Beatty, Paul: The Sellout, recenze

beattyStandup comedy jako román
(Paul Beatty: The Sellout. New York : Farrar, Straus & Giroux, 2015. 288 stran, $26.)

Satirická tradice v americké černošské literatuře je dlouhá snad stejně jako otroctví samo, i když vždycky existovala tak trochu v opozici k černošskému establishmentu, který se snažil s bílou většinou spíše vycházet po dobrém. Časy se však mění, což dokazuje i ocenění, které se Beattyho románu dostalo od porot Man Bookerovy ceny v roce 2016.

V románu The Sellout (Výprodej) amerického prozaika Paula Bettyho si nemilosrdného humoru směřujícího do řad bělochů i černochů užijeme do sytosti. Hned na prvních stránkách sedí hlavní hrdina v zasedací síni Nejvyššího soudu USA, který projednává rozsudek, jenž nad ním vynesla americká justice: vězení za pokus o obnovení otroctví a zavedení rasové segregace v jedné škole v sousedství.

Autorem románu je Paul Betty, letos třiapadesátiletý básník a prozaik z New Yorku. V mládí vyhrál soutěž ve slam poetry a na jeho autorském stylu a především hře s jazykem je ovlivnění poezií hodně znát. Zároveň je třeba podotknout, že slam poetry má důrazem na přirozený rytmus v jazyce hodně blízko k hip-hopu, v České republice absolutně podceněném hudebním stylu, s nímž se ovšem v USA identifikuje prakticky celá černošská komunita. Na kontě má zatím čtyři romány a dvě sbírky poezie. The Sellout je jeho první knihou po sedmi letech, nejvíce pozornosti vzbudil (logicky) hned jeho debut The White Boy Shuffle.

Hlavní hrdina románu je černošský mladík, který se živí pěstováním melounů a marihuany (přičemž to druhé jde na odbyt mnohem líp než to první). Zároveň si doma vydržuje osobního otroka Hominyho, který svůj úděl bere jako poslání.

Leitmotivem Beattyho románu je protagonistův vztah s dávno zemřelým otcem (zastřelen policií), podivuhodným psychologem, který se snaží demonstrovat odlišnosti černošské komunity oproti té bílé pomocí empirického výzkumu, při němž používá vlastního syna. Ten se tak dočká výprasku od spoluobčanů, když na ulici působí jako figurant, kterého chce otec okrást, aby vzbudil v souvěrcích patřičnou sounáležitost, a ti mu tak přišli na pomoc. Pokus nevyjde, stejně jako jiný experiment, při němž synka málem uškvaří elektrickým proudem při psychologické hře s názvem „Kluk v zrcadle“. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči, respektive kdyby nešlo o 60. léta 20. století, kdy probíhala závěrečná fáze boje menšin za občanská práva v USA.

Hlavní hrdina zároveň teskní po fiktivním zaniklém městysu Dickens, v němž vyrůstal. V 19. století byla Dickens agrární komunita a díky absurdnímu pravidlu v městském statutu si zachovala tento ráz až hluboko do 20. století, kdy všude kolem vyrostla chudinská i bohatá předměstí. A tak se na cestách mezi pastvinami s kravami na kolech prohánějí překupníci drog a ve vzduchu je cítit směs zápachu trusu a marihuany. Zároveň je důležité, že Dickens leží v Kalifornii, nejliberálnějším státu v USA s nesmírně různorodou skladbou obyvatel, v níž běloši nejsou většinou a kde by případná segregace, jak ji navrhuje hlavní hrdina, mohla za jistých okolností dokonce dávat smysl.

The Sellout je především na začátku neuvěřitelná jízda; jako kdyby ho napsali „dementní andělé“, jak v nadsázce poznamenala americká komička Sarah Silverman. Titulek jedné ze čtenářských recenzí na Amazonu zní „The Longest Standup“ – a přesně v této jistě zjednodušující nálepce se skrývají přínosy i úskalí Beattyho románu v potenciálním českém překladu. Standup comedy se vyznačuje zběsilým tempem, politickou nekorektností, pohotovostí muže či ženy na podiu a komentováním témat, které zrovna hýbou společností. V USA jde o populární žánr, který generuje zástupy hvězd (povětšinou černošského – Chris Rock, nebo židovského původu – Louis CK či zmíněná Sarah Silverman). V České republice jde však snad kromě show Na stojáka o poměrně neznámý druh zábavy. A pak jsou tu témata: americkou společností hýbají naprosto jiné trendy a především v případě černošské komunity jde o historii delší než 150 let. Když Beatty začíná svůj román prologem a svého hrdinu nechává beze jména, průměrně vzdělanému Američanovi okamžitě přijde na mysl román Neviditelný (Invisible Man) Ralph Ellisona a jeho ústřední postavení v tradici boje černošské komunity za občanská práva. U českého čtenáře tuto automatickou reakci očekávat nelze. A konečně samotný humor: americký je jiný než český (i když ten od amerických židovských komiků se dá s českými vtipy typu Česká soda docela dobře srovnávat).

Na druhou stranu jde o text nesmírně pohotový, čtivý a prostořeký. Přirovnání typu „byl jsem obviněn z takového zločinu, že pokoušet se přišít mi přechovávání marihuany by bylo jako popotahovat Hitlera za porušování veřejného pořádku“ se neobjevují každý den a příběh má ideální rozsah.

Richard Olehla

 

 

Pizzolatto, Nic: Galveston

pizzolattoWhen Down Is The New Up
(Nic Pizzolatto: Galveston. Překlad Martin Pokorný. Euromedia Group Knižní Klub, Praha 2015, 246 stran.)

Pokud o postmoderním umění platí, že míchá vysoké formy umění s nízkými do takové míry, že původní hierarchie zcela mizí, o knižním debutu Nica Pizzolatta to platí dvojnásob. Pizzolatto doposud proslul jako tvůrce televizní série Temný případ (True Detective), jímž posunul žánr mysteriózního detektivního thrilleru až kamsi k metafyzickým výšinám. O seriálu, z podstaty spíše konzumním zboží, se píší eseje, diskutuje se o něm podobně před pětadvaceti lety o Lynchově Twin Peaks.

Pizzolatto však původně vystudoval tvůrčí psaní na Arkansaské univerzitě a do světa umění vstoupil v roce 2010, tedy 4 roky před Temným případem, jako autor románu Galveston. V něm zúročil prakticky vše, z čeho vzešel: tradici jižanské literatury (narodil se a vyrostl v New Orleans), hard-boiled fiction a všudypřítomného násilí, zmaru a rozkladu, v němž pravda nevítězí. Naopak,když má štěstí, stojí nepovšimnuta sama v koutě. Když jej nemá, zabijí ji.

Galveston v tomto ohledu nejvíce připomíná novodobou klasiku tohoto žánru Miami Blues Charlese Willeforda. I zde máme protagonistu, který má ke kladnému hrdinovi hodně daleko: celý život se pohyboval ve světě organizovaného zločinu a když už to vypadá, že se z něj nadobro dostal, lékaři mu zjistí rakovinu v terminálním stadiu. Ze života mu prý zbývá jen pár týdnů. K tomu se dozví, že mu šéf přebral holku a nachystal na něj past, z které se nemá dostat živý.

Roy svému šéfovi tohle přání nesplní, a tak je na útěku. Brzy potká mladičkou prostitutku Rocky a její tříletou sestru Tiffany, které taky před něčím utíkají. Nepravděpodobná trojice si to namíří do texaského městečka Galveston, které propůjčilo Pizzolattovu románu jméno. Roy se skoro proti své vůli do Rocky postupně zamiluje, riskuje kvůli ní život (který mu stejně užírá rakovina), za což se mu dostane odměny. Spravedlnost v ní čtenář samozřejmě hledat nemůže.

Že to všechno vypadá až příliš povědomě a jako klišé? Ano, vypadá. Galveston využívá obehraný žánr gangsterské detektivky na maximum. Do jiné sféry jej posouvá Pizzolattova schopnost vykreslit do nejmenšího detailu strach a hnus života lidí na okraji společnosti, přesně jako se mu to povedlo v Temném případu. Násilí a smrt, které nemají žádný vyšší smysl, prostě se stanou. Roy i Rocky v tomhle vyrostli, tohle je jejich svět. Žádný přesah tu nenajdete, jen vůli jít dál, i když váš případ vypadá beznadějně. Možná právě v tom se skrývá hlavní, trochu nečekaná hodnota Pizzolattova příběhu.

Na začátku jsme napsali, že Galveston vyplňuje pravidlo postmoderního pastiše dvojnásob. Ten druhý přesah se skrývá v českém vydání. Překlad pořídil Martin Pokorný, překladatel vpravdě renesančního rozsahu, který do češtiny uvedl mimo jiné díla Vriginie Woolfové, Geoffreyho Chaucera, historika Jacquesa de Goffa či antických filosofů. Překlad je to přesný a i přes nástrahy v podobě nespisovného jazyka, kterým postavy mluví takřka bezvýhradně, skvěle čitelný. Druhou nečekanou figurou je Martin T. Pecina, který knihu graficky upravil a vysázel.

Nízké se opět míchá s vysokým. Dědictví postmoderny žije – a Pizzolattovo dílo je toho nejlepším důkazem.

Richard Olehla

Hemon, Aleksandar: Nowhere Man

Hemon 1Trochu obehraná balada o osamělém vojáku v poli
(Aleksandar Hemon: Nowhere Man: The Pronek Fantasies. Nan A. Talese/Doubleday. New York 2002)

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.

Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti. Když tedy bylo jasné, že v Americe zůstane delší dobu (ne-li napořád), začal se Hemon pilně věnovat novému jazyku, v němž hodlal nadále psát. Začal opět s povídkami, které se relativně rychle objevily v prestižních časopisech a výběrech; nikomu evidentně nevadil fakt, že Hemon anglicky umí jen pár let. To se ostatně potvrdilo i u vřele přijatého knižního debutu The Question of Bruno (Brunův problém), který kritika zahrnula takřka bez výjimky chválou (na serveru Metacritic má impozantní skóre 90 ze 100 bodů). Hemonova sbírka povídek získala v roce 2001 John S. Zacharis First Book Award.

Hned v roce 2002 vychází Hemonův první román Nowhere Man: The Pronek Fantasies (Muž odnikud aneb Pronekovy fantazie). Jeho protagonistou je Jozef Pronek, který se jako epizodní postava mihnul už Hemonovým debutem. Jde o klasický bildungsroman (nebo v anglické tradici „coming-of-age story“): čtenář sleduje Pronkův život od dětství v Sarajevu (ano, Pronek je alespoň zčásti autobiografický hrdina), přes bouřlivé dospívání, během nějž Pronek společně s vypravěčem celého příběhu založí bluesovou kapelu a kdy sdílejí trable i slasti, které přináší opačné pohlaví, až k Pronkovu i vypravěčově odjezdu do Ameriky, kde Pronek získá vpravdě neskutečné zaměstnání: stane se totiž dobrovolníkem v Greenpeace, na což bohužel není osobnostně ani jazykově příliš vybaven. Závěr knihy pak Pronka zastihne na kolenou, zničeného strachem ze společné budoucnosti s novou láskou Rachel, přeneseně ovšem zasaženého nesmyslným balkánským konfliktem.

Potud by se zdálo, že jde o vcelku tuctový příběh o chlapci, který prožije krásné a bezstarostné dětství a jinošství, aby pak vinou války přišel do Ameriky, kde se stane tím opravdovým Člověkem odnikud. Jenže jak už bylo řečeno, Hemon umí fantasticky psát. Člověk odnikud je jednou z nejlepších knih posledních let, co se stylu týče, snese snad srovnání jen s díly Salmana Rushdieho, Zadie Smithové a Jonathana Safrana Foera; oba posledně jmenovaní ostatně vyjadřují Hemonovi na obálce paperbackového vydání svůj obdiv. Jeho věty plynou lehce a tiše, nese se v nich zvláštní nostalgie i jemná sebeironie vůči hlavnímu hrdinovi a potažmo autorovi. Pronkova dobrodružství se opravdu dějí, není to jen popis něčeho, co se kdysi stalo, nebo aspoň mohlo stát. Opravdu zábavná je potom Pronkova neumělá angličtina, která se trochu podobá mluvě Alexe z Foerova Naprosto osvětleno.

Hemon však na druhou stranu svůj román trochu překombinoval. Kniha má složitou, někdy poněkud zmatečnou strukturu, z níž na hony čouhá autorova snaha o originální formu. Na samém konci románu tak Hemon rozmělní opravdové Pronkovy emoce dvacetistránkovým exkurzem do rodinné historie, která jako by chtěla jeho příběh zarámovat do dějin celého dvacátého století. Co však především mluví proti Hemonově uvedení do českého prostředí, je samotné téma jeho románu. Co silně rezonuje ve Spojených státech – tedy válka, utrpení z ní plynoucí, téma běženectví, emigrantství a absence kořenů –, působí v lehce cynickém středoevropském prostoru jako trochu obehraná písnička. Jozef Pronek tak vypadá jako další z řady těch, kteří se do Ameriky vydali prostě proto, že chtěli utéci ze zatuhlé (a momentálně i dost nebezpečné) reality vlastní země, aby mohli udělat díru do světa v nejsvobodnějším státě na světě. Čtenář pak s trochou škodolibosti pozoruje, jak se jeho sny, založené na poslechu rockových písní a četbě beatniků, bortí na prach. Aleksandar Hemon může být v budoucnu velkým spisovatelem – pokud najde nějaké univerzální téma. Jestli ovšem zůstane u svého oblíbence Jozefa Pronka, hrozí mu zaškatulkování do kategorie autorů píšících o traumatu své rodné země. A takových je na světě hodně.

Richard Olehla

Diaz, Junot: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda

diaz_kratky lec divuplny zivotSkvělá sága (nejen) o tlustém mimoňovi

(Junot Díaz: Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Překlad Barbora Punge Puchalská, Argo, Praha 2009, 316 stran)

 

Průměrný obyvatel české kotliny toho ví o dějinách karibských států jen velmi málo. Dominikánská republika je pro něj spíše turistickou destinací plnou palem a zářivě bílých písečných pláží než zemí spojenou s jednou z nejstrašnějších diktatur moderních dějin. Prostřednictvím debutu amerického spisovatele dominikánského původu Junota Díaze se mu však detailů o režimu generála Rafaela Trujilla, jenž trval od roku 1930 celých 31 let a proslul neobyčejnou brutalitou, dostane vrchovatě.

Díaz je v kontextu americké literatury zvláštní fenomén. Letos jednačtyřicetiletý autor na sebe poprvé upozornil roku 1996 sbírkou povídek, která se líbila čtenářům i kritikům a autorovi vynesla nálepku jednoho z nejslibnějších autorů hispánského původu. Autor však rezignoval na rychlou slávu, dlouhá léta se omezil na povídky sporadicky publikované v časopisech a pracoval na svém románu Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda. Práci chtěl několikrát vzdát, ale knihu nakonec dokončil a nabídl nakladateli. Udělal dobře: jeho román totiž vyhrál, takřka co se dalo, včetně slavné Pulitzerovy ceny.

 

Oscar Wajd (podle Oscara Wildea) je přezdívka jistého Oscara de Leona, který má rád ženy, Pána prstenů a komiksy. Kromě toho trpí – mírně řečeno – nadváhou: Díaz jej charakterizuje jako „tlustého mimoně libujícího si ve sci-fi“.

Oscar má také vlastní tvůrčí ambice: sní o tom, že se stane novým Tolkienem. Na poli literatury se mu ovšem vede podobně jako v aréně milostných citů, tedy nijak zvlášť. Respektive nijak: Oscar se sice o ženy zajímá a je jim schopen vyznat lásku i na autobusové zastávce, ale vyvoleným kráskám je to úplně jedno. Výsledkem je, že Oscar je i ve svých třiadvaceti letech stále panic, což se s machistickou dominikánskou tradicí, podle níž je správný muž pořádný hřebec, moc neslučuje. A ještě k tomu žije v městečku Paterson ve státě New Jersey, o němž sice kdysi básník William Carlos Williams napsal slavnou báseň, ovšem dnes jde spíše o špinavou díru plnou přistěhovaleckých gangů.

Oscar je prostě totální outsider, antihrdina non plus ultra. Jako donkichotský hrdina má sice se světem ty nejčistší úmysly, ale na paty se mu lepí neuvěřitelná smůla. Štěstí v lásce – v Oscarově podání se jí rozumí i konverzace s dosluhující prostitutkou – se na něj sice jednou v životě usměje, ale zároveň pro něj má tragické následky. Dávná kletba seslaná na karibské národy příchodem Evropanů a spirála násilí roztočená pozůstatky trujillovské diktatury se spojí a jejich náporu nemůže Oscar čelit.

Oscar není na světě sám, má ještě sestru Lolu a matku Beli. Velkou pomoc od nich však čekat nemůže. Lola nemá pořádnou práci, zato má vlasy i rty obarvené načerno. Školu žádnou nemá a její přítel, mimochodem vypravěč celého příběhu, ji neustále podvádí. Nadto se neustále hádá s matkou, která je upracovaná ze dvou zaměstnání a znavená léty a rakovinou v pokročilém stádiu. Nebylo tomu tak vždy. Beli bývala kdysi krásná – jenže to žila se svou tetičkou v Dominikánské republice, chodila na soukromou střední školu a vypadalo to, že ji čeká zářivá budoucnost. Jenže to by si nesměla namluvit milence, jehož žena byla Trujillovou sestrou…

 

Název Díazova románu čtenáře klame, samotná kniha totiž ve skutečnosti o Oscarovi a jeho krátkém, nanicovatém životě vůbec není. Daleko důležitější je tu celá Oscarova a Beliina rodina, potažmo dominikánská historie posledních sedmdesáti let. Beli v příběhu slouží jako svorník mezi minulostí kdysi slavné a vážené dominikánské rodiny, která se připletla do cesty velkým dějinám, a nuznou přítomností v podobě neudržovaného domu v chudinské čtvrti, kde mládež nečeká jiná budoucnost než přemíra drog, sexu a střelných zbraní.

