DeLillo, Don – rozhovor

delilloKniha ke mně musí sama přijít, říká Don DeLillo

Říká se o něm, že je uzavřený, že nerad dává rozhovory a veřejně vystupuje. Jeden z nejvýznamnějších autorů americké literatury druhé poloviny dvacátého století Don DeLillo poprvé v životě zavítal do Prahy a rozhodl se vystoupit na Festivalu spisovatelů Praha. „Je za tím dlouhý příběh. Don DeLillo se rozhodoval dlouho, ale když se nakonec rozhodl, dal nám své slovo a my věděli, že s ním můžeme počítat,” podotýká s úsměvem ředitel festivalu Michael March. Se spisovatelem jsme se sešli v lobby pražského hotelu Josef a tichý, zdvořilý muž se okamžitě začal poohlížet po klidném zákoutí, kam by se dalo uchýlit před hlukem okolního světa.

 

Nelze než začít otázkou, která se sama nabízí a která vám jistě byla položena mnohokrát. Každý, kdo vaši tvorbu sleduje, si musel povšimnout náhlé změny, která přišla po románu Podsvětí. To je mohutný román s obrovským záběrem, zachycující v podstatě celé americké dějiny druhé poloviny 20. století. Následující knihy, ať už Umělkyně těla, Padající muž, Cosmopolis nebo Bod omega jsou spíše minimalistické miniatury…

Ano, to máte pravdu, ale v žádném případě nešlo o změnu, kterou bych nějak plánoval. U každé knihy postupuji stejně, vlastně jen sleduji cestu, kterou se kniha vyvíjí. Každá rodící se kniha pro mě má jistý vlastní smysl, jakousi identitu, které se snažím dostát. Není to tak, že bych se rozhodl předem, že napíšu dlouhou nebo krátkou knihu. To vše rozhoduje ta kniha sama, příběh, který se vyvíjí tím či oním způsobem. V posledních několika knihách si příběh prostě řekl o úspornější zpracování.

 

Takže nezačínáte psát s jasnou představou o tom, co byste chtěl napsat?

Ne, nikdy. Kniha ke mně musí sama přijít. Vycházím od scény, kterou mám v hlavě, od jména postavy, anebo se někdy – jako v případě Padajícího muže – nechám inspirovat fotografií, jež se mi dostane do ruky. Když jsem psal román Umělkyně těla, vycházel jsem z představy, kterou jsem dlouho nosil v hlavě a nevěděl, jak ji realizovat v knize. Byla to představa dvou lidí, manželů, kteří vedou rozhovor u snídaně. A to je vše. Nic jiného jsem neměl. Chtěl jsem napsat maximálně realistický dialog, který v takovou denní dobu mohou dva lidi vést a to mě dovedlo k celému románu. V prvních fázích práce na knize jsem tedy neměl nic jiného než toto. Pak jsem si uvědomil, že ta žena je umělkyně, performerka, a že její muž spáchá sebevraždu. Když jsem začal příběh psát, nic z toho jsem nevěděl, všechno ke mně přišlo samo až během psaní.

 

A nikdy vás inspirace nezradila? Vždy se příběh začal nějak odvíjet?

Pracuji zcela bez jakýchkoli poznámek nebo osnovy. Dělám si jen takové skici, jak mě věci napadají, poznamenám si několik řádek dialogu, anebo třeba jméno postavy, pokud mě zrovna napadne. Ale rozhodně to není tak, že bych o knize dlouho přemýšlel předem a pak tuto svou komplexní představu vtiskl na papír. Vždy vycházím od nějaké scény a vydávám se do neznáma…

 

Zajímavé, že zmiňujete scénu. Nedokáži si vybavit jiného současného autora, který by čtenářům předkládal tak silné vizuální obrazy. Vizuální aspekt je pro vás asi velice důležitý, že?

Ano, velmi. Nevím úplně přesně, proč tomu tak je, ale je to tak. Třeba když jsem psal román Padající muž, neměl jsem nic než obraz muže padajícího z jednoho mrakodrapů. Byl to skutečný snímek, zachycující jednu z obětí, a přitom vypadal jako aranžovaný: tělo bylo v geometrické rovnováze mezi dvěma budovami, působilo vyrovnaně, jako by se oběť smířila se smrtí.

 

Naše doba je často charakterizována jako doba obrazů. Ty vaše v sobě však mají něco zvláštního, znepokojujícího. Fascinují, vryjí se do mysli, ovšem zároveň nejdou tak úplně zařadit…

Když píšu, nevím, jak moje psaní, obrazy, které v textu vytvářím, zapůsobí na čtenáře. A vlastně se to ani nepokouším předvídat. Říkávám si, že pracuji pro stránku. Uzavírám se do svého světa, kde jsem jen já a slova na stránce. Na to se intenzivně soustředím. Někdy  se mi ovšem stane, že se kniha začne sama přepisovat. Když jsem psal Podsvětí, začal jsem dlouhým prologem, v němž zachycuji utkání baseballu. Samotný příběh jsem pak chtěl začít o den později, tj. stále v padesátých letech. Pracoval jsem takhle poměrně spokojeně dva tři týdny, měl jsem dobrý pocit z toho, co píšu, jenže pak jsem si najednou uvědomil, že to je celé špatně. Že to obrazově nefunguje. Že musím z roku 1951 přeskočit daleko do budoucnosti a pak se s románem vracet zpět do roku 1951. Ten nápad mi připadal jako zjevení. Pak už to fungovalo a jednotlivé části románu do sebe hezky zapadaly. Ale plánované to rozhodně nebylo. Musel jsem o to doslova zakopnout. Jakmile se to stalo a mně došlo, jak to má vypadat, měl jsem o románu jasno a dalších pět let práce před sebou, slova plynula zpět k roku 1951.

 

Přepisujete často?

To záleží případ od případu, někdy třeba vůbec. Když jsem začal pracovat na poslední knize Bod omega, měl jsem poměrně záhy jasnou představu o tom, že to bude docela útlá kniha. Prostě jsem věděl, že látka, kterou chci zpracovat, si takovou stručnost žádá. A opět jsem vycházel od vizuální inspirace. Strukturu knihy jsem si představoval jako triptych: prolog v černobílé, závěr v černobílé a uprostřed dlouhý panel hýřící jasnými, živými barvami.

 

A nasvícený ostrým světlem v poušti.

Ano, přesně tak. Poušť mi přišla jako fascinující obraz. Měl jsem ho zasunutý kdesi hluboko v mysli z jedné mé cesty dávno v minulosti a když jsem na románu pracoval, znovu jsem se zajel do pouště podívat. Hodně mých románů se odehrává v městském prostředí a poušť mi slouží jako naprostý protiklad. Už dříve jsem do pouště zasadil několik scén – například v Podsvětí nebo ještě dříve v Koncové zóně. Teď to pro mě bylo zajímavé tím, že můj pohled na poušť, jak se zrcadlí v textu, byl poplatný duchu celé knihy, té stručnosti. Aniž bych se o to nějak snažil, to, co jsem dříve popisoval poměrně obsáhle, jsem nyní vtěsnával do kratších vět, odstavců. Prostě ta kniha chtěla být stručná a to určovalo i můj pohled.

 

Podsvětí a Bod omega by na první pohled nemohly být rozdílnější. První je moderní epos, druhá kniha miniatura. Přesto mají jedno společné – téma času. Někteří kritikové o vás píšou jako o postmoderním autorovi, ale vy přece způsobem, jímž pracujete ve svém díle s časem, přímo navazujete na Joyce nebo Faulknera…

Samozřejmě jako každý spisovatel takové nálepky nemám rád, ale kdybych si měl nějakou vybrat, tak bych se zařadil k modernistům. Máte pravdu, že navazuji na Joyce, Faulknera a taky Hemingwaye. To je inspirace, kterou nemohu popřít.

 

Zároveň se věnujete historii – ať už „velké” historii v Podsvětí nebo osobní historii v Bodu omega. Historii, o níž Joyce prohlásil, že je „noční můrou, z níž se musíme probudit…”

Snažím se historii vždy vnímat prostřednictvím postav. Nechci načrtávat nějaké dějinné trendy, spíše se snažím detailně ukázat, jak se veškerá historie realizuje prostřednictvím jednotlivých postav. V Bodu omega je například postava Elstera, stárnoucího intelektuála, jehož svírá pocit, že nezanechal dostatečně výraznou stopu v dějinách a chce to napravit svým vlivem na rozhodování vysokých vojenských činitelů. Ti ho zcela ignorují a jeho úsilí končí nezdarem. Odchází do pouště, kde nachází cosi méně konkrétního, ale v jistém smyslu hlubšího. Nahlíží vývoj lidstva a najednou vnímá dějiny, do nichž chtěl vstoupit, úplně jinak. Žije v poušti, která byla kdysi oceánem, a kdesi před sebou vidí konec lidstva, onen „bod omega” z titulu. Namísto efemérní historie, již představuje například válka v Iráku, se ztotožňuje se zcela jinou historií: vidí v poušti skálu a zkamenělinu žraločích zubů. To jsou dějiny, jejichž součástí se cítí.

 

Ten koncept se hodně inspiroval dílem Teilharda de Chardin. To je dědictví vzdělání na jezuitské koleji?

Ano, nepochybně. Není v Americe moc známý, nicméně já ho za studií četl a přišel mi zajímavý. Jeho kniha Vesmír a lidstvo byla jednou z prvních dražších knih, které jsem si jako student koupil, dodnes ji mám v knihovně. Tu knihu jsem četl na škole, pak na ni zapomněl, nicméně když se v mé mysli začala vyvíjet postava Elstera, najednou jsem si uvědomil, že některé z jeho myšlenek jsou mi povědomé. A skutečně: pocházely z té knihy, a tak jsem si přečetl znovu.

 

Obraz zkázy není ve vašem díle nový, dokonce by šlo říct, že to je určitý leitmotiv. Často provázený znepokojujícími pasážemi, které jako by vyjadřovaly obavu z technologie.

Technologie dokáže neuvěřitelné věci, ovšem kam nás dovede, to nevím. Zcela nepochybně svět smršťuje. Nevím, zda tento smršťovací efekt nebude mít dopad na schopnost mladých lidí vnímat a představovat si svět. A taky jasně a důkladně o něm přemýšlet – tj. přemýšlet upřímně a nikoli způsobem, který jim zrovna vyhovuje. Dnes je velkou módou „kustomizace”, tedy úprava dle přání jednotlivce, a já mám obavu, že se tento trend přelije i do myšlení.

 

Tak proto vás tak fascinuje smrt a zničení? To si přece nelze nechat ušít na míru.

Za to mohou spíš jezuité (směje se).

 

Vy sám dodnes píšete na psacím stroji. Má to – vedle nedůvěry k technologii – nějakou spojitost s „tělesností”, jež je silným motivem vašeho psaní?

Určitě, psaní vnímám jako fyzickou záležitost. Ostatně nejsem sám – ve Spojených státech je dnes mezi mladými lidmi docela módou odklánět se od textových procesorů a psát na stroji nebo rukou. Jsou to lidi, kteří běžně používají iPad nebo mobilní telefon, přesto když chtějí psát literaturu, dávají přednost tradičnějším nástrojům. A já tomu dobře rozumím, sám potřebuji slyšel klapot psacího stroje.

Text je pro mě čímsi hmotným. Vzniká mi pod rukama na stránce, která je reálná, hmotná, není to jen obraz v počítači. Když jsem žil v Řecku, tak jsem si na příkladu alfabety uvědomil, že písmo je umění. To samozřejmě není originální myšlenka, nicméně nikdy předtím mě to nenapadlo. Je to kombinace obrazu a plastiky. V mém případě tento efekt plastiky ještě umocňuje můj stroj, který píše trochu větším fontem. Je to hodně osobní záležitost, ale právě ten pocit, když vidím, jak se slova vrývají do papíru, mě uspokojuje. Myslím, že některé věty, které jsem napsal na svém stroji, bych na počítači napsat nedokázal. Stejný účinek má psaní rukou. Slova nejsou jen to, jak zní, byť to je samozřejmě podstatné. Je důležité jak vypadají, jak se jejich tvar snoubí se zvukem. Alespoň já to tak vnímám.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *