Crace, Jim: The Pesthouse; McCarthy, Cormac: The Road

mccarthy_road Dvě znepokojivé vize budoucnosti
(Jim Crace: The Pesthouse. Nan A. Talese/Doubleday, New York 2007, 272 stran.)
(Cormac McCarthy: The Road. Knopf, New York 2006, 256 stran.)

Brit Jim Crace a Američan Cormac McCarthy toho mají coby autoři společného jen velmi málo – tedy kromě uhrančivého literárního výrazu a jazyka, jímž brilantně vládnou. Jejich zásadně odlišné literární cesty se nicméně setkaly v posledních románech – oba dva nabízejí ve svých nejnovějších knihách vizi Ameriky, která má daleko ke konvenčním futuristickým představám a která velice zajímavým způsobem pracuje s archetypem cesty a putování.

Jak vypadá budoucnost?
Morový dům (The Pesthouse) Jima Crace i Cesta (The Road) Cormaca Mc Carthyho začínají tím, že zásadním způsobem zpochybňují zažité představy o podobě budoucnosti – budoucnosti, které dominují vyspělé technologie, umělá inteligence a všemocné stroje. Při důkladnějším zamyšlení, ke kterému Craceův i McCarthyho román vyzývají, si však člověk uvědomí, nakolik taková hi-tech vize budoucnosti vězí v ideji pokroku. Očekáváme, že pokrok půjde stále dál, a to i přesto, že se důsledků takového pokroku můžeme legitimně obávat. I ty nejapokalyptičtější vize hi-tech budoucnosti vlastně mají původ hluboko v ideji 19. století – kterou v jiných oblastech, jako je například etika, již dávno neuznáváme – že vše bude stále lepší a dokonalejší. Crace a McCarthy přicházejí s vizí, která je mnohem znepokojivější a – vzhledem k tomu, jak se dnes a denně dozvídáme o křehké stabilitě globální politiky, ekonomiky i klimatu – mnohem pravděpodobnější. Ostatně takový scénář má i historický precedens: historikové dnes přece tvrdí, že za pádem leckterých mocných říší mohly stát přírodní katastrofy.

Budoucnost, jak ji kreslí Crace a McCarthy, je tedy budoucnost, která je v jistém smyslu návratem do minulosti. Oba romány popisují Ameriku, kde se „něco stalo“, co vyvrátilo základy zde fungující civilizace. Crace v románu v jemných náznacích naznačuje, že toto něco se stalo před dlouhou dobou a stroje existují již jen jako vzpomínka, nebo spíše legenda předávaná z generace na generaci. Nevíme, kdy přesně se jeho román odehrává, může to být ode dneška sto nebo tisíc let, nicméně jedno je jisté: současnost popisovaná v románu připomíná dobu prvního osídlování Ameriky, jen s tím rozdílem, že zde osadníci nic nebudují. Hnáni fámou o tom, že od pobřeží vyplouvají lodě mořeplavců mluvících neznámou řečí, které odvážejí poutníky na jiný kontinent za lepší budoucnosti, vydávají se stovky lidí na „silnici snů“, která je má dovést k moři. Na této cestě se potkávají i dva protagonisté románu Franklin a Margaret. Franklin vyrazil na cestu se svým bratrem, o kterého přišel při přírodní katastrofě v Margaretině rodném městě, kdy se z celého města šťastnou shodou okolností zachránili právě jen on s Margaret. Nouze je svedla dohromady i při sobě udržela. A zkáza všech blízkých je též vyhnala na cestu. Tato „cesta“ má však daleko k nějakému romantickému cestování – „silnice snů“ není nic jiného než revír, v němž řádí bandy hrdlořezů a otrokářů.

McCarthy své postavy, otce a syna, raději vůbec nepojmenoval, což jen zesiluje pocit bezútěšnosti. Společnost se rozpadla, jména nic neznamenají, a tak je zbytečné je používat. Děj je situován do doby těsně po rozpadu civilizace: poutníci nacházejí opuštěné supermarkety se zbožím a dokonce na cestu vyrážejí ozbrojeni pistolí (byť jen se dvěma kulkami). Na rozdíl od předchozí McCarthyho knihy Tahle země není pro starý, která nedávno vyšla v českém překladu, je Cesta spíše lyrická a popisy zničené krajiny čtenáři připomenou starší, dosud nepřeložené dílo Krvavý poledník. I jejich cesta se nese ve znamení strachu. Zůstali na světě osamoceni, a tak se jeden druhého křečovitě drží, skrývají se před bandami vrahů a kanibalů a s károu, na kterou naložili vše, co mají, se plahočí k pobřeží v naději, že tam život bude lepší.

Naděje, příběh a putování

Aniž bych chtěl čtenáře připravovat o potěšení z četby, mohu snad prozradit, že ani jedna z knih nenabízí nějakou silnou pointu. Zatímco Crace svůj příběh staví více jako román, McCarthy předkládá vlastně sled obrazů a výjevů, přičemž děj samotný je spíš povídkový. Nicméně máme-li číst oba romány jako podobenství, McCarthyho přímočarost se ukazuje jako efektivnější: Cesta je nejen znepokojivá vize budoucnosti, ale i mocné podobenství o přítomnosti a minulosti.

Oba romány jsou situovány do prostředí, v němž samy nebudou možné. V tvrdém boji o přežití není místo pro umění ani pro příběhy. V době, kdy se pohled upírá k horizontu v naději, že to tam nebude tak hrozné, prostě nezbývá času a sil na nic jiného než na úsilí se k tomuto horizontu nějak dopracovat. V konečném důsledku tak to, co knihy líčí, je boj o život, který sám životem není… a je třeba si při čtení neustále klást otázku, nakolik se situace Margaret, Franklina, otce a syna liší od situace těch, kteří – ať dobrovolně či nedobrovolně – zůstali vzadu nebo zemřeli.

I příběh je cesta: od začátku přes zápletku spěje ke konci, ke svému naplnění. Je však možný tam, kde každý již dávno chová podezření, že toto naplnění je chiméra? I takovou otázku texty obou knih kladou. McCarthy – jak bývá jeho dobrým zvykem – je prost jakýchkoli snah dodat svému podobenství nějakého poselství, morálního sdělení, a o to je jeho kniha silnější: román v úchvatných scénách zachycuje lásku mezi otcem a synem, aniž by však tento vztah zasazoval do nějakých širších souvislostí, dával mu jiné dimenze (což ostatně ani nemůže, protože přijmeme-li premisu, že důležité je přežít, pak jim nic nezbývá, než držet jeden při druhém, neboť tak se šance na přežití dramaticky zvyšují). Zobrazuje tento vztah v řadě úchvatných obrazů, stejně jako zachycuje krajinu, jež i sžehnutá ohněm působí monumentálně.

Postavy obou románů se stávají nedobrovolnými nomády. Putují sice k nějakému cíli, ovšem samy již během cesty tuší, že tento cíl bude možná chiméra. Na druhou stranu jim nic jiného než jít nezbývá: svět těchto dvou knih je tak nejděsivější v tom, že neskýtá vůbec žádné útočiště. Na místě zůstat nejde, cíl je pochybný a cesta nebezpečná. Vyrážejí tedy na cestu, ovšem aniž by to bylo gesto jakékoli volby. Jejich putování je tak čekáním na smrt nebo vykoupení… a sám čtenář si rozhodne, která eventualita se jeví jako pravděpodobnější.

Ladislav Nagy, A2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *