McCarthy, Cormac: Konzultant

mccarthy_konzultant(Cormac McCarthy: Konzultant. Překlad Petr Fantys. Praha, Argo 2013.)

 

Konzultantova ložnice v domě ve společném vlastnictví. Závěsy jsou zatažené a v místnosti je téměř tma. Pohled směrem od nohou postele na dvě ležící postavy. Dialog občas tlumí přikrývky, a tudíž se na plátně objevuje prostřednictvím TITULKŮ.

 

LAURA

Už jsi vzhůru?

 

KONZULTANT

Ne.

 

LAURA

Jasně.

 

KONZULTANT

Kolik je?

 

LAURA.

Dvě. Budou dvě.

 

KONZULTANT

Jaký dvě?

 

LAURA

Cože?

 

KONZULTANT

Dvě ráno nebo dvě odpoledne?

 

LAURA

To snad nemyslíš vážně.

 

KONZULTANT

Ne tak úplně.

 

LAURA

Už je odpoledne.

 

KONZULTANT

Ale já vím. Teda ty jsi vážně sexy. Kdy ti to letí?

 

LAURA

V sedm čtyřicet.

 

KONZULTANT

Co to děláš?

 

LAURA

Já nic nedělám.

 

KONZULTANT

Mě snad odsud budou muset vynést na nosítkách.

 

LAURA

Tak si budeme povídat.

 

KONZULTANT

Myslíš, že by nám pomohlo kafe?

 

LAURA

Ty si myslíš, že by nám pomohlo kafe.

 

KONZULTANT

No, asi nepomohlo.

 

LAURA

Neviděla jsem tě čtrnáct dní. A dneska večer se musím vrátit.

 

KONZULTANT

Já vím. Tak mi řekni něco sexy. Pro chlapa jsou slova strašně podstatný.

 

LAURA

Tak jo.

 

KONZULTANT

Ano?

 

LAURA

Přemýšlím.

 

KONZULTANT

Jasně.

 

LAURA

Chci, abys mi zajel rukou pod šaty.

 

KONZULTANT

Vždyť na sobě žádný nemáš.

 

LAURA

A co to s tím má společnýho? Ty přece chceš, abych ti takový věci říkala.

 

KONZULTANT

No jo, ale musí to bejt reálný.

 

LAURA

Dobře, tak mi strč ruku do kalhotek.

 

KONZULTANT

To je úplně stejnej problém. Možná mi prostě jenom řekni, co chceš, abych ti dělal.

 

LAURA

Chci, aby ses mě dotknul.

 

KONZULTANT

A kde se tě mám dotknout?

 

LAURA

Chci, aby ses mě dotknul tam dole.

 

KONZULTANT

Vážně to chceš?

 

LAURA

Vážně to chci.

 

KONZULTANT

Řekni to víc sexy.

 

LAURA

Chci, abys mi na ni sáhnul.

 

KONZULTANT

Bože. Jsi mokrá?

 

LAURA

Ano. Ááách, miláčku.

 

KONZULTANT

Ježíši, ty úplně tečeš.

 

LAURA

Já vím.

 

KONZULTANT

Jak ses do takovýho stavu dostala?

 

LAURA

Ááách. Prostě jsem si tě představovala.

 

KONZULTANT

A jak sis mě představovala?

 

LAURA

Představovala jsem si, že mám tvůj rozkošnej obličej mezi nohama.

 

KONZULTANT

Bože, Lauro.

 

LAURA

Lásko? Áááách. Asi bych se měla jít umejt.

 

KONZULTANT

Já nechci, aby ses myla. Chci tě celou u sebe.

 

LAURA

Určitě to chceš?

 

KONZULTANT

Určitě.

 

LAURA

Tak jo.

 

KONZULTANT

Jak to, že je z tebe taková divoška?

 

LAURA

To proto, že se stýkám s tebou. Můžu ti něco říct?

 

KONZULTANT

Jasně.

 

LAURA

Podle mě ses včera v noci překonával. Měla jsem dojem, že mi ty orgasmy snad ani nepřestanou.

 

KONZULTANT

Víš, co tohle dělá s mužským egem?

 

LAURA

Jo. Mám pokračovat?

 

KONZULTANT

Prosím.

 

LAURA

Ježíšikriste, pomalu, pomalu. Bože, jak to, že to tak dobře umíš?

 

KONZULTANT

To proto, že se stýkám se strašně zlobivejma holkama.

 

LAURA

Víš, že jsi mě celou úplně zničil?

 

KONZULTANT

No to doufám. Bože, víš, že máš tu nejrajcovnější kundičku v celým křesťanským světě?

 

LAURA

A co holky říkají, když jim tohle děláš?

 

KONZULTANT

Já žádný holky nemám. Pro mě jsi jenom ty.

 

LAURA

Ale měl jsi.

 

KONZULTANT

To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju.

 

LAURA

Ale pamatuješ.

 

KONZULTANT

No dobře. Obvykle říkávaly „Ach Bože“, nebo „Ježíšikriste“. Skoro vždycky něco takhle zbožnýho.

 

LAURA

S tebou je fakt sranda.

 

KONZULTANT

Ženský milujou zábavu. Řekni, co ti mám udělat.

 

LAURA

To ty přece víš.

 

KONZULTANT

Tak to řekni nahlas.

 

LAURA

Co když to pro tebe bude šok.

 

KONZULTANT

To je mi fuk.

 

LAURA

Víš to jistě?

 

KONZULTANT

Jo.

 

LAURA

Takže chci, abys mě opíchal prstem.

 

KONZULTANT

Cože?

 

LAURA

No jak jsem řekla.

 

KONZULTANT

Ani se mi nechce věřit, žes to vyslovila.

 

LAURA

Tak tomu věř.

 

KONZULTANT

Dosáhla jsi fakt úplně nový úrovně zvrácenosti. Myslel jsem, že to ženskejm moc neříká.

 

LAURA

To záleží na konkrétní ženský.

 

KONZULTANT

Fakt úplně nový úrovně.

 

LAURA

Chci, abys mi tam strčil prst, našel můj bod G a zatlačil na něj.

 

KONZULTANT

Ježíšikriste. Hned teď?

 

LAURA

Ne. Ve čtvrtek.

 

KONZULTANT

Bože.

 

LAURA

Ááách, ano, ano, ááách. Myslela jsem, že nevíš, jak na to.

 

KONZULTANT

To jsem nikdy neřek. Teda ty jsi tak rajcovní.

 

LAURA

Šššš.

 

KONZULTANT

Ano.

 

LAURA

Šššš. Ach Bože. Ach Bože.

 

 

ÚVODNÍ TITULKY

 

 

Mexická autodílna. Svářeč v pracovní kombinéze a svářečských brýlích rozřezává acetylenovým hořákem bok cisterny fekálního vozu Ford F-650.

 

Mexická autodílna. Cisterna fekálního vozu je rozřezaná na dvě poloviny a zdvihák právě spouští do otevřené půlky cisterny dvousetlitrový sud. Svářeč stojí v cisterně a čeká, až bude moct povolit háky a lana.

 

Travnatá pláň náhorní pouště, která se podobá okolí Patagonie v Arizoně nebo krajině na východ od Las Vegas v Novém Mexiku. Je večer. Bílý Cadillac Escalade stojí pod několika topoly na kraji koryta vyschlého potoka. K zadní části vozu je připojen přívěs na přepravu koní a kufr je zavřený. Dveře na straně řidiče jsou otevřené. Na sedadle sedí muž (Reiner) a skrz otevřené dveře hledí dalekohledem. Je dobře oblečený – na sobě má khaki kalhoty a sportovní košili a na nohou vysoké kožené boty značky Gokey proti hadímu uštknutí.

 

Náhorní poušť, večer. Po planině se velmi rychlými, plavnými skoky pohybuje gepard.

 

Ulice v Amsterdamu, obchody, kanál. Konzultant přechází most. Má na sobě letní oblek bez kravaty a v jedné ruce drží černé nylonové desky.

 

Náhorní poušť. Velmi atraktivní žena (Malkina) sedí se zkříženýma nohama na střešním nosiči cadillacu. Na hlavě má černý westernový klobouk s plochým dýnkem a pleteným řemínkem pod bradu. Bílá košile s koženou vestou, bavlněné jezdecké kalhoty a drahé kožené boty. Dlouhé černé vlasy má sepnuté dozadu. Naklání se kupředu, lokty se opírá o kolena a dívá se skrze drahý dalekohled.

 

Mexická autodílna. Svářeč navařuje zpět vrchní část cisterny.

 

Mexická autodílna. Svářeč obrušuje svár na boku cisterny elektrickou kotoučovou bruskou. Obrovské snopy jisker.

 

Náhorní poušť. Trávou běží zajíc. Gepard ho chytí a v oblaku prachu zabije.

 

Náhorní poušť. Žena skloní dalekohled, zavře oči a přitiskne si lokty k bokům. Skoro se zašklebí. Na tuto krátkou vzdálenost vidíme, že má ze strany na krku vytetovanou egyptskou kočku. Po straně cadillacu sedí přivázaný druhý gepard. Zvíře vstane, přechází dokola, znovu si sedne a upřeně hledí do dálky.

 

Mexická autodílna. Muž v pracovní kombinéze a ochranné roušce sprejuje v lakovně cisternu.

 

Kancelář obchodníka s diamanty v Amsterdamu. Staromódní, dřevem vykládaná místnost. Obchodník má na sobě košili s klotovými rukávy a kravatu. Přesune mikroskop přes stůl ke konzultantovi. Konzultant se dívá do mikroskopu. Na stole je rozprostřena černá klenotnická látka, na které leží sedm či osm tří- až pětikarátových diamantů. Konzultant zvedne oči od mikroskopu, obchodník natáhne ruku a přístroj si přisune zase zpátky k sobě. Rukou udělá gesto ve smyslu „co se dá dělat“, vyjme kámen ze svěrky, položí ho na látku, do mikroskopu vloží další kámen a opět přístroj přisune ke konzultantovi. Konzultant se skloní a prohlíží si ho. Obchodník ho pozoruje.

 

Malé mexické přístavní město u Kalifornského zálivu. Probíhá vykládka několika nákladních vozů, které pak míří podél doku ke skladišti s nápisem „Aduana“ nade dveřmi. Jeden z nich je onen fekální vůz. Celník ho odkloní stranou. Řidič seshora podává celníkovi hnědou obálku a ten ji vkládá do kapsy v přední části bundy. Vůz pokračuje dál po silnici.

 

Náhorní poušť, západ slunce. Žena vyráží na arabském plnokrevníku téměř v plném klusu po travnaté pláni. Anglické sedlo. Otáčí koně, dívá se za sebe, pak se skloní ke krku koně a vybízí ho, aby běžel dál. Předbíhají ji dva gepardi a mizí v oblaku prachu.

 

Poušť v jihozápadní části USA. Ve vedru se mihotá obraz vzdálených hor. Pohled na dlouhý rovný úsek prázdné asfaltové silnice, která ve vlnách vedra působí téměř tekutě.

 

Poušť v jihozápadní části USA. V houštině stojí zaparkovaný fekální vůz. Řidič otevře dveře, jednou rukou se přidrží střechy, druhou horní části dveří a postaví se. Druhý muž se dívá dalekohledem skrze přední sklo. Pouštní houštinu v dálce přechází roztroušená skupina osob, mužů i žen, s kufry a pytli s oblečením, které nesou přes rameno. Stojící muž si z kapsy košile vyndá cigaretu, zapálí si ji a lehce vyfoukne kouř.

 

Pracovna obchodníka s diamanty.

 

(Cormac McCarthy: Konzultant. Překlad Petr Fantys. Praha, Argo 2013.)

 

Krivak, Andrew: Dlouhý návrat

krivak_dlouhy navrat(Krivak, Andrew: Dlouhý návrat. Překlad Petra Diestlerová. Odeon, Praha 2013, 176 stran, doporučená cena 249 Kč.)

Ovce, o které jsme pečovali, byly zvyklé pobývat po celý rok venku. Jako dítě jsem dělal všechnu práci, kterou jsem zvládal, drobné úkoly, na které si už nevzpomínám, ale zanedlouho jsem dostal na starost koryta s krmením, která jsme potřebovali, dokud nezačala vyrážet první jarní tráva. Březím ovcím otec stříhal okolí vulvy, a když začaly koncem dubna rodit, dělal porodní bábu celým stádům, často s pomocí rusínských vesničanů, kteří rok co rok přesně věděli, kdy mají dorazit, a zdálo se, že si mého vysokého, nezávislého otce oblíbili. Jakmile přišlo léto, přesouvali jsme se i se stády po údolích a loukách, a když jsme se příliš vzdálili od salaše nebo se udělalo hezké počasí, přespávali jsme venku, a za těch večerů jsme nehovořili o minulosti ani o budoucnosti, nýbrž jen o tom, co nám ten den připadalo podivné, obtížné nebo krásné (otec všechny věci v přírodě dělil do těchto kategorií) a o tom, kam poženeme stáda nazítří.

Celou dobu jsme mluvili anglicky. Ten první den, kdy mě vysadil do sedla a vydali jsme se s ovcemi z Pastviny, naposledy promluvil slovanským jazykem na nějaké rusínské venkovany, kteří ho cestou na pole o velikonočním půstu zdravili „Slava Isusu Christu“, na což odpověděl „Slava na viki“ a pak už neřekl jediné slovo, jež by mi bylo srozumitelné, dokud jsem se koncem léta nenaučil rozumět jazyku – a reagovat v něm –, jenž se stal naším soukromým tam nahoře v horách a který mi přísně zakázal používat, až se vrátíme dolů do vsi, kde všichni mluvili slovensky, rusínsky, nebo – s cizími lidmi – maďarsky.

(Krivak, Andrew: Dlouhý návrat. Překlad Petra Diestlerová. Odeon, Praha 2013, 176 stran, doporučená cena 249 Kč.)

DeLillo, Don: Padající muž

delillo_padajici muz(Don DeLillo: Padající muž. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2008, 208 stran, 239 Kč.)

 

Část první

 

Bill Lawton

 

1

 

Už to nebyla ulice, ale svět, čas a prostor padajícího popela, skoro noc. Šel směrem na sever, troskami a blátem, všude kolem utíkali lidé, na obličej si tiskli ručníky a přes hlavu měli přehozená saka. Ústa si zakrývali kapesníkem. Boty si nesli v rukou, proběhla kolem něj žena a v každé ruce držela jednu. Běželi a padali, někteří, zmateně a neladně mezi hroutícími se troskami, jiní se schovávali pod auta.

Vzduch se dosud chvěl hřmotem, bortivým rachotem pádu. Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seismických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.

Měl na sobě oblek a v ruce nesl aktovku. Ve vlasech i v obličeji měl plno střepinek skla, mramorované kapky lesklé krve. Minul nápis Snídaně – zvláštní nabídka a kolem pořád běželi lidé, policisté a hlídači z bezpečnostních agentur, ruce na pažbách revolverů, aby je neztratili.

Všechno bylo vzdálené a tiché, tam uvnitř, kde měl být. Všechno se odehrávalo tady venku, auto napůl pohřbené troskami, vysypanými skly vycházely zvuky, hlasy z rádia skřehotající uvnitř vraku. Viděl, jak z běžících lidí kape voda, jak byli až na kůži promočení z požárních rozstřikovačů. Na ulici se povalovaly boty, kabelky a notebooky, na obrubníku seděl muž a kašlal krev. Kolem se nesmyslně kutálely papírové kelímky.

I tohle byl svět, postavy v oknech stovky metrů vysoko, vypadávající do volného prostoru, a také pach hořícího benzínu a vytrvalý jekot sirén ve vzduchu. Ten hluk je provázel, vrstvy zvuku se na ně nabalovaly, a on od nich odcházel a blížil se jim zároveň.

A pak tu bylo ještě něco, vně toho všeho, mimo toto vše, ve vzduchu nad ním. Díval se, jak se to přibližuje. Z vysokého sloupce dýmu se snášela košile, vznášela se a plula v matném svitu, pak znovu klesala, směrem k řece.

Lidé běželi a pak se zastavovali, někteří, kymáceli se na místě, snažili se popadnout dech v rozpáleném vzduchu, a mezi tím křečovité výkřiky nevěřícnosti, kletby a ztracené volání, a spousty papíru ve vzduchu, poletující smlouvy a zprávy, netknuté útržky obchodování zmítané větrem.

Šel dál a nezastavoval se. Někteří běžící teď stáli, jiní zabočili do postranních ulic. Někteří couvali zpátky, hleděli na to odhalené nitro, na svíjející se životy tam uvnitř a na padající věci, hořící předměty zanechávající za sebou kouřový ohon.

Viděl dvě ženy v běžeckých šortkách, couvaly a vzlykaly, dívaly se mimo něj, s tvářemi najednou strhanými.

Viděl skupinu cvičící tai-či v nedalekém parku, stáli s rukama předpaženýma zhruba ve výši hrudníku, s pokrčenými lokty, jako by to všechno, sebe nevyjímaje, mohli nějak zastavit.

Kdosi vyšel z restaurace a nabízel mu láhev vody. Byla to žena v baseballové čepici, na obličeji měla roušku proti prachu, a vzápětí ruku s lahví stáhla, odšroubovala uzávěr a znovu mu ji podala. Postavil aktovku na zem, aby si ji vzal, matně si uvědomoval, že nemůže hýbat levou rukou, že musel napřed odložit aktovku, aby si mohl láhev vzít. Do ulice prudce zabočily tři policejní dodávky a s houkajícími sirénami rychle směřovaly do centra. Zavřel oči a napil se, cítil, jak mu voda stéká do útrob a splachuje s sebou prach a saze. Žena se na něj dívala. Cosi říkala, ale on to neslyšel, vrátil jí láhev a znovu uchopil aktovku. Ve vydatném doušku vody cítil pachuť krve.

Znovu vykročil. Před sebou uviděl prázdný vozík ze supermarketu. U vozíku stála žena, čelem k němu, hlavu a obličej omotané policejní páskou, žlutou výstražnou páskou, jakou se označuje místo činu. Místo očí měla úzké bílé škvíry v barevné masce, rukama svírala držadlo vozíku, stála na místě a hleděla do kouře.

Potom uslyšel zvuk toho druhého pádu. Přešel Canal Street a věci se mu začaly jevit nějak jinak. Chyběl v nich obvyklý ruch, na dlážděné ulici, v železobetonových budovách. Věci kolem něj cosi zásadního postrádaly. Byly nedokončené, jestli to tak dá říct. Byly neviděné, jestli se to tak dá říct, výlohy obchodů, rampy na vykládání zboží, sprejem pomalované zdi. Takhle možná věci vypadají, když není nikdo, kdo by se na ně díval.

Slyšel zvuk druhého pádu, nebo jej cítil v chvějícím se vzduchu, severní věž se zřítila, tichý vzdech žasnoucích hlasů v dálce. To byl jeho pád, jeho severní věž.

Obloha tady byla jasnější a dalo se lépe dýchat. Za ním byli další, byly jich tisíce, vyplňovali prostor, dav téměř spořádaný, lidé vycházející z kouře. Šel pořád dál, dokud se nemusel zastavit. Zasáhlo ho to náhle, vědomí, že už nemůže dál.

Pokusil se říct sám sobě, že žije, ale bylo to příliš absurdní pomyšlení, aby dávalo smysl. Taxíky nikde a aut jen málo, a pak se objevila stará dodávka s nápisem Elektrická zařízení, Long Island City, řidič přibrzdil u chodníku, vyklonil se z okénka na straně spolujezdce a zkoumavě se na něj zadíval, na muže pokrytého prachem a hmotou rozdrobenou na prášek, a zeptal se, kam chce odvézt. Teprve když nasedl do kabiny a přibouchl za sebou dvířka, uvědomil si, kam vlastně celou dobu směřoval.

 

* * *

 

2

 

Nebyly to jenom ty dny a noci v posteli. Zpočátku byl sex ve všem, ve slovech, ve větách, v naznačených gestech, v nejjednodušších nápovědích pozměněného prostoru. Když položila knihu nebo časopis, zavládlo na chvíli ticho. To byl sex. Když šli společně po ulici a zahlédli svůj odraz v zaprášené výloze. Výstup po schodišti byl sex, když kráčela podél zdi a on šel těsně za ní, dotknout se nebo nedotknout, jen zlehka pohladit nebo pevně stisknout, cítila, jak se k ní zespodu tlačí, jak jí klouže rukou po stehnu, až se musela zastavit zastavila a on pak klidně sunul ruku dál, nahoru a dopředu, dokud ho nevzala za zápěstí. V pohybu, jímž si posunula sluneční brýle, když se otočila a podívala se na něj, nebo v televizním filmu, kde vstoupí žena do prázdného pokoje a nezáleží na tom, jestli zvedne telefonní sluchátko nebo si svlékne sukni, pokud je sama a oni se na ni dívají. Sex byl pronajatý domek na pláži, když tam večer dorazili po dlouhé úmorné jízdě autem, v těle pocit, jako by jí klouby někdo svařil autogenem, a pak tichý hukot příboje za dunami, náraz a splývání, to byla dělící čára, ten zvuk tam ve tmě, který vyznačoval tep země v krvi.

Seděla a přemýšlela o tom. V mysli se jí střídaly obrazy, vzpomínky z počáteční doby před osmi lety, než mezi nimi zavládla šeď zvaná manželství. Na klíně měla dnešní poštu. Některé věci bylo nutno řešit a jiné události je odsouvaly na vedlejší kolej, ale ona se dívala na stěnu za lampou, kam se zdánlivě promítali, muž a žena, s neúplnými, ale jasně zřetelnými a skutečnými těly.

Až ta pohlednice ji probrala, ležela nahoře na hromádce složenek a ostatních obálek. Letmo si přečetla obvyklý naškrábaný pozdrav od přítelkyně pobývající tou dobou v Římě a pak se znovu zadívala na fotografii na pohlednici. Zobrazovala reprodukci obálky prvního vydání Shelleyho básnického eposu o dvanácti zpěvech Islámská vzpoura. Dokonce i na formátu pohlednice bylo vidět, jak je ta obálka krásná, s velkou ilustrovanou iniciálou se zvířecími ozdobami, hlavou berana a nějakou fantastickou rybou s klem a chobotem. Islámská vzpoura. Pohlednice byla z domu Keatse a Shelleyho na Piazza di Spagna a ona si po prvních vteřinách úleku uvědomila, že byla odeslána před jedním nebo dvěma týdny. Byla to tedy pouhá náhoda, i když možná něco víc, že pohlednici s titulem právě téhle knihy dostala zrovna teď.

A to bylo vše, jeden prchavý okamžik pátku onoho týdne dlouhého jako celý život, tři dny po letadlech.

 

*

 

Obrátila se k matce: „Bylo to něco neuvěřitelného, jako by vstal z mrtvých, najednou se objevil ve dveřích. Ještěže byl Justin tady u tebe. Bylo by příšerné, kdyby viděl tátu v takovém stavu. Od hlavy až k patě jako posypaný šedivým popelem, já nevím, celý jakoby očouzený, obličej i šaty od krve.“

„Skládali jsme puzzle, se zvířátky, s koníky na louce.“

Matčin byt byl nedaleko Páté Avenue, na stěnách pečlivě rozvěšené umění, na stolcích a v knihovnách malé bronzové plastiky. Dnes panoval v obývacím pokoji šťastný nepořádek. Na podlaze se povalovaly rozházené Justinovy hračky a hry, rušily bezčasovost místnosti, a to bylo příjemné, pomyslela si Lianne, protože jinak si člověk v takovém prostředí netroufal promluvit hlasitěji než šeptem.

„Nevěděla jsem, co mám dělat. Nefungoval telefon, rozumíš. Nakonec jsme šli do nemocnice. Pěšky, vedla jsem ho za ruku jako dítě.“

„Proč vlastně šel k tobě?“

„Nevím.“

„Proč nešel rovnou do nemocnice? Tam dole, ve městě. Proč nešel k té své přítelkyni?“

Přítelkyní myslela milenku, nevyhnutelná jedovatost, kterou si nedokázala odpustit, nemohla si pomoct.

„Nevím.“

„Takže jste o tom nemluvili. Kde je teď?“

„Už je v pořádku. Na chvíli má od doktorů pokoj.“

„O čem jste mluvili?“

„O ničem zásadním, jen o zdraví.“

„O čem jste mluvili?“ opakovala.

Nina Bartosová, Liannina matka, vyučovala na univerzitách v Kalifornii a New Yorku a před dvěma lety odešla do penze jako významná profesorka významných věd, jak o ní jednou prohlásil Keith. Po operaci kolena byla bledá a pohublá. Definitivně a nenávratně stará. A zdálo se, že právě po tom touží, být stará a unavená, spočinout ve stáří, smířit se s ním, obklopit se jím jako zdí. Stáří, to byla chůze o holi a užívání léků, odpolední zdřímnutí, dodržování diety a návštěvy u doktora.

„Právě teď nemáme co řešit. Potřebuje si odpočinout, i od řešení věcí.“

„Potřebuje klid.“

„Vždyť Keitha znáš.“

„To jsem na něm vždycky obdivovala. Působí dojmem, že má i jiné, hlubší zájmy než jen turistiku a lyžování nebo hraní karet. Ale jaké?“

„Lezení po horách. Na to jsi zapomněla.“

„A tys po nich lezla s ním. Ano, na to jsem zapomněla.“

Matka se zavrtěla v křesle, nohy položené na podnožce, dopoledne pokročilo a ona byla dosud v županu a měla strašnou chuť na cigaretu.

„Líbí se mi, jak je klidný nebo jak bych to nazvala,“ řekla, „ale buď opatrná.“

„On je klidný před tebou, anebo byl, při těch několika příležitostech, kdy jste spolu doopravdy mluvili.“

„Buď opatrná. Byl ve velikém nebezpečí, já vím. A měl tam přátele. To vím taky,“ řekla její matka. „Ale dej si pozor, aby ti soucit a dobrá vůle nezatemnily rozum.“

Stáří to byly rozhovory s přáteli a bývalými kolegy o operacích kolen a umělých kyčelních kloubech, o trápení s krátkodobou pamětí a dlouhodobým zdravotním pojištěním. To všechno připadalo Lianne v souvislosti s její matkou tak nepatřičné, že začínala mít dojem, jestli to trochu nepřehrává. Nina se snažila s realitou stařeckých potíží vyrovnat tím, že si je dramatizovala, aby od nich získala určitý ironický odstup.

„A co Justin? Jak se mu líbí, že má zase doma tátu?“

„Je v pohodě. Kdo ví, co si takový kluk myslí? Chodí do školy,“ řekla. „Už ji zase otevřeli.“

„Ale ty si děláš starosti. Já tě znám. Ty se ráda trápíš.“

„Co přijde příště? Ty o tom nepřemýšlíš? A nejen za měsíc, ale třeba za pár let.“

„Příště nebude nic. Žádné příště není. Tohle je příště. Před osmi lety nastražili v jedné z věží bombu. A nikdo se neptal, co bude příště. Teď bylo příště. Na strach je čas, když k tomu není žádný důvod. Teď už je pozdě.“

Lianne stála u okna.

„Jenže když se zřítily ty věže.“

„Já vím.“

„Když se to stalo.“

„Já vím.“

„Myslela jsem, že je mrtvý.“

„Já taky,“ řekla Nina. „Tolik lidí to vidělo.“

„Myslela jsem, že je mrtvý a že i ona je mrtvá.“

„Já vím.“

„Dívala jsem se, jak ty věže padaly.“

„Napřed jedna, pak druhá. Já vím,“ opakovala její matka.

Mohla si vybrat z několika holí a občas, když se nudila nebo když pršelo, vyšla si pěšky do Metropolitního muzea a dívala se na obrazy. Dívala se na tři nebo čtyři obrazy třeba hodinu a půl. Dívala se na to, co bylo spolehlivé a stálé. Měla ráda rozlehlé sály, staré mistry, kteří uměli zachytit vjem a myšlenku, vzpomínku a osobnost. Pak šla domů a četla si. Četla si a pak šla spát.

„Jistě, dítě je požehnání, ale sama víš líp než já, že vdát se za toho člověka byl krutý omyl, jenže ty sis to přála, tak dlouho jsi ho hledala, až jsi ho našla. Měla jsi jasnou představu o životě, bez ohledu na následky. Něco jsi chtěla a Keith ti k tomu měl pomoci.“

„Co jsem chtěla?“

„Myslela sis, že s Keithem se někam dostaneš.“

„Cože jsem chtěla?“

„Chtěla jsi cítit, že opravdu žiješ, i když to bylo nebezpečné. Tak, jak sis myslela, že žil tvůj otec. Ale to nebyl jeho případ. Tvůj otec byl v podstatě opatrný člověk. A tvůj syn je krásné a citlivé dítě,“ řekla. „I když jinak.“

Lianne vlastně měla tenhle pokoj ráda, zvlášť když byl uklizený, bez rozházených hraček. Matka tady žila teprve několik let a Lianne měla sklon prohlížet si jej jako host, prostor s přísným charakterem, a co na tom, že ji trochu děsil. Ze všeho nejradši měla dvě zátiší na severní stěně od Giorgia Morandiho, malíře, kterého její matka studovala a o němž psala. Na obrazech byly skupiny lahví, džbánů, plechovek se sušenkami, to bylo vše, ale v tazích štětce a v nepravidelných obrysech váz a sklenic bylo cosi tajemného, co neuměla pojmenovat, jakési vnitřní zkoumání, lidské a záhadné, vzdálené vlastnímu světlu a barvám. Natura morta. Italský výraz pro zátiší byl až zbytečně konkrétní, hrozivý, ale o těchto věcech se svou matkou nemluvila. Ať si skrytý smysl krouží a poletuje ve větru, není třeba jej učeně komentovat.

„Když jsi byla malá, pořád ses na něco vyptávala. Byla jsi zvědavá až hrůza. Ale zajímaly tě samé divné věci.“

„Zajímaly mě, ne tebe.“

„Keith chtěl ženu, která by se mu podvolila, ale zároveň by jí to vadilo. To je jeho styl, donutit ženu, aby dělala něco proti své vůli. S Keithem to nebyla jen jedna noc nebo jeden víkend. Chtěl všechny víkendy. Chtěl tě pořád.“

„Teď na to nemám náladu.“

„A nakonec sis ho vzala.“

„A pak jsem ho vyhodila. Spousta věcí mi na něm vadila a bylo to čím dál horší. Jenže tobě vadí něco úplně jiného. Není vědec ani umělec. Nemaluje obrazy, nepíše básně. Kdyby to dělal, všechno ostatní bys mu odpustila. Byl by umělec zmítaný emocemi. Směl by se chovat jako blázen. Řekni mi jednu věc.“

„Tentokrát máš víc co ztratit. Sebeúctu. Zamysli se nad tím.“

„Řekni mi – který malíř se smí chovat jako větší blázen, figurativní nebo abstraktní?“

Zaslechla bzučák a přistoupila k domovnímu telefonu, aby zjistila, koho domovník ohlašuje. Věděla to už předem. Bude to Martin, matčin milenec.

 

* * *

(Don DeLillo: Padající muž. Překlad Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2008, 208 stran, 239 Kč.)

Cunningham, Michael: Domov na konci světa

cunningham_domov(Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005)

BOBBY

 

Náš táta jednou koupil kabriolet. Na podrobnosti se mě neptejte. Bylo mi pět let.

Koupil ho a přijel v něm domů stejně bezstarostně, jako by přivážel bednu s koksem. Dovedete si představit, co to udělalo s naší mámou. Ta měla ve zvyku obalovat kliky gumovou páskou, aby se zbytečně neohmatávaly, a opatrně prát igelitové tašky, které pak sušila na prádelní šňůře, kde se plácaly ve slunci jako zkrocené medúzy. Představte si ji, jak se právě snaží vydrhnout z třikrát nebo čtyřikrát použité igelitky zápach po sýru, když táta zastaví před domem v kabrioletu značky Chevrolet, sice už taky použitém, ale přece jen – v rozlehlém kovovém posunovadle s pochromovanými nárazníky, které vypadá jako umělecký předmět vytvarovaný z několika čtverečních metrů automobilového plechu. To auto parkovalo dole ve městě, za sklem mělo lístek s nápisem Na prodej a tátu napadlo, že by si mohl zahrát na frajera, který si klidně dokáže koupit auto jen tak, z okamžitého vrtochu. Ale když teď zastavuje před domem, je na něm zřetelně vidět, že ho potěšení z toho šíleného nápadu povážlivě rychle opouští. Z toho auta se mezitím stačila stát trapná záležitost. Na příjezdovou cestu vjíždí táta se zamrzlým úsměvem na tváři, který se přesně hodí k mřížce chladiče toho chevroletu.

Cunningham, Michael: Hodiny

cunningham_hodiny(Michael Cunningham: Hodiny. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2002, str. 7-8, 10)

PROLOG

Spěchá pryč od domu. Kabát, který má na sobě, je do tohoto počasí příliš těžký. Píše se rok 1941. Začala další válka. Leonardovi zanechala dopis, druhý Vanesse. Odhodlaně kráčí směrem k řece. Ví přesně, co udělá, ale ještě v této chvíli se od svého úmyslu málem nechá zviklat pohledem na zvlněnou krajinu, kostel a řídké stádo ovcí, zářivě bílých, byť s lehkým nádechem dožluta, které se pasou pod soumračnou oblohou. Zastaví se, zadívá se na ovce a na nebe a pak znovu vykročí. Za sebou slyší mumlavé hlasy. Nad hlavou jí bzučí bombardéry, ale na obloze po nich marně pátrá. Míjí zemědělského dělníka (jmenuje se opravdu John?), robustního muže s malou hlavou, oblečeného ve špinavě hnědé vestě, který čistí strouhu protínající skupinu vrb. Vzhlédne k ní, kývne hlavou na pozdrav a zase sklopí oči k bahnité vodě. Když kolem něj kráčí na své cestě k řece, pomyslí si, jak je ten člověk úspěšný, jaké má štěstí, že tu takhle mezi vrbami může čistit příkop. Jí samotné se nic podobného nepodařilo. Vlastně vůbec není žádná spisovatelka – jenom nadaná excentrička. V loužích, které tu zbyly po nočním lijáku, se svítivě odrážejí útržky oblohy. Ne, nebyla úspěšná. A ty hlasy se jí teď vrátily, nezřetelně mumlajíce těsně za hranicemi prostoru, do něhož dohlédá, kdesi za ní; ale když se po nich obrátí, zjišťuje, že unikly někam jinam. Ty hlasy jsou tu tedy nicméně znovu a za nimi se k ní přikrádá bolest hlavy, stejně nezadržitelně jako déšť, ta bolest, která ji zase celou rozdrtí a nahradí sama sebou. To hlavybolení se blíží a zdá se, že se na obloze opět objevila i ta zlověstná letadla (nebo si je tam přičarovává jen ona sama?). Dojde k pobřežnímu náspu, přeleze ho a za ním sestoupí dolů k řece. O kus dál proti proudu, poměrně daleko od ní, sedí rybář, ale ten si jí určitě nevšimne! A tak se začíná rozhlížet po nějakém větším kameni. Jedná rychle, ale metodicky, jako by se řídila návodem, kterého je nutné se úzkostlivě držet, má-li se dílo nakonec podařit. Vybere si jeden, velikostí i tvarem zhruba odpovídající malé prasečí lebce. Zdvihne ho, a než se jí podaří nacpat si ho do kapsy kabátu (kožešinový límec ji šimrá na krku), stačí si ještě všimnout jeho chladné křídové konzistence a barvy, mléčně nahnědlé se zelenými skvrnkami. Stojí těsně u vody, která šplouchavě doráží na břeh a naplňuje malé prohlubinky v blátě čirou tekutinou, jež má možná docela jiné složení než ten zčeřený žlutohnědý proud, připomínající širokou silnici, který vyplňuje prostor mezi oběma břehy. Vykročí. Střevíce si ponechá na nohou. Voda je studená, ale nikoli nesnesitelně. Zastaví se, když jí dosáhne ke kolenům. Vzpomene si na Leonarda. Pomyslí na jeho ruce a vousy, připomene si hluboké rýhy kolem jeho úst. Myslí na Vanessu, na děti, na Vitu a Ethel: je jich tolik! A všichni selhali, nesplnili očekávání. Náhle s nimi nesmírně soucítí. Napadne ji, nemá-li se obrátit, vystoupit z vody, vyndat kámen z kapsy a vrátit se domů. Pravděpodobně by dorazila včas, aby ještě stačila zničit ty vzkazy. Mohla by dál žít, prokázat jim tuhle konečnou laskavost. Ale pak to nutkání potlačí a zůstane stát po kolena ve vodě. Přece tu jsou ony hlasy, přichází na ni ty bolesti hlavy, a kdyby se teď znovu odevzdala do Leonardovy a Vannessiny péče, už nikdy by ji přece nenechali odejít. Začne se brodit dál, potácivě, protože dno je velmi nerovné, a brzy jí voda sahá až po pás. Obrátí oči proti proudu řeky. Rybář je tam stále, má na sobě červenou kazajku; ale nevidí ji. Na žluté hladině (takhle zblízka je skutečně spíše žlutá než hnědá) se temně zrcadlí nebe. Tohle jsou tedy poslední okamžiky vnímání skutečnosti – rybařící muž v červené kazajce a odraz podmračné oblohy na neprůhledné hladině. Téměř proti své vůli (alespoň jí to tak připadá) kráčí či škobrtá stále hlouběji a ten kámen ji začíná stahovat do vody. Ještě chvíli jako by se nic nedělo; vypadá to na další nezdar – jen chladná voda, ze které by snadno dokázala vyplavat. Avšak pak ji proud sevře do náruče a zmocní se jí tak náhlou, téměř tělesnou silou, jako by se ode dna vzepjal jakýsi silák, objal jí nohy a přitiskl si je k mohutné hrudi. Je to přímo fyzický pocit.

[…]

Proud ji unáší velmi rychle. Jako by letěla, bizarní postava, s pažemi rozpjatými, vlasy rozevláté, kabát s kožešinou se nadouvá za ní. Těžce proplouvá vodními jámami, v hnědém, zrnitém světle. Ale necestuje takto dlouho. Nohama (střevíce z nich brzy sklouzly) občas zavadí o dno, a když k tomu dojde, zvíří tam líný obláček bahna, protkaného kostrami mrtvých listů, který pak ve vodě udrží tvar ještě chvíli poté, co ona zmizí. Ve vlasech a v kožešinovém límci kabátu se jí zachytí zelenočerná stébla vodních travin a oči jí zaslepí hustý chomáč nasáklého býlí, který se posléze uvolní a vlnivě pluje pryč, zkroutí se, narovná a zase se zkroutí.

A ona sama nakonec spočine na pilíři mostu v Southease. Proud ji k němu tiskne, snaží se ji od něj odtrhnout, ale ona pevně lne ke spodní části toho podsaditého hranatého sloupu, zády k řece, tváří přitisknutá ke kameni. Choulí se tam s jednou paží přitisknutou k prsům, druhou jí voda otlouká o bok. Kousek nad ní se čeří jasná hladina. Obloha se od ní odráží nerovnoměrně, bílá a obtěžkaná mračny, překřížená černými obrysy mostních věží. Po mostě rachotí osobní automobily a náklaďáky. Přechází po něm sotva tříletý chlapeček se svou matkou; zastaví se u zábradlí, sedne si na bobek a mezi příčlemi zábradlí prostrkuje hůlku, kterou si s sebou nesl, a pouští ji do vody. Maminka ho pobízí, aby nezdržoval, ale on chce ještě chvíli zůstat, aby mohl sledovat, jak proud hůlku unáší pryč.

A tak jsou tu pohromadě, jednoho dne na počátku druhé světové války: chlapeček a jeho matka, hůlka plující po hladině řeky a Virginiino tělo u dna; jako by snila o té hladině, o té hůlce, o tom chlapci a jeho matce, o obloze a mostních věžích. Po mostě právě přejíždí olivově zelené nákladní auto, obsazené vojáky v uniformách, a ti chlapečkovi, který právě hodil do vody tu hůlku, zamávají. I on jim zamává a prosí maminku, aby ho vzala do náruče, protože si je chce lépe prohlédnout; a aby ho i oni lépe viděli. A to všechno se prolne do mostu – rezonuje jeho dřevem a kamenem a pronikne do Virginiina těla. Její tvář, opřená o pilíř, to všechno vstřebává: ten náklaďák s vojáky, matku a dítě.

(Michael Cunningham: Hodiny. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2002, str. 7-8, 10)

Eugenides, Jeffrey: Hermafrodit

eugenides_hermafroditSTŘÍBRNÁ LŽIČKA

Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu roku 1974. Ti čtenáři, kteří občas zabrousí do vědeckých publikací, na moje jméno možná narazili ve studii doktora Petera Luceho nazvané „Pohlavní identita u pseudohermafroditů třídy 5 alfa“, jež byla otištěna v Časopisu pro pediatrickou endokrinologii v roce 1975. Anebo jste třeba viděli moji fotku v šestnácté kapitole dnes už bohužel překonané knihy Genetika a dědičnost. Ano, to jsem já, to dítě na stránce 578, které stojí před metrem v ordinaci a oči má zakryté černým obdélníčkem.

V rodném listě mám jako jméno uvedeno Calliope Helen Stephanidesová. Na svém nejnovějším řidičáku (vydaném ve Spolkové republice Německo) je jako křestní jméno uvedeno jen Cal. Býval jsem brankářkou v pozemním hokeji, dlouholetou členkou Nadace na záchranu kapustňáků, tu a tam jsem zašel na řeckou pravoslavnou bohoslužbu a po většinu svého dospělého života jsem pracoval na americkém ministerstvu vnitra. Podobně jako Teiresiás, i já byl nejprve jedním, a poté druhým. Byl jsem terčem posměchu spolužáků, zvídavých pohledů doktorů, zkoumali mě nejrůznější specialisté a nadace March of Dimes, jež se zabývá pomocí handicapovaným osobám, pro mě zřídila dokonce specializovaný výzkumný projekt. Taky se do mě zamilovala jedna zrzka z Grosse Pointe, která chudák vůbec netušila, co jsem vlastně zač (mimochodem jejímu bráchovi jsem se taky líbil). Jednou v životě jsem vyjel do tankové bitvy v ulicích města; koupaliště ze mě udělalo postavu doslova mytickou; opustil jsem své tělo, abych se mohl převtělit do jiných – a toto vše se seběhlo do mých šestnácti.

Teď je mi jedenačtyřicet a cítím, že se blíží další zrození. Čas od času se takhle přistihnu, že po desetiletích zapomenutí opět myslím na zemřelé pratetičky, v hlubinách času zmizelé dědečky, neznámé bratrance, anebo – v případě tak provázané rodiny, jakou je ta moje – všechny najednou. Proto chci všechno dát na papír dřív, než bude pozdě: chci zachytit zběsilou jízdu jednoho jediného genu časem, jízdu, která se v ledasčem podobá horské dráze. O recesivní mutaci mého pátého chromozómu, ó Múzo, mi zpívej! Zpívej o tom, jak před dvěma a půl staletími rozkvetl na svazích bájného Olympu, v krajině, již prostupoval mekot koz a tlumený zvuk oliv padajících z obtěžkaných stromů. Pěj o tom, jak tento chromozóm prošel devíti generacemi a v zdefraudovaném genofondu Stephanidesů postupně, leč téměř neviditelně sílil. A zpívej též o tom, jak Prozřetelnost pod rouškou masakru vyslala tento gen znovu na cesty; jak jej zavála přes moře do Ameriky, kde se zmítal v kyselých deštích nad průmyslovými městy, až dopadl do úrodného středozápadního lůna mé matky.

Omlouvám se, jestli budu občas vyprávět s homérskou rozmáchlostí. Co chcete, genetika hovoří.

 

Tři měsíce před mým narozením nařídila babička Desdemona Stephanidesová po jednom z vydatných nedělních obědů, které se v naší rodině tradičně držely, mému bratrovi, aby jí přinesl krabičku na bource. Článek je­ denáct právě mířil do kuchyně, že si podruhé přidá rýžového nákypu, když mu babička zastoupila cestu. Bylo jí tehdy sedmapadesát a se svou podsaditou postavou a hrozivě působícím účesem sevřeným v síťce na vlasy byla babička jako dělaná na to, aby lidem zastupovala cestu. Za ní se v kuchyni shromáždil početný kontingent žen našeho rodu a z místnosti se ozýval še­ pot a smích. Článka jedenáct okamžitě zaujalo, co se v místnosti děje, tak se naklonil na stranu a pokusil se nahlédnout dovnitř, ale Desdemona byla rychlejší a pořádně ho štípla do krku. Když takto znovu získala jeho pozornost, rukama načrtla ve vzduchu pravoúhlý tvar a ukázala na strop. Skrze špatně padnoucí umělé zuby zasyčela: „Udělej to pro babičku, pane Bože.“

Článek jedenáct moc dobře věděl, co se po něm chce. Bleskurychle proběhl vstupní halou do obýváku. Po všech čtyřech se vyškrábal po schodišti do druhého patra a proběhl kolem pokojů, které sloužily jako ložnice pro hosty. Úplně na konci chodby se nacházely téměř neviditelné dveře, překryté tapetou jako vstup do nějaké tajné chodby. Článek jedenáct čelem nahmatal miniaturní tlačítko, vší silou se do něho opřel a dveře otevřel. Hned za dveřmi byly další schody. Na okamžik bratr zíral do tmy, která se rozprostírala nad jeho hlavou, pak začal velice pomalu šplhat do podkroví, v němž žili moji prarodiče.

V teniskách na nohou prošel pod dvanácti ptačími klíckami zavěšenými na trámech a vystlanými vlhkými novinami. S odvážným výrazem se vrhl do prostoru, který vyplňoval nakyslý odér papoušků a nezaměnitelné aroma mých prarodičů, taková zvláštní kombinace naftalínu a hašiše. Opatrně prošel kolem psacího stolu mého dědečka, zavaleného knihami a deskami s řeckou lidovou hudbou. Nakonec ve tmě narazil do koženého otomanu a kulatého konferenčního stolku s měděnýma nohama, a tak poznal, že se dostal až k posteli. Poklekl a pod postelí nahmatal krabičku.

Krabička byla z olivového dřeva, ne o moc větší než krabice od bot, měla perforované víko, na němž se nacházela ikonka dnes již neidentifikovatelného světce. Barva z jeho obličeje zcela oprýskala, nicméně stále byly vidět prsty jeho pravé ruky, jimiž žehnal nevysokému, fialovému, děsivě sebevě­ domému morušovníku. Článek jedenáct chvíli věnoval tomuto živě pů­ sobícímu botanickému fenoménu soustředěný pohled, načež vytáhl krabici zpod postele a otevřel ji. Uvnitř byly dva svatební věnečky z lněného provazu a dva dlouhé copy vlasů stočené jako hadi a převázané rozpadající se stuhou. Do jednoho z copů šťouchl ukazováčkem, ovšem přesně v tom okamžiku zavřískal papoušek, bratr leknutím vyskočil, krabičku spěšně zavřel, strčil si ji pod rameno a běžel dolů ze schodů k Desdemoně.

Stále čekala na chodbě. Vzala mu krabičku z rukou, otočila se a zamířila zpět do kuchyně. A právě tehdy mohl Článek jedenáct pohledem obsáhnout celou místnost, v níž se ženy najednou odmlčely. Rozestoupily se, aby Desdemona mohla vejít. A tam, uprostřed pokoje, jehož podlahu pokrývalo linoleum, byla má matka. Tessie Stephanidesová napůl seděla, napůl ležela na kuchyňské židli, přišpendlená pod obrovským těhotenským břichem, vypnutým jako nějaký buben. Na tváři, rozpálené, červenolící, se jí zračil šťastný, bezmocný výraz. Desdemona položila krabičku na kuchyňský stůl a otevřela víko. Pak sáhla mezi svatební korunky a copy a vytáhla něco, co Článek jedenáct předtím nespatřil, totiž stříbrnou lžičku. K držátku lžičky přivázala tenkou šňůrku, naklonila se a začala lžičkou ký­vat nad matčiným mohutným břichem – a tím pádem vlastně i nade mnou.

Desdemona dosud nezaváhala: hádala třiadvacetkrát a třiadvacetkrát uhodla. Uhodla, že Tessie bude Tessie, stejně tak předpověděla pohlaví mého bratra a pohlaví dětí všech svých známých z kostela. Věštění se zdržela pouze u svých vlastních dětí, protože prý přináší smůlu, když se matka pokouší proniknout do tajemství svého vlastního lůna. Mou matku si však podala bez obav. Lžička chvilku jako by váhala, pak se ale začala kývat severojižním směrem, což znamenalo, že budu kluk.

Matka, rozčapená na židli, se pokusila o úsměv. Dalšího kluka nechtěla, vždyť už jednoho měla. Ostatně byla natolik přesvědčená, že to bude holka, že vybrala jen jedno jméno: Calliope. Ale když dědeček vykřikl řecky „Kluk!“, jeho hlas oběhl obývací pokoj, v němž se chlapi právě hádali o politiku. A matka, když slyšela ten výkřik v tolika obměnách, začala věřit tomu, že by to mohla být pravda.

Jenže pak dědečkův výkřik dorazil ke sluchu mého otce – ten se zvedl, nakráčel do kuchyně a své matce oznámil, že tentokrát je její lžička prostě vedle. „A jak to můžeš prosím tě vědět?“ zeptala se podrážděně Desdemona, na což jí odvětil to, co by řeklo mnoho Američanů jeho generace: „Věda už pokročila mnohem dál, mami.“

 

Od okamžiku, kdy se rozhodli pro další dítě – jídelna fungovala dobře a Článek jedenáct dávno odrostl plenkám –, byli Milton a Tessie zajedno v tom, že tentokrát chtějí holčičku. Článkovi jedenáct bylo právě pět. Před nedávnem našel na dvorku mrtvého ptáčka a přinesl ho domů ukázat matce. Rád střílel, mlátil do věcí kolem sebe, dělalo mu potěšení je rozbíjet a taky se hrozně rád pral se svým otcem. Tessie se v takto maskulinní domácnosti začala cítit zvláštně a v hrůze si malovala, že do deseti let se stane úplnou vězeňkyní ve světě, jehož charakteristickými znaky jsou baseballová čepice a pivní mozol. Proto si představovala, že holčička by jí mohla pomoci v rebelii: konečně by získala spřízněnou duši, která by se též ráda mazlila s pejsky a která by podpořila její návrh, že odpoledne rodina stráví na lední revui. Na jaře roku 1959, kdy se začalo živě diskutovat o mém početí, nemohla matka tušit, že ženy záhy začnou hromadně pálit své podprsenky. Ty její byly vyztužené, tuhé, nehořlavé. Tessie svého syna milovala, nicméně dobře věděla, že jsou věci, které dokáže pochopit jen dcera.

Během ranních cest do práce se otci zjevoval přízrak neodolatelně roztomilé tmavooké dívenky. Seděla na sedadle vedle něj – zjevovala se hlavně na semaforech – a k jeho trpělivému, vševědoucímu uchu směřovala nejrůznější otázky: „Tatínku, co je to?“ „Tohle? To je pečeť rodu Cadillac.“ „A co to je pečeť rodu Cadillac?“ „No, jak bych ti to řek, před dávnými lety žil jeden francouzský cestovatel, který se jmenoval Cadillac, a právě tenhle cestovatel objevil Detroit. Ten znak je rodinná pečeť jeho rodu, který pocházel z Francie.“ „A co je to Francie?“ „Francie je země v Evropě.“ „A co je to Evropa?“ „Evropa je světadíl, obrovský kus země. Mnohem, mnohem, skutečně mnohem větší než jeden jediný stát. Ale cadillaky se nevyrábějí v Evropě. Ty se dělají tady. Ve starejch dobrejch Státech.“ Mezitím naskočila zelená a otec šlápl na plyn. Jenže můj prototyp nezmizel. Na dalších semaforech se objevila znovu. A na dalších zas. Její společnost byla otci natolik příjemná, že se – coby rázný pán tvorstva – rozhodl přeměnit sen ve skutečnost.

Takže: v téže místnosti, v níž muži tradičně debatovali o politice, se nyní už nějakou dobu mluvilo o hemživosti spermií. Peter Tatakis, nebo „strýček Pete“, jak jsme mu říkali, byl vůdčí osobností této debatní společnosti, která týden co týden komentovala naše snažení. Byl to starý mládenec, v Americe nikoho neměl, a tak se přimkl k naší rodině. Přijížděl každou neděli ve svém tmavě vínovém buicku – vysoký, seschlý, posmutněle vyhlížející muž s nepatřičně působící kšticí zvlněných vlasů. Děti ho nezajímaly. Strýček Pete byl vášnivým čtenářem časopiseckého seriálu Literární klasikové – přečetl jej dokonce dvakrát –, zastáncem seriózního myšlení a nadšeným fanouškem italské opery. Živě se zajímal o historii, z níž doslova zbožňoval dílo Edwarda Gibbona, a též měl rád literaturu – z ní pak hlavně deníky madame de Staël. S gustem citoval bonmot této duchaplné ženy, že němčina není vhodná ke konverzaci, protože člověk musí čekat na sloveso až na konec věty, a tudíž nemůže svému protějšku skočit do řeči. Strýček Pete se původně chtěl stát doktorem, nicméně jeho sen zhatila „katastrofa“. Ve Spojených státech absolvoval dvouletý chiropraktický kurz a nyní měl malou ordinaci v Birminghamu, v níž majestátně trůnila lidská kostra, kterou stále splácel. V té době se chiropraktikové netěšili zrovna skvělé reputaci. Rozhodně lidé za strýčkem Petem nechodili proto, aby v nich osvobodil jejich kundaliní. A tak uvolňoval zablokované šíje, narovnával páteře a na míru dělal krční límce z pěnové gumy. Ale i tak měl z celé naší rodiny, jak jsme se v neděli odpoledne scházeli, k doktorovi nejblíže. Ještě v mládí mu museli chirurgicky odstranit polovinu žaludku, takže teď si vždycky po večeři dával Pepsi-Colu, aby jídlo strávil. Proč zrovna Pepsi-Colu? No proto, že tento nealkoholický nápoj – jak nám blahosklonně vysvětloval – dostal jméno po enzymu pepsin, a proto je na trávení nejlepší.

A právě tento druh vědomostí přesvědčil mého otce, aby strýčkovi Pe­ tovi věřil i v otázkách rozmnožování. Strýček se rozvaloval na gauči, boty dávno shodil, z gramofonu se ozývala Madame Butterfly a on všem přítomným trpělivě vysvětloval, že spermie přenášející mužské chromozómy jsou rychlejší než spermie přenášející chromozómy ženské – prý se to zjis­ tilo při pozorování pod mikroskopem. Tento názor vyvolal obrovské veselí mezi hospodskými a koželuhy, kteří se sešli v našem obýváku. Otec nicméně zaujal pózu své oblíbené sochy, Myslitele, jejíž miniatura seděla na stolku vedle telefonu na protější straně místnosti. Ačkoli téma bylo vzneseno na otevřeném fóru, které se v naší rodině tradičně drželo o nedělích po obědě, bylo zcela evidentní – a to navzdory neosobnímu tónu, v němž se tato záležitost probírala –, že je řeč o spermatu mého otce. Strýček Pete to řekl jasně: pokud chce mít pár holčičku, mělo by „k pohlavnímu styku dojít čtyřiadvacet hodin před ovulací“. Tak totiž mužská spermie bude pospíchat, předběhne se a zemře. Ženská spermie bude sice pomalejší, ale zato spolehlivější – a dorazí právě tehdy, když se vajíčko uvolní.

 

Otci nicméně dělalo potíže přemluvit matku, aby s takovým plánem souhlasila. Tessie Zizmová si Miltona Stephanidese brala ve věku dvaadvaceti let – a byla ještě panna. Jejich zásnuby, které shodou okolností proběhly současně s druhou světovou válkou, byly velice cudné. Matka byla dlouho pyšná na to, jak se jí dařilo v otci rozněcovat plamen a zároveň ho tlumit, takže vydržel žhnout po celou válku. Na druhou stranu to zas nebylo tak obtížné, vzhledem k tomu, že ona byla v Detroitu a Milton studoval na Námořní akademii v Annapolisu. Více než rok chodila Tessie zapalovat svíčky za svého snoubence do řeckého pravoslavného kostela a Milton se zase očima vpíjel do jejích fotografií, které měl připíchnuté na zeď svého pokoje. Když ji fotografoval, vždycky ji vyzval, aby zaujala pózu jako hvězdy ve filmových časopisech, tedy aby se natočila v bok, jednu nohu položila na vyšší schod a odhalila tak větší část nohy v černé punčoše. Matka vypadá na těch fotografiích až překvapivě poddajně, jako by netoužila po ničem jiném, než aby jí chlap v uniformě říkal, ke kterému zápraží nebo lampě jejich chudé čtvrti se má postavit.

Nicméně dřív než Japonsko se nevzdala. Od své svatby pak (jak mi proti mé vůli vyprávěl bratr) se rodiče milovali pravidelně a s rozkoší. Jenže když přišlo na děti, byla matka neústupná. Byla totiž přesvědčená, že embryo dokáže vycítit objem lásky, s níž bylo počato. A proto otec se svými návrhy u matky rozhodně neuspěl.

„Miltone, pleteš si to s olympiádou, nebo co?“

„Ale ne, vždyť jsme se o tom bavili čistě teoreticky,“ konejšil ji otec.

„A co vůbec strýček Pete může o dělání dětí vědět.“

„Četl to v Scientific American,“ namítl Milton, a aby to znělo přesvědčivěji, ještě dodal: „On ten časopis odbírá.“

„Tak poslyš, kdyby mě vzal ischias, asi bych za strýčkem Petem zašla. To samý, kdybych měla platfus jako ty. Ale tím to tak končí.“

„Vždyť je to vědecky ověřeno. Dokonce pod mikroskopem. Mužské spermie jsou prostě rychlejší.“

„A vsadím se, že taky blbější.“

„No dobře, jen tak dál, pomlouvej si tady mužské spermie, jak chceš. Klidně, mně to je jedno. Vždyť my o mužskou spermii ani nestojíme. Toužíme po staré dobré, pomalé a spolehlivé ženské spermii.“

„Ale i kdyby to pravda byla, tak je to prostě směšné. Přece to nemůžu dělat jako nějaký stroj, Miltone.“

„Můžu tě ujistit, že pro mě to je ještě těžší.“

„Nic mi nevyprávěj.“

„Já myslel, že chceš holčičku.“

„To chci.“

„No, a takhle si ji můžeme udělat,“ utnul otec důrazně debatu.

Tessie to celé odbyla úšklebkem, nicméně za jejím sarkasmem se skrývaly vážné morální výhrady. Zahrávat si s něčím tak záhadným a zázračným, jako je narození dítěte, jí přišlo jako projev nedostatku pokory. Předně, Tessie nevěřila tomu, že to jde takhle naplánovat. A i kdyby to skutečně šlo, byla přesvědčená, že by se o to člověk rozhodně neměl pokoušet.

 

Samozřejmě vypravěč v mém postavení (stále ještě před početím) si ničím z toho, co bylo řečeno výše, nemůže být jist. Mohu snad jen vysvětlit vědeckou mánii, jež posedla mého otce onoho jara roku 1959, a to poukazem na to, že to byl pouhý symptom víry v pokrok, kterou tehdy vyznávali všichni. Ostatně je třeba si uvědomit, že pouhé dva roky předtím vyrazil do kosmu Sputnik. Obrnu, kvůli které prožili moji rodiče letní měsíce svého dětství zavření doma v karanténě, se podařilo porazit díky Salkově vakcíně. Lidé tehdy netušili, že viry jsou mnohem chytřejší než člověk, a tak se naivně domnívali, že virové infekce budou záhy minulostí. V oné optimistické poválečné Americe, kterou jsem v dětství ještě krátce zažil, panoval všeobecný dojem, že každý je pánem svého osudu, a tak otec chtěl též logicky vzít do rukou otěže svého života.

Jen několik dní poté, co se Tessii zmínil o svém plánu, dorazil Milton jednoho dne večer domů s dárkem. V ruce držel luxusně vyhlížející krabičku převázanou mašlí.

„K čemu to je?“ zeptala se Tessie podezíravě.

„Co jako? Jak k čemu to je?“ opáčil otec zaraženě.

„No, nemám narozeniny. Ani nemáme výročí. Tak proč mi neseš dárek?“

„To ti musím vždycky dávat dárky jenom z nějakého důvodu? Jenom to otevři.“

Stále nepřesvědčená Tessie zkřivila ústa. Na druhou stranu je těžké držet v rukou luxusní krabičku a nepodlehnout pokušení podívat se, co je uvnitř. Nakonec ani ona neodolala, rozvázala mašli a krabičku otevřela.

Na dně krabičky vykládané černým sametem ležel teploměr.

„Teploměr,“ odtušila zklamaně matka.

„No počkej, to není jen tak nějaký teploměr,“ upozornil ji otec. „Oběhl jsem tři specializované lékárny, než jsem tenhle sehnal.“

„Takže jako nějaký luxusní model, jo?“

„Přesně tak. Říká se tomu bazální teploměr. Dokáže měřit teplotu s přesností na jednu desetinu stupně,“ zdůrazňoval Milton a významně při tom nakrčil čelo. „Normální teploměry měří s přesností na dvě desetiny. A tenhle to dokáže na jednu. Jen to zkus. Dej si ho do pusy.“

„Neboj, nemám horečku,“ namítala Tessie.

„Tady nejde o horečku. Tenhle teploměr se používá pro zjištění bazální teploty. A je přesnější než běžné teploměry.“

„No, příště mi kup radši nějaký náhrdelník.“

Milton se však nenechal odradit: „Víš vůbec, že tvá tělesná teplota se neustále mění? Možná jsi to nikdy nezpozorovala, ale je to tak. Tvoje tělesná teplota prostě kolísá. Například…“ tady si lehce odkašlal, „při ovulaci tělesná teplota stoupá. O šest desetin stupně Celsia, alespoň tedy ve většině případů. Takže,“ dostával se do ráže otec, kterému jaksi ušel úšklebek na matčině tváři, „když bychom se rozhodli udělat to tak, jak jsme se bavili včera – ale říkám, jen například –, pak jako první krok bychom museli zjistit tvou bazální teplotu. Je docela dobře možné, že to nebude těch sedmatřicet stupňů. Každý je prostě jiný. To je další věc, kterou jsem se dozvěděl od strýčka Peta. Ale to je jedno, prostě až budeš znát svou bazální teplotu, pak už budeme jen čekat na to nepatrné zvýšení. No a pokud bychom se rozhodli jít podle toho plánu, o kterém jsem mluvil, tak právě tohle zvýšení by pro nás bylo znamením, že přišel čas namíchat ten správný koktejl.“

Matka neřekla ani slovo. Pouze teploměr vrátila do krabičky, zavřela ji a vrátila otci.

„No dobře, dělej, jak myslíš. Možná budeme mít dalšího kluka. Číslo dvě. Jestli to takhle chceš, tak ať je po tvém.“

„Víš, teď zrovna si vůbec nejsem jistá, jestli budeme nějaké děti mít,“ odsekla matka.

 

Já mezitím čekal. Nebyl jsem nic, dokonce jsem nebyl ani zábleskem v otcově oku (zasmušile upíral svůj zrak na krabičku s teploměrem, která mu spočívala v klíně). Matka najednou vstane z takzvaného dvoukřesílka a s rukou přiloženou na čelo zamíří ke schodišti. V ten okamžik se pravděpodobnost mého zrození nekonečně vzdalovala. O chvilku později vstane i otec, obejde dům, pozhasíná a zamkne. Stoupá do schodů a mně opět svitne jiskřička naděje. Muselo to být načasované co nejpřesněji, abych se mohl stát tím, kým jsem. Stačí půlhodinové zdržení a úplně se změní výběr genů. Mé početí bylo vzdálené ještě několik týdnů, nicméně moji rodiče se už pomalu začínali vzájemně střetávat. V předsíni v patře plane noční září světélko z Akropole – dar od Jackie Halasové, která má obchůdek se suvenýry. Otec vstoupil do místnosti zrovna v okamžiku, kdy si matka dopřávala svou večerní chvilku marnivosti: dvěma prsty si do pleti vtírala krém na čištění pokožky, v druhé ruce měla papírový kapesník, kterým krém stírala. Stačilo, aby otec při vstupu do místnosti prohodil nějaké to laskavé slovo, a vše by bylo odpuštěno. Možná by té noci zplodili potomka – sice bych to nebyl já, ale mohl by to být někdo mně podobný. Na prahu ložnice se najednou vyrojil nekonečný počet možných osobností, já samozřejmě mezi nimi, ovšem bez rezervované a potvrzené jízdenky, hodiny ubíhaly strašně pomalu, planety na nebi pokračovaly ve svém pravidelném pohybu, a svou roli sehrálo i počasí, protože má matka se děsně bála bouřek, takže stačilo, aby v noci začalo pršet, a ona se hned přitulila k otci. Ale ne, té noci byla obloha zcela jasná, stejně jasná jako tvrdohlavá zarputilost mých rodičů. Světla v ložnici zhasla. Matka i otec zůstali každý na své straně postele. Po dlouhém mlčení se z matčiny strany ozvalo: „Tak dobrou noc.“ „Dobrou,“ odpověděl otec. Okamžiky, které nakonec vedly k mému narození, do sebe zapadaly jako kusy mozaiky – jako by to nařídila nějaká vyšší moc. Proto o tom nejspíš tolik přemýšlím.

 

V neděli se matka vydala s Desdemonou a mým bratrem do kostela. Otec s nimi nechodil, odpadlíkem se stal již ve svých osmi letech, když jej šokovaly přemrštěné ceny svíček do kostela. A podobně dědeček raději trávil nedělní dopoledne překládáním „nalezených“ básní Sapfó do moderní řečtiny. Celých sedm let, přes opakované záchvaty mrtvice, sedával dědeček u psacího stolečku a z legendárních fragmentů dával dohromady větší mozaiku – tu přidal sloku, tady kódu, tu přiletoval anapest nebo jamb. Večer si pouštěl odrhovačky z bordelů a pokuřoval vodní dýmku.

Roku 1959 sídlil chrám Nanebevzetí Panny Marie řecké pravoslavné církve na Charlevoix. Právě zde budu o rok později pokřtěn a vychován v pravoslavné víře. Kněží byli do naší farnosti vysíláni přímo patriarchátem v Konstantinopoli a všichni přijížděli vyzbrojeni mohutným plnovousem stvrzujícím jejich autoritu, bohatě vyšívanými ornáty svědčícími o jejich svatosti, nicméně každý po chvíli ochabl – zpravidla tak po šesti měsících –, přičemž příčiny byly různé: rozmíšky ve sboru, osobní útoky na knězův zpěv, neustálá potřeba tišit farníky, kteří si pletli chrám Páně s baseballovým stadionem, a nakonec i povinnost dvakrát týdně odříkat kázání, nejprve řecky, a pak znovu anglicky. Sbor pořádal duchaplné dýchánky, ale kostel byl postaven na chatrných základech, do střechy zatékalo, festivaly etnické hudby nikoho nebavily, a tak jediné, co člověku utkvělo v paměti, byly hodiny katechismu, které v nás ještě po nějakou dobu udržovaly při životě naše kulturní dědictví, než se rozpustilo v obecném životě diaspory. Tessie a spol. procházeli středem kostela kolem zaprášených podnosů plných votivních svíček. Vysoko nad nimi, stejně vysoko jako v průvodu na Den díkuvzdání, se vznášel Kristus Pantokrator. Zakřivoval se na klenbě chrámu jako sám prostor. Na rozdíl od trpícího, k zemi připoutaného Krista, jenž byl zobrazen v úrovni očí na zdech chrámu, byl nebeský Kristus Pantokrator na první pohled transcendentní, všemocný, prostě vládce nebes. Skláněl se k apoštolům nad oltářem a podával jim čtyři svitky pergamenu s evangelii. A matka, jež se chudák celý život snažila věřit v Boha, ovšem nikdy se jí to zcela nepodařilo, k němu vzhlédla v naději, že jí poskytne radu.

Oči Krista Pantokratora probleskly přítmím chrámu. Jako by Tessii táhly kamsi vzhůru. Skrze vlnící se dým kadidla plály oči Spasitele jako televizní obrazovky, na nichž se střídají scény nedávných událostí…

Jako první se tu o týden dříve zjevila Desdemona, jež se snažila snaše dávat rady do života. „A proč vlastně chceš další děti, Tessie?“ ptala se jí s dobře nacvičenou nenuceností. Naklonila se, aby pohlédla do pece, stěží skryla zděšený výraz, který se jí rozhostil na tváři (přičemž důvod tohoto zděšení se ozřejmí teprve za šestnáct let). Desdemona jen mávla rukou: „Čím víc dětí, tím víc starostí…“

Jako další se na scéně objevil dr. Philobosian, náš rodinný lékař. Starý doktor, ověnčený diplomy ze starodávných institucí, vynesl rozhodný verdikt: „Cože? Že jsou mužské spermie rychlejší? Pitomost. Tak poslouchejte. První člověk, který viděl spermie pod mikroskopem, byl Leeuwenhoek. A víte, co mu připomínaly? Červy…“

A pak byla najednou Desdemona zpět, ovšem tentokrát promlouvala z úplně jiného úhlu: „Jen Bůh rozhoduje o tom, co to bude. Ne vy…“

Tyhle a podobné scény se promítaly matce v hlavě během nekonečné nedělní bohoslužby. Sbor si střídavě stoupal a zase sedal. V předních lavicích se vrtěli moji bratranci a sestřenice: Sokrates, Platon, Aristoteles a Kleopatra. Zpoza oltáře z ikon najednou vyšel otec Mike a rozkýval kadidelnici. Matka se pokoušela modlit, leč k ničemu to nevedlo. Sotva to vydržela do konce bohoslužby, kdy se podávala káva.

Od věku útlých dvanácti let nedokázala matka vstoupit do nového dne, aniž by si pomohla přinejmenším dvěma šálky přehnaně silné černočerné kávy bez cukru – pochytila to od námořních kapitánů a frajerských svobodných mládenců, kteří docházeli do penzionu, v němž vyrůstala. Už když chodila na střední školu a měřila nějaký metr pětapadesát, sedávala vždycky před vyučováním v bufetu vedle dělníků z automobilky a srkala první ranní kávu. Zatímco dělníci pročítali dostihový program, ona si dodělávala domácí úkoly z občanské nauky. V současnosti, v suterénu kostela pak Článku jedenáct nařídila, ať si jde hrát s ostatními dětmi, že ona si musí dát aspoň jedno kafe, aby se probrala.

Pila už druhou kávu, když zaslechla povzdych zženštilého hlasu u svého ucha. „Dobré ráno, Tessie,“ pozdravil ji její švagr, otec Michael Antoniou.

„Ahoj, Miku, ta bohoslužba byla dnes moc pěkná,“ prohodila Tessie a oka­mžitě toho zalitovala. Otec Mike byl asistentem hlavního chrámového kně­ ze. Když odešel poslední kněz, který byl spěšně povolán zpět do Athén, rodina doufala, že by na jeho místo mohl být povýšen otec Mike. Nicméně místo nakonec dostal další cizinec, otec Gregorios. Tetička Zo, jež si nikdy nenechala ujít příležitost, aby si postěžovala, jak špatně se provdala, u večeře prohodila komediálním hlasem: „Copak můj muž. To je taková věčná družička.“

Tessie samozřejmě neměla v úmyslu skládat komplimenty otci Gregovi. Situace byla o to delikátnější, že Tessie a Michael Antoniou byli kdysi zasnoubeni a měli před svatbou. Jenže ona teď byla provdána za Miltona a Mike za Miltonovu sestru. Tessie do suterénu původně zamířila proto, aby si dala kávu a vyčistila si hlavu, nicméně už teď cítila, že se jí den vymyká z rukou.

Otec Mike si však ničeho nevšiml. Usmíval se a milé oči mu zářily na bouřícím vodopádu plnovousu. Byl to velice milý člověk a jako takový se těšil obrovské oblibě u vdov ze sboru. Vždycky se nahrnuly kolem něj, vnucovaly mu koláčky a slunily se v jeho andělské přítomnosti. Tato jeho podstata částečně pramenila z toho, že neměl pražádný problém se svým malým vzrůstem – otec Mike měřil pouhých 160 centimetrů. Jeho malá po­ stava působila svým způsobem charitativně, jako by svou výšku obětoval pro něco jiného. Na první pohled se mohlo zdát, že Tessie dávno od­ pustil zrušení snubního svazku, ale něco mezi nimi ve vzduchu stále bylo.

Otec Mike držel v ruce opatrně šálek s podšálkem a s laskavým úsměvem se zeptal: „Tak co, Tessie, jak to jde doma?“

Matce bylo samozřejmě jasné, že coby pravidelný nedělní host v našem domě otec Mike o plánu s teploměrem ví. Když mu pohlédla do očí, měla dojem, jako by v nich viděla záblesk šibalství.

„Vždyť k nám dneska přijdeš, tak uvidíš na vlastní oči,“ odbyla ho matka.

„Taky se už moc těším. Vždycky se u vás dostaneme k takovým zajímavým debatám.“

Tessie se znovu, tentokrát zkoumavě, podívala otci Mikovi do očí – teď v nich ovšem neviděla nic jiného než upřímnost a vlídnost. Pak se ale stalo něco, co její pozornost odvedlo od otce Mika úplně.

Na druhém konci místnosti si Článek jedenáct přisunul židli pod várnici s kávou, aby si taky nalil šálek. Podařilo se mu sice kohoutek otevřít, jenže se zavíráním už to bylo horší a vařící káva se rozlévala po celém stole a v jednom jeho místě opařila dívku, která stála nedaleko várnice. Dívka otevřela ústa, ovšem žádný zvuk z nich nevyšel. Matka bleskurychle vystartovala přes celou místnost a honem vedla dívku na dámskou toaletu.

Nikdo si nepamatuje, jak se ta dívka jmenovala. K pravidelným návštěvníkům kostela rozhodně nepatřila. Ba co víc, nebyla to ani Řekyně. V kostele se objevila jen toho jednoho dne a nikdy pak víc. Jako by jediným cílem její existence bylo odvést matčinu pozornost jinam. Na toaletě si dívka držela halenku promočenou horkou kávou co nejdál od těla, zatímco Tessie běžela pro navlhčené ručníky. „Jsi v pořádku, zlatíčko? Nepopálila ses?“

„Ten kluk je hroznej nešika.“

„Občas jo, je strašně hrr.“

„Kluci jsou občas velice neukáznění.“

Tessie se usmála: „Vidím, že máš docela vybraný slovník.“

Po tomto komplimentu se usmála i dívka. „,Neukázněný‘ je moje oblíbené slovo. Můj bratr je taky velice neukázněný. Například minulý měsíc jsem jako své oblíbené slovo měla ,nabubřelý‘. Ale to tolik nevyužijete. Když se nad tím zamyslíte, tak vlastně jen o několika málo věcech můžete říct, že jsou nabubřelé.“

„To máš naprostou pravdu,“ přitakala se smíchem Tessie. „Zato ,neukázněný‘ dneska použiješ úplně všude.“

„Ano, to ano, mluvíte mi přímo z duše,“ pokyvovala hlavou dívka.

 

přeložil Ladislav Nagy

(Jeffrey Eugenides: Hermafrodit. Překlad Ladislav Nagy. BB/art, Praha 2009, 512 stran, 299 Kč.)

Thoreau, Henry David: Walden

thoreau_walden(Henry David Thoreau: Walden aneb Život v lesích. Preklad Josef Schwarz, doslov Josef Jařab. Vydalo nakladatelství Paseka – Ladislav Horáček, Praha a Litomyšl 2006, 308 stran, doporučená cena 269 Kč.)

Jak hospodařit

Když jsem psal tyto stránky, či spíše jejich podstatnou část, žil jsem sám v lesích na míli daleko od nejbližšího souseda, v domě, který jsem si sám postavil na břehu rybníka Walden poblíž městečka Concord ve státě Massachusetts a živil se výhradně prací svých rukou. Žil jsem tam dva roky a dva měsíce. Nyní se opět zdržuji v civilizovaném světě.  Nevnucoval bych se takovou měrou pozornosti čtenářů, kdyby se na mne moji spoluobčané nebyli obraceli s velmi zevrubnými dotazy, jak jsem si tam počínal, tedy s dotazy, jaké by leckdo označil za nepříhodné, třebaže mně se vůbec nezdají nepříhodné, ba naopak — vzhledem k okolnostem — zcela přirozené a příhodné. Někteří se ptali, co jsem tam vůbec jedl, zda se mi nestýskalo, zda jsem se nebál, a tak podobně. Jiní se dychtili dozvědět, jakou částkou ze svých příjmů jsem přispíval na dobročinné účely, a ti, co mají početnější rodiny, kolik chudých dětí jsem vyživoval. Prosil bych tedy ty své čtenáře, kteří se o mne nijak zvlášť nezajímají, aby mi prominuli, jestliže se v této knize pokusím některé tyto dotazy zodpovědět. Ve většině knih se slůvko , tedy první osoba, opomíjí; v té mojí bude zachováno, a v tom se bude — aspoň z hlediska sebeprosazování — nejvíc lišit od ostatních. Obvykle zapomínáme, že je to koneckonců vždycky první osoba, kdo k nám promlouvá. Nemluvil bych tolik o sobě, kdyby existoval jiný, koho bych tak dobře znal. Má chatrná zkušenost mne bohužel omezuje jen na toto téma. Ostatně sám požaduji na každém spisovateli, ať předním nebo posledním, aby prostě a upřímně vylíčil svůj vlastní život a ne pouze to, co se doslechl o životě jiných lidí; asi tak, jako by podával zprávu svým blízkým o vzdálené zemi; neboť žil-li upřímně, žil nepochybně v zemi, která je mi velice vzdálená. Snad jsou tyto stránky určeny převážně chudým studentům, kterým jsem kdysi přednášel. Ostatní čtenáři nechť si vyberou ty pasáže, které se jim hodí. Doufám, že se nikdo nebude soukat do kabátu, který by ho tísnil — vždyť může dobře posloužit někomu, komu padne.

Rád bych zde pověděl něco, co se netýká ani tak Číňanů nebo havajských ostrovanů, ale vás, kteří čtete tyto řádky a sídlíte údajně v Nové Anglii, tedy v Americe; o vašem postavení, zvláště o vašem vnějším postavení či životních podmínkách v tomto světě, v tomto městě, jaké vlastně jsou, zda by se nedaly aspoň trochu zlepšit. Prochodil jsem celý Concord a všude — v krámech, v úřadech, na polích — všude jsem měl dojem, že jeho obyvatelé podstupují v tisícerých udivujících podobách jakési pokání. Slyšel jsem všelicos o bráhmanech — jak sedají v žáru čtyř ohňů a zírají do slunce nebo se zavěšují hlavou dolů nad plameny, nebo jak přes rameno hledí tak dlouho k nebesům, až „posléze nemohou zaujmout dřívější přirozenou polohu těla a jejich zkrouceným hrdlem nepronikne jiná než tekutá strava“, nebo jak celý život prodlí připoutáni k patě stromu, nebo podobni housenkám přeměřují svými těly širé prostory říše, nebo jak vystávají na jedné noze na vrcholcích sloupů —, avšak i tyto formy vědomého pokání jsou pro mne méně uvěřitelné a sotva nad nimi žasnu víc než nad výjevy, jakých jsem dennodenně svědkem. Dvanáct Hérakleových prací bylo hračkou proti námaze, jakou musí vynakládat moji sousedé. Těch prací bylo totiž jen dvanáct a jednou jim byl konec; nikdy jsem však neviděl, že by tito lidé skolili nebo chytili nějakou obludu anebo dokončili nějakou práci. Nemají přítele Iolaa, aby hydře rozpáleným železem upaloval u kořene hlavy — tady sotva jednu hlavu utnou, hned dvě jiné naskočí.

Vidím mladé muže, své spoluobčany, které potkalo to neštěstí, že zdědili farmy, domy, stáje, dobytek a hospodářské náčiní, neboť toho všeho se kupodivu snadněji nabude, než pozbude. Raději se měli narodit v nějaké pustině a být odkojeni vlčicí — snad by pak jasněji prozřeli, jakou líchu jim bylo dáno obdělávat. Kdo to z nich udělal otroky půdy? Proč se nemohou nasytit svých šedesáti jiter, když je člověku souzeno hryzat nakonec jen hrst hlíny? Proč si začínají kopat hrob, sotva se narodili? Je zřejmě lidským údělem hrnout všechny ty náležitosti před sebou a protloukat se životem, jak to jen jde. Kolik ubohých nesmrtelných duší jsem už potkal, duší bezmála udolaných, umořených tím břemenem, vlekoucích se po cestě života, valících před sebou obrovskou stáj, svůj nikdy nevymetený Augiášův chlév a k tomu na sto jiter orné půdy, pastvin, luk a lesa! Ten, kdo nic nevlastní, kdo se nemusí potýkat s touhle přebytečnou zděděnou přítěží, má už tak dost co dělat, aby vzdělal a zušlechtil i ten skrovný obsah své tělesné schránky.

Ale člověk je obětí klamu. Valná jeho část je brzy zaorána do země na kompost. Domnělým osudem, obecně nazývaným nezbytností, je mu určeno, jak se praví v jedné staré knize — totiž Bibli — hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději vyloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci, pakliže ne už dřív. Deukalión a Pyrrha, kteří jediní unikli potopě, stvořili prý lidi tak, že za sebe házeli kameny:

Inge genus durum sumus, experiensque laborum,

Et documenta damus qua simus origine nati.

Anebo, jak nám říká zvučný převod těchto veršů:

„Odtud je tvrdý náš rod a zkušený v práci a trudu:

dáváme tak jen bezpečné důkazy, z čeho jsme vznikli.“*)

Tolik o těch, kteří slepě poslouchají matoucí orákula a házejí

za sebe přes hlavu kameny, aniž se starají, kam dopadnou.

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout — jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem. Cožpak si ten, kdo tak často musí uplatňovat své znalosti, může opravdu uvědomovat — a věru by to k svému růstu potřeboval — svou nevědomost? Měli bychom ho občas zdarma nasytit a ošatit a posílit ho něčím vzpružujícím, než ho odsoudíme. Nejjemnější stránky naší povahy, tak jako ojínění na ovoci, mohou být uchovány, jen když s nimi zacházíme co nejšetrněji. Jenomže se k sobě samým, ani jeden k druhému, nechováme tak něžně.

Někteří z vás — to dobře všichni víme — jsou chudí, žije se jim trudně, někdy tak říkajíc sotva popadají dech. Leckdo z vás, kdo čte tuto knihu, není bezpochyby s to zaplatit ani za pokrmy, které už dávno snědl, nebo za šaty a boty, které se na něm málem a možná už nadobro rozpadají, a než dočetl až sem, utratil drahnou hodinu z vypůjčeného či ukradeného času, o niž oloupil své věřitele. Vím příliš dobře, jak nuzný, zoufalý život mnozí z vás vedete, neboť můj zrak zostřila zkušenost; jak se stále s krajním vypětím pokoušíte něco podnikat a přitom vyváznout z dluhů, z té pradávné bažiny, již Římané nazývali aes alienum, cizí bronz, neboť některé mince razili z bronzu; jak nějaký čas přežíváte a pak umíráte a jste pohřbíváni za tento cizí bronz; jak stále slibujete, že zaplatíte, že zaplatíte zítra, a insolventní umíráte dnes; jak se ucházíte o přízeň zákazníků všemi možnými způsoby kromě přestupků hrozících kriminálem; jak lžete, pochlebujete, hlasujete, stahujete se do skořápky zdvořilůstek nebo se rozplýváte v řídkém, mlžném oparu šlechetnosti, a to všechno v naději, že přimějete svého souseda, aby si dal u vás ušít boty nebo kabát, zhotovit klobouk nebo vyrobit bryčku, nebo aby si od vás nechal vozit zboží do svého koloniálu; jak samou sháňkou ochoříte, jen abyste si mohli něco uložit pro případ nemoci, něco, co se dá schovat do staré truhly nebo v punčoše strčit za omítku anebo ještě bezpečněji někam zazdít, nesejde na tom, kam to dáte, ani jestli je toho hodně nebo jen trocha.

Někdy se pozastavuji nad tím, jak můžeme být — troufám si říci — tak lehkovážní a tolik se zajímat o sice nestoudnou, nicméně poněkud odlehlou formu poddanství, jakou je černošské otroctví, zatímco sami máme tolik prohnaných a podlých pánů, kteří zotročují jak Sever, tak Jih. Je krušné mít nad sebou dohlížitele z jihu, horší pak ze severu, ale nejhorší ze všeho je, když jste sami sobě otrokářem. Co se toho namluví o božství v člověku! Pohleďte na vozku, který se ve dne v noci trmácí po silnici na trh — pohne se v něm aspoň jiskérka božství? Jeho nejvyšším posláním je krmit a napájet koně! Čím je mu jeho vlastní úděl ve srovnání se zdárným chodem přepravy? Nevozí snad zboží pro nějakého snaživého milostpána? Co je na něm božského, co nesmrtelného? Hle, jak se hrbí a plíží, jak se celý den z něčeho nepojmenovatelného strachuje! Ne, není nesmrtelný, ani božský, je otrokem a zajatcem vlastní představy o sobě, pověsti, kterou si získal svými skutky. Veřejné mínění je chabým tyranem proti našemu nejosobnějšímu mínění. Co si člověk myslí o sobě — právě to určuje či spíše naznačuje dráhu jeho osudu. Přimět lidi, aby se osvobodili od smyšlených představ, s tím by si neporadil žádný osvícenec, ani pan Wilberforce, který tak úspěšně brojil proti otrokářství v západoindických državách. Vzpomeňte si také na venkovské paničky, které až do posledního dechu vyšívají ozdobné dečky, jen aby nemusely projevit příliš živý zájem o svůj úděl! Nemůžeme přece zabíjet čas a neurážet tím věčnost!

Valná část lidí žije v tichém zoufalství. To, čemu se říká odevzdanost, je zatvrzelé zoufalství. Ze zoufalého města odcházíte na zoufalý venkov, jen abyste se potěšili nádherou norků a ondater. Navyklé, leč neuvědomované zoufalství prostupuje skrytě i tak zvané hry a kratochvíle. Žádné zábavné rozptýlení v nich nenacházíte — to se totiž dostavuje až po práci. Je však charakteristickým rysem moudrosti uvarovat se zoufalého počínání.

Když si rozvážíme — řečeno slovy věroučných knih —, o co má člověk převážně usilovat a co jsou jeho základní a nezbytné životní potřeby, vypadá to tak, že si lidé záměrně zvolili nejběžnější způsob života, protože mu dali přednost před všemi ostatními. A přece si po pravdě myslí, že jim jiná volba prostě nezbývá. Avšak ty bystřejší, vnímavější povahy se jistě rozpomenou, že ještě ráno bylo nebe jasné. Nikdy není pozdě vzdát se předsudků. Na žádný bůhvíjak letitý způsob myšlení či jednání není radno spoléhat, aniž bychom si jej ověřili. Co dnes kdekdo papouškuje nebo mlčky přechází jako pravdivé, může se zítra ukázat jako blud, jen mlhavá domněnka, kterou někteří pokládali za mrak, jenž možná svlaží jejich pole zúrodňujícím deštěm. Stačí si vyzkoušet, o čem vám staří tvrdí, že to nejde, a hle — vy zjistíte, že to dokážete. Co je staré, nechme starým, nové svěřme novým. Ti starší snad ani nedovedli nasbírat pořádný otop, aby udrželi oheň; mladí hodí pod kotlík trochu suchého dříví a uhánějí kolem zeměkoule rychlostí ptáků, až staří, jak se říká, koprnějí úžasem. Stáří není o nic — nebo sotva — způsobilejší poučovat než mládí, neboť nezískalo zdaleka tolik, kolik toho ztratilo. Bezmála se dá pochybovat, zda i ten nejmoudřejší člověk pochytil ze života něco zaručeně hodnotného. Staří vlastně nemohou dát mladým žádnou opravdu významnou radu, protože jejich zkušenost je tak neúplná a oni ve svých životech tak hanebně ztroskotali — z důvodů zcela soukromých, jak si nepochybně namlouvají; a kdožví, třebas jim zbývá ještě trocha víry, která oné zkušenosti protiřečí, a oni jsou jen méně mladí, než byli. Pobývám už nějakých třicet let na této planetě a pořád ještě čekám na první slůvko nějaké hodnotné nebo aspoň seriózní rady z úst těch starších. Neřekli mi zhola nic a patrně mi k tomu ani nic říci nemohou. Je tu život, pokus, do kterého jsem se ještě sám ani kloudně nepustil; ale nic mi není platné, že se o něj pokoušeli oni. Jestliže mám přece jen nějakou zkušenost, které si cením, mohu s jistotou tvrdit, že mi ji nepředali moji mentoři.

Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého. Některé věci jsou skutečně nezbytnými životními potřebami pro lidi některých vrstev — pro ty bezmocné a nemocné —, zatímco pro jiné jsou pouhým přepychem a jiní je vlastně ještě ani nepoznali.

Některým lidem se zdá, že celou širokou oblast lidského života, jeho výšiny i hlubiny, probádali jejich předkové a že o všechno už je postaráno. Již John Evelyn se zmiňuje, že „moudrý Šalamoun ustanovil, jak daleko od sebe mají být sázeny stromy, a římští prétorové určili, jak často smíte beztrestně vstoupit na sousedův pozemek a posbírat tam spadlé žaludy, a kolik z nich má připadnout onomu sousedovi“. Hippokratés dokonce zanechal pokyny, jak si máme stříhat nehty, totiž přesně ke konečkům prstů, ani kratší, ani delší. Ta známá nuda a omrzelost, která se domnívá, že rozmanitost a radosti života jsou již vyčerpány, je nepochybně tak stará jako Adam. Nikdo však dosud nezměřil, čeho je člověk schopen; a ani z předchozích zkušeností nejsme s to posoudit, co ještě dokáže — tak málo bylo zatím vyzkoušeno. Ať jsi doposavad zakusil jakékoli nezdary, „nermuť se, mé dítě,“ praví Višnupurána, „neboť kdo ti ukáže, cos ještě nevykonal?“

Své životy bychom mohli poměřit bezpočtem prostých úvah; například, že totéž slunce, které dává uzrávat mým bobům, ozařuje současně soustavu planet, jako je ta naše. Kdybych byl na tohle pamatoval, byl bych se uvaroval leckterých omylů. Neokopával jsem je tedy za stejného světla. Jakých podivuhodných trojúhelníků jsou hvězdy vrcholy! Jaké vzdálené a odlišné bytosti v různých koutech vesmíru pozorují totéž v témže okamžiku! Příroda a lidský život jsou právě tak rozmanité jako jednotlivé naše konstituce. Kdo může říci, jaké vyhlídky život nabídne druhému? Mohl by se udát větší zázrak, než kdybychom se aspoň na okamžik mohli dívat očima druhého? Prožili bychom všechny věky světa v jedné hodině, ba všechny světy věků. Historii, poezii, bájesloví! Nedovedu si představit úchvatnější a poučnější možnost, jak proniknout do zkušenosti druhých lidí.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu — ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti —, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje. Jedno pokolení opouští výboje druhého jako na mělčině ztroskotané lodi.

Myslím, že bychom bez obav mohli věřit mnohem víc, než věříme. Mohli bychom se natolik zříci starostlivosti o sebe, nakolik ji svědomitě projevujeme všude jinde. Příroda je ochotna přizpůsobit se právě tak naší slabosti jako naší síle. Neodbytná úzkost a napětí má u někoho povahu takřka nevyléčitelné choroby. Jsme už takoví, že přeháníme důležitost každé své činnosti, a přece: co všechno jsme ještě nevykonali! Anebo: co kdybychom onemocněli? Jsme neustále ve střehu, odhodláni nežít ve víře, kdybychom se bez ní mohli obejít; celý dlouhý den se máme na pozoru, večer pak neochotně odříkáme modlitbu a hroužíme se do nejistot. A tak nás cosi neúprosně nutí žít životem, který velebíme, a v němž cokoli odmítáme změnit. Toto je jediná cesta, říkáme; ale je tolik cest, kolik paprsků můžeme vésti z jednoho středu. Každá změna je zázrak hodný zamyšlení, ale je to zázrak, který se děje každým okamžikem. Konfucius pravil: „Vědět, že víme to, co víme, a že nevíme, co nevíme — v tom spočívá pravé vědění.“ Kdyby někdo dokázal proměnit zdroj obraznosti v zdroj svého poznání, pak by možná všichni lidé uspořádali svůj život na tomto základě.

Zamysleme se krátce nad tím, jak je to s těmi útrapami a obavami, o nichž jsem se zmínil, a nakolik je nutné, abychom se trápili nebo přinejmenším zneklidňovali. Možná že by nám prospělo vést nějaký čas primitivní, hraničářský život, byť uprostřed civilizace, která nás obklopuje, třebas jen proto, abychom poznali nejzákladnější životní potřeby a s nimi i metody, jakými si je lidé obstarávali. Také by neškodilo nahlédnout do starých obchodních knih, abychom zjistili, co se v krámech nejvíc nakupovalo, co bylo běžně na skladě, totiž jaké zboží šlo nejvíc na odbyt. Neboť pokrok mnoha věků měl jen nepatrný vliv na stěžejní zákony lidské existence — naše kostry se patrně nedají rozpoznat od koster našich předků.

Pojmem „životní potřeby“ mám na mysli především to, co člověk získává vlastním úsilím, a pak všechno, co se již v samém začátku nebo dlouhým užíváním stalo tak důležité pro lidský život, že se snad nikdo nebo jen velmi málo jedinců — ať už je k tomu přiměla jejich zaostalost, chudoba nebo filosofie — pokouší obejít se bez toho. Mnozí tvorové mají v tomto smyslu jen jednu životní potřebu — potravu. Prérijnímu bizonovi stačí trocha chutné trávy a pár hltů vody, ledaže si v lese vyhledá přístřeší či v kopcích stín. Němá tvář si nežádá nic víc než potravu a přístřeší. Životní potřeby lidského tvora ve zdejším podnebí se dají celkem přesně utřídit do těchto několika skupin: je to potrava, přístřeší, oděv a palivo. Teprve když si tohle všechno zajistíme, jsme schopni obírat se svobodně a s nadějí na zdárný výsledek skutečnými problémy života. Člověk vynalezl nejen obydlí, ale i šatstvo a vařené pokrmy, a možná z náhodného zjištění, že oheň hřeje, i z požitku, který v něm zprvu nacházel, vznikla nynější potřeba vysedávat u něho. Také kočkám a psům, jak pozorujeme, se to stává druhou přirozeností. Vhodným přístřeším a ošacením si zákonitě udržujeme své vnitřní teplo; jakmile to však s těmihle věcmi a navíc ještě s palivem přeženeme, totiž jakmile vnější teplo překročí úroveň našeho vnitřního tepla, nezdá se vám, že začíná proces vaření? Přírodovědec Darwin vypráví o obyvatelích Ohňové země: zatímco jeho posádce, teple oblečené a sedící u samého ohně, nebylo zdaleka horko, z těchto nahých divochů, kteří se zdržovali opodál, se prý — jak s nemalým úžasem pozoroval — „pot jen lil, jak se v tom žáru pekli“. Také se říká, že australský domorodec chodí nahý bez jakékoli újmy na zdraví, zatímco Evropan se v šatech třese zimou. Nebylo by možné spojit otužilost těchto divochů s rozumnou schopností civilizovaného člověka? Liebig připodobňuje lidské tělo ke kamnům a potravu k palivu, které obstarává v plicích vnitřní spalování. Za chladného počasí jíme víc, za teplého méně. Živočišné teplo vzniká pozvolným spalováním; příliš prudké spalování může pak přivodit nemoc nebo i smrt; anebo také z nedostatku paliva nebo následkem vadného tahu oheň vyhasíná. Životadárné teplo si ovšem nesmíme plést s ohněm — je to jen obrazný příměr. Z hořejšího výčtu se dá tedy usoudit, že výraz „animální život“ je téměř souznačný s výrazem „živočišné teplo“; neboť potravu můžeme považovat za palivo, které v nás udržuje oheň — a palivo slouží toliko k přípravě této potravy, anebo aby našim tělům přidávalo tepla zvenčí — nu, a přístřeší a oděv také slouží jen k tomu, aby takto roznícené a vstřebávané teplo udržovaly.

Nejpodstatnější potřebou našeho těla je tedy stálé teplo, potřeba udržovat v sobě životadárný žár. Proto se tak horlivě staráme nejen o svou potravu, ošacení a střechu nad hlavou, ale i o svá lůžka, která nám v noci zastupují šatstvo, a abychom si toto přístřeší uvnitř přístřeší opatřili, olupujeme ptáky o jejich hnízda a peří a ustýláme si podobně jako krtek na lůžku z trávy a listí na konci svého doupěte. Chudák si rád naříká, že je náš svět chladný, a právě chladu, stejně tak fyzickému jako společenskému, přisuzujeme valnou část svých trampot. Léto v některých podnebných pásmech dopřává člověku život takřka elysejský. Palivo nepotřebuje, leda když si chce něco uvařit; ostatně slunce místo ohně mu svými paprsky mnohé plody dostatečně uvaří; potrava je vůbec rozmanitější a dosažitelnější a oděv i přístřeší jsou úplně nebo zpola zbytečné. V dnešní době a v této zemi, jak jsem seznal z vlastní zkušenosti, patří k životním nezbytnostem i několik nástrojů (a všechny se dají pořídit za babku), jako je nůž, sekera, rýč, trakař, a podobně pro duševní pracovníky lampa, papírnické potřeby a přístup k několika málo knihám. A přece se někteří pošetilci vypraví na druhý konec zeměkoule do barbarských a nezdravých krajin a tam deset dvacet roků všelijak čachrují, aby mohli žít — totiž držet se v příjemném teploučku — a posléze umřít v Nové Anglii. Zhýčkaní zbohatlíci neudržují ovšem svá těla v příjemném teploučku, nýbrž v nepřirozeném vedru — už předtím jsem naznačil, že se prostě vaří, ale samozřejmě jak si to žádá móda.

Většina přepychových věcí a mnohé z toho, co nám takzvaně zpříjemňuje život, je nejenom postradatelné, ale rozhodně brání zušlechtění lidstva. Pokud jde o přepych a pohodlí, ti nejmoudřejší žili ještě prostěji a skromněji než lidé chudí. Staří filosofové — čínští, indičtí, perští a řečtí — patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. To platí i o novodobějších reformátorech a dobrodincích člověčenstva. Jen ten může být nestranným a moudrým pozorovatelem lidského života, kdo jej nazírá z nejpříhodnějšího postavení, z postavení, které bychom mohli nazvat dobrovolnou chudobou. Ovocem přepychového způsobu života je zase přepych, ať už se zabýváme čímkoli: zemědělstvím, obchodem, literaturou nebo uměním výtvarným. Za nynějších časů máme profesory filosofie, ne však filosofy. Přednášet je přece úžasné povolání — vždyť se kdysi úžasně žilo. Být filosofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Úporně se snaží žít jen v jakési přizpůsobivé pohodě, v jádře tak, jak žili jejich otcové — není v jejich silách zplodit ušlechtilejší lidské pokolení. Ale proč vůbec lidé degenerují? Jak to přijde, že některé rodiny tak chátrají?

V čem tkví podstata přepychu, že vysiluje a hubí celé národy? Jsme si tak jisti, že jím není poznamenán i náš život? Filosof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filosofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Jakmile člověk nastřádal dostatek tepla rozličnými způsoby, jež jsem tu vylíčil, co by ještě mohl chtít? Zajisté ne už tepla stejného druhu, jistě ne více a vydatnější stravy, větší a nádhernější dům, vybranější a bohatší garderobu, početnější a stále žhnoucí krby a tak podobně. Jakmile získal všechno, čeho je třeba k životu, nabízí se mu jiná možnost než usilovat o věci zbytné, totiž vrhnout se neohroženě do života a oproštěn od tvrdé dřiny konečně volně vydechnout. Půda, jak se zdá, je připravena přijmout semeno, neboť do svého nitra zapustila klíček a může teď se stejnou důvěrou vyhnat vzhůru i svůj výhonek. Proč se člověk tak pevně vkořenil do země, ne- -li proto, aby se mohl zcela úměrně povznášet k nebi? Vždyť ušlechtilejší rostliny oceňujeme podle plodů, které posléze uzrávají ve vzdušném, prosluněném prostoru vysoko nad zemí, a zacházíme s nimi jinak než se skromnějšími jedlými rostlinami, třeba i dvouletými, které pěstujeme jen do chvíle, kdy jim dorostou kořeny, a často je proto u samých vršků uřízneme, takže je leckdo v jejich květu ani nepozná.

Nemíním cokoli předepisovat silným a smělým povahám, které si vždycky — v nebeských výšinách i v hlubinách pekla — budou hledět svého a budovat možná velkolepěji a utrácet marnotratněji než ti nejzámožnější, aniž by přitom o pětník zchudli a vůbec si uvědomili, jak žijí — jsou-li vůbec takové, patrně vybájené postavy; ani těm, kteří nacházejí zdroj povzbuzení a inspirace v současném stavu věcí a s nadšením a zálibou téměř mileneckou se v něm kochají — a k nim do jisté míry počítám i sebe; nepromlouvám k těm, kteří mají slušné zaměstnání, ať už za jakýchkoli podmínek, ale sami vědí, zda to je či není zaměstnání slušné; ale k zástupům těch, kdož jsou nespokojeni a planě žehrají na ukrutnost svého údělu nebo na zlé časy, místo aby se pokusili trochu je napravit. Někteří z nich naříkají vehementně a neutišitelně na cokoli, protože, jak tvrdí, konají svou povinnost. Také mám na mysli tu zdánlivě zámožnou, leč strašlivě zbědovanou vrstvu těch, kteří nahromadili hromady všelijakého braku, ale nevědí, co s ním, jak se ho zbavit, a tak si pro sebe ukovali své vlastní zlaté a stříbrné okovy.

Kdybych se pokusil vypovědět, jak jsem v minulých letech toužil strávit svůj život, asi by to překvapilo ty mé čtenáře, kteří jakžtakž vědí, jak skutečně probíhal, a nepochybně by užasli ti, kteří o něm nemají tušení. A tak se jen letmo dotknu některých počinů, v nichž jsem našel zalíbení.

Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní. Promiňte mi některé nejasnosti, ale v mém povolání je více záhad než v kterémkoli jiném — netajím je ovšem svévolně, jsou neodlučitelné od samé jeho podstaty. Rád bych pověděl všechno, co o něm vím, nikdy jsem na své dveře nenapsal: Vstup zakázán!

Kdysi se mi ztratil ohař, hnědák a hrdlička, a já po nich stále ještě pátrám. Mnoha pocestných jsem se na ně vyptával, naznačil směr, kterým se mohli dát, a jak by se na ně mělo volat. Dva nebo tři prý nějakého psa zaslechli a také dusot koně a dokonce zahlédli hrdličku, jak mizí v oblacích, a zdálo se mi, že by si je tak horoucně přáli najít, jako kdyby o ně přišli sami.

Kdybych tak uměl předbíhat nejenom východ slunce a svítání, ale pokud možno i samu přírodu! Tolikrát za letních i zimních jiter, ještě než se kterýkoli z mých sousedů vůbec probral, byl jsem již na nohou! Nejeden můj spoluobčan mě bezpochyby potkal, když jsem se z takové pochůzky vracel — třeba farmář mířící ještě za šera do Bostonu nebo drvoštěp kráčející za svou prací. Pravda, nikdy jsem slunci, když vycházelo, osobně neasistoval, ale ujišťuji vás: bylo nadmíru důležité, že jsem byl při tom.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami. Jindy jsem z nějaké výspy nebo stromu jako z rozhledny obzíral okolí, abych mohl telegraficky ohlásit příchod něčeho nového, anebo jsem k večeru na vrcholku kopce čekal, až se dolů snese blankyt, abych si ho trochu nachytal — nikdy jsem ho ovšem moc nezachytil, a to málo se jako mana zase rozpustilo na slunci.

Delší čas jsem byl zpravodajem časopisu ne příliš rozšířeného, jehož vydavatel však vůbec neuznával za vhodné otiskovat valnou část mých příspěvků, takže — jak už to u autorů bývá— za své snažení jsem dostával jen tu práci. Nicméně v tomto případě bylo mi mé snažení samo dostatečnou odměnou.

Mnoho let jsem byl samozvaným inspektorem sněhových vánic a dešťových plískanic a konal jsem svou povinnost svědomitě; dohlížel jsem ani ne tak na silnice, ale spíš na lesní pěšiny a luční zkratky, aby nezarostly, aby mostky přes rokle a všechny cestičky byly schůdné za každého počasí tam, kde lidské šlépěje svědčily o jejich užitečnosti.

Také jsem se porozhlížel po skotačivém dobytku v naší obci, který se i bedlivého pastýře hodně nazlobí tím, že skáče přes ploty, a mému oku neunikly ani zastrčené kouty a odlehlé končiny hospodářství, třebaže jsem vždycky nevěděl, zda na příslušném poli pracuje Petr nebo Pavel — to moje starost nebyla. Zaléval jsem brusinky, ptačí třešně a břestovce, smolnou borovici a černý jasan, loubinec a žluté violky, které by jinak za sucha mohly uvadnout.

Takhle jsem si zkrátka počínal hezky dlouho — a věřte, nijak se neholedbám —, poctivě jsem si hleděl své práce, až mi posléze začalo svítat, že mě moji spoluobčané přece jen nepřijmou do řad obecních zaměstnanců a sotva z mé činnosti udělají sinekuru se skrovným důchodem. Mé účty, které jsem na mou duši vedl svědomitě, mi vlastně nikdy nikdo nerevidoval, tím méně uznal, tím méně proplatil a vyrovnal. S tím jsem si však hlavu nelámal.

Nedávno přišel do domu známého advokáta v mém sousedství potulný Indián prodávat košíky. „Nechcete si koupit nějaké košíky?“ zeptal se. „Ne, žádné nepotřebujeme,“ zněla odpověď. „Cože!“ zvolal Indián, jak vycházel ze vrátek, „to nás chcete dočista vyhladovět?“ Když před časem viděl, jak se jeho přičinlivým bílým sousedům dobře daří — že takový advokát splete dohromady jen jakési slovní kličky, a hned se mu jako zázrakem přihrnou peníze i hodnosti —, řekl si: „Taky něco podniknu. Budu plést košíky, to umím.“ Domníval se, že stačí plést košíky, tím už svůj díl odvede, a na bílých mužích zas bude ty košíky kupovat. Nenapadlo ho, že ty druhé musí přesvědčit o výhodnosti takové koupě, nebo aby měli aspoň dojem, že je výhodná, anebo že musí vyrobit něco jiného, co by těm druhým stálo za to koupit. Sám jsem také upletl jakýsi košík z jemného pletiva, ale nikoho jsem nepřesvědčoval, že by se mu vyplatilo si jej koupit. A přece jsem se aspoň pro svou osobu domníval, že se mi vyplácí plést takové košíky, a místo abych se namáhal přesvědčovat druhé, že se jim koupě mých košíků vyplatí, spíš jsem se snažil vyhnout potřebě někomu je prodat. Lidé vychvalují a pokládají za úspěšný jen jeden způsob života. Proč bychom měli vynášet právě ten jeden způsob na úkor jiných?

Když jsem se dovtípil, že mi moji spoluobčané podle všeho nenabídnou nijaké místo u soudu, nijakou funkci či vůbec jakékoli živobytí, takže se budu muset o sobe postarat sám, obrátil jsem svůj zřetel ještě výlučněji než dříve k lesům, kde mě znají líp. Rozhodl jsem se vložit se do toho podniku okamžitě s těmi hubenými prostředky, které jsem už měl, a nečekat, až seženu potřebný kapitál. K Waldenskému rybníku jsem nemínil jít proto, abych tu žil lacino nebo nákladně, ale abych si tam s co nejmenšími potížemi uspořádal některé čistě soukromé záležitosti, a kdyby se mi to nepovedlo — ať už pro nedostatek zdravého rozumu, trochy podnikavosti a obchodního nadání —, aby to nepůsobilo ani tak smutně jako spíš pošetile.

Vždycky jsem se snažil osvojit si striktní obchodnické zvyklosti — bez nich se člověk neobejde. Jestliže obchodujete s Nebeskou říší, postačí vám docela malá kancelářička na pobřeží v některém salemském přístavu. Můžete vyvážet takové zboží, jaké země poskytuje, čistě domácí produkty, množství ledu a smrkového dříví i nějakou tu žulu, veskrze na zdejších lodích. Na tom by se dalo vydělat. To ovšem znamená sám na každou maličkost dohlížet, být zároveň lodivodem i kapitánem, majitelem i pojišťovatelem, kupovat a prodávat a vést účty, číst každý došlý dopis a psát i číst každý odesílaný, ve dne v noci dohlížet na vykládku přivezeného zboží, být téměř současně na mnoha místech pobřeží — často se nejobjemnější náklady vyloďují na nebezpečném jerseyském břehu —, být sám sobě telegrafem neúnavně rejdícím po celém horizontu, dorozumívajícím se se všemi plavidly mířícími k přístavu, udržovat pravidelnou expedici zboží, aby tak vzdálené a ohromné odbytiště bylo trvale zásobeno, být stále informován o situaci na trzích, je-li kdekoli v očekávání válka nebo mír, a předvídat, jaké směry převládnou v obchodě i v procesu civilizace — opírat se přitom o výsledky všech výzkumných výprav razících nové oceánské tratě a uplatňujících všechny navigační přínosy —, studovat námořní mapy, znovu a znovu zjišťovat polohu písčin a útesů, nových majáků a bojí, regulovat logaritmické tabulky, neboť vinou mylného výpočtu se loď často roztříští o skálu, i když mohla šťastně doplout k přístavu — viz neobjasněný osud francouzského badatele La Perouse —, udržovat krok s všeobecnými vědeckými poznatky, studovat životopisy všech velkých objevitelů a mořeplavců, velkých dobrodruhů a obchodníků od Kartagince Hannóna a Féničanů až po naše časy, nakonec čas od času provádět souhrnnou bilanci, abyste věděli, jak na tom jste. Je to práce pro velmi schopného člověka — musí se vyznat v tak spletitých věcech, jako jsou zisky a ztráty, úroky, tára i náhrada za úbytek zboží, musí umět odhadnout a ohodnotit nejrůznější komodity, jak si to vyžadují univerzální znalosti.

Usoudil jsem, že Waldenský rybník je vhodné místo pro obchodování, nejen proto, že kolem vede železnice a těží se tu led, ale že má ještě jiné výhody, jež není radno vyzrazovat; je tam slušné přístaviště, i půda je tam solidní. Žádné něvské močály zde není třeba vysušovat, i když všude musíte stavět na pilotech zatlučených vlastníma rukama. Říká se, že mohutný příliv spolu se západním větrem a ledy na Něvě by smetl Petrohrad z povrchu země.

 (Henry David Thoreau: Walden aneb Život v lesích. Preklad Josef Schwarz, doslov Josef Jařab. Vydalo nakladatelství Paseka – Ladislav Horáček, Praha a Litomyšl 2006, 308 stran, doporučená cena 269 Kč.)

Algren, Nelson: Špacír po divokejch končinách

algren_spacirČÁST PRVNÍ

 

„Je to vobyčejnej vosamělej chlápek, kterýho vopustila ženská,“ řekl o Fitzu Linkhornovi ten ohleduplnější. „Se svojí starou přišel i vo rozum.“

„Je tak paličatej,“ řekl ten s méně ohledy. „Kdybys ho hodil do řeky, tak snad poplave proti proudu.“

Fitz nedokázal říct, proč tak zahořkl. Měl pocit, že se z něj každé ráno snaží vylákat probuzení a každý večer že ho obalamutí usnutím. Zdálo se mu, jako by ho někdo podfoukl – přesně tak: jako by ho někdo podfoukl. Nevěděl kdo ani proč by to ten někdo dělal.

            Věděl jenom, že je všechno ztraceno. Ztraceno už dávno, v nějaké studenější zemi. A ztraceno znovu s každým dalším pokolením. Pořád se pokoušel ten pocit chytnout. Někdy mu připadal jako hlad zděděný po předcích, jindy zase jako skrytá rána. Když se mu ho podařilo vytáhnout na světlo, byl jasný jako krev, co mu kolovala v žilách. Jako by ho někdo stojící těsně za ním neustále obracel proti sobě samému, až se z jeho síly stávala slabost. Slabším chlapům plným světské pošetilosti se na světě vedlo líp než Linkhornovi. V očích mu žhnula závist.

„Nikomu tady nebudu dělat kurvu,“ říkal, i když k tomu neměl žádný důvod.

Měl stopětaosmdesát čísel a ochablé řeznické svaly. Však byl taky z řeznické krve. Z vyčouhlého klanu, z něhož pocházeli i Calhoun s Jacksonem. Z národa Jesseho Jamese a Jeffa Davise. Z národa Abrahama Lincolna. Z národa vytáhlých snědých samotářů z lesa, kteří teď, když lesy zmizely, zůstali jako vždycky bez půdy v písčité krajině kolem jednoho velkého Hoovervillu.

Bílí jim říkali „umouněnci“ a černý „bílí šmejdi“. Od té doby, co se nad hladinu moře vynořila první skála, nebyl ve fitzovské větvi klanu Linkhornů ani jediný vladař.

Dávní králové je v té studené zemi připravili o všechno. Z toho, co jim ukradli, zbyl jenom písek, a kosti těch starých králů pohltily mořské hlubiny.

Ale každý z těch králů se před tím, než na něj přišla řada, postaral o to, aby předal odpovědnost za šizení všech Linkhornů do důvěryhodných rukou. Držet ty buřiče pěkně na uzdě, to bylo jejich heslo.

Šlechta, panstvo všeliké, obchodnictvo veliké, církev, statkáři i stát, ti všichni spolu měli stát a táhnout za jeden provaz. Když se jednomu z Linkhornů konečně podařilo prásknout do bot a vzít ze skotského poddanství roha do krásného nového světa, předstihla ho zpráva: „Bacha na vostrýho chlápka, co nikam nepatří – je všeho schopnej a vždycky vozbrojenej, radši se rve, než by makal, před bitkou dává přednost chlastu, a před nalejvkou i před pranicí ženskejm: ale může se pokusit vo všechno najednou.“

Noha prvního svobodného Linkhorna vkročila na půdu Starého dominia a byla rychle ujařmena v nevolnictví podílového zemědělství. A to často nebylo příliš spravedlivé.

Za horkých, tabákem provoněných lét ve staré Virginii toho Linkhornové moc neobdělali a podělili se ještě o míň. Dokud ale měli celý světadíl, kde byla zvěř za kulku, moc dlouho u žádného podílníka nepobyli.

Ti drsní lačnící hoši nelačnili ani po otrocích, ani po půdě. Když někdo nevlastnil nic než srub a džbánek na pivo, ale zato dokázal napálit maníka, který vlastnil tisíc jiter, tak byl lepší. Jejich básníkem byl Burns.

Jako svobodní vlastníci půdy viděli, že jakmile si bohatý plantážník sehnal na práci pár černých rukou, natáhl si nohy na své pěkné bílé verandě a vykašlal se na celej svět. Tak se Linkhornové taky pěkně rozvalili ve svých prkenných boudách, vytáhli džbánek a taky se na všechno vykašlali. Jejich básníkem byl stále ještě Burns.

Jak se tak neustále snažili vyhnout práci rukama, zatlačily je plantáže hluboko do Jižních Ozark. Tam se potom tak dlouho skrývali a říkali: „Čert vem vobě ty komory,“ až se jim skrývání stalo způsobem života. „Je to válka pana Linkhorna. Ale ten není z našich,“ mysleli si.

Později přicházeli do města dost často na to, aby si uvědomili, že přádelny bavlny jsou zas jen novými plantážemi: vláda pána nad poddanými se beze změny přenesla z plantáže do přádelny. A tak se mezi jednou zimou v dubovém lese a jedním jarem plným šedobílých lelků Linkhornové přesunuli na Cooksonovu vrchovinu.

Šedesát let po kapitulaci u Appomattoxu se jeden Linkhorn objevil za pomeranči provoněného poledního žáru v údolí Rio Grande a pořád ještě říkal: „Spral vás všechny čert! Kdo tu nalejvá?“ Kdyby se tenkrát konal Mezinárodní sjezd bílejch šmejdů, určitě by Fitze zvolili předsedou.

Bavlna rostla, ovoce zrálo, nafta stříkala rok a pak vyschla. Ještě než vyschla, dělal Fitz předáka, přišel si na slušný peníze a našel si holku. Holku, co se jen tak ničeho nelekla.

Bavlna zvadla, ovoce spadlo: nafta napadla půdu. Kraj se stal krajem jediné plodiny, a tou byl prach. Holka to vydržela patnáct let, ale pak už tu naftu nemohla ani cítit.

Začalo to pomeranči a láskou, ale prach smetl lásku i s pomeranči do moře. Fitz zůstal bez vindry jako vždycky a bez lásky víc než předtím. Když dolehla třicátá léta, běhal po městě s pronajatou hadicí a vyčerpával žumpy.

A necítil žádný posměch, když si to vykračoval městečkem v gumových botách až po pás a lidé ho zdravili voláním: „Buďte zdráv, velebnej pane!“

Někteří sousedi ale vdovce nezdravili. Byl příliš nevypočitatelný. Výsměšnou poznámku jednoho vzal bez urážky, a když mu druhý řekl ‚Nazdar, příteli!‘, dělal dotčeného. Dělat dotčeného byla jediná radost, která Fitzovi ve městě, kde skoro každý tancoval, klel a mastil karban, zbývala.

Byl proti modernímu tanci, modernímu oblékání, proti klení, karbanu, cigaretám a hříchu. Kázal o tom, že dlouhým suchem, co přišlo ve třicátém roce, chtěl Bůh s těmihle věcmi skoncovat. Ale jak sucho nebralo konce a z nebe nespadla ani kapka, změnil názor a říkal, že za to určitě může papež.

Taky se o něm říkalo, že je proti smilstvu. Jenže se o něm taky říkalo, že je proti whisky.

V sobotu večer si přes záplaty přetáhl starý fráček s našitou tajnou kapsou, kam si mohl schovat svou hnědou lahvinku, které říkal „Ďáblobijka“. Ožírat se na schodech před soudní budovou a spílat přitom římskokatolickému duchovenstvu patřilo k pravidelným svátkům všech arroyských nactiutrhačů i opravdových věřících, přičemž bosí chodili ti i oni. Na ty, co byli ožralí jako prase nebo smrděli krejcarem, mohl Fitz chrlit to své náboženství, až Bůh bránil.

Občas mezi chlapama chvilenku postála dívka a předstírala zájem o Slovo boží. Jenže hlad chutná hůř nežli láska, a tak se zase vydala o dům dál a říkala si: „Kdybych tak byla v Dallasu!“

Pro spoustu arroyských občanů byla dnem Páně sobota – ale pro Fitze byl dnem Páně každý večer.

„A když chtěli víno,“ uzemnil Fitz posměváčka, který chtěl vědět, kdo že může za tu vyboulenou kapsu na boku, „řekla matka Ježíšovi: ‚Dej jim víno.‘ A musíš uznat, že když Satan nechtěl srovnat účty s Ježíšovou matkou kvůli takový spoustě vína, že je nebude chtít srovnat ani se mnou kvůli třem deckám kořalky.“

„A za co by se pak lidi chodili smažit do pekelnýho vohně?“ chtěl okamžitě vědět jeden z věřících.

„Do pekelnýho vohně se nechodí,“ ujistil ho Fitz. „V tom se rovnou narodíš. Bůh má peklo pěkně voplocený. Aby hříšníci nemohli ven! Hříšníci se nemůžou podhrabat! Je to móc hluboko! Nemůžou se ani proplazit! Ani přelízt ten plot nemůžou! Běhá v něm totiž elektřtina!“

„Jak bys votamtuď zdrhnul?“ zeptal se jemně posměváček. Seděl obkročmo na hlavni městské houfnice a tvář měl zachmuřenou jako kanonýr, který přišel o vítězství i o radost z boje.

„Vyšplhal bych přeci,“ vysvětloval Fitz a sám u sebe si šplhnul svým oblíbeným námětem. „Vyšplhal bych po prvním pásu, páčto je to pás LÁSKY. Vyšplhal bych po druhým pásu, páčto je to pás MILOSRDENSTVÍ. Vyšplhal bych po třetím, páčto jsem PŘEVELICE TRPĚL!“

„Ale řikal jsi, že je v tom plotě elektřina,“ upozornil ho kanonýr, jenže Fitz byl do šplhání příliš zabrán, než aby ho zaslechl: „Vyšplhal bych se až úplně na ten nejvyšší pás JEHO NEJDRAHOCENNĚJŠÍ KRVE! Bratři! Sestry! Vystupte po pásu LÁSKY! Vystupte po pásu MILOSRDENSTVÍ! Vystupte po pásu PŘEVELIKÝHO UTRPENÍ a připravte se na překročení pásu KRVE!“

„Víš, taky jsem si to takhle představoval,“ řekl na to kanonýr a odplivl si. Ale Fitz si ho nevšímal.

„Některý z vás přicházej z pěkný dálky v naději, že bych je mohl zachránit pro Nebeskej kvartýr,“ seznal. „To jsem předtím vopravdu chtěl. Ale teď, když vidím ty vaše ksichty, tak jsem si to rozmyslel. Chlapci, je mi to vopravdu líto, ale Pán prostě nechce, aby se mu po zlatejch cestách tahala banda špinavejch votrapů. Pánovi nevaděj hříšníci – ale krysy, ty prostě nemůže vystát. Bůh by mě zatratil, kdybych si to vzal na svědomí!“ A vzdorně si přihnul ze své lahvinky.

Skeptikové i věřící to kvitovali s povděkem – starej se rozehříval. „Máte recht, velebnej pane! Jen to zapijte! Nikomu ze sebe nedělejte kurvu!“

Fitz zamlaskal, omotal lahev špinavým kapesníkem a strčil si ji zpátky do tajné kapsy.

„Řekněte nám teď něco vo pokušení, otče,“ prosil chlapík na houfnici, protože chtěl, aby se Fitz pustil do papeže.

„Vo pokušení ti řeknu tolik, Byrone Linkhorne,“ odpověděl hnedka starej, „i v tomhle našem shromáždění jsou takzvaný křesťani, kteří ve dvacátým vosmým hlasovali pro papeže. Myslíš, že si Pán nepamatuje, co bylo před dvěma rokama?“

Fitz mohl člověku odpustit kouření marjánky, ale ne hlas pro Ala Smithe. Ti, co ve dvacátém osmém roce volili papeže, stáli a mlčeli a celou tíhu viny nechali spadnout na Byrona. Mlčením dávali najevo, že to nebyl nikdo jiný než Byron, kdo všem přítomným zmařil naději na Nový Jeruzalém. Teď tam nemohl nikdo.

„Velebnej pane, řekněte aspoň nám vostatním, jak můžem dojít spásy,“ prosil úpěnlivě jeden z pokrytců.

„A co tenkrát, když jsi spadl do žumpy?“ nedal se odbýt Byron.

Fitzovi ležel v žaludku papež, ale Byronovi ležel v žaludku Fitz.

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelný, to je jistý jako amen ve votčenáši,“ měl na to starej odpověď. „Třeba to politováníhodný stvoření, co je nahoře na vokrese, je mým synem.“

„Teď teprve přichází to, kvůli čemu tady jsem,“ zabořil jeden z čumilů s předvídaným potěšením prsty na nohou do hlíny. „Teprve teď se ten násoska začíná vopravdu chytat.“

„…stvoření, jehož dny jsou sečtený,“ vzbudil Fitz naději ve všem tvorstvu. „Pán dal, Pán vzal – a čím dřív si k sobě toho smrdutýho damana vezme, tím dřív se tu bude lidem líp dejchat. Plíce má v tahu, mozek mu vyschnul a srdce má vokoralý jako chlebovou kůrku. Zteřelý vlákno jeho života může rupnout každou chvíli. Závidím mu, že už to má skoro za sebou!“

Muž na kanonu se pokusil odpovědět, ale rozkašlal se tak úporně, že se k němu všichni otočili. Mohl by klidně chcípnout, říkaly ty chladné pohledy, ale za slzu to žádnému nestálo.

Byron si přitiskl ke rtům kapesník a prozíravě sesedl. Nakřáplý hlas jeho otce spustil všem známý chorál a ostatní se k němu přidávali. Chorál ve vší své disonanci spokojeně nabýval v hlučný sbor překlenující veškerou hádku.

 

Ó smrti, družko přelíbezná,

nad tebe žádná podívaná není,

když člověk požehnal již světu

a mrtev tady leží v tichém snění…

 

Touhle písničkou ho chrchlajícího a kašlajícího vyprovázeli až na konec ulice.

Přicházeli, aby se podívali na někoho, kdo život prohrál. A že to byl týden co týden ten stejný zatracený pošuk, jejich uspokojení jenom prohlubovalo. Každou sobotu večer vybrali k vyobcování Byrona. A ten, udolán kašlem, davem i vlastním otcem, vždycky prohrál. Čím je tak popuzoval? Proč se to muselo pořád tak stejně opakovat?

Byron převyšoval ostatní svým chrabrým původem  – tím je popuzoval.

A Fitz pak vždycky vyskočil – doslova vyskočil –, zatleskal nad hlavou a vítězoslavně zaštěkal:

 

„Tady mě máš, jak dojemné,

jsem jaký jsem, a ne že ne,

pochybnost sžírá srdce mé.

Beránku boží, ó Pane náš!

Tady mě máš! Tady mě máš!

 

– ve jménu Páně, buďte spaseni!“ Tím zakončil kázání a skákal dolů ze schodů, aby od někoho přijal lahev a od všech chválu, ať už posměšnou nebo upřímnou.

„Zůstaň sám sebou, velebníčku! Buď spasen!“

Fitz už se trochu motal. Přesto jeho zamlženým pohledem probleskovala radost z vítězství. Pán snad odpustí tomu, kdo tak dobře brání jeho Archu.

„Velebnej pane,“ řekl mu jeden z čumilů, „právě jste ulevil mýmu srdci. Úplně jste mě uzdravil. Příští tejden s sebou vezmu děcka – ty by to taky potřebovaly. Stará už je uzdravená. Vod tý doby, co ji Boží síla srazila k zemi, aby poznala boží pokoru, je úplně jako vyměněná.“

„Vůbec jsi ji tenkrát neměl zvedat,“ vybavil si Fitz ten okamžik, kdy před ním jedna z naslouchajících omdlela. „Měls ji nechat ležet tam, co s ní Ježíš švihnul. Jak se jí daří?“

„Vo dost líp. Díky za voptání. Užili bychom vás, kdykoli byste si udělal chvilku a stavil se.“

To šlo Fitzovi do krámu. Kdyby mu jeho protestantští spoluviníci dělali podél cesty do Zlatého města špalír, nějak už by se k té spáse prodral. Ale než by bral peníze od spřeženců jedněch papeženskejch, to by šel raději oklikou. Nikomu tady nebude dělat kurvu.

Byl Svědkem Jehovovým a viděl, jak se Svatá stolice podílí na mezinárodním spiknutí proti anglosaskému plemeni obecně a proti Linkhornům zvlášť.

Spřeženci jedni papeženský! To byli ti falešní hráči!

 

Translation (c) Matěj Turek, 2003