Cunningham, Michael: Tělo a krev


cunningham_telo a krev2Pád domu Stassosů 

(Michael Cunningham: Tělo a krev. Překlad Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2014, 432 stran.)

 

V pořadí třetí román Michaela Cunninghama Tělo a krev z roku 1995 se k českému čtenáři dostává teprve po autorových pozdějších a slavnějších dílech Hodiny, Vzorové dny a Za soumraku. Už svým názvem se výslovně hlásí ke Cunninghamovým prózám zabývajícím se rodinou.

Anglický idiom flesh and blood v titulu knihy nese dva základní významy: první odkazuje na lidskou tělesnost, člověčenství, všelidskost, hrubohmotnou podstatu člověka a jeho zranitelnost (ve smyslu, že někdo je „z masa a krve“, či z „masa a kostí“). Druhý význam poukazuje na pokrevní spřízněnost (ve smyslu „má vlastní krev“). Autor v průběhu díla bohatě využívá obou z nich: zaobírá se jak materiální povahou lidského bytí, tak pokrevenstvím.

Rodina je pro vypravěče příběhů odjakživa vděčným materiálem, v posledních desetiletích pak zvlášť ta takzvaně dysfunkční. V době, kdy je tradiční nukleární rodina v západní společnosti dlouhodobě podrobována zkouškám odolnosti a dobrovolně i z nezbytí se experimentuje s alternativními způsoby mezilidského soužití, konfrontuje Cunningham ve svých dílech pokrevní příbuzenství se soužitím lidí spřízněných volbou.

Na rozmanité podoby sexuální identity nahlíží Cunningham jako na jeden z mnoha jevů, s nimiž se současná rodina potýká. Román Hodiny byl v roce 1999 vyznamenán cenou Gay, Lesbian, Bisexual, and Transgendered Book Award udělovanou Asociací amerických knihoven, neznamená to však, že Cunningham činí z homosexuality a stejnopohlavního partnerství hlavní téma svých knih. V rozhovoru pro americký měsíčník Out v roce 2010 uvedl, že většina jeho románů sice vypráví o životech členů gay komunity, on sám si ale nepřeje, aby byl tento aspekt jeho knih považován za primární charakteristiku. „Jsem gay, ale stejně tak jsem běloch, muž, Američan a příslušník vyšší střední třídy a tyto skutečnosti stejnou měrou mají nebo nemají vliv na mou tvorbu.“

Román Tělo a krev je intimní portrét rozkošatělé rodinné duše v průběhu jednoho století – vševědoucí vypravěč dává nahlédnout do duševních pochodů a citových hnutí všech členů rodiny. Sága rodu Stassosů – patera familias Constantina a jeho žen a potomků – začíná v roce 1935. Osmiletý Constantine si v rodném Řecku tajně obdělává titěrné políčko, zavlažuje je vodou, kterou sám sobě upírá, a hlínu do kopce přenáší v puse, aby ho nikdo neviděl. Těší se, jak se výpěstky pochlubí rodičům, kteří jsou příliš zaměstnaní obživou rodiny, než aby měli čas věnovat se synovi. O čtrnáct let později si ve Spojených státech začíná plnit svůj americký sen. Ten jeho má podobu vlastního domu s velkou zahradou. (Stojí za povšimnutí, jak důsledně Cunnigham dále pracuje s průběžnými motivy zahrady a domu, včetně jejich symbolických významů.)

Romantický sen o vlastním domě Constantine plní nejen sobě, ale i jiným přistěhovalcům – jeho firma staví laciné, nekvalitní nápodoby procovských sídel z východního pobřeží. Je přesvědčený, že stejně jako on „tihle lidé zoufale touží vlastnit maličký kousek Spojených států, který bude jen jejich“. Uvědomuje si, že buduje pouhé „kadibudky“, přesto však jezdí za tmy ke svým domům sentimentálně pozorovat život jejich obyvatel.

Součástí Constantinova amerického snu je i žena a rodina, kteří by se stali krví kolotající v „těle“ jeho domu. Jenže tak, jako jsou jeho domy šizené, ani jeho navenek vzorová rodina se třemi dětmi nestojí na pevných základech. Constantine sám svého otce nemiloval a při první příležitosti přeplul oceán, aby si „vybudoval nové já, tak velké, aby na něj otec nemohl“. Jeho žena Mary, dcera italských imigrantů, utekla od rodičů rovnou do manželství. Jak by tito dva lidé mohli vybudovat pevnou, láskyplnou rodinu, když sami nemají na čem stavět?

Constantinův dům jakožto stavba stojí, ale v přeneseném smyslu rodu se postupně bortí. Dvě děti se každé po svém takzvaně nevyvedou a odrodí. Nejstarší dcera Susan sice splňuje středostavovská měřítka vzorného dítěte, ale stejně jako její matka hledí rodičovskou domácnost opustit co nejrychleji časným sňatkem – a osvobodit se tak od otcovy incestní náklonnosti, jíž se nedokáže bránit aktivně. („Začala to ona a teď to existovalo, jejich společné tajemství. Říct ne by tomu dalo jméno.“) Mary se tichá konspirace mezi otcem a dcerou potvrdí po Susanině odchodu z domu. „,Byla moje,‘ řekl Constantine. Mary pochopila. Zahnala tu myšlenku.“

Naopak neduživý, přechytralý „maminčin“ syn Billy, který by si raději hrál s panenkami než s fotbalovým míčem, v otci budí hněv. „Jak můžu nezbožňovat svého syna? Co se mnou je?“ ptá se Constantine sám sebe.

Vůči otcovu snu o domě se vymezuje i nejmladší dcera Zoe, jejíž řecké jméno, které pro ni prosadil, „jako by předurčilo její osud cizinky“. Už jako dítě „věděla, že se nikdy nevdá. Nevěsta musí mít nějaký plán; musí bydlet v domě. Zoe bude bydlet venku… Do domů se nehodí.“

Známé rčení o bohatství, které první generace nashromáždí, druhá neudrží a třetí musí začít vydělávat znova, se v rodině Stassosových promítá v rovině nemateriálních hodnot. Řecký imigrant a americká Italka zplodí americké děti, které si neváží „staletí každodenní dřiny, modliteb odříkávaných za štěstí a lepší počasí, úzkostlivého hospodaření s penězi“ svých předků. A vzdorují „v hadrech, neučesaní, rozvalení jako ta nejhorší spodina na kusu nábytku, který byl chatrný a nevkusný, už když byl nový“. Billy, první vysokoškolák v rodině (rozhodl se nestudovat architekturu, byť ho zajímala, protože příliš připomínala otcův obor), se dokonce odmítne slavnostně obléknout na promoci a dopřát tak rodičům satisfakci.

Základy rodiny se zhroutí, když si Constantine najde milenku. V postavě kypré Magdy Cunningham opět rozvíjí motiv těla a tělesnosti (kontrast čistoty a smyslnosti podtrhují i jména obou jeho žen, Mary a Magda.) S Magdou se Constantine záměrně ožení v episkopálním kostele, protože „episkopální církev chápe, že Kristus přišel na zem jako reklama na tělo, aby nám sdělil, že být člověkem je v pořádku.“

K rodinnému domu, jejž Constantine vybudoval, necítí jeho děti žádnou vazbu a nabádají matku, aby ho po rozvodu prodala. Ta alespoň nechá zpustnout jeho milovanou zeleninovou zahradu. Constantine mezitím obdělává novou. Zeminu na neúrodný pozemek nad Atlantikem už nemusí nosit v ústech, ale nechá ji navézt. A čím jsou teď pro jeho zahradu pesticidy a umělá hnojiva, tím jsou pro něj samého služby prostitutek.

Zato Billyho, který si už od studií říká dospělejším jménem Will, ženy nezajímají. „Políbil jiného muže a náhle věděl, kým bude.“ Na prahu třicítky začne věnovat pozornost svému tělu a vypracuje si muskulaturu. „Bylo snazší být cynicky, vzdorně hubený.“ Teď „chtěl to, co chtějí hlupáci; sdílel jejich víru v tělesno.“

Mary o Willově homosexualitě intuitivně věděla odjakživa, stejně jako o incestním pnutí mezi manželem a dcerou. Za její zdvořilou tolerancí se skrývá zklamání. Neřekne, „že se jí obrací žaludek, když si představí, že její jediný syn miluje nějakého muže“ a „že zničil všechny její naděje“. Pro Constantina je synova sexuální orientace za hranicí vyslovitelnosti.

Motiv krve z názvu knihy Cunningham rozvíjí, když nejmladší dceru Zoe, nepokojnou duši se silným pudem smrti, nechá onemocnět AIDS, chorobou ztotožňovanou s krví. Její odcházení je předznamenáno už v dětství. „Zoe měla namířeno někam jinam. Každý den se loučila.“ Nemanželský syn, kterého zplodí s Afroameričanem v newyorském polosvětě, pak symbolizuje „nečistokrevnost“. Constantine o vnukovi uvažuje jako o „černém parchantovi“ a ani Mary v Jamalovi nedokáže vidět vlastní krev, protože „má fialové rty a vlasy jako ovčí rouno“.

Constantinovy naděje se ze Susan (která se také prohřešila proti „čistokrevnosti“, když si našla milence a její syn je možná plodem tohoto vztahu) přenesou na vnuka Bena (hebrejské jméno Benjamin znamená milovaný syn). Ben, projekční plátno Constantinových ambicí, úběžník jeho snů, „byl budoucnost, pro kterou Constantine pracoval. Statný, přátelský chlapec s řeckou bradou a široko posazenýma americkýma očima. Aspoň tahle nitka vychází z klubka rovná, opravdová, silná.“ Constantine netuší, že v jeho hezkém, silném, chytrém a vůbec dokonale plnokrevném vnukovi se snoubí obě „klatby“ rodiny Stassosových. Ben se totiž souží láskou k muži, nadto krvesmilnou – jeho milencem je bratranec Jamal. Své trápení řeší sebepoškozováním, a když zakrvavenou utěrku zahrabává na zahradě do hlíny, symbolicky zasévá semeno, ze kterého nic nevyroste. Sám Ben je jen planým výhonkem rodokmenu, slepou větví rodu. Jako by nedokázal unést tíži očekávání, která na něj jeho rodina naložila, žene ho nevědomá síla raději do nebytí. Když příboj vyvrhne jeho mrtvé tělo, na nebi svítí Rak a Plejády, píše Cunningham. Tato zdánlivě bezvýznamná informace dokládá autorovu péči o detail a potřebu dát příběhu místo ve vyšším plánu stvoření. Souhvězdí Raka je v západní astrologii tradičně ztotožňováno s rodinou a domovem a hvězdokupa Plejády je od dob starověkých Řeků spojována se smrtí ztroskotáním, zármutkem nad ztrátou bližního a zženštilostí či homosexualitou.

Ve stručném flashforwardu, v kterém Cunningham nechá čtenáře nahlédnout až do roku 2035, se zhroutí i zbytky druhdy počestného domu Stassosů a na jeho troskách staví svůj nový život Constantinův vnuk Jamal, zplozený mimo manželské lože s člověkem „jiné krve“, jehož víc než vlastní matka vychovala Cassandra, muž v ženských šatech se jménem ze starořeckého mýtu, a poté strýc Will se svým partnerem.

Je ironií, že stavitel Constantine navzdory svým snahám budovat jen boří, a místo aby se mu dařilo udržovat hodnotové konstanty (k nimž odkazuje jeho křestní jméno), přihlíží totálnímu rozkladu. Jedinou konstantou v příběhu nakonec zůstává otisk matrice původní rodiny, který si napořád neseme s sebou. Constantine Stassos měl velké plány a ty nejchvályhodnější úmysly, ale neuspěl. A přitom, jak sám cítí, selhal jen tím, že „nemiloval dost, nebo miloval příliš“.

 

Pavla Horáková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *