Diaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda

diaz_kratky lec divuplny zivotSkvělá sága (nejen) o tlustém mimoňovi

(Junot Díaz: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Překlad Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha 2009, 316 stran)

 

Průměrný obyvatel české kotliny toho ví o dějinách karibských států jen velmi málo. Dominikánská republika je pro něj spíše turistickou destinací plnou palem a zářivě bílých písečných pláží než zemí spojenou s jednou z nejstrašnějších diktatur moderních dějin. Prostřednictvím debutu amerického spisovatele dominikánského původu Junota Díaze se mu však detailů o režimu generála Rafaela Trujilla, jenž trval od roku 1930 celých 31 let a proslul neobyčejnou brutalitou, dostane vrchovatě.

Díaz je v kontextu americké literatury zvláštní fenomén. Letos jednačtyřicetiletý autor na sebe poprvé upozornil roku 1996 sbírkou povídek, která se líbila čtenářům i kritikům a autorovi vynesla nálepku jednoho z nejslibnějších autorů hispánského původu. Autor však rezignoval na rychlou slávu, dlouhá léta se omezil na povídky sporadicky publikované v časopisech a pracoval na svém románu Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Práci chtěl několikrát vzdát, ale knihu nakonec dokončil a nabídl nakladateli. Udělal dobře: jeho román totiž vyhrál, takřka co se dalo, včetně slavné Pulitzerovy ceny.

 

Oscar Wajd (podle Oscara Wildea) je přezdívka jistého Oscara de Leona, který má rád ženy, Pána prstenů a komiksy. Kromě toho trpí – mírně řečeno – nadváhou: Díaz jej charakterizuje jako „tlustého mimoně libujícího si ve sci-fi“.

Oscar má také vlastní tvůrčí ambice: sní o tom, že se stane novým Tolkienem. Na poli literatury se mu ovšem vede podobně jako v aréně milostných citů, tedy nijak zvlášť. Respektive nijak: Oscar se sice o ženy zajímá a je jim schopen vyznat lásku i na autobusové zastávce, ale vyvoleným kráskám je to úplně jedno. Výsledkem je, že Oscar je i ve svých třiadvaceti letech stále panic, což se s machistickou dominikánskou tradicí, podle níž je správný muž pořádný hřebec, moc neslučuje. A ještě k tomu žije v městečku Paterson ve státě New Jersey, o němž sice kdysi básník William Carlos Williams napsal slavnou báseň, ovšem dnes jde spíše o špinavou díru plnou přistěhovaleckých gangů.

Oscar je prostě totální outsider, antihrdina non plus ultra. Jako donkichotský hrdina má sice se světem ty nejčistší úmysly, ale na paty se mu lepí neuvěřitelná smůla. Štěstí v lásce – v Oscarově podání se jí rozumí i konverzace s dosluhující prostitutkou – se na něj sice jednou v životě usměje, ale zároveň pro něj má tragické následky. Dávná kletba seslaná na karibské národy příchodem Evropanů a spirála násilí roztočená pozůstatky trujillovské diktatury se spojí a jejich náporu nemůže Oscar čelit.

Oscar není na světě sám, má ještě sestru Lolu a matku Beli. Velkou pomoc od nich však čekat nemůže. Lola nemá pořádnou práci, zato má vlasy i rty obarvené načerno. Školu žádnou nemá a její přítel, mimochodem vypravěč celého příběhu, ji neustále podvádí. Nadto se neustále hádá s matkou, která je upracovaná ze dvou zaměstnání a znavená léty a rakovinou v pokročilém stádiu. Nebylo tomu tak vždy. Beli bývala kdysi krásná – jenže to žila se svou tetičkou v Dominikánské republice, chodila na soukromou střední školu a vypadalo to, že ji čeká zářivá budoucnost. Jenže to by si nesměla namluvit milence, jehož žena byla Trujillovou sestrou…

 

Název Díazova románu čtenáře klame, samotná kniha totiž ve skutečnosti o Oscarovi a jeho krátkém, nanicovatém životě vůbec není. Daleko důležitější je tu celá Oscarova a Beliina rodina, potažmo dominikánská historie posledních sedmdesáti let. Beli v příběhu slouží jako svorník mezi minulostí kdysi slavné a vážené dominikánské rodiny, která se připletla do cesty velkým dějinám, a nuznou přítomností v podobě neudržovaného domu v chudinské čtvrti, kde mládež nečeká jiná budoucnost než přemíra drog, sexu a střelných zbraní.

Pod rouškou lehce úsměvného příběhu o životě jednoho mimoně napsal Díaz imigrantskou ságu o rozpolcení, jež pramení z rozdílu mezi hodnotami zděděnými po předcích a realitou nové vlasti. Beli a její dvě děti v ní symbolizují základní problém všech komunit imigrantů: zásadní neporozumění mezi první a druhou generací přistěhovalců, z nichž první se cítí jako Dominikánci v cizí zemi a druzí jako vetřelci, kteří nepatří nikam.

Příběh Oscara Wajda je však především nesmírně zábavnou četbou. Díazův vypravěč má fantasticky obratný jazyk a z rukávu až hystericky hbitě sype detaily z minulosti jednotlivých postav. Jednou větou však zároveň dokáže popsat i jejich budoucí osudy. Ne nadarmo se takový styl nazývá hysterický realismus – čtenář je doslova zahlcen lavinou důležitých i naprosto okrajových fakt o době, zemi i lidech.

Děj knihy má úžasný spád, v němž rodinné dějiny střídají historická fakta. Suchopárná data však pokaždé shodí nějaký vtípek, pikantní detail nebo rovnou sprosťárna. Čtenář se sice musí prokousat četnými poznámkami pod čarou i výrazy ve španělštině, ale jejich smysl se dá vyrozumět z kontextu a když ne, je tu k dispozici překladatelkou připravený slovníček na konci knihy.

V nejlepších pasážích snese Díazovo psaní směle srovnání s romány Salmana Rushdieho, Gabriela Garcíi Márqueze či Zadie Smithové. Na rozdíl od nich však Díaz nepotřebuje pro svou ságu mnoho stovek stran, a čtenáře tak neohromuje ani neděsí monumentalitou svého vyprávění. Porota Pulitzerovy ceny se v roce 2008 rozhodla správně: Oscar Wajd i jeho stvořitel mají velmi slušnou šanci v historii americké literatury nějakou tu chvilku pobýt.

Richard Olehla, MFDnes

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *