Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraphHistorik popkultury Michael Chabon
(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Michael Chabon, jenž patří k nejvýznamnějším americkým prozaikům současnosti, se českému čtenáři představil před několika lety monumentální ságou Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Skvěle napsaný a čtivý román české publikum jistě oslovil, neboť v krátkém sledu pak vyšlo několik dalších autorových knih, včetně jedné knihy esejistické, a Telegraph Avenue se tak dostává do rukou čtenáři, který má – anebo může mít – povědomí o Chabonově psaní a jeho hlavních charakteristických rysech. Ostatně ten zdaleka nejvýraznější rys jeho tvorby, role pop-kultury ve vývoji moderní společnosti, je právě páteří Kavaliera a Claye.

V jistém smyslu lze říct, že Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jsou alternativním pohledem na kořeny americké kultury –  o té se na rovině kulturně-politické mluví jako o „translatio imperii”, na rovině intelektuální se sleduje linie vedoucí od německých romantiků ke Coleridgovi a Carlylovi a od nich k Emersonovi a dalším americkým transcendentalistům; Chabon se na ni ovšem dívá méně vážně, leč stejně závažně. Kultura je živá věc a pop-kultura, zejména pak kultura oslovující děti, hraje stejně důležitou úlohu jako vzletné abstraktní myšlenky velkých myslitelů. Ostatně ne náhodou se sám tvorbě pro děti občas věnuje. Dětská literatura – a další formy umění, například komiks, film – utvářejí myšlení a vnímání publika mnohem dříve než jiné, tzv. „vysoké” nebo „intelektuálně náročné formy a populární či masové umění neplní jen roli čistě kulturní, ale do značné míry též mytickou. Příběhy komiksových hrdinů, jejich udatné činy a neohroženost, se stávají mytologií moderní doby.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye se věnuje fenoménu komiksu a postavám tzv. „superhrdinů”, jejichž rodokmen zajímavě sleduje až k pražskému Golemovi. Historická linie, již spisovatel v románu načrtává, je radikálně odlišná a výraznou roli v ní sehrává autorovo vlastní židovské dědictví: ze Starého světa vede cesta do světa Nového přes legendy a mýty, které si Nový svět přetváří a upravuje do vlastní podoby. Výsledkem je komiks, v němž – podobně jako ve starých židovských legendách – dobro nakonec zvítězí nad zlem a slabší jsou ochráněni superhrdinou. V dějinách komiksu se zrcadlí dějiny Ameriky od poloviny dvacátého století až do současnosti,

a pokud se nad tímto exposé zamyslíme, možná právě komiks a jeho základní premisy vysvětlují lépe ono často tolik kritizované americké „černobílé” vidění světa a jisté politické nadržování slabším, byť to je často v protikladu k reálně-politickým zájmům atlantického uskupení.

Pokus zachytit nějak dějiny vlastní země přes fenomény popkultury a masové zábavy jistě není nový a Chabon má v tomto ohledu významné předchůdce. Například Don DeLillo v románu Podsvětí, jenž má ambice stát se románovou historií Ameriky druhé poloviny dvacátého století, staví celých pět desetiletí americké historie na jednom odpalu z legendárního baseballového zápasu (v tomto ohledu na něj Chabon o několik let později tak trochu navazuje v dětské knize Letní země /Summerland/, která se též točí kolem baseballu). Britský spisovatel Salman Rushdie se v knize Zem pod jejíma nohama, svém „první americkém románu”, jak toto dílo označil Malcolm Bradbury, pokusil nahlédnout moderní svět prizmatem populární hudby. Zatímco DeLillovy dějiny se nesou v pochmurně apokalyptickém a paranoidním duchu, neboť jejich hlavními konturami jsou studená válka a kubánská krize, Rushdie používá motiv hudby k podpoření svého dlouhodobě zastávaného přesvědčení o blízkosti západní a východní kultury: ukazuje, že moderní společnost na západě utváří hudba (rock’n’roll) stejně jako na východě (bollywoodské muzikály). K takovému pohledu má blízko i Michael Chabon, neboť popkultura mu je nástrojem k zachycení identity (jakkoli vágně tento termín vymezíme) americké společnosti.

Zkoumání vlastní identity a historie, odlišnosti americké zkušenosti od evropské, je leitmotivem Chabonova psaní. V eseji „Imaginární vlast” z knihy Mapy a legendy píše o dědictví židovské kultury a o vlastním snu o Izraeli jakožto vlasti, jež by měla být jeho domovem („Izrael, či území o víceméně shodné rozloze s dnešním Izraelem, je údajně mým domovem — duchovně, ale i hmotně”). Předkládá čtenáři své postřehy z návštěvy Izraele a ve vzpomínkách se vrací do dětství, kdy rodiče uvažovali, že by následovali hlas svého původu a do Izraele se odstěhovali . Nakonec z toho vždy sešlo a on na závěr eseje zdůrazňuje, že je tomu rád, protože bez ohledu na původ je jeho domov jinde: „Tak dobře, jsem zvrhlý — na Izraeli se mi nejvíc líbila jeho arabská tvář. Tedy přesněji řečeno se mi líbilo, jak je šev mezi Židy a Araby nedokonalý, jak tkaninou místy prosvítá rubová strana. Moc se mi tam líbilo, ale Bůh ví, že jsem si tam doma nepřipadal.” Tento citát je pozoruhodný hned ze dvou důvodů: předně poměrně jasně říká, že dědictví staré kultury, z níž jeho rodina pochází, je dědictví a nic víc než právě toto. Jako takové je součástí kultury, která je zcela samostatná a úplně jiná. Za druhé otevřeně přiznává, že se mu na Izraeli líbí „nedokonalý šev” mezi dvěma kulturami, tedy přesně to, co oceňuje na americké kultuře, anebo spíše kalifornské, abychom byli přesnější.

Podobný „šev” lze najít i v Kalifornii a Telegraph Avenue je jeho oslavou. V románu je jím rozhraní mezi Oaklandem a Berkeley, někdejší hranice dvou světů, silné černošské komunity na straně jedné, univerzity, a tedy jakéhosi symbolu bílého světa, na straně druhé. Tyto světy tvoří pomyslný základ, v němž mají své kořeny všechny postavy tohoto románu a je úchvatné sledovat, jak jemně se autorovi daří s dědictvím individuální minulosti pracovat: odkaz radikalismu šedesátých let v knize zosobňuje Chan Flowers, tradiční černošskou komunitu jeden z dvojice hlavních hrdinů Nat, jeho parťák Archy představuje komunitu bělošskou, v jeho konkrétním případě židovskou, a jejich ženy, živící se jako porodní asistentky, odkazují k tradici alternativní kultury, jež je v téhle části Kalifornie od šedesátých let velmi silná.

To, co ve svém románu zachycuje, je hybridní kultura v tom nejlepším slova smyslu – zde ovšem stojí za zmínku, že čteme-li Chabonovu komedii mravů jako velký americký román, je třeba mít na paměti, že zachycuje jen jednu stránku současné Ameriky, totiž Kalifornii, stát, který je v mnohém specifický, zejména pak jistou otevřeností a vstřícností. Právě tento hybridní charakter kalifornské kultury umožnil překonat „nepokoje” konce šedesátých let – ty jsou v knize přítomny ve formě odkazů k hnutí Černých panterů nebo k bráně univerzity na konci Telegraph Avenue, jež slouží jak symbol studentského radikalismu.

Kalifornie, anebo lépe řečeno, jedna velmi konkrétní a jasně vymezená část tohoto amerického státu, umožňuje autorovi zachytit barvitý svět, v němž se střetávají různé kultury a vzájemně se obohacují, zároveň je to ovšem prostředí do značné míry privilegované. Tato skutečnost hezký obrázek multikulturního a tvůrčího hybridního prostředí do značné míry relativizuje. Studentský radikalismus ani hnutí Černých panterů nevyhloubily ve společnosti tak hluboké příkopy, jaké existují na místech méně šťastných, třeba ve spisovatelem vzpomínaném Izraeli.

Oslavou hybridity připomene Telegraph Avenue Bílé zuby Zadie Smithové, které jsou též silně inspirovány, možná až determinovány místem, kde se odehrávají: podobně jako Chabonova Kalifornie i londýnská čtvrť Willesden Green v případě Smithové je místem, kde střetávání kultur vytváří zajímavé a plodné prostředí. Stal-li se román Bílé zuby jakýmsi manifestem multikulturalismu, pak román Chabonův je zčásti obrazem Ameriky, zčásti jejím programem. Autorka Bílých zubů si od kritika Jamese Wooda vysloužila – společně s dalšími romanopisci, jako jsou Jeffrey Eugenides nebo David Foster Wallace – označení „hysterický realismus”, to především za snahu zachytit v největší možné míře a s maximem různých kritických postřehů realitu, přičemž jednotlivec se z těchto románů vytrácí, slouží jen jako nositel autorova kritického sdělení, jímž je v případě Zadie Smithové apoteóza hybridity, odsouzení snah po udržení „čisté kultury” jakožto svého druhu eugeniky a deklarace multikulturalismu jako programu. Ať už Woodova charakteristika platí na všechny jmenované autory či nikoli, jisté je, že Chabon, přes možné podobnosti, se jí vymyká právě propracovaností svých postav, a to nejen těch hlavních. Modeluje je téměř dickensovsky – ani jedna postava není okrajová v tom smyslu, že by byla jen do počtu či jako dekorace. Všechny jsou propracované a velmi reálné, což vytváří zvláštní kontrast s celkovým laděním románu, které je mírně problematické, anebo, lépe řečeno, nevěrohodné. Celá komunita, do níž je román zasazen, působí trochu nepravděpodobně, stejně tak přátelství mezi dvěma protagonisty, které je ovšem na druhé straně velmi nenucené, jaksi přirozené, a to právě díky tomu, že autorovy postavy nejsou jen nějakými figurkami, ale jsou to plnohodnotné postavy v té nejlepší tradici románu devatenáctého století. I díky nim nabírá dílo po trochu vlažnějším začátku zajímavé tempo a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout prostě proto, že mu na postavách záleží — a je ochoten Chabonovi při jeho jazykové originalitě prominout i občasný pleonasmus nebo snad až byzantskou hýřivost metaforami, jež na druhou stranu odráží specifický charakter místa, do něhož je příběh situován.

Zároveň je příjemné, že Telegraph Avenue není „románem idejí”. Ano, s proměnlivou intenzitou zde zaznívají různá témata, která lze z textu vyčíst a o nichž lze diskutovat – anebo se o nich zmiňovat v doslovu, jako je tento –, především však román zůstává komedií, v níž vystupují skutečné lidské postavy a nikoli typy. Jak již bylo řečeno výše, jsou to konkrétní postavy, z nichž každá má individuální příběh, jenž je sám o sobě zajímavý. V tomto ohledu je asi nejvýraznější postavou Gwen – a to do takové míry, že v některých pasážích zastiňuje oba hlavní hrdiny.

V živém, barvami hýřícím Chabonově vyprávění nicméně čtenáře zarazí nálada nostalgie. Nostalgie po konci šedesátých let, funky hudbě Donalda Byrda či Johnnyho Hammonda, nostalgie, jež je zosobněna přímo v předmětu podnikání protagonistů. Prodávají staré vinylové desky, tedy cosi, co jako by ani nepatřilo do současné doby. A stejně tak do ní nepatří jejich malý krámek, který má být co nevidět pohlcen rozpínajícím se obchodním centrem. Pro milovníky starých desek se nabízí jediné řešení – odchod do virtuálního světa. Ten jim sice nabídne svobodu a globální dosah, nicméně daní za tyto dvě věci je právě ztráta místa. Místa, které bylo jedinečné, mělo svou historii, své problémy, ale i svou chuť a specifické postavy. Telegraph Avenue je tak možné číst nejen jako komedii mravů, ale i jako nostalgickou vzpomínku.

 

Ladislav Nagy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *