Johnson, Adam: Syn správce sirotčince

johnson_syn spravceČást první

Životopis Čun-doa

 

Matka Čun-doa byla zpěvačka. To bylo to jediné, co mu o ní otec, správce sirotčince, řekl. Správce měl fotografii té ženy ve svém pokojíku v Dlouhých zítřcích. Byla docela půvabná – veliké oči dívající se stranou, rty našpulené v nevyřčeném slovu. A protože krásné ženy se posílají do Pchjongjangu, stalo se to nepochybně i jeho matce. Pravým dokladem toho byl sám správce sirotčince. Za nocí pil a sirotci z baráků ho mohli slýchat plakat a lamentovat a pouštět se do zpola slyšitelného handrkování se ženou na fotografii. Pouze Čun-do ho směl utěšit a nakonec mu vzít i láhev z rukou.

Jako nejstarší chlapec z Dlouhých zítřků měl Čun-do jisté povinnosti – porcovat jídlo, přidělovat kavalce a přejmenovávat nově příchozí hochy podle seznamu sta čtrnácti Velkých mučedníků revoluce. Přesto si správce sirotčince dával záležet, aby svého syna – jediného chlapce v Dlouhých zítřcích, který nebyl sirotek – nijak nezvýhodňoval. Když byly ubikace špinavé, byl to Čun-do, kdo zůstal zamčen přes noc uvnitř. Když se hoši počurali, byl to on, kdo z pryčen oškrabával zmrzlou moč. Čun-do se před ostatními nevychloubal, že je synem správce sirotčince, a ne nějaké děcko, které tady rodiče odložili cestou do tábora 9-27. Pokud se toho chtěl někdo dovtípit, bylo to vcelku jasné – Čun-do tu byl přede všemi ostatními a důvod, proč ho nikdy nikdo neadoptoval, byl ten, že by jeho otec nikdy nesvolil, aby si jeho jediného syna někdo odvedl. Bylo jen logické, že když jeho matku odvedli do Pchjongjangu, požádal otec o to jediné místo, které mu umožňovalo vydělávat si na živobytí a zároveň pečovat o syna.

Nejjistějším důkazem, že žena na fotografii je Čun-doova matka, byla neúprosnost, s jakou jej správce sirotčince přednostně trestal. Mohlo to znamenat pouze to, že správce vidí v Čun-doově tváři ženu z obrázku, každodenní připomínku věčného utrpení, které mu její ztráta způsobila. Jen otec sužovaný takovou bolestí mohl vzít chlapci v zimě boty. Jen skutečný otec, z téhož masa a kostí, mohl pálit syna rozžhaveným koncem lopaty na uhlí.

Čas od času adoptovala nějakou skupinu dětí továrna a na jaře přicházeli muži s čínským přízvukem, aby si i oni mezi hochy vybrali ty své. Jinak mohl mít chlapce na den každý, kdo je dokázal nakrmit a správci sirotčince přinést láhev kořalky. V létě plnili pytle s pískem a v zimě rozbíjeli železnými tyčemi led v přístavních docích. Za misku studeného čapčche odklízeli z podlahy továrny kovové piliny, které létají od soustruhů. V železničním depu je krmili nejlepším, byť pálivým, jukkedžangem. Jednou, když s lopatami v rukou vyklízeli vagony, rozvířili prášek, který vypadal jako sůl. Teprve když se začali potit, tváře, ruce i zuby jim náhle zrudly. Vlak byl plný chemikálií pro továrnu na barvy. Byli červení ještě celé týdny.

A potom, v 85. roce čučche, přišla povodeň. Tři týdny pršelo, avšak z tlampačů se nedoslechli ani slovo o půdních sesuvech, protrhávajících se sypaných hrázích přehrad a vesnicích, které voda jednu po druhé odplavuje. Armáda měla plné ruce práce se zachraňováním továrny Sungni58 před stoupající vodou a chlapci z Dlouhých zítřků dostali provazy a háky na dlouhatánských žerdích a měli se snažit chytat v řece Čchongdžin lidi, jež smetl proud, než je voda odnese do přístavu. Po divoce zvířené hladině plulo stavební dříví, sudy s naftou i záchodové jímky. Tu se z vody vyhoupla pneumatika traktoru, o kus dál zase lednice sovětské výroby. Hoši slyšeli temné dunění nákladních vozů, které po dně valil proud. V divokém víru se kolem nich protočil kryt vojenského transportního letadla, jehož se zoufale držela ječící rodina. Pak se vynořila mladá žena, ústa dokořán, ale nevydala ani hlásku, a sirotek jménem Po-song ji zachytil hákem za paži pouhý zlomek okamžiku předtím, než ho proud strhl do řeky. Po-song přišel do sirotčince jako slabý chlapec, a když se zjistilo, že nemá jméno, Čun-do ho pojmenoval po 37. mučedníkovi revoluce, který se proslavil tím, že si při útoku na Japonce zacpal uši blátem, aby neslyšel hvízdat kulky.

Chlapci křičeli „Po-songu! Po-songu!“ a pádili po břehu podél míst, kde by měl Po-song být. Proběhli okolo výpustního potrubí Oceláren sjednocení a kolem zablácených hrází ljongsongských odkališť, ale Po-songa už nikdy nikdo neviděl. Chlapci se zastavili až u přístaviště, jehož temné vody se hemžily mrtvými těly. Tisíce se jich pohupovaly ve vlnách a vypadaly jako shluky lepkavých jáhel, které se začnou převalovat a natřásat, když se rozehřeje pánev.

Ač to tehdy ještě nevěděli, byl to začátek hladomoru. První přestala jít elektřina a poté přestaly jezdit vlaky. Už když zmlkly sirény, Čun-do věděl, že to je zlé. Jednoho dne vyjela na moře rybářská flotila a už se nevrátila. Se zimou přišel mráz a černé prsty omrzlin a staří lidé odcházeli spát. A to byly teprve první měsíce, dlouho předtím, než se objevili pojídači kůry. Tlampače nazývaly hladomor „Strastiplný pochod“, ale to byl hlas z Pchjongjangu. Čun-do nikdy neslyšel, že by se tomu tak říkalo i v Čchongdžinu. To, co se s nimi dělo, nepotřebovalo jméno – obrazem toho bylo úplně všechno, každý nehet, který jste sežvýkali a spolkli, každé pozvednutí víčka, každá cesta na latrínu, kde jste se ze sebe snažili vymáčknout chuchvalce pilin. Když pohasla veškerá naděje, spálil správce sirotčince kavalce a chlapci spali okolo kamínek, která jim topila i poslední noc. Ráno zamával na ZIZ-5, vojenské nákladní auto sovětské výroby, kterému říkali „havra“ kvůli tmavé plátěné plachtě vzadu. V sirotčinci už zbývalo jen asi tucet hochů, kteří se přesně vešli na korbu. Všem sirotkům je souzeno skončit nakonec v armádě. A tak se Čun-do stal ve svých čtrnácti letech vojákem sloužícím v tunelech a vycvičeným v umění boje při nulovém osvětlení.

A tam ho také o osm let později našel velitel So. Stařec se vlastně přišel do podzemí na Čun-doa podívat. Čun-do se svou četou právě končil noční službu v tunelu, který zasahoval deset kilometrů pod demilitarizovanou zónu až skoro k předměstí Soulu. Kdykoli vojáci tunel opouštěli, vycházeli z něj pozpátku, aby jejich oči postupně přivykly dennímu světlu, a tak Čun-do do velitele málem vrazil. Soova široká ramena i mohutný hrudník svědčily o tom, že dospíval v lepších časech, ještě před mobilizačními kampaněmi Čchollima.

„Jste Pak Čun-do?“ zeptal se So.

Když se Čun-do otočil, rozzářil se za mužovými krátce ostříhanými bílými vlasy kruh světla. Kůže jeho obličeje byla tmavší nežli jeho kštice nebo čelisti a vypadal, jako by právě shodil vous a hustý, bujný vlas. „To jsem já,“ odpověděl Čun-do.

„Máte jméno mučedníka,“ poznamenal velitel. „To nějak patří k sirotkovi?“

Čun-do přikývl. „Ano,“ řekl. „Jenže já nejsem sirotek.“

Soovy oči sjely k rudému odznaku taekwondo na Čun-doových prsou.

„Jistě,“ pronesl a hodil mu pytel.

Byly v něm modré džínsy, žlutá košile s nášivkou pólového poníka a boty značky Nike, na které si Čun-do pamatoval z dob dávno minulých, kdy sirotčinec sloužil jako ubytovna pro Korejce, kteří se vraceli lodí přes moře z Japonska a jež přilákaly domů partajní sliby práce a bytů v Pchjongjangu. Sirotci jim mávali transparenty na uvítanou a zpívali budovatelské písně, aby japonské Korejce přiměli sejít po lodní lávce i vzdor úděsnému stavu, v jakém se Čchongdžin nacházel, a havranům, kteří už na ně čekali, aby je všechny do jednoho odvezli do pracovních táborů kwalliso. Připadalo mu to jako včera, kdy pozoroval ty vymydlené hochy, jak se ve svých nových značkových botaskách vracejí domů.

Čun-do zvedl žlutou košili. „Co s tím mám dělat?“ zeptal se.

„To je vaše nová uniforma,“ odpověděl velitel So. „Netrpíte mořskou nemocí, že ne?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *