Roth, Philip: Portnoyův komplex

9788020417664_1 Portnoyuv_ komplex(Philip Roth: Portnoyův komplex. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Ach ten můj otec! Ten dobrotivej, úzkostnej, nechápající, zácpou sužovanej otec, odsouzenej k tomu, aby mu Svatá říše protestantská házela ve všem všudy klacky pod nohy! Sebedůvěra a mazanost, pocit nadřazenosti a konexe, to všechno, co bylo jeho světlovlasejm a modrookejm vrstevníkům vrozený a co jim umožňovalo druhý vést, ovlivňovat, a když bylo zapotřebí, tak je i utlačovat, toho všeho otec neměl ani za mák. Jak by mohl utlačovat? Vždyť patřil mezi utlačovaný! Jak by mohl prosazovat svou moc, když patřil k těm bezmocným? Copak mohl dosáhnout jakýhokoli triumfálního vítězství, když mu byl každej triumfátor odpornej, a nejspíš i samotná myšlenka, že někdo nad někým zvítězí. „Uctívaj Žida, Alexi, jestlipak to víš? Celý to jejich slavný náboženství je založený na tom, že uctívaj člověka, kterej byl prokazatelně jenom Žid. No co bys tomu řek? Taková hloupost! No co bys řek takovýmuhle balamucení? Vždyť ten Ježíš Kristus, o kterým každýmu tvrděj, že to byl Bůh, byl akorát Žid! A tenhle fakt, ze kterýho mě div neraní mrtvice, jen na něj pomyslím, nebere nikdo v potaz. Že to byl Žid, stejnej Žid jako ty a já, že prostě vezmou nějakýho Žida a z jeho mrtvoly pak udělaj něco jako boha, načež – a právě z toho by se jeden pominul – ty pacholci sprostý vobrátěj, a kohože začnou jako prvního pronásledovat? Kohože to už dva tisíce let nenechaj žít a jen je vražděj a nenáviděj? No Židy, který jim, když nic jinýho, dali toho jejich milovanýho Jéžiše. Já tě ujišťuju, Alexi, že v životě neuslyšíš horší mišegos takovejch zmatenejch pitomostí a nechutnejch nesmyslů, než je to jejich křesťanský náboženství. A přesně tomu tyhle takzvaný esa věřej!“

Na domácí frontě se ale k obranný strategii pohrdání mocným nepřítelem tak snadno utíkat bohužel nemohl, protože tím nepřítelem se postupem času stával čím dál víc jeho milovanej syn. Opravdu, v tomhle dlouhým období děsů, jak by se dalo označit moje dospívání, mi na otci nejvíc nenaháněla strach jeho zuřivost, od který jsem čekal, že se s ní do mě co nejdřív obuje, ale ta moje, se kterou jsem každej večer u jídla toužil tuhle neznalou a nekultivovanou pozituru brutálně zdecimovat. Víte, jak jsem si přál vykopat ho za hranice života nás normálních lidí, když strkal do servírovací mísy vidličku, kterou jedl, nebo když ze lžíce srkal polívku, místo aby jako každej vychovanej člověk počkal, až vychladne, nebo když se – nedejbože – pokusil zformulovat svůj názor, ať už to bylo na cokoli… A co mě na těch mejch choutkách strašilo nejvíc, bylo vědomí, že kdybych jim podlehl, není vyloučeno, že bych uspěl. A není taky vyloučeno, že by mi v tom sám pomohl! Stačilo by, abych se přehoupl přes talíře od večeře s prstama zamířenýma na jeho hrtan, a okamžitě by klesl s vyplazeným jazykem pod stůl. Křičet, co by nekřičel, handrkovat se, co by se nehandrkoval, a nudžovat, no ano, a jak! Ale bránit se? Mně? „Alexi, takhle se do něj nesmíš pouštět,“ varuje matka, když opouštím rozeřvanou kuchyň jako Attila, Bič boží, a s křikem nechávám další večeři nedojedenou, „dyť ho eště trefí šlak, jestli na něj budeš pořád takhle sprostej!“ Nemůžu udělat nic jinýho, než zařvat „Prima!“ a prásknout jí před nosem dveřma od svýho pokoje. „Fajn!“ zaječím a vytáhnu ze skříně koženkovou bundu, kterou nosím zásadně s vyhrnutým límcem (což si ona hnusí stejně jako celej ten hnusnej svršek). „To by bylo báječný!“ křičím a s očima plnýma slz se rozběhnu na roh ulice vybít si zlobu na hracím automatu.

I když jsem se proti nim takhle stavěl, co já bych kristepane dal, kdyby otec byl matka a ona můj otec! Jenomže v naší famílii mají pohlaví beznadějně popletený! Ten, kdo by si vlastně měl na mě dupnout, jenom ustupuje, a ten, kdo mi má ustupovat, se do mě pouští! Kdo tu má plísnit, ten se bezmocně hroutí, protože jeho útlocitnost ho zbavuje síly! A ten, kdo by se měl hroutit, věčně jen plísní, kárá, kritizuje, nachází chyby a snaží se napravovat! Supluje patriarchální roli! Zaplaťpámbu, ach zaplaťpámbu, že aspoň toho ptáka a koule má on! Žádnou neochvějnou mužností se sice v tom světě zlatovlasejch gojů se stříbrným jazykem – mírně řečeno – nevyznačoval, ale mezi nohama ho pámbu vybavil jako opravdovýho chlapa párem velkých zdravých kulí a šlongem tak mocným co do dýlky i objemu, že by se jím mohl chlubit i král. A to všechno bylo skutečně jeho – tímhle jsem si skutečně jistej –, protože jak to z něj viselo, bylo vidět, že tohle nepochybně patří jemu a nikdo mu to nemůže vzít.

Jenomže jeho pohlavní atribut jsem samozřejmě doma neměl možnost vnímat tak často jako erogenní partie matčina těla. Jednou jsem zahlídl i její menstruační krev… Temně na mě zářila z ošlapanýho linolea před kuchyňským dřezem. Stalo se to před víc než čtvrtstoletím a byly to jen dvě kapky, ale ty se dodnes lesknou na její ikoně, kterou mám s věčným světlem pověšenou ve svým Moderním muzeu stížností a křivd (spolu s krabicí vložek a nylonovýma punčochama, ke kterejm se dostanu za chvíli). Krev, kterou ta ikona roní, odvádí odkapávací prkno dřezu do výlevky, protože je to krev, kterou matka nechává z masa vytéct, aby bylo košer a smělo se jíst. Nejspíš to všechno pletu dohromady a podle těch mých řečí o krvi by mě někdo mohl považovat za syna z rodu Átreovců, ale já si nemůžu pomoct, jelikož mám v hlavě pořád obraz, jak matka stojí u výlevky a odkrvuje maso solí, jenomže najednou ji přepadnou ty „ženský potíže“ a v tu ránu se s nářkem, kterým mě strašlivě vyděsí, vřítí do ložnice. V tý době mi nebylo víc než čtyři nebo pět let, a přesto ty dvě kapky krve, který jsem spatřil na podlaze kuchyně, mám dodnes před očima… stejně jako krabici vložek… stejně jako punčochy, co jí obepínají nohy až nahoru… stejně jako… musím to vůbec ještě říkat? – stejně jako nůž na chleba, kterým hrozí vycedit krev ze mě, když odmítnu sníst večeři. Ten nůž! Ten nůž! Nejde mi na rozum, že ji samotnou vůbec nenapadlo, že ta hrozba nožem je něco, zač by se měla stydět, nebo se o tom aspoň moc nešířit. Jenomže já slyším z postele, jak při partii madžonku s dámama brebentí o svejch starostech: Ten náš Alex začal najednou tak špatně jíst, že nad ním musím stát s nožem. A žádná z přítomnejch zřejmě nepovažuje její řešení za nijak přemrštěný. Já nad ním musím stát s nožem! Ani jedna z těch ženských nevstane od stolu s madžonkem a neodejde! Ale to je tím, že v jejich světě se to s dětma, co špatně jedí, dělá přesně takhle – jedna aby nad nimi stála s nožem!

O řadu let pozdějc na mě jednou zavolala z koupelny. Utíkej do drogerie! Kup mi krabici vložek! Honem! Ta panická hrůza v jejím hlase! Jak já pelášil! Po návratu jsem celej zadýchanej podal krabici bílým prstům, který se ke mně protáhly úzkou škvírkou ve dveřích koupelny… I když matku nakonec její menstruační obtíže dovedly až na operační stůl, stejně jí nemůžu odpustit, že mě tenkrát tím samaritánským posláním pověřila. Radši měla na tý studený podlaze koupelny vykrvácet, poněvadž i to by bylo lepší, než posílat jedenáctiletýho kluka, aby jí skočil pro menstruační vložky! Kde prokristapána vězela ségra? A copak neměla žádnou železnou zásobu? Jak mohla být ta příšerná ženská tak necitlivá ke zranitelnosti svýho bubíka, jak se mohlo stát, že na jedný straně projevila takovou netečnost k mýmu studu, a na druhý jednala v takovým souladu s mýma nejskrytějšíma tužbama? … Jsem tak malej, že stěží vím, jakýho jsem pohlaví, nebo by se aspoň dalo soudit, že to ještě nevím. Je brzy po obědě někdy na jaře mýho čtvrtýho roku. Z ostrůvku hlíny venku před domem se zvedají narudlý stopky kytek. Okna stojej dokořán a vzduch v bytě je jarně vlahej a přitom zelektrizovanej matčinou energií. Týdenní prádlo je vypraný a pověšený na šňůře, a abychom měli po večeři taky něco sladkýho, upekla nám matka mramorovej koláč, kterej nádherně zkrvavila – už zase ta krev! už zase ten nůž! – kterej zkrátka se zručností profesionálky zkrvavila čůrkama rozpuštěný čokolády stékajícíma do bledýho vanilkovýho korpusu, a její výtvor mi připadá stejně podivuhodnej jako broskve, které nevím jak zavěšuje do lesknoucí se hmoty ovocnýho rosolu. Takže zvládla prádlo, upekla koláč, vydrhla podlahu v kuchyni a v koupelně a pokladla ji rozprostřenýma novinama, samozřejmě dávno utřela prach a zbytečný říkat, že taky vyluxovala, sklidila nádobí od oběda, umyla ho a (se svým roztomilým pomocníčkem) ho uložila do kredence do štelážky určený pro milchiges, a celý do- poledne si jako kanárek pískala nějakej nápěv bez melodie, nějakou písničku, ze který zaznívá zdraví a radost, klid a spokojenost. Já jí kreslím obrázek, ona se zatím sprchuje – a pak se v prosluněný ložnici oblíká, že mě vezme do města. Sedí ve vyztužený podprsence a podvazkovým pasu na okraji postele, natahuje si punčochy a přitom švitoří. Kdopak je maminčin hodnej chlapeček? Kdopak je nejmilejší chlapeček, jakýho kdy maminka měla? Kohopak má maminka ze všech na světě nejradši? Jsem rozkoší bez sebe a přitom sleduju pomalej, mučivě krásnej postup jejích nohou do přiléhavejch průsvitnejch punčoch, který její pokožce dodávají znepokojivej nádech. Přitočím se tak blízko, že z jejího krku cejtím zásyp po koupeli a můžu líp vnímat spletitost bimbajících se pružnejch podvazků, na který se co nevidět punčochy připnou (bezpochyby za hlaholu trub a víření kotlů). Cejtím olejíček, kterým vyleštila čtyři zářící sloupky mahagonový postele, ve který spí s člověkem, co s náma žije o večerech a o nedělních odpoledních. Prej je to můj otec. Z konečků prstů – přestože mi všechny ty moje čunčata do jednoho umyla teplým mokrým hadříkem – cejtím ještě oběd, ke kterýmu mi připravila tuňákovej salát. Ale klidně by to mohlo bejt i ženský přirození. A možná, že i je! Chce se mi vrnět rozkoší. Jsou mi čtyři, a přesto cejtím v krvi – ó jé, už zase ta krev –, jak je ten okamžik nabitej vášní, jak je těhotnej možnostma. Ta dlouhovlasá tlouštice, o který mi tvrděj, že je to moje sestra, je ve škole. A ten chlap, co je mým otcem, kamsi odešel, aby vydělával peníze, jak nejlíp umí. Oba dva jsou teda pryč a kdoví, třeba budu mít štěstí a už se nikdy nevrátěj… Teď už je odpoledne, k tomu jaro, a já tu sedím a pozoruju ženskou, která si kvůli mně, jen a jen kvůli mně natahuje punčochy a prozpěvuje si písničku, ze který kypí láska. A s maminkou zůstane navždycky kdo? Já. A kdopak chodí s maminkou, ať v tom celým širým světě jde kamkoli? No přece já, samozřejmě. To je ale hloupá otázka, nicméně jen žádný obavy, budu hrát s sebou. Tak kdopak se s maminkou takhle dobře naobědval, kterejpak hodnej chlapeček pojede s maminkou autobusem do města, kdopak půjde s maminkou do toho velikanánskýho obchodu… a tak dál a tak dál… až do minulýho tejdne, kdy matka, když jsem se jí šťastně vrátil z Evropy, najednou řekne –

„Šáhni si.“

Cože?“ Ale to už mě vezme za ruku a přitáhne si ji k tělu.

„No mami –“

„Co ses narodil, jsem nepřibrala ani tři kila,“ prohlásí. „No jen si šáhni,“ vybídne mě a přitiskne moje ztuhlý prsty na oblinu svých boků, který dodnes nejsou nepohledný…

A ty punčochy? Od těch dob už uplynulo přes pětadvacet let (a tahle hra už by bývala měla dávno skončit!), ale maminka si je před svým malým chlapečkem natahuje dodnes. Nicméně teď už chlapeček při pohledu na vlajku, která se chvějivě sune vzhůru, pokládá za nutný dívat se jinam, a nejenom z ohledu na svý duševní zdraví. Ano, je to pravda, pohled odvracím ne kvůli sobě, nýbrž z ohledu na toho chudáka otce! Jenomže má tady otec vůbec nějaký přednostní práva? Kdyby se v tomhle obývacím pokoji jeho dospělej malej chlapeček zničehonic se svou maminkou překotili na koberec, copak by udělal tatínek? Vylil by na ten rozvášněnej pár kýbl vařící vody? Vytáhl by svůj nůž – nebo by odešel do vedlejšího pokoje a koukal by na televizi, dokud by toho nenechali? „Proč se díváš jinam?“ zeptá se matka pobaveně při rovnání švů. „Copak jsem nějaký jednadvacetiletý děvče! Jako bych ti nebyla utírala zadeček a nelíbala ti tolik let tu tvou malou prdýlku. Jen se na něj podívej –“ upozorňuje otce pro případ, že by tomu malýmu kabaretnímu výstupu, co se tu právě odehrává, nevěnoval stoprocentní pozornost, „no jen se podívej, jak dělá, jako by jeho matka byla nějaká šedesátiletá královna krásy.“ Jednou měsíčně mě otec bere s sebou do švicbadu, kde se pokouší – za přispění páry, masáže a dlouhýho hlubokýho spánku – rozbořit tu pyramidu podráždění, kterou na sebe během uplynulejch tejdnů v práci nabral. Šaty, ve kterejch jsme přišli, zamkneme v odpočívárně. Mužský, který už mučící proceduru v nižším podlaží absolvovali, tu rozložený na řadě železnejch kavalců stojících kolmo k šatním skříňkám spočívají pod bílejma prostěradlama jako oběti nějaký náhlý katastrofy. Nebejt toho, že tu a tam zničehonic zaburácí pšouk nebo čas od času vyrazí odněkud kulometná dávka zachrápání, byl bych přesvědčenej, že jsem v márnici a že se z nějakýho záhadnýho důvodu svlíkáme před očima mrtvol. Já se na bezduchý těla nedívám, ale vzrušeně poskakuju na špičkách jak myška a snažím se vyvlíct nohy ze spodků, než mi do nich někdo stačí nakouknout, protože vždycky k svýmu zármutku a ohromení, ke svýmu pokoření objevím na jejich nejspodnějším švu bleďounký, tenounký máznutí po stolici. Ach pane doktore, a přitom já se utírám, utírám a utírám, věnuju utírání stejně času jako vlastnímu kadění a možná ještě víc, já šeredím toaletním papírem, jako by rostl na stromech – jak aspoň tvrdí můj závistivej otec –, utírám se, až mám tu ďovírku červenou jak malinu; ale přestože bych strašně rád udělal matce radost a házel jí večer do koše na prádlo spodky, který mohly halit řitní otvor anděla, stejně jí místo toho nepřestávám předkládat – dělám to schválně, pane doktore, nebo za to prostě nemůžu? – zasmrádlý klukovský spoďáry.

Ale proč vlastně poskakuju tady, v tureckejch lázních? Vždyť tady nejsou žádný ženský. Žádný ženský a žádný gojové. Je to možný? Tady si není proč dělat starosti!

Vyjdu z odpočívárny a v závěsu za spodníma záhybama otcovejch bílejch hýždí scházím po kovovejch schodech do očistce, v němž se z otcova těla vypařej a budou vymlácený muka, za který může skutečnost, že to v pojišťovnictví dotáhl jenom na agenta, má rodinu a je Žid. Dole pod schodama obejdeme horu bílých prostěradel a kopec zmuchlanejch ručníků, otec se opře ramenem do těžkejch dveří bez okýnka a pak vejde do temnejch končin, kde vládne ticho a libej pach „Lesní vůně“. A zvuky, který tu vládnou, připomínají potlesk nepočetnýho a nijak nadšenýho publika, který odměňuje smrtelnou agónii hlavního protagonisty nějaký tragédie. Ten potlesk obstarává párek masérů, který bušej a plácaj do těl svejch obětí, to znamená mužů polozahalenejch prostěradlama a nataženejch na stolech s mramorovýma deskama. Maséři do nich pleskají, hnětou je, strkají s nima sem a tam a kroutí jim pomalu údy, jako by jim je chtěli neporušený vyjmout z kloubů, což na mě má hypnotizující účinek, nicméně jdu pořád dál za otcem kolem bazénu, malý zelený krychle vody tak ledový, že se v ní člověku málem srdce zastaví, až konečně přicházíme ke dveřím do páry.

Jakmile otec dveře otevře, začne ke mně ta místnost promlouvat o prehistorickejch dobách, který předcházely éře jeskynních lidí a obyvatel kolovejch staveb, o který jsme se učili ve škole, o dobách, kdy nad mokvající bažinou, kterou tehdy země byla, pohlcovaly sluneční svit vířící bílý páry, a kdy plynuly věky, během kterejch se země vysoušela pro člověka. S podlejzavým chlapečkem se samejma jedničkama, kterej po vyučování běží domů, s tím malým přemoudřelým neviňátkem, co věčně hledá klíč k nevyzpytatelnejm záhadám a co se setká nebo nesetká s maminčiným souhlasem, nemám rázem nic společnýho, a vracím se zpátky do jakýsi rozčvachtaný vodovatý doby, kdy ještě neexistovaly ani rodiny, ani záchody a s nima spojený rodinný tragédie, jak je známe dneska, do údobí obojživelníků, obrovitejch nemyslících tvorů, který se čas od času ponořej do vody a z mokrejch masitejch boků a trupů jim pak stoupá pára. Mám pocit, jako by se všichni ti Židi, co se v rohu místnosti s párou krčej pod studeným crčkem sprchy, aby se pak mohli odpotácet zpátky a nalokat se těch hnusnejch, neproniknutelnejch, nedýchatelnejch výparů ještě víc, nechali strojem času přenýst zpátky do dob, kdy existovali jen v podobě jakýhosi stáda izraelitskejch živočichů schopnejch vyjadřovat se jen prostřednictvím ojoj… protože přesně takový jsou zvuky, co vydávají, když se vlečou od sprchy zpátky do dusnýho smradu. Vypadá to, jako by se otec a jeho spolutrpitelé konečně vrátili do jedinýho prostředí, v němž se můžou chovat přirozeně a kam nemá přístup ani žádnej goj, ani žádná ženská.

Stojím v pozoru mezi otcovýma nohama a zatímco on mě od hlavy až po paty odívá do hustý mýdlový pěny, já zírám s obdivem na to pytlovitý, veliký cosi, co mu visí z mramorový lavice, na který sedí. Jeho šourek se podobá protáhlý vrásčitý tváři starce, kterej má za každou z obou splasklých lící nacpaný vejce, kdežto ten můj by mohl viset na zápěstí nějaký holčičí panenky coby malinkatá růžová kabelinka. Jeho šlong v porovnání s mým tintítkem, který matka před cizíma s oblibou nazývá camprlíček (no dobrá, udělala to jednou, ale tohle jednou je doživotní flastr), ten jeho šlong ve mně vyvolává představu požární proudnice na konci stočený hadice, kterou máme viset ve škole ze zdi chodby. Šlong… Tenhle výraz je naprosto přesným vyjádřením tý animální masitosti, před kterou se tak kořím, na níž tak obdivuju tu těžkou, nic nevnímající a ničím neovlivnitelnou lhostejnost jeho tělesnýho vývodu, ze kterýho stříká proud silnej a mohutnej jako lano, kdežto to, co jde ze mě, jsou jen tenounký žlutý nitky, který moje matka eufemisticky nazývá „lulání“. Já se naopak domnívám, že lulání, ty žlutý nitečky tak tenký, že by se s nima dalo šít, je to, co vyrábí ségra! „Chceš se hezky vylulat?“ ptá se mě matka, ačkoli já chci vyprodukovat příval, já chci vyvolat záplavu, já chci výtok ze záchodový mísy obrátit do protisměru, stejně jako to dělá on. „Jacku!“ volává na něj matka, „byl bys tak laskav a zavřel ty dveře? Dáváš moc pěknej příklad tomu našemu… však víš.“ Ach kéž by tomu tak bylo, mami! Kéž by si ten všakvíškdo dokázal z nedostatku studu toho všakvíškoho vzít příklad! Kéž bych byl schopnej se hloubkou jeho prostoty přiživit, místo aby se pro mě i ta stala pramenem hanby. Hanba, hanba, hanba a ještě jednou hanba, jelikož ať se kamkoli obrátím, všude jen další hanba.

 

(Philip Roth: Portnoyův komplex. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta, Praha 2011.)

Roth, Philip: Pokoření

9788020420343_1 Pokoreni(Philip Roth: Pokoření. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Carol dokonce následující sobotu přiletěla z Michi­ganu, aby se v New Yorku setkala s Pegeen a zašly spolu na oběd. Pegeen odjela ráno a vrátila se zpátky asi v osm večer. Uvařil pro oba jídlo, a teprve když dojedli, zeptal se, jak to šlo.

„Takže, co říkala?“ prohodil Axler.

„Mám ti povědět úplně všechno?“ zeptala se Pegeen.

„Prosím,“ přisvědčil.

„Dobře,“ řekla, „pokusím se vybavit si náš rozho­vor co možná přesně. Byla to taková vlídnost s nej­vyšší ostražitostí. Nechovala se ani vulgárně, ani se mi nesnažila mazat med kolem pusy. Prostě matčina neza­ujatá kansaská upřímnost.“

„Pokračuj.“

„Chceš vědět všechno,“ konstatovala Pegeen.

„Ano,“ odpověděl.

„Tedy, v restauraci prošla kolem mne – vůbec mě ne­poznala. ‚Mami,‘ zavolala jsem na ni a ona se otočila a řekla: ‚Ach můj bože, to je moje dcera. Ty ale hezky vypadáš.‘ A já jsem se zeptala: ‚Hezky? Dřív jsem podle tebe hezky nevypadala?‘ A ona řekla: ‚Nový účes, oble­čení, jaké jsem na tobě nikdy neviděla.‘ ‚Takové ženštěj­ší, chceš říct?‘ zeptala jsem se. ‚To rozhodně,‘ odpově­děla, ‚ano. Velmi ti to sluší, má drahá. Jak dlouho už to trvá?‘ Pověděla jsem jí to a ona poznamenala: ‚Máš moc hezký účes. Nemohl být levný.‘ A já jsem jí řekla: ‚Prostě zkouším něco nového.‘ A ona podotkla: ‚Tuším, že zkoušíš něco nového v mnoha ohledech. Přijela – 64 – jsem, protože se chci ujistit, že sis promyslela všechny důsledky toho vašeho vztahu.‘ Řekla jsem jí, že si ne­jsem jistá, že když je někdo do někoho zamilovaný, promýšlí všechno do důsledků. Řekla jsem jí, že mně ten vztah v tuto chvíli poskytuje velký pocit štěstí. A ona pokračovala: ‚Doslechli jsme se, že se léčil na psychiatrii. Někdo říká půl roku, někdo rok – ne­znám úplně přesně všechna fakta.‘ Vysvětlila jsem jí, že jsi tam před necelým rokem strávil šestadvacet dní a že to způsobily tvoje potíže na jevišti. Řekla jsem jí, že jsi přechodně ztratil schopnost hrát a že jsi odloučení od divadla psychicky neunesl. Řekla jsem jí, že ať už jsi tehdy měl jakékoli citové či mentální problémy, v na­šem společném životě se nijak neprojevují. Že jsi dušev­ně zdráv, či dokonce zdravější než kdokoli, s kým jsem žila, a že když jsme spolu, připadáš mi vyrovnaný a do­cela šťastný. ‚A ty potíže s hraním má pořád?‘ zeptala se. Odpověděla jsem, že ano – tedy že přetrvávají, ale že když jsi mě potkal a teď jsi se mnou, už tě to tolik netrápí. Že mi spíš připomínáš sportovce, který se zra­nil, nemohl závodit a teď čeká, až se zranění zahojí. A ona se zeptala: ‚Nemáš pocit, že ho musíš zachraňo­vat, že?‘ Ujistila jsem ji, že ne, a ona se zeptala, jak trá­víš dny, a já jsem řekla: ‚Vídá se se mnou. Myslím, že se hodlá se mnou vídat dál. Čte. Kupuje mi oblečení.‘ Toho se chytila: ‚Takže tyhle šaty ti koupil on. No, já jsem tušila, že tady někdo fantazíruje o tom, jak něko­ho zachraňuje.‘ Řekla jsem jí, že to příliš nafukuje a že je to pro nás pro oba jen zábava a jestli bychom to téma nemohly opustit? ‚Nepokouší se mě ovlivnit v žádném směru, ve kterém ovlivněná být nechci,‘ řekla jsem. Ona se zeptala: ‚Chodíš s ním, když ti kupuje ob­lečení?‘ a já: ‚Obyčejně ano. Ale opět opakuju, myslím, že mu to dává pocit štěstí. Vidím to na něm. A protože je to shodou okolností experiment, kterého se chci zú­častnit,‘ dodala jsem, ‚nevím, proč by to mělo někoho znepokojovat.‘ A v tu chvíli změnila tón rozhovoru. ‚No, musím ti říct, že mě to tedy znepokojuje,‘ přizna­la. ‚Ve světě mužů se nevyznáš a mně připadá zvláštní – zvláštní vlastně zas tolik ne –, že sis ke vstupu do nové­ho života vybrala muže o pětadvacet let staršího, který se předtím zhroutil a skončil na psychiatrii. A který je teď v podstatě nezaměstnaný. To mi nevěstí nic dobré­ho.‘ Řekla jsem jí, že mi ta situace nepřipadá o nic hor­ší než situace, v níž už jsem byla s ženou, kterou jsem předtím velmi milovala a která mi jednou ráno řekla: ‚V tomhle těle už nedokážu žít dál,‘ a rozhodla se, že se chce stát mužem. A pak jsem pronesla projev, který jsem si připravila a nahlas recitovala za volantem ces­tou do města. ‚Pokud jde o jeho věk, mami, nevidím v tom problém. Jestli se mám snažit přitahovat muže a zjistit, zda muži přitahují mě, připadá mi vztah se Si­monem jako nejlepší způsob, jak to zjistit. On je test. Ten věkový rozdíl pro mě představuje o pětadvacet let víc zkušeností, než by měl muž mého věku. Nemluví­me spolu o tom, že bychom se vzali. Říkala jsem ti – jen se těšíme jeden z druhého. Těší mě to s ním zčásti právě proto, že je o pětadvacet let starší.‘ A ona na to: ‚A jeho to těší s tebou, protože jsi o pětadvacet let mladší.‘ ‚Neuraz se, mami,‘ podotkla jsem, ‚ale ne­žárlíš náhodou?‘ A ona se zasmála a řekla: ‚Má milá, je mi třiašedesát a jsem za tvého otce šťastně vdaná už přes čtyřicet let. Je pravda,‘ pokračovala, ‚a když ti to povím, možná tě to s ním teď bude víc vzrušovat, ale když jsem hrála Pegeen Mike a Simon hrál Christyho v Syngeově hře, přitahoval mě. Kdo by odolal? Byl ne­smírně přitažlivý, energický, nespoutaný, hravý, silná herecká osobnost, skvěle ztvárnil roli a už tehdy bylo jasné, že svým talentem daleko převyšuje všechny ostat­ní. Takže, ano, byla jsem do něj trošku zamilovaná, ale také jsem byla vdaná a čekala jsem tebe. Myslím, že jsem ho od té doby viděla pouze desetkrát. Velice ho uznávám jako herce. Ale jeho pobyt v nemocnici mě nepřestává zneklidňovat. Není to zanedbatelná věc, když se někdo nechá hospitalizovat na psychiatrii a ně­jaký čas, jakkoli krátký, si tam pobude. Podívej,‘ doda­la, ‚pro mě je důležité, že do toho nejdeš jako slepá. Nechtěla bych, abys to dělala z nedostatku zkušeností, jako nějaká osmadvacetiletá holka. Nechceš přece udě­lat nějakou hloupost jen proto, že o těchto vztazích nic nevíš.‘ A já jsem řekla: ‚Těžko o sobě můžu prohlašo­vat, že jsem nevinná, mami.‘ A zeptala jsem se jí, čeho se bojí, že by se mi mohlo přihodit s tebou, a ne s ně­kým jiným. A ona opáčila: ‚Čeho se bojím? Bojím se toho, že on je každým dnem starší. Takový je běh živo­ta. Je ti pětašedesát a pak je ti šestašedesát a pak je ti sedmašedesát, a tak dál. Za pár let mu bude sedmdesát. Budeš žít se sedmdesátiletým starcem. A tam to ne­skončí,‘ pokračovala. ‚Potom mu bude pětasedmdesát. Nikdy se to nezastaví. Přijdou další věci. Začne mít zdravotní problémy, jaké starší lidé mívají, a pak se to může ještě zhoršit a ty se staneš člověkem zodpověd­ným za péči o něj. Jsi do něj zamilovaná?‘ zeptala se. Odpověděla jsem, že asi ano. A ona se zeptala: ‚A on miluje tebe?‘ A já na to, že mě asi miluješ. Řekla jsem: ‚Myslím, že to dopadne dobře, mami. Napadlo mě, že on si musí dělat mnohem větší starosti než já.‘ ‚Jak to?‘ zeptala se. A já jsem podotkla: ‚No, máš pravdu, já to­hle zkouším poprvé. Třebaže je to pro něho taky něco nového, není to zdaleka tak neotřelé jako pro mě. Veli­ce mě překvapilo, jak moc mě to s ním těší. Ale ještě bych se neodvážila prohlásit, že je to s konečnou plat­ností proměna, která u mě natrvalo zvítězila.‘ A ona řekla: ‚No dobře, nechci to donekonečna probírat a při­pisovat tomu naléhavost, kterou to nemá a nikdy mít ani nebude. Považovala jsem jen za důležité tě vidět, a musím ti ještě jednou říct, že na mě udělalo velký do­jem, jak jsi upravená a nastrojená.‘ ‚Takže tě teď napa­dá, že bys měla raději dceru, která patří k devadesáti pěti procentům?‘ zeptala jsem se. ‚Napadá mě, že bys teď možná raději přestala být lesbou. Můžeš si pocho­pitelně dělat, cokoli se ti zachce. Ve svém nezávislém mládí jsi nás v tomto ohledu dokonale vychovala. Ale nemohu si nevšimnout, jak se tvůj vzhled změnil. Dala sis velice záležet, aby si toho každý všiml. Do­konce si maluješ oči. Velmi působivá proměna.‘ ‚Co myslíš, že by tomu říkal táta?‘ zeptala jsem se. A ona řekla: ‚Nemohl přijet, protože má za několik dní pre­miéru. Ale chtěl tě vidět, a jakmile bude hra na reper­toáru, přijede, pokud ti to nebude vadit. A pak se ho můžeš zeptat přímo, co si myslí. Takže tak. Chceš jít nakupovat?‘ zeptala se mě. ‚Obdivuju tvoje boty. Kde jsi je koupila?‘ Pověděla jsem jí to a ona se otázala: ‚Měla bys námitky, kdybych si koupila stejné? Chceš je jít se mnou koupit?‘ A tak jsme si vzaly taxíka na Madison Avenue a máma si koupila ve své velikos­ti špičaté dvoubarevné růžové a béžové lodičky z la­kované kůže na nižším podpatku. A teď chodí v Michi­ganu v mých botkách od Prady. Taky obdivovala moji sukni, takže jsme jely do SoHo koupit pro ni sukni stejného střihu. Neřekl bys, že je to dobrý závěr? Ale víš, co řekla odpoledne, než odjela na letiště s věcmi, co si nakoupila? Nikoli boty, ale tohle je ten pravý zá­věr. Povídala: ‚U oběda ses mě, Pegeen, snažila pře­svědčit, že toto uspořádání je nejrozumnější a nej­smysluplnější uspořádání na planetě, což pochopitelně není. Ale lidé zvnějšku tě budou jedině frustrovat, když se ti budou snažit rozmluvit něco, po čem toužíš každé ráno, sotva se vzbudíš, a co tě nadnáší nad jed­notvárnou fádní existenci všech ostatních. Musím ti říct, že když jsem se to poprvé dozvěděla, pomyslela jsem si, jak je to ujeté a nerozumné. A teď, když jsem si s tebou popovídala, strávila jsem s tebou den a šly jsme spolu nakupovat skutečně poprvé od chvíle, kdy jsi od­cházela na vysokou, teď, když jsem viděla, že jsi naprosto klidná a přistupuješ k tomu racionálně a uvážlivě, si pořád ještě myslím, že je to ujeté a nerozumné.‘ A odešla.“

Pegeen se odmlčela. Trvalo jí skoro půl hodiny, než mu přetlumočila celý rozhovor a on za tu dobu nepro­mluvil, nepohnul se z křesla, ani ji nezarazil při těch několika okamžicích, kdy si myslel, že už slyšel příliš. Nebylo však v jeho zájmu říci jí, aby mlčela – v jeho zájmu bylo dozvědět se všechno, vyslechnout všech­no, dokonce i to, když je to nutné, jak řekla: „Ale ještě bych se neodvážila prohlásit, že je to s konečnou plat­ností proměna, která u mě natrvalo zvítězila.“

„Tak. To je všechno,“ prohlásila Pegeen. „Skoro přesně to, co jsme si pověděly.“

„Bylo to horší, nebo lepší, než jsi čekala?“ zeptal se.

„Mnohem lepší. Cestou tam jsem měla docela na­hnáno.“

„No, připadá mi, že obavy byly zbytečné. Velmi ob­ratně jsi z toho vybruslila.“

„Pak jsem zase měla nahnáno, když jsem se vracela, že ti budu muset všechno vyprávět a věděla jsem, že když ti to povím podle pravdy, nebude se ti líbit, co uslyšíš.“ „To jsi se také obávala zbytečně.“

„Opravdu? Doufám, že když jsem ti všechno pově­děla, nepopudilo tě to proti mámě.“

„Tvoje máma řekla jen, co se od matky dá čekat. Chápu ji.“ Zasmál se a dodal: „Nemůžu říct, že s ní nesouhlasím.“

Pegeen se s ruměncem ve tváři tiše zeptala: „Dou­fám, že tě to nepopudilo proti mně.“

„Musel jsem tě obdivovat,“ řekl. „Necouvla jsi před ničím, ani při rozhovoru s ní, ani při vyprávění tady.“

„Doopravdy? Nedotklo se tě to?“

„Ne.“ Ale samozřejmě že ano – dotklo a rozzlobilo. Seděl a tiše jí naslouchal – napjatě naslouchal jako celý život, na scéně i mimo ni, ale zvlášť pronikavě ho bodlo, jak Carol své dceři vyložila proces stárnutí a nebezpečí, kterému ji vystavuje. A také, ať mluvil sebetišeji, ho roz­rušilo ono „ujeté a nerozumné“. Vlastně ho to celé zne­chucovalo. Pochopil by, kdyby Pegeen bylo dvaadvacet a mezi nimi byl rozdíl čtyřiceti let, ale proč ten matčin podivně vlastnický vztah ke čtyřicetileté dceři? A proč, k čertu, čtyřicetileté ženské tak záleží na tom, co chtějí její rodiče? Vlastně by měli být šťastní, pomyslel si, že žije s ním, už jen z pouhého prospěchářství. Zaujala pře­ce významného muže se spoustou peněz, který se o ni postará. Ona taky koneckonců nemládne. Usadí se s ně­kým, kdo v životě něčeho dosáhl – co je na tom špatné­ho? Ale oni jí místo toho radí: Dej si pozor, abys nemu­sela pečovat o pomateného starého dědka.

 

(Philip Roth: Pokoření. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraph aveO otcích a synech

(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Harper, New York 2012, 480 stran, 27.99 USD.)

Americký prozaik Michael Chabon je českým čtenářům znám především díky románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (č. Odeon 2004), za nějž získal roku 2001 Pulitzerovu cenu. Od té doby mu zde vyšla řada knih, a to nejen z oblasti beletrie. Chabon je totiž mimo jiné brilantním esejistou, o čemž se můžeme přesvědčit například ve vynikajícím výboru Mapy a legendy (č. Plus 2011). Letos v září mu v newyorském nakladatelství vyšel jeho již sedmý román Telegraph Avenue – a podle nadšených recenzí v tisku se zdá, že se bude jednat o jednu z literárních událostí roku.

Svůj nový počin pojmenoval Chabon podle stejnojmenné ulice, jež spojuje kalifornská města, Berkeley a Oakland. Zatímco prvně jmenované Berkeley je odjakživa spojováno především s akademickou tradicí místní univerzity a s ní spojovaným převážně bílým establishmentem, Oakland byl vždy synonymem pro afroamerickou kulturu.

Oba prvky se v Chabonově románu potkávají v osobách Archyho Stallingse, černocha z Oaklandu a někdejšího hráče na basu, a Nata Jaffeho, který se narodil do bílé středostavovské rodiny v Berkeley. Tihle dva spolu společně provozují obchůdek s klasickými gramofonovými deskami, který sídlí na místě, kde kdysi bylo holičství. Za relativně dlouhou dobu své existence získal podnik Archyho a Nata v sousedství jistou proslulost, ovšem časy se mění a o pár bloků dál má vyrůst obchodní komplex, kde se kromě multiplexu a jídelního patra má otevřít také třípatrový obchod s hudebními nosiči a počítačovými hrami. Taková aluze na střet Davida s Goliášem je docela dobře známa například z románů Paula Austera, jehož knihy se pravidelně odehrávají v newyorském Brooklynu, jehož maloměstský charakter tvoří jakýsi kontrapunkt k manhattanské metropoli. Souboj nezávislého podniku s nadnárodním koncernem se objevil také v romantickém filmu Láska přes inzerát (v orig. You’ve Got Mail), v němž se do sebe nakonec majitelé obou obchodů zamilují a začnou podnikat společně.

Nic takového Chabonovým hrdinům nehrozí. Naopak, Nat se bojí, že Archy jej zradí a přijme místo vedoucího nové prodejny. Archy to rozhodně nemá v úmyslu, především proto, že mu dost dává zabrat vlastní rodinný život. S manželkou, která dost těžce prožívá svoje těhotenství, si moc nerozumí, a do toho se znenadání v Oaklandu objeví jeho syn Titus, který je už na střední a k němuž se Archy nikdy tak úplně nepřiznal.

Také v Telegraph Avenue rozvíjí Chabon své oblíbené motivy. Tentokrát nejde o komiksy, jako v případě Kavaliera a Claye, ale o celou kulturu sedmdesátých let, kdy Americe vládl film. V něm dominovaly asijské filmy plné nových bojových umění a móda tzv. blaxplotation films, tedy snímků, které využívaly nově nastolenou módní vlnu o černou kulturu. V tomto zájmu se Chabon podle kritiky blíží filmové poetice Quentina Tarantina. K tomu všemu se přidává Chabonovo věčné téma homoerotických vztahů mezi jinak heterosexuálními mladíky; Titus se totiž zamiluje do Natova syna Julia.

Telegraph Avenue ovšem není román o nešťastné lásce dvou mladých lidí stejného pohlaví, ani antiglobalistický pamflet popisující boj lokální kultury proti nadnárodním koncernům. Chabonův nejnovější počin je totiž především románem o tom, jak snadno otcové opouštějí své syny – a jak těžce k nim hledají cestu zpět.

Richard Olehla

 

Roth, Philip: Druhý život

9788020417633_1 Druhy_zivot(Philip Roth: Druhý život. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2010.)

 

Pak jsem si zapsal do notesu všechno, co jsem si dokázal zapamatovat z rozhovoru, který jsem vedl předešlého večera s Carol.

V New Jersey bylo o sedm hodin méně a ona se právě chystala začít dětem vařit večeři, když jsem zavolal po neúspěšném pokusu vyprostit bratra z náruče fanatiků těsně před tím, než jsem v hotelu zalehl do postele. Od chvíle, kdy Henry před pěti měsíci zmizel, Carol prošla proměnou až pozoruhodně podobnou jeho – také už dál nehodlala být milá. Ta vytrvale smířlivá osobnost, která mi vždycky připadala o málo víc než jen neslaná nemastná hádanka, se teď vyzbrojila nezbytným cynismem, aby se přenesla přes takový bizarní podlý úder, a současně nenávistí nutnou k tomu, aby se rána začala hojit. Výsledkem bylo, že poprvé v životě jsem z ní cítil jistou sílu (a současně i jistou ženskou přitažlivost) a napadalo mě, zda vůbec můžu něčeho dosáhnout, když budu vytrvale hrát domácího smiřovatele. Nejsou snad všichni šťastnější, když se mohou naštvat? Rozhodně jsou zajímavější. Lidé jsou k hněvu nespravedliví – může nás osvěžit a poskytnout spoustu legrace.

„Strávil jsem s ním pátek v jejich osadě a zůstal jsem přes noc. Příští den jsem nemohl použít telefon, abych si zavolal taxi, protože jsou to všechno zbožní lidé – o šabatu nikdo nevchází a nikdo nevychází a nikdo mě nemohl odvézt, takže jsem tam zůstal i v sobotu. Nikdy jsem ho neviděl zdravějšího, Carol, vypadá skvěle a v pohodě, pokud tě to zajímá.“

„A taky dělá všechny ty židovské věci?“

„Některé. Většinu času se učí hebrejsky. Tomu se opravdu věnuje. Říká, že jeho rozhodnutí je neodvolatelné a že se nevrátí. Nachází se ve velmi vzpurném rozpoložení. Nezaznamenal jsem ani špetku výčitek svědomí, ani nějakou skutečnou touhu po domově. Upřímně řečeno, vůbec nezakolísal. Nachází se pořád ještě ve stadiu silné euforie. Může to být tím.“

„Tak euforie tomu říkáš? Odlákala mi ho nějaká izraelská mrcha – není tohle ten skutečný příběh? Docela určitě je v tom nějaký vojáček s ceckama a se samopalem.“

„To mě taky napadalo. Ale ne, žádná ženská v tom není.“

„Nemá ten Lippman nějakou manželku, kterou mu šuká?“

„Lippman je pro Henryho bůh – tohle myslím nepřipadá v úvahu. Sex je ‚plytkost‘, a on už všechny plytkosti spálil. S Lippmanovou asistencí v sobě objevil agresivního ducha. Uviděl moc. Objevil dynamičnost. Našel vznešenější způsob uvažování, čistší záměry. Obávám se, že je to Henry, kdo převzal roli průbojného, nekonvenčního syna. Potřebuje pro svou duši prostornější jeviště.“

„Ale copak tu zapadlou osadu uprostřed ničeho považuje za prostornější? Vždyť je to poušť – je to divočina.“

„Ale biblická divočina.“

„Ty mi tvrdíš, že je v tom Bůh?“

„Mně to taky připadá bizarní. Nemám tušení, odkud se to vzalo.“

„Ale já vím, odkud. Z toho, jak jste jako děti žili v tom maličkém ghettu, od vašeho praštěného otce – vrátil se přímo ke kořenům toho šílenství. Je to bláznovství, které se vydalo jiným směrem.“

„Dřív ti jako blázen nepřipadal.“

„Vždycky jsem si myslela, že je blázen. Jestli chceš vědět pravdu, připadali jste mi všichni trochu trhlí. Tys z toho vyšel nejlíp. V životě ses s tím neobtěžoval – nacpal jsi to všecko do knížek a vydělal jsi majlant. Dokázal jsi ze šílenství profitovat, ale pořád je to část rodinného postižení na téma Židé. Henry je pouze Zuckerman opožděný ve vývoji.“

„Vysvětluj si to, jak chceš, ale šílený nevypadá, ani nemluví jako šílenec a nevypadl docela ze svého předchozího života. Nesmírně se těší, až na Pesach uvidí svoje děti.“

„Jenže já nechci, aby se tohle všecko týkalo ještě mých dětí. Nikdy jsem to nechtěla. To jsem si mohla vzít rabína. Nechci to, nezajímá mě to, a myslím, že to nezajímalo ani jeho.“

„Myslím, že Henry předpokládá, že děti za ním na Pesach přijedou.“

„Zve taky mě, nebo jenom děti?“

„Myslel jsem, že pozval děti. Jak jsem to pochopil, ta návštěva je už zařízená.“

„Nenechám je letět samotné. Jestli byl dost velký blázen, aby provedl sám sobě to, co udělal, je dost velký blázen, aby si je tam nechal a pokusil se proměnit Leslieho na nějakou náboženskou obludku, na malého mužíčka s kroucenými lokýnkami a smrtelně bledou tvářičkou. Rozhodně za ním nepošlu holky. Ještě by je zavřel do lázně, nechal jim oholit hlavy a provdal je za řezníka.“

„Myslím, že jsem ti asi vnukl nesprávnou představu, když jsem řekl, že jsem nemohl v sobotu použít telefon. Neinspirovalo ho ortodoxní židovství, ale místo – Judea. Zdá se, že mu dodává větší pocit důležitosti, když má všude kolem sebe kořeny svého náboženství.“

„Jaké kořeny? Ty kořeny opustil před dvěma tisíci lety. Pokud je mi známo, strávil poslední dva tisíce let v New Jersey. Je to všechno nesmysl.“

„Podívej, samozřejmě uděláš, co budeš chtít. Ale kdyby se děti směly na Pesach podívat za ním, mohlo by to otevřít komunikaci mezi vámi dvěma. V této chvíli investuje veškerou zodpovědnost do obrany židovských území, ale to se může změnit, až je zase uvidí. Prozatím nás všechny odrážel tímhle židovským idealismem, ale až přijedou děti, možná začneme zjišťovat, zda je ta změna opravdu revoluční, nebo zda jenom prochází nějakým vnitřním zemětřesením. Poslední velký výbuch mládí. Možná poslední velký výbuch středního věku. Obsah je víceméně stejný – touha dát svému životu hloubku. Ta touha vypadá dost věrohodně, ale ty prostředky, připouštím, se zdají hrozně strojené. V téhle chvíli to trošku působí, jako by se chtěl pomstít všemu, o čem je přesvědčen, že ho kdysi drželo na uzdě. Pořád se ještě nese na vlně takové té jejich solidarity. Ale až se ta euforie začne vytrácet, setkání s dětmi by mohlo vést i ke smíření s tebou. Pokud o to stojíš, Carol.“

„Mým dětem by se to tam hnusilo. Vychovala jsem je, i on je tak vychovával, aby nechtěly mít nic společného s jakýmkoli náboženstvím. Pokud on tam chce jet, kvílet, sténat a tlouct hlavou o podlahu, prosím, ale děti zůstanou tady, a pokud je chce vidět, může se s nimi setkat přímo tady.“

„Ale jestli jeho odhodlání skutečně začne ochabovat, vzala bys ho zpátky?“

„Kdyby měl přijít k rozumu? Samozřejmě bych ho vzala zpátky. Děti se drží, ale ani pro ně to není žádná velká legrace. Jsou z toho rozhozené. Stýská se jim po něm. Neřekla bych, že jsou zmatené, protože jsou mimořádně inteligentní. Vědí naprosto přesně, co se děje.“

„Ano? A to je co?“

„Myslí si, že se táta nervově zhroutil. Jenom se děsí, že se zhroutím i já.“

„A zhroutíš se?“

„Pokud mi unese děti, tak ano. Pokud tohle šílenství bude trvat ještě o mnoho déle, můžu se docela dobře zhroutit taky.“

„Domnívám se, že tohle všechno může být pořád ještě důsledek té strašlivé operace.“

„Já taky, samozřejmě. Myslím si, že se chytá Boha nebo stébla nebo něčeho v hrůze, že zemře. Nějaký druh magického zaklínadla, nějaká forma usmíření, aby se ujistil, že už se to nikdy nebude opakovat. Pokání. Ach jo, je to až příliš děsivé. Nedává to vůbec žádný smysl. Koho by bylo napadlo, že se tohle může stát?“

„Směl bych tedy navrhnout, jestli by ses na Pesach dokázala přimět –“

„Kdy je vůbec Pesach? Já ani nevím, kdy Pesach je, Nathane. My nic takového neděláme. Nikdy jsme to nedělali, ani když jsem žila doma s rodiči. Dokonce ani můj táta, který vlastnil obchod s obuví, s tím neměl nic společného. Nezajímal ho Pesach, zajímal ho golf, takže se teď zdá, že je na evolučním žebříčku tři tisíce příček nad svým pitomým zetěm. Náboženství! Spousta fanatismu a pověr a válek a smrti! Pitomý středověký nesmysl! Kdyby strhli všechny kostely a všechny synagogy, aby udělali místo na další golfová hřiště, bylo by na světě líp!“

„Já ti jenom říkám, že jestli ho chceš někdy v budoucnosti zpátky, nekřížil bych mu plány, pokud jde o Pesach.“

„Ale já ho nechci zpátky, jestli je takový blázen. Nechci prožít život s potrhlým Židem. S tím se dokázala smířit tvoje matka, ale já ne.“

„Mohla bys říct: ‚Podívej, můžeš být Židem i v South Orange.‘ “

„Ne, se mnou ne.“

„Ale přece ses koneckonců provdala za Žida. A on si vzal Židovku.“

„Ne. Já jsem se vdala za velice hezkého, vysokého, sportovního, velmi milého, velmi upřímného, velmi úspěšného a velmi zodpovědného zubaře. Nevdala jsem se za Žida.“

„Netušil jsem, že to vidíš takhle.“

„Pochybuju, že jsi o mně něco věděl. Byla jsem pouze Henryho nudná nenápadná manželka. Ano, ovšem, formálně jsem byla Židovka – ale kdo o tom kdy přemýšlel? Je to jediný slušný způsob, jak být jednou z těch věcí. Ale Henry tím, že zmizel, provedl víc, než že jen narušil povrch našeho soužití. Já prostě odmítám mít cokoli společného se všemi těmi omezenými, bigotními, pověrčivými a naprosto zbytečnými sračkami. A rozhodně nechci, aby s tím měly něco společného moje děti.“

„Takže pokud se Henry vrátí domů, musí být stejně nežidovský jako ty.“

„Přesně tak. Bez pejzů a bez toho maličkého kulicha. Studovala jsem snad francouzskou literaturu na univerzitě proto, aby se tady procházel s kulichem na hlavě? A kam mě teď chce poslat, nahoru na galerii s ostatními ženskými? Já tyhle věci nemůžu vystát. A čím vážněji je lidi berou, tím jsou míň přitažlivé. Omezené, svazující a odpudivé. A samolibé. Nenechám se do takové pasti lapit.“

„Ať je to, jak chce, jestli chceš opět spojit rodinu dohromady, jedno možné řešení by bylo toto: ‚Vrať se a pokračuj v hebraistických studiích tady, můžeš se dál učit hebrejsky, studovat tóru –‘ “

On studuje tóru?“

„V noci. Součást toho, aby se stal autentickým Židem. Autentickým, tak to řekl – v Izraeli může být autentickým Židem a všechno, co se ho týká, dává smysl. V Americe si jako Žid připadal nevěrohodný.“

„Ano? Tedy, mě připadal jako nevěrohodný docela fajn. Všem těm svým kamarádkám taky. Podívej, v New Yorku žijí miliony Židů – jsou snad nevěrohodní? Tohle je úplně mimo moje chápání. Chci žít jako člověk. Poslední věc, kterou bych chtěla, by bylo nechat se sešněrovat do nějaké autentické Židovky. Pokud mu jde o tohle, tak si on a já už nemáme co říct.“

„Takže prostě proto, že tvůj manžel chce být Židem, hodláš připustit, aby se rodina rozpadla.“

„Prokristapána, nezačni mi zrovna ty svatouškovsky kázat o ‚rodině‘. Nebo o tom, co to je Být Židem. Ne – já naši rodinu nechám rozpadnout proto, že můj manžel, který je Američan, kterého jsem považovala za příslušníka svojí generace, osvobozeného od vší té zátěže, udělal obrovský krok zpátky do minulosti. Pokud jde o moje děti, jejich život patří sem, mají tady svoje přátele, mají tady svoje školy, mají tady i svoje budoucí univerzity. Nemají průkopnického ducha jako Henry, neměly otce, jako měl Henry, a nepojedou do biblické vlasti na Pesach, o synagoze tady ani nemluvě. V této rodině žádné synagogy nebudou. V tomto domě nebude košer kuchyně! Takový život bych prostě nedokázala strávit. Kašlu na něj, ať si tam zůstane, pokud chce autentický judaismus, ať tam zůstane a najde si další autentickou Židovku, se kterou bude žít, a můžou si zařídit domov s oltáříčkem a můžou u něj slavit všecky ty jejich svátky. Ale tady to absolutně odmítám – nikdo nebude chodit po tomto domě a dout na troubu židovského spasení!“

 

(Philip Roth: Druhý život. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2010.)

Roth, Philip: Vzala jsem si komunistu

9788020417596_1 Vzala_si_komunistu(Philip Roth: Vzala jsem si komunistu. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta 2010.)

 

 

Jak jsem poslouchal Murrayho, začaly se mi hlavou honit vzpomínky na Iru, vzpomínky, o nichž jsem ani nevěděl, že je mám, vzpomínky, jak jsem mu visel na rtech, když šířil svá dospělácká přesvědčení, jasné vzpomínky na nás dva, jak se procházíme Weequahickým parkem a on mi vypráví o chudých dětech, které viděl v Íránu.

„Když jsem přijel do Íránu,“ povídal mi Ira, „trpěli místní snad každou chorobou, na kterou si vzpomeneš. Jako muslimové měli zvyk mýt si ruce před a poté, co vykonali velkou potřebu – jenže si je umývali v řece, v řece přímo před náma. V tý samý řece, do který močili. Jejich životní podmínky byly děsivý, Nathane. To místo řídili šejkové. Ale žádný šejkové z pohádky. Tyhle chlápci byli diktátoři kmenů, chápeš? Armáda jim zaplatila za to, že místní pracují pro nás, a my jim dali příděly rejže a čaje. To je všechno. Rejže a čaj. Ty podmínky – nikdy jsem nic takovýho neviděl. Já se rval o práci za hospodářský krize, nevyrostl jsem v Ritzu – ale tohle bylo jiný. Když jsme například potřebovali na velkou, ulevili jsme si do armádních kýblů. A někdo je musel vylít, tak jsme je vylili na smetiště. A kdo myslíš, že tam byl?“

Najednou Ira nemohl dál, nemohl mluvit. Nemohl chodit.

Vždycky mě vyděsilo, když se to stalo. A protože to věděl, mávl rukou, čímž mi naznačil, abych zůstal v klidu a poskytl mu čas dát se do pořádku.

O věcech, s nimiž nesouhlasil, nedokázal diskutovat bez emocí.

Jeho obvyklá mužná rozhodnost byla téměř tatam, jakmile se jednalo o ponižování lidí, a nejspíš díky vlastnímu zkaženému dětství, hlavně tehdy, když šlo o utrpení a ponižování dětí. Když mi řekl: „A kdo myslíš, že tam byl?“ uhodl jsem to podle jeho přerývaného dýchání. Lapal po dechu jako umírající. Když se uklidnil natolik, že jsme mohli pokračovat v cestě, zeptal jsem se, jako bych to nevěděl: „Kdo, Iro? Kdo tam byl?“

„Děti. Žily tam. A v těch horách odpadků hledaly jídlo –“

Tentokrát ale, když přestal mluvit, mě ovládl strach. Bál jsem se, že ho to zasáhlo a zdolalo natolik – nejen jeho emoce, ale ta naprostá samota, která jako by mu v mžiku sebrala všechny síly – že už se nikdy nevrátí do role statečného rozhněvaného hrdiny, kterého jsem tolik obdivoval. Věděl jsem, že musím něco udělat, ať už je to cokoli, a tak jsem se alespoň pokusil dokončit za něj myšlenku. Řekl jsem: „A bylo to příšerné.“

Poplácal mě po zádech a šli jsme dál.

„Pro mě jo,“ odpověděl konečně. „Ale mým armádním kumpánům to bylo jedno. Nikdo se nikdy neozval. Američani jako já! A nikoho to vůbec nezarazilo. Viděl jsem vzteky rudě. Ale nemoh jsem nic dělat. V armádě neexistuje žádná demokracie, chápeš? Vyšším šaržím si člověk prostě nestěžuje. A takhle to tam chodilo už bůhvíjak dlouho. Tohle je historie světa. Takhle lidi žijí.“ Pak vybuchl: „Takhle je lidi nutí žít!“

Chodili jsme spolu na procházky po Newarku a Ira mi ukazoval nežidovské čtvrti, které jsem neznal – First Ward, kde vyrostl a kde žili chudí Italové; Down Neck, kde žili chudí Irové a Poláci – a Ira mi přitom vysvětloval, že na rozdíl od toho, co mi říkali, když jsem vyrůstal, tohle nejsou jednoduše gójové, ale „pracující lidi, který jsou stejně jako všichni pracující lidi v týhle zemi pilný chudý a bezmocný a musí se den co den zatraceně rvát, aby mohli vést slušnej a důstojnej život“.

Navštěvovali jsme Third Ward, kde ulice starého slumu židovských přistěhovalců obsadili černoši. Ira rozprávěl s každým, muži i ženami, chlapci a děvčátky, ptal se, co dělají a jak žijí a co si myslí o nápadu změnit „ten zatracenej systém a celej ten zkurvenej model ignorantský krutosti“, který je okrádá o rovnoprávnost. Sedával na lavičce před černošským holičstvím v ošumělé Spruce Street, pár bloků od činžáku na Belmont Avenue, kde vyrostl můj otec, a říkával mužům postávajícím na chodníku: „Já se rád míchám lidem do hovorů,“ a začal hlásat o rovnoprávnosti.

V těch chvílích mi připomínal vyšší verzi Abrahama Lincolna, jehož bronzová socha zdobila patu širokého schodiště vedoucího k budově essexského okresního soudu v Newarku. Tato v celém okrese proslavená socha od Gutzona Borgluma zobrazuje přívětivého Lincolna trpělivě čekajícího na mramorové lavičce před soudní budovou, z jeho postoje a výrazu vyzáblé vousaté tváře vyzařuje moudrost a důstojnost, laskavost, soudnost a dobrota. Tam před holičstvím na Spruce Street, kde Ira v odpověď publiku vyslovil názor, že „černoch má právo najíst se v jakýmkoliv zatraceným podniku, kde má chuť zaplatit“, jsem si uvědomil, že jsem si ani ve snu nedokázal představit – natož něco takového spatřit na vlastní oči – s jakou lehkostí a přirozeností se může běloch bavit s černochy.

„Víš, co je to, co většina lidí považuje u černochů za mrzoutství a hloupost, Nathane? Je to maska. Ale když potkají někoho, kdo nevěří rasovejm předsudkům, tady vidíš, co se stane: už tu masku nepotřebují. Jasně, jsou mezi nimi šílenci, ale kde ne?“

Jednou potkal Ira před holičstvím stařičkého, zahořklého černocha, který si vyléval svoji rozmrzelost zapáleným řečněním o bezcitnosti lidstva, když hlásal: „Špatnost nepochází z tyranie krutovládců, ale z tyranie lidské chamtivosti, ignorance, brutálnosti a nenávisti. Původcem zla je člověk!“ Několikrát jsme se tam vrátili, lidé se scházeli a naslouchali Irovým debatám s tímhle mocným kverulantem úhledně oděným v tmavém obleku s kravatou, kterého ostatní muži s respektem oslovovali jako pana Prescotta. Ira obracel na svou víru jednoho po druhém v novodobé nápodobě slavných debat Abrahama Lincolna s demokratickým kandidátem Douglasem o otrokářství.

„Jste stále přesvědčený,“ ptal se Ira laskavě, „že dělnická třída se spokojí s drobky z imperialistického stolu?“ „Ano, pane! Lid jako celek, ať už má jakoukoliv barvu pleti, je a vždycky bude tupé, apatické, zkažené a hloupé stádo. A pokud se někdy vyhrabou z bídy, budou lidé jen ještě tupější, apatičtější, zkaženější a hloupější!“ „Já jsem o tom přemýšlel, pane Prescotte, a jsem přesvědčen, že nemáte pravdu. Už jen to, že není dost drobků, aby udržely dělnickou třídu nakrmenou a povolnou, mluví proti vaší teorii. Vy všichni, pánové, podceňujete reálnou hrozbu zhroucení průmyslu. Je pravda, že většina dělnické třídy by se postavila za Trumana a Marshallův plán, pokud by mysleli, že díky tomu nepřijdou o práci. Ale paradoxem je, že právě zaměření většiny výroby na vojenské účely, ať už přímo pro ozbrojené síly, nebo pro různé loutkové vlády po světě, ožebračuje americké dělníky!“

I tváří v tvář páně Prescottově zdánlivě zasloužené misantropii se Ira pokoušel vnést do diskuse rozum a naději, vštípit, když už ne panu Prescottovi, pak alespoň shromážděnému publiku přesvědčení, že změn v lidském životě je možné dosáhnout kolektivní politickou činností. Pro mě to bylo oním „dokonalým blahem“, jak Wordsworth popsal dny Francouzské revoluce: „Jak rozkošné být v tom úsvitu živý / Ale být mladý bylo dokonalým blahem!“ My dva, běloši, obklopeni snad deseti nebo dvanácti černochy, a ani my, ani oni jsme se neměli čeho bát: my jsme nebyli jejich utlačovateli a oni našimi nepřáteli. To současné společenské uspořádání a řízení bylo tím nepřátelským utlačovatelem, který se nám hnusil. Po naší první návštěvě Spruce Street mě Ira pozval na dort do bufetu Weequahic a při jídle mi vyprávěl o černoších, s nimiž pracoval v Chicagu.

„Ta továrna byla v srdci chicagského černošského pásma,“ řekl.

„Asi devadesát pět procent zaměstnanců bylo barevnejch, tam jsem pochopil tu soudržnost, o který jsem mluvil. Je to jediný místo, který jsem kdy poznal, kde si byli černoši a běloši rovní. Takže běloši netrpěli pocitem viny a černoši nebyli pořád napružený. Chápeš? Povýšení na základě služebního stáří, žádný pochybný čachry.“

„Jací jsou černoši v práci?“

„Pokud vím, nepanovala vůči nám bělochům žádná nedůvěra. Zaprvé, barevný věděli, že všichni bílí, který sem Odborový svaz pracovníků v elektrotechnice poslal, byli buď komunisti, nebo jejich sympatizanti. Takže neměli zábrany. Věděli, že jsme tak bez rasových předsudků, jak jen dospělý člověk v týhle době a společnosti může být. Když někdo čet noviny, sázka dva ku jedný, že to byl komunistickej deník Daily Worker. O druhý místo soutěžily černošský noviny Chicago Defender s dostihovým plátkem Racing Form. Republikánskej a antikomunistickej tisk neměl šanci.“

„Ale jací černoši jsou? Myslím osobně.“

„No, chlapče, jsou mezi nima černý ovce, když to chceš vědět. To je fakt. Ale je to menšina, a stačí se projet nadzemkou černošskými ghetty, aby vnímavej člověk pochopil, co je k tomu vede. Podle mě je pro černochy typická srdečnost a družnost. A v naší továrně na gramodesky navíc láska k muzice. Všude byly reprobedny a zesilovače, a když chtěl někdo zahrát na přání – tohle všechno v pracovní době – stačilo si jen říct. Chlapi zpívali a hráli jive a často popadli holky k tanci. Asi třetina dělníků byly černošský holky. Pěkný holky. Kouřili jsme, četli, vařili kafe, hlasitě se dohadovali a práce nám při tom šla krásně od ruky.“

„Měl jsi mezi černochy kamarády?“

„To víš, že jo. Byl tam velkej chlápek jménem Earl, už nevím, jak dál, kterej mi byl od začátku sympatickej, protože vypadal jako Paul Robeson. Netrvalo mi dlouho pochopit, že to je stejnej tuláckej dělňas jako já. Jezdil tramvají a nadzemkou tak daleko jako já, a tak jsme jezdili spolu, jak už to chlapi dělají, aby měli s kým klábosit. Až k branám továrny jsme si s Earlem vesele povídali a smáli se a při práci to samý. Ale jakmile jsme vlezli do nadzemky, kde byli běloši, který neznal, zmlknul, a když jsem vystupoval, řek jen: ,Zatím‘. To je to, chápeš?“

V hnědém bločku, který si Ira přivezl z války, měl mezi různými postřehy, hesly a slogany roztroušený seznam všech politicky obdobně smýšlejících vojáků, s nimiž se v armádě setkal. Pokoušel se je vyhledat, rozesílal dopisy po celé zemi a navštěvoval muže, kteří žili v New Yorku nebo v New Jersey. Jednou jsme zajeli na předměstí Maplewood na západ od Newarku na návštěvu bývalého seržanta Erwina Goldstina, který byl v Íránu takový levičák jako Johnny O’Day – „skvěle rozvinutý marxista“, říkal o něm Ira –, ale, jak jsme zjistili, po návratu domů se přiženil do rodiny majitelů newarské továrny na matrace a nyní, jako otec tří dětí, se stal stoupencem všeho, proti čemu dřív bojoval. Irovi ani neodporoval, když mluvil o protiodborářském zákoně, mezirasových vztazích, regulovaných cenách. Jen se smál.

Goldstinova žena a děti byly to odpoledne venku s jejími rodiči a my seděli v kuchyni a pili kolu, zatímco se Goldstine, malý, šlachovitý chlapík s povýšeným vědoucím výrazem člověka, který se vyzná v tlačenici, vysmíval Irovým slovům. Jeho vysvětlení, proč tak obrátil? „Byl jsem blbej jak pučtok. Nevěděl jsem, o čem mluvím.“ Mně Goldstine řekl. „Chlapče, neposlouchej ho. Žiješ v Americe, v nejlepší zemi na světě a v tom nejlepším společenským zřízení na světě. Jasně, na lidi se kašle. A ty myslíš, že v Sovětským svazu se na ně nekašle? On ti říká, že v kapitalismu se každej stará jenom o sebe a nikdo se na nikoho neohlíží. A copak je to v životě jinak? Tenhle systém jde ruku v ruce s životem. A právě proto funguje. Podívej, to, co komunisti říkaj o kapitalismu, je pravda, a to, co kapitalisti říkaj o komunismu, je taky pravda. Rozdíl je, že náš systém funguje, protože je založenej na realitě lidský sobeckosti, zatímco jejich nefunguje, protože je založenej na pohádce o lidským bratrství. Tahle pohádka je tak praštěná, že musej lidi odvážet až na Sibiř, aby jí uvěřili. Aby lidi uvěřili v to jejich bratrství, musej komunisti buď ovládat jejich myšlení, nebo je střílet. A zatím v Evropě a Americe komunisti pokračujou s touhle pohádkou, i když vědí, co se tam děje. Jasně, na začátku nevíš. Ale co nevíš? Znáš lidi. Takže víš, co potřebuješ. Víš, že tahle pohádka prostě není možná. Dokud si mladičkej, tak je to asi v pořádku. Dvacet, jedenadvacet, dvaadvacet, v pohodě. Ale potom? Není důvod, aby člověk průměrný inteligence týhle komunistický povídačce věřil a spolknul ji i s navijákem. ,Vybudujeme něco úžasného…‘ Ale víme, jakej je náš brácha, že jo? Je to kretén. A víme, jakej je náš kamarád, no ne? Je to vůl. A my jsme volové. Tak jak to může bejt úžasný? Nemusíš bejt cynik nebo skeptik, obyčejnej postřeh stačí na to, aby si člověk uvědomil, že to prostě není možný.

Chceš zajít do mý kapitalistický továrny a podívat se, jak se kapitalisticky vyráběj matrace? Přijď a promluv si se skutečnejma dělníkama. Tohle je rozhlasová hvězda. Nemluvíš s dělníkem, ale s rozhlasovou hvězdou. No tak, Iro, jseš hvězda jako Jack Benny – co ty sakra víš o práci? Ten kluk přijde ke mně do továrny a mrkne se, jak vyrábíme matraci, jak si dáváme záležet, jak na celej ten proces dohlížím, aby to nezmršili. Uvidí, jaký to je, bejt vykořisťovatelským továrníkem. Znamená to makat jak barevnej dvacet hodin denně. Dělníci maj v pět padla – já ne. Já tam jsem každej den do půlnoci. Pak přijdu domů a nemůžu spát, protože v hlavě procházím účetní knihy, a ráno v šest zas otevírám. Nenech ho cpát ti do hlavy ty komunistický nápady, chlapče. Jsou to lži. Vydělej si. Peníze nelžou. Peníze jsou demokratický měřítko úspěchu. Vydělej si – a potom, když budeš mít tu potřebu, potom hlásej o bratrství mezi lidmi.“

 

(Philip Roth: Vzala jsem si komunistu. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta 2010.)

Roth, Philip: Lidská skvrna

9788020417640_1 Lidska_skvrna(Philip Roth: Lidská skvrna. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2009.)

 

V létě roku 1998 se mi můj soused Coleman Silk – působil přes dvacet let na nedaleké Athena College jako profesor antického starověku a dalších šestnáct let jako děkan fakulty, než před dvěma lety odešel do důchodu – svěřil, že má v jednasedmdesáti letech poměr se čtyřiatřicetiletou ženou, která na škole uklízí. Dvakrát týdně prý také uklízí poštovní úřad v našem zapadákově, chajdu z prken jako vystřiženou odněkud z Oklahomy, kde možná ve třicátých letech chránila rolnickou rodinu před větry vanoucími spraš z vyprahlých polí.

Pošta trčí osaměle a opuštěně proti benzince a koloniálu a vlající americká vlajka na ní vyznačuje křižovatku dvou silnic představující nákupní centrum podhorského městečka. Coleman ženu poprvé uviděl, když vytírala podlahu na poště a on pár minut před koncem pracovní doby zašel, aby si vyzvedl dopisy – štíhlou, vysokou, kostnatou, se šedivějícími plavými vlasy staženými do ohonu a s ostře řezanými strohými rysy, jaké si člověk obvykle spojuje s udřenými hospodyňkami z drsných počátků novoanglických kolonií, s přísnými ženami ovládanými puritánstvím, uvězněnými ve vládnoucí morálce a podřizující se jí. Jmenovala se Faunia Farleyová, a ať už si vytrpěla cokoli, skrývala to za bezvýraznou vyzáblou tváří, která však nic neutají a prozrazuje bezmeznou osamělost. Faunia bydlela v podnájmu na farmě, kde pomáhala s dojením, aby zaplatila činži. Kdysi dávno v jiném životě odešla v šestnácti ze střední školy.

To léto, kdy mě Coleman učinil důvěrníkem ve svém utajovaném vztahu s Faunií Farleyovou, provalilo se také v symbolické shodě a do nejmenších trapných podrobností tajemství Billa Clintona – do nejmenších živočišných podrobností, kdy z palčivosti detailního popisu čišela náruživost současně s trapností. Takový poprask jsme tu neměli od chvíle, kdy někdo ve starém čísle Penthousu vyšťáral hambaté fotky novopečené Miss Ameriky, a obrázky, na kterých půvabně pózovala na kolínkách a na zádíčkách, donutily zostuzenou mladou dámu vrátit korunku královny krásy a vydat se na nesmírně úspěšnou dráhu popové hvězdy. Léto roku osmadevadesát bylo v Nové Anglii skvostně prohřáté sluncem, v baseballu poznamenané mytickým soubojem mezi pálkařským bohem, který byl bílý, a pálkařským bohem, který byl hnědý, a v Americe létem obrovského opojení mravokárností, kdy terorismus – který předtím nahradil komunismus jako úhlavní hrozba bezpečnosti státu – odsunulo do pozadí kouření prezidentova brka a kdy potentní mladě vyhlížející prezident ve středních letech a ztřeštěná jednadvacetiletá až po uši zamilovaná stážistka spolu dováděli v Oválné pracovně jako dva nezletilci v zaparkovaném autě. Rozpoutali tím nejstarší americkou společenskou vášeň, historicky možná nejzrádnější a společensky nejrozvratnější obecně sdílenou rozkoš – extázi svatouškovství.

V Kongresu, v tisku a v televizi se spravedlivě rozhořčení slizouni, bezmezně toužící předvádět se davu a obviňovat, mravně odsuzovat a trestat, zuřivě snažili přeřvat jeden druhého – všichni projevovali onu vykalkulovanou zběsilost, kterou Hawthorne (v šedesátých letech 19. století bydlel kousek od mých dveří) nazval v souvislosti s dávnými počátky tohoto státu „utlačovatelskou mánií“. Všichni se dychtivě snažili uvést do chodu ony přísné očistné rituály s cílem excidovat erekci z vládní exekutivy, aby bylo zas všechno příjemně plyšové a neškodné a desetiletá dcerka senátora Liebermana se opět mohla dívat na televizi, aniž by se papínek vedle ní musel červenat. Ne, pokud jste neprožili rok 1998 v Americe, nevíte, co je to svatouškovství. Proslulý William F. Buckley, jehož sloupek uveřejňují všechny konzervativní noviny ve Státech, napsal: „Když to provedl Abélard, bylo možné tomu napříště zabránit“, naznačuje tím, že prezidentův zločin – který jinde Buckley nazval „bezuzdnou chlípností“ – by nemusel být potrestán jen čímsi tak nekrvavým jako soudem před Senátem a následným odvoláním z úřadu, ale středověkým trestem vykonaným ve dvanáctém století na kanovníku Abélardovi sekernickými spřízněnci kanovníka Fulberta, Abélardova druha v církvi, neboť Abélard tajně svedl Fulbertovu neteř Héloisu a oženil se s ní. Na rozdíl od Chomejního fatvy odsuzující Salmana Rushdieho k smrti Buckleyho toužebně vysněná korektivní odplata kastrací nestimulovala případného vykonavatele nadějí na finanční odměnu. Stejně jako v případě ajatolláha se však zrodila z nesmiřitelného ducha a měla obhajovat podobně vznešené ideály.

To léto se v Americe člověku co chvíli dělalo nevolno od žaludku, neustávalo vtipkování, neustávaly dohady, teoretizování a zveličování, kdy mravní povinnost vysvětlit vlastním dětem, oč v životě dospělých jde, byla zrušena ve prospěch úsilí udržovat v nich o dospělém životě všemožné iluze, kdy malost lidí byla prostě zdrcující, v národě se utrhl ze řetězu nějaký démon a lidé na obou stranách se ptali: „Proč se chováme jako šílení?“ Muži a ženy se ráno probouzeli a zjišťovali, že v noci, ve spánku, který je odnesl za hranice závisti i opovržení, se jim zdálo o nestoudnosti Billa Clintona. Mně samotnému se zdálo o mamutím pruhu látky, dadaisticky zavěšeném jako Christův obal od jednoho rohu Bílého domu ke druhému a hlásajícím do světa ZDE ŽIJE ČLOVĚK. Bylo to léto, kdy se – pomilionté – ukázalo, že ten mumraj, ten průšvih, celá ta šlamastika sahá mnohem hlouběji a nejde jen o něčí politický názor či morálku. Bylo to léto, kdy všichni mysleli na prezidentův penis a kdy život ve vší své nestydaté necudnosti zase jednou vyrazil Americe dech.

Coleman mi občas v sobotu zavolal a pozval mě, abych k němu ze své strany hor po večeři zajel a poslouchal s ním hudbu, nebo si s ním o centy zahrál partičku žolíků nebo s ním pár hodin poseděl v obývacím pokoji, popíjel koňak a pomohl mu přečkat večer, který byl pro něho nejhorším večerem v týdnu. V létě roku 1998 už tu žil sám – osamělý ve velkém starém bílém dřevěném domě, kde se svou ženou Iris vychoval čtyři děti – skoro dva roky od chvíle, kdy Iris za jedinou noc zabila mozková mrtvice uprostřed Colemanovy války s univerzitou, kde ho dvě studentky z jeho semináře obvinily z rasismu. Coleman prožil na Atheně většinu své akademické dráhy. Byl to přívětivý, bystrý, tvrdě uhlazený okouzlující světák, tak trochu válečník, trochu intrikán, na hony vzdálený prototypu pedantského profesora řečtiny a latiny (což dokládá řecko- -latinský konverzační klub, který z recese založil jako mladý asistent). Jeho proslulý kurz staré řecké literatury v anglickém překladu – známý pod zkratkou BRM, Bohové, rekové a mýtus – studenti hojně navštěvovali právě pro bezprostřednost, otevřenost a výrazně neakademický způsob výkladu přednášejícího.

„Čím myslíte, že začíná evropská literatura?“ zeptal se, když si na prvním semináři udělal docházku. „Hádkou. Veškerá evropská literatura pramení ze sporu.“ Pak zvedl Iliadu a přečetl studentům úvodní verše. „ ,Božská múzo, zpívej o zhoubném hněvu Achilleově… Začni o tom, jak se poprvé střetli, Agamemnon, král mužů, a hrdina Achilleus.‘ A o co že se ti dva udatní, násilničtí mužové pohádali? Jádro sporu je primitivní jako při hospodské rvačce. Tahají se o ženskou. Vlastně o děvče. O dívku, kterou ukradli jejímu otci. O dívku unesenou jako válečnou kořist. Mia kúré – tak je popisována v eposu. Mia je stejně jako v dnešní řečtině neurčitý člen, kúré, dívka, přešla do současné řečtiny jako kori, dcera. Agamemnonovi se dívka líbí mnohem víc než jeho žena Klytaimnéstra. ,Klytaimnéstra není tak pěkná,‘ říká, ,nemá tak hezkou tvář ani tak hezkou postavu.‘ Tím vysvětluje naprosto otevřeně, proč se jí nechce vzdát, že? A když Achilleus žádá, aby Agamemnon dívku vrátil jejímu otci, a usmířil tak Apollona, boha, který se vražedně rozhořčil nad okolnostmi jejího únosu, Agamemnon odmítá – svolí pouze v případě, že mu Achilleus dá svoji dívku jako náhradu. To Achillea rozběsní. Achilleus nabitý adrenalinem, nejvýbušnější ze všech divokých a prudce vznětlivých chlapů, jaké měl kdy který básník to potěšení zobrazit. Vraždící stroj, ale nejpřecitlivělejší vraždící stroj v dějinách, zvlášť když jde o jeho prestiž a choutky. Oslavovaný Achilleus zapškle trucuje, protože byla dotčena jeho čest. Velký hrdina Achilleus, jehož uražená čest – urazili ho, protože mu sebrali holku – v něm zvedne takový hněv, že se válečník uchýlí do samoty, dotčeně se odtáhne od společenství, jehož je skvělým ochráncem a které jej naléhavě potřebuje. Tedy svár, brutální svár o mladou dívku a její mladé tělo a rozkoš z podmaňování nepovolného pohlaví. A tímto, pro dobro i zlo dalších století, touto urážkou falického nároku, falické důstojnosti udatného urozeného válečníka, začíná velká evropská imaginativní literatura, a proto i my o tři tisíce let později začneme zde…“

Když Colemana přijali na Athenu, byl jedním z pouhé hrstky Židů ve sboru a možná jedním z prvních Židů, kterému někde v Americe dovolili učit na katedře starověku. O pár let dřív působil na Atheně jediný osamělý Žid, E. I. Lonoff, dnes téměř zapomenutý autor povídek, u něhož jsem kdysi jako autor čerstvě vydané prvotiny a učedník v nesnázích, dychtivě toužící po mistrově uznání, vykonal památnou návštěvu. V osmdesátých a devadesátých letech Coleman jako první a jediný Žid působil na Atheně jako děkan. V roce 1995 předal úřad, aby zakončil svou akademickou dráhu v posluchárně, a začal opět učit dva ze svých kurzů v rámci kombinovaného studia jazyků a literatur, které pohltilo katedru starověku a které nyní řídila profesorka Delphine Rouxová. Jako děkan s plnou podporou ambiciózního mladého rektora se kdysi Coleman ujal vedení staromilského, ospalého, pedagogického sboru připomínajícího zámek Šípkové Růženky a za použití určitých nátlakových prostředků ukončil éru vzdělávacího ústavu pro synky z lepších rodin, když dost vehementně doporučil některým mechem obrostlým pedagogům, aby odešli do předčasného důchodu, získal pro školu ctižádostivé mladé asistenty a revolučním způsobem modernizoval obsah výuky. Je téměř jisté, že kdyby býval odešel předčasně na penzi bez incidentu, byl by tu sborník statí na jeho památku, byl by zaveden přednáškový cyklus na počest Colemana Silka, byla by zřízena profesorská stolice nesoucí jeho jméno a možná – vzhledem k jeho důležité roli v oživení významu školy ve dvacátém století – by fakulta humanitních věd nebo možná i budova North Hall, do minanta školy, byla po jeho smrti přejmenována na Silk Hall. V tom malém akademickém světě, kde strávil většinu života, by ho už dávno přestali nesnášet, zpochybňovat či dokonce se ho bát, a místo toho by se mu dostalo nehynoucí slávy. Asi v polovině druhého semestru po svém návratu na pedagogickou dráhu profesor Coleman pronesl ono inkriminující slovo, jež ho donutilo, aby dobrovolně přeťal všechny styky se školou – jediné inkriminující slovo z těch mnoha milionů, která nahlas vyslovil během let jako profesor a jako děkan na Atheně, slovo, které z Colemanova pohledu přímo vedlo ke smrti jeho ženy.

Na seminář mělo chodit čtrnáct studentů. Coleman na počátku prvních několika hodin zjišťoval docházku, aby se naučil jejich jména. Protože po pěti týdnech stále ještě zbývala dvě jména, na něž nedostal odpověď, Coleman v šestém týdnu zahájil seminář otázkou: „Zná někdo ty lidi? Existují vůbec, nebo jsou to přízraky?“ Překvapilo ho, když si ho ještě týž den zavolal do kanceláře jeho nástupce, nový děkan fakulty, aby si dal od Colemana vysvětlit obvinění z rasismu, které proti němu ty dvě chybějící studentky vznesly. Shodou okolností byly černé, a přestože se semináře nikdy nezúčastnily, velmi rychle se doslechly o výroku, jímž veřejně nastolil otázku jejich nepřítomnosti. „Měl jsem tím na mysli jejich pravděpodobně ektoplazmický charakter,“ řekl Coleman děkanovi. „Cožpak to není jasné? Ty dvě se nedostavily na jediný seminář. Nic víc jsem o nich nevěděl. Použil jsem to slovo v jeho obvyklém a primárním významu: ,přízrak‘ jako zjevení nebo duch. Neměl jsem ani tušení, jakou mají ty dvě barvu pleti. Před nějakými padesáti lety jsem možná tušil, že se slovo ,přízrak‘ používá jako hanlivý výraz pro černocha, ale už jsem to zcela zapomněl. V opačném případě bych ten výraz nikdy nepoužil, protože úzkostlivě dbám na to, abych se studentů v nějakém ohledu nedotkl. Uvědomte si ten kontext: Existují vůbec, nebo jsou to přízraky? To obvinění z rasismu je mylné. Dokonce absurdní. Moji kolegové vědí, že je absurdní, a moji studenti to vědí také. Jde pouze a jedině o to, že ty dvě nedocházely na seminář a flagrantně a neomluvitelně zanedbávaly své studijní povinnosti. Znepokojivé na tom je, že jejich obvinění není jen vykonstruované, je nehorázně vykonstruované.“ Coleman usoudil, že na svou obranu řekl dost, považoval tím záležitost za uzavřenou a odešel domů.

Jak jsem zjistil, i takový průměrný děkan, pohybující se na území nikoho mezi vysokoškolskými pedagogy a rektorátem, si nevyhnutelně nadělá nepřátele. Někomu třeba neschválí požadovaný platový postup, nepřidělí příhodné parkovací místo tomu, kdo po něm touží, nebo větší pracovnu profesorovi, který se domnívá, že na ni má nárok. Kandidáti na jmenování či postup, zejména na slabých katedrách, jsou běžně odmítáni. Žádosti kateder o další místa pedagogů či sekretářku téměř vždy končí v koši stejně jako žádosti o snížení úvazku či přesun ranních vyučovacích hodin na pozdější dobu. Fondy na odborné konference se běžně nepřidělují a tak dále, a tak dále. Ale Coleman nebyl žádný průměrný děkan a vzhledem k tomu, koho se zbavil a jak se ho zbavil, co zrušil a co zavedl, a jak odvážně konal své dílo tváří v tvář vyceněným zubům nesmírného odporu, podařilo se mu mnohem víc než jen popudit či naštvat pár nevděčníků či nespokojenců. Pod ochranou Pierce Robertse, fešáckého mladého ambiciózního rektora s čupřinou vlasů nedotknutou zubem času, který přišel a jmenoval ho děkanem – a který mu řekl: „Je třeba prosadit změny, a pokud se to někomu nebude líbit,měl by přemýšlet, že odejde jinam či předčasně do důchodu“ –, Coleman obrátil školu vzhůru nohama. Když pak o osm let později uprostřed Colemanova funkčního období Roberts přijal místo rektora na jedné z deseti nejprestižnějších univerzit v zemi, bylo to na základě toho, čeho všeho bylo v rekordním čase dosaženo na Atheně – čeho však nedosáhl onen úžasně okouzlující rektor, protože ten převážně sháněl sponzory, žádné šrámy neutrpěl a odcházel z Atheny se skvělou pověstí a bez jizev, ale jeho rezolutní děkan.

V prvním měsíci po svém jmenování děkanem si Coleman zval na pohovor postupně všechny členy fakultního sboru včetně několika profesorských kmetů, potomků starých místních rodů, které školu založily a poskytly jí kapitál.

Oni sami peníze nepotřebovali, ale ochotně brali plat. Každý z nich byl předem informován, že má přinést svoje curriculum vitae, ovšem pokud ho někdo nepřinesl, protože to při své vznešenosti považoval či považovala za nedůstojné, Coleman je stejně měl před sebou na stole. Držel tam každého celou hodinu, někdy dokonce déle, a když jim velmi přesvědčivě nastínil, že poměry na Atheně se konečně mění, dosáhl posléze toho, že se začali potit.

Ani pak nezaváhal, otevřel jejich c. v. a zeptal se: „A co jste to vlastně dělal posledních jedenáct let?“ A když mu odpověděli, stejně jako naprostá většina sboru, že pravidelně publikovali v Athenském zápisníku, když už slyšel více než posté o nějaké filologické, bibliografické či archeologické drobnůstce, kterou každý z nich každoročně vyšťáral v nějaké prastaré doktorské práci, aby ji „publikoval“ v cyklostylovaném čtvrtletníku vázaném v šedých tuhých deskách, který ze všech knihoven na světě vedla v katalogu pouze knihovna místní, údajně porušil athenské zdvořilostní předpisy a pozna- menal: „Jinými slovy tu prostě recyklujete vlastní odpad.“ Nejenže pak zrušil Athenský zápisník tím, že vrátil dárci – tchánovi vydavatele – jeho titěrný finanční odkaz, ale aby některé povzbudil k předčasnému odchodu do penze, vypudil ty nejzkostnatělejší ze seminářů, které vedli po paměti posledních dvacet třicet let, a donutil je učit angličtinu v prvním ročníku, přehled historického vývoje, dokonce je nahnal na orientační školení pro čerstvě přijaté studenty, pořádané v posledních nejparnějších dnech léta. Zrušil nešťastně pojmenovanou cenu Badatel roku a odměnu tisíc dolarů přesunul jinam. Poprvé v dějinách školy přiměl pedagogy, aby o placenou studijní dovolenou žádali písemně se všemi náležitostmi včetně detailně vypracovaného projektu, a žádosti převážně zamítal. Zrušil profesorskou jídelnu, která připomínala spíš klub a honosila se nejskvostnějším dubovým obložením na Atheně, proměnil místnost na studovnu pro postgraduální studenty, k čemuž byla původně určena, a donutil pedagogy jíst společně se studenty v menze. Trval na fakultních poradách – předchozí děkan si získal nesmírnou oblibu tím, že je nikdy nesvolával. Pověřil tajemnici fakulty prezencí, takže i nejvyšší emeritové se třemi hodinami výuky týdně se museli obtěžovat na poradu. V ústavě školy objevil klauzuli zakazující existenci výkonných výborů, trval na tom, že tyto těžkopádné překážky bránící opravdovým změnám vznikly pouze díky konvenci a tradici, zrušil je a na fakultních poradách prostě oznamoval, co se rozhodl udělat příště, čímž samozřejmě vyvolal ještě silnější vlnu nevole. Pod jeho vedením se ztížil služební postup a navíc – tohle vyvolalo snad největší šok vůbec –, lidé už nezískávali postup do další platové třídy automaticky na základě toho, že jsou oblíbeni u studentů, a plat se jim zvyšoval pouze, když vykazovali pracovní výsledky. Stručně řečeno Coleman zavedl soutěživost a dosáhl toho, že škola mohla konkurovat jiným, což, jak o něm prohlásil jeden z jeho počátečních nepřátel, „Židi dělají všude“. A kdykoli vznikl nějaký petiční výbor a rozzuřeně se vypravil orodovat k Pierci Robertsovi, rektor spolehlivě podpořil Colemana.

Všichni ti chytří mladí lidé, které Coleman za Robertsova působení najímal, děkana milovali, protože jim vytvářel prostor a protože získával další dobré lidi z postgraduálních studií na Cornellu a Yaleu a Johnsi Hopkinsovi – „revoluce kvality“, říkali tomu s oblibou mezi sebou. Oceňovali, že vytěsnil vládnoucí elitu z jejího mrňavého klubu a zpochybnil obraz, který o sobě měla, což zaručeně každého pompézního profesora rozběsní do běla. Všichni ti postarší pánové, kteří patřili k nejslabší části profesorského sboru, přežívali na dojmu, který si sami o sobě vytvářeli – největší znalec roku 100 př. n. l. a podobně –, a jakmile jim někdo tuto představu shora zpochybnil, jejich sebevědomí podlehlo rozkladu a během několika let se téměř všichni vytratili. Opojné časy! Ale když Pierce Roberts odešel na to skvělé místo v Michiganu, nově příchozí rektor Haines se už necítil Colemanovi za nic pozoruhodného zavázán (a také na rozdíl od svého předchůdce nehodlal nijak zvlášť snášet onen druh přezíravé razantnosti a autokratické ego, které v tak krátké době pomohly fakultu vyčistit), a jak se mladí lidé, které Coleman na fakultě ponechal, a ti, které najal zvenčí, stávali ostřílenými pedagogy, začal proti Colemanovi narůstat odpor. Neuvědomil si zcela sílu té nevraživosti, dokud katedru po katedře nespočítal všechny, jimž zřejmě působilo jisté potěšení, že slovo, které bývalý děkan zvolil, aby označil své dvě zdánlivě neexistující studentky, se dá definovat nejen prvotním významem ve slovníku, na němž Coleman trval a jenž pochopitelně použil, ale i hanlivým rasistickým významem, jenž vyvolal rozhořčení obou černých studentek a přiměl je podat stížnost.

 

(Philip Roth: Lidská skvrna. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta 2009.)

Roth, Philip: Jako každý člověk

clovek.indd(Philip Roth: Jako každý člověk. Překlad Miroslav Jindra. Mladá fronta 2009.)

 

Už déle než měsíc jezdil po práci téměř každý den do New Jersey za umírajícím otcem, když jednoho srpnového večera roku 1989 při plavání v bazénu Městského sportovního klubu začal znenadání ztrácet dech. Z Jersey se předtím vrátil o půl hodiny dřív než jindy, a tak se rozhodl, že než zamíří domů, půjde si na chvíli zaplavat, aby po tom tristním zážitku znovu získal duševní rovnováhu. Svou navyklou míli si jinak chodil do klubového bazénu odplavat denně časně ráno. Téměř nepil alkohol, nikdy nekouřil a vážil i teď přesně tolik, jako když se v sedmapadesátém vrátil z vojenské služby u námořnictva a začal pracovat v reklamě. Po tom martyriu s apendicitidou a peritonitidou počítal s tím, že jako každého i jeho může kdykoli navštívit nějaká vážná nemoc, ale nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že po celém tom svém zdravotně vzorně vedeném životě by se z něj zničehonic mohl stát kandidát vážné operace srdce. Jeho přece nic podobného nemůže potkat. Jenže neměl za sebou ještě ani první délku bazénu a už se musel zcela bez dechu zavěsit na obrubník. Vylezl z vody, posadil se na okraj bazénu s nohama ve vodě a pokoušel se uklidnit. Byl si jist, že tu potíž s dýcháním u něj vyvolalo zjištění, jak prudce se stav jeho otce během několika málo posledních dní zhoršil. Ovšem ve skutečnosti se dramaticky zhoršil jeho vlastní zdravotní stav, a když na druhý den ráno navštívil lékaře, záznam EKG ukázal radikální změny, které svědčily o dramatickém zúžení jeho hlavních věnčitých tepen. Ještě téhož dne se ocitl na lůžku koronární jednotky jedné manhattanské nemocnice a angiografické vyšetření jednoznačně prokázalo nutnost operace. V nose měl zavedenou hadičku s kyslíkem a několika kabely byl napojen na monitorovací přístroj za hlavou postele. Šlo jedině o to, má-li být operován ihned, nebo až další den. Bylo už skoro osm večer, a tak se rozhodlo počkat. Ovšem někdy v průběhu noci se probudil a zjistil, že jeho lůžko obstupuje několik lékařů a sester, podobně jako tehdy postel toho druhého chlapce v jeho pokoji, jak to zažil v devíti letech. On všechny ty další roky žil, kdežto ten chlapec byl dávno mrtvý – a teď byl tím klukem on sám.

Do žíly mu aplikovali jakési medikamenty a on mátožně pochopil, že ti lidé se zřejmě snaží zvládnout jakousi krizi. Nerozuměl, co si to mezi sebou mumlají, a pak zřejmě musel usnout, protože když začal zase vnímat, bylo už ráno a převáželi ho na pojízdném lůžku na operační sál.

Jeho současná žena – třetí a poslední – se ani trochu nepodobala Phoebe a v kritických situacích se projevovala velmi nebezpečně. Toho rána cupitala s pláčem vedle vozíku, bezmocně si ždímala ruce, a místo aby mu dodávala klid a duševní sílu, nekontrolovaně zabědovala: „A co pak bude se mnou?“ Byla mladá a nezkušená a možná chtěla říct něco úplně jiného, ale on to pochopil tak, že šlo o projev obavy, co by se stalo s ní, kdyby on tu operaci nepřežil. „Hezky jedno po druhém,“ radil jí. „Napřed mě nech umřít. A já ti pak pomůžu se s tím vyrovnat.“

Ta operace trvala sedm hodin. Po většinu doby byl napojen na mimotělní oběh, který mu zajišťoval krevní cirkulaci a dýchání. Lékaři mu voperovali pět štěpů a jejich chirurgický zákrok zanechal na jeho těle dlouhou ránu, vedoucí středem hrudníku, a další od třísla až k pravému kotníku – právě z jeho pravé nohy mu vzali žilní materiál na čtyři z těch pěti štěpů. Když se na pooperačním pokoji probral, měl v hrdle zavedenou jakousi trubici a připadalo mu, že ho ta věc musí v příští chvíli zadusit. Mít něco takového v krku bylo příšerné, ale neměl možnost sdělit to nějak sestřičce, která ho informovala o tom, kde je a co se s ním vlastně dělo. Hned potom zase ztratil vědomí, a když opět přišel k sobě, ta trubice ho pořád ještě hrozila udusit, ale tentokrát mu sestra vysvětlila, že mu ji vytáhnou, jakmile se rozhodnou, že je schopen sám dýchat. Nad sebou viděl tvář své mladé ženy, která ho vítala zpátky do světa živých, aby se zase mohl začít o ni starat.

Když odcházel do nemocnice, pověřil ji jediným úkolem: měla se postarat o to, aby se jejich auto přemístilo z ulice, kde ho zaparkoval, do veřejných garáží pouze jeden blok vzdálených. Ukázalo se, že tato záležitost je nad její síly, takže jak se později dozvěděl, musela požádat jednoho jeho přítele, aby to zařídil sám. Neuvědomoval si, jak pozorně dokáže jeho kardiolog sledovat i věci zcela nemedicínské, dokud ten pán za ním někdy uprostřed jeho pobytu ve špitále nepřišel a nesdělil mu, že ho nemůže propustit do domácí péče, pokud ji bude obstarávat jeho žena. „Nerad to říkám, v zásadě to vůbec není moje věc, ale měl jsem možnost ji pozorovat, když vás chodila navštěvovat. O té dámě platí, že je spíš na obtíž než k čemukoli jinému, a moje povinnost je pacienta chránit.“

V té době už za ním dorazil Howie. Přiletěl z Evropy, kam vycestoval za obchodními záležitostmi, a taky aby tam hrál pólo. Byl výborný lyžař, střílel závodně na skeetu, a pokud šlo o pólo, věnoval se jak vodnímu, tak tomu na koních; všechny tyhle sporty virtuózně zvládl už ve velkém světě dávno po absolvování společensky skromné střední školy, kde se spolu se svými irsko-katolickými a italskými spolužáky, jejichž otcové pracovali v docích, na podzim náruživě věnoval americkému fotbalu a na jaře ve školním lehkoatletickém týmu skákal o tyči; přičemž se zároveň učil s natolik výborným prospěchem, že získal stipendium ke studiu na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii a posléze byl na tamní prestižní Wharton School promován jako magistr ekonomických věd. V newjerseyské nemocnici mu umíral otec, jeho bratr se jen pomalu vzpamatovával po náročné operaci srdce v nemocnici v New Yorku a on trávil už celý týden přejížděním od jednoho špitálního lůžka k druhému, ale jeho vitálnost přesto nijak neochabovala, stejně jako schopnost vdechovat sebedůvěru i jiným lidem. Vytrvalou neschopnost naprosto zdravé třicetileté ženy pečovat o chorého šestapadesátiletého manžela Howie svou bodrou podporou více než vyvažoval. Byl to on, kdo navrhl, že by se měly najmout dvě soukromé ošetřovatelky, které se o bratra budou starat místo jeho manželky – tu trefně charakterizoval jako „přímo titánsky neefektivní manekýnu“; přes den to potom byla Maureen Mrazeková, přes noc Olive Parrottová. A přes bratrovy námitky trval na tom, že jejich služby bude hradit on sám. „Máš za sebou nebezpečné onemocnění, svým způsobem sis prošel peklem,“ řekl, „a pokud jsem já u toho, nic a nikdo nesmí komplikovat tvou rekonvalescenci. Ber to jako skromný dárek, který ti má přispět k co nejrychlejšímu návratu tvého zdraví.“ Stáli spolu ve dveřích pokoje a Howie bratra objímal svými svalnatými pažemi. Přestože vždycky dával najevo žoviální odolnost vůči projevování jakýchkoli emocí, jeho tvář – virtuální replika tváře bratrovy – nedokázala zakrýt jeho pocity, když říkal: „Se ztrátou maminky a táty se musím vyrovnat. Ale přijít o tebe – s tím bych se nikdy nesmířil.“ A pak sešel dolů k čekající limuzíně, která ho odvezla do nemocnice v New Jersey.

Olive Parrottová, noční sestra, byla mohutná černoška, jejíž vzezření, vystupování a rozměry mu připomínaly Eleanor Rooseveltovou. Její otec vlastnil na Jamajce avokádovou farmu a matka si vedla snář, do jehož stránek zapisovala každé ráno, co se v noci zdálo jejím dětem. Když měl v noci nějaké potíže a nemohl usnout, seděla v křesílku u nohou jeho postele a vyprávěla mu nevinné historky ze svého života, když byla ještě malá a žila na té otcově farmě. Mluvila s karibským přízvukem, ale měla příjemný hlas a její slova na něj působila nadmíru útěšně – naposledy zažil něco srovnatelného v dětství, když u něj po té operaci kýly vysedávala maminka a snažila se ho zabavit nejrůznějšími vyprávěnkami. Občas se jí na něco zeptal, ale většinou mlčel, celý blažený, že je ještě naživu. Ukázalo se totiž, že ta jeho operace přišla opravdu v poslední chvíli: když ho přijali do nemocnice, měl už věnčité tepny z devadesáti až pětadevadesáti procent uzavřené a v nejbližší době by ho byl čekal masivní, pravděpodobně fatální srdeční infarkt.

Maureen byla prsatá, usměvavá rusovláska, která vyrůstala tak trošku chuligánsky v Bronxu v irsko-slovanské rodině a díky proletářsky drsňácké sebejistotě, za kterou tomu prostředí vděčila, si v řeči nikdy nebrala žádné servítky. Když ráno dorazila, už sám pohled na ni mu zvedl náladu, přestože byl po operaci natolik zesláblý, že ho značně unavovalo i obyčejné holení, a to se holil vsedě, nikoli vestoje; a když s ní absolvoval první krátkou procházku po nemocniční chodbě, svalil se vyčerpaně na postel a na delší dobu usnul. A dokud se nezmátořil natolik, že mohl sám volat doktorovi, který pečoval o jeho tátu, aby se informoval, jak to s umírajícím otcem vypadá, obstarávala za něj ty hovory ona.

Howie rezolutně rozhodl, že až bratra pustí z nemocnice, budou se o něj Maureen a Olive nejméně první dva týdny starat i doma (opět na jeho útraty). S pacientovou manželkou to nikdo nekonzultoval, a ta to opatření velmi nelibě nesla – zřejmě se nevěřilo, že by o manžela dokázala pečovat sama. Obzvlášť Maureen, která svoje pohrdání pacientovou ženou nijak neskrývala, jí velice vadila.

Doma mu pak trvalo přes tři týdny, než se začal pozvolna vzpamatovávat a dokonce i uvažovat o tom, že by se mohl časem vrátit do práce. Hned po večeři si chodil lehnout, protože ho zmáhalo už jen to, že při jídle musel vzpřímeně sedět, a ráno se sprchoval usazený na stoličce z umělé hmoty. S Maureen po boku začal opatrně cvičit a každý den se snažil přidat dalších deset kroků k odpolední procházce, na kterou se spolu vydávali. Maureen měla přítele, o němž mu vyprávěla – televizního kameramana, kterého si hodlala vzít, až se mu podaří najít stálé zaměstnání. A když v závěru dne skončila práci, byla zvyklá zajít v Yorkvillu, kde bydlela, do blízkého baru a se štamgasty ze sousedství do sebe hodit nějakou tu skleničku. Panovalo krásné počasí, a když spolu vyšli z domu, nemohl si nepovšimnout, jak jí to sluší – jak vznosně se v tom přiléhavém tričku s krátkými rukávky, v nedlouhé sukničce, na nohou jen letní sandály, nese. Muži ji neustále zálibně okukovali a ani ona neváhala změřit si posměšně útočným pohledem leckoho z těch, kdo ji vilnýma očima neomaleně svlékali. Když ji měl vedle sebe, připadal si den ze dne silnější, a z těch procházek se vracel ve výborné náladě, kterou mu stačila kazit jenom jeho žárlivá žena, vztekle třískající dveřmi; občas dokonce naštvaně vypadla z bytu, hned jak oni vešli.

Nebyl samozřejmě první pacient, který se zamiloval do ošetřovatelky, jež o něj pečovala. Nebyl dokonce ani první pacient, který se zamiloval do Maureen. V minulosti prožila několik takových románků, párkrát i s muži, kteří na tom byli hůř než on, ale stejně jako on se z valné části i díky Maureenině vitalitě nakonec zcela uzdravili. Měla dar vnuknout nemocným potřebnou naději, do té míry, že místo aby zavřeli oči a rezignovali, doširoka je otevřeli, aby se pokochali její sličnou živelností, a obrodně omládli.

Když jeho otec zemřel, Maureen svého pacienta do New Jersey doprovázela. Ještě nesměl řídit, a tak se nabídla, že ho tam odveze a pomůže Howiemu zařídit v Unionu všechno kolem pohřbu. Posledních deset let, poté, co opustil svůj obchod a zemřela mu žena, začal jeho otec nábožensky žít a nejméně jednou denně navštěvoval synagogu. Dlouho předtím, než smrtelně onemocněl, požádal svého rabína, aby jeho pohřební obřad vedl výlučně v hebrejštině, jako by pouze v tomto jazyce bylo možné se vyrovnat se smrtí. Pro jeho mladšího syna neměla hebrejština žádný význam. Stejně jako Howie přestal brát judaismus vážně už ve třinácti letech – v neděli, která následovala po sobotě jeho bar micva – a od toho dne nevkročil do žádné synagogy. Když ho přijímali do nemocnice, v příslušném formuláři dokonce políčko „náboženství“ vůbec nevyplnil, z obavy, že slovo „židovské“ by mohlo inspirovat nějakého rabína, aby si s ním přišel na pokoj popovídat, jak to tihle pánové mívají ve zvyku. Náboženství je lež, to si uvědomil už v raném údobí svého života, a všechna náboženství ho přímo urážela – ty jejich pověrčivé láry fáry pokládal za čiré infantilní nesmysly, jejich totální naivita ho silně pobuřovala – všechny ty dětinské žvásty, falešné ctnosti, zapáleně věřící ovečky. O žádnou šalebnou habaďůru kolem smrti a pánaboha ani o nějaké starodávné fantazírování o nebíčku srdečně nestál. Existují pouze naše těla, zrozená k životu i ke smrti za podmínek, o nichž rozhodují těla, která žila a umírala dávno před námi. Kdyby se o něm mělo říci, do jaké filozofické přihrádky by sám sebe zařadil, byla to tahle – našel si ji velmi brzy a intuitivně, a i když byla velmi elementární, žádnou jinou nepotřeboval. Kdyby měl někdy sepsat vlastní životopis, jmenoval by se Život a smrt jednoho mužského těla. Ale když odešel do penze, pokoušel se stát malířem, nikoli spisovatelem, a proto takto nazval jeden soubor svých abstraktních obrazů.

Avšak nic z toho, v co věřil či nevěřil, nebylo toho dne, kdy na zchátralém hřbitově těsně vedle jerseyské dálnice ukládali jeho otce do hrobu vedle matky, ani trochu důležité.

 

(Philip Roth: Jako každý člověk. Překlad Miroslav Jindra. Mladá fronta 2009.)

Roth, Philip: Americká idyla

Americká idyla.indd(Philip Roth: Americká idyla. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta 2009.)

 

Když si představí, jak sprostě by se do něj navezla, kdyby jí prozradil, jak ho jako malého kluka dokázalo nadchnout pouhé odříkávání jmen těch osmačtyřiceti států! Po pravdě řečeno byl úplně na větvi, když jen dostal zadarmo u pumpy silniční mapu. Stejně jako když dostal zčistajasna tu svou přezdívku. První den na střední škole při první hodině v tělocvičně si jen tak pohazoval s basketbalovým míčem, protože ostatní děti ještě nenastoupily a teprve si nazouvaly kecky. A jen aby se rozehrál, hodil z patnácti stop přes hlavu dva koše – šup! šup! A Henry „doktor“ Ward, oblíbený mladý tělocvikář a instruktor pro řeckořímské zápasy, který nedávno přijel z Montclair State College, na něj – na toho štíhlého světlovlasého čtrnáctiletého chlapce s rozzářeným modrým pohledem a uvolněným, nenuceným stylem, kterého viděl v tělocvičně poprvé – od dveří své kanceláře kamarádsky se smíchem zavolal: „Kde ses to naučil, ty Švéde?“ A protože to pojmenování odlišovalo Seymoura Levova od Seymoura Munzera a Seymoura Wishnowa ze stejného ročníku, vydrželo mu v tělocvičně po celý první rok; pak ho převzali ostatní učitelé a koučové, po nich děti ve škole a od té doby, aspoň dokud byla weequahická střední škola tou starou židovskou školou a pro lidi v ní ještě něco znamenala minulost, se o „doktorovi“ Wardovi říkalo, že je to ten, co pokřtil Levova. Ten Švéd Švédovi prostě zůstal. Ta prostá stará americká přezdívka, kterou pronesl poprvé tělocvikář, vytrvávala v tělocvičně jako odkaz, který proměnil Švéda v takový mýtus, v jaký by to jméno Seymour nikdy nedokázalo, v mýtus, který se uchoval nejenom po celá jeho školní léta, nýbrž v paměti spolužáků až do konce jejich životů. Nosil tu přezdívku s sebou jako nějaký neviditelný pas, čím dál víc přebíral americký způsob života a vyvíjel se, aniž uhnul z cesty, v mohutného, příjemného, optimistického Američana, o kterém by si jeho vyloženě nekultivovaní předkové – včetně jeho umíněného otce, jehož nárok na američanství nebyl zanedbatelný – nedovedli ani ve snu představit, že by mohl patřit do jejich řad.

Ohromně obdivoval, jak jeho otec mluví s lidmi, jak říká chlapovi u pumpy: „Plnou, kamaráde. A zkontrolujte mi předek, šéfe, jo?“ Jak ho to vzrušovalo, že jezdí v desotu. Nebo ty maličké, zatuchlé turistické ubytovny, kde přenocovávali, když se proplétali po malebných vedlejších silnicích státu New York k severu, protože chtěli vidět Niagarské vodopády. Nebo ten výlet do Washingtonu, kde Jerry celou cestu vyváděl. Nebo jeho první dovolená domů od námořní pěchoty, pouť do Hyde Parku, kde jejich rodina, on, otec, matka a Jerry, stála a hleděla na Rooseveltův hrob. To se právě vrátil z výcvikového tábora a u prezidentova hrobu měl pocit, že prožívá něco významného; stát tam, zocelený a silně opálený po výcviku na execíráku, kde v nejteplejších měsících vystoupila rtuť někdy až na sto dvacet stupňů Fahrenheita, stál mlčky, pyšný na svou novou letní uniformu, v naškrobené košili, ve vyžehlených khaki kalhotách, které neměly zadní kapsy, takže byly krásně vyšponované, s kravatou utaženou, čapkou na nakrátko ostříhané hlavě nasazenou rovně, v černých polobotkách, blyštících se jako zrcadlo a s opaskem – s tím hustě tkaným khaki opaskem s kovovou přezkou –, který měl utažený v pase a s kterým v době, kdy byl ještě bažant na Parris Islandu, prožil aspoň deset tisíc sedů z lehu. Kdo je Merry, že se všemu tomuhle pošklebuje, že všechno tohle zavrhuje, všechno tohle nenávidí a usmyslila si, že to zničí? Válku, to, že vyhráli válku – to taky nenávidí? To, jak sousedi na ulici brečeli a objímali se, že Amerika porazila už i Japonsko, a troubili na klaksony a pochodovali po trávnících před domy sem a tam a tloukli do kuchyňských hrnců? On byl tehdy ještě na Parris Islandu, ale maminka mu to všechno vylíčila v třístránkovém dopise. Jak ten večer na hřišti za školou oslavovali, a jak všichni známí – rodinní přátelé, kamarádi ze školy, místní řezník, hokynář, lékárník, krejčí, dokonce i bookmaker z cukrárny – všichni nadšení, celé ty dlouhé řady usedlých lidí středního věku – napodobovali o překot až do rána Carmen Mirandu a tančili kongu, ráz, dva, tři, kop, ráz, dva, tři, kop! Válka. Vyhráli jsme válku. Vítězství, vítězství, vítězství je naše! Už žádná smrt a žádná válka!

V posledních měsících na střední škole četl každý večer noviny a sledoval námořní pěchotu po celém Tichém oceánu. Prohlížel si v časopise Life fotografie – strašily ho ve spánku – zkroucených těl mrtvých námořních pěšáků na Peleliu, na jednom z ostrovů, které se jmenují Palauské. Japonci, kteří se uhnízdili ve fosfátových dolech v místě zvaném Bloody Nose Ridge a které nakonec plamenomety spálily na škvarek, tam zkosili stovky a stovky mladých námořních pěšáků, devatenáctiletých chlapců, kteří nebyli o moc starší než on. Měl ve svém pokoji mapu, z níž trčely špendlíky, píchal je do ní, aby si označil místa, kde námořní pěchota obkličující Japonce zaútočila z moře na nějaký maličký atol nebo řetěz ostrůvků, z nichž Japonci zakopaní do korálových pevnůstek pálili zuřivě z minometů a pušek. Invaze na Okinawu byla 1. dubna 1945, na Boží hod velikonoční, Švéd byl v posledním ročníku a dva dny předtím zaznamenal v prohraném zápase proti West Side jeden double a jeden homerun. Šestá divize pěchoty tři hodiny po tom, co se přebrodila na břeh, dobyla Jontan, jednu ze dvou ostrovních leteckých základen. Za třináct dní se zmocnila poloostrova Motobu. Přímo u pobřeží Okinawy napadli dva kamikaze vlajkovou mateřskou letadlovou loď Bunker H ill – 14. května, den na to, co dal v zápase s Irvingtonskou střední čtyři koše ze čtyř střel, jednu šestku, jednu trojku a dva dvoubodové, se nabořili svými letadly napěchovanými bombami do startovací paluby, na níž bylo plno amerických letadel, natankovaných, naložených municí a připravených vzlítnout. Plameny šlehaly k nebi do výšky tisíc stop a v bouři výbuchů, zuřící po celých osm hodin, zahynulo čtyři sta námořníků a letců. Šestá divize námořní pěchoty se 14. května 1945 – další tři Švédovy doubly ve vítězném utkání s East Side – zmocnila Sugar Loaf Hillu, možná v nejhorším, nejzuřivějším jednodenním boji v historii námořní pěchoty. Možná nejhorším z celé historie lidstva. Jeskyně a chodby, jimiž byl Sugar Loaf Hill na jižním konci ostrova prošpikován a v nichž se Japončíci opevnili a ukryli svá vojska, vypálili plamenomety a pak zapečetili granáty a náložemi třaskavin. Boje muže proti muži pokračovaly ve dne v noci. Japonští střelci a kulometčíci připoutaní na svých stanovištích řetězy, aby nemohli ustoupit, bojovali, dokud nepadli. Ten den, kdy Švéd maturoval na weequahické střední – 22. června –, poté, co překonal rekord v počtu dvojběhů, jakého kdy za jedinou sezonu hráč Newark City League dosáhl, vztyčila šestá divize námořní pěchoty americkou vlajku nad druhou leteckou základnou na Okinawě, nad Kadenou, a tím definitivně zajistila shromaždiště pro invazi do Japonska. Od 1. dubna 1945 do 21. června 1945 – v období, které se plus minus shodovalo se Švédovou poslední a nejlepší sezonou, během níž hrál za střední školu na první metě, obsadily americké jednotky ten asi tak padesát mil dlouhý a zhruba deset mil široký ostrov za cenu 15 000 amerických životů. Počet japonských mrtvých, vojáků a civilistů, činil 141 000. Probít se na sever na japonskou domácí půdu, a tím válku ukončit by znamenalo, že by se počet padlých na obou stranách třeba ještě desetkrát, dvacetkrát či třicetkrát zvýšil. Ale Švéd přesto neváhal, protože se chtěl zúčastnit závěrečného útoku na Japonsko, a přihlásil se do námořní pěchoty U.S., která na Okinawě stejně jako na Tarawě, Iwo Jimě, Guamu a Guadalcanalu utrpěla otřesné ztráty. Námořní pěchota. Být příslušníkem námořní pěchoty. Výcvikový tábor. Mlátili s náma, jak se dalo, házeli po nás všemožnejma nadávkama, tři měsíce nás fyzicky i duševně vraždili, ale byla to ta nejlepší zkušenost, jaké se mi v životě dostalo. Bral jsem to jako výzvu a obstál jsem. Z mýho jména se stalo „É-ó.“ Takhle totiž vyslovovali jižanští vojenští instruktoři jméno Levov – vynechávali L a V –, všechny souhlásky šly přes palubu a ty dvě samohlásky byly protažené. „É-ó!“ Jako když zahýká osel. „É-ó.“ „Ano, pane!“ Major Dunleavy, vedoucí tělovýchovy, hromotluk, fotbalový kouč Purdueské univerzity, zastaví jednoho krásnýho dne četu a jeden hromotluckej seržant, kterýmu jsme říkali Bágl, vyvolá vojína É-ó, a já se s helmou na hlavě a se srdcem bušícím vyřítím, poněvadž mám za to, že mi umřela maminka. Už chyběl jen týden a byl bych přidělenej do Camp Lejeune v Severní Karolíně na střeleckej výcvik pokročilejch, ale major Dunleavy mi to zatrh, a tak jsem se v životě nedostal k tomu, abych si vystřelil z Browningova automatu BAR. A přitom jsem se právě proto dal k námořní pěchotě – nic jsem si tolik ne přál jako vleže střílet z BAR, s hlavní na stojánku. Bylo mi osmnáct a ta rychle pálící, vzduchem chlazená automatická zbraň ráže .30 pro mě byla symbolem námořní pěchoty. Jakej vlastenec byl ten naivní kluk! Chtěl jsem odpalovat bazuku, tu ruční raketovou zbraň, která ničí tanky, chtěl jsem si dokázat, že se nebojím a že všechno zvládnu. Granáty, plamenomety, podlézání ostnatého drátu, vyhazování bunkrů do povětří, útoky na jeskyně. Chtěl jsem se dostat na břeh v obojživelníku. Chtěl jsem pomoct vyhrát válku. Jenomže major Dunleavy dostal od svýho přítele v Newarku dopis, jakej je tenhle Levov sportovec, plamennej dopis o tom, jak jsem báječnej, a tak mi změnili zařazení a udělali ze mě výcvikového instruktora, aby si mě udrželi na ostrově a já moh hrát – to už byla shozená atomovka a válka tak jako tak skončila. „Jste v mý jednotce, Švéde. Jsem rád, že vás mám.“ Byl to fakt velkej zlom. Jakmile mi narostly vlasy, byl jsem zase lidská bytost. Místo aby se mi v jednom kuse říkalo „ty sráči“ nebo „pohni prdelí, sráči“, byl jsem najednou výcvikovej instruktor, kterýmu nováčci říkali pane. Instruktor říkal nováčkům Vy tam! K zemi, vy tam! Vstávat, vy tam. Pohyb, pohyb, vy tam, šup! Pro kluka z K eer Avenue to byl obrovskej, obrovskej zážitek. Seznámil jsem se s chlapama, jaký bych v životě nepoznal. S přízvukama ze všech končin. Ze Středozápadu. Z Nový Anglie. Několika farmářskejm synkům z Texasu a z hlubokýho Jihu jsem vůbec nerozuměl. Ale poznal jsem je. Naučil jsem se je mít rád. Byli tam ostří hoši, padavky, spousty středoškolskejch sportovců. Bydlel jsem s boxerama. Bydlel jsem s rekreační partou. Byl tam ještě jeden židovskej kluk. Manny Rabinowitz z Altoony. Nejtvrdší židovskej kluk, jakýho jsem v životě poznal. Sakra bojovník! A ohromnej kamarád! Nedochodil ani střední školu. V životě jsem neměl takovýho kamaráda, před ním ani po něm. S Mannym jsem se nasmál jako s nikým jiným. Byl pro mě k nezaplacení. Nikdo nám nenadával do židáků. O něco dřív, ve výcvikovým táboře jo, ale pak už nikdy. Když Manny boxoval, uzavírali chlapi sázky o cigarety, že vyhraje. Kdykoli jsme měli utkání s jinou základnou, byli Buddy Falcone a Manny Rabinowitz pokaždý mezi těma, co vyhráli. Ten kluk, co boxoval s Mannym, vždycky prohlásil, že v životě nedostal takovou nakládačku jako od něj. Manny a já jsme pořádali večírky boxerů. Naše dvojice, dva židovský námořní pěšáci. Manny postavil jednoho vykutálenýho nováčka, s kterým byly věčný potíže a kterej vážil sto čtyřicet pět liber, proti klukovi, kterej vážil sto šedesát a u kterýho si Manny moh bejt jistej, že z něj vytříská duši. „Vyber si vždycky zrzouna, É-ó,“ řekl Manny. „Ten se bude prát jako nikdo jinej. Zrzouni se nikdy nevzdávaj.“ Šel na to vědecky, tenhle Manny. Jel do Norfolku utkat se s námořníkem, kterej se před válkou ucházel o titul mistra střední váhy, a natřel mu to. Rozcvička praporu před snídaní. Každovečerní pochod s nováčkama k bazénu, aby se naučili plavat. Prakticky jsme je jenom naházeli do vody – starobylá metoda, jak učit lidi plavat, jenže aby člověk mohl bejt námořní pěšák, plavat umět musel. Musel jsem bejt připravenej udělat kdykoli o deset kliků víc než kterejkoli nováček. Snažili se mě přetrumfnout, ale byl jsem v kondici. Nástupy do autobusu a jízdy na baseballový utkání. Když to bylo někam dál, tak se letělo. Měli jsme v týmu Boba Collinse, toho slavnýho hráče za St. John College. Byl to můj spoluhráč. Fantastickej sportovec. Ochlasta. Namazal jsem se s ním, poprvé v životě, a kecal jsem nonstop dvě hodiny o tom, jak jsem hrál baseball za weequahickou střední a pak jsem pozvracel kde co. Irský kluci, italský kluci, Slováci, Poláci, ostřílený grázlíci z Pennsylvánie, kluci, co utekli tátům, který pracovali v dolech a mlátili je páskem s přezkou nebo pěstí – s takovejma chlapama jsem žil a spal vedle nich. Byl mezi nima dokonce jeden Indián z kmene Čerokí, hrál na třetí metě. Říkali jsme mu Čuramedán, stejnou nadávkou jako našim kapitánům. Proč, to vám nepovím. Ne všichni byli slušňáci, ale úhrnem vzato to byli správný chlapi. Fajn. Podnikali jsme spoustu organizovanejch vejprav za šoustačkou. Hráli jsme s Fort Benning. S Cherry Point v Severní Karolíně, leteckou základnou námořní pěchoty. Porazili jsme je. Pobili jsme mužstvo Státní loděnice v Charlestonu. Bylo mezi náma pár kluků, který uměli házet. Jednoho nadhazovače nám přetáhli dokonce Tygři. Jeli jsme hrát dolů do Rome v Georgii, na pěchotní základnu, která byla až ve Waycrossu v Georgii. Říkali jsme těm vojclům blátošlapi. I ty jsme pobili. Pobili jsme kdekoho. Viděl jsem Jih. Viděl jsem věci, jaký jsem v životě neviděl. Viděl jsem, jak žijou černoši. Seznámil jsem se s nežidama všech možnejch typů. S krásnejma jižanskejma holkama. Seznámil jsem se s obyčejnejma kurvama. Bral jsem si prezervativ. Dělal jsem jim to zepředu i zezadu. Viděl jsem Savannah. New Orleans. V Mobile ve státě Alabama jsem seděl v jednom tak pochybným zapadáku, že jsem byl celej bez sebe štěstím, že je hned za dveřma pobřežní hlídka. Hrál jsem basket a baseball s Dvaadvacátým plukem. Chtěl jsem bejt za každou cenu námořní pěšák Spojenejch států. Chtěl jsem za každou cenu nosit ten emblém s kotvou a globusem. „Ten nadhazovač je lazar, É-ó, vodpal to, É-ó –“ Pro chlapy z Mainu, New Hampshiru, Louisiany, Virginie, Mississippi, Ohia jsem chtěl bejt É-ó – nevzdělaný chlapi z celý Ameriky mi říkali É-ó a už nijak dál. Byl jsem pro ně prostě É-ó. Moc se mi to líbilo. 2. června 1947 jsem byl demobilizovanej. Chtěl jsem si vzít krásnou holku, která se jmenovala Dwyerová. Chtěl jsem víst podnik, vybudovanej mým tátou, kterej měl tátu, kterej neuměl anglicky. Chtěl jsem žít na nejkrásnějším místečku na světě. Nenávidět Ameriku? Prosím vás, žít v Americe pro něj bylo jako pro rybu žít ve vodě. Všechny radosti jeho mladších let byly americké radosti, veškerý úspěch i štěstí byly americké – teď si už nemusí dávat pusu na zámek a nemluvit o nich, aby v ní nevzbudil hloupou nenávist. Jak osamělý by si připadal, kdyby neměl při všem pocit, že je Američan! Jak by mu bylo teskno, kdyby musel žít v jiné zemi. Ano, všechno, co dávalo smysl tomu, čeho dosáhl, je americké. Všechno, co miluje, je tady.

Pro Merry znamenalo být Američankou Ameriku proklínat, ale on Ameriku nepřestal milovat, stejně jako nemohl přestat milovat otce a matku, přestat být slušný člověk. Jak může Merry „nenávidět“ tuhle zemi, když vůbec neví, jaká je? Jak může být jeho dítě tak slepé, že zlořečí „prohnilému zřízení“, když její rodině poskytlo plnou příležitost k dosažení úspěchu? Zlořečit svým „kapitalistickým“ rodičům, jako by jejich bohatství bylo výsledkem něčeho jiného než vytrvalé píle tří generací? Mužů tří generací, lopotících se ve rmutu a smradu koželužny včetně jeho samého. Jeho rodina začala v koželužně jako jedna z těch nejubožejších z ubohých – a pro ni představuje „kapitalistický svině“. Mezi nenávistí k Americe a k nim není moc velký rozdíl, jak ona dobře ví. On tu Ameriku, kterou ona nenávidí a klade jí za vinu všechno, co není v životě dokonalé, a co by chtěla násilím svrhnout, miluje. On ty buržoazní hodnoty – které ona nenávidí, které zesměšňuje a chce podrýt – miluje, on její maminku, kterou ona nenávidí a málem zabila tím, co provedla, miluje. Ta malá pitomá zasraná mrcha! Jakou cenu za to museli zaplatit! Proč by tedy neměl dopis od té Rity Cohenové roztrhat? Rita Cohenová! Už jsou tady zas! Ti sadističtí kazisvěti se svými nevyčerpatelnými sklony k antagonismu, ta zločinná mladá sebranka, která si říká „revolucionáři“ a která si před pěti lety tak zlomyslně hrála s jeho nadějemi, která z něj vytáhla všechny peníze a jen tak z plezíru výstřižky s Audrey Hepburnovou, Merryin deník o koktání i její baletní piškoty, dospěla k názoru, že už je na čase znovu se Švédovi Levovovi vysmát.

 

(Philip Roth: Americká idyla. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Mladá fronta 2009.)