Ginsberg, Allen: Karma červená a bílá

ginsberg_karmaTakový výbor z Ginsberga tu ještě nebyl
Beatnický klasik je představen velkoryse, nicméně několik otázek zůstává

Allen Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá. Vybral, uspořádal a předmluvou, doprovodnými texty a kalendáriem doplnil Josef Jařab. Přeložili Josef Jařab, Jiří Josek, Josef Rauvolf a Jan Zábrana; báseň Czeslawa Milosze přeložil Václav Burian; bibliografii překladů děl Allena Ginsberga sestavil Marcel Arbeit; fotografie různí autoři. Mladá fronta, Praha 2001 (fakticky 2002), 324 stran, náklad neuveden, cena 269 korun

Hned v několikerém ohledu je výbor z díla beatnického klasika Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá reprezentativní. Kniha je graficky výrazná a výborná (dílo Roberta V. Nováka) a kvalitní je i polygraficky. Avšak především jde o výbor reprezentativní rozsahem i obsahem. Kromě úvodu našeho předního amerikanisty a znalce moderní a současné poezie USA Josefa Jařaba je svazek opatřen i kalendáriem (tedy přehledem Ginsbergova životaběhu), seznamem českých knižních vydání Ginsberga a ediční poznámkou. A vedle průřezu autorovou tvorbou ve vynikajících překladech tvoří náplň knihy také stručné komentáře a úvahy rozličných (hlavně literárních) osobností. Formou jakési koláže pak vše doplňuje obrazový materiál: fotografie, ukázky z rukopisů, kresbičky. Kniha prostě usiluje o komplexní pohled na Ginsbergovo umění v historicko-kulturním kontextu americkém i českém, pro čtenáře laické i poučené. A jedním dechem je nezbytné vyzdvihnout, že se jí to daří v měřítku i hloubce zde dosud nevídané. Jelikož by však cílem recenze nemělo být opakování obecně známých mýtů a fakt o amerických 60. letech ani opětovné zdůraznění významu Ginsberga, zaměřme se na nedostatky sice drobné, avšak potenciálně možná docela důležité.

Trochu zmatku
První výtka je čistě formální. Výběr z primárních, tedy přímo z Ginsbergových textů je řazen chronologicky, přičemž každý příspěvek je opatřen datací. Je to logický princip, který je dvakrát narušen (mezi báseň ze 14. února 1966 a Úvahy o mantře z roku 1966 vložen Ginsbergův článek otištěný v časopise Berkeley Barb v roce 1965; mezi dvě autorovy básně z roku 1997 vložen rozhovor z roku 1993). Budiž. Mnohem nepřehlednější je situace s takzvanými doprovodnými texty. V ediční poznámce je uvedeno, z kterých publikací byly přejaty, bohužel není jasné, jaký text byl přejat z které (s výjimkou básně Czeslawa Milosze a básně Jana Zábrany). Navíc u všech (s výjimkou tvrzení Václava Havla z roku 1999) chybí datace. A to už je potíž. Příklad: z kterého roku vlastně pochází úryvek z dopisu Josefa Škvoreckého na straně 168, jenž mimo jiné pojednává o Ginsbergových názorech na komunismus, které se, jak známo, vyvíjely? Takové údaje chybí, přitom by princip koláže, jak ukazuje výše zmíněný případ citace z Havla, nenarušily.

Hlavní oponent chybí
Druhá výhrada se týká výběru oněch doprovodných textů. Ten je samozřejmě ze samé podstaty subjektivní, a tudíž subjektivní je i má výhrada, ale přece. Třeba vyzdvihnout, že své místo tu našla i odmítavá reakce Ginsbergova učitele a výrazné literární osobnosti Lionela Trillinga. Ten elegantně váhal označit Allenovy básně za „nudné, protože ohodnotit něco, co chce být divoké a šokující, jako nudné, je samozřejmě docela snadný a konvenční trik“. Avšak zcela zde absentují názory Ginsbergova patrně nejdrtivějšího oponenta Normana Podhoretze. Ačkoli se Ginsberg, jak správně podotkl Josef Jařab, vždy bránil, aby byl chápán v prvé řadě jako společenský, či dokonce politický rebel, nikdy se tomu úplně neubránil. A vypuštěním nebo ignorováním Podhoretze tak přicházíme o další dimenzi beatnikovy tvorby. Konzervativec se opakovaně podivoval, proč tolik disidentů-antikomunistů v Československu a jinde vidělo v ikonických postavách kontrakultury hrdiny, když její představitelé byli stejně vášnivými „antiantikomunisty“. V srpnu 1997 pak Podhoretz v časopise Commentary uveřejnil článek Má válka s Allenem Ginsbergem, v němž zdůraznil, že ačkoli Ginsberg nikdy nepatřil k disciplinovaným myslitelům, vždy inklinoval ke klasicky pojímané levici. Sám Ginsberg se o Podhoretzovi v rozhovoru z roku 1987 vyjádřil v tom smyslu, že Normanova vize se od té jeho liší natolik, až se stává provokativní a zajímavou. Jedinou, a tím pádem spornou ukázkou z interview je v knize část rozhovoru s Ginsbergem o modernismu, jenž byl pořízen v Olomouci v listopadu 1993. Je samozřejmě významné, že onen rozhovor vznikl na domácí půdě, zdaleka však nepatří k nejoriginálnějším či nejpřínosnějším, jaké autor poskytl.

Sázka na jistotu
Chceme-li hodnotit a domýšlet svazek Karma červená, bílá a modrá jako celek, nevyhneme se určitým rozpakům nejen kompozičním, nýbrž i kulturně-společenským. Získali jsme v novém vydání starou jistotu, Ginsberga. Dobrá. Ale skutečnou, chce se říci přímo „beatnicky“ radikální nakladatelskou odvahu tady dnes vyžaduje něco jiného: uvedení zahraničního spisovatele dosud málo známého, či dokonce neznámého. Americké poezii 80. a 90. let – alespoň dle antologií a odborných ohlasů v tisku a na univerzitách – dominovaly převážně hlasy žen a etnických spisovatelů. Mimochodem, kolik současných amerických básníků byste dokázali alespoň vyjmenovat?

Hana Ulmanová, Mladá fronta DNES 1/3/2002

 

DeLillo, Don: Podsvětí

delillo_podsvetiKam pohlédneš, tam je odpad
V češtině vyšlo Podsvětí, monumentální román amerického spisovatele DeLilla

Don DeLillo: Podsvětí. Překlad Lucie Mikulášková. BB art, Praha 2002, 648 stran, náklad neuveden, cena 299 korun

Když v roce 1997 vyšly v USA hned dva mohutné romány předních autorů americké postmoderny, Pynchonův Mason Dixon a DeLillovo Podsvětí, literární kritik Peter Wolfe prohlásil, že v dějinách národního písemnictví vytyčily stejně důležitý mezník jako rok 1850 – tehdy totiž Hawthorne vydal Šarlatové písmeno a Melville Bílou velrybu. Román Podsvětí se nyní objevil česky.
Ať už je vzpomenutý Wolfův výrok nadsazený či nikoli, u srovnání s Thomasem Pynchonem (1937) na chvíli zůstaňme; ten si již – na rozdíl od Dona DeLilla (1936) – získal i v České republice mnoho přívrženců. Co se tvůrčích a životních osudů týče, oba umělce spojuje kupříkladu to, že nikdy neučili tvůrčí psaní, nikdy nepřednášeli, nikdy se neúčastnili literárních konferencí a nikdy nerecenzovali knihy. A úzkostlivě si chrání soukromí. Jak kdysi poznamenal DeLillo, jejich díla nevstřebává americká kultura zrovna snadno, a není tudíž důvod být k dispozici médiím a následnému mlýnu spotřeby. Američtí spisovatelé by podle něj měli stát na okraji společnosti a být jí nebezpeční přesto anebo právě proto -, že je na ně nastraženo množství lákadel, aby se začlenili do spořádaných struktur. Psaní by pak mělo být formou svobody, jež by je odpoutala od dostředivé uniformní identity.

Rostoucí publikum
Pohlédneme-li na dosavadní DeLillovy prózy, zjistíme, že podobné myšlenky se odrážejí v jeho tvorbě: v románu Great Jones Street (1973) se zabývá americkými žebráky, tuláky a bezdomovci, v Ratnerově hvězdě (1976) rozpracovává pojetí jazyka coby prostředku manipulace, v Libře (1980) se věnuje teorii spiknutí, v Maovi II (1991) se zaměřuje na studium takzvané masové mysli. V Bílém šumu (1985), donedávna jediném do češtiny přeloženém díle (vydala Votobia v roce 1999, byť svazek má vročení 1997), podrobně rozebírá vztahy reklamy, konzumu a mamutích nákupních středisek.
Právě Bílý šum DeLillovi rozšířil americké publikum – k převážně levicově orientovaným intelektuálům se začali přidávat příslušníci střední třídy včetně značného zastoupení žen. Jako by konzervativní hlasy obviňující DeLilla z protivlasteneckých postojů ztrácely odezvu a stále větší počet lidí si začal uvědomovat, jaké důsledky nese propojení komplexu vojenského a průmyslového s vlivem masmédií.
Podsvětí je však román ještě o něco ambicióznější: chce podat alternativní, podzemní, undergroundovou historii Ameriky druhé poloviny 20. století.

Na každém slovu záleží
K hlubšímu pochopení takové verze dějin je třeba znát i základní biografické údaje. Malý Don vyrůstal v italské imigrantské rodině a vychováván byl katolicky. Od útlého věku se potýkal s ideou amerického snu a vyrůstal se smyslem pro poslední věci člověka. V mládí příliš nečetl, spíš ho zajímaly evropské filmy (Fellini, Godard a jiní) a abstraktní výtvarné umění (sbírky Muzea moderního umění v New Yorku). V osmnácti však objevil Williama Faulknera, Jamese Joyce, Gertrudu Steinovou, Ezru Pounda. Získal pocit, že „každé slovo má život a historii“. Mocnou sílu slova si posléze ověřil coby zaměstnanec jisté reklamní agentury (u téže agentury pracoval svého času též Salman Rushdie).
Další informace o autorovi lze najít na internetu. Mějme se však na pozoru – mnohé údaje jsou neověřené a hraničí s dohady. Spolehnout se můžeme jen na několik málo poskytnutých rozhovorů.

Žlutý bombardér, růžový tank
V Podsvětí se pak nelze spolehnout snad vůbec na nic – tvůrčím principem je jistý druh paranoie. Fámy se stávají skutečností, dějiny se mění v pouhé vyprávění. Všechny události mají své tajemné dvojče, podzemní, tajnou verzi. V příběhu vystupují postavy jak reálné (kupříkladu Edgar Hoover), tak vymyšlené (například bývalá žena v domácnosti Klara Saxová). Vyfabulované jsou kupodivu zrovna ty „uvěřitelné“ epizody, kdežto to, co vyhlíží jako čirý plod fantazie, je paradoxně pravda – třeba moment z roku 1951, kdy hráč odpaluje na hřišti Polo Grounds fantastický vítězný homerun, zatímco Sovětský svaz právě uskutečňuje svůj druhý pokusný jaderný výbuch. Nitkou spojující děj Podsvětí je právě ona trajektorie baseballového míčku a jeho následné putování v roli suvenýru, jenž záhy přerůstá v mocný symbol.
DeLillo tvrdí, že „historie není souhrn písemných dokumentů ani veřejných prohlášení mocných mužů“, nýbrž cosi velice relativního. Toto přesvědčení může v Podsvětí ilustrovat příklad bombardéru B-52. Stroje, které dříve rozsévaly zkázu, se později pod rukama výše zmíněné Klary stávají uměleckými objekty. Saxová je se svým týmem pomalovává nažluto. (Pro našince je srovnání se smíchovským růžovým tankem téměř nevyhnutelné…)
I tato superletadla lze navíc chápat jako svého druhu odpad. Románový svět Podsvětí je odpadky zahlcen, jejich likvidování se stává nejen průmyslem, nýbrž i vědou. Hrdina Nick Shay, Američan italského původu, jenž vyrůstal v Bronxu, dělá kariéru jako manažer korporace zaměřené na odpad a v kapitole Das Kapital se kvůli ziskovému zneškodnění plutoniového odpadu dostává až do podzemních bunkrů postsovětského Kazachstánu. Je tu také podzemí metaforické – s milosrdnými sestrami projíždíme jižním Bronxem, jakýmsi „americkým gulagem“ či prostě ghettem, v němž jsou drogy, AIDS a násilí na denním pořádku, zatímco jistá cestovní kancelář bezostyšně pořádá pro movité turisty autobusové výlety pojmenované Neskutečný jižní Bronx.

Svět konstrukcí a vzorců
Podsvětí je koncertem i dalších postmoderních technik a motivů: figurují zde čárové kódy, značný význam mají názvy výrobků (a jazyk vůbec), navíc průmyslové předměty jsou „v zemi, která pospíchá stále vpřed… trvalou útěchou“. Nové technologie představované telefony, faxy, kopírkami a počítači vyvolávají „příjemný pocit jistého řádu“, televize je „přístroj užívaný na zkrácení volného času“. A všude a nad vším se vznáší stín možné nukleární katastrofy.
Postavy jako by jen ilustrují předem vystavěná schémata. Nelze říci, že by jejich propletené osudy čtenáře zaujaly, pohltily, či dokonce uchvátily. Tyto vzorce se navíc v textu opakují, některé z nich stojí na samé hranici otřepaných klišé – třeba tvrzení, že šedesátá léta v USA „označovala konec srozumitelnosti a přinesla s sebou veškeré poblouznění věků“, zatímco padesátá léta jsou stereotypně charakterizována následovně: „Všichni se oblékali a mluvili stejně. Stejné kuchyně, auta, televize.“

Míra rezonance
Warner Berthoff, vlivný americký kulturní kritik, již před lety varoval, že postmoderní literatura může působit – ač právě to by šlo proti jejím základním principům a ambicím – monotónně a staticky. Francouzský postmoderní filozof Lyotard naproti tomu vyslovil názor, že k úplnému pochopení postmoderny musíme opustit své tradičně chápané emoce a vnímat takzvanými intenzitami. Buď se tedy postmoderna sama vyčerpává, nebo předběhla drastickým způsobem možnosti recepce umění.
Ať už je to tak, či onak, Podsvětí svým rozsahem i složitostí klade na čtenáře, na jeho vnímání, nemalé nároky. Navíc zůstává otázkou, nakolik ve středoevropském povědomí rezonují určité příznačně americké koncepty, mýty a reálie: jakou roli přisuzujeme baseballu, jak jsme schopni procítit kontrast mezi neuvěřitelnou pestrostí New Yorku a vyprahlými pouštěmi jihozápadu Spojených států… A kdo si tu vůbec vzpomene na slavný bál Trumana Capotea pořádaný v době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu? A víme, že existoval nějaký bavič Lenny Bruce?

Došlo na „dvojčata“
Na závěr poznámky k překladu a k obálce. Všechny postmoderní texty jsou pro převod do jiného jazyka nesmírně náročné. Překladatelka Lucie Mikulášková podala řemeslně velice solidní výkon. Beztak lze jen litovat, že současné nevyrovnané podmínky na knižním trhu neumožní nějakému renomovanému českému překladateli z angličtiny (ve spolupráci se zkušeným redaktorem), aby se zaměřil výhradně na postmoderní prózu, a dosáhl tak mistrovství srovnatelného s kongeniálními překlady děl vrcholného modernisty Jamese Joyce pořízenými za „zlatých časů“ Odeonu Aloysem Skoumalem.
Obálku českého vydání Podsvětí tvoří fotomontáž, na níž se skvějí věže Světového obchodního centra. Je to patrně vypočítavý marketingový tah, nicméně má i jisté opodstatnění: román k „dvojčatům“ několikrát odkazuje. Ostatně byla nejviditelnějším symbolem úspěchu údajně nejvyspělejší civilizace…

Hana Ulmanová, MF Dnes, 15/6/2002