Eugenides, Jeffrey – rozhovor

EugenidesJeffrey Eugenides

 Jedním z autorů, kteří se letos zavítali na Festival spisovatelů, je i Američan Jeffrey Eugenides, autor jedné z nejzajímavějších a nejdychtivěji očekávaných knih, které se v loňském roce objevily na americkém trhu. Eugenides dosáhl obrovského úspěchu hned svou první knihou Virgin Suicides (Panenské sebevraždy), tragický příběh pěti dospívajících dívek vyprávěných z perspektivy skupiny chlapců, kteří žijí ve stejné čtvrti (román se v roce 1999 dočkal zfilmování). Po tomto úspěchu však přišla dlouhá odmlka – Eugenides osm let nic nevydal. Až loni se objevil rozsáhlý román s těžko přeložitelným názvem Middlesex (Hermafrodit), vyprávějící příběh dívky/chlapce jménem Calliope Stephanides, který/která ve třinácti letech zjistí, že má jak mužské, tak ženské hormony. Román je velká rodinná sága, začínající na sklonku první světové války v Turecku a vrcholící v Detroitu, kde se narodil hlavní hrdina (stejně jako Eugenides). Jeffrey Eugenides dnes (9. 4. 2003) podepisuje svou knihu v knihkupectví Big Ben, odpoledne se zúčastní rozhovorů listu Guardian a večer se na pódiu divadla Minor objeví s Peterem Demetzem a Arundhati Royovou.

 

Vaše jméno naznačuje řecký původ…

Ano, prarodiče se do Spojených států přistěhovali z Řecka. Ale já jsem vyrostl už v Americe, konkrétně v Detroitu. Dokonce ani řecky neumím.

 

I hrdina vaší druhé knihy Middlesex vyrůstá v Detroitu, v jejím závěru se však stěhuje do Berlína, kde teď žijete i vy? Zvláštní nalézt autobiografické rysy v takto laděném románu.

Ano, psal jsem rodinnou ságu, takže jsem si jisté skutečnosti vypůjčoval z naší rodinné historie. Vlastně lze říct, že kniha je autobiografická na úrovni rodinných detailů a skutečně nevýznamných faktů. Nedůležitých proto, že jsem nechtěl psát primárně rodinnou ságu, popisovat zkušenosti řeckých přistěhovalců do Ameriky. Mým záměrem bylo napsat příběh hermafrodita – tak, aby tento příběh byl správný z lékařské perspektivy. Tím vlastně naznačuji, že mi nešlo ani o mytický rozměr, můj protagonista není žádný Tiresias, byť samozřejmě i mytický aspekt zde nalézt lze.

 

A co se týká toho Berlína.

Tam opravdu žiji. Původně jsme s manželkou odjeli do Berlína na rok, získal jsem grant, abych zde mohl psát. No, a už jsme tu nějak zůstali.

 

Západní Berlín byl kdysi vyhlášený svou uměleckou komunitou. Třeba hudba – Nick Cave, Einstürzende Neubauten…

To už je bohužel pryč. Co se hudby týče, myslím, že Berlín teď příliš zajímavý není. Ale je tam třeba spousta výtvarných umělců, s nimiž se velmi úzce stýkám a dokonce občas spolupracujeme.

 

No, aspoň jste to z Berlína neměl daleko.

Proto jsem taky přijel.

 

To zní, jako by vás nebavilo cestovat. Přitom postavy ve vaší druhé knize se toho nacestují docela dost.

Ale baví, jenže právě kvůli cestování mi napsání toho druhého románu trvalo osm let.

 

Nebyl to spíše tlak úspěchu první knihy. Překvapilo vás, jak byla úspěšná?

Těžko říct, samozřejmě jsem s úspěchem nemohl dopředu poslouchat. Na druhé straně jsem v něj doufal. Doufal jsem, že lidé knihu budou číst, že je osloví. Ten úspěch byl tedy naplnění určité naděje. Překvapilo mne nicméně, že se kniha tolik prodává i po tolika letech. Samozřejmě jsem se v druhém románu snažil jí vyrovnat. A jsem hrozně rád, že – soudě podle ohlasů – se mi to povedlo.

 

Kniha otevírá mnoho provokativních témat…

Která přitom vycházejí z témat tradičních. Hodně mne ovlivnila antická literatura, Ovidius či Vergilius. Zajímala mne otázka transformace a asi hodně ovlivnila. V obou mých knihách najdete v jistém smyslu sestup do podsvětí, proměny. A mnohé z toho, co v těch dvou románech je provokativní, se odvíjí právě z toho.

 

Ladislav Nagy, Lidové noviny, Kultura, 09.04.2003

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *