Roth, Philip: Profesor touhy

9788020424907_1 Profesor_touhy(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Pravda, pravda, pravda, pravda, pravda. Ta vášeň je zběsilá, nevyčerpatelná, mám pocit, že mě podivuhodně nabíjí energií. Když se ohlížím zpátky k Birgittě, z nového úhlu pohledu mi připadá, že jsme si ve dvaadvaceti navzájem pomáhali proměnit se v cosi lehce zvrhlého, byli jsme si střídavě otrokem i otrokářem, žhářem i požárem. Ovládali jsme jeden druhého, a také úplně cizí lidi, tak silnou sexualitou, že jsme kolem sebe vytvářeli jakousi hypnotickou atmosféru, jež však prostupovala především naši nedostatečně zkušenou mysl: vzrušovala a rozjařovala mě přinejmenším stejně silně představa toho, co děláme, jako to, co jsem vnímal smysly. S Helenou je to jiné. Jistě, nejprve si musím zvyknout na to, co mi z výše mého skepticismu připadá jako přílišná teatrálnost. Jak se prohlubuje moje pochopení a vzájemná důvěrnost a s ní i cit, začínám postupně odkládat podezíravost, omezím částečně svoje výslechy a začínám si uvědomovat, že tato vášnivá představení vycházejí právě z její nebojácnosti, jež mě k ní tak přitahuje, z odhodlané bezuzdnosti, s níž se odevzdává všemu, co ji dostatečně silně upoutá, bez ohledu na skutečnost, že jí to nakonec přinese stejně tolik bolesti jako potěšení. Naprosto jsem se mýlil, říkám si, když jsem její mentalitu přezíravě odsuzoval jako sentimentální a banální výplod Milostného románu z filmového plátna – ba naopak, ona je bez fantazie, nemá prostor pro fantazii, tak naprosté je její soustředění a vynalézavost, s nimiž prozkoumává svou touhu. A nyní, vysílený orgasmem, zjišťuji, že jsem zesláblý vděčností a nejhlubšími pocity odevzdání. Stávám se nejméně obezřetným a možná i nejjednodušším organismem na zemi. Nevím ani, co v takových chvílích říct. Avšak Helena ano. Ano, jsou věci, v nichž se tohle děvče prostě vyzná. „Miluju tě,“ říká. Vlastně, pokud je třeba slov, co by dávalo lepší smysl? Takže si začínáme navzájem říkat, že jsme milenci, kteří se milují, třebaže zanedlouho po každém setkání ožívá moje přesvědčení, že naše cesty míří každá úplně jinam. Jakkoli bych rád uvěřil, že naše vášnivé milování je podloženo a živeno vzácnou a jedinečnou spřízněností duší, stále se nedokážu zbavit silného znepokojení, které ve mně Helena nepřestává vyvolávat. Jaký jiný důvod by naše – moje – neustálé šermování a výpady mohly mít?

Konečně se uvolí povědět mi, proč se vzdala všeho, co na Dálném východě měla. Poví mi to, buď aby se bezprostředně vypořádala s mou podezíravostí, nebo aby ještě prohloubila mystérium, jemuž zřejmě nedokážu odolat.

