Kelman, Nic: Holky

kelman_holky(Nic Kelman: Holky. Z anglického originálu girls přeložil Jan Flemr. Odeon, Praha 2005, 160 stran.)

 

…lacrimae volvuntur inanes.

slzy stékají bez užitku.

Aeneis, Vergilius

 

Jak se jmenuješ?

Kdo je tvůj táta?

Je bohatý jako já?

Dal si vůbec záležet,

aby ti ukázal, co potřebuješ k životu?

The Zombies, Time of the Season

 

Homér. Z řeckého Homéros:

“Ten, který poskládá píseň.”

 

Jak jen mohly takhle omládnout? Ty holky, které se nám ještě včera zdály tak vzdálené, ty holky, co vypadaly jako z jiného světa? Pověz, kdy se z nich staly děti?

Děti, které chceme rozmazlovat, uspokojit. Děti, kterým dáme všechno, všecičko. Kromě nás samých. Protože právě to si nepřejí, zrovna jako děti. Je to něco, co nedokážou pochopit, zrovna jako děti.

Ovšem na rozdíl od dětí nás dokážou rozechvět. Na rozdíl od dětí nás dokážou vymazat pohledem. Pouhým pohledem. Nebo pokožkou, nataženou k prasknutí po celém těle. Svými plochými bříšky a nespoutanými ňadry a kostnatými kotníky. Svými, musíme říci, “rozpučelými” rtíky, protože nic není tak rozpučelé jako dívčí rty, dokonce ani poupata sama.

A kdypak že nás přestaly ignorovat? Kdy jen se k nám začaly lísat? Kdy jsme je začali uchvacovat? Svými penězi a společnostmi a očividným bohatstvím? Kdy se z nás stali ti muži, na které jsme tak žárlili?

 

Třeba se s ní i ty ještě jednou potkáš. Třeba na ledovém poli před středověkým kamenným kostelem. Třeba když bude přecházet malou piazzu, prázdnou až na tebe a ji a pouličního prodavače, co nabízí mokré odřezky kokosového ořechu. Třeba v přecpaném metru, kde páchne pot a hranolky a kov a vy oba budete muset dýchat ústy, hekat jako zvířata. Ale ne tak, jako kdysi.

A ona pozná tebe, ne ty ji. Vysloví tvé jméno, váhavě a s otazníkem. A ty na ni ještě malinkou chvilku budeš tupě zírat stejně, jako zíráš už celé minuty, a pak si pomyslíš: Ne, to není možné! Ale přece vyslovíš její jméno s radostí. Ale ne tak, jako kdysi.

“Páni,” řekne, “skoro ses nezměnil!”

“Ty taky vypadáš bezvadně,” odpovíš. Ale na tohle myslet nebudeš. Budeš myslet na to, jak bys ji v životě nedokázal poznat.

Nevypadá tak špatně, koneckonců je jí jen nějakých – kolik? – tak po třicítce. Po pravdě řečeno vypadá na svůj věk výborně. Jestli jsou nablízku jiní muži, pak si všimneš, jak na ni zírají. Jestli jste na pláži, pak tě napadne, jak to přijde, že po třech dětech, pokud je ta informace správná, dokáže pořád ještě přesvědčivě nosit bikini.

A přece bys ji v životě nebyl poznal.

“To je Chanel, co máš na sobě?” právě takhle se nakonec zeptáš, nedokážeš se nezeptat. “Já měl dojem, že Chanel nesnášíš – vždycky jsi říkala, že je… co že je?” a tady uděláš pomlku a potom, když to slovo vyslovíš, usměješ se, je to zjevný žert, přesně tak ses cítil, ale nikdy jsi to nedal znát, když to samé slovo užívala tak svobodně, tak vážně, tak dávno, “buržoazní?”

“Já nevím,” řekne a pokrčí rameny. “Teď ho mám ráda.” A bude se cítit trapně, protože jsi jí připomněl, jak to slovo kdysi používala. Jak věřívala, že něco znamená. Trapně. Dokonce i ona pozná, že se změnila. Ale věří, že to je díky čemusi, co získala, ne čemusi, co ztratila.

 

Byl jsi v Pusanu.

Když jsi přiletěl, letiště se halilo do mraků. Město jsi vůbec neviděl, jen vrcholky hor. Muž napravo od tebe, Korejec, vykřikl: “Ha! To je smog. Smog! Žádná krása, co? Smog! Ha-ha! Ha-ha! Smog!” Dál se smál pro sebe, když znovu zvedl své noviny a začetl se. Pořád ještě jsi pracoval pro tu investiční banku a jel jsi tam, abys zjistil, proč se zpozdila stavba nákladní lodi. Řekli ti, že zřejmě bude potřeba někoho exemplárně potrestat, a ty jsi měl určit, kdo to bude.

A když jsi přistál, mžilo a obloha byla šedá. Celé město bylo šedé. Vybudované z betonu a železa, postavené jen kvůli stavbě samotné. V tom dešti, který skoro přecházel do mlžného oparu, jsi nedohlédl ani na konec ulice. Oparem občas náhodně proniklo červené nebo zelené světlo – neony, semafory, plamen z popelnice. Ale to bylo všechno. Cestou z letiště do hotelu a příštího rána z hotelu do kanceláře jsi naprosto ztratil orientaci. Pokusil ses sledovat cestu na mapě, kterou ti dala tvá přítelkyně, ale nebylo to k ničemu. Nevěděls, kde jsi.

V kanceláři jsi celý den procházel čísla, hmotnosti doručených nákladů, denní ztráty z prodlení, kolik procent lodi už bylo dokončeno. Den poté jsi navštívil samotnou loď. Mlha se nerozptýlila a když jsi stál poblíž kapitánského můstku, nedokázal jsi rozeznat konec té nedokončené paluby. Asi v polovině vzdálenosti se rozplizla na kostru nosníků, které se dále rozplývaly v mlze. Jako by ta mlha byla kyselina, jako by ta mlha zastavila celou stavbu.

A když jsi toho člověka vyhodil z práce, řval korejsky. Přede všemi na tebe řval korejsky. V obličeji zrudnul, byl podsaditý, břicho se mu vzdouvalo navzdory opasku, ramena posunul vzad a mířil na tebe prstem.

A ty ses na něho rozzuřil, protože to nepochopil. Tohle s ním nemělo co dělat. Myslel si snad, že hraje nějakou hru, že tu platí nějaká pravidla fair play? Zvedl jsi telefon, abys zavolal ochranku, ale on lomozně vyšel z místnosti. Když jsi otevřel ústa, abys něco řekl ostatním v místnosti, cosi o tom, že je ti to fuk, znovu otevřel dveře, zařval poslední slovo a odešel. Pamatuješ si, že tě napadlo, jak tlustě vypadal, když tou mezerou prostrčil své torzo, jak se nožičky jeho brýlí doširoka rozbíhaly k jeho uším, pamatuješ si, jak sis říkal, jestli z něho tohle udělala ta slaná korejská strava. Bylo to přirozené. Nerozuměl jsi jedinému slovu, které řekl.

Ale když jsi z té budovy odešel, když jsi nastoupil do černého auta, které tě přepravilo z kanceláře do hotelu na pláži Haeundae, všiml sis, že se třeseš.

A když ses před večeří holil, podíval ses do zrcadla, znovu ses na něj rozzlobil, rozzlobil ses, že se kvůli němu takhle cítíš, že kvůli němu cítíš stud, že ses ani nezastyděl. “Co si to kurva jenom myslí?” řekl jsi a zašermoval mokrou žiletkou proti svému obličeji, napůl skrytému v pěně. “Copak si může jenom užívat a nemít žádnou odpovědnost? Ať jde do hajzlu.”

Lidé z místní kanceláře tě vzali do vegetariánské restaurace. “Já vlastně vegetariánskou kuchyni nemám rád,” utrousil jsi, ale jídlo bylo po pravdě řečeno celkem uspokojivé. Všechno bylo smažené a vypil jsi spoustu So-ju.

A když ses vrátil do hotelu, koberec před tvým pokojem byl mokrý.

Neměl jsi šanci dozvědět se, že je mokrý, protože tu byl on. Nemohl jsi vědět, že se příliš styděl jít domů ke své ženě, a tak celé hodiny prochodil v dešti, až se nakonec posadil u tvých dveří a doufal, že tě přemluví. Nemohl jsi vědět, že to vzdal právě před chviličkou, že zrovinka usoudil, že to, co dělá, je trapné, že se zrovna vydal dolů po schodech, zatímco ty jsi jel výtahem nahoru. Když jsi za sebou zavřel dveře, pach mokrého koberce všechno přehlušil.

Jsi v Pusanu.

Sedíš opilý na kraji postele. Chceš si lehnout, ale nemůžeš, když to uděláš, bude ti špatně. Zabloudíš pohledem na hodiny. Je teprve deset večer, tvá přítelkyně tak akorát dorazila do práce. Pracuje jako grafička. Zvedneš sluchátko, zavoláš jí z podnikové telefonní karty.

“Čau brouku!” řekne, šťastná, že ses jí ozval. “Tak jak to jde? Jaký to tam je?”

Otevřeš ústa, ale nevíš, co odpovědět. Máš pocit, že chceš rozhřešení, takže jí vyprávíš, co se toho dne stalo, vynecháš tu část s mokrým kobercem, tu část, kterou neznáš. Ale když ti dá rozhřešení, prohlásí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, uvědomíš si, že o tohle vůbec nešlo. Nechtěl jsi, aby ti řekla, že jsi udělal správně, bylo ti fuk, jestli si myslí, že jsi udělal správně nebo ne, protože ty už jsi věděl, že to bylo správně, prostě jsi chtěl, aby řekla: “Já vím, jaké to je.”

Ale to ona samozřejmě říct nemůže, nikdy to neřekne. A i kdyby to snad dokázala, pak už bys s ní nemohl být. Pak by vás to oba přestalo bavit. Pak by se z ní stala lepší přítelkyně, ale horší milenka.

Neposloucháš, co ti říká. Přemýšlíš. Ale když otevřeš ústa, aby ses zeptal: “Hele, myslíš, že bych měl dělat něco jiného? Něco, co by mě bavilo kapku víc?”, dokážeš rozluštit ty zvuky, které vydává.

Vypráví ti, jak konečně použila tu permanentku do lázní, cos jí dal k narozeninám, tu, co sis mohl dovolit koupit, protože odměna za loňský rok byla tak obrovská, že zaplatila tvůj dluh za univerzitní studia. Vypráví ti, jak tam šla na celý den a jak ji tam hýčkali a jak ji omladili a jak bezvadně se cítila po tom všem, jako vyměněná.

Nastane ticho. Zeptá se: “Tys chtěl něco říct?”

“Ne,” řekneš, snažíš se, aby to znělo překvapeně.

“Aha,” odpoví, “znělo to, jako by ses chystal něco říct.” A ty si lámeš hlavu, jak to, protože sis byl jistý, že jsi nevydal ani hlásku.

“No hele, brouku,” pokračuje, “musím jít – mám schůzku – ale až se vrátíš, tak maminka chlapečka uždlaví – šlibuju, jo?”

“Jo,” řekneš se smíchem. Ale když zavěsíš, necítíš se o nic líp. Zrovna jako jsi nepotřeboval, aby ti říkala, že jsi udělal správně, nepotřeboval jsi ani tohle. Maminky jsou pro nemocné chlapečky. Ty nejsi nemocný, nejsi chlapeček, nepotřebuješ utěšovat. Není nic, co by ti mohla něžná, láskyplná péče zrovna teď dát, zrovna teď není dokonce nic, co by mohla udělat tvá pravá matka, aby ses cítil líp. Nepochopila by, nedokázala by pochopit, jaké to je, o nic lépe než tvá přítelkyně.

Motolice ustupuje, i když ne úplně. Zapneš televizi. Mají tu program, kde vysílají jenom go, čtyřiadvacet hodin denně nic jiného než go. Tohle místo je vážně zvláštní. Převlékneš se do županu, projedeš pár programů. Na jednom dávají jakousi soutěž krásy. Pár minut se na ni díváš a dojde ti, že to je ve skutečnosti soutěž pro mladé talenty. Zkusíš trochu onanovat, ale není to k ničemu, nemáš zájem, tohle nestačí.

Zhasneš světlo. Vlezeš do postele. Ale nedokážeš usnout. Pořád se ti vrací pohled na Korejky v té soutěži, nedokážeš ty Korejky v soutěži dostat z hlavy.

Pak si vzpomeneš na navštívenku. Když ti tvůj šéf řekl, že tě posílá do Pusanu, když ti řekl, že možná bude třeba někoho exemplárně potrestat, rozhlédl se, ujistil se, že kolem nejsou žádné kolegyně, a dodal: “A kdyby ses nudil, mají tam ty nejlepší kurvy z celý Koreje.” Pak vytáhl navštívenku a napsal jméno na rub, jméno vrátného v hotelu, po kterém se máš zeptat, toho, který se “o tebe postará.”

“No tak, Saswate,” zaprotestoval jsi, “víš, že mám přítelkyni!” “Jo,” odpověděl, “vím,” a zastrčil ti navštívenku do náprsní kapsy.

Znovu rozsvítíš světlo. Teď jsi nahý; najdeš oblek a vytáhneš navštívenku. Sedíš na kraji postele a převracíš ji pořád dokola konečky prstů. Pečlivě si prohlédneš vytištěné jméno svého šéfa a korejské jméno na rubu, napsané perem za 1200 dolarů. Hlavou ti probíhá tolik věcí. Vlastně se to od onanování moc neliší, ne? Taky bych jí nevyprávěl, že jsem si ho vyhonil, ne? Nakonec se rozhodneš, že brnkneš dolů a zjistíš, kolik to stojí. Jen tak ze zvědavosti.

A nemůžeš uvěřit, jak je to levné. Ta nejvyšší částka je menší než cena prvotřídní večeře na Manhattanu. Teď si připomeneš, že ji můžeš poslat pryč. Mohl by ses prostě mrknout, jak vypadá, a když si to rozmyslíš, můžeš ji poslat pryč. Samozřejmě jí budeš muset zaplatit, ale co, můžeš si to dovolit. Hlavou ti znovu proběhne obrázek mladých Korejek v soutěži pro mladé talenty. Řekneš mu, aby poslali tu nejlepší, co mají. Přesně to slovo použiješ: “Nejlepší.”

Zhasneš světlo. Lehneš si na postel. Vstaneš a rozsvítíš jiné světlo, méně výrazné, jeho svit ti připadá romantický. Oblečeš si župan, vezmeš si mentolovou pastilku. Rozhlédneš se po pokoji a uvědomíš si, jaký je tu nepořádek. V panické hrůze začneš uklízet, protože ona může dorazit každou chvíli. Hodíš ponožky do šatníku, usteleš postel, narovnáš na stole papíry a laptop. Chceš se jí líbit, chceš, aby viděla, že nejsi jako jiní, že tohle pro ni je – bude – něco zvláštního. Něco jedinečného. Nechceš, aby si myslela, že jsi zvíře.

Ozve se zaklepání na dveře, lehounké zaťukání.

Když je otevřeš, není to vůbec to, co jsi čekal. Ty jsi čekal holčinu z Penthousu, vysokou ženu, mladou, ale ne příliš, silně nalíčenou, s falešnými řasami, s vlasy prořídlými od barvení, zdravou a sexy, ale se zkoumavým, utahaným výrazem, s ňadry, která sice nevisí ochable, ale drží tak akorát, aby se mezi nimi na žebrech utvořila tenká čárka stínu, s dlouhýma, hezky tvarovanýma nohama, cvičenýma, s pěknými svaly, ovšem takovýma, u kterých není při pohledu zezadu úplně jasné, kde začínají, s plochým břichem, které brázdí dvě řady svalů směřující po prostředku dolů, ale které se pod pasem pořád trochu vydouvá, s kůží stále pevně napjatou na krku a bradě, která ale vypadá trochu vytahaně, takže už nedokáže přesně sledovat prohlubně a pahorky jejího krku. Zkrátka někoho, koho bys rád opíchal.

Dívka, co stojí před tebou, není ani zvlášť vysoká, ani silně nalíčená. Její prsa jsou malá a přírodní, ale pořád mají dost síly, aby vzdorovala proužkovanému topu, který má na sobě. Nezdá se, že by kdy posilovala, ale její odhalené bříško je naprosto ploché, štíhlé, hladké – nad ním se křehké obrácené V jejího hrudního koše ztrácí v tričku a zanechává nepatrný kousíček stínu tam, kde látka trička tu mezírku přemosťuje; ve spodních růžcích, těsně než je její boky navedou do nízko posazené sukně, tvoří její pánevní kost dva malé hrbolky. Křivky jejích nohou se právě utvořily, teprve nedávno narostly na kostech, ještě nepřestaly růst, ještě nezačaly uvadat. Její černé vlasy jsou hezké a husté a lesklé a zdravé. Na jedné straně je křižuje bílý proužek odraženého světla. Už jsi zapomněl, jak vypadají zdravé vlasy. Ani kolem velkých eurasijských očí a malých úst, ani na čele nevidíš jedinou vrásku. Ani jednu. Její kůže těsně sleduje linii brady a pak se náhle stáčí dolů, kde se setká s krkem, plyne do tří svazků na obou stranách šíje, jeden vede k rameni, druhý se dotýká středu klíční kosti a poslední jejího konce, aby utvořily prohlubeň, z níž vyrůstá hrtan, zpátky k bradě. A její pach, její pach naprosto vymazal pach toho stále vlhkého koberce. Její pach je jediný pach na světě.

Celé její tělo stále ještě pučí, rty, ňadra, stehna, celé její tělo se ještě nerozhodlo přestat, zkamenět, rozsypat se. Ještě nikdy v životě jsi neviděl nic tak zralého. To je to slovo, které tě napadne: zralá.

Jsi překvapený. Tohle jsi nečekal. Toužíš po ní víc, než sis myslel, to jistě, ale než ti v hlavě začne tepat krev, potlačíš svou touhu, zatlačíš ji a zmačkáš do malinké krabičky. Té holce není víc než šestnáct, s touhle holkou se nesmíš vyspat. Nesmíš, právě to slovo ti pomůže ovládnout tu touhu. Ne “neměl bys,” ale “nesmíš.” Očima zalétneš k její klíční kosti a přistihneš se při představě, jak jamky nad ní zachytávají pot.

Ale přitom říkáš: “Myslím, že udělali chybu. Rozumíš, chybu. Udělali chybu.”

“Já umím anglicky,” odpoví bez jakéhokoli přízvuku a nedokáže si pomoci, aby trochu neobrátila oči v sloup.

“Aha,” řekneš. “Tak já myslím, že udělali chybu – já jsem chtěl něco jiného.”

Pokrčí rameny. “Tak jo,” prohlásí. “Můžou sem poslat někoho jiného. To není problém.” Aniž by se na tebe znovu podívala, otočí se a vydá se chodbou pryč. Sleduješ, jak odchází, všimneš si, jak malinkou má prdelku, jak dokonce i skrze sukni jsou vidět dolíky na obou stranách, jak se zdá, že látka potahuje pohupující se kámen. Když jde k výtahu, začne hrát jakousi hru se vzorkem na koberci, šlape jen na určité barvy a vyhýbá se jiným a přitom málem upadne.

Začneš se třást. Tak málo chybí, abys ji měl. Tohle není žádná holka z katolické školy v autobuse, tohle není holka, na kterou by ses podíval a pomyslel si: Sakra, kdybych jen mohl, a zavrtěl hlavou a už na to nemyslel, protože se to nesmí a tobě se nechce to risknout a stejně ani nemůžeš, protože jsi na veřejnosti. Tohle je děvka. Tentokrát, v tomhle případě, stačí říct jediné slovo a bude tvoje. Mohl bys jí jezdit rukama po těle s ústy přisátými zezadu na její šíji, na bradavkách, s ptákem zaraženým do ní, zatímco by vnitřními stranami svých stehen drhla tvou pánevní kost, rukama by se ti opírala o hrudník, nadloktím by přimáčkla svá pevná malá prsa k sobě, vlasy by si hodila na jednu stranu hlavy a podívala by se ti do očí a řekla by tou malou, troufalou pusou svou bezpřízvučnou angličtinou: Tak jo. Opíchej mě. Rozhlédneš se po chodbě. Nikde nikdo. “Počkej chvilku,” zavoláš. A ona se bez jediného zaváhání, bez jediného kroku navíc otočí a vydá se zpátky do tvého pokoje a projde dveřmi, aniž by se na tebe podívala. Přitom tě napadne: Nejspíš to tady ani není trestné – zřejmě stačí, aby jí bylo patnáct nebo šestnáct – a možná jí je i sedmnáct nebo osmnáct. A zavřeš dveře.

 

(Nic Kelman: Holky. Z anglického originálu girls přeložil Jan Flemr. Odeon, Praha 2005, 160 stran.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *