DeLillo, Don – rozhovor

delilloKniha ke mně musí sama přijít, říká Don DeLillo

Říká se o něm, že je uzavřený, že nerad dává rozhovory a veřejně vystupuje. Jeden z nejvýznamnějších autorů americké literatury druhé poloviny dvacátého století Don DeLillo poprvé v životě zavítal do Prahy a rozhodl se vystoupit na Festivalu spisovatelů Praha. „Je za tím dlouhý příběh. Don DeLillo se rozhodoval dlouho, ale když se nakonec rozhodl, dal nám své slovo a my věděli, že s ním můžeme počítat,” podotýká s úsměvem ředitel festivalu Michael March. Se spisovatelem jsme se sešli v lobby pražského hotelu Josef a tichý, zdvořilý muž se okamžitě začal poohlížet po klidném zákoutí, kam by se dalo uchýlit před hlukem okolního světa.

 

Nelze než začít otázkou, která se sama nabízí a která vám jistě byla položena mnohokrát. Každý, kdo vaši tvorbu sleduje, si musel povšimnout náhlé změny, která přišla po románu Podsvětí. To je mohutný román s obrovským záběrem, zachycující v podstatě celé americké dějiny druhé poloviny 20. století. Následující knihy, ať už Umělkyně těla, Padající muž, Cosmopolis nebo Bod omega jsou spíše minimalistické miniatury…

Ano, to máte pravdu, ale v žádném případě nešlo o změnu, kterou bych nějak plánoval. U každé knihy postupuji stejně, vlastně jen sleduji cestu, kterou se kniha vyvíjí. Každá rodící se kniha pro mě má jistý vlastní smysl, jakousi identitu, které se snažím dostát. Není to tak, že bych se rozhodl předem, že napíšu dlouhou nebo krátkou knihu. To vše rozhoduje ta kniha sama, příběh, který se vyvíjí tím či oním způsobem. V posledních několika knihách si příběh prostě řekl o úspornější zpracování.

 

Takže nezačínáte psát s jasnou představou o tom, co byste chtěl napsat?

Ne, nikdy. Kniha ke mně musí sama přijít. Vycházím od scény, kterou mám v hlavě, od jména postavy, anebo se někdy – jako v případě Padajícího muže – nechám inspirovat fotografií, jež se mi dostane do ruky. Když jsem psal román Umělkyně těla, vycházel jsem z představy, kterou jsem dlouho nosil v hlavě a nevěděl, jak ji realizovat v knize. Byla to představa dvou lidí, manželů, kteří vedou rozhovor u snídaně. A to je vše. Nic jiného jsem neměl. Chtěl jsem napsat maximálně realistický dialog, který v takovou denní dobu mohou dva lidi vést a to mě dovedlo k celému románu. V prvních fázích práce na knize jsem tedy neměl nic jiného než toto. Pak jsem si uvědomil, že ta žena je umělkyně, performerka, a že její muž spáchá sebevraždu. Když jsem začal příběh psát, nic z toho jsem nevěděl, všechno ke mně přišlo samo až během psaní.

 

A nikdy vás inspirace nezradila? Vždy se příběh začal nějak odvíjet?

Pracuji zcela bez jakýchkoli poznámek nebo osnovy. Dělám si jen takové skici, jak mě věci napadají, poznamenám si několik řádek dialogu, anebo třeba jméno postavy, pokud mě zrovna napadne. Ale rozhodně to není tak, že bych o knize dlouho přemýšlel předem a pak tuto svou komplexní představu vtiskl na papír. Vždy vycházím od nějaké scény a vydávám se do neznáma…

 

Zajímavé, že zmiňujete scénu. Nedokáži si vybavit jiného současného autora, který by čtenářům předkládal tak silné vizuální obrazy. Vizuální aspekt je pro vás asi velice důležitý, že?

Ano, velmi. Nevím úplně přesně, proč tomu tak je, ale je to tak. Třeba když jsem psal román Padající muž, neměl jsem nic než obraz muže padajícího z jednoho mrakodrapů. Byl to skutečný snímek, zachycující jednu z obětí, a přitom vypadal jako aranžovaný: tělo bylo v geometrické rovnováze mezi dvěma budovami, působilo vyrovnaně, jako by se oběť smířila se smrtí.

 

Naše doba je často charakterizována jako doba obrazů. Ty vaše v sobě však mají něco zvláštního, znepokojujícího. Fascinují, vryjí se do mysli, ovšem zároveň nejdou tak úplně zařadit…

Když píšu, nevím, jak moje psaní, obrazy, které v textu vytvářím, zapůsobí na čtenáře. A vlastně se to ani nepokouším předvídat. Říkávám si, že pracuji pro stránku. Uzavírám se do svého světa, kde jsem jen já a slova na stránce. Na to se intenzivně soustředím. Někdy  se mi ovšem stane, že se kniha začne sama přepisovat. Když jsem psal Podsvětí, začal jsem dlouhým prologem, v němž zachycuji utkání baseballu. Samotný příběh jsem pak chtěl začít o den později, tj. stále v padesátých letech. Pracoval jsem takhle poměrně spokojeně dva tři týdny, měl jsem dobrý pocit z toho, co píšu, jenže pak jsem si najednou uvědomil, že to je celé špatně. Že to obrazově nefunguje. Že musím z roku 1951 přeskočit daleko do budoucnosti a pak se s románem vracet zpět do roku 1951. Ten nápad mi připadal jako zjevení. Pak už to fungovalo a jednotlivé části románu do sebe hezky zapadaly. Ale plánované to rozhodně nebylo. Musel jsem o to doslova zakopnout. Jakmile se to stalo a mně došlo, jak to má vypadat, měl jsem o románu jasno a dalších pět let práce před sebou, slova plynula zpět k roku 1951.

 

Přepisujete často?

To záleží případ od případu, někdy třeba vůbec. Když jsem začal pracovat na poslední knize Bod omega, měl jsem poměrně záhy jasnou představu o tom, že to bude docela útlá kniha. Prostě jsem věděl, že látka, kterou chci zpracovat, si takovou stručnost žádá. A opět jsem vycházel od vizuální inspirace. Strukturu knihy jsem si představoval jako triptych: prolog v černobílé, závěr v černobílé a uprostřed dlouhý panel hýřící jasnými, živými barvami.

 

A nasvícený ostrým světlem v poušti.

Ano, přesně tak. Poušť mi přišla jako fascinující obraz. Měl jsem ho zasunutý kdesi hluboko v mysli z jedné mé cesty dávno v minulosti a když jsem na románu pracoval, znovu jsem se zajel do pouště podívat. Hodně mých románů se odehrává v městském prostředí a poušť mi slouží jako naprostý protiklad. Už dříve jsem do pouště zasadil několik scén – například v Podsvětí nebo ještě dříve v Koncové zóně. Teď to pro mě bylo zajímavé tím, že můj pohled na poušť, jak se zrcadlí v textu, byl poplatný duchu celé knihy, té stručnosti. Aniž bych se o to nějak snažil, to, co jsem dříve popisoval poměrně obsáhle, jsem nyní vtěsnával do kratších vět, odstavců. Prostě ta kniha chtěla být stručná a to určovalo i můj pohled.

 

Podsvětí a Bod omega by na první pohled nemohly být rozdílnější. První je moderní epos, druhá kniha miniatura. Přesto mají jedno společné – téma času. Někteří kritikové o vás píšou jako o postmoderním autorovi, ale vy přece způsobem, jímž pracujete ve svém díle s časem, přímo navazujete na Joyce nebo Faulknera…

Samozřejmě jako každý spisovatel takové nálepky nemám rád, ale kdybych si měl nějakou vybrat, tak bych se zařadil k modernistům. Máte pravdu, že navazuji na Joyce, Faulknera a taky Hemingwaye. To je inspirace, kterou nemohu popřít.

 

Zároveň se věnujete historii – ať už „velké” historii v Podsvětí nebo osobní historii v Bodu omega. Historii, o níž Joyce prohlásil, že je „noční můrou, z níž se musíme probudit…”

Snažím se historii vždy vnímat prostřednictvím postav. Nechci načrtávat nějaké dějinné trendy, spíše se snažím detailně ukázat, jak se veškerá historie realizuje prostřednictvím jednotlivých postav. V Bodu omega je například postava Elstera, stárnoucího intelektuála, jehož svírá pocit, že nezanechal dostatečně výraznou stopu v dějinách a chce to napravit svým vlivem na rozhodování vysokých vojenských činitelů. Ti ho zcela ignorují a jeho úsilí končí nezdarem. Odchází do pouště, kde nachází cosi méně konkrétního, ale v jistém smyslu hlubšího. Nahlíží vývoj lidstva a najednou vnímá dějiny, do nichž chtěl vstoupit, úplně jinak. Žije v poušti, která byla kdysi oceánem, a kdesi před sebou vidí konec lidstva, onen „bod omega” z titulu. Namísto efemérní historie, již představuje například válka v Iráku, se ztotožňuje se zcela jinou historií: vidí v poušti skálu a zkamenělinu žraločích zubů. To jsou dějiny, jejichž součástí se cítí.

 

Ten koncept se hodně inspiroval dílem Teilharda de Chardin. To je dědictví vzdělání na jezuitské koleji?

Ano, nepochybně. Není v Americe moc známý, nicméně já ho za studií četl a přišel mi zajímavý. Jeho kniha Vesmír a lidstvo byla jednou z prvních dražších knih, které jsem si jako student koupil, dodnes ji mám v knihovně. Tu knihu jsem četl na škole, pak na ni zapomněl, nicméně když se v mé mysli začala vyvíjet postava Elstera, najednou jsem si uvědomil, že některé z jeho myšlenek jsou mi povědomé. A skutečně: pocházely z té knihy, a tak jsem si přečetl znovu.

 

Obraz zkázy není ve vašem díle nový, dokonce by šlo říct, že to je určitý leitmotiv. Často provázený znepokojujícími pasážemi, které jako by vyjadřovaly obavu z technologie.

Technologie dokáže neuvěřitelné věci, ovšem kam nás dovede, to nevím. Zcela nepochybně svět smršťuje. Nevím, zda tento smršťovací efekt nebude mít dopad na schopnost mladých lidí vnímat a představovat si svět. A taky jasně a důkladně o něm přemýšlet – tj. přemýšlet upřímně a nikoli způsobem, který jim zrovna vyhovuje. Dnes je velkou módou „kustomizace”, tedy úprava dle přání jednotlivce, a já mám obavu, že se tento trend přelije i do myšlení.

 

Tak proto vás tak fascinuje smrt a zničení? To si přece nelze nechat ušít na míru.

Za to mohou spíš jezuité (směje se).

 

Vy sám dodnes píšete na psacím stroji. Má to – vedle nedůvěry k technologii – nějakou spojitost s „tělesností”, jež je silným motivem vašeho psaní?

Určitě, psaní vnímám jako fyzickou záležitost. Ostatně nejsem sám – ve Spojených státech je dnes mezi mladými lidmi docela módou odklánět se od textových procesorů a psát na stroji nebo rukou. Jsou to lidi, kteří běžně používají iPad nebo mobilní telefon, přesto když chtějí psát literaturu, dávají přednost tradičnějším nástrojům. A já tomu dobře rozumím, sám potřebuji slyšel klapot psacího stroje.

Text je pro mě čímsi hmotným. Vzniká mi pod rukama na stránce, která je reálná, hmotná, není to jen obraz v počítači. Když jsem žil v Řecku, tak jsem si na příkladu alfabety uvědomil, že písmo je umění. To samozřejmě není originální myšlenka, nicméně nikdy předtím mě to nenapadlo. Je to kombinace obrazu a plastiky. V mém případě tento efekt plastiky ještě umocňuje můj stroj, který píše trochu větším fontem. Je to hodně osobní záležitost, ale právě ten pocit, když vidím, jak se slova vrývají do papíru, mě uspokojuje. Myslím, že některé věty, které jsem napsal na svém stroji, bych na počítači napsat nedokázal. Stejný účinek má psaní rukou. Slova nejsou jen to, jak zní, byť to je samozřejmě podstatné. Je důležité jak vypadají, jak se jejich tvar snoubí se zvukem. Alespoň já to tak vnímám.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

McCarthy, Cormac – rozhovor

McCarthyŽádnou svou knihu jsem nikdy nepřečetl

Sedmasedmdesátiletý Cormac McCarthy je živoucí legendou. Kultovním autorem a zároveň podivínem, který téměř nekomunikuje, žije v ústraní a píše své knihy. Jedna je lepší než druhá, i když o optimistickou četbu nejde. Spíš naopak – v jeho příbězích je spousta násilí, krve, špíny, zvrácenosti, drsných scén. Stačí si vzpomenout na ledového sadistu Antona z románu Tahle země není pro starý, jehož filmová podoba si odnesla čtyři Oscary. Do českých kin nyní vstoupila další McCarthyho adaptace, apokalyptický příběh Cesta, za niž autor získal Pulitzerovu cenu. Pojednává o otci se synem, kteří se snaží přežít ve světě, jenž se vzpamatovává z katastrofy a ztratil jakékoli zábrany. Následující rozhovor vznikl pro americký deník Wall Street Journal. Jde o jeden z mála, které McCarthy během svého života poskytl.

Můžete zasahovat do filmů podle svých knih?
Ne, prostě práva prodáte, jdete domů a lehnete si do postele. Přece se nemůžu plést do projektu někoho jiného.

V kinech je právě film podle vašeho románu Cesta. Představoval jste si ji podobně?
Při psaní Cesty jsem si rozhodně nepředstavoval, že v ní bude figurovat šedesát až osmdesát lidí a pár kamer. S režisérem Dickem Pearcem jsme před nějakými třiceti lety natočili v Severní Karolíně společnými silami jeden film a už tehdy jsem si říkal: „Tedy, to je peklo! Kdo by se tímhle chtěl živit!“ To si radši po probuzení dám kafe, trochu se projdu, chvilku si čtu a pak si sednu, naťukám do počítače pár slov a koukám se z okna.

Vidíte na spolupráci s filmem něco pozitivního?
Jediným pozitivem je vyhýbat se jí za každou cenu.

Cesta se odehrává ve světě po katastrofě. Režisér filmu John Hillcoat na vás prý vyzvídal, jakou katastrofu jste to vlastně myslel. Tak jakou?
Na to se ptá spousta lidí. V Santa Fe jsem například mluvil s vědci nejrůznějších zaměření – a geologové usuzovali na pád meteoritu. Ale mohlo to být cokoliv, výbuch sopky nebo atomová válka. Ve skutečnosti to není důležité. Jde jen o jedno: co byste dělali vy? Když naposledy vybuchla kaldera v Yellowstonském národním parku, celý severoamerický kontinent pokrylo asi 30 centimetrů sopečného prachu. A lidé, kteří se potápěli v Yellowstonském jezeře, říkají, že na dně je teď vypouklina o výšce zhruba 30 metrů, která jako by pulzuje. Od různých lidí se vám dostane různých odpovědí, ale obecně lze říct, že to může být v klidu ještě další tři čtyři tisíce let, nebo to taky může bouchnout příští čtvrtek. To nikdo neví.

Bojíte se něčeho?
Když začnete hloubat nad některými problémy, o nichž zasvěceně diskutují vědci s vynikajícím vzděláním, uvědomíte si, že za sto let bude lidský druh vypadat úplně jinak. Možná budeme skutečně napůl stroje a v mozku budeme mít implantovaný počítač. Už teď je více než teoreticky možné implantovat do mozku čip, který bude obsahovat informace obsažené ve všech knihovnách světa. Jak říkají lidé, kteří se touto otázkou zabývali, jde jen o to, jak to celé zapojit. To je jeden z problémů, jimiž se můžete zaobírat, než půjdete spát.

Román Cesta je příběhem láskyplného vztahu otce se synem. Proč si však v celé knize ani jednou neřeknou slova mám tě rád?
To je pravda. Neměl jsem prostě pocit, že by to posunulo příběh někam dál. Ale spousta dialogů, které v knize jsou, jsou doslovné přepisy hovorů, které jsem vedl se svým synem Johnem. John se mě třeba jednou zeptal: „Tati, co bys dělal, kdybych umřel?“ A já odpověděl: „Taky bych chtěl umřít.“ A on na to: „Abys mohl být se mnou?“ „Přesně tak, abych mohl být zase s tebou.“ Prostě úplně normální rozhovor mezi dvěma chlapy.

Proč nepodepisujete výtisky Cesty?
Pár výtisků Cesty podepsaných autorem sice existuje, ale všechny patří mému synovi. Až mu bude osmnáct, může je prodat a pak se podívat do Las Vegas nebo tak. Žádné další podepsané výtisky Cesty nejsou.

Kolik knih vlastně od nakladatele dostanete?
Dvě stě padesát. Takže občas dostávám dopisy od knihkupců nebo bůhvíkoho, kteří tvrdí, že mají autorem podepsaný výtisk Cesty, a já jim odpovídám: To tedy rozhodně nemáte.

Jaké jste měl vztahy s bratry Coenovými, s kterými jste spolupracoval na jejich filmu Tahle země není pro starý?
Párkrát jsme se potkali a dali řeč. Bylo to s nimi fajn, jsou inteligentní a nesmírně talentovaní. A podobně jako John Hillcoat ode mě nepotřebovali se svým filmem pomoct ani trochu.

Zfilmován byl i váš román Všichni krásní koně, v němž hlavní role hrají Matt Damon a Penelope Cruzová. Jste spokojen?
Mohlo to být lepší. Kdyby se někdo toho filmu znovu ujal a znovu ho sestřihal, vyšel by z toho určitě dobrý kus. Režisérovi řekli, že na filmové plátno může převést celou knihu. Což ovšem nejde. Musíte si vybrat, o čem vlastně chcete vyprávět, a pak to dostat do filmu. Tenhle režisér natočil čtyřhodinový film a pak zjistil, že aby se dal pustit do distribuce, bude ho muset sestřihat do dvou hodin.

Souvisí to i s rozsahem knih? Není třeba tisíc stran na román trochu moc?
Pro současné čtenáře asi ano. Počet stran nezajímá čtenáře snad jen v případě mysteriózních thrillerů. U těch naopak platí, že čím delší, tím lepší a že lidi přečtou cokoliv. Ale rozmařilé romány o osmi stech stranách, které vznikaly před sto lety, se teď už prostě nepíšou a lidé si na to budou muset zvyknout. Jestli máte pocit, že si můžete dnes dovolit napsat něco jako Dostojevského Bratry Karamazovy nebo Melvillovu Bílou velrybu, směle do toho! Uvidíte, že to nikdo číst nebude. Nejde o to, jak je ta kniha dobrá nebo jak chytří jsou čtenáři. Změnilo se však uvažování lidí a jejich mysl.

Někteří lidé tvrdili, že Krvavý poledník se nedá zfilmovat, protože je to temná kniha plná násilí.
To je nesmysl! Pravda je, že Krvavý poledník je bezútěšný, krvavý příběh. To ovšem nemá žádnou souvislost s tím, jestli se ta kniha dá zfilmovat, nebo ne. O to přece vůbec nejde. Problém je, že převést tenhle román na filmové plátno by bylo nesmírně obtížné a musel by se toho ujmout někdo, kdo má bujnou představivost a dostatek kuráže. Výsledek by ovšem mohl být výjimečný.

Jaký vliv má na vaše psaní stárnutí a smrt? Stupňuje se s plynoucími léty?
Budoucnost se vám krátí a vy si to uvědomujete. Poslední dobou nemám jiné ambice než psát a být s Johnem. Poslouchám ostatní, jak si povídají o tom, že pojedou na dovolenou nebo tak, a říkám si: O čem to mluví? Mně se vůbec nikam nechce. Moje představa perfektního dne je asi taková: sedím si v místnosti se štosem listů bílého papíru. To je pro mě ráj na zemi. Všechno ostatní je ztráta času.

Máte s postupujícím věkem pocit, že byste měl psát kratší texty? Nebo naopak usilujete o velké, všeobjímající dílo?
Povídky mě vůbec nezajímají. Pokud vám proces psaní nezabere léta života a nedovede vás málem k sebevraždě, nemá podle mého moc cenu se tím zabývat.

Posledních pět let bylo podle všeho velmi plodných. Zažil jste nicméně ve svém životě i období, kdy vám psaní nešlo?
Nemyslím, že existuje něco jako plodné nebo neplodné tvůrčí období. To je jen váš dojem z toho, co vyjde tiskem. Váš nejrušnější den třeba může být, když budete pozorovat mravence, jak přenášejí drobky chleba. Jednou se kdosi zeptal prozaičky Flannery O’Connorové, proč začala psát, a ona odpověděla: „Protože mi to šlo.“ Řekl bych, že je to dobrá odpověď. Pokud vám něco jde a jste v tom dobrý, tak vám to ani nedá moc práce. A ještě: když si povídáte se starými lidmi, kteří prožili dlouhý a pěkný život, polovina z nich vám řekne: „Nejdůležitější věc je, že jsem měl v životě vždycky kliku.“ A když to posloucháte, víte, že vám nelžou. Čímž se nijak nesnižuje jejich talent ani dovednosti. Ty můžete mít, a přesto v životě neuspějete.

Můžete nám prozradit něco o knize, na které v současnosti pracujete, třeba co se týče umístění nebo samotného děje?
Povídání na tohle téma mi nikdy moc nešlo. Děj mojí nové knihy je zasazen povětšinou do New Orleansu roku 1980. V ději hrají důležitou úlohu sourozenci, bratr a sestra. Na začátku knihy je ona už mrtvá, spáchala sebevraždu. Celý příběh je pak o tom, jak se s tím vyrovnává on. Byla to opravdu velmi pozoruhodná dívka.

Podle některých kritiků jdete u ženských postav jen málokdy do hloubky.
Tenhle dlouhý příběh pojednává většinou o té mladé dívce. Knihou se prolíná spousta zajímavých scén a všechny se týkají její minulosti. Tu sebevraždu totiž spáchala už před sedmi lety. O ženské hrdince jsem chtěl psát už nějakých padesát let. Asi v tom nikdy nebudu moc dobrý, ale nastane chvíle, kdy to prostě musíte zkusit.

Narodil jste se na východním pobřeží USA a vyrostl jste na Jihu. Jak to, že jste skončil na Jihozápadě, v Novém Mexiku?
Skončil jsem tu, protože jsem věděl, že o něm nikdo nikdy nepsal. Kromě Coca-Coly je tahle oblast všeobecně známá snad jen kovboji a indiány. I když přijedete do odlehlé vesnice v horách kdesi v Mongolsku, budou tam vědět o kovbojích úplně všechno. Ale celých 200 let to nikdo nebral moc vážně. Tak jsem si říkal, že to je dobré téma. A měl jsem pravdu.

Byl jste vychován jako irský katolík, že?
V jistém smyslu ano. Každou neděli jsme chodili do kostela, ale nepamatuji si, že bychom kdy rozebírali náboženské otázky.

Je Bůh, kterého jste potkával každou neděli v tom kostele, stejný jako ten, kterého zpochybňuje a proklíná hlavní hrdina Cesty?
Může být. Duchovno hraje v mém životě velkou roli, mám pocit, že je v něm smysl. Ale mohu se označit za duchovně smýšlejícího člověka? Rád bych. Ne že bych si představoval nějaký ten život po životě, kam bych se chtěl odebrat. Myslím to spíše ve smyslu, že bych chtěl být lepším člověkem. Mám v církvi pár dobrých přátel. Jsou to opravdu bystří hoši, kteří mají těžkou práci, protože musí vysvětlovat složité věci. Říkají: „Opravdu je daleko důležitější být dobrým člověkem než být chytrým člověkem.“ S tím souhlasím. Je důležitější být dobrý než být chytrý. Nic víc vám nabídnout nemůžu.

Román Cesta je pro vás velmi osobní příběh. Zapochyboval jste někdy, zdali by se měl vůbec zfilmovat?
Ne. Viděl jsem film Johna Hillcoata The Proposition a taky se ke mně donesla jeho pověst. Říkal jsem si, že by mohl na tom materiálu odvést dobrou práci. A moje agentka Amanda Urbanová je prostě nejlepší agent na světě. Cestu by neprodala, kdyby neměla alespoň trochu důvěry ve výsledek. Nejde vždycky jenom o peníze.

Když jste pracoval na Krvavém poledníku, věnoval jste spoustu úsilí studiu historických pramenů. Jak jste se připravoval na psaní Cesty?
Nevím. Jen jsem se bavil s různými lidmi, jak by asi mohl svět vypadat, kdyby jej postihly nejrůznější katastrofy, ale žádný výzkum v pravém slova smyslu jsem neprováděl. Vždycky si po telefonu povídám se svým bratrem Dennisem, často zavedeme řeč na nějaký ohavný scénář konce světa a pak skončíme tím, že se tomu jen zasmějeme. Kdyby tyhle hovory někdo poslouchal, určitě by na to řekl: „Proč vy dva nejdete hned domů, nenapustíte si vanu a nepodřežete si zápěstí?“ Jednou jsme se bavili o tom, co by se stalo, kdyby takovou katastrofu přežilo nějaké malé procento lidí. Co by dělali? Asi by se rozdělili na malé tlupy, a když by bylo všechno spotřebované, zjistili by, že jediné, co můžou v takové situaci dělat, je pojídat jeden druhého. Což, jak víme, bylo v historii mnohokrát prokázáno.

Jak vůbec reagovali na Cestu otcové?
Dostal jsem dopisy od šesti různých lidí. Jeden byl z Austrálie, jeden z Německa a další pro změnu z Anglie, ale všichni psali stejně: „Vaši knihu jsem vzal do ruky po večeři a skončil až druhý den ve tři čtvrtě na čtyři ráno a pak jsem vstal z postele, šel nahoru, vzbudil děti a prostě jsem seděl na posteli a držel je v náručí.“

Myslíte, že jste lidstvo pojednal jinak v Cestě než v Krvavém poledníku?
V Krvavém poledníku nenajdete mnoho kladných postav, kdežto v Cestě hrají úlohu přímo klíčovou. Což myslím pro vykreslení rozdílu docela stačí.

Zastáváte názor, že lidé se rodí nevinní a dobří?
Nemyslím, že se dobrotě můžete naučit. Pokud jste ponecháni napospas světu, abyste se v něm naučili dobru, budete mít problém. Ale čas od času mi lidé říkají, že můj syn je úžasné dítě. A já jim odpovídám, že John mě natolik morálně převyšuje, že mi přijde pošetilé jej neustále napomínat. Ale něco dělat musím – jsem přece jeho otec. Z dítěte nemůžete udělat někoho, kým ve skutečnosti není. Ale ať už v něm dřímá cokoliv, zcela jistě to v něm můžete zadusit. Stačí být krutý a necitelný a i toho nejlepšího člověka úplně zničíte.

Co po vás syn podědil?
Myslím, že pokrevní příbuzenství neznamená tolik. Sám mám velkou rodinu a blízký vztah cítím jen k jediné osobě. A tou je můj bratr Dennis. To je prostě můj typ. A já jsem jeho typ. A můj syn John je zase můj typ. John si pořád kreslí a musím říct, že mu to moc nejde. Kdežto mně v mládí kreslení šlo výborně. Já byl dítě umělec. Zázračné dítě! Nakreslil jsem spoustu věcí, třeba velké, výpravné kresby zvířat. Pak jsem to léta nedělal a všechen můj talent se kamsi vypařil. Už nikdy jsem se ke kreslení nevrátil.

Opravdu? To jsem jediný, kdo svoje výtvory v mládí nevystavoval?
Výstavy jsem dělal, když mi bylo osm. Jen tak, pro čest a slávu. Výstavy lokálního významu a dosahu. Některé obrazy si ještě pamatuji, jeden zpodobňoval útočícího nosorožce. Bylo to docela pěkné: vodové barvy a do toho ještě další techniky. Jiný obraz byl zase úplně jasně červený, protože na něm byl vybuchující vulkán. Byla to legrace. Později jsem kreslil ptáky a další přírodní motivy.

Máte pocit, že se ve svých knihách, i když pokaždé trochu z jiného úhlu, snažíte odpovídat pořád na stejné otázky?
Tvůrčí proces často dopředu posouvá prožitek bolesti. Dokonce to může někdy být i tak, že pokud vám kdesi vzadu v hlavě nevíří něco, z čeho se málem pomátnete, nemůžete vytvořit nic. To není dobré nastavení. Kdybych byl Bohem, takhle bych to tedy rozhodně nezařídil. Věci, o kterých jsem psal, mě pak už dál nezajímaly, ale určitě mě zajímaly předtím, než jsem o nich psát začal. Takže psaní témata nějakým způsobem mění, zplošťuje. Jako byste je spotřeboval, vyčerpal. Lidem říkám, že jsem nikdy nepřečetl ani jedinou svou knihu. Oni si myslí, že si z nich dělám legraci, ale je to pravda pravdoucí.

Zmínil jste, jak velkou roli v životě hraje štěstí. Kdy ovlivnilo život vám?
Od dob Adama nechodil po světě nikdy nikdo, kdo by měl větší kliku než já. Co mě kdy v životě potkalo, bylo naprosto úžasné. A to myslím naprosto vážně. Vždycky, když jsem neměl ani vindru a byl jsem úplně na dně, tak se něco stalo. Znovu a znovu a znovu. Dost na to, abyste začal být pověrčivý.
Wall Street Journal, český překlad pro MF DNES pořídil Richard Olehla (vyšlo 7. května 2010).

Hemon, Aleksandar – rozhovor

hemonNejraději píši o fotbalu
Rozhovor s americkým spisovatelem s bosenskými kořeny Aleksandarem Hemonem

Jakou roli u vás hraje jazyk?
Pro mě je jazyk vším, je to celý svět. Bez jazyka není literatura a ani spisovatel.

Když jste přijel do Spojených států, anglicky jste neuměl, ale za pět let jste už publikoval anglicky psané povídky. Je pro vás důležitější bosenština, nebo angličtina?
Bosenština, je to můj rodný jazyk. V roce 1992 jsem se ocitnul v Chicagu a vypadalo to, že se do Bosny dlouho nebudu moci vrátit. Uvědomil jsem si, že se budu muset naučit anglicky, protože tu třeba strávím zbytek svého života. Psal jsem dál bosensky, ale začal jsem publikovat i povídky v angličtině. Teď píšu v obou jazycích, i když je pravda, že beletrii takřka výhradně v angličtině.

O čem píšete nejraději?
O fotbalu.

Prosím?
Jsem velký fanoušek Liverpoolu, dokonce jsem chvíli psal do jejich klubového časopisu.

Takže vaše další kniha bude o fotbalu?
Ne. Bude se jmenovat Projekt Lazar a bude pojednávat o jednom záhadném úmrtí v Chicagu roku 1908. Policejní šéf tehdy za nejasných okolností ve svém bytě zastřelil mladého imigranta Lazaruse Auerbacha. Vyšetřování jeho smrti samozřejmě nikam nevedlo. Na celém případu mě zaujalo hlavně to, jak se tehdejší Amerika nedokázala vyrovnat s jiným politickým a náboženským přesvědčením – Auerbach byl totiž židovského původu a údajně se hlásil k anarchistickým myšlenkám. Výsledkem celého případu bylo vzedmutí vlny amerického patriotismu, namířeného proti všem, kdo se lišili. Přijde mi, že podobnou situaci zažíváme i ve Spojených státech i dnes.

 

Richard Olehla, MFDnes, 23. 8. 2007

 

Foer Jonathan Safran – rozhovor

foer

Teroristi nad New Yorkem nevyhráli

Poslední dobou děláte spoustu autorských čtení, teď jste na turné v Kalifornii. Skoro to vypadá, že se v takových akcích vyžíváte.
To zrovna ne, ale rád se potkávám se čtenáři. Tahle čtení jsou relativně nový fenomén. Baví mě poslouchat jejich názory na mé knihy, dokonce i ty negativní. Jsem spíše uzavřený člověk, spoustu času trávím psaním, takže není špatné si občas vyjít mezi lidi. Těmihle akcemi si vyrovnávám svou samotu. Je dobré slyšet názory čtenářů, dobré i ty špatné.

Jaký je váš ideální čtenář?

Samozřejmě ne někdo, kdo by přišel na moje čtení a celou knihu mi zkritizoval. Ale já dělám rozdíl mezi čtenáři, kteří řeknou, že se jim má kniha líbila, a těmi, které prostě zaujala. Je spousta knih, které se lidem líbily a pak upadly v zapomnění. Mám radši, když napíšu knihu, která třeba někoho i frustruje, ale zapamatuje si ji.

Když jsem byl před několika týdny na jednom vašem autorském čtení a vy jste měl sám sebe charakterizovat jedním slovem, řekl jste „obřízka“. Je pro vás židovství důležité?

Tehdy mě zastihli nepřipraveného, tak jsem střílel trochu od boku. Celého člověka přece nemůžete zredukovat na jediné slovo. Avšak židovství je pro mě důležité. Jednou z věcí, která mě na mém psaní nesmírně překvapila, bylo, jak moc se najednou začala projevovat moje rodinná výchova. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že bych se o judaismus nějak zajímal, ale při psaní Naprosto osvětleno jsem si uvědomil, že je to pro mě zásadní téma.

Jak velkou roli hraje ve vaší tvorbě slavná tradice americké židovské literatury?

Nejde o žádnou výlučnou roli. Nemám rád romány židovských autorů jen proto, že jsou židovské, a také mě ovlivnilo mnoho děl z jiných literatur. V dětství jsem poslouchal rodinné příběhy, četl nejrůznější knihy, z nichž jsem si odvodil hodnoty, které pro mě byly důležité. Ty jsem pak zpracoval ve svých románech.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Hodně mi dali spisovatelé jako Franz Kafka, Isaac Babel, Bruno Schultz, Philip Roth. Obecně řečeno se raději obracím spíše ke starším než současným autorům.

Počítáte se mezi nějakou skupinu současných autorů, jako třeba Dave Eggers a Michael Chabon?

Ne. Pro mě je psaní natolik individuální záležitost, že na něm s nikým spolupracovat nemůžu a ani bych nikdy nechtěl.

Přesto jste dělal pro jeden americký časopis rozhovor s Jeffreym Eugenidesem, který dostal před třemi lety Pulitzerovu cenu za román Middlesex. Jaké to bylo, dělat rozhovor z opačné strany, než na jakou jste zvyklý?

To byla spíš výjimka, takový rozhovor jsem vlastně udělal jen jeden. Jeffrey Eugenides mě učil tvůrčí psaní na Princetonské univerzitě.

Vraťme se zpět k vašemu psaní. V obou vašich knihách zaznívají tradiční, v minulosti už mnohokrát zpracovaná témata individuální paměti (v Naprosto osvětleno) a lásky (v Příšerně nahlas a k nevíře blízko).

V mých románech není nic programového. Když píšu, spíše než na ideje se spoléhám na svoje podvědomí. Nepíšu o něčem jen proto, že by z toho mohlo být velké téma, ale protože cítím, že by to tam mělo zaznít. Píšu prostě z vnitřní potřeby. Nemám žádnou přesnou definici toho, co pro mě osobně znamená paměť či láska. Nejsou to pro mě ani metafory něčeho, co bych si netroufl říci otevřeně, a tak bych to nepřímo pojmenoval v knize. Pro mě jsou nejlepším vyjádřením paměti a lásky moje knihy.

Obě vaše knihy mají poněkud neobvyklé názvy. Jak jste na ně přišel?

Na oba jsem přišel až docela dlouho poté, co jsem je začal psát. Nemám moc rád tituly, které vysvětlují obsah románu, preferuji spíš ty, které ke knize něco dodávají.

Při četbě Příšerně nahlas a k nevíře blízko to člověka přímo nutí vypisovat si, kde všude jste ona dvě příslovce použil.

To by asi byl dost dlouhý seznam. Ale já jsem skutečně neměl v hlavě nejdříve na tahle dvě slova, abych je poté co nejvíc používal v textu. Ale postupně se začala v textu vyskytovat čím dál víc, až jsem je použil do názvu.

Když jste před několika lety jel na Ukrajinu, měl jste v úmyslu něco o svém výletu napsat. Měl jste od začátku představu, že z toho bude román?

Věděl jsem, že o své cestě chci něco napsat, ale nevěděl jsem, jestli to bude román, deníkový záznam nebo třeba memoáry. Kromě toho jsem na Ukrajinu jel s cílem opravdu najít onu ženu, která za války zachránila mého dědečka před nacisty. Zpočátku to tedy nebyl projekt začínajícího spisovatele. Když jsem se však vrátil domů a zkoušel dát dohromady, co se vlastně všechno stalo, nebo spíš jak málo jsem dokázal na své cestě zjistit, začal jsem přemýšlet, jak celou zkušenost zpracovat.

Jeden z vypravěčů Naprosto osvětleno se jmenuje Jonathan Safran Foer. Z kolika procent jste to vy a z kolika fiktivní postava?

Na to je těžké odpovědět. Zaprvé, netroufám si říci, nakolik sám sebe znám. A zadruhé, od té doby jsem se změnil, kdežto moje knižní já zůstane navždycky stejné. Takže rozdíl mezi námi je dnes určitě větší, než býval, když jsem Naprosto osvětleno psal. A konečně, záleží na tom, co tou otázkou vlastně míníte. Jen málo z toho, co je v knize, se mi skutečně na Ukrajině přihodilo, ale pokud to chápete přeneseně, pak ano, takhle nějak jsem se při svém hledání opravdu cítil.

Takže spíš než o záznam vašich zážitků z Ukrajiny jde o zachycení vaší představivosti, kterou cesta povzbudila?

Ano, přesně tak.

Na své cestě na Ukrajinu jste strávil nějakou dobu v Praze? Proč?

V roce 1997, kdy jsem k vám přijel, se ve Spojených státech o Praze mluvilo jako o městě s vynikající atmosférou pro umělce. To už je asi dávno pryč a jezdí k vám hlavně turisti, ale já jsem tehdy v České republice strávil tři měsíce. Bylo to odsud blízko na Ukrajinu, kam jsem chtěl odjet, měl jsem těsně po škole, tak jsem si řekl, že se u vás na chvíli usadím a udělám kus práce na svém výzkumu o okolnostech záchrany mého dědečka před nacisty. Bydlel jsem v Pštrossově ulici kousek od Národního divadla a bylo to skvělé.

Kde jste byl onoho rána 11. září?

Byl jsem doma, tehdy jsem bydlel ve čtvrti Jackson Heights v Queens, což je od jižního cípu Manhattanu docela daleko. Pád budov WTC se udál doslova v přímém přenosu, takže jsem jako většina ostatních lidí po celém světě koukal na televizi a snažil se pochopit, co se stalo a co to znamená. Z okna jsem viděl, jak z Manhattanu stoupá kouř, ale jinak jsem mohl být klidně na Islandu, v Súdánu, nebo třeba v Austrálii. Tohle byla vlastně první globální katastrofa, takže pokud jste nebyli někde opravdu blízko, byly zážitky všech lidí po celém světě hodně podobné.

Zasáhlo vás to osobně?

Mám pocit, že si ještě pořád nedokážeme představit, co všechno pro nás zřícení těch dvou budov znamenalo. Na první pohled to bylo cosi nereálného, jako ze sci-fi filmu. Pamatuji si, že jsme měli na večer dohodnutý sraz s kamarádem, kterého jsem dlouho předtím neviděl. Okolo poledne jsme si zavolali, jestli to setkání platí, nebo jestli to odložíme. Zaprvé, veřejná doprava v New Yorku úplně zkolabovala, takže nebylo vůbec možné někam se dostat. A zadruhé, tohle vypadalo jako konec světa. A my bychom měli jít spolu na pivo?

Jaký dopad to podle vás mělo na atmosféru v New Yorku a na americkou veřejnost obecně?

Těsně po katastrofě následovalo období, kdy ve vzduchu visel takřka hmatatelný smutek. Moc dlouho to ale nevydrželo a nemyslím si, že by se New York nějak změnil. Což je dobře, protože to znamená, že teroristé nad New Yorkem nevyhráli. Samozřejmě, že lidé stále cítí smutek nad ztrátou tolika životů, ale město jako takové se nezastavilo. Pořád pádí tím svým zběsilým tempem.

V Příšerně nahlas a k nevíře blízko stavíte paralelu mezi New Yorkem 11. září 2001 a Drážďany 14. února 1945, kdy město naprosto zdecimoval spojenecký nálet. Jak jste přišel na to, srovnávat válku, v níž jsou vítězové a poražení, a teroristický útok?

Někteří lidé by vám řekli, že i v 11. září jsou vítězové a poražení. Já však s takovým rozdělením nesouhlasím, dokonce ani v případě Drážďan. Onen únorový nálet byl asi nutný, touhle operací vlastně Spojenci definitivně vyhráli válku v Evropě. Ale takový ničení asi nebylo potřeba. Krom toho, připadalo mi, že způsob, jakým jej spojenecké velení obhajovalo, by se dal použít i v případě 11. září. Že sice ten čin byl špatný, ale že zlo, které Spojené státy působí ve světě, je ještě mnohem větší. Což je samozřejmě nepřijatelné, ale to je pro mě zničení Drážďan také.

Záleží tedy spíše na perspektivě, s jakou ten který čin posuzujete.

Přesně tak. Jeden považuje něco za vraždu, druhý za vykonanou spravedlnost. V tom není Amerika moc dobrá, neumí tuhle perspektivu příliš měnit. Po 11. září jsme se ani na chvilku nezamysleli, proč se taková katastrofa přihodila zrovna nám.

Možná je to tím, že Spojené státy vlastně nikdy pořádně neprohrály žádnou válku.

Máte pravdu. Vítězové nemusejí přemýšlet, to je úděl poražených.

Ve vašem druhém románu také pokračujete v experimentování s jazykem. Avšak nově jste si začal hrát i s formou. Objevují se tu třeba numerické vzkazy, jako by přepsané vyťukávání na klávesnici telefonu, či text zhuštěný na stránce tak, že se nedá přečíst.

Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl být považován za nějakého novátora. Ony formální experimenty přišly až s tím, jak se moje postavy vyvíjely. Když máte v knize němého starce, který telefonuje své manželce, co máte na stránku napsat? Tak jsem zaznamenal, jaká tlačítka na klávesnici mačkal.

Najde čtenář v oněch vzkazech nějaký skutečný smysl?

To bych si s dovolením nechal pro sebe.

Richard Olehla, MFDnes, 23. 8. 2005

Kraussová, Nicole – rozhovor

krauss nicoleMožnost lásky je stále kolem nás

 

Nicole Kraussová je úspěšná spisovatelka, která v současné době propaguje na turné po Americe svůj román Dějiny lásky, jenž právě vyšel jako paperback. Telefonní rozhovor přerušil několikrát křikem její dvouměsíční syn Sasha, kterého má Kraussová s manželem Jonathanem Safranem Foerem, taktéž spisovatelem.

 

Vy jste začínala jako básnířka, až po nějaké době jste přesedlala na prózu. Proč?

Ani nevím, proč jsem změnila formu vyjádření. Možná to bylo tím, že v básních jsem se cítila jakoby svázaná, nesvobodná. O každém slově jsem dlouho přemýšlela, takže jsem psala méně a méně. Člověk se pořád cítí nějak svázaný: společensky, právně, rodinou. Když pak před vás položí čistý list papíru, můžete se vyjádřit, jak chcete. To je pro mě ta největší svoboda, kterou můžu mít. V poezii jsem postupně tuhle svobodu začala ztrácet, a tak jsem zkusila napsat román. Pustila jsem se do toho dost bezhlavě, s notnou dávkou naivity; to mi ostatně vydrželo do dneška. Román je vždycky z podstaty nedokonalý, kdežto v poezii cítím, že lze dosáhnout perfektní harmonie. Takže když se pustíte do psaní románu, už předem se odsuzujete k nedokonalosti, takže vás pak neúspěch nestresuje.

 

Kde píšete nejraději?

Doposud jsem vždycky psala jenom doma, i když je pravda, že občas si vyrazím na procházku nebo do kavárny, kde můžu přemýšlet, jak budu dál pokračovat v psaní. Ale jinak potřebuji nějaké tiché, klidné místo, kde mě nic neruší, protože tam všechno znám. U sebe doma mám v podkroví jednu takovou místnůstku, která byla pro tohle ideální… tedy do té doby, než se mi narodilo dítě.

 

Píšete lehce?

Na to je těžké odpovědět, protože nevím, jak lehce, či těžce tvoří moji kolegové. Ale obecně řečeno, nejsem takový autor, který by měl co říci každý den, který začne psát, když se před ním objeví počítač nebo list papíru. Ovšem taky nejsem ten typ, kterého by stíhala měsíce dlouhá tvůrčí krize. V jistém smyslu je pro mě psaní úplně banální věc. Neříkám si sice, co si dneska napíšu, jako bych přemýšlela, co si dám k snídani, ale i tak jsem dost disciplinovaná. Zase však na sebe zase nejsem tyran. Když mi psaní ten den nejde, prostě toho nechám, jdu na procházku a zkusím začít znovu příští ráno. K psaní se snažím přistupovat jako k práci. Pak jsou také období, mezi knihami, když nemám co psát, a to o sobě jako o spisovateli pochybuji.

 

Máte nějaké literární vzory? Někde jsem četl, že jste ve dvanácti četla Portnoyův komplex od Philipa Rotha. To rozhodně není kniha pro děti.

K tomu jsem ale přišla náhodou, dala mi to tehdy ke čtení moje matka. Spoustě věcí jsem tam nerozuměla, ale ta kniha mi pomohla dostat se do úplně jiného světa. Vyrůstala jsem na venkově na Long Islandu, dost daleko od New Yorku. Nebylo tam kam jít a i když jsme s rodiči docela cestovali, cítila jsem se často osamělá. Čtení pro mě byl způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jako dítě nedostala. Ale k vaší otázce. V životě mě ovlivnilo strašně moc autorů, nejdřív jako čtenáře a od zhruba devatenácti let, když jsem začala chodit na univerzitu, i jako umělce. Tehdy mě nejvíc zaujal Samuel Beckett, jeho Malloy je doteď má nejoblíbenější kniha. Po Beckettovi už nebylo nikdy nic jako předtím. Jeho smysl pro kombinaci ironie a komična mě ovlivnil jako spisovatelku asi nejvíc. Z poezie mám ráda Zbigniewa Herberta. Ale ono se to dost mění. Poslední dobou mi připadá, že každý rok mám nějakého jiného oblíbeného autora.

 

Obě vaše knihy se alespoň částečně odehrávají v New Yorku.

To je tím, že jsem tu prožila celý svůj dospělý život. Ale jinak nemyslím, že bych byla na New York moc vázaná. Pro mě je důležitý vnitřní život mých literárních postav, způsob, jakým vnímají realitu okolo sebe. Chci, aby si čtenář dokázal představit situace, v nichž se mí protagonisté nacházejí, dilemata, která řeší, i když v New Yorku nikdy nebyl.

 

Soudě podle obou vašich knih, klíčovým tématem je pro vás paměť. Ve vašem prvním románu Do místnosti vchází muž jde o problém individuální, v Dějinách lásky jde o kolektivní paměť.

Mí hrdinové se musejí vyrovnávat s pocitem nesmírné ztráty. Oni si ten pocit nesou v sobě, uchovávají si jej v paměti. Ona je jejich paměť vlastně mučí, protože v ní může ona ztráta dále existovat. Otázkou je, jak takovou situaci řešit: zdali pomocí prizmatu určité nostalgie, či tak, že člověk tuto ztrátu vytěsní z paměti. V mé první knize se hlavní hrdina ptá, co to znamená být člověk, kolik toho musí zapomenout, či naopak vyzvednout z hlubin paměti. V Dějinách lásky stojí paměť na straně mých postav. Všichni kdysi něco ztratili a skrze své vzpomínky musí svou minulost vystavět znovu. Paměť není jako záznam na filmový pás, vzpomínky jsou vlastně tvůrčí akt. Člověku se něco stane a on pak musí celou zkušenost zpracovat, sám sobě ji vyprávět. Leo Gursky a ostatní postavy Dějin lásky vidí minulost skrze svou představivost, přetvářejí si ji tak, aby byla snesitelná.

 

Lea Gurskyho taky „postihla“ láska na celý život. Věříte, že něco takového je ve skutečném životě možné?

Název mého románu – Dějiny lásky – zní možná trochu sentimentálně a romanticky, přesto nevěřím, že existuje jen jedna láska a že když ji člověk ztratí, už ji nikdy nenajde. Spíš si myslím, že v otázce vlastního štěstí jsme sami sobě nepřáteli. Ta možnost lásky, ať už jde o lásku partnerskou, rodinnou nebo jinou, je přece neustále kolem nás a my jen hledáme cesty, jak ji zpochybnit, nepřijmout. Leo Gursky kvůli své lásce netrpí, vždyť jen díky ní přežil všechny hrůzy války a holocaustu a dostal se do Ameriky. On si svou lásku chová, nechce se pohnout někam dál. Svou milou si idealizuje, znovu si ji vytváří ve vzpomínkách. Alma pro něj znamená lásku a láska Almu.

 

Dějiny lásky jsou jako borgesovský labyrint: divák rozplete tajemství příběhu až na úplném konci. Jeden kritik dokonce v souvislosti s vaší knihou použil termín „židovský magický realismus“. Jaký je váš vztah k latinskoamerické literatuře?

Magické realisty mám ráda, ale při psaní Dějin lásky jsem se jimi nenechala nijak ovlivňovat, tedy alespoň ne vědomě. Spíše mě zajímá něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat realistická představivost. Zajímá mě síla této představivosti, pro mě je to jakési světlo, k němuž se můžeme obrátit z chladných hlubin reality. V Dějinách lásky hraje určitou úlohu Chile, což je můj hold oblíbenému prozaikovi Robertu Bolañovi, ale jinak tam mohla být jakákoli jiná země. Hledala jsem místo, kde jsem nikdy nebyla, abych necítila potřebu popisovat jej doslova, abych mohla popustit uzdu své fantazii.

 

Budete mít co do činění s filmem, který na základě vaší knihy připravuje mexický režisér Alfonso Cuarón?

Ne, i když s Cuarónem jsme si nedávno skvěle popovídali. Líbí se mi na něm, že je vášnivý čtenář. A Dějiny lásky potřebují někoho, kdo k nim bude mít osobní vztah a vytvoří z nich vlastní příběh. Nedávno mi poslal první návrh scénáře, který se mi docela líbil. Jinak však necítím potřebu nějak se na filmu podílet.

 

Takže nemáte obavu, že z vaší knihy vznikne úplně jiný film?

Ne, vůbec. Kniha se přeci to, co je mezi dvěma obálkami, a to se nemůže změnit.

 

Na čem teď pracujete?

Na kojení.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 10. 5. 2006

Díaz, Junot – rozhovor

junot diazRozhovor s Junotem Díazem

 

Junot Díaz (* 1968) je americký spisovatel dominikánského původu, který od roku 1974 žije ve Spojených státech. V amerických časopisech a antologiích publikoval povídky; některé vyšly knižně roku 1996 ve sbírce Utonutí. Jako romanopisec debutoval Díaz roku 2007 románem Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Získal za něj nejen Národní cenu knižních kritiků, ale v dubnu 2008 také prestižní Pulitzerovu cenu.

Na svých třiačtyřicet let Junot Díaz rozhodně nevypadá. K rozhovoru se dostavil v černé mikině s kapucí, džínách a teniskách. Zpočátku působil Díaz trochu plaše, ale posléze ukázal, že je dobrý diskutér a pohotový vypravěč. Své odpovědi prokládal vtipnými obraty a překvapivými, neočekávanými názory.

 

V Praze jste poprvé. Co stálo za vaším rozhodnutím přijet v rámci Festivalu spisovatelů?

Praha má v očích mladých Američanů aureolu magického města, jakési brány do východní Evropy. A samozřejmě je nedílně spojena s literaturou.

 

 

Jak začínajícímu autorovi změní život udělení Pulitzerovy ceny, kterou jste obdržel za svůj román Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda?

Naprosto! Bez Pulitzerovy ceny bych se do Prahy určitě nepodíval, protože by o mně nikdo nevěděl.

 

 

Jsou podle vašeho názoru literární ceny důležité?

Literární ceny jsou důležité v tom smyslu, že obyčejné lidi přivádějí k literatuře. Řeknou si: Aha, tahle kniha dostala cenu, tak to si ji koupím. I když  podle mého jsou jakékoli snahy o klasifikaci literatury marné a vlastně zbytečné. To, že nějaká kniha dostane literární cenu, ještě neznamená, že je nejlepší a všechny ostatní jsou horší. Nicméně pro autora je takové ocenění důležité, otevírá mu dveře do světa. Když tehdy vyhlásili Pulitzerovu cenu, tak mi jeden můj kamarád poklepal na rameno a řekl mi: Gratuluju, teď je z tebe konečně slavný spisovatel.

 

 

Narodil jste se v Dominikánské republice, ale vyrůstal jste v USA. I váš román se odehrává napůl v Americe a napůl v Karibiku. Kam tedy vlastně s Oscarem patříte?

Tohle je podle mého otázka, na kterou není odpověď. Jsem víc Dominikánec, nebo Američan? Až do vstupu na univerzitu jsem o tom nikdy nepochyboval, protože jsem sice vyrůstal v USA, ale v čistě dominikánském prostředí. Teprve s vysokou školou přišel americký element. Paradoxní je, že poté, co jsem dostal Pulitzera, mě noviny začaly nazývat dominikánským autorem, zatímco v samotné Dominikánské republice mě označili za amerického spisovatele. Já ale nevnímám otázku národnosti jako binární záležitost, jako opozici buď – anebo. Cítím se stejně tak Američanem jako Dominikáncem a necítím v tom žádný rozpor. Podobně je na tom i Oscar, ale také celá dominikánská společnost. Vždyť 15 procent z celkového počtu Dominikánců žije v zahraničí, především ve Spojených státech, takže národnostní bipolarita je u nás vlastně normální. Tedy ona je vlastně běžná všude. Podívejte se na Franze Kafku, nebo Milana Kunderu. Toho se taky pořád ptají, jestli se cítí být Čechem, nebo Francouzem. Jako by to bylo důležité! Třeba majitelů fotbalových klubů nebo finančníků se nikdo neptá, jestli jsou víc bohatí, nebo Češi. Mohou být obojí zároveň.

 

 

Hispánská kultura je v USA na trvalém vzestupu, ať už demografickém či jazykovém. Jak moc ovlivňuje kulturu většinové společnosti?

S tou většinovou společností opatrně! Podle výsledků posledního sčítání lidu už tvoří v USA v kategorii pod 20 let běloši menšinu. A vliv hispánské kultury a především španělštiny je obrovský – do angličtiny se dostává čím dál víc španělských slov a výrazů. Koneckonců, co byste taky čekali v zemi, kde má plná třetina států španělské názvy?

 

 

A naopak, jaký je vliv americké kultury na hispánskou?

Vliv americké kultury je obrovský po celém světě. Podívejte se na Prahu. Jsem tu poprvé, ale hned mě šokovalo, kolik amerických a nadnárodních firem tady máte. Kapitál se nezastaví před ničím, je dokonale homogenní, stejný, jednotný po celém světě. Ničí všechny rozdíly a chce, abyste se mu přizpůsobili. Kolonizuje vás. Problém americké kultury je, že nastavuje normu a chce po všech, aby se jí řídili. Co ukazujeme my, je normální, a to, co děláte vy, normální není.

 

 

Vaše kniha popisuje jedno z nejkrvavějších období v dějinách Karibiku – Trujillovu diktaturu. I za ní stála americká podpora. Jsou i tyto historické intervence USA v Karibiku důvodem, proč se tam tak rozmáhají protiamerické nálady?

Ano, samozřejmě. Vždycky potřebujete nějakého nepřítele. Ten na sebe může brát nesčetné podoby, ale v zásadě je vždycky tím, čím chcete, aby byl. Podstatu této nechuti k Americe však netvoří konkrétní činy či postavy, ale jakýsi neurčitý pocit nespokojenosti se stavem věcí. Ten v dominikánské kultuře představuje strašák baká, který se objevuje v mém románu. Baká se vyznačuje tím, že na sebe bere podobu ostatních duchů, ovšem o jeho pravé podstatě a podobě nikdo nic netuší.

 

 

Podobné je to i s vaším románem. Jeho vypravěčem je jinak vedlejší postava Junior, který chodí s Oscarovou sestrou Lolou, ale celá kniha má vlastně mnoho vypravěčských rovin.

Tím, že jsem z Juniora udělal vypravěče celého románu, jsem změnil perspektivu čtenářů. Kdyby byl vypravěčem Oscar, ostatní postavy by nebyly tak viditelné, důležité. Přitom mně šlo o to, zpodobnit celou rodinnou historii, onen geografický, ale i společenský posun. V Dominikánské republice patřila rodina Oscarovy matky Beli k honoraci a tento středostavovskou kvalitu se snaží Beli zachovat i v Americe. Naopak Junior pochází z chudé rodiny, takže v jeho vyprávění musí být tento rozdíl jasně patrný. Nadto Oscara zpětně obdivuje za jeho odvahu. A díky této metodě se dostalo i na hlasy Loly a Oscarovy babičky, která jako jediná reprezentuje čistou dominikánskou perspektivu.

 

 

Co podle vás vypovídá váš román o dnešní situaci imigrantů v USA? Platí zde pořád rozpor mezi první a druhou generací imigrantů? Jak je možné jej překlenout? Je asimilace možná?

Mně se třeba sladit obě své národnostní roviny prostřednictvím rodinné historie. Vychovávali mě moji prarodiče a i když jsem byl v pubertě velmi problémové dítě, vždycky jsem měl k nim úctu. Podle mého se problémy spojené s imigrací dají překonat skrze přijetí jakési společné minulosti, respektem k ní. Podívejte, Amerika je zemí založenou na imigraci, takže se s tímto problémem musela potýkat od počátku. Jenže požadavek asimilace, pomocí níž se ze všech imigrantů mají stát Američané, kteří vyznávají stejné hodnoty, je podle mého dávno překonaný. Proč se asimilovat? Proč se před přijetím jedněch hodnot musí člověk nejdříve zbavit jiných? A jsme znovu u toho požadavku jasné definice národnosti: vyber si jedno, nebo druhé. Já sám mám v sobě obě polohy a netuším, jestli se za deset let misky vah nepřeváží na jednu, nebo na druhou stranu. Možná ve mně zvítězí Američan, možná Dominikánec. Zatím si jezdím mezi New Jersey a Santo Domingem, což mě spolehlivě udržuje v obou polohách.

Richard Olehla, MFDnes

Eugenides, Jeffrey – rozhovor

EugenidesJeffrey Eugenides

 Jedním z autorů, kteří se letos zavítali na Festival spisovatelů, je i Američan Jeffrey Eugenides, autor jedné z nejzajímavějších a nejdychtivěji očekávaných knih, které se v loňském roce objevily na americkém trhu. Eugenides dosáhl obrovského úspěchu hned svou první knihou Virgin Suicides (Panenské sebevraždy), tragický příběh pěti dospívajících dívek vyprávěných z perspektivy skupiny chlapců, kteří žijí ve stejné čtvrti (román se v roce 1999 dočkal zfilmování). Po tomto úspěchu však přišla dlouhá odmlka – Eugenides osm let nic nevydal. Až loni se objevil rozsáhlý román s těžko přeložitelným názvem Middlesex (Hermafrodit), vyprávějící příběh dívky/chlapce jménem Calliope Stephanides, který/která ve třinácti letech zjistí, že má jak mužské, tak ženské hormony. Román je velká rodinná sága, začínající na sklonku první světové války v Turecku a vrcholící v Detroitu, kde se narodil hlavní hrdina (stejně jako Eugenides). Jeffrey Eugenides dnes (9. 4. 2003) podepisuje svou knihu v knihkupectví Big Ben, odpoledne se zúčastní rozhovorů listu Guardian a večer se na pódiu divadla Minor objeví s Peterem Demetzem a Arundhati Royovou.

 

Vaše jméno naznačuje řecký původ…

Ano, prarodiče se do Spojených států přistěhovali z Řecka. Ale já jsem vyrostl už v Americe, konkrétně v Detroitu. Dokonce ani řecky neumím.

 

I hrdina vaší druhé knihy Middlesex vyrůstá v Detroitu, v jejím závěru se však stěhuje do Berlína, kde teď žijete i vy? Zvláštní nalézt autobiografické rysy v takto laděném románu.

Ano, psal jsem rodinnou ságu, takže jsem si jisté skutečnosti vypůjčoval z naší rodinné historie. Vlastně lze říct, že kniha je autobiografická na úrovni rodinných detailů a skutečně nevýznamných faktů. Nedůležitých proto, že jsem nechtěl psát primárně rodinnou ságu, popisovat zkušenosti řeckých přistěhovalců do Ameriky. Mým záměrem bylo napsat příběh hermafrodita – tak, aby tento příběh byl správný z lékařské perspektivy. Tím vlastně naznačuji, že mi nešlo ani o mytický rozměr, můj protagonista není žádný Tiresias, byť samozřejmě i mytický aspekt zde nalézt lze.

 

A co se týká toho Berlína.

Tam opravdu žiji. Původně jsme s manželkou odjeli do Berlína na rok, získal jsem grant, abych zde mohl psát. No, a už jsme tu nějak zůstali.

 

Západní Berlín byl kdysi vyhlášený svou uměleckou komunitou. Třeba hudba – Nick Cave, Einstürzende Neubauten…

To už je bohužel pryč. Co se hudby týče, myslím, že Berlín teď příliš zajímavý není. Ale je tam třeba spousta výtvarných umělců, s nimiž se velmi úzce stýkám a dokonce občas spolupracujeme.

 

No, aspoň jste to z Berlína neměl daleko.

Proto jsem taky přijel.

 

To zní, jako by vás nebavilo cestovat. Přitom postavy ve vaší druhé knize se toho nacestují docela dost.

Ale baví, jenže právě kvůli cestování mi napsání toho druhého románu trvalo osm let.

 

Nebyl to spíše tlak úspěchu první knihy. Překvapilo vás, jak byla úspěšná?

Těžko říct, samozřejmě jsem s úspěchem nemohl dopředu poslouchat. Na druhé straně jsem v něj doufal. Doufal jsem, že lidé knihu budou číst, že je osloví. Ten úspěch byl tedy naplnění určité naděje. Překvapilo mne nicméně, že se kniha tolik prodává i po tolika letech. Samozřejmě jsem se v druhém románu snažil jí vyrovnat. A jsem hrozně rád, že – soudě podle ohlasů – se mi to povedlo.

 

Kniha otevírá mnoho provokativních témat…

Která přitom vycházejí z témat tradičních. Hodně mne ovlivnila antická literatura, Ovidius či Vergilius. Zajímala mne otázka transformace a asi hodně ovlivnila. V obou mých knihách najdete v jistém smyslu sestup do podsvětí, proměny. A mnohé z toho, co v těch dvou románech je provokativní, se odvíjí právě z toho.

 

Ladislav Nagy, Lidové noviny, Kultura, 09.04.2003

Eugenides, Jeffrey – rozhovor

EugenidesJako by Američané mohli za všechno,
říká laureát Pulitzerovy ceny Jeffrey Eugenides

rozhovor

Mezi hosty Festivalu spisovatelů měl v roce 2003 největší důvod k radosti americký prozaik Jeffrey Eugenides (1960): v Praze ho totiž zastihla zpráva, že za svou knihu Middlesex (č. Hermafrodit, 2009) právě dostal Pulitzerovu cenu. Stejnou knihu zařadil před časem prestižní deník New York Times mezi tři nejlepší romány roku a jeho prvotina The Virgin Suicides (č. Sebevraždy panen, 2013) z roku 1993 se dočkala filmového zpracování.

Vaše příjmení prozrazuje řecký původ. Vydali se vaši předkové do Spojených států za americkým snem?
Moji prarodiče utíkali před řecko-tureckým konfliktem ve 20. letech a dostali se až do Detroitu, kde zůstali. Dědeček provozoval veliké občerstvení s grilem, třebaže byl vzdělaný. Otec se pak stal obchodníkem a po většinu života měl docela úspěch. V tomto smyslu tedy ztělesňoval americký sen, i když realita byla složitější.

Ovlivnil Detroit nějak vaši tvorbu?
Ano, značně. V roce 1967 jsem zažil rasové bouře a vyrůstal tedy ve městě, které se rozpadalo, umíralo. Po nepokojích rasové napětí vyústilo do situace, kdy se běloši – včetně mé rodiny – z centra vystěhovávali na předměstí a populace se doslova rozdělila. Tehdy mi připadalo normální a přirozené, že se město a vůbec věci obecně rozkládají. A přesně takový pocit se odrazil v mé prvotině.

Kam se řadíte na literární scéně současných Spojených států? Mezi přistěhovalecké autory?
Přistěhovalectví není mé hlavní téma. Patřím ke generaci, která vyrůstala v době, kdy literatuře vévodila postmoderna, a tudíž jsme četli experimentální autory dříve, než jsme se pustili do realistických nebo naturalistických děl. Před Tolstým nebo Balzakem jsme znali Joyce. Proto se nám zdálo, že se tento čistě experimentální trend v literatuře vyčerpal, že už není o vyprávění, ale o složitých větách a odstavcích. Začali jsme se vracet k tradičnějším narativním metodám a pokoušeli se je kombinovat s lehce ironickou postmoderní senzibilitou, jíž jsme byli nasáklí. Snažili jsme se vytvořit jakýsi nový hybrid.

Podívejte se na Kafku
Myslíte si, že existuje něco jako typický národní charakter?
Věřím, že nějaké kulturně charakteristické rysy existují. Teď žiju pár let v Berlíně a lidé v Řecku mně opravdu připadají mnohem teplejší, přátelštější. To se týká nejen řeči, ale i chování. Avšak daleko se s těmito stereotypy nedostanete – jakmile někoho skutečně poznáte, jeho osobnost k vám promlouvá úplně jinak.
Nicméně, když teď žiji mimo Spojené státy, mnohem jasněji si uvědomuji americkou identitu. V Americe se rozšířilo jakési hyperaktivní chování známé ze situačních komedií, v nichž se trousí vtipy a strašně rychle mluví. Lidé se jasně opičí po hercích a herečkách.

Proč jste se dočasně usadil mimo Ameriku?
Z praktických důvodů – dostal jsem v Berlíně roční grant. Ale pak se mi město zalíbilo, protože je mnohem klidnější a levnější než New York, mám tam hezčí byt. Tak proč bych se vracel? V Berlíně je veliká komunita expatriotů – nejen Američanů, ale i Angličanů, Švédů a vůbec umělců z celého světa. Z obdobných důvodů lákala umělce ve dvacátých letech Paříž.

Jak se stavíte k současným vlnám antiamerikanismu?
Těm náladám v zásadě rozumím – já i mí američtí přátelé se k Americe vyjadřujeme také velmi kriticky. Nicméně před Evropany svou zemi přirozeně trochu obhajuji. I když s mnoha antiamerickými poznámkami v zásadě souhlasím, jejich tón mi dnes připadá poněkud hysterický, jako by Američané mohli za všechno. Přitom Amerika je mnohem komplexnější země, než si Evropané uvědomují. Pořád pokračuje příliv imigrantů a vůbec je v kterémkoli momentě těžké říct, jaká Amerika je a čím se stává. Američané jsou také mnohem méně hloupí, než si Evropané myslí.

Nemáte potřebu dnešní napětí nějak literárně zpracovat?
Nepovažuji se za politického spisovatele. Prozatím jsem vždy psal o věcech, které mi jsou do značné míry jasné, a už proto by mi přišlo obtížné zpracovat současnou situaci v románu. Pokud bych se chtěl k současnému dění vyjádřit, napsal bych esej, ale v tom zrovna nevynikám, a tak si myslím, že svět o nic nepřichází. Samozřejmě že jsem komentoval 11. září, ale něco podobného udělali téměř všichni spisovatelé. A před nedávnem jsem napsal žertovně ironickou věcičku ke svátku sv. Valentina – figuruje v ní Bush, Saddám a Kim Čong-il.

Myslíte si, že se nyní spisovatelé začnou svou tvorbou více angažovat?
Neřekl bych, že se spisovatelé přímo politizují, alespoň ne mí přátelé. Samozřejmě, že přemýšlíme nad tím, co se ve světě děje, a většina seriózních spisovatelů se s tím patrně nějak vypořádává, ať už přímo nebo nepřímo. Avšak podívejme se třeba na Franze Kafku: když psal své příběhy, nikoho ani nenapadlo, jaký budou mít politický význam za komunismu, kdy se staly, alespoň z americké perspektivy, symbolem odporu vůči Sovětskému svazu. Takže nikdy nevíte, co bude k lidem s různou zkušeností a v různých situacích opravdu promlouvat.

Hana Ulmanová, Respekt, č. 16 / 2003