Algren, Nelson: Špacír po divokejch končinách

algren_spacirČÁST PRVNÍ

 

„Je to vobyčejnej vosamělej chlápek, kterýho vopustila ženská,“ řekl o Fitzu Linkhornovi ten ohleduplnější. „Se svojí starou přišel i vo rozum.“

„Je tak paličatej,“ řekl ten s méně ohledy. „Kdybys ho hodil do řeky, tak snad poplave proti proudu.“

Fitz nedokázal říct, proč tak zahořkl. Měl pocit, že se z něj každé ráno snaží vylákat probuzení a každý večer že ho obalamutí usnutím. Zdálo se mu, jako by ho někdo podfoukl – přesně tak: jako by ho někdo podfoukl. Nevěděl kdo ani proč by to ten někdo dělal.

            Věděl jenom, že je všechno ztraceno. Ztraceno už dávno, v nějaké studenější zemi. A ztraceno znovu s každým dalším pokolením. Pořád se pokoušel ten pocit chytnout. Někdy mu připadal jako hlad zděděný po předcích, jindy zase jako skrytá rána. Když se mu ho podařilo vytáhnout na světlo, byl jasný jako krev, co mu kolovala v žilách. Jako by ho někdo stojící těsně za ním neustále obracel proti sobě samému, až se z jeho síly stávala slabost. Slabším chlapům plným světské pošetilosti se na světě vedlo líp než Linkhornovi. V očích mu žhnula závist.

„Nikomu tady nebudu dělat kurvu,“ říkal, i když k tomu neměl žádný důvod.

Měl stopětaosmdesát čísel a ochablé řeznické svaly. Však byl taky z řeznické krve. Z vyčouhlého klanu, z něhož pocházeli i Calhoun s Jacksonem. Z národa Jesseho Jamese a Jeffa Davise. Z národa Abrahama Lincolna. Z národa vytáhlých snědých samotářů z lesa, kteří teď, když lesy zmizely, zůstali jako vždycky bez půdy v písčité krajině kolem jednoho velkého Hoovervillu.

Bílí jim říkali „umouněnci“ a černý „bílí šmejdi“. Od té doby, co se nad hladinu moře vynořila první skála, nebyl ve fitzovské větvi klanu Linkhornů ani jediný vladař.

Dávní králové je v té studené zemi připravili o všechno. Z toho, co jim ukradli, zbyl jenom písek, a kosti těch starých králů pohltily mořské hlubiny.

Ale každý z těch králů se před tím, než na něj přišla řada, postaral o to, aby předal odpovědnost za šizení všech Linkhornů do důvěryhodných rukou. Držet ty buřiče pěkně na uzdě, to bylo jejich heslo.

Šlechta, panstvo všeliké, obchodnictvo veliké, církev, statkáři i stát, ti všichni spolu měli stát a táhnout za jeden provaz. Když se jednomu z Linkhornů konečně podařilo prásknout do bot a vzít ze skotského poddanství roha do krásného nového světa, předstihla ho zpráva: „Bacha na vostrýho chlápka, co nikam nepatří – je všeho schopnej a vždycky vozbrojenej, radši se rve, než by makal, před bitkou dává přednost chlastu, a před nalejvkou i před pranicí ženskejm: ale může se pokusit vo všechno najednou.“

Noha prvního svobodného Linkhorna vkročila na půdu Starého dominia a byla rychle ujařmena v nevolnictví podílového zemědělství. A to často nebylo příliš spravedlivé.

Za horkých, tabákem provoněných lét ve staré Virginii toho Linkhornové moc neobdělali a podělili se ještě o míň. Dokud ale měli celý světadíl, kde byla zvěř za kulku, moc dlouho u žádného podílníka nepobyli.

Ti drsní lačnící hoši nelačnili ani po otrocích, ani po půdě. Když někdo nevlastnil nic než srub a džbánek na pivo, ale zato dokázal napálit maníka, který vlastnil tisíc jiter, tak byl lepší. Jejich básníkem byl Burns.

Jako svobodní vlastníci půdy viděli, že jakmile si bohatý plantážník sehnal na práci pár černých rukou, natáhl si nohy na své pěkné bílé verandě a vykašlal se na celej svět. Tak se Linkhornové taky pěkně rozvalili ve svých prkenných boudách, vytáhli džbánek a taky se na všechno vykašlali. Jejich básníkem byl stále ještě Burns.

Jak se tak neustále snažili vyhnout práci rukama, zatlačily je plantáže hluboko do Jižních Ozark. Tam se potom tak dlouho skrývali a říkali: „Čert vem vobě ty komory,“ až se jim skrývání stalo způsobem života. „Je to válka pana Linkhorna. Ale ten není z našich,“ mysleli si.

Později přicházeli do města dost často na to, aby si uvědomili, že přádelny bavlny jsou zas jen novými plantážemi: vláda pána nad poddanými se beze změny přenesla z plantáže do přádelny. A tak se mezi jednou zimou v dubovém lese a jedním jarem plným šedobílých lelků Linkhornové přesunuli na Cooksonovu vrchovinu.

Šedesát let po kapitulaci u Appomattoxu se jeden Linkhorn objevil za pomeranči provoněného poledního žáru v údolí Rio Grande a pořád ještě říkal: „Spral vás všechny čert! Kdo tu nalejvá?“ Kdyby se tenkrát konal Mezinárodní sjezd bílejch šmejdů, určitě by Fitze zvolili předsedou.

Bavlna rostla, ovoce zrálo, nafta stříkala rok a pak vyschla. Ještě než vyschla, dělal Fitz předáka, přišel si na slušný peníze a našel si holku. Holku, co se jen tak ničeho nelekla.

Bavlna zvadla, ovoce spadlo: nafta napadla půdu. Kraj se stal krajem jediné plodiny, a tou byl prach. Holka to vydržela patnáct let, ale pak už tu naftu nemohla ani cítit.

Začalo to pomeranči a láskou, ale prach smetl lásku i s pomeranči do moře. Fitz zůstal bez vindry jako vždycky a bez lásky víc než předtím. Když dolehla třicátá léta, běhal po městě s pronajatou hadicí a vyčerpával žumpy.

A necítil žádný posměch, když si to vykračoval městečkem v gumových botách až po pás a lidé ho zdravili voláním: „Buďte zdráv, velebnej pane!“

Někteří sousedi ale vdovce nezdravili. Byl příliš nevypočitatelný. Výsměšnou poznámku jednoho vzal bez urážky, a když mu druhý řekl ‚Nazdar, příteli!‘, dělal dotčeného. Dělat dotčeného byla jediná radost, která Fitzovi ve městě, kde skoro každý tancoval, klel a mastil karban, zbývala.

Byl proti modernímu tanci, modernímu oblékání, proti klení, karbanu, cigaretám a hříchu. Kázal o tom, že dlouhým suchem, co přišlo ve třicátém roce, chtěl Bůh s těmihle věcmi skoncovat. Ale jak sucho nebralo konce a z nebe nespadla ani kapka, změnil názor a říkal, že za to určitě může papež.

Taky se o něm říkalo, že je proti smilstvu. Jenže se o něm taky říkalo, že je proti whisky.

V sobotu večer si přes záplaty přetáhl starý fráček s našitou tajnou kapsou, kam si mohl schovat svou hnědou lahvinku, které říkal „Ďáblobijka“. Ožírat se na schodech před soudní budovou a spílat přitom římskokatolickému duchovenstvu patřilo k pravidelným svátkům všech arroyských nactiutrhačů i opravdových věřících, přičemž bosí chodili ti i oni. Na ty, co byli ožralí jako prase nebo smrděli krejcarem, mohl Fitz chrlit to své náboženství, až Bůh bránil.

Občas mezi chlapama chvilenku postála dívka a předstírala zájem o Slovo boží. Jenže hlad chutná hůř nežli láska, a tak se zase vydala o dům dál a říkala si: „Kdybych tak byla v Dallasu!“

Pro spoustu arroyských občanů byla dnem Páně sobota – ale pro Fitze byl dnem Páně každý večer.

„A když chtěli víno,“ uzemnil Fitz posměváčka, který chtěl vědět, kdo že může za tu vyboulenou kapsu na boku, „řekla matka Ježíšovi: ‚Dej jim víno.‘ A musíš uznat, že když Satan nechtěl srovnat účty s Ježíšovou matkou kvůli takový spoustě vína, že je nebude chtít srovnat ani se mnou kvůli třem deckám kořalky.“

„A za co by se pak lidi chodili smažit do pekelnýho vohně?“ chtěl okamžitě vědět jeden z věřících.

„Do pekelnýho vohně se nechodí,“ ujistil ho Fitz. „V tom se rovnou narodíš. Bůh má peklo pěkně voplocený. Aby hříšníci nemohli ven! Hříšníci se nemůžou podhrabat! Je to móc hluboko! Nemůžou se ani proplazit! Ani přelízt ten plot nemůžou! Běhá v něm totiž elektřtina!“

„Jak bys votamtuď zdrhnul?“ zeptal se jemně posměváček. Seděl obkročmo na hlavni městské houfnice a tvář měl zachmuřenou jako kanonýr, který přišel o vítězství i o radost z boje.

„Vyšplhal bych přeci,“ vysvětloval Fitz a sám u sebe si šplhnul svým oblíbeným námětem. „Vyšplhal bych po prvním pásu, páčto je to pás LÁSKY. Vyšplhal bych po druhým pásu, páčto je to pás MILOSRDENSTVÍ. Vyšplhal bych po třetím, páčto jsem PŘEVELICE TRPĚL!“

„Ale řikal jsi, že je v tom plotě elektřina,“ upozornil ho kanonýr, jenže Fitz byl do šplhání příliš zabrán, než aby ho zaslechl: „Vyšplhal bych se až úplně na ten nejvyšší pás JEHO NEJDRAHOCENNĚJŠÍ KRVE! Bratři! Sestry! Vystupte po pásu LÁSKY! Vystupte po pásu MILOSRDENSTVÍ! Vystupte po pásu PŘEVELIKÝHO UTRPENÍ a připravte se na překročení pásu KRVE!“

„Víš, taky jsem si to takhle představoval,“ řekl na to kanonýr a odplivl si. Ale Fitz si ho nevšímal.

„Některý z vás přicházej z pěkný dálky v naději, že bych je mohl zachránit pro Nebeskej kvartýr,“ seznal. „To jsem předtím vopravdu chtěl. Ale teď, když vidím ty vaše ksichty, tak jsem si to rozmyslel. Chlapci, je mi to vopravdu líto, ale Pán prostě nechce, aby se mu po zlatejch cestách tahala banda špinavejch votrapů. Pánovi nevaděj hříšníci – ale krysy, ty prostě nemůže vystát. Bůh by mě zatratil, kdybych si to vzal na svědomí!“ A vzdorně si přihnul ze své lahvinky.

Skeptikové i věřící to kvitovali s povděkem – starej se rozehříval. „Máte recht, velebnej pane! Jen to zapijte! Nikomu ze sebe nedělejte kurvu!“

Fitz zamlaskal, omotal lahev špinavým kapesníkem a strčil si ji zpátky do tajné kapsy.

„Řekněte nám teď něco vo pokušení, otče,“ prosil chlapík na houfnici, protože chtěl, aby se Fitz pustil do papeže.

„Vo pokušení ti řeknu tolik, Byrone Linkhorne,“ odpověděl hnedka starej, „i v tomhle našem shromáždění jsou takzvaný křesťani, kteří ve dvacátým vosmým hlasovali pro papeže. Myslíš, že si Pán nepamatuje, co bylo před dvěma rokama?“

Fitz mohl člověku odpustit kouření marjánky, ale ne hlas pro Ala Smithe. Ti, co ve dvacátém osmém roce volili papeže, stáli a mlčeli a celou tíhu viny nechali spadnout na Byrona. Mlčením dávali najevo, že to nebyl nikdo jiný než Byron, kdo všem přítomným zmařil naději na Nový Jeruzalém. Teď tam nemohl nikdo.

„Velebnej pane, řekněte aspoň nám vostatním, jak můžem dojít spásy,“ prosil úpěnlivě jeden z pokrytců.

„A co tenkrát, když jsi spadl do žumpy?“ nedal se odbýt Byron.

Fitzovi ležel v žaludku papež, ale Byronovi ležel v žaludku Fitz.

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelný, to je jistý jako amen ve votčenáši,“ měl na to starej odpověď. „Třeba to politováníhodný stvoření, co je nahoře na vokrese, je mým synem.“

„Teď teprve přichází to, kvůli čemu tady jsem,“ zabořil jeden z čumilů s předvídaným potěšením prsty na nohou do hlíny. „Teprve teď se ten násoska začíná vopravdu chytat.“

„…stvoření, jehož dny jsou sečtený,“ vzbudil Fitz naději ve všem tvorstvu. „Pán dal, Pán vzal – a čím dřív si k sobě toho smrdutýho damana vezme, tím dřív se tu bude lidem líp dejchat. Plíce má v tahu, mozek mu vyschnul a srdce má vokoralý jako chlebovou kůrku. Zteřelý vlákno jeho života může rupnout každou chvíli. Závidím mu, že už to má skoro za sebou!“

Muž na kanonu se pokusil odpovědět, ale rozkašlal se tak úporně, že se k němu všichni otočili. Mohl by klidně chcípnout, říkaly ty chladné pohledy, ale za slzu to žádnému nestálo.

Byron si přitiskl ke rtům kapesník a prozíravě sesedl. Nakřáplý hlas jeho otce spustil všem známý chorál a ostatní se k němu přidávali. Chorál ve vší své disonanci spokojeně nabýval v hlučný sbor překlenující veškerou hádku.

 

Ó smrti, družko přelíbezná,

nad tebe žádná podívaná není,

když člověk požehnal již světu

a mrtev tady leží v tichém snění…

 

Touhle písničkou ho chrchlajícího a kašlajícího vyprovázeli až na konec ulice.

Přicházeli, aby se podívali na někoho, kdo život prohrál. A že to byl týden co týden ten stejný zatracený pošuk, jejich uspokojení jenom prohlubovalo. Každou sobotu večer vybrali k vyobcování Byrona. A ten, udolán kašlem, davem i vlastním otcem, vždycky prohrál. Čím je tak popuzoval? Proč se to muselo pořád tak stejně opakovat?

Byron převyšoval ostatní svým chrabrým původem  – tím je popuzoval.

A Fitz pak vždycky vyskočil – doslova vyskočil –, zatleskal nad hlavou a vítězoslavně zaštěkal:

 

„Tady mě máš, jak dojemné,

jsem jaký jsem, a ne že ne,

pochybnost sžírá srdce mé.

Beránku boží, ó Pane náš!

Tady mě máš! Tady mě máš!

 

– ve jménu Páně, buďte spaseni!“ Tím zakončil kázání a skákal dolů ze schodů, aby od někoho přijal lahev a od všech chválu, ať už posměšnou nebo upřímnou.

„Zůstaň sám sebou, velebníčku! Buď spasen!“

Fitz už se trochu motal. Přesto jeho zamlženým pohledem probleskovala radost z vítězství. Pán snad odpustí tomu, kdo tak dobře brání jeho Archu.

„Velebnej pane,“ řekl mu jeden z čumilů, „právě jste ulevil mýmu srdci. Úplně jste mě uzdravil. Příští tejden s sebou vezmu děcka – ty by to taky potřebovaly. Stará už je uzdravená. Vod tý doby, co ji Boží síla srazila k zemi, aby poznala boží pokoru, je úplně jako vyměněná.“

„Vůbec jsi ji tenkrát neměl zvedat,“ vybavil si Fitz ten okamžik, kdy před ním jedna z naslouchajících omdlela. „Měls ji nechat ležet tam, co s ní Ježíš švihnul. Jak se jí daří?“

„Vo dost líp. Díky za voptání. Užili bychom vás, kdykoli byste si udělal chvilku a stavil se.“

To šlo Fitzovi do krámu. Kdyby mu jeho protestantští spoluviníci dělali podél cesty do Zlatého města špalír, nějak už by se k té spáse prodral. Ale než by bral peníze od spřeženců jedněch papeženskejch, to by šel raději oklikou. Nikomu tady nebude dělat kurvu.

Byl Svědkem Jehovovým a viděl, jak se Svatá stolice podílí na mezinárodním spiknutí proti anglosaskému plemeni obecně a proti Linkhornům zvlášť.

Spřeženci jedni papeženský! To byli ti falešní hráči!

 

Translation (c) Matěj Turek, 2003

Algren, Nelson – portrét autora

Nelson Algren se narodil 28.3.1909 v Detroitu, když mu však byly tři, rodina se přestěhovala do Chicaga, kde také v imigrantských komunitách, slumech a levných hospodách strávil většinu života. Nejvýraznější postavou jeho mládí byl patrně vlastní otec, obyčejný automechanik, který ovšem konvertoval k judaismu – byl přímo posedlý Starým zákonem a chápal jej jako doslovnou pravdu. Samotný Nelson roku 1931 vystudoval žurnalistiku na Illinoiské univerzitě a další čtyři léta se potloukal po americkém Jihu a Jihozápadě, kde se živil příležitostnými pracemi (zkusil tu i povolání podomního obchodníka). Na spisovatelskou dráhu se vydal roku 1933, kdy na opuštěné benzínové pumpě v Texasu napsal svou první povídku, jež poté vyšla v časopise Story, nicméně nebyla to cesta bez zákrut – hned následujícího roku si odseděl čtyři měsíce ve vězení, neboť ukradl psací stroj. Ke konci 2. světové války sloužil ve Francii u zdravotníků a roku 1947 ho pak Mary Guggenheimová seznámila s výše zmíněnou francouzskou filozofkou a feministkou, ale ani toto silné pouto ho nedokázalo uchránit před sebezničujícímu vášněmi jako hráčství a alkohol. Třikrát rozvedený, osamělý Algren umírá 9.5.1981 na Long Islandu na selhání srdce.

algrenNelson Algren se sice věnoval též básnické a esejistické tvorbě, proslul však zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat. Navazuje tu na tzv. chicagskou realistickou školu zastoupenou kupříkladu Uptonem Sinclairem či Theodorem Dreiserem, jíž se ne nadarmo barvitě přezdívalo „škola přehrabovačů hnoje“ (anglickým termínem muck-raking fiction), zároveň se ovšem dokáže vyhnout naturalistickým stereotypům. Jeho styl je založen nejen na přesném pozorování, ale i na naléhavém rytmu, a ne náhodou ho proto slavný kritik Malcolm Cowley nazval básníkem chicagských slumů. Dobu tedy předběhl nejen tím, že se jako jeden z prvních amerických spisovatelů zabýval závislostí na drogách, sexem a světem malého zločinu plného násilí vůbec, avšak také svým vypravěčským stylem. Zakrátko se totiž dokázal vyhnout přímému dokumentárnímu stylu 30. let, o čemž svědčí jak ty nejlepší z více než 50 povídek, které se dodnes objevují v prestižních antologiích (viz Mistrovské kousky editora Roberta Penna Warrena či Příběhy moderní Ameriky Herberta Golda), tak vrcholný román Špacír po divokejch končinách, v němž místy dosáhl až jednoduchosti bluesového songu. Měl-li by se tudíž s někým srovnat, spíše než klasici společenského protestu velké hospodářské krize (tragicky vážný a místy až sentimentální John Steinbeck nebo předvídatelně groteskní Erskine Caldwell) vyvstane na mysli raný Nathanael West.

 

Hana Ulmanová

Roth, Philip: Lidská skvrna

roth_skvrnaNedokonalost lidstva podle Rotha
Philip Roth: Lidská skvrna. Přeložil Jiří Hanuš. Volvox Globator, Praha 2005. 284 stran, cena 339 Kč

Trilogie z Ameriky 20. století vychází také česky
William Faulkner kdysi poznamenal, že každý velký spisovatel má období, v němž se plně rozvine jeho síla a talent. V případě Philipa Rotha to nepochybně byla 90. léta, kdy se podobně jako dříve John Dos Passos (ve třech svazcích souborně příznačně nazvaných U.S.A.) či John Updike (v tetralogii o Králíkovi) pokusil v sérii románů postihnout ducha doby. Výsledkem je trilogie, jež se zabývá historickými momenty poválečného amerického života – a kterou k nám nyní uvádí nakladatelství Volvox Globator.

Vzestup a pád
Philipa Rotha (1933) netřeba dlouze představovat – jako „wunderkind“ 50. let šokoval celý západní svět tím, že pouhou dekádu po holocaustu odmítl své židovské postavy zobrazovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky (načež ho řada ortodoxních rabínů obvinila z antisemitismu), a ještě více ho pak proslavil skandální Portnoyův komplex, román explicitně popisující sexuální revoltu 60. let. Neméně důležité však je připomenout, že Rothovi prarodiče pocházeli z východní Evropy, a snad i proto se autor významně zasloužil o šíření současné české a polské literatury v zahraničí – léta působil jako šéfredaktor série nakladatelství Penguin nazvané Spisovatelé z té druhé Evropy a mimo jiné napsal např. úvod ke Směšným láskám Milana Kundery (za zásluhy na tomto poli ho ocenil bývalý prezident Václav Havel, Společnost Franze Kafky i český PEN klub). Naši zemi navštívil též krátce po sametové revoluci a při této příležitosti vedl rozhovory se spisovatelem Ivanem Klímou, které v USA vyšly 12.4.1990 v periodiku The New York Review of Books a česky roku 1990 v Evropském knižním klubu. Leč zpátky k recenzi.

Celou trilogií se jako červená nit vine téma veřejného odsouzení a následných očistných rituálů, byť by se projevovaly pokaždé v jiné dekádě: zatímco v Americké idyle (česky vyšlo v létě 2005) se reflektuje bouřlivé hnutí proti válce ve Vietnamu, Vzala jsem si komunistu (česky teprve vyjde) zachycuje dusno mccarthyismu 50 let, a recenzovaná Lidská skvrna pak vykresluje prosperitu a pokrytectví sklonku milénia. Dalším spojovacím článkem však je i Rothův oblíbený semiautobiografický vypravěč Nathan Zuckerman, s nímž jsme se poprvé setkali již roku 1979 v Elévovi – teď je z něj ovšem postarší o samotě žijící muž po operaci rakoviny prostaty. Nicméně stále nezapře své spisovatelské řemeslo a na základě rekonstrukce životních osudů několika lidí rekonstruuje zároveň veřejné dějiny, přičemž vždy postupuje pro něj typickým způsobem: ochotně přiznává, že zná jen některá fakta, a zbytek je jeho vlastní příběh, kterému můžeme (ale taky nemusíme) věřit.

Zpočátku se tedy zdá, že jeho a náš hrdina Coleman Silk přímo ztělesňuje mýtus amerického snu – z nemajetné židovské rodiny se vypracuje až na zcela asimilovaného váženého profesora klasické literatury s milovanou manželkou a čtyřmi dětmi. Nicméně po oslnivém vzestupu přichází absurdní obvinění z rasismu (Silk nazve své flákající se afroamerické studentky, které v životě neviděl, kdysi hanlivým a nyní neutrálním termínem přízraky, aniž by cokoli tušil o jejich rasovém původu, ony to však v obavě před vyhazovem ze školy překroutí) a tudíž konec akademické dráhy, pročež svůj domnělý pád pedagog na penzi završí tím, že naváže milostný poměr s o mnoho mladší a společensky nesrovnatelně níže postavenou Faunií Farleyovou (navíc v patologicky rozjitřené atmosféře morálního rozhořčení nad aférkou prezidenta Clintona se stážistkou Lewinskou). A až dosud vše nasvědčuje tomu, že před sebou máme brilantní variaci na v angloamerických zemích tolik oblíbený univerzitní román (campus novel), jež nemilosrdně karikuje jak extrémně vyhraněné feministické a marxistické kruhy (zde zastoupené Francouzkou Delphine), tak místy nesmyslně uplatňovanou politickou korektnost, v rámci níž se mnohdy automaticky podporují černošské a/nebo ženské studentky, aniž by se (jako u Colemana) braly v úvahu okolnosti konkrétního případu. Jistě, Roth píše satiru a v rámci žánru tedy pracuje s nadsázkou; zároveň však přesvědčivě dokazuje, že každá (i ta sebelépe míněná) ideologie je v rukou prospěchářů snadno zneužitelná. A úplně nejsnadněji zneužitelná je právě tehdy, je-li postavena do role jediné, neotřesitelné a nedotknutelné absolutní pravdy, což se stalo jak na Silkově imaginární domovské univerzitě, tak i na některých původně liberálních institucích v USA 90. let. Ano, fakt, že Silk je na tak vratkém základě usvědčen z rasismu, je absurdní a v reálu by neobstál, ovšem atmosféra, v níž se jeho proces odehrává a která dokonale zastraší všechny jeho kolegy před tím, aby svobodně vyjádřili svůj názor, nám Čechům drasticky připomene dobu minulou – a Rothovo varování před možnými konci dobré myšlenky by tak nemohlo být silnější.

Sněhobílej ksicht
Postupem času však Zuckerman odhalí Silkovo temné a znepokojivé tajemství – mladý Coleman se pod vlivem zkušeností rozhodl díky své světlé pleti vydávat za bělocha, v důsledku čehož odvrhl (nebo zradil?) černošskou rasu i rodinu, a vytvořil si tak vlastní identitu včetně smyšlené minulosti (jeho postavu autor mimochodem volně vystavěl na zesnulém literárním kritikovi prestižního listu New York Times, který se coby běloch úspěšně prezentoval celá desetiletí). Ze společenské satiry se tak rázem stává dílo pojednávající o „passing“ (nepřeložitelný anglický termín vztahující se zejména k fenoménu, kultuře a literatuře amerického Jihu), kde se coby hlavní hrdina objevuje tzv. tragický mulat, tj. člověk, který odmítl nejen rasismus okolí, ale též černošskou solidaritu, a oproti „oni“ nebo „my“ staví v touze po úspěchu a životě bez předsudků vlastní, individuální já. Za dané rozhodnutí však vždy krutě zaplatí – zatímco dříve (především na počátku 20. století) zpravidla končil sebevraždou, Rothova protagonistu patrně spíše trápí představa, že ultimátní svobodu a volnost stejně nezískal, a navíc se sám proměnil v pouhý přízrak, v rasistu svého druhu (není snad fakt, že popře svou rasu, jež byla po staletí automaticky považována za méněcennou, zakukleným projevem rasismu?) alespoň částečně odpovědného sice ne za to, z čeho je obviněn, ale rozhodně za život prožitý v přetvářce a lži. Klamně „sněhobílej ksicht“ (tak Colemana nazve starší bratr) ovšem nenosí jako jediný – podobně skryté rasistické názory chová i ambiciózní kariéristka Delphine, jejíž vysněný partnerem musí být automaticky běloch, či (v otevřené formě) vietnamský veterán Les Farley, pro kterého je každý Asiat „zkurvenej rákosník“. Jako by tak podle Rotha onou lidskou skvrnou nebyl prostý fakt, že lidé mohou být černí nebo bílí (nebo eventuelně i něco mezi tím), nýbrž naše podivně zvrácená potřeba každého člověka někam zaškatulkovat, přičemž prvním a určujícím vodítkem bývá zoufale často právě barva kůže.

Nadine Gordimerová, slavná jihoafrická spisovatelka a někdejší vášnivá bojovnice proti apartheidu, prohlásila, že Lidská skvrna je nejlepší román, jaký kdy Philip Roth napsal. Ve vší úctě a ve shodě s jinými kritiky se však zdá, že ji mistrně vybudovaná zápletka oslnila natolik, až se rozhodla ignorovat zjevnou dvojrozměrnost jistých vedlejších postav (kupř. Silkových dvojčat) i nepříliš přesvědčivé monology samotné Faunie (včetně její úvahy o vráně chované v zajetí, jíž se vysvětluje titul) – jako by tu ideje přebíjely děj. Na druhé straně proud vědomí Fauniina bývalého manžela je místy doslova strhující, a totéž naštěstí platí o mnoha dalších překrásných pasážích přímo překypujících jazykovou vitalitou (ne náhodou si nemálo amerických čtenářů upřímně stěžovalo na snad až neúměrně dlouhá, komplikovaná souvětí).

Na druhé straně je ovšem třeba ocenit, že Philip Roth přistoupil k rasové otázce ve Spojených státech 20. století velice originálním způsobem. Vypravěč Zuckerman totiž na rozdíl od svého okolí Colemana Silka nikdy a v ničem neodsuzuje – jeho příběh neinterpretuje primárně jako drama jinakosti, nýbrž jako součást amerického příběhu, který po každém jedinci žádá, aby odhodil starou identitu a osvojil si identitu novou, slibující neomezené možnosti. Pro převážnou většinu židovských imigantů, kteří se ať už barvou kůže či dalšími fyzickými znaky jen minimálně lišili od bílé většiny, nepředstavovalo odhození staré, evropské identity žádný zásadní problém, a postupem času s majoritní společností hladce splynuli. Američané afrického původu ovšem tuto volbu neměli a stále bohužel v jistém slova smyslu nemají – pokud chtěli ještě v poměrně nedávné minulosti něčeho dosáhnout, nezřídka to bylo možné jen na úkor popření vlastní rasové identity, a viditelnou menšinou zůstávají Afroameričané i nadále. Touží-li tedy Coleman po tom, aby se stal plnohodnotnou součástí amerického příběhu v jeho klasickém pojetí, musí zaplatit lží.

Doufejme, že už brzy i u nás uvidíme, jak se s tak důvtipnou a náročnou prózou vypořádali filmaři – v hlavních rolích snímku z roku 2003 vystupuje Anthony Hopkins a Nicole Kidmanová.

Hana Ulmanová
Ve zkrácené verzi vyšlo v týdeníku Respekt.

 

Roth, Philip: Americká idyla

roth_idylaAmerická idyla a její příliš trpké konce
Philip Roth
: Americká idyla. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Volvox Globator, Praha 2005, 338 stran, doporučená cena 299 korun

Devadesátá léta zastihla Philipa Rotha, klíčového amerického židovského spisovatele, v plné síle. Za prózy z oné dekády, z nichž některé vyšly i v Česku (Odkaz, Operace Shylock), získal řadu uznání.
Sérii završila roku 1998 Pulitzerova cena za Americkou idylu, titul, který recenzenti v USA označili za jeden z Rothových nejlepších. Již nikdo se tedy nepodivoval, že právě Philip Roth se stal třetím americkým žijícím autorem, jehož tvorba vyjde souborně v osmi svazcích (konec projektu je naplánován na rok 2013), a že zájem o Americkou idylu projevil i filmový průmysl. Největší pochybovače umlčel hned další autorův triumf – román Lidská skvrna z roku 2000.

Hlavním vypravěčem Americké idyly je Rothovo slavné alter ego Nathan Zuckerman, bezdětný a nyní nezadaný postarší spisovatel, jenž přežil rakovinu prostaty (což je vzhledem k jeho známé minulosti docela ironické).
Setkává se s kamarádem ze školy a spolu s ním rekonstruuje životní osudy jeho bratra, který v mládí přímo ztělesňoval úspěch. Byť byl židovského původu, díky blond vlasům a modrým očím se mu přezdívalo Švéd. Zářil jako sportovní hvězda, voják-vlastenec za 2. světové války a posléze jako perfektní manžel, jenž po otci Lou Levovovi převzal vzkvétající rodinný podnik a který s perfektní ženou, irskou katoličkou a někdejší Miss New Jersey, vytvořil perfektní domov doslova v srdci bílého anglosaského protestantského venkova poblíž New Yorku. V padesátých letech poznamenaných ideologií domácího blaha se Švédovi zdá, že má život zcela pod kontrolou, a ukázkově tak zosobňuje americkou nevinnost. Znenadání však přichází chaos a morální nejistota let šedesátých: Newarkem, kde stojí Švédova továrna na rukavice, zmítají rasové nepokoje a televize přináší stále znepokojivější reportáže z Vietnamu. V momentě, kdy Švédova jediná dcera Merry na protest proti válce a vykořisťování pracujících vyhodí bombou do vzduchu místní poštu a zabije člověka, exploduje i Švédův americký sen a rázem se mění v noční můru. A třebaže je srovnání s Jobem poněkud přehnané, určité paralely tu najít lze.

I pro Švéda jako pro většinu židovských imigrantů byla až do té chvíle Amerika zemí zaslíbenou (viz též biblicky podbarvené názvy jednotlivých kapitol: Vzpomínky na ráj, Pád a Ztracený ráj) a i on se pustí do dlouhého srdceryvného lamentování, nicméně na rozdíl od Joba jeho utrpení jako by postrádalo vyšší smysl. Ne náhodou kniha nekončí katarzí, nýbrž dvěma zoufalými otázkami, z nichž citujme alespoň tu úplně poslední: „Co je probůh na životě Levovových tak strašně trestuhodného?“

Americkou idylu lze číst v několika rovinách. Bulvárněji laděný tisk ve Státech a v Británii věnoval před časem značnou pozornost pamětem Rothovy bývalé druhé manželky, herečky Claire Bloomové, zejména pak podrobnému líčení, jak nehezky se Philip choval k její dceři. A ať už je to fakt, nebo fikce, to, jak přesvědčivě nyní autor zobrazil pocit odpovědnosti otce, který pořád přemýšlí v dimenzích prohřešek a trest a snaží se dobrat příčin nejen jednání své dcery, ale i stavu Ameriky vůbec, v každém případě svědčí o uměleckém mistrovství.

Ztracený optimismus
O nevšední odvaze zase vypovídá skutečnost, že se Americká idyla nestaví k šedesátým létům s bezmezným obdivem, a podrývá tak jejich až kultovní status – poukazuje totiž též na extremismus takzvaných rebelů, kteří se neváhali uchýlit i k teroristickým činům, a klade si otázky po upřímnosti a dějinném významu celé revolty (stejně jako Rothův kolega Saul Bellow v Planetě pana Sammlera).

Ústy Švédova otce dokonce zpochybňuje radikálnější metody černošského hnutí, čímž provokuje dnešní sterilní atmosféru politické korektnosti – například básník Amiri Baraka je v jeho podání Alibaba, „nebo jak si ten s tou zatracenou čepicí vlastně říká“ (zároveň si však Švéd stěžuje na paušální nepřátelství některých svých židovských kamarádů vůči černochům). A konečně je Americká idyla také svéráznou variací na americko-židovský přistěhovalecký příběh, který nabývá rozměrů třígenerační rodinné ságy.

Generaci prarodičů odpovídá tvrdá práce otců a stereotypní představa matek-hospodyněk, generaci jejich dětí úsilí o stoprocentní asimilaci, kdy „nové peníze“ slouží k dosažení modelového amerického způsobu života, načež třetí generace „hyperoptimismus“ svých předků, který se pro ně stal jakousi světskou vírou, totálně popře.

Jaká tedy jsi, Ameriko?
Na jedné straně Americká idyla navazuje na naturalistickou tradici: vykresluje, jak historické události ovlivňují život jednotlivce, jenž je tváří v tvář společenským silám bezmocný, a jelikož touží po stabilitě, noří se do vzpomínek na lepší, jednodušší dobu. Tu pro něj symbolizuje Den díkůvzdání, „… čtyřiadvacetihodinová americká idyla par excellence“.

Na straně druhé je románem postmoderním, který vše rozkolísává jak prolínáním mýtu s realitou, tak několika úhly pohledu. Ani v samotném závěru nevíme, je-li Švédova manželka Dawn „bohatá hloupá ženská“, jak tvrdí liberální intelektuálka Marcia Umanoffová, nebo milující vzorná matka pokoušející se přežít poté, co se z jejího jediného dítěte vyklubala vražedkyně.

A co je mnohem důležitější, nejsme si ani zdaleka jisti, jaká země se skrývá za oním krásným slovem Amerika – není snad opravdu jen jednou velkou iluzí vyjádřenou, jak si náhle uvědomuje protagonista, ohromným nápisem PRVNÍ ZÁRUČNÍ BANKA?

Hana Ulmanová, MFDnes, 10. 8. 2005

 

Chabon, Michael: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

chabon_kavalierCo je to velký americký román
(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)

„Následkem komplexu kulturní méněcennosti, který jsme už měli dávno překonat, zaměstnává hledání velkého amerického románu představivost mnoha amerických spisovatelů a kritiků, přičemž všichni z nich prahnou po jediné chimérické knize, jež zachytí ducha a historii našeho několikajazyčného národa…. Velký americký román je v podstatě pouhou pohádkou, kterou si sami vyprávíme – o tom, co Amerika znamená, a co to znamená psát o Americe.“ (Z eseje Laury Millerové, Salon 3. června 1998)

Snad od samotného počátku existence nezávislých Spojených států volali tamní myslitelé též po svébytné americké kultuře, jež by se tvůrčím způsobem osvobodila od evropských vzorů a zároveň jaksi odrážela či přímo vyjadřovala národní identitu „Nového světa“. A ne náhodou se primárním cílem jejich snah záhy stal právě román, tedy literární forma, kterou intelektuálové 19. století téměř shodně označovali za formu vrcholnou. Rozpory však panovaly (a stále panují) v odpovědi na otázku, jak by takový velký americký román měl vypadat. Má kriticky reflektoval nedávnou americkou minulost srovnatelně s Nathanielem Hawthornem, jenž v Šarlatovém písmeni (1850) poukázal na nechvalně známé puritánské dědictví, nebo se má naopak po vzoru Bílé velryby Hermana Melvilla zaobírat střetem přírody a civilizace a hledáním smyslu existence vůbec? Měl by se zabývat typicky americkým prostředím a hodnotami a vypovídat příznačně americkým jazykem, jako to činí Huckleberry Finn Marka Twaina (1885), nebo se spíše pokoušet konfrontovat americkou realitu a životní styl s mnohem tradičnější evropskou společností a navázat tak na linii Henryho Jamese s jeho Američanem (1877) či Portrétem dámy (1881)? A konečně je úkolem amerického románu beletristicky ilustrovat ideu tzv. amerického snu, nebo ji naopak podkopat chmurnými příběhy z běžného bytí Američanů neúspěšných a nešťastných?

A třebaže se obdobně bouřlivé debaty vedou i dnes, za jisté vodítko lze ve 20. století (přesněji od roku 1917) považovat každoroční udílení Pulitzerovy ceny v kategorii próza. Joseph Pulitzer (1847-1911), sám původem maďarský žid a slavný novinář, totiž ve své závěti rozhodl, že onu cenu přiřkne odborná porota konkrétnímu dílu publikovanému vždy v uplynulém kalendářním roce, přičemž autorem musí být americký občan a upřednostňuje se zejména tvorba s americkou tematikou. Což je samozřejmě opět definice do značné míry vágní, a nezaškodí si proto alespoň výběrově připomenout, jakým obsahem byla kdy naplněna. A rozpětí je tu vskutku nemalé – najdeme zde jak svazky vypořádávající se s bolestnou minulostí (Jih proti Severu Margaret Mitchellové z roku 1937), tak popisující bezútěšnou současnost deprese (Hrozny hněvu Johna Steinbecka z roku 1940), jak tituly zachycující kouzlo i hrůzy amerického Jihu (Pobertové Williama Faulknera z roku 1963), tak implicitně, na základě jednoho historického případu antisemitismu z Ruska, nastiňující zvěrstva holocaustu (Správkař Bernarda Malamuda z roku 1967), jak fikci vyjadřující zkušenost amerického indiána (Dům z úsvitu N. Scotta Momadaye z roku 1969), tak pojednávající o bělošské střední třídě (Králík je bohatý Johna Updika z roku 1982), a konečně rovněž romány afroamerických žen, soustředící se na nezměrný útlak a ponížení, ale i finální triumf nezlomného ducha (Barva nachu Alice Walkerové z roku 1983 či Milovaná Toni Morrisonové o pět let později). Ovšemže nikdo netvrdí, že dějiny Pulitzerovy ceny nemají své omyly, význam jí však upřít nelze – poměrně spolehlivě indikuje, kterému aspektu americké skutečnosti se v té které době přisuzuje důležitost, a nositeli pak kromě peněžní částky přináší též určitou prestiž.
Není tedy divu, že když se 16.4.2001 v Berkeley Chabonova manželka Ayelet Waldmanová po telefonu dozvěděla, že její muž tuto cenu získal za Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay), vydala ze sebe srdceryvný výkřik, který Michael ze své pracovny přes dvorek nejprve špatně identifikoval jako předzvěst porodu (Ayelet právě byla v osmém měsíci těhotenství). A ještě dříve, než si spisovatel stačil vše ujasnit a zaradovat se, rozvířil se kolem něj hotový mediální kolotoč. Skoro by se chtělo říci, jakpak by ne – vysoký, štíhlý a modrooký autor (odmítl vystupovat v reklamní kampani na oděvy značky Gap i nabídku časopisu People, který ho chtěl zařadit mezi 50 nejkrásnějších lidí USA), jehož koníčkem je mimo jiné též vaření (ovládá vše od slepičí polévky až po židovskou specialitu gefilte fish), ukázkový otec, který se po odpolednách stará o děti (zpravidla totiž píše v noci, zhruba od desíti do tří do rána), a hlavně mistrný prozaik, který dostál pověsti zázračného talentu. Přesto nebyl jeho život pořád jen růžový, a začít je nutno tak říkajíc od Adama.

Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu, DC, formativní léta dětství nicméně strávil v marylandské Columbii, městě, jež z počátku existovalo pouze na papíře – bylo totiž navrženo jako ideální komunita, a stavělo se tudíž od základů a postupně. Snad už tady si malý Michael uvědomil, jakou moc mají slova a jazyk – téměř vše, co bylo v plánech pojmenováno (navíc často podle míst z děl Faulknera, Hemingwaye či Fitzgeralda), posléze opravdu stálo coby součást hmatatelného světa. A tady také začal nejen číst (především J.  R.  R. Tolkiena a E.  A. Poea, tj. autory, kteří se dokázali volně přenášet do jiných prostorů a časů), ale i psát (svůj první kousek, v němž vystupuje Sherlock Holmes a v kterém tedy nutně imituje styl A. C.  Doyla, vyťukal celý na matčině psacím stroji), a třebaže též dobře kreslil, rozhodl se pro dráhu spisovatele. Potkala ho tu ale i první těžká rána – rozvod rodičů, přes který se nikdy zcela nepřenesl, ačkoli s bratrem Stephenem otce, dětského lékaře a později ředitele nemocnice v Pittsburghu, často navštěvoval. Jak sám přiznává, hodně v té době přibral, a přestože se nikdy nestal úplným samotářem, stáhl se do sebe.

Zásadní zlom přišel až na studiích. Po absolvování anglické literatury na Pittsburghské univerzitě se Chabon účastnil kurzů tvůrčího psaní na Kalifornské univerzitě v Irvine (což je podle něj naprosto přirozený postup, neboť všechna umění se dají smysluplně vyučovat – viz třeba malířství nebo sochařství), a titul M.F.A. (Master of Fine Arts) hodlal získat na základě rukopisu nazvaného Tajemství Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh). Jeho profesora však text zaujal natolik, že jej zaslal jistému newyorskému literárnímu agentovi, a tehdy pětadvacetiletý Michael byl rázem nejen o 155 000 dolarů bohatší, ale též čtenáři i kritikou vítán jako nová literární hvězda. Prozatím postačí vědět, že již tady autor zkoumá různé podoby vztahů a přátelství mezi muži a figuruje tu velice neklasický milostný trojúhelník, jehož jeden vrchol tvoří mladý homosexuál – na základě čehož ostatně Chabona několik recenzentů nadšeně oslavovalo jako dalšího nadějného takto orientovaného autora.

S uznáním však přišlo i napětí a stres, pod jehož tíhou se Michaelovi rozpadlo první manželství. A třebaže se roku 1991 objevila první spisovatelova sbírka povídek s titulem Vzorový svět (A Model World), následujících pár let Chabon bojoval s ustavičně se rozrůstajícím monstrrománem o architektuře a baseballu, který nabýval obludných rozměrů, nikoli ovšem pevného tvaru. Onen nevydařený projekt opustil až poté, co se „na první pohled“ zamiloval do své nynější ženy, a zajímavým způsobem ho využil jako námět v pořadí druhého publikovaného románu Wonder Boys, který vyšel roku 1995. Jeho hrdinou je totiž profesor a literát středního věku, jenž také zápasí s nedokončeným veledílem, a i tady vystupuje homosexuální postava, tentokrát v podobě redaktora. Ohlas na tak svérázný univerzitní román byl opět mohutný a následovala i filmová verze, jakož i o čtyři léta později druhý povídkový svazek Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth), nicméně myšlenky na velký americký román se Michael Chabon nikdy nevzdal. Svůj druhý pokus v daném směru dotáhl do vítězného konce snad až symbolicky na prahu třetího tisíciletí – roku 2000. A předchozí zklamání a frustraci si vynahradil hned několikanásobně, jelikož Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye představují nejen velký americký román, ale též panoramatický román historický, židovský, tragikomický, lyricko-epický a postmoderní zároveň. Než však přistoupíme k podrobnější analýze, pár poznámek ke genezi.

Malý Michael byl vášnivým čtenářem komiksů, jež dostával převážně od svého otce, kterému je zase ve 30. a 40. letech předával jeho otec (pracoval totiž v tiskárně, kde se vyráběly). A třebaže dospělý Chabon skoro celou vlastní sbírku za pouhých 1000 dolarů prodal, ponechal si alespoň sešity z dílny svého oblíbence Jacka Kirbyho. A když v polovině 90. let otevřel krabici, v níž je přechovával, cosi na něj dýchlo. Toto cosi se pak smísilo s otcovými vzpomínkami na mládí v Brooklynu a s Chabonovým zájmem o dobu, jíž se nikoli neprávem přezdívalo zlatý věk komiksů, a autor zahájil podrobnější výzkum. Pořídil si průvodce New Yorkem z roku 1939 a procházel všemi doporučenými trasami, ať už byly k poznání nebo ne, hodiny a hodiny strávil v knihovnách, kde pročítal dobové časopisy (zejména společenské rubriky New Yorkeru, které patrně nejlépe vystihovaly atmosféru místa i času), a pořizoval rozhovory snad se všemi žijícími legendami – tvůrci komiksů. Svou ústřední dvojici pak matně načrtl podle skutečné dvojice židovských mladíků z Clevelandu, Jerryho Siegela a Josepha Shustera, kteří jedné horké letní noci vymysleli Supermana, načež na něj prodali veškerá práva a na dlouho upadli v zapomnění, a inovační zápal Joea Kavaliera zase vymodeloval podle opravdového zaujetí a novátorství Willa Eisnera, jenž kdysi jako jeden z mála věřil v umělecký potenciál tohoto údajně pokleslého žánru. A konečně využil, jak se smíchem tvrdí, i jistého autobiografického prvku – ony epizody, v nichž si Sammy s Rosou vyměňují nápady a názory na svou práci, odpovídají plodné kooperaci mezi ním a Ayelet Waldmanovou, bývalou právničkou a nyní také spisovatelkou, která jako první posuzuje zápletky a psychologii postav jeho próz (a naopak).

Výsledkem je strhující román-dokument, který přesvědčivě zobrazuje Spojené státy v průběhu čtvrt století – od doznívající deprese přes naznačený vývoj za druhé světové války až po nebývalý komfort předměstí 50.let, kdy se ovšem kromě ech studené války ozývá též eisenhowerovsko-mccarthyovská hysterie stran čehokoli, co jen vzdáleně zavání antiamerikanismem či sexem. Román, který je přímo napěchovaný ikonami Ameriky – od proslulé Empire State Building až po ony ústřední komiksy, po muzikálu a jazzu patrně jediný umělecký útvar, který se ve Spojených státech zrodil a stal se pro ně až příslovečný. A konečně román, jímž se stejně jako Doctorowovým Ragtimem mihne i hrstka osobností dějin 20.století – od surrealisty Salvadora Dalího a režiséra Orsona Wellese až po první dámu-humanistku Eleanor Rooseveltovou či nejznámnějšího kouzelníka, mága a iluzionistu všech dob Harryho Houdiniho. Román, jenž podobně jako Dos Passosova trilogie oslavuje nesmírnou energii, dravost a příležitosti Ameriky, aniž by přitom zakrýval její stinné stránky.
Jak už naznačuje titul, v románu se umně proplétají hned dva hlavní příběhy. Oba jsou archetypálně židovské, zároveň ale zásadně rozdílné: Sammyho osudem je přistěhovalectví, zatímco údělem Joea je být uprchlíkem. Sammy se totiž v Americe narodil, zná ji a touží v ní nejen asimilovat, ale také vyniknout (chce se stát bohatým a slavným), zatímco pro Joea je Amerika poslední šancí. A třebaže se rovněž „poamerikaničťuje“ (z až kafkovského Josefa K. se stává Joem, zatímco jeho bratranec se přerodí v Claye, přičemž jeho nové příjmení lze do češtiny přeložit jako hlína nebo jíl), nechává za sebou rodinu, přátele, jazyk i vlast. Když je pak všechny ztratí, léta trpí tzv. traumatem přeživšího – přijde o schopnost milovat, normálně komunikovat a do značné míry též tvořit a zachrání jej jen nezměrná láska. A přestože nám Chabon neukazuje běsnění holocaustu přímo, dává nám nahlédnout do Prahy doby bezprostředně předcházející, v níž houstla úzkost a beznaděj a kdy se židé (v autorově fantazii) pokusili zachránit alespoň legendárního (a pozor, z hlíny uhněteného) Golema rabbiho Loewa, jehož k životu přivádí opět „pouhé“ slovo. (Sluší se dodat, že spisovatel sám Prahu těsně po sametové revoluci krátce navštívil.) A pro židovskou literaturu jsou koneckonců charakteristické i tři hlavní typy vazeb, s nimiž Chabon tak často pracuje: pouta mezi dvěma mladými nadanými muži, mezi učiteli a žáky a otci a syny (ne náhodou věnoval Michael knihu svému otci).

Původně se celý román měl jmenovat Zlatý věk, název však autorovi připadal málo originální a pohrával si s titulem Kavalier a Clay, k němuž v záchvěvu inspirace připojil ona úžasná dobrodružství. Což byl dotek génia – rázem se totiž vyjasnila spřízněnost jak s Dobrodružstvími Toma Sawyera a Huckleberryho Finna výše zmíněného Marka Twaina, tak s Dobrodružstvími Augieho Marche Saula Bellowa, a adjektivem úžasná se zase podbarvil jistý komiksový nádech nadsázky, který textem organicky prostupuje. A obratem se tak dostáváme k hlavnímu motivu všech tří příběhů (včetně příběhu Eskapisty), jímž je únik v různých podobách, a nejednou doslova na poslední chvíli. Zatímco Sammy prahne po úniku z malého stísněného bytu a omezujícího Brooklynu a později se pokouší uniknout své pravé identitě (načež se ji v závěru příznačně vydá hledat na západ), Joe v jedné z úvodních temně groteskních scén uniká v rakvi do Litvy (Chabonovi předkové byli polsko-ruští židé a jedna z rodinných větví sahala až k vilniuskému vrchnímu rabínovi) a až zázračně dokáže ze všech pout (kromě pekla protektorátu) uniknout i Kavalierův pražský učitel Kornblum či jeden z předobrazů Eskapisty, již vzpomínaný Harry Houdini. A konečně musíme zmínit i únik z reality, z něhož byly a jsou komiksy obviňovány, avšak tady je nahlédnut i z druhé stránky – cožpak není každá literatura svým způsobem únik, a cožpak únik do časoprostoru, kde dobro vždy vítězí nad zlem, není v našem nejistém a nezřídka krutě nespravedlivém světě pozitivní hodnotou?

Ani zdaleka to ovšem není motiv jediný a najdeme tu celou řadu témat, z jakých sestává snad každý silný příběh. Kromě klíčové lásky a přátelství je nutno uvést i touhu po svobodě, odpovědnost, zklamání a pro všechna dobrodružství nezbytné putování, v případě Joea až do Antarktidy. A volba to je v podstatě logická – vždyť právě tam se na sněhových pláních střetl Frankenstein se svým výtvorem, a právě tam zabije Joe svého prvního Němce, který ale zlomyslnou ironií osudu není žádný nelidský nacista. (Jak kdysi poznamenal Chabon v interview, nechtěl se pustit na evropská bojiště, která před ním bravurně zachytili jiní, a Antarktida mu přišla jako další ideální ztělesnění motivu úniku). Stejně však jako se v textu mísí prvky tragické s komickými (viz třeba vykreslení excentrického Rosina otce), výraznou epickou linií prostupují elementy a tóny lyrické (například při popisu ženy, oblohy nebo i pouhé barvy, prostě jakéhokoli objektu, který se právě stává předmětem spisovatelovy zobrazovací touhy).

Nicméně jako by to nestačilo – Úžasná dobrodružství jsou též skvělým příkladem románu postmoderního, a to přinejmenším na několika rovinách. Za prvé je Chabon opatřil úmyslně mystifikujícími poznámkami, jimiž se nás snaží přesvědčit, že Kavalier a Clay skutečně byli komiksovými tvůrci, a dále tak nabourává už tak tenkou hranici mezi fakty a fikcí (nenechte se zmást, naopak studie doktora Frederica Werthama nazvaná Svádění nevinných, která dokazuje neblahý vliv komiksů na vzrůstající násilí a zločinnost mezi mladistvými, jakož i následná vyšetřovací senátní podkomise se velmi přesně opírají o reál). Za druhé se cíleně zaobírá uměním, které bylo a je konzervativci chápáno jako nízké, a danému žánru tak vzdává hold – mimo jiné i proto, že proti Hitlerovi bojoval na svých stránkách mnohem dřív, než Spojené státy oficiálně vstoupily do války. Za třetí obsahuje pasáže, které se už zase „pouhým“ slovem pokoušejí přiblížit vybrané příhody Eskapisty, které se nějak váží k centrálnímu ději. Za čtvrté proto, že komiksy bere též jako výnosný obchod a neváhá tak rozebírat tvrdé a často nekalé konkurenční praktiky, hromady peněz, které povětšinou shrábli nakladatelé a nikoli autoři, či dnes i u nás poměrně rozšířené bitvy o značku. A za páté proto, že je to literatura o literatuře a její tvorbě, tedy jakási metaliteratura, jež vidí své limity (stejně jako Golem neuchrání před koncentráky pražské židy, ani Eskapista nespasí Joeova milovaného bratra Tomáše), zároveň ovšem opěvuje to, co umí – nabídnout alternativní světy, naprostou volnost a dokonalost, jaká je ve fyzickém reálu zhola nemožná.

To nejúžasnější však nakonec – Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye žijí dál! Michael Chabon už dokončil scénář ke stejnojmennému filmu a podílí se na Úžasných dobrodružstvích Eskapisty, čtvrtročních komiksových svazcích, které již spatřily světlo světa a měly by to co se akční kostry týče dotáhnout až do žhavé současnosti.

Ovšemže svébytná variace na velký americký román a Pulitzerova cena neznamenají, že Michael Chabon završil spisovatelskou dráhu. Stihl už vydat svou první knihu pro děti nazvanou Summerland (2002) a pilně pracuje jak na dalším románu, tak na dalším svazku povídek. Zdá se tedy, že tradice americké židovské literatury zastoupená jmény jako Bernard Malamud či Philip Roth také žije dál. A to je úžasná zpráva.

Hana Ulmanová

Steinbeck, John: O Americe a Američanech

steinbeckSpisovatel John Steinbeck, jak jej téměř neznáme
John Steinbeck: O Americe a Američanech. Přeložila Klára Cabalková, vybral, uspořádal a úvodní slovo napsal Miroslav Jindra. Brána, Praha 2003, 208 stran, náklad neuveden, doporučená cena 199 Kč

Když v roce 1962 obdržel John Steinbeck (1902-1968) Nobelovu cenu, zdůvodnění vyzdvihlo, že jeho dílo je realistické i imaginativní a že sociální skutečnost vnímá nejen palčivě, nýbrž i se soucitným humorem. O tom jsme se mohli přesvědčit v autorově beletrii (např. Hrozny hněvu, Pláň Tortilla, O myších a lidech), zatímco z dokumentaristické tvorby dosud byly přeloženy jen Toulky s Charleym, záznam zážitků ze spisovatelovy cesty po USA. Steinbeck však byl též vynikajícím reportérem, ostatně žurnalistiku nazval „matkou literatury“. Namátkou: na podzim 1937 se vydal spolu se zbídačenými imigranty z Oklahomy do Kalifornie, a tak vznikla série novinových článků; počátkem roku 1943 odjel jako zahraniční dopisovatel listu Herald Tribune komentovat válečné události v Anglii, severní Africe a Itálii. Český výbor z takových Steinbeckových textů nedávno vyšel pod názvem O Americe a Američanech.

Uměl se dívat
Texty vybral, uspořádal a úvodem opatřil zkušený anglista, amerikanista a překladatel Miroslav Jindra. Měl šťastnou ruku: jednotlivé oddíly postupují od zamyšlení nad obecnými problémy k úvahám nad konkrétními lidmi. Steinbeck přístupně pojednává o zrodu americké civilizace a kultury a zároveň poukazuje na rysy pro ni specifické, aniž upadá do extrémů. Byť velice ostře hovoří kupříkladu o otroctví a postavení černochů vůbec, nepatří k multikulturním kritikům, pro něž je bílá Amerika ztělesněním rigidity. Zasvěceně mluví o tzv. americkém způsobu života a jeho paradoxech („považujeme se za praktické realisty, ale koupíme všechno, co nám v reklamě nabídnou“ atd.). Jeho poznámky o nadbytku, pohodlí, konzumu, fungování předvolebních kampaní či moci korporací jsou dnes aktuálnější než v době svého vzniku! Ale zopakujme a zdůrazněme: Steinbeck nad Amerikou nezoufá. Věří, že má v sobě zabudované jakési seberegulující mechanismy, které on sám nazývá energií a tvůrčím neklidem. Dalších pět oddílů knihy lze rozdělit na dvě skupiny: na tu, která se netýká literatury (oddíly Válečný korespondent, Přátelé), a na tu, jež se jí naopak týká bytostně a která je pro nás asi zajímavější (Angažovaný umělec, O psaní, Místa mého srdce). Ve stati Pochybná bitva v Kalifornii lze rozpoznat zárodky autorova hněvu nad chudobou zbídačených zemědělců, jenž dozrál v Hroznech hněvu, románu, který je svým společenským dopadem srovnatelný pouze s Chaloupkou strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové. Ve vzpomínkové črtě V Salinasu se pořád něco děje Steinbeck popisuje oblast, jež tak skvěle ztvárnil v Pláni Tortille. Poučné jsou i texty neosvětlující takto přímo Steinbeckovu tvorbu – kupříkladu Proces s Arthurem Millerem, rozbor morální dimenze situace z počátku 50. let, kdy tento dramatik byl obviněn z pohrdání Kongresem USA.

Všem se nezavděčíš
Jako snad v každém takovém výboru i tady občas dojde k opakování (ve stati Genus Americanus se vypráví stejná příhoda jako později v Místech mého srdce) a k představení jevů či lidí v českém prostředí neznámých. Hodnocení některých článků vysloveně závisí na publiku. Příklad: zatímco nad úvahou Hra – román by literární i divadelní teoretici patrně zaplakali, pro laika může být přínosná osvěžující jednoduchostí a upřímností. A s určitými autorovými názory leckdo jistě může zásadně nesouhlasit, což se týká zejména esejů o válce ve Vietnamu (Steinbeck obviňuje z rozpoutání konfliktu Čínu a ještě v roce 1967 nadšeně tvrdí, že se Američané dokážou „postavit libovolnému vojenskému nepříteli a nadto ho i porazit“ atp.). Na druhou stranu v otevřeném dopise sovětskému básníku Jevtušenkovi nutno obdivovat Američanovo stylistické (až rétorické) umění, které dosahuje absolutního vrcholu v ironicky satirickém Atque Vale, článku, jenž se zabývá našimi stereotypními představami o černoších. Vůči tuzemskému výboru se nelze vyhnout jedné výtce. Zatímco citovat původní novinový či časopisecký zdroj se nejeví jako nezbytné, s výjimkou oddílu Válečný korespondent chybí textům datace. Místy přímo zoufale! K čemu je nám přesvědčivý obraz newyorské makléřské kanceláře uvedený výrazem „před týdnem“, když neznáme rok vzniku onoho Steinbeckova příspěvku?

Hana Ulmanová, MFDnes, 14.2.2004

 

Spisovatel John Steinbeck, jak jej téměř neznáme
John Steinbeck: O Americe a Američanech. Přeložila Klára Cabalková, vybral, uspořádal a úvodní slovo napsal Miroslav Jindra. Brána, Praha 2003, 208 stran, náklad neuveden, doporučená cena 199 Kč

Když v roce 1962 obdržel John Steinbeck (1902-1968) Nobelovu cenu, zdůvodnění vyzdvihlo, že jeho dílo je realistické i imaginativní a že sociální skutečnost vnímá nejen palčivě, nýbrž i se soucitným humorem. O tom jsme se mohli přesvědčit v autorově beletrii (např. Hrozny hněvu, Pláň Tortilla, O myších a lidech), zatímco z dokumentaristické tvorby dosud byly přeloženy jen Toulky s Charleym, záznam zážitků ze spisovatelovy cesty po USA. Steinbeck však byl též vynikajícím reportérem, ostatně žurnalistiku nazval „matkou literatury“. Namátkou: na podzim 1937 se vydal spolu se zbídačenými imigranty z Oklahomy do Kalifornie, a tak vznikla série novinových článků; počátkem roku 1943 odjel jako zahraniční dopisovatel listu Herald Tribune komentovat válečné události v Anglii, severní Africe a Itálii. Český výbor z takových Steinbeckových textů nedávno vyšel pod názvem O Americe a Američanech.

Uměl se dívat
Texty vybral, uspořádal a úvodem opatřil zkušený anglista, amerikanista a překladatel Miroslav Jindra. Měl šťastnou ruku: jednotlivé oddíly postupují od zamyšlení nad obecnými problémy k úvahám nad konkrétními lidmi. Steinbeck přístupně pojednává o zrodu americké civilizace a kultury a zároveň poukazuje na rysy pro ni specifické, aniž upadá do extrémů. Byť velice ostře hovoří kupříkladu o otroctví a postavení černochů vůbec, nepatří k multikulturním kritikům, pro něž je bílá Amerika ztělesněním rigidity. Zasvěceně mluví o tzv. americkém způsobu života a jeho paradoxech („považujeme se za praktické realisty, ale koupíme všechno, co nám v reklamě nabídnou“ atd.). Jeho poznámky o nadbytku, pohodlí, konzumu, fungování předvolebních kampaní či moci korporací jsou dnes aktuálnější než v době svého vzniku! Ale zopakujme a zdůrazněme: Steinbeck nad Amerikou nezoufá. Věří, že má v sobě zabudované jakési seberegulující mechanismy, které on sám nazývá energií a tvůrčím neklidem. Dalších pět oddílů knihy lze rozdělit na dvě skupiny: na tu, která se netýká literatury (oddíly Válečný korespondent, Přátelé), a na tu, jež se jí naopak týká bytostně a která je pro nás asi zajímavější (Angažovaný umělec, O psaní, Místa mého srdce). Ve stati Pochybná bitva v Kalifornii lze rozpoznat zárodky autorova hněvu nad chudobou zbídačených zemědělců, jenž dozrál v Hroznech hněvu, románu, který je svým společenským dopadem srovnatelný pouze s Chaloupkou strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové. Ve vzpomínkové črtě V Salinasu se pořád něco děje Steinbeck popisuje oblast, jež tak skvěle ztvárnil v Pláni Tortille. Poučné jsou i texty neosvětlující takto přímo Steinbeckovu tvorbu – kupříkladu Proces s Arthurem Millerem, rozbor morální dimenze situace z počátku 50. let, kdy tento dramatik byl obviněn z pohrdání Kongresem USA.

Všem se nezavděčíš
Jako snad v každém takovém výboru i tady občas dojde k opakování (ve stati Genus Americanus se vypráví stejná příhoda jako později v Místech mého srdce) a k představení jevů či lidí v českém prostředí neznámých. Hodnocení některých článků vysloveně závisí na publiku. Příklad: zatímco nad úvahou Hra – román by literární i divadelní teoretici patrně zaplakali, pro laika může být přínosná osvěžující jednoduchostí a upřímností. A s určitými autorovými názory leckdo jistě může zásadně nesouhlasit, což se týká zejména esejů o válce ve Vietnamu (Steinbeck obviňuje z rozpoutání konfliktu Čínu a ještě v roce 1967 nadšeně tvrdí, že se Američané dokážou „postavit libovolnému vojenskému nepříteli a nadto ho i porazit“ atp.). Na druhou stranu v otevřeném dopise sovětskému básníku Jevtušenkovi nutno obdivovat Američanovo stylistické (až rétorické) umění, které dosahuje absolutního vrcholu v ironicky satirickém Atque Vale, článku, jenž se zabývá našimi stereotypními představami o černoších. Vůči tuzemskému výboru se nelze vyhnout jedné výtce. Zatímco citovat původní novinový či časopisecký zdroj se nejeví jako nezbytné, s výjimkou oddílu Válečný korespondent chybí textům datace. Místy přímo zoufale! K čemu je nám přesvědčivý obraz newyorské makléřské kanceláře uvedený výrazem „před týdnem“, když neznáme rok vzniku onoho Steinbeckova příspěvku?

Hana Ulmanová, MFDnes, 14.2.2004

Eugenides, Jeffrey – rozhovor

EugenidesJako by Američané mohli za všechno,
říká laureát Pulitzerovy ceny Jeffrey Eugenides

rozhovor

Mezi hosty Festivalu spisovatelů měl v roce 2003 největší důvod k radosti americký prozaik Jeffrey Eugenides (1960): v Praze ho totiž zastihla zpráva, že za svou knihu Middlesex (č. Hermafrodit, 2009) právě dostal Pulitzerovu cenu. Stejnou knihu zařadil před časem prestižní deník New York Times mezi tři nejlepší romány roku a jeho prvotina The Virgin Suicides (č. Sebevraždy panen, 2013) z roku 1993 se dočkala filmového zpracování.

Vaše příjmení prozrazuje řecký původ. Vydali se vaši předkové do Spojených států za americkým snem?
Moji prarodiče utíkali před řecko-tureckým konfliktem ve 20. letech a dostali se až do Detroitu, kde zůstali. Dědeček provozoval veliké občerstvení s grilem, třebaže byl vzdělaný. Otec se pak stal obchodníkem a po většinu života měl docela úspěch. V tomto smyslu tedy ztělesňoval americký sen, i když realita byla složitější.

Ovlivnil Detroit nějak vaši tvorbu?
Ano, značně. V roce 1967 jsem zažil rasové bouře a vyrůstal tedy ve městě, které se rozpadalo, umíralo. Po nepokojích rasové napětí vyústilo do situace, kdy se běloši – včetně mé rodiny – z centra vystěhovávali na předměstí a populace se doslova rozdělila. Tehdy mi připadalo normální a přirozené, že se město a vůbec věci obecně rozkládají. A přesně takový pocit se odrazil v mé prvotině.

Kam se řadíte na literární scéně současných Spojených států? Mezi přistěhovalecké autory?
Přistěhovalectví není mé hlavní téma. Patřím ke generaci, která vyrůstala v době, kdy literatuře vévodila postmoderna, a tudíž jsme četli experimentální autory dříve, než jsme se pustili do realistických nebo naturalistických děl. Před Tolstým nebo Balzakem jsme znali Joyce. Proto se nám zdálo, že se tento čistě experimentální trend v literatuře vyčerpal, že už není o vyprávění, ale o složitých větách a odstavcích. Začali jsme se vracet k tradičnějším narativním metodám a pokoušeli se je kombinovat s lehce ironickou postmoderní senzibilitou, jíž jsme byli nasáklí. Snažili jsme se vytvořit jakýsi nový hybrid.

Podívejte se na Kafku
Myslíte si, že existuje něco jako typický národní charakter?
Věřím, že nějaké kulturně charakteristické rysy existují. Teď žiju pár let v Berlíně a lidé v Řecku mně opravdu připadají mnohem teplejší, přátelštější. To se týká nejen řeči, ale i chování. Avšak daleko se s těmito stereotypy nedostanete – jakmile někoho skutečně poznáte, jeho osobnost k vám promlouvá úplně jinak.
Nicméně, když teď žiji mimo Spojené státy, mnohem jasněji si uvědomuji americkou identitu. V Americe se rozšířilo jakési hyperaktivní chování známé ze situačních komedií, v nichž se trousí vtipy a strašně rychle mluví. Lidé se jasně opičí po hercích a herečkách.

Proč jste se dočasně usadil mimo Ameriku?
Z praktických důvodů – dostal jsem v Berlíně roční grant. Ale pak se mi město zalíbilo, protože je mnohem klidnější a levnější než New York, mám tam hezčí byt. Tak proč bych se vracel? V Berlíně je veliká komunita expatriotů – nejen Američanů, ale i Angličanů, Švédů a vůbec umělců z celého světa. Z obdobných důvodů lákala umělce ve dvacátých letech Paříž.

Jak se stavíte k současným vlnám antiamerikanismu?
Těm náladám v zásadě rozumím – já i mí američtí přátelé se k Americe vyjadřujeme také velmi kriticky. Nicméně před Evropany svou zemi přirozeně trochu obhajuji. I když s mnoha antiamerickými poznámkami v zásadě souhlasím, jejich tón mi dnes připadá poněkud hysterický, jako by Američané mohli za všechno. Přitom Amerika je mnohem komplexnější země, než si Evropané uvědomují. Pořád pokračuje příliv imigrantů a vůbec je v kterémkoli momentě těžké říct, jaká Amerika je a čím se stává. Američané jsou také mnohem méně hloupí, než si Evropané myslí.

Nemáte potřebu dnešní napětí nějak literárně zpracovat?
Nepovažuji se za politického spisovatele. Prozatím jsem vždy psal o věcech, které mi jsou do značné míry jasné, a už proto by mi přišlo obtížné zpracovat současnou situaci v románu. Pokud bych se chtěl k současnému dění vyjádřit, napsal bych esej, ale v tom zrovna nevynikám, a tak si myslím, že svět o nic nepřichází. Samozřejmě že jsem komentoval 11. září, ale něco podobného udělali téměř všichni spisovatelé. A před nedávnem jsem napsal žertovně ironickou věcičku ke svátku sv. Valentina – figuruje v ní Bush, Saddám a Kim Čong-il.

Myslíte si, že se nyní spisovatelé začnou svou tvorbou více angažovat?
Neřekl bych, že se spisovatelé přímo politizují, alespoň ne mí přátelé. Samozřejmě, že přemýšlíme nad tím, co se ve světě děje, a většina seriózních spisovatelů se s tím patrně nějak vypořádává, ať už přímo nebo nepřímo. Avšak podívejme se třeba na Franze Kafku: když psal své příběhy, nikoho ani nenapadlo, jaký budou mít politický význam za komunismu, kdy se staly, alespoň z americké perspektivy, symbolem odporu vůči Sovětskému svazu. Takže nikdy nevíte, co bude k lidem s různou zkušeností a v různých situacích opravdu promlouvat.

Hana Ulmanová, Respekt, č. 16 / 2003

 

Potok, Chaim: Dějiny Židů

potok_dejiny ziduDějiny Židů v podání Chaima Potoka
Chaim Potok
: Putování (Dějiny Židů). Přeložili Eva Adamová, Eduard Geissler a Štěpán Kovařík. Odborná konzultace a výběrová bibliografie Andrea Braunová. Argo, Praha 2002, 452 stran, náklad a cena neuvedeny

Tvůrce známý u nás jako vynikající americký romanopisec je teď představen i svou prací historickou

Chaim Potok (1929-2002) byl celým svým životem i dílem ukázkovým příkladem „Zwischenmensche“ (anglicky in-between person) – tedy člověka mezi dvěma světy. V roce 1954 se stal rabínem, stejně tak ovšem toužil po špičkovém vzdělání světském. O jedenáct let později zakončil postgraduální studium filozofie na Pensylvánské univerzitě. Ve svých prózách známých také v českých překladech čerpá z vlastního dědictví ortodoxního judaismu a snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj ústřední problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti. I romanopisec je podle něj „mezičlověkem“, protože zprostředkovává kontakt mezi sebou a čtenáři, mezi skutečností a imaginací, mezi minulostí a přítomností. A totéž lze pak tvrdit o Chaimu Potokovi jako autorovi svazku nazvaného Putování, s podtitulem Dějiny Židů.

Pražský kompromis
Ve Spojených státech se Putování vyskytuje ve dvou základních mutacích. Když vyšlo roku 1978 poprvé, připomínalo by nám formátem i množstvím kvalitních ilustrací a fotografií na křídovém papíře (Rembrandtovy obrazy, nejrůznější sochy, divoké skály a pouště Sinaje atd.) nejspíše Pijoanovy Dějiny umění. Následně se objevovalo ve verzi paperbackové. Pražské nakladatelství Argo se rozhodlo pro kompromis – kniha je vázaná, avšak bez barevných příloh; místo sekundární literatury, jež by v České republice byla povětšinou nedostupná, nechalo pořídit výběrovou bibliografii a z nepochopitelných důvodů nepřevzalo mapku vypovídající o tom, kolik kde v současnosti žije Židů. Jinak ovšem dílu na rozsahu ani hodnotě neubralo nic: nechybí Potokovo věnování otcům ani poděkování učitelům a kolegům, tedy uznání těch typů vztahů, jaké známe především z jeho tvorby beletristické. Nechybí ani úvod, v němž spisovatel charakterizuje sám sebe, to jest pozici, z níž historii přibližuje a vykládá.

Vítězové i poražení
„Jsem Američan, Žid.“ Tak zní první věta úvodu, jíž autor předznamenává fakt, že při psaní pracoval nejen s biblí, ale také s moderními výzkumy archeologickými, s filologií, se starými jazyky a vůbec s poznatky, které dnes máme o kulturách dávného světa. Na jedné straně tedy píše jako příslušník vyvoleného národa, pro jehož sebedefinici byl po tisíciletí putování centrální právě biblický text (viz pojem národ Knihy, anglicky people of the Book), na druhé straně však moudře využívá přístupu interdisciplinárního, přičemž se nebojí přiznat, že ten či onen jev interpretuje očima západní civilizace. Nutně nás tak Chaim Potok upozorňuje na jisté anachronismy (kupříkladu v časech Abrahámových se nejezdilo na velbloudech, nýbrž na oslech, a v době, kdy se o hradbách v Jerichu zmiňuje bible, tam žádné hradby nebyly) a připouští, že bible se nám nepokouší nabídnout objektivní obraz civilizace v Kenaanu. Zdůrazňuje, že útěk otroků z Egypta známe výhradně z bible, zatímco egyptští písaři o něm mlčí, a mnohdy si Chaim-vykladač dovolí i svobodu a volnost romanopisce (když vysvětluje postavu Mojžíše). Hovoří o dějinách vítězů i poražených, na rozdíl od valné většiny svých předchůdců se však nevěnuje pouze králům a vojevůdcům, tedy osobám mocným. Podstatné části pojednání se týkají snad nikdy nekončícího utrpení obyčejných lidí, a to nezřídka i těch, které judeokřesťanská tradice označuje za pohany.

Utrpení a (ne)smysl
U pohanství a utrpení se musíme na chvíli zastavit, neboť právě zde pocítil Potok na vlastní kůži dramatickou konfrontaci kultur. Jak sám na jiném místě vzpomíná, učitelé ho vždy vedli k tomu, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus a že Řecko je „odporný kulturní přízrak“, neboť znamená „modlářskou hrozbu“. On však později objevil, jak může být pohanské Řecko kupříkladu svou prózou a poezií či městskou samosprávou přitažlivé. Navíc mladého Chaima otec učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). V letech 1955-57 byl však Chaim coby armádní kaplan v Koreji svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a ono utrpení nemělo vůbec žádný smysl – lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocím. Judaismus Chaima Potoka se tak – podobně jako svět kolem něj, s nímž se neustále střetával – vyvíjel a měnil a stejně klíčovou roli jako v osobnostním vývoji podle něj konfrontace kultur hraje v dějinném vývoji obecně. Jak tedy vypadá Potokovo pojetí dějin?

Čtyři knihy Potokovy
Rozebírá-li autor jednotlivé kulturní konfrontace v dějinách lidstva, dochází k závěru, že nejprve se vstřebají takzvané povrchové elementy jako oděv či jazyk, zatímco takřečené jádro, to jest způsob myšlení a nazírání světa, přichází na řadu nakonec, anebo dokonce vůbec ne. Kdykoli se tedy objeví nové ideje, staré náboženské představy mizí jen pozvolna – často nadále bok po boku přebývají ve stejné kultuře, a nezřídka i v témž člověku. Výsledkem takového procesu může být i kulturní šok – jako třeba gymnasion v Jeruzalémě, kde cvičili nazí knězi, židovští mladíci. Kulturně-náboženské sváry ovšem hojně přerůstají v boje a války o území a politickou moc. A naopak. Autor to výborně ilustruje na případu Judy Makabejského a vyjadřuje přesvědčení, že je to jev v historii zcela běžný. Potokově koncepci pak logicky odpovídá i celkové rozvržení více než čtyřsestránkového svazku. Rozdělen je do čtyř knih. Ta první se zaobírá pohanstvím antického věku; druhá se probírá pohanstvím klasického věku; třetí kniha sleduje časy islámu a křesťanství; kniha čtvrtá, nazvaná V časech moderního pohanství, obsahuje jedinou kapitolu, výstižně pojmenovanou Sekularismus. Kontroverzní postava falešného mesiáše Šabtaje Cviho (známého také ze Singerova románu Satan v Goraji), zrození chasidismu či židovské osvícenství a odpadlík Spinoza autora příliš nezajímají. A o dvou zásadních událostech židovských dějin 20. století – o holocaustu a o existenci Státu Izrael – se dozvíme jen nepřímo, z narážek.

Koho všeho nepotěší
Je pravděpodobné, že Putování nepotěší arabisty, neboť Potok tvrdí, že „arabská civilizace“ nevznikla mezi Araby – veškeré učení podle něj přinesli křesťané a Židé, Syřané, Peršané a Egypťané, z nichž mnozí k islámu konvertovali a používali arabský jazyk. Potom však nezalichotí ani křesťanům, jelikož cituje výroky papeže Innocenta III. o vině Židů za ukřižování Ježíše Krista a o jejich odsouzení „k tomu, aby žili v trvalém područí… bez domova“, a rozebírá mysterijní hry zobrazující Židy coby pijavice půjčující na úrok, z nichž pramení i pozdější antisemitské portréty Židů v literatuře (kupříkladu Shakespearův Kupec benátský). Tím, jak se Potok pokouší skloubit či naopak kontrastovat pohled víry s pohledem vědy, tedy judaismus se zastřešující kulturou západního světského humanismu, patrně neuspokojí ani určité teology, kteří by chtěli vidět takzvané svaté dějiny (německým termínem Heilgeschichte) jako daný souhrn událostí, jež jsou vůči vnějším vlivům imunní. Jak se totiž Potok opakovaně vyjádřil ve svých přednáškách, je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit – přičemž byste měli zůstat ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance. Nebo jinými slovy, jak to naznačují hrdinové autorových próz, je důležité být sám před sebou intelektuálně poctivý. A právě o to vůdčímu židovskému mysliteli, filozofovi a romanopisci v Putování šlo.

Hana Ulmanová, článek vyšel v MFDnes 30/11/2002

 

Albee, Edward: Hra o manželství

albee_hra o manzelstviKdo se bojí pravdy?
Edward Albee: Hra o manželství, Koza aneb Kdo je Sylvie? Přeložil Jiří Josek, doslov Hana Ulmanová, nakladatelství Romeo, Praha 2004, 152 stran

Dvě u nás dosud nevydané hry amerického dramatika Edwarda Albeeho (1928) vyšly nyní v jednom svazku v překladu Jiřího Joska. Je to Hra o manželství (Marriage Play), poprvé uvedená v roce 1987 ve Vídni, a skandální, leč (nebo právě proto) úspěšná Koza aneb Kdo je Sylvie? (The Goat or Who is Sylvia?) z roku 2000, která se objevila na Broadwayi v roce 2002 a vynesla autorovi cenu Tony. Trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny právě v této hře znovu dokazuje, že ještě má co říci a že také ještě umí provokovat a otevřeně psát o věcech, o kterých se nahlas příliš nemluví. Hru u nás bylo možné vidět v pražském Činoherním klubu, kde byla uváděna v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna s vynikajícími výkony slovenských herců v čele s Emílií Vášáryovou a Jurajem Kukurou.

První hra v tomto svazku nepatří k nejvýraznějším autorovým počinům, přesto přináší leccos zajímavého a na scéně jistě může působit velmi živě. Jednoaktovka pro dva herce začíná ve chvíli, kdy manžel oznámí ženě, která si právě čte, že od ní odchází. Pak nastane typická albeeovská hádka, která v jedné chvíli přeroste dokonce ve fyzický souboj. Albee tu navazuje na svou nejslavnější hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? a zpočátku se děj rozvíjí velmi slibně. Zejména ve chvíli, kdy se Jack ptá, co to žena čte za knihu a ona mu odpoví, že ta kniha se jmenuje Moje dny a že je to jakýsi její sexuální deník, kam si od počátku manželství zaznamenávala všechny jejich soulože s podrobnými údaji kdy, kde a jak a jaké to bylo; celkem přes tři tisíce souloží za třicet let manželství. Tato vtipná, ale mrazivá pasáž pak přeroste v jakousi hru na pravdu a hru na zraněné city, na to, kdo víc ublíží, kdo koho víc zraní. Prostě typické manželské účtování s ranami pod pás a vytahováním možná pravdivé, možná vymyšlené nebo přibarvené minulosti. Na konci však nečeká žádná katarze, žádné vyústění. Boj je dohrán, není vítěz ani poražený, nedojde ke smíření. Jack prohlásí, že odchází, a Gillian přikyvuje – ale oba zůstanou na místě, nehýbou se. Snad narážka na závěr Čekání na Godota? Hra má spád i vtip, bolí i mrazí, jazykově je zajímavá a bohatá a plná narážek na různé autory, leč těch témat na tak krátkou hru je tu příliš mnoho a konec pak je náhle rychlý a příliš uťatý a divně bezvýchodný; jistě, zbytek si musí rozhodnout sám čtenář či divák, ale na tak zajímavý začátek je toho na konci přece jen trochu málo. Škoda.

U druhé hry si to však čtenář vynahradí, i když po určité „tradičnosti“ první hry může být tématem té druhé mírně řečeno překvapen. Koza aneb Kdo je Sylvie? je hra provokativní a odvážná, vtipná i vážná, tragikomická i absurdní. Začíná opět poměrně banální zápletkou: úspěšný architekt, padesátník Martin, je roztržitý a zapomětlivý a zdá se, že se za tím skrývá něco, co jím otřáslo, protože nic takového dosud nezažil. Ve šťastném manželství se Stevie byl spokojený a nikdy nebyl ženě nevěrný. Poměrně dobře se vyrovnal i s homosexualitou syna Billyho. V prvním dialogu se Stevie se jen tak mezi řečí svěří, že má milenku Sylvii a že je to koza. Toto sdělení je bráno samozřejmě jako vtip. Pak přichází Martinův nejlepší přítel Ross, aby s ním natočil rozhovor pro televizi. Stevie odchází. Rozhovor však natočit nelze, protože Martin se chová nemožně. Ross proto natáčení přeruší a začne vyzvídat. Právě nyní se Martin svěří s tím, že nikdy nebyl Stevie nevěrný, ale nyní že má milenku. Ačkoli je mu to nepříjemné a chápe, že tomu Ross asi neporozumí, svěří mu nakonec, že jeho milenka Sylvie je koza. Ross je otřesen. V druhé scéně vyjde všechno na povrch díky dopisu, který z Martinova pohledu zrádný Ross poslal Stevie. Zde jí sděluje, s čím se mu Martin svěřil. Celý dopis je zahalen do frází o přátelství a o tom, že mu na Martinovi a na Stevie záleží a dělá to jen pro jejich dobro. V této scéně účinkují Martin, Stevie a syn Billy. Matka a syn se snaží porozumět, co se vlastně Martinovi přihodilo. V následujícím dialogu se Martin snaží v klidu vše vysvětlit zuřící ženě, která rozbíjí nádobí a ničí zařízení pokoje. I přes snahu Martina pochopit a vše si vyslechnout se jí to nedaří; jeho poměr se zvířetem je natolik šokující a nepřijatelný, že to ani pochopit nelze. Obzvláště, když Martin nadále trvá na tom, že Stevie stále miluje. Nakonec Stevie odchází. Třetí scéna se odehrává asi hodinu poté mezi troskami pokoje a začíná rozhovorem syna s otcem. Zdá se, že Billy, který má sám problémy se svou sexualitou, se snaží otce pochopit. Ve chvíli, kdy otce obejme a objetí a jejich polibek může dokonce nechtěně působit sexuálně, vstoupí Ross. Ten je otřesen ještě víc, protože si situaci špatně vysvětlí. Hra pak končí příchodem Stevie, která s sebou vleče zabitou kozu. Billyho zvolání k otci a matce se nesetká s žádnou reakcí. Vše je zničeno a nevíme, zda je ještě vůbec možná záchrana. Tedy podobně otevřený konec jako v předešlé hře.

Brilantně napsaná hra je vtipná a vynikající v rovině absurdní tragikomedie a nadsázky s prvky černého humoru. Potvrzuje se zde, že absurdno nacházíme stále ve svém okolí, v reálném světě, o němž máme mylný pocit, že ho známe. Některé vážné podtóny se nám ale už tolik líbit nebudou. Nebo se toho vážného ve hře tolik bojíme? Bojíme se přijímat věci, na něž nejsme připraveni, ale musíme se s nimi vyrovnat, protože i ony existují a nemůžeme je jako dosud přehlížet? Albee dává hře matoucí podtitul Poznámky k definici tragédie. Můžeme ho však chápat také jako úmyslně zavádějící či dokonce parodický. Hra se samozřejmě nedá brát jen jako lehká komedie, na to má až příliš závažné téma. Je to hra o toleranci k menšinám a odlišnostem všeho druhu, o tom, co je ještě možné tolerovat a chápat a co už ne. Albee si úmyslně vybral tabuizovanou zoofilii, tedy zřejmě jeden z krajních případů ve zkoumání tolerance, aby dal najevo, jaké má lidstvo s podobnými odlišnostmi problémy. Dalším tématem je i rozpad rodiny a jejích hodnot; vše se zdá být dokonalé a v naprostém pořádku a pak stačí jediná událost a vše je rázem od základů zničeno a podkopáno. Z pohledu Rosse je to i ono známé: „co by tomu řekli lidi“; jaký to bude mít vliv na Martinovu kariéru a postavení. Jako taková přináší Albeeho hra nejen zábavu, ale i důvody k zamyšlení. A to je vždy skvělá kombinace pro dobrou hru.

 

Buffalo Dog, Donni: Tančili tváří ke slunci

buffalo dog_tanciliKdyž přišly bledé tváře
Donni Buffalo Dog: Tančili tváří k slunci. Překlad Tereza Obručová. Mladá fronta, Praha 2002. Cena 247 Kč

Jak si bílí američtí spisovatelé 19. století představovali indiány, čeští čtenáři vědí: Píseň o Hiawathovi básníka H. W. Longfellowa (1807–1882) přeložil už Josef Václav Sládek a série dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (1789–1851) dodnes okouzluje děti i dospělé. A již u těchto dvou spisovatelů lze vystopovat počátky jakéhosi mýtu severoamerického indiána coby vznešeného divocha žijícího v souladu s přírodou, jehož vlivu se mimochodem zcela nezbavil ani takový Ken Kesey ve Vyhoďme ho z kola ven (1962). Pokud by nás teď zajímalo, jak se naopak dívali indiáni na „podivné bílé tváře“, stačí sáhnout po titulu Tančili tváří k slunci autorky Donni Bufallo Dog, který vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Kruh mlčení
Tento literární debut autorky, která žije a pracuje jako sochařka a grafička ve Francii, není příliš známý ani v jejích rodných Spojených státech, třebaže v mnohém navazuje na tamější indiánskou renesanci 60. let a tvorbu N. Scotta Momadaye, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové. Po otci indiánka Donni Buffalo Dog se stejně jako oni snaží dívat nikoli na domorodé obyvatele, nýbrž do nich. Pokouší se zobrazit přírodu z jejich (a své) perspektivy, tedy coby nevypočitatelnou, mající svůj vlastní účel. Ukazuje, jak se její postavy učí mlčením, nasloucháním sobě samým. Autorka mísí prvky světa viditelného s neviditelným a ruší tak hranici mezi realitou a imaginací a konečně neustále znázorňuje, jak se vše pohybuje v kruhu (kruhové je ohniště a kruh opisují i každodenní aktivity, čímž se v románu nabourává tradiční pojetí děje). Na rozdíl od výše zmíněných spisovatelů se však vydává výlučně do daleké minulosti, kdy ještě bělošská devastace nestihla indiánské společenství rozvrátit. Buffalo Dog programově ukazuje, jak asi indiáni (v knize nomádští Lakotové) vnímali příchod prvních bělochů. Opírá se částečně i o historické postavy (Takča Ušté byl zabit v bitvě s generálem Milesem a jeden z jeho potomků se stal básníkem) a události rovněž poměrně přesně datuje. Ovšem fakta a chronologie hrají jen podružnou roli – vždyť autorčiným cílem není pouhá prezentace „alternativních“ dějin, ale změna pohledu na indiány u širokého kosmopolitního čtenářstva.

Pokoušet se přiblížit jednotlivé epizody a zápletky by bylo víc než pošetilé, neboť síla textu spočívá hlavně v nezvyklém uchopení látky, tedy v tom, co z analytických důvodů označujeme jako formu. Postačí vědět, že s bělochy se samozřejmě objevují též změny (ať už je to prapodivné slovo „smlouva“, již si Lakotové představují „jako uschlý vybělený list s černými klikyháky ve vodorovných řádcích“, a poté křesťanství), zatímco některé věci ještě zůstávají stejné (například lov na bizony, který má praktický i rituální význam). Kouzlo knihy, jež dokáže nahlodat zažité stereotypy, však funguje hlavně v jazyce.

„Limity mého jazyka jsou limity mého světa“, prohlásil kdysi rakouský filozof Ludwig Wittgenstein (1890–1951) a zdá se, že zcela v duchu onoho výroku pracuje i autorka. Je si vědoma faktu, že stejně jako Wakankča interpretující slova dávné legendy o dýmce i ona překládá do angličtiny – a tedy interpretuje – jazyk svých „neviditelných“ předků. Jazyk, jímž nikdo nikdy nepsal, a který proto oslovuje sluch, nikoli zrak. Její příběh se strukturně zakládá na principu opakování a variace, což je naprosto v souladu s indiánským vyprávěním mýtů, posvátné činnosti, během níž lidé silou mluveného slova při obřadech obnovovali původní krásu a harmonii světa. Figurativní jazyk, jenž kupř. koně označuje spojením „velcí posvátní psi“, přesvědčivě dokládá, že američtí indiáni opravdu chápali skutečnost jinak než „bledé tváře“, a spisovatelka jím tak relativizuje a dekonstruuje převažující ideologické vnímání.

Čteme-li pak knihu v češtině, seznamujeme se vlastně s překladem překladu, a jelikož jednotlivé jazykové systémy jsou v podstatě jen těžce souměřitelné, nutně tu dochází k posunům. Přesto však působí česká verze velice vyrovnaně a citlivě. Již samotný titul předznamenává, že se překladatelka nezalekla obrazného vyjadřování a ve vlastním textu střídá indiánská slova se slovy známými. Opatrně operuje s frázemi typu „ohnivá voda“ (jež u nás díky „mayovkám“ sklouzávají na hranici klišé), a vyskytne-li se slovo „vůdce“, z kontextu je zřetelně vidět, že u Donni Buffalo Dog má odlišné konotace než v Evropě, kde se běžně pojí s fašismem a totalitou.buffalo dog_tancili

Někdy až příliš idylicky jsou v knize ovšem vykresleny vztahy mezi indiánskými mladými a starými, pohlavími i válečná výprava – jako by neexistovalo napětí, bolest či utrpení. Značně problematicky vyznívá též závěrečné prohlášení jednoho z protagonistů, který říká, že má svou zemi, a jen tak může žít – až moc dobře přece víme, že právě o zemi záhy všechny kmeny přišly, a dovést tudíž daný výrok do logického konce by bylo značně nevhodné.

Hana Ulmanová, vyšlo v Respektu