Beatty, Paul: The Sellout, recenze

beattyStandup comedy jako román
(Paul Beatty: The Sellout. New York : Farrar, Straus & Giroux, 2015. 288 stran, $26.)

Satirická tradice v americké černošské literatuře je dlouhá snad stejně jako otroctví samo, i když vždycky existovala tak trochu v opozici k černošskému establishmentu, který se snažil s bílou většinou spíše vycházet po dobrém. Časy se však mění, což dokazuje i ocenění, které se Beattyho románu dostalo od porot Man Bookerovy ceny v roce 2016.

V románu The Sellout (Výprodej) amerického prozaika Paula Bettyho si nemilosrdného humoru směřujícího do řad bělochů i černochů užijeme do sytosti. Hned na prvních stránkách sedí hlavní hrdina v zasedací síni Nejvyššího soudu USA, který projednává rozsudek, jenž nad ním vynesla americká justice: vězení za pokus o obnovení otroctví a zavedení rasové segregace v jedné škole v sousedství.

Autorem románu je Paul Betty, letos třiapadesátiletý básník a prozaik z New Yorku. V mládí vyhrál soutěž ve slam poetry a na jeho autorském stylu a především hře s jazykem je ovlivnění poezií hodně znát. Zároveň je třeba podotknout, že slam poetry má důrazem na přirozený rytmus v jazyce hodně blízko k hip-hopu, v České republice absolutně podceněném hudebním stylu, s nímž se ovšem v USA identifikuje prakticky celá černošská komunita. Na kontě má zatím čtyři romány a dvě sbírky poezie. The Sellout je jeho první knihou po sedmi letech, nejvíce pozornosti vzbudil (logicky) hned jeho debut The White Boy Shuffle.

Hlavní hrdina románu je černošský mladík, který se živí pěstováním melounů a marihuany (přičemž to druhé jde na odbyt mnohem líp než to první). Zároveň si doma vydržuje osobního otroka Hominyho, který svůj úděl bere jako poslání.

Leitmotivem Beattyho románu je protagonistův vztah s dávno zemřelým otcem (zastřelen policií), podivuhodným psychologem, který se snaží demonstrovat odlišnosti černošské komunity oproti té bílé pomocí empirického výzkumu, při němž používá vlastního syna. Ten se tak dočká výprasku od spoluobčanů, když na ulici působí jako figurant, kterého chce otec okrást, aby vzbudil v souvěrcích patřičnou sounáležitost, a ti mu tak přišli na pomoc. Pokus nevyjde, stejně jako jiný experiment, při němž synka málem uškvaří elektrickým proudem při psychologické hře s názvem „Kluk v zrcadle“. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči, respektive kdyby nešlo o 60. léta 20. století, kdy probíhala závěrečná fáze boje menšin za občanská práva v USA.

Hlavní hrdina zároveň teskní po fiktivním zaniklém městysu Dickens, v němž vyrůstal. V 19. století byla Dickens agrární komunita a díky absurdnímu pravidlu v městském statutu si zachovala tento ráz až hluboko do 20. století, kdy všude kolem vyrostla chudinská i bohatá předměstí. A tak se na cestách mezi pastvinami s kravami na kolech prohánějí překupníci drog a ve vzduchu je cítit směs zápachu trusu a marihuany. Zároveň je důležité, že Dickens leží v Kalifornii, nejliberálnějším státu v USA s nesmírně různorodou skladbou obyvatel, v níž běloši nejsou většinou a kde by případná segregace, jak ji navrhuje hlavní hrdina, mohla za jistých okolností dokonce dávat smysl.

The Sellout je především na začátku neuvěřitelná jízda; jako kdyby ho napsali „dementní andělé“, jak v nadsázce poznamenala americká komička Sarah Silverman. Titulek jedné ze čtenářských recenzí na Amazonu zní „The Longest Standup“ – a přesně v této jistě zjednodušující nálepce se skrývají přínosy i úskalí Beattyho románu v potenciálním českém překladu. Standup comedy se vyznačuje zběsilým tempem, politickou nekorektností, pohotovostí muže či ženy na podiu a komentováním témat, které zrovna hýbou společností. V USA jde o populární žánr, který generuje zástupy hvězd (povětšinou černošského – Chris Rock, nebo židovského původu – Louis CK či zmíněná Sarah Silverman). V České republice jde však snad kromě show Na stojáka o poměrně neznámý druh zábavy. A pak jsou tu témata: americkou společností hýbají naprosto jiné trendy a především v případě černošské komunity jde o historii delší než 150 let. Když Beatty začíná svůj román prologem a svého hrdinu nechává beze jména, průměrně vzdělanému Američanovi okamžitě přijde na mysl román Neviditelný (Invisible Man) Ralph Ellisona a jeho ústřední postavení v tradici boje černošské komunity za občanská práva. U českého čtenáře tuto automatickou reakci očekávat nelze. A konečně samotný humor: americký je jiný než český (i když ten od amerických židovských komiků se dá s českými vtipy typu Česká soda docela dobře srovnávat).

Na druhou stranu jde o text nesmírně pohotový, čtivý a prostořeký. Přirovnání typu „byl jsem obviněn z takového zločinu, že pokoušet se přišít mi přechovávání marihuany by bylo jako popotahovat Hitlera za porušování veřejného pořádku“ se neobjevují každý den a příběh má ideální rozsah.

Richard Olehla

 

 

Toni Morrisonová: Domov

morrisonova_domov(Toni Morrisonová: Domov. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2013.)

 

Postavili se jako lidi. Viděli jsme je. Stáli tam úplně jako lidi.

            Vlastně jsme tam vůbec neměli co dělat. Jako většina pozemků v okolí Lotusu, malé vesnici v Georgii, i tenhle byl opatřen spoustou hrozivých varovných cedulí. Visely na plotě z drátěného pletiva mezi dřevěnými kůly vzdálenými od sebe asi patnáct metrů. Jenomže když jsme objevili místo, kudy se dovnitř podhrabalo nějaké zvíře – snad kojot nebo mýval –, nemohli jsme odolat. Byli jsme zkrátka děti. Jí sahala vysoká tráva až po ramena a mně do pasu, a tak jsme se plazili po břiše a dávali pozor, jestli tam nejsou hadi. Stálo to za to, navzdory vlhké trávě a mračnům protivných komárů před očima, protože ani ne padesát metrů před námi, přímo proti nám, stáli ti koně jako lidi. Zvednutá kopyta do sebe narážela, poletující hřívy odhalovaly bělma divoce vypoulených očí. Rafali po sobě jako psi, ale když se vztyčili na zadní a předníma se zaklesli o plece svého soka, zatajili jsme dech úžasem. Jeden byl ryzák, druhý černý jako noc, oba lesklí potem. Hlasité řehtání nebylo zdaleka tak děsivé jako ticho po zásahu zadním kopytem do soupeřových ohrnutých pysků. Hříbata a klisny stály lhostejně opodál, oždibovaly trávu nebo se dívaly jinam. A pak to najednou přestalo. Ryzák sklonil hlavu a zahrabal kopytem o zem, vítěz odcválal obloukem pryč a před sebou rozháněl klisny.

            Plížili jsme se po loktech trávou zpátky a hledali podhrabané místo, a jak jsme se chtěli vyhnout řadě zaparkovaných náklaďáků za plotem, zabloudili jsme. Trvalo nám celou věčnost, než jsme znovu zahlédli plot, ale strach jsme dostali, teprve když jsme zaslechli hlasy, tiché a vzrušené. Popadl jsem ji za paži a přitiskl si prst na rty. S hlavou u země jsme napínali zrak mezi stébly trávy a pak jsme uviděli, jak z káry zvedají tělo a házejí je do připravené jámy. Jedna noha zůstala trčet ven a nepatrně sebou škubla, jako by chtěla vylézt, jako by se s trochou úsilí mohla vyhrabat z hlíny, kterou na ni lopatami házeli. Neviděli jsme hrobníkům do tváře, viděli jsme jenom jejich kalhoty a pak hranu lopaty, kterou jeden z nich zatlačil cukající se nohu dovnitř ke zbytku těla. Dívali jsme se, jak černou nohu s mléčně růžovým zabláceným chodidlem uplácávají do hrobu, a moje sestřička vedle mě se celá třásla. Objal jsem ji kolem ramen a přitiskl k sobě, aby to její chvění přešlo až do mých kostí, protože jako o čtyři roky starší bratr jsem věřil, že to zvládnu. Muži už dávno odešli a měsíc zářil jako žlutý meloun, když jsme se přestali bát zčeřit trávu a odplazili se k díře pod plotem. Počítali jsme s tím, že nás doma uvítá výprask nebo aspoň kázání, kde se touláme tak pozdě, ale dospělí si nás vůbec nevšimli. Měli jiné starosti.

            Když už ses rozhodla vyprávět můj příběh, můžeš si myslet a psát, co chceš, ale musím ti říct jedno: na ten pohřeb jsem opravdu zapomněl. Pamatoval jsem si jen ty koně. Byli tak krásní. Tak divocí. Stáli tam jako lidi.

2

 

Dýchat. Jak to udělat, aby nikdo nepoznal, že nespí. Napodobit hluboké rytmické chrápání, povolit spodní ret. Hlavně se mu nesmějí zachvívat oční víčka a srdeční tep musí být pravidelný a paže volné a bezvládné. Aby ve dvě v noci, až se přijdou podívat, jestli nepotřebuje další injekci na uklidnění, našli pacienta v pokoji číslo sedmnáct ve druhém patře spícího tvrdým morfiovým spánkem. A pokud tomu uvěří, možná mu tu injekci nedají, uvolní mu pouta a dopřejí konečně jeho rukám příliv krve. Trik, jak předstírat polobezvědomí, podobně jako dělat mrtvého vleže tváří v bahně na bitevním poli, spočívá v tom, že se člověk musí soustředit na jediný neutrální předmět. Cokoli, v čem není ani náznak života. Třeba led, pomyslel si, kostka ledu nebo rampouch, zamrzlá hladina rybníka, ojíněná krajina. Ne. Zasněžené kopce vzbuzují příliš mnoho emocí. Co oheň? Vyloučeno. Má v sobě moc energie. Musí to být něco, co nevyvolá žádné pocity, žádné vzpomínky – příjemné ani trýznivé. Už jen hledání takového předmětu člověka rozruší. Všechno mu připomínalo něco bolestného. Když si představil prázdný list papíru, vybavil se mu dopis, který dostal – a po jehož přečtení se mu sevřelo hrdlo: Pospěš si. Nebo umře dřív, než přijedeš. Nakonec si jako neutrální objekt vybral židli v koutě pokoje. Dřevo. Dub. Lakovaná nebo mořená. Kolik příček má zadní opěradlo? Je sedadlo rovné, nebo má prohlubeň na stehna? Vyrobil ji truhlář, nebo stroj? A jestli truhlář, kde vzal dřevo? Jenže tohle nikam nevedlo. Židle mu vnucovala otázky, rozhodně nebyla neutrální a lhostejná. Co třeba mořská hladina za oblačného dne, jak ji viděl z paluby vojenského plavidla – žádný obzor na dohled, ani naděje, že ho jednou spatří? Ne. To určitě ne, protože mezi těly uloženými v chladném podpalubí možná byli i jeho kamarádi z rodného města. Musí se soustředit na něco jiného – na noční oblohu, bezhvězdné nebe, nebo ještě líp, na železniční koleje. Žádná krajina kolem, žádné vlaky, jen nekonečné, nekonečné koleje.

Vzali mu košili a šněrovací boty, ale kalhoty a vojenská bunda (nic z toho se nedá použít jako sebevražedný nástroj) zůstaly viset ve skříňce. Potřeboval se jen dostat ke dveřím na konci chodby, které se nikdy nezamykaly od té doby, co na patře vypukl požár a ošetřovatel a dva pacienti uhořeli. Tak mu to vykládal Crane, užvaněný saniťák věčně převalující v ústech žvýkačku, když mu umýval podpaží, ale vysvětlení mu připadalo spíš jako záminka, aby mohli zaměstnanci chodit ven kouřit. Nejdřív ho napadlo, že by mohl ošetřovatele omráčit, až mu přijde uklidit znečištěnou postel. Jenže to vyžadovalo rozvázání pout, a s tím nemohl příliš počítat, takže zvolil jinou taktiku.

Když seděl před dvěma dny spoutaný na zadním sedadle policejního auta, málem si vyvrátil hlavu, jak se snažil zjistit, kde je a kam ho vezou. Tyhle končiny vůbec neznal. Jeho rajón byl střed města. Nepoznával žádný záchytný bod kromě jedovatého neonu zářícího nad lacinou jídelnou a velké tabule před malým kostelem: Africká metodistická episkopální církev Sijón. Jestli se mu podaří utéct po požárním schodišti, půjde tam – k Sijónu. Předtím si ale musí někde opatřit boty. Jít teď v zimě po ulici bez bot se spolehlivě rovná zatčení, a to by znamenalo, že znovu skončí tady, než ho později odsoudí za potulku. Zajímavý zločin – potulka –, která spočívá v tom, že člověk jen tak postává venku nebo někam jde bez jasného účelu. Možná by pomohlo mít v ruce knihu, ale být bos nejde dohromady s „jasným účelem“. Nehledě na to, že člověk ani nemusí být venku, aby ho obvinili z porušení zákona. Může si klidně žít celá léta ve vlastním domě, a přesto se mohou objevit muži s odznaky nebo i bez nich, ale vždy se zbraněmi v rukou, a donutit ho, aby se s celou rodinou i se všemi sousedy sbalil a táhnul pryč – v botách nebo bez bot. Před dvaceti lety, když mu byly čtyři roky, boty měl, i když u jedné mu při každém kroku pleskala utržená podrážka. Ze svých domovů na předměstí se tehdy muselo vystěhovat patnáct rodin. Do čtyřiadvaceti hodin, řekli jim, nebo… „Nebo“ znamenalo „smrt“. Pohrůžka byla vyslovena časně ráno, takže se den proměnil v jeden velký zmatek, hněv a balení. Do setmění byli skoro všichni na cestě – na povozech, pokud nějaké měli, nebo pěšky. Navzdory pohrůžkám chlapů v kápích i bez nich a bez ohledu na naléhání sousedů zůstal starý Crawford sedět na schodech a odmítl odejít. S lokty na kolenou a sepjatýma rukama žvýkal tabák a proseděl tak celou noc. A pak za svítání, když uplynula čtyřiadvacetihodinová lhůta, ho ti chlapi ubili železnými trubkami a pažbami ručnic a potom ho přivázali k nejstarší magnólii v kraji, která rostla na jeho vlastní zahradě. Možná byl tak paličatý kvůli tomu stromu, který měl tolik rád a o kterém se chlubil, že ho zasadila jeho prabába. Když se pak v noci setmělo, pár sousedů se připlížilo zpátky, aby ho odvázali a pod tou milovanou magnólií pohřbili. Jeden z mužů, kteří mu vykopali hrob, pak každému, kdo byl ochoten poslouchat, vyprávěl, že starý Crawford měl vypíchnuté oči.

Bez bot byl útěk neproveditelný, ale pacient prostě žádné neměl. Ve čtyři ráno, ještě před rozedněním, se mu podařilo uvolnit obvazy, kterými měl připoutaná zápěstí, slézt z postele a zbavit se nemocniční košile. Navlékl si svoje vojenské kalhoty a bundu a bos se vykradl na chodbu. Až na pláč, který se ozýval z pokoje hned vedle požárního východu, bylo všude ticho – neslyšel vrzání podrážek vrchní sestry ani přidušené chichotání, necítil cigaretový kouř. Panty zaskřípěly, a když otevřel dveře, mráz ho udeřil do prsou jako buchar.

Železné požární schodiště bylo tak ledové, že raději přeskočil zábradlí a zabořil bolavá chodidla do sněhových závějí. Šílený měsíc, který svým svitem zastupoval nepřítomné hvězdy, provázel jeho zběsilý úprk a ozařoval shrbená ramena a stopy ve sněhu. Nahmátl v kapse válečnou medaili, ale žádné mince, takže se ani nenamáhal hledat telefonní budku, aby zavolal Lily. Stejně by jí nezavolal, nejen kvůli tomu, jak chladně se rozešli, ale protože by se styděl, že ji teď potřebuje – bosý uprchlík z blázince. Přitáhl si límec těsněji pod bradu a pak se navátým sněhem u obrubníku, aby se vyhnul uklizenému chodníku, jak jen to se zbytky sedativ v krvi šlo, co nejrychleji rozběhl kolem šesti bloků k nevelké jednopatrové budově fary Africké metodistické církve. Schody na verandu byly čistě zametené, ale v domě byla tma. Zkřehlýma rukama zaklepal – doufal, že silně, ale ne výhrůžně: žádné rány, jakými se domáhá vstupu domobrana, dav nebo policie. Naléhavost se vyplatila; v domě se rozsvítilo a dveře se pootevřely, napřed jen na škvíru a pak víc, a na prahu stanul šedovlasý muž ve flanelovém županu, v ruce držel brýle a mžoural na troufalého předjitřního hosta.

Chtěl říct „Dobré ráno“ nebo „Promiňte“, ale protože se celý třásl, jako by byl postižený tancem svatého Víta, a k tomu mu hrozně drkotaly zuby, nedokázal vůbec promluvit. Muž mezi dveřmi si chvějícího se návštěvníka důkladně přeměřil a pak ustoupil stranou, aby mohl vejít.

„Jean! Jean!“ Obrátil se a zavolal směrem nahoru po schodišti, než pokynem ruky pozval hosta dovnitř. „Panebože,“ pronesl polohlasně a přibouchl dveře. „To je hrůza.“

Pokusil se usmát, ale moc neuspěl.

„Jmenuju se Locke, reverend John Locke. A vy?“

„Frank, pane. Frank Money.“

„Odkud jdete? Z té nemocnice na rohu?“

Frank přikývl. Přešlapoval z nohy na nohu a snažil se promnout zkřehlé prsty.

Reverend si povzdechl. „Posaďte se,“ vyzval Franka a pak dodal, „máte štěstí, pane Money. Prodávají odtamtud mrtvoly. Spousty.“

„Mrtvoly?“ Frank dosedl na pohovku a poslouchal reverenda jen na půl ucha.

„Hmm. Lékařské fakultě.“

„Prodávají mrtvoly? K čemu?“

„No, to máte tak, doktoři se na mrtvých chudácích učí, jak zachraňovat živé boháče.“

„Dej s tím pokoj, Johne.“ Reverendova manželka sestupovala po schodech a přitom si zavazovala pásek županu. „To jsou hlouposti.“

„Moje žena,“ řekl Locke. „Je moc hodná, ale často nemá pravdu.“

„Dobrý den, paní. Omlouvám se, že…“ Frank se zvedl, ale nepřestal se třást.

Jean ho zarazila. „Není třeba. A zůstaňte sedět,“ prohlásila a zmizela v kuchyni.

Frank poslechl. V domě sice nefoukal vítr, ale jinak tu nebylo o moc tepleji než venku a hladký voskovaný potah na pohovce taky moc nehřál.

„Je mi líto, že tady není větší teplo,“ všiml si reverend, jak se Frankovi třesou rty. „V těchhle končinách jsme zvyklí spíš na déšť než na sníh. A odkud jste vlastně vy?“

„Z města.“

Locke zabručel, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Chcete se tam dostat zpátky?“

„Ne, pane. Mám namířeno na jih.“

„Jak to přijde, že jste skončil v nemocnici, a ne ve vězení? Většina takovýchhle ubožáků bez bot skončí tam.“

„Asi že jsem byl od krve. Tekla mi po celým obličeji.“

„Co se stalo?“

„Nevím.“

„Nevzpomínáte si?“

„Ne. Vzpomínám si jenom na ten hluk. Hluk a křik. Hodně hlasitej.“ Frank si přejel rukou po čele. „Možná jsem se s někým popral?“ Vyslovil to jako otázku, jako by reverend mohl vědět, proč ho přivázali k posteli a dva dny do něj cpali sedativa.

Reverend se na něj ustaraně zadíval. Ne vystrašeně, jen ustaraně. „Museli si myslet, že jste nebezpečný. Obyčejné nemocné tam neberou. Kam přesně máš namířeno, bratře?“ Stál před ním s rukama za zády.

„Do Georgie, pane. Jestli se mi to podaří.“

„Nepovídej. To je pořádný kus cesty. A jestlipak máš nějaké peníze, bratře Money?“ zavtipkoval reverend.

„Než mě sebrali, něco jsem měl,“ odpověděl Frank. Teď měl v kapse kalhot jen svou medaili. A nevzpomínal si, kolik mu dala Lily. Viděl jen její ohrnuté rty a neodpouštějící oči.

„A teď nemáš nic, je to tak?“ Reverend přimhouřil oči. „Hledá tě policie?“

„Ne,“ řekl Frank. „Ne, pane. Prostě mě sebrali a zavřeli do cvokárny.“ Zvedl ruce k ústům a dýchal si do sevřených dlaní. „Nemyslím, že by mě z něčeho obvinili.“

„To bys nevěděl tak jako tak.“

Objevila se Jean s umyvadlem plným studené vody. „Namoč si sem nohy, synku. Je to studené, ale nesmíš si je ohřát moc rychle.“

Frank ponořil chodidla do vody a vydechl: „Děkuju.“

„Za co ho zavřeli? Myslím policie,“ obrátila se Jean s otázkou k manželovi, a ten pokrčil rameny.

Ano, za co vlastně. Kromě křiku připomínajícího řev bombardéru si nevzpomínal na nic, čím by na sebe mohl upoutat pozornost. Sám to nechápal, a už vůbec to nedovedl vysvětlit tomuhle laskavému páru, který mu nabízel pomoc. Jestli se nepopral, možná močil na chodník? Pokřikoval nadávky na kolemjdoucí nebo na školáky? Tloukl hlavou do zdi nebo se schovával v křoví na cizím dvorku?

„Asi jsem někde něco vyváděl,“ řekl. „Nevím přesně.“ Opravdu si nevzpomínal. Padl snad obličejem k zemi, když se z výfuku auta nečekaně ozvala rána? Možná se s někým pustil do rvačky nebo se s pláčem omlouval stromům za něco, co nikdy neudělal. Vzpomínal si jen, že jakmile za ním Lily zavřela dveře, bez ohledu na to, jak důležitou věc musel jít zařídit, propadl nezvladatelné panice. Zašel si na pár panáků, aby se před dlouhou cestou nějak posilnil. A když pak vycházel z baru, panika sice zmizela, ale s ní ho opustil i zdravý rozum. Vrátil se mu jen bezbřehý vztek, zhnusení nad sebou samým, které radši sváděl někoho jiného. A taky vzpomínky, které v něm dozrály ve Fort Lawtonu, odkud začal ještě před oficiálním propuštěním pravidelně utíkat. Když pak vystoupil z lodi, chtěl poslat domů telegram, protože v Lotusu neměl nikdo telefon. Jenže zaměstnanci telegrafní stanice stávkovali stejně jako telefonisté, a tak napsal na pohlednici s dvoucentovou známkou: Jsem v pořádku zpátky. Brzy se ozvu. „Brzy“ se však nikdy nekonalo, protože bez bývalých kamarádů se do města vrátit nechtěl. Byl příliš živ a zdráv, než aby mohl stanout před Mikeovými nebo Stuffovými rodiči. Nechtěl je ranit tím, že sám svobodně dýchal a přežil bez úhony. I kdyby si vymyslel sebevěrohodnější historku o jejich hrdinské smrti, nemohl by se zlobit, že mu to mají za zlé. Kromě toho stejně Lotus nenáviděl. Jeho nesmiřitelné obyvatele, jeho odloučenost, a ze všeho nejvíc jeho lhostejnost k budoucnosti – to všechno se dalo snést, jen když měl vedle sebe své kamarády.

„Jak dlouho jsi zpátky?“ Reverend pořád stál nad ním a přísný výraz v jeho obličeji zvlídněl.

Frank zvedl hlavu. „Asi rok.“

Reverend se podrbal na bradě a chtěl něco poznamenat, když se objevila Jean s hrnkem a talířkem sušenek. „Je to jen hodně osolená horká voda,“ řekla. „Vypij to, ale pomalu. Přinesu ti deku.“

Frank dvakrát upil a pak několika doušky spolykal zbytek. Jean mu přinesla druhý hrnek a řekla: „Namoč si do toho ty sušenky, synku. Budou ti líp klouzat do krku.“

„Jean,“ otočil se reverend ke své ženě, „běž se podívat, kolik máme v kasičce.“

„Potřebuje taky boty, Johne.“

Jenže žádné nenašli, a tak postavili vedle pohovky vroubkované galoše a čtyři páry ponožek.

„Teď se trochu vyspi. Čeká tě krušná cesta, a to nemyslím jenom v Georgii.“

Frank pod vlněnou dekou na voskovaném potahu usnul a zdálo se mu o roztrhaných lidských tělech. Probudily ho nelítostné paprsky slunce a vůně topinek. Chvíli, možná o něco déle než obvykle, mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Omámení nemocničními drogami ustupovalo jen pomalu. Každopádně byl rád, že ho z prudkého slunečního světla nebolí hlava. Posadil se a všiml si, že na koberci leží úhledně poskládané ponožky jako zpřelámané nohy. Pak zaslechl z vedlejšího pokoje tlumené hlasy. Díval se na ponožky a pomalu se rozpomínal na nedávnou minulost: na útěk z nemocnice, na běh sněhem a konečně na reverenda a jeho ženu. Stačil se právě vrátit do reality, když do místnosti vešel Locke a zeptal se, jak se cítí po třech hodinách spánku.

„Fajn. Je mi dobře,“ odpověděl.

Reverend ho odvedl do koupelny a položil na kraj umyvadla holicí náčiní a hřeben. Frank se oholil a umyl a pak si prohledal kapsy kalhot, jestli v nich saniťáci něco nepřehlédli, třeba čtvrťák nebo deseticent, ale kromě bojového odznaku americké pěchoty mu nenechali vůbec nic. Peníze, které mu dala Lily, byly samozřejmě taky pryč. Posadil se ke kuchyňskému stolu se smaltovanou deskou a posnídal ovesnou kaši a topinku tlustě namazanou máslem. Na stole leželo osm dolarových bankovek a hromádka mincí. Vypadaly jako výhra v pokeru, jenže tyhle nebyly získány zdaleka tak snadno: desetníky z malých portmonek na drobné; šestáky zdráhavě opouštějící pěstičky dětí, které s nimi měly úplně jiné (sladší) plány; dolarové bankovky darované jménem celé štědré rodiny.

„Sedmnáct dolarů,“ řekl reverend. „To ti bohatě stačí na autobus do Portlandu a ještě dál, někam k Chicagu. Nedostaneš se za to samozřejmě až do Georgie, ale v Portlandu uděláš, co ti teď řeknu.“

Vysvětlil Frankovi, jak se má spojit s reverendem Jessiem Maynardem, pastorem baptistické církve, a potom dodal, že mu předem zavolá a připraví ho na příchod dalšího.

„Dalšího?“

„No, nejsi zdaleka první. Integrovaná armáda je integrované neštěstí. Pošlou vás bojovat, a když se vrátíte, chovají se k vám jako k dobytku. To se musí změnit. I s tím dobytkem zacházejí líp.“

Frank na něj jen hleděl, a nic neříkal. Neměl pocit, že by s ním v armádě zacházeli špatně. Nemohli za to, že mu čas od času hráblo. Lékaři, kteří rozhodovali o jeho propuštění, se k němu chovali rozumně a laskavě a tvrdili, že to časem přejde. Znali takové případy a ujišťovali ho, že se z toho dostane. Jenom se vyhýbejte alkoholu, nabádali ho. Jenže to on nedělal. Nedokázal to. Dokud nepotkal Lily.

 

(Toni Morrisonová: Domov. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2013.)