Eugenides, Jeffrey: Hra o manželství

eugenides_hra(Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Překlad Martina Neradová. Host, Brno 2012, 528 stran, doporučená cena 349 Kč.)

 

Madeleininy milostné problémy začaly v době, kdy četla francouzské teoretiky dekonstruující už samotný pojem „láska“. Sémiotický seminář pro pokročilé vedl odpadlík z katedry anglické literatury jménem Michael Zipperstein, který přišel na Brownovu univerzitu před dvaatřiceti lety coby zástupce nového kritického hnutí. Třem generacím studentů vštípil, jak je důležité pozorné čtení a interpretace textu nezávislá na autorově životopise, ale v roce 1975 se rozhodl podniknout pomyslnou cestu do Damašku, vybrat si studijní volno a strávit je v Paříži. Tam potkal na jedné společenské večeři Rolanda Barthese, který ho nad dušeným masem obrátil na novou víru. Nyní Zipperstein vedl dva kurzy v čerstvě zřízeném studijním programu s názvem sémiotická studia: na podzim to byl „Úvod do teorie sémiotiky“ a na jaře „Sémiotika pro pokročilé“. Byl hygienicky holohlavý, měl bílé vousy bez kníru, jimiž připomínal námořníka, a nosil tlusté svetry s norským vzorem a kalhoty z manšestru se širokým žebrováním. Své studenty zasypával dlouhými seznamy povinné četby. Kromě všech sémiotických veličin — Derridy, Eca, Barthese — se účastníci kurzu pro pokročilé museli prokousat materiály, které pro ně byly rezervované v univerzitní knihovně a zahrnovaly kdeco od Balzakova Sarrasina přes časopis Semiotext(e) po ofocené výňatky z E. M. Ciorana, Roberta Walsera, Clauda Lévi-Strausse, Petera Handkeho a Carla van Vechtena. Kdo chtěl navštěvovat seminář, musel podstoupit osobní rozhovor se Zippersteinem. Ten každému kladl neslané nemastné otázky typu „jaké je vaše oblíbené jídlo“ nebo „jaké plemeno psů máte nejradši“ a tu a tam učinil warholovsky záhadnou poznámku. Tato ezoterická sonda spolu se Zippersteinovou holou lebkou a plnovousem hodným velkého guru dávala studentům pocit, že prošli duchovní zkouškou a nyní patří v oboru literární kritiky (přinejmenším na dvě hodiny o čtvrtečním odpoledni) k univerzitní elitě.

A přesně o to Madeleine stála. Studium anglické literatury si vybrala z ryzího a zároveň nanejvýš nudného důvodu: bavilo ji číst. Univerzitní Katalog kurzů britské a americké literatury pro ni představoval totéž co katalog luxusního obchodního domu Bergdorf pro její spolubydlící. Z kurzu s názvem „Anglická literatura II — John Lyly: Eufues“ byla Madeleine nadšená stejně jako Abby z páru kovbojských bot značky Fiorucci. Kurz „Anglická literatura IV — Nathaniel Hawthorne a Henry James“ ji naplňoval podobným očekáváním hříšného pobytu v posteli, jaké pociťovala Olivia, když si oblékala lycrovou sukni a kožené sáčko, než vyrazila do newyorského klubu Danceteria. Už jako malá holka se Madeleine doma v Prettybrooku často zatoulala do knihovny, kde se od země až ke stropu táhly police plné knih. Byly tam nově zakoupené svazky jako Love Story nebo Myra Breckinridgeová mající punc zakázanosti i v kůži vázaná vydání uznávaných děl Fieldinga, Thackeraye a Dickense — a na Madeleine ta důstojná přítomnost potenciálně čitelných slov působila natolik, že se odtamtud nemohla odtrhnout. Vydržela si prohlížet hřbety knih třeba celou hodinu. O fondech rodinné knihovny měla stejný přehled, jako by postupovala podle Deweyovy desetinné soustavy pro třídění knih. Přesně věděla, kde co hledat. Na policích u krbu měl své oblíbené svazky Alton: životopisy amerických prezidentů a britských premiérů, paměti ministrů zahraničí bažících po rozpoutání války a romány o zámořských plavbách nebo špionážky z pera Williama F. Buckleyho jr. Phyllidiny knihy zabíraly levou stranu knihovny, která se rozprostírala směrem k přijímacímu pokoji. Nechyběly mezi nimi romány a esejistické sbírky recenzované v prestižním listu The New York Review of Books ani výpravné knihy o zahradě či výtvarném umění v čínském stylu. Ostatně i dnes Madeleine lákaly opuštěné knihy v penzionech či přímořských hotýlcích. Hladila jejich solí poškozené obálky, odlepovala od sebe stránky zvlhlé místním ovzduším. S brožovanými výtisky thrillerů a detektivek neměla slitování, ale jakmile spatřila zapomenutý svazek v pevné vazbě a bez obálky, dejme tomu z edice „Dial Press“ z roku 1931, píchlo ji u srdce. Ačkoli její kamarádky si dávno užívaly na pláži a volaly na ni, ať si pospíší, Madeleine se posadila na postel a chvíli si četla, jen aby se posmutnělá stará kniha cítila o něco lépe. Takhle přečetla Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Nebo Jamese Fenimora Coopera či román Vážený pan H. M.Pulham od Johna P. Marquanda.

Přesto ji občas trápilo, co s ní tahle zteřelá díla dělají. Někteří lidé studovali anglickou literaturu jako přípravu ke studiu práv. Z jiných se stali novináři. Nejchytřejší z jejích vrstevníků, Adam Vogel, pocházející z rodiny akademiků a zařazený do programu pro výjimečně nadané studenty, měl v úmyslu obhájit doktorský titul a začít vlastní akademickou kariéru. I tak ovšem zbývala velká skupina absolventů, kteří vystudovali literaturu z nedostatku jiných možností. Na studia přírodovědných oborů neměli dostatečně rozvinutou levou hemisféru, dějiny jim připadaly příliš suchopárné, filozofie příliš těžká, geologie příliš zaměřená na ropu a matematika příliš matematická — tito lidé postrádali muzikální, uměleckou či finanční motivaci, případně nepatřili k nejbystřejším, a proto se rozhodli získat diplom za činnost, kterou provozovali od první třídy — za čtení příběhů. Anglická literatura byla obor, na který se hlásili ti, kteří nevěděli, kam jinam by se vrtli.

V prvním ročníku se Madeleine zapsala do semináře pro nadané studenty nazvaného „Manželství jako zápletka ve viktoriánském románu: vybraná díla Jane Austenové, George Eliota a Henryho Jamese“. Vedl ho K. McCall Saunders, sedmdesátidevítiletý typický Novoangličan. Měl protáhlou koňskou tvář a při úsměvu odhaloval nepěkně spravený chrup a ústa plná slin. Jeho pedagogická metoda spočívala v odříkávání přednášek, které napsal někdy před dvaceti třiceti lety. Madeleine v semináři zůstala, protože jí bylo pana profesora líto a protože seznam povinné četby byl skvělý. Saunders se domníval, že románová forma dosáhla svého vrcholu, když zpracovávala námět manželství a lásky. Jakmile tohle téma zmizelo, začalo to s románem jít z kopce. V době, kdy úspěch v životě závisel na manželském svazku a manželský svazek zase na penězích, měli romanopisci o čem psát. Velké eposy opěvovaly válku, kdežto romány manželství. Rovnost v sexuální oblasti představovala dobrou zprávu pro ženy, ale špatnou pro román. A nástup rozvodů znamenal hotovou pohromu. Kdyby Emma mohla zažádat o rozvod, co by záleželo na tom, koho si vzala? Jaký vliv by měla předmanželská smlouva na manželství Isabel Archerové a Gilberta Osmonda? Saunders zastával názor, že manželství pozbylo důležitosti a s ním pozbyl důležitosti i román. Kde dnes hledat knihu na téma manželství? Takovou nenajdete nikde. Leda byste četli historické romány nebo díla autorů, kteří pocházejí z nezápadních, tradičních společností. Afghánské nebo indické romány. Leda byste se doslova vrátili v čase.

Madeleinina seminární práce se jmenovala „Tázací způsob: žádost o ruku a (přísně vymezená) sféra ženského“. Na Saunderse udělala takový dojem, že Madeleine požádal, aby se u něj zastavila. Když za ním přišla do kabinetu, kde to bylo cítit jako doma u dědy, Saunders jí poradil, aby svou práci rozšířila a použila ji k diplomce, a dokonce se nabídl, že jí bude dělat konzultanta. Madeleine se zdvořile usmála. Profesor Saunders se specializoval na období, které ji zajímalo — na regentskou Anglii přecházející ve viktoriánskou éru. Byl milý a vzdělaný, ale konzultační hodiny nevypisoval, protože nikdo jiný o jeho pomoc nestál. Madeleine tedy řekla ano, ráda s ním bude spolupracovat.

Jako motto použila citát z Trollopových Barchesterských věží: „Štěstí v lásce lze nalézt pouze na konci anglického románu.“ Madeleine plánovala, že začne s Jane Austenovou. Po krátkém rozboru Pýchy a předsudku, Pýchy a přemlouváníRozumu a citu, což byla v podstatě komediální díla končící svatbou, se chtěla přesunout k viktoriánskému románu, který přinesl složitější a značně temný pohled na věc. Ani Middlemarch, ani Portrét dámy svatbou nekončí. Obě knihy se zpočátku drží postupů, kterými se tradičně psalo o lásce a manželství — nechybějí tu nápadníci, nabídky k sňatku a nedorozumění —, ale popisují i to, co se stane po svatebním obřadu. Sledují vstup svých kurážných, inteligentních hrdinek Dorothey Brookeové a Isabel Archerové do manželského života a ukazují, jak je zklamal. Právě v těchto dílech bylo téma manželství ztvárněno s největší uměleckou přesvědčivostí.

Na začátku dvacátého století už byl tenhle námět mrtvý a Madeleine chtěla závěr své diplomky věnovat stručnému pojednání o jeho zániku. V románu Sestřička Carrie od Theodora Dreisera žije hlavní hrdinka s Drouetem, ale podvádí ho se ženatým Hurstwoodem, s nímž posléze uzavře neplatné manželství. Nakonec mu ovšem také uteče a stane se herečkou — a to máme teprve rok 1900! Madeleine uvažovala, že by celou práci uzavřela zmínkou o výměně manželek z Updikeových próz. Posledním pozůstatkem klasicky pojednaného tématu manželství byla totiž skutečnost, že se stále ještě říkalo „výměna manželek“, nikoli „výměna manželů“. Jako by žena byla majetek, který se předává z ruky do ruky.

Profesor Saunders Madeleine vyzval, aby si prostudovala historické prameny, a ona se poslušně informovala o nástupu industrializace a nukleárních rodin, vzniku střední třídy a zákona o manželských záležitostech z roku 1857. Jenže práce na diplomce ji brzy začala nudit a dostavily se pochybnosti. Madeleine připadalo, že na jejích tezích není nic původního, že pouze přežvýkává argumenty, které jim Saunders předestřel v rámci semináře. Schůzky se starým profesorem ji deprimovaly — Saunders otáčel stránku za stránkou a upozorňoval ji na poznámky, které připsal červenou propiskou na okraj.

A pak se jednoho nedělního dopoledne před zimními prázdninami objevil u nich v kuchyni Abbyin kluk Whitney a četl cosi, co se jmenovalo O gramatologii. Když se ho Madeleine zeptala, o čem že to je, Whitney jí dal na srozuměnou, že taková otázka přímo odporuje tomu, co kniha hlásá. Dá-li se prý vůbec říct, že je „o něčem“, potom lze připustit, že je o potřebě změnit pohled na knihy a přestat je vnímat, jako by byly o tom či onom. Na ta slova Madeleine prohlásila, že si jde uvařit kafe, a Whitney ji požádal, ať mu udělá taky.

Univerzita není reálný svět. V reálném světě se lidé odvolávají na jména všeobecně známých osobností, na univerzitě se naopak sluší mluvit o těch, o nichž ví jen úzká skupinka zasvěcenců. V týdnech po rozmluvě s Whitneym tak Madeleine zaslechla jména Derrida, Lyotard, Foucault, Deleuze a Baudrillard. Většinou o nich mluvili studenti, k nimž instinktivně cítila odpor — mladí z vyšší střední třídy, kteří chodili v martenskách a libovali si v anarchistických symbolech —, a proto si nebyla jistá, jestli má jejich nadšení přičítat větší váhu. Ale brzy si všimla, že Derridu čte i bystrý a talentovaný básník David Koppel. A že Pookie Amesová, kterou měla doopravdy ráda a která recenzovala sentimentální románky pro časopis The Paris Review, chodí na kurz profesora Zippersteina. Madeleine měla vždycky slabost pro impozantní figury, jako byl Sears Jayne, který ve třídě přidušeným hlasem recitoval Harta Cranea či Anne Sextonovou a své výstupy doprovázel přehnanými gesty. Whitney se ovšem choval, jako by profesora Jaynea považoval za kašpárka. S tím Madeleine nesouhlasila. Přesto musela přiznat, že si za tři roky strávené na literárních kurzech neosvojila žádnou konkrétní metodologii, kterou by mohla uplatnit při kritickém čtení. O knihách uměla mluvit pouze zmateně a nesystematicky. Kdykoli slyšela, jak se v hodinách vyjadřují spolužáci, bylo jí trapně. A navíc se styděla i za to, co říká sama: Cítila jsem… Bylo zajímavé, jak Proust… Líbilo se mi, že Faulkner…

Jednoho dne přišla s Gramatologií v podpaží vysoká, štíhlá Olivia, která se pyšnila dlouhým chrtím nosem šlechtičny, a Madeleine pochopila, že z okrajového fenoménu se stal hlavní proud.

„Jaké to je?“

„Tys to nečetla?“

„To bych se asi neptala, ne?“

Olivia zafuněla: „Nemusíš hned vyjíždět.“

„Promiň.“

„V pohodě. Je to super. Derrida je naprosto boží!“

 

(Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Překlad Martina Neradová. Host, Brno 2012, 528 stran, doporučená cena 349 Kč.)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *