McCarthy, Cormac: Hranice

mccarthy_hranicePoetika krutosti Cormaca McCarthyho
(Cormac McCarthy: Hranice. Překlad Tomáš Hrách. Argo, Praha 1998, 343 stran.)

 

Cormac McCarthy nepochybně představuje výjimečný zjev současné anglicky psané literatury. Nakladatelství Argo patří zásluha na tom, že ani u nás není v současné době autorem neznámým. Po prvním díle volné Hraniční trilogie, knize ichni krásní koně (All the Pretty Horses, č. 1995), následuje díl druhý, Hranice. McCarthyho knihy již několik let (první díl trilogie spatřil světlo světa v roce 1992, kniha Sadař oceněná Faulknerovou cenou vyšla již v roce 1965) vzbuzují pozornost literární kritiky a nutno říci, že plným právem. Jeho spojování s velkými jmény jižanské literatury rozhodně není jen povrchním pokusem vtěsnat nové jméno do dùvěrně známé škatulky, McCarthyho dílo se totiž k těmto autorùm přibližuje mnohem více svými zásadními rysy než místem, na němž vzniká. Avšak, jak to již bývá, takováto klasifikace samotná pouze zamlčuje ostatní dùležité aspekty díla, které se svou vlastní povahou, přes všechnu spřízněnost, klasifikaci vzpírá. McCarthy má totiž stejně blízko jako k jižanským autorùm k velkým postavám západního myšlení, stačí jmenovat Nietzscheho, Böhmea nebo Emmersona, a to nejen tím, že je někdy přímo, jindy nepřímo cituje.

Hranice, cézura, transgrese – to jsou v kontextu současného myšlení velká témata a již název McCarthyho trilogie napovídá, že autor chce do tohoto kontextu vstoupit. Ostatně téma hranice má pro tohoto spisovatele trvalejší fascinaci, najdeme je nejen v již zmíněné trilogii, ale také ve skvělé knize Krvavý poledník (Blood Meridian, č. Argo 2007). Ve všech těchto knihách jde hned o několik hranic, přitom všechny jsou svou povahou velice nejasné; přesná linie, cézura oddělující dvě části, jako by se ztrácela v horkém pouštním vzduchu. Především je zde hranice geografická mezi Spojenými státy a Mexikem, ta je sice přesně vytyčená, jenomže vše, co se v knize odehrává, odkazuje na onu arbitrérnost jejího vytyčení – tato hranice se nachází v divočině, v krajině bez zákonù, která odděluje dva odlišné společenské systémy: americký a mexický. Nicméně jakmile se postavy ocitnou mimo jeden z těchto systémù, jen stěží mohou určit, zda se ještě nacházejí na jedné straně hranice nebo již na druhé. Pak je zde další nejasná hranice – mezi dětstvím a dospělostí. V naší kultuře jsme si navykli považovat dětství za sféru nevinnosti, za stav, kdy člověk jaksi nevnímá úplně všechny stránky života nebo přinejmenším je vnímá jenom velmi zkresleně, a to díky tomu, že ony rušivé vjemy jsou tlumeny prostředím, ve kterém se nachází – tj. prostředím rodiny. Avšak McCarthyho mako bratři Parhamové v knize Hranice, procházejí doslova iniciací krutosti. Kniha je úchvatným příběhem o několikerém sestupu do Mexika, při němž Billy Parham postupně ztrácí vše, co mu nějakým zpùsobem bylo blízké. Nejprve se na jih vydává s vlčicí, kterou chytil do pasti na pastvinách svého otce a kterou se mu nechtělo utratit. Jenomže vlčice se svobody stejně nedočká a Billy sám je vlastně donucen ji zastřelit. Jakmile překročí se zvířetem mexickou hranici dostává se mimo rámec času, tedy alespoň civilizovaného času, vnímá sice uplývání ča krádeže peněz v domě opatrovníkù Billyho bratra – zde máme příklad jedné velice jasně vytyčené hranice, kterou chlapci nutně musí překročit, hranice zákona. Snad ani nemusím říkat, že jejich úsilí pomstít své rodiče je marné. Navíc Billy v Mexiku ztrácí i svého bratra Boyda, který utíká zlákán kariérou dobrodruha a o jeho činech a smrti se Billy později dozvídá už jenom z legend. Ne, na této snad nikdy nekončící cestě nejde tolik o to najít vrahy, jde zde o chlapce samotné, konkrétně o Billyho, o jejich „dospívání“, tj. seznámení se se světem z pozice, která není předem určovaná kontextem rodiny, pozice, jejímž nejhlavnějším aspektem je velice silná izolace – od příbuzných, přátel i společnosti, jejíž kdysi byli součástí. Poté, co Billy projde zmíněnou iniciací, již do „své“ společnosti, pokud vùbec potom mùže nějakou společnost přijmout za svou, úplně nepatří. To se projevuje mimo jiné i tím, že je několikrát odmítnut, když se hlásí do americké armády.

Hranice je úžasně napsanou knihou, knihou o neodvratném údělu, o tragické samotě, ale také, a to především, o nádheře a křehké kráse světa kolem nezávisle na morálních kategoriích, jimiž se ho snažíme postihnout.        

 

Ladislav Nagy, Tvar

Kalfus, Ken: Americký problém

kalfus_americky problemKdyž se americký sen promění v noční můru
(Ken Kalfus: Americký problém. Překlad Richard Olehla. Odeon, Praha 2007

Odeonu se daří nacházet nové, zajímavé autory a poměrně neznámé autory a ty pak uvádět do místního prostředí. Jedním z nich je i Ken Kalfus, který dlouhá léta působil jako publicista a autor cestopisných reportáží. Knižně debutoval až ve svých čtyřiačtyřiceti letech povídkovou sbírku, pak následovala ještě jedna, na to román z doby bolševické revoluce a v roce 2006 druhý román, Americký problém, který vychází v českém překladu právě teď.

Je zvláštní, jak dlouho americkým autorům trvalo, než se pokusili literárně zpracovat tak silnou událost moderních amerických dějin, jakou byl útok na Světové obchodní centrum. Na druhé straně je tato opatrnost, možná i zdráhavost v něčem logická – vzhledem k tomu, o jak dodnes citlivé téma jde, skrývá každý takový pokus velké nebezpečí, že upadne do trapného patosu, anebo že hodně lidí naštve či dokonce raní. Na druhou stranu však šlo o téma natolik atraktivní, že bylo jen otázkou času, kdy někdo tuto odvahu najde. Událo se to pak nějak najednou a v krátkém sledu vyšlo několik knih, například romány Jonathana Safrana Foera, Claire Messudové, Dona DeLilla nebo právě Kena Kalfuse. Všechny tyto knihy sdílejí kromě tématu ještě jedno: zdaleka nepotvrzují obavy, které zcela byly na místě. Ani jedna z nich není patetická, ani jedna urážlivá a všechny velice inspirativní.

Společné mají i to, že teroristický útok vnímají v širších souvislostech. Ano, atak na dva newyorské mrakodrapy měl symbolický význam, neboť zasáhl budovy, jejichž samotné jméno evokovalo, že jsou jakýmsi středem světového obchodu, a tudíž i srdcem amerického hospodářského života a prosperity západního světa. „Ke konci Clintonovy éry však už Americe pomalu docházel dech. Problémy naplno propukly s nástupem nové politiky, kterou do Bílého domu vnesl George W. Bush. Teroristické útoky na Světové obchodní středisko byly jen poslední kapkou, po níž následovala poměrně hluboká krize americké společnosti,“ píše v doslovu Richard Olehla a s jeho obecným postřehem, že clintonovské roky se v Americe nesly ve znamení optimismu, nelze než souhlasit, nicméně spojení mezi eskalací problémů a Bushovou administrativou, které takto položený argument nabízí, je přinejmenším pochybné a snad až příliš poplatné démonizaci prezidenta Bushe, který sice jistě neoplývá darem pronikavé inteligence, ovšem na druhé straně k mnoha svým problémům přišel docela nevinně. Například za krach internetové bubliny rozhodně nemohla jeho politika. Bez výhrad pak nutno souhlasit s Olehlou, když knihu čte ve světle ekonomických problémů současné Ameriky – které právě vrcholí krachem na trhu s hypotékami.

Američtí kritikové tvrdí – nemohu posoudit, zda oprávněně, protože se mi jeho povídky nedostaly do ruky – že Kalfus v prvních dvou knihách projevil osobitý cit pro detail a vystižení atmosféry. Pokud tak tomu je, tak v tomto románu to jen potvrzuje. Předkládá čtenáři příběh rozpadu jednoho manželství, včetně všech těch tahanic, naschválů a podezírání, přičemž tento příběh je miniaturním odrazem rozpadu, který probíhá ve společnosti. Jako satirik je Kalfus nesmiřitelný a má řadu dobrých nápadů, které jsou velice často produktem bystrého sledování okolní reality – kupříkladu pasáž popisující trable módních návrhářů s hledáním vhodných modelů po útoku, kdy panovaly všeobecné obavy z toho dát najevo jakoukoli jinou emoci než zármutek. Kalfus je ale i pozorným a bystrým čtenářem americké literatury: je až s podivem kolik různých vyčtených situací, scének či aluzí se mu do románu podařilo promítnout, ovšem vůbec to nepůsobí rušivě či nepřístojně.

Osvěžující i jeho satirický tón, který nejsilněji zaznívá v příběhu rozvádějící se dvojice. Celý národ smutní pro ztrátu symbolu svého blahobytu, ovšem dva protagonisté příběhu spíše litují toho, že ten druh zkáze o fous unikl. Schválnosti, které dělají tomu druhému se stupňují a nabírají tak rozličných podob, takže po chvíli je jasné, že zrcadlí problémy a války, které zmítají světem.

Sečteno a podtrženo, Kenu Kalfusovi se podařilo vytvořit zdařilou satiru americké společnosti začátku nového tisíciletí, satiru, která má jak brilantní okamžiky, tak slabší místa (v tomto ohledu nutno zmínit zejména konec románu). Americký problém je především velice hezkým obrázkem toho, co se stane, když se americký sen promění v noční můru.

 

Ladislav Nagy, Lidové noviny

Chabon, Michael: Summerland

chabon_summerlandJak spasit svět po americku: baseball, víly, indiáni a Kojot
(Michael Chabon: Summerland. Miramax, New York 2002, 500 stran.)

Michael Chabon je literární veřejnosti znám především jako autor Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye, za něž obdržel Pulitzerovu cenu. Po zřejmě životním úspěchu vydal další „standardní“ román Židovský policejní klub až roku 2007. V mezidobí se ovšem činil na jiných polích: roku 2002 vydal román pro děti Summerland, dva roky poté pak holmesovskou novelu Konečné řešení.

Summerland je dílo v kontextu Chabonovy tvorby výjimečné. Jde o román primárně určený pro věkovou skupinu od 9 do 12 let, to za prvé. A za druhé, neobjevují se v něm žádní Židé, ani gayové či bisexuálové (tak jako v Tajemstvích Pittsburghu, Báječných hoších i Úžasných dobrodružstvích).

Stručně řečeno, Summerland vypráví příběh o jednom jedenáctiletém chlapci, který ač nemá rád baseball, přece se uvolí jej hrát, aby zachránil vesmír před zlým Kojotem, který jej chce zničit. Ethan Feld žije se svým tatínkem (maminka mu před lety zemřela) na fiktivním ostrově Clam Island u státu Washington. Jeho otec je na rozdíl od něj nadšeným fanouškem baseballu a navštěvuje všechny zápasy místního týmu v klubovém tričku. Kohouti jsou ovšem zdaleka nejhorším týmem ligy (prohráli všech sedm úvodních zápasů sezóny) a Ethan je jejich nejhorším hráčem. Ovšem pan Feld věří, že výchova baseballem je to nejlepší, co děti může potkat – baseball je totiž ztělesněním všech ctností americké společnosti.

Jednoho dne Ethan zase jednou zapříčiní prohru svého týmu. Během hry je ovšem svědkem zvláštní scény: všimne si zvláštního zvířátka, které vypadá napůl jako mýval, napůl jako liška, a následuje jej do hájku, jenž přiléhá ke hřišti. O kousek dál je svědkem toho, jak z auta vystupují čtyři podivně oblečení muži, kteří vypadají jako agenti jakési zvláštní mocnosti. A zároveň zjistí, že se za ním znenadání objevil nejmíň stoletý chlapík tmavé pleti, který byl kdysi v baseballovém světě znám pod přezdívkou Prsteník (Ringfinger). Ten mu prozradí, že celý vesmír je ohrožen zlým Kojotem, který chce otrávit Strom života (Lodgepole), na jehož čtyřech větvích sedí čtyři vesmíry. Ten náš se tu nazývá Middling a je jedním z nich; další jsou  věčně slunečné Summerlands, pochmurné Winterlands a konečně Gleaming, kde přebývají duchové. Zlý Kojot chce Strom otrávit a zničit tak propojení mezi světy a k tomu potřebuje vynikajícího odborníka pana Felda. Ethan se tedy pod vedením vlkolišky (werefox) Cutbelly, kterou viděl hned na začátku příběhu v hájku u baseballového hřiště, vydává nejen zachránit Strom, ale také osvobodit svého otce (a odvrátit tak konec dětství). A nebyla by to správná výprava, kdyby jej na cestě nedoprovázeli kamarádi: Jennifer T., taktéž jedenáctiletá dívenka indiánského původu a Thor, neobvykle vysoký a urostlý chlapec teutonského vzezření, který má nicméně utkvělou představu, že je android. Společně dojdou až do země malých lidí, kteří vypadají jako Indiáni a říkají si ferishers, ale vypadají podobně jako například Tolkienovi elfové či Lewisovy víly. Po mnoha dobrodružstvích a peripetiích skončí příběh nakonec dobře a dokonce i Ethan a baseball si k sobě najdou cestu.

Jména obou klasiků žánru fantasy nepadají v souvislosti se Summerlandem nadarmo. Chabonova inspirace imaginárními světy dětí (dalšími inspiračními zdroji byli dozajista Alenka a Harry Potter) je zřejmá a v románových reáliích i analogicky přiznaná. Co se mytologie týče, máme tu co do činění s mixem starých skandinávských bájí (jejichž připomínkou může být i třeba jméno Thor) a mýty původních obyvatel amerického kontinentu (Jennifer T.). V rámci politické korektnosti nesmí chybět ani černoch Ringfinger a samotný Ethan by se podle jména dal klidně považovat za Žida. Na Chabonově románu je však specifická autorova snaha vsadit vše do typicky amerických reálií – hraje se baseball, jezdí se autem, jsou tu indiáni… na Wikipedii knihu někdo ne nadarmo nazval „indiánskou verzí Kroniky Narnie“.

Summerlandu se dostalo velmi smíšených recenzí a ohlasů (kritička NY Times knihu označila za nepříliš originální – jako bychom se s Chabonovými postavami v minulosti už někde potkali), ovšem komerčně šlo o jednu z nejúspěšnějších knih pro děti všech dob.

Zásadní problém Summerlandu tkví v onom docela striktním vymezení cílové věkové skupiny. Reálie příběhu jsou opravdu hodně „dětské“ a učíst 500 stran textu o tom, jak se skupinka dětských hrdinů snaží porazit Zlo v podobě Kojota, je i přes pro Chabona typickou čtivost podle mého pro dospělého čtenáře takřka nemožné. Naopak děti ve věku 10 až 15 let by se u Summerlandu mohly docela dobře bavit. Pro nás ostatní by pak mohla platit rada, která se objevila v již zmíněné recenzi – vzít do ruky jeho další knihu. Na začátku října 2009 vydal Chabon nový román s názvem Manhood for Amateurs, tedy jakási příručka pro chlapce, jinochy a muže, jak se stát správným synem, manželem a  tátou. Psaní pro chlapy šlo Chabonovi vždycky nejlíp.

Richard Olehla

Chabon, Michael: Záhady Pittsburghu

chabon_zahady pittsburghuProzření Arta Bechsteina
(Michael Chabon: Záhady Pittsburghu. Překlad Olga Bártová, Plus 2010, 280 stran.)

Jméno Michaela Chabona je českému čtenáři už velmi dobře známé, ovšem jeho první dvě knihy zůstávají tak trochu ve stínu úspěšnějších Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Přitom podle jeho románu Báječní hoši byl natočen úspěšný film. Na literárním poli debutoval tento mladý americký autor židovského původu roku 1988 románem Záhady Pittsburghu, jímž na sebe ihned upozornil a v němž poprvé nastínil téma, které jej bytostně zajímá i v dílech pozdějších: nejrůznější podoby lásky a vztahů mezi mužem a ženou i mužem a mužem.

Záhady Pittsburghu se, jak už sám název napovídá, odehrávají v Pittsburghu v americkém státě Pennsylvania během jednoho léta. Jejich protagonistou je Arthur Bechstein, jehož jméno všichni zkracují na Art a který právě ukončil vysokoškolské studium. Art je nováčkem z dobré rodiny, outsiderem, tedy tím, jenž přichází zvenčí, a přivydělává si v jednom knihkupectví, v němž je „literatura vmáčknuta do miniaturního, nepotřebného výklenku mezi oddíly Válka a Domácí kutil“. Jinak má ale stálý příjem od svého otce, jedné z hlavních postav nejen pittsburského podsvětí. Jak je u židovských rodin běžné, Art svého otce velmi ctí a řídí se jeho přáními a názory, především proto, že ví, že jen díky jeho penězům mohl studovat na univerzitě a získat tak vzdělání, jímž se generace jeho předků pochlubit nemohly.

Jednou večer, poté, co strávil celý den v univerzitní knihovně, se na ulici Art náhodou seznámí s Arthurem Lecomtem, jemným a hezkým mladíkem, o němž ani na okamžik nezapochybuje, že není gay; hned od počátku mu tedy dává najevo, že on homosexuál není, usiluje však o to, aby se stal jeho kamarádem. Arthur se pro Arta stane jakousi branou do nového světa, světa plného nepoznaných lákadel, rozkoší a zážitků, přitahuje jej a inspiruje.

Dalším do party je hřmotný Cleveland Arning, jezdec na obrovském motocyklu Harley Davidson, oblečený zásadně v černém, alkoholik, který zbožňuje Bukowského a Brautigana, neomalený a krutý, nicméně oplývající velkým charismatem. Do knihkupectví, v němž Art pracuje, vtrhne jako postmoderní smrt a unese jej na svém oři tak efektním způsobem, že vyděšení kolegové hned volají policii. Sám sebe nazývá Ztělesněným zlem, s čímž se naprosto ztotožňují i rodiče nebohých dívek, kterým učaroval, a dokonce se chlubí, že v mládí málem utopil svou mladší sestru. Cleveland je mimo Arta bezpochyby ústřední postavou celého románu a jeho činy a osud jsou hlavní motivací Artova radikálního rozhodnutí na  konci celé knihy.

Různé podoby lásky…
Jedinou ženskou hrdinkou v Záhadách Pittsburghu je Phlox, která pracuje v knihovně a s níž Arta, jenž se do ní zamiluje na první pohled, seznámí jejich společný kamarád Arthur. Vztah Arthura k Phlox je ambivalentní: na jedné straně by chtěl, aby začala s Artem chodit, na straně druhé na ni posléze žárlí. Je to souboj o Artovu pozornost, o čas, který stráví s jedním, nebo s druhým (všichni tři společně po urážkách, jež Arthur směrem k Phlox jednoho večera pronese, nikam nevyrážejí), a konečně o fyzický kontakt, šance na nějž se Arthur ani přes fakt, že Art chodí s Phlox, nehodlá vzdát. Art si koneckonců velmi brzy přizná, že jej Arthur velmi přitahuje, že po něm touží, nedokáže ale zpočátku akceptovat myšlenku na svou potenciální homosexualitu. Sexuální napětí mezi Artem a Phlox a Artem a Arthurem je čím dál větší, prolíná se celým románem až do úplného konce a zabraňuje Artovi, aby k jednomu či druhému zaujal pevnější vztah, což se nezmění ani po noci, během níž se (chtělo by se podotknout konečně) vyspí s Arthurem. Modelově by se tento milostný trojúhelník dal připodobnit k dvěma magnetům, které střídavě mění polaritu a mezi nimiž osciluje Art jako kousek kovu. Každou chvíli se situace změní, Art se oddálí od jednoho partnera a přichýlí se ke druhému; oběma zároveň je potom schopen vyznat lásku. Art se tento stav ani nesnaží nijak hodnotit, jenom říká: „Tehdy jsem o sobě neuvažoval jako o gayovi; popravdě řečeno, tehdy jsem o sobě neuvažoval vůbec.“ Jako by žil na jiné planetě, v jiném světě, jako by toto léto nemělo nikdy skončit, protože ví, že s koncem léta se bude muset rozhodnout.

… i přátelství
Artův vztah ke Clevelandovi se naopak lineárně rozvíjí a prohlubuje a stanou se z nich výborní přátelé. Cleveland chce využít konexí Artova otce k tomu, aby se mohl zapojit do pittburského  podsvětí, což se mu sice povede, Artovu otci se však fakt, že jeho syn se stýká se zlodějíčkem, nijak nezamlouvá. Po neúspěšných pokusech odradit jej se odhodlá k radikálním činům: na Clevelanda nastraží léčku, do níž se Artův nejlepší přítel chytí a zaplatí za ni životem. Arthurovi potom pohrozí, že pokud neodjede někam hodně daleko, bude jej čekat velmi podobný osud. Nesmiřitelné rozpory mezi tím, co po něm chce jeho otec, tedy vrátit se zpět do lůna rodiny a žít spořádaný, poklidný život synka z dobré židovské rodiny, jenž se nemusí o nic starat, protože jeho otec má peněz dost, a svobodou, divokostí v srdci i v pohlaví, kterou mu nabízejí Arthur a tragicky zahynuvší Cleveland, donutí Arta jednat tak, jak by si do té doby jistě nedokázal ani představit. Během pěti minut opustí všechny jistoty, které mu svět establishmentu, reprezentovaný otcem a i vztahem s Phlox zaručuje, a uteče společně s Arthurem do Evropy; na cestu si nicméně bere fotografii Phlox, takže čtenáři mají právo věřit, že Artův vztah k ní stále trvá. Z Evropy se vrátí až po dlouhých třech měsících, rozhodnut už nikdy nepromluvit se svým otcem a neschopen dále se stýkat s Phlox. Důsledky epifanie, v níž najednou spatřil prohnilost morálních hodnot otcova světa, jsou neodvolatelné.

Právě ve finále Záhad Pittsburghu však tkví slabina tohoto románu: Chabon nedokáže příliš uspokojivě prezentovat motivaci, jež přinutí zjevně heterosexuálního Arta k útěku s Arthurem do Evropy, samozřejmě mimo nevysvětlitelnou, až osudovou přitažlivost a charisma. Čtenář dokáže sice pochopit, že se Art na konci románu nevrátí zpět ke Phlox, protože pro něj symbolizuje starý svět, s nímž už Art nechce mít nic společného, protože v něm dokázal jeho otec z lásky k němu nechat zabít jeho nejlepšího kamaráda, nedokáže se však s Artovou budoucností nijak ztotožnit. Nejednoznačnost jeho sexuální orientace, či spíše autorova nerozhodnost mu nějakou přiřknout, činí z Arta poněkud schematickou postavu, jež se zmítá mezi konvencemi těla i mysli, reprezentovanými láskou k ženě, a divokostí a přitažlivostí lásky k muži.

Záhady Pittsburghu jsou však naštěstí i románem o přátelství mezi muži, které přetrvá i smrt a jež nemá stinné stránky. A právě upřímnost takového citu, občas zabarveného sexuálním napětím, je největší devizou tohoto díla, jehož stránky se čtenáři samy obracejí pod rukama, a stává se tématem, jež bude Michaela Chabona fascinovat v jeho dalších románem.

Richard Olehla

 

Chabon, Michael: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye

chabon_uzasna dobrodruzstviÚžasná dobrodružství Supermana z Brooklynu
(Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.  Překlad David a Markéta Záleských. Odeon, Praha 2004, 640 stran.)

V angloamerické literární tradici není mnoho knih, které by se alespoň z části odehrávaly na místech českému čtenáři důvěrně známých; z těch několika málo výjimek přeložených do češtiny vzpomeňme například Utze britského autora Bruce Chatwina, román počtem stran nepříliš veliký. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jej přebíjejí nejenom úctyhodnou délkou (máme před sebou 640 stran textu), ale především spádem, napětím a humorem.

Michael Chabon se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vystudoval tvůrčí psaní na universitách v Pittsburghu a Irvine. V literárním světě debutoval dílem Záhady Pittsburghu (The Mysteries of Pittsburgh, 1998, č. 2010). Jeho druhý román se jmenuje Báječní hoši (Wonder Boys, 1995) a posloužil jako předloha filmu s Michalem Douglasem. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (The Amazing Adventures of Kavalier and Clay, 2000, č. 2004) vydalo Chabonovi nakladatelství Random House a autor za ni v roce 2001 získal prestižní Pulitzerovu cenu. V roce 2003 sestavil Chabon antologii nakladatelství McSweeney, které řídí jiný americký prozaik Dave Eggers. Z dalších děl jmenujme alespoň romány Židovský policejní klub (The Yiddish Policemen’s Club, 2007, č. 2008) či nejnovější Telegraph Avenue (2012, č. Odeon 2014). Chabon také vydal dvě sbírky povídek: Modelový svět (A Model World and Other Stories, 1990, č. 2006) a Mladí vlkodlaci (Werewolves in Their Youth, 1999), novelu Konečné řešení (The Final Solution, 2004, č. 2007), román se Sherlockem Holmesem na odpočinku, který se ujme vyšetřování vraždy a krádeže mluvícího afrického papouška. V českém překladu mu také vyšel soubor literárních esejí Mapy a legendy (Maps and legends, 2008, č. 2011).

Michael Chabon je literárními kritiky srovnáván s Philipem Rothem či Bernardem Malamudem, ale také s Francisem Scottem Fitzgeraldem, jehož styl ovlivnil Chabonovu prvotinu Tajemství Pittsburghu, nebo s Donem DeLillem. Sám autor se vyznává z lásky k tak rozdílným autorům jako jsou Vladimir Nabokov, Herman Melville a John Cheever.

V Úžasných dobrodružstvích nám autor předkládá příběh, který se začíná odvíjet v New Yorku na podzim roku 1939 a v němž hrají prim dva mladíci. Samuel Klayman – později se přejmenuje na Sammyho Claye – je sedmnáctiletý židovský chlapec z Brooklynu, jehož literární záběr sahá od science fiction po Theodora Dreisera, a někde uprostřed tkví jeho vášeň pro komiksy a brakovou literaturu. Josef Kavalier, jehož příjezdem do New Yorku celá kniha začíná, je jen o něco málo starší mladík z Prahy, který uprchl před Hitlerovými vojsky a perzekucí do Ameriky, zanechav v Čechách celou svoji rodinu. Na své trnité cestě za americkou svobodou navštíví postupně Litvu, kam přijíždí ukryt v rakvi, Rusko a Japonsko. K útěku mu dopomůže starý Žid Kornblum, vynikající eskamotér a iluzionista, jenž je najat radou starších židovské obce, aby našel Golema a dopravil jej z dosahu Gestapa a jednotek SS. I Josefovou životní vášní je magie; jeho idolem je Harry Houdini, legendární mág a eskapista počátku 20. století.

Sammy brzy pozná, že Josef je mnohem nadanější nežli on sám. Utvoří tedy autorský tým, v němž Josef kreslí a Sammy píše text. Společně vytvoří nového komiksového hrdinu Eskapistu, jenž má být podle Sammyho vyjádření postavou, která „připomíná Houdiniho i Robina Hooda a zároveň v sobě má ždibec Alberta Schweitzera“. V té době jsou zrovna komiksy díky úspěchu Supermana v kursu, a tak se svým nápadem oba hoši brzy uspějí u Sammyho zaměstnavatele, který cítí příležitost, jak vydělat velké peníze.

Josef, který si v Americe nechává říkat Joe, vloží do postavy Eskapisty svou vlastní nenávist k nacistům, jenže to mu v jeho boji proti diktatuře, která vězní jeho rodinu, a Joe tuší, že jen vězením vše asi neskončí, nestačí. Sám se proto pouští do šarvátek s lidmi, kteří třeba jen vypadají jako Němci, což mu přinese víc podlitin než uspokojení. Cílem jeho života se mu stává snaha dostat celou svou rodinu do Ameriky; když zjistí, že to není reálné, soustředí se na záchranu svého mladšího bratra. Své výdělky investuje do projektu, v jehož rámci má být pod křídly humanitární organizace vypravena z Lisabonu loď s dětskými pasažéry. Když Joea zastihne strašná zpráva, že loď byla u Azorských ostrovů torpédována německou ponorkou a ztroskotání nikdo nepřežil, opouští svou profesi kresliče komiksů i svou snoubenku Rosu a na dlouhá léta zmizí, aby si sám se světem vyřídil své účty.

Michael Chabon vybavil celý příběh obou hlavních hrdinů obsáhlým aparátem poznámek pod čarou a vysvětlivek, čímž na nezkušeného čtenáře chystá léčku. Snaží se nás totiž přesvědčit, že oba hrdinové a jejich komiks skutečně existovali, třeba tím, že uvádí cenu, za kterou byla v devadesátých letech díla Joea Kavaliera a Sammyho Claye vydražena. Samotný komiks nám představuje úžasně idealizovaného superhrdinu, jenž „přichází na pomoc těm, kteří úpějí v osidlech tyranie a nespravedlnosti“. Pohled na spravedlnost, jejž nedokáže Joe v konfrontaci s nacismem přijmout jako realitu, se prostřednictvím Eskapisty značně zjednoduší, jak je tomu ostatně v každém komiksovém příběhu: Dobro reprezentované hlavním hrdinou vítězí nad Zlem, které je v Sammyho a Joeově příběhu zobrazeno jako samotný Hitler.

Jedním z oblíbených Chabonových témat je homosexualita, zjevná i skrytá. V obou autorových předchozích románech, v Tajemství Pittsburghu i Báječných hoších, vystupují postavy, jež dávají přednost stejnému pohlaví; tato tendence dokonce vynesla šťastně ženatému Chabonovi kuriózní ocenění: časopis Newsweek jej totiž v jedné své analýze zařadil mezi nadějné mladé homosexuální spisovatele. Chabon se tím ovšem necítí nijak dotčen, ba právě naopak; v jednom rozhovoru prohlásil, že mu tento článek vynesl velikou popularitu mezi gayi a lesbičkami, čímž získal další početnou a velmi stabilní skupinu čtenářstva. V Úžasných dobrodružstvích je to Sammy Clay, kdo má vážné pochybnosti o své sexuální orientaci. Ženy má rád, ale nijak jej nepřitahují. Konečnou jistotu získá, až když se zamiluje do mladého herce; když jsou však jeho sklony při jednom policejním zátahu na pederasty prozrazeny, navždy se jich zříká a pojme za manželku opuštěnou Rosu, která Joeovi ani nestačila říci, že čeká potomka.

Joe Kavalier mezitím bojuje svou soukromou válku s Němci. Jeho zuřivost dojde vrcholu v  Antarktidě, kam je Joe v rámci armády vyslán. Právě na tom nejodlehlejším místě zabije Kavalier svého jediného Němce: shodou nešťastných okolností vědce, který má s nacisty jen pramálo společného. Po válce trvá Joeovi dlouho, než se dokáže vyrovnat se zradou, které se dopustil na Rose, a než se sblíží se svým synem. Osudová přitažlivost však nakonec přinese dobrý konec. Neochvějná jistota, že nade vším zvítězí láska, Michaela Chabona velmi přibližuje tradici amerického postmoderního umění, kterou můžeme nejlépe dosvědčit třeba díly Davida Lynche či Thomase Pynchona. Tváří v tvář Hitlerovi, jednotkám SS a koncentračním táborům stojí vyznění Úžasných dobrodružství, že nikoli práce, ale láska osvobozuje.

Ve světle historických souvislostí je důležité i Chabonovo židovství a způsob, jak jej v Úžasných dobrodružstvích vyjadřuje. Především, oba chlapci jsou Židé a na počátku příběhu se píše rok 1939. Josef Kavalier přichází do New Yorku z Prahy, důležitého meziválečného centra židovské kultury, a jedním z největších duchů té doby (a nepochybně nejenom ji) byl Franz Kafka. Pokud zkrátíme jméno Josefa Kavaliera na Josefa K., dostaneme jméno protagonisty Kafkova románu Zámek. A idolem mladého Josefa je Harry Houdini, jehož první známé číslo se jmenovalo „Proměna„, což znovu odkazuje na Kafku a jeho stejnojmennou prózu. Avšak pokračujme dále: Praha je místem, kde byl Rabbi Loewem stvořen bájný Golem. Ten byl stvořen z vltavské hlíny a jílu; ten se anglicky řekne „clay“, což je i Sammyho příjmení.

Posledním pojítkem mezi Chabonovým románem a kulturním pozadím, z něhož vzešel, je téma, které je pro židovskou literární tradici zřejmě nejtypičtější – útěk či exil. Joe je exulant, který před Hitlerem uteče do světa zdánlivě neomezených možností. Zároveň mu ovšem tento vysněný ráj přináší pocit vykořeněnosti a traumatu z toho, že nedokáže stejně vysvobodit i svoji rodinu. Ačkoli Eskapista dokáže i nemožné, aby vykonal na nacistech spravedlnost, Joe je svázán fyzickými možnostmi svého těla – i ten největší mág a eskapista jako třeba Harry Houdini je jen člověk.

O židovských autorech rozhodně nemůžeme říci, že by byli propagátory velkých literárních experimentů, ať už z hlediska formy či výběru tématu. Většinou se omezují buď na popis života svých předků v Evropě nebo líčí konflikt mezi ortodoxním pojetím židovské víry a pravidel z toho vyplývajících a životem moderní, sekulární americké společnosti. A právě v tom leží Chabonova výjimečnost. Úžasná dobrodružství totiž přejímají rejstřík, který byl donedávna vyhrazen pouze komiksům. V příběhu se postupně objeví špionáž, zázračné úniky i neopětovaná láska, klasické to atributy brakové literatury a populární kultury postmodernismu, která svým způsobem z tradice komiksu vychází nebo se jím alespoň inspiruje. Tak či onak jsou Úžasná dobrodružství rozhodně hodna naší pozornosti. Ačkoliv se jedná o rozsáhlý román, čte se příběh Joea Kavaliera a Sammyho Claye opravdu lehce, k čemuž přispívá i výborný překlad Davida a Markéta Záleských.

 

Richard Olehla

 

Chabon, Michael: Konečné řešení

chabon_konecne reseniStarý detektiv opět zasahuje
(Michael Chabon: Konečné řešení. Překlad David Záleský a Markéta Záleská. Euromedia Group – Odeon,  Praha 2007, 112 stran, 199 Kč.)

Žánr detektivního románu je na světě dlouho, vždycky však byl považován spíše za řemeslo než za umění. Nadto jej svazují mnohá pravidla, mezi něž například patří, že zločinec musí být dopaden na základě detektivova vyšetřování, nikoli díky náhodě či nepředvídatelným okolnostem, dále že viníkem nesmí v žádném případě být sluha (příliš jednoduché), či že detektiv nesmí být při vyšetřování jednotlivých osob nijak citově angažován. Český čtenář si v této souvislosti připomene Josefa Škvoreckého, jenž podobná pravidla definoval v Hříchách pátera Knoxe.

Klasikem detektivního žánru je vedle Agathy Christie především sir Arthur Conan Doyle, jemuž ovšem Sherlock Holmes vlastně zničil jakoukoli další literární kariéru. Čtenáři si žádali stále další a další brilantní analýzy proslulého detektiva, a Doyle se nakonec rozhodl, že se svého detektiva zbaví. V povídce Konečné řešení (The Final Problem) se Holmes utká s ďábelským profesorem Moriartym a po dlouhém zápasu se oba zřítí do vod Reichenbašských vodopádů. O osm let později byl však Doyle zájmem čtenářů přinucen vrátit Holmese na scénu v Psu baskervillském, a poté následovalo ještě dalších více než třicet příběhů. Po Doylově smrti se postava geniálního kriminalisty objevila v dílech mnoha následovníků, ovšem kvalita jejich příběhů byla nevalná.

Hrdinové Michaela Chabona jsou veskrze mladíci židovského původu, kteří se snaží ve světě obstát, jak to jenom jde. Svůj talent dokázal už v prvotině Tajnosti Pittsburghu, jeho druhý počin Báječní hoši o profesoru psaní trpícího tvůrčí krizí dokonce posloužil za předlohu stejnojmennému filmu s Michaelem Douglasem v hlavní roli. A Chabonova kariéra stoupala strmě vzhůru: za román Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye obdržel Pulitzerovu cenu. Překonat takový úspěch je nesmírně obtížné. Chabon toto břemeno poodložil v Letní zemi, románu pro děti a mládež. Jenže co dál? Napsat kvalitní příběh chvíli trvá, a tak se autor rozhodl pro kompromis. Naprosto změnil styl i téma a navázal tam, kde Arthur Conan Doyle se svým detektivem skončil.

Pro svůj nový příběh zvolil stejný název, tedy Konečné řešení. Od dob Conana Doyla ovšem spojení těchto dvou slov nabylo radikálně jiného významu: nacisté tak nazývali svůj plán na vyhlazení židovské rasy z povrchu zemského. Právě za časů druhé světové války se Chabonův příběh odehrává: teprve devítiletý Linus Steinman přijede do válečné Anglie jako židovský uprchlík z Třetí říše. Následkem utrpěného šoku chlapec oněměl, ticho kolem něj přesto nevládne. Společnost mu totiž dělá šedý africký papoušek, jenž ze sebe chrlí řady čísel, které jsou pro všechny záhadou. Jedná se o nějaký tajný kód jednotek SS? Námořní šifry německých ponorek? Nebo snad hesla k tajným kontům ve švýcarských bankách? Záhada se změní v kriminální případ v okamžiku, kdy zemře muž, který se zřejmě pokusil papouška ukrást. K vyšetřování je přizván devětaosmdesátiletý stařec, o němž je známo, že kdysi býval fenomenálním detektivem. Jeho jméno v Konečném řešení nezazní, ovšem s jistotou jde o Holmese. Starý pán tráví veškerý svůj čas pěstováním včel a mladému detektivovi Scotland Yardu pomůže jen proto, že se mu zželí malého chlapce. Detektivní příběh se pak odvíjí přesně v duchu v úvodu vyjmenovaných pravidel. Starý detektiv celý případ vyřeší a vrátí ukradeného papouška Linusi. Hlavní zločin – ono „konečné řešení“ – však zůstává nepojmenován a nepotrestán.

Po obsáhlém románu o smyšleném komiksu je Konečné řešení dílem útlým, čítá pouhých 131 stran. Chabon zvolil nápodobu viktoriánského stylu plného dlouhých vět, často s nejrůznějšími odbočkami. Děj tak moc neodsýpá kupředu. Řešení celé záhady přichází jako by mimochodem, když už čtenáři je všechno víceméně jasné. Autorovi se nepovedlo na malé ploše rozvinout všechny motivy, takže Konečné řešení chvílemi trochu nudí. Je zřejmé, že Chabonovi mnohem lépe sedí románová forma, v níž není limitován omezeným prostorem. Ostatně, šanci na reparát měl u čtenářů hned vzápětí: jeho román Židovský policejní klub zaznamenal podstatně větší úspěch.

 

Richard Olehla

Eugenides, Jeffrey: Sebevraždy panen

eugenides_sebevrazdyTéměř antická tragédie na detroitském předměstí
(Jeffrey Eugenides: Sebevraždy panen. Překlad Martina Neradová. Host 2013, 248 stran.)

Podle počtu vydaných titulů by Jeffreymu Eugenidesovi nikdo 53 let nehádal: na svém kontě má totiž pouhé tři romány, které dělí interval vždy devíti let. Se psaním k tomu začal až relativně pozdě, debutoval v 33 letech. Jenže každá jeho kniha se stala literární událostí, přičemž největšího úspěchu dosáhl se svým druhým románem Hermafrodit (Middlesex 2002; č. BB/art 2009), za nějž roku 2003 obdržel Pulitzerovu cenu. Roku 2011 pak vzbudil nadšení odborné veřejnosti a zájem čtenářů jeho dosud poslední příběh Hra o manželství. Žádné literární ocenění za něj sice neobdržel, ovšem žebříčky nejlepších knih roku jej ve svých výčtech neopomenuly. A do třetice všeho dobrého: jeho debut Sebevraždy panen byl adaptován na filmové plátno a v roce 1999 jej jako svůj první film natočila Soffia Coppola.

Z Jeffreyho Eugenidese se tak i přes nevelký počet vydaných děl stala jakási literární instituce. Jak je to možné? Především budiž řečeno, že Eugenides má úžasný dar vyprávění, který Amerika, v níž vždy žánr románu hrál prim a která už skoro dvě staletí hledá onen velký román, jenž by dokázal vystihnout podstatu amerického národa, dokáže patřičně ocenit. Nadto jsou jeho příběhy vždy ilustrují historii místa, kde se odehrávají: v Sebevraždách panen se stejně jako v Hermafroditovi nacházíme na jednom detroitském předměstí, jehož bohatství se odvíjí od úspěchu automobilového průmyslu a jehož nevyhnutelný pád přichází s krizí téhož. Vzestup i postupný zánik oblasti jsou pak vylíčeny v pozadí silného příběhu jednotlivce (Hermafrodit) či rovnou celé rodiny (Sebevraždy panen). K silnému účinku Eugenidesových románů přispívá i skutečnost, že popisovaná místa autor dobře zná z vlastní zkušenosti. V Detroitu totiž vyrůstal a na Brownově univerzitě v novoanglickém státě Rhode Island, kde se odehrává děj Hry o manželství, pro změnu studoval.

Avšak zpět k Eugenidesovu debutu. Sebevraždy panen se odehrávají v 70. letech 20. století v michiganském městečku Grosse Pointe, součástí detroitské aglomerace. V té době dostává do té doby nedotknutelný americký automobilový průmysl první rány v podobě ropné krize a s tím spojeným příchodem designově sice nijak nevynikajících, o to však úspornějších a spolehlivějších japonských aut. Ekonomická rovnováha celého regionu se začíná hroutit, což obyvatele Grosse Pointe nezasáhne tolik jako tragédie rodiny Lisbonových. Pět dívek ve věku od 13 do 17 let s otcem, jenž vyučuje na místní střední, a přísnou matkou v domácnosti je přirozeným objektem zájmu vrstevníků, kteří žijí v sousedství a doslova nahlížejí Lisbonovým do kuchyně. V Eugenidesově románu slouží tihle adolescentní hoši jako kolektivní vypravěč, jakýsi antický chór, který v retrospektivě vypráví příběh posledního roku života pěti nešťastných sester.

Rodinnou tragédii načne třináctiletá Cecilia, éterická, věčně zasněná dívka chodící v otrhaných svatebních šatech (rodina žijící z učitelského platu na tom není ekonomicky zrovna nejlíp), která se zničehonic pokusí o sebevraždu. Napoprvé se jí ještě nepovede podřezat si žíly ve vaně, její další pokus se už však úspěšný – během jediné party, kterou rodiče dovolí dcerám uspořádat v suterénu rodinného domu, vystoupá do patra a vrhne se přímo na bodce plůtku, který dělí zanedbanou zahradu od sousední parcely.

Jaké jsou důvody její sebevraždy? Lékařská vyšetření provedená hned po jejím prvním pokusu vyvrátí jakékoli podezření na duševní onemocnění; dívka neměla problémy ve škole, ani ji netrápila nešťastná láska. Také Ceciliiny sestry jsou naprosto normální děvčata s problémy obvyklými jejich věku.

Ještě horší je však skutečnost, že rodiče se rozhodnou prožité trauma zcela internalizovat a zbylé čtyři dívky schovají před očima ostatních do útrob stále zanedbanějšího domu. Chlapci pak zkoušejí dlouhé měsíce dívky jakkoli kontaktovat, jsou svědky podivného, až patologického chování sester, a když se konečně odhodlají k záchranné akci, skončí to nečekanou tragédií. Dívkám nebylo pomoci, shodují se i po letech a snaží se zachovat alespoň ubohé zbytky minulosti v podobě kufrů napěchovaných jejich osobními věcmi. Artefakty dávno zašlé minulosti pak slouží jako exponáty jakéhosi podivného muzea, kterým čtenáře chlapci dávno vyrostlí v dospělé muže provázejí. Čtenář se společně s nimi snaží přijít na kloub záhadě oněch sebevražd panen z titulu románu. Možná za nimi stála tvrdá, až spartánská katolická výchova paní Lisbonové. Možná se dívky nedokázaly vyrovnat s odchodem své nejmladší sestry z tohoto světa. A možná má na této tragédii vliv i doba, jejíž úpadek se projevuje i postupným mizením stoletých jilmů, symbolů celé čtvrti, které se kvůli postupující nákaze městská správa rozhodne pokácet. Nevíme. Jedinou jistotou zůstává pro čtenáře naoko opravený dům s novými majiteli, kteří však sami žádné děti mít nemohou.

Skvělým románem však nejsou Sebevraždy panen jen díky silnému, anticky klenutému příběhu. Stejně účinný je i jeho styl: v pravém slova smyslu elegický, plný nečekaných poetických slovních spojení a metafor, ovšem vždy když je potřeba, také úsporný a nesentimentální. Hodně napomáhá i časový odstup, s nímž na dívky vzpomíná kolektivní vypravěč – po dvaceti letech silné emoce vyvanuly, takže zbývá prostý popis toho, co se v městečku přihodilo, a nostalgie po dávno ztracené náklonnosti k jednotlivým dívkám. Čtenář tuší, kde se asi stala chyba, ostatně přiznávají to i vypravěči. Zároveň však dodávají, že nebylo v silách tehdejší společnosti dívky jakkoli zachránit; koneckonců, podobné tragédie se dějí i dnes. Jediným rozdílem oproti minulosti je skutečnost, že se obvykle dostávají na první stránky novin a informačních severů po celém světě.

K účinku českého vydání pak přispívá i povedený překlad a pečlivé, výpravné a originální grafické zpracování knihy. Je dobře, že po Hře o manželství, která tu vyšla jen rok po původním vydání, se nakladatelství odhodlalo pořídit překlad také Eugenidesova debutu.

Richard Olehla

Cunningham, Michael: Flesh and Blood

cunninghamRodinná sága od autora Hodin

(Michael Cunningham: Flesh and Blood. Simon & Schuster, New York 1995, 466 stran.)

 

Flesh and Blood (doslova Maso a krev, přeneseně například Na vlastní oči; překlad názvu tedy zůstává otevřený a zřejmě jej bude třeba volit podle příběhu) je třetím románem Michaela Cunninghama, ovšem pouze pokud počítáme i jeho debut Zlaté státy z roku 1984, který autor sám takřka nepovažuje za svoje dílo. Roku 1990 Cunningham vydal Domov na konci světa a naopak roku 1998 přišel jeho největší úspěch, román Hodiny.

Flesh and Blood je v zásadě rodinnou ságou čtyř generací rodiny Stassosových. Jak jejich příjmení napovídá, původně pocházejí z Řecka (zde mě napadla souvislost s Hermafroditem Jeffreyho Eugenidese, ovšem jeho rodinný příběh se odehrává v Detroitu a je svázán s tamním automobilovým průmyslem).

Zakladatel dynastie a jedna z hlavních postav románu Constantine si roku 1950 vezme za manželku Italku Mary a spolu zplodí tři děti – Susan, Billyho a Zoe. Rodina je nejprve chudá, ovšem po několika letech udělá Constantine kariéru ve stavebnictví, staví pro developera typické předměstské domky. Projekt má úspěch, neboť Constantine umí radikálně snížit náklady na výstavbu. Spolupráce obou řeckých imigrantů pokračuje celé roky a ze Stassosových je záhy velmi zámožná rodina, takřka zpodobnění amerického snu, zdálo by se. Ovšem realita je jiná. Constantine trpí nenadálými záchvaty zuřivosti, jejichž cílem jsou často Mary a děti, především citlivý Billy. Rodinné trauma si děti přenáší i do dospělosti – Zoe vychovává svoje dítě s transvestitou (a je HIV pozitivní), homosexuální Billy žije s jiným mužem a Susan svoje dítě počne tajně, bez svolení rodičů. Sága se odvíjí poněkud uměle od roku 1935 až do roku 2035, ovšem základ děje se odehrává mezi lety 1958 a 1995. Příběh je vyprávěn lineárně a je relativně homogenní, soustředí se prakticky pouze na osudy členů rodiny Stassosových.

I v tomto románu osvědčuje Cunningham vynikající stylistické schopnosti, i když je občas, především v konstrukci jednotlivých relativně krátkých kapitol, v nichž na konci pravidelně přichází efektní replika, či komentář, je vidět, že jde přece jen o nepříliš vypsaného autora. Děj se posouvá kupředu především pomocí dialogů, v motivech je patrná linie, jež se táhne celou Cunninghamovou tvorbou, tedy láska v nejrůznějších, často ne běžných (homosexualita, ale zde i transvestitismus) podobách, smrt (patriarcha rodu stárne a přirozeně na konci již není), rodinné vztahy, které jsou oběma dříve zmiňovanými fenomény předem definovány. Poprvé tu zaznívá americké téma, tedy toho, co to je, být Američanem. Je Stassos spíše Řek, nebo Američan? Bez svého původu by se nikdy nedostal k práci, která rodině přinesla zabezpečení; na druhou stranu, jeho děti jsou bezesporu praví Američané a Constantine jim nedokáže nikdy porozumět, vlastně je ani přijmout.

Kritika přijala Cunninghamův román docela vřele, jedna z mála výtek směřovala k nepropracovanosti charakteru Zoe, která se románem pohybuje spíše jako duch. U čtenářů nicméně kniha příliš nezabodovala, předchozí a přirozeně i následující romány ji zcela zastínily. Obě tato díla také byla na rozdíl od Flesh and Blood adaptována jako filmy. Cunninghamův román přesto všechno vyjde v roce 2014 v nakladatelství Odeon. Autorovo jméno je zárukou stylistické kvality a – dá-li se to takto říci – i jistotou nastolených témat (ve všech svých dílech rozebírá otázku sexuální identity a míchá koktejl z lásky a smrti).

 

Richard Olehla

 

Baker, Nicholson: Checkpoint

baker_checkpointPrezident musí zemřít

(Nicholson Baker: Checkpoint. Alfred K. Knopf 2003, 115 stran.)

 

Předvolební kampaň obou prezidentských kandidátů se často nevede jen v politické rovině. Jak známo, spisovatelé a představitelé showbusinessu, především zpěváci stáli vždy na straně demokratického kandidáta, přesně podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. George W. Bush byl v této až nenávistné kampani takřka nevinně – i jeho republikánští předchůdci museli čelit výstupům umělců. A hlavně, jeho zahraniční politika, hlavně války v Afghanistánu a Iráku (které nadto ještě prezident USA vůbec válkami nenazývá, podle jeho slovníku se jedná o „válečné konflikty“) mu také na popularitě nepřidají. A k tomu všemu se Nicholson Baker rozhodl napsat další román.

Děj Bakerovy knihy Checkpoint (Kontrolní stanoviště) se odehrává výhradně v  pokoji jednoho washingtonského hotelu. Z magnetofonové pásky pak slyšíme hlas dvou mužů, kamarádů Bena a Jaye, kteří spolu rozmlouvají. Hned na začátku se dozvíme, proč si Jay Bena do svého pokoje pozval:

– „Zřejmě máš něco na srdci.“

– „Hodlám zavraždit prezidenta.“

To jsou silná a velmi konkrétně cílená slova. Žádné mlhavé narážky na americkou administrativu, ani víra v to, že katastrofální zahraniční angažmá v Iráku vynese do sedla Bushova protivníka, jen čisté konstatování toho, k čemu se Jay rozhodl. Zbytek nedlouhého románu spočívá v Jayově vysvětlování, proč chce svůj čin spáchat. Potenciální atentátník je člověk, který nemá co ztratit: žena jej opustila, ztratil místo učitele na střední škole a je prakticky bez prostředků. Osobní motivace však v jeho motivaci nehraje žádnou roli, Jay chce Bushe zabít proto, že rozpoutal válku v Iráku. Nejde ani tak o mezinárodní vztahy, které se americkým angažmá v Iráku zhoršily; ty už před Bushovým nástupem do úřadu prezidenta nebyly nijak zvlášť pozitivní. Jaye (a potažmo i Bakera) trápí osobní utrpení tisíců iráckých obyvatel, jimž válka nepřinesla nic dobrého. Mnozí z nich nenašli smrt kvůli kulkám Saddámových republikánských gard, ale rukou amerických okupantů, kteří vystresovaní střílejí po všem a všech, na které padne byť jen stín podezření. Od toho je odvozen i název románu: checkpoint, kontrolní stanoviště amerických jednotek, bývá často místem, kde dochází ke střelbě. Jay v tomto kontextu připomíná anonymní příběh jedné irácké rodiny, která prchá z válečné zóny. Když přijíždí k americkému kontrolnímu stanovišti, vojákům se nezdají gesta, která kdosi v autě začne v návalu radosti (či snad zoufalství) dělat. Zahájí proto palbu, na jejímž konci matka tupě zírá na bezhlavá těla svých dvou dcerek. Celá příhoda je samozřejmě neověřená, ale je vcelku pravděpodobná: koneckonců podobnými neštěstími masírují diváky v USA zpravodajské kanály skoro každý den.

K odůvodnění atentátu na hlavu státu se připojují i známé argumenty odpůrců tandemu Bush – Cheney. Baker kupříkladu připomíná, že manželka viceprezidenta Cheneyho Lynne seděla dlouhá léta v představenstvu americké zbrojní společnosti Lockheed. Cheney společně s Rumsfeldem nadto sloužili v administrativách prezidentů za dob studené války, v nichž byla perspektiva vztahů s nekomunistickým arabským světem diametrálně odlišná; Jay se evidentně s nekonsistencí jejich názorů nehodlá smířit. Bush je pro něj ztělesněním politiky, kterou považuje za špatnou, a nevidí jinou možnost, než jej nadobro odstranit.

Jayově motivaci by se dalo věřit, kdyby ovšem byl román trochu jinak vystavěn. Jeho šťastný konec je přinejmenším nevěrohodný: Benovi se povede za pomoci jednoduchého psychologického triku přesvědčit Jaye, že se pro roli zabijáka nehodí, a odvádí jej pryč. Sám Jay leckdy sklouzne k laciným výrokům typu „Amerika vyrábí jen prášky, dodávky a válku“, k tomu Baker přidá pár tendenčních pravd o tajných službách a jejich selhání, kvalitě života v USA (prý je to samý konzum). Výsledkem je román, který asi nemá ambice stát se milníkem v Bakerově tvorbě; jako nástroj k ovlivnění veřejného mínění v době před prezidentskými volbami, v níž mnohdy účel světí prostředky, však posloužil dobře.

 

Richard Olehla

Spiegelman, Art: Ve stínu neexistujících věží

spiegelman_ve stinuStaré i nové symboly amerického ducha

(Art Spiegelman: In The Shadow of No Towers. Pantheon Books, New York, 2004. 19.95 USD)

 

Pokud byste se v roce 2000 zeptali Američana, jaké datum se mu nejvíce vrylo do paměti, zřejmě by odpověděl 7. prosince; tehdy si totiž USA připomínají japonský útok na Pearl Harbor. Až donedávna byl tento den symbolem ohrožení amerického národa zvenčí. Jenže od 11. září 2001 je všechno jinak. Od okamžiku, kdy teroristé zaútočili na New York a kdy se k zemi poroučely obě věže WTC, se odvíjí nové trauma, které si Američané každoročně s bolestným patosem připomínají.

Je zajímavé, že na uměleckou reflexi této tragédie si poměrně dlouho nikdo netroufl. Nejrychleji zareagovali básníci, kteří popisovali hrůzu, která je jímala, když viděli mrakodrapy padat k zemi. Filmový průmysl – a především ten hollywoodský – se zatím k ničemu neodhodlal (s čestnou výjimkou Denyse Arcanda, který je ovšem Kanaďan a jemuž zmíněná událost posloužila k obecnějšímu vyjádření o úpadku hodnot západní civilizace, a povídkového filmu 11´09´´01). Ani na poli románové literatury jsme se zatím žádného zásadního díla nedočkali, jako by trauma bylo příliš čerstvé, jako by se Americe nechtělo vyvolávat duchy nedávné minulosti a sypat sůl do jen chvíli zacelených ran. Čtyři roky po událostech 11. září 2001 tak zůstává jediným svébytným uměleckým vyjádřením komiks Arta Spiegelmana, nositele Pulitzerovy ceny za komiksovou sérii Maus, jenž nese jméno vskutku přiléhavé: Ve stínu neexistujících věží (In the Shadow of No Towers).

Na obálce výpravného komiksu tištěného na tlustém kartonovém papíru se skví Spiegelmanova kresba, která vyšla pouhých šest dní po útocích na obálce New Yorkeru. Obě věže Světového obchodního centra jsou na ní vyobrazeny jako černé obrysy na tmavě šedém podkladu; stejná přízračnost pak provází i deset komiksových příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky. Jejich ústředním motivem je žhnoucí kostra severní věže jen okamžik předtím, než se zhroutila. V předmluvě Spiegelman přiznává, že tento hrůzný obraz mu utkvěl ze všech událostí v paměti nejpevněji. Když viděl budovu padat k zemi, měl pocit, že nastal konec: „Byl jsem přesvědčený, že všichni umřeme. Vždycky jsem to tak trochu tušil, ale tohle ráno mě o tom přesvědčilo“. Apokalyptický motiv se u Spiegelmana opakuje se železnou pravidelností, Maus je koneckonců alegorickým příběhem o nacistech a Židech, historií, jež se přímo dotýká jeho blízkých – autorovi rodiče přežili hrůzy Osvětimi. Rodinná i kmenová historie je úhelným kamenem americké židovské literatury a tragédie Židů byla mnohokrát zpracována na historické i alegorické úrovni; tentokrát však smrt sahá přímo na Spiegelmana, jeho ženu a děti.

Na deseti stranách novinového formátu jsme svědky zoufalého úprku rodičů z bytu ve čtvrti SoHo na dolním Manhattanu do školy pouhé čtyři bloky od WTC, kam týdnem předtím začala chodit jejich dcera; když ji vyzvednou, běží pro syna, jehož škola leží v blízkosti budovy OSN, o níž jsou rodiče přesvědčeni, že bude dalším terčem útočníků. Již v prvních chvílích po útoku (a poté, co se z rozhlasu dozvěděli o útoku na Pentagon) je tedy Spiegelmanův hrdina – a potažmo sám autor – stižen paranoiou, která se posléze rozšíří především na úlohu americké vlády v celé záležitosti. Dodneška je valná většina amerických intelektuálů přesvědčena o tom, že George W. Bush nejenže ukradl volby v roce 2000 právoplatnému vítězi Alu Goreovi, ale je i přímou příčinou všeobecné nenávisti vůči Spojeným státům. Zatímco však takoví Francouzi pouze teatrálně protestují před americkou ambasádou v Paříži a pořádají protestní mírové pochody, arabští fundamentalisté rovnou sahají po bombě. Nenávist či minimálně nechuť je u obou skupin srovnatelná, jen se projevuje jinými prostředky. Hned ve druhé části se objevuje Spiegelmanův výrok, že se cítí ohrožen stejně Al-Káidou jako americkou vládou. V záhlaví čtvrtého příběhu je zase vyobrazen orel s Bushem a viceprezidentem Cheneyem. Příběh autora-hlavního hrdiny, jemuž občas na krku sedí Mausova hlava, končí nevydařeným televizním interview, v němž se ukáže, že pro média není dostatečně americký, a věžemi, které se ze žhnoucí naděje na změnu amerického postoje k vnějšímu světu proměnily v matný, šedavý obrys na černém pozadí zapomnění či nepochopení. Spiegelmanova zpráva zasaženému a traumatizovanému národu se zdá být pesimistická, jako by pod současným prezidentem nebyla žádná naděje na proměnu k lepšímu (a to v září roku 2003 Spiegelman netušil, že o čtrnáct měsíců později bude Bush ve svém úřadu potvrzen na další volební období). Jako útěchu nabízí v druhé polovině knihy osm komiksových příběhů z počátku dvacátého století; přesně takové mu totiž pomáhaly při kreslení. Minulost tu slouží k vytěsnění přítomnosti a čekání na budoucnost, v níž mohou povstat nové symboly amerického ducha, které neponesou onu zpupnou republikánskou pečeť. Nový mrakodrap architekta Daniela Liebeskinda vysoký přesně 1776 stop (rok americké nezávislosti), který má vyrůst v místě bývalých Dvojčat, se brzy začne stavět. A pak že se symboly už nenosí.

 

Richard Olehla