Její milenec, poslední z Kareninů, začal totiž mluvit o tom, že zařídí „nehodu“, při níž by jeho manželka zemřela. „Kdo to byl?“ „Velmi známý a důležitý muž,“ víc mi není ochotna říct. Spolknu to, jak nejlépe dovedu, a ptám se: „Kde je teď?“ „Pořád ještě tam.“ „Nepokoušel se s tebou setkat?“ „Přijel sem na týden.“ „A ty jsi s ním spala?“ „Samozřejmě jsem s ním spala. Jak bych mu dokázala odolat? Ale nakonec jsem ho poslala zpátky. Málem mě to vyřídilo. Bylo hnusné vidět ho odjíždět nadobro.“ „Fajn, ale třeba opravdu nechá svou ženu zabít, aby tě přilákal –“ „Proč si z něho musíš dělat legraci? To opravdu nedokážeš pochopit, že je stejně lidský jako ty?“ „Heleno, existují způsoby, jak se zbavit partnera, o nějž už nestojíme, aniž bychom museli zabíjet. Dá se třeba prostě odejít.“ „Dokážeš to, ‚prostě‘? Tak se to dělá na katedře srovnávací literatury? Tak si tak říkám, co se asi bude dít,“ podotýká, „až ty nebudeš moct mít něco, čeho se ti zachce.“ „Myslíš, že jako vystřelím někomu mozek z hlavy, abych to získal? Nebo že někoho hodím do výtahové šachty? Co si představuješ?“ „Koukej, já jsem ta, která se všeho vzdala a málem jsem z toho umřela – protože jsem nesnesla, aby tu představu vůbec vyslovil. Děsilo mě vědomí, že ho něco takového mohlo vůbec napadnout. Nebo to možná bylo tak mučivě svůdné, že jsem raději utekla. Protože stačilo, abych řekla ano – na nic jiného nečekal. Byl zoufalý, Davide, a myslel to vážně. A víš, jak snadné by bylo říct, co chtěl slyšet? Je to jen slovo, jen zlomek vteřiny: ano.“ „Nebo se možná ptal, protože si byl jistý, že řekneš ne.“ „Nemohl si být jistý. Ani já to nevěděla určitě.“ „Ale když to byl takový známý a důležitý muž, mohl do toho nepochybně jít a zařídit to zcela nezávisle na tobě, že? Aniž bys ty věděla, že za tím je on? Takový známý a důležitý muž má určitě k dispozici prostředky, jak nějakou ubohou manželku odstranit z cesty – limuzíny, které narážejí do zdí, lodi, které se potápějí, letadla, která vybuchují ve vzduchu. Kdyby to byl zařídil sám, nikdy by se ani nemusel ptát, co si o tom myslíš ty. Jestliže se tě zeptal na názor, možná tedy chtěl slyšet ne.“ „Ó, to je zajímavé. Pokračuj. Řeknu ne, a co on tím získá?“ „To, co má: manželku i tebe. Může si ponechat všechno, a ještě bude navíc vypadat jako úžasný humanista. To, že jsi utekla, že celá ta představa se pro tebe zhmotnila, měla pro tebe morální důsledky – no, možná nepočítal s tím, že by mohl krásnou americkou uprchlici se smyslem pro dobrodružství tak vytočit.“ „Opravdu velmi chytré. Jednička s hvězdičkou, zvlášť za ty ‚morální důsledky‘. Špatně je na tom pouze to, že ani v nejmenším nechápeš, co mezi námi bylo. Ty si myslíš, že když má někdo moc, city pro něj neexistují. Ale abys věděl, jsou muži, kteří mají obojí. Dva roky jsme se setkávali dvakrát týdně. Někdy častěji – nikdy méně. A nikdy se to nezměnilo. Pokaždé to bylo jen a jen dokonalé. Ty nevěříš, že se takové věci stávají, viď? Ale i kdyby se stávaly, odmítáš věřit, že na nich záleží. Ale tohle se dělo a jemu i mně na tom záleželo víc než na čemkoli jiném.“ „Stalo se i to, že ses vrátila. Stalo se i to, žes ho poslala zpátky. I tvoje hrůza se stala a tvoje znechucení. Na machinacích toho pána nezáleží. Tobě, Heleno, záleželo na tom, že jsi dospěla k bodu, za který jsi nechtěla jít.“ „Možná jsem se mýlila a jenom jsem se na sebe dívala příliš sentimentálně. Nebo jsem v sobě chovala nějakou dětinskou naději. Možná jsem měla zůstat, zajít za ten bod – a zjistit, že to docela klidně dokážu.“ „Nemohlas,“ podotknu, „a neudělalas to.“

Ach jo, a kdo je tady teď sentimentální?

Tehdy zjistím, že její schopnost bolestného sebezapření spolu s nadáním k sexuální bezuzdnosti činí její přitažlivost neodolatelnou. Že spolu nikdy tak úplně nevycházíme, že tak nějak postrádá hloubku, že je tak nesmírně namyšlená na svou krásu a že si nejsem nikdy zcela jistý, to všechno není nic – nebo snad je? – v porovnání s úctou, která se ve mně rodí k této krásné a působivé mladé hrdince, jež tolik riskovala, tolik získala, a tolik už ztratila, protože si své touhy dokázala přiznat. A potom je tu její krása samotná. Poznal jsem snad jinou, která by byla tak žádoucí? Se ženou, jejíž tělesnost mě neodolatelně přitahuje, se ženou, z níž nedokážu spustit oči, i když pouze pije kávu nebo telefonuje, se ženou, jejíž sebemenší pohyb má nad mými smysly tak obrovskou moc, s takovou ženou se nemusím obávat, že by mě má představivost ještě někdy svedla k dalším pokleslým a pochybným dobrodružstvím. Není snad Helena onou čarodějkou, kterou jsem hledal už na škole, kdy mě spodní ret Hedvábné Marcelly vzrušil natolik, že jsem ji pronásledoval z univerzitní menzy do univerzitní tělocvičny a odtud až do prádelny na koleji – není ona stvořením tak krásným, že na ni, a pouze na ni, dokážu soustředit veškeré svoje touhy, veškerou svou adoraci, veškerou svou zvídavost a všechen svůj chtíč? Která, když ne Helena? Která mě dokáže zmámit víc? A já, běda, stále ještě potřebuji být mámen.

Ale kdybychom se vzali… třeba by se hašteřivost z našeho vztahu jednoduše sama od sebe vytratila, zatímco stále se prohlubující intimita a jistota trvalosti by rozpouštěly poslední pozůstatky impulzivních sklonů k samolibosti a sebeobraně? Nebyla by to pochopitelně tak hazardní hra, kdyby Helena v sobě měla trochu víc tohoto a trochu méně onoho. Ale vzápětí si připomínám – a představuji si, že zaujímám dospělý postoj – že tento svět není světem snů a tady jsme takto přidělováni jeden druhému. A navíc to, co nazývám „její marnivostí“ a „její mělkostí“, ji právě činí tak zajímavou! Takže pak mohu jen doufat, že na pouhých „názorových rozdílech“ (na něž, jak ochotně připouštím – pokud to pomůže –, poukazuji jako první a jako první z nich vytvářím dráma) přestane ve spojení plném vášně, která prozatím neochabovala na síle i přes naše drsné a poněkud bojovné diskuse, záležet. Mohu jen doufat, že jako jsem se mýlil v odhadu jejích motivů dříve, mýlím se opět, když ji podezírám, že ona tajně doufá v manželství jako definitivní tečku za milostným poměrem s tím netrapným Kareninem v Hongkongu. Mohu jen doufat, že to ve skutečnosti budu já, koho si Helena vezme, a ne přehrada za minulostí, jejíž ztráta ji téměř zabila. Mohu jen doufat (protože to se nikdy nedozvím), že jde do postele se mnou a ne se vzpomínkami na ústa, na ruce a úd onoho nejdokonalejšího z milenců, který byl ochoten zabít manželku, aby mohl milenku učinit svou ženou.

Tak tedy pochybuji a doufám, toužím a bojím se (v jednom okamžiku očekávám tu nejpříjemnější a veselou budoucnost, vzápětí se obávám nejhoršího) a v tomto rozpoložení se s Helenou Bairdovou ožením – po téměř třech letech zasvěcených pochybnostem a nadějím, touze a obavám. Existují lidé, jako můj otec, jimž stačí vidět ženu stát u klavíru a zpívat „Amapolu“, aby se bleskově rozhodli: „Tam – to je moje nastávající.“ Pak jsou jiní, co vzdychnou: „Ano, je to ona,“ po nekonečném dramatickém váhání, jež je dovedlo k nezvratnému závěru, že by se s dotyčnou už nikdy neměli potkat. Ožením se s Helenou ve chvíli, kdy tíha zkušeností potřebných k tomu, abych dosáhl onoho monumentálního rozhodnutí, že se jí nadobro vzdám, je tak obrovská a dojímá mě do té míry, že si prostě život bez Heleny nedokážu představit. Teprve když s naprostou jistotou vím určitě, že tohle musí okamžitě skončit, zjistím, jak hluboko jsem s ní už svázán tisícem dnů své nerozhodnosti, vším tím zkoumáním a vyhodnocováním možností, jež vytvořily z tříletého milostného poměru cosi natolik prostoupeného lidskými událostmi, že to připomíná manželství trvající půl století. Beru si tedy Helenu – a ona si bere mě – ve chvíli, kdy oba dospějeme k bezradnosti a vyčerpání, jaké musí nutně nastat u všech, kdo stráví roky a roky a roky v těchto jasně ohraničených uspořádáních připomínajících posléze bludiště zahrnující oddělené byty a společné dovolené, předpokládanou oddanost a přesně určené noci, jež strávíme každý jinde, milostné vztahy ukončované s úlevou každých pět nebo šest měsíců a šťastně zapomenuté na dvaasedmdesát hodin, a pak obnovované v rozkošné byť prchavé sexuální horečce po napůl náhodném setkání v místní samoobsluze; nebo započaté znovu po večerním telefonátu, jenž měl pouze upozornit bývalého partnera na pozoruhodný dokument reprízovaný v deset v televizi; nebo po účasti na večeři, k níž se dvojice zavázala už tak dávno, že by bylo nezdvořilé nepřijít a společně nedostát poslednímu společenskému závazku. Jistě, jeden nebo druhý mohli jít na tu večeři sami, ale v tom případě by neměli na protější straně komplice, jemuž by mohli naznačovat, jak se nudí nebo baví, ani by si cestou domů nemohli vyměňovat postřehy týkající se půvabů či nedostatků ostatních hostů; a také by při svlékání před spaním neležel na přikrývce dychtivý, usmívající se přítel či přítelkyně, jimž člověk může přiznat, že jedinou skutečně zajímavou osobností u večeře byl shodou okolností dříve nedoceněný bývalý partner.

Vezmeme se tedy, a jak jsem mohl tušit a nemohl jsem tušit a asi jsem od začátku tušil, naše životy dál otravuje vzájemná kritika a nesoulad pramenící nejen z hlubokých povahových rozdílů, ale také z toho, že se nemůžu zbavit dojmu, že její nejhlubší city pořád ještě patří jinému muži, a že ať se sebevíc snaží tuto smutnou skutečnost skrývat a věnovat se mně a našemu společnému životu, ví stejně dobře jako já, že je mojí ženou pouze proto, že neexistoval jiný způsob (alespoň to tvrdí) kromě vraždy, jak by se mohla stát manželkou svého milence, onoho velice důležitého a známého muže. V nejlepších společných chvílích, kdy jsme nejodvážnější a nejrozumnější a nejoddanější, se snažíme ze všech sil nenávidět, co nás rozděluje, a co nejméně se nenávidět navzájem. Kdyby jen ta její minulost nebyla tak barvitá, tak grandiózní, tak vystřižená z Verdiho – kéž bychom na ni jeden nebo druhý nějak dokázali zapomenout! Kdybych tak dokázal onu absurdní trhlinu ve vzájemné důvěře zacelit! Nebo ji nevnímat. Nechat ji za sebou! V našich nejlepších chvílích si dáváme předsevzetí, omlouváme se, polepšujeme se, milujeme se. A v našich nejhorších společných chvílích… nu ty jsou prostě stejně špatné jako všude jinde, řekl bych. O co se přeme nejčastěji? Zpočátku – jak by uhodl každý, kdo se po třech letech přešlapování jen s polovičním přesvědčením, zato po hlavě, vrhl do výhně manželství – zpočátku se přeme o topinky. Proč, ptám se, se topinky nemůžou opékat až ve chvíli, kdy se smaží vajíčka, místo předem? Tak bychom je jedli teplé a ne studené. „Nemůžu uvěřit, že se bavíme o takových věcech,“ prohlašuje Helena. „Život není o topinkách!“ ječí posléze. „Když si sedneš a jíš topinky, je život o topinkách,“ slyším sám sebe. A pokračuji: „A když vynášíš smetí, život je o smetí, Heleno. Nemůžeš nechávat odpadkový koš v polovině schodů. Smetí patří do popelnice na dvorku. A ta se přikrývá víkem.“ „Zapomněla jsem.“ „Jak ho tam můžeš zapomenout, když už ho držíš v ruce?“ „Možná, drahý, proto, že je to odpadkový koš – a co na tom vůbec záleží!“ Zapomíná podepisovat šeky, které vystavuje, a oznámkovat dopisy, které hází do schránky, zatímco dopisy týkající se domácnosti, které jí dávám, aby je odeslala, se s jistou pravidelností vynořují z kapes pršiplášťů a kalhot měsíce poté, co je šla odeslat. „O čem přemýšlíš cestou ke schránce? Co způsobuje tvou zapomnětlivost, Heleno? Touha po starém dobrém Mandalaji? Vzpomínky na ‚kraksnu‘ a laguny a slony, na úsvit přicházející jako hřmění hromu –“ „Nemůžu přece krucinál na tvoje dopisy myslet na každým metru cesty ke schránce!“ „Ale proč tedy myslíš, že jsi s tím dopisem v ruce vůbec vyšla?“ „Abych se dostala na vzduch, proto! Abych viděla kousek nebe! Abych mohla dýchat!“ A tak, místo abych ji upozorňoval na chyby a nedopatření nebo procházel znovu její trasu a sbíral, co kde zapomněla, nebo se úplně ovládl (a pak ji proklínal za zavřenými dveřmi koupelny), zanedlouho opékám topinky, smažím vajíčka, vynáším smetí, platím účty a odesílám dopisy. Třebaže se vlídně nabízí (pokoušejíc se ze své strany zacelit tu strašlivou trhlinu): „Jdu nakoupit, chceš, abych ti je hodila do schránky?“ zkušenost, ne moudrost, mě vede, abych odpověděl: „Ne, ne, díky.“ V den, kdy vybere peníze ze spořícího účtu a pak ztratí peněženku, převezmu i transakce v bance. V den, kdy ráno dojede nakoupit plátky lososa k večeři a pak nechá rybu hnít pod předním sedadlem, převezmu nákupy. V den, kdy omylem nechá vyprat vlněnou košili, která se měla pouze čistit, převezmu čistírnu. Koncem prvního roku manželství jsem už zaměstnán nějakých šestnáct hodin denně – a jsem tomu rád. Vyučuji studenty a vytvářím knihu ze své disertace o milostném rozčarování v Čechovových povídkách (téma jsem si zvolil dřív, než jsem potkal svou ženu), zatímco Helena stále víc propadá pití a drogám.

Její dny začínají v lázni provoněné jasmínem. S olivovým olejem ve vlasech, aby se leskly, až je umyje, a tváří natřenou vitaminovými krémy leží každé ráno dvacet minut ve vaně se zavřenýma očima a drahocenná hlavinka spočívá na malém nafukovacím polštářku. Pohne se pouze, aby si pemzou jemně očistila drsnou kůži na chodidlech. Třikrát týdně po koupeli následuje napařování obličeje – v hedvábném kimonu půlnoční modři vyšívaném růžovými a červenými máky a žlutými ptáky, jaké nikdo nikdy nespatřil na zemi ani na moři, sedí u pultu naší maličké kuchyňky a hlavu ovázanou turbanem naklání nad miskou horké vody posypané rozmarýnem, heřmánkem a bezovým květem. A pak, provoněná a nalíčená a nakadeřená je připravena obléknout se do cvičení – a kam jinam to vlastně chodí, zatímco já učím. Přiléhavé čínské šaty z hedvábí námořnické modři, se stojatým límečkem a rozparkem až ke stehnům, diamanty do uší, zlaté a nefritové náramky, nefritový prsten, sandály a slaměná kabela.

Když se později vrátí – po józe se rozhodla zajít se „porozhlédnout“ do San Franciska –, hovoří (a hovoří už léta) o plánech, že si tam otevře obchod se starožitnostmi z Dálného východu, a už má trochu špičku. Před večeří už je samý úsměv – naměklá, nalitá, zatrpklá. „Život je o topinkách,“ prohlašuje a pocucává ze skleničky, v níž má na čtyři prsty rumu, zatímco já kořením kotlety. „Život je o zbytcích. Život je o kožených podrážkách a gumových podpatcích. Život je o přenášení zůstatku účtu do nové šekové knížky. Život je o tom, že je na každý útržek třeba napsat správnou částku. A taky správné datum, měsíc a rok.“ „To je všechno pravda,“ podotýkám. „Áno,“ přizvukuje a sleduje mě, jak prostírám na stůl, „kdyby jenom jeho žena nezapomínala, co dala vařit, a všechno nespálila. Kdyby si jenom jeho žena pamatovala, že když David večeřel v Arkádii, jeho maminka vždycky dávala vidličku na levou stranu a lžíci na pravou, a nikdy obě na stejnou. Kdyby jen mu jeho žena dokázala upéct a máslem namazat brambory tak, jak to v zimě dělávala jeho maminka.“

Než překročíme třicítku, stihli jsme už vyostřit vzájemné antipatie do té míry, že každý z nás je zjednodušen právě na to, čeho se druhý na samém počátku obával. Profesorská „namyšlenost“ a „nedůtklivost“, kvůli níž si mě Helena z celého srdce hnusí – „Tys toho skutečně dosáhl, Davide – je z tebe prvotřídní mladý suchar,“ – nebije do očí o nic méně než její „naprostá bezmyšlenkovitost“, „idiotská marnotratnost“, „adolescentní zasněnost“ atd. A přece ji nedokážu opustit, ani ona mě, alespoň do chvíle, kdy naprostá katastrofa zesměšní veškerou další naději, že by u toho druhého došlo k zázračnému obrácení. K našemu úžasu stejně jako k údivu všech ostatních zůstáváme manžely téměř stejně dlouho, jako jsme byli milenci, možná proto, že nám toto manželství poskytuje příležitost útočit přímo na to, co každý z nás považuje za svého démona (a co se zpočátku zdálo jako spása pro toho druhého). Míjejí měsíce a my zůstáváme spolu, přemítáme, zda by nás snad z tohoto mrtvého bodu nevyvedlo dítě… nebo Helenin obchod se starožitnostmi… nebo psychoterapie pro oba… Znovu a znovu se dozvídáme, že ostatním připadáme jako výrazně „pohledná“ dvojice – dobře oblečení, zcestovalí, inteligentní, světáčtí (zejména ve srovnání s mladými manželskými dvojicemi na fakultě), se společným příjmem dvanáct tisíc dolarů… a život je jednoduše děsný.

 

(Philip Roth: Profesor touhy. Překlad Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2011.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *