Eugenides, Jeffrey – rozhovor

EugenidesJako by Američané mohli za všechno,
říká laureát Pulitzerovy ceny Jeffrey Eugenides

rozhovor

Mezi hosty Festivalu spisovatelů měl v roce 2003 největší důvod k radosti americký prozaik Jeffrey Eugenides (1960): v Praze ho totiž zastihla zpráva, že za svou knihu Middlesex (č. Hermafrodit, 2009) právě dostal Pulitzerovu cenu. Stejnou knihu zařadil před časem prestižní deník New York Times mezi tři nejlepší romány roku a jeho prvotina The Virgin Suicides (č. Sebevraždy panen, 2013) z roku 1993 se dočkala filmového zpracování.

Vaše příjmení prozrazuje řecký původ. Vydali se vaši předkové do Spojených států za americkým snem?
Moji prarodiče utíkali před řecko-tureckým konfliktem ve 20. letech a dostali se až do Detroitu, kde zůstali. Dědeček provozoval veliké občerstvení s grilem, třebaže byl vzdělaný. Otec se pak stal obchodníkem a po většinu života měl docela úspěch. V tomto smyslu tedy ztělesňoval americký sen, i když realita byla složitější.

Ovlivnil Detroit nějak vaši tvorbu?
Ano, značně. V roce 1967 jsem zažil rasové bouře a vyrůstal tedy ve městě, které se rozpadalo, umíralo. Po nepokojích rasové napětí vyústilo do situace, kdy se běloši – včetně mé rodiny – z centra vystěhovávali na předměstí a populace se doslova rozdělila. Tehdy mi připadalo normální a přirozené, že se město a vůbec věci obecně rozkládají. A přesně takový pocit se odrazil v mé prvotině.

Kam se řadíte na literární scéně současných Spojených států? Mezi přistěhovalecké autory?
Přistěhovalectví není mé hlavní téma. Patřím ke generaci, která vyrůstala v době, kdy literatuře vévodila postmoderna, a tudíž jsme četli experimentální autory dříve, než jsme se pustili do realistických nebo naturalistických děl. Před Tolstým nebo Balzakem jsme znali Joyce. Proto se nám zdálo, že se tento čistě experimentální trend v literatuře vyčerpal, že už není o vyprávění, ale o složitých větách a odstavcích. Začali jsme se vracet k tradičnějším narativním metodám a pokoušeli se je kombinovat s lehce ironickou postmoderní senzibilitou, jíž jsme byli nasáklí. Snažili jsme se vytvořit jakýsi nový hybrid.

Podívejte se na Kafku
Myslíte si, že existuje něco jako typický národní charakter?
Věřím, že nějaké kulturně charakteristické rysy existují. Teď žiju pár let v Berlíně a lidé v Řecku mně opravdu připadají mnohem teplejší, přátelštější. To se týká nejen řeči, ale i chování. Avšak daleko se s těmito stereotypy nedostanete – jakmile někoho skutečně poznáte, jeho osobnost k vám promlouvá úplně jinak.
Nicméně, když teď žiji mimo Spojené státy, mnohem jasněji si uvědomuji americkou identitu. V Americe se rozšířilo jakési hyperaktivní chování známé ze situačních komedií, v nichž se trousí vtipy a strašně rychle mluví. Lidé se jasně opičí po hercích a herečkách.

Proč jste se dočasně usadil mimo Ameriku?
Z praktických důvodů – dostal jsem v Berlíně roční grant. Ale pak se mi město zalíbilo, protože je mnohem klidnější a levnější než New York, mám tam hezčí byt. Tak proč bych se vracel? V Berlíně je veliká komunita expatriotů – nejen Američanů, ale i Angličanů, Švédů a vůbec umělců z celého světa. Z obdobných důvodů lákala umělce ve dvacátých letech Paříž.

Jak se stavíte k současným vlnám antiamerikanismu?
Těm náladám v zásadě rozumím – já i mí američtí přátelé se k Americe vyjadřujeme také velmi kriticky. Nicméně před Evropany svou zemi přirozeně trochu obhajuji. I když s mnoha antiamerickými poznámkami v zásadě souhlasím, jejich tón mi dnes připadá poněkud hysterický, jako by Američané mohli za všechno. Přitom Amerika je mnohem komplexnější země, než si Evropané uvědomují. Pořád pokračuje příliv imigrantů a vůbec je v kterémkoli momentě těžké říct, jaká Amerika je a čím se stává. Američané jsou také mnohem méně hloupí, než si Evropané myslí.

Nemáte potřebu dnešní napětí nějak literárně zpracovat?
Nepovažuji se za politického spisovatele. Prozatím jsem vždy psal o věcech, které mi jsou do značné míry jasné, a už proto by mi přišlo obtížné zpracovat současnou situaci v románu. Pokud bych se chtěl k současnému dění vyjádřit, napsal bych esej, ale v tom zrovna nevynikám, a tak si myslím, že svět o nic nepřichází. Samozřejmě že jsem komentoval 11. září, ale něco podobného udělali téměř všichni spisovatelé. A před nedávnem jsem napsal žertovně ironickou věcičku ke svátku sv. Valentina – figuruje v ní Bush, Saddám a Kim Čong-il.

Myslíte si, že se nyní spisovatelé začnou svou tvorbou více angažovat?
Neřekl bych, že se spisovatelé přímo politizují, alespoň ne mí přátelé. Samozřejmě, že přemýšlíme nad tím, co se ve světě děje, a většina seriózních spisovatelů se s tím patrně nějak vypořádává, ať už přímo nebo nepřímo. Avšak podívejme se třeba na Franze Kafku: když psal své příběhy, nikoho ani nenapadlo, jaký budou mít politický význam za komunismu, kdy se staly, alespoň z americké perspektivy, symbolem odporu vůči Sovětskému svazu. Takže nikdy nevíte, co bude k lidem s různou zkušeností a v různých situacích opravdu promlouvat.

Hana Ulmanová, Respekt, č. 16 / 2003

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *