Steinbeck, John: O Americe a Američanech

steinbeckSpisovatel John Steinbeck, jak jej téměř neznáme
John Steinbeck: O Americe a Američanech. Přeložila Klára Cabalková, vybral, uspořádal a úvodní slovo napsal Miroslav Jindra. Brána, Praha 2003, 208 stran, náklad neuveden, doporučená cena 199 Kč

Když v roce 1962 obdržel John Steinbeck (1902-1968) Nobelovu cenu, zdůvodnění vyzdvihlo, že jeho dílo je realistické i imaginativní a že sociální skutečnost vnímá nejen palčivě, nýbrž i se soucitným humorem. O tom jsme se mohli přesvědčit v autorově beletrii (např. Hrozny hněvu, Pláň Tortilla, O myších a lidech), zatímco z dokumentaristické tvorby dosud byly přeloženy jen Toulky s Charleym, záznam zážitků ze spisovatelovy cesty po USA. Steinbeck však byl též vynikajícím reportérem, ostatně žurnalistiku nazval „matkou literatury“. Namátkou: na podzim 1937 se vydal spolu se zbídačenými imigranty z Oklahomy do Kalifornie, a tak vznikla série novinových článků; počátkem roku 1943 odjel jako zahraniční dopisovatel listu Herald Tribune komentovat válečné události v Anglii, severní Africe a Itálii. Český výbor z takových Steinbeckových textů nedávno vyšel pod názvem O Americe a Američanech.

Uměl se dívat
Texty vybral, uspořádal a úvodem opatřil zkušený anglista, amerikanista a překladatel Miroslav Jindra. Měl šťastnou ruku: jednotlivé oddíly postupují od zamyšlení nad obecnými problémy k úvahám nad konkrétními lidmi. Steinbeck přístupně pojednává o zrodu americké civilizace a kultury a zároveň poukazuje na rysy pro ni specifické, aniž upadá do extrémů. Byť velice ostře hovoří kupříkladu o otroctví a postavení černochů vůbec, nepatří k multikulturním kritikům, pro něž je bílá Amerika ztělesněním rigidity. Zasvěceně mluví o tzv. americkém způsobu života a jeho paradoxech („považujeme se za praktické realisty, ale koupíme všechno, co nám v reklamě nabídnou“ atd.). Jeho poznámky o nadbytku, pohodlí, konzumu, fungování předvolebních kampaní či moci korporací jsou dnes aktuálnější než v době svého vzniku! Ale zopakujme a zdůrazněme: Steinbeck nad Amerikou nezoufá. Věří, že má v sobě zabudované jakési seberegulující mechanismy, které on sám nazývá energií a tvůrčím neklidem. Dalších pět oddílů knihy lze rozdělit na dvě skupiny: na tu, která se netýká literatury (oddíly Válečný korespondent, Přátelé), a na tu, jež se jí naopak týká bytostně a která je pro nás asi zajímavější (Angažovaný umělec, O psaní, Místa mého srdce). Ve stati Pochybná bitva v Kalifornii lze rozpoznat zárodky autorova hněvu nad chudobou zbídačených zemědělců, jenž dozrál v Hroznech hněvu, románu, který je svým společenským dopadem srovnatelný pouze s Chaloupkou strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové. Ve vzpomínkové črtě V Salinasu se pořád něco děje Steinbeck popisuje oblast, jež tak skvěle ztvárnil v Pláni Tortille. Poučné jsou i texty neosvětlující takto přímo Steinbeckovu tvorbu – kupříkladu Proces s Arthurem Millerem, rozbor morální dimenze situace z počátku 50. let, kdy tento dramatik byl obviněn z pohrdání Kongresem USA.

Všem se nezavděčíš
Jako snad v každém takovém výboru i tady občas dojde k opakování (ve stati Genus Americanus se vypráví stejná příhoda jako později v Místech mého srdce) a k představení jevů či lidí v českém prostředí neznámých. Hodnocení některých článků vysloveně závisí na publiku. Příklad: zatímco nad úvahou Hra – román by literární i divadelní teoretici patrně zaplakali, pro laika může být přínosná osvěžující jednoduchostí a upřímností. A s určitými autorovými názory leckdo jistě může zásadně nesouhlasit, což se týká zejména esejů o válce ve Vietnamu (Steinbeck obviňuje z rozpoutání konfliktu Čínu a ještě v roce 1967 nadšeně tvrdí, že se Američané dokážou „postavit libovolnému vojenskému nepříteli a nadto ho i porazit“ atp.). Na druhou stranu v otevřeném dopise sovětskému básníku Jevtušenkovi nutno obdivovat Američanovo stylistické (až rétorické) umění, které dosahuje absolutního vrcholu v ironicky satirickém Atque Vale, článku, jenž se zabývá našimi stereotypními představami o černoších. Vůči tuzemskému výboru se nelze vyhnout jedné výtce. Zatímco citovat původní novinový či časopisecký zdroj se nejeví jako nezbytné, s výjimkou oddílu Válečný korespondent chybí textům datace. Místy přímo zoufale! K čemu je nám přesvědčivý obraz newyorské makléřské kanceláře uvedený výrazem „před týdnem“, když neznáme rok vzniku onoho Steinbeckova příspěvku?

Hana Ulmanová, MFDnes, 14.2.2004

 

Spisovatel John Steinbeck, jak jej téměř neznáme
John Steinbeck: O Americe a Američanech. Přeložila Klára Cabalková, vybral, uspořádal a úvodní slovo napsal Miroslav Jindra. Brána, Praha 2003, 208 stran, náklad neuveden, doporučená cena 199 Kč

Když v roce 1962 obdržel John Steinbeck (1902-1968) Nobelovu cenu, zdůvodnění vyzdvihlo, že jeho dílo je realistické i imaginativní a že sociální skutečnost vnímá nejen palčivě, nýbrž i se soucitným humorem. O tom jsme se mohli přesvědčit v autorově beletrii (např. Hrozny hněvu, Pláň Tortilla, O myších a lidech), zatímco z dokumentaristické tvorby dosud byly přeloženy jen Toulky s Charleym, záznam zážitků ze spisovatelovy cesty po USA. Steinbeck však byl též vynikajícím reportérem, ostatně žurnalistiku nazval „matkou literatury“. Namátkou: na podzim 1937 se vydal spolu se zbídačenými imigranty z Oklahomy do Kalifornie, a tak vznikla série novinových článků; počátkem roku 1943 odjel jako zahraniční dopisovatel listu Herald Tribune komentovat válečné události v Anglii, severní Africe a Itálii. Český výbor z takových Steinbeckových textů nedávno vyšel pod názvem O Americe a Američanech.

Uměl se dívat
Texty vybral, uspořádal a úvodem opatřil zkušený anglista, amerikanista a překladatel Miroslav Jindra. Měl šťastnou ruku: jednotlivé oddíly postupují od zamyšlení nad obecnými problémy k úvahám nad konkrétními lidmi. Steinbeck přístupně pojednává o zrodu americké civilizace a kultury a zároveň poukazuje na rysy pro ni specifické, aniž upadá do extrémů. Byť velice ostře hovoří kupříkladu o otroctví a postavení černochů vůbec, nepatří k multikulturním kritikům, pro něž je bílá Amerika ztělesněním rigidity. Zasvěceně mluví o tzv. americkém způsobu života a jeho paradoxech („považujeme se za praktické realisty, ale koupíme všechno, co nám v reklamě nabídnou“ atd.). Jeho poznámky o nadbytku, pohodlí, konzumu, fungování předvolebních kampaní či moci korporací jsou dnes aktuálnější než v době svého vzniku! Ale zopakujme a zdůrazněme: Steinbeck nad Amerikou nezoufá. Věří, že má v sobě zabudované jakési seberegulující mechanismy, které on sám nazývá energií a tvůrčím neklidem. Dalších pět oddílů knihy lze rozdělit na dvě skupiny: na tu, která se netýká literatury (oddíly Válečný korespondent, Přátelé), a na tu, jež se jí naopak týká bytostně a která je pro nás asi zajímavější (Angažovaný umělec, O psaní, Místa mého srdce). Ve stati Pochybná bitva v Kalifornii lze rozpoznat zárodky autorova hněvu nad chudobou zbídačených zemědělců, jenž dozrál v Hroznech hněvu, románu, který je svým společenským dopadem srovnatelný pouze s Chaloupkou strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové. Ve vzpomínkové črtě V Salinasu se pořád něco děje Steinbeck popisuje oblast, jež tak skvěle ztvárnil v Pláni Tortille. Poučné jsou i texty neosvětlující takto přímo Steinbeckovu tvorbu – kupříkladu Proces s Arthurem Millerem, rozbor morální dimenze situace z počátku 50. let, kdy tento dramatik byl obviněn z pohrdání Kongresem USA.

Všem se nezavděčíš
Jako snad v každém takovém výboru i tady občas dojde k opakování (ve stati Genus Americanus se vypráví stejná příhoda jako později v Místech mého srdce) a k představení jevů či lidí v českém prostředí neznámých. Hodnocení některých článků vysloveně závisí na publiku. Příklad: zatímco nad úvahou Hra – román by literární i divadelní teoretici patrně zaplakali, pro laika může být přínosná osvěžující jednoduchostí a upřímností. A s určitými autorovými názory leckdo jistě může zásadně nesouhlasit, což se týká zejména esejů o válce ve Vietnamu (Steinbeck obviňuje z rozpoutání konfliktu Čínu a ještě v roce 1967 nadšeně tvrdí, že se Američané dokážou „postavit libovolnému vojenskému nepříteli a nadto ho i porazit“ atp.). Na druhou stranu v otevřeném dopise sovětskému básníku Jevtušenkovi nutno obdivovat Američanovo stylistické (až rétorické) umění, které dosahuje absolutního vrcholu v ironicky satirickém Atque Vale, článku, jenž se zabývá našimi stereotypními představami o černoších. Vůči tuzemskému výboru se nelze vyhnout jedné výtce. Zatímco citovat původní novinový či časopisecký zdroj se nejeví jako nezbytné, s výjimkou oddílu Válečný korespondent chybí textům datace. Místy přímo zoufale! K čemu je nám přesvědčivý obraz newyorské makléřské kanceláře uvedený výrazem „před týdnem“, když neznáme rok vzniku onoho Steinbeckova příspěvku?

Hana Ulmanová, MFDnes, 14.2.2004

Potok, Chaim: Dějiny Židů

potok_dejiny ziduDějiny Židů v podání Chaima Potoka
Chaim Potok
: Putování (Dějiny Židů). Přeložili Eva Adamová, Eduard Geissler a Štěpán Kovařík. Odborná konzultace a výběrová bibliografie Andrea Braunová. Argo, Praha 2002, 452 stran, náklad a cena neuvedeny

Tvůrce známý u nás jako vynikající americký romanopisec je teď představen i svou prací historickou

Chaim Potok (1929-2002) byl celým svým životem i dílem ukázkovým příkladem „Zwischenmensche“ (anglicky in-between person) – tedy člověka mezi dvěma světy. V roce 1954 se stal rabínem, stejně tak ovšem toužil po špičkovém vzdělání světském. O jedenáct let později zakončil postgraduální studium filozofie na Pensylvánské univerzitě. Ve svých prózách známých také v českých překladech čerpá z vlastního dědictví ortodoxního judaismu a snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj ústřední problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti. I romanopisec je podle něj „mezičlověkem“, protože zprostředkovává kontakt mezi sebou a čtenáři, mezi skutečností a imaginací, mezi minulostí a přítomností. A totéž lze pak tvrdit o Chaimu Potokovi jako autorovi svazku nazvaného Putování, s podtitulem Dějiny Židů.

Pražský kompromis
Ve Spojených státech se Putování vyskytuje ve dvou základních mutacích. Když vyšlo roku 1978 poprvé, připomínalo by nám formátem i množstvím kvalitních ilustrací a fotografií na křídovém papíře (Rembrandtovy obrazy, nejrůznější sochy, divoké skály a pouště Sinaje atd.) nejspíše Pijoanovy Dějiny umění. Následně se objevovalo ve verzi paperbackové. Pražské nakladatelství Argo se rozhodlo pro kompromis – kniha je vázaná, avšak bez barevných příloh; místo sekundární literatury, jež by v České republice byla povětšinou nedostupná, nechalo pořídit výběrovou bibliografii a z nepochopitelných důvodů nepřevzalo mapku vypovídající o tom, kolik kde v současnosti žije Židů. Jinak ovšem dílu na rozsahu ani hodnotě neubralo nic: nechybí Potokovo věnování otcům ani poděkování učitelům a kolegům, tedy uznání těch typů vztahů, jaké známe především z jeho tvorby beletristické. Nechybí ani úvod, v němž spisovatel charakterizuje sám sebe, to jest pozici, z níž historii přibližuje a vykládá.

Vítězové i poražení
„Jsem Američan, Žid.“ Tak zní první věta úvodu, jíž autor předznamenává fakt, že při psaní pracoval nejen s biblí, ale také s moderními výzkumy archeologickými, s filologií, se starými jazyky a vůbec s poznatky, které dnes máme o kulturách dávného světa. Na jedné straně tedy píše jako příslušník vyvoleného národa, pro jehož sebedefinici byl po tisíciletí putování centrální právě biblický text (viz pojem národ Knihy, anglicky people of the Book), na druhé straně však moudře využívá přístupu interdisciplinárního, přičemž se nebojí přiznat, že ten či onen jev interpretuje očima západní civilizace. Nutně nás tak Chaim Potok upozorňuje na jisté anachronismy (kupříkladu v časech Abrahámových se nejezdilo na velbloudech, nýbrž na oslech, a v době, kdy se o hradbách v Jerichu zmiňuje bible, tam žádné hradby nebyly) a připouští, že bible se nám nepokouší nabídnout objektivní obraz civilizace v Kenaanu. Zdůrazňuje, že útěk otroků z Egypta známe výhradně z bible, zatímco egyptští písaři o něm mlčí, a mnohdy si Chaim-vykladač dovolí i svobodu a volnost romanopisce (když vysvětluje postavu Mojžíše). Hovoří o dějinách vítězů i poražených, na rozdíl od valné většiny svých předchůdců se však nevěnuje pouze králům a vojevůdcům, tedy osobám mocným. Podstatné části pojednání se týkají snad nikdy nekončícího utrpení obyčejných lidí, a to nezřídka i těch, které judeokřesťanská tradice označuje za pohany.

Utrpení a (ne)smysl
U pohanství a utrpení se musíme na chvíli zastavit, neboť právě zde pocítil Potok na vlastní kůži dramatickou konfrontaci kultur. Jak sám na jiném místě vzpomíná, učitelé ho vždy vedli k tomu, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus a že Řecko je „odporný kulturní přízrak“, neboť znamená „modlářskou hrozbu“. On však později objevil, jak může být pohanské Řecko kupříkladu svou prózou a poezií či městskou samosprávou přitažlivé. Navíc mladého Chaima otec učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). V letech 1955-57 byl však Chaim coby armádní kaplan v Koreji svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a ono utrpení nemělo vůbec žádný smysl – lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocím. Judaismus Chaima Potoka se tak – podobně jako svět kolem něj, s nímž se neustále střetával – vyvíjel a měnil a stejně klíčovou roli jako v osobnostním vývoji podle něj konfrontace kultur hraje v dějinném vývoji obecně. Jak tedy vypadá Potokovo pojetí dějin?

Čtyři knihy Potokovy
Rozebírá-li autor jednotlivé kulturní konfrontace v dějinách lidstva, dochází k závěru, že nejprve se vstřebají takzvané povrchové elementy jako oděv či jazyk, zatímco takřečené jádro, to jest způsob myšlení a nazírání světa, přichází na řadu nakonec, anebo dokonce vůbec ne. Kdykoli se tedy objeví nové ideje, staré náboženské představy mizí jen pozvolna – často nadále bok po boku přebývají ve stejné kultuře, a nezřídka i v témž člověku. Výsledkem takového procesu může být i kulturní šok – jako třeba gymnasion v Jeruzalémě, kde cvičili nazí knězi, židovští mladíci. Kulturně-náboženské sváry ovšem hojně přerůstají v boje a války o území a politickou moc. A naopak. Autor to výborně ilustruje na případu Judy Makabejského a vyjadřuje přesvědčení, že je to jev v historii zcela běžný. Potokově koncepci pak logicky odpovídá i celkové rozvržení více než čtyřsestránkového svazku. Rozdělen je do čtyř knih. Ta první se zaobírá pohanstvím antického věku; druhá se probírá pohanstvím klasického věku; třetí kniha sleduje časy islámu a křesťanství; kniha čtvrtá, nazvaná V časech moderního pohanství, obsahuje jedinou kapitolu, výstižně pojmenovanou Sekularismus. Kontroverzní postava falešného mesiáše Šabtaje Cviho (známého také ze Singerova románu Satan v Goraji), zrození chasidismu či židovské osvícenství a odpadlík Spinoza autora příliš nezajímají. A o dvou zásadních událostech židovských dějin 20. století – o holocaustu a o existenci Státu Izrael – se dozvíme jen nepřímo, z narážek.

Koho všeho nepotěší
Je pravděpodobné, že Putování nepotěší arabisty, neboť Potok tvrdí, že „arabská civilizace“ nevznikla mezi Araby – veškeré učení podle něj přinesli křesťané a Židé, Syřané, Peršané a Egypťané, z nichž mnozí k islámu konvertovali a používali arabský jazyk. Potom však nezalichotí ani křesťanům, jelikož cituje výroky papeže Innocenta III. o vině Židů za ukřižování Ježíše Krista a o jejich odsouzení „k tomu, aby žili v trvalém područí… bez domova“, a rozebírá mysterijní hry zobrazující Židy coby pijavice půjčující na úrok, z nichž pramení i pozdější antisemitské portréty Židů v literatuře (kupříkladu Shakespearův Kupec benátský). Tím, jak se Potok pokouší skloubit či naopak kontrastovat pohled víry s pohledem vědy, tedy judaismus se zastřešující kulturou západního světského humanismu, patrně neuspokojí ani určité teology, kteří by chtěli vidět takzvané svaté dějiny (německým termínem Heilgeschichte) jako daný souhrn událostí, jež jsou vůči vnějším vlivům imunní. Jak se totiž Potok opakovaně vyjádřil ve svých přednáškách, je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit – přičemž byste měli zůstat ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance. Nebo jinými slovy, jak to naznačují hrdinové autorových próz, je důležité být sám před sebou intelektuálně poctivý. A právě o to vůdčímu židovskému mysliteli, filozofovi a romanopisci v Putování šlo.

Hana Ulmanová, článek vyšel v MFDnes 30/11/2002

 

Albee, Edward: Hra o manželství

albee_hra o manzelstviKdo se bojí pravdy?
Edward Albee: Hra o manželství, Koza aneb Kdo je Sylvie? Přeložil Jiří Josek, doslov Hana Ulmanová, nakladatelství Romeo, Praha 2004, 152 stran

Dvě u nás dosud nevydané hry amerického dramatika Edwarda Albeeho (1928) vyšly nyní v jednom svazku v překladu Jiřího Joska. Je to Hra o manželství (Marriage Play), poprvé uvedená v roce 1987 ve Vídni, a skandální, leč (nebo právě proto) úspěšná Koza aneb Kdo je Sylvie? (The Goat or Who is Sylvia?) z roku 2000, která se objevila na Broadwayi v roce 2002 a vynesla autorovi cenu Tony. Trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny právě v této hře znovu dokazuje, že ještě má co říci a že také ještě umí provokovat a otevřeně psát o věcech, o kterých se nahlas příliš nemluví. Hru u nás bylo možné vidět v pražském Činoherním klubu, kde byla uváděna v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna s vynikajícími výkony slovenských herců v čele s Emílií Vášáryovou a Jurajem Kukurou.

První hra v tomto svazku nepatří k nejvýraznějším autorovým počinům, přesto přináší leccos zajímavého a na scéně jistě může působit velmi živě. Jednoaktovka pro dva herce začíná ve chvíli, kdy manžel oznámí ženě, která si právě čte, že od ní odchází. Pak nastane typická albeeovská hádka, která v jedné chvíli přeroste dokonce ve fyzický souboj. Albee tu navazuje na svou nejslavnější hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? a zpočátku se děj rozvíjí velmi slibně. Zejména ve chvíli, kdy se Jack ptá, co to žena čte za knihu a ona mu odpoví, že ta kniha se jmenuje Moje dny a že je to jakýsi její sexuální deník, kam si od počátku manželství zaznamenávala všechny jejich soulože s podrobnými údaji kdy, kde a jak a jaké to bylo; celkem přes tři tisíce souloží za třicet let manželství. Tato vtipná, ale mrazivá pasáž pak přeroste v jakousi hru na pravdu a hru na zraněné city, na to, kdo víc ublíží, kdo koho víc zraní. Prostě typické manželské účtování s ranami pod pás a vytahováním možná pravdivé, možná vymyšlené nebo přibarvené minulosti. Na konci však nečeká žádná katarze, žádné vyústění. Boj je dohrán, není vítěz ani poražený, nedojde ke smíření. Jack prohlásí, že odchází, a Gillian přikyvuje – ale oba zůstanou na místě, nehýbou se. Snad narážka na závěr Čekání na Godota? Hra má spád i vtip, bolí i mrazí, jazykově je zajímavá a bohatá a plná narážek na různé autory, leč těch témat na tak krátkou hru je tu příliš mnoho a konec pak je náhle rychlý a příliš uťatý a divně bezvýchodný; jistě, zbytek si musí rozhodnout sám čtenář či divák, ale na tak zajímavý začátek je toho na konci přece jen trochu málo. Škoda.

U druhé hry si to však čtenář vynahradí, i když po určité „tradičnosti“ první hry může být tématem té druhé mírně řečeno překvapen. Koza aneb Kdo je Sylvie? je hra provokativní a odvážná, vtipná i vážná, tragikomická i absurdní. Začíná opět poměrně banální zápletkou: úspěšný architekt, padesátník Martin, je roztržitý a zapomětlivý a zdá se, že se za tím skrývá něco, co jím otřáslo, protože nic takového dosud nezažil. Ve šťastném manželství se Stevie byl spokojený a nikdy nebyl ženě nevěrný. Poměrně dobře se vyrovnal i s homosexualitou syna Billyho. V prvním dialogu se Stevie se jen tak mezi řečí svěří, že má milenku Sylvii a že je to koza. Toto sdělení je bráno samozřejmě jako vtip. Pak přichází Martinův nejlepší přítel Ross, aby s ním natočil rozhovor pro televizi. Stevie odchází. Rozhovor však natočit nelze, protože Martin se chová nemožně. Ross proto natáčení přeruší a začne vyzvídat. Právě nyní se Martin svěří s tím, že nikdy nebyl Stevie nevěrný, ale nyní že má milenku. Ačkoli je mu to nepříjemné a chápe, že tomu Ross asi neporozumí, svěří mu nakonec, že jeho milenka Sylvie je koza. Ross je otřesen. V druhé scéně vyjde všechno na povrch díky dopisu, který z Martinova pohledu zrádný Ross poslal Stevie. Zde jí sděluje, s čím se mu Martin svěřil. Celý dopis je zahalen do frází o přátelství a o tom, že mu na Martinovi a na Stevie záleží a dělá to jen pro jejich dobro. V této scéně účinkují Martin, Stevie a syn Billy. Matka a syn se snaží porozumět, co se vlastně Martinovi přihodilo. V následujícím dialogu se Martin snaží v klidu vše vysvětlit zuřící ženě, která rozbíjí nádobí a ničí zařízení pokoje. I přes snahu Martina pochopit a vše si vyslechnout se jí to nedaří; jeho poměr se zvířetem je natolik šokující a nepřijatelný, že to ani pochopit nelze. Obzvláště, když Martin nadále trvá na tom, že Stevie stále miluje. Nakonec Stevie odchází. Třetí scéna se odehrává asi hodinu poté mezi troskami pokoje a začíná rozhovorem syna s otcem. Zdá se, že Billy, který má sám problémy se svou sexualitou, se snaží otce pochopit. Ve chvíli, kdy otce obejme a objetí a jejich polibek může dokonce nechtěně působit sexuálně, vstoupí Ross. Ten je otřesen ještě víc, protože si situaci špatně vysvětlí. Hra pak končí příchodem Stevie, která s sebou vleče zabitou kozu. Billyho zvolání k otci a matce se nesetká s žádnou reakcí. Vše je zničeno a nevíme, zda je ještě vůbec možná záchrana. Tedy podobně otevřený konec jako v předešlé hře.

Brilantně napsaná hra je vtipná a vynikající v rovině absurdní tragikomedie a nadsázky s prvky černého humoru. Potvrzuje se zde, že absurdno nacházíme stále ve svém okolí, v reálném světě, o němž máme mylný pocit, že ho známe. Některé vážné podtóny se nám ale už tolik líbit nebudou. Nebo se toho vážného ve hře tolik bojíme? Bojíme se přijímat věci, na něž nejsme připraveni, ale musíme se s nimi vyrovnat, protože i ony existují a nemůžeme je jako dosud přehlížet? Albee dává hře matoucí podtitul Poznámky k definici tragédie. Můžeme ho však chápat také jako úmyslně zavádějící či dokonce parodický. Hra se samozřejmě nedá brát jen jako lehká komedie, na to má až příliš závažné téma. Je to hra o toleranci k menšinám a odlišnostem všeho druhu, o tom, co je ještě možné tolerovat a chápat a co už ne. Albee si úmyslně vybral tabuizovanou zoofilii, tedy zřejmě jeden z krajních případů ve zkoumání tolerance, aby dal najevo, jaké má lidstvo s podobnými odlišnostmi problémy. Dalším tématem je i rozpad rodiny a jejích hodnot; vše se zdá být dokonalé a v naprostém pořádku a pak stačí jediná událost a vše je rázem od základů zničeno a podkopáno. Z pohledu Rosse je to i ono známé: „co by tomu řekli lidi“; jaký to bude mít vliv na Martinovu kariéru a postavení. Jako taková přináší Albeeho hra nejen zábavu, ale i důvody k zamyšlení. A to je vždy skvělá kombinace pro dobrou hru.

 

Buffalo Dog, Donni: Tančili tváří ke slunci

buffalo dog_tanciliKdyž přišly bledé tváře
Donni Buffalo Dog: Tančili tváří k slunci. Překlad Tereza Obručová. Mladá fronta, Praha 2002. Cena 247 Kč

Jak si bílí američtí spisovatelé 19. století představovali indiány, čeští čtenáři vědí: Píseň o Hiawathovi básníka H. W. Longfellowa (1807–1882) přeložil už Josef Václav Sládek a série dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera (1789–1851) dodnes okouzluje děti i dospělé. A již u těchto dvou spisovatelů lze vystopovat počátky jakéhosi mýtu severoamerického indiána coby vznešeného divocha žijícího v souladu s přírodou, jehož vlivu se mimochodem zcela nezbavil ani takový Ken Kesey ve Vyhoďme ho z kola ven (1962). Pokud by nás teď zajímalo, jak se naopak dívali indiáni na „podivné bílé tváře“, stačí sáhnout po titulu Tančili tváří k slunci autorky Donni Bufallo Dog, který vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Kruh mlčení
Tento literární debut autorky, která žije a pracuje jako sochařka a grafička ve Francii, není příliš známý ani v jejích rodných Spojených státech, třebaže v mnohém navazuje na tamější indiánskou renesanci 60. let a tvorbu N. Scotta Momadaye, Leslie Marmon Silkové či Louise Erdrichové. Po otci indiánka Donni Buffalo Dog se stejně jako oni snaží dívat nikoli na domorodé obyvatele, nýbrž do nich. Pokouší se zobrazit přírodu z jejich (a své) perspektivy, tedy coby nevypočitatelnou, mající svůj vlastní účel. Ukazuje, jak se její postavy učí mlčením, nasloucháním sobě samým. Autorka mísí prvky světa viditelného s neviditelným a ruší tak hranici mezi realitou a imaginací a konečně neustále znázorňuje, jak se vše pohybuje v kruhu (kruhové je ohniště a kruh opisují i každodenní aktivity, čímž se v románu nabourává tradiční pojetí děje). Na rozdíl od výše zmíněných spisovatelů se však vydává výlučně do daleké minulosti, kdy ještě bělošská devastace nestihla indiánské společenství rozvrátit. Buffalo Dog programově ukazuje, jak asi indiáni (v knize nomádští Lakotové) vnímali příchod prvních bělochů. Opírá se částečně i o historické postavy (Takča Ušté byl zabit v bitvě s generálem Milesem a jeden z jeho potomků se stal básníkem) a události rovněž poměrně přesně datuje. Ovšem fakta a chronologie hrají jen podružnou roli – vždyť autorčiným cílem není pouhá prezentace „alternativních“ dějin, ale změna pohledu na indiány u širokého kosmopolitního čtenářstva.

Pokoušet se přiblížit jednotlivé epizody a zápletky by bylo víc než pošetilé, neboť síla textu spočívá hlavně v nezvyklém uchopení látky, tedy v tom, co z analytických důvodů označujeme jako formu. Postačí vědět, že s bělochy se samozřejmě objevují též změny (ať už je to prapodivné slovo „smlouva“, již si Lakotové představují „jako uschlý vybělený list s černými klikyháky ve vodorovných řádcích“, a poté křesťanství), zatímco některé věci ještě zůstávají stejné (například lov na bizony, který má praktický i rituální význam). Kouzlo knihy, jež dokáže nahlodat zažité stereotypy, však funguje hlavně v jazyce.

„Limity mého jazyka jsou limity mého světa“, prohlásil kdysi rakouský filozof Ludwig Wittgenstein (1890–1951) a zdá se, že zcela v duchu onoho výroku pracuje i autorka. Je si vědoma faktu, že stejně jako Wakankča interpretující slova dávné legendy o dýmce i ona překládá do angličtiny – a tedy interpretuje – jazyk svých „neviditelných“ předků. Jazyk, jímž nikdo nikdy nepsal, a který proto oslovuje sluch, nikoli zrak. Její příběh se strukturně zakládá na principu opakování a variace, což je naprosto v souladu s indiánským vyprávěním mýtů, posvátné činnosti, během níž lidé silou mluveného slova při obřadech obnovovali původní krásu a harmonii světa. Figurativní jazyk, jenž kupř. koně označuje spojením „velcí posvátní psi“, přesvědčivě dokládá, že američtí indiáni opravdu chápali skutečnost jinak než „bledé tváře“, a spisovatelka jím tak relativizuje a dekonstruuje převažující ideologické vnímání.

Čteme-li pak knihu v češtině, seznamujeme se vlastně s překladem překladu, a jelikož jednotlivé jazykové systémy jsou v podstatě jen těžce souměřitelné, nutně tu dochází k posunům. Přesto však působí česká verze velice vyrovnaně a citlivě. Již samotný titul předznamenává, že se překladatelka nezalekla obrazného vyjadřování a ve vlastním textu střídá indiánská slova se slovy známými. Opatrně operuje s frázemi typu „ohnivá voda“ (jež u nás díky „mayovkám“ sklouzávají na hranici klišé), a vyskytne-li se slovo „vůdce“, z kontextu je zřetelně vidět, že u Donni Buffalo Dog má odlišné konotace než v Evropě, kde se běžně pojí s fašismem a totalitou.buffalo dog_tancili

Někdy až příliš idylicky jsou v knize ovšem vykresleny vztahy mezi indiánskými mladými a starými, pohlavími i válečná výprava – jako by neexistovalo napětí, bolest či utrpení. Značně problematicky vyznívá též závěrečné prohlášení jednoho z protagonistů, který říká, že má svou zemi, a jen tak může žít – až moc dobře přece víme, že právě o zemi záhy všechny kmeny přišly, a dovést tudíž daný výrok do logického konce by bylo značně nevhodné.

Hana Ulmanová, vyšlo v Respektu

 

Ginsberg, Allen: Karma červená a bílá

ginsberg_karmaTakový výbor z Ginsberga tu ještě nebyl
Beatnický klasik je představen velkoryse, nicméně několik otázek zůstává

Allen Ginsberg: Karma červená, bílá a modrá. Vybral, uspořádal a předmluvou, doprovodnými texty a kalendáriem doplnil Josef Jařab. Přeložili Josef Jařab, Jiří Josek, Josef Rauvolf a Jan Zábrana; báseň Czeslawa Milosze přeložil Václav Burian; bibliografii překladů děl Allena Ginsberga sestavil Marcel Arbeit; fotografie různí autoři. Mladá fronta, Praha 2001 (fakticky 2002), 324 stran, náklad neuveden, cena 269 korun

Hned v několikerém ohledu je výbor z díla beatnického klasika Allena Ginsberga Karma červená, bílá a modrá reprezentativní. Kniha je graficky výrazná a výborná (dílo Roberta V. Nováka) a kvalitní je i polygraficky. Avšak především jde o výbor reprezentativní rozsahem i obsahem. Kromě úvodu našeho předního amerikanisty a znalce moderní a současné poezie USA Josefa Jařaba je svazek opatřen i kalendáriem (tedy přehledem Ginsbergova životaběhu), seznamem českých knižních vydání Ginsberga a ediční poznámkou. A vedle průřezu autorovou tvorbou ve vynikajících překladech tvoří náplň knihy také stručné komentáře a úvahy rozličných (hlavně literárních) osobností. Formou jakési koláže pak vše doplňuje obrazový materiál: fotografie, ukázky z rukopisů, kresbičky. Kniha prostě usiluje o komplexní pohled na Ginsbergovo umění v historicko-kulturním kontextu americkém i českém, pro čtenáře laické i poučené. A jedním dechem je nezbytné vyzdvihnout, že se jí to daří v měřítku i hloubce zde dosud nevídané. Jelikož by však cílem recenze nemělo být opakování obecně známých mýtů a fakt o amerických 60. letech ani opětovné zdůraznění významu Ginsberga, zaměřme se na nedostatky sice drobné, avšak potenciálně možná docela důležité.

Trochu zmatku
První výtka je čistě formální. Výběr z primárních, tedy přímo z Ginsbergových textů je řazen chronologicky, přičemž každý příspěvek je opatřen datací. Je to logický princip, který je dvakrát narušen (mezi báseň ze 14. února 1966 a Úvahy o mantře z roku 1966 vložen Ginsbergův článek otištěný v časopise Berkeley Barb v roce 1965; mezi dvě autorovy básně z roku 1997 vložen rozhovor z roku 1993). Budiž. Mnohem nepřehlednější je situace s takzvanými doprovodnými texty. V ediční poznámce je uvedeno, z kterých publikací byly přejaty, bohužel není jasné, jaký text byl přejat z které (s výjimkou básně Czeslawa Milosze a básně Jana Zábrany). Navíc u všech (s výjimkou tvrzení Václava Havla z roku 1999) chybí datace. A to už je potíž. Příklad: z kterého roku vlastně pochází úryvek z dopisu Josefa Škvoreckého na straně 168, jenž mimo jiné pojednává o Ginsbergových názorech na komunismus, které se, jak známo, vyvíjely? Takové údaje chybí, přitom by princip koláže, jak ukazuje výše zmíněný případ citace z Havla, nenarušily.

Hlavní oponent chybí
Druhá výhrada se týká výběru oněch doprovodných textů. Ten je samozřejmě ze samé podstaty subjektivní, a tudíž subjektivní je i má výhrada, ale přece. Třeba vyzdvihnout, že své místo tu našla i odmítavá reakce Ginsbergova učitele a výrazné literární osobnosti Lionela Trillinga. Ten elegantně váhal označit Allenovy básně za „nudné, protože ohodnotit něco, co chce být divoké a šokující, jako nudné, je samozřejmě docela snadný a konvenční trik“. Avšak zcela zde absentují názory Ginsbergova patrně nejdrtivějšího oponenta Normana Podhoretze. Ačkoli se Ginsberg, jak správně podotkl Josef Jařab, vždy bránil, aby byl chápán v prvé řadě jako společenský, či dokonce politický rebel, nikdy se tomu úplně neubránil. A vypuštěním nebo ignorováním Podhoretze tak přicházíme o další dimenzi beatnikovy tvorby. Konzervativec se opakovaně podivoval, proč tolik disidentů-antikomunistů v Československu a jinde vidělo v ikonických postavách kontrakultury hrdiny, když její představitelé byli stejně vášnivými „antiantikomunisty“. V srpnu 1997 pak Podhoretz v časopise Commentary uveřejnil článek Má válka s Allenem Ginsbergem, v němž zdůraznil, že ačkoli Ginsberg nikdy nepatřil k disciplinovaným myslitelům, vždy inklinoval ke klasicky pojímané levici. Sám Ginsberg se o Podhoretzovi v rozhovoru z roku 1987 vyjádřil v tom smyslu, že Normanova vize se od té jeho liší natolik, až se stává provokativní a zajímavou. Jedinou, a tím pádem spornou ukázkou z interview je v knize část rozhovoru s Ginsbergem o modernismu, jenž byl pořízen v Olomouci v listopadu 1993. Je samozřejmě významné, že onen rozhovor vznikl na domácí půdě, zdaleka však nepatří k nejoriginálnějším či nejpřínosnějším, jaké autor poskytl.

Sázka na jistotu
Chceme-li hodnotit a domýšlet svazek Karma červená, bílá a modrá jako celek, nevyhneme se určitým rozpakům nejen kompozičním, nýbrž i kulturně-společenským. Získali jsme v novém vydání starou jistotu, Ginsberga. Dobrá. Ale skutečnou, chce se říci přímo „beatnicky“ radikální nakladatelskou odvahu tady dnes vyžaduje něco jiného: uvedení zahraničního spisovatele dosud málo známého, či dokonce neznámého. Americké poezii 80. a 90. let – alespoň dle antologií a odborných ohlasů v tisku a na univerzitách – dominovaly převážně hlasy žen a etnických spisovatelů. Mimochodem, kolik současných amerických básníků byste dokázali alespoň vyjmenovat?

Hana Ulmanová, Mladá fronta DNES 1/3/2002

 

DeLillo, Don: Podsvětí

delillo_podsvetiKam pohlédneš, tam je odpad
V češtině vyšlo Podsvětí, monumentální román amerického spisovatele DeLilla

Don DeLillo: Podsvětí. Překlad Lucie Mikulášková. BB art, Praha 2002, 648 stran, náklad neuveden, cena 299 korun

Když v roce 1997 vyšly v USA hned dva mohutné romány předních autorů americké postmoderny, Pynchonův Mason Dixon a DeLillovo Podsvětí, literární kritik Peter Wolfe prohlásil, že v dějinách národního písemnictví vytyčily stejně důležitý mezník jako rok 1850 – tehdy totiž Hawthorne vydal Šarlatové písmeno a Melville Bílou velrybu. Román Podsvětí se nyní objevil česky.
Ať už je vzpomenutý Wolfův výrok nadsazený či nikoli, u srovnání s Thomasem Pynchonem (1937) na chvíli zůstaňme; ten si již – na rozdíl od Dona DeLilla (1936) – získal i v České republice mnoho přívrženců. Co se tvůrčích a životních osudů týče, oba umělce spojuje kupříkladu to, že nikdy neučili tvůrčí psaní, nikdy nepřednášeli, nikdy se neúčastnili literárních konferencí a nikdy nerecenzovali knihy. A úzkostlivě si chrání soukromí. Jak kdysi poznamenal DeLillo, jejich díla nevstřebává americká kultura zrovna snadno, a není tudíž důvod být k dispozici médiím a následnému mlýnu spotřeby. Američtí spisovatelé by podle něj měli stát na okraji společnosti a být jí nebezpeční přesto anebo právě proto -, že je na ně nastraženo množství lákadel, aby se začlenili do spořádaných struktur. Psaní by pak mělo být formou svobody, jež by je odpoutala od dostředivé uniformní identity.

Rostoucí publikum
Pohlédneme-li na dosavadní DeLillovy prózy, zjistíme, že podobné myšlenky se odrážejí v jeho tvorbě: v románu Great Jones Street (1973) se zabývá americkými žebráky, tuláky a bezdomovci, v Ratnerově hvězdě (1976) rozpracovává pojetí jazyka coby prostředku manipulace, v Libře (1980) se věnuje teorii spiknutí, v Maovi II (1991) se zaměřuje na studium takzvané masové mysli. V Bílém šumu (1985), donedávna jediném do češtiny přeloženém díle (vydala Votobia v roce 1999, byť svazek má vročení 1997), podrobně rozebírá vztahy reklamy, konzumu a mamutích nákupních středisek.
Právě Bílý šum DeLillovi rozšířil americké publikum – k převážně levicově orientovaným intelektuálům se začali přidávat příslušníci střední třídy včetně značného zastoupení žen. Jako by konzervativní hlasy obviňující DeLilla z protivlasteneckých postojů ztrácely odezvu a stále větší počet lidí si začal uvědomovat, jaké důsledky nese propojení komplexu vojenského a průmyslového s vlivem masmédií.
Podsvětí je však román ještě o něco ambicióznější: chce podat alternativní, podzemní, undergroundovou historii Ameriky druhé poloviny 20. století.

Na každém slovu záleží
K hlubšímu pochopení takové verze dějin je třeba znát i základní biografické údaje. Malý Don vyrůstal v italské imigrantské rodině a vychováván byl katolicky. Od útlého věku se potýkal s ideou amerického snu a vyrůstal se smyslem pro poslední věci člověka. V mládí příliš nečetl, spíš ho zajímaly evropské filmy (Fellini, Godard a jiní) a abstraktní výtvarné umění (sbírky Muzea moderního umění v New Yorku). V osmnácti však objevil Williama Faulknera, Jamese Joyce, Gertrudu Steinovou, Ezru Pounda. Získal pocit, že „každé slovo má život a historii“. Mocnou sílu slova si posléze ověřil coby zaměstnanec jisté reklamní agentury (u téže agentury pracoval svého času též Salman Rushdie).
Další informace o autorovi lze najít na internetu. Mějme se však na pozoru – mnohé údaje jsou neověřené a hraničí s dohady. Spolehnout se můžeme jen na několik málo poskytnutých rozhovorů.

Žlutý bombardér, růžový tank
V Podsvětí se pak nelze spolehnout snad vůbec na nic – tvůrčím principem je jistý druh paranoie. Fámy se stávají skutečností, dějiny se mění v pouhé vyprávění. Všechny události mají své tajemné dvojče, podzemní, tajnou verzi. V příběhu vystupují postavy jak reálné (kupříkladu Edgar Hoover), tak vymyšlené (například bývalá žena v domácnosti Klara Saxová). Vyfabulované jsou kupodivu zrovna ty „uvěřitelné“ epizody, kdežto to, co vyhlíží jako čirý plod fantazie, je paradoxně pravda – třeba moment z roku 1951, kdy hráč odpaluje na hřišti Polo Grounds fantastický vítězný homerun, zatímco Sovětský svaz právě uskutečňuje svůj druhý pokusný jaderný výbuch. Nitkou spojující děj Podsvětí je právě ona trajektorie baseballového míčku a jeho následné putování v roli suvenýru, jenž záhy přerůstá v mocný symbol.
DeLillo tvrdí, že „historie není souhrn písemných dokumentů ani veřejných prohlášení mocných mužů“, nýbrž cosi velice relativního. Toto přesvědčení může v Podsvětí ilustrovat příklad bombardéru B-52. Stroje, které dříve rozsévaly zkázu, se později pod rukama výše zmíněné Klary stávají uměleckými objekty. Saxová je se svým týmem pomalovává nažluto. (Pro našince je srovnání se smíchovským růžovým tankem téměř nevyhnutelné…)
I tato superletadla lze navíc chápat jako svého druhu odpad. Románový svět Podsvětí je odpadky zahlcen, jejich likvidování se stává nejen průmyslem, nýbrž i vědou. Hrdina Nick Shay, Američan italského původu, jenž vyrůstal v Bronxu, dělá kariéru jako manažer korporace zaměřené na odpad a v kapitole Das Kapital se kvůli ziskovému zneškodnění plutoniového odpadu dostává až do podzemních bunkrů postsovětského Kazachstánu. Je tu také podzemí metaforické – s milosrdnými sestrami projíždíme jižním Bronxem, jakýmsi „americkým gulagem“ či prostě ghettem, v němž jsou drogy, AIDS a násilí na denním pořádku, zatímco jistá cestovní kancelář bezostyšně pořádá pro movité turisty autobusové výlety pojmenované Neskutečný jižní Bronx.

Svět konstrukcí a vzorců
Podsvětí je koncertem i dalších postmoderních technik a motivů: figurují zde čárové kódy, značný význam mají názvy výrobků (a jazyk vůbec), navíc průmyslové předměty jsou „v zemi, která pospíchá stále vpřed… trvalou útěchou“. Nové technologie představované telefony, faxy, kopírkami a počítači vyvolávají „příjemný pocit jistého řádu“, televize je „přístroj užívaný na zkrácení volného času“. A všude a nad vším se vznáší stín možné nukleární katastrofy.
Postavy jako by jen ilustrují předem vystavěná schémata. Nelze říci, že by jejich propletené osudy čtenáře zaujaly, pohltily, či dokonce uchvátily. Tyto vzorce se navíc v textu opakují, některé z nich stojí na samé hranici otřepaných klišé – třeba tvrzení, že šedesátá léta v USA „označovala konec srozumitelnosti a přinesla s sebou veškeré poblouznění věků“, zatímco padesátá léta jsou stereotypně charakterizována následovně: „Všichni se oblékali a mluvili stejně. Stejné kuchyně, auta, televize.“

Míra rezonance
Warner Berthoff, vlivný americký kulturní kritik, již před lety varoval, že postmoderní literatura může působit – ač právě to by šlo proti jejím základním principům a ambicím – monotónně a staticky. Francouzský postmoderní filozof Lyotard naproti tomu vyslovil názor, že k úplnému pochopení postmoderny musíme opustit své tradičně chápané emoce a vnímat takzvanými intenzitami. Buď se tedy postmoderna sama vyčerpává, nebo předběhla drastickým způsobem možnosti recepce umění.
Ať už je to tak, či onak, Podsvětí svým rozsahem i složitostí klade na čtenáře, na jeho vnímání, nemalé nároky. Navíc zůstává otázkou, nakolik ve středoevropském povědomí rezonují určité příznačně americké koncepty, mýty a reálie: jakou roli přisuzujeme baseballu, jak jsme schopni procítit kontrast mezi neuvěřitelnou pestrostí New Yorku a vyprahlými pouštěmi jihozápadu Spojených států… A kdo si tu vůbec vzpomene na slavný bál Trumana Capotea pořádaný v době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu? A víme, že existoval nějaký bavič Lenny Bruce?

Došlo na „dvojčata“
Na závěr poznámky k překladu a k obálce. Všechny postmoderní texty jsou pro převod do jiného jazyka nesmírně náročné. Překladatelka Lucie Mikulášková podala řemeslně velice solidní výkon. Beztak lze jen litovat, že současné nevyrovnané podmínky na knižním trhu neumožní nějakému renomovanému českému překladateli z angličtiny (ve spolupráci se zkušeným redaktorem), aby se zaměřil výhradně na postmoderní prózu, a dosáhl tak mistrovství srovnatelného s kongeniálními překlady děl vrcholného modernisty Jamese Joyce pořízenými za „zlatých časů“ Odeonu Aloysem Skoumalem.
Obálku českého vydání Podsvětí tvoří fotomontáž, na níž se skvějí věže Světového obchodního centra. Je to patrně vypočítavý marketingový tah, nicméně má i jisté opodstatnění: román k „dvojčatům“ několikrát odkazuje. Ostatně byla nejviditelnějším symbolem úspěchu údajně nejvyspělejší civilizace…

Hana Ulmanová, MF Dnes, 15/6/2002