Pod rouškou lehce úsměvného příběhu o životě jednoho mimoně napsal Díaz imigrantskou ságu o rozpolcení, jež pramení z rozdílu mezi hodnotami zděděnými po předcích a realitou nové vlasti. Beli a její dvě děti v ní symbolizují základní problém všech komunit imigrantů: zásadní neporozumění mezi první a druhou generací přistěhovalců, z nichž první se cítí jako Dominikánci v cizí zemi a druzí jako vetřelci, kteří nepatří nikam.

Příběh Oscara Wajda je však především nesmírně zábavnou četbou. Díazův vypravěč má fantasticky obratný jazyk a z rukávu až hystericky hbitě sype detaily z minulosti jednotlivých postav. Jednou větou však zároveň dokáže popsat i jejich budoucí osudy. Ne nadarmo se takový styl nazývá hysterický realismus – čtenář je doslova zahlcen lavinou důležitých i naprosto okrajových fakt o době, zemi i lidech.

Děj knihy má úžasný spád, v němž rodinné dějiny střídají historická fakta. Suchopárná data však pokaždé shodí nějaký vtípek, pikantní detail nebo rovnou sprosťárna. Čtenář se sice musí prokousat četnými poznámkami pod čarou i výrazy ve španělštině, ale jejich smysl se dá vyrozumět z kontextu a když ne, je tu k dispozici překladatelkou připravený slovníček na konci knihy.

V nejlepších pasážích snese Díazovo psaní směle srovnání s romány Salmana Rushdieho, Gabriela Garcíi Márqueze či Zadie Smithové. Na rozdíl od nich však Díaz nepotřebuje pro svou ságu mnoho stovek stran, a čtenáře tak neohromuje ani neděsí monumentalitou svého vyprávění. Porota Pulitzerovy ceny se v roce 2008 rozhodla správně: Oscar Wajd i jeho stvořitel mají velmi slušnou šanci v historii americké literatury nějakou tu chvilku pobýt.

Richard Olehla, MFDnes

 

Faulkner, William: Komáři

faulkner_komariProti horku a hmyzu s Williamem Faulknerem
(Faulkner, William: Komáři. Překlad Petr Onufer. Rybka Publishers, Praha 2010, 376 stran.)

 

Faulkner knihu napsal přesně před osmdesáti lety v roce 1926, ovšem pokud po ní čtenář sáhne v letošním parném horku, má dojem, že jde o text současný: leitmotivem knihy je totiž spalující horko. A taky komáři z názvu knihy. Samozřejmě tento druhý Faulknerův román není zdaleka jen o horku a o komárech. Spíše to je humorný pohled na jižanskou společnost, jež se sužována vedrem a komáry do takové míry, že začíná své přírodní prostředí kopírovat. Postavičky, jimiž je text zabydlen, totiž v mnohém komáry připomínají. Bezvýznamně krouží kolem, bzučí a jejich život nesmyslně uplývá v stísňujícím vedru. Postavičky, které se střetávají na stránkách knihy, bzučí každá jinak – což odráží jejich původ a společenské postavení, ovšem když se do bzukotu zaposloucháme z větší vzdálenosti, zjistíme, že je v podstatě monotónní: je to bzukot pseudoumělců a pseudointelektuálů, bzukot, který jen na povrchu připomíná skutečnou řeč, bzukot, jenž je děsivou připomínkou efemérnosti a malichernosti.

Ústřední téma knihy se ale zrcadlí nejen v jejím obsahu, ale i ve formě. Román postrádá jakýkoli ústřední bod: jednotlivé motivy, dialogy a scény jsou seskupeny do neuspořádaného hroznu, kdy organizujícím principem není ani tak dějová linka, ale řada mytologických nebo mytologizujících odkazů. Faulkner přesazuje mýty a legendy, které utvářely západní kulturu, do „své země“ a tímto přenesením modernistické, v mnohém symbolistní poetiky do svého rodného kraje na americkém jihu vlastně opakuje proces kulturního překladu, jejž podstoupili zakladatelé amerického myšlení a literatury v 19. století.

Faulkner ale dokáže čtenáři nabídnout vedle symbolismu i humor – ten se nenápadně skrývá v replikách jednotlivých postav a ještě častěji mezi řádky. V tomto ohledu lze číst Komáry jako určitý předstupeň k pozdějším mistrovským dílům. Jako u každého geniálního spisovatele, i zde je mnohé nevyřčeno, jen nastíněno. Čtenář znovu a znovu žasne, co vše je možné slovy zachytit, nastínit, načrtnout. Přestože jde o raný Faulknerův román, jsou zde již zřetelně patrné prvky, které později autora celosvětově proslaví, zejména pak úžasná práce s jazykem. Faulkner se nezatěžuje charakteristikou, popisem, vše je naznačeno v úžasné zkratce v dialogu, přičemž každá z postav má svůj nezaměnitelný projev, svou volbu slov. Komáři nejsou snadná četba, záleží na každé slově, tónu – i proto je potěšitelné, že kniha vychází v překladu, který lze bez nadsázky označit za dokonalý. Onufer Faulknerovi rozumí a na textu je to vidět.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Bishopová, Elizabeth: Umění ztrácet

bishopova_umeniElizabeth Bishopová učí své čtenáře ztrácet… a nacházet
(Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet. Překlad a doslov Mariana Housková. fra, Praha 2004, 111 stran.)

 

Dnes již není pochyb o tom, že přinejmenším v angličtině patří Elizabeth Bishopová k nejvýznamnějším básníkům druhé poloviny dvacátého století. Z generace, která o sobě dala výrazně vědět po druhé světové válce, patří dokonce k nejinspirativnějším. Společně s Robertem Lowellem, Randallem Jarrellem a Johnem Berrymanem kriticky navázala na odkaz velkých modernistických básníků, jakými byli Ezra Pound, T.S. Eliot nebo Wallace Stevens. U nás Elizabeth Bishopová dosud příliš známá nebyla – výslovně se k ní jakožto zdroji inspiraci přihlásil například Petr Borkovec.

Útlá knížka, kterou na přelomu roku vydalo nakladatelství fra, je tedy nedocenitelná. Na zhruba sto stranách se nám dostane výboru z nevelkého básnického díla Bishopové (celkem vydala pouze čtyři sbírky), několik stránek velice zajímavé korespondence, přičemž například dopisy adresované Lowellovi se později staly předmětem roztržky mezi básníky, neboť exhibicionista Lowell bez svolení dopisy Bishopové přetiskoval ve svých básních. Výbor je doplněn vynikajícím doslovem překladatelky Mariany Houskové, která čtenáře seznámí nejen s obrysem života básnířky, ale dá mu nahlédnout i nuance, o něž jako překladatelka bojovala.

Elizabeth Bishopová asi nebyla zrovna milý člověk, ale psala brilantní poezii. Od mládí protežovaná básnířka se záhy stala součástí literárního establishmentu, což jí (na rozdíl od jejích následovníků) nebránilo vytvořit nevelké, ovšem o to úchvatnější dílo, které charakterizuje skvělý cit pro krajinu, úžasné popisy a jistá tajemnost: podobně jako třeba v Nabokovových prózách, i zde zůstává to nejpodstatnější ve vzduchu, nedořečené, zavěšené na pozadí indiferentní krajiny: „u nabílených plotů/ hrachory pnou se/ po mokrém bílém drátu; čmeláci zalezli/ do květů náprstníků/ a den se vytrácí.“ Ano, lze se dohadovat – jak dokola zdůrazňují její psychologizující vykladači – že její poezie pramení ze značných osobních problémů. Ono je to ale úplně jedno. Elizabeth Bishopová není velkou básnířkou proto, že měla problémy. Na světě ostatně je mnoho nešťastnějších lidí. Ani proto, že by tyto problémy nějak sublimovala do poezie. Prostě uměla psát. A že se za jemným předivem slov někde bleskne náznak utrpení? Inu, proč by nemohl. Kvalita poezie spočívá v něčem jiném.

Je dobře, že tohoto „jiného“ se nám dostalo i v českém překladu. Mariana Housková odvedla profesionální práci a její překlad snese přísná měřítka. Zachovává věrnost širokému spektru rýmů, polorýmů, konsonancí a dalších básnických postupů, které Bishopová ve své poezii používá. Je jen škoda, že v doslovu překladatelka tento dojem nepodtrhla. Staropanensky škrobený doslov klopýtá, je plný stylistických zhůvěřilostí (hlavně nepravé věty vztažné) a ohýbá se pod tíhou nesmyslných akademických klišé: proč nemůže být někomu něco blízké, ale musí to být „bytostně blízké“, a proč něco jiného nemůže být jen „cizí“, ale je to „bytostně cizí“. Vzhledem ke kvalitě knihy je o to větší škoda.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Chabon, Michael: Mapy a legendy

chabon_mapy a legendyChabonovy eseje jsou zároveň autorským vyznáním
(Michael Chabon: Mapy a legendy. Překlad Olga Bártová. Plus, Praha 2011, 176 stran.)

 

Esejistická edice Spekulum nakladatelství Plus se ukazuje jako velice zajímavé obohacení nebeletristického segmentu českého knižního trhu. Dosud v její nabídce dominovali tuzemští autoři: vyšly zde vybrané eseje Martina Hilského, Josefa Jedličky, Zdeňka Vašíčka a Aloyse Skoumala, přičemž jediným zahraničním autorem byl Terry Eagleton se svým Úvodem do literární teorie. Výbor z esejů Michaela Chabona, který ve Speculu vychází teď, jednak posiluje mezinárodní rozměr edice, jednak potvrzuje její zaměření, které vychází i ze samotného názvu: Speculum, tedy zrcadlo.

Jako jediný z dosud vydaných titulů ve zmiňované edici totiž přináší eseje, které jsou skutečně „zrcadlem” autorovy fiktivní tvorby. Ne snad, že by bylo možné tyto texty použít jako jakýsi jeden jediný klíč k interpretaci Chabonových příběhů, nýbrž osvětlují mnohé: vedou nás ke zdrojům jeho inspirace, z jiného pohledu nahlížejí vztah mezi fikcí a skutečností a nabízejí neotřelý pohled na roli populární literatury v moderní kultuře.

Jméno amerického prozaika Michaela Chabona není samozřejmě českému čtenáři neznámé. V překladu zde vyšly romány Záhady Pittsburghu, Konečné řešení: detektivní příběh, Židovský policejní klub, povídková sbírka Modelový svět, ale především — hned ten první vydaný česky v roce 2004 — Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, autorovo opus magnum a dílo, za které dostal v roce 2001 Pulitzerovu cenu. Tento vskutku „úžasný” román je blízký českému čtenáři i místně. Jeho první část se odehrává totiž v Praze v dobře před druhou světovou válkou a hlavní hrdina románu, židovský chlapec, jehož představivost je živena legendami o golemovi, opouští českou metropoli za velmi dramatických okolností a život si zachraňuje útěkem do Ameriky. Golem, jak jej zná z mnohých legend, je mu ztělesněním spravedlnosti, je to super-hrdina, který brání slabé a bezmocné, tedy židovskou minoritu, před zvůlí a útlakem. Po válce je protagonista románu svědkem obrovského vzestupu komiksu, tedy žánru, jenž na druhé straně Atlantiku začal plnit funkci dávných legend a jenž americkým dětem nahradil absenci historických mýtů. Chabon v románu staré mýty chytře propojuje s novými a zdůrazňuje nejen jejich vliv na představivost dětí, nýbrž především na jedné straně silně pociťovanou potřebu nerozlišovat příliš ostře mezi fikcí a skutečností a na straně druhé naopak touhu velice ostře rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Právě toto téma je jedním z hlavních, které se objevují v Chabonových esejích z knihy Mapy & legendy. Řečeno dramaticky, jeho eseje jsou obhajobou představivosti jakožto činnosti, která nás pojí s něčím hlubším či prvotnějším. Fikce v Chabonově podání není protipólem skutečnosti; mnohem spíš je jejím rozšířením. Nelze ji měřítkem skutečnosti poměřovat, neboť skutečnost mimeticky nezobrazuje, nýbrž si z ní vybírá to, co autor pokládá za relevantní, a nabízí svou vlastní skutečnost. Snad i proto Chabon upírá svou pozornost na žánry, které jsou z hlavního proudu literatury vytlačovány na okraj: je to povídka, jenž je čím dál víc odstrkována do pozadí z ekonomických důvodů, ale též komiksy a science-fiction, které — jak se domnívá Chabon — jsou vytlačovány do jakýchsi ghett. Tento svůj názor poměrně přesvědčivě dokládá v textu věnovaném Cestě Cormaca McCarthy, lépe řečeno její recepci u kritiky a u čtenářů. „Někteří čtenáři a spisovatelé chovají vůči science-fiction tak silné předsudky, že shovívavý kritik v recenzi sci-fi díla mainstreamového autora často volí výrazy jako ,podobenství’ a ,báje’, aby autorovi umetl cestičku,” píše Chabon a o něco dál dodává: „Literárním dílům o celosvětové katastrofě dodává relativní legitimnost fíkový list v podobě satirického či náboženského významu i fakt, že svět bez superpočítačů, vesmírných lodí a bojovných třímetrových kočkovitých mimozemšťanů z planety Kzin nijak neodporuje běžnému realismu.” Přes diskusi o žánru a zvláštnosti jeho postavení se tak dostává k tématu, o němž byla řeč výše. Jako čtenáři jsme až příliš často uvězněni v kleci realismu: staré mýty jsme ještě schopni interpretovat jako alegorii, ale jakmile není možnost vtisknout nereálnému náboženský rozměr, pozbývá na serióznosti, vnímáme ho jako cosi nevážného, ba až laciného.

Provázanost témat činí z Map & legend úchvatnou esejistickou knihu. Je chytrá, inspirativní a v neposlední řadě výborně napsaná. Jakkoli eseje jsou značně různorodé – od čistě literárních přes obecně kulturní až po memoárové – tvoří zajímavý celek a čtenáři otevírají myšlenkový svět jednoho z nejzajímavějších prozaiků současné Ameriky.  

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

DeLillo, Don: Prašivý pes

delillo_prasivy pesDeLillo je básník moderní paranoie
(Don DeLillo: Prašivý pes. Překlad Petr Fantys. Plus, Praha 2011, 312 stran.)

 

Americký prozaik a nedávný host pražského Festivalu spisovatelů Don DeLillo patří společně s Philipem Rothem a Cormacem McCarthym k těm několika málo autorům, kteří si mohou nárokovat pozici žijících klasiků. Jejich dílu se dostalo širokého uznání od čtenářů i kritiků a zároveň jsou inspirací pro své mladší kolegy, což zejména v případě DeLilla platí vrchovatou měrou.

Svou vynikající reputaci si vysloužil poměrně v krátkém rozmezí. Dlouhá léta se živil různě, mimo jiné jako reklamní textař jedné z největších celosvětově působících agentur, románově debutuje až ve čtyřiatřiceti letech románem Americana, načež v krátkém sledu vydal několik dalších románů, z nichž je rozhodně nejpozoruhodnější Prašivý pes z roku 1978, který nyní v hezkém překladu Petra Fantyse vychází konečně i česky.

Prašivého psa dostává český čtenář do rukou v okamžiku, kdy už měl příležitost s DeLillem se seznámit. Předně v roce 2002 vyšel v českém překladu autorův monumentální epos Podsvětí, kniha, jež překvapila jednak svým rozsahem a jednak úchvatnou schopností zkratky, kdy se DeLillovi z detailně rozpracovaného obrazu jednoho baseballového utkání podařilo vytvořit panoramatické plátno dějin Ameriky ve druhé polovině dvacátého století. Dlužno podotknout, že ještě předtím vyšel česky jeden z jeho vůbec nejlepších románů – Bílý šum. Bohužel pro kvality překladu jej čtenář mohl jen stěží ocenit a román by zcela jistě zasloužil nového českého vydání. V poslední době se čeští nakladatelé věnovali novějšímu DeLillovu dílu: v roce 2008 vyšel v českém překladu Padající muž, román zpracovávající útok na newyorská dvojčata, dále předloni miniaturní próza Bod Omega, spíše povídka než román odehrávající se na pozadí iráckého konfliktu, a v blízké době vyjde i román Cosmopolis, jejž lze číst jako věšteckou předpověď krachu finančního systému.

Právě poslední DeLillovy prózy představovaly pro čtenáře poměrně tvrdý oříšek: triptych krátkých textů (vedle Bodu Omega a Cosmopolis ještě česky dosud nevydaná kniha s obtížně přeložitelným názvem The Body Artist) tvoří zvláštní soubor, který je podle všeho pochopitelný jen v celku a na základě znalosti předchozích autorových děl. DeLillo bývá občas charakterizován jako autor-prorok, někteří kritici dokonce tvrdí, že v Podsvětí se mu podařilo předpovědět apokalypsu 11. září. To je samozřejmě nadnesené. DeLillo je především bystrý pozorovatel, autor, který dokáže v několika větách, ve sloganu (zde uplatňuje dlouholetou praxi reklamního textaře) vyjádřit něco, na co jiní spisovatelé potřebují sáhodlouhé opisy. Ale nezachycuje jen přítomnost – spíše než do budoucnosti se jeho zrak upírá do bezprostřední minulosti a pokouší se dovtípit, jakým směrem mohou sílící tendence vést.

Takovým zvláštním pohledem do minulosti je i Prašivý pes. Hlavní záhadou románu situovaného do přítomnosti je totiž tajemné pornografické video z Hitlerova bunkru, v němž údajně vystupuje i Vůdce. Jak ve výborném doslovu píše překladatel Petr Fantys, toto video se stává „svatým Grálem”, kolem něhož se točí celá kniha. Video, které je možná jen chimérou, se najednou stává úhelným kamenem celého příběhu. Příběh nás mimo jiné zavádí do světa galeristů a obchodníků s uměním, kteří samozřejmě vidí ve videozáznamu příležitost finančně profitoval. Ale nejen to. Zároveň lze mezi řádky číst přesvědčení, že toto intimní video umožní „pochopit”; film je více než slova, je to reálnější médium a jako takové je i přesvědčivější.

Zejména ve svých raných textech zachycuje DeLillo jistou paranoiu prostupující moderní společností (asi nejvíce v románu Libra, v němž živí spekulativní teorie o atentátu na Kennedyho). Vše prostupující paranoia se mu stává systémem, který formuje jeho jednotlivé aktéry a neumožňuje jim úniku. Vytváří v nich bytostné napětí: na jedné straně touží po reálné skutečnosti, na straně druhé nejsou schopni tuto skutečnost přijmout, protože jí nevěří. Potřebují drogu, a tou je jim příslovečné baudrillardovské „simulacrum”.

Touha po takové realitě je vlastně touha pornografická — a příběh, který nám DeLillo předkládá v Prašivém psu toto ilustruje více než přesvědčivě. Čtenář nebo divák touží po maximální intimitě, bezprostřednosti, zpravodajství už nevnímá jako výpověď o reálném světě, ale jako akt voyeurství – jak to ostatně dobře známe ze současných médií. Video kopulujícího Vůdce – pokud by se protagonistům románu podařilo najít – pak nabídne neodolatelnou kombinaci pornografie, perverzity a masového vraha, jež se pro mnohé stává idolem. A právě tato kombinace, naznačuje DeLillo, by se stala dokonalým simulakrem dějin.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Dick, Philip K.: Blade Runner; Počkej si na loňský rok; Král úletů

dick_kral uletuPhilip K. Dick píše o schizofrenii a přetvářce amerického předměstí
(Philip K. Dick: Král úletů. Překlad Robert Hýsek. Argo, Praha 2004, 208 stran.)
(Philip K. Dick: Počkej si na loňský rok. Překlad Robetr Tschorn. Argo, Praha 2004, 216 stran.)
(Philip K. Dick: Blade Runner. Překlad Ludmila Bartošková. Argo, Praha 2004, 220 stran.)

 

Nakladatelství Argo uvedlo na trh hned několik románů dnes kultovního amerického spisovatele Philipa K. Dicka: v revidovaném překladu vyšla znovu románová předloha slavného filmu Blade Runner, dále sci-fi Počkej si na loňský rok a v Edici angloamerických románů velice zajímavá próza Král úletů. Podívejme se nejprve na ni.

Americké předměstí v době po druhé světové válce, to jsou stavebnicové domky na hypotéku, uniformní zahrádky s pečlivě střiženým trávníkem a spousta smějících se dětí. Předměstí (a maloměsto) je opakem velkoměstských ghett někdejší hospodářské krize, stejně jako bezútěšného venkova, jak jej popsal třeba Steinbeck v Hroznech hněvu. Člověk sice nežije v úplné bídě a chaosu jako před válkou, nicméně iluze řádu a blahobytu je velmi drahá: jedinec musí obětovat svou svobodu, skrýt všechny případné odchylky od normálu, hezky každý den chodit do práce a pravidelně splácet hypotéku.

Philip K. Dick byl jakožto autor vždy nedůvěřivý k iluzím jednoty, k totalitě, a v Králi úletů odkrývá schizofrenii skrývající se v domnělém řádu se vší palčivostí. Je jen iluze, že život má řád. Je jen iluze, že lidé žijící v upravovaných domečcích a vodící v neděli dítky do kostela, jsou šťastní. Hluboko v nitru se skrývají běsy, které nedokáže zvládnout, ba ani potlačit nikdo. Text je jakousi mozaikou tří různých pohledů z naprosto odlišných perspektiv. Asi hlavním z vypravěčů je mírně vyšinutý, leč v zásadě neškodný Jack Isidore ze Seville v Kalifornii, který je ve svém světě věčným outsiderem. Jack se nedokáže přizpůsobit, věčně žije ve svých snech a před tvrdou realitou současného světa utíká do oblasti sci-fi.

Zatímco on je člověk veskrze nepraktický, vlastně jakýsi sociální imbecil, jeho sestra Fay je naopak velmi protřelá. Vychytrale se vdá za bohatého, nicméně nepříjemného a dosti panovačného muže, zároveň si však najde mladého submisivního milence Nathana. Vše spěje do finále, když je Fayin muž Charley s infarktem hospitalizován, Nathan odchází od své ženy a plánuje šťastnou budoucnost s Fay. Charley však proti očekávání z nemocnice odchází po svých a vrací se domů. Jeho návrat se bez krve neobejde.

Štěstí, jež by mělo vyvěrat z řádu života, tu však nikdo nenajdeme. Toto je kniha o lidech žijících ve zdánlivě šťastném světě, ovšem z nichž ani jeden šťastný není. Jack je nešťastný a rozervaný ze své podstaty: není schopen pochopit svět kolem sebe a v důsledku toho mu nezbývá nic jiného než smutná uzavřenost. Charley by chtěl vše, jen si při své omezenosti neuvědomuje, že ne vše se dá koupit za peníze, které jsou mu měřítkem všeho. Fay je nešťastná z toho, jaká sama je i z prostředí ve kterém žije: „Tady ti musej odhlasovat na třídní schůzce, jestli si můžeš zapnout zip na kalhotách. Bože můj, starám se tady o skauty, o taneční kroužek – a teď nám přestanou posílat děcka, nebudou mi nosit poštu, odpojí mi elektřinu – v sámošce mi nic neprodají, a i pro blbej chleba budu muset jezdit do Petalumy – ani benzín mi tu neprodají“ reaguje hystericky, když se provalí její nevěra. Nathan je tak trochu snílek, tak trochu zoufalec, který s sebou nechá vláčet a jehož hlavním životním problémem je to, že absolutně netuší, co chce. V Králi úletů jako by nám Dick říkal, že celá představa o šťastném a spokojeném životě je jeden velký úlet.

Počkej si na loňský rok je kniha naprosto odlišná, byť mezi tématy zde jistá podobnost je. I zde se klasik sci-fi žánru pouští do zkoumání vztahu mezi dualitami jako jsou člověk/android, iluze/realita, minulost/budoucnost. A stejně jako v Králi úletů, i v tomto sci-fi románu jde o to, že to, co vidíme, vůbec není takové, jaké se nám na první pohled jeví. Dr. Sweetscent působí jako lékař na planetě zmítané válkou, kde žije se svou ženou závislou na silných narkotikách způsobujících poruchy časového vnímání. Na pozvání záhadného posla vyslaného neznámým zámožným mužem se dr. Sweetscent vydává na cestu do města, jež je přesnou kopií Washingtonu, jenže se nachází na Marsu. Inu, i to je možná budoucnost lidstva, nicméně Sweetscent na své cestě nahlédne mnohem hlubší skutečnosti, než jen to, že zemský svět lze replikovat na jiném místě vesmíru. Jeho zjištění jej vede k radikální proměně názoru na svět.

Vydáním těchto dvou knih přiblížilo Argo českého čtenáře opět o krok blíž k poznání Dickova díla. Když Philip K. Dick ve věku 53 let v roce 1982 zemřel, zůstalo po něm na šestatřicet románů a pět sbírek povídek. Jeho paranoidně-schizofrenní vize budoucího světa našla v druhé polovině osmdesátých a v devadesátých letech nadšené publikum a bývalý přispěvatel do obskurních plátků a autor „brakových“ románů došel uznání, o jakém se mu za života asi ani nezdálo. Velkou zásluhu na jeho světové proslulosti má film: snímky jako Blade Runner, Total Recall, Minority Report nebo Paycheck dokázaly oslovit publikum po celém světě. My se díky překladům, které teď vyšly v Argu, můžeme přesvědčit, že Dickova tvorba není dobrá jen jako inspirace pro kinematografii, ale že přinejmenším některé z románů, byť nikoli všechny, obstojí samostatně i jako literatura.

 

Ladislav Nagy, Hospodářské noviny

Kerouac, Jack: Vize Codyho

kerouac_codyZkušenost a literatura
(Jack Kerouac: Vize Codyho. Překlad Josef Rauvolf. Argo, Praha 2011, 606 stran.)

Již přinejmenším od Emersona se jako červená nit vine americkou literaturou důraz na osobní zkušenost prožitek. Tento důraz nachází své základy částečně v puritánské náboženské zkušenosti, částečně v romantismu a literaturu tak vnímá jako něco, do čeho se přirozeně obtiskuje vlastní já autora.

Tato tendence je ještě silnější u beatniků. Jejich psaní se živí zkušeností a – zároveň – literatura formuje jejich život. Řečeno jinými slovy, definice života se zužuje na to, co lze zajímavě postihnout literární formou. Ta se ovšem odklání od tradičních způsobů vyprávění, hledá nové formy, které by tuto zkušenost dokázaly zachytit co nejlépe… a vposledku se i samotné psaní stává zkušeností. Ostatně i proto Kerouac svůj nejslavnější román Na cestě vychrlil během několika dní na jednu obří roli papíru: snažil se tak dosáhnout maximálně přesného otisku, nic jej nesmělo rozptylovat, do vyprávění nesměly proniknout žádná narušení, mezery, jeho jedinými hranicemi měly být začátek a konec knihy.

Román Na cestě byl inspirován fascinující osobností (alespoň pro autora) Neala Cassadyho a kniha publikovaná po zdlouhavém přemlouvání nakladatelů (napsána 1951, vydána 1957) je zajímavou výpovědí o jejich přátelství. V letech 1951, tedy již po dokončení románu, napsal Kerouac několik dalších pasáží o Cassadym, které nejprve do románu vložil, ale nakonec zase vyjmul a rozpracoval do díla, jež mělo být tím největším: Vize Codyho. Kerouac na tomto mohutném románu pracoval v letech 1951 a 1952, tedy okamžitě po dopsání Na cestě, kniha však spatřila světlo světa až mnohem později, když si mezitím získala značný věhlas v literárních kruzích a uměleckém undergroundu. Zatímco pro Na cestě hledal Kerouac nakladatele sedm let, jeho opus magnum si tuto cestu hledal před dvě desítky let a kompletní text vyšel až v roce 1973, tedy po autorově smrti.

Nyní tato významná kniha vychází péčí nakladatelství Argo a v překladu Josefa Rauvolfa i v češtině, což je samozřejmě počin, který lze jen pochválit. Čeští čtenáři Jacka Kerouaca – a není jich málo, vždyť původní vydání Na cestě bylo jednou z nejsvětlejších událostí sedmdesátých let u nás – tak mají možnost srovnání. Co je lepší? Kompaktnější Na cestě, anebo naopak rozmáchlé Vize Codyho, které zachycují některé z událostí popsaných v předchozím románu jakoby zrychleně a obohacují je o další detaily, včetně podrobných přepisů magnetofonových nahrávek mezi autorem a Cassadym?

Kniha zvíci šesti set stran je skutečně monumentální a bylo by možné argumentovat, že pro autorův literární účel je taková mohutná forma nutná, snad je v tom i cosi z whitmanovské rozmáchlosti. Nicméně stejně tak lze namítat, že každé hranice jsou arbitrární a že i 600 stran by mohlo být považováno za málo. Proč ne třeba 6000?

Vize Codyho předkládají čtenáři zvláštní směs textů: jsou zde fascinující pasáže, zejména přetištěná korespondence (ostatně právě dopis od Cassadyho prý autora inspiroval k tomu, aby Na cestě psal formou více či méně volných asociací); na druhé straně třeba přepisy magnetofonových nahrávek rozhovorů, které mají celému textu dodat autentičnosti, se jaksi míjí účinkem a působí naopak dosti křečovitě. Což čtenáře nutně vede k tomu, aby si kladl otázku, zda nějaký takový „otisk” skutečnosti, již jednou vyřčeného slova je vůbec možný a zda literatura nemá své vlastní zákonitosti jak dosáhnout přesvědčivosti.

Sečteno a podtrženo, Vize Codyho jsou zajímavý text. Nikoli román, protože k románové formě mají skutečně daleko. Ale text je to zajímavý, místy dokonce uhrančivý, úchvatný, zejména pak nepochybně pro ty, které zajímá postava Jacka Kerouaca a prostředí, v němž se jeho talent rozvíjel. Kniha se v češtině – i díky nápaditému převodu – čte velice dobře, nicméně jako čtenářský zážitek je kompaktnější Na cestě silnější.

 

 

Ladislav Nagy, Reflex