DeLillo, Don – portrét

delilloDon DeLillo (nar. 1936) začínal svou tvůrčí kariéru jako reklamní textař a tato původní zkušenost jako by se odrážela v celé jeho tvorbě, konkrétně pak v mistrné zkratce, schopnosti vytvářet přesvědčivé obrazy a jejich prostřednictvím zachytit atmosféru ve společnosti. Bílý šum, román, jímž DeLillo „prorazil” a zařadil se v polovině osmdesátých let mezi respektované americké autory, předkládá čtenáři živý a o to víc znepokojivý obraz postmoderní společnosti charakterizované konzumním životem (ve všech významech tohoto slova) a všudypřítomností médií, která jen živí pocit paranoie. Konspirační teorie, nastíněné v Bílém šumu, se přelévají i do románu Libra inspirovaného atentátem na prezidenta Kennedyho a změnami, které vražda populárního prezidenta znamenala ve společnosti. V Podsvětí, rozsahem svým nejambicióznějším románu, se pokusil na více než osmi stovkách stran zachytit  dějiny druhé poloviny 20. století v americkém životě: román začíná 3. října 1951 během baseballové utkání mezi New York Giants a Brooklyn Dodgers, kdy slavný Bobby Thomson odpálí „home-run” mimo hřiště a míček se pak objevuje v různých situacích během románu a slouží jako pojítko mezi osudy jednotlivých protagonistů, nad nimiž se klene stín smrti a apokalypsy. Tyto dva motivy pak dále rozehrává ve svých třech posledních románech: Cosmopolis je obraz dekadentního finančního světa v době před krizí (kterou jako by předvídal), obraz prostředí, jež je natolik svázané povinnostmi a konvencemi, že jediné osvobození nachází v autodestrukci. Zatímco ve všech předchozích knihách je apokalypsa přítomná pouze jako neblahá předtucha, román Padající muž ji zachycuje bezprostředně. Na příběhu bezvýznamného člověka, jednoho z mnoha těch, kteří přežili teroristický útok v centru New Yorku, líčí vpád smrti do sebe-jistého velkoměsta. New York, symbol bohatství a moci, se stává rumištěm: „Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seizmických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.”

 

Vykročení mimo sebe sama

Je zvláštním paradoxem DeLillova psaní, že ačkoli nejsilnějšími okamžiky jeho knih jsou detailně rozpracované okamžiky z vnitřního života protagonistů, postavy samotné jako by autora moc nezajímaly. Jsou to figurky, jimiž autor hýbe po šachovnici, postavičky, které nemají pokud mají nějaké vnitřní puzení, pak je to touha po sebezničení, čehož je krásným příkladem nejen již zmiňovaný román Cosmopolis, ale též poslední, téměř „autistický” text Bod omega. Don DeLillo je básník apokalypsy a v apokalypse není pro silné příběhy místo – těla a duše postav se autorovi stávají hřištěm, na nichž rozehrává svou znepokojivou hru se slovy, obnažuje falešné premisy, na nichž stojí náš intelektuální svět a stránku co stránku nám ukazuje, že náš svět vůbec není tak bezpečný, jak se domníváme. Podle DeLilla žijeme neustále na prahu propasti, jen krůček od sebezničení, a to tělesného i duševního. Tuto svou kritiku moderní společnosti rozvíjí konzistentně a čím dál pochmurněji: zatímco v Bílém šumu z osmdesátých let najdeme ještě poměrně úsměvnou satiru akademického prostředí, obraz intelektuálního života v posledním románu Bod omega je již zcela temný, jsme svědky imploze vědění a informací.

 

Znovuzrození pomocí násilí

Podobně jako Cormac McCarthy, i DeLillo je přitahován motivem násilí, v němž jako by spatřoval možnost obnovy, znovuzrození. Anebo alespoň v takovou možnost věří postavy jeho románů, jimž prakticky nic jiného nezbývá. DeLillův svět, to je svět manipulace, svět médií, která vytvářejí nekonečné série simulaker, takže otázka po nějaké autenticitě, po opravdovosti se stává bezpředmětnou. V takovémto světě pak apokalypsa působí hrozivě jen zdánlivě; ve skutečnosti v ní postavy – jako protagonista Cosmopolis – spatřují vysvobození. Násilí je aktem, v němž jsou událost a její význam bezprostředně spjaty. Vše ostatní, co se ve společnosti stane, je okamžitě uzurpováno médii, vytrženo z kontextu, zbaveno významu a recyklováno.

Násilí je rovněž aktem osobním, individuálním. A právě ztráta individuality v moderní době je dalším významným motivem jeho psaní. Jednotlivci se ztrácejí ve veřejném prostoru, v davu, který je manipulován – nikoli však zvenčí, nýbrž sám sebou. Znovu a znovu DeLillo ukazuje, nakolik zcestné jsou konspirační teorie, které předpokládají, že nějaký jednotlivec nebo skupina jednotlivců řídí ostatní a manipulují jimi. K manipulaci v apokalyptickém světě tohoto významného autora nepochybně dochází, ale je to manipulace zcela neosobní a neúčelová. Což je ještě znepokojivější – svět se někam řítí, vládnou mu síly silnější než síla jednotlivce, nicméně my nevíme, kam se řítí a tyto síly ani nedokážeme pojmenovat.

           

Mistr stylu

DeLillovy znepokojivé vize moderního světa se přes svou bezútěšnost těší obrovskému zájmu čtenářů, a to zejména pro autorův vynikající styl. Ten je zejména v posledních románech až minimalistický, vysoce úsporný, leč zároveň přesný. Na rozdíl od místy barokního McCarthyho je DeLillo střídmý, věcný, až chladný. Jeho kritici občas namítají, že svým stylem někdy zakrývá absenci obsahu, ovšem ať už mají pravdu či nikoli, na uhrančivosti jeho jazyka to nic nemění. Don DeLillo nepochybně je klasikem americké literatury druhé poloviny 20. století.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *