Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969

sloan_ajax(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

NONSTOP KNIHKUPECTVÍ

Návštěvník prochází městem a pátrá. Nese si seznam: knihoven a knihkupectví, muzeí a archivů. Sestupuje do útrob archivu deníku San Francisco Chronicle, kráčí za zasmušilým zaměstnancem ke kartotéce s nejstaršími záznamy o úmrtích. Opatrně, leč s jistotou prochází katalog — jeho prsty jsou na tuto práci navyklé. Ale Chronicle jsou příliš mladé noviny. Jméno, které hledá, v nich nenachází.

Vyptává se v čínské čtvrti, zjišťuje, jak v kantonštině říct „knihkupectví“: šu tien. Odhodlá se vstoupit do ulice Haight Street, ponořené do kouřového oparu, a hovoří s dlouhovlasým chlapíkem, který prodává knihy rozložené na dece v parku Golden Gate Park. Pokračuje na druhou stranu zálivu do knihkupectví Cody’s Books i do Calu, vydává se na jih do Kepler’s Books i Stanfordu. Dotazuje se v knihkupectví City Lights, ale prodavač jménem Shig kroutí hlavou: „O tom jsem nikdy neslyšel, člověče. V životě jsem o něm neslyšel.“ Namísto rady prodá návštěvníkovi výtisk Kvílení.

Je rok 1969 a v San Francisku se buduje a staví. Hlavní tepna města, Market Street, se proměnila v příkop. Na jih odtud strhli celé bloky domů a odvozili všechny sutiny. Pustý pozemek lemuje plot s honosnou cedulí hlásající, že jde o ZAHRADY YERBA BUENA, přestože tu není ani stopy po jediném stromě nebo rostlince. Na sever odsud prochází návštěvník okolo staveniště, z nějž se k nebi tyčí široký zikkurat a poutač s vyobrazením třpytícího se kopí slibuje, že zde má v budoucnu stát TRANSAMERICKÁ PYRAMIDA.

Návštěvník zklamaně kráčí městem. Už nemá kam jít: prošel a prozkoumal všechna místa ze svého seznamu. Jde se projít po mostě Golden Gate Bridge, ví totiž, že se ho na to rodiče budou ptát. Ve čtvrtině mostu se obrátí a vrací se zpátky. Očekával výhled na město, ale záliv je zahalený v mlze a jeho košile s krátkým rukávem se třepotá v mrazivém větru.

Návštěvník míří zpět do hotelu, pomalu si to šine ulicemi a přemítá nad svým neúspěchem. Ráno si zajde koupit jízdenku domů. Chvíli prochází podél pobřeží, potom zabočí do města. Prochází po hranici mezi North Beach a čínskou čtvrtí a tam si všimne knihkupectví vklíněného mezi italskou restauraci a čínskou lékárnu.

 

Všechny židle v restauraci jsou zvednuté a leží nohama vzhůru na červených kostkovaných ubrusech. Lékárna je zahalená stínem, dveře jsou pevně zapečetěné temnými řetězy. Celá ulice spí, už je skoro půlnoc. Ale v knihkupectví to žije.

Dřív ho slyší než vidí: ozývají se odtud šepoty i kovově pronikavé tóny jakési písničky. Když se dveře knihkupectví rozevřou, zvuky zesílí a na ulici se vyřítí několik postav. Jsou to mladí lidé s povlávajícími dlouhými vlasy a ve volném oblečení. Návštěvník zaslechne cvaknutí zapalovače a zahlédne záblesk jiskry. Postavy si něco podávají, hluboce vdechují a vydechují dlouhé obláčky kouře, které se mísí s mlhou. Návštěvník se drží stranou a prohlíží si je. Něco si posílají dokola v kroužku, pak tu věc odhodí na chodník a vracejí se dovnitř.

Přistoupí o něco blíž. Celá přední část obchodu je prosklená. Čtvercové skleněné tabule jsou zasazené do železných mříží a úplně zamlžené. Uvnitř to vypadá, jako by tam právě probíhal večírek. Vidí obličeje a ruce a rozcuchané tmavé kštice — to vše impresionisticky rozmazané za zamlženým sklem. Hraje tam písnička, kterou už slyšel i jinde ve městě, jakýsi populární hit.

Otevře dveře a zevnitř na něj zavane rozjařeně vřelá atmosféra. Jeho příchod ohlašuje kdesi nahoře veselé cinkání zvonku, ale nikdo ho nezpozoroval. Nedaří se mu dveře úplně otevřít, zarazily se o něčí záda v plandavém saku, posetém souhvězdími záplat. Návštěvník se protáhne škvírou, tiše zamumlá omluvu, ale ten v saku si ho nevšímá. Je zcela zabraný do rozhovoru s ženou, která v ruce drží přenosné rádio, z něhož se line ona svižná melodie.

Knihkupectví je mrňavé: vysoké a úzké. Ze svého místa v rohu si obhlíží celý prostor a zjišťuje, že je tu méně zákazníků než v City Lights, zřejmě ne o moc víc než dvacet — jen jsou namačkaní na mnohem menší ploše.

Nevelký, ale pořádně nahuštěný houf lidí postává kolem několika nízkých stolků. Na každém z nich se vyjímá ručně psaná cedulka s nápisem jako POEZIE, SCIENCE FICTION nebo DOPORUČUJE REDAKCE „WHOLE EARTH CATALOG“. Někteří listují v knihách, stolek s nápisem KINEMATOGRAFIE opanovali dva muži s huňatými vousy, kteří zaníceně diskutují a gestikulují. Jiní si zcela nepokrytě čtou: postává tam třeba žena v zelených šatech, kterou naprosto uchvátil komiks Fantastická čtyřka. Většina lidí v hloučku si ale všímá sebe navzájem: povídají si, přikyvují, smějí se, flirtují, odhrnují si vlasy, které jim padají do očí, a zastrkávají si je za uši. Všichni mají dlouhé vlasy a návštěvník se najednou se svým účesem na ježka cítí poněkud rozpačitě.

Proplétá se davem směrem k pokladně a snaží se nikoho nedotknout. Úroveň hygieny u jednotlivých zákazníků je velice rozmanitá. O dřevěnou podlahu se odrážejí hlasy a tu a tam zachytí útržky rozhovorů:

„…na tripu, chápeš…“

„…v Marin…“

„…hráli Led Zep…“

„…v rauši…“

Ale to není celé knihkupectví. Zadní části knihkupectví vévodí něco jiného: za nízkými stolky se tyčí vysoké regály, které sahají až kamsi nahoru do příšeří. Do těchto temných výšin vedou nebezpečně vyhlížející žebříky. Objemní obyvatelé těchto polic působí mnohem vážněji než knihy vepředu, a jak se zdá, zástup zákazníků si jich nevšímá. Návštěvník má ale přesto tušení, že v nejtemnějších stínech by se snad mohlo pokradmu něco odehrávat.

Necítí se ani trochu ve své kůži. Má chuť se otočit a odejít. Ale… je přece v knihkupectví. Tady by se snad dalo najít nějaké vodítko.

Když návštěvník přistoupí k pokladně, zaslechne, jak se prodavač pře s jedním ze zákazníků. Nápadně se od sebe liší, přes široký, bytelný pult na sebe hledí dvě různé generace. Zákazník je hubený muž připomínající proutek, vlasy jako tenké provázky má stažené do culíku. Prodavač je statný chlapík, svetr mu těsně obepíná silné paže. Má upravený knírek a tmavé vlasy ulíznuté dozadu. Spíš než knihkupce připomíná námořníka. „Toalety jsou jen pro zákazníky,“ trvá prodavač na svém.

„Minulý týden jsem si tady koupil knížku,“ protestuje zákazník.

„Vážně? Nepochybuju o tom, že jste si tu minulý týden knížku přečetl, to jsem ostatně viděl na vlastní oči, ale co se týče koupě…“ Prodavač vytáhne na stůl bichli v kožených deskách a obratně listuje stránkami. „Bohužel, mám dojem, že tady nic nevidím… Jak že se jmenujete?“

Zákazník se blaženě usměje: „Coyote.“

„Coyote, jistě… Kdepak, žádného Coyota tu nemám. Vidím tady Starchilda… a Froda… ale Coyota ani jednoho.“

„Starchild, ano! To je moje příjmení. No tak, chlape, potřebuju si odskočit.“ Zákazník — Coyote, nebo snad Starchild? — se pohupuje na patách.

Prodavač vytáhne univerzální klíč na kroužku s dlouhým šedivým střapcem a přes zaťaté zuby procedí: „Hoďte sebou.“ Zákazník chňapne po klíči a mizí mezi vysokými regály. Cestou se k němu přidají dva další.

„A neloudejte se!“ volá za nimi prodavač. „Říkám, abyste se ne…“ Vzdychne, pootočí hlavou a zadívá se na návštěvníka. „Takže? Co to bude?“

„Ehm, dobrý den,“ usměje se návštěvník. „Hledám jednu knihu.“

Prodavač tiše stojí a znovu si ho změří pohledem. „Vážně?“ Jeho zarputilý výraz jako by se trochu uvolnil.

„Ano. Víte, vlastně jde o jistou velmi mimořádnou knihu.“

„Marcusi!“ volá jakýsi hlas. Prodavač zvedne oči. Žena s přenosným rádiem stojí v hloučku lidí a nad hlavou mává nějakým svazkem. Prstem dloubá do nápisu na obálce: Nahá přišla cizinka. „Mar-cu-si! Tohle si čteš, když jsi tu sám, viď?“

Prodavač se zamračí a ani se neobtěžuje poctít ji odpovědí. Místo toho zlehka bouchne pěstí do stolu a zamumlá si pod vousy: „Stejně nechápu, proč tak nevkusné věci vůbec máme na skladě…“

„Jak jsem řekl, je to mimořádná kniha,“ připomene se návštěvník vlídně.

Prodavač na něj znovu upře oči. Pevně stiskne rty do tenké čárky tak, že to velmi vzdáleně evokuje úsměv. „Jistě. Jak se jmenuje?“

Návštěvník pomalu a s pečlivou výslovností pronese: „Techné tycheon. Píše se to T-E-CH-“

„Ano, techné, rozumím. A tycheon… to bude ‚umění štěstí‘, pokud se nepletu.“

„Přesně tak!“ vykřikne návštěvník.

„Mar-cu-si!“ volá zase zákaznice s rádiem. Tentokrát ji prodavač naprosto ignoruje.

„Navzdory tomu, jak to zřejmě působí,“ vysvětluje rozhodným tónem, „se tady věnujeme odbornému bádání.“ Vyloví obdélnou knihu, která je širší než vyšší. „Nevybavuju si, že bych ten název kdy slyšel, ale raději to ještě ověřím.“ Listuje stránkami, na nichž se míhá tabulkový soupis — něco na způsob katalogu. „Pod T tu nic nemám… Jak že se jmenuje autor?“

Návštěvník kroutí hlavou: „Je to velmi staré dílo. Znám jen titul. Ale vím, že byl tady v San Francisku, v knihkupectví, které patřilo jistému… Ale to nic, to je docela spletitý příběh.“

Prodavač přimhouří oči, nikoli podezřením, ale z hlubokého zájmu. Katalog odloží stranou. „Povězte mi ho.“

„Ono totiž….“ Návštěvník se ohlédne za sebe v domnění, že se tam tvoří fronta. Ale žádný ze zákazníků za ním nestojí. Obrátí se zpátky na prodavače. „To vyprávění nějakou chvíli zabere.“

„Tohle je nonstop knihkupectví,“ prohlásí prodavač a smutně, skoro žalostně se usměje. „Ničeho tady nemáme víc než času.“

„Tak snad abych to vzal od začátku.“

„Možná byste měl začít úplně od Adama.“ Prodavač se usadí zpátky na svou stoličku a složí ruce přes sebe. „Jak se vlastně jmenujete, příteli?“

„No ano, jistě. Já jsem Ajax Penumbra.“

(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

 

Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969

sloan_ajaxKonspirační experimentování Robina Sloana
(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

V září roku 2014 došlo na českém knižním trhu k pozoruhodné události. Nakladatelství Host se totiž rozhodlo vydat knihu pouze v elektronické podobě, což je vzhledme k rozsahu textu – pouhých 77 stran – pochopitelné. Ajax Penumbra 1969 sám o sobě neobstojí, rozsahem jde spíše o delší povídku, ovšem bez patřičného završení. Čtenář si tak k Sloanově elektronickému počinu musí chtě nechtě pořídit i jeho román Nonstop knihkupectví pana Penumbry, který Host vydal dříve.

A oč v Ajaxovi jde? Píše se rok 1969, v ulicích San Franciska vrcholí léto lásky a hutí hippies, které má už zanedlouho náhle skončit tragickým koncertem Rolling Stones v nedalekém Altamontu. Zatím je však klid, Mekkou hippies zní tóny stejnojmenné písně Scotta MacKenzieho, pár bloků od knihkupectví City Lights roste mrakodrap, který se později stane ikonou města a pod zálivem se buduje tunel metra. Sady na jih od města ustupují zbrusu novému počítačovému průmyslu.

Mladý Ajax Penumbra ovšem nepřijel do San Franciska, aby hledal volnou lásku nebo záblesk technologické budoucnosti. Hledá knihu — jediný dochovaný výtisk spisu Techné Tycheon, tajemného svazku, který přinesl a zase vzal bohatství každému, kdo ho vlastnil. Poslední zmínka o knize říká, že je v San Francisku — tento záznam je ale sto let starý. Penumbra byl svou univerzitou vyslán na Západní pobřeží, aby knihu našel a získal pro její knihovnu. Po několika týdnech neúnavného pátrání se však necítí být k cíli blíž než na začátku. Ale jednou pozdě v noci, po dalším dni skličujících slepých uliček narazí na nonstop knihkupectví, v kterém najde svůj osud. Doslova, neboť v prodejně nakonec – jak se dozvíme ve zmíneném románovém pokračování – zůstane až skoro do konce života.

Ajax Penumbra 1969 trpí podobnými neduhy jako Nonstop knihkupectví pana Penumbry. Sloan je zručný stylista, ovšem občas se mu myšlenky rozutečou a jinak chytrý nápad s tajemným společenstvím, které staletí schraňuje knihy a lidské osudy v nich, pohřbí v nelogické či toporné zkratce. Inu, žánr konspiračních děl má v americké literatuře už docela dlouhou tradici, jež sahá do 60. let, kdy se v Americe zformoval postmoderní směr, a tématika i styl, jímž musí autor udržovat čtenáře v napětí, se za dlouhá léta poněkud vyprázdnil. Tak špatné jako s díly Dana Browna to ale se Sloanovými příběhy není. Obě knihy je docela zábava číst – jen si od nich nesmíte slibovat zázraky.

Richard Olehla

Nakladatelství Paseka – novinky podzim a zima 2014

Paseka – novinky na podzim a v zimě 2014

Nakladatelství Paseka se tradičně vydávání děl z oblasti americké literatury úplně systematicky nevěnovalo, snad s výjimkou jednoho z největších klasiků americké prózy Johna Updika. Právě jeho posmrtně vydané povídky tvoří první položku pasekovského seznamu na nejbližší období. Tátovy slzy a jiné povídky je sbírka kratších textů, které Updike napsal před svou smrtí v roce 2009. Podobně jako u jeho současníka Philipa Rotha se i zde projevuje pokročilý věk autora: jeho protagonisté, kteří jako obvykle pocházejí ze středních vrstev americké společnosti, se zabývají myšlenkami na smysl vlastní existence a touží především po tom, aby tento svět opustili důstojným způsobem.

  Richaford_kanadard Ford je považován je jednoho z nejvýznamnějších žijících amerických prozaiků dneškaů o to podivnější je, že se mu česká nakladatelství doposud spíše vyhýbala. Kromě jedné povídky zařazené do souboru Vypravěči amerického Jihu (č. 2006) vyšle poslední překlad jednoho z jeho sedmi románl již roku 1993. Nyní Paseka přichází s překladem Kanady, jakési kroniky dospívání hlavního hrdiny románu, patnáctiletého Della Parsonse. A nebylo to dopsívání nijak jednoduché: Dellovi rodiče se snažili vyřešit finanční problémy loupežným přepadením banky, a ani příbuzní, k nimž je mladík poslán poté, co rodiče odsoudí do vězení, nemají zrovna světlou minulost. Ačkoliv literární ceny Forda vždycky spíše míjely, literární kritika jej vždycky uznávala.

 

To Kristjansma_nemennostopher Jansma je teprve na začátku tvůrčí dráhy. Jeho literární debut Neměnnost leopardích skvrn jako by pojednával o něm samotném: mladý muž, který se chce stát spisovatelem, zavistivě zahlíží nejen na svého úspěšnějšího kolegu Juliana, ale taky na jeho přítelkyni Evelyn. Ve snaze odčinit hádku, která mezi oběma přáteli vypukne, se začne hlavní hrdina zaplétat do svého vyprávění jako ryba do sítě. Výsledkem je neuvěřitelně spletitá, avšak zábavná jízda po celém světě, podobně hysterická jako třeba u Zadie Smithové. Jansma je považován za velký literární talent, který ještě nemá ani vlastní stránku na Wikipedii, ovšem už obdržel první literární cenu. Uvidíme, jestli se naděje do něj vkládané v budoucnu osvědčí.

 

A nakfayeova_bohoveonec z trochu jiného soudku: Bohové Gothamu americké autorky detektivek Lyndsay Fayeové jsou příběhem z New Yorku poloviny 19. století. Mladý policejní detektiv v něm rozplétá strašlivou záhadu hromadného hrobu plného dětských těl, který byl náhodou objeven v odlehlém koutu Manhattanu. Nadto je na ulici nalezena desetiletá holčička delá od cizí krve, která utekla z nevěstince… Historická krimi s pečlivě dohledanými dobovými reáliemi byla jednou z událostí posledního Velkého knižního čtvrtku, čtenáři se tedy do ní již mohou začíst.

 

 

Richard Olehla

 

 

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraph(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

I.

Smetanový sen

 

Bílý kluk se vezl na skateboardu, obě nohy na prkně a ruku na rameni černého kluka, který šlapal na kole bez brzd a přehazovačky. Temné srpnové ráno v hloubi Flatlands. Svist pneumatik. Na asfaltu zrnitá šmouha koleček skateboardu. Letní Berkeley vydává svůj pach staré dámy, devět diferencovaných odstínů jasmínu a kocouří výstřik.

Černý kluk vstal a pustil řídítka. Bílý kluk rozpojil vozy jejich vlakové soupravy. Černý kluk zkřížil ruce, chytil tričko za podolek a přetáhl si je přes hlavu. Prodléval s hlavou zamotanou v prádle, nijak nespěchal, šinuli si to k nejbližší tůni zbylé po odlivu pouličního osvětlení. Možná, že za okamžik strhne ten černý kluk své tričko dočista; po zbytek cesty mu bude vlát jako prapor ze zadní kapsy. Bílý kluk se bude domáhat a dychtit, hmatem vnímat elektrickou jiskru holé hnědé kůže pod svou dlaní. Ale v této chvíli chlapec na skateboardu jenom proplouvá za slepým odvážlivcem, který ho vleče.

 

U předního pultu provozovny Brokeland Records se činil Archy Stallings; třímal nahodilé dítě, lehce zhulený, tvář jako měsíček, postavu jak hora naditou v hnědém manšestrovém obleku navlečeném přes rolák v barvě světlé dýně, čímž podtrhoval svou proslulou, nikoli však diskvalifikující podobu s Gamerou, obří zmutovanou létající želvou z japonských filmů. Dítě držel pod levou paží a volnou pravačkou se propracovával osmou z patnácti beden z Benezrovy pozůstalosti, gramodesky v bedně číslo 8 si potrpěly, podobně jako Archy, na slušný nářez jazzu, šťavnatý a mírně říznutý funkem. Electric Byrd (Blue Note, 1970). Johnny Hammond. První dvě sólová alba Melvina Sparkse. Charles Kynard, Wa-Tu-Wa-Zui (Prestige, 1971). Archy se tou spoustou probíral, občas nakrabil tvář, a poslouchal k tomu nebožtíkův perfektní kvadrofonický výlisek Airtových Fingers (CTI,1972), které se nesly provozovnou přehrávány na věrném Quadaptoru, přítulném udělátku, které ulovil na smeťáku Nat Jaffe; Archy, bývalý vojenský elektrikář na helikoptérách, jenž získal – naposled, když se obtěžoval tím, aby si to ověřil – 37,5 % z titulu bakaláře v elektroinženýrství na Sanfranciské státní univerzitě, pak přístroj náležitě vymazlil.

Umění katalogizovat jednoruč: vytáhni desku z přepravky, vylov z přebalu papírovou košilku, vsuň do ní prsty. Vytáhni desku konečky prstů tak, aby ses nedotýkal ničeho jiného než nálepky vprostřed. Nastav kotouč rannímu světlu, které sem proudí oknem výkladu. Neb tohle vševyjevující, rovnoměrné světlo East Bay, intenzivní a smilovné, je vždy pohotově, aby ti pravdivě sdělilo, v jakém je deska stavu. (Ačkoliv Nat Jaffe prohlašuje, že to není světlem, ale výlohou, velikou solidní tabulí pittsburského skla, jež získala imunitu vůči všem možným sračkám během oněch zhruba šedesáti let, během kterých byly prostory, v nichž nyní sídlí Brokeland Records, známy jako Spencerovo holičství.)

Archy se pohupoval, oči zavřené, s uznáním oceňoval tíhu dítěte, vůni omastku linoucí se z basové linky Ringa Thielmanna, vzpomínku na pozdvižené oči Elsabet Getachewové, když mu včera dopřála orál v privátním salónku etiopské restaurace Královna ze Sáby. Vybavoval si řetězkovou křivku jejího horního rtu, špičku jazyka, svědomitě klouzající podél E-struny jeho pinďoura. Pohupoval se, kýval se v rytmu, vychutnával si to sobotní ráno, než na podrážkách bot z okolní čtvrti dorazí předním vchodem špatné zprávy, celý den by v tom vytrval, navěky.

„Chudák Bob Benezra,“ řekl Archy náhodnému děcku. „Neznal jsem ho, ale je mi ho líto, když po sobě nechal všechny tyhle krásné nahrávky. Už kvůli tomu musím být ateista, Rolando, když vidím všechny ty kvalitní gramodesky, co po sobě nechal ten chudák.“ Dítě není příliš malé na to, aby začalo poznávat meze věcí, studenou pravdu, základní fakta o životě a smrti. „Co je to za nebe, když si tam nemůžeš vzít svoje desky?“

Dítě patrně chápalo, že se jedná o otázku čistě rétorickou, ani v nejmenším se nepokusilo ten dotaz zodpovědět.

 

Nat Jaffe dorazil do práce zasmušilý, jako to činil snad pětkrát z jedenácti, nebo, buďme velkorysí, řekněme čtyřikrát z devíti případů. Na hlavu mu dosedla kosmická přilba špatné nálady, ubohý Nat byl chycen uvnitř a neměl ani zdání, zda je atmosféra dýchatelná, bez ukazatelů, které by napověděly, kdy mu dojde zásoba vzduchu. Otevřel bezpečnostní zámek, klíče třískly o dveře, i on pracoval jednoruč, protože pod levou paží svíral krabici gramofonových desek. Se skloněnou hlavou se vedral dovnitř a tiše si pro sebe pobrukoval; bzučel si transpozice jinak trapně otravného současného popsongu; bzučel si hněvivý dopis lajdáckému majiteli nehtového studia o dva bloky dál, nebo vydavateli Oakland Tribune, jehož rubriku Dopisy čtenářů často krášlil svým hněvem; bzučel si první útržky nové teorie vzájemných vazeb mezi bossa nova a nouvelle vague; bzučel si, i když ze sebe nevydával hlásku, nějaká hluboce skrytá struna v kostech Nathaniela Jaffea zněla neustále, dokonce i když spal.

Zavřel dveře, zamkl je zevnitř, položil krabici na pult a zavěsil uhlově šedý plstěný klobouk s jemným proužkem na jeden z devíti dvouramenných ocelových věšáků, které rovněž pocházely ze dnů Spencerovy oficíny. Projel si prstem tmavé vlasy, kroutily se mu neodbytněji než Archymu a vepředu řídly. Otočil se, narovnal si vázanku – retro à la hepcat, černou se stříbrnými skvrnkami – a povšiml si stavu přepravky číslo 8. Několikrát zakroutil hlavou, jako by vrzání krčních obratlů, onen skřípot kostí a tenze s sebou nesly naději na úlevu ode všeho, co snad bylo příčinou jeho bzukotu.

Zamířil do zadní části krámu a zmizel za korálkovým závěsem, který pracně pomaloval jeho syn Julie obrazem Milese Davise, jenž tu byl pojednán jako mexický svatý, sv. Miles, stavící na odiv své trpící srdce zamotané v trní ostnatého drátu. Podoba nebyla dokonalá, to jistě ne, Archymu připadal spíš jako Mookie Wilson, ale namalovat něčí portrét na tisíc půlpalcových korálků není určitě snadné, a kromě Julieho Jaffea by málokdo na podobnou myšlenku připadl, natož aby se ji pokusil i realizovat. Za minutu uslyšel Archy splachování záchodu, následované záchvatem hněvivého kašle, a pak se Julieho otec vynořil v krámě, připraven promarnit další den.

„Čí je to dítě?“ zeptal se.

„Jaké dítě?“ řekl Archy.

Nat odsunul zástrčku vstupních dveří a otočil poutač, aby oznámil světu, že Brokeland je otevřen a v provozu. Dopřál své lebce další obrat na vrcholu spinálních obratlů, ještě si zabroukal, opět zakašlal. Obrátil se ke svému obchodnímu společníkovi a vypadal při tom, že z něho přímo sálá zlomyslnost. „Jsme v totální prdeli,“ oznámil.

„Statisticky vzato na tom něco bude,“ řekl Archy. „V tom případě, co s tím?“

„Zrovna jdu od Singletaryho.“

Jejich pan domácí, Garnet Singletary, Třpytný král, prodával lesk jako blesk na ploškách démantů a zlatých prstenů v úzké dílničce troje dveře od Brokelandu. Patřil mu celý blok. Plus tucet nebo víc dalších nemovitostí rozesetých po celém West Oaklandu. Maloobchod, kšeftíky všeho druhu. Singletary byl informační gigant, velryba, která si proráží svou migrační trasu napříč čtvrtí, sbírá všechny klepy a cedí si z nich výživné látky přes své neúnavné kostice. Za radovánky mezi pojízdnými regály s gramodeskami v Brokelandu nepustil z kapsy nikdy ani dolar, nicméně patřil mezi pravidelné návštěvníky, zastavoval se tam každých pár dní, jen aby naslouchal. Aby monitoroval rovnováhu pravdy a tlachů v místním proudu.

„Jo?“ řekl Archy. „Co o tom jako hlásá Singletary?“

„Že jsme v prdeli. Vážně, proč tu máš to dítě?“

Archy pohlédl na Rolanda Englishe, zrzavého mladého muže se sladkou pusinkou a měkkými hnědými prstýnky kučer, které se mu, celé propocené, vlnily okolo hlavičky, nacpaného do modrých dupaček a ještě zabaleného do žluté bavlněné přikrývky. Archy Rolanda Englishe potěžkal a uslyšel zevnitř uspokojivé šplouchnutí. Matka Rolanda Englishe Aisha byla dcerou Třpytného krále. Archy se nabídl, že se na tohle dopoledne Rolanda ujme, třeba i opatří pár věcí, které takové dítě vyžaduje a tak dále. Archyho manželka čekala první dítě, a tak měl Archy pocit, že by se měl – vzhledem k bezprostředně hrozícímu otcovství – trochu pocvičit ještě před prvním říjnem, na kdy měli porodní termín, a poněkud tak zmírnit šok z poznání, že se stane ve věku třiceti šesti let praktikujícím otcem. Tak s Rolandem podnikli výlet do Walgreens, Archymu vůbec nevadilo, že se takového pěkného srpnového rána kousek projde. V lékárně utratil třicet dolarů z Aishiných peněz za plínky, ubrousky, sunar, láhve a balíček dudlíků značky Nuk – Aisha mu dala seznam – a pak se rovnou před Walgreens posadili na lavičku autobusové zastávky, kde si s Rolandem Englishem vyměnili nějakou tu páchnoucí plínku, něco malého snědli, Archy se propracoval pytlíkem polévaných děr od United Federation of Donuts, Spojeného království kobližek, kdežto Rolando English byl nucen se spokojit s poníkem od Gerber Good Start.

„Tohle je Rolando,“ řekl Archy. „Půjčil jsem si ho od Aishy Englishové. Zatím toho moc nepředvede, ale je roztomilý. No, Nate, pokud si vzpomínám, už jsi párkrát hlásal, že jsme tak nebo onak ve srabu.“

„Narazil jsem na Singletaryho.“

„A on ti to vnuknul.“

Nat si přitáhl zásobu desek, kterou s sebou přinesl, takových třicet, čtyřicet gramodesek v přepravce od banánů Chiquita, a začal se jimi lenivě probírat. Archy se zpočátku domníval, že si je Nat nese z domova, položky z vlastní sbírky, které chce prodat, nebo nahrávky, které si vzal domů k bližšímu studiu; exaktnost, se kterou byly respektovány hranice mezi uznaně soukromými zásobami vlastníka a inventářem provozovny, se vyznačovala jistou bezstarostností. Nahrávka Juice Newtona, špatná pozdní nahrávka Commodores, nahrávka Care Bears Christmas. Vyhozené věci, omačkané ovoce, trpká sedlina výprodejů. Osiřelé sbírky gramodesek se neustále dovolávaly pomoci obou společníků, opuštěné a vydané na pospas osudu vydávaly signály ohrožení, které slyšeli jen Nat a Archy. „Ten chlap může jet do Antarktidy,“ řekla jednou Aviva Roth-Jaffeová o svém manželovi, „a vrátí se odtamtud se škatulí desek na 78 otáček.“ Nyní Nat, v nic nedoufaje a pln nadějí, pečlivě zkoumal svůj nejnovější úlovek, každý kotouč potenciálně skvělý, ač šance na takovou událost klesala na desetinu úměrně skluzu do labyrintu náhod pokleslého vkusu toho, kdo se desek zbavil.

„‚Andy Gibb,‘“ řekl Nat, aniž se obtěžoval zatížit svá slova pohrdáním, jen okolo toho jména utrousil přízraky uvozovek, jako by to byla přezdívka. Vytáhl výlisek After Dark (RSO, 1980) a podržel ho v zorném úhlu Rolanda Englishe. „Líbí se ti Andy Gibb, Rolando?“

Rolando English zřejmě pohlížel na poslední album, které vydal nejmladší z bratří Gibbů, s menší zaujatostí než jeho spolubesedník.

„Jsem ochoten uznat, že je roztomilý,“ řekl Nat a jeho tón naznačoval, že zajít dál už ochoten není, jako by o to s Archym vedli spor, což, pokud si Archy dokázal vzpomenout, nebyl ten případ. „Dej mi ho.“

Archy podal dítě Natovi, a teprve když se jej zbavil, pocítil v rameni křeč. Nat dítě uchopil oběma rukama v podpaží a zdvihl si ho k obličeji; Rolando English byl kabrňák, už udržel hlavičku a čelil Natovu pohledu se stejným výrazem ochoty všechno za ni hodit, Andyho Gibba, Nata Jaffea, kašlat na kdekoho. Jak se tak ti dva vzájemně zvažovali, Natovo bzučení tichlo a nabývalo podoby ukolébavky. Malý Rolando na něho působil milým solidním dojmem, ranec srolovaných ponožek nacpaný do jedné veliké, hutné a ospalé, žádný vycmrdlý a vyplašený třeštiprd, na jaké člověk čas od času natrefí.

„Míval jsem dítě,“ připomněl Nat a znělo to elegicky.

„Vzpomínám si.“ Zhruba v té době se s Natem setkali poprvé, hráli tehdy na svatbě v klubu Přátel přírody na ulici Joaquina Millera. Archy, čerstvý navrátilec ze Zálivu, přišel na poslední chvíli a zaskočil za Natova obvyklého baskytaristu. Juliemu, tehdejšímu nemluvněti, bylo nyní patnáct a – alespoň pro Archyho – ztělesňoval více méně stejnou mile nesnesitelnou příšerku, jakou býval odjakživa. Naslouchal tajným harmoniím, psal básně v klingonštině, maloval si na nehty obličeje Jacka Skellingtona. Chodíval do mateřské školky v trikotu a baletní sukénce a doma se díval na Color Me Barbra. Už ve třech čtyřech letech měl, jako jeho otec, sklon dlouze a široce řečnit. Vykládat vám, že pařížská šlehačka nepochází z Paříže a pommes frites dokonce ani z Francie. Sdílel s ním tendenci dát se pohltit subtilitou otázky. Nyní však zřejmě trávil spoustu času vysíláním v nějakém tajném kódu puberťáků, rozluštitelném jenom rodiči a určeném k tomu, aby je dohnal do šílenství.

„Mimina jsou bezva,“ řekl Nat. „Umějí líbat po eskymácku.“ Nat a Rolando šli rovnou na věc, nos o nos, dítě to snášelo docela vyrovnaně. „Jasně, Rolando je v pohodě.“

„To si taky myslím.“

„Dobře drží hlavičku.“

„Bezvadně ji zvládá, co?“ souhlasil Archy.

„Proto mu říkají Harry Hlavičkář, vládce hlav. Že jo? No jasně. Harry Hlavičkář. Člověk by ho sněd.“

„No, nevím. Do té míry zas děcka nemusím.“

Nat Archyho podrobil stejně bedlivému zkoumání, jako Archy předtím zkoumal stranu A gramodesky zesnulého Boba Benezry Kulu Sé Mama (Impulse!, 1967), a hledal na ní případné důvody, proč ji cenit níže.

„Tak ty se zacvičuješ? Takhle na to jdeš?“

„Takhle na to jdu.“

„A jak ti to jde?“

Archy pokrčil rameny a nasadil onen výraz skromného hrdinství, s nímž člověk patrně pokrčí rameny, je-li dotázán, jak proboha živého dokázal uchránit stovku sirotků, uvězněných v hořícím nákladním prostoru letadla, od srážky s asteroidem. Když to takhle filmoval na Nata, Archy už věděl – vnímal to jako bolest, kterou mu dítě způsobilo v levé paži –, že ani jeho schopnost, ani ochota pečovat o Rolanda Englishe hodinu, den, týden, nemá ani za mák, ani za nehet společného s jeho ochotou nebo schopností být otcem přicházejícímu dítěti, které se nyní formuje a dotváří posledními jemnými pooprávkami na dýchacím a endokrinním systému v temné laboratoři lůna jeho ženy.

Utírat zadeček, vymačkávat kojeneckou výživu Carnation z láhve opatřené dudlíkem, utírat hadrem na nádobí vyzvracené mléko, všechno to jsou pouhé úlohy a procedury, řada kroků, stejně jako zbytek života. Povinnosti ke splnění, pozvolné úseky, kterými je třeba se propracovat, směny, které je třeba přetrpět. Když člověk přiměje své myšlenkové procesy, aby se zaměřily na to, jak vyluštit komplikované změny rytmu v On the Corner (Columbia, 1972) nebo některou z temnějších pasáží Hovorů k sobě (Archy právě pročítal po třicáté deváté Marka Aurelia), probírá se jednoruč krabicí zajímavých nahrávek, a než se naděje, dítě si zdřímne, maminka se vrátí domů a našinec bude mít volno, aby se zase mohl vydat za svými zájmy. Je to jako v armádě: Dej si bacha, najdi si pěknou zašívačku někde v suchu, kam bys ulil svou mysl a vydržel tam, než bude po všem. Ovšem, až na to (uvědomil si, zakoušeje náhlý nával paniky, která se o něho pokoušela už měsíce, většinou ve tři ráno, kdy mu rušilo spánek neúnavně těhotné pokašlávání jeho ženy, paniky, kterou zamýšlel praktickým cvičením s Rolandem – marně, jak viděl – poněkud zmírnit), že po všem nebude nikdy. Člověk se nikdy nedobere konce, nepřestane být otcem, nesejde na tom, kolik si toho nacpe do hlavy ani jaké kroky postupně podnikne. Dokonce ani, když umírá. Živý nebo mrtvý nebo tisíce mil vzdálený, vždycky bude na háčku pro práci, která není ani rituál, ani daný sled kroků, ale spíše cosi, co si od člověka žádá plnou stálou pozornost, aniž by ho nutně vyzývalo, aby něco udělal, předvedl, dokonce aby vůbec něco řekl. Archyho vlastní otec od něho a od jeho matky odešel, když Archy nebyl o moc starší než Rolando English, pak ještě několik roků poté, co jeho hvězda nakrátko zazářila, sice Luther Stallings dosud jaksi fungoval, průběžně na dítě platil, bral Archyho na baseballové zápasy Oakland Athletics, do zábavního parku Marriott’s Great America a kdoví kam ještě, a přesto se od něho žádalo něco dalšího, čemu starý Luther nikdy nedostál, cosi v něm, co nikdy nevyšlo najevo, ani když stál rovnou vedle Archyho. Otcovství v sobě obsahuje povinnost, která je víc než vaše peníze, tělo nebo čas, přítomnost, jež není ani fyzická, ani měřitelná hodinami: přítomnost s otevřeným koncem, věčnou, neviditelnou, závaznou jako přitažlivost hvězd.

„Jo,“ řekl Nat. Na okamžik v něm ten drát povolil. „Děti jsou roztomilé. Pak vyrostou, přestanou se sprchovat a v jednom kuse onanují.“

Na sklo ve dveřích dopadl stín a dovnitř vešel S. S. Mirchandani; vypadal zarmouceně. Navíc měl tvář jako stvořenou pro zármutek, zapadlé oči, ochablé sanice, výraz nejhlubšího žalu kanoucí inkoustovou kaluží bradky.

„Vy, pánové,“ pravil, a v jeho spisovné mluvě bylo jako vždy cosi elegického a spořádaného, nějaká vzpomínka na lepší, civilizovanější časy, „jste v prdeli.“

„To slyším pořád,“ řekl Archy. „Co se stalo?“

„Dogpile,“ řekl pan Mirchandani.

„Zasraný Dogpile,“ souhlasil Nat a už zase si pobrukoval.

„Do měsíce začnou kopat základy.“

„Do měsíce?“ řekl Archy.

„Příští měsíc! Tak jsem to slyšel. Náš přítel pan Singletary mluvil s babičkou pana Gibsona Goodea.“

Nat prohlásil: „Do hajzlu s Gibsonem Goodem.“

Šest měsíců před tímhle ránem se Gibson „Zloch“ Goode, bývalý nejlepší zadák Pittsburských ocelářů, prezident a předseda Dogpile Recordings, Dogpile Films, hlava Goodeovy nadace a pátý nejbohatší černoch v Americe, objevil na tiskové konferenci bok po boku se starostou, připlul do Oaklandu v černorudé vzducholodi upravené na přání zákazníka a překypoval plány na otevření druhého „Fláku“ Dogpile na Telegraph Avenue, na dlouho opuštěném pozemku, kde kdysi bývala velkoprodejna potravin Golden State Market, dva bloky jižně od Brokeland Records. Oaklandský Flák, dokonce větší než jeho obří předchůdce poblíž Culver City, by obsahoval multikino s deseti sály, food court, herní arkády a galerii s jednadvaceti menšími obchůdky, v jejímž centru by se tyčila třípatrová mediální pyramida Dogpile, a na každém ze svých pater by nabízela na prodej hudbu, video a ještě něco (většinou knihy). A ta oaklandská vlajková loď by přinášela, podobně jako obchodní dům Dogpile na Fox Hills, solidní výběr médií těšících se obecnému zájmu, ale zaměřených speciálně na afro-americkou kulturu, „v celé,“ jak Goode uvedl na tiskové konferenci, „její mnohostranné hojnosti.“ Goode měl kapsy značně nadité a jeho imperiální ambice se snoubily s dávkou sociálního cítění; Flák neměl být budován především se záměrem vydělávat peníze, ale rázným zásahem znovuoživit obchodní srdce černé čtvrti, vzniklé za slavné kalifornské éry budování dálnic. Během tiskové konference se o tom nemluvilo, ale velkoprodejna měla v plánu – to bylo lze vyvodit z toho, jak to chodí ve Fláku v L. A. – nejenom prodávat CD s vysokými slevami, ale také nabízet široký výběr vzácných artiklů a antikvit z druhé ruky, například klasické gramofonové desky s nahrávkami jazzu, funku, blues a soulu.

„Nemá na to stavební povolení a já nevím, co ještě,“ poukázal Archy. „Chan Flowers, můj drahý přítel, ho pěkně vyráchal v environmentálních vlivech, dopravních studiích a v takových pičičandách.“

Majitel a ředitel firmy Flowers & synové, pohřebního ústavu na Telegraph přímo proti proponovanému sídlu Dogpile, byl zároveň oaklandským městským radním. Na rozdíl od Singletaryho radní Chandler B. Flowers sbíral nahrávky a byl nepřítelem zbytečných výdajů; oba společníci sice plně nechápali pohnutky jeho důrazné opozice vůči plánu Dogpile, spoléhali však na ni a lpěli na opakovaných příslibech, jichž se jim dostalo.

„Něco radního evidentně přimělo, aby změnil názor,“ pronesl S. S. Mirchandani nejlepším tónem Jamese Masona, mazaným, znaveným a s kapkou vermutu.

„Hm,“ pravil Archy.

Ve West Oaklandu neexistoval muž dbalejší pravidel a méně podléhající vzrušení než Chandler Flowers a to, co evidentně změnilo jeho názor, velmi pravděpodobně nebylo zastrašování.

„Já nevím, pane Mirchandani. Bratříček má před sebou volby,“ řekl Archy. „Primárkami sotva prolezl. Možná chce rozvířit voličskou základnu, trošku to rozpumpovat. Vlít do komunity energii. Přihřát se trochu na hvězdné záři Gibsona Goodea.“

„Zajisté,“ odvětil pan Mirchandani, a jeho oči pravily ani omylem. „Jsem si jist, že se najde nějaké nevinné vysvětlení.“

Úplatek, naznačoval. Všimné. Kdokoli, kdo stejně jako pan Mirchandani dokázal udržet v provozu stálý tok bratranců a neteří proudících z Pandžábu, aby stlali postele v jeho motelech a myli auta u jeho benzinových pump, aniž se kdy dostali do konfliktu s úřady tamějšími i zdejšími, si tohle všechno už patrně pustil hlavou. Téměř stejně nesnadné bylo pro Archyho, aby si představil Flowerse – toho upjatého, tiše promlouvajícího a vždy a především korektního muže, hrdinu celé čtvrti od dob Lionela Wilkinse – jak bere úplatek od nějakého náfuky quarterbacka, kterému stoupla do hlavy bývalá sláva; jenomže Archy měl, díky sklonu soudit příliš vlídně lidské bytosti, tendenci zaměřovat své hyperkritické postoje na stav gramodesek.

„Ale stejně už je moc pozdě, ne?“ řekl Archy. „Ten kšeft nevyšel. Banka se lekla a couvla. Goode přišel o finanční krytí, nebo tak něco, ne?“

„Já vážně nerozumím americkému fotbalu,“ řekl S. S. Mirchandani. „Ale slyšel jsem, že jako hráč byl Gibson Goode docela proslulý něčím, čemu se říká udržet balón. Kličkuje.“

„Má velkou schopnost improvizace.“ řekl Nat. „Svého času byl skoro k nezastavení.“

Archy si vzal od Nata Jaffea dítě. „Zloch bejval hnusně úskočnej hajzl,“ souhlasi

(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Hemon, Aleksandar: Nowhere Man

Hemon 1Trochu obehraná balada o osamělém vojáku v poli
(Aleksandar Hemon: Nowhere Man: The Pronek Fantasies. Nan A. Talese/Doubleday. New York 2002)

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.

Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti. Když tedy bylo jasné, že v Americe zůstane delší dobu (ne-li napořád), začal se Hemon pilně věnovat novému jazyku, v němž hodlal nadále psát. Začal opět s povídkami, které se relativně rychle objevily v prestižních časopisech a výběrech; nikomu evidentně nevadil fakt, že Hemon anglicky umí jen pár let. To se ostatně potvrdilo i u vřele přijatého knižního debutu The Question of Bruno (Brunův problém), který kritika zahrnula takřka bez výjimky chválou (na serveru Metacritic má impozantní skóre 90 ze 100 bodů). Hemonova sbírka povídek získala v roce 2001 John S. Zacharis First Book Award.

Hned v roce 2002 vychází Hemonův první román Nowhere Man: The Pronek Fantasies (Muž odnikud aneb Pronekovy fantazie). Jeho protagonistou je Jozef Pronek, který se jako epizodní postava mihnul už Hemonovým debutem. Jde o klasický bildungsroman (nebo v anglické tradici „coming-of-age story“): čtenář sleduje Pronkův život od dětství v Sarajevu (ano, Pronek je alespoň zčásti autobiografický hrdina), přes bouřlivé dospívání, během nějž Pronek společně s vypravěčem celého příběhu založí bluesovou kapelu a kdy sdílejí trable i slasti, které přináší opačné pohlaví, až k Pronkovu i vypravěčově odjezdu do Ameriky, kde Pronek získá vpravdě neskutečné zaměstnání: stane se totiž dobrovolníkem v Greenpeace, na což bohužel není osobnostně ani jazykově příliš vybaven. Závěr knihy pak Pronka zastihne na kolenou, zničeného strachem ze společné budoucnosti s novou láskou Rachel, přeneseně ovšem zasaženého nesmyslným balkánským konfliktem.

Potud by se zdálo, že jde o vcelku tuctový příběh o chlapci, který prožije krásné a bezstarostné dětství a jinošství, aby pak vinou války přišel do Ameriky, kde se stane tím opravdovým Člověkem odnikud. Jenže jak už bylo řečeno, Hemon umí fantasticky psát. Člověk odnikud je jednou z nejlepších knih posledních let, co se stylu týče, snese snad srovnání jen s díly Salmana Rushdieho, Zadie Smithové a Jonathana Safrana Foera; oba posledně jmenovaní ostatně vyjadřují Hemonovi na obálce paperbackového vydání svůj obdiv. Jeho věty plynou lehce a tiše, nese se v nich zvláštní nostalgie i jemná sebeironie vůči hlavnímu hrdinovi a potažmo autorovi. Pronkova dobrodružství se opravdu dějí, není to jen popis něčeho, co se kdysi stalo, nebo aspoň mohlo stát. Opravdu zábavná je potom Pronkova neumělá angličtina, která se trochu podobá mluvě Alexe z Foerova Naprosto osvětleno.

Hemon však na druhou stranu svůj román trochu překombinoval. Kniha má složitou, někdy poněkud zmatečnou strukturu, z níž na hony čouhá autorova snaha o originální formu. Na samém konci románu tak Hemon rozmělní opravdové Pronkovy emoce dvacetistránkovým exkurzem do rodinné historie, která jako by chtěla jeho příběh zarámovat do dějin celého dvacátého století. Co však především mluví proti Hemonově uvedení do českého prostředí, je samotné téma jeho románu. Co silně rezonuje ve Spojených státech – tedy válka, utrpení z ní plynoucí, téma běženectví, emigrantství a absence kořenů –, působí v lehce cynickém středoevropském prostoru jako trochu obehraná písnička. Jozef Pronek tak vypadá jako další z řady těch, kteří se do Ameriky vydali prostě proto, že chtěli utéci ze zatuhlé (a momentálně i dost nebezpečné) reality vlastní země, aby mohli udělat díru do světa v nejsvobodnějším státě na světě. Čtenář pak s trochou škodolibosti pozoruje, jak se jeho sny, založené na poslechu rockových písní a četbě beatniků, bortí na prach. Aleksandar Hemon může být v budoucnu velkým spisovatelem – pokud najde nějaké univerzální téma. Jestli ovšem zůstane u svého oblíbence Jozefa Pronka, hrozí mu zaškatulkování do kategorie autorů píšících o traumatu své rodné země. A takových je na světě hodně.

Richard Olehla

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphHistorik popkultury Michael Chabon
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Michael Chabon, jenž patří k nejvýznamnějším americkým prozaikům současnosti, se českému čtenáři představil před několika lety monumentální ságou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Skvěle napsaný a čtivý román české publikum jistě oslovil, neboť v krátkém sledu pak vyšlo několik dalších autorových knih, včetně jedné knihy esejistické, a Telegraph Avenue se tak dostává do rukou čtenáři, který má – anebo může mít – povědomí o Chabonově psaní a jeho hlavních charakteristických rysech. Ostatně ten zdaleka nejvýraznější rys jeho tvorby, role pop-kultury ve vývoji moderní společnosti, je právě páteří Kavaliera a Claye.

V jistém smyslu lze říct, že Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jsou alternativním pohledem na kořeny americké kultury –  o té se na rovině kulturně-politické mluví jako o „translatio imperii”, na rovině intelektuální se sleduje linie vedoucí od německých romantiků ke Coleridgovi a Carlylovi a od nich k Emersonovi a dalším americkým transcendentalistům; Chabon se na ni ovšem dívá méně vážně, leč stejně závažně. Kultura je živá věc a pop-kultura, zejména pak kultura oslovující děti, hraje stejně důležitou úlohu jako vzletné abstraktní myšlenky velkých myslitelů. Ostatně ne náhodou se sám tvorbě pro děti občas věnuje. Dětská literatura – a další formy umění, například komiks, film – utvářejí myšlení a vnímání publika mnohem dříve než jiné, tzv. „vysoké” nebo „intelektuálně náročné formy a populární či masové umění neplní jen roli čistě kulturní, ale do značné míry též mytickou. Příběhy komiksových hrdinů, jejich udatné činy a neohroženost, se stávají mytologií moderní doby.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye se věnuje fenoménu komiksu a postavám tzv. „superhrdinů”, jejichž rodokmen zajímavě sleduje až k pražskému Golemovi. Historická linie, již spisovatel v románu načrtává, je radikálně odlišná a výraznou roli v ní sehrává autorovo vlastní židovské dědictví: ze Starého světa vede cesta do světa Nového přes legendy a mýty, které si Nový svět přetváří a upravuje do vlastní podoby. Výsledkem je komiks, v němž – podobně jako ve starých židovských legendách – dobro nakonec zvítězí nad zlem a slabší jsou ochráněni superhrdinou. V dějinách komiksu se zrcadlí dějiny Ameriky od poloviny dvacátého století až do současnosti,

a pokud se nad tímto exposé zamyslíme, možná právě komiks a jeho základní premisy vysvětlují lépe ono často tolik kritizované americké „černobílé” vidění světa a jisté politické nadržování slabším, byť to je často v protikladu k reálně-politickým zájmům atlantického uskupení.

Pokus zachytit nějak dějiny vlastní země přes fenomény popkultury a masové zábavy jistě není nový a Chabon má v tomto ohledu významné předchůdce. Například Don DeLillo v románu Podsvětí, jenž má ambice stát se románovou historií Ameriky druhé poloviny dvacátého století, staví celých pět desetiletí americké historie na jednom odpalu z legendárního baseballového zápasu (v tomto ohledu na něj Chabon o několik let později tak trochu navazuje v dětské knize Letní země /Summerland/, která se též točí kolem baseballu). Britský spisovatel Salman Rushdie se v knize Zem pod jejíma nohama, svém „první americkém románu”, jak toto dílo označil Malcolm Bradbury, pokusil nahlédnout moderní svět prizmatem populární hudby. Zatímco DeLillovy dějiny se nesou v pochmurně apokalyptickém a paranoidním duchu, neboť jejich hlavními konturami jsou studená válka a kubánská krize, Rushdie používá motiv hudby k podpoření svého dlouhodobě zastávaného přesvědčení o blízkosti západní a východní kultury: ukazuje, že moderní společnost na západě utváří hudba (rock’n’roll) stejně jako na východě (bollywoodské muzikály). K takovému pohledu má blízko i Michael Chabon, neboť popkultura mu je nástrojem k zachycení identity (jakkoli vágně tento termín vymezíme) americké společnosti.

Zkoumání vlastní identity a historie, odlišnosti americké zkušenosti od evropské, je leitmotivem Chabonova psaní. V eseji „Imaginární vlast” z knihy Mapy a legendy píše o dědictví židovské kultury a o vlastním snu o Izraeli jakožto vlasti, jež by měla být jeho domovem („Izrael, či území o víceméně shodné rozloze s dnešním Izraelem, je údajně mým domovem — duchovně, ale i hmotně”). Předkládá čtenáři své postřehy z návštěvy Izraele a ve vzpomínkách se vrací do dětství, kdy rodiče uvažovali, že by následovali hlas svého původu a do Izraele se odstěhovali . Nakonec z toho vždy sešlo a on na závěr eseje zdůrazňuje, že je tomu rád, protože bez ohledu na původ je jeho domov jinde: „Tak dobře, jsem zvrhlý — na Izraeli se mi nejvíc líbila jeho arabská tvář. Tedy přesněji řečeno se mi líbilo, jak je šev mezi Židy a Araby nedokonalý, jak tkaninou místy prosvítá rubová strana. Moc se mi tam líbilo, ale Bůh ví, že jsem si tam doma nepřipadal.” Tento citát je pozoruhodný hned ze dvou důvodů: předně poměrně jasně říká, že dědictví staré kultury, z níž jeho rodina pochází, je dědictví a nic víc než právě toto. Jako takové je součástí kultury, která je zcela samostatná a úplně jiná. Za druhé otevřeně přiznává, že se mu na Izraeli líbí „nedokonalý šev” mezi dvěma kulturami, tedy přesně to, co oceňuje na americké kultuře, anebo spíše kalifornské, abychom byli přesnější.

Podobný „šev” lze najít i v Kalifornii a Telegraph Avenue je jeho oslavou. V románu je jím rozhraní mezi Oaklandem a Berkeley, někdejší hranice dvou světů, silné černošské komunity na straně jedné, univerzity, a tedy jakéhosi symbolu bílého světa, na straně druhé. Tyto světy tvoří pomyslný základ, v němž mají své kořeny všechny postavy tohoto románu a je úchvatné sledovat, jak jemně se autorovi daří s dědictvím individuální minulosti pracovat: odkaz radikalismu šedesátých let v knize zosobňuje Chan Flowers, tradiční černošskou komunitu jeden z dvojice hlavních hrdinů Nat, jeho parťák Archy představuje komunitu bělošskou, v jeho konkrétním případě židovskou, a jejich ženy, živící se jako porodní asistentky, odkazují k tradici alternativní kultury, jež je v téhle části Kalifornie od šedesátých let velmi silná.

To, co ve svém románu zachycuje, je hybridní kultura v tom nejlepším slova smyslu – zde ovšem stojí za zmínku, že čteme-li Chabonovu komedii mravů jako velký americký román, je třeba mít na paměti, že zachycuje jen jednu stránku současné Ameriky, totiž Kalifornii, stát, který je v mnohém specifický, zejména pak jistou otevřeností a vstřícností. Právě tento hybridní charakter kalifornské kultury umožnil překonat „nepokoje” konce šedesátých let – ty jsou v knize přítomny ve formě odkazů k hnutí Černých panterů nebo k bráně univerzity na konci Telegraph Avenue, jež slouží jak symbol studentského radikalismu.

Kalifornie, anebo lépe řečeno, jedna velmi konkrétní a jasně vymezená část tohoto amerického státu, umožňuje autorovi zachytit barvitý svět, v němž se střetávají různé kultury a vzájemně se obohacují, zároveň je to ovšem prostředí do značné míry privilegované. Tato skutečnost hezký obrázek multikulturního a tvůrčího hybridního prostředí do značné míry relativizuje. Studentský radikalismus ani hnutí Černých panterů nevyhloubily ve společnosti tak hluboké příkopy, jaké existují na místech méně šťastných, třeba ve spisovatelem vzpomínaném Izraeli.

Oslavou hybridity připomene Telegraph Avenue Bílé zuby Zadie Smithové, které jsou též silně inspirovány, možná až determinovány místem, kde se odehrávají: podobně jako Chabonova Kalifornie i londýnská čtvrť Willesden Green v případě Smithové je místem, kde střetávání kultur vytváří zajímavé a plodné prostředí. Stal-li se román Bílé zuby jakýmsi manifestem multikulturalismu, pak román Chabonův je zčásti obrazem Ameriky, zčásti jejím programem. Autorka Bílých zubů si od kritika Jamese Wooda vysloužila – společně s dalšími romanopisci, jako jsou Jeffrey Eugenides nebo David Foster Wallace – označení „hysterický realismus”, to především za snahu zachytit v největší možné míře a s maximem různých kritických postřehů realitu, přičemž jednotlivec se z těchto románů vytrácí, slouží jen jako nositel autorova kritického sdělení, jímž je v případě Zadie Smithové apoteóza hybridity, odsouzení snah po udržení „čisté kultury” jakožto svého druhu eugeniky a deklarace multikulturalismu jako programu. Ať už Woodova charakteristika platí na všechny jmenované autory či nikoli, jisté je, že Chabon, přes možné podobnosti, se jí vymyká právě propracovaností svých postav, a to nejen těch hlavních. Modeluje je téměř dickensovsky – ani jedna postava není okrajová v tom smyslu, že by byla jen do počtu či jako dekorace. Všechny jsou propracované a velmi reálné, což vytváří zvláštní kontrast s celkovým laděním románu, které je mírně problematické, anebo, lépe řečeno, nevěrohodné. Celá komunita, do níž je román zasazen, působí trochu nepravděpodobně, stejně tak přátelství mezi dvěma protagonisty, které je ovšem na druhé straně velmi nenucené, jaksi přirozené, a to právě díky tomu, že autorovy postavy nejsou jen nějakými figurkami, ale jsou to plnohodnotné postavy v té nejlepší tradici románu devatenáctého století. I díky nim nabírá dílo po trochu vlažnějším začátku zajímavé tempo a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout prostě proto, že mu na postavách záleží — a je ochoten Chabonovi při jeho jazykové originalitě prominout i občasný pleonasmus nebo snad až byzantskou hýřivost metaforami, jež na druhou stranu odráží specifický charakter místa, do něhož je příběh situován.

Zároveň je příjemné, že Telegraph Avenue není „románem idejí”. Ano, s proměnlivou intenzitou zde zaznívají různá témata, která lze z textu vyčíst a o nichž lze diskutovat – anebo se o nich zmiňovat v doslovu, jako je tento –, především však román zůstává komedií, v níž vystupují skutečné lidské postavy a nikoli typy. Jak již bylo řečeno výše, jsou to konkrétní postavy, z nichž každá má individuální příběh, jenž je sám o sobě zajímavý. V tomto ohledu je asi nejvýraznější postavou Gwen – a to do takové míry, že v některých pasážích zastiňuje oba hlavní hrdiny.

V živém, barvami hýřícím Chabonově vyprávění nicméně čtenáře zarazí nálada nostalgie. Nostalgie po konci šedesátých let, funky hudbě Donalda Byrda či Johnnyho Hammonda, nostalgie, jež je zosobněna přímo v předmětu podnikání protagonistů. Prodávají staré vinylové desky, tedy cosi, co jako by ani nepatřilo do současné doby. A stejně tak do ní nepatří jejich malý krámek, který má být co nevidět pohlcen rozpínajícím se obchodním centrem. Pro milovníky starých desek se nabízí jediné řešení – odchod do virtuálního světa. Ten jim sice nabídne svobodu a globální dosah, nicméně daní za tyto dvě věci je právě ztráta místa. Místa, které bylo jedinečné, mělo svou historii, své problémy, ale i svou chuť a specifické postavy. Telegraph Avenue je tak možné číst nejen jako komedii mravů, ale i jako nostalgickou vzpomínku.

 

Ladislav Nagy

Novinky v americké literatuře – podzim 2014

Novinky v americké literatuře – podzim 2014

Na podzim tohoto roku vyjdou mimo jiné následující díla. Robinsonovou, Forda a O`Neilla, možná snad i Gibsona už český čtenář zná, James Ellroy na svůj první překlad do češtiny stále čekají.

 

Lila by Marilynne RobinsonMarylinne Robinson: Lila (Virago)

Literární kariéra Marylinne Robinsonové je úspěšná od samého počátku – v roce 1981 se s debutem Ztrácení (Housekeeping, č. Argo 2008) dostala do finálového výběru Pulitzerovy ceny. Následovalo dlouhých 24 let, kdy jí nevyšla jediná kniha. V roce 2005 ovšem za román Gilead (č. Leda 2009) už na Pulitzera dosáhla a třetí její kniha Home (Domov, 2009) zase dostala britskou Orange Prize. Nyní se tedy objevuje její čtvrtý román Lila, který se stejně jako dvě předchozí knihy odehrává v městečku Gilead. Stejnojmenná protagonistka je mladá žena s pochroumanou minulostí, která pojme za manžela reverenda Amese. Robinsonová se nikdy netajila obdivem ke kalvinismu, jehož idea hraje v Lile ústřední roli. Jak totiž skloubit hříchy minulosti s ctihodnou přítomností?

 

Let Me Be Frank With You by Richard FordRichard Ford: Let Me Be Frank With You (Bloomsbury)

Frank Bascombe, protangonista Fordova nejznámějšího románu The Sportswriter a dalších dvou knih, už sice měl podle svého stvořitele zůstat minulostí, ale člověk míní a čas mění. Výsledkem je další příběh, v němž Bascombe komentuje současnou americkou realitu. Tentokrát se vydává na cestu po USA po hurikánu Sandy, který v listipadu roku 2012 zasáhl východní pobřeží a na několik dní zcela zastavil život v New Yorku.

 

 

The Peripheral by William GibsonWilliam Gibson: The Peripheral (Viking)

Autor Neuromancera (a také nedoceněného románu The Pattern Recognition, prvního románu, který popisoval události 11. září 2001) se tentokrát vydává do vzdálené budoucnosti. Spojuje tu vraždu, která se udála pouze v prostředí jedné videohry, a zabití jistého chlapce, k němuž dojde o století později. Jak podotýká recenze v britském deníku The Guardan, nechybí zde směs „dronů, outsourcingu a kleptokracie“, která se podle Gibsona až nepříjemně vztahuje k dnešní realitě.

 

 

Perfidia by James EllroyJames Ellroy: Perfidia (Heinemann)

Čtrnáctá kniha Jamese Ellroye, autora románu L.A. – Přísně tajné, kterou proslavila filmová adaptace s Kim Basingerovou v hlavní roli, se odehrává na konci roku 1941 a opět tu vystupuje losangeleský policejní sbor. Po japonském útoku na Pearl Harbor vstupují USA do války, což odnášejí japonští imigranti, které americká vláda nechává internovat v táborech. V časech všeobecné nenávisti ke všemu japonskému vyšetřují hlavní hrdinové příběhu kapitán Parker a seržant Smith vyvraždění celé rodiny japonských přistěhovalců. V románu vystupuje i noirová femme fatale Kay Lake, která se už v Ellroyových dílech objevila dříve. V Perfidii se opět projevuje Ellroyova záliba v popisu morálně pochybných činů prohnilého policejního sboru, nad nímž se klene oblouk velké historie se všemi politickými a kulturnými důsledky.

 

The Dog by Joseph O'NeillJoseph O`Neill: The Dog (4th Estate)

Joseph O`Neill se sicenarodil v Irsku, ale posledních několik let žije v New Yorku. Do povědomí liteárrní veřejnosti se zapsal především jako autor zdařilého románu Nizozemě (Netherland, č. Kniha Zlín 2009), v níž popisuje osud rodiny, kterou zasáhnou události 11. září 2001. Napsat další knihu trvalo O`Neillovi šest let. V románu The Dog se čerstvě rozvedený newyorský právník ve středních letech vydává za novou profesní i životní výzvou do Dubaje, kde se má starat o majetek jedné z místních bohatých rodin. Jenže nový začátek v arabské zemi se moc nepovede, což hlavní hrdina v knize komentuje s patřičnou ironií.

 

Americká literatura v Odeonu – podzim, zima 2014

odeonNakladatelství Odeon zveřejnilo ediční plán na druhou polovinu roku 2014. Jako obvykle v něm věnuje velkou pozornost dílům od amerických autorů – a letos to bude úroda obzvláště bohatá. V edici Světová knihovna mají vyjít nové romány Chucka Palahniuka, Paula Hardinga (jeho novela Tuláci, za kterou obdržel Pulitzerovu cenu, je podle všeho jedním z nejopomíjenějších překladových klenotů posledních let) a Michaela Chabona (Telegraph Avenue; kniha měla vyjít už v červnu).

Na podzim tohoto roku také Odeon spuští ambiciózní projekt: reedici kompletního díla Ernesta Hemingwaye. V první etapě vyjdou jeho romány Mít a nemít (překlad Radoslav Nenadál), Rajská zahrada (překlad Jitka Beránková) a především Zelené pahorky afircké (v přkladu Luba a Rudolfa Pellarových).

Anotace jednotlivých titulů společně s bibliografickými informacemi:

 

Paul Harding: Enon
Světová knihovna • Překlad Zuzana Mayerová • 1. vydání • Váz., cca 240 str. • Cena: 279 Kč
ISBN 978-80-207-1583-8

Vypravěčem příběhu je muž středního věku, kterému zemřela dcera. Tuhle „lapidární“ informaci se dozvíme hned v úvodu: Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Rodiči to samozřejmě otřese. Natolik, že se rozejdou. Charles začne pít, cpe se prášky proti bolesti, ocitne se na ulici. Melancholie ho naprosto paralyzuje. Svůj čas tráví nicneděláním, pozorováním okolí a – vzpomínkami. Přese všechno cesta z naprostého dna nevede do pekel. Román je hlubokou a intimní meditací nad smyslem či koncem života – má neobyčejnou filmovou atmosféru a vnitřní sílu.

Americký spisovatel Paul Harding (1967) vedl kurzy tvůrčího psaní na Harvardově univerzitě, působil i jako bubeník v kapele. Za svou prozaickou prvotinu Tuláci (česky 2011) získal Pulitzerovu cenu.

 

Chuck Palahniuk: Zatracení
Světová knihovna • Překlad Richard Podaný • 1. vydání • Váz., 288 str. • Cena: 279 Kč
ISBN 978-80-207-1580-7

Po románu Prokletí (česky 2012) přichází známý provokatér Chuck Palahniuk s dílem Zatracení, volným pokračováním své pekelné jízdy… Třináctiletá Madison vidí a slyší vše, co si zamane, vše, co se na světě šustne. Tímhle způsobem se vrací do vlastní minulosti. Jenže to má logický háček: pro živé je neviditelná. Mrtvá Madison nám ze své adresy Madisonspencerova@psmrtnzvot.pkl posílá zprávy. Ukazuje se, jak to doopravdy bylo s dědečkovým penisem. Jak už i babičce telefonovali z onoho světa ti, kteří zavolají v nejméně vhodnou chvíli. Jak to bylo s jejími rodiči, a jak dosáhli toho nesmírného, kolosálního, nepředstavitelného bohatství. Madison přichází, aby sjednotila všechny protějšky a veškeré protiklady. Vše o posmrtném životě, na co jste se báli zeptat.

Chuck Palahniuk (1962) je autorem kultovního Klubu rváčů, který byl přeložen do pětadvaceti jazyků a zfilmován. Z dalších úspěšných knih jmenujme např. Zalknutí, Ukolébavka, Strašidla, Snuff.

 

Ernest Hemingway: Mít a nemít
Překlad Radoslav Nenadál • V tomto překladu 3. vyd. • Váz., cca 224 str. • Cena: 299 Kč
ISBN 978-80-207-1587-6

Román vznikl ve třicátých letech dvacátého století, v době hospodářské krize, která dotvářela autorův pohled na společenské problémy. Hemingway se k námětu několikrát vracel, původně ve dvou povídkách, a stopy tohoto postupu v díle zůstaly. Skládá se z vyprávění několika osob, které je rozloženo na dvě části: na příběh Harryho Morgana, jenž v daných podmínkách nemůže bojovat o svou existenci jinak než překračováním zákona. A na historii spisovatele Richarda Gordona, intelektuála vzdáleného reálnému životu. Hemingway svým strhujícím vyprávěním konfrontuje dva světy – svět bohatých a svět chudých.

 

Ernest Hemingway: Rajská zahrada
Překlad Jitka Beránková • 2. vydání • Váz., cca 208 str. • Cena: 249 Kč
ISBN 978-80-207-1579-1

Ernest Hemingway psal Rajskou zahradu – částečně autobiografický příběh mladého spisovatele Davida Bournea, jeho ženy Kateřiny a jejich společné přítelkyně Marity – plných patnáct let, od roku 1946 až do své smrti, tedy po celé poslední období svého života, jejž ukončil výstřelem z brokovnice. Posmrtně vydané dílo nabízí zajímavou možnost srovnání s autorovými klíčovými romány, které vyšly za jeho života.

 

Ernest Hemingway: Zelené pahorky africké
Překlad Luba a Rudolf Pellarovi • 7. vydání • Váz., cca 224 str. • Cena: 299 Kč
ISBN 978-80-207-1588-3

Na rozdíl od mnoha jiných románů není v této knize ani jedna postava a ani jedna příhoda smyšlená… Autor se pokusil napsat naprosto pravdivou knihu, aby poznal, jestli tvářnost nějaké krajiny a obraz událostí jednoho měsíce obstojí, jsou-li vylíčeny podle pravdy, v soutěži s dílem, jež vytvořila fantazie. Zelené pahorky africké tvoří předěl ve spisovatelově tvůrčí dráze: jde o cestopisné vyprávění, se zaujetím líčící zážitky lidí uprostřed africké přírody. Vtipné úvahy o světě, životě a umění jsou prokládány vzrušujícími příhodami vášnivého lovce a milovníka zvěře.

Egan, Jennifer – portrét

eganJennifer Eganová (1962) je americká prozaička a novinářka. Absolvovala anglickou literaturu na University of Pennsylvania, poté studovala dva roky v Cambridge. Publikovala povídky v časopisech The New Yorker nebo Harper´s. Její články se nejčastěji objevují v The New York Times Magazine. Debutovala roku 1993 sbírkou povídek, první román vydala o dva roky později. Se svým čtvrtým románem Návštěva bandy rváčů (č. 2012) se dostala do finále PEN/Faulkner Award a získala dvě literární ocenění: National Book Critics Circle Award (2010) a Pulitzerovu cenu (2011).

 

Eganová, Jennifer: Hrad

egan_hradSovy nejsou tím, čím se zdají být aneb iluze a skutečnost Jennifer Eganové
(Jennifer Eganová: Hrad. Překlad Jiří Hanuš. Odeon, Praha 2014, 248 stran.)

Iluze a skutečnost. Sen a bdění. Lež a pravda. Kde končí první a začíná druhé? Jak je oddělit, jak nalézt onu donekonečna před námi ustupující hranici? A lze ji vůbec někdy nalézt? Lze se dopátrat, jaká je pravda o světě, jaký mají řád věci kolem nás, či jsme navěky odsouzeni potácet se v labyrintu iluzí, odhalovat jednu, abychom vzápětí narazili na druhou ještě rafinovanější?

Ladislav Nagy: John Fowles, Mág

Motto ze studie k Fowlesovu Mágovi nebylo vybráno náhodou. Ač se může zdát, že John Fowles a Jennifer Eganová toho nemají příliš společného, opak je pravdou. Třebaže se jedná o generačně vzdálené autory pocházejících z různých kontinentů, nalezneme v jejich dílech mnohé styčné body. Jak prohlásil kritik NY Times Madison Smartt Bell ve své recenzi na Eganové Hrad, inspirace Fowlesovým Mágem je u ní zjevná, konkrétně jeho manipulacemi s textem a prací s nadpřirozenem. Stejně jako Fowles dává Eganová vzniknout světu, kde se veškeré jistoty, především ve spojitosti s percepcí a sebereflexí, postupně hroutí jako domeček z karet a ústí v jednu obrovskou a zničující paranoiu.

V první řadě mají oba texty společnou nelehkou genezi. K mnohovrstevnatému textu Mága se John Fowles několikrát vracel, dokonce ho několik let po vydání sám revidoval. Eganové knihy se rodí obdobným způsobem. Autorka je píše většinou mnoho let, jsou dílem spíše náhody a podvědomí než nějakým horečně plánovaným konstruktem. Jak Eganová ostatně sama přiznává, všechny její knihy jsou psány rukou právě proto, že jsou produktem náhlého hnutí mysli a spontaneity. Pod rukama jí vyvstávají scény a postavy, k nimž se postupně vrací, dále je rozvíjí a propojuje jejich zdánlivě nesouvisející osudy.

Román Hrad (The Keep, 2006) je méně známým předchůdcem Návštěvy bandy rváčů (2011), tedy románu, jenž po poněkud ospalém startu raketově vylétl vzhůru a splnil autorce veškeré literární sny: dostal se renomovaného žebříčku nejlépe prodávaných knih NY Times Magazine a zároveň dosáhl i mety nejvyšší – autorka za něj obdržela Pulitzerovu cenu.

Návštěva bandy rváčů vznikla v podstatě neplánově při psaní jiného románu. Eganová uvízla na mrtvém bodě, a aby si duševně odpočinula, psala si jen tak pro radost různé nesourodé poznámky. Ty posléze začala propojovat a doplňovat. Kniha působí na první pohled jako sbírka třinácti vzájemně nesouvisejících povídek. Po několika prvních kapitolách však i pomalejšímu čtenáři dojde, že za všemi těmi přesuny v čase a z místa na místo a měnícími se hlavními postavami stojí pevný řád. Jde v podstatě o takovou antilineární mozaiku, v níž každá další část rozvíjí příběh postavy, která v předchozí části hrála toliko okrajovou roli. Nejsou to však jednotlivé postavy, které jsou v tomto díle stěžejní. Spojovacím prvkem je čas, jeho nestálost a ošidnost. Je to právě čas, který bez ptaní vstoupí protagonistům do života a převrátí jim ho vzhůru nohama. Čas, který lidem vždy ukáže, že vše, čemu věřili nebo oč usilovali, nemá v celkové perspektivě pražádnou cenu. Zároveň chce autorka připomenout, že i na první pohled banální drobnosti mohou jednou způsobit v životě velikou bouři.

I struktura románu Hrad vznikala postupně bez předem jednoznačně propracovaného konceptu. Spolu s hrdinou Dannym se ocitáme kdesi ve střední Evropě (není zcela jasné, zda v Čechách, Německu nebo Rakousku) na polozříceném gotickém hradu. Kromě cesty dostane čtenář naservírováno i něco z Dannyho minulosti, především se dozví, proč se Danny vydal na tuto neobvyklou cestu a jaký je jeho vztah s bratrancem Howardem, který ho k sobě na hrad pozval. Ukáže se, že jak Danny, tak Howard mají každý svého kostlivce ve skříni, kterého se jim do této chvíle dařilo vcelku úspěšně ignorovat.

Až posud by se mohlo zdát vše jasné. Máme zde jeden polorozpadlý středověký hrad s tajemnými zákoutími páchnoucími plísní a hnilobou, podzemním labyrintem chodeb a tajemným jezírkem poznamenaným tragickou nehodou. Právě sem přichází naivní, lehce narušený hrdina (drogová závislost v minulosti), který se snaží cestou mimo civilizaci uniknout problémům, jež má v běžném životě. Dostává se na místo, kde je v podstatě odstřižen od okolního světa (symbolizováno mimo jiné nefungováním moderních telekomunikačních technologií) a kde je vydán napospas jak vzdáleným příbuzným, tak vlastní představivosti, jež začne pod vlivem atmosféry horečně pracovat.

Jak prosté, drahý Watsone! To je přece gotický román jako z učebnice! Všechno do sebe zapadá. Autorka si vypůjčila ty nejotřepanější rekvizity z Otrantského zámku Horace Walpolea nebo Lewisova Mnicha. V měsíčním svitu se černě tyčí ruiny hradu a hlavní hrdina spatří na hradbách záhadnou postavu mladé krásné dívky. Neví, zda se mu to jen zdá, či zda je to doopravdy. Už první setkání s hradem ho znejistí. Přijde mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne že by zde již někdy byl, ale spíš že ho zná odněkud ze snu nebo z knihy. Přepadá ho strach. Přestává rozlišovat skutečnost od snu, pravdu od lži. Užírá ho zevnitř „červ“, onen trojrozměrný pocit podobající se paranoii, vnitřní nejistota, panika, která může za to, jak sám říká: „že lidé skončí buď v blázinci, a nebo třeba skočí z Manhattanského mostu.“

Danny žije skutečně v jakémsi vězení. Ostatně anglický název románu, The Keep, tomuto stavu mysli odpovídá nejlépe. Ono „Keep“ neznamená pouze „hrad“ či „donjon“, ale též „držet, věznit, střežit či nevycházet“. Danny je vězněn nejen traumatem z dětství, ze kterého sice naoko vybruslil nejlépe, jak mohl (ale přece jen červ svědomí je všudypřítomný a podepisuje se na Dannyho nepříliš úspěšném životě), ale především je otrokem vlastní neupřímnosti a pozérství a věčného hledání sebe sama. Čas od času se musí postavit před zrcadlo, aby dokázal přes nános mejkapu na tváři najít opravdového Dannyho. Až podle tetování, spáleniny na levé ruce od cigarety, jizvy na čele, záseku na spánku či natrženého lalůčku dokáže prohlédnout všechny slupky, jimiž se za léta obalil.

Danny je posedlý skutečností. Chce mít vše pod kontrolou, nestojí o nejednoznačné odpovědi a nejistou existenci. Odmítá Howardovu očistnou terapii imaginací: Co je skutečné, Danny? Je reality show v televizi realita? Ty důvěrné zpovědi, co čteš na internetu, jsou skutečné? Slova skutečná jsou, někdo je napsal, ale dál už ta otázka nedává smysl. S kým si povídáš v telefonu? Nakonec nemáš ani tušení, kurva. Žijeme v nadpřirozeném světě, Danny. Obklopují nás duchové.

Zpočátku máme tendenci spíše stranit Howardovi. Postupem času se však jen těžko uvěřitelné zážitky kupí jeden na druhý a stejně jako Danny přestáváme věřit vlastním smyslům. Zdánlivá romantická idylka se mění na noční můru, ze které se nelze probudit. Zcela logicky se nabízí srovnání s klenotem tohoto žánru, Utažením šroubu Henryho Jamese, který podobně jako Eganová nechává na čtenáři, aby si udělal úsudek sám, a který nestraní ani jedné ze dvou alternativ. Pokud jsou Dannyho přeludy skutečné, pak je duševně zdráv a veškeré jeho činy jsou vlastně šlechetné a sebeobětující. Pokud je však vše, co se mu děje, jen přeludem, je šílený a je nebezpečný jak sobě, tak svému okolí. Jak je to doopravdy, nemáme bohužel šanci zjistit.

Jennifer Eganová je totiž mnohem rafinovanější. Dannyho příběh, který se tváří jako čistá recyklace žánru gotického románu a jako tradiční realismus, je ve skutečnosti stejně jako onen hrad kdesi ve střední Evropě prošpikovaný padacími mosty, otáčivými schodišti a propadly. Gotický román, ten kdysi zatracovaný nízký žánr založený na nedůvěryhodných legendách, skazkách a kramářských písních, není cílem, ale jen prostředkem, jehož autorka využívá k dosažení mnohem vyšších cílů. Jak řekla v rozhovoru pro NY Times: „Naše kultura je příliš posedlá realitou a snahou nějak ji uchopit. Co však ona reality doopravdy znamená?“ Svět přece není, viděno postmoderní perspektivou, nic daného, vrženého, jistého. Svět je konstrukcí, od reality odpoutanou a redukovanou na významové linie, jež dává prostor spekulaci a jež nikdy nenabízí toliko jedno řešení. A román, jejž Roland Barthes v Kritice a pravdě příhodně nazval „smrtí, jež dělá ze života osud a ze vzpomínky užitečný děj“, se stává hříčkou, trikem lstivého autora, další slepou uličkou labyrintu, která nemusí nikam vést.

Eganová již v první kapitole drze přeruší tok vyprávění a divadelním střihem přenese děj úplně jinam. Celý Dannyho příběh se v tu chvíli zvrhne v pouhopouhé terapeutické cvičení delikventů nejtěžšího nápravného zařízení, jehož prostřednictvím se učitelka Holly, jinak též vyléčená narkomanka, pokouší svým svěřencům ukázat cestu, jak otevřít ona dvířka v hlavách, jak popustit otěže imaginaci a uniknout ubíjející realitě i tíživé minulosti. Román Hrad se tak proměňuje v metatext, ve vášnivou obhajobu románu, v text o textu, vyprávění o vyprávění, kdy není jasné, co je originálem a co pouhou kopií. Stejně tak přestává být úplně zřejmé, kdo je vlastně autorem knihy. Eganová? Vězeň Ray v hodinách tvůrčího psaní? Učitelka Holly, která obdrží dokončený rukopis a vydává se po jeho stopách, aby se přesvědčila, co z něj je pouhou fikcí a co je skutečné a jakou roli sehrála v příběhu ona sama?

Proces psaní hraje vůbec v románu Hrad velkou roli. Není to jen příběh Dannyho, zaznamenaný vězněm Rayem a poslaný po dokončení Holly spolu s deníkem. I většina ostatních postav nějakým způsobem popisuje svět kolem sebe. Howard je již od dětství posedlý zapisováním sebebanálnějších událostí a vjemů, ze kterých posléze skládá mozaiku života. Baronka dobrovolně izolovaná v donjonu pokračuje v utváření legendy hradu, udržuje všechna jeho mystéria živá, případně oživuje ta, jež jsou již dávno zapomenuta. Z ostatních postav se mnohdy nedobrovolně stanou čtenáři: spoluvězeň Davis, Holly, ostatní delikventi na kurzech tvůrčího psaní, již jsou nuceni k textům, jež slyší, zaujmout nějaké stanovisko, aniž by tušili, jaké důsledky může mít jedna necitlivě formulovaná kritika.

Proces psaní má však blahodárnou moc. Osvobozuje stejně jako Howardovo jezírko imaginace. „Skočíš do něj a – bác – tvoje představivost je vypuštěna na svobodu: už zas patří tobě. Ty si to vymyslíš, ty vyprávíš příběh, a dál už jsi svobodný.“ Rayovi pomáhá vyrovnat se s běsy minulosti a najít cestu k Holly. Holly zase díky kurzu s vězni dostává v životě druhou šanci a zásluhou Rayova příběhu se jí možná povede nalézt i samu sebe. Jsou to ona dvířka v hlavě, jejichž otevřením, díky imaginaci, je možno uniknout veškerým vězením a poutům.

Jedním ze znaků postmoderních románů je zmnoženost, cykličnost, opakování. Podobně jako se v Mitchellově Atlasu mraků objevují stejné předměty na různých místech v odlišných dobácha jsou jakýmsi pojítkem, tak i v Eganové Hradu se nám některé scény a místa opakují, hrdinové se k nim postupně vrací. Dannyho příběh se v Rayově podání recykluje, šeptá ho při svém skonu do ucha Rayovi, aby ho předal dál. Stírají se tak hranice mezi světem mrtvých a živých, přestává být jasné, který příběh byl první a který vznikl až posléze. Tentýž příběh se vynoří ve velké hnědé obálce v Hollyině poště. Strana 45 Rayova příběhu o Dannym skončí v krabici s Davisovým rádiem spojujícím svět živých a mrtvých a možná tím předznamená další vývoj událostí. Zdvojené jsou i postavy. Danny má zkušenosti se závislostí na metadonu stejně jako Holly, postava vraha Raye jako by zase našla svůj stín v Mickovi, který nakonec bere osud lidí kolem sebe do vlastních rukou. I Davis se svým rádiem pro mrtvé se v jistých rysech podobá Howardovi posedlému snem o lepším životě zbaveném veškerého civilizačního nánosu a falše.

Příběh začíná ve dvě hodiny v noci, kdy Danny poprvé spatří Howardův hrad ve vší kráse. Končí Hollyiným skokem do očistného Howardova jezírka imaginace. Kruh se uzavírá. Je to skutečně týž hrad? Co na Rayově příběhu je pravda? Jde snad o shodu okolností nebo o záměr? Co se stalo s Dannym? A Rayem? A kdo to celé vůbec řídí? Jasné je jedno. Vše je jen hříčkou, postavy jsou loutkami vedenými škodolibou autorkou, která je nechá vyprávět až do samého konce, pak jejich příběhy chladnokrevně utne, aniž by jim dala možnost jakkoliv pokračovat, a čtenáře nechá, aby se podobně jako u Fowlese buď smířili s tím, že nic nemusí být černobílé, že neexistuje jen volba buď/nebo, ale že možností může být nekonečně mnoho. Že nic jako pravda neexistuje. Nic není takové, jak na první pohled vypadá. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Krásné dívky jsou ve „skutečnosti“ (?) stoleté stařeny, otevřené dveře jsou zavřené, cesty nevedou nikam. Zbývá jediné. Být šťastný. Volný. Osvobodit se. Otevřít dvířka, zavřít oči a skočit.

Markéta Musilová