Kraussová, Nicole – rozhovor

krauss nicoleMožnost lásky je stále kolem nás

 

Nicole Kraussová je úspěšná spisovatelka, která v současné době propaguje na turné po Americe svůj román Dějiny lásky, jenž právě vyšel jako paperback. Telefonní rozhovor přerušil několikrát křikem její dvouměsíční syn Sasha, kterého má Kraussová s manželem Jonathanem Safranem Foerem, taktéž spisovatelem.

 

Vy jste začínala jako básnířka, až po nějaké době jste přesedlala na prózu. Proč?

Ani nevím, proč jsem změnila formu vyjádření. Možná to bylo tím, že v básních jsem se cítila jakoby svázaná, nesvobodná. O každém slově jsem dlouho přemýšlela, takže jsem psala méně a méně. Člověk se pořád cítí nějak svázaný: společensky, právně, rodinou. Když pak před vás položí čistý list papíru, můžete se vyjádřit, jak chcete. To je pro mě ta největší svoboda, kterou můžu mít. V poezii jsem postupně tuhle svobodu začala ztrácet, a tak jsem zkusila napsat román. Pustila jsem se do toho dost bezhlavě, s notnou dávkou naivity; to mi ostatně vydrželo do dneška. Román je vždycky z podstaty nedokonalý, kdežto v poezii cítím, že lze dosáhnout perfektní harmonie. Takže když se pustíte do psaní románu, už předem se odsuzujete k nedokonalosti, takže vás pak neúspěch nestresuje.

 

Kde píšete nejraději?

Doposud jsem vždycky psala jenom doma, i když je pravda, že občas si vyrazím na procházku nebo do kavárny, kde můžu přemýšlet, jak budu dál pokračovat v psaní. Ale jinak potřebuji nějaké tiché, klidné místo, kde mě nic neruší, protože tam všechno znám. U sebe doma mám v podkroví jednu takovou místnůstku, která byla pro tohle ideální… tedy do té doby, než se mi narodilo dítě.

 

Píšete lehce?

Na to je těžké odpovědět, protože nevím, jak lehce, či těžce tvoří moji kolegové. Ale obecně řečeno, nejsem takový autor, který by měl co říci každý den, který začne psát, když se před ním objeví počítač nebo list papíru. Ovšem taky nejsem ten typ, kterého by stíhala měsíce dlouhá tvůrčí krize. V jistém smyslu je pro mě psaní úplně banální věc. Neříkám si sice, co si dneska napíšu, jako bych přemýšlela, co si dám k snídani, ale i tak jsem dost disciplinovaná. Zase však na sebe zase nejsem tyran. Když mi psaní ten den nejde, prostě toho nechám, jdu na procházku a zkusím začít znovu příští ráno. K psaní se snažím přistupovat jako k práci. Pak jsou také období, mezi knihami, když nemám co psát, a to o sobě jako o spisovateli pochybuji.

 

Máte nějaké literární vzory? Někde jsem četl, že jste ve dvanácti četla Portnoyův komplex od Philipa Rotha. To rozhodně není kniha pro děti.

K tomu jsem ale přišla náhodou, dala mi to tehdy ke čtení moje matka. Spoustě věcí jsem tam nerozuměla, ale ta kniha mi pomohla dostat se do úplně jiného světa. Vyrůstala jsem na venkově na Long Islandu, dost daleko od New Yorku. Nebylo tam kam jít a i když jsme s rodiči docela cestovali, cítila jsem se často osamělá. Čtení pro mě byl způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jako dítě nedostala. Ale k vaší otázce. V životě mě ovlivnilo strašně moc autorů, nejdřív jako čtenáře a od zhruba devatenácti let, když jsem začala chodit na univerzitu, i jako umělce. Tehdy mě nejvíc zaujal Samuel Beckett, jeho Malloy je doteď má nejoblíbenější kniha. Po Beckettovi už nebylo nikdy nic jako předtím. Jeho smysl pro kombinaci ironie a komična mě ovlivnil jako spisovatelku asi nejvíc. Z poezie mám ráda Zbigniewa Herberta. Ale ono se to dost mění. Poslední dobou mi připadá, že každý rok mám nějakého jiného oblíbeného autora.

 

Obě vaše knihy se alespoň částečně odehrávají v New Yorku.

To je tím, že jsem tu prožila celý svůj dospělý život. Ale jinak nemyslím, že bych byla na New York moc vázaná. Pro mě je důležitý vnitřní život mých literárních postav, způsob, jakým vnímají realitu okolo sebe. Chci, aby si čtenář dokázal představit situace, v nichž se mí protagonisté nacházejí, dilemata, která řeší, i když v New Yorku nikdy nebyl.

 

Soudě podle obou vašich knih, klíčovým tématem je pro vás paměť. Ve vašem prvním románu Do místnosti vchází muž jde o problém individuální, v Dějinách lásky jde o kolektivní paměť.

Mí hrdinové se musejí vyrovnávat s pocitem nesmírné ztráty. Oni si ten pocit nesou v sobě, uchovávají si jej v paměti. Ona je jejich paměť vlastně mučí, protože v ní může ona ztráta dále existovat. Otázkou je, jak takovou situaci řešit: zdali pomocí prizmatu určité nostalgie, či tak, že člověk tuto ztrátu vytěsní z paměti. V mé první knize se hlavní hrdina ptá, co to znamená být člověk, kolik toho musí zapomenout, či naopak vyzvednout z hlubin paměti. V Dějinách lásky stojí paměť na straně mých postav. Všichni kdysi něco ztratili a skrze své vzpomínky musí svou minulost vystavět znovu. Paměť není jako záznam na filmový pás, vzpomínky jsou vlastně tvůrčí akt. Člověku se něco stane a on pak musí celou zkušenost zpracovat, sám sobě ji vyprávět. Leo Gursky a ostatní postavy Dějin lásky vidí minulost skrze svou představivost, přetvářejí si ji tak, aby byla snesitelná.

 

Lea Gurskyho taky „postihla“ láska na celý život. Věříte, že něco takového je ve skutečném životě možné?

Název mého románu – Dějiny lásky – zní možná trochu sentimentálně a romanticky, přesto nevěřím, že existuje jen jedna láska a že když ji člověk ztratí, už ji nikdy nenajde. Spíš si myslím, že v otázce vlastního štěstí jsme sami sobě nepřáteli. Ta možnost lásky, ať už jde o lásku partnerskou, rodinnou nebo jinou, je přece neustále kolem nás a my jen hledáme cesty, jak ji zpochybnit, nepřijmout. Leo Gursky kvůli své lásce netrpí, vždyť jen díky ní přežil všechny hrůzy války a holocaustu a dostal se do Ameriky. On si svou lásku chová, nechce se pohnout někam dál. Svou milou si idealizuje, znovu si ji vytváří ve vzpomínkách. Alma pro něj znamená lásku a láska Almu.

 

Dějiny lásky jsou jako borgesovský labyrint: divák rozplete tajemství příběhu až na úplném konci. Jeden kritik dokonce v souvislosti s vaší knihou použil termín „židovský magický realismus“. Jaký je váš vztah k latinskoamerické literatuře?

Magické realisty mám ráda, ale při psaní Dějin lásky jsem se jimi nenechala nijak ovlivňovat, tedy alespoň ne vědomě. Spíše mě zajímá něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat realistická představivost. Zajímá mě síla této představivosti, pro mě je to jakési světlo, k němuž se můžeme obrátit z chladných hlubin reality. V Dějinách lásky hraje určitou úlohu Chile, což je můj hold oblíbenému prozaikovi Robertu Bolañovi, ale jinak tam mohla být jakákoli jiná země. Hledala jsem místo, kde jsem nikdy nebyla, abych necítila potřebu popisovat jej doslova, abych mohla popustit uzdu své fantazii.

 

Budete mít co do činění s filmem, který na základě vaší knihy připravuje mexický režisér Alfonso Cuarón?

Ne, i když s Cuarónem jsme si nedávno skvěle popovídali. Líbí se mi na něm, že je vášnivý čtenář. A Dějiny lásky potřebují někoho, kdo k nim bude mít osobní vztah a vytvoří z nich vlastní příběh. Nedávno mi poslal první návrh scénáře, který se mi docela líbil. Jinak však necítím potřebu nějak se na filmu podílet.

 

Takže nemáte obavu, že z vaší knihy vznikne úplně jiný film?

Ne, vůbec. Kniha se přeci to, co je mezi dvěma obálkami, a to se nemůže změnit.

 

Na čem teď pracujete?

Na kojení.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 10. 5. 2006

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *