DeLillo, Don: Prašivý pes

delillo_prasivy pesDeLillo je básník moderní paranoie
(Don DeLillo: Prašivý pes. Překlad Petr Fantys. Plus, Praha 2011, 312 stran.)

 

Americký prozaik a nedávný host pražského Festivalu spisovatelů Don DeLillo patří společně s Philipem Rothem a Cormacem McCarthym k těm několika málo autorům, kteří si mohou nárokovat pozici žijících klasiků. Jejich dílu se dostalo širokého uznání od čtenářů i kritiků a zároveň jsou inspirací pro své mladší kolegy, což zejména v případě DeLilla platí vrchovatou měrou.

Svou vynikající reputaci si vysloužil poměrně v krátkém rozmezí. Dlouhá léta se živil různě, mimo jiné jako reklamní textař jedné z největších celosvětově působících agentur, románově debutuje až ve čtyřiatřiceti letech románem Americana, načež v krátkém sledu vydal několik dalších románů, z nichž je rozhodně nejpozoruhodnější Prašivý pes z roku 1978, který nyní v hezkém překladu Petra Fantyse vychází konečně i česky.

Prašivého psa dostává český čtenář do rukou v okamžiku, kdy už měl příležitost s DeLillem se seznámit. Předně v roce 2002 vyšel v českém překladu autorův monumentální epos Podsvětí, kniha, jež překvapila jednak svým rozsahem a jednak úchvatnou schopností zkratky, kdy se DeLillovi z detailně rozpracovaného obrazu jednoho baseballového utkání podařilo vytvořit panoramatické plátno dějin Ameriky ve druhé polovině dvacátého století. Dlužno podotknout, že ještě předtím vyšel česky jeden z jeho vůbec nejlepších románů – Bílý šum. Bohužel pro kvality překladu jej čtenář mohl jen stěží ocenit a román by zcela jistě zasloužil nového českého vydání. V poslední době se čeští nakladatelé věnovali novějšímu DeLillovu dílu: v roce 2008 vyšel v českém překladu Padající muž, román zpracovávající útok na newyorská dvojčata, dále předloni miniaturní próza Bod Omega, spíše povídka než román odehrávající se na pozadí iráckého konfliktu, a v blízké době vyjde i román Cosmopolis, jejž lze číst jako věšteckou předpověď krachu finančního systému.

Právě poslední DeLillovy prózy představovaly pro čtenáře poměrně tvrdý oříšek: triptych krátkých textů (vedle Bodu Omega a Cosmopolis ještě česky dosud nevydaná kniha s obtížně přeložitelným názvem The Body Artist) tvoří zvláštní soubor, který je podle všeho pochopitelný jen v celku a na základě znalosti předchozích autorových děl. DeLillo bývá občas charakterizován jako autor-prorok, někteří kritici dokonce tvrdí, že v Podsvětí se mu podařilo předpovědět apokalypsu 11. září. To je samozřejmě nadnesené. DeLillo je především bystrý pozorovatel, autor, který dokáže v několika větách, ve sloganu (zde uplatňuje dlouholetou praxi reklamního textaře) vyjádřit něco, na co jiní spisovatelé potřebují sáhodlouhé opisy. Ale nezachycuje jen přítomnost – spíše než do budoucnosti se jeho zrak upírá do bezprostřední minulosti a pokouší se dovtípit, jakým směrem mohou sílící tendence vést.

Takovým zvláštním pohledem do minulosti je i Prašivý pes. Hlavní záhadou románu situovaného do přítomnosti je totiž tajemné pornografické video z Hitlerova bunkru, v němž údajně vystupuje i Vůdce. Jak ve výborném doslovu píše překladatel Petr Fantys, toto video se stává „svatým Grálem”, kolem něhož se točí celá kniha. Video, které je možná jen chimérou, se najednou stává úhelným kamenem celého příběhu. Příběh nás mimo jiné zavádí do světa galeristů a obchodníků s uměním, kteří samozřejmě vidí ve videozáznamu příležitost finančně profitoval. Ale nejen to. Zároveň lze mezi řádky číst přesvědčení, že toto intimní video umožní „pochopit”; film je více než slova, je to reálnější médium a jako takové je i přesvědčivější.

Zejména ve svých raných textech zachycuje DeLillo jistou paranoiu prostupující moderní společností (asi nejvíce v románu Libra, v němž živí spekulativní teorie o atentátu na Kennedyho). Vše prostupující paranoia se mu stává systémem, který formuje jeho jednotlivé aktéry a neumožňuje jim úniku. Vytváří v nich bytostné napětí: na jedné straně touží po reálné skutečnosti, na straně druhé nejsou schopni tuto skutečnost přijmout, protože jí nevěří. Potřebují drogu, a tou je jim příslovečné baudrillardovské „simulacrum”.

Touha po takové realitě je vlastně touha pornografická — a příběh, který nám DeLillo předkládá v Prašivém psu toto ilustruje více než přesvědčivě. Čtenář nebo divák touží po maximální intimitě, bezprostřednosti, zpravodajství už nevnímá jako výpověď o reálném světě, ale jako akt voyeurství – jak to ostatně dobře známe ze současných médií. Video kopulujícího Vůdce – pokud by se protagonistům románu podařilo najít – pak nabídne neodolatelnou kombinaci pornografie, perverzity a masového vraha, jež se pro mnohé stává idolem. A právě tato kombinace, naznačuje DeLillo, by se stala dokonalým simulakrem dějin.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *