Harding, Paul: Enon

enonHardingův křest truchlením
(Paul Harding: Enon. Překlad Zuzana Mayerová. Euromedia Group – Odeon, Praha 2014, 208 stran.)

 

Když vaše romanová prvotina, vydaná navíc v relativně pozdním spisovatelském věku dvaačtyřiceti let, sebere hned slavnou Pulitzerovu cenu, a vy se tím v okamžiku zařadíte mezi lidi, jako jsou Philip Roth, John Updike, Cormac McCarthy, Toni Morrisonová, Michael Chabon nebo Michael Cunningham, máte zdánlivě nadosmrti vyhráno. Stanete se literární senzací a potom literární veličinou. Cokoliv od té doby napíšete, bude se zájmem čteno a recenzováno. O prodej vašeho díla se postará obchodní značka Pulitzer na přebalech knih, i kdyby literatura, kterou produkujete, šla s kvalitou rapidně dolů. Všechno zkrátka slušně marketingově klape, jenže najednou máte problém: co a jak psát, abych dostál pověsti, neopakoval se, abych druhou, třetí, každou další knihou dokázal, že ta zatracená cena nebyla náhoda a že mám pořád o světě, světu a sobě co říct.

Americký spisovatel Paul Harding (1967), který před čtyřmi lety vystřelil na literární nebe Pulitzerem oceněnou knihou Tuláci (česky 2011), se otázkou po pokračování psaní moc netrápil. Ve svém druhém románu Enon (2013) posunul jednoduše vyprávění o rodu Crosbyů, které tak nečekaně zaujalo čtenáře i odborníky v Tulácích, o dvě generace dál. Z dědečka George Crosbyho se stal jeho vnuk a náš současník Charles Crosby, problémy a půdorysy vyprávění zůstaly podobné. Zůstal i Hardingův styl: posedlost přírodou a dějinami, i transcendentalistická tendence k jejich vzájemnému prolínání a vytržení do věčnosti, překračující omezení času, jemuž říkáme smrt. Harding se rád pohybuje v jakémsi sou-časí. Ve staré řecké představě času, podle níž se minulost, přítomnost a budoucnost sice vzájemně oddělují, ale ocitají se zároveň najednou v jednom prostoru neustálého přítomnění, takže cestování v čase sem a tam, proti i po šipce času je nejenom možné, ale dokonce velmi přirozené a samozřejmé. A tímto prostorem, onou věčnou přítomnící přítomností, řečeno s frivolním německým filozofem Martinem Heideggerem, je pro Hardinga kniha.

„Nejsem svou náturou morbidní, ale ano, smrtelnost a idea času jsou pro mě důležitá témata. Když postavě nezbývá moc času v přítomnosti, propadá se do minulosti,“ vysvětloval Harding v souvislosti se svou první knihou Tuláci a nepřímo tím vyložil, jak on sám vstupuje do široké americké tradice emersonovských transcendentalistů. „Pracoval jsem s myšlenkou, že můžeme být v mnoha časech najednou – a tudíž v jistém ohledu atemporální – a moje kniha směřuje k jakémusi sjednocení, opětovnému propojení, které se ovšem neděje jinde než v Georgeově představivosti.“

Jestliže vyprávění Tuláků propojovalo ve fantazii hlavního hrdiny George jeho život s celým světem, a tím ho připravovalo na smrt, kniha Enon se pokouší o něco jiného. Snaží se psaním znovu spojit roztříštěný svět Charlese Crosbyho, který se totálně rozpadl po tragické smrti jeho třináctileté dcery Kate. Američtí kritici psali o Enonu jako o elegii, o knize pláče a melancholického smutku, přesnější by ale bylo mluvit o knize truchlení, v níž se Charles snaží přes obrovský smutek ze ztráty vymanit z ničivé a bezedné melacholie a protruchlit se k novému začátku života.

Při čtení druhé Hardingovy knihy se nelze vyhnout „podezření“, že ho k tak hlubokému psychologickému psaní ponouklo podrobné čtení díla psychoanalytika Sigmunda Freuda a jeho teorie práce truchlení (Trauerarbeit), která popisuje, co se děje v lidské psychice, když přijde o důležitého člověka či jakýkoliv jiný milovaný objekt. „Prověřování reality ukázalo, že milovaný objekt už neexistuje, a vznáší nyní požadavek stáhnout všechno libido (sexuální energii, energii lásky, životní zdroj – pozn. autora) spjaté s tímto objektem zpět,“ píše Freud v krátkém textu o rozdílu mezi normální prací truchlení a nemocným podlehnutím melancholii, skoro jako by psal stručnou, rámcovou recenzi na Hardingovu novelu. „To vyvolává pochopitelné vzepření – lze obecně pozorovat, že člověk jakoukoliv libidózní pozici nerad opouští, dokonce i v tom případě, když už se mu nabízí náhrada. Toto vzepření může být tak intenzivní, že dojde k odvratu od reality a k uchování objektu pomocí psychózy tužbu halucinačně splňující.“

Charlesův boj o vlastní psychiku nabírá přesně tyto freudov­ské rysy. V přemíře bolesti, kterou nemůže snést a před níž se utíká k analgetikům vytvářejícím závislost thanatického, smrtícího spíše než libidózního, životního typu, se propadá do psychózy, v níž není důležitý rozdíl mezi skutečností a fikcí a vše je zároveň tak strašlivě bolestně reálné. V psychotické realitě (nadrealitě, surrealitě) není čas, ani hranice prostoru, ani rozdílu mezi minulým a současným, lidským, kulturním a přírodním. Charles se v psychóze postupně propadá do různých vrstev místa, a v nich provádí přirodní i kulturní geologické řezy americkým zapadákovem Enonem, do něhož se otiskovala nejen jeho dcera, ale i on sám a rodinné generace před ním. Dějiny národa se stávají dějinami osobními, prostupují se ve vzájemné symbióze, takže jedno nelze odtrhnout od druhého, jako by to byly ony dva vodní prameny, ležící v etymologickém základu jména Enon (řecké Aenon značí pramen), jež v novele zdůrazňuje sám Harding. Neuvěřitelně silné jsou zejména popisy přírodního prostupování člověka, fauny a flóry, v nichž jako by se v Hardingově psaní příroda teprve dokončovala, jako by až napsáním získávala dokonalost, kterou na přírodě obdivujeme. Charles se zbavuje libidózní fixace na dceru tím, že ji ve svých halucinacích postupně rozpouští úplně ve všem, čeho se dotýká, v čem se pohybuje, o čem přemýšlí, co vidí a slyší, co k němu přichází nebo před ním mizí. Je to zvláštní, ale terapeuticky zajímavý a nakonec i velmi účinný postup: Charles rozřeďuje uvolněnou lásku k jedinému člověku v prostoru celého světa, k němuž se teprve potom, když je otisk Kate všudypřítomný, může pokorně a relativně klidně a spokojeně vrátit, protože Kate neumřela, Kate žije. Řečeno freudovsky: návrat k realitě byl umožněn tím, že libido se z jednoho milovaného objektu v jakémsi božím gestu rozteklo do celého světa.

„Normální je, že respekt k realitě zvítězí. Jeho příkaz nemůže být nicméně splněn hned,“ pokračuje Freud v popisu práce truchlení, který také vysvětluje, proč Charles Crosby potřeboval celý rok k tomu, aby se vypořádal se smrtí své dcery Kate a proč to jednoduše nešlo rychleji. „Je evokována každá jednotlivá vzpomínka a každé jednotlivé očekávání, v nichž bylo libido vázáno na tento objekt, jsou nadměrně obsazovány a na nich se jednotlivě uskutečňuje uvolnění libida,“ pokračuje Freudův výklad, který naprosto dokonale charakterizuje Charlesovy obsese Katinými zjeveními. A přece se ptáme, ba musíme se zeptat: Proč se v Hardingově knize potýká se zdlouhavou prací truchlení, která se často ocitá na hraně onemocnění melancholií (depresí, melancholia dolorosa), jenom Charles, a neupadá do psychózy vzpírající se realitě smrti Kate i jeho žena Susan?

Susan – kromě rodiny v Maine, za níž i na žádost Charlese hned na začátku odjíždí – drží její přirozená víra v život. Proživotní orientace, více či méně zjevně opřená o náboženský kořen, přirozené zapuštění do souvislostí koloběhu života a smrti. Zatímco Susan se v psychické sebezáchově k realitě přivrací, žádajíc ji o první, ale i dlouhotrvající pomoc (zdravá, velmi zdravá žena, řekl by Freud), Charles realitu popře, aby mohl zůstat ve své dceři, respektive aby se dál mohl opájet svou láskou k ní: tím, že umí, že uměl tak moc a hluboce milovat. Susanin postoj přirozené reli­giozity života vyjadřuje stará sousedka Haleová, když se jí zanedbaný a drogami rozleptaný Charles vloupe do domu. „To vás šlechtí, pane Crosby,“ chválí paní Haleová Charlieho za to, že měl tak rád svou dceru, „ale vaše truchlení není nic než obyčejné sobectví. Naplňujete dny jen bezútěšností a zmarem. Upalujete svou dceru v podivných ohních, místo abyste byl vděčný, že se vám dostalo požehnání mít krásné dítě. Všeho moc škodí!“

Paní Haleová připomíná biblický motiv Jóba, který trpí všemožnými Božími ranami, a přesto si nestěžuje. A dál pokorně trpí, věře v to, že Bůh je milostivý a že to s námi myslí dobře. Zoufalství je propadnutí beznaději, hříchu a smrti, obrácení se k naději, přetrvání víry, to je cesta života, cesta ke spáse. A má-li být člověk člověkem, je povinen se z horizontálního pokládání života neustále vztyčovat do vertikály směřující k přesahu, překročení sebe sama – k Bohu. Náboženské motivy u trancendentalisty Paula Hardinga rozhodně nejsou náhodné. Sám se věnoval studiu teologie a v silně náboženském prostředí Ameriky se dotykům víry také nemohl úplně vyhnout. V pokárání paní Haleové je ale zároveň cítit i genderově-filozofický podtext. Ženy jako by měly k životním silám přirozeně snadnější cestu, jsou si existenciálně více jisté právě proto, že jsou schopné dávat život. Mužům tento kořen světa není dán, a tak ho musí neustále hledat, což se projevuje i ve snadném podlehnutí psychóze vznikající při práci truchlení, kterou tak přesvědčivě a literárně svůdně vykresluje, přesněji řečeno zhmotňuje, ztělesňuje, zpřítomňuje – kterou je kniha Enon.

Hardingova náboženskost se projevuje i na literární a symbolické rovině. Jistě není jen tak, že novela Enon se odvíjí ve čtrnácti zastaveních (kapitolách či oddílech) jako křížová cesta. Charles nese svůj kříž odevzdaně, apaticky, ale postupně přichází k sobě, a zvedá se z kolenou, jako by si uvědomoval, že paní Haleová – jeho osobní, příkladný Jób – měla pravdu. Na konci knihy, ve čtrnáctém zastavení cesty Kříže, je tedy Katino tělo symbolicky uloženo do hrobu a její duše se z Charlesova sevření obrací k věčnosti. Jak již bylo řečeno: díky Charlesově práci truchlení její duše zůstává v každém záhybu světa, který bude její otec do smrti prožívat, tak jako se do každého zlomku světa otiskuje Ježíšova oběť, podstoupená pro spasení lidstva.

Enon Paula Hardinga, který je „literární rovnicí smutku“ a zároveň popisem „funkce ztráty“, se potom dá dobře číst i jako polepšení hříšníka Charlese Crosbyho a jeho návrat do lůna křesťanské víry, nový křest, návrat k živému Bohu. Charlie vybojoval svůj boj s Bohem, který mu vzal dceru, a vrátil se k němu tím, že si ji vzal v jejím věčném zrcadlení zpět. A tak tedy lze Hardingův Enon (Aenon) vzít i jako onen stejnojmenný pramen nedaleko biblického Salemu, kde Jan Křtitel podle tradice křtil první křesťany, včetně Ježíše Nazaretského. Enon je také skutečným literárním křestem Paula Hardinga, který svou druhou knihou dokazuje, že jeho Tuláci nebyli jen rozmarným úletem literárního nadšence, nýbrž příslibem slušného budoucího díla solidního a inspirujícího tvůrce.

 

Petr Fischer

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *