Eganová, Jennifer: Hrad

egan_hradSovy nejsou tím, čím se zdají být aneb iluze a skutečnost Jennifer Eganové
(Jennifer Eganová: Hrad. Překlad Jiří Hanuš. Odeon, Praha 2014, 248 stran.)

Iluze a skutečnost. Sen a bdění. Lež a pravda. Kde končí první a začíná druhé? Jak je oddělit, jak nalézt onu donekonečna před námi ustupující hranici? A lze ji vůbec někdy nalézt? Lze se dopátrat, jaká je pravda o světě, jaký mají řád věci kolem nás, či jsme navěky odsouzeni potácet se v labyrintu iluzí, odhalovat jednu, abychom vzápětí narazili na druhou ještě rafinovanější?

Ladislav Nagy: John Fowles, Mág

Motto ze studie k Fowlesovu Mágovi nebylo vybráno náhodou. Ač se může zdát, že John Fowles a Jennifer Eganová toho nemají příliš společného, opak je pravdou. Třebaže se jedná o generačně vzdálené autory pocházejících z různých kontinentů, nalezneme v jejich dílech mnohé styčné body. Jak prohlásil kritik NY Times Madison Smartt Bell ve své recenzi na Eganové Hrad, inspirace Fowlesovým Mágem je u ní zjevná, konkrétně jeho manipulacemi s textem a prací s nadpřirozenem. Stejně jako Fowles dává Eganová vzniknout světu, kde se veškeré jistoty, především ve spojitosti s percepcí a sebereflexí, postupně hroutí jako domeček z karet a ústí v jednu obrovskou a zničující paranoiu.

V první řadě mají oba texty společnou nelehkou genezi. K mnohovrstevnatému textu Mága se John Fowles několikrát vracel, dokonce ho několik let po vydání sám revidoval. Eganové knihy se rodí obdobným způsobem. Autorka je píše většinou mnoho let, jsou dílem spíše náhody a podvědomí než nějakým horečně plánovaným konstruktem. Jak Eganová ostatně sama přiznává, všechny její knihy jsou psány rukou právě proto, že jsou produktem náhlého hnutí mysli a spontaneity. Pod rukama jí vyvstávají scény a postavy, k nimž se postupně vrací, dále je rozvíjí a propojuje jejich zdánlivě nesouvisející osudy.

Román Hrad (The Keep, 2006) je méně známým předchůdcem Návštěvy bandy rváčů (2011), tedy románu, jenž po poněkud ospalém startu raketově vylétl vzhůru a splnil autorce veškeré literární sny: dostal se renomovaného žebříčku nejlépe prodávaných knih NY Times Magazine a zároveň dosáhl i mety nejvyšší – autorka za něj obdržela Pulitzerovu cenu.

Návštěva bandy rváčů vznikla v podstatě neplánově při psaní jiného románu. Eganová uvízla na mrtvém bodě, a aby si duševně odpočinula, psala si jen tak pro radost různé nesourodé poznámky. Ty posléze začala propojovat a doplňovat. Kniha působí na první pohled jako sbírka třinácti vzájemně nesouvisejících povídek. Po několika prvních kapitolách však i pomalejšímu čtenáři dojde, že za všemi těmi přesuny v čase a z místa na místo a měnícími se hlavními postavami stojí pevný řád. Jde v podstatě o takovou antilineární mozaiku, v níž každá další část rozvíjí příběh postavy, která v předchozí části hrála toliko okrajovou roli. Nejsou to však jednotlivé postavy, které jsou v tomto díle stěžejní. Spojovacím prvkem je čas, jeho nestálost a ošidnost. Je to právě čas, který bez ptaní vstoupí protagonistům do života a převrátí jim ho vzhůru nohama. Čas, který lidem vždy ukáže, že vše, čemu věřili nebo oč usilovali, nemá v celkové perspektivě pražádnou cenu. Zároveň chce autorka připomenout, že i na první pohled banální drobnosti mohou jednou způsobit v životě velikou bouři.

I struktura románu Hrad vznikala postupně bez předem jednoznačně propracovaného konceptu. Spolu s hrdinou Dannym se ocitáme kdesi ve střední Evropě (není zcela jasné, zda v Čechách, Německu nebo Rakousku) na polozříceném gotickém hradu. Kromě cesty dostane čtenář naservírováno i něco z Dannyho minulosti, především se dozví, proč se Danny vydal na tuto neobvyklou cestu a jaký je jeho vztah s bratrancem Howardem, který ho k sobě na hrad pozval. Ukáže se, že jak Danny, tak Howard mají každý svého kostlivce ve skříni, kterého se jim do této chvíle dařilo vcelku úspěšně ignorovat.

Až posud by se mohlo zdát vše jasné. Máme zde jeden polorozpadlý středověký hrad s tajemnými zákoutími páchnoucími plísní a hnilobou, podzemním labyrintem chodeb a tajemným jezírkem poznamenaným tragickou nehodou. Právě sem přichází naivní, lehce narušený hrdina (drogová závislost v minulosti), který se snaží cestou mimo civilizaci uniknout problémům, jež má v běžném životě. Dostává se na místo, kde je v podstatě odstřižen od okolního světa (symbolizováno mimo jiné nefungováním moderních telekomunikačních technologií) a kde je vydán napospas jak vzdáleným příbuzným, tak vlastní představivosti, jež začne pod vlivem atmosféry horečně pracovat.

Jak prosté, drahý Watsone! To je přece gotický román jako z učebnice! Všechno do sebe zapadá. Autorka si vypůjčila ty nejotřepanější rekvizity z Otrantského zámku Horace Walpolea nebo Lewisova Mnicha. V měsíčním svitu se černě tyčí ruiny hradu a hlavní hrdina spatří na hradbách záhadnou postavu mladé krásné dívky. Neví, zda se mu to jen zdá, či zda je to doopravdy. Už první setkání s hradem ho znejistí. Přijde mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne že by zde již někdy byl, ale spíš že ho zná odněkud ze snu nebo z knihy. Přepadá ho strach. Přestává rozlišovat skutečnost od snu, pravdu od lži. Užírá ho zevnitř „červ“, onen trojrozměrný pocit podobající se paranoii, vnitřní nejistota, panika, která může za to, jak sám říká: „že lidé skončí buď v blázinci, a nebo třeba skočí z Manhattanského mostu.“

Danny žije skutečně v jakémsi vězení. Ostatně anglický název románu, The Keep, tomuto stavu mysli odpovídá nejlépe. Ono „Keep“ neznamená pouze „hrad“ či „donjon“, ale též „držet, věznit, střežit či nevycházet“. Danny je vězněn nejen traumatem z dětství, ze kterého sice naoko vybruslil nejlépe, jak mohl (ale přece jen červ svědomí je všudypřítomný a podepisuje se na Dannyho nepříliš úspěšném životě), ale především je otrokem vlastní neupřímnosti a pozérství a věčného hledání sebe sama. Čas od času se musí postavit před zrcadlo, aby dokázal přes nános mejkapu na tváři najít opravdového Dannyho. Až podle tetování, spáleniny na levé ruce od cigarety, jizvy na čele, záseku na spánku či natrženého lalůčku dokáže prohlédnout všechny slupky, jimiž se za léta obalil.

Danny je posedlý skutečností. Chce mít vše pod kontrolou, nestojí o nejednoznačné odpovědi a nejistou existenci. Odmítá Howardovu očistnou terapii imaginací: Co je skutečné, Danny? Je reality show v televizi realita? Ty důvěrné zpovědi, co čteš na internetu, jsou skutečné? Slova skutečná jsou, někdo je napsal, ale dál už ta otázka nedává smysl. S kým si povídáš v telefonu? Nakonec nemáš ani tušení, kurva. Žijeme v nadpřirozeném světě, Danny. Obklopují nás duchové.

Zpočátku máme tendenci spíše stranit Howardovi. Postupem času se však jen těžko uvěřitelné zážitky kupí jeden na druhý a stejně jako Danny přestáváme věřit vlastním smyslům. Zdánlivá romantická idylka se mění na noční můru, ze které se nelze probudit. Zcela logicky se nabízí srovnání s klenotem tohoto žánru, Utažením šroubu Henryho Jamese, který podobně jako Eganová nechává na čtenáři, aby si udělal úsudek sám, a který nestraní ani jedné ze dvou alternativ. Pokud jsou Dannyho přeludy skutečné, pak je duševně zdráv a veškeré jeho činy jsou vlastně šlechetné a sebeobětující. Pokud je však vše, co se mu děje, jen přeludem, je šílený a je nebezpečný jak sobě, tak svému okolí. Jak je to doopravdy, nemáme bohužel šanci zjistit.

Jennifer Eganová je totiž mnohem rafinovanější. Dannyho příběh, který se tváří jako čistá recyklace žánru gotického románu a jako tradiční realismus, je ve skutečnosti stejně jako onen hrad kdesi ve střední Evropě prošpikovaný padacími mosty, otáčivými schodišti a propadly. Gotický román, ten kdysi zatracovaný nízký žánr založený na nedůvěryhodných legendách, skazkách a kramářských písních, není cílem, ale jen prostředkem, jehož autorka využívá k dosažení mnohem vyšších cílů. Jak řekla v rozhovoru pro NY Times: „Naše kultura je příliš posedlá realitou a snahou nějak ji uchopit. Co však ona reality doopravdy znamená?“ Svět přece není, viděno postmoderní perspektivou, nic daného, vrženého, jistého. Svět je konstrukcí, od reality odpoutanou a redukovanou na významové linie, jež dává prostor spekulaci a jež nikdy nenabízí toliko jedno řešení. A román, jejž Roland Barthes v Kritice a pravdě příhodně nazval „smrtí, jež dělá ze života osud a ze vzpomínky užitečný děj“, se stává hříčkou, trikem lstivého autora, další slepou uličkou labyrintu, která nemusí nikam vést.

Eganová již v první kapitole drze přeruší tok vyprávění a divadelním střihem přenese děj úplně jinam. Celý Dannyho příběh se v tu chvíli zvrhne v pouhopouhé terapeutické cvičení delikventů nejtěžšího nápravného zařízení, jehož prostřednictvím se učitelka Holly, jinak též vyléčená narkomanka, pokouší svým svěřencům ukázat cestu, jak otevřít ona dvířka v hlavách, jak popustit otěže imaginaci a uniknout ubíjející realitě i tíživé minulosti. Román Hrad se tak proměňuje v metatext, ve vášnivou obhajobu románu, v text o textu, vyprávění o vyprávění, kdy není jasné, co je originálem a co pouhou kopií. Stejně tak přestává být úplně zřejmé, kdo je vlastně autorem knihy. Eganová? Vězeň Ray v hodinách tvůrčího psaní? Učitelka Holly, která obdrží dokončený rukopis a vydává se po jeho stopách, aby se přesvědčila, co z něj je pouhou fikcí a co je skutečné a jakou roli sehrála v příběhu ona sama?

Proces psaní hraje vůbec v románu Hrad velkou roli. Není to jen příběh Dannyho, zaznamenaný vězněm Rayem a poslaný po dokončení Holly spolu s deníkem. I většina ostatních postav nějakým způsobem popisuje svět kolem sebe. Howard je již od dětství posedlý zapisováním sebebanálnějších událostí a vjemů, ze kterých posléze skládá mozaiku života. Baronka dobrovolně izolovaná v donjonu pokračuje v utváření legendy hradu, udržuje všechna jeho mystéria živá, případně oživuje ta, jež jsou již dávno zapomenuta. Z ostatních postav se mnohdy nedobrovolně stanou čtenáři: spoluvězeň Davis, Holly, ostatní delikventi na kurzech tvůrčího psaní, již jsou nuceni k textům, jež slyší, zaujmout nějaké stanovisko, aniž by tušili, jaké důsledky může mít jedna necitlivě formulovaná kritika.

Proces psaní má však blahodárnou moc. Osvobozuje stejně jako Howardovo jezírko imaginace. „Skočíš do něj a – bác – tvoje představivost je vypuštěna na svobodu: už zas patří tobě. Ty si to vymyslíš, ty vyprávíš příběh, a dál už jsi svobodný.“ Rayovi pomáhá vyrovnat se s běsy minulosti a najít cestu k Holly. Holly zase díky kurzu s vězni dostává v životě druhou šanci a zásluhou Rayova příběhu se jí možná povede nalézt i samu sebe. Jsou to ona dvířka v hlavě, jejichž otevřením, díky imaginaci, je možno uniknout veškerým vězením a poutům.

Jedním ze znaků postmoderních románů je zmnoženost, cykličnost, opakování. Podobně jako se v Mitchellově Atlasu mraků objevují stejné předměty na různých místech v odlišných dobácha jsou jakýmsi pojítkem, tak i v Eganové Hradu se nám některé scény a místa opakují, hrdinové se k nim postupně vrací. Dannyho příběh se v Rayově podání recykluje, šeptá ho při svém skonu do ucha Rayovi, aby ho předal dál. Stírají se tak hranice mezi světem mrtvých a živých, přestává být jasné, který příběh byl první a který vznikl až posléze. Tentýž příběh se vynoří ve velké hnědé obálce v Hollyině poště. Strana 45 Rayova příběhu o Dannym skončí v krabici s Davisovým rádiem spojujícím svět živých a mrtvých a možná tím předznamená další vývoj událostí. Zdvojené jsou i postavy. Danny má zkušenosti se závislostí na metadonu stejně jako Holly, postava vraha Raye jako by zase našla svůj stín v Mickovi, který nakonec bere osud lidí kolem sebe do vlastních rukou. I Davis se svým rádiem pro mrtvé se v jistých rysech podobá Howardovi posedlému snem o lepším životě zbaveném veškerého civilizačního nánosu a falše.

Příběh začíná ve dvě hodiny v noci, kdy Danny poprvé spatří Howardův hrad ve vší kráse. Končí Hollyiným skokem do očistného Howardova jezírka imaginace. Kruh se uzavírá. Je to skutečně týž hrad? Co na Rayově příběhu je pravda? Jde snad o shodu okolností nebo o záměr? Co se stalo s Dannym? A Rayem? A kdo to celé vůbec řídí? Jasné je jedno. Vše je jen hříčkou, postavy jsou loutkami vedenými škodolibou autorkou, která je nechá vyprávět až do samého konce, pak jejich příběhy chladnokrevně utne, aniž by jim dala možnost jakkoliv pokračovat, a čtenáře nechá, aby se podobně jako u Fowlese buď smířili s tím, že nic nemusí být černobílé, že neexistuje jen volba buď/nebo, ale že možností může být nekonečně mnoho. Že nic jako pravda neexistuje. Nic není takové, jak na první pohled vypadá. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Krásné dívky jsou ve „skutečnosti“ (?) stoleté stařeny, otevřené dveře jsou zavřené, cesty nevedou nikam. Zbývá jediné. Být šťastný. Volný. Osvobodit se. Otevřít dvířka, zavřít oči a skočit.

Markéta Musilová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *