Roth, Philip: Sbohem, město C.

roth_sbohem(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Brendu jsem poprvé uviděl, když mě požádala, abych jí podržel brýle. Pak popošla k okraji skokanského prkna a zamžourala slepě do bazénu. Kdyby byl vypuštěný, krátkozraká Brenda by to nikdy nezjistila. Skočila krásně a o chvíli později plavala zpátky ke straně bazénu a hlavičku s nakrátko střiženými zlatohnědými vlasy držela vzhůru, hezky rovně, jako by to byla růže na dlouhém stonku. Elegantně připlula k okraji a pak už stála vedle mě. „Děkuji vám,“ řekla a oči měla vodové, třebaže ne zalité vodou. Natáhla ruku pro brýle, ale nasadila si je, až když se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní. Za jejími zády se náhle objevily dlaně. Zachytily spodek plavek mezi ukazováčkem a palcem a zasunuly přečnívající partie hýždí zpět pod látku. Zaklokotala ve mně krev.

Ještě ten den jsem jí před večeří zavolal.

„Komu telefonuješ?“ zeptala se teta Gladys.

„Jedné holce, co jsem dneska potkal.“

„Doris vás seznámila?“

„Doris by mě nepředstavila ani tomu chlápkovi, co čistí bazén, teto Gladys.“

„Nekritizuj pořád. Sestřenice je sestřenice. Jak ses s ní seznámil?“

„Vlastně jsem se s ní neseznámil. Viděl jsem ji.“

„Kdo to je?“

„Příjmení je Patimkinová.“

„Patimkinovy neznám,“ prohlásila teta Gladys, jako by znala každého, kdo patří do rekreačního klubu Green Lane. „Ty jí telefonuješ, i když ji neznáš?“

„Ano. Představím se,“ vysvětlil jsem.

„Casanova,“ vzdychla a pokračovala v přípravě večeře pro strýce. Nikdo z nás nejedl společně – teta Gladys jedla v pět, moje sestřenice Susan v půl šesté, já v šest a strýc v půl sedmé. Existuje pro to pouze jediný možný výklad – moje teta je cvok.

„Kde je předměstský telefonní seznam?“ zeptal jsem se, když jsem vytahal všechny knihy zastrkané v telefonním stolku.

„Cože?“

„Předměstský telefonní seznam. Chci volat do Short Hills.“

„Takový ten tenký? Proč se mi má válet po domě, když ho nikdy nepoužiju?“

„Kde je?“

„Pod prádelníkem, upadla mu noha.“

„Propánaboha,“ vzdychl jsem.

„Radši zavolej na informace. Když ho odtamtud vytáhneš, vysypou se mi šuplíky. Nezdržuj mě, víš, že se tvůj strýc každou chvíli vrátí. A to jsem ještě nenakrmila tebe.

„A co kdybychom dneska večer jedli všichni společně? Je horko, budeš to mít snazší.“

„Jistě, měla bych podávat čtyři různá jídla najednou. Ty máš dušené hovězí, Susan domácí sýr, Max stejk. V pátek večer má vždycky stejk, to mu nemůžu odepřít. A já povečeřím trochu studeného kuřete. To mám dvacetkrát vyskakovat a odbíhat? Copak jsem tady za otroka, jenom na práci?“

„A proč nemáme všichni stejk nebo studené kuře –“

„Tuhle domácnost vedu dvacet let. Jdi zavolat té své přítelkyni.“ Ale když jsem zavolal, Brenda Patimkinová nebyla doma. Nějaká žena mi sdělila, že večeří v klubu. A bude pak doma? (Hlas jsem měl o dvě oktávy vyšší než chlapec v kostelním sboru.) Nevím, odpověděla žena, možná půjde napalovat golfové míčky. Kdo volá? Zamumlal jsem pár slov – nikdo koho zná já zase zavolám ne nechci nechat vzkaz děkuji vám omlouvám se že jsem rušil – a někde tady jsem zavěsil. Pak mě zavolala teta a já se obrnil k večeři.

Nastavila černý vrčící ventilátor na nejvyšší stupeň, takže se jí podařilo rozhoupat šňůru, která visela z kuchyňského lustru.

„Co si dáš k pití? Mám zázvorovou limonádu, obyčejnou sodovku, černé maliny a láhev vanilkové sodovky, kterou bych mohla otevřít.“

„Nic, děkuju.“

„Chceš vodu?“

„Já k jídlu nepiju, teto. Říkám ti to už rok každý den –“

„Max by jich dokázal vypít karton jenom k sekaným játrům. Pracuje tvrdě celý den. Kdybys pořádně pracoval, pil bys víc.“ Na sporáku navršila na talíř dušené hovězí, šťávu, vařené brambory, hrášek a mrkev. Postavila to přede mě a já až na tváři cítil, jak je to jídlo horké. Pak ukrojila dva krajíce žitného chleba a položila je přede mě na stůl.

Rozkrojil jsem vidličkou brambor a snědl ho pod dohledem tety Gladys, která se posadila naproti mně. „Ty nechceš chleba?“ zeptala se. „Nekrájela bych ho, aby neokoral.“

„Já chci chleba,“ namítl jsem.

„Nemáš ho rád se semínky, viď?“

Rozlomil jsem krajíc napůl a snědl ho.

„Jaké je to maso?“ zeptala se.

„Prima. Moc dobré.“

„Ty se nacpeš bramborama a chlebem a to maso, které necháš, budu muset vyhodit.“

Najednou vyskočila ze židle. „Sůl!“ Když se vrátila ke stolu, plácla přede mě slánku. Pepř se v jejím domě nepodával – Galen Drake totiž v rádiu tvrdil, že ho tělo nevstřebává, a tetu Gladys znepokojovala představa, že by něco, co ona podává na stůl, prošlo jícnem, žaludkem a střevy jen z pouhého cestovatelského potěšení.

„Budeš si z toho vybírat jenom hrášek? Řekni a příště se nebudu namáhat s kupováním mrkve.“

„Já mám mrkev hrozně rád,“ ujistil jsem ji. „Miluju ji.“

A abych to dokázal, hodil jsem si jí polovinu do úst a druhou polovinu na kalhoty.

„Čuně,“ pravila.

Třebaže mám velmi rád dezerty, a ovoce zvlášť, rozhodl jsem se, že si nedám. Chtěl jsem se za horkého večera vyhnout diskusi, která by řešila problém, zda si dám raději čerstvé ovoce než zavařované, nebo raději zavařované než čerstvé. Ať jsem dal přednost kterémukoli, teta Gladys měla pokaždé lednici nacpanou tím druhým jako kradenými diamanty. „On chce broskvový kompot a já mám lednici plnou hroznů, kterých se potřebuju zbavit…“ Pro chudáka tetu Gladys život sestával z likvidace přebytků a její největší radostí bylo vynášení odpadků, vyklízení spíže a příprava skrovných uzlíčků pro ty, jež stále ještě nazývala „ubohými Židy v P alestině“. Jenom doufám, že umře s prázdnou ledničkou, jinak by všem otrávila věčnost tím, že jí tam dole zezelenal sýr a na pomerančích bují chlupatý povlak.

Domů dorazil strýc Max, a zatímco jsem vytáčel Brendino číslo, slyšel jsem, jak v kuchyni otevírají láhve s limonádou. Hlas, který odpověděl tentokrát, byl vysoký, úsečný a unavený. „Haló.“ Spustil jsem svůj projev. „Haló-Brendo-Brendo-vy-mě-neznáte- -totiž-nevíte-jak-se-jmenuju-ale-podržel-jsem-vám-dneska-odpoledne- v-klubu-brýle… Požádala-jste-mě-o-to-nejsem-členem-ale- -moje-sestřenice-Doris-je-Doris-Klugmanová-zeptal-jsem-se- -kdo-jste…“ Nadechl jsem se, dal jsem jí příležitost promluvit, ale pak jsem pokračoval a odpověděl jsem na to ticho na opačné straně. „Doris? To je ta, co pořád čte Vojnu a mír. Poznám, že je léto, protože Doris čte Vojnu a mír.“ Brenda se nezasmála. Od samého začátku to bylo praktické děvče.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Neil Klugman. Držel jsem vám brýle u prkna, vzpomínáte?“

Odpověděla mi otázkou, která určitě uvádí do rozpaků fešáky i ošklivce. „Jak vypadáte?“

„Jsem takový… tmavý.“

„Vy jste černoch?“

„Ne.“

„Tak jak tedy vypadáte?“

„Můžu za vámi dnes přijít a předvést se vám, abyste to posoudila na vlastní oči?“

„To je pěkné,“ zasmála se. „Dnes večer hraju tenis.“

„Myslel jsem, že budete napalovat golfové míčky.“

„To už mám za sebou.“

„A co po tenise?“

„To budu zpocená,“ řekla Brenda.

Nemělo mě to varovat, abych si kolíčkem na prádlo secvakl nos a utíkal na opačnou stranu. Byl to fakt, který zjevně Brendu neznepokojoval, ale chtěla, abych to věděl.

„To mi nevadí,“ řekl jsem a doufal, že jsem se tónem hlasu vmáčkl někam mezi fajnovky a špindíry. „Můžu pro vás přijet?“

Skoro minutu neodpověděla. Slyšel jsem, jak si mumlá: „Doris Klugmanová, Doris Klugmanová…“, a pak řekla: „Ano, Briarpath Hills, osm patnáct.“

„Budu řídit hnědého plymouthe –“ rok výroby jsem si nechal pro sebe, „podle toho mě poznáte. Jak poznám já vás?“ zeptal jsem se s příšerným úlisným smíchem.

„Budu zpocená,“ odpověděla a zavěsila.

 

(Philip Roth: Sbohem, město C. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2012.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *