Roth, Philip: Spiknutí proti Americe

roth_spiknuti(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Hned jakmile jsme vjeli do Washingtonu, v hustém provozu jsme špatně odbočili, a zatímco se matka pokoušela zorientovat v mapě města a nasměrovat otce k našemu hotelu, před námi se objevila největší bílá věc, jakou jsem kdy viděl. Nahoře na svahu, kde končila ulice, stála budova Kapitolu se širokým schodištěm stoupajícím ke kolonádě a důmyslně sklenutou tříposchoďovou kupolí. Bezděky jsme se ocitli přímo v místech, kde se rodily americké dějiny, a ačkoli bychom to možná nedokázali vyjádřit slovy, byly to právě americké dějiny promítnuté do své nejinspirativnější podoby, v čem jsme doufali nalézt obranu proti Lindberghovi.

„Podívejte!“ vykřikla matka a obrátila se dozadu na Sandyho a na mě. „Není to senzace?“

Jako odpověď se ze zadního sedadla samozřejmě ozvalo „ano“, ale Sandy, jak se zdálo, upadl do jakési vlastenecké strnulosti, takže jsem se přizpůsobil a rovněž projevoval úžas mlčením.

Vtom vedle nás zastavil policista na motocyklu.

„Co se děje, Jersey?“ zavolal skrz otevřené okénko.

„Hledáme náš hotel,“ odpověděl otec. „Jak že se jmenuje, Bess?“

Matka, která se ještě nedokázala vzpamatovat z ohromující majestátnosti Kapitolu, okamžitě zbledla, a když se pokusila promluvit, její hlas zněl tak tiše, že ho v tom provozu nebylo slyšet.

„Lidi, tady nemůžete tvrdnout,“ zahulákal policajt. „Mluvte nahlas, paninko.“

„Je to hotel Douglas!“ zakřičel můj bratr horlivě a vykoukl ven, aby si mohl pořádně prohlédnout motorku. „Na ulici K, strážníku.“ „Pašák!“ zavolal policista a zvedl ruku, aby naznačil autům za námi, že mají zastavit. Otočil se do opačného směru, pokynul nám, abychom ho následovali, a rozjel se po Pennsylvania Avenue. Otec se pochechtával a pronesl: „Máme doprovod jako nějaký králové.“

„Jak ale víš, kam s náma jede?“ zeptala se matka. „Hermane, co se to děje?“

S policistou v čele jsme míjeli jednu federální budovu za druhou, když tu Sandy ukázal směrem k rozlehlé travnaté ploše přímo po naší levici. „Tamhle!“ zakřičel, „Bílý dům!“ A vtom matka začala plakat.

„To už –“ snažila se nám vysvětlit, než jsme dojeli k hotelu, kde nám policajt zamával a odfrčel pryč, „připadá mi, jako bychom už nežili v normální zemi. Je mi to strašně líto, děti… prosím vás, promiňte mi.“ A pak se dala znovu do pláče.

V malém pokoji v zadní části hotelu Douglas byla dvojitá postel pro naše a dvě dětská lůžka pro bratra a pro mě, a než dal otec spropitné poslíčkovi, který nám odemkl dveře a postavil zavazadla dovnitř na podlahu, matka se už zase chovala jako vždycky – nebo to alespoň předstírala, když vyskládala obsah našich zavazadel do skříně a s uznáním poznamenala, že zásuvky jsou vystlané novým voskovaným papírem.

Byli jsme na cestě už od čtvrté ranní, kdy jsme vyrazili z domova, a než jsme zase vyšli na ulici a mohli se vydat hledat nějaký podnik, kde bychom se naobědvali, byla jedna. Auto jsme měli zaparkované naproti hotelu. Stál u něj teď mužík s ostře řezanými rysy v dvouřadovém šedém obleku, smeknul klobouk a pravil: „Jmenuju se Taylor, lidičky. Jsem profesionální průvodce po hlavním městě. Jestli nechcete ztrácet čas, možná byste si rádi najali někoho, jako jsem já. Budu za vás řídit, takže se neztratíte, ukážu vám všechny pamětihodnosti a řeknu k nim, co je potřeba vědět, vyzvednu vás, kde budete chtít; když dostanete hlad, můžete si být jistí, že se mnou se dostanete tam, kde jsou ceny slušné a jídlo opravdu k jídlu, a pokud budeme jezdit ve vašem automobilu, přijde vás to jen na devět dolarů denně. Tady je moje licence,“ řekl, rozložil několikastránkový dokument a ukázal ho mému otci. „Vydaná obchodní komorou,“ vysvětlil. „Jsem Verlin M. Taylor, pane, oficiální průvodce po Washingtonu od roku 1937. Přesně řečeno od 5. ledna 1937 – toho dne totiž po pětasedmdesáté zasedal Kongres Spojených států.“

Otec si s ním potřásl rukou, se vší uctivostí pojišťovacího agenta prolistoval licenci a vrátil mu ji zase nazpátek. „Vaše nabídka se mi zamlouvá,“ řekl, „ale těch devět babek, pane Taylore, je trochu moc, aspoň pro tuhle rodinu.“

„To chápu. Jenže vy, pane, budete sám řídit, nevyznáte se tady a budete hledat místo k zaparkování. To potom vy a vaše rodina neuvidíte ani polovinu toho, co byste viděli se mnou, a ani si to nikde tady neužijete.

Já bych vás mohl vzít do nějakého příjemného podniku, kde byste si dali oběd, a pak bychom mohli vyrazit přímo k Washingtonovu památníku. Odtud bychom to vzali po Mallu k Lincolnovu památníku. Washington a Lincoln. Naši dva největší prezidenti – těmi já vždycky rád začínám. Vy víte, že Washington ve Washingtonu vlastně nikdy nebydlel. Prezident Washington vybral tohle místo, podepsal zákon, že se z tohohle města stane stálé sídlo vlády, ale první prezident, který se v roce 1800 nastěhoval do Bílého domu, byl teprve jeho následovník John Adams. Přesně řečeno to bylo prvního listopadu toho roku. Jeho žena Abigail se tam za ním přestěhovala o dva týdny později. Mezi mnoha zajímavostmi v Bílém domě je taky sklenice na celer, která patřila Johnovi a Abigail Adamsovým.“

„No, tak to jsem nevěděl,“ řekl na to otec, „ale jistě dovolíte, abych se poradil s manželkou.“ Tiše se matky zeptal: „Můžem si to dovolit? Je vidět, že se opravdu vyzná.“ Matka zašeptala: „Ale kdo ho za náma poslal? Jak se dověděl, který auto je naše?“ „Vždyť se tím živí, Bess, takže musí umět poznat, kdo je turista a kdo ne. Ten chlápek si tím přece vydělává.“ Bratr a já jsme se choulili k rodičům a doufali, že matka zmlkne a že si do konce naší návštěvy ve městě najmeme toho chlapíka s řezanou tváří a krátkýma nohama, kterému tak mrštně jede jazyk.

„Co vy na to?“ obrátil se otec k Sandymu a ke mně.

„No, jestli je to moc drahý…“ začal Sandy.

„Nekoukejte na to, kolik to stojí,“ řekl na to otec. „Líbí se vám ten chlápek, nebo ne?“

„Je zvláštní, tati,“ zašeptal Sandy. „Vypadá jako nějaká cvičená kachna. Líbí se mi, jak říká ,přesně řečeno‘.“

„Bess,“ řekl můj otec, „ten člověk fakt provádí po Washingtonu. Nevěřím, že by se kdy někomu poškleboval, je to bystrej malej chlapík a těžko bys hledala někoho zdvořilejšího. Počkej, zjistím, jestli by kejvnul na sedm babek.“ Pak nás nechal stát, vykročil k tomu chlapíkovi, vážně si spolu pár minut povídali a pak, když už bylo vše dohodnuto, si ti dva znovu potřásli rukama a otec nahlas řekl: „Fajn, jdeme se najíst!“ Jako obvykle sršel energií, i když zrovna nebylo co dělat.

Těžko říct, co z toho všeho mi připadalo neuvěřitelnější – byl jsem poprvé v životě za hranicemi New Jersey, byl jsem přes čtyři sta padesát kilometrů od domova, navíc v hlavním městě země, a mou rodinu měl vozit v našem autě cizinec, který měl stejné příjmení jako dvanáctý prezident Spojených států, jehož profil zdobil dvanácticentovou červenofialovou známku v albu na mém klíně, tu mezi modrou jedenácticentovou s Polkem a zelenou třinácticentovou s Fillmorem.

„Washington,“ říkal nám pan Taylor, „je rozdělený do čtyř čtvrtí – severozápadní, severovýchodní, jihovýchodní a jihozápadní. Až na několik výjimek jsou ulice probíhající severojižním směrem označeny čísly a ty, které vedou z východu na západ, jsou označeny písmeny abecedy. Ze všech hlavních měst na Západě je tohle jediné, které bylo vystavěno jen proto, aby se stalo sídlem národní vlády. Tím se neliší jenom od Londýna nebo Paříže, ale taky třeba od našeho New Yorku nebo Chicaga.“

„Slyšeli jste to?“ zeptal se otec a podíval se přes rameno na Sandyho a na mě. „Slyšelas, Bess, co říkal pan Taylor? Proč je Washington tak zvláštní?“

„Ano,“ řekla a sevřela mou ruku ve své dlani, aby si dodala jistoty a mě ujistila, že všechno teď bude, jak má být. Ale já jsem od té chvíle, kdy jsme vjeli do Washingtonu, až do našeho odjezdu z hlavního města měl jedinou starost – postarat se o to, aby moje sbírka známek neutrpěla nějakou újmu.

Samoobslužná restaurace, u níž nás pan Taylor vysadil, byla čistá a levná, jídlo bylo opravdu tak chutné, jak sliboval, a když jsme dojedli a chystali se vyjít na ulici, do jednoho ze dvou parkovacích pruhů před podnikem právě zajíždělo naše auto. „To je panečku načasování!“ zvolal otec.

„Za ty roky,“ řekl pan Taylor, „se naučíte odhadnout, jak dlouho bude které rodině trvat, než se naobědvá. Šlo to, paní Rothová?“ zeptal se matky. „Bylo všechno, jak má být?“

„Bylo to velice příjemné, děkujeme vám.“

„Takže všichni jsou připraveni vyrazit k Washingtonovu památníku,“ řekl a auto se rozjelo. „Vy samozřejmě víte, koho památník připomíná – našeho prvního prezidenta, kterého většina lidí vedle Lincolna pokládá taky za nejlepšího z našich prezidentů.“ „Víte, já bych k těm dvěma přiřadil taky Roosevelta. Je to velkej člověk, a přece ho obyvatelé týhle země vyhnali z úřadu,“ řekl otec. „A podívejte se, co máme místo něho.“

Pan Taylor ho zdvořile vyslechl, ale nijak na jeho slova nereagoval.

„Takže,“ navázal na předchozí výklad, „fotografie Washingtonova památníku jste viděli všichni. Jenže z nich není vždycky patrné, jak je působivý ve skutečnosti. Se svými pěti sty padesáti pěti stopami a pěti a jednou osminou palce od země představuje nejvyšší zděnou stavbu na světě. Nový elektrický výtah vás vyveze na vrchol za minutu a čtvrt. Jinak byste museli vystoupit nahoru pěšky po točitém schodišti, které tvoří celkem osm set třiadevadesát schodů. Shora dohlédnete na vzdálenost dvaceti až třiceti kilometrů. To už stojí za podívání. Tamhle – vidíte ho?“ zeptal se. „Přímo před námi.“

O pár minut později pan Taylor našel místo k parkování na pozemku památníku, a když jsme vystoupili z auta, poklusával vedle nás na křivých nožkách a vysvětloval: „Před několika lety památník poprvé celý vyčistili. Jen si představte tu práci, paní Rothová. Používali k tomu vodu s pískem a ocelové kartáče. Trvalo to pět měsíců a přišlo to na sto tisíc dolarů.“

„Za vlády F. D. R.?“ zeptal se otec.

„Domnívám se, že ano.“

„A vědí o tom lidi?“ zeptal se otec. „Zajímá to někoho? Ne. Chtěj, aby místo něho vládnul zemi pilot letecký pošty. A to by na tom ještě nebylo to nejhorší.“

Pan Taylor zůstal venku, dokud jsme nevstoupili do budovy památníku.

Ve výtahu se matka, která se mezitím opět chopila mé ruky, přisunula k otci a zašeptala: „Takhle nesmíš mluvit.“

„A co jsem jako řek?“

„To o Lindberghovi.“

„To? Jen jsem vyjadřoval svůj názor.“

„Ale ty přece nevíš, kdo ten člověk ve skutečnosti je.“

„To teda vím. Je to autorizovanej průvodce s papírama, který to potvrzujou. Tohle je Washingtonův památník, Bess, a ty mi říkáš, abych si svý názory nechával pro sebe, jako kdyby Washingtonův památník byl v Berlíně.“

Že mluvil tak otevřeně, ji znervózňovalo o to víc, že ostatní lidé čekající na výtah mohli náš hovor zaslechnout. Otec se otočil k jednomu z tatíků, který stál opodál se ženou a dvěma dětmi, a zeptal se ho: „Odkud jste, lidi? My jsme z Jersey.“ „Z Maine,“ odpověděl muž. „Slyšeli jste to?“ obrátil se na bratra a na mě. Do výtahu nastoupilo celkem asi dvacet dětí a dospělých a naplnili ho zhruba z poloviny, a zatímco kabina stoupala šachtou obklopenou železnými sloupy, otec využil minutu a čtvrt, aby se zbývajících rodin vyptal, odkud pocházejí.

Když jsme skončili s prohlídkou, venku na nás čekal pan Taylor. Požádal Sandyho a mě, abychom mu popsali, co jsme viděli z oken ve výšce pěti set stop, a pak s námi zběžně obešel stavbu zvenku a podrobně nám vylíčil přerušovanou výstavbu památníku.

Potom udělal několik rodinných snímků naším skříňovým fotoaparátem Brownie, načež otec přes námitky pana Taylora trval na tom, že vyfotografuje našeho průvodce, matku, Sandyho a mě na pozadí Washingtonova památníku.

Nakonec jsme nastoupili do auta, volantu se chopil opět pan Taylor a rozjeli jsme se po Mallu směrem k Lincolnovu památníku.

Tentokrát nás pan Taylor při parkování upozornil, že Lincolnův památník je stavba, jaké se žádná jiná na světě nevyrovná, a že bychom se měli připravit na to, že nás ohromí. Pak nás odvedl z parkoviště k velké budově s pilíři a širokým mramorovým schodištěm, po němž jsme prošli kolem sloupů a vstoupili do vnitřní síně, kde stála socha Lincolna sedícího vzpřímeně na svém obrovitém arcitrůnu. Tvář sochy, která na mě shlížela, představovala směsici všeho nanejvýš hodného posvátné úcty – byla to zároveň tvář Boha i tvář Ameriky.

Otec vážným hlasem pronesl: „A tohohle zastřelili, ty psi špinavý.“ Všichni čtyři jsme stáli přímo u podstavce sochy, která byla nasvícena tak, aby všechno na Abrahamu Lincolnovi působilo kolosálním dojmem. Co nám normálně připadalo velkolepé, najednou vybledlo, a nikdo, ať dítě nebo dospělý, se nedokázal ubránit vznešené atmosféře, kterou ta sochařská hyperbola vyvolávala.

„Když člověk pomyslí na to, jak se tahle země chová ke svejm nejlepším prezidentům…“

„Hermane,“ naléhala matka, „nezačínej zase.“

„Já s ničím nezačínám. Tohle byla velká tragédie. No nemám pravdu, hoši? Myslím zavraždění Lincolna.“

Pan Taylor k nám přistoupil a tiše nám řekl: „Zítra zajedeme do Fordova divadla, kde po něm vystřelili, a pak přes ulici do Petersenova domu, kde zemřel.“

„Říkal jsem, pane Taylore, že co tahle země dělá svejm velkejm lidem, je zatraceně zpropadená věc.“

„Zaplať pánbůh, že máme za prezidenta Lindbergha,“ ozval se hlas ženy stojící jen pár metrů od nás. Byla to postarší paní, která stála stranou a četla si v průvodci, tu poznámku, jak se zdálo, pronesla jen tak sama pro sebe, a přece jako by chtěla, aby ji otec zaslechl.

„Srovnávat Lincolna s Lindberghem? No to snad ne,“ zaúpěl otec. Ta postarší dáma vlastně nebyla sama, přišla se skupinou turistů, mezi nimiž byl muž zhruba otcova věku, který mohl být jejím synem.

„Něco se vám nelíbí?“ zeptal se mého otce a sebevědomě vykročil směrem k nám.

„Mně? Ne,“ řekl mu otec.

„Máte něco proti tomu, co ta paní právě řekla?“

„Ne, pane. Žijem ve svobodný zemi.“

Ten neznámý člověk se dlouze a upřeně zadíval na mého otce, pak na matku, na Sandyho a na mě. A co viděl? Upraveného, svalnatého muže s širokým hrudníkem, vysokého kolem sto sedmdesáti centimetrů, pohledného chlapíka se smutnýma mírnýma šedozelenýma očima, řídnoucími hnědými vlasy přičesanými ke spánkům a s ušima, které se vystavovaly světu trochu komičtěji, než bylo zapotřebí. Žena byla štíhlá, ale houževnatá, a decentně oblečená, přes jedno obočí jí spadala kadeř tmavých zvlněných vlasů, na oblých tvářích měla lehounkou vrstvu růže, měla výrazný nos, robustní paže, hezké nohy, útlé boky a živé oči, jaké mívají dívky o polovinu mladší. Zatímco z obou dospělých čišela rozvaha a energie, na obou chlapcích bylo všechno ještě měkké, malé děti mladě vypadajících rodičů, poslušné, pozorné, zdravé, nenapravitelné jenom ve svém optimismu.

Závěr, k němuž cizinec během pozorování dospěl, dal najevo posměšným pokýváním hlavy. Pak si odfrkl tak hlasitě, aby nikoho kolem nenechal na pochybách, co si o nás myslí, vrátil se k té postarší paní a ostatním turistům z jejich skupiny a pomalu kráčel pryč houpavou chůzí, jíž, stejně jako siluetou svých širokých zad, k nám vysílal varování.

V ten okamžik jsme zaslechli, jak mého otce nazývá „židákem s nevymáchanou hubou“, načež postarší dáma prohlásila: „Mám sto chutí vlepit mu facku.“

Pan Taylor nás rychle odvedl do menšího sálu sousedícího s hlavní halou, kde byla tabule s Lincolnovým gettysburským projevem a nástěnná malba znázorňující zrušení otroctví.

„Slyšet něco takovýho právě tady,“ řekl otec a hlas se mu třásl rozhořčením.

„V památníku věnovanýmu takovýmu muži!“

Pan Taylor ukázal na malbu a řekl: „Vidíte? Tamhle je anděl pravdy, jak osvobozuje otroka.“

Ale otec neviděl nic. „Myslíte, že by tady člověk něco takovýho zaslech, kdyby byl prezidentem Roosevelt? Za Roosevelta by si to lidi nedovolili, ani ve snu by je to nenapadlo…“ pokračoval otec. „Ale teď, kdy je naším velkým spojencem Adolf Hitler, kdy je Adolf Hitler nejlepším přítelem prezidenta Spojených států, tak teď si myslí, že jim projde všechno. To je hanebnost. Začíná to v Bílým domě a…“

Ke komu jinému mluvil než ke mně? Bratr se ploužil za panem Taylorem a vyptával se ho na nástěnnou malbu a matka se snažila ovládnout, aby něco neřekla nebo neudělala, vzpírala se stejným pocitům, které ji přepadly prve v autě – a to se předtím nestalo nic, co by je mělo vyvolat.

„Přečti si to,“ řekl otec a kývl hlavou k tabuli s gettysburským projevem.

„Jenom si to pořádně přečti. Všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovni.“

„Hermane,“ vydechla matka, „už toho bylo dost, já už nemůžu.“

Vyšli jsme znovu na denní světlo a shromáždili se na nejvyšším stupni schodiště. K vysoké stavbě Washingtonova památníku to odtud bylo osm set metrů, zrcadlil se na druhé straně jezírka, které začínalo pod terasovitým přístupem k Lincolnovu památníku. Všude kolem byly vysázené jilmy. Bylo to nejkrásnější panorama, jaké jsem do té doby viděl, před námi se rozprostíral vlastenecký ráj, americká rajská zahrada, a my, vypuzená rodina, jsme tam stáli schoulení do hloučku.

„Poslechněte,“ řekl otec a přitáhl si bratra a mě k sobě, „řek bych, že je na čase, abysme si zdřímli. Byl to pro všechny dlouhej den. Vrátíme se do hotelu a hodinku nebo dvě si odpočineme. Co vy na to, pane Taylore?“

 

(Philip Roth: Spiknutí proti Americe. Překlad Josef Línek. Mladá fronta, Praha 2012.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *