Roth, Philip: Zuckerman zbavený pout

9788020425089_1 Zuckerman_zbaveny_pout(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

 

„Co k čertu děláte v autobuse, když máte takový prachy?“

Zvídavec byl pomenší statný chlapík, mladý, s krátce střiženými vlasy a v novém obleku. Zasněně listoval motoristickým časopisem, než si všiml, kdo sedí vedle něj. To stačilo, aby vystartoval. Nenechal se odradit Zuckermanovou nepřívětivou odpovědí – abych se z bodu A dostal do bodu B – a radostně mu poskytl pár rad. V těchto dnech to dělal každý, pokud k tomu dostal příležitost. „Měl byste si koupit helikoptéru. To bych udělal já. Najal bych si na střeše činžáku přistávací plochu a nešpinil bych si boty v psích sračkách. Hele, vidíte tady toho chlapa?“ Druhá otázka mířila na muže, který stál v uličce a četl Timesy.

Autobus jel po Páté avenue na jih do centra. Zuckerman se ze svého nového bytu na U pper East Side vydal navštívit investičního poradce na Padesáté druhé ulici, kteroužto schůzku mu dohodl jeho agent André Schevitz, aby mu pomohl diverzifikovat jeho kapitál. Ty tam byly časy, kdy si Zuckerman dělal starosti jen s tím, aby Zuckerman vydělal peníze – odteď si bude muset dělat starosti s tím, aby jeho peníze jen tak nezahálely. „Kde je máte teď?“ zeptal se investiční poradce, když mu Zuckerman konečně zavolal. „V botě,“ odpověděl Zuckerman. Investiční poradce se zasmál. „A hodláte je tam nechat?“ Třebaže pravdivá odpověď zněla ano, v dané chvíli bylo snazší říct ne. Zuckerman si sám pro sebe vyhlásil roční moratorium na všechna rozhodnutí pramenící z jeho oslnivého úspěchu. Až bude schopen znovu rozumně uvažovat, začne opět jednat. Mít takové štěstí – co to znamená? Přišlo tak náhle a v takovém rozsahu, že zamotalo člověku hlavu stejně jako nějaké neštěstí.

Zuckerman obvykle v ranní špičce nevycházel nikam – pouze do pracovny, aby si se šálkem kávy v ruce přečetl odstavce napsané předešlého dne –, takže si až příliš pozdě uvědomil, že si na cestu autobusem zvolil velmi nevhodnou dobu. Ještě však stále odmítal uvěřit, že je méně svobodný než před šesti týdny a nemůže si chodit, kam se mu zamane, aniž si předem připomene, kdo je. Běžné každodenní myšlenky na téma, co je vlastně za člověka, ho zaměstnávaly natolik, že s sebou nepotřeboval vláčet ještě nějaký hrb narcisismu navíc.

„Hej. Hej!“ Zuckermanův soused se vzrušeně snažil odpoutat pozornost muže v uličce od četby Timesů. „Vidíte toho chlápka vedle mě?“

„Vidím,“ zněla strohá, dotčená odpověď.

„To je ten, co napsal Carnovského. Copak jste o tom nečetl v novinách? Zrovna vydělal milion dolarů, a on jezdí autobusem!“ Když dvě dívenky v identických šedých uniformách – křehké, líbezné holčičky, nepochybně dobře vychované sestry na cestě do církevní školy někde v centru – uslyšely, že v autobuse jede milionář, otočily se, aby si ho prohlédly.

„Veroniko,“ podotkla ta menší, „ten pán napsal knihu, co teď máma čte. To je Carnovský.“

Děti se obrátily a klekly na sedadlech, aby na něj lépe viděly.

Dvojice středních let naproti přes uličku se také otočila.

„Ale no tak, děvčátka,“ vyzval je žertovným tónem Zuckerman. „Vraťte se k domácím úkolům.“

„Naše máma,“ ujala se role mluvčí starší z nich, „čte vaši knihu, pane Carnovský.“

„Prima. Ale mamince by se určitě nelíbilo, že na někoho zíráte v autobusu.“

Bez odezvy. U Svaté Máří určitě studují frenologii. Zuckermanův soused se mezitím otočil, aby ženě na sedadle za nimi vysvětlil, jaká úžasná věc se tady odehrává. Zapojil ji do dění. Muž rodinného typu. „Sedím vedle chlápka, co zrovna vydělal milion dolarů. Možná dva.“

„Tedy,“ podotkl měkký vytříbený hlas, „doufám, že ho všechny ty peníze nezmění.“

Patnáct bloků od kanceláře investičního poradce Zuckerman zatáhl za šňůru a vystoupil. Tady v této bující anomii je na ulici v ranní špičce pořád ještě možné zůstat bezejmenným člověkem. Pokud ne, zkus knír. Tohle může být vzdálené životu, jak ho cítíš, vidíš, znáš a toužíš znát, ale pokud opravdu stačí knír, tak si ho nech prokristapána narůst. Nejsi Paul Newman, ale už také nejsi, kým jsi býval. Knír. Kontaktní čočky. Možná by pomohl nějaký barevný převlek. Zkus vypadat tak, jak dneska vypadají všichni, místo abys vyhlížel jako všichni před dvaceti lety v druhém ročníku na vysoké. Míň jako Albert Einstein, víc jako Jimmy Hendrix, a nebudeš tak vyčnívat. A co tvoje chůze, když už jsme u toho? Zuckerman měl vždycky v úmyslu na ní zapracovat. Chodil s koleny příliš u sebe a působil uspěchaně. Chlap vysoký sto osmdesát by měl kráčet uvolněněji. Ale po dvaceti krocích na uvolněnou chůzi opět zapomněl – dvacet třicet kroků a ztrácel se v myšlenkách, místo aby myslel na to, jak má kráčet. Teď bylo na čase začít, zejména když v tisku podrobně propírali jeho sexuální život. Stejně agresivní v chůzi jako v práci. Jsi milionář, tak také tak choď. Dívají se na tebe.

Výsměch mu byl v patách. Někdo zcela určitě – ta žena, co jí v autobusu museli vysvětlit, proč na něj všichni zírají. Vysoká, hubená postarší paní se silně nalíčenou tváří…, ale proč běží za ním? A otevírá kabelku? Vlastní adrenalin náhle Zuckermana vybídl, aby se dal také do běhu.

Ne všechny totiž potěšila kniha, která Zuckermanovi vydělávala majlant. Spousta lidí už mu poslala rozhořčené dopisy. „Za zobrazování Židů ve zcela zvráceném prostředí kukátkového pornokina, za zobrazování Židů jako smilníků, exhibicionistů, masturbátorů, sodomistů, fetišistů a kurevníků,“ navrhoval kdosi na papíru se stejně impozantní hlavičkou jako úřad prezidenta Spojených států, „by vás měli zastřelit.“ A na jaře roku 1969 to nebyla jen slova do větru. Vietnam připomínal jatka a mnoho Američanů propadalo vražednému šílenství na bitevním poli i mimo ně. Před pouhým rokem sprovodili atentátníci ze světa Martina Luthera Kinga i R oberta Kennedyho. Týká se to i lidí, které zná – Zuckermanův bývalý profesor se dosud skrýval, protože po něm někdo střelil kuchyňským oknem, když seděl večer u stolu se sklenicí teplého mléka a Wodehouseovým románem. Starý mládenec na penzi předtím pětatřicet let učil na Chicagské univerzitě středověkou angličtinu. Jeho kurz byl náročný, ale zase ne tolik. Ovšem rozbít někomu nos už zjevně nestačilo. Ve snech ublížených a ušlápnutých nahradila tvrdou ránu pěstí hlaveň náležité ráže – pouze likvidace poskytuje trvalé uspokojení. Loni v létě při sjezdu demokratické strany zmlátili stovky lidí obušky, pošlapali koňmi a prohodili sklem výloh za daleko zanedbatelnější přečiny proti pořádku a slušnosti, než jaké Zuckermanovi přičítali pisatelé rozhořčených dopisů. Nepřipadalo mu vůbec nemožné, že si kdesi v zaneřáděném pokoji nějaký osamělý střelec připíchl obálku Lifu s jeho fotografií (bez kníru) na zeď a trefuje se do ní z postele šipkami. Ty oslavné články v tisku rozhořčovaly i spisovatelovy spřátelené spisovatele, natož nějakého pologramotného psychopata, který nemá ani potuchy, jaké záslužné skutky Zuckerman koná jako člen PEN klubu. Ach, milostivá paní, kdybyste jen věděla, jaký doopravdy jsem! Nestřílejte! Jsem seriózní spisovatel a tak trochu i malý kluk! Ale na obhajobu bylo už příliš pozdě. Světle zelené oči v napudrované tváři se za brýlemi bez obrouček skelně leskly horoucností náboženské fanatičky. Z bezprostřední blízkosti mu sevřela paži. „Nepřipusťte,“ – nebyla mladá a těžce popadala dech – „nepřipusťte, aby vás ty peníze změnily, ať jste kdokoli. Peníze nikdy neudělaly nikoho šťastným. To dokáže jen On.“ A z kabelky velikosti velkorážné pistole vylovila pohlednici s obrázkem Ježíše a vtiskla mu ji do dlaně. „ ‚Není zajisté člověka spravedlivého na zemi,‘ “ připomněla mu, „ ‚kterýž by činil dobře a nehřešil. Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není.‘ “

Před polednem popíjel kávu u pultu za rohem budovy, kde sídlil investiční poradce – a poprvé v životě studoval ekonomickou stránku novin –, když k němu přistoupila usměvavá žena středních let, aby mu sdělila, že od chvíle, co si v Carnovském přečetla, jak se sexuálně osvobodil, je už dnes sama méně „nepřístupná“. V bance na Rockefeller Plaza, kam si zašel proměnit šek, se ho vlasatý příslušník ochranky šeptem dotázal, zda se může dotknout jeho saka – chtěl o tom povědět manželce, až večer přijede domů. Když procházel na East Side parkem, hezky oblečená mladá maminka s dítětem a psem mu vstoupila do cesty a prohlásila: „Potřebujete lásku a potřebujete ji neustále. Je mi vás líto.“ Ve veřejné knihovně mu v čítárně novin zaťukal na rameno postarší pán a angličtinou s těžkým přízvukem – angličtinou Zuckermanova dědečka – mu sdělil, jak lituje jeho rodiče. „Nedal jste do toho celý svůj život,“ řekl smutně. „Na životě je toho mnohem víc než jen tohle. Ale vy jste to vynechal. Abyste si vyrovnal účty.“ A po návratu domů na něj v hale čekal rozložitý žoviální černoch od elektrárenské společnosti Con Ed, aby mu odečetl elektroměr. „Heleďte, a to vy jako děláte všecky ty věci v tý knížce? Se všema těma kočkama? To jste teda třída, pane.“ Odečitatel elektroměrů. Ale lidi už dneska neodečítají jenom elektroměry, ale taky čtou knížky.

Zuckerman byl vysoký, ale ne tak vysoký jako Wilt Chamberlain. Byl hubený, ale ne tak vyzáblý jako Mahátma Gándhí. Ve svém obvyklém ohozu sestávajícím ze světle hnědého man šestrového saka, šedého roláku a bavlněných kalhot barvy khaki vyhlížel uhlazeně, ale rozhodně nepřipomínal proslulého playboye Porfiria Rubirosu. Ani tmavé vlasy a výrazný nos ho v N ew Yorku neodlišovaly od ostatních tak, jako by upoutávaly pozornost v R eykjavíku nebo v Helsinkách. Ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát týdně si ho stejně někdo všiml. „To je Carnovský. Hele, Carnovský, dejte si pozor, za tohle lidi končí v base!“ „Hej, chceš vidět moje kalhotky, Gilberte?“ Když na něj někdo na ulici zavolal, v prvních dnech mu zamával na pozdrav, aby dal najevo, jaký má smysl pro humor. Bylo to nejsnazší. Posléze bylo nejsnazší předstírat, že neslyší, a nezastavovat se. A nakonec si sám sobě namlouval, že má sluchové halucinace, a předstíral, že se to odehrává ve světě, který neexistuje. Ti lidé mylně pokládají personifikaci za osobní zpověď a volají na postavu z románu. Zuckerman se to snažil přijímat jako chválu – podařilo se mu přesvědčit skutečné lidi, že i Carnovský je skutečný –, ale nakonec předstíral, že je pouze sám sebou, a svými rychlými drobnými kroky spěchal dál.

 

(Philip Roth: Zuckerman zbavený pout. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2013.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *