépe míněná) ideologie je v rukou prospěchářů snadno zneužitelná. A úplně nejsnadněji zneužitelná je právě tehdy, je-li postavena do role jediné, neotřesitelné a nedotknutelné absolutní pravdy, což se stalo jak na Silkově imaginární domovské univerzitě, tak i na některých původně liberálních institucích v USA 90. let. Ano, fakt, že Silk je na tak vratkém základě usvědčen z rasismu, je absurdní a v reálu by neobstál, ovšem atmosféra, v níž se jeho proces odehrává a která dokonale zastraší všechny jeho kolegy před tím, aby svobodně vyjádřili svůj názor, nám Čechům drasticky připomene dobu minulou – a Rothovo varování před možnými konci dobré myšlenky by tak nemohlo být silnější.

Sněhobílej ksicht
Postupem času však Zuckerman odhalí Silkovo temné a znepokojivé tajemství – mladý Coleman se pod vlivem zkušeností rozhodl díky své světlé pleti vydávat za bělocha, v důsledku čehož odvrhl (nebo zradil?) černošskou rasu i rodinu, a vytvořil si tak vlastní identitu včetně smyšlené minulosti (jeho postavu autor mimochodem volně vystavěl na zesnulém literárním kritikovi prestižního listu New York Times, který se coby běloch úspěšně prezentoval celá desetiletí). Ze společenské satiry se tak rázem stává dílo pojednávající o „passing“ (nepřeložitelný anglický termín vztahující se zejména k fenoménu, kultuře a literatuře amerického Jihu), kde se coby hlavní hrdina objevuje tzv. tragický mulat, tj. člověk, který odmítl nejen rasismus okolí, ale též černošskou solidaritu, a oproti „oni“ nebo „my“ staví v touze po úspěchu a životě bez předsudků vlastní, individuální já. Za dané rozhodnutí však vždy krutě zaplatí – zatímco dříve (především na počátku 20. století) zpravidla končil sebevraždou, Rothova protagonistu patrně spíše trápí představa, že ultimátní svobodu a volnost stejně nezískal, a navíc se sám proměnil v pouhý přízrak, v rasistu svého druhu (není snad fakt, že popře svou rasu, jež byla po staletí automaticky považována za méněcennou, zakukleným projevem rasismu?) alespoň částečně odpovědného sice ne za to, z čeho je obviněn, ale rozhodně za život prožitý v přetvářce a lži. Klamně „sněhobílej ksicht“ (tak Colemana nazve starší bratr) ovšem nenosí jako jediný – podobně skryté rasistické názory chová i ambiciózní kariéristka Delphine, jejíž vysněný partnerem musí být automaticky běloch, či (v otevřené formě) vietnamský veterán Les Farley, pro kterého je každý Asiat „zkurvenej rákosník“. Jako by tak podle Rotha onou lidskou skvrnou nebyl prostý fakt, že lidé mohou být černí nebo bílí (nebo eventuelně i něco mezi tím), nýbrž naše podivně zvrácená potřeba každého člověka někam zaškatulkovat, přičemž prvním a určujícím vodítkem bývá zoufale často právě barva kůže.

Nadine Gordimerová, slavná jihoafrická spisovatelka a někdejší vášnivá bojovnice proti apartheidu, prohlásila, že Lidská skvrna je nejlepší román, jaký kdy Philip Roth napsal. Ve vší úctě a ve shodě s jinými kritiky se však zdá, že ji mistrně vybudovaná zápletka oslnila natolik, až se rozhodla ignorovat zjevnou dvojrozměrnost jistých vedlejších postav (kupř. Silkových dvojčat) i nepříliš přesvědčivé monology samotné Faunie (včetně její úvahy o vráně chované v zajetí, jíž se vysvětluje titul) – jako by tu ideje přebíjely děj. Na druhé straně proud vědomí Fauniina bývalého manžela je místy doslova strhující, a totéž naštěstí platí o mnoha dalších překrásných pasážích přímo překypujících jazykovou vitalitou (ne náhodou si nemálo amerických čtenářů upřímně stěžovalo na snad až neúměrně dlouhá, komplikovaná souvětí).

Na druhé straně je ovšem třeba ocenit, že Philip Roth přistoupil k rasové otázce ve Spojených státech 20. století velice originálním způsobem. Vypravěč Zuckerman totiž na rozdíl od svého okolí Colemana Silka nikdy a v ničem neodsuzuje – jeho příběh neinterpretuje primárně jako drama jinakosti, nýbrž jako součást amerického příběhu, který po každém jedinci žádá, aby odhodil starou identitu a osvojil si identitu novou, slibující neomezené možnosti. Pro převážnou většinu židovských imigantů, kteří se ať už barvou kůže či dalšími fyzickými znaky jen minimálně lišili od bílé většiny, nepředstavovalo odhození staré, evropské identity žádný zásadní problém, a postupem času s majoritní společností hladce splynuli. Američané afrického původu ovšem tuto volbu neměli a stále bohužel v jistém slova smyslu nemají – pokud chtěli ještě v poměrně nedávné minulosti něčeho dosáhnout, nezřídka to bylo možné jen na úkor popření vlastní rasové identity, a viditelnou menšinou zůstávají Afroameričané i nadále. Touží-li tedy Coleman po tom, aby se stal plnohodnotnou součástí amerického příběhu v jeho klasickém pojetí, musí zaplatit lží.

Doufejme, že už brzy i u nás uvidíme, jak se s tak důvtipnou a náročnou prózou vypořádali filmaři – v hlavních rolích snímku z roku 2003 vystupuje Anthony Hopkins a Nicole Kidmanová.

Hana Ulmanová
Ve zkrácené verzi vyšlo v týdeníku Respekt.

 

Roth, Philip: Americká idyla

roth_idylaAmerická idyla a její příliš trpké konce
Philip Roth
: Americká idyla. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Volvox Globator, Praha 2005, 338 stran, doporučená cena 299 korun

Devadesátá léta zastihla Philipa Rotha, klíčového amerického židovského spisovatele, v plné síle. Za prózy z oné dekády, z nichž některé vyšly i v Česku (Odkaz, Operace Shylock), získal řadu uznání.
Sérii završila roku 1998 Pulitzerova cena za Americkou idylu, titul, který recenzenti v USA označili za jeden z Rothových nejlepších. Již nikdo se tedy nepodivoval, že právě Philip Roth se stal třetím americkým žijícím autorem, jehož tvorba vyjde souborně v osmi svazcích (konec projektu je naplánován na rok 2013), a že zájem o Americkou idylu projevil i filmový průmysl. Největší pochybovače umlčel hned další autorův triumf – román Lidská skvrna z roku 2000.

Hlavním vypravěčem Americké idyly je Rothovo slavné alter ego Nathan Zuckerman, bezdětný a nyní nezadaný postarší spisovatel, jenž přežil rakovinu prostaty (což je vzhledem k jeho známé minulosti docela ironické).
Setkává se s kamarádem ze školy a spolu s ním rekonstruuje životní osudy jeho bratra, který v mládí přímo ztělesňoval úspěch. Byť byl židovského původu, díky blond vlasům a modrým očím se mu přezdívalo Švéd. Zářil jako sportovní hvězda, voják-vlastenec za 2. světové války a posléze jako perfektní manžel, jenž po otci Lou Levovovi převzal vzkvétající rodinný podnik a který s perfektní ženou, irskou katoličkou a někdejší Miss New Jersey, vytvořil perfektní domov doslova v srdci bílého anglosaského protestantského venkova poblíž New Yorku. V padesátých letech poznamenaných ideologií domácího blaha se Švédovi zdá, že má život zcela pod kontrolou, a ukázkově tak zosobňuje americkou nevinnost. Znenadání však přichází chaos a morální nejistota let šedesátých: Newarkem, kde stojí Švédova továrna na rukavice, zmítají rasové nepokoje a televize přináší stále znepokojivější reportáže z Vietnamu. V momentě, kdy Švédova jediná dcera Merry na protest proti válce a vykořisťování pracujících vyhodí bombou do vzduchu místní poštu a zabije člověka, exploduje i Švédův americký sen a rázem se mění v noční můru. A třebaže je srovnání s Jobem poněkud přehnané, určité paralely tu najít lze.

I pro Švéda jako pro většinu židovských imigrantů byla až do té chvíle Amerika zemí zaslíbenou (viz též biblicky podbarvené názvy jednotlivých kapitol: Vzpomínky na ráj, Pád a Ztracený ráj) a i on se pustí do dlouhého srdceryvného lamentování, nicméně na rozdíl od Joba jeho utrpení jako by postrádalo vyšší smysl. Ne náhodou kniha nekončí katarzí, nýbrž dvěma zoufalými otázkami, z nichž citujme alespoň tu úplně poslední: „Co je probůh na životě Levovových tak strašně trestuhodného?“

Americkou idylu lze číst v několika rovinách. Bulvárněji laděný tisk ve Státech a v Británii věnoval před časem značnou pozornost pamětem Rothovy bývalé druhé manželky, herečky Claire Bloomové, zejména pak podrobnému líčení, jak nehezky se Philip choval k její dceři. A ať už je to fakt, nebo fikce, to, jak přesvědčivě nyní autor zobrazil pocit odpovědnosti otce, který pořád přemýšlí v dimenzích prohřešek a trest a snaží se dobrat příčin nejen jednání své dcery, ale i stavu Ameriky vůbec, v každém případě svědčí o uměleckém mistrovství.

Ztracený optimismus
O nevšední odvaze zase vypovídá skutečnost, že se Americká idyla nestaví k šedesátým létům s bezmezným obdivem, a podrývá tak jejich až kultovní status – poukazuje totiž též na extremismus takzvaných rebelů, kteří se neváhali uchýlit i k teroristickým činům, a klade si otázky po upřímnosti a dějinném významu celé revolty (stejně jako Rothův kolega Saul Bellow v Planetě pana Sammlera).

Ústy Švédova otce dokonce zpochybňuje radikálnější metody černošského hnutí, čímž provokuje dnešní sterilní atmosféru politické korektnosti – například básník Amiri Baraka je v jeho podání Alibaba, „nebo jak si ten s tou zatracenou čepicí vlastně říká“ (zároveň si však Švéd stěžuje na paušální nepřátelství některých svých židovských kamarádů vůči černochům). A konečně je Americká idyla také svéráznou variací na americko-židovský přistěhovalecký příběh, který nabývá rozměrů třígenerační rodinné ságy.

Generaci prarodičů odpovídá tvrdá práce otců a stereotypní představa matek-hospodyněk, generaci jejich dětí úsilí o stoprocentní asimilaci, kdy „nové peníze“ slouží k dosažení modelového amerického způsobu života, načež třetí generace „hyperoptimismus“ svých předků, který se pro ně stal jakousi světskou vírou, totálně popře.

Jaká tedy jsi, Ameriko?
Na jedné straně Americká idyla navazuje na naturalistickou tradici: vykresluje, jak historické události ovlivňují život jednotlivce, jenž je tváří v tvář společenským silám bezmocný, a jelikož touží po stabilitě, noří se do vzpomínek na lepší, jednodušší dobu. Tu pro něj symbolizuje Den díkůvzdání, „… čtyřiadvacetihodinová americká idyla par excellence“.

Na straně druhé je románem postmoderním, který vše rozkolísává jak prolínáním mýtu s realitou, tak několika úhly pohledu. Ani v samotném závěru nevíme, je-li Švédova manželka Dawn „bohatá hloupá ženská“, jak tvrdí liberální intelektuálka Marcia Umanoffová, nebo milující vzorná matka pokoušející se přežít poté, co se z jejího jediného dítěte vyklubala vražedkyně.

A co je mnohem důležitější, nejsme si ani zdaleka jisti, jaká země se skrývá za oním krásným slovem Amerika – není snad opravdu jen jednou velkou iluzí vyjádřenou, jak si náhle uvědomuje protagonista, ohromným nápisem PRVNÍ ZÁRUČNÍ BANKA?

Hana Ulmanová, MFDnes, 10. 8. 2005

 

Chabon, Michael: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

chabon_kavalierCo je to velký americký román
(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)

„Následkem komplexu kulturní méněcennosti, který jsme už měli dávno překonat, zaměstnává hledání velkého amerického románu představivost mnoha amerických spisovatelů a kritiků, přičemž všichni z nich prahnou po jediné chimérické knize, jež zachytí ducha a historii našeho několikajazyčného národa…. Velký americký román je v podstatě pouhou pohádkou, kterou si sami vyprávíme – o tom, co Amerika znamená, a co to znamená psát o Americe.“ (Z eseje Laury Millerové, Salon 3. června 1998)

Snad od samotného počátku existence nezávislých Spojených států volali tamní myslitelé též po svébytné americké kultuře, jež by se tvůrčím způsobem osvobodila od evropských vzorů a zároveň jaksi odrážela či přímo vyjadřovala národní identitu „Nového světa“. A ne náhodou se primárním cílem jejich snah záhy stal právě román, tedy literární forma, kterou intelektuálové 19. století téměř shodně označovali za formu vrcholnou. Rozpory však panovaly (a stále panují) v odpovědi na otázku, jak by takový velký americký román měl vypadat. Má kriticky reflektoval nedávnou americkou minulost srovnatelně s Nathanielem Hawthornem, jenž v Šarlatovém písmeni (1850) poukázal na nechvalně známé puritánské dědictví, nebo se má naopak po vzoru Bílé velryby Hermana Melvilla zaobírat střetem přírody a civilizace a hledáním smyslu existence vůbec? Měl by se zabývat typicky americkým prostředím a hodnotami a vypovídat příznačně americkým jazykem, jako to činí Huckleberry Finn Marka Twaina (1885), nebo se spíše pokoušet konfrontovat americkou realitu a životní styl s mnohem tradičnější evropskou společností a navázat tak na linii Henryho Jamese s jeho Američanem (1877) či Portrétem dámy (1881)? A konečně je úkolem amerického románu beletristicky ilustrovat ideu tzv. amerického snu, nebo ji naopak podkopat chmurnými příběhy z běžného bytí Američanů neúspěšných a nešťastných?

A třebaže se obdobně bouřlivé debaty vedou i dnes, za jisté vodítko lze ve 20. století (přesněji od roku 1917) považovat každoroční udílení Pulitzerovy ceny v kategorii próza. Joseph Pulitzer (1847-1911), sám původem maďarský žid a slavný novinář, totiž ve své závěti rozhodl, že onu cenu přiřkne odborná porota konkrétnímu dílu publikovanému vždy v uplynulém kalendářním roce, přičemž autorem musí být americký občan a upřednostňuje se zejména tvorba s americkou tematikou. Což je samozřejmě opět definice do značné míry vágní, a nezaškodí si proto alespoň výběrově připomenout, jakým obsahem byla kdy naplněna. A rozpětí je tu vskutku nemalé – najdeme zde jak svazky vypořádávající se s bolestnou minulostí (Jih proti Severu Margaret Mitchellové z roku 1937), tak popisující bezútěšnou současnost deprese (Hrozny hněvu Johna Steinbecka z roku 1940), jak tituly zachycující kouzlo i hrůzy amerického Jihu (Pobertové Williama Faulknera z roku 1963), tak implicitně, na základě jednoho historického případu antisemitismu z Ruska, nastiňující zvěrstva holocaustu (Správkař Bernarda Malamuda z roku 1967), jak fikci vyjadřující zkušenost amerického indiána (Dům z úsvitu N. Scotta Momadaye z roku 1969), tak pojednávající o bělošské střední třídě (Králík je bohatý Johna Updika z roku 1982), a konečně rovněž romány afroamerických žen, soustředící se na nezměrný útlak a ponížení, ale i finální triumf nezlomného ducha (Barva nachu Alice Walkerové z roku 1983 či Milovaná Toni Morrisonové o pět let později). Ovšemže nikdo netvrdí, že dějiny Pulitzerovy ceny nemají své omyly, význam jí však upřít nelze – poměrně spolehlivě indikuje, kterému aspektu americké skutečnosti se v té které době přisuzuje důležitost, a nositeli pak kromě peněžní částky přináší též určitou prestiž.
Není tedy divu, že když se 16.4.2001 v Berkeley Chabonova manželka Ayelet Waldmanová po telefonu dozvěděla, že její muž tuto cenu získal za Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay), vydala ze sebe srdceryvný výkřik, který Michael ze své pracovny přes dvorek nejprve špatně identifikoval jako předzvěst porodu (Ayelet právě byla v osmém měsíci těhotenství). A ještě dříve, než si spisovatel stačil vše ujasnit a zaradovat se, rozvířil se kolem něj hotový mediální kolotoč. Skoro by se chtělo říci, jakpak by ne – vysoký, štíhlý a modrooký autor (odmítl vystupovat v reklamní kampani na oděvy značky Gap i nabídku časopisu People, který ho chtěl zařadit mezi 50 nejkrásnějších lidí USA), jehož koníčkem je mimo jiné též vaření (ovládá vše od slepičí polévky až po židovskou specialitu gefilte fish), ukázkový otec, který se po odpolednách stará o děti (zpravidla totiž píše v noci, zhruba od desíti do tří do rána), a hlavně mistrný prozaik, který dostál pověsti zázračného talentu. Přesto nebyl jeho život pořád jen růžový, a začít je nutno tak říkajíc od Adama.

Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu, DC, formativní léta dětství nicméně strávil v marylandské Columbii, městě, jež z počátku existovalo pouze na papíře – bylo totiž navrženo jako ideální komunita, a stavělo se tudíž od základů a postupně. Snad už tady si malý Michael uvědomil, jakou moc mají slova a jazyk – téměř vše, co bylo v plánech pojmenováno (navíc často podle míst z děl Faulknera, Hemingwaye či Fitzgeralda), posléze opravdu stálo coby součást hmatatelného světa. A tady také začal nejen číst (především J.  R.  R. Tolkiena a E.  A. Poea, tj. autory, kteří se dokázali volně přenášet do jiných prostorů a časů), ale i psát (svůj první kousek, v němž vystupuje Sherlock Holmes a v kterém tedy nutně imituje styl A. C.  Doyla, vyťukal celý na matčině psacím stroji), a třebaže též dobře kreslil, rozhodl se pro dráhu spisovatele. Potkala ho tu ale i první těžká rána – rozvod rodičů, přes který se nikdy zcela nepřenesl, ačkoli s bratrem Stephenem otce, dětského lékaře a později ředitele nemocnice v Pittsburghu, často navštěvoval. Jak sám přiznává, hodně v té době přibral, a přestože se nikdy nestal úplným samotářem, stáhl se do sebe.

Zásadní zlom přišel až na studiích. Po absolvování anglické literatury na Pittsburghské univerzitě se Chabon účastnil kurzů tvůrčího psaní na Kalifornské univerzitě v Irvine (což je podle něj naprosto přirozený postup, neboť všechna umění se dají smysluplně vyučovat – viz třeba malířství nebo sochařství), a titul M.F.A. (Master of Fine Arts) hodlal získat na základě rukopisu nazvaného Tajemství Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh). Jeho profesora však text zaujal natolik, že jej zaslal jistému newyorskému literárnímu agentovi, a tehdy pětadvacetiletý Michael byl rázem nejen o 155 000 dolarů bohatší, ale též čtenáři i kritikou vítán jako nová literární hvězda. Prozatím postačí vědět, že již tady autor zkoumá různé podoby vztahů a přátelství mezi muži a figuruje tu velice neklasický milostný trojúhelník, jehož jeden vrchol tvoří mladý homosexuál – na základě čehož ostatně Chabona několik recenzentů nadšeně oslavovalo jako dalšího nadějného takto orientovaného autora.

S uznáním však přišlo i napětí a stres, pod jehož tíhou se Michaelovi rozpadlo první manželství. A třebaže se roku 1991 objevila první spisovatelova sbírka povídek s titulem Vzorový svět (A Model World), následujících pár let Chabon bojoval s ustavičně se rozrůstajícím monstrrománem o architektuře a baseballu, který nabýval obludných rozměrů, nikoli ovšem pevného tvaru. Onen nevydařený projekt opustil až poté, co se „na první pohled“ zamiloval do své nynější ženy, a zajímavým způsobem ho využil jako námět v pořadí druhého publikovaného románu Wonder Boys, který vyšel roku 1995. Jeho hrdinou je totiž profesor a literát středního věku, jenž také zápasí s nedokončeným veledílem, a i tady vystupuje homosexuální postava, tentokrát v podobě redaktora. Ohlas na tak svérázný univerzitní román byl opět mohutný a následovala i filmová verze, jakož i o čtyři léta později druhý povídkový svazek Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth), nicméně myšlenky na velký americký román se Michael Chabon nikdy nevzdal. Svůj druhý pokus v daném směru dotáhl do vítězného konce snad až symbolicky na prahu třetího tisíciletí – roku 2000. A předchozí zklamání a frustraci si vynahradil hned několikanásobně, jelikož Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye představují nejen velký americký román, ale též panoramatický román historický, židovský, tragikomický, lyricko-epický a postmoderní zároveň. Než však přistoupíme k podrobnější analýze, pár poznámek ke genezi.

Malý Michael byl vášnivým čtenářem komiksů, jež dostával převážně od svého otce, kterému je zase ve 30. a 40. letech předával jeho otec (pracoval totiž v tiskárně, kde se vyráběly). A třebaže dospělý Chabon skoro celou vlastní sbírku za pouhých 1000 dolarů prodal, ponechal si alespoň sešity z dílny svého oblíbence Jacka Kirbyho. A když v polovině 90. let otevřel krabici, v níž je přechovával, cosi na něj dýchlo. Toto cosi se pak smísilo s otcovými vzpomínkami na mládí v Brooklynu a s Chabonovým zájmem o dobu, jíž se nikoli neprávem přezdívalo zlatý věk komiksů, a autor zahájil podrobnější výzkum. Pořídil si průvodce New Yorkem z roku 1939 a procházel všemi doporučenými trasami, ať už byly k poznání nebo ne, hodiny a hodiny strávil v knihovnách, kde pročítal dobové časopisy (zejména společenské rubriky New Yorkeru, které patrně nejlépe vystihovaly atmosféru místa i času), a pořizoval rozhovory snad se všemi žijícími legendami – tvůrci komiksů. Svou ústřední dvojici pak matně načrtl podle skutečné dvojice židovských mladíků z Clevelandu, Jerryho Siegela a Josepha Shustera, kteří jedné horké letní noci vymysleli Supermana, načež na něj prodali veškerá práva a na dlouho upadli v zapomnění, a inovační zápal Joea Kavaliera zase vymodeloval podle opravdového zaujetí a novátorství Willa Eisnera, jenž kdysi jako jeden z mála věřil v umělecký potenciál tohoto údajně pokleslého žánru. A konečně využil, jak se smíchem tvrdí, i jistého autobiografického prvku – ony epizody, v nichž si Sammy s Rosou vyměňují nápady a názory na svou práci, odpovídají plodné kooperaci mezi ním a Ayelet Waldmanovou, bývalou právničkou a nyní také spisovatelkou, která jako první posuzuje zápletky a psychologii postav jeho próz (a naopak).

Výsledkem je strhující román-dokument, který přesvědčivě zobrazuje Spojené státy v průběhu čtvrt století – od doznívající deprese přes naznačený vývoj za druhé světové války až po nebývalý komfort předměstí 50.let, kdy se ovšem kromě ech studené války ozývá též eisenhowerovsko-mccarthyovská hysterie stran čehokoli, co jen vzdáleně zavání antiamerikanismem či sexem. Román, který je přímo napěchovaný ikonami Ameriky – od proslulé Empire State Building až po ony ústřední komiksy, po muzikálu a jazzu patrně jediný umělecký útvar, který se ve Spojených státech zrodil a stal se pro ně až příslovečný. A konečně román, jímž se stejně jako Doctorowovým Ragtimem mihne i hrstka osobností dějin 20.století – od surrealisty Salvadora Dalího a režiséra Orsona Wellese až po první dámu-humanistku Eleanor Rooseveltovou či nejznámnějšího kouzelníka, mága a iluzionistu všech dob Harryho Houdiniho. Román, jenž podobně jako Dos Passosova trilogie oslavuje nesmírnou energii, dravost a příležitosti Ameriky, aniž by přitom zakrýval její stinné stránky.
Jak už naznačuje titul, v románu se umně proplétají hned dva hlavní příběhy. Oba jsou archetypálně židovské, zároveň ale zásadně rozdílné: Sammyho osudem je přistěhovalectví, zatímco údělem Joea je být uprchlíkem. Sammy se totiž v Americe narodil, zná ji a touží v ní nejen asimilovat, ale také vyniknout (chce se stát bohatým a slavným), zatímco pro Joea je Amerika poslední šancí. A třebaže se rovněž „poamerikaničťuje“ (z až kafkovského Josefa K. se stává Joem, zatímco jeho bratranec se přerodí v Claye, přičemž jeho nové příjmení lze do češtiny přeložit jako hlína nebo jíl), nechává za sebou rodinu, přátele, jazyk i vlast. Když je pak všechny ztratí, léta trpí tzv. traumatem přeživšího – přijde o schopnost milovat, normálně komunikovat a do značné míry též tvořit a zachrání jej jen nezměrná láska. A přestože nám Chabon neukazuje běsnění holocaustu přímo, dává nám nahlédnout do Prahy doby bezprostředně předcházející, v níž houstla úzkost a beznaděj a kdy se židé (v autorově fantazii) pokusili zachránit alespoň legendárního (a pozor, z hlíny uhněteného) Golema rabbiho Loewa, jehož k životu přivádí opět „pouhé“ slovo. (Sluší se dodat, že spisovatel sám Prahu těsně po sametové revoluci krátce navštívil.) A pro židovskou literaturu jsou koneckonců charakteristické i tři hlavní typy vazeb, s nimiž Chabon tak často pracuje: pouta mezi dvěma mladými nadanými muži, mezi učiteli a žáky a otci a syny (ne náhodou věnoval Michael knihu svému otci).

Původně se celý román měl jmenovat Zlatý věk, název však autorovi připadal málo originální a pohrával si s titulem Kavalier a Clay, k němuž v záchvěvu inspirace připojil ona úžasná dobrodružství. Což byl dotek génia – rázem se totiž vyjasnila spřízněnost jak s Dobrodružstvími Toma Sawyera a Huckleberryho Finna výše zmíněného Marka Twaina, tak s Dobrodružstvími Augieho Marche Saula Bellowa, a adjektivem úžasná se zase podbarvil jistý komiksový nádech nadsázky, který textem organicky prostupuje. A obratem se tak dostáváme k hlavnímu motivu všech tří příběhů (včetně příběhu Eskapisty), jímž je únik v různých podobách, a nejednou doslova na poslední chvíli. Zatímco Sammy prahne po úniku z malého stísněného bytu a omezujícího Brooklynu a později se pokouší uniknout své pravé identitě (načež se ji v závěru příznačně vydá hledat na západ), Joe v jedné z úvodních temně groteskních scén uniká v rakvi do Litvy (Chabonovi předkové byli polsko-ruští židé a jedna z rodinných větví sahala až k vilniuskému vrchnímu rabínovi) a až zázračně dokáže ze všech pout (kromě pekla protektorátu) uniknout i Kavalierův pražský učitel Kornblum či jeden z předobrazů Eskapisty, již vzpomínaný Harry Houdini. A konečně musíme zmínit i únik z reality, z něhož byly a jsou komiksy obviňovány, avšak tady je nahlédnut i z druhé stránky – cožpak není každá literatura svým způsobem únik, a cožpak únik do časoprostoru, kde dobro vždy vítězí nad zlem, není v našem nejistém a nezřídka krutě nespravedlivém světě pozitivní hodnotou?

Ani zdaleka to ovšem není motiv jediný a najdeme tu celou řadu témat, z jakých sestává snad každý silný příběh. Kromě klíčové lásky a přátelství je nutno uvést i touhu po svobodě, odpovědnost, zklamání a pro všechna dobrodružství nezbytné putování, v případě Joea až do Antarktidy. A volba to je v podstatě logická – vždyť právě tam se na sněhových pláních střetl Frankenstein se svým výtvorem, a právě tam zabije Joe svého prvního Němce, který ale zlomyslnou ironií osudu není žádný nelidský nacista. (Jak kdysi poznamenal Chabon v interview, nechtěl se pustit na evropská bojiště, která před ním bravurně zachytili jiní, a Antarktida mu přišla jako další ideální ztělesnění motivu úniku). Stejně však jako se v textu mísí prvky tragické s komickými (viz třeba vykreslení excentrického Rosina otce), výraznou epickou linií prostupují elementy a tóny lyrické (například při popisu ženy, oblohy nebo i pouhé barvy, prostě jakéhokoli objektu, který se právě stává předmětem spisovatelovy zobrazovací touhy).

Nicméně jako by to nestačilo – Úžasná dobrodružství jsou též skvělým příkladem románu postmoderního, a to přinejmenším na několika rovinách. Za prvé je Chabon opatřil úmyslně mystifikujícími poznámkami, jimiž se nás snaží přesvědčit, že Kavalier a Clay skutečně byli komiksovými tvůrci, a dále tak nabourává už tak tenkou hranici mezi fakty a fikcí (nenechte se zmást, naopak studie doktora Frederica Werthama nazvaná Svádění nevinných, která dokazuje neblahý vliv komiksů na vzrůstající násilí a zločinnost mezi mladistvými, jakož i následná vyšetřovací senátní podkomise se velmi přesně opírají o reál). Za druhé se cíleně zaobírá uměním, které bylo a je konzervativci chápáno jako nízké, a danému žánru tak vzdává hold – mimo jiné i proto, že proti Hitlerovi bojoval na svých stránkách mnohem dřív, než Spojené státy oficiálně vstoupily do války. Za třetí obsahuje pasáže, které se už zase „pouhým“ slovem pokoušejí přiblížit vybrané příhody Eskapisty, které se nějak váží k centrálnímu ději. Za čtvrté proto, že komiksy bere též jako výnosný obchod a neváhá tak rozebírat tvrdé a často nekalé konkurenční praktiky, hromady peněz, které povětšinou shrábli nakladatelé a nikoli autoři, či dnes i u nás poměrně rozšířené bitvy o značku. A za páté proto, že je to literatura o literatuře a její tvorbě, tedy jakási metaliteratura, jež vidí své limity (stejně jako Golem neuchrání před koncentráky pražské židy, ani Eskapista nespasí Joeova milovaného bratra Tomáše), zároveň ovšem opěvuje to, co umí – nabídnout alternativní světy, naprostou volnost a dokonalost, jaká je ve fyzickém reálu zhola nemožná.

To nejúžasnější však nakonec – Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye žijí dál! Michael Chabon už dokončil scénář ke stejnojmennému filmu a podílí se na Úžasných dobrodružstvích Eskapisty, čtvrtročních komiksových svazcích, které již spatřily světlo světa a měly by to co se akční kostry týče dotáhnout až do žhavé současnosti.

Ovšemže svébytná variace na velký americký román a Pulitzerova cena neznamenají, že Michael Chabon završil spisovatelskou dráhu. Stihl už vydat svou první knihu pro děti nazvanou Summerland (2002) a pilně pracuje jak na dalším románu, tak na dalším svazku povídek. Zdá se tedy, že tradice americké židovské literatury zastoupená jmény jako Bernard Malamud či Philip Roth také žije dál. A to je úžasná zpráva.

Hana Ulmanová

Potok, Chaim: Dějiny Židů

potok_dejiny ziduDějiny Židů v podání Chaima Potoka
Chaim Potok
: Putování (Dějiny Židů). Přeložili Eva Adamová, Eduard Geissler a Štěpán Kovařík. Odborná konzultace a výběrová bibliografie Andrea Braunová. Argo, Praha 2002, 452 stran, náklad a cena neuvedeny

Tvůrce známý u nás jako vynikající americký romanopisec je teď představen i svou prací historickou

Chaim Potok (1929-2002) byl celým svým životem i dílem ukázkovým příkladem „Zwischenmensche“ (anglicky in-between person) – tedy člověka mezi dvěma světy. V roce 1954 se stal rabínem, stejně tak ovšem toužil po špičkovém vzdělání světském. O jedenáct let později zakončil postgraduální studium filozofie na Pensylvánské univerzitě. Ve svých prózách známých také v českých překladech čerpá z vlastního dědictví ortodoxního judaismu a snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj ústřední problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti. I romanopisec je podle něj „mezičlověkem“, protože zprostředkovává kontakt mezi sebou a čtenáři, mezi skutečností a imaginací, mezi minulostí a přítomností. A totéž lze pak tvrdit o Chaimu Potokovi jako autorovi svazku nazvaného Putování, s podtitulem Dějiny Židů.

Pražský kompromis
Ve Spojených státech se Putování vyskytuje ve dvou základních mutacích. Když vyšlo roku 1978 poprvé, připomínalo by nám formátem i množstvím kvalitních ilustrací a fotografií na křídovém papíře (Rembrandtovy obrazy, nejrůznější sochy, divoké skály a pouště Sinaje atd.) nejspíše Pijoanovy Dějiny umění. Následně se objevovalo ve verzi paperbackové. Pražské nakladatelství Argo se rozhodlo pro kompromis – kniha je vázaná, avšak bez barevných příloh; místo sekundární literatury, jež by v České republice byla povětšinou nedostupná, nechalo pořídit výběrovou bibliografii a z nepochopitelných důvodů nepřevzalo mapku vypovídající o tom, kolik kde v současnosti žije Židů. Jinak ovšem dílu na rozsahu ani hodnotě neubralo nic: nechybí Potokovo věnování otcům ani poděkování učitelům a kolegům, tedy uznání těch typů vztahů, jaké známe především z jeho tvorby beletristické. Nechybí ani úvod, v němž spisovatel charakterizuje sám sebe, to jest pozici, z níž historii přibližuje a vykládá.

Vítězové i poražení
„Jsem Američan, Žid.“ Tak zní první věta úvodu, jíž autor předznamenává fakt, že při psaní pracoval nejen s biblí, ale také s moderními výzkumy archeologickými, s filologií, se starými jazyky a vůbec s poznatky, které dnes máme o kulturách dávného světa. Na jedné straně tedy píše jako příslušník vyvoleného národa, pro jehož sebedefinici byl po tisíciletí putování centrální právě biblický text (viz pojem národ Knihy, anglicky people of the Book), na druhé straně však moudře využívá přístupu interdisciplinárního, přičemž se nebojí přiznat, že ten či onen jev interpretuje očima západní civilizace. Nutně nás tak Chaim Potok upozorňuje na jisté anachronismy (kupříkladu v časech Abrahámových se nejezdilo na velbloudech, nýbrž na oslech, a v době, kdy se o hradbách v Jerichu zmiňuje bible, tam žádné hradby nebyly) a připouští, že bible se nám nepokouší nabídnout objektivní obraz civilizace v Kenaanu. Zdůrazňuje, že útěk otroků z Egypta známe výhradně z bible, zatímco egyptští písaři o něm mlčí, a mnohdy si Chaim-vykladač dovolí i svobodu a volnost romanopisce (když vysvětluje postavu Mojžíše). Hovoří o dějinách vítězů i poražených, na rozdíl od valné většiny svých předchůdců se však nevěnuje pouze králům a vojevůdcům, tedy osobám mocným. Podstatné části pojednání se týkají snad nikdy nekončícího utrpení obyčejných lidí, a to nezřídka i těch, které judeokřesťanská tradice označuje za pohany.

Utrpení a (ne)smysl
U pohanství a utrpení se musíme na chvíli zastavit, neboť právě zde pocítil Potok na vlastní kůži dramatickou konfrontaci kultur. Jak sám na jiném místě vzpomíná, učitelé ho vždy vedli k tomu, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus a že Řecko je „odporný kulturní přízrak“, neboť znamená „modlářskou hrozbu“. On však později objevil, jak může být pohanské Řecko kupříkladu svou prózou a poezií či městskou samosprávou přitažlivé. Navíc mladého Chaima otec učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). V letech 1955-57 byl však Chaim coby armádní kaplan v Koreji svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a ono utrpení nemělo vůbec žádný smysl – lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocím. Judaismus Chaima Potoka se tak – podobně jako svět kolem něj, s nímž se neustále střetával – vyvíjel a měnil a stejně klíčovou roli jako v osobnostním vývoji podle něj konfrontace kultur hraje v dějinném vývoji obecně. Jak tedy vypadá Potokovo pojetí dějin?

Čtyři knihy Potokovy
Rozebírá-li autor jednotlivé kulturní konfrontace v dějinách lidstva, dochází k závěru, že nejprve se vstřebají takzvané povrchové elementy jako oděv či jazyk, zatímco takřečené jádro, to jest způsob myšlení a nazírání světa, přichází na řadu nakonec, anebo dokonce vůbec ne. Kdykoli se tedy objeví nové ideje, staré náboženské představy mizí jen pozvolna – často nadále bok po boku přebývají ve stejné kultuře, a nezřídka i v témž člověku. Výsledkem takového procesu může být i kulturní šok – jako třeba gymnasion v Jeruzalémě, kde cvičili nazí knězi, židovští mladíci. Kulturně-náboženské sváry ovšem hojně přerůstají v boje a války o území a politickou moc. A naopak. Autor to výborně ilustruje na případu Judy Makabejského a vyjadřuje přesvědčení, že je to jev v historii zcela běžný. Potokově koncepci pak logicky odpovídá i celkové rozvržení více než čtyřsestránkového svazku. Rozdělen je do čtyř knih. Ta první se zaobírá pohanstvím antického věku; druhá se probírá pohanstvím klasického věku; třetí kniha sleduje časy islámu a křesťanství; kniha čtvrtá, nazvaná V časech moderního pohanství, obsahuje jedinou kapitolu, výstižně pojmenovanou Sekularismus. Kontroverzní postava falešného mesiáše Šabtaje Cviho (známého také ze Singerova románu Satan v Goraji), zrození chasidismu či židovské osvícenství a odpadlík Spinoza autora příliš nezajímají. A o dvou zásadních událostech židovských dějin 20. století – o holocaustu a o existenci Státu Izrael – se dozvíme jen nepřímo, z narážek.

Koho všeho nepotěší
Je pravděpodobné, že Putování nepotěší arabisty, neboť Potok tvrdí, že „arabská civilizace“ nevznikla mezi Araby – veškeré učení podle něj přinesli křesťané a Židé, Syřané, Peršané a Egypťané, z nichž mnozí k islámu konvertovali a používali arabský jazyk. Potom však nezalichotí ani křesťanům, jelikož cituje výroky papeže Innocenta III. o vině Židů za ukřižování Ježíše Krista a o jejich odsouzení „k tomu, aby žili v trvalém područí… bez domova“, a rozebírá mysterijní hry zobrazující Židy coby pijavice půjčující na úrok, z nichž pramení i pozdější antisemitské portréty Židů v literatuře (kupříkladu Shakespearův Kupec benátský). Tím, jak se Potok pokouší skloubit či naopak kontrastovat pohled víry s pohledem vědy, tedy judaismus se zastřešující kulturou západního světského humanismu, patrně neuspokojí ani určité teology, kteří by chtěli vidět takzvané svaté dějiny (německým termínem Heilgeschichte) jako daný souhrn událostí, jež jsou vůči vnějším vlivům imunní. Jak se totiž Potok opakovaně vyjádřil ve svých přednáškách, je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit – přičemž byste měli zůstat ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance. Nebo jinými slovy, jak to naznačují hrdinové autorových próz, je důležité být sám před sebou intelektuálně poctivý. A právě o to vůdčímu židovskému mysliteli, filozofovi a romanopisci v Putování šlo.

Hana Ulmanová, článek vyšel v MFDnes 30/11/2002