Jordan, Lewis: Obdivné hvízdnutí

jordan_hvizdnuti(Lewis Jordan: Obdivné hvízdnutí. Překlad Marcel Arbeit. Argo, Praha 2014, 228 stran.)

1

 

Když v září začala škola, čtvrťáci ze třídy Alice Conroyové postrádali zraněného spolužáka, Glenna Gregga.

Alice právě absolvovala vyšší pedagogickou školu a znala všechny nejnovější metody moderní didaktiky. Povzbuzovala děti, aby si o Glennovi a nehodě, která ho potkala, co nejvíc povídali. Bydlela u strýčka Mrňouse, protože se od něj teta Fortunata odstěhovala, a starala se mu o domácnost.

„Jen se neupejpejte,“ říkala svým čtvrťákům. „Ptejte se, na co chcete.“

Tak se tedy ptali: „Umřel?“ a „Už ho uhasili?“ a „Já taky umřu?“ a „Jsme všichni na světě sami?“

Vzdělání se mi už začalo vyplácet, říkala si. Vidíte, jak se otevřeli? Jak jsou zvídaví a ochotní odhalovat své nejvnitřnější myšlenky a pocity?

Kéž by mohla zavolat doktoru Dustovi, svému profesorovi na pedagogické škole, a říct mu o svém úspěchu. Když mu loni nahá plakala v náruči, řekl jí: „V každé opravdové lásce se skrývá velká bolest, Alice, ale my na to nehledíme, že ne, protože za to stojí.“

Měl pravdu. Alice to věděla. Pro lásku by obětovala cokoli, úplně všechno, když šlo o opravdovou lásku, žádná bolest nebyla dost velká. Zavolat doktoru Dustovi však nebylo jen tak: hovor vždycky vzala paní Dustová, hlasitě ji označila za couru a praštila sluchátkem, až Alici zabrnělo v uchu. Alice si říkala, že kdyby byla paní Dustová alespoň trochu shovívavá, mohly se skamarádit. Mohly se o leccos podělit.

Na začátku školního roku, při hodině výtvarné výchovy, když si děti vyráběly jmenovky a soustředily se na kartičky o rozměru osm krát třináct centimetrů, tlusté značkovače a velké zavírací špendlíky, Alice všechny překvapila a udělala jmenovku i pro Glenna Gregga, který se po té nehodě už do školy nevrátil.

Hned, jak byla Glennova jmenovka hotová, všechno v Alicině třídě se nějak rozjasnilo, však si to umíte představit. Špinavá a oprýskaná žluť sádrových zdí se rozzářila jako sluníčko. Poprvé od doby, kdy Glenn přestal chodit do školy, vypadaly děti opravdu šťastně.

Pak si Alice vyhledala Glennovy známky ze čtení z třetí třídy a přidělila ho ke skupině Modráčků, jako by seděl ve třídě mezi nimi. Přidělila mu i lavici, přímo ve druhé řadě, a jeho jmenovku na ni položila.

Glennovo jméno bylo přilepené taky pod prázdným věšákem v šatně. Měl botník na galoše a na nástěnce vlastní graf péče o zuby, na němž měl hned po návratu naplánovanou první preventivní prohlídku.

Pak Alici napadlo, že spolužáci Glennovi vyrobí přáníčka brzkého uzdravení. To byl ale nápad! Lepší nápad na základní škole v městečku Arrow Catcher už nikdo dlouho, předlouho neměl. Všem nezbylo než souhlasit.

Zástupce ředitele pan Archer každý den přicházel a vždycky se postavil do dveří třídy, zatímco děti se skláněly nad výkresy, nůžkami a lepidlem. Pan Archer se usmíval, úplně zářil a na veřejnosti pak pořád dokola vykládal, jak je ta Alice Conroyová v práci s dětmi úžasná. Alice Conroyová, ta nová učitelka, je prostě výborná a zkušení pedagogové by se od ní mohli ledacos přiučit. Pan Archer měl ve zvyku škrábat se na kštici, až mu tekla krev.

Děti si do přáníček vylily srdce a každé bylo uměleckým dílem. Na jednom se skvěla zářivá, zlatě se lesknoucí koule, která znázorňovala hořící benzín v domě Greggových. Zlatá koule byla spojená dlouhou zářivou stříbrnou nití s postavičkou malé holčičky. Byla to autorka, která se oheň pokoušela uhasit proudem vody ze zahradní hadice. Nápis říkal, Brzy se uzdrav, Glenne Greggu.

Jiné dítě vystřihovalo z různobarevných papírů červené, žluté, oranžové a černé plameny. Za nimi bylo vidět Glennovu usměvavou tvář. V textu Glenn říkal: „Je mi fajn, ale ten oheň teda pěkně pálí!“

Na dalších kartičkách byly jednoduché vzkazy typu „Je mi po tobě smutno, Glenne“ a „Doufám, že už se cítíš líp“, a dokonce „Mám tě ráda“. Zdobily je hranaté, cihlově červené obrázky základní školy v Arrow Catcheru, stromy, sluneční paprsky, nadýchané bílé obláčky a na květinkách včeličky, které dělaly „bzzz, bzzz“.

Na konci vyučování, když už bylo podepsané i to poslední přáníčko, se Alice vydala do kanceláře pana Archera, aby si zatelefonovala. Hodlala zavolat paní Greggové, i když ji ostatní učitelé varovali, že s paní Greggovou je jakákoli konverzace nemožná, protože silně koktá.

Pan Archer měl atletickou postavu a sestřih na ježka. Rodina byla pro něj vším. Každoročně rozesílal barevné vánoční pohlednice, na nichž byl on sám, paní Archerová a jejich čtyři šťastné děti pod vánočním stromkem. Pohlednici z loňska si dal zvětšit na formát 20 x 25 centimetrů a měl ji zarámovanou na pracovním stole. Na člověka z ní rodinné štěstí přímo čišelo. Alice si nemohla pomoct a přála si být jedním z dětí pana Archera, které našly pod stromečkem velkou panenku s vlnitými vlásky nebo zářivý nový bicykl značky Western Flyer.

Když Alice vešla, pan Archer právě mluvil do duše jednomu ze starších žáků, šesťákovi se šilhavýma očima a předkusem jako veverka Zrzečka, který se jmenoval Benjamin. Byl tak roztomilý, že měl člověk chuť ho obejmout.

Pan Archer se pokoušel Benjamina přimět k doznání, že napsal na stěnu školního záchodku „Pan Crites kouří ptáka“. Pan Crites učil dílny. Pan Archer hovořil k Benjaminovi a přitom se drbal na hlavě a pak zkoumal krev pod nehty.

Žádal po Benjaminovi, aby mu onu urážlivou větu pro srovnání napsal, ale když uviděl Alici, vzhlédl, usmál se a pokynul jí, aby šla dál, aby šla rozhodně dál a telefonovala, jak se jí zlíbí, žádný problém, nemusíte se ptát, jako doma.

Benjamin na stránku ze sešitu pečlivě pro srovnání napsal „Pan Crites kouří ptáka“.

Paní Greggová vzala telefon po deseti zazvoněních.

Opravdu koktala a bylo to ještě horší, než Alici naznačovaly i ty nejvarovnější hlasy. Paní Greggová říkala „Do, do, do, do, do.“ Pokoušela se říct „dobrý den“, ale nedokázala ta dvě slova vyslovit.

Alice přešla přímo k věci. Řekla, že děti dnes pro Glenna vyrobily přáníčka brzkého uzdravení, a chtěla vědět, jestli by nevadilo, kdyby je po cestě ze školy donesly ke Greggovým domů.

K ničemu to nebylo. Paní Greggová koktala o sto šest. Teď říkala „En, en, en, en“. Možná tím myslela „ano“. Kdoví.

Alice paní Greggové vysvětlovala, že je Glenn mezi spolužáky velice oblíbený, že od jeho dřívějších učitelů ví, že je to bystrý kluk, pracovitý, laskavý k ostatním, odvážný, čestný a má spoustu dalších dobrých vlastností. Riskla to a dodala, že je oblíbený.

Paní Greggová se zdržela dalšího komentáře. Z té námahy těžce dýchala.

Alice pokračovala: „Nezlobte se, paní Greggová, ale potřebuju vědět jedinou věc. Můžu se přibližně za půl hodiny u vás zastavit a dát vám ta přáníčka? Pro děti by to hodně znamenalo.“

Na druhé straně drátu bylo ticho.

Alice naléhala: „Když mi aspoň nějak naznačíte, dáte signál, že souhlasíte, odpoledne vám ta přáníčka doručím.“

Paní Greggová pořád do telefonu jen ztěžka dýchala.

Alice řekla: „Když teď hned, okamžitě, zavěsíte, paní Greggová, budu to brát jako ne.“

Čekala, ale paní Greggová nezavěsila.

Alice řekla: „Tak dobrá, výborně. Úžasné. Vaši adresu jsem si našla ve školních záznamech. Díky moc.“

 

Dům paní Greggové byla prkenná chatrč v Dlužníkově, chudinské čtvrti Arrow Catcheru, kde žila bílá lůza. Někdy se jí taky říkalo Lůzov. Dokonce i Alicin strýček Mrňous bydlel ulici nebo dvě od Dlužníkova.

Ve vchodech posedávali špinaví drsní chlapi. Byli jen v košilích, potáceli se, chlípně zírali, popíjeli z lahví v pytlících a opravovali na zablácených dvorech staré rachotiny, které měly na náraznících nálepky Bílých rytířů Ku Klux Klanu. V mírném větříku cinkaly láhve pověšené na stromech. Stoletá vyznavačka vúdú se svastikou na rukávě míchala na nedalekém dvorku nad ohněm cosi ve velkém kotli. Mladík se pokoušel přesvědčit ženu, vlastně ještě dívku, aby mu dovolila sestřelit jí revolverem jablko z hlavy.

Malá chatrč paní Greggové byla na hranici obyvatelnosti. Na předním dvorku nerostlo ani stéblo trávy. Jako skořápka nějakého obrovského mrtvého hmyzu na něm trůnil ohořelý vrak auta. Všechny okenice byly zrezivělé a vytržené ze zdi a rozbitá byla i některá okna. Pod nimi na zemi se válely střepy.

Alice zaklepala, ale nikdo se neukázal. Přitáhla rozbité síťované dveře k sobě, strčila za ně svazeček barevných kartiček a pokusila se dveře vrátit na původní místo, jak to nejlíp šlo.

Ruce se jí třásly a spěchala rychlými kroky pryč.

 

Vúdú nacistka na ni zaječela: „Nejseš ty náhodou Ježíš?“

Alice odpověděla, „Nejsem!“ a dala se do běhu.

Vúdú stařena za ní hulákala: „Ježíš byl přece taky bílej.“

Alice Conroyová okamžitě jejím směrem zařvala: „Jenomže neměl kozy, vy chytrá!“

 

Ten večer ležela na úzkém lehátku ve svém pokoji v domě strýce Mrňouse a tety Fortunaty a myslela na svého profesora z pedagogické školy, doktora Dusta, a na příjemný vysokoškolský život. Chvíli strhávala ze stěny u své postele noviny, pruh za pruhem, a pak se usedavě rozplakala, zabořila obličej do polštáře, opakovala miláčku miláčku miláčku a pak usnula. Žádná jiná činnost ji totiž nenapadla.

O pár dnů později dostala Alice poštou překvapivý vzkaz od paní Greggové.

Byl napsaný špatně čitelným drobným písmem, typickým pro bílou lůzu, na hrubém linkovaném papíře z levného sešitu a bylo to pozvání, aby Alice přivedla celou třídu ke Greggovým na návštěvu zraněného spolužáka, malého Glenna.

Vzkaz byl prostý: Přijďte navštívit Glenna. Třeba tendle pátek. Vemte všecky, mně je to fuk.

Bude to od té nehody poprvé, co Glenna někdo uvidí.

Pan Archer prohlásil, že kdyby ho o něco takového požádal jakýkoli jiný učitel, nedovolil by to, prostě nedovolil. Nikdy v životě by nedovolil, aby patnáct devítiletých děcek šlo pěšky do Dlužníkova, ani brzo ráno, v žádném případě, ani omylem, na to zapomeňte. Řekl, že dělá chybu, že je to proti zdravému rozumu, rozhodně by to neměl povolit, neví, co mu to vlezlo na mozek, nejspíš by si ho měl nechat vyšetřit.

Ale Alici to schválil. Dal svolení. Třída směla jít navštívit Glenna Gregga. „Můžete jít,“ řekl pan Archer, „ale proboha, slečno Alice, dávejte pozor.“ Návštěva se bude považovat za školní exkurzi.

V den exkurze Alice postupně vyvolala podle seznamu všechny žáky jménem. Určila, kdo utře tabuli. Vybrala poslední povolenky rodičů a vyinkasovala peníze na mléko, na oběd a na pracovní sešity. Oznámila vítěze soutěže o nejlepší slohovou práci, a když začalo hlášení školního rozhlasu, děti utišila.

Pan Archer v hlášení všechny děti od první do šesté třídy varoval, aby se na toaletách zdržely nepatřičných činností, aby neklely, nekouřily, nepoflakovaly se, nepsaly na stěny „hulibrk“ a nezavíraly se s kamarády do kabinek.

Zarecitoval Slib věrnosti vlajce Spojených států, oznámil, kdy se letos bude konat tradiční shazování krocanů z letadla, sdělil datum příští schůzky Sdružení rodičů a přátel školy, nakázal, aby učitelé začali rozesílat pozvánky na Duhový dýchánek pro ženy, který se uskuteční ještě v tomto školním roce, a vyjádřil naději, že se najde dostatek dobrovolníků, kteří pomůžou s jeho organizací.

Konečně nastal čas vyrazit. Počasí nebylo nejlepší, ale ani nijak strašné. Přihnal se silný vítr, mraky visely nízko nad zemí a vypadalo to na déšť. Stromy byly nahé jako kostry, což bylo v Mississippi tak brzo na podzim neobvyklé.

A tak patnáct dětí, bílých chlapců a holčiček, následovalo Alici v jednom zvlněném zástupu z velkých vstupních dveří školy po chodníku přes celý Arrow Catcher směrem k Dlužníkovu, kde jejich spolužáka zachvátil oheň.

Alice udělala z jejich chůze hru. „Teď jsme had,“ řekla a děti začaly na chodníku kličkovat a celý zástup se skutečně vinul jako had.

Alice s dětmi to vzala přes alej a pak zkratkou za McNeerovým obchodem s potravinami, kde paní McNeerová, která kdysi chovala gorilu, měla velkou klec s ocelovými mřížemi.

Alice zvedla při chůzi pravou ruku a patnáct dětí to okamžitě udělalo po ní. Za ploty, kolem nichž třída procházela, štěkali psi.

Pak zvedla levou ruku a hned se zvedlo patnáct levých dětských ruček. Zakývala pažemi a jejich paže se rozkývaly jako tenké stromky. A tak na širokých chodnících společně provozovali své tiché tanečky.

Prošli kolem Zrzkova Nóbl konzumu, což byl obchod, kde se prodávala načerno pálená whisky a na regálech se občas povaloval bochník chleba a vídeňské párky v konzervě. Alice nahlédla dovnitř a síťovanými dveřmi uviděla svého strýce Mrňouse, jak popíjí levnou kentuckou whisky. Na přední verandě ladili bluesoví hudebníci, kteří se chystali zpívat melodie Roberta Johnsona.

Alice s dětmi pokračovala po štěrkem vysypaných ulicích do Dlužníkova.

Vychrtlý žlutý pes táhl po ulici v zubech sedlový vak plný foukacích harmonik.

U předních schůdků domku Greggových se jednolitá řada dětí roztrhla, chvíli všechny nejistě popocházely sem a tam a pak se shlukly a nesměle a zaraženě stály. Alice trhnutím otevřela ty pokažené síťované dveře a zaklepala na dřevo.

Paní Greggová otevřela. Byla to drobná osůbka s tmavou pletí, špičatým nosem a neméně špičatou bradou, strašně hubená, jako lunt.

Měla plechově nosové zbarvení hlasu, ale překvapivě vůbec nekoktala. Nepřítomnost koktání bylo to první, čeho si Alice všimla. Paní Greggová řekla: „Tak tohle je ta naše čtvrtá třída! Tohle jsou ty slavný čtvrťáci! Přímo u nás přede dveřma!“

Pak paní Greggová zavolala do domu na své děti: „Dougie a Wando, pojďte sem, a Wayne a Greshame, vy taky!“

Když se děti Greggových vynořily ze špinavých zákoutí domku, který podezřele páchl benzínem, ukázalo se, že jsou nejrůznějšího věku. Wandě, jediné dívce, bylo patnáct a byla to krasavice. Měla plná ňadra a na horním rtu jizvičku. Alici by zajímalo, proč není ve škole.

Ostatní děti byly mnohem mladší. Gresham ještě nosil plenky a Dougie a Wayne ani nechodili do školky. Všichni byli hezcí, měli tmavé, jasné oči a nedůvěřivě se šklebili.

Nejdivnější ze všeho bylo, že se paní Greggová rozpovídala. A nejen rozpovídala, mlela pusou o sto šest.

Mluvila o počasí. Mluvila o místním družstvu chytačů šípů a jeho vyhlídkách na postup do vyřazovací části ligy. Říkala, že má černou kočku, která je velice plachá a straní se cizích lidí. Omlouvala se za to, že její domov je tak nevzhledný. Vyjádřila naději, že děti příliš nevyděsí, v jakých podmínkách se v téhle čtvrti žije, všechen ten nepořádek a zmařené životy.

Každého z dětí se zeptala na jméno a u každého jména se na nějakou dobu zastavila, jako by bylo zvlášť hezké nebo zajímavé. Komentovala, jak jsou děti vysoké, jak se smějí a co mají na sobě. Ptala se jich, jaké předměty mají ve škole nejraději, jestli chovají doma nějaké zvířátko a jaké mají záliby.

Mluvila i o překvapivějších tématech, o tom, jak je těžké žít s tělesným postižením, o koktání, které ji nedávno umlčelo, o samotě a odcizení, o šoku z toho, že ji něco takového postihlo v dospělosti.

Pak, jako by to k údivu ještě nestačilo, vyprávěla, jak se vdávala mladá, jak ji manželství zklamalo, jak si s manželem ani s jiným mužem nikdy nezatančila. Vyprávěla o svých nenaplněných romantických snech a neradostné rutině v sexu.

Všichni čtvrťáci se do paní Greggové zamilovali. Alice taky.

Když paní Greggová mluvila, vyvstávaly před Alicí zimní scenérie, nepodobné čemukoli, co kdy Alice v tropickém Mississippi viděla. Skrze stromy v lese padal sníh. Po venkovských cestách zvonily rolničky saní, které táhl kůň. Na otevřených ohništích se pekly kaštany. Pěší zóny ve městě byly svátečně vyzdobené. Po střechách bubnovala kopýtka. Dýmkám z kukuřičného klasu ani nosům jako knoflíky se meze nekladly. U úpatí jehličnanů vyrostla miniaturní vánoční městečka.

Paní Greggová mluvila a mluvila, a čím víc toho namluvila, tím měla Alice neodolatelnější nutkání spustit nějakou koledu.

Paní Greggová povídala o stupňující se manželově tyranii, o sarkasmu, výsměchu a zasahování do jejího nejvnitřnějšího soukromí. Kdykoli mluvila po telefonu s kamarádkou, pan Gregg ji přerušoval a ptal se, s kým to mluví. Teď už žádné kamarádky neměla.

Posmíval se jejímu horalskému přízvuku, barvě a struktuře jejích vlasů, její hubenosti, výšce a malým ňadrům, levným šatům, které nosila.

A pak si jednoho dne uvědomila, že má problémy s řečí. Nejprve to bylo zábavné, dokonce i pro ni.

Začala mluvit v samých příslovích. Jen málokdy jí z pusy vyšla věta, která by nebyla příslovím. Přistihla se, jak říká „Kdo šetří, má za tři“, často mimo kontext. „Devatero řemesel, desátá bída.“ „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“ Vypadalo to, že nemá jedinou vlastní myšlenku.

Kdopak by dokázal neposlouchat? Alice rozhodně ne, ani nikdo jiný. Ani to nejneposednější zlobidlo ze všech dětí, které se sešly v téhle ubohé chatrči, z paní Greggové nespustilo oči. Některé děti si začaly cucat palec, kroutit si vlasy a žvatlat jako mimina. Jedno plakalo a další se počůralo do kalhot. Ale žádné se nenudilo. Děti byly úplně fascinované. Bylo slyšet nízko položené a tiché pobrukování, sentimentální klid vánočních koled a svátečních melodií.

Paní Greggová pokračovala ve vyprávění svého zvláštního příběhu. Užívání přísloví se násobilo, říkala. Prý zjistila, že mluví mrtvým jazykem.

A pak se něco přihodilo.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *