Fayeová, Lindsay: Bohové Gothamu

fayeova_bohoveHistorická detektivka má v angloamerické literatuře pevné místo. Nakladatelství Paseka přináší ukázku z detektivky Lindsay Fayeové Bohové Gothamu. Americká spisovatelka Lyndsay Fayeová debutovala r. 2009 holmesovskou poctou Dust and Shadow: An Account of the Ripper Killings by Dr. John H. Watson (Prach a stín: Zpráva dr. Watsona o Rozparovačových vraždách). Bohové Gothamu (2012) jsou jejím druhým románem, na nějž navázala úspěšným pokračováním Seven for a Secret (2013, Sedmero spiklenců; vyjde v roce 2015 česky v nakl. Paseka), nominovaným na prestižní detektivkářskou cenu Edgar.

Fayeová_ukázka

Trailer amerického nakladatele ke knize

https://www.youtube.com/watch?v=km55pLHgMoo

Virtuální procházka místy, ve kterých se odehrávají Bohové Gothamu

https://www.youtube.com/watch?v=lL04XRZC6k4

Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969

sloan_ajax(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

NONSTOP KNIHKUPECTVÍ

Návštěvník prochází městem a pátrá. Nese si seznam: knihoven a knihkupectví, muzeí a archivů. Sestupuje do útrob archivu deníku San Francisco Chronicle, kráčí za zasmušilým zaměstnancem ke kartotéce s nejstaršími záznamy o úmrtích. Opatrně, leč s jistotou prochází katalog — jeho prsty jsou na tuto práci navyklé. Ale Chronicle jsou příliš mladé noviny. Jméno, které hledá, v nich nenachází.

Vyptává se v čínské čtvrti, zjišťuje, jak v kantonštině říct „knihkupectví“: šu tien. Odhodlá se vstoupit do ulice Haight Street, ponořené do kouřového oparu, a hovoří s dlouhovlasým chlapíkem, který prodává knihy rozložené na dece v parku Golden Gate Park. Pokračuje na druhou stranu zálivu do knihkupectví Cody’s Books i do Calu, vydává se na jih do Kepler’s Books i Stanfordu. Dotazuje se v knihkupectví City Lights, ale prodavač jménem Shig kroutí hlavou: „O tom jsem nikdy neslyšel, člověče. V životě jsem o něm neslyšel.“ Namísto rady prodá návštěvníkovi výtisk Kvílení.

Je rok 1969 a v San Francisku se buduje a staví. Hlavní tepna města, Market Street, se proměnila v příkop. Na jih odtud strhli celé bloky domů a odvozili všechny sutiny. Pustý pozemek lemuje plot s honosnou cedulí hlásající, že jde o ZAHRADY YERBA BUENA, přestože tu není ani stopy po jediném stromě nebo rostlince. Na sever odsud prochází návštěvník okolo staveniště, z nějž se k nebi tyčí široký zikkurat a poutač s vyobrazením třpytícího se kopí slibuje, že zde má v budoucnu stát TRANSAMERICKÁ PYRAMIDA.

Návštěvník zklamaně kráčí městem. Už nemá kam jít: prošel a prozkoumal všechna místa ze svého seznamu. Jde se projít po mostě Golden Gate Bridge, ví totiž, že se ho na to rodiče budou ptát. Ve čtvrtině mostu se obrátí a vrací se zpátky. Očekával výhled na město, ale záliv je zahalený v mlze a jeho košile s krátkým rukávem se třepotá v mrazivém větru.

Návštěvník míří zpět do hotelu, pomalu si to šine ulicemi a přemítá nad svým neúspěchem. Ráno si zajde koupit jízdenku domů. Chvíli prochází podél pobřeží, potom zabočí do města. Prochází po hranici mezi North Beach a čínskou čtvrtí a tam si všimne knihkupectví vklíněného mezi italskou restauraci a čínskou lékárnu.

 

Všechny židle v restauraci jsou zvednuté a leží nohama vzhůru na červených kostkovaných ubrusech. Lékárna je zahalená stínem, dveře jsou pevně zapečetěné temnými řetězy. Celá ulice spí, už je skoro půlnoc. Ale v knihkupectví to žije.

Dřív ho slyší než vidí: ozývají se odtud šepoty i kovově pronikavé tóny jakési písničky. Když se dveře knihkupectví rozevřou, zvuky zesílí a na ulici se vyřítí několik postav. Jsou to mladí lidé s povlávajícími dlouhými vlasy a ve volném oblečení. Návštěvník zaslechne cvaknutí zapalovače a zahlédne záblesk jiskry. Postavy si něco podávají, hluboce vdechují a vydechují dlouhé obláčky kouře, které se mísí s mlhou. Návštěvník se drží stranou a prohlíží si je. Něco si posílají dokola v kroužku, pak tu věc odhodí na chodník a vracejí se dovnitř.

Přistoupí o něco blíž. Celá přední část obchodu je prosklená. Čtvercové skleněné tabule jsou zasazené do železných mříží a úplně zamlžené. Uvnitř to vypadá, jako by tam právě probíhal večírek. Vidí obličeje a ruce a rozcuchané tmavé kštice — to vše impresionisticky rozmazané za zamlženým sklem. Hraje tam písnička, kterou už slyšel i jinde ve městě, jakýsi populární hit.

Otevře dveře a zevnitř na něj zavane rozjařeně vřelá atmosféra. Jeho příchod ohlašuje kdesi nahoře veselé cinkání zvonku, ale nikdo ho nezpozoroval. Nedaří se mu dveře úplně otevřít, zarazily se o něčí záda v plandavém saku, posetém souhvězdími záplat. Návštěvník se protáhne škvírou, tiše zamumlá omluvu, ale ten v saku si ho nevšímá. Je zcela zabraný do rozhovoru s ženou, která v ruce drží přenosné rádio, z něhož se line ona svižná melodie.

Knihkupectví je mrňavé: vysoké a úzké. Ze svého místa v rohu si obhlíží celý prostor a zjišťuje, že je tu méně zákazníků než v City Lights, zřejmě ne o moc víc než dvacet — jen jsou namačkaní na mnohem menší ploše.

Nevelký, ale pořádně nahuštěný houf lidí postává kolem několika nízkých stolků. Na každém z nich se vyjímá ručně psaná cedulka s nápisem jako POEZIE, SCIENCE FICTION nebo DOPORUČUJE REDAKCE „WHOLE EARTH CATALOG“. Někteří listují v knihách, stolek s nápisem KINEMATOGRAFIE opanovali dva muži s huňatými vousy, kteří zaníceně diskutují a gestikulují. Jiní si zcela nepokrytě čtou: postává tam třeba žena v zelených šatech, kterou naprosto uchvátil komiks Fantastická čtyřka. Většina lidí v hloučku si ale všímá sebe navzájem: povídají si, přikyvují, smějí se, flirtují, odhrnují si vlasy, které jim padají do očí, a zastrkávají si je za uši. Všichni mají dlouhé vlasy a návštěvník se najednou se svým účesem na ježka cítí poněkud rozpačitě.

Proplétá se davem směrem k pokladně a snaží se nikoho nedotknout. Úroveň hygieny u jednotlivých zákazníků je velice rozmanitá. O dřevěnou podlahu se odrážejí hlasy a tu a tam zachytí útržky rozhovorů:

„…na tripu, chápeš…“

„…v Marin…“

„…hráli Led Zep…“

„…v rauši…“

Ale to není celé knihkupectví. Zadní části knihkupectví vévodí něco jiného: za nízkými stolky se tyčí vysoké regály, které sahají až kamsi nahoru do příšeří. Do těchto temných výšin vedou nebezpečně vyhlížející žebříky. Objemní obyvatelé těchto polic působí mnohem vážněji než knihy vepředu, a jak se zdá, zástup zákazníků si jich nevšímá. Návštěvník má ale přesto tušení, že v nejtemnějších stínech by se snad mohlo pokradmu něco odehrávat.

Necítí se ani trochu ve své kůži. Má chuť se otočit a odejít. Ale… je přece v knihkupectví. Tady by se snad dalo najít nějaké vodítko.

Když návštěvník přistoupí k pokladně, zaslechne, jak se prodavač pře s jedním ze zákazníků. Nápadně se od sebe liší, přes široký, bytelný pult na sebe hledí dvě různé generace. Zákazník je hubený muž připomínající proutek, vlasy jako tenké provázky má stažené do culíku. Prodavač je statný chlapík, svetr mu těsně obepíná silné paže. Má upravený knírek a tmavé vlasy ulíznuté dozadu. Spíš než knihkupce připomíná námořníka. „Toalety jsou jen pro zákazníky,“ trvá prodavač na svém.

„Minulý týden jsem si tady koupil knížku,“ protestuje zákazník.

„Vážně? Nepochybuju o tom, že jste si tu minulý týden knížku přečetl, to jsem ostatně viděl na vlastní oči, ale co se týče koupě…“ Prodavač vytáhne na stůl bichli v kožených deskách a obratně listuje stránkami. „Bohužel, mám dojem, že tady nic nevidím… Jak že se jmenujete?“

Zákazník se blaženě usměje: „Coyote.“

„Coyote, jistě… Kdepak, žádného Coyota tu nemám. Vidím tady Starchilda… a Froda… ale Coyota ani jednoho.“

„Starchild, ano! To je moje příjmení. No tak, chlape, potřebuju si odskočit.“ Zákazník — Coyote, nebo snad Starchild? — se pohupuje na patách.

Prodavač vytáhne univerzální klíč na kroužku s dlouhým šedivým střapcem a přes zaťaté zuby procedí: „Hoďte sebou.“ Zákazník chňapne po klíči a mizí mezi vysokými regály. Cestou se k němu přidají dva další.

„A neloudejte se!“ volá za nimi prodavač. „Říkám, abyste se ne…“ Vzdychne, pootočí hlavou a zadívá se na návštěvníka. „Takže? Co to bude?“

„Ehm, dobrý den,“ usměje se návštěvník. „Hledám jednu knihu.“

Prodavač tiše stojí a znovu si ho změří pohledem. „Vážně?“ Jeho zarputilý výraz jako by se trochu uvolnil.

„Ano. Víte, vlastně jde o jistou velmi mimořádnou knihu.“

„Marcusi!“ volá jakýsi hlas. Prodavač zvedne oči. Žena s přenosným rádiem stojí v hloučku lidí a nad hlavou mává nějakým svazkem. Prstem dloubá do nápisu na obálce: Nahá přišla cizinka. „Mar-cu-si! Tohle si čteš, když jsi tu sám, viď?“

Prodavač se zamračí a ani se neobtěžuje poctít ji odpovědí. Místo toho zlehka bouchne pěstí do stolu a zamumlá si pod vousy: „Stejně nechápu, proč tak nevkusné věci vůbec máme na skladě…“

„Jak jsem řekl, je to mimořádná kniha,“ připomene se návštěvník vlídně.

Prodavač na něj znovu upře oči. Pevně stiskne rty do tenké čárky tak, že to velmi vzdáleně evokuje úsměv. „Jistě. Jak se jmenuje?“

Návštěvník pomalu a s pečlivou výslovností pronese: „Techné tycheon. Píše se to T-E-CH-“

„Ano, techné, rozumím. A tycheon… to bude ‚umění štěstí‘, pokud se nepletu.“

„Přesně tak!“ vykřikne návštěvník.

„Mar-cu-si!“ volá zase zákaznice s rádiem. Tentokrát ji prodavač naprosto ignoruje.

„Navzdory tomu, jak to zřejmě působí,“ vysvětluje rozhodným tónem, „se tady věnujeme odbornému bádání.“ Vyloví obdélnou knihu, která je širší než vyšší. „Nevybavuju si, že bych ten název kdy slyšel, ale raději to ještě ověřím.“ Listuje stránkami, na nichž se míhá tabulkový soupis — něco na způsob katalogu. „Pod T tu nic nemám… Jak že se jmenuje autor?“

Návštěvník kroutí hlavou: „Je to velmi staré dílo. Znám jen titul. Ale vím, že byl tady v San Francisku, v knihkupectví, které patřilo jistému… Ale to nic, to je docela spletitý příběh.“

Prodavač přimhouří oči, nikoli podezřením, ale z hlubokého zájmu. Katalog odloží stranou. „Povězte mi ho.“

„Ono totiž….“ Návštěvník se ohlédne za sebe v domnění, že se tam tvoří fronta. Ale žádný ze zákazníků za ním nestojí. Obrátí se zpátky na prodavače. „To vyprávění nějakou chvíli zabere.“

„Tohle je nonstop knihkupectví,“ prohlásí prodavač a smutně, skoro žalostně se usměje. „Ničeho tady nemáme víc než času.“

„Tak snad abych to vzal od začátku.“

„Možná byste měl začít úplně od Adama.“ Prodavač se usadí zpátky na svou stoličku a složí ruce přes sebe. „Jak se vlastně jmenujete, příteli?“

„No ano, jistě. Já jsem Ajax Penumbra.“

(Robin Sloan: Ajax Penumbra 1969. Překlad Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 77 stran. Vyšlo pouze jako e-kniha.)

 

Chabon, Michael: Telegraph Avenue

chabon_telegraph(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

I.

Smetanový sen

 

Bílý kluk se vezl na skateboardu, obě nohy na prkně a ruku na rameni černého kluka, který šlapal na kole bez brzd a přehazovačky. Temné srpnové ráno v hloubi Flatlands. Svist pneumatik. Na asfaltu zrnitá šmouha koleček skateboardu. Letní Berkeley vydává svůj pach staré dámy, devět diferencovaných odstínů jasmínu a kocouří výstřik.

Černý kluk vstal a pustil řídítka. Bílý kluk rozpojil vozy jejich vlakové soupravy. Černý kluk zkřížil ruce, chytil tričko za podolek a přetáhl si je přes hlavu. Prodléval s hlavou zamotanou v prádle, nijak nespěchal, šinuli si to k nejbližší tůni zbylé po odlivu pouličního osvětlení. Možná, že za okamžik strhne ten černý kluk své tričko dočista; po zbytek cesty mu bude vlát jako prapor ze zadní kapsy. Bílý kluk se bude domáhat a dychtit, hmatem vnímat elektrickou jiskru holé hnědé kůže pod svou dlaní. Ale v této chvíli chlapec na skateboardu jenom proplouvá za slepým odvážlivcem, který ho vleče.

 

U předního pultu provozovny Brokeland Records se činil Archy Stallings; třímal nahodilé dítě, lehce zhulený, tvář jako měsíček, postavu jak hora naditou v hnědém manšestrovém obleku navlečeném přes rolák v barvě světlé dýně, čímž podtrhoval svou proslulou, nikoli však diskvalifikující podobu s Gamerou, obří zmutovanou létající želvou z japonských filmů. Dítě držel pod levou paží a volnou pravačkou se propracovával osmou z patnácti beden z Benezrovy pozůstalosti, gramodesky v bedně číslo 8 si potrpěly, podobně jako Archy, na slušný nářez jazzu, šťavnatý a mírně říznutý funkem. Electric Byrd (Blue Note, 1970). Johnny Hammond. První dvě sólová alba Melvina Sparkse. Charles Kynard, Wa-Tu-Wa-Zui (Prestige, 1971). Archy se tou spoustou probíral, občas nakrabil tvář, a poslouchal k tomu nebožtíkův perfektní kvadrofonický výlisek Airtových Fingers (CTI,1972), které se nesly provozovnou přehrávány na věrném Quadaptoru, přítulném udělátku, které ulovil na smeťáku Nat Jaffe; Archy, bývalý vojenský elektrikář na helikoptérách, jenž získal – naposled, když se obtěžoval tím, aby si to ověřil – 37,5 % z titulu bakaláře v elektroinženýrství na Sanfranciské státní univerzitě, pak přístroj náležitě vymazlil.

Umění katalogizovat jednoruč: vytáhni desku z přepravky, vylov z přebalu papírovou košilku, vsuň do ní prsty. Vytáhni desku konečky prstů tak, aby ses nedotýkal ničeho jiného než nálepky vprostřed. Nastav kotouč rannímu světlu, které sem proudí oknem výkladu. Neb tohle vševyjevující, rovnoměrné světlo East Bay, intenzivní a smilovné, je vždy pohotově, aby ti pravdivě sdělilo, v jakém je deska stavu. (Ačkoliv Nat Jaffe prohlašuje, že to není světlem, ale výlohou, velikou solidní tabulí pittsburského skla, jež získala imunitu vůči všem možným sračkám během oněch zhruba šedesáti let, během kterých byly prostory, v nichž nyní sídlí Brokeland Records, známy jako Spencerovo holičství.)

Archy se pohupoval, oči zavřené, s uznáním oceňoval tíhu dítěte, vůni omastku linoucí se z basové linky Ringa Thielmanna, vzpomínku na pozdvižené oči Elsabet Getachewové, když mu včera dopřála orál v privátním salónku etiopské restaurace Královna ze Sáby. Vybavoval si řetězkovou křivku jejího horního rtu, špičku jazyka, svědomitě klouzající podél E-struny jeho pinďoura. Pohupoval se, kýval se v rytmu, vychutnával si to sobotní ráno, než na podrážkách bot z okolní čtvrti dorazí předním vchodem špatné zprávy, celý den by v tom vytrval, navěky.

„Chudák Bob Benezra,“ řekl Archy náhodnému děcku. „Neznal jsem ho, ale je mi ho líto, když po sobě nechal všechny tyhle krásné nahrávky. Už kvůli tomu musím být ateista, Rolando, když vidím všechny ty kvalitní gramodesky, co po sobě nechal ten chudák.“ Dítě není příliš malé na to, aby začalo poznávat meze věcí, studenou pravdu, základní fakta o životě a smrti. „Co je to za nebe, když si tam nemůžeš vzít svoje desky?“

Dítě patrně chápalo, že se jedná o otázku čistě rétorickou, ani v nejmenším se nepokusilo ten dotaz zodpovědět.

 

Nat Jaffe dorazil do práce zasmušilý, jako to činil snad pětkrát z jedenácti, nebo, buďme velkorysí, řekněme čtyřikrát z devíti případů. Na hlavu mu dosedla kosmická přilba špatné nálady, ubohý Nat byl chycen uvnitř a neměl ani zdání, zda je atmosféra dýchatelná, bez ukazatelů, které by napověděly, kdy mu dojde zásoba vzduchu. Otevřel bezpečnostní zámek, klíče třískly o dveře, i on pracoval jednoruč, protože pod levou paží svíral krabici gramofonových desek. Se skloněnou hlavou se vedral dovnitř a tiše si pro sebe pobrukoval; bzučel si transpozice jinak trapně otravného současného popsongu; bzučel si hněvivý dopis lajdáckému majiteli nehtového studia o dva bloky dál, nebo vydavateli Oakland Tribune, jehož rubriku Dopisy čtenářů často krášlil svým hněvem; bzučel si první útržky nové teorie vzájemných vazeb mezi bossa nova a nouvelle vague; bzučel si, i když ze sebe nevydával hlásku, nějaká hluboce skrytá struna v kostech Nathaniela Jaffea zněla neustále, dokonce i když spal.

Zavřel dveře, zamkl je zevnitř, položil krabici na pult a zavěsil uhlově šedý plstěný klobouk s jemným proužkem na jeden z devíti dvouramenných ocelových věšáků, které rovněž pocházely ze dnů Spencerovy oficíny. Projel si prstem tmavé vlasy, kroutily se mu neodbytněji než Archymu a vepředu řídly. Otočil se, narovnal si vázanku – retro à la hepcat, černou se stříbrnými skvrnkami – a povšiml si stavu přepravky číslo 8. Několikrát zakroutil hlavou, jako by vrzání krčních obratlů, onen skřípot kostí a tenze s sebou nesly naději na úlevu ode všeho, co snad bylo příčinou jeho bzukotu.

Zamířil do zadní části krámu a zmizel za korálkovým závěsem, který pracně pomaloval jeho syn Julie obrazem Milese Davise, jenž tu byl pojednán jako mexický svatý, sv. Miles, stavící na odiv své trpící srdce zamotané v trní ostnatého drátu. Podoba nebyla dokonalá, to jistě ne, Archymu připadal spíš jako Mookie Wilson, ale namalovat něčí portrét na tisíc půlpalcových korálků není určitě snadné, a kromě Julieho Jaffea by málokdo na podobnou myšlenku připadl, natož aby se ji pokusil i realizovat. Za minutu uslyšel Archy splachování záchodu, následované záchvatem hněvivého kašle, a pak se Julieho otec vynořil v krámě, připraven promarnit další den.

„Čí je to dítě?“ zeptal se.

„Jaké dítě?“ řekl Archy.

Nat odsunul zástrčku vstupních dveří a otočil poutač, aby oznámil světu, že Brokeland je otevřen a v provozu. Dopřál své lebce další obrat na vrcholu spinálních obratlů, ještě si zabroukal, opět zakašlal. Obrátil se ke svému obchodnímu společníkovi a vypadal při tom, že z něho přímo sálá zlomyslnost. „Jsme v totální prdeli,“ oznámil.

„Statisticky vzato na tom něco bude,“ řekl Archy. „V tom případě, co s tím?“

„Zrovna jdu od Singletaryho.“

Jejich pan domácí, Garnet Singletary, Třpytný král, prodával lesk jako blesk na ploškách démantů a zlatých prstenů v úzké dílničce troje dveře od Brokelandu. Patřil mu celý blok. Plus tucet nebo víc dalších nemovitostí rozesetých po celém West Oaklandu. Maloobchod, kšeftíky všeho druhu. Singletary byl informační gigant, velryba, která si proráží svou migrační trasu napříč čtvrtí, sbírá všechny klepy a cedí si z nich výživné látky přes své neúnavné kostice. Za radovánky mezi pojízdnými regály s gramodeskami v Brokelandu nepustil z kapsy nikdy ani dolar, nicméně patřil mezi pravidelné návštěvníky, zastavoval se tam každých pár dní, jen aby naslouchal. Aby monitoroval rovnováhu pravdy a tlachů v místním proudu.

„Jo?“ řekl Archy. „Co o tom jako hlásá Singletary?“

„Že jsme v prdeli. Vážně, proč tu máš to dítě?“

Archy pohlédl na Rolanda Englishe, zrzavého mladého muže se sladkou pusinkou a měkkými hnědými prstýnky kučer, které se mu, celé propocené, vlnily okolo hlavičky, nacpaného do modrých dupaček a ještě zabaleného do žluté bavlněné přikrývky. Archy Rolanda Englishe potěžkal a uslyšel zevnitř uspokojivé šplouchnutí. Matka Rolanda Englishe Aisha byla dcerou Třpytného krále. Archy se nabídl, že se na tohle dopoledne Rolanda ujme, třeba i opatří pár věcí, které takové dítě vyžaduje a tak dále. Archyho manželka čekala první dítě, a tak měl Archy pocit, že by se měl – vzhledem k bezprostředně hrozícímu otcovství – trochu pocvičit ještě před prvním říjnem, na kdy měli porodní termín, a poněkud tak zmírnit šok z poznání, že se stane ve věku třiceti šesti let praktikujícím otcem. Tak s Rolandem podnikli výlet do Walgreens, Archymu vůbec nevadilo, že se takového pěkného srpnového rána kousek projde. V lékárně utratil třicet dolarů z Aishiných peněz za plínky, ubrousky, sunar, láhve a balíček dudlíků značky Nuk – Aisha mu dala seznam – a pak se rovnou před Walgreens posadili na lavičku autobusové zastávky, kde si s Rolandem Englishem vyměnili nějakou tu páchnoucí plínku, něco malého snědli, Archy se propracoval pytlíkem polévaných děr od United Federation of Donuts, Spojeného království kobližek, kdežto Rolando English byl nucen se spokojit s poníkem od Gerber Good Start.

„Tohle je Rolando,“ řekl Archy. „Půjčil jsem si ho od Aishy Englishové. Zatím toho moc nepředvede, ale je roztomilý. No, Nate, pokud si vzpomínám, už jsi párkrát hlásal, že jsme tak nebo onak ve srabu.“

„Narazil jsem na Singletaryho.“

„A on ti to vnuknul.“

Nat si přitáhl zásobu desek, kterou s sebou přinesl, takových třicet, čtyřicet gramodesek v přepravce od banánů Chiquita, a začal se jimi lenivě probírat. Archy se zpočátku domníval, že si je Nat nese z domova, položky z vlastní sbírky, které chce prodat, nebo nahrávky, které si vzal domů k bližšímu studiu; exaktnost, se kterou byly respektovány hranice mezi uznaně soukromými zásobami vlastníka a inventářem provozovny, se vyznačovala jistou bezstarostností. Nahrávka Juice Newtona, špatná pozdní nahrávka Commodores, nahrávka Care Bears Christmas. Vyhozené věci, omačkané ovoce, trpká sedlina výprodejů. Osiřelé sbírky gramodesek se neustále dovolávaly pomoci obou společníků, opuštěné a vydané na pospas osudu vydávaly signály ohrožení, které slyšeli jen Nat a Archy. „Ten chlap může jet do Antarktidy,“ řekla jednou Aviva Roth-Jaffeová o svém manželovi, „a vrátí se odtamtud se škatulí desek na 78 otáček.“ Nyní Nat, v nic nedoufaje a pln nadějí, pečlivě zkoumal svůj nejnovější úlovek, každý kotouč potenciálně skvělý, ač šance na takovou událost klesala na desetinu úměrně skluzu do labyrintu náhod pokleslého vkusu toho, kdo se desek zbavil.

„‚Andy Gibb,‘“ řekl Nat, aniž se obtěžoval zatížit svá slova pohrdáním, jen okolo toho jména utrousil přízraky uvozovek, jako by to byla přezdívka. Vytáhl výlisek After Dark (RSO, 1980) a podržel ho v zorném úhlu Rolanda Englishe. „Líbí se ti Andy Gibb, Rolando?“

Rolando English zřejmě pohlížel na poslední album, které vydal nejmladší z bratří Gibbů, s menší zaujatostí než jeho spolubesedník.

„Jsem ochoten uznat, že je roztomilý,“ řekl Nat a jeho tón naznačoval, že zajít dál už ochoten není, jako by o to s Archym vedli spor, což, pokud si Archy dokázal vzpomenout, nebyl ten případ. „Dej mi ho.“

Archy podal dítě Natovi, a teprve když se jej zbavil, pocítil v rameni křeč. Nat dítě uchopil oběma rukama v podpaží a zdvihl si ho k obličeji; Rolando English byl kabrňák, už udržel hlavičku a čelil Natovu pohledu se stejným výrazem ochoty všechno za ni hodit, Andyho Gibba, Nata Jaffea, kašlat na kdekoho. Jak se tak ti dva vzájemně zvažovali, Natovo bzučení tichlo a nabývalo podoby ukolébavky. Malý Rolando na něho působil milým solidním dojmem, ranec srolovaných ponožek nacpaný do jedné veliké, hutné a ospalé, žádný vycmrdlý a vyplašený třeštiprd, na jaké člověk čas od času natrefí.

„Míval jsem dítě,“ připomněl Nat a znělo to elegicky.

„Vzpomínám si.“ Zhruba v té době se s Natem setkali poprvé, hráli tehdy na svatbě v klubu Přátel přírody na ulici Joaquina Millera. Archy, čerstvý navrátilec ze Zálivu, přišel na poslední chvíli a zaskočil za Natova obvyklého baskytaristu. Juliemu, tehdejšímu nemluvněti, bylo nyní patnáct a – alespoň pro Archyho – ztělesňoval více méně stejnou mile nesnesitelnou příšerku, jakou býval odjakživa. Naslouchal tajným harmoniím, psal básně v klingonštině, maloval si na nehty obličeje Jacka Skellingtona. Chodíval do mateřské školky v trikotu a baletní sukénce a doma se díval na Color Me Barbra. Už ve třech čtyřech letech měl, jako jeho otec, sklon dlouze a široce řečnit. Vykládat vám, že pařížská šlehačka nepochází z Paříže a pommes frites dokonce ani z Francie. Sdílel s ním tendenci dát se pohltit subtilitou otázky. Nyní však zřejmě trávil spoustu času vysíláním v nějakém tajném kódu puberťáků, rozluštitelném jenom rodiči a určeném k tomu, aby je dohnal do šílenství.

„Mimina jsou bezva,“ řekl Nat. „Umějí líbat po eskymácku.“ Nat a Rolando šli rovnou na věc, nos o nos, dítě to snášelo docela vyrovnaně. „Jasně, Rolando je v pohodě.“

„To si taky myslím.“

„Dobře drží hlavičku.“

„Bezvadně ji zvládá, co?“ souhlasil Archy.

„Proto mu říkají Harry Hlavičkář, vládce hlav. Že jo? No jasně. Harry Hlavičkář. Člověk by ho sněd.“

„No, nevím. Do té míry zas děcka nemusím.“

Nat Archyho podrobil stejně bedlivému zkoumání, jako Archy předtím zkoumal stranu A gramodesky zesnulého Boba Benezry Kulu Sé Mama (Impulse!, 1967), a hledal na ní případné důvody, proč ji cenit níže.

„Tak ty se zacvičuješ? Takhle na to jdeš?“

„Takhle na to jdu.“

„A jak ti to jde?“

Archy pokrčil rameny a nasadil onen výraz skromného hrdinství, s nímž člověk patrně pokrčí rameny, je-li dotázán, jak proboha živého dokázal uchránit stovku sirotků, uvězněných v hořícím nákladním prostoru letadla, od srážky s asteroidem. Když to takhle filmoval na Nata, Archy už věděl – vnímal to jako bolest, kterou mu dítě způsobilo v levé paži –, že ani jeho schopnost, ani ochota pečovat o Rolanda Englishe hodinu, den, týden, nemá ani za mák, ani za nehet společného s jeho ochotou nebo schopností být otcem přicházejícímu dítěti, které se nyní formuje a dotváří posledními jemnými pooprávkami na dýchacím a endokrinním systému v temné laboratoři lůna jeho ženy.

Utírat zadeček, vymačkávat kojeneckou výživu Carnation z láhve opatřené dudlíkem, utírat hadrem na nádobí vyzvracené mléko, všechno to jsou pouhé úlohy a procedury, řada kroků, stejně jako zbytek života. Povinnosti ke splnění, pozvolné úseky, kterými je třeba se propracovat, směny, které je třeba přetrpět. Když člověk přiměje své myšlenkové procesy, aby se zaměřily na to, jak vyluštit komplikované změny rytmu v On the Corner (Columbia, 1972) nebo některou z temnějších pasáží Hovorů k sobě (Archy právě pročítal po třicáté deváté Marka Aurelia), probírá se jednoruč krabicí zajímavých nahrávek, a než se naděje, dítě si zdřímne, maminka se vrátí domů a našinec bude mít volno, aby se zase mohl vydat za svými zájmy. Je to jako v armádě: Dej si bacha, najdi si pěknou zašívačku někde v suchu, kam bys ulil svou mysl a vydržel tam, než bude po všem. Ovšem, až na to (uvědomil si, zakoušeje náhlý nával paniky, která se o něho pokoušela už měsíce, většinou ve tři ráno, kdy mu rušilo spánek neúnavně těhotné pokašlávání jeho ženy, paniky, kterou zamýšlel praktickým cvičením s Rolandem – marně, jak viděl – poněkud zmírnit), že po všem nebude nikdy. Člověk se nikdy nedobere konce, nepřestane být otcem, nesejde na tom, kolik si toho nacpe do hlavy ani jaké kroky postupně podnikne. Dokonce ani, když umírá. Živý nebo mrtvý nebo tisíce mil vzdálený, vždycky bude na háčku pro práci, která není ani rituál, ani daný sled kroků, ale spíše cosi, co si od člověka žádá plnou stálou pozornost, aniž by ho nutně vyzývalo, aby něco udělal, předvedl, dokonce aby vůbec něco řekl. Archyho vlastní otec od něho a od jeho matky odešel, když Archy nebyl o moc starší než Rolando English, pak ještě několik roků poté, co jeho hvězda nakrátko zazářila, sice Luther Stallings dosud jaksi fungoval, průběžně na dítě platil, bral Archyho na baseballové zápasy Oakland Athletics, do zábavního parku Marriott’s Great America a kdoví kam ještě, a přesto se od něho žádalo něco dalšího, čemu starý Luther nikdy nedostál, cosi v něm, co nikdy nevyšlo najevo, ani když stál rovnou vedle Archyho. Otcovství v sobě obsahuje povinnost, která je víc než vaše peníze, tělo nebo čas, přítomnost, jež není ani fyzická, ani měřitelná hodinami: přítomnost s otevřeným koncem, věčnou, neviditelnou, závaznou jako přitažlivost hvězd.

„Jo,“ řekl Nat. Na okamžik v něm ten drát povolil. „Děti jsou roztomilé. Pak vyrostou, přestanou se sprchovat a v jednom kuse onanují.“

Na sklo ve dveřích dopadl stín a dovnitř vešel S. S. Mirchandani; vypadal zarmouceně. Navíc měl tvář jako stvořenou pro zármutek, zapadlé oči, ochablé sanice, výraz nejhlubšího žalu kanoucí inkoustovou kaluží bradky.

„Vy, pánové,“ pravil, a v jeho spisovné mluvě bylo jako vždy cosi elegického a spořádaného, nějaká vzpomínka na lepší, civilizovanější časy, „jste v prdeli.“

„To slyším pořád,“ řekl Archy. „Co se stalo?“

„Dogpile,“ řekl pan Mirchandani.

„Zasraný Dogpile,“ souhlasil Nat a už zase si pobrukoval.

„Do měsíce začnou kopat základy.“

„Do měsíce?“ řekl Archy.

„Příští měsíc! Tak jsem to slyšel. Náš přítel pan Singletary mluvil s babičkou pana Gibsona Goodea.“

Nat prohlásil: „Do hajzlu s Gibsonem Goodem.“

Šest měsíců před tímhle ránem se Gibson „Zloch“ Goode, bývalý nejlepší zadák Pittsburských ocelářů, prezident a předseda Dogpile Recordings, Dogpile Films, hlava Goodeovy nadace a pátý nejbohatší černoch v Americe, objevil na tiskové konferenci bok po boku se starostou, připlul do Oaklandu v černorudé vzducholodi upravené na přání zákazníka a překypoval plány na otevření druhého „Fláku“ Dogpile na Telegraph Avenue, na dlouho opuštěném pozemku, kde kdysi bývala velkoprodejna potravin Golden State Market, dva bloky jižně od Brokeland Records. Oaklandský Flák, dokonce větší než jeho obří předchůdce poblíž Culver City, by obsahoval multikino s deseti sály, food court, herní arkády a galerii s jednadvaceti menšími obchůdky, v jejímž centru by se tyčila třípatrová mediální pyramida Dogpile, a na každém ze svých pater by nabízela na prodej hudbu, video a ještě něco (většinou knihy). A ta oaklandská vlajková loď by přinášela, podobně jako obchodní dům Dogpile na Fox Hills, solidní výběr médií těšících se obecnému zájmu, ale zaměřených speciálně na afro-americkou kulturu, „v celé,“ jak Goode uvedl na tiskové konferenci, „její mnohostranné hojnosti.“ Goode měl kapsy značně nadité a jeho imperiální ambice se snoubily s dávkou sociálního cítění; Flák neměl být budován především se záměrem vydělávat peníze, ale rázným zásahem znovuoživit obchodní srdce černé čtvrti, vzniklé za slavné kalifornské éry budování dálnic. Během tiskové konference se o tom nemluvilo, ale velkoprodejna měla v plánu – to bylo lze vyvodit z toho, jak to chodí ve Fláku v L. A. – nejenom prodávat CD s vysokými slevami, ale také nabízet široký výběr vzácných artiklů a antikvit z druhé ruky, například klasické gramofonové desky s nahrávkami jazzu, funku, blues a soulu.

„Nemá na to stavební povolení a já nevím, co ještě,“ poukázal Archy. „Chan Flowers, můj drahý přítel, ho pěkně vyráchal v environmentálních vlivech, dopravních studiích a v takových pičičandách.“

Majitel a ředitel firmy Flowers & synové, pohřebního ústavu na Telegraph přímo proti proponovanému sídlu Dogpile, byl zároveň oaklandským městským radním. Na rozdíl od Singletaryho radní Chandler B. Flowers sbíral nahrávky a byl nepřítelem zbytečných výdajů; oba společníci sice plně nechápali pohnutky jeho důrazné opozice vůči plánu Dogpile, spoléhali však na ni a lpěli na opakovaných příslibech, jichž se jim dostalo.

„Něco radního evidentně přimělo, aby změnil názor,“ pronesl S. S. Mirchandani nejlepším tónem Jamese Masona, mazaným, znaveným a s kapkou vermutu.

„Hm,“ pravil Archy.

Ve West Oaklandu neexistoval muž dbalejší pravidel a méně podléhající vzrušení než Chandler Flowers a to, co evidentně změnilo jeho názor, velmi pravděpodobně nebylo zastrašování.

„Já nevím, pane Mirchandani. Bratříček má před sebou volby,“ řekl Archy. „Primárkami sotva prolezl. Možná chce rozvířit voličskou základnu, trošku to rozpumpovat. Vlít do komunity energii. Přihřát se trochu na hvězdné záři Gibsona Goodea.“

„Zajisté,“ odvětil pan Mirchandani, a jeho oči pravily ani omylem. „Jsem si jist, že se najde nějaké nevinné vysvětlení.“

Úplatek, naznačoval. Všimné. Kdokoli, kdo stejně jako pan Mirchandani dokázal udržet v provozu stálý tok bratranců a neteří proudících z Pandžábu, aby stlali postele v jeho motelech a myli auta u jeho benzinových pump, aniž se kdy dostali do konfliktu s úřady tamějšími i zdejšími, si tohle všechno už patrně pustil hlavou. Téměř stejně nesnadné bylo pro Archyho, aby si představil Flowerse – toho upjatého, tiše promlouvajícího a vždy a především korektního muže, hrdinu celé čtvrti od dob Lionela Wilkinse – jak bere úplatek od nějakého náfuky quarterbacka, kterému stoupla do hlavy bývalá sláva; jenomže Archy měl, díky sklonu soudit příliš vlídně lidské bytosti, tendenci zaměřovat své hyperkritické postoje na stav gramodesek.

„Ale stejně už je moc pozdě, ne?“ řekl Archy. „Ten kšeft nevyšel. Banka se lekla a couvla. Goode přišel o finanční krytí, nebo tak něco, ne?“

„Já vážně nerozumím americkému fotbalu,“ řekl S. S. Mirchandani. „Ale slyšel jsem, že jako hráč byl Gibson Goode docela proslulý něčím, čemu se říká udržet balón. Kličkuje.“

„Má velkou schopnost improvizace.“ řekl Nat. „Svého času byl skoro k nezastavení.“

Archy si vzal od Nata Jaffea dítě. „Zloch bejval hnusně úskočnej hajzl,“ souhlasi

(Michael Chabon: Telegraph Avenue. Překlad Olga Walló. Odeon, Praha 2014, 504 stran.)

 

Johnson, Adam: Syn správce sirotčince

johnson_syn spravceČást první

Životopis Čun-doa

 

Matka Čun-doa byla zpěvačka. To bylo to jediné, co mu o ní otec, správce sirotčince, řekl. Správce měl fotografii té ženy ve svém pokojíku v Dlouhých zítřcích. Byla docela půvabná – veliké oči dívající se stranou, rty našpulené v nevyřčeném slovu. A protože krásné ženy se posílají do Pchjongjangu, stalo se to nepochybně i jeho matce. Pravým dokladem toho byl sám správce sirotčince. Za nocí pil a sirotci z baráků ho mohli slýchat plakat a lamentovat a pouštět se do zpola slyšitelného handrkování se ženou na fotografii. Pouze Čun-do ho směl utěšit a nakonec mu vzít i láhev z rukou.

Jako nejstarší chlapec z Dlouhých zítřků měl Čun-do jisté povinnosti – porcovat jídlo, přidělovat kavalce a přejmenovávat nově příchozí hochy podle seznamu sta čtrnácti Velkých mučedníků revoluce. Přesto si správce sirotčince dával záležet, aby svého syna – jediného chlapce v Dlouhých zítřcích, který nebyl sirotek – nijak nezvýhodňoval. Když byly ubikace špinavé, byl to Čun-do, kdo zůstal zamčen přes noc uvnitř. Když se hoši počurali, byl to on, kdo z pryčen oškrabával zmrzlou moč. Čun-do se před ostatními nevychloubal, že je synem správce sirotčince, a ne nějaké děcko, které tady rodiče odložili cestou do tábora 9-27. Pokud se toho chtěl někdo dovtípit, bylo to vcelku jasné – Čun-do tu byl přede všemi ostatními a důvod, proč ho nikdy nikdo neadoptoval, byl ten, že by jeho otec nikdy nesvolil, aby si jeho jediného syna někdo odvedl. Bylo jen logické, že když jeho matku odvedli do Pchjongjangu, požádal otec o to jediné místo, které mu umožňovalo vydělávat si na živobytí a zároveň pečovat o syna.

Nejjistějším důkazem, že žena na fotografii je Čun-doova matka, byla neúprosnost, s jakou jej správce sirotčince přednostně trestal. Mohlo to znamenat pouze to, že správce vidí v Čun-doově tváři ženu z obrázku, každodenní připomínku věčného utrpení, které mu její ztráta způsobila. Jen otec sužovaný takovou bolestí mohl vzít chlapci v zimě boty. Jen skutečný otec, z téhož masa a kostí, mohl pálit syna rozžhaveným koncem lopaty na uhlí.

Čas od času adoptovala nějakou skupinu dětí továrna a na jaře přicházeli muži s čínským přízvukem, aby si i oni mezi hochy vybrali ty své. Jinak mohl mít chlapce na den každý, kdo je dokázal nakrmit a správci sirotčince přinést láhev kořalky. V létě plnili pytle s pískem a v zimě rozbíjeli železnými tyčemi led v přístavních docích. Za misku studeného čapčche odklízeli z podlahy továrny kovové piliny, které létají od soustruhů. V železničním depu je krmili nejlepším, byť pálivým, jukkedžangem. Jednou, když s lopatami v rukou vyklízeli vagony, rozvířili prášek, který vypadal jako sůl. Teprve když se začali potit, tváře, ruce i zuby jim náhle zrudly. Vlak byl plný chemikálií pro továrnu na barvy. Byli červení ještě celé týdny.

A potom, v 85. roce čučche, přišla povodeň. Tři týdny pršelo, avšak z tlampačů se nedoslechli ani slovo o půdních sesuvech, protrhávajících se sypaných hrázích přehrad a vesnicích, které voda jednu po druhé odplavuje. Armáda měla plné ruce práce se zachraňováním továrny Sungni58 před stoupající vodou a chlapci z Dlouhých zítřků dostali provazy a háky na dlouhatánských žerdích a měli se snažit chytat v řece Čchongdžin lidi, jež smetl proud, než je voda odnese do přístavu. Po divoce zvířené hladině plulo stavební dříví, sudy s naftou i záchodové jímky. Tu se z vody vyhoupla pneumatika traktoru, o kus dál zase lednice sovětské výroby. Hoši slyšeli temné dunění nákladních vozů, které po dně valil proud. V divokém víru se kolem nich protočil kryt vojenského transportního letadla, jehož se zoufale držela ječící rodina. Pak se vynořila mladá žena, ústa dokořán, ale nevydala ani hlásku, a sirotek jménem Po-song ji zachytil hákem za paži pouhý zlomek okamžiku předtím, než ho proud strhl do řeky. Po-song přišel do sirotčince jako slabý chlapec, a když se zjistilo, že nemá jméno, Čun-do ho pojmenoval po 37. mučedníkovi revoluce, který se proslavil tím, že si při útoku na Japonce zacpal uši blátem, aby neslyšel hvízdat kulky.

Chlapci křičeli „Po-songu! Po-songu!“ a pádili po břehu podél míst, kde by měl Po-song být. Proběhli okolo výpustního potrubí Oceláren sjednocení a kolem zablácených hrází ljongsongských odkališť, ale Po-songa už nikdy nikdo neviděl. Chlapci se zastavili až u přístaviště, jehož temné vody se hemžily mrtvými těly. Tisíce se jich pohupovaly ve vlnách a vypadaly jako shluky lepkavých jáhel, které se začnou převalovat a natřásat, když se rozehřeje pánev.

Ač to tehdy ještě nevěděli, byl to začátek hladomoru. První přestala jít elektřina a poté přestaly jezdit vlaky. Už když zmlkly sirény, Čun-do věděl, že to je zlé. Jednoho dne vyjela na moře rybářská flotila a už se nevrátila. Se zimou přišel mráz a černé prsty omrzlin a staří lidé odcházeli spát. A to byly teprve první měsíce, dlouho předtím, než se objevili pojídači kůry. Tlampače nazývaly hladomor „Strastiplný pochod“, ale to byl hlas z Pchjongjangu. Čun-do nikdy neslyšel, že by se tomu tak říkalo i v Čchongdžinu. To, co se s nimi dělo, nepotřebovalo jméno – obrazem toho bylo úplně všechno, každý nehet, který jste sežvýkali a spolkli, každé pozvednutí víčka, každá cesta na latrínu, kde jste se ze sebe snažili vymáčknout chuchvalce pilin. Když pohasla veškerá naděje, spálil správce sirotčince kavalce a chlapci spali okolo kamínek, která jim topila i poslední noc. Ráno zamával na ZIZ-5, vojenské nákladní auto sovětské výroby, kterému říkali „havra“ kvůli tmavé plátěné plachtě vzadu. V sirotčinci už zbývalo jen asi tucet hochů, kteří se přesně vešli na korbu. Všem sirotkům je souzeno skončit nakonec v armádě. A tak se Čun-do stal ve svých čtrnácti letech vojákem sloužícím v tunelech a vycvičeným v umění boje při nulovém osvětlení.

A tam ho také o osm let později našel velitel So. Stařec se vlastně přišel do podzemí na Čun-doa podívat. Čun-do se svou četou právě končil noční službu v tunelu, který zasahoval deset kilometrů pod demilitarizovanou zónu až skoro k předměstí Soulu. Kdykoli vojáci tunel opouštěli, vycházeli z něj pozpátku, aby jejich oči postupně přivykly dennímu světlu, a tak Čun-do do velitele málem vrazil. Soova široká ramena i mohutný hrudník svědčily o tom, že dospíval v lepších časech, ještě před mobilizačními kampaněmi Čchollima.

„Jste Pak Čun-do?“ zeptal se So.

Když se Čun-do otočil, rozzářil se za mužovými krátce ostříhanými bílými vlasy kruh světla. Kůže jeho obličeje byla tmavší nežli jeho kštice nebo čelisti a vypadal, jako by právě shodil vous a hustý, bujný vlas. „To jsem já,“ odpověděl Čun-do.

„Máte jméno mučedníka,“ poznamenal velitel. „To nějak patří k sirotkovi?“

Čun-do přikývl. „Ano,“ řekl. „Jenže já nejsem sirotek.“

Soovy oči sjely k rudému odznaku taekwondo na Čun-doových prsou.

„Jistě,“ pronesl a hodil mu pytel.

Byly v něm modré džínsy, žlutá košile s nášivkou pólového poníka a boty značky Nike, na které si Čun-do pamatoval z dob dávno minulých, kdy sirotčinec sloužil jako ubytovna pro Korejce, kteří se vraceli lodí přes moře z Japonska a jež přilákaly domů partajní sliby práce a bytů v Pchjongjangu. Sirotci jim mávali transparenty na uvítanou a zpívali budovatelské písně, aby japonské Korejce přiměli sejít po lodní lávce i vzdor úděsnému stavu, v jakém se Čchongdžin nacházel, a havranům, kteří už na ně čekali, aby je všechny do jednoho odvezli do pracovních táborů kwalliso. Připadalo mu to jako včera, kdy pozoroval ty vymydlené hochy, jak se ve svých nových značkových botaskách vracejí domů.

Čun-do zvedl žlutou košili. „Co s tím mám dělat?“ zeptal se.

„To je vaše nová uniforma,“ odpověděl velitel So. „Netrpíte mořskou nemocí, že ne?“

Jordan, Lewis: Obdivné hvízdnutí

jordan_hvizdnuti(Lewis Jordan: Obdivné hvízdnutí. Překlad Marcel Arbeit. Argo, Praha 2014, 228 stran.)

1

 

Když v září začala škola, čtvrťáci ze třídy Alice Conroyové postrádali zraněného spolužáka, Glenna Gregga.

Alice právě absolvovala vyšší pedagogickou školu a znala všechny nejnovější metody moderní didaktiky. Povzbuzovala děti, aby si o Glennovi a nehodě, která ho potkala, co nejvíc povídali. Bydlela u strýčka Mrňouse, protože se od něj teta Fortunata odstěhovala, a starala se mu o domácnost.

„Jen se neupejpejte,“ říkala svým čtvrťákům. „Ptejte se, na co chcete.“

Tak se tedy ptali: „Umřel?“ a „Už ho uhasili?“ a „Já taky umřu?“ a „Jsme všichni na světě sami?“

Vzdělání se mi už začalo vyplácet, říkala si. Vidíte, jak se otevřeli? Jak jsou zvídaví a ochotní odhalovat své nejvnitřnější myšlenky a pocity?

Kéž by mohla zavolat doktoru Dustovi, svému profesorovi na pedagogické škole, a říct mu o svém úspěchu. Když mu loni nahá plakala v náruči, řekl jí: „V každé opravdové lásce se skrývá velká bolest, Alice, ale my na to nehledíme, že ne, protože za to stojí.“

Měl pravdu. Alice to věděla. Pro lásku by obětovala cokoli, úplně všechno, když šlo o opravdovou lásku, žádná bolest nebyla dost velká. Zavolat doktoru Dustovi však nebylo jen tak: hovor vždycky vzala paní Dustová, hlasitě ji označila za couru a praštila sluchátkem, až Alici zabrnělo v uchu. Alice si říkala, že kdyby byla paní Dustová alespoň trochu shovívavá, mohly se skamarádit. Mohly se o leccos podělit.

Na začátku školního roku, při hodině výtvarné výchovy, když si děti vyráběly jmenovky a soustředily se na kartičky o rozměru osm krát třináct centimetrů, tlusté značkovače a velké zavírací špendlíky, Alice všechny překvapila a udělala jmenovku i pro Glenna Gregga, který se po té nehodě už do školy nevrátil.

Hned, jak byla Glennova jmenovka hotová, všechno v Alicině třídě se nějak rozjasnilo, však si to umíte představit. Špinavá a oprýskaná žluť sádrových zdí se rozzářila jako sluníčko. Poprvé od doby, kdy Glenn přestal chodit do školy, vypadaly děti opravdu šťastně.

Pak si Alice vyhledala Glennovy známky ze čtení z třetí třídy a přidělila ho ke skupině Modráčků, jako by seděl ve třídě mezi nimi. Přidělila mu i lavici, přímo ve druhé řadě, a jeho jmenovku na ni položila.

Glennovo jméno bylo přilepené taky pod prázdným věšákem v šatně. Měl botník na galoše a na nástěnce vlastní graf péče o zuby, na němž měl hned po návratu naplánovanou první preventivní prohlídku.

Pak Alici napadlo, že spolužáci Glennovi vyrobí přáníčka brzkého uzdravení. To byl ale nápad! Lepší nápad na základní škole v městečku Arrow Catcher už nikdo dlouho, předlouho neměl. Všem nezbylo než souhlasit.

Zástupce ředitele pan Archer každý den přicházel a vždycky se postavil do dveří třídy, zatímco děti se skláněly nad výkresy, nůžkami a lepidlem. Pan Archer se usmíval, úplně zářil a na veřejnosti pak pořád dokola vykládal, jak je ta Alice Conroyová v práci s dětmi úžasná. Alice Conroyová, ta nová učitelka, je prostě výborná a zkušení pedagogové by se od ní mohli ledacos přiučit. Pan Archer měl ve zvyku škrábat se na kštici, až mu tekla krev.

Děti si do přáníček vylily srdce a každé bylo uměleckým dílem. Na jednom se skvěla zářivá, zlatě se lesknoucí koule, která znázorňovala hořící benzín v domě Greggových. Zlatá koule byla spojená dlouhou zářivou stříbrnou nití s postavičkou malé holčičky. Byla to autorka, která se oheň pokoušela uhasit proudem vody ze zahradní hadice. Nápis říkal, Brzy se uzdrav, Glenne Greggu.

Jiné dítě vystřihovalo z různobarevných papírů červené, žluté, oranžové a černé plameny. Za nimi bylo vidět Glennovu usměvavou tvář. V textu Glenn říkal: „Je mi fajn, ale ten oheň teda pěkně pálí!“

Na dalších kartičkách byly jednoduché vzkazy typu „Je mi po tobě smutno, Glenne“ a „Doufám, že už se cítíš líp“, a dokonce „Mám tě ráda“. Zdobily je hranaté, cihlově červené obrázky základní školy v Arrow Catcheru, stromy, sluneční paprsky, nadýchané bílé obláčky a na květinkách včeličky, které dělaly „bzzz, bzzz“.

Na konci vyučování, když už bylo podepsané i to poslední přáníčko, se Alice vydala do kanceláře pana Archera, aby si zatelefonovala. Hodlala zavolat paní Greggové, i když ji ostatní učitelé varovali, že s paní Greggovou je jakákoli konverzace nemožná, protože silně koktá.

Pan Archer měl atletickou postavu a sestřih na ježka. Rodina byla pro něj vším. Každoročně rozesílal barevné vánoční pohlednice, na nichž byl on sám, paní Archerová a jejich čtyři šťastné děti pod vánočním stromkem. Pohlednici z loňska si dal zvětšit na formát 20 x 25 centimetrů a měl ji zarámovanou na pracovním stole. Na člověka z ní rodinné štěstí přímo čišelo. Alice si nemohla pomoct a přála si být jedním z dětí pana Archera, které našly pod stromečkem velkou panenku s vlnitými vlásky nebo zářivý nový bicykl značky Western Flyer.

Když Alice vešla, pan Archer právě mluvil do duše jednomu ze starších žáků, šesťákovi se šilhavýma očima a předkusem jako veverka Zrzečka, který se jmenoval Benjamin. Byl tak roztomilý, že měl člověk chuť ho obejmout.

Pan Archer se pokoušel Benjamina přimět k doznání, že napsal na stěnu školního záchodku „Pan Crites kouří ptáka“. Pan Crites učil dílny. Pan Archer hovořil k Benjaminovi a přitom se drbal na hlavě a pak zkoumal krev pod nehty.

Žádal po Benjaminovi, aby mu onu urážlivou větu pro srovnání napsal, ale když uviděl Alici, vzhlédl, usmál se a pokynul jí, aby šla dál, aby šla rozhodně dál a telefonovala, jak se jí zlíbí, žádný problém, nemusíte se ptát, jako doma.

Benjamin na stránku ze sešitu pečlivě pro srovnání napsal „Pan Crites kouří ptáka“.

Paní Greggová vzala telefon po deseti zazvoněních.

Opravdu koktala a bylo to ještě horší, než Alici naznačovaly i ty nejvarovnější hlasy. Paní Greggová říkala „Do, do, do, do, do.“ Pokoušela se říct „dobrý den“, ale nedokázala ta dvě slova vyslovit.

Alice přešla přímo k věci. Řekla, že děti dnes pro Glenna vyrobily přáníčka brzkého uzdravení, a chtěla vědět, jestli by nevadilo, kdyby je po cestě ze školy donesly ke Greggovým domů.

K ničemu to nebylo. Paní Greggová koktala o sto šest. Teď říkala „En, en, en, en“. Možná tím myslela „ano“. Kdoví.

Alice paní Greggové vysvětlovala, že je Glenn mezi spolužáky velice oblíbený, že od jeho dřívějších učitelů ví, že je to bystrý kluk, pracovitý, laskavý k ostatním, odvážný, čestný a má spoustu dalších dobrých vlastností. Riskla to a dodala, že je oblíbený.

Paní Greggová se zdržela dalšího komentáře. Z té námahy těžce dýchala.

Alice pokračovala: „Nezlobte se, paní Greggová, ale potřebuju vědět jedinou věc. Můžu se přibližně za půl hodiny u vás zastavit a dát vám ta přáníčka? Pro děti by to hodně znamenalo.“

Na druhé straně drátu bylo ticho.

Alice naléhala: „Když mi aspoň nějak naznačíte, dáte signál, že souhlasíte, odpoledne vám ta přáníčka doručím.“

Paní Greggová pořád do telefonu jen ztěžka dýchala.

Alice řekla: „Když teď hned, okamžitě, zavěsíte, paní Greggová, budu to brát jako ne.“

Čekala, ale paní Greggová nezavěsila.

Alice řekla: „Tak dobrá, výborně. Úžasné. Vaši adresu jsem si našla ve školních záznamech. Díky moc.“

 

Dům paní Greggové byla prkenná chatrč v Dlužníkově, chudinské čtvrti Arrow Catcheru, kde žila bílá lůza. Někdy se jí taky říkalo Lůzov. Dokonce i Alicin strýček Mrňous bydlel ulici nebo dvě od Dlužníkova.

Ve vchodech posedávali špinaví drsní chlapi. Byli jen v košilích, potáceli se, chlípně zírali, popíjeli z lahví v pytlících a opravovali na zablácených dvorech staré rachotiny, které měly na náraznících nálepky Bílých rytířů Ku Klux Klanu. V mírném větříku cinkaly láhve pověšené na stromech. Stoletá vyznavačka vúdú se svastikou na rukávě míchala na nedalekém dvorku nad ohněm cosi ve velkém kotli. Mladík se pokoušel přesvědčit ženu, vlastně ještě dívku, aby mu dovolila sestřelit jí revolverem jablko z hlavy.

Malá chatrč paní Greggové byla na hranici obyvatelnosti. Na předním dvorku nerostlo ani stéblo trávy. Jako skořápka nějakého obrovského mrtvého hmyzu na něm trůnil ohořelý vrak auta. Všechny okenice byly zrezivělé a vytržené ze zdi a rozbitá byla i některá okna. Pod nimi na zemi se válely střepy.

Alice zaklepala, ale nikdo se neukázal. Přitáhla rozbité síťované dveře k sobě, strčila za ně svazeček barevných kartiček a pokusila se dveře vrátit na původní místo, jak to nejlíp šlo.

Ruce se jí třásly a spěchala rychlými kroky pryč.

 

Vúdú nacistka na ni zaječela: „Nejseš ty náhodou Ježíš?“

Alice odpověděla, „Nejsem!“ a dala se do běhu.

Vúdú stařena za ní hulákala: „Ježíš byl přece taky bílej.“

Alice Conroyová okamžitě jejím směrem zařvala: „Jenomže neměl kozy, vy chytrá!“

 

Ten večer ležela na úzkém lehátku ve svém pokoji v domě strýce Mrňouse a tety Fortunaty a myslela na svého profesora z pedagogické školy, doktora Dusta, a na příjemný vysokoškolský život. Chvíli strhávala ze stěny u své postele noviny, pruh za pruhem, a pak se usedavě rozplakala, zabořila obličej do polštáře, opakovala miláčku miláčku miláčku a pak usnula. Žádná jiná činnost ji totiž nenapadla.

O pár dnů později dostala Alice poštou překvapivý vzkaz od paní Greggové.

Byl napsaný špatně čitelným drobným písmem, typickým pro bílou lůzu, na hrubém linkovaném papíře z levného sešitu a bylo to pozvání, aby Alice přivedla celou třídu ke Greggovým na návštěvu zraněného spolužáka, malého Glenna.

Vzkaz byl prostý: Přijďte navštívit Glenna. Třeba tendle pátek. Vemte všecky, mně je to fuk.

Bude to od té nehody poprvé, co Glenna někdo uvidí.

Pan Archer prohlásil, že kdyby ho o něco takového požádal jakýkoli jiný učitel, nedovolil by to, prostě nedovolil. Nikdy v životě by nedovolil, aby patnáct devítiletých děcek šlo pěšky do Dlužníkova, ani brzo ráno, v žádném případě, ani omylem, na to zapomeňte. Řekl, že dělá chybu, že je to proti zdravému rozumu, rozhodně by to neměl povolit, neví, co mu to vlezlo na mozek, nejspíš by si ho měl nechat vyšetřit.

Ale Alici to schválil. Dal svolení. Třída směla jít navštívit Glenna Gregga. „Můžete jít,“ řekl pan Archer, „ale proboha, slečno Alice, dávejte pozor.“ Návštěva se bude považovat za školní exkurzi.

V den exkurze Alice postupně vyvolala podle seznamu všechny žáky jménem. Určila, kdo utře tabuli. Vybrala poslední povolenky rodičů a vyinkasovala peníze na mléko, na oběd a na pracovní sešity. Oznámila vítěze soutěže o nejlepší slohovou práci, a když začalo hlášení školního rozhlasu, děti utišila.

Pan Archer v hlášení všechny děti od první do šesté třídy varoval, aby se na toaletách zdržely nepatřičných činností, aby neklely, nekouřily, nepoflakovaly se, nepsaly na stěny „hulibrk“ a nezavíraly se s kamarády do kabinek.

Zarecitoval Slib věrnosti vlajce Spojených států, oznámil, kdy se letos bude konat tradiční shazování krocanů z letadla, sdělil datum příští schůzky Sdružení rodičů a přátel školy, nakázal, aby učitelé začali rozesílat pozvánky na Duhový dýchánek pro ženy, který se uskuteční ještě v tomto školním roce, a vyjádřil naději, že se najde dostatek dobrovolníků, kteří pomůžou s jeho organizací.

Konečně nastal čas vyrazit. Počasí nebylo nejlepší, ale ani nijak strašné. Přihnal se silný vítr, mraky visely nízko nad zemí a vypadalo to na déšť. Stromy byly nahé jako kostry, což bylo v Mississippi tak brzo na podzim neobvyklé.

A tak patnáct dětí, bílých chlapců a holčiček, následovalo Alici v jednom zvlněném zástupu z velkých vstupních dveří školy po chodníku přes celý Arrow Catcher směrem k Dlužníkovu, kde jejich spolužáka zachvátil oheň.

Alice udělala z jejich chůze hru. „Teď jsme had,“ řekla a děti začaly na chodníku kličkovat a celý zástup se skutečně vinul jako had.

Alice s dětmi to vzala přes alej a pak zkratkou za McNeerovým obchodem s potravinami, kde paní McNeerová, která kdysi chovala gorilu, měla velkou klec s ocelovými mřížemi.

Alice zvedla při chůzi pravou ruku a patnáct dětí to okamžitě udělalo po ní. Za ploty, kolem nichž třída procházela, štěkali psi.

Pak zvedla levou ruku a hned se zvedlo patnáct levých dětských ruček. Zakývala pažemi a jejich paže se rozkývaly jako tenké stromky. A tak na širokých chodnících společně provozovali své tiché tanečky.

Prošli kolem Zrzkova Nóbl konzumu, což byl obchod, kde se prodávala načerno pálená whisky a na regálech se občas povaloval bochník chleba a vídeňské párky v konzervě. Alice nahlédla dovnitř a síťovanými dveřmi uviděla svého strýce Mrňouse, jak popíjí levnou kentuckou whisky. Na přední verandě ladili bluesoví hudebníci, kteří se chystali zpívat melodie Roberta Johnsona.

Alice s dětmi pokračovala po štěrkem vysypaných ulicích do Dlužníkova.

Vychrtlý žlutý pes táhl po ulici v zubech sedlový vak plný foukacích harmonik.

U předních schůdků domku Greggových se jednolitá řada dětí roztrhla, chvíli všechny nejistě popocházely sem a tam a pak se shlukly a nesměle a zaraženě stály. Alice trhnutím otevřela ty pokažené síťované dveře a zaklepala na dřevo.

Paní Greggová otevřela. Byla to drobná osůbka s tmavou pletí, špičatým nosem a neméně špičatou bradou, strašně hubená, jako lunt.

Měla plechově nosové zbarvení hlasu, ale překvapivě vůbec nekoktala. Nepřítomnost koktání bylo to první, čeho si Alice všimla. Paní Greggová řekla: „Tak tohle je ta naše čtvrtá třída! Tohle jsou ty slavný čtvrťáci! Přímo u nás přede dveřma!“

Pak paní Greggová zavolala do domu na své děti: „Dougie a Wando, pojďte sem, a Wayne a Greshame, vy taky!“

Když se děti Greggových vynořily ze špinavých zákoutí domku, který podezřele páchl benzínem, ukázalo se, že jsou nejrůznějšího věku. Wandě, jediné dívce, bylo patnáct a byla to krasavice. Měla plná ňadra a na horním rtu jizvičku. Alici by zajímalo, proč není ve škole.

Ostatní děti byly mnohem mladší. Gresham ještě nosil plenky a Dougie a Wayne ani nechodili do školky. Všichni byli hezcí, měli tmavé, jasné oči a nedůvěřivě se šklebili.

Nejdivnější ze všeho bylo, že se paní Greggová rozpovídala. A nejen rozpovídala, mlela pusou o sto šest.

Mluvila o počasí. Mluvila o místním družstvu chytačů šípů a jeho vyhlídkách na postup do vyřazovací části ligy. Říkala, že má černou kočku, která je velice plachá a straní se cizích lidí. Omlouvala se za to, že její domov je tak nevzhledný. Vyjádřila naději, že děti příliš nevyděsí, v jakých podmínkách se v téhle čtvrti žije, všechen ten nepořádek a zmařené životy.

Každého z dětí se zeptala na jméno a u každého jména se na nějakou dobu zastavila, jako by bylo zvlášť hezké nebo zajímavé. Komentovala, jak jsou děti vysoké, jak se smějí a co mají na sobě. Ptala se jich, jaké předměty mají ve škole nejraději, jestli chovají doma nějaké zvířátko a jaké mají záliby.

Mluvila i o překvapivějších tématech, o tom, jak je těžké žít s tělesným postižením, o koktání, které ji nedávno umlčelo, o samotě a odcizení, o šoku z toho, že ji něco takového postihlo v dospělosti.

Pak, jako by to k údivu ještě nestačilo, vyprávěla, jak se vdávala mladá, jak ji manželství zklamalo, jak si s manželem ani s jiným mužem nikdy nezatančila. Vyprávěla o svých nenaplněných romantických snech a neradostné rutině v sexu.

Všichni čtvrťáci se do paní Greggové zamilovali. Alice taky.

Když paní Greggová mluvila, vyvstávaly před Alicí zimní scenérie, nepodobné čemukoli, co kdy Alice v tropickém Mississippi viděla. Skrze stromy v lese padal sníh. Po venkovských cestách zvonily rolničky saní, které táhl kůň. Na otevřených ohništích se pekly kaštany. Pěší zóny ve městě byly svátečně vyzdobené. Po střechách bubnovala kopýtka. Dýmkám z kukuřičného klasu ani nosům jako knoflíky se meze nekladly. U úpatí jehličnanů vyrostla miniaturní vánoční městečka.

Paní Greggová mluvila a mluvila, a čím víc toho namluvila, tím měla Alice neodolatelnější nutkání spustit nějakou koledu.

Paní Greggová povídala o stupňující se manželově tyranii, o sarkasmu, výsměchu a zasahování do jejího nejvnitřnějšího soukromí. Kdykoli mluvila po telefonu s kamarádkou, pan Gregg ji přerušoval a ptal se, s kým to mluví. Teď už žádné kamarádky neměla.

Posmíval se jejímu horalskému přízvuku, barvě a struktuře jejích vlasů, její hubenosti, výšce a malým ňadrům, levným šatům, které nosila.

A pak si jednoho dne uvědomila, že má problémy s řečí. Nejprve to bylo zábavné, dokonce i pro ni.

Začala mluvit v samých příslovích. Jen málokdy jí z pusy vyšla věta, která by nebyla příslovím. Přistihla se, jak říká „Kdo šetří, má za tři“, často mimo kontext. „Devatero řemesel, desátá bída.“ „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“ Vypadalo to, že nemá jedinou vlastní myšlenku.

Kdopak by dokázal neposlouchat? Alice rozhodně ne, ani nikdo jiný. Ani to nejneposednější zlobidlo ze všech dětí, které se sešly v téhle ubohé chatrči, z paní Greggové nespustilo oči. Některé děti si začaly cucat palec, kroutit si vlasy a žvatlat jako mimina. Jedno plakalo a další se počůralo do kalhot. Ale žádné se nenudilo. Děti byly úplně fascinované. Bylo slyšet nízko položené a tiché pobrukování, sentimentální klid vánočních koled a svátečních melodií.

Paní Greggová pokračovala ve vyprávění svého zvláštního příběhu. Užívání přísloví se násobilo, říkala. Prý zjistila, že mluví mrtvým jazykem.

A pak se něco přihodilo.

 

Jonathan Franzen: Svoboda

franzen_svoboda(Jonathan Franzen: Svoboda. Překlad Lucie a Martin Mikolajkovi. Argo, Praha 2013, 416 stran.)

Kapitola 1

DOBŘÍ SOUSEDÉ

V místních novinách se zprávy o Walteru Berglundovi neobjevily – on a Patty se do Washingtonu odstěhovali již předloni a pro St. Paul už nic neznamenali – ale městská smetánka z Ramsey Hill nebyla vůči svému městu natolik loajální, aby nečetla New York Times. Podle jedné dlouhé a velmi nelichotivé reportáže v Timesech to Walter ve svém profesním životě v hlavním městě pěkně zpackal. Jeho někdejší sousedé měli jisté potíže sladit přívlastky, kterými ho častovaly Timesy („arogantní“, „povýšený“, „morálně zkompromitovaný“) se vzpomínkami na velkomyslného, usměvavého, růžolícího zaměstnance společnosti 3M, který do práce šlapával po Summit Avenue na kole únorovým sněhem; zdálo se zvláštní, že by Walter se svými vesnickými kořeny, Walter, který byl zelenější než Greenpeace, najednou měl mít potíže kvůli spolčování s uhelným průmyslem a poškozování venkovského obyvatelstva. Jenže na Berglundových něco nesedělo odjakživa.

Walter a Patty byli průkopníci bydlení na Ramsey Hill – první absolventi vysoké školy, kteří si od chvíle, kdy před třiceti lety na historické jádro města St. Paul přišly těžké časy, koupili dům na Barrier Street. Za svou viktoriánskou zříceninu nezaplatili takřka nic a pak deset let potili krev při její rekonstrukci. Hned ze začátku jim nějaký podnikavec vypálil garáž a dvakrát se jim vloupal do auta, než garáž stihli přestavět. Na prázdný pozemek naproti přes ulici se z okolí sjížděly skupiny osmahlých motorkářů, kteří tam tak dlouho do noci popíjeli pivo Schlitz, grilovali klobásy a túrovali motory, až na ně Patty jednou vtrhla jen v teplákové soupravě a řekla jim, „Hele, víte, kam s tím můžete?“ Patty by sice nikomu strach nenahnala, na střední a vysoké škole ale vrcholově sportovala, a tak se vyznačovala typickou neohrožeností fanatických sportovců. Od prvního dne v téhle čtvrti působila bezradně nápadným dojmem. Tlačila kočárek mezi napůl rozebranými autovraky, rozbitými lahvemi od piva a pozvraceným sněhem, vysoká, s culíkem, nemožně mladá, a na kočárku se jí přitom bimbaly síťovky, jako by v nich s sebou vláčela všechny hodiny svého denního programu, za sebou dětmi obtěžkané ranní přípravy na dopoledne plné dětmi obtěžkaných pochůzek, před sebou odpoledne u puštěného rádia, s Velkou domácí kuchařkou, látkovými plenami, spárovacím tmelem a latexovými barvami; a potom pohádku na spaní a kalifornské víno. Už tenkrát byla zosobněním všeho, co se teprve postupně začínalo odehrávat i ve zbytku ulice.

V úplných počátcích, kdy jste se ještě nemuseli stydět, že jezdíte Volvem 240, se společným úkolem Ramsey Hill stalo opětovné osvojení právě těch životních dovedností, které se vaši rodiče utekli odnaučit na předměstí: třeba jak přesvědčit místní strážníky, aby skutečně dělali svou práci, jak ochránit kolo před velmi odhodlanými zloději, kdy se obtěžovat s buzením opilce, který si ustlal ve vašem zahradním lehátku, jak přimět toulavé kočky, aby kadily do dětského pískoviště někoho jiného, a jak poznat, jestli je místní státní škola skutečně natolik příšerná, že se ani nemá cenu snažit o nápravu. K tomu přibyly další, modernější problémy, jako například: jak je to s těmi látkovými plenami? Stojí za všechnu tu námahu? A je pravda, že si stále ještě můžete objednat mléko ve skleněných lahvích? Je politicky přijatelné dát dítě do skauta? Je bulgur opravdu nutný? Kde recyklovat použité baterie? Jak reagovat, když vás chudý příslušník etnické menšiny obviní, že ničíte jeho čtvrť? Je pravda, že glazura starých jídelních servisů značky Fiesta obsahuje nebezpečné množství olova? Jak důmyslné kuchyňské vodní filtry skutečně potřebujete? Taky vám vaše dvěstěčtyřicítka občas nepřeřadí na rychloběh, i když zmáčknete tlačítko? Je lepší dát žebrákům trochu jídla, nebo raději nic? Je možné při práci na plný úvazek vychovat bezpříkladně sebevědomé, šťastné a nadané děti? Stačí namlít zrnkovou kávu večer předem, nebo se musí mlít až ráno? Měl vůbec někdo v historii St. Paul dobré zkušenosti s pokrývačem? A co s automechanikem na Volvo? Má vaše dvěstěčtyřicítka taky ten problém se zatuhlým lankem ruční brzdy? A co ten záhadný přepínač na palubní desce, který pokaždé tak hezky švédsky cvakne, ale přitom nic nedělá – na co je?

Ať došlo na kteroukoliv z těchto otázek, vždy jste se mohli obrátit na Patty Berglundovou, aby vám posloužila jako zdroj, jako prosluněná přenašečka sociokulturního pylu, jako milá a vstřícná včelka. V Ramsey Hill patřila mezi těch několik málo manželek a matek na plný úvazek a proslula svou nechutí ztratit dobré slovo o sobě samotné a špatné slovo o komkoli jiném. Tvrdila, že jí každým dnem stoprocentně „usekne hlavu“ jedno z těch vysouvacích oken, u kterých vyměnila stahovací řetízky. Její děti „nejspíš“ umírají na trichinózu z jejího nedopečeného vepřového. Přemýšlela, zda její „naprostá“ rezignací na čtení knih nemůže souviset s její „závislostí“ na ředidlových výparech. Svěřovala se, že má „zakázáno“ hnojit Walterovy rostliny kvůli tomu, co se stalo „posledně.“ Některým její sebemrskačský styl nesedl – cítili v něm jistou povýšenou shovívavost, jako kdyby Patty zveličováním vlastních drobných nedostatků dávala až příliš okatě najevo, že snaží brát ohledy na méně dokonalé hospodyně. Většina však považovala její skromnost za upřímnou nebo přinejmenším zábavnou. V každém případě bylo těžké odolat ženě, kterou tak milují vaše vlastní děti a která si dokáže pamatovat nejen jejich narozeniny, ale také ty vaše, pročež se vždy objeví u zadního vchodu s talířem sušenek nebo blahopřáním nebo s kytičkou konvalinek ve váze z charitativního obchodu, o které vám řekne, že ji nemusíte vracet.

Vědělo se, že Patty vyrostla na Východě, na předměstí New York City, a že byla jednou z prvních žen, která získala plné basketbalové stipendium na Univerzitě v Minnesotě, kde ji ve druhém ročníku vybrali do záložního týmu celoamerického výběru, o čemž svědčila plaketa vystavená na stěně Walterovy domácí pracovny. Jedna věc ale byla na Patty zvláštní. Přes očividnou oddanost rodině se u ní neprojevoval žádný zvláštní vztah k vlastním kořenům. Někdy minulo i několik ročních období, aniž by vytáhla paty ze St.Paul, a nebylo vidět, že by za ní někdy jezdil na návštěvu někdo z Východu, dokonce ani její rodiče. Pokud se jí někdo na rodiče zeptal přímo, odpověděla, že oba dělají spoustu záslužných věcí, že táta má advokátní kancelář ve White Plains a máma je politička, no fakt, poslankyně ve státě New York. A pak rozhodně pokývala hlavou a řekla: „Tak, teď už víte, co dělají“, jako kdyby k tomuhle tématu nebylo co víc dodat.

Mimo to se s Patty dala hrát hra na přesvědčování, aby o někom řekla, že se zachoval „špatně“. Když se Patty dozvěděla, že Seth a Merrie Paulsenovi uspořádali pro svá dvojčata velkou halloweenskou oslavu, na kterou pozvali všechny děti z okolí s výjimkou Connie Monaghanové, poznamenala jen, že to je opravdu „zvláštní“. Paulsenovi jí pak při nejbližším náhodném setkání na ulici vysvětlili, že se celé léto pokoušeli přimět Conniinu matku Carol Monaghanovou, aby už konečně přestala házet nedopalky z okna ložnice do brouzdaliště jejich dětí. „To je vážně zvláštní,“ přikyvovala Patty, když si je vyslechla, „ale víte, Connie za to nemůže.“ Paulsenovi se ale se „zvláštním“ nechtěli spokojit. Chtěli slyšet něco o sociopatce, o pasivní agresorce, chtěli slyšet, jak je děsná. Potřebovali, aby si Patty vybrala jeden z těch přídomků a spolu s nimi jej gustem připlácla na Carol Monaghanovou. Patty se ale přes „zvláštní“ nedokázala přenést a Paulsenovi na oplátku odmítli přidat Connie na seznam pozvaných dětí. Patty tahle nespravedlnost tak rozhořčila, že v den konání oslavy vzala své vlastní děti a Connie a ještě jednoho jejich kamaráda ze školy na výlet na tykvovou farmu a noční zábavnou projížďku. Ale ani tak nedokázala říct o Paulsenových a jejich opovrženíhodném chování vůči sedmileté dívence nic horšího, než že je to „vážně zvláštní“.

Carol Monaghanová byla jediná další matka na Barrier Street, která zde žila tak dlouho jako Patty. Dostala se do Ramsey Hill na základě sponzorovaného výměnného programu, dalo-li by se tomu tak říkat, když jako sekretářka jistého hlavouna zvedení okresu Hennepin County otěhotněla a musela se přestěhovat jinam. To, že zaměstnáváte ženu, které jste udělali dítě, už koncem sedmdesátých let slučitelné se zásadami dobré správy věcí veřejných nebylo; aspoň v oblasti Twin Cities ne. Z Carol se tak stala jedna z těch roztěkaných, věčně nepřítomných pracovnic městského úřadu, zatímco jiná šťastlivkyně s obdobnými konexemi ze St. Paul dostala lepší práci na opačné straně řeky. pronajatý domek na Barrier Street vedle Berglundových byla nejspíš součástí dohody; jinak zůstává záhadou, proč by Carol souhlasila se životem ve špinavé chudinské čtvrti, kterou Ramsey Hill tenkrát ještě byl. V létě se jednou za týden za soumraku v neoznačené dodávce přikodrcal mladík v kombinéze Odboru správy zeleně a se skelným pohledem objel její trávník sekačkou; v zimě se tentýž mladík čas od času zjevil, aby jí z chodníku odklidil sníh.

Koncem osmdesátých let byla Carol poslední zdejší obyvatelkou, která sem přišla dřív, než se to tu stalo módní čtvrtí. Kouřila cigarety značky Parliament, odbarvovala si vlasy, z nehtů si vyráběla křiklavé drápy, krmila svou dceru průmyslově zpracovanými potravinami a ve čtvrtek se domů vracela velmi pozdě („čtvrtky má každá máma jen pro sebe“, vysvětlovala, jako kdyby se tento nárok uplatňoval všude); otevřela si vždy vlastním klíčem, který dostala od Berglundových, a odnesla si spící Connie z pohovky, kde ji Patty zachumlala do deky. Patty ji nepřestávala zahrnovat nesmiřitelně velkorysými nabídkami, že se o Connie postará, když bude Carol v práci, na nákupech, nebo na svém čtvrtečním večeru, co má jen pro sebe, a tak se Carol brzy začala spoléhat na přehršle hlídání zdarma. Patty si ale nemohla nevšimnout, že se jí Carol odvděčovala naprostým přehlížením její dcery Jessiky a až nepatřičnou láskou vůči synovi Joeymu („Dostanu od svýho Casanovy ještě jednoho hubana?“), nebo tím, že se na společenských akcích k Walterovi tiskla v průhledné halence a na jehlových podpatcích, pěla ódy na to, jak krásně si zrekonstruoval dům, a vřískala smíchy nad každým jeho vtipem; přesto však po mnoho let Patty o Carol nikdy nepronesla nic horšího, než že matky samoživitelky to mají těžké a že jestli se k ní Carol občas chová trochu zvláštně, je to jen proto, aby si zachovala svou hrdost.

Pro Setha Paulsena, který na vkus své ženy hovořil o Patty až příliš často, představovali Berglundovi ten nejprovinilejší typ liberála, který potřebuje všem odpouštět, aby mu bylo odpuštěno, že se mu v životě daří – liberála, který nemá odvahu žít v pohodlí a přepychu. Sethova teorie však mimo jiné pokulhávala v tom, že Berglundovi si ve skutečnosti v žádném velkém přepychu nežili; měli jen jeden majetek, svůj dům, a ten si přestavěli vlastníma rukama. A jak poukázala Merrie Paulsenová, Patty nebyla žádná velká pokrokářka a zcela jistě nebyla feministka (jinak by netvrdla v domácnosti, nevedla by si přehled o narozeninách všech přátel a věčně nepekla ty zatracené narozeninové sušenky), a na politiku byla vysloveně alergická. Stačilo se před ní zmínit o volbách nebo nějakém volebním kandidátovi a už se vám začala před očima kroutit a ztrácet svou obvyklou sluníčkovou náladu, kterou nahradila nervozita a němé přikyvování a přitakávání – snad až příliš horlivé. Merrie, která byla o deset let starší než Patty a také na to vypadala, se kdysi angažovala ve studentských protestech v Madisonu a dnes se s podobným zápalem zapojila do mánie pro Beaujolais Nouveau. Když Seth na jednom večírku zmínil Patty po třetí nebo po čtvrté za sebou, Merrie nabrala ve tváři barvu, za níž by se ani beaujolais nemuselo stydět, a prohlásila, že údajná sousedská vstřícnost a přívětivost Patty Berglundové se nezakládá na žádném vyšším občanském uvědomění, na žádném smyslu pro pospolitost a soudržnost, na žádné politické podstatě, doktríně směny nebo komunitarismu, že všechno jsou to jen zpátečnické podomácké pindy, a upřímně, kdybyste se podle Merrie jedinkrát podívali pod tu miloučkou a hodňoučkou slupku, možná by vás překvapilo, že Patty v sobě skrývá něco velmi bezcitného a sobeckého, něco soutěživého a reaganovského; je úplně jasné, že jediné, na čem jí záleží, jsou její děti a dům – nejsou to ani její sousedi, ani chudí a nuzní, ani její vlast nebo rodiče, a dokonce ani její vlastní manžel.

Ze svého syna byla Patty zcela nepochybně úplně na větvi. Ačkoliv navenek jim větší čest dělala Jessica, kterou obdivovala dokonce i Merrie Paulsenová – nadšená čtenářka, milovnice divoké přírody, nadaná flétnistka, obětavá fotbalistka a vyhledávaná hlídačka dětí, hezká právě tak akorát, aby ji to morálně nezkazilo – byl to Joey, o kom Patty nedokázala ani chvíli mlčet. Se svou obvyklou posměšnou, sebejízlivou ironií ze sebe sypala hotové záplavy necenzurovaných podrobností o potížích, které s Walterem kvůli Joeymu zažívají. Většina jejích historek na sebe brala podobu stížností, a přesto nikdo nepochyboval, že chlapce zbožňuje. Jako by si stěžovala na ztřěštěnosti svého nádherného mladého milence. Jako by ji naplňovalo pýchou, že si od něj může nechat drásat srdce – jako by její ochota snášet takové drásání bylo to hlavní, a dost možná to jediné, co chce světu sdělit.

„V poslední době se chová jak spratek,“ vyprávěla jednou ostatním matkám během dlouhé zimní „války o odchod do kanafasu //nebo jen o kanafas//“, kdy se Joey pokoušel prosadit, aby večer mohl zůstat vzhůru stejně dlouho jako Walter a Patty.

„Má záchvaty vzteku? Nebo pláče?“ ptaly se ostatní matky.

„Jo, kéž by,“ povzdechla Patty. „Kdyby jenom brečel, tak bych byla ještě ráda. To by bylo aspoň normální a za čas by to přestalo.“

„Tak co teda dělá?“ ptaly se matky.

„Zpochybňuje naši autoritu. Donutíme ho, aby zhasnul, a on nám začne nám tvrdit, že je nefér, aby chodil spát dřív, než taky zhasnem, protože má stejný práva jako my. A přisámbůh, je jak hodinky, a každejch patnáct minut, přísahám, že tam leží a kouká na budík, každejch patnáct minut zaječí: „Jsem vzhůru! Já nespím!“ A vyvolává to vždycky hrozně opovržlivě a sarkasticky, je to fakt divný. Pokaždý přesvědčuju Waltera, aby se nenechal vytočit, ale on ne, najednou je zase tři čtvrtě na dvanáct a Walter stojí ve tmě v Joeyho pokoji a hádá se s ním o rozdílech mezi dospělýma a dětma, a jestli je rodina demokracie, nebo osvícenej absolutismus, a nakonec jsem to vždycky já, kdo se z toho hroutí, kdo leží v posteli a fňuká a prosí: „Už toho nechte, panebože, už toho nechte.“

Merrie Paulsenová se u Pattyina vyprávění nebavila. Když potom skládala do myčky nádobí z večírku, podotkla před Sethem, že ji vlastně ani nepřekvapuje Joeyho zmatek ohledně rozdílů mezi dospělými a dětmi, když je dost dobře nezná ani jeho vlastní matka. Všiml si někdy Seth, jak v  Pattyiných historkách vždycky vynucuje kázeň v rodině Walter, jako kdyby Patty byla jen roztomilá, leč nemohoucí stafáž?

„Zajímalo by mě, jestli Waltera opravdu miluje,“ nadnesl Seth optimisticky, když otevíral poslední láhev. „Myslím fyzicky.“

„Všechno se vždycky točí jen okolo toho, jak je ten její kluk výjimečnej,“ nenechala se přerušit Merrie. „Nedá pokoj, dokud si nepostěžuje, jak dlouho Joey dokáže vydržet u jedný činnosti.“

„Zapomínáš, že to zmínila v souvislosti s jeho umíněností,“ řekl Seth. „Mluvila o nekonečný trpělivosti, s jakou se vzpírá Walterově autoritě.“

„Každým slovem, který o něm vypustí, se jenom vytahuje.“

„A ty se nikdy nevytahuješ?“ dobíral si ji Seth.

„Někdy taky,“ připustila Merrie, „ale já si aspoň dávám pozor, jak přitom působím na lidi kolem sebe. A sebevědomí nečerpám jenom ze svejch dětí.“

„Ale tyjsi přece dokonalá máma,“ popichoval dál Seth.

„Ne, to je Patty,“ odpověděla Merrie a vzala si od Setha další skleničku vína. „Já jsem jenom velmi dobrá.“

Joeymu se všechno v životě daří nesnesitelně snadno, stěžovala si Patty. Byl blonďák a fešák a zdálo se, že se narodil se schopností automaticky správně odpovědět na každou otázku, jako by měl ve své DNA zakódovaný sled správných A, B, C a D pro každý školní test. S nepřirozenou lehkostí vycházel i s pětkrát staršími sousedy. Když ho škola nebo skautský oddíl přinutily, aby po domech prodával čokoládové tyčinky nebo lístky do tomboly, upřímně všem říkal, jaký je to „podfuk.“ Nad hračkami a hrami, jež dostávali kamarádi a které mu Patty s Walterem odmítali kupovat, dovedl vystřihnout tak dokonalý otráveně-blahosklonný úsměv, že mu je kamarádi sami vnutili, jen aby toho nechal. Díky tomu se z něj stal přeborník v počítačových hrách, i když jeho rodiče byly proti hrám vysazení; dosáhl encyklopedických znalostí v oblasti urban music, třebaže před ní rodiče jeho předpubertální sluch chránili, seč mohli. Nebylo mu víc než jedenáct nebo dvanáct, když podle Patty u společné večeře poprvé, náhodou či úmyslně, oslovit svého otce slovy „čus, brácho“.

„Tohle teda Walter moc nevydejchal,“ svěřila se.

„Takhle spolu dneska puboši normálně mluví,“ ozvaly se matky. „To maj z rapu.“

„Přesně to mu odpověděl Joey,“ vysvětlovala Patty. „Řek, že je to jen obyčejný slovo, že na tom nic není. Walter pochopitelně nesouhlasil. A já tam sedím a v duchu si říkám „Wal-tře, Wal-tře, nezačínej-s-tím, nemá-to-smysl“, ale on ne, hned se pustí do vysvětlování, že na slově „brácha“ není samo o sobě nic špatnýho, ale že se nesluší, aby tak děti říkaly dospělejm a už vůbec ne, aby tak říkaly černochům, jenže celej problém je v tom, že Joey odmítá uznávat rozdíly mezi dětma a dospělýma, a tak to samozřejmě skončí Walterovým oznámením, že Joey po večeři nedostane moučník, na což Joey odpoví, že o žádnej pitomej moučník nestojí, a že ve skutečností moučníky nesnáší, a já tam sedím a v duchu si říkám „Wal-tře, Wal-tře, nezačínej-s-tím“, ale Walter si zkrátka nemůže pomoct, on prostě musí Joeymu dokázat, že ve skutečnosti moučníky miluje. Ale Joey všechny Walterovy argumenty shodí ze stolu. Začne lhát, jako když tiskne, že si prej moučníky vždycky přidává jen proto, že to je společenská konvence, a chudák Walter, kterej lhaní nesnáší, na to „Když ti ty moučníky nechutnaj, tak se bez nich určitě obejdeš třeba měsíc“, a já si v duchu říkám „Sakra, Wal-tře, Walt-ře, tohle-nedopadne-dobře,“ a taky že jo, Joey mu hned odsekne „Klidně vydržím bez moučníku celej rok, a vůbec, odteďka si už nikdy moučník nedám, ledaze zdvořilosti u někoho na návštěvě“, což kupodivu nemusí bejt jenom planá výhružka – Joey je takovej paličák, že by byl nejspíš i schopnej to dodržet. A já na ně „Hoši, hoši, klídek, moučníky jsou důležitá součást stravy, tak se trošku mírněte“, jenže to okamžitě podreje Walterovu autoritu, a jelikož se celá ta hádka týkala jeho autority, shodím tím všechno pozitivní, co se mu do tý doby podařilo dokázat.“

Eugenides, Jeffrey: Hra o manželství

eugenides_hra(Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Překlad Martina Neradová. Host, Brno 2012, 528 stran, doporučená cena 349 Kč.)

 

Madeleininy milostné problémy začaly v době, kdy četla francouzské teoretiky dekonstruující už samotný pojem „láska“. Sémiotický seminář pro pokročilé vedl odpadlík z katedry anglické literatury jménem Michael Zipperstein, který přišel na Brownovu univerzitu před dvaatřiceti lety coby zástupce nového kritického hnutí. Třem generacím studentů vštípil, jak je důležité pozorné čtení a interpretace textu nezávislá na autorově životopise, ale v roce 1975 se rozhodl podniknout pomyslnou cestu do Damašku, vybrat si studijní volno a strávit je v Paříži. Tam potkal na jedné společenské večeři Rolanda Barthese, který ho nad dušeným masem obrátil na novou víru. Nyní Zipperstein vedl dva kurzy v čerstvě zřízeném studijním programu s názvem sémiotická studia: na podzim to byl „Úvod do teorie sémiotiky“ a na jaře „Sémiotika pro pokročilé“. Byl hygienicky holohlavý, měl bílé vousy bez kníru, jimiž připomínal námořníka, a nosil tlusté svetry s norským vzorem a kalhoty z manšestru se širokým žebrováním. Své studenty zasypával dlouhými seznamy povinné četby. Kromě všech sémiotických veličin — Derridy, Eca, Barthese — se účastníci kurzu pro pokročilé museli prokousat materiály, které pro ně byly rezervované v univerzitní knihovně a zahrnovaly kdeco od Balzakova Sarrasina přes časopis Semiotext(e) po ofocené výňatky z E. M. Ciorana, Roberta Walsera, Clauda Lévi-Strausse, Petera Handkeho a Carla van Vechtena. Kdo chtěl navštěvovat seminář, musel podstoupit osobní rozhovor se Zippersteinem. Ten každému kladl neslané nemastné otázky typu „jaké je vaše oblíbené jídlo“ nebo „jaké plemeno psů máte nejradši“ a tu a tam učinil warholovsky záhadnou poznámku. Tato ezoterická sonda spolu se Zippersteinovou holou lebkou a plnovousem hodným velkého guru dávala studentům pocit, že prošli duchovní zkouškou a nyní patří v oboru literární kritiky (přinejmenším na dvě hodiny o čtvrtečním odpoledni) k univerzitní elitě.

A přesně o to Madeleine stála. Studium anglické literatury si vybrala z ryzího a zároveň nanejvýš nudného důvodu: bavilo ji číst. Univerzitní Katalog kurzů britské a americké literatury pro ni představoval totéž co katalog luxusního obchodního domu Bergdorf pro její spolubydlící. Z kurzu s názvem „Anglická literatura II — John Lyly: Eufues“ byla Madeleine nadšená stejně jako Abby z páru kovbojských bot značky Fiorucci. Kurz „Anglická literatura IV — Nathaniel Hawthorne a Henry James“ ji naplňoval podobným očekáváním hříšného pobytu v posteli, jaké pociťovala Olivia, když si oblékala lycrovou sukni a kožené sáčko, než vyrazila do newyorského klubu Danceteria. Už jako malá holka se Madeleine doma v Prettybrooku často zatoulala do knihovny, kde se od země až ke stropu táhly police plné knih. Byly tam nově zakoupené svazky jako Love Story nebo Myra Breckinridgeová mající punc zakázanosti i v kůži vázaná vydání uznávaných děl Fieldinga, Thackeraye a Dickense — a na Madeleine ta důstojná přítomnost potenciálně čitelných slov působila natolik, že se odtamtud nemohla odtrhnout. Vydržela si prohlížet hřbety knih třeba celou hodinu. O fondech rodinné knihovny měla stejný přehled, jako by postupovala podle Deweyovy desetinné soustavy pro třídění knih. Přesně věděla, kde co hledat. Na policích u krbu měl své oblíbené svazky Alton: životopisy amerických prezidentů a britských premiérů, paměti ministrů zahraničí bažících po rozpoutání války a romány o zámořských plavbách nebo špionážky z pera Williama F. Buckleyho jr. Phyllidiny knihy zabíraly levou stranu knihovny, která se rozprostírala směrem k přijímacímu pokoji. Nechyběly mezi nimi romány a esejistické sbírky recenzované v prestižním listu The New York Review of Books ani výpravné knihy o zahradě či výtvarném umění v čínském stylu. Ostatně i dnes Madeleine lákaly opuštěné knihy v penzionech či přímořských hotýlcích. Hladila jejich solí poškozené obálky, odlepovala od sebe stránky zvlhlé místním ovzduším. S brožovanými výtisky thrillerů a detektivek neměla slitování, ale jakmile spatřila zapomenutý svazek v pevné vazbě a bez obálky, dejme tomu z edice „Dial Press“ z roku 1931, píchlo ji u srdce. Ačkoli její kamarádky si dávno užívaly na pláži a volaly na ni, ať si pospíší, Madeleine se posadila na postel a chvíli si četla, jen aby se posmutnělá stará kniha cítila o něco lépe. Takhle přečetla Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Nebo Jamese Fenimora Coopera či román Vážený pan H. M.Pulham od Johna P. Marquanda.

Přesto ji občas trápilo, co s ní tahle zteřelá díla dělají. Někteří lidé studovali anglickou literaturu jako přípravu ke studiu práv. Z jiných se stali novináři. Nejchytřejší z jejích vrstevníků, Adam Vogel, pocházející z rodiny akademiků a zařazený do programu pro výjimečně nadané studenty, měl v úmyslu obhájit doktorský titul a začít vlastní akademickou kariéru. I tak ovšem zbývala velká skupina absolventů, kteří vystudovali literaturu z nedostatku jiných možností. Na studia přírodovědných oborů neměli dostatečně rozvinutou levou hemisféru, dějiny jim připadaly příliš suchopárné, filozofie příliš těžká, geologie příliš zaměřená na ropu a matematika příliš matematická — tito lidé postrádali muzikální, uměleckou či finanční motivaci, případně nepatřili k nejbystřejším, a proto se rozhodli získat diplom za činnost, kterou provozovali od první třídy — za čtení příběhů. Anglická literatura byla obor, na který se hlásili ti, kteří nevěděli, kam jinam by se vrtli.

V prvním ročníku se Madeleine zapsala do semináře pro nadané studenty nazvaného „Manželství jako zápletka ve viktoriánském románu: vybraná díla Jane Austenové, George Eliota a Henryho Jamese“. Vedl ho K. McCall Saunders, sedmdesátidevítiletý typický Novoangličan. Měl protáhlou koňskou tvář a při úsměvu odhaloval nepěkně spravený chrup a ústa plná slin. Jeho pedagogická metoda spočívala v odříkávání přednášek, které napsal někdy před dvaceti třiceti lety. Madeleine v semináři zůstala, protože jí bylo pana profesora líto a protože seznam povinné četby byl skvělý. Saunders se domníval, že románová forma dosáhla svého vrcholu, když zpracovávala námět manželství a lásky. Jakmile tohle téma zmizelo, začalo to s románem jít z kopce. V době, kdy úspěch v životě závisel na manželském svazku a manželský svazek zase na penězích, měli romanopisci o čem psát. Velké eposy opěvovaly válku, kdežto romány manželství. Rovnost v sexuální oblasti představovala dobrou zprávu pro ženy, ale špatnou pro román. A nástup rozvodů znamenal hotovou pohromu. Kdyby Emma mohla zažádat o rozvod, co by záleželo na tom, koho si vzala? Jaký vliv by měla předmanželská smlouva na manželství Isabel Archerové a Gilberta Osmonda? Saunders zastával názor, že manželství pozbylo důležitosti a s ním pozbyl důležitosti i román. Kde dnes hledat knihu na téma manželství? Takovou nenajdete nikde. Leda byste četli historické romány nebo díla autorů, kteří pocházejí z nezápadních, tradičních společností. Afghánské nebo indické romány. Leda byste se doslova vrátili v čase.

Madeleinina seminární práce se jmenovala „Tázací způsob: žádost o ruku a (přísně vymezená) sféra ženského“. Na Saunderse udělala takový dojem, že Madeleine požádal, aby se u něj zastavila. Když za ním přišla do kabinetu, kde to bylo cítit jako doma u dědy, Saunders jí poradil, aby svou práci rozšířila a použila ji k diplomce, a dokonce se nabídl, že jí bude dělat konzultanta. Madeleine se zdvořile usmála. Profesor Saunders se specializoval na období, které ji zajímalo — na regentskou Anglii přecházející ve viktoriánskou éru. Byl milý a vzdělaný, ale konzultační hodiny nevypisoval, protože nikdo jiný o jeho pomoc nestál. Madeleine tedy řekla ano, ráda s ním bude spolupracovat.

Jako motto použila citát z Trollopových Barchesterských věží: „Štěstí v lásce lze nalézt pouze na konci anglického románu.“ Madeleine plánovala, že začne s Jane Austenovou. Po krátkém rozboru Pýchy a předsudku, Pýchy a přemlouváníRozumu a citu, což byla v podstatě komediální díla končící svatbou, se chtěla přesunout k viktoriánskému románu, který přinesl složitější a značně temný pohled na věc. Ani Middlemarch, ani Portrét dámy svatbou nekončí. Obě knihy se zpočátku drží postupů, kterými se tradičně psalo o lásce a manželství — nechybějí tu nápadníci, nabídky k sňatku a nedorozumění —, ale popisují i to, co se stane po svatebním obřadu. Sledují vstup svých kurážných, inteligentních hrdinek Dorothey Brookeové a Isabel Archerové do manželského života a ukazují, jak je zklamal. Právě v těchto dílech bylo téma manželství ztvárněno s největší uměleckou přesvědčivostí.

Na začátku dvacátého století už byl tenhle námět mrtvý a Madeleine chtěla závěr své diplomky věnovat stručnému pojednání o jeho zániku. V románu Sestřička Carrie od Theodora Dreisera žije hlavní hrdinka s Drouetem, ale podvádí ho se ženatým Hurstwoodem, s nímž posléze uzavře neplatné manželství. Nakonec mu ovšem také uteče a stane se herečkou — a to máme teprve rok 1900! Madeleine uvažovala, že by celou práci uzavřela zmínkou o výměně manželek z Updikeových próz. Posledním pozůstatkem klasicky pojednaného tématu manželství byla totiž skutečnost, že se stále ještě říkalo „výměna manželek“, nikoli „výměna manželů“. Jako by žena byla majetek, který se předává z ruky do ruky.

Profesor Saunders Madeleine vyzval, aby si prostudovala historické prameny, a ona se poslušně informovala o nástupu industrializace a nukleárních rodin, vzniku střední třídy a zákona o manželských záležitostech z roku 1857. Jenže práce na diplomce ji brzy začala nudit a dostavily se pochybnosti. Madeleine připadalo, že na jejích tezích není nic původního, že pouze přežvýkává argumenty, které jim Saunders předestřel v rámci semináře. Schůzky se starým profesorem ji deprimovaly — Saunders otáčel stránku za stránkou a upozorňoval ji na poznámky, které připsal červenou propiskou na okraj.

A pak se jednoho nedělního dopoledne před zimními prázdninami objevil u nich v kuchyni Abbyin kluk Whitney a četl cosi, co se jmenovalo O gramatologii. Když se ho Madeleine zeptala, o čem že to je, Whitney jí dal na srozuměnou, že taková otázka přímo odporuje tomu, co kniha hlásá. Dá-li se prý vůbec říct, že je „o něčem“, potom lze připustit, že je o potřebě změnit pohled na knihy a přestat je vnímat, jako by byly o tom či onom. Na ta slova Madeleine prohlásila, že si jde uvařit kafe, a Whitney ji požádal, ať mu udělá taky.

Univerzita není reálný svět. V reálném světě se lidé odvolávají na jména všeobecně známých osobností, na univerzitě se naopak sluší mluvit o těch, o nichž ví jen úzká skupinka zasvěcenců. V týdnech po rozmluvě s Whitneym tak Madeleine zaslechla jména Derrida, Lyotard, Foucault, Deleuze a Baudrillard. Většinou o nich mluvili studenti, k nimž instinktivně cítila odpor — mladí z vyšší střední třídy, kteří chodili v martenskách a libovali si v anarchistických symbolech —, a proto si nebyla jistá, jestli má jejich nadšení přičítat větší váhu. Ale brzy si všimla, že Derridu čte i bystrý a talentovaný básník David Koppel. A že Pookie Amesová, kterou měla doopravdy ráda a která recenzovala sentimentální románky pro časopis The Paris Review, chodí na kurz profesora Zippersteina. Madeleine měla vždycky slabost pro impozantní figury, jako byl Sears Jayne, který ve třídě přidušeným hlasem recitoval Harta Cranea či Anne Sextonovou a své výstupy doprovázel přehnanými gesty. Whitney se ovšem choval, jako by profesora Jaynea považoval za kašpárka. S tím Madeleine nesouhlasila. Přesto musela přiznat, že si za tři roky strávené na literárních kurzech neosvojila žádnou konkrétní metodologii, kterou by mohla uplatnit při kritickém čtení. O knihách uměla mluvit pouze zmateně a nesystematicky. Kdykoli slyšela, jak se v hodinách vyjadřují spolužáci, bylo jí trapně. A navíc se styděla i za to, co říká sama: Cítila jsem… Bylo zajímavé, jak Proust… Líbilo se mi, že Faulkner…

Jednoho dne přišla s Gramatologií v podpaží vysoká, štíhlá Olivia, která se pyšnila dlouhým chrtím nosem šlechtičny, a Madeleine pochopila, že z okrajového fenoménu se stal hlavní proud.

„Jaké to je?“

„Tys to nečetla?“

„To bych se asi neptala, ne?“

Olivia zafuněla: „Nemusíš hned vyjíždět.“

„Promiň.“

„V pohodě. Je to super. Derrida je naprosto boží!“

 

(Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Překlad Martina Neradová. Host, Brno 2012, 528 stran, doporučená cena 349 Kč.)