McCarthy, Cormac – portrét

McCarthyMuž ze starého světa Cormac McCarthy

 

Jméno amerického prozaika Cormaca McCarthyho sice není v České republice tolik známé, ovšem v USA jde už od roku 1992, kdy McCarthy vydal román Všichni krásní koně, o literární hvězdu největší velikosti. V tomto románu se konečně spojily dva faktory, jež každého autora vystřelí na Olymp: komerční úspěch i přízeň kritiky.

 

Prominentní kritik Harold Bloom označil Cormaca McCarthyho za jednoho ze čtyř největších žijících autorů Ameriky; v jeho výběru stojí po boku klasiků postmoderny Thomase Pynchona a Dona DeLilla a židovského autora Philipa Rotha. V anketě deníku New York Times o nejlepší americký román posledních 25 let, v jejímž rámci bylo loni osloveno přes sto významných osobností literárního světa, se McCarthyho román Krvavý poledník umístil na třetím místě (dlužno podotknout, že jak DeLillo, tak především Roth také mají v seznamu bohaté zastoupení).

Vždycky tomu tak ovšem nebylo. McCarthymu trvalo takřka třicet let, nežli se dostal až na vrchol a jeho první romány vzbuzovaly spíše příslib do budoucna, než masové nadšení ze strany čtenářů i kritiků

 

Cormac McCarthy se narodil jako Charles McCarthy roku 1933 ve městě Providence ve státě Rhode Island. Dříve než jej stačila ovlivnit bohatá literární tradice Nové Anglie, odstěhoval se s rodiči do Knoxville ve státě Tennessee. Zde absolvoval i místní univerzitu, kam se vrátil i po absolvování vojenské služby. Akademická půda byla i svědkem McCarthyho prvních literárních pokusů: ve studentském časopisu uveřejnil dvě povídky.

Roku 1961 se McCarthy poprvé oženil (což v budoucnu ještě dvakrát zopakoval) a o čtyři roky později mu vychází první román Strážce sadu. Jeho rukopis poslal McCarthy přímo do slavného nakladatelství Random House – prý protože to byl jediný nakladatelský dům, o kterém do té doby slyšel. Tam jej dostal na starost redaktor Albert Erskine, který tu předtím redigoval díla Williama Faulknera. A vliv velikána americké jižanské literatury jako by byl na McCarthyho debutu znát. Děj románu se odehrává v jedné malé, izolované komunitě v meziválečném Tennessee a jeho hrdiny jsou čtrnáctiletý chlapec a o mnoho starší vyděděnec a pašerák alkoholu, z nějž se později vyklube vrah chlapcova otce. Už tady si McCarthy vyzkoušel mnohé motivy, jež rozvinul v pozdějších románech: mladého hrdinu a jeho ochránce-pěstouna, jejich soužití s přírodou, smysl pro zvrácenou ironii osudu i oslavu starosvětských hodnot, které jako by do světa dneška vůbec nepatřily

Kritika přijala román docela vlídně, ovšem nejednalo se o žádnou velkou literární událost. McCarthy se tedy sebral a s pomocí autorského stipendia odjel do Evropy, kde na Ibize napsal román druhý. Nesl název Venkovní tma a McCarthy tu tématicky přitvrdil: jeho protagonistkou je totiž mladá dívka, jež čeká dítě s vlastním bratrem. I zde se objevují témata typická pro celou autorovu tvorbu: odcizení a perverze a násilí jakožto projevy lidské přirozenosti. V nastoupeném trendu McCarthy pokračoval i ve třetím románu Dítě Boží, jehož hrdinou je pro změnu nekrofil a pedofil, který, když mu dojdou milenky sešlé ze světa přirozenou cestou, začne si je opatřovat vlastními silami.

Ve čtvrtém román Suttree, který vyšel roku 1979, se McCarthy pro jednou odklonil od temných témat. Autor na knize pracoval s přestávkami celých dvacet let a výsledkem byl příběh s autobiografickými prvky psaný experimentální formou ne nepodobnou Joyceově Odysseovi o muži, jenž se navzdory privilegovanému společenskému postavení raději stane rybářem na řece Tennessee.

 

V té době už McCarthy bydlel v texaském El Pasu, kam se odstěhoval po druhém rozvodu. Ze stipendia, v jehož rámci dostal peníze na rok, dokázal nakonec vyžít čtyřnásobek času, během nějž napsal svůj první velký román. Krvavý poledník je příběh života bezejmenného uprchlíka (autor jej celou dobu nazývá prostě „kluk“), který se připojí ke Glantonovu gangu, což byli skuteční lovci skalpů, kteří na mexicko-americké hranici vraždili kromě Indiánů také mnoho nevinných civilistů a rozpoutali v pohraničí skutečný teror. Jde o McCarthyho první knihu o americkém Jihozápadě, o mýtickém prostoru na hranici mezi USA a Mexikem. Pro uvození přímé řeči tu autor nepoužívá uvozovky, což se v dalších románech stalo jeho poznávacím znamením, a postavy tu mluví hovorovou řečí, ovšem doplněnou o četné archaismy.

Kritika i čtenáři přijali román nejprve vlažně, především kvůli naturalisticky vylíčeným násilným scénám, ovšem během doby se z něj stalo jedno ze základních děl moderní americké literatury. McCarthy v románu prokázal obrovskou historickou erudici a vytvořil opravdovou, ničím nepřikrášlenou kroniku osídlování Spojených států se všemi negativními jevy, jež je provázely. Jak je u McCarthyho zvykem, dobro nakonec nezvítězí. Právě naopak, posledním přeživším je démonický soudce Holden, ztělesnění veškerého zla a jedna z nejodpudivějších postav, kterou kdy literatura zrodila. Krvavý poledník vydobyl svému tvůrci nálepku kultovního autora, i když prozaik Richard Selzer o něm poté, co si přečetl Krvavý poledník, prohlásil: „McCarthy je génius – i když asi trochu šílený.“

 

Na definitivní uznání, podpořené ziskem Národní knižní ceny, a především kýžený komerční úspěch si McCarthy musel počkat do roku 1992, kdy vyšel první díl Hraniční trilogie, román Všichni krásní koně. Po temnotě, děsu a brutálním násilí, před nímž není úniku, tu není ani vidu, ani slechu; místo toho nastupuje romantika v podobě příběhu dvou mladíků, kteří se na koních vydají do Mexika, kde se živí jako kovbojové a krotitelé koní. Brzy následovala Hranice, jež na scénu uvedla dalšího mladého hrdinu. Titul knihy má mnoho významů: nejde totiž o pouhý fyzický předěl mezi dvěma státy, ale také o linii, jež dělí sen a realitu, vyprávění a skutečnost a v neposlední řadě také život a smrt. Cyklus uzavřel roku 1998 román Města na planině, v níž McCarthy svedl oba hrdiny z předchozích románů dohromady.

Zdálo by se tedy, že ke stáru McCarthy změknul a časy hrůz jsou už nenávratně pryč. Jenže chyba lávky. Pochybovače vevedl autor z omylu temným thrillerem Tahle země není pro starý, jehož nečekaně věrná adaptace z dílny bratří Coenových právě běží českými kinosály. V příběhu o muži, který jednoho dne najde v pouští vedle mrtvol pašeráků drog také balík peněz a pokušení vzít jej neodolá, ačkoliv ví, že jej čeká smrt, nebliká ani záblesk naděje. Ve vzduchu je cítit konec světa a v závěru nade vším vládne smrt a zmar.

Apokalyptický rozměr dotáhl McCarthy do extrému ve svém doposud posledním románu Cesta, za nějž autor loni obdržel Pulitzerovu cenu. V románu jsme svědky putování otce se synem (vzpomeňme McCarthyho debutu) krajinou zničenou jakousi blíže nedefinovanou katastrofou. Stopy po lidském společenství už takřka vymizely, takže vyvstává otázka, jaký je smysl cesty dvojice hlavních hrdinů. McCarthy dává odpověď až na samém konci, v němž se překvapivě najde místo i pro kousek střízlivé naděje.

 

Ke slitování s postavami Cesty snad autora inspiroval jeho osmiletý syn, kterého má se svou třetí ženou. Letos pětasedmdesátiletý McCarthy žije spokojeně v Novém Mexiku, v poslední době se už tolik nestraní novinářů a publicity – dokonce vystoupil i v televizním interview s Oprah Winfreyovou, která si Cestu vybrala do svého knižního klubu. Milovník starých pořádků, střelných zbraní a chřestýšů prostě dokáže překvapit i na stará kolena.

 

 

Richard Olehla, MFDnes, 1. 3. 2008

Ťin, Cha – portrét

cha tinV roce 1985 odešel CHA ŤIN (1956) z Číny do USA, kde studoval na Brandeisově univerzitě. Po masakru na Náměstí nebeského klidu (1989) se definitivně rozhodl pro život v exilu. Pracoval zprvu jako poslíček a noční hlídač, poté dostal příležitost vyučovat jako hostující profesor na Emory University v Atlantě; nyní učí na Boston University.

Je autorem pěti svazků poezie, čtyř povídkových knih a šesti románů. Za knihy povídek získal Flannery O´Connor Award a Hemingway Foundation/PEN Award. Světové proslulosti dosáhl románem Čekání na Lina (Odeon, 2001), když za něj roku 1999 obdržel National Book Award a o rok později i PEN/Faulkner Award. Společně s Philipem Rothem, E. L. Doctorowem a J. E. Widemanem patří Cha Ťin ke čtyřlístku spisovatelů,  kteří v dosavadní třicetileté historii získali Faulknerovu cenu opakovaně: povedlo se mu to ještě s dílem War Trash. Rekviem za Nanking je jeho dosud nejnovější román.

Cunningham, Michael – portrét

cunninghamAmerický prozaik MICHAEL CUNNINGHAM (1952) se narodil v Cincinnati ve státě Ohio, ale dětství prožil v kalifornské Pasadeně. Po studiích na Stanfordu a na University of Iowa rozvíjel svůj talent v kurzech tvůrčího psaní a prosazoval se ve vlivných časopisech. Roku 1984 debutoval prózou Zlaté státy, v níž zpracoval oblíbené anglosaské téma ztráty dětské nevinnosti. Jeho následující román Domov na konci světa (č. 2005) měl nejprve podobu krátké prózy shrnující vstupní partii díla, jež pod názvem Bílý anděl vyšla v týdeníku The New Yorker a autor se s ní probojoval až do antologie nejlepších amerických povídek roku 1989. Roku 2004 látku podle spisovatelova scénáře zfilmoval režisér Michael Mayer. Třetí Cunninghamův román Z masa a kostí (1994) líčil ságu přistěhovalecké rodiny Stassosových, nad jejímiž excentrickými členy tvůrce sklenul dramatický oblouk událostí jako ve starořecké tragédii. Pulitzerovu cenu, Faulknerovu cenu amerického PEN-klubu a především celosvětový ohlas si Cunningham získal prózou Hodiny (č. 2002), v níž se poklonil kolegyni Virginii Woolfové a jejímu modernistickému manifestu Paní Dallowayová. Podle příběhu této slavné spisovatelky a dvou jejích pozdějších obdivovatelek natočil Stephen Daldry stejnojmenný oscarový film, s úspěchem promítaný i v našich kinech. Odkazu amerického básníka Walta Whitmana vzdal Cunningham hold v díle Vzorové dny (č. 2006). Jeho zatím poslední román se jmenuje Za soumraku.

Foer, Jonathan Safran – portrét

foerTalentovaný Jonathan Safran Foer

 

Jonathan Safran Foer (1977) je v současné době jednou z nejzářivějších hvězd americké literatury. Jeho literární kariéra začala cestou na Ukrajinu, kam absolvent prestižní univerzity v Princetonu odjel hned po ukončení studií po stopách rodinných kořenů. Z cesty se vrátil obohacen nejen o okolnosti narození svého dědečka, ale především o barvité zážitky. Právě zkušenost s prastarým světem ukrajinských židovských osad, jenž se mísí s realitou postkomunistické Ukrajiny, dala vzniknout Foerově prvotině Naprosto osvětleno, v níž vynalézavým způsobem proplétá dvousetletou historii jednoho židovského štetlu s vlastní cestou, na níž jej doprovázel místní  průvodce Saša. Jeho ruštinou ovlivněná groteskní angličtina, jíž Foer napsal podstatnou část svého románu, se stala předmětem obdivu mnoha jeho kolegů a přispěla k obrovskému úspěchu mladého autora. Ostatně, čeští čtenáři mají možnost posoudit Sašovu novořeč sami: překlad Richarda Podaného se ucházel i o Magnesii Literu.

 

Newyorské útoky očima devítiletého

Po takovém úspěchu je vždy těžké přijít s druhou knihou a ještě obtížnější je uspět. Foerovi se však vtipnou šarádu z Naprosto osvětleno podařilo v další knize v mnohém překonat. Vypravěčem románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko je devítiletý chlapec, který si celé osudné zářijové ráno, kdy jeho otec nalezl smrt v troskách Světového obchodního centra, zaznamenal do svého deníku. Matematicky nadaný Oskar, který ve volném čase vynalézá nové věci a píše dopisy slavnému fyzikovi Stephenu Hawkingovi, jehož Stručná historie času je jeho oblíbenou knížkou, chce najít důvod, proč jeho otec zemřel. Poté, co v jeho věcech objeví tajemnou obálku s klíčem, se vydává na fascinující výpravu po New Yorku, jejímž cílem je nejen pochopit kořeny celé tragédie, ale především sám sobě odpustit lež, jíž se onoho dne dopustil. Jeho cesty po pěti newyorských okrscích jsou konfrontovány s historií dědečkovy rodiny, v níž hraje klíčovou úlohu spojenecký nálet na Drážďany v únoru 1945. Osobní, rodinná i národní utrpení se prolíná a společně tvoří hluboce lidský a dojemný příběh smutku, který si musely prožít tisíce pozůstalých po obětech válečného a teroristického běsnění. Příšerně nahlas a k nevíře blízko je jedním z nejpovedenějších pokusů o vyrovnání se s největším traumatem současné americké společnosti.

 

Richard Olehla, MFDnes, 20. 5. 2006

 

Dílo:

Naprosto osvětleno

Mladý Američan Jonathan Safran Foer se vydává na Ukrajinu pátrat po stopách své rodiny, Společnost mu na cestě dělá místní průvodce Saša, Sašův dědeček a pes.

 

Neuvěřitelně nahlas a k nevíře blízko

Devítiletý Oskar putuje po New Yorku ve snaze dobrat se příčiny smrti jeho otce, jenž zahynul při teroristických útocích na Světové obchodní středisko 11. září 2001.

 

Strom kódů

V českém překladu doposud nevydáno. Spíše než o knihu jde o umělecké dílo, které vzdáleně připomíná knihu. Experiment, který úplně nevyšel.

Eugenides, Jeffrey – portrét autora

EugenidesJeffrey Eugenides pochází z Detroitu, kde se narodil roku 1960, po otci má však řecké a po matce anglo-irské kořeny. Na prestižní Stanfordově univerzitě vystudoval angličtinu a tvůrčí psaní a svou první povídku uveřejnil roku 1988. V roce 1993 vydal svůj první román Sebevraždy panen (Virgin Suicides, č. Host, 2013), který by přeložen do patnácti jazyků a v roce 2000 převeden do filmové podoby. Kniha vypráví příběh pěti -náctiletých sester z katolické rodiny, které všechny v průběhu jednoho měsíce spáchají sebevraždu. Ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o depresivní téma, v Sebevraždách panen jsou i humorné pasáže. Eugenidesovi trvalo deset let, než uveřejnil další román s těžko přeložitelným názvem Middlesex (do češtiny převeden jako Hermafrodit, č. BB/art, 2009) . Hlavním hrdinou je Cal Stephanides, jenž se narodil roku 1960 v Detroitu rodičům řeckého původu jako Calliope Helena Stephanidesová (všechny tyto údaje, mimo jména, se shodují s Eugenidesovými daty, Hermafrodit tedy obsahuje autobiografické rysy). Během dospívání v sedmdesátých letech se však Calliope změní na Cala: Calliope / Cal je hermafrodit. Hermafordit byl kritiky z The New York Times jmenován jedním ze sedmi nejlepších děl roku 2002 a byl za tento rok nominován na Národní cenu knižních kritiků (National Book Critics Circle Award). Jeffrey Eugenides mezitím absolvoval stipendijní pobyt v Berlíně. Roku 2011 vyšel jeho třetí román Hra o manželství (The Marriage Plot, č. Host 2012). Jeffrey Eugenides v současné době žije v Princetonu v americkém státu New Jersey, kde na tamní univerzitě zastává post profesora tvůrčího psaní, a píše scénář k chystanému filmu na motivy jeho posledního románu. Podle jeho slov bude jeho dalším knižním projektem sbírka povídek.

 

Richard Olehla

Roth, Philip – portrét autora

rothPhilip Roth se narodil 19. 3. 1933 v Newarku ve státě New Jersey. Na rozdíl od Bernarda Malamuda, Isaaca Bashevise Singera i Saula Bellowa vyrůstal v asimilované rodině, náležel k střední třídě a bydlel na bohatších amerických předměstích. Univerzitní vzdělání zakončil roku 1955 na Chicagské univerzitě titulem M.A. a poté vstoupil do armády, roku 1956 byl však zraněn a armádu opustil. Působil na několika univerzitách, kde učil anglickou literaturu a později také tvůrčí psaní. V roce 1959 uzavřel sňatek s Margaret Martinsonovou, už od roku 1963 však žili odděleně a roku 1968 Margaret Martinsonová zemřela při automobilové nehodě. Mnoho let pak žil s anglickou herečkou Claire Bloomovou, s níž se před několika lety za velké pozornosti tisku a dalších médií rozešel.

Skandály však přitahoval a přitahuje nejen Rothův život, ale i jeho tvorba. Když bylo spisovateli kolem dvaceti, literatura mu byla něčím jako náboženským posláním, jakýmsi druhem svátosti, což je, jak sám později poznamenal, pro marnivé mladé autory docela běžné. V jeho případě musíme ještě připočítat etiku židovské výchovy a spasitelský étos literatury 50. let, tedy desetiletí plného propagandy, studené války, Korey, Joea McCarthyho a masového vlivu reklamy. O to silnější byla Rothova revolta v 60. letech, v demytologizujícím desetiletí kontrahistorie a kontrakultury, kdy se rozhodl popisovat své židovské hrdiny se všemi slabostmi a nedostatky a tím odmítl poměrně široce sdílený názor, že po holocaustu je nutno židy vykreslovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky. Židovství Roth chápe spíše jako psychické břímě, které ve svých dílech podrobuje opakovanému zkoumání a zvažování, a jeho ústředním tématem se stává konflikt mezi současným americkým světem a tradiční židovskou kulturou. Mnoho kritiků dokonce zastává názor, že Roth v podstatě zobrazuje klíčové problémy amerického života a ukazuje, jak se odrážejí na životech židovských postav, tj. že univerzální konflikty se u něj stávají specifickými.

Jako prozaik se Philip Roth představil v roce 1959 svazkem nazvaným podle úvodní novely Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus), sbírkou pěti povídek, z nichž nejznámější jsou Epstein, Obránce víry (Defender of the Faith) a Fanatik Eli (Eli the Fanatic). Jeho nejdůležitějším a nejznámějším dílem je Portnoyův komplex (Portnoy’s Complaint, 1969), příběh Alexandera Portnoye, jenž vleže na pohovce líčí psychoanalytikovi své sexuální představy, pro žida zcela nepřijatelné. Román šokoval otevřeností ve zpodobnění sexuality a stal se obrovským čtenářským hitem.

K dalším významným Rothovým prózám z 60. let patří jeho první rozměrný román Ať se děje, co se děje (Letting Go) z roku 1962 a román Když byla hodná (When She Was Good) z roku 1967, jediný autorův titul s nežidovskou tematikou, jenž se zaměřuje na ženskou protagonistku z malého městečka na středozápadě. Na počátku 60. let napsal Roth také dnes již klasický kritický esej Jak se píše americká próza (Writing American Fiction), v němž mimo jiné konstatuje, že američtí romanopisci v polovině 20. století mohou i s použitím té nejdivočejší fantazie jen stěží konkurovat „neuvěřitelnosti“ americké reality. Tento předpoklad autor v roce 1971 potvrdil politickou satirou na Richarda Nixona nazvanou Náš klan (Our Gang), přičemž později jeho fikci daleko překonaly skutečné události kolem aféry Watergate. Další politickou satirou pak byl Velký americký román (The Great American Novel) z roku 1973, který se zaměřil na baseball a jeho status americké kulturně-společenské instituce.

Další skupinu Rothových próz tvoří romány, jejichž hrdinou je profesor literatury: Ňadro (The Breast) z roku 1972, jakási kafkovská metamorfóza, v níž Kepesh žije život ženského prsu, a Profesor touhy (The Professor of Desire) z roku 1977 se stejným protagonistou a také kafkovskou inspirací. Román Žít jako muž (My Life as a Man) z roku 1974 jde ještě o krok dál – nejenže zkoumá vztahy mezi životem a literaturou, ale rovněž zahajuje celou sérii děl, kde se protagonistou stává spisovatel (a většinou má četné autobiografické rysy). Následuje trilogie s postavou Nathana Zuckermana: Elév (The Ghost Writer) z roku 1979, Odpoutaný Zuckerman (Zuckerman Unbound) z roku 1981, Hodina anatomie (The Anatomy Lesson) z roku 1983 a jakýsi dovětek nazvaný Pražské orgie (The Prague Orgy) z roku 1984. Hlavním tématem je hledání smyslu tvorby pro autora, čtenáře i lidskou zkušenost vůbec.

Román Kontraživot (The Counterlife) z roku 1986 zahajuje linii tzv. extremistické fikce v praxi, jež je hned v dalším díle, pamětech nazvaných Fakta (The Facts) z roku 1988, definována slovy jedné z postav následovně: „Jak má člověk vědět, co je u takového spisovatele skutečné a co vymyšlené?“ A tématem prózy Milostné rozmluvy (Deception) z roku 1990 je pak doopravdy, jak vypovídá titul originálu, klamání v různých rovinách. Jedinou výjimku tu představuje Odkaz (Patrimony) z roku 1991, kniha, jejíž podtitul zní „Skutečný příběh“ a která je v amerických knihovnách řazena nejen pod heslem Philip Roth, ale i biografie, rodina, otcové a synové. V Odkazu zcela mizí výsměšný postoj k židovské rodině i dříve až výbušný jazyk a hlavním organizačním principem se stává paměť, a to nejen vzpomínky na otce, ale i jakási paměť rodová, neboť otec i syn vzpomínají také na své prarodiče (a otcovo vzpomínání v některých scénách přerůstá až v kmenovou paměť židovstva). Za vrchol Rothovy extremistické fikce se dodnes považuje Operace Shylock (Operation Shylock) z roku 1993, text zabývající se stavem státu Izrael v době procesu s Johnem Demjanjukem, nechvalně pověstným Ivanem Hrozným z koncentračních táborů. Tato próza si pohrává jak s žánrem literatury faktu (non-fiction), tak s žánrem špionážního románu, a výsledkem je brilantní postmoderní koláž zachycující paranoidní pocity strachu ze ztráty vlastní identity v dnešním světě médií a nadnárodních společností, kde se jakoby spikli všichni proti všem. Roth se zde však zabývá i tzv. velkými společenskými tématy – především se pokouší řešit otázku židů v diaspoře a vede dlouhé filozofické meditace nad vzájemně propletenými osudy židovských a arabských osadníků.

Philip Roth je stále neuvěřitelně plodný spisovatel, který byl v minulém desetiletí schopen „vyprodukovat“ až jeden titul ročně. Zlé jazyky tvrdí, že má podepsánu mimořádně výhodnou smlouvu se svým nakladatelstvím a že mnohdy rychlost tvorby jde na úkor kvality. Někteří kritici se navíc domnívají, že samotný Roth upadl do osidel stereotypů, proti nimž kdysi tak vehementně brojil (viz kupříkladu opakující se postava východoevropské vnímavé milenky), a že jeho experimenty s míšením fikce a reality se staly samoúčelnými. Na druhé straně je však nutno podotknout, že i v 90. letech se Rothovi dostalo velkých uznání – za román Americká idyla (American Pastoral) dokonce obdržel Pulitzerovu cenu a značnou reputaci má i jeho doposud poslední dílo nazvané Boží skvrna (God´s Stain).

 

Hana Ulmanová, sborník Americká židovská literatura

Algren, Nelson – portrét autora

Nelson Algren se narodil 28.3.1909 v Detroitu, když mu však byly tři, rodina se přestěhovala do Chicaga, kde také v imigrantských komunitách, slumech a levných hospodách strávil většinu života. Nejvýraznější postavou jeho mládí byl patrně vlastní otec, obyčejný automechanik, který ovšem konvertoval k judaismu – byl přímo posedlý Starým zákonem a chápal jej jako doslovnou pravdu. Samotný Nelson roku 1931 vystudoval žurnalistiku na Illinoiské univerzitě a další čtyři léta se potloukal po americkém Jihu a Jihozápadě, kde se živil příležitostnými pracemi (zkusil tu i povolání podomního obchodníka). Na spisovatelskou dráhu se vydal roku 1933, kdy na opuštěné benzínové pumpě v Texasu napsal svou první povídku, jež poté vyšla v časopise Story, nicméně nebyla to cesta bez zákrut – hned následujícího roku si odseděl čtyři měsíce ve vězení, neboť ukradl psací stroj. Ke konci 2. světové války sloužil ve Francii u zdravotníků a roku 1947 ho pak Mary Guggenheimová seznámila s výše zmíněnou francouzskou filozofkou a feministkou, ale ani toto silné pouto ho nedokázalo uchránit před sebezničujícímu vášněmi jako hráčství a alkohol. Třikrát rozvedený, osamělý Algren umírá 9.5.1981 na Long Islandu na selhání srdce.

algrenNelson Algren se sice věnoval též básnické a esejistické tvorbě, proslul však zejména jako prozaik, jenž dovedl bez příkras popsat spodinu městského života: opilce, pasáky, prostitutky, narkomany a zkorumpované politiky včetně tzv. řádných občanů, bez jejichž přičinění a peněz by samozřejmě vykřičené bary ani bordely nemohly existovat. Navazuje tu na tzv. chicagskou realistickou školu zastoupenou kupříkladu Uptonem Sinclairem či Theodorem Dreiserem, jíž se ne nadarmo barvitě přezdívalo „škola přehrabovačů hnoje“ (anglickým termínem muck-raking fiction), zároveň se ovšem dokáže vyhnout naturalistickým stereotypům. Jeho styl je založen nejen na přesném pozorování, ale i na naléhavém rytmu, a ne náhodou ho proto slavný kritik Malcolm Cowley nazval básníkem chicagských slumů. Dobu tedy předběhl nejen tím, že se jako jeden z prvních amerických spisovatelů zabýval závislostí na drogách, sexem a světem malého zločinu plného násilí vůbec, avšak také svým vypravěčským stylem. Zakrátko se totiž dokázal vyhnout přímému dokumentárnímu stylu 30. let, o čemž svědčí jak ty nejlepší z více než 50 povídek, které se dodnes objevují v prestižních antologiích (viz Mistrovské kousky editora Roberta Penna Warrena či Příběhy moderní Ameriky Herberta Golda), tak vrcholný román Špacír po divokejch končinách, v němž místy dosáhl až jednoduchosti bluesového songu. Měl-li by se tudíž s někým srovnat, spíše než klasici společenského protestu velké hospodářské krize (tragicky vážný a místy až sentimentální John Steinbeck nebo předvídatelně groteskní Erskine Caldwell) vyvstane na mysli raný Nathanael West.

 

Hana Ulmanová