Foer Jonathan Safran – rozhovor

foer

Teroristi nad New Yorkem nevyhráli

Poslední dobou děláte spoustu autorských čtení, teď jste na turné v Kalifornii. Skoro to vypadá, že se v takových akcích vyžíváte.
To zrovna ne, ale rád se potkávám se čtenáři. Tahle čtení jsou relativně nový fenomén. Baví mě poslouchat jejich názory na mé knihy, dokonce i ty negativní. Jsem spíše uzavřený člověk, spoustu času trávím psaním, takže není špatné si občas vyjít mezi lidi. Těmihle akcemi si vyrovnávám svou samotu. Je dobré slyšet názory čtenářů, dobré i ty špatné.

Jaký je váš ideální čtenář?

Samozřejmě ne někdo, kdo by přišel na moje čtení a celou knihu mi zkritizoval. Ale já dělám rozdíl mezi čtenáři, kteří řeknou, že se jim má kniha líbila, a těmi, které prostě zaujala. Je spousta knih, které se lidem líbily a pak upadly v zapomnění. Mám radši, když napíšu knihu, která třeba někoho i frustruje, ale zapamatuje si ji.

Když jsem byl před několika týdny na jednom vašem autorském čtení a vy jste měl sám sebe charakterizovat jedním slovem, řekl jste „obřízka“. Je pro vás židovství důležité?

Tehdy mě zastihli nepřipraveného, tak jsem střílel trochu od boku. Celého člověka přece nemůžete zredukovat na jediné slovo. Avšak židovství je pro mě důležité. Jednou z věcí, která mě na mém psaní nesmírně překvapila, bylo, jak moc se najednou začala projevovat moje rodinná výchova. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že bych se o judaismus nějak zajímal, ale při psaní Naprosto osvětleno jsem si uvědomil, že je to pro mě zásadní téma.

Jak velkou roli hraje ve vaší tvorbě slavná tradice americké židovské literatury?

Nejde o žádnou výlučnou roli. Nemám rád romány židovských autorů jen proto, že jsou židovské, a také mě ovlivnilo mnoho děl z jiných literatur. V dětství jsem poslouchal rodinné příběhy, četl nejrůznější knihy, z nichž jsem si odvodil hodnoty, které pro mě byly důležité. Ty jsem pak zpracoval ve svých románech.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Hodně mi dali spisovatelé jako Franz Kafka, Isaac Babel, Bruno Schultz, Philip Roth. Obecně řečeno se raději obracím spíše ke starším než současným autorům.

Počítáte se mezi nějakou skupinu současných autorů, jako třeba Dave Eggers a Michael Chabon?

Ne. Pro mě je psaní natolik individuální záležitost, že na něm s nikým spolupracovat nemůžu a ani bych nikdy nechtěl.

Přesto jste dělal pro jeden americký časopis rozhovor s Jeffreym Eugenidesem, který dostal před třemi lety Pulitzerovu cenu za román Middlesex. Jaké to bylo, dělat rozhovor z opačné strany, než na jakou jste zvyklý?

To byla spíš výjimka, takový rozhovor jsem vlastně udělal jen jeden. Jeffrey Eugenides mě učil tvůrčí psaní na Princetonské univerzitě.

Vraťme se zpět k vašemu psaní. V obou vašich knihách zaznívají tradiční, v minulosti už mnohokrát zpracovaná témata individuální paměti (v Naprosto osvětleno) a lásky (v Příšerně nahlas a k nevíře blízko).

V mých románech není nic programového. Když píšu, spíše než na ideje se spoléhám na svoje podvědomí. Nepíšu o něčem jen proto, že by z toho mohlo být velké téma, ale protože cítím, že by to tam mělo zaznít. Píšu prostě z vnitřní potřeby. Nemám žádnou přesnou definici toho, co pro mě osobně znamená paměť či láska. Nejsou to pro mě ani metafory něčeho, co bych si netroufl říci otevřeně, a tak bych to nepřímo pojmenoval v knize. Pro mě jsou nejlepším vyjádřením paměti a lásky moje knihy.

Obě vaše knihy mají poněkud neobvyklé názvy. Jak jste na ně přišel?

Na oba jsem přišel až docela dlouho poté, co jsem je začal psát. Nemám moc rád tituly, které vysvětlují obsah románu, preferuji spíš ty, které ke knize něco dodávají.

Při četbě Příšerně nahlas a k nevíře blízko to člověka přímo nutí vypisovat si, kde všude jste ona dvě příslovce použil.

To by asi byl dost dlouhý seznam. Ale já jsem skutečně neměl v hlavě nejdříve na tahle dvě slova, abych je poté co nejvíc používal v textu. Ale postupně se začala v textu vyskytovat čím dál víc, až jsem je použil do názvu.

Když jste před několika lety jel na Ukrajinu, měl jste v úmyslu něco o svém výletu napsat. Měl jste od začátku představu, že z toho bude román?

Věděl jsem, že o své cestě chci něco napsat, ale nevěděl jsem, jestli to bude román, deníkový záznam nebo třeba memoáry. Kromě toho jsem na Ukrajinu jel s cílem opravdu najít onu ženu, která za války zachránila mého dědečka před nacisty. Zpočátku to tedy nebyl projekt začínajícího spisovatele. Když jsem se však vrátil domů a zkoušel dát dohromady, co se vlastně všechno stalo, nebo spíš jak málo jsem dokázal na své cestě zjistit, začal jsem přemýšlet, jak celou zkušenost zpracovat.

Jeden z vypravěčů Naprosto osvětleno se jmenuje Jonathan Safran Foer. Z kolika procent jste to vy a z kolika fiktivní postava?

Na to je těžké odpovědět. Zaprvé, netroufám si říci, nakolik sám sebe znám. A zadruhé, od té doby jsem se změnil, kdežto moje knižní já zůstane navždycky stejné. Takže rozdíl mezi námi je dnes určitě větší, než býval, když jsem Naprosto osvětleno psal. A konečně, záleží na tom, co tou otázkou vlastně míníte. Jen málo z toho, co je v knize, se mi skutečně na Ukrajině přihodilo, ale pokud to chápete přeneseně, pak ano, takhle nějak jsem se při svém hledání opravdu cítil.

Takže spíš než o záznam vašich zážitků z Ukrajiny jde o zachycení vaší představivosti, kterou cesta povzbudila?

Ano, přesně tak.

Na své cestě na Ukrajinu jste strávil nějakou dobu v Praze? Proč?

V roce 1997, kdy jsem k vám přijel, se ve Spojených státech o Praze mluvilo jako o městě s vynikající atmosférou pro umělce. To už je asi dávno pryč a jezdí k vám hlavně turisti, ale já jsem tehdy v České republice strávil tři měsíce. Bylo to odsud blízko na Ukrajinu, kam jsem chtěl odjet, měl jsem těsně po škole, tak jsem si řekl, že se u vás na chvíli usadím a udělám kus práce na svém výzkumu o okolnostech záchrany mého dědečka před nacisty. Bydlel jsem v Pštrossově ulici kousek od Národního divadla a bylo to skvělé.

Kde jste byl onoho rána 11. září?

Byl jsem doma, tehdy jsem bydlel ve čtvrti Jackson Heights v Queens, což je od jižního cípu Manhattanu docela daleko. Pád budov WTC se udál doslova v přímém přenosu, takže jsem jako většina ostatních lidí po celém světě koukal na televizi a snažil se pochopit, co se stalo a co to znamená. Z okna jsem viděl, jak z Manhattanu stoupá kouř, ale jinak jsem mohl být klidně na Islandu, v Súdánu, nebo třeba v Austrálii. Tohle byla vlastně první globální katastrofa, takže pokud jste nebyli někde opravdu blízko, byly zážitky všech lidí po celém světě hodně podobné.

Zasáhlo vás to osobně?

Mám pocit, že si ještě pořád nedokážeme představit, co všechno pro nás zřícení těch dvou budov znamenalo. Na první pohled to bylo cosi nereálného, jako ze sci-fi filmu. Pamatuji si, že jsme měli na večer dohodnutý sraz s kamarádem, kterého jsem dlouho předtím neviděl. Okolo poledne jsme si zavolali, jestli to setkání platí, nebo jestli to odložíme. Zaprvé, veřejná doprava v New Yorku úplně zkolabovala, takže nebylo vůbec možné někam se dostat. A zadruhé, tohle vypadalo jako konec světa. A my bychom měli jít spolu na pivo?

Jaký dopad to podle vás mělo na atmosféru v New Yorku a na americkou veřejnost obecně?

Těsně po katastrofě následovalo období, kdy ve vzduchu visel takřka hmatatelný smutek. Moc dlouho to ale nevydrželo a nemyslím si, že by se New York nějak změnil. Což je dobře, protože to znamená, že teroristé nad New Yorkem nevyhráli. Samozřejmě, že lidé stále cítí smutek nad ztrátou tolika životů, ale město jako takové se nezastavilo. Pořád pádí tím svým zběsilým tempem.

V Příšerně nahlas a k nevíře blízko stavíte paralelu mezi New Yorkem 11. září 2001 a Drážďany 14. února 1945, kdy město naprosto zdecimoval spojenecký nálet. Jak jste přišel na to, srovnávat válku, v níž jsou vítězové a poražení, a teroristický útok?

Někteří lidé by vám řekli, že i v 11. září jsou vítězové a poražení. Já však s takovým rozdělením nesouhlasím, dokonce ani v případě Drážďan. Onen únorový nálet byl asi nutný, touhle operací vlastně Spojenci definitivně vyhráli válku v Evropě. Ale takový ničení asi nebylo potřeba. Krom toho, připadalo mi, že způsob, jakým jej spojenecké velení obhajovalo, by se dal použít i v případě 11. září. Že sice ten čin byl špatný, ale že zlo, které Spojené státy působí ve světě, je ještě mnohem větší. Což je samozřejmě nepřijatelné, ale to je pro mě zničení Drážďan také.

Záleží tedy spíše na perspektivě, s jakou ten který čin posuzujete.

Přesně tak. Jeden považuje něco za vraždu, druhý za vykonanou spravedlnost. V tom není Amerika moc dobrá, neumí tuhle perspektivu příliš měnit. Po 11. září jsme se ani na chvilku nezamysleli, proč se taková katastrofa přihodila zrovna nám.

Možná je to tím, že Spojené státy vlastně nikdy pořádně neprohrály žádnou válku.

Máte pravdu. Vítězové nemusejí přemýšlet, to je úděl poražených.

Ve vašem druhém románu také pokračujete v experimentování s jazykem. Avšak nově jste si začal hrát i s formou. Objevují se tu třeba numerické vzkazy, jako by přepsané vyťukávání na klávesnici telefonu, či text zhuštěný na stránce tak, že se nedá přečíst.

Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl být považován za nějakého novátora. Ony formální experimenty přišly až s tím, jak se moje postavy vyvíjely. Když máte v knize němého starce, který telefonuje své manželce, co máte na stránku napsat? Tak jsem zaznamenal, jaká tlačítka na klávesnici mačkal.

Najde čtenář v oněch vzkazech nějaký skutečný smysl?

To bych si s dovolením nechal pro sebe.

Richard Olehla, MFDnes, 23. 8. 2005

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *