Hemon, Aleksandar: Nowhere Man

Hemon 1Trochu obehraná balada o osamělém vojáku v poli
(Aleksandar Hemon: Nowhere Man: The Pronek Fantasies. Nan A. Talese/Doubleday. New York 2002)

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.

Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti. Když tedy bylo jasné, že v Americe zůstane delší dobu (ne-li napořád), začal se Hemon pilně věnovat novému jazyku, v němž hodlal nadále psát. Začal opět s povídkami, které se relativně rychle objevily v prestižních časopisech a výběrech; nikomu evidentně nevadil fakt, že Hemon anglicky umí jen pár let. To se ostatně potvrdilo i u vřele přijatého knižního debutu The Question of Bruno (Brunův problém), který kritika zahrnula takřka bez výjimky chválou (na serveru Metacritic má impozantní skóre 90 ze 100 bodů). Hemonova sbírka povídek získala v roce 2001 John S. Zacharis First Book Award.

Hned v roce 2002 vychází Hemonův první román Nowhere Man: The Pronek Fantasies (Muž odnikud aneb Pronekovy fantazie). Jeho protagonistou je Jozef Pronek, který se jako epizodní postava mihnul už Hemonovým debutem. Jde o klasický bildungsroman (nebo v anglické tradici „coming-of-age story“): čtenář sleduje Pronkův život od dětství v Sarajevu (ano, Pronek je alespoň zčásti autobiografický hrdina), přes bouřlivé dospívání, během nějž Pronek společně s vypravěčem celého příběhu založí bluesovou kapelu a kdy sdílejí trable i slasti, které přináší opačné pohlaví, až k Pronkovu i vypravěčově odjezdu do Ameriky, kde Pronek získá vpravdě neskutečné zaměstnání: stane se totiž dobrovolníkem v Greenpeace, na což bohužel není osobnostně ani jazykově příliš vybaven. Závěr knihy pak Pronka zastihne na kolenou, zničeného strachem ze společné budoucnosti s novou láskou Rachel, přeneseně ovšem zasaženého nesmyslným balkánským konfliktem.

Potud by se zdálo, že jde o vcelku tuctový příběh o chlapci, který prožije krásné a bezstarostné dětství a jinošství, aby pak vinou války přišel do Ameriky, kde se stane tím opravdovým Člověkem odnikud. Jenže jak už bylo řečeno, Hemon umí fantasticky psát. Člověk odnikud je jednou z nejlepších knih posledních let, co se stylu týče, snese snad srovnání jen s díly Salmana Rushdieho, Zadie Smithové a Jonathana Safrana Foera; oba posledně jmenovaní ostatně vyjadřují Hemonovi na obálce paperbackového vydání svůj obdiv. Jeho věty plynou lehce a tiše, nese se v nich zvláštní nostalgie i jemná sebeironie vůči hlavnímu hrdinovi a potažmo autorovi. Pronkova dobrodružství se opravdu dějí, není to jen popis něčeho, co se kdysi stalo, nebo aspoň mohlo stát. Opravdu zábavná je potom Pronkova neumělá angličtina, která se trochu podobá mluvě Alexe z Foerova Naprosto osvětleno.

Hemon však na druhou stranu svůj román trochu překombinoval. Kniha má složitou, někdy poněkud zmatečnou strukturu, z níž na hony čouhá autorova snaha o originální formu. Na samém konci románu tak Hemon rozmělní opravdové Pronkovy emoce dvacetistránkovým exkurzem do rodinné historie, která jako by chtěla jeho příběh zarámovat do dějin celého dvacátého století. Co však především mluví proti Hemonově uvedení do českého prostředí, je samotné téma jeho románu. Co silně rezonuje ve Spojených státech – tedy válka, utrpení z ní plynoucí, téma běženectví, emigrantství a absence kořenů –, působí v lehce cynickém středoevropském prostoru jako trochu obehraná písnička. Jozef Pronek tak vypadá jako další z řady těch, kteří se do Ameriky vydali prostě proto, že chtěli utéci ze zatuhlé (a momentálně i dost nebezpečné) reality vlastní země, aby mohli udělat díru do světa v nejsvobodnějším státě na světě. Čtenář pak s trochou škodolibosti pozoruje, jak se jeho sny, založené na poslechu rockových písní a četbě beatniků, bortí na prach. Aleksandar Hemon může být v budoucnu velkým spisovatelem – pokud najde nějaké univerzální téma. Jestli ovšem zůstane u svého oblíbence Jozefa Pronka, hrozí mu zaškatulkování do kategorie autorů píšících o traumatu své rodné země. A takových je na světě hodně.

Richard Olehla

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *