McCarthy, Cormac – portrét

McCarthyMuž ze starého světa Cormac McCarthy

 

Jméno amerického prozaika Cormaca McCarthyho sice není v České republice tolik známé, ovšem v USA jde už od roku 1992, kdy McCarthy vydal román Všichni krásní koně, o literární hvězdu největší velikosti. V tomto románu se konečně spojily dva faktory, jež každého autora vystřelí na Olymp: komerční úspěch i přízeň kritiky.

 

Prominentní kritik Harold Bloom označil Cormaca McCarthyho za jednoho ze čtyř největších žijících autorů Ameriky; v jeho výběru stojí po boku klasiků postmoderny Thomase Pynchona a Dona DeLilla a židovského autora Philipa Rotha. V anketě deníku New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let, v jejímž rámci bylo loni osloveno přes sto významných osobností literárního světa, se McCarthyho román Krvavý poledník umístil na třetím místě (dlužno podotknout, že jak DeLillo, tak především Roth také mají v seznamu bohaté zastoupení).

Vždycky tomu tak ovšem nebylo. McCarthymu trvalo takřka třicet let, nežli se dostal až na vrchol a jeho první romány vzbuzovaly spíše příslib do budoucna, než masové nadšení ze strany čtenářů i kritiků

 

Cormac McCarthy se narodil jako Charles McCarthy roku 1933 ve městě Providence ve státě Rhode Island. Dříve než jej stačila ovlivnit bohatá literární tradice Nové Anglie, odstěhoval se s rodiči do Knoxville ve státě Tennessee. Zde absolvoval i místní univerzitu, kam se vrátil i po absolvování vojenské služby. Akademická půda byla i svědkem McCarthyho prvních literárních pokusů: ve studentském časopisu uveřejnil dvě povídky.

Roku 1961 se McCarthy poprvé oženil (což v budoucnu ještě dvakrát zopakoval) a o čtyři roky později mu vychází první román Strážce sadu. Jeho rukopis poslal McCarthy přímo do slavného nakladatelství Random House – prý protože to byl jediný nakladatelský dům, o kterém do té doby slyšel. Tam jej dostal na starost redaktor Albert Erskine, který tu předtím redigoval díla Williama Faulknera. A vliv velikána americké jižanské literatury jako by byl na McCarthyho debutu znát. Děj románu se odehrává v jedné malé, izolované komunitě v meziválečném Tennessee a jeho hrdiny jsou čtrnáctiletý chlapec a o mnoho starší vyděděnec a pašerák alkoholu, z nějž se později vyklube vrah chlapcova otce. Už tady si McCarthy vyzkoušel mnohé motivy, jež rozvinul v pozdějších románech: mladého hrdinu a jeho ochránce-pěstouna, jejich soužití s přírodou, smysl pro zvrácenou ironii osudu i oslavu starosvětských hodnot, které jako by do světa dneška vůbec nepatřily

Kritika přijala román docela vlídně, ovšem nejednalo se o žádnou velkou literární událost. McCarthy se tedy sebral a s pomocí autorského stipendia odjel do Evropy, kde na Ibize napsal román druhý. Nesl název Venkovní tma a McCarthy tu tématicky přitvrdil: jeho protagonistkou je totiž mladá dívka, jež čeká dítě s vlastním bratrem. I zde se objevují témata typická pro celou autorovu tvorbu: odcizení a perverze a násilí jakožto projevy lidské přirozenosti. V nastoupeném trendu McCarthy pokračoval i ve třetím románu Dítě Boží, jehož hrdinou je pro změnu nekrofil a pedofil, který, když mu dojdou milenky sešlé ze světa přirozenou cestou, začne si je opatřovat vlastními silami.

Ve čtvrtém román Suttree, který vyšel roku 1979, se McCarthy pro jednou odklonil od temných témat. Autor na knize pracoval s přestávkami celých dvacet let a výsledkem byl příběh s autobiografickými prvky psaný experimentální formou ne nepodobnou Joyceově Odysseovi o muži, jenž se navzdory privilegovanému společenskému postavení raději stane rybářem na řece Tennessee.

 

V té době už McCarthy bydlel v texaském El Pasu, kam se odstěhoval po druhém rozvodu. Ze stipendia, v jehož rámci dostal peníze na rok, dokázal nakonec vyžít čtyřnásobek času, během nějž napsal svůj první velký román. Krvavý poledník je příběh života bezejmenného uprchlíka (autor jej celou dobu nazývá prostě „kluk“), který se připojí ke Glantonovu gangu, což byli skuteční lovci skalpů, kteří na mexicko-americké hranici vraždili kromě Indiánů také mnoho nevinných civilistů a rozpoutali v pohraničí skutečný teror. Jde o McCarthyho první knihu o americkém Jihozápadě, o mýtickém prostoru na hranici mezi USA a Mexikem. Pro uvození přímé řeči tu autor nepoužívá uvozovky, což se v dalších románech stalo jeho poznávacím znamením, a postavy tu mluví hovorovou řečí, ovšem doplněnou o četné archaismy.

Kritika i čtenáři přijali román nejprve vlažně, především kvůli naturalisticky vylíčeným násilným scénám, ovšem během doby se z něj stalo jedno ze základních děl moderní americké literatury. McCarthy v románu prokázal obrovskou historickou erudici a vytvořil opravdovou, ničím nepřikrášlenou kroniku osídlování Spojených států se všemi negativními jevy, jež je provázely. Jak je u McCarthyho zvykem, dobro nakonec nezvítězí. Právě naopak, posledním přeživším je démonický soudce Holden, ztělesnění veškerého zla a jedna z nejodpudivějších postav, kterou kdy literatura zrodila. Krvavý poledník vydobyl svému tvůrci nálepku kultovního autora, i když prozaik Richard Selzer o něm poté, co si přečetl Krvavý poledník, prohlásil: „McCarthy je génius – i když asi trochu šílený.“

 

Na definitivní uznání, podpořené ziskem Národní knižní ceny, a především kýžený komerční úspěch si McCarthy musel počkat do roku 1992, kdy vyšel první díl Hraniční trilogie, román Všichni krásní koně. Po temnotě, děsu a brutálním násilí, před nímž není úniku, tu není ani vidu, ani slechu; místo toho nastupuje romantika v podobě příběhu dvou mladíků, kteří se na koních vydají do Mexika, kde se živí jako kovbojové a krotitelé koní. Brzy následovala Hranice, jež na scénu uvedla dalšího mladého hrdinu. Titul knihy má mnoho významů: nejde totiž o pouhý fyzický předěl mezi dvěma státy, ale také o linii, jež dělí sen a realitu, vyprávění a skutečnost a v neposlední řadě také život a smrt. Cyklus uzavřel roku 1998 román Města na planině, v níž McCarthy svedl oba hrdiny z předchozích románů dohromady.

Zdálo by se tedy, že ke stáru McCarthy změknul a časy hrůz jsou už nenávratně pryč. Jenže chyba lávky. Pochybovače vevedl autor z omylu temným thrillerem Tahle země není pro starý, jehož nečekaně věrná adaptace z dílny bratří Coenových právě běží českými kinosály. V příběhu o muži, který jednoho dne najde v pouští vedle mrtvol pašeráků drog také balík peněz a pokušení vzít jej neodolá, ačkoliv ví, že jej čeká smrt, nebliká ani záblesk naděje. Ve vzduchu je cítit konec světa a v závěru nade vším vládne smrt a zmar.

Apokalyptický rozměr dotáhl McCarthy do extrému ve svém doposud posledním románu Cesta, za nějž autor loni obdržel Pulitzerovu cenu. V románu jsme svědky putování otce se synem (vzpomeňme McCarthyho debutu) krajinou zničenou jakousi blíže nedefinovanou katastrofou. Stopy po lidském společenství už takřka vymizely, takže vyvstává otázka, jaký je smysl cesty dvojice hlavních hrdinů. McCarthy dává odpověď až na samém konci, v němž se překvapivě najde místo i pro kousek střízlivé naděje.

 

Ke slitování s postavami Cesty snad autora inspiroval jeho osmiletý syn, kterého má se svou třetí ženou. Letos pětasedmdesátiletý McCarthy žije spokojeně v Novém Mexiku, v poslední době se už tolik nestraní novinářů a publicity – dokonce vystoupil i v televizním interview s Oprah Winfreyovou, která si Cestu vybrala do svého knižního klubu. Milovník starých pořádků, střelných zbraní a chřestýšů prostě dokáže překvapit i na stará kolena.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 1. 3. 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *