Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphHistorik popkultury Michael Chabon
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Michael Chabon, jenž patří k nejvýznamnějším americkým prozaikům současnosti, se českému čtenáři představil před několika lety monumentální ságou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Skvěle napsaný a čtivý román české publikum jistě oslovil, neboť v krátkém sledu pak vyšlo několik dalších autorových knih, včetně jedné knihy esejistické, a Telegraph Avenue se tak dostává do rukou čtenáři, který má – anebo může mít – povědomí o Chabonově psaní a jeho hlavních charakteristických rysech. Ostatně ten zdaleka nejvýraznější rys jeho tvorby, role pop-kultury ve vývoji moderní společnosti, je právě páteří Kavaliera a Claye.

V jistém smyslu lze říct, že Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jsou alternativním pohledem na kořeny americké kultury –  o té se na rovině kulturně-politické mluví jako o „translatio imperii”, na rovině intelektuální se sleduje linie vedoucí od německých romantiků ke Coleridgovi a Carlylovi a od nich k Emersonovi a dalším americkým transcendentalistům; Chabon se na ni ovšem dívá méně vážně, leč stejně závažně. Kultura je živá věc a pop-kultura, zejména pak kultura oslovující děti, hraje stejně důležitou úlohu jako vzletné abstraktní myšlenky velkých myslitelů. Ostatně ne náhodou se sám tvorbě pro děti občas věnuje. Dětská literatura – a další formy umění, například komiks, film – utvářejí myšlení a vnímání publika mnohem dříve než jiné, tzv. „vysoké” nebo „intelektuálně náročné formy a populární či masové umění neplní jen roli čistě kulturní, ale do značné míry též mytickou. Příběhy komiksových hrdinů, jejich udatné činy a neohroženost, se stávají mytologií moderní doby.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye se věnuje fenoménu komiksu a postavám tzv. „superhrdinů”, jejichž rodokmen zajímavě sleduje až k pražskému Golemovi. Historická linie, již spisovatel v románu načrtává, je radikálně odlišná a výraznou roli v ní sehrává autorovo vlastní židovské dědictví: ze Starého světa vede cesta do světa Nového přes legendy a mýty, které si Nový svět přetváří a upravuje do vlastní podoby. Výsledkem je komiks, v němž – podobně jako ve starých židovských legendách – dobro nakonec zvítězí nad zlem a slabší jsou ochráněni superhrdinou. V dějinách komiksu se zrcadlí dějiny Ameriky od poloviny dvacátého století až do současnosti,

a pokud se nad tímto exposé zamyslíme, možná právě komiks a jeho základní premisy vysvětlují lépe ono často tolik kritizované americké „černobílé” vidění světa a jisté politické nadržování slabším, byť to je často v protikladu k reálně-politickým zájmům atlantického uskupení.

Pokus zachytit nějak dějiny vlastní země přes fenomény popkultury a masové zábavy jistě není nový a Chabon má v tomto ohledu významné předchůdce. Například Don DeLillo v románu Podsvětí, jenž má ambice stát se románovou historií Ameriky druhé poloviny dvacátého století, staví celých pět desetiletí americké historie na jednom odpalu z legendárního baseballového zápasu (v tomto ohledu na něj Chabon o několik let později tak trochu navazuje v dětské knize Letní země /Summerland/, která se též točí kolem baseballu). Britský spisovatel Salman Rushdie se v knize Zem pod jejíma nohama, svém „první americkém románu”, jak toto dílo označil Malcolm Bradbury, pokusil nahlédnout moderní svět prizmatem populární hudby. Zatímco DeLillovy dějiny se nesou v pochmurně apokalyptickém a paranoidním duchu, neboť jejich hlavními konturami jsou studená válka a kubánská krize, Rushdie používá motiv hudby k podpoření svého dlouhodobě zastávaného přesvědčení o blízkosti západní a východní kultury: ukazuje, že moderní společnost na západě utváří hudba (rock’n’roll) stejně jako na východě (bollywoodské muzikály). K takovému pohledu má blízko i Michael Chabon, neboť popkultura mu je nástrojem k zachycení identity (jakkoli vágně tento termín vymezíme) americké společnosti.

Zkoumání vlastní identity a historie, odlišnosti americké zkušenosti od evropské, je leitmotivem Chabonova psaní. V eseji „Imaginární vlast” z knihy Mapy a legendy píše o dědictví židovské kultury a o vlastním snu o Izraeli jakožto vlasti, jež by měla být jeho domovem („Izrael, či území o víceméně shodné rozloze s dnešním Izraelem, je údajně mým domovem — duchovně, ale i hmotně”). Předkládá čtenáři své postřehy z návštěvy Izraele a ve vzpomínkách se vrací do dětství, kdy rodiče uvažovali, že by následovali hlas svého původu a do Izraele se odstěhovali . Nakonec z toho vždy sešlo a on na závěr eseje zdůrazňuje, že je tomu rád, protože bez ohledu na původ je jeho domov jinde: „Tak dobře, jsem zvrhlý — na Izraeli se mi nejvíc líbila jeho arabská tvář. Tedy přesněji řečeno se mi líbilo, jak je šev mezi Židy a Araby nedokonalý, jak tkaninou místy prosvítá rubová strana. Moc se mi tam líbilo, ale Bůh ví, že jsem si tam doma nepřipadal.” Tento citát je pozoruhodný hned ze dvou důvodů: předně poměrně jasně říká, že dědictví staré kultury, z níž jeho rodina pochází, je dědictví a nic víc než právě toto. Jako takové je součástí kultury, která je zcela samostatná a úplně jiná. Za druhé otevřeně přiznává, že se mu na Izraeli líbí „nedokonalý šev” mezi dvěma kulturami, tedy přesně to, co oceňuje na americké kultuře, anebo spíše kalifornské, abychom byli přesnější.

Podobný „šev” lze najít i v Kalifornii a Telegraph Avenue je jeho oslavou. V románu je jím rozhraní mezi Oaklandem a Berkeley, někdejší hranice dvou světů, silné černošské komunity na straně jedné, univerzity, a tedy jakéhosi symbolu bílého světa, na straně druhé. Tyto světy tvoří pomyslný základ, v němž mají své kořeny všechny postavy tohoto románu a je úchvatné sledovat, jak jemně se autorovi daří s dědictvím individuální minulosti pracovat: odkaz radikalismu šedesátých let v knize zosobňuje Chan Flowers, tradiční černošskou komunitu jeden z dvojice hlavních hrdinů Nat, jeho parťák Archy představuje komunitu bělošskou, v jeho konkrétním případě židovskou, a jejich ženy, živící se jako porodní asistentky, odkazují k tradici alternativní kultury, jež je v téhle části Kalifornie od šedesátých let velmi silná.

To, co ve svém románu zachycuje, je hybridní kultura v tom nejlepším slova smyslu – zde ovšem stojí za zmínku, že čteme-li Chabonovu komedii mravů jako velký americký román, je třeba mít na paměti, že zachycuje jen jednu stránku současné Ameriky, totiž Kalifornii, stát, který je v mnohém specifický, zejména pak jistou otevřeností a vstřícností. Právě tento hybridní charakter kalifornské kultury umožnil překonat „nepokoje” konce šedesátých let – ty jsou v knize přítomny ve formě odkazů k hnutí Černých panterů nebo k bráně univerzity na konci Telegraph Avenue, jež slouží jak symbol studentského radikalismu.

Kalifornie, anebo lépe řečeno, jedna velmi konkrétní a jasně vymezená část tohoto amerického státu, umožňuje autorovi zachytit barvitý svět, v němž se střetávají různé kultury a vzájemně se obohacují, zároveň je to ovšem prostředí do značné míry privilegované. Tato skutečnost hezký obrázek multikulturního a tvůrčího hybridního prostředí do značné míry relativizuje. Studentský radikalismus ani hnutí Černých panterů nevyhloubily ve společnosti tak hluboké příkopy, jaké existují na místech méně šťastných, třeba ve spisovatelem vzpomínaném Izraeli.

Oslavou hybridity připomene Telegraph Avenue Bílé zuby Zadie Smithové, které jsou též silně inspirovány, možná až determinovány místem, kde se odehrávají: podobně jako Chabonova Kalifornie i londýnská čtvrť Willesden Green v případě Smithové je místem, kde střetávání kultur vytváří zajímavé a plodné prostředí. Stal-li se román Bílé zuby jakýmsi manifestem multikulturalismu, pak román Chabonův je zčásti obrazem Ameriky, zčásti jejím programem. Autorka Bílých zubů si od kritika Jamese Wooda vysloužila – společně s dalšími romanopisci, jako jsou Jeffrey Eugenides nebo David Foster Wallace – označení „hysterický realismus”, to především za snahu zachytit v největší možné míře a s maximem různých kritických postřehů realitu, přičemž jednotlivec se z těchto románů vytrácí, slouží jen jako nositel autorova kritického sdělení, jímž je v případě Zadie Smithové apoteóza hybridity, odsouzení snah po udržení „čisté kultury” jakožto svého druhu eugeniky a deklarace multikulturalismu jako programu. Ať už Woodova charakteristika platí na všechny jmenované autory či nikoli, jisté je, že Chabon, přes možné podobnosti, se jí vymyká právě propracovaností svých postav, a to nejen těch hlavních. Modeluje je téměř dickensovsky – ani jedna postava není okrajová v tom smyslu, že by byla jen do počtu či jako dekorace. Všechny jsou propracované a velmi reálné, což vytváří zvláštní kontrast s celkovým laděním románu, které je mírně problematické, anebo, lépe řečeno, nevěrohodné. Celá komunita, do níž je román zasazen, působí trochu nepravděpodobně, stejně tak přátelství mezi dvěma protagonisty, které je ovšem na druhé straně velmi nenucené, jaksi přirozené, a to právě díky tomu, že autorovy postavy nejsou jen nějakými figurkami, ale jsou to plnohodnotné postavy v té nejlepší tradici románu devatenáctého století. I díky nim nabírá dílo po trochu vlažnějším začátku zajímavé tempo a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout prostě proto, že mu na postavách záleží — a je ochoten Chabonovi při jeho jazykové originalitě prominout i občasný pleonasmus nebo snad až byzantskou hýřivost metaforami, jež na druhou stranu odráží specifický charakter místa, do něhož je příběh situován.

Zároveň je příjemné, že Telegraph Avenue není „románem idejí”. Ano, s proměnlivou intenzitou zde zaznívají různá témata, která lze z textu vyčíst a o nichž lze diskutovat – anebo se o nich zmiňovat v doslovu, jako je tento –, především však román zůstává komedií, v níž vystupují skutečné lidské postavy a nikoli typy. Jak již bylo řečeno výše, jsou to konkrétní postavy, z nichž každá má individuální příběh, jenž je sám o sobě zajímavý. V tomto ohledu je asi nejvýraznější postavou Gwen – a to do takové míry, že v některých pasážích zastiňuje oba hlavní hrdiny.

V živém, barvami hýřícím Chabonově vyprávění nicméně čtenáře zarazí nálada nostalgie. Nostalgie po konci šedesátých let, funky hudbě Donalda Byrda či Johnnyho Hammonda, nostalgie, jež je zosobněna přímo v předmětu podnikání protagonistů. Prodávají staré vinylové desky, tedy cosi, co jako by ani nepatřilo do současné doby. A stejně tak do ní nepatří jejich malý krámek, který má být co nevidět pohlcen rozpínajícím se obchodním centrem. Pro milovníky starých desek se nabízí jediné řešení – odchod do virtuálního světa. Ten jim sice nabídne svobodu a globální dosah, nicméně daní za tyto dvě věci je právě ztráta místa. Místa, které bylo jedinečné, mělo svou historii, své problémy, ale i svou chuť a specifické postavy. Telegraph Avenue je tak možné číst nejen jako komedii mravů, ale i jako nostalgickou vzpomínku.

 

Ladislav Nagy

Chabon, Michael: Summerland

chabon_summerlandJak spasit svět po americku: baseball, víly, indiáni a Kojot
(Michael Chabon: Summerland. Miramax, New York 2002, 500 stran.)

Michael Chabon je literární veřejnosti znám především jako autor Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye, za něž obdržel Pulitzerovu cenu. Po zřejmě životním úspěchu vydal další „standardní“ román Židovský policejní klub až roku 2007. V mezidobí se ovšem činil na jiných polích: roku 2002 vydal román pro děti Summerland, dva roky poté pak holmesovskou novelu Konečné řešení.

Summerland je dílo v kontextu Chabonovy tvorby výjimečné. Jde o román primárně určený pro věkovou skupinu od 9 do 12 let, to za prvé. A za druhé, neobjevují se v něm žádní Židé, ani gayové či bisexuálové (tak jako v Tajemstvích Pittsburghu, Báječných hoších i Úžasných dobrodružstvích).

Stručně řečeno, Summerland vypráví příběh o jednom jedenáctiletém chlapci, který ač nemá rád baseball, přece se uvolí jej hrát, aby zachránil vesmír před zlým Kojotem, který jej chce zničit. Ethan Feld žije se svým tatínkem (maminka mu před lety zemřela) na fiktivním ostrově Clam Island u státu Washington. Jeho otec je na rozdíl od něj nadšeným fanouškem baseballu a navštěvuje všechny zápasy místního týmu v klubovém tričku. Kohouti jsou ovšem zdaleka nejhorším týmem ligy (prohráli všech sedm úvodních zápasů sezóny) a Ethan je jejich nejhorším hráčem. Ovšem pan Feld věří, že výchova baseballem je to nejlepší, co děti může potkat – baseball je totiž ztělesněním všech ctností americké společnosti.

Jednoho dne Ethan zase jednou zapříčiní prohru svého týmu. Během hry je ovšem svědkem zvláštní scény: všimne si zvláštního zvířátka, které vypadá napůl jako mýval, napůl jako liška, a následuje jej do hájku, jenž přiléhá ke hřišti. O kousek dál je svědkem toho, jak z auta vystupují čtyři podivně oblečení muži, kteří vypadají jako agenti jakési zvláštní mocnosti. A zároveň zjistí, že se za ním znenadání objevil nejmíň stoletý chlapík tmavé pleti, který byl kdysi v baseballovém světě znám pod přezdívkou Prsteník (Ringfinger). Ten mu prozradí, že celý vesmír je ohrožen zlým Kojotem, který chce otrávit Strom života (Lodgepole), na jehož čtyřech větvích sedí čtyři vesmíry. Ten náš se tu nazývá Middling a je jedním z nich; další jsou  věčně slunečné Summerlands, pochmurné Winterlands a konečně Gleaming, kde přebývají duchové. Zlý Kojot chce Strom otrávit a zničit tak propojení mezi světy a k tomu potřebuje vynikajícího odborníka pana Felda. Ethan se tedy pod vedením vlkolišky (werefox) Cutbelly, kterou viděl hned na začátku příběhu v hájku u baseballového hřiště, vydává nejen zachránit Strom, ale také osvobodit svého otce (a odvrátit tak konec dětství). A nebyla by to správná výprava, kdyby jej na cestě nedoprovázeli kamarádi: Jennifer T., taktéž jedenáctiletá dívenka indiánského původu a Thor, neobvykle vysoký a urostlý chlapec teutonského vzezření, který má nicméně utkvělou představu, že je android. Společně dojdou až do země malých lidí, kteří vypadají jako Indiáni a říkají si ferishers, ale vypadají podobně jako například Tolkienovi elfové či Lewisovy víly. Po mnoha dobrodružstvích a peripetiích skončí příběh nakonec dobře a dokonce i Ethan a baseball si k sobě najdou cestu.

Jména obou klasiků žánru fantasy nepadají v souvislosti se Summerlandem nadarmo. Chabonova inspirace imaginárními světy dětí (dalšími inspiračními zdroji byli dozajista Alenka a Harry Potter) je zřejmá a v románových reáliích i analogicky přiznaná. Co se mytologie týče, máme tu co do činění s mixem starých skandinávských bájí (jejichž připomínkou může být i třeba jméno Thor) a mýty původních obyvatel amerického kontinentu (Jennifer T.). V rámci politické korektnosti nesmí chybět ani černoch Ringfinger a samotný Ethan by se podle jména dal klidně považovat za Žida. Na Chabonově románu je však specifická autorova snaha vsadit vše do typicky amerických reálií – hraje se baseball, jezdí se autem, jsou tu indiáni… na Wikipedii knihu někdo ne nadarmo nazval „indiánskou verzí Kroniky Narnie“.

Summerlandu se dostalo velmi smíšených recenzí a ohlasů (kritička NY Times knihu označila za nepříliš originální – jako bychom se s Chabonovými postavami v minulosti už někde potkali), ovšem komerčně šlo o jednu z nejúspěšnějších knih pro děti všech dob.

Zásadní problém Summerlandu tkví v onom docela striktním vymezení cílové věkové skupiny. Reálie příběhu jsou opravdu hodně „dětské“ a učíst 500 stran textu o tom, jak se skupinka dětských hrdinů snaží porazit Zlo v podobě Kojota, je i přes pro Chabona typickou čtivost podle mého pro dospělého čtenáře takřka nemožné. Naopak děti ve věku 10 až 15 let by se u Summerlandu mohly docela dobře bavit. Pro nás ostatní by pak mohla platit rada, která se objevila v již zmíněné recenzi – vzít do ruky jeho další knihu. Na začátku října 2009 vydal Chabon nový román s názvem Manhood for Amateurs, tedy jakási příručka pro chlapce, jinochy a muže, jak se stát správným synem, manželem a  tátou. Psaní pro chlapy šlo Chabonovi vždycky nejlíp.

Richard Olehla

Chabon, Michael: Židovský policejní klub

chabon_zidovsky klub(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

 

1

 

Devět měsíců vegetoval Landsman v hotelu Zamenhof a za tu dobu se žádný z jeho spolunocležníků nenechal zamordovat. Teď však kdosi prohnal kulí hlavu hosta z pokoje 208, Žida, který si říkal Emanuel Lasker.

„Nezvedal telefon, neotvíral,“ říká noční recepční Tenenboym, když tahá Landsmana z postele. Landsman obývá pokoj 505 s výhledem na neonový poutač hotelu naproti přes ulici Maxe Nordaua. Jmenuje se Blackpool a to slovo hraje podstatnou roli v Landsmanových nočních můrách. „Musel jsem si odemknout sám.“

Noční recepční je bývalý mariňák, jenž se v šedesátých letech, po návratu z jatek kubánské války, úspěšně zbavil návyku na heroin. K uživatelům drog, kteří bydlí v Zamenhofu, se chová s takřka mateřskou péčí. Posečká jim se splácením půjčky a dbá na to, aby je nikdo nerušil, když to není žádoucí.

„Sahal jste v pokoji na něco?“ ptá se Landsman.

„Jenom na peníze a šperky,“ praví Tenenboym.

Landsman si oblékne kalhoty, obuje se a natáhne si šle. Pak se on i Tenenboym podívají na kliku dveří, kde visí červená kravata se silným hnědým pruhem, zavázaná na uzel, aby se ušetřil čas. Landsmanovi zbývá do další směny osm hodin. Osm mizerných hodin bude čekat jako krysa v proskleném teráriu vystlaném pilinami, s flaškou v ruce. Landsman si povzdechne a jde si pro kravatu. Navlékne ji přes hlavu a utáhne uzel až k límečku. Vklouzne do saka, sáhne do náprsní kapsy, aby se přesvědčil, že tam má peněženku a policejní placku, a poklepá šolem v podpažním pouzdru, Smith & Wesson model 39 se zkrácenou hlavní.

„Nerad vás budím, detektive,“ omlouvá se Tenenboym. „Ale viděl jsem, že stejně moc nespíte.“

„Ale spím,“ povídá Landsman. Natáhne se po sklence – suvenýr ze Světové výstavy 1977 – s níž má zrovna intimní vztah. „Jen to dělám ve spodkách a v košili.“ Zvedne skleničku a připije na třicet roků, které uplynuly od Světové výstavy v Sitce. Byl to prý nejpamátnější okamžik v dějinách židovského osídlení tady na severu, a on to zpochybňovat nebude. Meyeru Landsmanovi bylo tehdy čtrnáct a právě objevoval krásy Židovek, pro které rok 1977 musel být určitým způsobem vrcholem. „Sedím při tom v křesle.“ Obrátí do sebe skleničku. „S šolemem pod paží.“

Podle lékařů, terapeutů i jeho bývalé manželky je pro Landsmana alkohol lék, pije, aby vyladil skleněné píšťaly svého rozpoložení kladivem padesátiprocentní slivovice. Ovšem je pravda, že zná pouze dvě rozpoložení: buď pracuje, nebo je mrtvý. Meyer Landsman je nejvyznamenávanější šames v celém okrsku Sitka, to on vyřešil vraždu překrásné Fromy Lefkowitzové, kterou zabil její manžel, kožešník, a byl to on, kdo dopadl nemocničního vraha Podolskyho. Jeho svědectví poslalo do federální věznice na doživotí Hymana Tscharnyho a bylo to poprvé a naposledy, kdy obvinění nějakého verboverského mafiána prošlo u soudu. Má paměť trestance, kuráž hasiče a zrak zloděje. Když se řeší nějaký zločin, řádí Landsman po Sitce jako černá ruka. Jako by v jeho přítomnosti pořád zněly temné filmové kastaněty. Horší to je, když má volno, když se mu myšlenky rozletí otevřeným oknem jeho mozku jako volné listy z pořadače. Leckdy to chce pořádné těžítko, aby neuletěly úplně.

„Nerad vám přidělávám práci,“ praví Tenenboym.

Když Landsman ještě dělal na protidrogovém, zatknul Tenenboyma celkem pětkrát. Od toho se odvíjí jejich vztah, kterému by se s hodně přimhouřenýma očima mohlo říkat přátelství. A skoro to stačí.

„To není práce,“ prohodí Landsman. „Dělám to rád.“

„Jo, já to samý,“ přitaká noční recepční. „Taky komu se poštěstí sehnat místo nočního recepčního v zavšiveným hotelu?“

Landsman položí Tenenboymovi ruku na rameno a jdou se podívat na nebožtíka. Vmáčknou se do jediného hotelového výtahu či ELEVATORO, jak hlásá malá mosazná cedulka nade dveřmi. Když byl hotel před padesáti lety postaven, všechny směrovky, tabulky, upozornění a varování, všechno vyvedli na mosazných destičkách v esperantu. Většina z nich už dávno vzala zasvé, padla za oběť zanedbané údržbě, vandalům a požárním předpisům.

Na dveřích ani na zárubni pokoje 208 nejsou žádné stopy po násilném vniknutí. Landsman stiskne kliku s kapesníkem v ruce a špičkou boty odšťouchne dveře.

„Mám z toho divný pocit,“ ozve se Tenenboym, který vstupuje do pokoje v závěsu za Landsmanem. „Nikdy jsem tady toho chlápka neviděl. Znáte výraz ‚zlomený muž‘?“

Landsman připustí, že mu to něco říká.

„Většina lidí, o kterých se takhle mluví, si to vůbec nezaslouží,“ pokračuje Tenenboym. „Podle mě se v mužským hlavně nemá co zlomit. Jenže tenhle Lasker – připomínal mi takový ty tyčky, který když přelomíte, tak se rozsvítí. Znáte to? Pár hodin svítí. A vevnitř rachtají skleněný střepy. No nic, zapomeňte na to. Prostě mám divný pocit.“

„Každý má dneska divné pocity,“ poznamená Landsman a do černého zápisníku si zapíše poznámky o stavu pokoje, byť je to poněkud zbytečné, protože detaily takové obhlídky zapomíná jen výjimečně. Spolek lékařů, psychologů a jeho bývalé manželky ho varoval, že alkohol ho jednou o vynikající paměť připraví, ale prozatím se tato předpověď k jeho lítosti nenaplnila. Obrazy minulosti zůstávají neporušené. „Museli jsme zřídit zvláštní telefonní linku, abychom stíhali brát všechny hovory.“

„Tohle je pro Židy zvláštní doba,“ souhlasí Tenenboym. „O tom žádná.“

Na laminovaném prádelníku leží hromádka paperbacků. Na nočním stolku měl Lasker šachovnici. Vypadá to, že měl rozehranou partii ve fázi rozhárané střední hry, černý král uprostřed čelí útoku, bílý má výhodu několika figur navíc. Šachová sada je to laciná. Šachovnice se překládá v půli, je z kartonu, z figurek vystupují hrbolky v místech, kde se plast vstřikoval do formy.

Ve stojací lampě se třemi stínítky vedle televize svítí jediná žárovka. Všechny ostatní, kromě zářivky v koupelně, byly vyšroubovány nebo jsou spálené. Na okenním parapetu leží krabička s projímadlem, které je volně k dostání. Okno je otevřené na škvírku (víc otevřít ani nejde) a kovové okenice v ostrém větru, vanoucím z Aljašského zálivu, každou chvíli prásknou o zeď. Vítr s sebou přináší kyselý pach rozdrceného dřeva, nafty z lodních motorů a lososího masa z konzerváren. Podle písně „Noch amol,“ kterou se Landsman se všemi aljašskými Židy jeho generace povinně učili na základní škole, naplňuje vítr od zálivu židovský nos vůní příslibu začít znovu. „Noch amol“ pochází z dob Ledních medvědů, z počátku čtyřicátých let, a má být vyjádřením vděčnosti za další zázračné vysvobození: Ještě jednou. Dnes Židé ze Sitky spíš vnímají její ironický podtón, který v ní zazníval od samého začátku.

„Znal jsem docela dost šachistů, co jeli na heroinu,“ poznamená Tenenboym.

„Nápodobně,“ kývne Landsman a při pohledu na mrtvého si uvědomí, že ho v Zamenhofu několikrát viděl. Byl to takový ptačí mužík, jasná očka, tupý zobák. Měl trochu zarudlé tváře a hrdlo, možná trpěl růžovkou. Žádný drsňák ani křivák, dokonce ani žádná ztracená duše. Vlastně se od Landsmana výrazně nelišil, jedině drogou, kterou užíval. Čisté nehty. Vždycky v kravatě a klobouku. Četl si jednou knihu s poznámkami pod čarou. Teď leží Lasker na břiše na sklápěcí posteli, jen v obyčejných bílých spodkách. Ryšavé vlasy, ryšavé pihy a zlatavé třídenní strniště. Náznak druhé brady, který Landsman přisuzuje někdejší tělnatosti. Opuchlé oči v krví ztemnělých důlcích. V zátylku se černá malý, opálený otvor a krůpěj krve. Žádné stopy zápasu. Nic nenaznačuje, že by Lasker věděl, co se na něj chystá, dokonce ani ve chvíli, kdy to přišlo. Landsman si všimne, že na posteli schází polštář. „Kdybych to věděl, možná bych ho požádal o nějakou partičku.“

„Netušil jsem, že hrajete šachy.“

„Mizerně,“ ušklíbne se Landsman. U skříně na odporně žlutozeleném koberci barvy pastilky na bolení v krku zahlédne bílé pírko. Otevře skříň, a tam leží polštář, prostřelený uprostřed, aby ztišil výšleh žhavých plynů z nábojnice. „Nemám ten správný cit pro střední hru.“

„Pokud vím, detektive,“ poznamená Tenenboym, „je střední hra to nejdůležitější.“

„Jako bych to nevěděl,“ povzdechne si Landsman a telefonem budí svého parťáka Berka Shemetse.

„Detektive Shemetsi,“ řekne do erárního mobilu Shoyfer AT. „Tady je tvůj parťák.“

„Prosil jsem tě, ať mi to už neděláš, Meyere,“ uleví si Berko. I jemu pochopitelně zbývá do další služby osm hodin.

„Máš plné právo se na mě zlobit. Jen jsem si říkal, že třeba ještě nespíš.“

„Nespal jsem.“

Na rozdíl od Landsmana si Berko Shemets nezpackal manželství ani osobní život. Každý večer usíná v náručí své báječné ženy, jejíž lásku si hýčká a opětuje ji. Je to spolehlivý manžel, který své choti nikdy nezavdá důvod ke smutku nebo obavám.

„Kletbu na tvou hlavu, Meyere,“ prohlásí Berko a v američtině dodá: „Zatraceně.“

„Mám tady v hotelu jasnou vraždu,“ oznamuje Landsman. „Místní nájemník. Jedna kulka do zátylku. Ztlumená polštářem. Velmi čistá práce.“

„Nájemný zabiják.“

„To je jediný důvod, proč tě otravuju. Ten neobvyklý způsob provedení.“

V Sitce, jejíž metropolitní oblast připomíná zubatou nudli, žije tři miliony dvě stě tisíc lidí a průměrně pětasedmdesát z nich se ročně stane obětí vraždy. Některé souvisejí s válkami gangů, ruští štarkeři se při nich navzájem likvidují ve volném stylu. Ostatní vraždy v Sitce spadají do kolonky „zločin z vášně“, což je zkrácený výraz pro matematický součin alkoholu a střelných zbraní. Chladnokrevné popravy jsou vzácné, ale o to tvrdošíjněji se drží na tabuli v policejní služebně, na níž jsou vyvěšené dosud nevyřešené případy.

„Nejsi ve službě, Mayere. Ohlas to. Ať si to vezmou Tabatchnik a Karpas.“

Tabatchnik a Karpas, zbylí dva detektivové, kteří tvoří tým B na oddělení vražd policejního okrsku Sitka, drží tenhle měsíc noční služby. Představa, že by tenhle kus holubího trusu nechal přistát na jejich kloboucích, má něco do sebe, to Landsman musí uznat.

„To bych milerád udělal,“ říká Landsman. „Jenže tady náhodou bydlím.“

„Znal jsi ho?“ zeptá se Berko smířlivějším tónem.

„Ne,“ vrtí hlavou Landsman. „Neznal.“

Odvrátí oči od bledého, pihovatého těla na sklápěcí posteli. Občas mu jich je líto, aniž by věděl proč, ale je lepší si to odpustit.

„Poslouchej,“ nadhodí Landsman, „jdi si zase lehnout. Probereme to zítra. Nezlob se, že jsem tě vzbudil. Dobrou noc. Vyřiď Ester-Malke, že se omlouvám.“

„Mluvíš nějak divně, Meyere,“ ozve se Berko. „Není ti nic?“

Za posledních pár měsíců Landsman svému parťákovi několikrát zavolal v pochybnou noční hodinu a obšťastňoval ho svým alkoholovým blekotáním. Před dvěma lety zabalil manželství a loni v dubnu narazila jeho sestra ve svém Piperu Super Cub do úbočí Mount Dunkelblum. Ale Landsman teď nemyslí na Naominu smrt ani na své selhání, vedoucí k rozvodu. Je zaujatý představou, jak sedí v zašlé hale hotelu Zamenhof na kdysi bílé pohovce a hraje s Emanuelem Laskerem, nebo jak se doopravdy jmenoval, šachy. Vrhají na sebe poslední zbytky pohasínajícího zápalu a naslouchají uklidňující zvonkohře skleněných střepů ve svém nitru. To, že Landsmanovi se šachy protiví, neubírá výjevu na dojemnosti ani za mák.

„Ten chlápek hrál šachy, Berko. A já o tom neměl ani páru. To je všechno.“

„Prosím tě,“ povídá Berko, „prosím tě, Meyere, hlavně nezačni ronit slzy, buď té lásky.“

„Neboj,“ odtuší Landsman. „Dobrou.“

Ještě zavolá na policejní centrálu a nahlásí se jako hlavní vyšetřovatel Laskerova případu. Jedna podělaná vražda mu procento objasněnosti v pozici vedoucího detektiva nepokazí. Beztak na tom nezáleží. Prvního ledna se správa nad Federálním distriktem Sitka, připomínajícím pokřivenou závorku na skalnatém západním pobřeží ostrovů Baranof a Chichagof, zase vrátí státu Aljaška. Okrsková policie, které Landsman dvacet let obětoval první poslední, bude rozpuštěna. Není zdaleka jisté, jestli si on nebo Berko Shemets či kdokoli další práci udrží. Ohledně blížící se Reverze není jisté zhola nic, a proto je to pro Židy podivná doba.

 

2

 

Než dorazí latke, který ve čtvrti patroluje, obchází Landsman hotelové pokoje a klepe na dveře. Většina obyvatel Zamenhofu je na noc mimo, ať fyzicky, nebo duchem, a z toho, co vypáčil z ostatních, má dojem, že by uspěl lépe, kdyby to zkusil v Hirshkovitsově škole pro neslyšící. Obyvatelé Zamenhofu jsou stádo nervózních, zmatených, nevábných a mrzoutských jídů, ale žádný z nich se dnes nezdá vyplašenější než obvykle. Žádný také nebudí dojem, že by byl schopný přitisknout velkorážnou pistoli k lebce toho muže a chladnokrevně ho sprovodit ze světa.

„Jenom se s těma mamlasama zdržuju,“ říká Landsman Tenenboymovi. „A co vy, vážně jste si nevšiml někoho nebo něčeho zvláštního?“

„Bohužel, detektive.“

„Jste taky mamlas, Tenenboyme.“

„Já to nepopírám.“

„Co služební vchod?“

„Lezli tamtudy dealeři,“ odpoví Tenenboym. „Museli jsme tam dát alarm. Ten bych slyšel.“

Landsman přiměje Tenenboyma, aby zavolal dennímu recepčnímu i víkendovému správci, kteří si hoví doma v posteli. Oba pánové potvrdí to, co už Tenenboym řekl, mrtvému nikdo nevolal, nikdo se po něm neptal. Nikdy. Za celou dobu jeho pobytu v Zamenhofu. Žádné návštěvy, žádní kamarádi, dokonce ani poslíček z Manilské perly. No vida, pomyslí si Landsman, tak přeci je mezi ním a Laskerem nějaký rozdíl: za Landsmanem občas někdo přišel z Romelu a přinesl mu sáček lumpia.

„Půjdu okouknout střechu,“ oznamuje Landsman. „Nikoho nepouštějte ven a zavolejte mě, až se latke konečně uráčí objevit.“

Nastoupí do elevatoro, vyjede do osmého patra a po betonovém schodišti s hranami zpevněnými ocelovým kováním s dusotem vyběhne na střechu Zamenhofu. Celou ji obejde a přes ulici Maxe Nordaua se zahledí na střechu Blackpoolu. Nakloní se přes severní, východní i jižní římsu a obhlédne okolní domy, jsou nízké, šest nebo sedm pater pod ním. Noc nad Sitkou je oranžová šmouha z mlhy a světla sodíkových výbojek, průsvitná jako cibule, osmahnutá na slepičím sádle. Plamínky židovských lamp se táhnou od úbočí Mount Edgecumbe na západě přes sedmdesát dva umělých ostrovů v zátoce, přes Shvartsn-Yam, Halibut Point, Jižní Sitku a Nachtasyl, pak dál přes Harkavy a Untershtat, než je na východě uhasí horský hřeben Baranof. Na ostrově Oysshtelung bliká maják na špičce Sichrhajcky – to jediné zbylo po Světové výstavě – aby varoval letadla nebo lidi. Landsman nasaje pach rybích vnitřností z konzerváren, přepálený tuk z fritovacích hrnců v Manilské perle, zplodiny taxíků a opojný buket zbrusu nových klobouků z Grinspoonovy výrobny plsti dva bloky odsud.

„Nahoře je pěkně,“ řekne, když se vrátí do haly, která oplývá kouzlem stojacích popelníků, zažloutlých pohovek a poškrábaných židlí a stolů, u nichž občas vysedávají hoteloví hosté a zabíjejí čas u binoklu. „Měl bych tam zajít častěji.“

„A co sklep?“ zeptá se Tenenboym. „Ten zkouknete taky?“

„Sklep,“ zopakuje Landsman a srdce mu v hrudi předvede poskok šachového jezdce. „To bych asi měl.“

Landsman není žádná houžvička, nebojí se žádného rizika. Nazývali ho už všelijak, ras, pošuk, mamzer, splašený hovado. Dokázal zkrotit štarkery i psychopaty, stříleli po něm, mlátili ho, pálili, chtěli ho nechat umrznout. Pronásledoval podezřelé mezi záblesky pouličních přestřelek i hluboko v divočině. Výšky, davy, hadi, hořící domy, psi vycvičení k nenávisti vůči policejnímu pachu, to všechno zvládal bez mrknutí oka nebo se s tím dokázal vypořádat. Ale když se ocitne v temném nebo stísněném prostoru, v hloubi jeho bytosti, ve zvířecím koutku duše se cosi křečovitě sevře. Neví o tom nikdo, jen jeho bývalá žena, detektiv Meyer Landsman má totiž hrůzu ze tmy.

„Mám jít s váma?“ ptá se Tenenboym jakoby nic, ale u takové drbny jako on člověk nikdy neví.

Landsman nabídku odmítne s předstíraným opovržením. „Jenom mi půjčte baterku.“

Ze sklepa na něj dýchne pach kafru, topného oleje a prachu. Landsman zatáhne za šňůrku, která rozsvítí žárovku na zdi, nadechne se a ponoří se do nepřátelského šera.

Dole musí projít úschovnou ztrát a nálezů, obloženou dírkovanými sololitovými panely, u nichž stojí skříně s poličkami a přihrádkami s tisíci předměty, zapomenutými nebo zanechanými v hotelu. Boty vytržené z páru, kožešinové čepice, trubka, vzducholoď na gumičku. Kompletní sbírka voskových gramofonových válečků se všemi nahrávkami istanbulského orchestru Orfeon. Dřevorubecká sekera, dva bicykly, zubní můstek v hotelové skleničce. Paruky, špacírky, skleněné oko, umělé ruce, které tady zapomněl prodejce figurín do výloh. Modlitební knížky, modlitební šály v sametových váčcích na zip, exotická soška s tělem dítěte a hlavou slona. Je tu i dřevěná přepravka plná klíčů, další se všemi možnými proprietami pro úpravu účesu, od kulem po kleštičky na řasy. Zarámované rodinné fotografie z lepších časů. Tajemná gumová smyčka, která mohla sloužit jako pomůcka při sexu, antikoncepční prostředek nebo patentovaná součást korzetu. Někdo tady dokonce nechal vycpanou kunu, štíhlého, potměšilého tvorečka s inkoustově černými korálky místo očí.

Landsman tužkou prohrábne bedýnku s klíči. Nahlédne do všech klobouků a prošátrá police za zapomenutými paperbacky. Slyší, jak mu buší srdce, cítí vlastní štiplavý dech a po několika minutách v hlubokém tichu začne mít pocit, že v šumění krve v uších rozeznává tlumený hovor. Podívá se za bojlery na teplou vodu, které jsou jeden k druhému připoutané ocelovými pásy jako kamarádi na nějaké nešťastné výpravě.

Následuje prádelna. Když zatáhne za šňůrku osvětlení, nic se nestane. Je tu o deset stupňů temněji a kromě holých stěn, uřezaných kabelů a odtokových kanálků v podlaze tady není nic k vidění. V Zamenhofu se už prádlo nepere kdovíjak dlouho. Landsman koukne do kanálků, ve kterých se převaluje hustá, vazká tma. Ucítí nepříjemné zašimrání v žaludku. Sevře prsty a zakroutí hlavou, až mu zalupou obratle. Dveře na konci prádelny, které jsou stlučené ze tří prken a čtvrtého, přibitého napříč, zakrývají nízký otvor. Na dveřích je místo petlice jen smyčka z provázku a kolíček, který ji jistí.

Průlez. Jen z toho slova mu naskočí husí kůže.

Zvažuje, jestli by se v tom průlezu mohl skrývat vrah, kterého hledá – ani profesionál, ani vyslovený amatér, dokonce ani normální šílenec. Možné to je, i když by asi bylo těžké zajistit z druhé strany provazovou smyčku kolíčkem. Tahle úvaha ho téměř přesvědčí, aby nechal průlez být. Nakonec rozsvítí baterku, strčí si ji do úst, vykasá si nohavice a klekne si. Natruc sám sobě, protože dělání věcí natruc sobě i druhým, natruc celému světu, to je zábava i odkaz Landsmanova národa. Jednou rukou vytáhne svůj malý velký S&W a druhou uvolní provazové očko. Pak zabere a otevře dveře do průlezu.

„Vylez ven,“ řekne. Má vyschlé hrdlo a sípe jako nějaký vyděšený stařík.

Euforie, kterou cítil na střeše, vyhasla jako prasklé vlákno žárovky. Promrhané noci, život i kariéra jedna dlouhá řada přehmatů, i jeho město je jako žárovka, která každou chvíli zhasne.

Landsman vsouká horní polovinu trupu do průlezu. Vzduch je tam chladný a prosycený nakyslým pachem myšinců. Kužel kapesní svítilny poskakuje po prostoru a víc toho skrývá než osvětluje. Tvárnicové stěny, udusaná hlína na podlaze, odpuzující spleť kabelů a housenek pěnové izolace na stropě. Vzadu, uprostřed podlahy je v kulatém kovovém rámu vsazený kryt z nelakované překližky. Landsman se nadechne a plave močálem své paniky k poklopu. Je odhodlaný zůstat tam, jak dlouho to vydrží. V hlíně kolem rámu není jediná stopa. Dřevo i kov jsou pokryté stejnoměrnou vrstvou prachu, nikde ani šmouha. Není důvod se domnívat, že by s poklopem někdo manipuloval. Landsman vsune mezi rám a překližku nehet a kryt nadzvedne. Ve světle baterky spatří vroubkovanou hliníkovou rouru vsazenou do země. Z její stěny trčí kovové tyče, ohnuté do širokého U, které tvoří žebřík. Rám kolem poklopu je ve skutečnosti okraj roury, široké tak akorát, aby se jí protáhl dospělý psychopat. Nebo židovský policajt, který netrpí tolika fobiemi jako Landsman, jenž svírá pažbu šolemu a potlačuje nutkání do toho temného hrdla vystřelit. S prásknutím zaklapne kulatý dřevěný kryt. Tam dolů ho nikdo nedostane.

Tma se za ním plíží celou cestu po schodech do haly, tahá ho za límec a chňapá mu po rukávu.

„Nic,“ oznámí Tenenboymovi a pomalu se vzpamatovává. Prohodí to téměř radostně. Možná tím předvídá, co při vyšetřování vraždy Emanuela Laskera odhalí, vyjadřuje domněnku, pro co Lasker žil a zemřel, nebo střízlivé hodnotí to, co po Reverzi zůstane z jeho rodného města. „Nic.“

„Víte, co říká Kohn?“ prohodí Tenenboym. „Kohn tvrdí, že tady straší.“ Kohn je denní recepční. „Že dělá lidem naschvály, hýbe s nábytkem a tak. Kohn si myslí, že je to duch profesora Zamenhofa.“

„Kdyby po mně pojmenovali takovou blechárnu,“ poznamená Landsman, „taky bych tam strašil.“

„Člověk nikdá neví,“ shrne to Tenenboym. „A zvlášť dneska.“

Dneska člověk nikdy neví. V Povorotnym se kočka spářila s králíkem a vrhla roztomilé příšerky, jejichž fotografie vyšly na první stránce novin Sitka Tog. Loni v únoru přísahalo na pět set svědků z celého města, že dvě noci po sobě rozeznali v mihotání polární záře obrysy lidské tváře s plnovousem a pejzy. Rozhořely se vášnivé debaty, kdo že byl ten vousatý mudřec z oblohy, jestli se usmíval nebo ne (nebo jestli ho jen netrápily větry), a co vůbec to podivné zjevení znamená. A zrovna minulý týden se v košer jatkách na Zhitlovsky Avenue na šocheta, který už zvedal rituální nůž, obrátilo kuře a aramejsky ohlásilo blížící se příchod Mesiáše. Podle Togu proneslo to zázračné kuře několik děsivých proroctví, byť opomenulo zmínit polévku, v níž poté, co opět zmlklo jako sám Bůh, skončilo coby hlavní ingredience. Landsman si pomyslel, že při bližším prozkoumání tohoto případu by vyšlo najevo, že doba, která je podivná pro Židy, byla až na výjimky neméně podivná i pro kuřata.

 

(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

Chabon, Michael: Židovský policejní klub

chabon_zidovsky klubNový epochální výlet pana Chabona, tentokrát do alternativní historie
(Michael Chabon: Židovský policejní klub. Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2008, 304 stran, 279 Kč.)

Jeden z nejzapomenutějších, leč nejvýznačnějších autorů „pulpového“ hororu a fantasy, August Van Zorn, se ve skutečnosti jmenoval Albert Vetch a žil v letech 1899 až 1963. Tento profesor angličtiny na Coxley College napsal stovky „gotických“ povídek lovecraftovského stylu, v nichž…

Ale ne, takhle ne. To by se do vymyšleného světa dostal i autor doslovu, jemuž je to na rozdíl od autora zapovězeno. On totiž neexistoval nejen Van Zorn, ale ani Vetch, ba dokonce neexistoval ani literární vědec Leon Chaim Bach, který měl údajně napsat o Van Zornovi monografii. Všechny tři si je vymyslel americký spisovatel Michael Chabon (ostatně příjmení toho posledního je, stejně jako příjmení jiného jeho nom de plume, Malachi B. Cohen, anagramem jeho jména).

Takže Van Zorna můžeme použít pouze jako to, čím bezpochyby reálně je: jako doklad toho, že hravost, záliba v žánrové literatuře, fantastice a v prošťourávání obskurních literárních koutů provázejí Chabona od začátku jeho dráhy (Van Zorn se objevil už roku 1995 v jeho díle Wonder Boys) a neodmyslitelně k němu patří.

Tyto sklony jsou v Chabonově tvorbě poznat setrvale, i když u různých děl a epoch tvorby v různé míře. Vcelku asi lze tvrdit, že u něj tato tendence sílí; v prvních třech dílech byla vcelku okrajová. To platí jak o jeho prvotině Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1988, č. 2010), jež je příběhem dospívání a hledání sexuální orientace, tak o románu Wonder Boys (1995), v němž zase zachytil vlastní několikaletý a marný boj se „syndromem druhého románu“, nedokončeného, metastázovitě se rozlézajícího a nikdy nevydaného díla Fountain City. V povídkové sbírce Modelový svět (1991, č. 2006), která v zásadě nevybočuje z povídkářského kánonu moderní literatury, snad jen v jeho rámci svou kvalitou, najdeme tuto autorskou inklinaci nejvýš v četném výskytu reálií masové kultury.

Zlom nastal s Úžasnými dobrodružstvími Kavaliera a Claye (2000, č. 2004), románem, který sám o sobě je, račte odpustit, realistický, ale který obcuje s popkulturními tématy nezřízeně a od první do poslední strany.

Po nich už je autorův příklon od tak řečeného mainstreamu k tak řečené literatuře žánrové jasně patrný. Summerland (2002) je fantastický román pro mládež. Konečné řešení (2004, č. 2007) je holmesovská pastiš a hommage Conanu Doylovi. Gentlemen of the Road (2007)… nu, nepředbíhejme a zastavme se u románu, který právě třímáte v ruce. Když totiž nepočítáme doslov ke Konečnému řešení, v němž se Chabon ze svého žánrového „úchylkářství“ upřímně vyznává, je právě Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen´s Union, 2007; č. Odeon 2008 – račte si povšimnout, jak se nám u Chabona mezery mezi originálními a českými vydáními příjemně zkracují) nejčistším dokladem tohoto jevu.

Především je tomu tak proto, jaký z „triviálních žánrů“ pro něj autor zvolil. Upřímně řečeno, vyznat se z lásky k detektivce, to už udělalo tolik literárních velikánů, že by jejich spisy padaly z Klementina okny ven (a musela by se /ne/postavit nová budova). Mnohem víc kuráže je zajisté u zavedené literární hvězdy zapotřebí, aby si zvolila něco tak marginálního, jako je subžánr, ne-li subsubžánr zvaný alternativní historie (též alternativní dějiny, anglicky buď Alternate History, anebo Alternative History).

Nepochybuji o tom, že věrní Chabonovi čeští čtenáři budou asi z valné části tyto jeho žánrové záliby sdílet, a tudíž nebudou zcela bez informací o tom, co takový román z alternativních dějin obnáší. Přesto neuškodí se u tohoto podžánru zastavit, kdyby nic, jistě proto, abychom si mohli ujasnit, nakolik Michael Chabon přitakává jeho zvyklostem, manýrám či tradici – a nakolik se od nich odlišuje.

Nepostačí říct, že jde o díla odehrávající se v minulosti, která však proběhla do té či oné míry jinak než ve skutečnosti: to by pak, obávám se, do alternativních dějin patřil sakumprásk celý historický román – a ve valné části států světa, obávám se ještě víc, by sem spadaly i učebnice dějepisu. Hlavní je, že k oné změně oproti realitě docházívá v nějakém významném, uzlovém bodě dějin, takže výsledné změny jsou markantní a tudíž i výrazně využitelné, ať už pro účely „pouhé“ zábavy či pro účely umělecké. Není proto překvapivé, že zdaleka nejfrekventovanějším obdobím bývá druhá světová válka a zdaleka nejčastější konstrukcí totalitní alternativní svět, kde v ní zvítězil nacismus. Už v šedesátých letech (1962) vyšel zásadní román Philipa K. Dicka Muž z Vysokého zámku (č. 1992), odehrávající se v alternativní Americe obsazené vítěznými nacisty a Japonci. Velice brzy se ale autoři odvážili podstatně dál zpátky, jak o tom svědčí vysoce ceněný (česky však bohužel zatím nevydaný) román Keitha Robertse Pavana z roku 1968, v němž se po vítězství Armady podaří Španělům v Anglii rozdrtit protestantství. Jde to však navléct i opačně, jak dokládá Železný sen Normana Spinrada z roku 1972 (č. 1995), kde Hitler emigruje do Ameriky a tam se stane druhořadým autorem dobrodružné SF. A samozřejmě že američtí autoři SF se často věnují spekulacím týkajícím se odlišného vývoje války Severu proti Jihu. Románů z alternativních dějin stále přibývá, což jistě není bez souvislosti s tím, že SF s postupujícím časem stále více opouští „klasické“ tematické okruhy ze svých průkopnických dob (vesmírná dobrodružství, biologické mutace, cizí světy) a stále více, aspoň ve svých špičkách, „zliterárňuje“: alternativní dějiny tomu dokonale vyhovují, protože na jedné straně jednoznačně dodržují tematické vymezení fantastiky, na druhé však umožňují mnohem přirozenější využití postupů obecně literárních. I to samozřejmě dokonale zapadá do téhle etapy páně Chabonovy trnité pouti bouřlivým pohraničím mezi vážnou a žánrovou literaturou.

Ostatně v tom není z mainstreamových autorů zcela sám (i když typicky žánroví autoři zde samozřejmě drtivě převažují); Rothovo Spiknutí proti Americe (č. 2006) se jinam než do subžánru alternativních dějin prostě zařadit nedá.

I v českém kontextu najdeme pár příkladů: snad prvním pokusem byla novelka Alexeje Pludka Takových tisíc let (1988); pohříchu pokusem nijak mimořádně povedeným – kdokoli zatouží počíst si o totalitním světě ovládaném vítěznými nacisty, rozhodně by raději měl sáhnout po již zmíněném Dickově románu, anebo po Otčině od Roberta Harrise (č. 1993). Anebo, pokud sem tam podléhá lenosti indukované moderními médii, může shlédnout její filmovou adaptaci, v níž se navíc může pokochat pohledem na památník na Vítkově, ověšený od střechy po vrata háknkrajcy. Mnohem zdařilejší pokusy než ten Pludkův najdeme například v poměrně nedávno završeném, rozsáhlém cyklu Františka Novotného Valhala, anebo v celé antologii Imperium Bohemorum, věnované povídkám z alternativních českých dějin. Nestor české SF Josef Nesvadba toto téma velmi zdařile zpracoval ve svém bohužel posledním románu Peklo Beneš: o šťastnějším Československu (2002). A sluší se také nezapomenout, že dobrou ukázkou tohoto žánru je vlastně i starší česká SF komedie Zabil jsem Einsteina, pánové.

Chabon si pro svůj román vlastně nevybral žádný jednotlivý „bod zlomu“; nebo pokud vybral, pečlivě jej pak zase zamlžil. Mohlo to být cosi ve druhé světové válce, mohl to být až odlišný vývoj v Palestině v roce 1948. Každopádně východiskem se mu stal reálný návrh amerického ministra vnitra Harolda Ickese z roku 1940, podle nějž by bylo možné nabídnout Židům, pokud to ve Svaté zemi nedopadne dobře, k osídlení část Aljašky. V reálném světě se tento nápad nedostal za stadium úvah; v tom alternativním existuje „náhradní vlast“ v Distriktu Sitka už mnoho desítek let, ba je existenčně ohrožena tím, že si USA svou pohostinnost hodlají jaksi rozmyslet.

Zatímco spekulace řadových autorů děl z alternativních dějin mívají cíl povýtce zábavný a vnějškově okázalý, ti špičkoví samozřejmě odlišnou historickou situaci využívají jako literární laboratoř lidských osudů a povah; ba osudů celých kultur. A tak i pro Chabona, podobně jako dávno před ním pro Dicka, jsou historické události jen východiskem, pozadím, na němž se rozvíjejí osudy jednotlivých hrdinů. To se kromě mnoha jiného projevilo i v tom, že součástí Chabonových odlišných dějin je i rozměr jazykový: zatímco stát Izrael je jazykově vzato kultura povýtce hebrejská (ba dokonce někdy dosti nepřátelská k jidiš, spojenému s němčinou, a per procuram tedy s holocaustem), Distrikt Sitka je právě kultura jidiš – a autor tedy nejen ozvláštňuje text řadou jidiš výrazů, jež běžně našly domov v americké angličtině, ale i mnoha zábavnými adaptacemi a neologismy podobného ražení. (Jakou zvolit pro toho neustále povykujícího, otravného průvodce našich moderních životů, pro mobilní telefon, lepší značku než Shoyfer, když šofar je hebrejsky a šojfer v českém fonetickém přepisu z jidiš označení těch trub, co svým halasem pobořily hradby Jericha?)

Dalším výrazným rysem Židovského policejního klubu, který jej přeci jen odlišuje od valné části produkce románů z alternativních dějin, je fakt, že se v podstatě jedná o žánrovou úlitbu či poctu na druhou, ne-li na několikátou. Kromě fantastiky jde nepřehlédnutelně i o přitakání vnějším strukturám (nikoli však časté schematičnosti) detektivky, především pak stereotypu „osamělého detektiva“ vybaveného nemalou škálou osobních poklesků a charakterových vad, jak je to příznačné pro drsnou školu. Svým způsobem tu najdeme i stereotypy thrilleru či špionážního románu. A asi nebude až tak odvážné připustit si, že zrovna tak se příběh nijak nevyhýbá charakteristickým rysům a manýrám americké židovské literatury jako takové: jen si stačí vybrat, s kterým z jejích význačných autorů si asociujete několikanásobné otcovsko/synovské vztahy v Židovském policejním klubu i s jejich rozervaností, pocitem viny a kousavými dialogy.

To je ostatně další položka na stručném, leč výživném seznamu toho, čím se Chabonův román liší od kánonu fantastiky; zatím marně pátrám v hlavě, literatuře i vyhledávačích po nějakém jiném díle, které by v SF tak výrazně reflektovalo téma židovství.

Nabízí se jedna důležitá otázka – vlastně dvě spolu spojené otázky. Co Chabonův příklon k žánrové beletrii udělá 1) s jeho dílem samotným a 2) s kritickou recepcí tohoto díla, potažmo pak s jeho postavením na literární scéně?

Možná to rozřeší právě tato kniha; Summerland je určen dětem, Konečné řešení je nijak neskrývaná intelektuální hříčka; až Židovský policejní klub rozhodne o tom, nakolik autor uspěl ve své snaze prokázat, že úhor pomezí oddělujícího vážnou a žánrovou literaturu je nejen třeba, ale také možno obdělat, osít a anektovat pro umění.

O druhém pododdílu téhle důležité otázky nechovám mnoho iluzí: u kritiky to Chabonovi bezpochyby ublíží. Možná ho to v té dravé smečce soudobé americké literatury, kde je neslýchaně mnoho výtečných mladších autorů a autorek a z níž do nynějška možná jen právě on o půl hlavy vedl, srazí do hloubi pole. Ostatně, nenaráží na to až teď – kritik v Open Letters už pro něj před nějakým časem vymyslel poťouchlý výraz „evazionista“, což je parafráze na hrdinu Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye Eskapistu, a znamená to, jak jinak, obvinění z „únikovosti“, jež vztah literární kritiky k žánrům provází odjakživa. (Přesně ten druh obvinění, při kterém já, a patrně nejen já, začínám vztekle prskat a trousit poznámky, že část literární kritiky asi ještě pořád žije v dobách Pečírkova kalendáře, kdy únikovost opravdu ještě byla neodmyslitelným znakem celé „triviální“ literatury.)

Stejně tak je ale jasné, že to, nakolik Michaela Chabona poškodí u kritiky nepopiratelná odvaha, s níž podoben Karlu Čapkovi (s jeho maximou „Rád nacházím dobré věci v krajích špatné pověsti“) vkročil do neprobádaných území, je a vždy bude neměřitelné (jako skoro všechno v umění). Proto jako skutečná otázka zůstává jen to první, ono prostinké: Povedlo se? Nepovedlo se? A na to mohou odpovědět jen dva, kterým to bude chvilku trvat: čtenáři a čas.

 

Richard Podaný

Chabon, Michael – portrét

chabon_fotoMichael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vystudoval tvůrčí psaní na universitách v Pittsburghu a Irvine. V literárním světě debutoval dílem Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1998, č. 2010). Jeho druhý román se jmenuje Báječní hoši (Wonder Boys, 1995) a posloužil jako předloha filmu s Michalem Douglasem. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay, 2000, č. 2004) vydalo Chabonovi nakladatelství Random House a autor za ni v roce 2001 získal prestižní Pulitzerovu cenu. V roce 2003 sestavil Chabon antologii nakladatelství McSweeney, které řídí jiný americký prozaik Dave Eggers. Z dalších děl jmenujme alespoň romány Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen’s Club, 2007, č. 2008) či nejnovější Telegraph Avenue (2012, č. Odeon 2014). Chabon také vydal dvě sbírky povídek: Modelový svět (A Model World and Other Stories, 1990, č. 2006) a Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth, 1999), novelu Konečné řešení (The Final Solution, 2004, č. 2007), román se Sherlockem Holmesem na odpočinku, který se ujme vyšetřování vraždy a krádeže mluvícího afrického papouška. V českém překladu mu také vyšel soubor literárních esejí Mapy a legendy (Maps and legends, 2008, č. 2011).

Michael Chabon je literárními kritiky srovnáván s Philipem Rothem či Bernardem Malamudem, ale také s Francisem Scottem Fitzgeraldem, jehož styl ovlivnil Chabonovu prvotinu Tajemství Pittsburghu, nebo s Donem DeLillem. Sám autor se vyznává z lásky k tak rozdílným autorům jako jsou Vladimir Nabokov, Herman Melville a John Cheever.

Roth, Philip: Zuckerman zbavený pout

9788020425089_1 Zuckerman_zbaveny_pout(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

 

„Co k čertu děláte v autobuse, když máte takový prachy?“

Zvídavec byl pomenší statný chlapík, mladý, s krátce střiženými vlasy a v novém obleku. Zasněně listoval motoristickým časopisem, než si všiml, kdo sedí vedle něj. To stačilo, aby vystartoval. Nenechal se odradit Zuckermanovou nepřívětivou odpovědí – abych se z bodu A dostal do bodu B – a radostně mu poskytl pár rad. V těchto dnech to dělal každý, pokud k tomu dostal příležitost. „Měl byste si koupit helikoptéru. To bych udělal já. Najal bych si na střeše činžáku přistávací plochu a nešpinil bych si boty v psích sračkách. Hele, vidíte tady toho chlapa?“ Druhá otázka mířila na muže, který stál v uličce a četl Timesy.

Autobus jel po Páté avenue na jih do centra. Zuckerman se ze svého nového bytu na U pper East Side vydal navštívit investičního poradce na Padesáté druhé ulici, kteroužto schůzku mu dohodl jeho agent André Schevitz, aby mu pomohl diverzifikovat jeho kapitál. Ty tam byly časy, kdy si Zuckerman dělal starosti jen s tím, aby Zuckerman vydělal peníze – odteď si bude muset dělat starosti s tím, aby jeho peníze jen tak nezahálely. „Kde je máte teď?“ zeptal se investiční poradce, když mu Zuckerman konečně zavolal. „V botě,“ odpověděl Zuckerman. Investiční poradce se zasmál. „A hodláte je tam nechat?“ Třebaže pravdivá odpověď zněla ano, v dané chvíli bylo snazší říct ne. Zuckerman si sám pro sebe vyhlásil roční moratorium na všechna rozhodnutí pramenící z jeho oslnivého úspěchu. Až bude schopen znovu rozumně uvažovat, začne opět jednat. Mít takové štěstí – co to znamená? Přišlo tak náhle a v takovém rozsahu, že zamotalo člověku hlavu stejně jako nějaké neštěstí.

Zuckerman obvykle v ranní špičce nevycházel nikam – pouze do pracovny, aby si se šálkem kávy v ruce přečetl odstavce napsané předešlého dne –, takže si až příliš pozdě uvědomil, že si na cestu autobusem zvolil velmi nevhodnou dobu. Ještě však stále odmítal uvěřit, že je méně svobodný než před šesti týdny a nemůže si chodit, kam se mu zamane, aniž si předem připomene, kdo je. Běžné každodenní myšlenky na téma, co je vlastně za člověka, ho zaměstnávaly natolik, že s sebou nepotřeboval vláčet ještě nějaký hrb narcisismu navíc.

„Hej. Hej!“ Zuckermanův soused se vzrušeně snažil odpoutat pozornost muže v uličce od četby Timesů. „Vidíte toho chlápka vedle mě?“

„Vidím,“ zněla strohá, dotčená odpověď.

„To je ten, co napsal Carnovského. Copak jste o tom nečetl v novinách? Zrovna vydělal milion dolarů, a on jezdí autobusem!“ Když dvě dívenky v identických šedých uniformách – křehké, líbezné holčičky, nepochybně dobře vychované sestry na cestě do církevní školy někde v centru – uslyšely, že v autobuse jede milionář, otočily se, aby si ho prohlédly.

„Veroniko,“ podotkla ta menší, „ten pán napsal knihu, co teď máma čte. To je Carnovský.“

Děti se obrátily a klekly na sedadlech, aby na něj lépe viděly.

Dvojice středních let naproti přes uličku se také otočila.

„Ale no tak, děvčátka,“ vyzval je žertovným tónem Zuckerman. „Vraťte se k domácím úkolům.“

„Naše máma,“ ujala se role mluvčí starší z nich, „čte vaši knihu, pane Carnovský.“

„Prima. Ale mamince by se určitě nelíbilo, že na někoho zíráte v autobusu.“

Bez odezvy. U Svaté Máří určitě studují frenologii. Zuckermanův soused se mezitím otočil, aby ženě na sedadle za nimi vysvětlil, jaká úžasná věc se tady odehrává. Zapojil ji do dění. Muž rodinného typu. „Sedím vedle chlápka, co zrovna vydělal milion dolarů. Možná dva.“

„Tedy,“ podotkl měkký vytříbený hlas, „doufám, že ho všechny ty peníze nezmění.“

Patnáct bloků od kanceláře investičního poradce Zuckerman zatáhl za šňůru a vystoupil. Tady v této bující anomii je na ulici v ranní špičce pořád ještě možné zůstat bezejmenným člověkem. Pokud ne, zkus knír. Tohle může být vzdálené životu, jak ho cítíš, vidíš, znáš a toužíš znát, ale pokud opravdu stačí knír, tak si ho nech prokristapána narůst. Nejsi Paul Newman, ale už také nejsi, kým jsi býval. Knír. Kontaktní čočky. Možná by pomohl nějaký barevný převlek. Zkus vypadat tak, jak dneska vypadají všichni, místo abys vyhlížel jako všichni před dvaceti lety v druhém ročníku na vysoké. Míň jako Albert Einstein, víc jako Jimmy Hendrix, a nebudeš tak vyčnívat. A co tvoje chůze, když už jsme u toho? Zuckerman měl vždycky v úmyslu na ní zapracovat. Chodil s koleny příliš u sebe a působil uspěchaně. Chlap vysoký sto osmdesát by měl kráčet uvolněněji. Ale po dvaceti krocích na uvolněnou chůzi opět zapomněl – dvacet třicet kroků a ztrácel se v myšlenkách, místo aby myslel na to, jak má kráčet. Teď bylo na čase začít, zejména když v tisku podrobně propírali jeho sexuální život. Stejně agresivní v chůzi jako v práci. Jsi milionář, tak také tak choď. Dívají se na tebe.

Výsměch mu byl v patách. Někdo zcela určitě – ta žena, co jí v autobusu museli vysvětlit, proč na něj všichni zírají. Vysoká, hubená postarší paní se silně nalíčenou tváří…, ale proč běží za ním? A otevírá kabelku? Vlastní adrenalin náhle Zuckermana vybídl, aby se dal také do běhu.

Ne všechny totiž potěšila kniha, která Zuckermanovi vydělávala majlant. Spousta lidí už mu poslala rozhořčené dopisy. „Za zobrazování Židů ve zcela zvráceném prostředí kukátkového pornokina, za zobrazování Židů jako smilníků, exhibicionistů, masturbátorů, sodomistů, fetišistů a kurevníků,“ navrhoval kdosi na papíru se stejně impozantní hlavičkou jako úřad prezidenta Spojených států, „by vás měli zastřelit.“ A na jaře roku 1969 to nebyla jen slova do větru. Vietnam připomínal jatka a mnoho Američanů propadalo vražednému šílenství na bitevním poli i mimo ně. Před pouhým rokem sprovodili atentátníci ze světa Martina Luthera Kinga i R oberta Kennedyho. Týká se to i lidí, které zná – Zuckermanův bývalý profesor se dosud skrýval, protože po něm někdo střelil kuchyňským oknem, když seděl večer u stolu se sklenicí teplého mléka a Wodehouseovým románem. Starý mládenec na penzi předtím pětatřicet let učil na Chicagské univerzitě středověkou angličtinu. Jeho kurz byl náročný, ale zase ne tolik. Ovšem rozbít někomu nos už zjevně nestačilo. Ve snech ublížených a ušlápnutých nahradila tvrdou ránu pěstí hlaveň náležité ráže – pouze likvidace poskytuje trvalé uspokojení. Loni v létě při sjezdu demokratické strany zmlátili stovky lidí obušky, pošlapali koňmi a prohodili sklem výloh za daleko zanedbatelnější přečiny proti pořádku a slušnosti, než jaké Zuckermanovi přičítali pisatelé rozhořčených dopisů. Nepřipadalo mu vůbec nemožné, že si kdesi v zaneřáděném pokoji nějaký osamělý střelec připíchl obálku Lifu s jeho fotografií (bez kníru) na zeď a trefuje se do ní z postele šipkami. Ty oslavné články v tisku rozhořčovaly i spisovatelovy spřátelené spisovatele, natož nějakého pologramotného psychopata, který nemá ani potuchy, jaké záslužné skutky Zuckerman koná jako člen PEN klubu. Ach, milostivá paní, kdybyste jen věděla, jaký doopravdy jsem! Nestřílejte! Jsem seriózní spisovatel a tak trochu i malý kluk! Ale na obhajobu bylo už příliš pozdě. Světle zelené oči v napudrované tváři se za brýlemi bez obrouček skelně leskly horoucností náboženské fanatičky. Z bezprostřední blízkosti mu sevřela paži. „Nepřipusťte,“ – nebyla mladá a těžce popadala dech – „nepřipusťte, aby vás ty peníze změnily, ať jste kdokoli. Peníze nikdy neudělaly nikoho šťastným. To dokáže jen On.“ A z kabelky velikosti velkorážné pistole vylovila pohlednici s obrázkem Ježíše a vtiskla mu ji do dlaně. „ ‚Není zajisté člověka spravedlivého na zemi,‘ “ připomněla mu, „ ‚kterýž by činil dobře a nehřešil. Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.‘ “

Před polednem popíjel kávu u pultu za rohem budovy, kde sídlil investiční poradce – a poprvé v životě studoval ekonomickou stránku novin –, když k němu přistoupila usměvavá žena středních let, aby mu sdělila, že od chvíle, co si v Carnovském přečetla, jak se sexuálně osvobodil, je už dnes sama méně „nepřístupná“. V bance na Rockefeller Plaza, kam si zašel proměnit šek, se ho vlasatý příslušník ochranky šeptem dotázal, zda se může dotknout jeho saka – chtěl o tom povědět manželce, až večer přijede domů. Když procházel na East Side parkem, hezky oblečená mladá maminka s dítětem a psem mu vstoupila do cesty a prohlásila: „Potřebujete lásku a potřebujete ji neustále. Je mi vás líto.“ Ve veřejné knihovně mu v čítárně novin zaťukal na rameno postarší pán a angličtinou s těžkým přízvukem – angličtinou Zuckermanova dědečka – mu sdělil, jak lituje jeho rodiče. „Nedal jste do toho celý svůj život,“ řekl smutně. „Na životě je toho mnohem víc než jen tohle. Ale vy jste to vynechal. Abyste si vyrovnal účty.“ A po návratu domů na něj v hale čekal rozložitý žoviální černoch od elektrárenské společnosti Con Ed, aby mu odečetl elektroměr. „Heleďte, a to vy jako děláte všecky ty věci v tý knížce? Se všema těma kočkama? To jste teda třída, pane.“ Odečitatel elektroměrů. Ale lidi už dneska neodečítají jenom elektroměry, ale taky čtou knížky.

Zuckerman byl vysoký, ale ne tak vysoký jako Wilt Chamberlain. Byl hubený, ale ne tak vyzáblý jako Mahátma Gándhí. Ve svém obvyklém ohozu sestávajícím ze světle hnědého man šestrového saka, šedého roláku a bavlněných kalhot barvy khaki vyhlížel uhlazeně, ale rozhodně nepřipomínal proslulého playboye Porfiria Rubirosu. Ani tmavé vlasy a výrazný nos ho v N ew Yorku neodlišovaly od ostatních tak, jako by upoutávaly pozornost v R eykjavíku nebo v Helsinkách. Ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát týdně si ho stejně někdo všiml. „To je Carnovský. Hele, Carnovský, dejte si pozor, za tohle lidi končí v base!“ „Hej, chceš vidět moje kalhotky, Gilberte?“ Když na něj někdo na ulici zavolal, v prvních dnech mu zamával na pozdrav, aby dal najevo, jaký má smysl pro humor. Bylo to nejsnazší. Posléze bylo nejsnazší předstírat, že neslyší, a nezastavovat se. A nakonec si sám sobě namlouval, že má sluchové halucinace, a předstíral, že se to odehrává ve světě, který neexistuje. Ti lidé mylně pokládají personifikaci za osobní zpověď a volají na postavu z románu. Zuckerman se to snažil přijímat jako chválu – podařilo se mu přesvědčit skutečné lidi, že i Carnovský je skutečný –, ale nakonec předstíral, že je pouze sám sebou, a svými rychlými drobnými kroky spěchal dál.

 

(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

Roth, Philip: Nemesis

9788020425492_1 Nemesis(Philip Roth: Nemesis. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta, Praha 2013.)

MARCIA ČEKALA před vchodem do jídelny a pak se společně, oba zahalení do tlustých svetrů, které je měly chránit před netypicky chladným počasím, vytratili k vodě, kde nasedli do loďky a odpluli mlhou stoupající nad jezerem k ostrovu. Ticho přerušovalo jen šplouchání pádel ve vodě. Znovu zamířili na vzdálenou stranu ostrova a vytáhli kánoi na břeh. Marcia přinesla deku. Společnými silami ji roztáhli a rozložili na mýtině.

„Co se stalo?“ zeptala se. „O co jde?“

„Zprávy od babičky. Přes noc přibylo v Newarku sedmdesát devět nových případů. Z toho třicet ve Weequahiku. Na hřišti tři nově nakažení. Dva v nemocnici, jeden zemřel. Ronnie Graubard. Takový hbitý a chytrý chlapec, bystrý a plný života, a teď je po smrti.“

„Nevím, co říct, Bucky,“ chytla ho Marcia za ruku. „To je příšerné.“

Posadil se na deku a ona usedla vedle něj.

„Taky nevím, co říct,“ vydechl.

„Není načase, aby to hřiště uzavřeli?“ napadlo ji.

„To taky udělali. Zavřeli ho. Zavřeli je všechny.“

„Kdy?“

„Od zítřka. Babička říkala, že o tom rozhodl starosta.“

„Nemyslíš, že je to tak nejlepší? Měl to udělat už dávno.“

„Měl jsem zůstat, Marcio. Dokud bylo hřiště otevřené, neměl jsem odcházet.“

„Ale jsi tu přece teprve od včerejška.“

„Odešel jsem. K tomu není co dodat. Fakt je fakt. Zbaběle jsem zdrhnul.“ Na chvilku se odmlčel a pak ji přitáhl k sobě. „Pojď ke mně blíž,“ špitl. „Lehni si ke mně,“ dodal a pevně ji přitiskl k sobě. Beze slova si leželi v náručí. Už neměl co říct, o čem přemýšlet. Utekl, zatímco jeho chlapci zůstali, a teď jsou další dva nemocní a jeden po smrti.

„A na to myslíš, cos sem přijel? Že jsi odešel?“

„Kdybych byl v Newarku, šel bych Ronniemu na pohřeb. Kdybych tam byl, zašel bych za rodinami těch nemocných. Místo toho jsem tady.“

„To všechno přece můžeš ještě pořád udělat. Až se vrátíš.“

„To ale není to samé.“

„Ale i kdybys venkoncem zůstal, co bys tam zmohl?“

„Nejde o to něco dělat – ale být tam! Měl bych tam být právě teď, Marcio! A místo toho jsem v horách, na ostrůvku na jezeře!“

A znovu se jen mlčky objali. Muselo uplynout snad patnáct minut a Bucky nedokázal přestat myslet na ty kluky. V duchu viděl jejich tváře: Billy Schizer, Ronald Graubard, Danny Kopferman, Myron Kopferman, Alan Michaels, Erwin Frankel, Herbie Steinmark, Leo Feinswog, Paul Lippman, Arnie Mesnikoff. Dokázal myslet jen na válku, jež řádí v Newarku, a na chlapce, které opustil.

Musela uplynout další čtvrthodina, než Marcia znovu promluvila.

„Ty hvězdy jsou úchvatné,“ prohodila tiše. „Takovéhle hvězdy člověk doma nevidí. Vsadím se, že je to prvně, co vidíš noční nebe takhle poseté hvězdami.“

Bucky neodpověděl.

„Podívej,“ pokračovala, „jak korunami stromů prosvítá jejich třpyt, když vánek rozhoupe listí. A to slunce,“ dodala vzápětí, „viděls dnes večer slunce, když začalo zapadat? Jako by bylo jen kousíček od tábora. Jako zlatý gong, ke kterému se stačí natáhnout a rozeznít ho.“

„Všechno tam nahoře je tak nesmírně obrovské,“ pokoušela se ho stále marně, bláhově přesvědčit, že nemá důvod užírat se pocitem selhání, „a my tak titěrní.“

Ano, pomyslel si Bucky, a existuje něco ještě titěrnějšího než my. Virus zodpovědný za všechnu tu zkázu.

„Poslouchej,“ ozvala se znovu. „Pššt. Slyšíš?“

Toho večera se v klubovně pořádal večírek a úklidová četa si po jeho konci musela pustit na gramofonu desku, aby jim hrála při sbírání lahví od limonád a zametání, zatímco ostatní děti se svými vedoucími mířily do chatek, aby se přichystaly na večerku. Ticho nad temným jezerem překlenuly tóny Marciiny nejoblíbenější písně toho léta. Byla to právě ta skladba, která vyhrávala z jukeboxu u Syda toho dne, kdy se Bucky vrátil z návštěvy Alanových rodičů, toho dne, kdy se od Jušiho za pultem dozvěděl, že zemřel i Herbie.

„Budu tě vídat,“ zpívala mu Marcia tiše, „na všech těch starých známých místech –“

A to už vstala, vytáhla ho k sobě nahoru a rozhodnutá nenechat ho, aby se nořil hlouběji do deprese – a netušíc, co jiného podniknout –, jej přiměla k tanci.

„Jež srdce mé tak miluje,“ prozpěvovala s tváří přitisknutou na jeho hruď, „celý den dlouhý…“

A hlas jí při tom protáhlém slovíčku „dlouhý“ svůdně přeskočil o oktávu výš.

Poddal se jejímu přání a ochotně si ji přivinul k tělu, pomaličku se kolébali uprostřed mýtiny, která teď patřila jen jim, a on si vybavil tu noc na konci června, než odjela na tábor, kdy spolu právě takhle tančili do rytmu hudby linoucí se z rozhlasového přijímače na verandě domu jejích rodičů. Tu noc je trápilo jen jediné – Marciin brzký odjezd.

„V té malé kavárně,“ zpívala tenkým, tichounkým hláskem, „v tom parku naproti…“

V tom hájku schýlených bříz, jejichž znetvoření způsobily kruté místní zimy, jak mu Marcia vysvětlila, se k sobě ti dva tiskli, objímali se neochromenýma rukama, pohupovali na neochromených nohou, dotýkali se neochromenými trupy a k uším jim doléhaly jen úryvky písně – „…Ve všem radostném a krásném… Myslet na tě… Když noc je mladá… Budu tě vídat“ –, než znovu utichla. Kdosi na břehu zvedl raménko gramofonu a přístroj vypnul. Světla klubovny jedno po druhém pohasla a pak zaslechli loučení dětí: „Dobrou! Dobrou noc!“ Hned nato pročísly temnotu křižující se kužely světla z baterek a oni z parketu ostrovní tančírny pozorovali, jak jejich záblesky mizí všemi směry, jak každé z dětí – zdravých, bezstarostných, nezraněných a chráněných – vyrazilo na cestu do vlastní chatky.

„Máme jeden druhého,“ zašeptala Marcia, sňala mu brýle a lačně ho políbila. „Ať se ve světě stane cokoli, pořád budeme mít naši vzájemnou lásku. Slibuju ti, Bucky, že ti budu vždycky zpívat a milovat tě a ať se stane cokoli, vždycky budu stát při tobě.“ „Máme,“ souhlasil, „máme naši lásku.“

Ale co je to platné, pomyslel si, Billymu a Erwinovi a Ronniemu? Co je to platné jejich rodinám? Objímat se a líbat a tančit jako roztoužení puberťáci, kteří nevidí nic než sami sebe – komu to prospěje?

Když se vrátil do chaty – kde už všechny pohltil hluboký spánek vyvolaný náročným dnem plným pěší turistiky a plavání a softballu –, našel na posteli vzkaz psaný Donaldovou rukou. „Máte zavolat babičce,“ stálo v něm. Volat jí? Vždyť spolu mluvili jen před pár hodinami. Vystřelil ze dveří, úprkem zamířil k telefonní budce a celou dobu se děsil, co se jí mohlo stát. Vyčítal si, že ji nechal samotnou a odjel na tábor. Samozřejmě že se o sebe není schopná postarat, ne s tou bolestí na hrudi, která ji přepadne, pokaždé když nese něco těžkého do schodů. Nechal ji samotnou a něco se přihodilo.

„Tady Eugene, babi. Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Jsem, ale mám pro tebe nějaké zprávy. Proto jsem volala. Nechtěla jsem tě rozrušit, ale říkala jsem si, že bys to chtěl vědět co nejdřív. Nic dobrého, Eugene. Jinak bych nevolala meziměsto. Další tragédie. Před pár minutami volala z Elizabethu paní Garonziková. Chtěla s tebou mluvit.“

„Jake,“ vydechl Bucky.

„Ano,“ přisvědčila. „Jake je mrtvý.“

„Jak? Jak?“

„Padl v boji ve Francii.“

„To není možné. Jake je nezničitelný. Je to cihlová zeď. Měří sto devadesát a váží skoro sto kilo. Učiněný tank. Nemůže být mrtvý!“ „Bohužel je to tak, zlatíčko. Jeho matka říkala, že zahynul v boji. V jednom městě, jméno si teď nevybavím. Měla jsem si to napsat. Eileen je s nimi v Elizabethu.“

Při zmínce o Eileen se v něm vzedmula další vlna šoku. Jake se s Eileen McCurdyovou seznámil na střední a chodili spolu po celou dobu jeho studií na univerzitě. Měli se brát, chystali se usadit v Elizabethu, jen co se vrátí z fronty.

„Byl to takový hromotluk, a jaký slušný,“ vzpomínala babička.

„Jake byl jeden z nejmilejších hochů, cos kdy přivedl domů. Úplně ho vidím, jak přímo tady v kuchyni jedl, když jsi ho prvně přivedl na večeři. I Dave tu tehdy byl. Jake si tehdy přál ‚židovskou baštu‘. Spořádal šestnáct latkes.“

„Ano, vzpomínám si. A jak jsme se tenkrát všichni nasmáli,“ řekl, a to už mu po tvářích stékaly slzy. „Ale Dave je naživu, viď? Dave Jacobs je živý a zdravý?“

„To nemůžu říct, zlatíčko. Nemám, jak to zjistit. Ale předpokládám, že ano. Doufám. Nic jsem se nedoslechla. Ale podle večerních zpráv nejdou boje ve Francii dobře. V rozhlase říkali, že je tam spousta mrtvých. Příšerné bitvy s Němci. Fůra mrtvých a fůra zraněných.“

„Nemůžu přece přijít o oba kamarády,“ hlesl Bucky.

Když zavěsil, nezamířil zpátky do chaty, ale k vodě, kde se usadil na plošinu a nevšímaje si čerstvých závanů chladného vzduchu zíral do temnoty a v duchu si opakoval ty obdivné přídomky, jimiž Jakea častovala sportovní rubrika školních novin – Řežba, Obr, Hora svalů… Jakeovu smrt si nedokázal představit o nic víc než svoji vlastní, jeho slzy to ovšem nijak nezbrzdilo. Kolem půlnoci vykročil zpátky k molu, ale nevydal se do kopce k chatce, jen se obrátil a po dřevěném chodníčku se znovu vrátil ke skokanskému prknu. Mašíroval tak po celé délce nábřežní cesty, dokud jezero nerozjasnila slabounká zář úsvitu, která mu připomněla, že právě v tomhle přízračném světle jeho další milovaný zesnulý, dědeček, vždycky upíjel ze sklenice svůj horký čaj – v zimě říznutý panákem šnapsu –, než se vydal na nákup čerstvých potravin na trh na Mulberry Street. O prázdninách ho tam Bucky čas od času doprovázel.

Ještě stále se pokoušel uklidnit, aby se mohl vrátit do chatky, dřív než se ostatní probudí, když začali v lesích trylkovat ptáci. Do tábora Indian Hill vtrhl úsvit. Brzy se z chatek začnou ozývat první hlásky táborníků následované veselým pokřikováním.

 

(Philip Roth: Nemesis. Překlad Jana Hejná. Mladá fronta, Praha 2013.)

 

Roth, Philip: Sbohem, město C.

roth_sbohem(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Brendu jsem poprvé uviděl, když mě požádala, abych jí podržel brýle. Pak popošla k okraji skokanského prkna a zamžourala slepě do bazénu. Kdyby byl vypuštěný, krátkozraká Brenda by to nikdy nezjistila. Skočila krásně a o chvíli později plavala zpátky ke straně bazénu a hlavičku s nakrátko střiženými zlatohnědými vlasy držela vzhůru, hezky rovně, jako by to byla růže na dlouhém stonku. Elegantně připlula k okraji a pak už stála vedle mě. „Děkuji vám,“ řekla a oči měla vodové, třebaže ne zalité vodou. Natáhla ruku pro brýle, ale nasadila si je, až když se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní. Za jejími zády se náhle objevily dlaně. Zachytily spodek plavek mezi ukazováčkem a palcem a zasunuly přečnívající partie hýždí zpět pod látku. Zaklokotala ve mně krev.

Ještě ten den jsem jí před večeří zavolal.

„Komu telefonuješ?“ zeptala se teta Gladys.

„Jedné holce, co jsem dneska potkal.“

„Doris vás seznámila?“

„Doris by mě nepředstavila ani tomu chlápkovi, co čistí bazén, teto Gladys.“

„Nekritizuj pořád. Sestřenice je sestřenice. Jak ses s ní seznámil?“

„Vlastně jsem se s ní neseznámil. Viděl jsem ji.“

„Kdo to je?“

„Příjmení je Patimkinová.“

„Patimkinovy neznám,“ prohlásila teta Gladys, jako by znala každého, kdo patří do rekreačního klubu Green Lane. „Ty jí telefonuješ, i když ji neznáš?“

„Ano. Představím se,“ vysvětlil jsem.

„Casanova,“ vzdychla a pokračovala v přípravě večeře pro strýce. Nikdo z nás nejedl společně – teta Gladys jedla v pět, moje sestřenice Susan v půl šesté, já v šest a strýc v půl sedmé. Existuje pro to pouze jediný možný výklad – moje teta je cvok.

„Kde je předměstský telefonní seznam?“ zeptal jsem se, když jsem vytahal všechny knihy zastrkané v telefonním stolku.

„Cože?“

„Předměstský telefonní seznam. Chci volat do Short Hills.“

„Takový ten tenký? Proč se mi má válet po domě, když ho nikdy nepoužiju?“

„Kde je?“

„Pod prádelníkem, upadla mu noha.“

„Propánaboha,“ vzdychl jsem.

„Radši zavolej na informace. Když ho odtamtud vytáhneš, vysypou se mi šuplíky. Nezdržuj mě, víš, že se tvůj strýc každou chvíli vrátí. A to jsem ještě nenakrmila tebe.

„A co kdybychom dneska večer jedli všichni společně? Je horko, budeš to mít snazší.“

„Jistě, měla bych podávat čtyři různá jídla najednou. Ty máš dušené hovězí, Susan domácí sýr, Max stejk. V pátek večer má vždycky stejk, to mu nemůžu odepřít. A já povečeřím trochu studeného kuřete. To mám dvacetkrát vyskakovat a odbíhat? Copak jsem tady za otroka, jenom na práci?“

„A proč nemáme všichni stejk nebo studené kuře –“

„Tuhle domácnost vedu dvacet let. Jdi zavolat té své přítelkyni.“ Ale když jsem zavolal, Brenda Patimkinová nebyla doma. Nějaká žena mi sdělila, že večeří v klubu. A bude pak doma? (Hlas jsem měl o dvě oktávy vyšší než chlapec v kostelním sboru.) Nevím, odpověděla žena, možná půjde napalovat golfové míčky. Kdo volá? Zamumlal jsem pár slov – nikdo koho zná já zase zavolám ne nechci nechat vzkaz děkuji vám omlouvám se že jsem rušil – a někde tady jsem zavěsil. Pak mě zavolala teta a já se obrnil k večeři.

Nastavila černý vrčící ventilátor na nejvyšší stupeň, takže se jí podařilo rozhoupat šňůru, která visela z kuchyňského lustru.

„Co si dáš k pití? Mám zázvorovou limonádu, obyčejnou sodovku, černé maliny a láhev vanilkové sodovky, kterou bych mohla otevřít.“

„Nic, děkuju.“

„Chceš vodu?“

„Já k jídlu nepiju, teto. Říkám ti to už rok každý den –“

„Max by jich dokázal vypít karton jenom k sekaným játrům. Pracuje tvrdě celý den. Kdybys pořádně pracoval, pil bys víc.“ Na sporáku navršila na talíř dušené hovězí, šťávu, vařené brambory, hrášek a mrkev. Postavila to přede mě a já až na tváři cítil, jak je to jídlo horké. Pak ukrojila dva krajíce žitného chleba a položila je přede mě na stůl.

Rozkrojil jsem vidličkou brambor a snědl ho pod dohledem tety Gladys, která se posadila naproti mně. „Ty nechceš chleba?“ zeptala se. „Nekrájela bych ho, aby neokoral.“

„Já chci chleba,“ namítl jsem.

„Nemáš ho rád se semínky, viď?“

Rozlomil jsem krajíc napůl a snědl ho.

„Jaké je to maso?“ zeptala se.

„Prima. Moc dobré.“

„Ty se nacpeš bramborama a chlebem a to maso, které necháš, budu muset vyhodit.“

Najednou vyskočila ze židle. „Sůl!“ Když se vrátila ke stolu, plácla přede mě slánku. Pepř se v jejím domě nepodával – Galen Drake totiž v rádiu tvrdil, že ho tělo nevstřebává, a tetu Gladys znepokojovala představa, že by něco, co ona podává na stůl, prošlo jícnem, žaludkem a střevy jen z pouhého cestovatelského potěšení.

„Budeš si z toho vybírat jenom hrášek? Řekni a příště se nebudu namáhat s kupováním mrkve.“

„Já mám mrkev hrozně rád,“ ujistil jsem ji. „Miluju ji.“

A abych to dokázal, hodil jsem si jí polovinu do úst a druhou polovinu na kalhoty.

„Čuně,“ pravila.

Třebaže mám velmi rád dezerty, a ovoce zvlášť, rozhodl jsem se, že si nedám. Chtěl jsem se za horkého večera vyhnout diskusi, která by řešila problém, zda si dám raději čerstvé ovoce než zavařované, nebo raději zavařované než čerstvé. Ať jsem dal přednost kterémukoli, teta Gladys měla pokaždé lednici nacpanou tím druhým jako kradenými diamanty. „On chce broskvový kompot a já mám lednici plnou hroznů, kterých se potřebuju zbavit…“ Pro chudáka tetu Gladys život sestával z likvidace přebytků a její největší radostí bylo vynášení odpadků, vyklízení spíže a příprava skrovných uzlíčků pro ty, jež stále ještě nazývala „ubohými Židy v P alestině“. Jenom doufám, že umře s prázdnou ledničkou, jinak by všem otrávila věčnost tím, že jí tam dole zezelenal sýr a na pomerančích bují chlupatý povlak.

Domů dorazil strýc Max, a zatímco jsem vytáčel Brendino číslo, slyšel jsem, jak v kuchyni otevírají láhve s limonádou. Hlas, který odpověděl tentokrát, byl vysoký, úsečný a unavený. „Haló.“ Spustil jsem svůj projev. „Haló-Brendo-Brendo-vy-mě-neznáte- -totiž-nevíte-jak-se-jmenuju-ale-podržel-jsem-vám-dneska-odpoledne- v-klubu-brýle… Požádala-jste-mě-o-to-nejsem-členem-ale- -moje-sestřenice-Doris-je-Doris-Klugmanová-zeptal-jsem-se- -kdo-jste…“ Nadechl jsem se, dal jsem jí příležitost promluvit, ale pak jsem pokračoval a odpověděl jsem na to ticho na opačné straně. „Doris? To je ta, co pořád čte Vojnu a mír. Poznám, že je léto, protože Doris čte Vojnu a mír.“ Brenda se nezasmála. Od samého začátku to bylo praktické děvče.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Neil Klugman. Držel jsem vám brýle u prkna, vzpomínáte?“

Odpověděla mi otázkou, která určitě uvádí do rozpaků fešáky i ošklivce. „Jak vypadáte?“

„Jsem takový… tmavý.“

„Vy jste černoch?“

„Ne.“

„Tak jak tedy vypadáte?“

„Můžu za vámi dnes přijít a předvést se vám, abyste to posoudila na vlastní oči?“

„To je pěkné,“ zasmála se. „Dnes večer hraju tenis.“

„Myslel jsem, že budete napalovat golfové míčky.“

„To už mám za sebou.“

„A co po tenise?“

„To budu zpocená,“ řekla Brenda.

Nemělo mě to varovat, abych si kolíčkem na prádlo secvakl nos a utíkal na opačnou stranu. Byl to fakt, který zjevně Brendu neznepokojoval, ale chtěla, abych to věděl.

„To mi nevadí,“ řekl jsem a doufal, že jsem se tónem hlasu vmáčkl někam mezi fajnovky a špindíry. „Můžu pro vás přijet?“

Skoro minutu neodpověděla. Slyšel jsem, jak si mumlá: „Doris Klugmanová, Doris Klugmanová…“, a pak řekla: „Ano, Briarpath Hills, osm patnáct.“

„Budu řídit hnědého plymouthe –“ rok výroby jsem si nechal pro sebe, „podle toho mě poznáte. Jak poznám já vás?“ zeptal jsem se s příšerným úlisným smíchem.

„Budu zpocená,“ odpověděla a zavěsila.

 

(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Roth, Philip: Spiknutí proti Americe

roth_spiknuti(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Hned jakmile jsme vjeli do Washingtonu, v hustém provozu jsme špatně odbočili, a zatímco se matka pokoušela zorientovat v mapě města a nasměrovat otce k našemu hotelu, před námi se objevila největší bílá věc, jakou jsem kdy viděl. Nahoře na svahu, kde končila ulice, stála budova Kapitolu se širokým schodištěm stoupajícím ke kolonádě a důmyslně sklenutou tříposchoďovou kupolí. Bezděky jsme se ocitli přímo v místech, kde se rodily americké dějiny, a ačkoli bychom to možná nedokázali vyjádřit slovy, byly to právě americké dějiny promítnuté do své nejinspirativnější podoby, v čem jsme doufali nalézt obranu proti Lindberghovi.

„Podívejte!“ vykřikla matka a obrátila se dozadu na Sandyho a na mě. „Není to senzace?“

Jako odpověď se ze zadního sedadla samozřejmě ozvalo „ano“, ale Sandy, jak se zdálo, upadl do jakési vlastenecké strnulosti, takže jsem se přizpůsobil a rovněž projevoval úžas mlčením.

Vtom vedle nás zastavil policista na motocyklu.

„Co se děje, Jersey?“ zavolal skrz otevřené okénko.

„Hledáme náš hotel,“ odpověděl otec. „Jak že se jmenuje, Bess?“

Matka, která se ještě nedokázala vzpamatovat z ohromující majestátnosti Kapitolu, okamžitě zbledla, a když se pokusila promluvit, její hlas zněl tak tiše, že ho v tom provozu nebylo slyšet.

„Lidi, tady nemůžete tvrdnout,“ zahulákal policajt. „Mluvte nahlas, paninko.“

„Je to hotel Douglas!“ zakřičel můj bratr horlivě a vykoukl ven, aby si mohl pořádně prohlédnout motorku. „Na ulici K, strážníku.“ „Pašák!“ zavolal policista a zvedl ruku, aby naznačil autům za námi, že mají zastavit. Otočil se do opačného směru, pokynul nám, abychom ho následovali, a rozjel se po Pennsylvania Avenue. Otec se pochechtával a pronesl: „Máme doprovod jako nějaký králové.“

„Jak ale víš, kam s náma jede?“ zeptala se matka. „Hermane, co se to děje?“

S policistou v čele jsme míjeli jednu federální budovu za druhou, když tu Sandy ukázal směrem k rozlehlé travnaté ploše přímo po naší levici. „Tamhle!“ zakřičel, „Bílý dům!“ A vtom matka začala plakat.

„To už –“ snažila se nám vysvětlit, než jsme dojeli k hotelu, kde nám policajt zamával a odfrčel pryč, „připadá mi, jako bychom už nežili v normální zemi. Je mi to strašně líto, děti… prosím vás, promiňte mi.“ A pak se dala znovu do pláče.

V malém pokoji v zadní části hotelu Douglas byla dvojitá postel pro naše a dvě dětská lůžka pro bratra a pro mě, a než dal otec spropitné poslíčkovi, který nám odemkl dveře a postavil zavazadla dovnitř na podlahu, matka se už zase chovala jako vždycky – nebo to alespoň předstírala, když vyskládala obsah našich zavazadel do skříně a s uznáním poznamenala, že zásuvky jsou vystlané novým voskovaným papírem.

Byli jsme na cestě už od čtvrté ranní, kdy jsme vyrazili z domova, a než jsme zase vyšli na ulici a mohli se vydat hledat nějaký podnik, kde bychom se naobědvali, byla jedna. Auto jsme měli zaparkované naproti hotelu. Stál u něj teď mužík s ostře řezanými rysy v dvouřadovém šedém obleku, smeknul klobouk a pravil: „Jmenuju se Taylor, lidičky. Jsem profesionální průvodce po hlavním městě. Jestli nechcete ztrácet čas, možná byste si rádi najali někoho, jako jsem já. Budu za vás řídit, takže se neztratíte, ukážu vám všechny pamětihodnosti a řeknu k nim, co je potřeba vědět, vyzvednu vás, kde budete chtít; když dostanete hlad, můžete si být jistí, že se mnou se dostanete tam, kde jsou ceny slušné a jídlo opravdu k jídlu, a pokud budeme jezdit ve vašem automobilu, přijde vás to jen na devět dolarů denně. Tady je moje licence,“ řekl, rozložil několikastránkový dokument a ukázal ho mému otci. „Vydaná obchodní komorou,“ vysvětlil. „Jsem Verlin M. Taylor, pane, oficiální průvodce po Washingtonu od roku 1937. Přesně řečeno od 5. ledna 1937 – toho dne totiž po pětasedmdesáté zasedal Kongres Spojených států.“

Otec si s ním potřásl rukou, se vší uctivostí pojišťovacího agenta prolistoval licenci a vrátil mu ji zase nazpátek. „Vaše nabídka se mi zamlouvá,“ řekl, „ale těch devět babek, pane Taylore, je trochu moc, aspoň pro tuhle rodinu.“

„To chápu. Jenže vy, pane, budete sám řídit, nevyznáte se tady a budete hledat místo k zaparkování. To potom vy a vaše rodina neuvidíte ani polovinu toho, co byste viděli se mnou, a ani si to nikde tady neužijete.

Já bych vás mohl vzít do nějakého příjemného podniku, kde byste si dali oběd, a pak bychom mohli vyrazit přímo k Washingtonovu památníku. Odtud bychom to vzali po Mallu k Lincolnovu památníku. Washington a Lincoln. Naši dva největší prezidenti – těmi já vždycky rád začínám. Vy víte, že Washington ve Washingtonu vlastně nikdy nebydlel. Prezident Washington vybral tohle místo, podepsal zákon, že se z tohohle města stane stálé sídlo vlády, ale první prezident, který se v roce 1800 nastěhoval do Bílého domu, byl teprve jeho následovník John Adams. Přesně řečeno to bylo prvního listopadu toho roku. Jeho žena Abigail se tam za ním přestěhovala o dva týdny později. Mezi mnoha zajímavostmi v Bílém domě je taky sklenice na celer, která patřila Johnovi a Abigail Adamsovým.“

„No, tak to jsem nevěděl,“ řekl na to otec, „ale jistě dovolíte, abych se poradil s manželkou.“ Tiše se matky zeptal: „Můžem si to dovolit? Je vidět, že se opravdu vyzná.“ Matka zašeptala: „Ale kdo ho za náma poslal? Jak se dověděl, který auto je naše?“ „Vždyť se tím živí, Bess, takže musí umět poznat, kdo je turista a kdo ne. Ten chlápek si tím přece vydělává.“ Bratr a já jsme se choulili k rodičům a doufali, že matka zmlkne a že si do konce naší návštěvy ve městě najmeme toho chlapíka s řezanou tváří a krátkýma nohama, kterému tak mrštně jede jazyk.

„Co vy na to?“ obrátil se otec k Sandymu a ke mně.

„No, jestli je to moc drahý…“ začal Sandy.

„Nekoukejte na to, kolik to stojí,“ řekl na to otec. „Líbí se vám ten chlápek, nebo ne?“

„Je zvláštní, tati,“ zašeptal Sandy. „Vypadá jako nějaká cvičená kachna. Líbí se mi, jak říká ,přesně řečeno‘.“

„Bess,“ řekl můj otec, „ten člověk fakt provádí po Washingtonu. Nevěřím, že by se kdy někomu poškleboval, je to bystrej malej chlapík a těžko bys hledala někoho zdvořilejšího. Počkej, zjistím, jestli by kejvnul na sedm babek.“ Pak nás nechal stát, vykročil k tomu chlapíkovi, vážně si spolu pár minut povídali a pak, když už bylo vše dohodnuto, si ti dva znovu potřásli rukama a otec nahlas řekl: „Fajn, jdeme se najíst!“ Jako obvykle sršel energií, i když zrovna nebylo co dělat.

Těžko říct, co z toho všeho mi připadalo neuvěřitelnější – byl jsem poprvé v životě za hranicemi New Jersey, byl jsem přes čtyři sta padesát kilometrů od domova, navíc v hlavním městě země, a mou rodinu měl vozit v našem autě cizinec, který měl stejné příjmení jako dvanáctý prezident Spojených států, jehož profil zdobil dvanácticentovou červenofialovou známku v albu na mém klíně, tu mezi modrou jedenácticentovou s Polkem a zelenou třinácticentovou s Fillmorem.

„Washington,“ říkal nám pan Taylor, „je rozdělený do čtyř čtvrtí – severozápadní, severovýchodní, jihovýchodní a jihozápadní. Až na několik výjimek jsou ulice probíhající severojižním směrem označeny čísly a ty, které vedou z východu na západ, jsou označeny písmeny abecedy. Ze všech hlavních měst na Západě je tohle jediné, které bylo vystavěno jen proto, aby se stalo sídlem národní vlády. Tím se neliší jenom od Londýna nebo Paříže, ale taky třeba od našeho New Yorku nebo Chicaga.“

„Slyšeli jste to?“ zeptal se otec a podíval se přes rameno na Sandyho a na mě. „Slyšelas, Bess, co říkal pan Taylor? Proč je Washington tak zvláštní?“

„Ano,“ řekla a sevřela mou ruku ve své dlani, aby si dodala jistoty a mě ujistila, že všechno teď bude, jak má být. Ale já jsem od té chvíle, kdy jsme vjeli do Washingtonu, až do našeho odjezdu z hlavního města měl jedinou starost – postarat se o to, aby moje sbírka známek neutrpěla nějakou újmu.

Samoobslužná restaurace, u níž nás pan Taylor vysadil, byla čistá a levná, jídlo bylo opravdu tak chutné, jak sliboval, a když jsme dojedli a chystali se vyjít na ulici, do jednoho ze dvou parkovacích pruhů před podnikem právě zajíždělo naše auto. „To je panečku načasování!“ zvolal otec.

„Za ty roky,“ řekl pan Taylor, „se naučíte odhadnout, jak dlouho bude které rodině trvat, než se naobědvá. Šlo to, paní Rothová?“ zeptal se matky. „Bylo všechno, jak má být?“

„Bylo to velice příjemné, děkujeme vám.“

„Takže všichni jsou připraveni vyrazit k Washingtonovu památníku,“ řekl a auto se rozjelo. „Vy samozřejmě víte, koho památník připomíná – našeho prvního prezidenta, kterého většina lidí vedle Lincolna pokládá taky za nejlepšího z našich prezidentů.“ „Víte, já bych k těm dvěma přiřadil taky Roosevelta. Je to velkej člověk, a přece ho obyvatelé týhle země vyhnali z úřadu,“ řekl otec. „A podívejte se, co máme místo něho.“

Pan Taylor ho zdvořile vyslechl, ale nijak na jeho slova nereagoval.

„Takže,“ navázal na předchozí výklad, „fotografie Washingtonova památníku jste viděli všichni. Jenže z nich není vždycky patrné, jak je působivý ve skutečnosti. Se svými pěti sty padesáti pěti stopami a pěti a jednou osminou palce od země představuje nejvyšší zděnou stavbu na světě. Nový elektrický výtah vás vyveze na vrchol za minutu a čtvrt. Jinak byste museli vystoupit nahoru pěšky po točitém schodišti, které tvoří celkem osm set třiadevadesát schodů. Shora dohlédnete na vzdálenost dvaceti až třiceti kilometrů. To už stojí za podívání. Tamhle – vidíte ho?“ zeptal se. „Přímo před námi.“

O pár minut později pan Taylor našel místo k parkování na pozemku památníku, a když jsme vystoupili z auta, poklusával vedle nás na křivých nožkách a vysvětloval: „Před několika lety památník poprvé celý vyčistili. Jen si představte tu práci, paní Rothová. Používali k tomu vodu s pískem a ocelové kartáče. Trvalo to pět měsíců a přišlo to na sto tisíc dolarů.“

„Za vlády F. D. R.?“ zeptal se otec.

„Domnívám se, že ano.“

„A vědí o tom lidi?“ zeptal se otec. „Zajímá to někoho? Ne. Chtěj, aby místo něho vládnul zemi pilot letecký pošty. A to by na tom ještě nebylo to nejhorší.“

Pan Taylor zůstal venku, dokud jsme nevstoupili do budovy památníku.

Ve výtahu se matka, která se mezitím opět chopila mé ruky, přisunula k otci a zašeptala: „Takhle nesmíš mluvit.“

„A co jsem jako řek?“

„To o Lindberghovi.“

„To? Jen jsem vyjadřoval svůj názor.“

„Ale ty přece nevíš, kdo ten člověk ve skutečnosti je.“

„To teda vím. Je to autorizovanej průvodce s papírama, který to potvrzujou. Tohle je Washingtonův památník, Bess, a ty mi říkáš, abych si svý názory nechával pro sebe, jako kdyby Washingtonův památník byl v Berlíně.“

Že mluvil tak otevřeně, ji znervózňovalo o to víc, že ostatní lidé čekající na výtah mohli náš hovor zaslechnout. Otec se otočil k jednomu z tatíků, který stál opodál se ženou a dvěma dětmi, a zeptal se ho: „Odkud jste, lidi? My jsme z Jersey.“ „Z Maine,“ odpověděl muž. „Slyšeli jste to?“ obrátil se na bratra a na mě. Do výtahu nastoupilo celkem asi dvacet dětí a dospělých a naplnili ho zhruba z poloviny, a zatímco kabina stoupala šachtou obklopenou železnými sloupy, otec využil minutu a čtvrt, aby se zbývajících rodin vyptal, odkud pocházejí.

Když jsme skončili s prohlídkou, venku na nás čekal pan Taylor. Požádal Sandyho a mě, abychom mu popsali, co jsme viděli z oken ve výšce pěti set stop, a pak s námi zběžně obešel stavbu zvenku a podrobně nám vylíčil přerušovanou výstavbu památníku.

Potom udělal několik rodinných snímků naším skříňovým fotoaparátem Brownie, načež otec přes námitky pana Taylora trval na tom, že vyfotografuje našeho průvodce, matku, Sandyho a mě na pozadí Washingtonova památníku.

Nakonec jsme nastoupili do auta, volantu se chopil opět pan Taylor a rozjeli jsme se po Mallu směrem k Lincolnovu památníku.

Tentokrát nás pan Taylor při parkování upozornil, že Lincolnův památník je stavba, jaké se žádná jiná na světě nevyrovná, a že bychom se měli připravit na to, že nás ohromí. Pak nás odvedl z parkoviště k velké budově s pilíři a širokým mramorovým schodištěm, po němž jsme prošli kolem sloupů a vstoupili do vnitřní síně, kde stála socha Lincolna sedícího vzpřímeně na svém obrovitém arcitrůnu. Tvář sochy, která na mě shlížela, představovala směsici všeho nanejvýš hodného posvátné úcty – byla to zároveň tvář Boha i tvář Ameriky.

Otec vážným hlasem pronesl: „A tohohle zastřelili, ty psi špinavý.“ Všichni čtyři jsme stáli přímo u podstavce sochy, která byla nasvícena tak, aby všechno na Abrahamu Lincolnovi působilo kolosálním dojmem. Co nám normálně připadalo velkolepé, najednou vybledlo, a nikdo, ať dítě nebo dospělý, se nedokázal ubránit vznešené atmosféře, kterou ta sochařská hyperbola vyvolávala.

„Když člověk pomyslí na to, jak se tahle země chová ke svejm nejlepším prezidentům…“

„Hermane,“ naléhala matka, „nezačínej zase.“

„Já s ničím nezačínám. Tohle byla velká tragédie. No nemám pravdu, hoši? Myslím zavraždění Lincolna.“

Pan Taylor k nám přistoupil a tiše nám řekl: „Zítra zajedeme do Fordova divadla, kde po něm vystřelili, a pak přes ulici do Petersenova domu, kde zemřel.“

„Říkal jsem, pane Taylore, že co tahle země dělá svejm velkejm lidem, je zatraceně zpropadená věc.“

„Zaplať pánbůh, že máme za prezidenta Lindbergha,“ ozval se hlas ženy stojící jen pár metrů od nás. Byla to postarší paní, která stála stranou a četla si v průvodci, tu poznámku, jak se zdálo, pronesla jen tak sama pro sebe, a přece jako by chtěla, aby ji otec zaslechl.

„Srovnávat Lincolna s Lindberghem? No to snad ne,“ zaúpěl otec. Ta postarší dáma vlastně nebyla sama, přišla se skupinou turistů, mezi nimiž byl muž zhruba otcova věku, který mohl být jejím synem.

„Něco se vám nelíbí?“ zeptal se mého otce a sebevědomě vykročil směrem k nám.

„Mně? Ne,“ řekl mu otec.

„Máte něco proti tomu, co ta paní právě řekla?“

„Ne, pane. Žijem ve svobodný zemi.“

Ten neznámý člověk se dlouze a upřeně zadíval na mého otce, pak na matku, na Sandyho a na mě. A co viděl? Upraveného, svalnatého muže s širokým hrudníkem, vysokého kolem sto sedmdesáti centimetrů, pohledného chlapíka se smutnýma mírnýma šedozelenýma očima, řídnoucími hnědými vlasy přičesanými ke spánkům a s ušima, které se vystavovaly světu trochu komičtěji, než bylo zapotřebí. Žena byla štíhlá, ale houževnatá, a decentně oblečená, přes jedno obočí jí spadala kadeř tmavých zvlněných vlasů, na oblých tvářích měla lehounkou vrstvu růže, měla výrazný nos, robustní paže, hezké nohy, útlé boky a živé oči, jaké mívají dívky o polovinu mladší. Zatímco z obou dospělých čišela rozvaha a energie, na obou chlapcích bylo všechno ještě měkké, malé děti mladě vypadajících rodičů, poslušné, pozorné, zdravé, nenapravitelné jenom ve svém optimismu.

Závěr, k němuž cizinec během pozorování dospěl, dal najevo posměšným pokýváním hlavy. Pak si odfrkl tak hlasitě, aby nikoho kolem nenechal na pochybách, co si o nás myslí, vrátil se k té postarší paní a ostatním turistům z jejich skupiny a pomalu kráčel pryč houpavou chůzí, jíž, stejně jako siluetou svých širokých zad, k nám vysílal varování.

V ten okamžik jsme zaslechli, jak mého otce nazývá „židákem s nevymáchanou hubou“, načež postarší dáma prohlásila: „Mám sto chutí vlepit mu facku.“

Pan Taylor nás rychle odvedl do menšího sálu sousedícího s hlavní halou, kde byla tabule s Lincolnovým gettysburským projevem a nástěnná malba znázorňující zrušení otroctví.

„Slyšet něco takovýho právě tady,“ řekl otec a hlas se mu třásl rozhořčením.

„V památníku věnovanýmu takovýmu muži!“

Pan Taylor ukázal na malbu a řekl: „Vidíte? Tamhle je anděl pravdy, jak osvobozuje otroka.“

Ale otec neviděl nic. „Myslíte, že by tady člověk něco takovýho zaslech, kdyby byl prezidentem Roosevelt? Za Roosevelta by si to lidi nedovolili, ani ve snu by je to nenapadlo…“ pokračoval otec. „Ale teď, kdy je naším velkým spojencem Adolf Hitler, kdy je Adolf Hitler nejlepším přítelem prezidenta Spojených států, tak teď si myslí, že jim projde všechno. To je hanebnost. Začíná to v Bílým domě a…“

Ke komu jinému mluvil než ke mně? Bratr se ploužil za panem Taylorem a vyptával se ho na nástěnnou malbu a matka se snažila ovládnout, aby něco neřekla nebo neudělala, vzpírala se stejným pocitům, které ji přepadly prve v autě – a to se předtím nestalo nic, co by je mělo vyvolat.

„Přečti si to,“ řekl otec a kývl hlavou k tabuli s gettysburským projevem.

„Jenom si to pořádně přečti. Všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni.“

„Hermane,“ vydechla matka, „už toho bylo dost, já už nemůžu.“

Vyšli jsme znovu na denní světlo a shromáždili se na nejvyšším stupni schodiště. K vysoké stavbě Washingtonova památníku to odtud bylo osm set metrů, zrcadlil se na druhé straně jezírka, které začínalo pod terasovitým přístupem k Lincolnovu památníku. Všude kolem byly vysázené jilmy. Bylo to nejkrásnější panorama, jaké jsem do té doby viděl, před námi se rozprostíral vlastenecký ráj, americká rajská zahrada, a my, vypuzená rodina, jsme tam stáli schoulení do hloučku.

„Poslechněte,“ řekl otec a přitáhl si bratra a mě k sobě, „řek bych, že je na čase, abysme si zdřímli. Byl to pro všechny dlouhej den. Vrátíme se do hotelu a hodinku nebo dvě si odpočineme. Co vy na to, pane Taylore?“

 

(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

Roth, Philip: Profesor touhy

9788020424907_1 Profesor_touhy(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Pravda, pravda, pravda, pravda, pravda. Ta vášeň je zběsilá, nevyčerpatelná, mám pocit, že mě podivuhodně nabíjí energií. Když se ohlížím zpátky k Birgittě, z nového úhlu pohledu mi připadá, že jsme si ve dvaadvaceti navzájem pomáhali proměnit se v cosi lehce zvrhlého, byli jsme si střídavě otrokem i otrokářem, žhářem i požárem. Ovládali jsme jeden druhého, a také úplně cizí lidi, tak silnou sexualitou, že jsme kolem sebe vytvářeli jakousi hypnotickou atmosféru, jež však prostupovala především naši nedostatečně zkušenou mysl: vzrušovala a rozjařovala mě přinejmenším stejně silně představa toho, co děláme, jako to, co jsem vnímal smysly. S Helenou je to jiné. Jistě, nejprve si musím zvyknout na to, co mi z výše mého skepticismu připadá jako přílišná teatrálnost. Jak se prohlubuje moje pochopení a vzájemná důvěrnost a s ní i cit, začínám postupně odkládat podezíravost, omezím částečně svoje výslechy a začínám si uvědomovat, že tato vášnivá představení vycházejí právě z její nebojácnosti, jež mě k ní tak přitahuje, z odhodlané bezuzdnosti, s níž se odevzdává všemu, co ji dostatečně silně upoutá, bez ohledu na skutečnost, že jí to nakonec přinese stejně tolik bolesti jako potěšení. Naprosto jsem se mýlil, říkám si, když jsem její mentalitu přezíravě odsuzoval jako sentimentální a banální výplod Milostného románu z filmového plátna – ba naopak, ona je bez fantazie, nemá prostor pro fantazii, tak naprosté je její soustředění a vynalézavost, s nimiž prozkoumává svou touhu. A nyní, vysílený orgasmem, zjišťuji, že jsem zesláblý vděčností a nejhlubšími pocity odevzdání. Stávám se nejméně obezřetným a možná i nejjednodušším organismem na zemi. Nevím ani, co v takových chvílích říct. Avšak Helena ano. Ano, jsou věci, v nichž se tohle děvče prostě vyzná. „Miluju tě,“ říká. Vlastně, pokud je třeba slov, co by dávalo lepší smysl? Takže si začínáme navzájem říkat, že jsme milenci, kteří se milují, třebaže zanedlouho po každém setkání ožívá moje přesvědčení, že naše cesty míří každá úplně jinam. Jakkoli bych rád uvěřil, že naše vášnivé milování je podloženo a živeno vzácnou a jedinečnou spřízněností duší, stále se nedokážu zbavit silného znepokojení, které ve mně Helena nepřestává vyvolávat. Jaký jiný důvod by naše – moje – neustálé šermování a výpady mohly mít?

Konečně se uvolí povědět mi, proč se vzdala všeho, co na Dálném východě měla. Poví mi to, buď aby se bezprostředně vypořádala s mou podezíravostí, nebo aby ještě prohloubila mystérium, jemuž zřejmě nedokážu odolat.

Její milenec, poslední z Kareninů, začal totiž mluvit o tom, že zařídí „nehodu“, při níž by jeho manželka zemřela. „Kdo to byl?“ „Velmi známý a důležitý muž,“ víc mi není ochotna říct. Spolknu to, jak nejlépe dovedu, a ptám se: „Kde je teď?“ „Pořád ještě tam.“ „Nepokoušel se s tebou setkat?“ „Přijel sem na týden.“ „A ty jsi s ním spala?“ „Samozřejmě jsem s ním spala. Jak bych mu dokázala odolat? Ale nakonec jsem ho poslala zpátky. Málem mě to vyřídilo. Bylo hnusné vidět ho odjíždět nadobro.“ „Fajn, ale třeba opravdu nechá svou ženu zabít, aby tě přilákal –“ „Proč si z něho musíš dělat legraci? To opravdu nedokážeš pochopit, že je stejně lidský jako ty?“ „Heleno, existují způsoby, jak se zbavit partnera, o nějž už nestojíme, aniž bychom museli zabíjet. Dá se třeba prostě odejít.“ „Dokážeš to, ‚prostě‘? Tak se to dělá na katedře srovnávací literatury? Tak si tak říkám, co se asi bude dít,“ podotýká, „až ty nebudeš moct mít něco, čeho se ti zachce.“ „Myslíš, že jako vystřelím někomu mozek z hlavy, abych to získal? Nebo že někoho hodím do výtahové šachty? Co si představuješ?“ „Koukej, já jsem ta, která se všeho vzdala a málem jsem z toho umřela – protože jsem nesnesla, aby tu představu vůbec vyslovil. Děsilo mě vědomí, že ho něco takového mohlo vůbec napadnout. Nebo to možná bylo tak mučivě svůdné, že jsem raději utekla. Protože stačilo, abych řekla ano – na nic jiného nečekal. Byl zoufalý, Davide, a myslel to vážně. A víš, jak snadné by bylo říct, co chtěl slyšet? Je to jen slovo, jen zlomek vteřiny: ano.“ „Nebo se možná ptal, protože si byl jistý, že řekneš ne.“ „Nemohl si být jistý. Ani já to nevěděla určitě.“ „Ale když to byl takový známý a důležitý muž, mohl do toho nepochybně jít a zařídit to zcela nezávisle na tobě, že? Aniž bys ty věděla, že za tím je on? Takový známý a důležitý muž má určitě k dispozici prostředky, jak nějakou ubohou manželku odstranit z cesty – limuzíny, které narážejí do zdí, lodi, které se potápějí, letadla, která vybuchují ve vzduchu. Kdyby to byl zařídil sám, nikdy by se ani nemusel ptát, co si o tom myslíš ty. Jestliže se tě zeptal na názor, možná tedy chtěl slyšet ne.“ „Ó, to je zajímavé. Pokračuj. Řeknu ne, a co on tím získá?“ „To, co má: manželku i tebe. Může si ponechat všechno, a ještě bude navíc vypadat jako úžasný humanista. To, že jsi utekla, že celá ta představa se pro tebe zhmotnila, měla pro tebe morální důsledky – no, možná nepočítal s tím, že by mohl krásnou americkou uprchlici se smyslem pro dobrodružství tak vytočit.“ „Opravdu velmi chytré. Jednička s hvězdičkou, zvlášť za ty ‚morální důsledky‘. Špatně je na tom pouze to, že ani v nejmenším nechápeš, co mezi námi bylo. Ty si myslíš, že když má někdo moc, city pro něj neexistují. Ale abys věděl, jsou muži, kteří mají obojí. Dva roky jsme se setkávali dvakrát týdně. Někdy častěji – nikdy méně. A nikdy se to nezměnilo. Pokaždé to bylo jen a jen dokonalé. Ty nevěříš, že se takové věci stávají, viď? Ale i kdyby se stávaly, odmítáš věřit, že na nich záleží. Ale tohle se dělo a jemu i mně na tom záleželo víc než na čemkoli jiném.“ „Stalo se i to, že ses vrátila. Stalo se i to, žes ho poslala zpátky. I tvoje hrůza se stala a tvoje znechucení. Na machinacích toho pána nezáleží. Tobě, Heleno, záleželo na tom, že jsi dospěla k bodu, za který jsi nechtěla jít.“ „Možná jsem se mýlila a jenom jsem se na sebe dívala příliš sentimentálně. Nebo jsem v sobě chovala nějakou dětinskou naději. Možná jsem měla zůstat, zajít za ten bod – a zjistit, že to docela klidně dokážu.“ „Nemohlas,“ podotknu, „a neudělalas to.“

Ach jo, a kdo je tady teď sentimentální?

Tehdy zjistím, že její schopnost bolestného sebezapření spolu s nadáním k sexuální bezuzdnosti činí její přitažlivost neodolatelnou. Že spolu nikdy tak úplně nevycházíme, že tak nějak postrádá hloubku, že je tak nesmírně namyšlená na svou krásu a že si nejsem nikdy zcela jistý, to všechno není nic – nebo snad je? – v porovnání s úctou, která se ve mně rodí k této krásné a působivé mladé hrdince, jež tolik riskovala, tolik získala, a tolik už ztratila, protože si své touhy dokázala přiznat. A potom je tu její krása samotná. Poznal jsem snad jinou, která by byla tak žádoucí? Se ženou, jejíž tělesnost mě neodolatelně přitahuje, se ženou, z níž nedokážu spustit oči, i když pouze pije kávu nebo telefonuje, se ženou, jejíž sebemenší pohyb má nad mými smysly tak obrovskou moc, s takovou ženou se nemusím obávat, že by mě má představivost ještě někdy svedla k dalším pokleslým a pochybným dobrodružstvím. Není snad Helena onou čarodějkou, kterou jsem hledal už na škole, kdy mě spodní ret Hedvábné Marcelly vzrušil natolik, že jsem ji pronásledoval z univerzitní menzy do univerzitní tělocvičny a odtud až do prádelny na koleji – není ona stvořením tak krásným, že na ni, a pouze na ni, dokážu soustředit veškeré svoje touhy, veškerou svou adoraci, veškerou svou zvídavost a všechen svůj chtíč? Která, když ne Helena? Která mě dokáže zmámit víc? A já, běda, stále ještě potřebuji být mámen.

Ale kdybychom se vzali… třeba by se hašteřivost z našeho vztahu jednoduše sama od sebe vytratila, zatímco stále se prohlubující intimita a jistota trvalosti by rozpouštěly poslední pozůstatky impulzivních sklonů k samolibosti a sebeobraně? Nebyla by to pochopitelně tak hazardní hra, kdyby Helena v sobě měla trochu víc tohoto a trochu méně onoho. Ale vzápětí si připomínám – a představuji si, že zaujímám dospělý postoj – že tento svět není světem snů a tady jsme takto přidělováni jeden druhému. A navíc to, co nazývám „její marnivostí“ a „její mělkostí“, ji právě činí tak zajímavou! Takže pak mohu jen doufat, že na pouhých „názorových rozdílech“ (na něž, jak ochotně připouštím – pokud to pomůže –, poukazuji jako první a jako první z nich vytvářím dráma) přestane ve spojení plném vášně, která prozatím neochabovala na síle i přes naše drsné a poněkud bojovné diskuse, záležet. Mohu jen doufat, že jako jsem se mýlil v odhadu jejích motivů dříve, mýlím se opět, když ji podezírám, že ona tajně doufá v manželství jako definitivní tečku za milostným poměrem s tím netrapným Kareninem v Hongkongu. Mohu jen doufat, že to ve skutečnosti budu já, koho si Helena vezme, a ne přehrada za minulostí, jejíž ztráta ji téměř zabila. Mohu jen doufat (protože to se nikdy nedozvím), že jde do postele se mnou a ne se vzpomínkami na ústa, na ruce a úd onoho nejdokonalejšího z milenců, který byl ochoten zabít manželku, aby mohl milenku učinit svou ženou.

Tak tedy pochybuji a doufám, toužím a bojím se (v jednom okamžiku očekávám tu nejpříjemnější a veselou budoucnost, vzápětí se obávám nejhoršího) a v tomto rozpoložení se s Helenou Bairdovou ožením – po téměř třech letech zasvěcených pochybnostem a nadějím, touze a obavám. Existují lidé, jako můj otec, jimž stačí vidět ženu stát u klavíru a zpívat „Amapolu“, aby se bleskově rozhodli: „Tam – to je moje nastávající.“ Pak jsou jiní, co vzdychnou: „Ano, je to ona,“ po nekonečném dramatickém váhání, jež je dovedlo k nezvratnému závěru, že by se s dotyčnou už nikdy neměli potkat. Ožením se s Helenou ve chvíli, kdy tíha zkušeností potřebných k tomu, abych dosáhl onoho monumentálního rozhodnutí, že se jí nadobro vzdám, je tak obrovská a dojímá mě do té míry, že si prostě život bez Heleny nedokážu představit. Teprve když s naprostou jistotou vím určitě, že tohle musí okamžitě skončit, zjistím, jak hluboko jsem s ní už svázán tisícem dnů své nerozhodnosti, vším tím zkoumáním a vyhodnocováním možností, jež vytvořily z tříletého milostného poměru cosi natolik prostoupeného lidskými událostmi, že to připomíná manželství trvající půl století. Beru si tedy Helenu – a ona si bere mě – ve chvíli, kdy oba dospějeme k bezradnosti a vyčerpání, jaké musí nutně nastat u všech, kdo stráví roky a roky a roky v těchto jasně ohraničených uspořádáních připomínajících posléze bludiště zahrnující oddělené byty a společné dovolené, předpokládanou oddanost a přesně určené noci, jež strávíme každý jinde, milostné vztahy ukončované s úlevou každých pět nebo šest měsíců a šťastně zapomenuté na dvaasedmdesát hodin, a pak obnovované v rozkošné byť prchavé sexuální horečce po napůl náhodném setkání v místní samoobsluze; nebo započaté znovu po večerním telefonátu, jenž měl pouze upozornit bývalého partnera na pozoruhodný dokument reprízovaný v deset v televizi; nebo po účasti na večeři, k níž se dvojice zavázala už tak dávno, že by bylo nezdvořilé nepřijít a společně nedostát poslednímu společenskému závazku. Jistě, jeden nebo druhý mohli jít na tu večeři sami, ale v tom případě by neměli na protější straně komplice, jemuž by mohli naznačovat, jak se nudí nebo baví, ani by si cestou domů nemohli vyměňovat postřehy týkající se půvabů či nedostatků ostatních hostů; a také by při svlékání před spaním neležel na přikrývce dychtivý, usmívající se přítel či přítelkyně, jimž člověk může přiznat, že jedinou skutečně zajímavou osobností u večeře byl shodou okolností dříve nedoceněný bývalý partner.

Vezmeme se tedy, a jak jsem mohl tušit a nemohl jsem tušit a asi jsem od začátku tušil, naše životy dál otravuje vzájemná kritika a nesoulad pramenící nejen z hlubokých povahových rozdílů, ale také z toho, že se nemůžu zbavit dojmu, že její nejhlubší city pořád ještě patří jinému muži, a že ať se sebevíc snaží tuto smutnou skutečnost skrývat a věnovat se mně a našemu společnému životu, ví stejně dobře jako já, že je mojí ženou pouze proto, že neexistoval jiný způsob (alespoň to tvrdí) kromě vraždy, jak by se mohla stát manželkou svého milence, onoho velice důležitého a známého muže. V nejlepších společných chvílích, kdy jsme nejodvážnější a nejrozumnější a nejoddanější, se snažíme ze všech sil nenávidět, co nás rozděluje, a co nejméně se nenávidět navzájem. Kdyby jen ta její minulost nebyla tak barvitá, tak grandiózní, tak vystřižená z Verdiho – kéž bychom na ni jeden nebo druhý nějak dokázali zapomenout! Kdybych tak dokázal onu absurdní trhlinu ve vzájemné důvěře zacelit! Nebo ji nevnímat. Nechat ji za sebou! V našich nejlepších chvílích si dáváme předsevzetí, omlouváme se, polepšujeme se, milujeme se. A v našich nejhorších společných chvílích… nu ty jsou prostě stejně špatné jako všude jinde, řekl bych. O co se přeme nejčastěji? Zpočátku – jak by uhodl každý, kdo se po třech letech přešlapování jen s polovičním přesvědčením, zato po hlavě, vrhl do výhně manželství – zpočátku se přeme o topinky. Proč, ptám se, se topinky nemůžou opékat až ve chvíli, kdy se smaží vajíčka, místo předem? Tak bychom je jedli teplé a ne studené. „Nemůžu uvěřit, že se bavíme o takových věcech,“ prohlašuje Helena. „Život není o topinkách!“ ječí posléze. „Když si sedneš a jíš topinky, je život o topinkách,“ slyším sám sebe. A pokračuji: „A když vynášíš smetí, život je o smetí, Heleno. Nemůžeš nechávat odpadkový koš v polovině schodů. Smetí patří do popelnice na dvorku. A ta se přikrývá víkem.“ „Zapomněla jsem.“ „Jak ho tam můžeš zapomenout, když už ho držíš v ruce?“ „Možná, drahý, proto, že je to odpadkový koš – a co na tom vůbec záleží!“ Zapomíná podepisovat šeky, které vystavuje, a oznámkovat dopisy, které hází do schránky, zatímco dopisy týkající se domácnosti, které jí dávám, aby je odeslala, se s jistou pravidelností vynořují z kapes pršiplášťů a kalhot měsíce poté, co je šla odeslat. „O čem přemýšlíš cestou ke schránce? Co způsobuje tvou zapomnětlivost, Heleno? Touha po starém dobrém Mandalaji? Vzpomínky na ‚kraksnu‘ a laguny a slony, na úsvit přicházející jako hřmění hromu –“ „Nemůžu přece krucinál na tvoje dopisy myslet na každým metru cesty ke schránce!“ „Ale proč tedy myslíš, že jsi s tím dopisem v ruce vůbec vyšla?“ „Abych se dostala na vzduch, proto! Abych viděla kousek nebe! Abych mohla dýchat!“ A tak, místo abych ji upozorňoval na chyby a nedopatření nebo procházel znovu její trasu a sbíral, co kde zapomněla, nebo se úplně ovládl (a pak ji proklínal za zavřenými dveřmi koupelny), zanedlouho opékám topinky, smažím vajíčka, vynáším smetí, platím účty a odesílám dopisy. Třebaže se vlídně nabízí (pokoušejíc se ze své strany zacelit tu strašlivou trhlinu): „Jdu nakoupit, chceš, abych ti je hodila do schránky?“ zkušenost, ne moudrost, mě vede, abych odpověděl: „Ne, ne, díky.“ V den, kdy vybere peníze ze spořícího účtu a pak ztratí peněženku, převezmu i transakce v bance. V den, kdy ráno dojede nakoupit plátky lososa k večeři a pak nechá rybu hnít pod předním sedadlem, převezmu nákupy. V den, kdy omylem nechá vyprat vlněnou košili, která se měla pouze čistit, převezmu čistírnu. Koncem prvního roku manželství jsem už zaměstnán nějakých šestnáct hodin denně – a jsem tomu rád. Vyučuji studenty a vytvářím knihu ze své disertace o milostném rozčarování v Čechovových povídkách (téma jsem si zvolil dřív, než jsem potkal svou ženu), zatímco Helena stále víc propadá pití a drogám.

Její dny začínají v lázni provoněné jasmínem. S olivovým olejem ve vlasech, aby se leskly, až je umyje, a tváří natřenou vitaminovými krémy leží každé ráno dvacet minut ve vaně se zavřenýma očima a drahocenná hlavinka spočívá na malém nafukovacím polštářku. Pohne se pouze, aby si pemzou jemně očistila drsnou kůži na chodidlech. Třikrát týdně po koupeli následuje napařování obličeje – v hedvábném kimonu půlnoční modři vyšívaném růžovými a červenými máky a žlutými ptáky, jaké nikdo nikdy nespatřil na zemi ani na moři, sedí u pultu naší maličké kuchyňky a hlavu ovázanou turbanem naklání nad miskou horké vody posypané rozmarýnem, heřmánkem a bezovým květem. A pak, provoněná a nalíčená a nakadeřená je připravena obléknout se do cvičení – a kam jinam to vlastně chodí, zatímco já učím. Přiléhavé čínské šaty z hedvábí námořnické modři, se stojatým límečkem a rozparkem až ke stehnům, diamanty do uší, zlaté a nefritové náramky, nefritový prsten, sandály a slaměná kabela.

Když se později vrátí – po józe se rozhodla zajít se „porozhlédnout“ do San Franciska –, hovoří (a hovoří už léta) o plánech, že si tam otevře obchod se starožitnostmi z Dálného východu, a už má trochu špičku. Před večeří už je samý úsměv – naměklá, nalitá, zatrpklá. „Život je o topinkách,“ prohlašuje a pocucává ze skleničky, v níž má na čtyři prsty rumu, zatímco já kořením kotlety. „Život je o zbytcích. Život je o kožených podrážkách a gumových podpatcích. Život je o přenášení zůstatku účtu do nové šekové knížky. Život je o tom, že je na každý útržek třeba napsat správnou částku. A taky správné datum, měsíc a rok.“ „To je všechno pravda,“ podotýkám. „Áno,“ přizvukuje a sleduje mě, jak prostírám na stůl, „kdyby jenom jeho žena nezapomínala, co dala vařit, a všechno nespálila. Kdyby si jenom jeho žena pamatovala, že když David večeřel v Arkádii, jeho maminka vždycky dávala vidličku na levou stranu a lžíci na pravou, a nikdy obě na stejnou. Kdyby jen mu jeho žena dokázala upéct a máslem namazat brambory tak, jak to v zimě dělávala jeho maminka.“

Než překročíme třicítku, stihli jsme už vyostřit vzájemné antipatie do té míry, že každý z nás je zjednodušen právě na to, čeho se druhý na samém počátku obával. Profesorská „namyšlenost“ a „nedůtklivost“, kvůli níž si mě Helena z celého srdce hnusí – „Tys toho skutečně dosáhl, Davide – je z tebe prvotřídní mladý suchar,“ – nebije do očí o nic méně než její „naprostá bezmyšlenkovitost“, „idiotská marnotratnost“, „adolescentní zasněnost“ atd. A přece ji nedokážu opustit, ani ona mě, alespoň do chvíle, kdy naprostá katastrofa zesměšní veškerou další naději, že by u toho druhého došlo k zázračnému obrácení. K našemu úžasu stejně jako k údivu všech ostatních zůstáváme manžely téměř stejně dlouho, jako jsme byli milenci, možná proto, že nám toto manželství poskytuje příležitost útočit přímo na to, co každý z nás považuje za svého démona (a co se zpočátku zdálo jako spása pro toho druhého). Míjejí měsíce a my zůstáváme spolu, přemítáme, zda by nás snad z tohoto mrtvého bodu nevyvedlo dítě… nebo Helenin obchod se starožitnostmi… nebo psychoterapie pro oba… Znovu a znovu se dozvídáme, že ostatním připadáme jako výrazně „pohledná“ dvojice – dobře oblečení, zcestovalí, inteligentní, světáčtí (zejména ve srovnání s mladými manželskými dvojicemi na fakultě), se společným příjmem dvanáct tisíc dolarů… a život je jednoduše děsný.

 

(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)