Nutting, Alissa: Tampa

tampaNebo je taky možný, že je pedofil a ještě k tomu kurva
(Alissa Nutting: Tampa. Překlad Martin Pokorný. Odeon, Praha 2014, 224 stran, 269 Kč.)

 

Po dočtení románového debutu Alisy Nuttingové se čtenáře zmocní lehký neklid; jako kdyby sám stál před porotou, která bude posuzovat jeho vlastní morálku. Středoškolští učitelé a učitelky (distinkce podle pohlaví je tu důležitá, ale to je snad jasné) budou vědět svoje: vždyť kdo někdy stál za katedrou, mohl by přísahat, že se nikdy nepodíval obdařené studentce do výstřihu nebo chlapci do pěkných modrých očí? Ti zbylí si to aspoň můžou představovat. Taková koncentrace nadrženosti, naivity a moci se totiž v žádném jiném společenství, snad vyjma skautských táborů či dětských sborů (o tom později), nevyskytuje.

Učitelství je stejně jako třeba práce ve zmíněném skautském oddílu chápáno částečně jako poslání. Vyučující (obou pohlaví, nezapomínejme) by měli být nositeli hodnot, které by měli svým svěřencům předávat. Měli by sloužit jako autority, strážci morálky. Proto nás tak pobuřuje, když se učitel dopustí něčeho špatného, neetického. A nemusí jít hned o udržování intimních kontaktů. Velký rozruch například vzbudilo zjištění, že jistá dáma, toho času poslankyně za jednu politickou stranu se značným demokratickým deficitem, hlásala v hodinách dějepisu, že události v Československu 50. let je nutno chápat v kontextu doby a že vlastně nešlo o nich neetického, nedemokratického, nebo snad nedej bože nezákonného. Učit na základní či střední škole totiž znamená mít nad studenty převahu, s níž se pojí moc.

V této knize je ovšem čtenář morálního dilematu bezezbytku zbaven. Celeste své svěřence nevydírá, ona je jen bezostyšně svádí a zneužívá. Počkat, to druhé slovo zní možná až příliš tvrdě. Těm chlapcům se to přece muselo líbit. Jenže kdyby se pohlaví obrátila, neváhali bychom ani vteřinu: nevinné dívky si zaslouží ochranu před vilnými a všeho schopnými satyry převlečenými za středoškolské profesory!

Naše Celeste se ničím netají, hned od počátku si vezme čtenáře jako rukojmí a sdělí jim, že její manžel je na ni „starý… nachází se asi tak sedmnáct let za územím mých sexuálních zájmů“ a že všechno, co v životě dělá, činí jen k uspokojení své sexuální touhy. Celeste se nenarodila jako středoškolská učitelka, ona se jí musí stát, aby dokázala naplnit svou touhu po čtrnáctiletých chlapcích. Přesto dělá svou práci dobře, ba přímo příkladně ‒ studenti ji milují (v tomto kontextu poněkud nevhodný termín), ctí ji spíš jako blízkou duši než protivníka na druhé straně barikády a pro kolegyni Janet se Celeste dokonce stane jedinou záchranou její nevalné profesní kariéry.

Celeste je učitelkou literatury. Ti, kdo učili či učí na střední, vědí, jaké utrpení tahle disciplína přináší. Pro většinu studentů nepředstavuje čtení nijak sexy činnost (už zase!) a zaujmout je vyžaduje opravdový talent. A ten Celeste má. V jejím podání vypadá klasické dílo amerického romantismu Šarlatové písmeno, v kterém protestantský kněz udržuje tajný milostný poměr se zdánlivě ovdovělou ženou, z nějž vzejde dítě, za což puritánská komunita ženu odsoudí do vyhnanství, či antiutopický román britského laureáta Nobelovy ceny Williama Goldinga Pán much, jenž popisuje útrapy skupiny prepubertálních chlapců, trosečníků na pustém tropickém ostrově, jako četba přímo stvořená pro znuděné puberťáky. V obou případech totiž dokáže stočit diskuzi k sexu, což v případě Pána much není zrovna jednoduché. Studentům to imponuje a zajímá je to, zatímco učitelka si nenápadně tříbí názory na potenciální oběti. Na jedné misce vah tichá perverze, na druhé nelíčený zápal studentů pro danou problematiku. Co by za něj Janet dala…

Kdyby celá věc zůstala jen v teoretické rovině, asi by z toho v dnešní době nebyl žádný velký skandál. Nebo kdyby román vyvrcholil (znovu!) pořádným flastrem pro obžalovanou, takže spravedlnosti by bylo učiněno zadost. Jenže Celeste a jejímu právníkovi se vše nakonec povede uhrát na pouhý podmíněný trest, především díky tomu, že obhajoba šermuje diagnózou pedofilní sexuální úchylky a obžalobě se nepovede dokázat, že chlapci utrpěli nějaké závažné trauma.

Což vzbuzuje další otázky. Má být pedofilie polehčující okolností? Cítíme díky této diagnóze k Celeste větší soucit? Nebo ještě jinak: když si uvědomíme, že naše učitelka není jen pedofil, ale taky sociopat, nemělo by nám jí být o to víc líto? Není? Jak to, že ne?

Možná proto, že Celeste (všimněte si toho nebeského jména!) je prostě a jednoduše duchovní sestrou Hannibala Lectera z Mlčení jehňátek či Fredericka Clegga z Fowlesova románu Sběratel. Svůj plán si předem pečlivě připraví: aby byla blíže své „cílové skupině“, stane se učitelkou, pod záminkou nováčkovství ráda přijme třídu ve venkovním pavilonu, jen aby na ni nikdo nemohl lehce dohlížet, sežene si mobil s anonymní předplacenou kartou. Její budoucí oběť nesmí být ani vyzývavá, ani příliš stydlivá. Vše, co v životě činí, dělá jen pro uspokojení svých sexuálních potřeb. Volný čas tráví na lovu v autě, jímž bezcílně projíždí ulicemi, či nekonečnou masturbací. Instituci manželství chápe čistě ekonomicky. Za svůj mladistvý vzhled a sexuální „služby“ manželovi očekává zvýšení životní úrovně – a s ní i dostatečný přísun omlazujících krémů a botoxu, s jejichž pomocí vypadá stále svěží. Tady nicméně autorka podléhá lacinému pokušení svést část Celestiny motivace na tolik populární kult mládí, který však v posledních letech prošel takovou dávkou kritiky, že je spíše na ústupu.

Na druhou stranu je třeba dodat notoricky známou, o to však nevítanější skutečnost, že o starší ženy nemají muži, natožpak mladíci srovnatelný zájem (pokud vůbec nějaký), jako když jsou pozice obrácené. Platí zde prostá ekonomická pravidla. Platební jednotkou muže je moc, potažmo peníze, ostatní atributy jsou jakýsi bonus. Po světě chodí spousta ošklivých, obtloustlých, proplešlých mužů, kteří se pyšní mnohem mladšími přitažlivými partnerkami. Právě fyzická atraktivita je platební jednotkou něžného pohlaví. K úspěchu u mužů ženě pomáhají různé faktory: inteligence, smysl pro humor, sociální dovednosti, dobrý původ, peníze, nicméně základem zůstává stránka estetická. V Tampě mládí slouží jako jakási dekonstrukce tohoto tradičního esteticko-ekonomického principu a sex se čtrnáctiletými chlapci je její apoteózou, oslavou.

Ostatně, kde vlastně leží věková hranice mladistvých, za níž už jde o zneužívání, a tudíž trestný čin? Zákon stanovuje patnáct let, ale neměla by být spíše individuální? Nebo by měl stát více regulovat i tyto intimní stránky lidského jednání? A co na to pánové Kulínský a Opočenský, oba svého času odsouzení za pohlavní zneužívání? A jak to, že jsme doposud neměli podobně mediálně významný případ, v němž by byly role obrácené, tedy že by před soudem stanula učitelka či vychovatelka za sex s nezletilým? Nebo předčasný sex poškozuje jen dívky a chlapce ne? Koneckonců, v Tampě všechny předchozí otázky nastoluje moderátor talk show, v níž vystupuje Celestin advokát: „Kdybyste byl dospívající chlapec, připadala by vám sexuální zkušenost s touto dámou jako zneužívání?“ Jenže Jack zneužit bezpochyby byl, Celeste miloval vroucně a opravdově. Ovšem újmu mu nezpůsobil sex, ale romantické představy o budoucnosti jejich vztahu, které by se daly naplnit jen velmi obtížně. A na druhé straně stojí Boyd, jenž dobře ví, čeho se s Celeste dopouští. Taky si patřičně užívá nejen sexuální akty, ale i vystupování před soudem. Na rozdíl od Jacka, s kterým manipulují obě strany sporu. Dá se tedy jednoznačně urči, jestli je Celeste vinna, nebo ne? A na jakém základě? Zákonném, morálním, etickém?

Po mém soudu Celeste vinna je. Je to monstrum, s nímž čtenář nedokáže nijak sympatizovat, především kvůli tomu, že se není schopna žádných citů. Nejenže nemiluje svého manžela, ona se nedokáže zamilovat ani do Jacka, natožpak do Boyda. Jde jí jen o jejich těla, která jediná dokážou uspokojit její sexuální pud. Její touha je zvrácená, nikoliv ovšem proto, že sahá za hranice legálního, ale kvůli tomu, že neslouží žádnému jinému účelu. Ona sama na konci románu žádnou vinu necítí, naopak popisuje, jak se zdárně vyhýbá ochrannému dohledu a stále dává tajně průchod své slabosti pro eféby.

Na druhou stranu čtenář může při četbě tohoto románu pociťovat značný stud, nelibost či snad dokonce zlost. Vždyť jak se obyčejný muž srovná se scénou, kdy Ford přichází za svou manželkou do vazby a místo toho, aby jí pořádně vyčinil, popřípadě vrazil pár facek (politicky nekorektní, ale řekněte, nezasloužila by si je?), zmůže se jen na škemrání o uznání a vulgaritu na konec. Místo aby laskavý čtenář ocenil Fordovu umírněnost, ve skrytu duše jím pohrdá. Kdyby se role obrátily, nemohla by dotyčná prohrát: buď by byla za chudinku, nebo za lvici. Naopak muž prohrává vždycky. Buď se zachová jako agresivní primitiv, nebo vypadá jako slaboch. Genderové předsudky v té nejlepší formě.

A pokračujme dál. Dalším zdrojem čtenářovy viny je Jack. Tak nějak tušíme, že by měl být za oběť, ale naše vlastní vzpomínky na středoškolská léta se tomu nějak vzpírají. Každý měl jistě na střední jednu pěknou, sympatickou učitelku, která se věkem blížila spíš studentům než zbytku profesorského sboru a o které tajně fantazíroval. Příběh jako splněný sen? Jenže v obraceném gardu tahle dráždivá představa nefunguje.

A třetí a poslední zdroj čtenářova provinění: guilty pleasure ze samotného textu. Jak si všimla Kyle Minorová ve své recenzi v americkém magazínu Salon, přes veškerou morální zvrácenost dokáže román vzrušovat. Jenže když dokáže Padesát odstínů šedi, notabene s bídně napsanými a ještě hůře do češtiny přeloženými milostnými scénami, bořit žebříčky prodejnosti takovým způsobem, že z knihy je pomalu celospolečenský fenomén a v seriózních médiích i na sociálních sítích se vážně diskutuje o hereckém obsazení filmové adaptace, proč by se člověk nemohl uvolnit u kvalitní, ač morálně pochybné literatury? A když si opět genderově přisadíme: jestliže ženy jsou z hlediska erotiky orientovány spíše verbálně a muži vizuálně, nakolik je v pořádku dívat se přes rameno ctihodné dámy ve středním až pokročilém věku, jak sedí v metru zabraná do zmíněného opusu EL Jamesové? A nakolik by se dotyčná pohoršovala, kdyby se proti ní usadil stejně starý muž a rozložil by si před sebou erotický časopis? Otázky, samé otázky.

Mohli bychom Tampu blahosklonně odmávnout jako satiru, která míří přímo do puritánsky upjatého srdce současné Ameriky, ale to bychom si ulehčili práci. O satiru samozřejmě jde, ovšem především je třeba říci, že před sebou máme skvělý, z literárního hlediska povedený text. Kritika přirovnávala Tampu k Nabokovově Lolitě, a nejen kvůli podobnému tématu. Nuttingové se svému vzoru úspěšně přibližuje i výřečností a stylistickou obratností. A morální pochyby je možné už od časů Oscara Wildea a jeho Obrazu Doriana Graye taky hodit za hlavu. Citujme na závěr z předmluvy k druhému vydání jeho nejslavnějšího díla, jíž odpověděl svým kritikům, kteří jej obviňovali z amorálnosti (ne že by neměli pravdu): „Umělec smí vyslovit všechno. Myšlenka a jazyk jsou pro umělce nástroje umění. Neřest a ctnost jsou pro umělce suroviny k umění. […] Diváka, nikoli život, umění doopravdy zrcadlí.“

 

Richard Olehla

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *